Černý les

''Jsi vážně dobroděj, Alazi. Jsem ti neskutečně zavázaný.''
A byla to pravda. Takhle milého a vlídného člověka ještě nikdy nepoznal. Vlastně ani ne člověka - draka. Slyšel o nich už hodně věcí, když se nad tím tak zamyslel. Že jsou to všichni chladnokrevní zabijáci, co necítí žádné emoce a živí se lidskou krví... Že jsou bezpáteřními zrůdami, co vraždí nevinné a děti. Garrett tomu nikdy nevěřil, ale Alaz ho teď jen ještě víc utvrdil o opaku. Draci skutečně byli jiní, lidé vůči nim jen roznášeli nesmyslné pomluvy se záměrem proti nim poštvat co možná největší množství rozzuřených vesničanů, aby podporovali rozhodnutí koruny vpadnout na jejich území a pokusit se ho získat pro sebe. Dost možná byli lidé podstatně krutější a horší, než draci.
Když se objevil Illian, Garrett po něm blýskl úsměvem. Bylo příjemné, že se jeho přítel vrátil z lovu a dokonce i se slušným úlovkem. Na Illianovi bylo znát, že mu to rozhodně zvedlo náladu - podle všeho mu díky tomu spadl opravdu velký kámen ze srdce a to Garrett opravdu chápal, velice dobře. Bylo důležité, aby se o to postaral a on mu skutečně moc toužil pomoct, ale nemohl.
''Ano, Alaz byl tak hodný a nabídl se, že mi ji pomůže najít. Není to skvělé?'' Pousmál se na Alaze. ''Takhle blízko jsem ještě nebyl. Sice jsem se byl podívat na to místo, kde se to stalo a po okolí, ale tohle... Tohle je skutečná šance na její nalezení.''

''Budete ji hledat?'' Zamrkal poněkud překvapeně.
Byl poněkud vykolejený z toho, že byl Alaz ochotný mu pomoct - ale přeci jen za to byl rád. Garrett se trápil každým dnem, že netušil co se s ní stalo. A pokud mu skutečně Alaz mohl pomoct najít ji anebo alespoň zjistit, co se s ní stalo... Mohlo by to skutečně pomoct. Vneslo by mu to jistě do duše nějaký ten klid, který zoufale potřeboval. Tesknil po ní. A i kdyby byla přeci jen mrtvá, alespoň by dostal šanci se s ní skutečně rozloučit a posunout se z místa.
''To je od tebe moc hezké, Alazi. Jak se ti za to odvděčíme? Můžu ti nabídnout pomoc s čímkoliv budeš potřebovat, pokud na to budu stačit,'' pousmál se na Alaze přátelsky. Byl ochotný za tu pomoc nabídnout opravdu hodně, jen aby Garrettovi pomohl. Byl to jeho velice dobrý přítel a on byl připravený ten dluh splatit za něj.
''Takže máš rád výšky? Je vůbec možné, aby se drak bál výšek?'' Odpověděl Alazovi zamyšleně. Nedokázal si to dost dobře představit. Létat tam nahoře musí být jistě fascinující a úžasné, ale stejně tak i nebezpečné a děsivé. Jistě se mohli při létání i nějak zranit... A on si ani omylem nechtěl představovat, co by se asi tak mohlo stát, kdyby se zranili za letu a spadli z té obrovské výšky na zem. Ta představa ho opravdu děsila, ale věřil Alazovi, že je zkušený letec a něco takového se mu nestane.

Chvíli setrvával na místě, než ho přepadla jistá nejistota.
Bál se, že to nebude stačit. Bál se toho, že jim překáží... Bál se tak nějak všeho. Úzkost v něm narůstala rychlostí světla a on si najednou uvědomil, že musí jednoduše pryč. Garrett na to od něj už byl zvyklý, věděl, že ho občas popadne panický záchvat a jen tak bez jediného slova prchne kamsi hlouběji do lesa, ale Alaz... Alaz netušil. Nechtěl, aby ho viděl rozjančeného a zničeného. Přeci jen ústup byl moudřejší, než setrvávat a riskovat, že všechno dopadne příšerně špatně.
„Já se... Omlouvám,“ zamumlal neurčitě, než poklekl na kolena. Jasně vnímal to, jak se mu nohy prodlužují a ruce se mění v přední končetiny. Jak se mu protahuje krk a rozšiřuje paroží... Až před nimi nestál muž, ale statný jelen. Věnoval jim oběma krátký plachý pohled, než se rychle rozeběhl pryč od domu, mizíc v křoví. Potřeboval to všechno ze sebe nějak dostat a uklidnit se, nebyl na takovou formu socializace zvyklý. Na to byl až příliš samotářský a zničený. I když mu jeho nový přítel značně a velice znamenitě pomáhal, stále to nestačilo na to, aby byl plně schopný nějak fungovat. Koexistovat dokázal, to ano. Ale být naplno člověkem ne. Občas zkrátka potřeboval prchnout do zvířecí kůže a užít si trošku svobody a klidu, takže kdykoliv to na něj padlo, jednoduše se tomu poddal a přizpůsobil se. Bylo to moudřejší, než to v sobě celou dobu dusit a modlit se, aby to přešlo. Párkrát to zkoušel - a nedopadlo to zrovna slavně. I proto se rozhodl takhle, i když měli hosta.

