Černý les

Valerian byl rád, že ho to napadlo, protože večer byl už celkem za rohem. A on byl sice dost sebevědomý ve svém procházení se po Lese bez nejmenší úhony, ale to se z drtivé většiny týkalo procházek přes den, nikoliv v noci. Ani on nebyl takový blázen, aby tam dobrovolně trajdal příliš dlouho po setmění. Na to už by potřeboval nejspíš celou armádu ochranných lišek! A nejlépe taky svítících. Ale teď je naštěstí nepotřeboval… Teď tu měl Illiana.
Na kterého se usmál a pomohl mu nahoru na nohy. Sebral ze země svůj luk, opřený o strom, a nahodil si ho na záda. Vyrazili na cestu a Valerian Illiana zvědavě následoval. Těšil se, až uvidí, jak jeho společník bydlí, takhle uprostřed Lesa. A ještě zrovna tohohle Lesa!
„To jo! Neměli bychom riskovat… A u tebe se nám určitě bude povídat líp! Bez zbytečného riskování a tak! Nechtěl bych tě ohrozit, kdyby padla tma!” zabroukal souhlasně, když vedle něho šlapal směrem k jeho domovu.
Illian se po cestě vrátil k jejich předchozí debatě, kterou kvůli rozumnému rozhodnutí přesunout se museli přerušit. A Valerian byl rozhodně nadšený, dokonce tak moc nadšený, že si poposkočil na místě a radostně tleskl.
„Ha! Takže už taky věříš, že to bylo osudový setkání, a že jsi moje magický znamení?!” vyrchlil na něj na chudáka pekelně rychle a taky nadšeně, ale měl z toho zkrátka hroznou radost! „Já budu rád tvoje znamení! A taky-” najednou se zarazil a zůstal stát, s očima vytřeštěnýma.
„SAKRA! Jé, Illiane, počkej, vždyť já na to další znamení úplně zapomněl! Počkej tady, hned se vrátím…!” znovu zadrmolil, otočil se na patě a naprosto neslyšně, jak se na půlelfa sluší, se vypařil, jak se prosmýkl mezi stromy zpátky na malou mýtinku, kde se setkali, a kde ještě před chvílí seděli.
Chvilku tam hledal, ale pak mohl Illian zaslechnout další nadšeně a vítězoslavné zavýsknutí, po němž už se čiperný zrzek zase vrátil. Celý udýchaný, ale s úsměvem od ucha k uchu. V natažených dlaních Illianovi podával jeho druhý nesnědený kvítek, který pro něj Valerian kdesi na začátku jejich magického setkání nechal vyrůst z mechu, společně s nímž mu ho podával, pochopitelně, protože jinak by si ho Illian nemohl doma pořádně zasadit!
„Promiň, úplně jsem na něj zapomněl! Ale mám ho! Mám ho, je to dobrý, jsme zachránění!” tiše se zasmál mezi rozdýchávání toho úprku.
Valerian neměl špatnou kondičku nebo tak, ale teď doslova sprintoval tam i zpátky, aby Illian nemusel dlouho čekat, a taky aby příliš nezdržoval, když už teď hráli tak trochu o čas s místní Temnotou. A k tomu, že jsou zachránění… Ne, já taky netuším jak přesně je má ten nebohý kvítek zachránit, ale nechme ho při tom!

Ovšem takové neplánované veselí nemohlo pochopitelně trvat příliš dlouho, protože spolu neřešili jenom magická znamení, ale i trochu praktičtější otázky, jako kde a jak se budou scházet. A Valerian v dobré víře navrhl jezero. Jenomže hned jak uviděl Illianův výraz, nejradši by si ukousl jazyk. Vždyť mu přeci Illian říkal, že Garretta našel polomrtvého v jezeře… A on mu to teď takhle hloupě připomněl! Byl tak roztržitý… Jak mohl být tak roztržitý?! Nejdřív ten kvítek a teď tohle… Jedno lepší než druhé! Snad to způsobila vnitřní nervozita z toho, že jde poprvé k Illianovi domů… Nervozita, kterou by nahlas nikdy nepřiznal, a kterou na sobě v žádném případě nedával znát, ale přesto tam byla. A byl kvůli tomu možná roztěkanější než doposud… Pokud to vůbec bylo možné, ehm.
„Kruci, Illiane, u všech bohů, promiň…” zašeptal tiše a sklopil oči, „nechtěl jsem ti to připomenout, neměl jsem s tím začínat…” omlouval se mu a pomalu zase zvedl pohled k němu. „Víš, pokud je ti to nepříjemné, můžeme se sházet jinde! Pořád platí, že za dne se v Lese docela dobře vyznám a jen tak se tam neztratím, takže se můžeme setkávat kdekoliv tam… Nechci… Nechtěl jsem, aby- Aaaaaaaaaah!”
Poslední část jeho omluvy se změnila v menší katastrofu, protože jak byl roztěkaný Valerian soustředěný na to, aby napravil svoji děravou hlavu a ukecanou pusu, snažil se na Illiana opravdu silně omluvně koukat. Díky čemuž ale nekoukal na cestu. Takže si přirozeně nevšiml toho zákeřného a škodolibého černolesního kořene, který mu skočil pod nohy. A tak se s naprosto neelegantním polovyjeknutím a polozaječením skácel chudákovi parožnatému Illianovi přímo do náruče. Tedy. Teoreticky! Pokud ho Illian zachytil, do náruče. Pokud byl příliš zaskočený, tak, no… Mu Valerian sjel přímo k nohám!
Takže teď buď naprosto rudý nevinně mrkal na Illiana, nebo se, stejně tak rudý, vyškrábal zpátky na nohy, očistil si kolena, a odkašlal si.
„Dobře, uznávám, že teď zrovna ty moje historky o tom, jak to tady zvládám asi nepůsobí zrovna věrohodně… Eh! Ale každopádně tě mohu ujistit, že pokud chceš vzít sekeru na ten zlomyslný kus dřeva,” propálil onen kořen velice ošklivým pohledem, „tak… Tak… Tak ti vůbec nebudu bránit!” pokýval důležitě hlavou, a pak se trochu uculil, aby odlehčil situaci, protože pochopitelně, poslední, co od Illiana slyšel, než se tak neohrabaně skácel, bylo to, že kdyby mu les někdy ublížil, vzal by na něj sekeru! A momentálně ho ten kořen připravil o poslední zbytečky důstojnosti, ne asi!
Takže se sice Illian snažil zodpovědně sledovat cestu a vybírat nejlepší úseky, ovšem občas… občas stačí jeden rozpačitý elf, co nekouká, kam šlape, a pozdvižení je na světě! Valerian jenom doufal, že i po tomhle vystoupení se bude Illian pořád cítit tak potěšeně z toho, že mu Valerian dělá společnost, protože zrovna teď v tom opravdu příliš neexeloval… Ale hodlal se snažit to napravit, o tom žádná!
Zbytek cesty už se pořádně soustředil, kam šlape, protože pro jednou se nenechával vést světýlky a známými trasami, které už znal jako své boty, ale právě Illianem. Protože jeho domov byl pro něj přeci jen úplně novým a neznámým místem. Ale to neznamenalo, že byl připravený mlčet! A tak byl jen rád, když se od jeho menšího, hm, trapasu, přenesli a vrátili se k těm hezkým a kouzelným věcem, jako byla aura. Valerian o tomhle slyšel úplně poprvé, a o to pozorněji naslouchal. A úsměv se mu zase pomalu ale jistě rozšiřoval, když mu Illian popisoval, jak si představuje jeho auru.
„To zní hrozně moc hezky…” zašeptal a věnoval Illianovi moc hezký, hřejivý úsměv. „Kdybych si měl podle toho, co říkáš, představit tu tvoji, tak… Hmm…” zamyslel se a zadíval se na jelínka po svém boku. „Tvoje by byla jako… Jako lesní mýtina, víš, když se probouzí, s prvními paprsky slunce, všude je ještě rosa, a strašně krásně to všechno voní!” zašeptal, „tak to je určitě tvoje aura! Každé takové svítání je úplně čisté a magické… Jako ty!” pokývl rozhodně hlavou.