Zatímco běžel napříč přírodou, jasně vnímal vůni lesa. Miloval tu kombinaci vůní čerstvé trávy, jehličí a lesního ovoce. Bylo to příjemné, moc příjemné. A ačkoliv bylo v Černém lese relativně chladno, nikdy se ve svojí zvířecí podobě nedostal do bodu, kdy by mu vyloženě byla zima. Zahřál se během nebo přeskakováním padlých stromů... Vždycky něco vymyslel. A když už mu konečně ze srdce opadl ten tíživý kámen paniky, jednoduše se začal pást na nějaké z mýtin a užíval si přítomnost ostatních zvířat, které v něm v tu dobu neviděly absolutně žádnou hrozbu.
Tentokrát ale jeho srdce zatoužilo spíš po procházce, než po zběsilém závodu s větrem. Opatrně našlapoval a nožky se mu bořily do měkoučkého mechu, který byl místy ještě stále orosený. Bylo to příjemné, moc příjemné. Moct si zase na chvíli užít trošku té druhé stránky. Kdyby mohl, zůstal by ve zvířecí podobně napořád... Ale občas zatoužil po lidském kontaktu a tak se celkem pravidelně vracel do svého domu. Teď měl navíc i Garretta - a věděl, že ho nemůže nechat na holičkách. To by si rozhodně nedovolil. Proto svoji druhou tvář tak trošku zanedbával, protože ho nechtěl nechávat samotného, ale teď... Byl s ním Alaz. Sice se mu o moc víc nelíbilo, že tu zodpovědnost přehodil na záda cizímu dobrodějci, ale udělat to svým způsobem musel. Potřeboval se zklidnit. Nutně.
Nakonec se zastavil až u jakési chaloupky, kterou ještě nikdy předtím neviděl. Zamyšleně k ní došel a začal si ji prohlížet. Kdo v ní asi bydlí...? Nikdy v Černém lese nikoho bydlet neviděl. Znamenalo to, že měl dost možná souseda nebo sousedku? Jaká byla pravděpodobnost, že tam žil člověk? Celkem mizivá. Na druhou stranu, možná to byl někdo jemu podobnější...

Černý les byl rozlehlý, tmavý a nevyzpytatelný. Téměř, jako by se každý den měnil, jako by se stromy přes noc postavily úplně jinam, jako by léty vyšlapané cestičky zmizely a nahradily je jiné. Hrál si s lidskou myslí a zdálo se, že ohýbá všechna pravidla reality. Člověk mohl v lese bydlet třeba věky a stejně by neobjevil všechna jeho tajemná zákoutí. Možná právě proto se tam Neretheia Salak'ave cítila tak moc v bezpečí. Rozložité koruny mohutných stromů, křoví, kapradiny a skryté potůčky se jí staly domovem a neocenitelným útočištěm. Byla k lesu připoutaná svým tělem, duší a vzpomínkami, a i kdyby chtěla... Zřejmě by ho nedokázala opustit.
"Dulcë somnias infanti‘es, multe phaërë,..." zpívala tichým příjemným hlasem a zbavovala usušené bylinky jejich lístků. Ve vzduchu se vznášely silné vůně připomínající léčivé čaje, masti a koření, v kamnech hořel jasný oheň a jeho praskání dodávalo drobné čarodějce klid. Pokud si něčeho na světě vážila, bylo to tohle. Chvilky opojného klidu, kdy ji nerušil nikdo a nic. A když v postýlce kousek od ní spokojeně spalo dítě a ona se necítila úplně sama... Pro to stálo za to žít.
Za stálého zpěvu odložila snítku rozmarýnu, vstala a v zádech jí několikrát tiše luplo. Jak dlouho tam už seděla? Netušila, v lese velmi rychle ztrácela pojem o čase. Mohlo být šest ráno, nebo třeba deset večer. Netušila.
Pár kroky překonala místnost a přiložila do kamen. Nechtěla, aby tu byla zima, než se vrátí. Sice si plánovala jenom trochu protáhnout křídla, nasbírat pár bobulí a pak se vrátit, ale jistota byla... jistota.
Se zavrzáním otevřela dveře, sestoupila po třech schodech a strnula v pohybu.
"No to se podívejme," zašeptala, když její pohled padl na statného jelena.

Domek evidentně opuštěný nebyl, protože z něj vystoupila drobná a exoticky vyhlížející dívka.
Illian nepatrně zahýbal ušima a pozvedl nepatrně hlavu, zatímco ji upřeně pozoroval svýma modrýma očima. Přemýšlel, co má teď dělat. Nevypadala, že by se ho chystala zabít - ale na druhou stranu už se ve svojí zvířecí podobě necítil tak bezpečně, jako předtím. Něco jiného bylo bloumat napříč lesem v úplném osamění a něco jiného bylo narazit na někoho cizího. Pokud by se něco semlelo, jako jelen by se rozhodně ubránit nedokázal. Mohl by sice zkusit utíkat, ale z vlastní zkušenosti věděl, že zastřelit takové zvíře není úplně těžké...
I proto se bezmyšlenkovitě přeměnil do svojí lidské podoby. Celá proměna byla rychlá, stačila chvilka napínání a smršťování kůže i kostí a stál před ní znovu jako muž. Stále ji přitom upřeně pozoroval, netušíc co bude následovat. Už od pohledu vypadala zvláštně, velice zvláštně. Nikdy nikoho takového neviděl a rozhodně ho zaujala, ale nevěděl, co má dělat. Možná pozdravit? Představit se? Omluvit se za vniknutí? Cokoliv, ale hlavně něco. Nemohli tam stát na místě bez hnutí a zírat na sebe do skonání světa.
''Zdravím,'' odkašlal si tiše, než si zamyšleně prohrábl světlé vlasy, které měl od proměny trošku zacuchané a plné listí z toho, jak běžel lesem.
Nečekal, že tam na kohokoliv narazí. Vlastně mu to přímo vyrazilo dech - ještě nikdy nikoho neviděl do Černého lesa dobrovolně vstoupit, natož aby tam někdo vyloženě bydlel. Kdo ta dívka byla? A proč tam žila? Měl tolik nezodpovězených otázek, které ho tížily a sžíraly, ale neměl na to je položit. Nechtěl být neomalený, konec konců se sotva potkali a ještě ani netušil, jestli je přátelská. Jestli vůbec bude mít chuť se s ním dát do řeči.
''Omlouvám se za to vniknutí. Nenapadlo mě, že by tu někdo mohl... Žít.'' Dodal nakonec trošku rozpačitě, zatímco ji stále upřeně pozoroval. Nevypadala moc jako člověk, ale mohl se mýlit. Kdo ví. Nebyl si ničím vůbec jistý a byl připravený trochu vyzvídat, protože tohle byla skutečně vzácná situace.