Vlastně k tomu došli docela pozdě, když se nad tím Illian tak zamýšlel. Jejich setkání sice proběhlo v útrobách Černého lesa, ale nebylo snad naprosto běžnou slušností pozvat přítele alespoň na čaj a poskytnout mu jisté pohodlí v rámci svého domova? Illian si sice na podobné věci příliš nepotrpěl, protože mu slovo hosté bylo vcelku cizí díky místu, kde už roky bydlel, ale... Však i Alazaïse vzal dovnitř. K tomu ho sice popostrčil ten příšerný liják, ale společně s Valerianem je teď hnala tma, která se v Černém lese dala rovnou označit za černočernou temnotu.
Jeho dům samozřejmě nebyl ničím honosným. Přeci jen bydlet v srdci jednoho z nejtemnějších a extrémně ponurých míst v celičké Nescoře zrovna dvakrát nenapomáhalo tomu, aby jeho útočiště bylo plné světla a duhy... Ale i přesto to bylo něco. Lepší, než svého nového přítele nechávat sedět na studené zemi a trpět pichlavým jehličím, co člověku zalezlo úplně všude a nedalo se ho zbavit. O úponcích nejrůznějších trnitých rostlin ani nemluvě... Přesun do domu byl tedy jen a jen logický, ba dokonce správný. To sice v budoucím hostiteli vyvolávalo mírnou vlnu úzkosti, protože se bál, aby Valeriana nezklamal tím, jak to u něj doma vypadalo, ale na druhou stranu mu mnohem více záleželo na jeho bezpečí a pohodlí, než na tom, jestli dostojí očekávání. Přeci jen z něj doslova křičelo na sto honů, že je samotářský zálesák. Kdyby ne... Nebydlel by zrovna v Černém lese.

„Pravda, určitě to tak bude lepší. Alespoň ti budu moct něco nabídnout, čaj by mohl přijít vhod,“ přitakal souhlasně, ačkoliv se uvnitř svojí hlavy začínal trošku obávat toho, jestli doma neměl nepořádek nebo něco podobného. To byla sice dost iracionální obava, protože se o svůj malý kousek bezpečného útočiště navzdory všem okolnostem staral s až překvapivou pečlivostí.
„Nejsem si jistý, jestli se něčemu takovému dá nevěřit, ne po naší rozmluvě.“ Illianovi při odpovědi mírně zacukaly koutky, ale nakonec si přeci jenom zvládl zachovat vcelku klidný a neutrální výraz, byť mu to přišlo trošku úsměvné. Nepochyboval o pravdivosti toho, co řešili - rozhodně byli jeden druhému velkým a magickým znamením, stejně jako jejich kroky nemohl svést dohromady nikdo jiný, než sama bohyně Aurora. Ale... Stále to znělo trošku zvláštně, ne-li vtipně. Dva muži se potkají v temném lese, protože jeden z nich vyčaruje kvítek a ten druhý ho nedokáže nesníst... Téměř jako začátek hodně pofidérního vtipu.
Veškeré skryté pobavení ho ale přešlo ve vteřinu, kdy Valerian pronesl tu zvláštní větu. Já budu rád tvoje znamení... Ta slova ho přiměla se v duchu na moment pozastavit a prohlédnout si celou tu situaci v úplně jiném úhlu. Jistě, už vůči tomu zrzavému dobroději měl utvořené celkem pevné pouto... Ale doposud mu plně nedocházelo, jak moc vděčný za něj byl. Valerian se objevil zčistajasna a doslova prozářil nejen jeho mizerný den, ale celý týden. Možná i měsíc! Věci, co ho tolik užíraly, najednou postrádaly notnou část svojí váhy... A on se mohl v klidu nadechnout - dokonce se i usmívat. Byl to obrovský dar a on za něj byl neskonale vděčný, byť si úplně nevěděl rady s tím, jak jej patřičně ocenit.
Ještě než si ale řádně sesumíroval ty příšerně chaotické myšlenky v hlavě, Valerian se zarazil a vyrazil nazpět, aby donesl zapomenutý kvítek. Illian si ho od něj poté s vděčným úsměvem na rtech převzal a krátce mu pohlédl do očí, pokoušejíc se dát najevo nejen svůj vděk, ale celkově to vlahé teplo,* co sálalo v jeho pošramoceném jádru.
„Díky, že ses pro něj vrátil, Valeriane. Byla by neskutečná škoda ho tam nechat.“ Asi by mu to celkem zlomilo srdce, ale kdyby si vzpomněl později... Velice ochotně by pro něj zaběhl klidně v moment, kdy odbíjela půlnoc - a žádný bubák, démon nebo jakákoliv jiná potvora by ho nezastavila. Až takové odhodlání se ho pěkně drželo, když šlo o Valeriana a jeho kvítky.

Ačkoliv se do něj zakousla nová vlna chmurnosti, nijak to Valerianovi nevyčítal. Jak by také mohl? Však v tom byl úplně nevinně, nemohl přeci být schopný tančit kolem všech citlivých témat a vyhýbat se jim jako dírám v cestě.* I proto se Illian jen nepatrně pousmál a klidně zavrtěl hlavou, pokoušejíc se dát najevo, že se ani v nejmenším nezlobil a nic špatného se nestalo. Osud se ale opět rozhodl vymknout z kolejí snadné předvídatelnosti a ještě než ze sebe stihl vydat byť jen jedno jediné slovíčko, nebohý Valerian zakopl o jeden ze zákeřných kořenů stromů a málem sletěl k zemi.
V ten moment naštěstí zafungovaly Illianovy rychlé reflexy a on svého elfího přítele zachytil dřív, než dopadl do změti propletených a pěkně tvrdých kořenů. Oba dva v tu chvíli vypadali poměrně roztřeseně, čemuž se nedalo absolutně divit - pohybovali se napříč pekelně temným lesem a byli si vědomi všemožných nástrah, ale i přesto se jedné z nich podařilo nebohému Valerianovi dostat na kobylku a pěkně ho vykolejit.
„Ty kořeny je nám čert dlužen,“ konstatoval s viditelným rozhořčením na účet lesa, co jim s evidentní škodolibostí doslova nastavoval překážky do cesty. Jeho výraz se ale v mžiku změnil z popuzeného na čistě starostlivý, když svýma šedavě modrýma očima pohlédl do tváře Valerianovi. Pokoušel se v rychlosti tak nějak zjistit, jestli se mu něco nestalo a zda byl v pořádku, takže očima těkal z jeho obličeje dolů a nazpět, než se zhluboka nadechl a opatrně mu pomohl se napřímit, než ho preventivně podepřel.
„Jsi v pořádku? Nestalo se ti něco?“ Zeptal se nakonec, velice nejistý tím, zda by se neměli raději na moment zastavit a případně si trošku posvítit na nějaké to zranění, než aby riskovali to, že se zhorší během cesty. Přeci jen Illian dokázal léčit... Kdyby se Valerianovi něco stalo, postaral by se o to a pak ochotně šel nakopnout strom, ke kterému patřil ten zpropadený kořen.
„Rozhodně nepochybuju o tvých schopnostech, to jeden kořen nezmění.“ Pousmál se povzbudivě, než očima sjel také ke kořenu a přeměřil si ho pohledem. Sekeru u sebe zrovna neměl, přeci jen do lesa vyrazil ve svojí zvířecí podobě... Ale zase na druhou stranu měl dostatečnou dávku popuzení na to, aby si pro ni zašel. Problém byl v tom, že se kořeny dle všeho klidně i motaly a měnily místa, takže šance na znovu nalezení toho samého protivy byla opravdu maličká.
„Obávám se ale, že než bych se vrátil se sekerou, zmizel by. Člověk by mohl přísahat, že se ty kořeny mění dle libosti...“ Zamumlal napůl zamyšleně, než upřel oči zpět na Valeriana a věnoval mu vlídný úsměv.
„Ale neboj se. Pokud se to bude opakovat, způsob* si najdu.“