"Zdravím," zvědavě naklonila hlavu na stranu, přesně tak, jak to dělala ve svojí druhé podobě. Dříve jí přesně takové instinkty přinášely posměšky a urážky. Chovala se jako zvíře. Nebyla člověk. Neměla na vesnici co dělat. Měla by zmizet v lesích, tam, kam patří. A přesně to taky udělala. Tady už jí nikdo nesoudil, byla kým chtěla a kdy chtěla, získala sílu, prohloubila svou magii, dokázala se smířit s proměnou a žít se svou vnitřní sovou v rovnováze. Dosáhla klidu a vyrovnala se sama se sebou.
Pozorně si toho muže prohlédla. Byla to jen chvilička, pár záchvěvů, několik popraskaných a znovu srostlých kostí. Hranice mezi mužem a jelenem byla tenká jako vlas. Pavučina. Stéblo trávy. Nitka párající se sukně. Theia ještě nikdy neviděla proměňujícího se t'ealh na vlastní oči a připadalo jí to neskutečně fascinující. Znala to, věděla jak přeměna bolí, jaké to je, když se smršťují svaly a kůže brní rostoucími pírky. Ale ještě nikdy něčemu takovému nepřihlížela. Zajímavé.
"To je v pořádku, zdá se, že les je vaším domovem, stejně jako tím mým," koutky rtů jí cukly v krátkém úsměvu. Bylo to už velmi dlouho od doby, kdy se naposledy někomu povedlo, vykouzlit jí na tváří úsměv. A vsadila by se o všechny své peníze, že tím někým byla stejně Sía.
"Zdá se, že dnešek je dnem plným překvapení pro nás pro oba," přimhouřila oči, jak se v lesním přítmí pokoušela rozeznat více mužových rysů. Zdálo se jí to, nebo mu z hlavy opravdu vyrůstalo paroží?
"Pojďte si se mnou dát čaj. Venku je zima," nečekala, jestli ji bude následovat nebo ne. Byla to jeho volba. Ale ona tiše doufala, že si s ní šálek dá, protože ve výsledku vlastně vůbec nešlo o čaj, ale o prazvláštní pocit někde v její hlavě. Netušila, co se to děje, ale hodlala tomu pocitu naslouchat.

Něco na té dívce bylo tak zvláštní, velice zvláštní, až ho to přinutilo nespouštět z ní oči.
Byl si jistý, že ji nikdy předtím neviděl, protože kdyby na ni narazil, jistě by si ji zapamatoval. Někoho takového člověk jednoduše nezapomene, není to možné. Podobná setkání se jednoduše vryjí do paměti a i když na ně člověk v mysli dlouho nenatrefí, tak tam stále jsou. Připravené vyplout na povrch přesně v ten moment, kdy by se s dotyčným znovu setkal. Ale on ji nikdy předtím neviděl, určitě ne. O to víc byl překvapený, protože Černý les už procestoval celkem dobře. Rád ho prozkoumával a trávil hodně času venku, proto byl celkem překvapený, když zničehonic narazil na její chaloupku... A na ni samotnou. Už od pohledu vypadala tak trošku jako čarodějnice, byla skutečně čarodějnicí? Možná by se mu mohla hodit její rada... Konec konců, čarodějně se obyčejně vyznaly v nejrůznějších léčivých procedurách a kouzlech. Možná by mu mohla poradit s tím, co bylo s Garrettem. Možná...
''Ano, to je. Žijete tu dlouho? Nikdy jsem na váš dům nenarazil... A to tu žiju už pěknou řádku let. Je to zvláštní... Nějaké kouzlo, nebo jen prosté kouzlo lesa? Občas mám pocit, jako kdyby les měl slepá místa, která občas mizí a objevují se v tu nejpříhodnější chvíli.''
Bylo přinejmenším zvláštní s někým takhle mluvit. Nepočítal s tím, že by na své malé pouti za útěkem někoho potkal, natož, že by se s někým dal do řeči. Ale svým způsobem to bylo příjemné... Jen to vůbec neočekával. Ale takové věci občas bývaly naprosto nejlepší, protože člověka dokázaly sice zastihnout absolutně nepřipraveného, ale překvapily ho v dobrém slova smyslu. A Illian tak nějak tušil, že tohle prapodivné setkání bylo právě přesně takovým úkazem. Vzácné, neobvyklé. Jako ta dívka, která stála před ním.
''Dobrá. Moc rád,'' odpověděl nakonec, než se nepatrně pousmál a vydal se relativně pomalým krokem za ní.

Dveře nechala na škvíru pootevřené v němém pozvání a sáhla do jedné z mnoha tmavých skříní pro konvici. Pohybovala se po místnosti naprosto sebevědomě, skoro v ní vlála. Neudělala ani krok navíc a všechny její pohyby byly lehké. Nechodila, vznášela se. Naprosto automaticky otrhala lístky z rostlinek, které jí v tu chvíli přišly pod ruku a přidala vodu. Našla dva naprosto odlišné hrníčky. Zavřela dvířka plná kazů, škrábanců a poznamenaná věkem.
Celá chalupa byla taková, vlastně ani Theia netušila, jak dlouho už tu je. Skoro, jako by vznikla spolu se samotným lesem. Z každého jejího koutu navíc přímo křičela síla a magie. Bylinky zavěšené ve svazcích u stropních trámů, čerstvě natrhané bobule v košíku na stole, desítky svíček, poličky plné knih vázaných v kůži, lucerny zářící příjemným hřejivým světlem. Theia ho jediným lusknutím prstů rozzářila trochu víc - tohle byl rozhodně jeden z nejužitečnějších Cassiopéiných kousků. Měla ještě pár podobných, třeba lapač špatných snů z vlastních pírek, svíčky, které měnily barvu plamenů a kameny, které v noci modře poblikávaly. Hodiny, které šly vždycky přesně tak rychle, jak potřebovala. Ale ze všech těch cirkusových triků se světlem, mlhou, časem a iluzemi si stejně nejvíc oblíbila právě drobné stříbrné lucerny.
"Sama už netuším, jak dlouho to je, ale řekla bych že rozhodně víc, než deset let. Zdá se, že máte pravdu, les má před námi očividně spoustu svých vlastních tajemství a odhalí je až když tomu tak chce osud," nalila čaj do hrníčků a ty položila doprostřed stolu mezi další snítky bylinek, pár kostí a několik hrstí dřevěných korálků. Přesně takové korálky a kůstky měla Theia zapletené v rudých vlasech a pociťovala k tomu muži podivnou jiskřičku uznání, když se toho nezalekl. Ostatní se jí báli už po prvním pohledu. A když se jí nebáli, připadala jim odporná, zlá, zkažená. Neměla pocit, že by si o ní něco takového myslel i cizinec a bylo to pro ni dokonale osvěžující. Možná, že opravdu ještě žili takoví, díky kterým nebyl svět naprosto zatracen.
"Posaďte se," gestem naznačila celou místnost a dala mu tak možnost výběru. Rozvrzané křeslo, několik židlí, pár truhlic, spodní schody...
"A až se vám bude chtít, povězte mi, proč vás osud zavedl za mnou."