K štěstí jich obou už poté zbytek cesty probíhal v relativním klidu. Les se jim rozhodl konečně neházet žádné další kořeny pod nohy a oba díky tomu mohli v klidu šlapat po menší cestě směrem k Illianově domku.
Konverzace na téma aur v Illianovi vzbudila takové zvláštní rozpoložení, ale v žádném případě se nedalo označit za špatné. Právě naopak. Ten drobný nádech magie mísící se s dobrou společností a milými slovy byl v důsledku jako neuvěřitelně příjemné pohlazení na duši, za což byl jen a jen rád. O to vděčnější pak byl, když si vyslechl Valerianovu představu o tom, jak by asi vypadala jeho vlastní aura. Opravdu ho to zahřálo u srdce, takže když Valerian domluvil, musel se na chvíli zastavit a pohlédnout mu zpříma do očí, zatímco se doslova usmíval jako měsíček na hnoji, což u něj byla pěkně nezvyklá situace.
„Musím říct... Zní to strašně hezky, děkuju.“ Bylo na něm znát, že si s tím úplně nevěděl rady - jak dát patřičně najevo to, jak moc velkou radost mu to udělalo a jak hezké to bylo - ale zároveň se mu v očích usadila taková zvláštní jiskra, co obojím vypovídala, pokud se člověk díval s jistou pečlivostí.
Zároveň se konečně ocitli i na místě, kam celou dobu směřovali: kousek před nimi stál menší domek ohraničený jednoduchým dřevěným plůtkem s přilehlou zahrádkou, která žila a dýchala jen díky Illianově magii, neboť v lese nebyl dostatek světla pro potřebný růst.
„No... Jsme tady. Co je moje je i tvoje, drahý příteli. Pojď dál.“ Pokývl hlavou nepatrně na Valeriana, než otevřel a podržel dveře, aby mohl projít dovnitř. Dům sám o sobě nebyl nijak veliký, ale Illian ani nic takového nepotřeboval. Bohatě si vystačil s tím minimem, co měl - mimo malé kuchyně, krbu, postele a koupelny skrývající se za pootevřenými dřevěnými dveřmi interiér moc nenabízel. Na druhou stranu ale bylo znát, že v něm žil člověk, co si dost zakládal na řádu a měl pevné pouto s přírodou. Nejen, že na krbové římse tedy byly rozestavěné figurky vyřezávané ze dřeva a mírně pokroucená větev, ze které rostly samovolně zelenkavé listy, i na oknech byly položené truhlíky s nejrůznějšími rostlinkami.


* je vtipný mluvit o teplu, když se nám chlapec docela dost otepluje
* ...nebo kořenům, žejo
* Theoránek by jeden znal, skoro jsem to tam napsala

Čaj v Illianově doupátku zněl rozhodně více než lákavě, a Valerian už se nemohl dočkat. Tedy… Spíše než toho čaje se obecně nemohl dočkat toho, až to doupátko samo o sobě uvidí. Byl zvědavý, jak jeho nový přítel žije. Zvlášť, když si za svoje sídlo vybral tak neutěšené místo, jakým umí být a je Černý les. Protože na jelínkovi samotném nic bezútěšného nebylo. Naopak. Valerian z něj měl velice příjemný a hřejivý pocit.
Nejspíš tak moc, že se pomalu ale jistě dostával do bodu, kdy se jednoduše nehlídat. Byl prostě tak uvolněný, že říkal v podstatě cokoliv, co mu přišlo na mysl a z mysli na jazyk, aniž by nad tím nějak víc přemýšlel. Respektive nad tím, jaký dopad to může mít na jeho společníka, který na tohle nebyl příliš zvyklý.
A to se ukázalo hned jakmile Illiana v samém nadšení ujistil, že bude hrozně moc rád jeho znamením. Ta slova Illiana viditelně zarazila. A kdyby si býval Valerian nevzpomněl na ten zapomenutý kvítek, byl by se nad tím jistě zamyslel. Protože takové prohlášení nebylo jen tak. A mohlo v sobě mít velkou spoustu ukrytých významů. A hlavně příslibů. Ovšem kdyby byl Valerian sám k sobě upřímný, patrně by došel k závěru, že je myslel všechny do jednoho vážně.
Ale k téhle konkrétní debatě se zatím díky bohům nedostali, protože rozvrkočený půlelf utekl, aby mohl zachránit další magické znamení, které pozapomněli na mýtince.
Takhle ho mohl Illianovi ještě jednou vtisknout do dlaní, spolu se zářivým, byť krapítek zadýchaným úsměv.
„Nemáš zač… Ještě, že jsem si vzpomněl!” uculil se na jelínka, ale pak zavrtěl hlavou. „Zase tak zlé by to nebylo! Doma bych ti vyčaroval jiný, a třeba praktičtěji, hned v zemi nebo květináči nebo tak někde! A třeba… Třeba by tenhle zapustil kořínky přímo na té mýtince! A pak by tam rostl napříč Temnotě a už by to napořád byla taková naše mýtinka, víš co… Jako na znamení našeho magickýho znamení!” rozpovídal se znovu a pustil se do vymýšlení nejrůznějších magických scénářů na znamení toho, jak moc je jejich setkání osudové.
„Ty jo, teď je mi skoro líto, že jsem ho tam nenechal!” zasmál se tiše, „Ale jenom napůl, protože z něj máš radost a to je důležitější!”

Ovšem Valerianova nezastavitelná pusa nepřinášela jenom nové barvité scénáře, ale taky pěkné přešlapy. Třeba teď pomohla Valerianovi omylem zkazit Illianovi dobrou náladu, protože mu znovu připomněla nalezení Garretta.
Za což si Valerian v duchu nadával, a pochopitelně se ihned začal omlouvat. Ale nevyšlo mu to tak úplně podle jeho představ, co si budeme. Nakonec ho tak trochu vytrestal sám les, když mu pod nohy nastrčil zlomyslný kořen. A protože půlelf nedával pozor, zakopl o něj, a sletěl svému parožnatému zachránci přímo do náruče. Díky čemuž naprosto ale úplně zčervenal. Nejspíš úplně všude! I za ušima.
„To teda byl…” vydechl souhlasně na poznámku o tom, že jim ty kořeny byl čert dlužen.
Zadíval se na Illiana zpátky a nesměle se na něj usmál, když v jeho očích viděl všechnu tu starostlivost.
„Jsem v pořádku…” zašeptal a usmál se na něj, zčásti vděčně, zčásti povzbudivě. „Chytil jsi mě! Děkuju!” zamrkal na něj, „teď si přijdu jako zachráněná princezna nebo tak…” vydechl a po tomhle prohlášení, které znovu vypustil z pusy dřív, než se stihl jakkoliv zarazit, znovu prudce zčervenal.
Raději se pak postavil na vlastní, trochu se oklepal, a velice nervózně přešlápl z nohy na nohu.
Svoje rozpaky si pak vybil pěkně na účet zákeřného kořenu, jemuž momentálně skutečně přál ostří Illianovy sekery.
Illian byl zlatý a ujistil ho o tom, že ani po tomhle přešlapu nepochybuje o jeho schopnostech toulat se lesem, za což ho Valerian obdařil dalším vděčným úsměvem.
„To máš pravdu… Ale to nevadí, hlavní je, že nás slyšel, a tak bude vědět, že už to nemá příště dělat, nebo ho trest nemine! A tak! Výhrůžky taky fungujou! Určitě!” uculil se na Illiana a mimoděk ho prostě jen tak jemně pohladil po paži, asi aby jelínek věděl, že se nemusí trápit krevní mstou na bludném kořeni, který už nejspíš jeden jako druhý nikdy neuvidí. Alespoň ne ten samý.

Naštěstí zbytek cesty už proběhl bez dalších nehod, což bylo jedině dobře, protože Temnota už jim šlapala na paty. A taky se mohli oba dva oklepat z případných rozpaků, což bylo jedině dobře.
A taky se mohli vrátit k řešení milejších věcí než vyhrožování Lesu. Jako aurám. Pro Valeriana to bylo další kouzelné téma, o kterém pořádně nikdy neslyšel. Jako o Ochráncích. Hrozně rád by někdy slyšel všechny možné pověsti a příběhy t´ealh, protože měly nejblíže k těm elfským, a tak nejblíže k té části jeho já, která mu doposud zůstávala zatvrzele skrytá. A on si ji mohl jenom domýšlet. A při tom to byla velice důležitá část. Byla to ta, která mu přinesla magii. A magie byla zase to, co mu přineslo do života Illiana, čímž, nebudeme si lhát, na svém významu ještě dramatičtěji stoupla.
Valeriana Illianův popis té jeho nadchl, a pokusil se to jelínkovi vrátit svojí vlastní upřímnou představou, která vycházela z jeho skutečných pocitů. Z toho, co z Illiana cítil. A vypadalo, že to Illiana potěšilo. A možná trochu rozhodilo, protože z ničeho nic zastavil.
Valerian ho tedy napodobil a krapet zmateně na něj zamrkal, nebyl si na chvilku jistý, jestli snad neřekl něco špatně. Ale… Neřekl!
Illian se mu podíval do očí, s tak krásným a širokým úsměvem, jaký u něj Valerian snad ještě nespatřil. A ten cítil, jak se pod tím pohledem a úsměvem celý začíná rozpouštět. A znovu cítil teplo, jak se mu krade zpátky do tváří.
Valerianovi pocity se všechny nahromadily dole kdesi v jeho břiše, kde se stočily do klubíčka a jemu naskočil ještě o něco větší ruměnec. Maličko sklopil oči, když mu Illian poděkoval. Ale hned je zase zvedl, protože o tenhle pohled přeci nechtěl jen tak přijít!
„To… To nic… Nemusíš děkovat… Je to pravda. Tedy… Já nevím, jestli je to pravda, ale… No… Takhle to prostě cítím!” vydechl tišeji, než je u něj obvyklé, a usmál se.
Viděl v jeho očích něco, co tam doposud ještě nebyl s to zahlédnout, a to všechno na něj působilo takovou silou, až mu z toho srdce vynechalo celý jeden úder.
Když však ta zvláštní magická chvilka pominula, a on se rozhlédl kolem, všiml si, že už dorazili na místo.
Uviděl Illianovu chaloupku a moc krásně se usmál. A ten nadšený úsměv, už tolik typický, mu vydržel celou dobu. I když ho Illian pustil dál do svého domku, a on se tam rozhlédl.
„Máš to tu strašně krásný! Takový… Útulný, víš! Vřelý, hřejivý… Je to tu úplně jako ty!” vydechl nadšeně.
Zatočil se na místě dokola, aby si celou místnost prohlédl pořádně. Přešel pak zvědavě ke krbu. S očima navrch hlavy prsty opatrně, něžně, přejel po lístcích vyrůstajících z pokroucené větve, a pak si se stejnou opatrností a jemností prohlížel figurky, které, jak tušil, vyřezal Illian. „To je strašně hezký!” spravil ho pak o svém, hm, odborném úsudku nad jeho prací.
Otočil se pak zpátky do místnosti a hned přemýšlel, kam se může uvelebit. Rozhodně nehodlal sedat Illianovi na postel, zvláště ne po tom, co celé odpoledne proseděl na zemi, vždyť by mu ji jistě zaneřádil! A tak nakonec vybral to jediné možné logické místo! Čapl si malý polštářek a usadil se na zemi před krbem.
Ne na ten polštářek. Sedl si prostě na zadek, polštářek si položil do klína a objal ho, trochu jako nadšené dítě. Usmál se na Illiana.
„Dáme si ten čaj…?”

Když se nad tím tak zamyslel, znělo to nejen nádherně... Ale přímo magicky. To dávalo smysl, však nemluvili o ničem menším, než kouzelném kvítku: a jestli to nebylo znamení, tak co jiného? Na světě jistě existovaly mnohé úkazy, co by se tímhle pojmenováním daly označit, ale Illian už měl v hlavě zakořeněnou jistou představu, kterou nešlo žádným způsobem sesadit. Nádherné poupátko klíčící ze zdánlivě spražené půdy, bledě ozařující okolní mech a kořeny... Vyrůstající v ten nejnádhernější květ, jaký kdy Nescora spatřila. Květinu, co rozhání tmu kolem sebe a nahrazuje ji vlahým světlem a sladkou vůní, co dokáže s jediným nádechem pohladit jak na duši, tak na srdci.
Přesně něco takového Černý les žalostně potřeboval: světlo a kousek dobra. Když do něj teď Valerian vešel, Illian by napůl očekával, že se před ním ty vysoké jehličnany rozestoupí jako znejistělý dav - oslněný tou atypickou energií, s jakou běžně vůbec nepřicházel do styku. Tamní háj byl domovem stínů a všech tvorů, co se v nich skrývaly, ale i přesto nikdo a nic nebránilo vstupu i dalším bytostem: třeba jako Valerianovi a jemu. Byť ani trošku nezapadali a vymykali se každým coulem, les je uvnitř sebe nechal, byť nepochybně vyčkával na svoji příležitost, aby se pokusil jejich záři uhasit jako plápolající světlo svíčky.

„Myslím, že ani jeden z nás by na něj úplně zapomenout nemohl, ale uznávám, že mi vypadl z hlavy,“ pousmál se na svého přítele s nefalšovanou vřelostí. „To ano, ale... No, vlastně si nejsem jistý. Tedy... Mám takovou úvahu. Chystal jsem se říct, že tenhle je speciální, ale potom mi došlo, že speciální jsou úplně všechny, bez rozdílu. Konec konců, jaký stvořitel...“ Na malý moment vrhl po Valerianovi nejen kradmý úsměv, ale i upřený pohled do očí, než poněkud plaše uhnul a sklopil zrak ke kvítku ve svojí dlani. Ačkoliv vypadal vážně lahodně, hodlal ho náležitě opečovávat a starat se o něj.