Když vešel dovnitř do domku, jako kdyby se vrátil zpět v čase.
Matka ho vyslala k místní čarodějnici pro čaj. Čaj pro jeho malou sestru, která chytila ošklivý zápal plic a zoufale potřebovala pomoc. Sice tím úkolem původně pověřila jeho mladšího bratra, ale ten se příliš bál - bál se té čarodějnice a jejího domu, kolem kterého se neustále valila oblaka mlhy a páry. I proto se tam nakonec musel vydat Illian, protože jeho sedmiletý bratr to nedokázal.
Už jak se blížil k té budově, cítil známou kombinaci vůní kouře a bylinek. Zhluboka se nadechl, když otevřel dveře a vešel dovnitř. Chvíli mu trvalo, než se v přítmí rozkoukal - celou světnici totiž ozařovalo jen několik větších svíček, jejíž plamínky plápolaly díky proudu vzduchu proudícímu z otevřeného okna. Na stropě zářila drobná kouzelná bludička, která osvětlovala pracovní stůl na kterém bylo poházené všechno možné. Svazky bylin i květin, kosti, kameny a krystaly. V hmoždíři bylo nadrcené luční kvítí a opodál tajemně bublal kotlík. Po čarodějnici ale nebylo ani vidu, ani slechu.
Zamyšleně přešel ke stolu a přejel konečky prstů po jeho hraně, prohlížejíc si věci před sebou. Pohled mu automaticky padl na otevřenou lidskou lebku, ve které byla zasazená svíčka, která téměř dohořívala. Asi na tom přeci jenom bylo něco znepokojivého, když se nad tím tak zamyslel. Ale z celého toho místa rozhodně necítil nic nepřátelského ani nebezpečného. Ne jako jeho bratr, který odmítl jít. Přesto všechno ale přišel jen pro jednu jedinou věc, pro ten čaj - a čarodějnice nikde nebyla.
S tichým povzdychnutím se otočil k ohništi, kam přihodil pár polen aby nevyhaslo - a poté se posadil do nedalekého houpacího křesla, kde vyčkával.

Trvalo to několik desítek minut, než se objevila.
Když dovnitř vešla, zrovna si prohlížel rozdělaný amulet, který měla položený na menším stolku u křesla. Byl kostěný, tvořený drobnými kůstkami z křídel nějakého ptáka a hebkými peříčky. Podle velikosti by je odhadoval na nějakého zpěvavého ptáka, ale jistý si nebyl.
„Vítej,“ pronesla k němu tiše čarodějnice a on trošku spěšně vzhlédl. Nebyla úplně vysoká, ale rozhodně byla moc hezká. Hnědé vlasy jí v dlouhých vlnách splývaly až k pasu. Jemným rysům v tváři dominovaly světle zelené oči, které v přítmí vyvolávaly dojem, že nepatrně světélkují. Mírně vykrojené, ale plné rty skýtaly vlídný úsměv. Navíc měla moc příjemný hlas. Dokázal si živě představit, že by ji poslouchal hodiny a hodiny a neomrzelo by ho to. Rozhodně nevypadala jako nějaká fúrie, ani čarodějnice... Nebýt spousty prstýnků a drobných tetování na prstech, očarovaného náhrdelníku a zapleteném peří ve vlasech. Byla krásná, ne děsivá.
„Zdravím. Já... ehm. Přišel jsem pro čaj, pro svoji malou sestru. Ona je nemocná a potřebuje něco...“
Nestihl ani domluvit, protože k němu došla a položila mu ukazováček na rty, aby ho umlčela. Když tak učinila, došla k pracovnímu stolu a ze šuplíku vytáhla plátěný sáček, který mu vtiskla do ruky. Vděčně ho od ní přidal a už se nadechoval k poděkování, když ho umlčela znovu - tentokrát jen svým uhrančivým pohledem. Usmívala se na něj a zářila jako měsíc za tmy. Něco na ní působilo nesmírně silně, přitažlivě.
„Já vím. Nemusíš děkovat, je to maličkost. Dávejte jí to každé ráno a večer, brzy se bude cítit lépe. Je to všechno, po čem tvoje srdce touží?“ Ne, chtělo se mu odpovědět, ale veškerá slova se mu zadrhla v hrdle a nešla dál. Nebyl schopný mluvit, nebyl schopný čistě přemýšlet, nebyl schopný ničeho. Ani hloupého pokývnutí. Až tak silná byla její osobnost. Připadal si vedle ní jako malý, úplně maličký a zanedbatelný tvor vedle obrovské medvědice. Sice na něj neútočila, ale přesto si připadal... zvláštně.
„To nic. Můžeš se za mnou později stavit, pokud budeš chtít.“ S těmi slovy elegantně odplula ke kotlíku, kde začala míchat neznámý vývar.
Illian jen tiše polkl, než se pomaličku zvedl z křesla a roztřesenou chůzí se vydal ke dveřím. Užuž chňapal po klice, když ho cosi přimělo otočit se nazpět a znovu ji oslovit.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se jí a ona se k němu otočila. Na rtech se jí objevil ten samý úsměv jako předtím, úsměv plný slunce a vlídnosti. Byla tak nádherná.
„Demetria.“

Zamyšleně si prohlížel dívčin domov a přemýšlel nad tím, jestli se ve svém odhadu nespletl. Působila jako čarodějka, její domov tak také působil - ale přesto si nebyl jistý. Jistotu získal až v moment, kdy mu položila tu otázku. Tehdy už o ničem nepochyboval. Byla to čarodějka. A on byl konečně po těch letech na správné adrese a cestě. Možná, že by skutečně mohla pomoct, poradit... Cokoliv. Zoufale toužil Garrettovi pomoct a tohle byla jeho šance.
„Takže tu žijeme zhruba stejně dlouhou dobu. Zvláštní, že jsme na sebe ještě nenarazili... Ale je pravda, že ten les je skutečně tajemný a žije vlastním životem. Nejspíš se to mělo stát až dnes,“ odpověděl nakonec, než vděčně vzal do rukou hrníček s čajem a nadechl se neznámé vůně.
„Já nevím, nejsem si jistý. Nejspíš... Můj přítel potřebuje pomoc. Je vážně raněný a jeho stav se nezlepšuje. Myslíte, že byste mi dokázala poradit? Podle všeho je to magického původu, jinak by se už dávno zotavil. Dostal jsem ho z toho nejhoršího, ale... Víc to už nedokážu. Nikdy jsem léčitelství nestudoval, abych pravdu řekl. A bojím se, aby ten život mrzáka vydržel.“

Neretheia se zamyslela. Nechal místnost ponořit se do ticha, přerušovaného jenom praskotem plamenů v kamnech, tichým oddechováním spícího dítěte v rohu místnosti bubláním několika kotlíků. Chodily za ní spousty lidí. Bohatí, chudí, šťastní, zoufalí, chamtiví... Ale všichni vesměs jenom kvůli sobě. Nestávalo se moc často, že by někdo přišel, kvůli někomu jinému, na to se jí všichni až moc báli a návštěva čarodějnice jim za ten risk nestála. Radši ztratili život svého milovaného, než ten svůj. Tenhle cizinec, zdá se, byl výjimkou. Překvapoval Theiu čím dál, tím víc, i když to rozhodně nehodlala dát najevo.
"Jste na správném místě, to bezpochyby, jsem si téměř jistá, že zvládnu vašemu příteli pomoct, otázkou je... Za jakou cenu," v zamyšlení si skousla spodní ret. Chtěla vůbec přijmout platbu? Ještě nikdy se nestalo, že by pomohla z dobroty duše a čistoty srdce - to proto, že nic takového rozhodně neměla - ale muž, který posedával v poklidu uprostřed její chalupy a beze známku zděšení usrkával čaj... To rozhodně nebyl jeden z obvyklých typů lidí, kteří si k ní chodili pro masti, čaje a kouzla. V něm bylo něco mnohem, mnohem víc.
Pamatovala si, co jí její učitelka řekla: "Ber si to, co ti můžou dát. O nic víc, o nic méně." Tímto heslem se řídila celé ty roky, kdy tu žila s ní a dokonce i ty poslední, kdy tu žila sama. Občas se lidem nelíbilo, o co si řekla, ale nikdy si nemohli stěžovat. Požádala je o padesát zlatých, když v měšci měli přesně tolik. Požádala je o novorozeně, když ho byli schopni dát. Možná neplatili s přílišnou ochotou, ale nikdy po nich nechtěla víc, než si mohli dovolit. Co si mohl dovolit on? Co byl ochoten dát za zdravý svého přítele? Na kolik si cenil jeho života? Něco jí říkalo, že odpověď na všechny ty otázky bude zcela jistě obdivuhodná. Nemohla se dočkat.

Její odpověď v něm vyvolala pocit naděje.
Naděje, která v něm v tu chvíli zahořela, byla tak trošku jako jiskra zapalující kupku sena. V mžiku se z toho všeho stal požár, žhnoucí jasným plamenem. A on si ten žár užíval celým svým srdcem, protože právě dostal naději, že se z toho Garrett dostane. Že mu možná nějakým způsobem bude moct pomoct a on bude zase moct žít normálně, tak jako předtím. Na druhou stranu se toho ale i obával... Z nějakých sobeckých důvodů se bál, že jakmile bude moct, opustí ho. A on už nechtěl žít sám, skutečně ne. Na to si až moc zvykl na tu příjemnou společnost, kterou mu skýtal. Jenže co byl zač, aby příteli odpíral šanci na uzdravení? Ne, takový on nebyl. Myslel především na jeho blaho, ne na to svoje. Sice pomyslel na to, co bude s ním samotným, ale až v druhé řadě. V té první v něm hořelo nadšení z toho, že nejspíše našel někoho, kdo bude Garrettovi schopný pomoct. A na tom záleželo ze všeho nejvíc.
„Platba, jistě. Nejsem si jistý, co byste si představovala. Nemám toho mnoho... Ale jsem ochotný dát hodně. Pro přítele bych dal ruku do ohně, bylo-li by to zapotřebí. Na druhou stranu musím rovnou říct, že nejsem nijak zvlášť zámožný. Samozřejmě se pokusím sehnat cokoliv, o co si řeknete, o tom žádná - ale musím k vám být upřímný. Nemám žádné velké poklady ani hromadu zlatých mincí. Ale jsem připravený si ten dluh případně i odpracovat, skutečně hodně záleží na tom, co byste si za tu pomoc představovala.“
Byl upřímný, pochopitelně. Vlastně neměl žádné peníze, když se to tak vzalo. S Garrettem tak nějak jakž takž vyžívali z toho, co nalovil, ale nikdy toho neměli nadbytek. A že by dokázal něco zvláštního? Ani to ne. Nebyl nijak zvlášť talentovaný. Ale byl oddaný a pracovitý, proto předpokládal, že té čarodějce nejspíš bude nejvíc k užitku jako pomocník. Mohl by jí pomoct se spoustou věcí, ne že by tedy pochyboval o tom, že se dokázala postarat sama o sebe, ale každý občas mohl uvítat trošku pomoci. Zvláště s nějakými těžšími pracemi.