Zkouškou osudu mohl být i ten zpropadený kořen, o který nebohý Valerian zakopl. Illian byl v tu chvíli neskonale vděčný za svoje rychlé reflexy, protože stihl svého elfího přítele včas zachytit a zmírnit tím jeho nešťastný pád. Opravdu se mu značně ulevilo, když ho následně Valerian ujistil, že byl v pořádku - sám Illian sice nebyl úplně marný v léčení, ale rozhodně byl raději, když se příteli nic nestalo. Ještě to tak! Nic takového si ani omylem nezasloužil, takže kdyby měl chvíli času nazbyt, nepochybně by tomu ošklivému kořenu nevěnoval jen pěkně naštvaný pohled, ale možná i několik pevných zásahů sekerou, aby ho naučil nějakým způsobům. Žádné ohrožování nebohých elfů!
„Samozřejmě, nemohl bych tě nechat upadnout,“ pousmál se na Valeriana trošku nejistě, dávajíc najevo nejen svoji starost, ale i dobré úmysly. Opravdu mu na něm záleželo, takže mu představa toho, jak by mohl zrzavý elf spadnout a ublížit si... Opravdu zavařila hlavu. Naštěstí nikterak definitivně, ale rozhodně mínil dávat řádně pozor na cestu, aby případně Valeriana předem varoval a jemu se nic nestalo. Přeci jen se k němu domů přesouvali i z tohohle důvodu: aby se vyhnuli nebezpečí a zbytečně neriskovali. Bylo by vskutku nemilé, kdyby je nakonec porazil bludný kořen.
„Zachráněný nevím, ale princ rozhodně. Chybí ti jen koruna.“ Dodal nakonec ještě, než se k němu opatrně naklonil a zastrčil mu za ucho pramínek zrzavých vlasů, udržujíc si na rtech stále ten zvláštně rozněžnělý a vlídný úsměv. V tom se pomalu začínala projevovat jistá zasněnost: Valerian na něj působil opravdu silně prozařujícím efektem, čemuž by člověk doopravdy jistě nevěřil, pokud by toho nebyl sám svědkem na vlastní oči. Illian měl mezi svými známými poměrně chmurnou reputaci, byl nabručený a odtažitý. Hodně nespolečenský, melancholický. Ale přesto... Najednou se kompletně přeměnil. Postupně, krok za krokem. Ale ty změny začínaly být čím dál viditelnější, dokonce i on sám je na sobě pociťoval.
„Pravda. Však on ten les ví, co ho může čekat... Žije si svým vlastním životem, jistě by jen tak nedopustil, aby ta samovláda byla narušená drobným kácením.“ Ta představa sice zněla poměrně ironicky, protože Černý les působil dojmem, že v něm snad nikdy nikdo žádný strom nepokácel a takový pokus by mnohem pravděpodobněji skončil zlomenou pilou nebo sekerou, ale... Opak byl pravdou. A Illian o tom už věděl svoje.

Neskutečně moc ho povznášelo na duši to, jak se s Valerianem bavili. Nehledě na téma, pokaždé to byla opravdu vítaná konverzace - a to, jakým způsobem na jelena elf působil, se nedalo popsat ničím menším, než opravdu zářivým a dobrým vlivem. Právě díky Valerianovi začínal Illian konečně alespoň trošku vylézat z té svojí ulity a postupně odkládal i svoji odtažitost, jelikož se vedle někoho takhle neskonale milého a vřelého zkrátka nemohl chovat jako morous. To zkrátka nebylo možné, však on se začínal samovolně usmívat!
Zároveň ale trošičku znejistěl, když se nakonec přesunuli dovnitř jeho domku a on se ocitl v té prazvláštní situaci, v níž se doposud nacházel pouze dvakrát: poprvé s Garrettem a poté s Alazaïsem. Na druhou stranu, pokud byl ale relativně klidný s tím, aby někomu ukázal svoje útočiště, byl to nepochybně právě Valerian. Důvěřoval mu a chtěl mu poskytnout nejen bezpečí, ale samozřejmě také pohodlí, které by venku v lese úplně zajistit nedokázal.
Nahromaděná nervozita z něj ale velice rychle opadla, když si vyslechl přítelovu reakci. Pokud mu to tam připadalo skutečně takhle... Pak se doopravdy nemusel ničeho obávat, však? Nebyl to sice žádný přepych, o tom žádná, ale zároveň to bylo rozhodně lepší než setrvávat venku, kde na ně mohl každou chvíli les shodit nějakou ztrouchnivělou větev nebo je šlehnout některým z popínavých šlahounů.
„Děkuju, moc si toho vážím,“ odpověděl s jistou plachostí v hlase, viditelně polichocený tím, co mu Valerian pověděl. Na otázku ohledně čaje souhlasně pokývl, než sebral konvici a položil ji na kamna, než se jal přiložit dovnitř několik polen a rozdělat oheň, aby dal vařit vodu. Ještě před tím se ale obrátil na okno a opatrně položil kvítek do prázdného truhlíku, který byl zaplnění jen zeminou.
„Máš nějaký oblíbený? Čaj myslím?“ Zeptal se nakonec zamyšleně, než sjel na Valeriana očima. „Jedna moje dávná přítelkyně mě naučila připravovat čajové směsi, takže jich tu mám na výběr více. Pokud chceš... Přivoň si. Chuť sice předem nepoznáš, ale pokud se ti netrefím do vkusu, možná tě některá z vůní zaujme.“
Když tak ale Valeriana pozoroval, jak seděl na zemi, nebyl si jistý, jestli to stačilo. Jistě, měl polštářek, ale... Přeci jen se vrátili z lesa a on navíc málem upadl. Čaj mu už nabídl, ale stále tomu něco scházelo. Proto se nakonec odebral ke křeslu a sebral z něj pletenou přikrývku, než ji svému elfímu příteli opatrně položil přes ramena a nepatrně se pousmál.
„Než bude ten čaj... Ať ti není chladno.“ Vysvětlil svoje úmysly jednoduše, než se rozhlédl po místnosti. Pohled se mu zarazil na vyřezávaných figurkách, mezi kterými bylo všechno možné: zvěř, stromek, hračky... Illiana napadlo, že později bude muset svoji sbírku rozšířit o velice speciální kousek, ale zatím se do toho nehnal. Měl návštěvu, které se chtěl plně věnovat!
„Byl si někdy na slavnostech?“ Zeptal se nakonec Valeriana zamyšleně, než se usadil na zem vedle něj a složil si nohy. „Ani nevím, jestli lidé pořádají něco podobného, abych pravdu řekl. Všemožné svátky mají různou podobu napříč kulturami, ale základy obvykle zůstávají stejné. Slaví lidé ve vaší blízkosti něco? Změnu ročních období, bohy?“

S neklidným trhnutím otevřela znavené kaštanově zbarvené oči a z jejích rtů splynul sípavý nádech. Plíce jí námahou hořely - měla pocit že každý další nádech může být jejím posledním. V jednu chvíli stála na nohou s pevným postojem a v druhou ležela na zemi, snažíc se popadnout dech. Sledovala svůj splašeně zvedající se hrudník a proklínala to křehké lidské tělo, které sebou neslo zatraceně moc omezení. Jenže v něm musela chvíli zůstat. Kdyby někdo zahlédl draka, který si vykračuje po lese jako na procházce a šťouchá zadkem do stromů, pravděpodobně by z toho byl nejméně vykolejený. V tom nejhorším případě by ten nebohý pozorovatel zavolal své lidské kamarády a pokusili by se jí napíchnout jako steak na kus opekacího klacíku.

Ačkoli byla tedy lidská podoba jistě bezpečnější, příliš se jí to nevyplatilo. Pohybovala se tak hrozně pomalu! Vzdálenost, kterou jako drak překonala za několik hodin jí jako lidskému tvorovi trvala několik ní. Nemohla se v tom těle zdržovat dlouho. Ve svém lidském zranitelném těle. Měla toho akorát tak dost. Její nohy píše připomínaly dva rozviklané klacíky, než něco, co by jí mělo dopravit někam daleko. Bohužel pro ni potřebovala i jíst, pít a především spát. Nikdy ovšem nespala více než čtyři hodiny - spánek jí časově omezoval. Víc než by si mohla dovolit.
Každá minuta se počítala. Ačkoli totiž téměř vůbec nevytáhla paty z Teppasmies, dost dobře věděla co znamená být drakem, co se potuluje kolem lidské populace. Skvělý čas na válku, však? Nic neznělo lépe, než nechat se nahánět pár desítkami malých lidiček, že? No, spíš ne, ale snaha byla.

Wendy se pomalu zvedla zpět na nohy. Její dech se stále neuklidnil a jako třešničku na dortu ucítila náhlé píchání v boku. Ne, její tělo toho opravdu příliš nevydrželo. Ať už se snažila jakkoli šetřit energii, příliš se jí to nevedlo. Spíše vůbec. Byla zvyklá na to, že měla vždy energie dostatek. Ale předtím neběhala několik dní v kuse po lesíku.
Když mohla, tak běžela. Ovšem její výdrž se příliš nečinila. Divoce zavrtěla hlavou, čímž se jí uvolnilo pár tmavých pramenů z ne tak upraveného drdolu. Zkrátka pracovala s tím co měla. Neměla právo si příliš vybírat.

Když se vyšvihla zpátky na nohy, začala se kolem sebe rozhlížet. Potřebovala nějaké bobulky nebo alespoň kořínky. Ty sice chutnaly naprosto příšerně, ale opět, nemohla si vybírat. Sice si mohla ulovit potulné zvíře, ale to v jejím křehkém těle zkrátka nesvedla. Potřebovala také najít nějaký pramen, neboť jí voda v čutoře docházela rychleji, než by chtěla. Zrak se jí nepěkně mlžil, takže si každou chvilku musela oči promnout nebo několikrát po sobě zamrkat. Pokud tohle přežije ve zdraví, bude to fakt velkej zázrak. Ale zatím jí nikdo neugriloval zaživa. Úspěch!

Přemýšlela, že by si zatím dopřála své čtyři hodiny spánku. Možná, že kdyby na pár momentů ulehla ke spánku, pomohlo by to. Když už se její dech zklidnil, pocítila na své kůži nepříjemný chlad. Neměla dostatek peněz, aby se ubytovala někde v teplém hostinci. V jejím vlastnictví se nacházelo jen pár drobností. Ne, tohle tělo ani trochu nebylo stavěné na takový chlad. Na chvíli si snad mohla dovolit zariskovat. Alespoň by nemusela zmrznout.
Úlevně vydechla, když se přes ní přelila vlna přeměny - její tělo se několikanásobně zvětšilo a místo hladké kůže se na něm objevily dračí šupiny a veliká křídla, jenž nechala ovšem složené. Ano, mohla si dovolil na chviličku riskovat. A tak se schoulila do co nejtěsnějšího dračího klubíčka, hlavu si položila na přední tlapy a zavřela znavené oči.

Potřebovala z Dračích skal tak zoufale vypadnout a pročistit si hlavu, že když došlo na to, že potřebují do zásob mediků doplnit nějakých pár zásob, které jen tak někde v Nescoře neseženete, s nadšením sobě vlastním se přihlásila k tomu, aby mohla na pár dní zmizet a být alespoň maličko užitečná. A právě tímhle způsobem se ocitla na cestě vzdušnou přímkou k severskému Černému lesu – k temnému hvozdu, který na svém území kromě nejtmavších stínů ukrýval také některé byliny, které byly pro medika naprostou záchranou. Paradox na podobném místě, ale co se týkalo mladé léčitelky, za ten malý risk tohohle výletu jí to rozhodně stálo. S její kombinací léčitelského a bojového výcviku nenarazila prakticky na nic, co by ji teoreticky mělo držet zpátky, naopak by pro to v řadách léčitelů asi jen tak nenašli nikoho vhodnějšího. A tak, sotva se ujistila, že s tím nebude prakticky žádný problém v Luori, se po krátké pauze vydala severně.

Štíhlé dračí tělo klouzalo lehce vzduchem, měděné šupiny, do nichž se ještě nad skalami opíraly sluneční paprsky, působily dojmem živého ohně. Užívala si vzdušné proudy pod křídly a možnost vidět Nescoru z té výšky. Tady nahoře byla nějaká válka s lidmi malicherností – lidé neexistovali, zanedbatelné náčrty vesnic a městeček tam dole byly něco, co šlo snadno vypustit. Zůstal jenom divoký severský kontinent, jeho surový chlad, jeho nespoutaný tep. Čím dál na sever mířila, tím to bylo silnější – dál od Narrigenu, dál od největšího epicentra lidské síly, a země náhle byla mnohem… čistší. Přesně proto se s takovým nadšením pouštěla právě sem. Pokud ji jen tak něco nedokázalo uklidnit, tohle byla sázka na jistotu.

Netrvalo to zase tak dlouho, prakticky jen necelý den letu, a spatřila pod sebou Černý les. To, že se blíží, šlo rozeznat už jen z toho, jak se atmosféra ve vzduchu kolem měnila. Čím to bylo, že zrovna tenhle les působil takovým dojmem, že se v něm křížila temnota a stíny s těmi nejúčinnějšími léčivými zdroji? To asi jenom bohové ví. Každopádně, Naasi v jeho přítomnosti konečně snížila výšku a sklouzla z bezpečné náruče nízko se držících oblaků bez větších obav z toho, že by se tu s někým setkala. Takhle na severu lidé možná byli otrlí a houževnatí, ale nikdo by se jen tak z rozmaru nepouštěl do souboje s drakem – a jakou smůlu by musela mít, aby tu snad narazila na královské vojáky? Zima pořád byla ve vzduchu, i navzdory postupujícímu jaru tu bylo na narrigenské stále příliš chladno – teď by sem nepáchli snad ani za veškeré peníze z královské pokladny.

Proměnila se až v bodě, kde se setkávaly pláně kolem hvozdu se samotným Černým lesem, nechtěla riskovat, že by ji někdo někde přepadl nepřipravenou v až příliš křehké lidské podobě. Naas rozhodně patřila k těm drakům, kteří a svou druhou, podstatně silnější a mocnější podobu spoléhali možná až moc – v lidském těle byla medikem, v dračí vojákem. A vzhledem k tomu, že mimo Skály si připadala všelijak a bezpečí tu zrovna dvakrát nepociťovala, zdržovat se v té lidské bylo skoro až nepříjemné, ale naprosto nutné, pokud chtěla splnit to, proč tuhle cestu podnikla. Bylinky si asi jen tak v dračí podobě nenatrhá, že ano – nebo možná ano, ale určitě ne ve stavu, kdy by jí po přepravě do Skal ještě k něčemu byly. A tak, sotva stanula nohama na zemi, si odhodila z ramene dlouhý pocuchaný cop tmavých vlasů a tmavýma očima, které se ve stínech lesa zdály až černé, pročesávala okolí, zatímco se pustila z okraje hvozdu trochu hlouběji. Pod nohama jí křupaly spadané větvičky, ale až na to byl les mlčenlivý, jako kdyby vyčkával a rozmýšlel se, co se svou návštěvnicí tedy ještě provede. Naas se ale nenechala vyvést z míry, pokračovala dál a dokonce už začínala nacházet to, kvůli čemu tu byla. Drobnou rostlinku s téměř přehlédnutelnými modrými kvítky – akatëse naoroc, něco, pro co by medici vraždili a pokud měli dost kuráže vstoupit do Černého lesa, určitě to byla první věc, kterou hledali. Pokud byste potřebovali zastavit krvácení nebo zrychlit zatahování rány… nebylo v Nescoře nic, co by se tomuhle malému, pomněnce podobnému zázraku vyrovnalo.