Theia upila trochu čaje a v tu chvíli jí došlo, že udělala chybu. Rychle šálek odložila a skousla si spálený ret. Pamatovala si, že dříve si v podobných situacích spáleninu, škrábanec nebo modřinu okamžitě ošetřila, ale Brannwen jí naučila, že přesně tyhle věci z ní dělají smrtelníka. Naučila ji, vážit si připomínek života. Jistě, mohla mít moc nad kostmi a krví, ale stále byla smrtelná. Stejně jako dítě spící v kolébce, stejně jako kočka, ležící na trámech u stropu, stejně jako cizinec v jejím vlastním obydlí. Její moc byla obrovská, ale rozhodně nebyla bez hranic. Theia si velmi brzy uvědomila, že ona není bohyní. Získala pokoru, přinášela oběti, modlila se a žila v symbióze s přírodou. To byla jedna z věcí, která jí pomohla najít sebekontrolu a s ní i sebe sama.
"Nebudu lhát, nejsem žádný dobrodinec... Pomůžu ráda, ale jenom když tím pomůžu i sama sobě," bezradně si povzdechla a znovu se natáhla pro šálek. Možná už stihl vychladnout. Chtěla mu dát další šanci.
Náramky na jejich zápěstích a korálky ve vlasech při tom zvuku melodicky zacinkaly. Přinášelo to jejímu vzezření a působení jistou... Jemnost. Některým připadala skoro éterická. Divoká, nespoutaná, mocná... Ztělesněná magie v její nejsurovější podobě. Přesně taková byla Neretheia Salak'ave.
"Nejsem žádný dobrodinec, ale právě teď mě nenapadá, co bych měla za své služby žádat. Mám svoje pravidla a vy se jim ve všech směrech vymykáte," přimhouřila oči a znovu ho přejela pohledem, jako by snad věřila, že zjistí něco, čeho si několikrát předtím nevšimla. Nic. Jelení paroží, jiskřivé oči vyzařující divokost, plachost, ale také jistou vřelost. Líbily se jí.
"Zcela upřímně jste na mě udělal dojem, přiznávám. Jste ochoten dát pro přítele i to, co nemáte a to vás ctí... Takže u vás udělám výjimku a doufám, že nebudu litovat," na chvíli se odmlčela a přemýšlela, jestli je to opravdu tak dobrý plán. I Cassiopé nechala zaplatit a to na tom byla ta nebohá dívka mnohem hůř, než on.
"Budete mít u mě dluh a já si ho někdy přijdu vybrat, co vy na to?"

Naprosto chápal její přístup. Svět byl kruté a nehostinné místo, proto se každý musel snažit ze všeho něco urvat, aby přežil.
Nijak jí to nevyčítal, ani se nezlobil. Bylo to jednoduše naprosto logické. Proč by mu také jen tak pomáhala? Nikdo nebyl tak dobrý, aby pomáhal druhým bez jakékoliv odměny. Možná tak Alaz, který působil příliš čistě na to, aby pocházel z tohoto světa. Stále ho překvapovalo, že byl tak moc hodný. Ne, že by tomu úplně nevěřil... Setkal se s ním a měl takové základní povědomí o tom, jaký byl, takže rozhodně věřil tomu, že je to jeho skutečná povaha, ale takových moc nebylo. Zvláště v řadách jedinců, kteří byli obdaření zvláštní mocí. Pochopitelně, že si za svoje služby něco žádali, bylo to jenom fér. A on byl více než ochotný na to jednoduše přistoupit, protože potřeboval pomoci svému velice dobrému příteli. Pro Garretta by udělal opravdu hodně, dokonce i dal ruku do ohně. Cokoliv o co by si požádala by ho nejspíš opravdu neodradilo.
„To naprosto chápu a souhlasím s tím,“ pokývl hlavou pokorně, než se opatrně napil čaje. Měl zvláštní chuť bylin, které nedokázal s přesností určit. Ale chutnal mu, navozoval v něm příjemný pocit tepla, zatímco mu klouzal krkem do žaludku. Bylo to rozhodně moc příjemné a on jí za tu nabídku byl vděčný. Měl čaj rád, stejně jako dobrou a zajímavou společnost, kterou ona rozhodně představovala. Byla velice zajímavá... O tom nebylo pochyb.
„To jsem upřímně moc rád, nápodobně. Už jsem potkal pár čarodějek, ale jenom jedna z nich měla tak výrazný a líbivý charakter jako máte vy. Čímž se vás rozhodně nesnažím uchlácholit do nějaké lepší ceny, pouze konstatuju fakta. Dluh? Dobrá, to beru. Bude na vás, kdy si ho vyberete... Žiju tady v lese a rozhodně se nemíním nikam stěhovat, takže nebude problém mě najít. Mám domek nedaleko odsud,“ odpověděl nakonec.

"Líbivý charakter? Tak to mi ještě opravdu nikdo neřekl," suše se rozesmála a nevěřícně zavrtěla hlavou. Podle všech byla zlá, krutá, bez kapky soucitu s ostatními, sobecká, zrůda... Ani když vytáhla jejich nejbližší ze spárů smrti, neprojevili známku vděčnosti. Prostě jí hodili k nohám měšec zlatých a křikli, aby se klidila z jejich domů. Jen málokdy se setkala s úctou nebo snad pokorou. Neměla přátele a nechyběli jí, ale poté co poznala Cassiopé... Uvědomila si, proč lidé potřebují blízkost druhých. To byl také konec konců důvod, proč si jednou jedinkrát nechala zaplatit také lidským životem. Pochopila, proč se jí Brannwen ujala s takovou laskavostí.
Vstala a přešla ke kolébce. Jedinkrát pohlédla na drobnou holčičku s bílými vlásky a ledově modrýma očima, které teď skrývala za zavřenými víčky. Neměla často klidný spánek, kolikrát jí v noci strašily děsivé sny a Theia se jen sama sebe ptala, z jaké reality jí vytrhla. Kým byl muž, který bez mrknutí oka přinesl jako platbu dítě a potom se ani neotočil? Ačkoliv měla Theia tmavé srdce obklopené trny, byla svým způsobem ráda, že měla malou Servane u sebe. Zdálo se, že to bylo to nejlepší, co pro ni mohla udělat.

Pamatovala si tu noc naprosto přesně. Na obloze zářil srpek měsíce, ale ani ten nedokázal proniknout hustými korunami Černého lesa. Ve vzduchu se vznášela mlha, občas prozářená rojem poblikávajících světlušek.
Theia cítila bouři. Seděla v přítmí, narušovaném jen Cassiopéinou kouzelnou lucernou a systematicky otrhávala lístky vraního oka, rulíku zlomocného a bolehlavu. Věděla, že pokud to všechno smíchá s dostatečnou dávkou plicníku, pár borůvkami a vzácnou deštivkou, dostane přesně to, co potřebuje. Pracovala v naprostém tichu a dokonalém soustředění. Bušení na dveře si tak všimla až na potřetí.
Opatrně odsunula židli, protáhla si ztuhlé nohy a otevřela.
Za dveřmi stál cizinec. Vysoký, štíhlý, ramenatý. Hnědé vlasy měl rozcuchané a vězelo v nich pár orlích per, oblečení měl naprosto promočené a v očích zoufalý odhodlaný pohled. Neretheia už tehdy věděla, že s nikým takovým není dobré se zaplést, ale přesto ho pustila dovnitř a postavila před něj hrnek čaje z pravdomluvce, upřímníku a se třemi kapkami extra silného odvaru meduňky a třezalky.
"Mluvte," pokynula mu a náramek z ptačích kůstek na její ruce vytvořil dutý, uklidňující zvuk. Theia si všimla, jak po něm kradmo pokukuje a musela se sama sebe ptát, jestli to má co dělat s těmi pírky v jeho vlasech. Aniž by se zeptala, natáhla se a všechna pírka osvobodila z držení jeho hustých kadeří. Zastrčila si je do jedné z mnoha kapes těžké sukně, protože jí něco napovídalo, že je bude potřebovat
"Něco od vás... Něco potřebuju," zamumlal cizinec. Čaje se ani nedotkl. Další věc, díky které velmi rychle upadal v Theinu nelibost.
"To je mi jasné, mladý pane. Kdybyste nepotřeboval, netrmácel byste se Černým lesem do chalupy čarodějnice," nevědomky sebrala ze stolu větvičku rulíku a pokračovala v rozdělané práci. Cizince pohled na jedovatou rostlinku očividně znervózňoval.
"Potřebuju ochranu a nějaké peníze. Řekněme, že... Musím utéct a nechci, aby mě u toho někdo viděl," přiznal a roztržitě se poškrábal na zátylku.
"Ochranu... Zajímavé. Jenom pro sebe?"
Odpovědí jí bylo jenom jeho mlčenlivé přikývnutí.
"Bude to drahé, to je Vám, doufám, jasné. Jenom přemýšlím, o jakou cenu si mám říct, když peníze chcete vy po mně. Povětšinou to je úplně opačně," zvědavě naklonila hlavu jako sova, pozorující návštěvníky nočního lesa. A přesně tou také byla.
"Řekněte si o cokoliv! Naprosto o cokoliv! Dám vám všechno..."
Zoufalství z něj přímo sršelo a jak známo... Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Theia se toho rozhodla využít, jenom ještě přesně nevěděla, jak by to měla udělat. O co si říct člověku, který nic nemá? Co žádat od někoho, který je schopen dát, to, co nemá ?! Ruka jí bezmyšlenkovitě vylétla k jednomu z amuletů na krku. K drobnému světélkujícímu kameni, zahánějícímu tmu. Dostala ho před týdny od Cassiopé a od té doby o víle neměla žádné zprávy. Nechtěla to sama sobě připustit, ale společnost jí chyběla. Někdo tichý, kdo by ji vyslechl, když bude chtít mluvit, ale kdo by mlčel, když nebude mít o rozhovor zájem. Dřív měla Brannwen, potom Cassiopé, ale obě odešly... Jedna navěky, jedna snad jen na pár týdnů. A v tu chvíli jí napadlo něco dokonalého... Krutého, zlého, sobeckého, ale přesto dokonalého...
"Chci dítě. První dítě, které spatříte, až se vrátíte tam, odkud jste přišel. Víc nežádám."
Muž tehdy přikývl, jako by se jednalo o něco naprosto přirozeného. Bez jediné známky děsu nebo znechucení. Tak nebo onak... Byl prvním, kdo přijal její cenu s tak ledovým klidem.
Vrátil se o dva dny později, přes rameno měl přehozenou cestovní brašnu a v ruce košík s dítětem. Převzal si od Thei pár amuletů, několik lahviček s všemožnými lektvary a dva měšce zlatých. Ušel tehdy jen pár kroků od chalupy, proměnil se v orla a zmizel. Dítě tam nechal v moci nebezpečné čarodějky a nezdá se, že by mu to nějak vadilo...

"Líbí se mi vaše pokora, drahý pane. Jste opravdu zvláštní. Jiný, než kdokoliv, koho jsem kdy poznala. Ale musím vás varovat... Neměl byste se vrhat do neznámých dluhů tak bezmyšlenkovitě. Máte štěstí, že jsem to jen já. Možná jsem krutá a bezcitná, ale hraju fér... Jedno byste mohl narazit na někoho, kdo se nebojí, zašpinit si ruce. Pokud tedy souhlasíte s cenou... Přiveďte mi svého přítele, až budete mít čas. Já jsem tu pořád. Prohlédnu ho a zamyslím se nad léčbou," ten dobře provedený obchod jí na tváři vykouzlil nečekaný náznak úsměvu. Dnešek byl jednoduše zvláštní.