Zabrala se do svého hledání, že zmizela dost hluboko v lese – to ji samotnou netrápilo, kdyby zabloudila, prostě by vzlétla nad les a měla by vystaráno. Ale v tichu, které tu panovalo, zaslechla zvláštní zvuk – poklidné oddechování. Dost možná nějakého většího zvířete, protože na to, co byl zvuk zač, to bylo dost hlasité. Naas tu nebyla kvůli tomu, aby cokoli lovila, ale fakt byl, že byla zvědavá, že to hezké nebylo. A tak, sotva se ujistila, že bylinky už má ve svých zásobách znatelné množství, se vydala zkusmo tím směrem. Našlapovala tiše, aby tvora nevyrušila, a čím víc zvuk sílil, tím nedočkavější zjistit, co že to vlastně stopuje, dračice byla.

A vážení… zkuste si představit její překvapení, když mezi stromy nenašla spokojeně pochrupující zvířátko, nýbrž dalšího draka! Překvapeně zamrkala, protože ne… tohle vskutku neočekávala. Neměla informace o tom, že by ze Skal mířil k Černému lesu prakticky kdokoli další, takže tohle zjištění ji poněkud vykolejilo. Drak spokojeně chrupkal stočení do klubíčka, což ji samo o sobě muselo překvapit – ať to byl kdokoli, co tu pro všechny body dělal? Ne, že by automaticky nevěřila pudu sebezáchovy každého, koho potkala, ale drak spokojeně spící uprostřed temného lesa byl docela vysoko na žebříčku těch, u nichž k tomu měla důvod. Spát tu jen tak bylo daleko od nějakého bezpečí – ať už byly důvody jakékoli. Možná nastaly problémy a musel tu přistát? V tu chvíli by jako léčitelka královsky pohořela, kdyby se nepokusila pomoci. A tak, aby draka nevyděsila tím, že by na něj sáhla (a nedostala políček ocasem nebo tak), na sebe upozornila trochu míň násilnou cestou – tiše si začala pískat. Táhlá melodie se nesla tichým hvozdem a snad pronikla i do snu cizího draka. Naas ho nechtěla provokovat… jen probudit. A zjistit, kdo to je a zda je v pořádku. Přeci jen… pořád to byl drak. Její rod. Kdo by byla, aby ho nechala případně ve srabu, že ano.

Zdál se jí opravdu velice pěkný sen! Ve své dračí podobě si hupkala po lese, ale všechny stromy od sebe rostly hrozně daleko, takže do ničeho nevrážela! A navíc všude kolem rostly obrovské maliny! Hrozně moc malin! A jako správný vegetariánský dráček Wenn hledala a sbírala ony dobroučké lesní plody do své velké tlamičky! Zkrátka všechno co si jen mohla přát!

Jenže bohužel pro ni její sen netrval ani zdaleka tak dlouho, jak by si přála. Nejdříve to ani tolik nevnímala, jednoduše ten tichý zvuk ignorovala a sem tam jen zamrskala ušima, aby ten zvuk odehnala. Ovšem to jí nezachránilo na příliš dlouhou dobu, neboť ani sebedivočejší stříhání ušima ten zvuk neodehnalo.

Takže když to pískání nadále pokračovalo, Wenn otevřela stále utahané oči a posadila se. Samozřejmě musela trochu vycouvat, jelikož znovu narazila do stromu. Kdyby její dračí já nemělo tak pevnou kůži, rozhodně by už měla všude po těle modřinky!
Ale to by taky nesměla čučet do země, že ano. A proto zvedla hlavu, aby snad nenarážela do všudypřítomných stromů a zároveň zjistila, co může z to spánkukazící pískání. Zvedla tedy hlavu a hle...brunetka! (Alespoň oproti ní) malá týpčica, ze které táhly všemožné bylinky a léčivky. Chvíli na ní jen v tichosti koukala a při tom několikrát pomalu mrkla. Zda se jí to jen nezdá, protože přeci jen...pískající děvčátka se po lese nepotulují jen tak. Zvlášť v Černém lese. Ten byl pro malá děvčátka hnujďácký. Vyskočila tedy na nohy* a odhopsala si svoje kolečko, aby se rozhlédla, zda někde nečíhají další neznámá děvčátka. Naštěstí nikde nikdo. Skvěle, to znamenalo, že se musela vypořádat pouze s tou tmavovláskou. Ještě předtím, než se mohla otočit zpátky k dívce, svoji otočku příliš nevypočítala a tak ani nebohá brunetka nebyla ušetřena dračím žuchnutím boků. Ovšem naštěstí byla Wenn jemná, takže žádný strach. Nerozmáčkla Naasi o strom, zatím. Slušnost jí radila, aby se za ten čin cizince omluvila. To, že když otevře tlamu, tak z ní omluva asi nevyjde jí došlo až později. Vydala z tlamy něco jako dračí povzdechnutí, než na sebe opět vzala svou unavenou lidskou podobu.
Jenže pak si vzpomněla, že má být vlastně děsivý drak a místo toho, aby se brunetce omlouvala, měla by jí zastrašit. Ať se z ní nestane dračí pečinka!

Ovšem když zase spočinula ve svém křehkém těle, už si nepřipadala ani trochu tak hrozivě. A také jí došlo, že to pískající děvčátko nebylo ani trochu děvčátkem, nýbrž dospělou ženou. Takže pravděpodobně bylinkářka! Ne, že by o tom Wendy něco někdy věděla, ale vždy jí léčení pomocí bylinek připadalo fascinující. Fascinující, ale pro ni nepochopitelné.

Dalších pár sekund zírání a mrkání. Trvalo jí docela dlouho, než konečně otevřela pusu. ,,Já...Jsem veliký drak! A žeru děti! A kam chodíš, tam kysne mléko! Jo a taky umím chrlit oheň, chápeš? Takže, Uhm...Utíkej nebo tě sežeru, šup šup!” Pokusila se na první pohled lidskou ženu zastrašit, ale více než děsivě zněla jako někdo, kým vlastně byla - zatraceně nejistým a zmateným tvorem.

Nezdálo se, že Naasi a její přítomnost společně s pokusem o probuzení by byly cizí dračici zrovna po vůli, naopak – dokonce dostala šťouchanec bokem, když se čerstvě probuzená zatočila kolem své osy. Naasi sice vskutku nebyla žádné párátko, které by se rozpadlo, naopak, roky na cvičišti jí pomohly přečkat to celkem s klidem, ale to jí nezabránilo nad jejím chováním překvapeně zamrkat. Bohové nescorští, co to má znamenat? Vždyť přeci žádným způsobem nenaznačila dračici, že by s ní chtěla mít konflikt, tak o co přesně tu šlo? Zvlášť to její rezignované povzdechnutí v ní vyvolalo řadu otázek, na které neměla odpovědi – no, alespoň tedy zatím, protože hned poté se neznámá cizinka proměnila do lidské podoby a Naas tak měla výhled na to, proti komu stojí. Dívky vypadala velmi mladě, byla sotva na prahu dospělosti dle všeho, a věřte, že spíš než její výhrůžky vyděsily léčitelku kruhy pod jejíma očima a to, jak nezdravě bledá byla.

„Bohové moji… ty bys, ty veliký draku, nedokázala v tuhle chvíli pravděpodobně zabít ani mouchu, natož mi něco udělat,” osvětlila jí docela stručně s přesně tím vypěstovaným léčitelským klidem, který uměl leckoho dost lehce podráždit. Nemyslela to ale zle, a bylo to vidět na tom, jak si vzápětí maličko začala dívku obcházet a prohlížet si ji – spíš než jako cizinka teď působila jako matka, co si prohlíží mládě po první šarvátce se svými vrstevníky. „Jsi neskutečně hubená a nevypadáš moc zdravě… zlatíčko, nerada ti to říkám, vážně, ale pokud by se tu teďka ukázal reálně kdokoli, kdo by tě chtěl zamordovat, nedalo by mu to zase tolik práce. Kdy jsi probohy naposledy jedla? A kdy naposledy pořádně spala?” Byla tak trochu ve svém živlu, vskutku. Léčitelka nezůstala jen tak nečinně v Luori, držela se Naasi jako stín, kterého se nikdy tak docela nezbaví, dokud je slunce na obloze. Ale ne, že by se to nehodilo – protože kolečka v její hlavě se otáčela a začala přemýšlet o tom, jak by mohla tu hromádku neštěstí ideálně dát maličko dohromady.

„Co tu vlastně děláš tak sama?” svraštila obočí a pokud do té doby nepřipomínala starostlivou mamču, tak teď to bylo bez pochyb tady. Ale tak zkuste si na jejím místě jednat nějak jinak, neasi! Měla před sebou prakticky dráče, které tu bylo na vlastní pěst a vypadalo, jako kdyby se přes něj přehnalo stádo zajdalenů. „Nevypadáš jako válečnice – a bez výcviku bys prakticky neměla opouštět Skály, je to nebezpečné. Copak ti tohle nikdo nikdy neřekl?” Hlas jí postupně slábl, jak k ní přistoupila maličko blíž. Přitom prohrábla brašnu, kterou si nesla s sebou – kromě toho, co tu sbírala, tam měla i nějaké ty zásoby. Teď? Vytáhla na světlo světa kousek pečiva a sušené maso – a natáhla to k dívce. „Prosím, udělej nám oběma tu laskavost a najez se. Zásoby nejsou problém.” Ale to, že vypadala tak, jak vypadala – podvyživeně a slabě, nejistě mimo silnější dračí podobu – by problémem být mohlo. Stačila by reálně jakákoli přepadovka od někoho statečně šíleného a mohlo by to pro ni skončit dost neslavně.

Pokud nabízené jídlo přijala, pousmála se (skoro až děkovně), načež se rozhlédla maličko po okolí. Všude ticho, les se nezdál, že by jejich konverzaci věnoval větší porci pozornosti. Dobře. Nakonec znovu očima zakotvila na dívce. „Mimochodem… jakpak se jmenuješ?” zkusila to už trochu mírnějším tónem. „Promiň, jen je nezvyk někoho tady potkat… natož potom jiného draka. Jsem Naasi a, jak už sis asi všimla, vážně ti nechci ublížit. Na rozdíl od všeho kolem. Na dovolenou sis nevybrala tu nejvhodnější destinaci, obávám se.”

Výborně, podala takový výkon, že si cenu Lidobijde roku vůbec nezasloužila. V její mysli to vypadalo o dost hrozivěji! Jenže v její představě taky nežďuchla do deseti stromů a nestepovala kolečka. Ale kdyby je nedělala, nejspíše by se zasekla mezi stromy. A to už by měla rovnou po ptákách! Holt se tedy musela vzdát buď své hrozivosti nebo riskovat zaseknutí nožky pod kořenem. A aby bylo jasno, ona nebyla žádná babča, aby zajížděla pod kořen. Ne, její lidská podobě nevypadala staře. Alespoň za to mohla poděkovat. Kdyby totiž byla stařenkou mohla by svojí cestu rovnou vzdát. Co by tak do dračích skal letěla dělat? Péct a rozdávat sušenky? I když by něco takového jistě ocenila u někoho jiného, sama by se v té pozici ocitnout nechtěla.

Ovšem i když nebyla hrozivá a ani stařenka, tmavovláska se na ní nekoukala žádným odporem ani strachem. A už vůbec ne jako kdyby jí chtěla ugrilovat na rožni. To bylo dobré znamení, však? ,,Jenže já nechci, abys mě ugrilovala na rožni. Ani nic takového! Byla jsi někdy grilována na rožni? Není to nic příjemnýho. A ani trochu se necítíš jako chutná pečinka. Právě naopak. Takže, musíš mi slíbit, že nebude žádné smažení. Nebo ti ukážu jak umím být krutá k mouchám!” Zkřížila si ruce na hrudi, ale ani to jí v hrozivosti nijak nepomohlo. Zvlášť, když i v lidské podobě sem tak udělala pár krůčků dozadu. Aby taky ne, přirozenou hrůzu nepouštěla, neměla u sebe žádnou zbraň a kdyby se pokusila bránit ve své dračí podobě, pravděpodobně by si ocas akorát oflákala o kmeny stromů. Jo, skvělé vyhlídky. Takže ve výsledku byla neznámé vydaná na milost. Pokud tedy ještě nechtěla zvážit taktický ústup do lesa.

,,Au, vím že asi nevypadám jako sama Kyquöne, ale zase tak zle na tom nejsem! Ne, to určitě ne! Abys věděla, tak jsem jedla...Včera jsem měla pár bobulek. A snažila jsem se spát teď, ale byla jsem vyrušena. A od té doby to znáš. Ale ač jsou tvé motivy neznámé a tvá slova starostlivá, nemusíš si dělat tu námahu. Odpočinu si až bude čas.” Ujistila neznámou. Její způsob života nejspíše příliš zdravě nezněl, ale ona ani moc na výběr neměla, však? ,,Já...Vlastně spěchám. Něco hledám. Dračí skály. I když...přiznám, že se hledají docela špatně. Když jsem se zeptala jedné z vesničanek, vypadala, že mě chce opravdu ugrilovat! Věřila bys tomu?” Postěžovala i a nezapomněla si u toho náležitě odfrknout. ,,Nejsem válečnice. Ale to neznamená, že nedokážu zašlápnout mouchu! Ve skalách jsem nikdy nebyla. Ale snažím se je najít, fakt!” Její dosavadní život jí byl z velké části velikou neznámou, ale s jistotou věděla, že válečnicí se nikdy nestala.

Když k ní žena přistoupila blíže, Wenn už nikam necouvala. Nesnažila se jí orožnit ani doteď a pochybovala, že by se k tomu chystala teď. ,,Proč...proč mi pomáháš?” Zeptala se nejistě po tom, co jí Naas nabídla jídlo. To také opatrně vzala do rukou, věnujíc tmavovlásce mírný úsměv. ,,Děkuji.”
,,Moje jméno je Wendy. Stačí Wenn.” Konečně svěsila ramena a trochu se uvolnila, takže už tolik nemusela připomínat králíka v křečích. ,,Počkej...ty jdi taky drak, Naas? Víš, kde jsou skály? Přiletěla jsi z nich? Jaké jsou? Slyšela jsem o nich hodně věcí, ale...Nikdy ne od nikoho, kdo tam žije. Vyprávěj mi, prosím?” A jako pořádně nadšená dívenka si kecla na zem, upírajíc na dračí léčitelku prosebný pohled.