Nebyl si jistý, jestli ho ta čarodějka nepovažovala za absolutního hlupáka.
Samozřejmě, že by ji většina lidí nepovažovala za nějak moc sympatickou. Byla to čarodějka, těch se lidé obvykle báli. A byla pravda, že na ní bylo cosi zlověstného, ale Illian se jí nebál. Neměl k tomu vůbec žádný důvod. Ze svých zkušeností už věděl, že podobní lidé jsou spíš nepochopení, než vyloženě zlí. A rozhodně z ní nechytal nějak zvlášť pocit, že by byla ztělesněním všeho zla a zhouby. Spíš naopak. Chovala se k němu absolutně slušně a vybraně, byla ochotná mu pomoct a pozvala ho k sobě na čaj. Neměl důvod ji nějak soudit a svým způsobem mu byla sympatická. A rozhodně to nebylo jenom kvůli tomu, že mu připomínala Demetriu. Byly si sice v některých věcech trochu podobné, ale jinak byla každá úplně jiná. Tu hlavní věc ale měly společnou: obě byly naprosto jedinečné. Člověk by ve světě těžko hledal někoho dalšího, kdo by jim byl podobný.
Když se zvedla a poodešla ke kolébce, kde spalo jakési dítě, něco se v Illianovi pohnulo. Znovu a znovu se propadal do hlubin vzpomínek a mučil a užíral se tím, co se mu dralo na mysl. Nechtěl na to myslet, nechtěl. Bylo to příliš bolestivé a on na to ani po těch letech nebyl připravený. Věděl moc dobře, že je mrtvá - a nic, vůbec nic, mu ji nemohlo vrátit. I kdyby tisíckrát prosil bohy o pomoc, nic nemohlo zvrátit to, co se tam onehdy stalo. A bylo na něm, aby se s tím už konečně smířil, ale jeho srdce to nějak nedokázalo. Byl na to příliš slabý. I když býval jinak neoblomný jako pevná skála, v tomhle ohledu měl srdce stejně měkké, jako kdyby byl malé a vinnou nepoznamenané dítě. Ještě bylo příliš brzy na to, aby se posunul dál. Stále mu příliš chyběl jeho domov a rodina, všechno co tak rychle ztratil.
''Nápodobně.'' Nepochybně byla zvláštní, o tom žádná. ''Já vím. Ale jde o mého přítele. Záleží mi na něm mnohem víc, než na vlastním životu... Udělal bych pro něj téměř cokoliv. A souhlasím, to nepochybně. Přivedu ho, hned jak to bude možné. Moc vám děkuju.''

Opravdu mě nic nenapadá. Nic nepotřebuji. Mám rodinu, mám zdraví, mám volnost. Nic víc mi zatím nechybí. Hlavně to není zas tak veliká obět. Pomohu více než rád." Pronesl s úsměvem. "A to
rozhodně. Miluji výšky. Je to úplně něco jiného než chůze. A popravdě jsem nikdy nikoho takového
nezažil. Nedovedu si představit, jaké by to pro tu osobu muselo být." Zamyslel se. Poté, když viděl
lliana utíkat někam hluboko do lesa, se podíval zpět na Garretta Stává se mu tohle často?" Očividně
mu ho bylo docela líto. Takový už Alaz byl. I přesto, jaký skvělý válečník a průzkumník to byl, byl také
citlivý. Velmi. "Jinak se pak domluvíme. Vypadá to, že moje výzbroj je téměř suchá, takže budu moct
každou chvilí odletět a začít pátrat. Je to jen na tobě, kdy budu odlétat. Mně to je poměrně jedno. Ae
fakt je, že pro průzkum platí, čím dřív tím líp."

Alaz byl skutečně příliš dobrý pro ten svět.
Takoví lidé neměli šanci obstát, protože by se pro ostatní rozkrájeli a svět by je za to potom rozcupoval na kousíčky. To Garretta rmoutilo, ale nemohl s tím nic nadělat. Na druhou stranu byl ale rád, že na něj narazil, protože mu vlil novou naději do žil. A že něco takového skutečně potřeboval. Žít jako nemohoucí bylo vyčerpávající a depresivní, takže něco takového musel jednoduše uvítat. Bylo to moc příjemné, vědět, že na něj možná konečně čeká i něco lepšího.
Vidina, že by mu Alaz mohl pomoct najít Raniu byla jednoduše hnacím pohonem pro celý jeho život. Potřeboval se dozvědět, co se tehdy stalo - nutně. Musel to vědět. I kdyby měla být mrtvá, tak by pro něj bylo lepší vědět na čem je a nežít v absolutní nevědomosti. Přesně to ho totiž celou dobu absolutně ničilo a ubíjelo, proto potřeboval to vědět. Mimo toho, pokud by snad byla naživu a on by ji našel... Všechno by se okamžitě podstatně zlepšilo. Věděl, že by mu dost možná dokázala pomoct i s jeho stavem - a byl by rád, kdyby ji Illian mohl také poznat.
„Dobře, tak se dohodneme takhle... Budeš to mít u mě a pokud bys později cokoliv potřeboval, tak prostě přijdeš a tu laskavost si vybereš. Dobře?“ Odpověděl nakonec s přátelským pousmáním. Chtěl to Alazovi nějak vrátit, nemohl to přeci nechat jen tak být. Alaz si za něco takového rozhodně zasloužil nějakou odměnu nebo protislužbu, proto by pro něj rozhodně něco udělat měl - ale pokud skutečně nic nepotřeboval a měl všechno, co by mohl chtít, tohle bylo asi nejmoudřejší rozhodnutí.
„Zajímalo by mě, jaké to asi je ve výškách. Musí to být nesmírně osvobozující pocit,“ pousmál se na něj. Když ale Illian zničehonic utekl, trošku zaraženě zamrkal, než upřel pohled zpět na Alaze a pokývl nepatrně hlavou. Nebylo to u něj nic neobvyklého, stávalo se to skutečně poměrně často. Netušil sice proč, ale svým způsobem to chápal. Illian nebyl zvyklý na společnost a evidentně si také ze života předtím nesl těžké šrámy, takže mu občas zkrátka pomohlo takhle utéct a na chvíli na všechno zapomenout.
„Občas. Podle mě má v sobě nějaké nedořešené záležitosti, které ho stahují ke dnu a občas to na něj prostě padne a tak... Uteče. Za pár hodin se určitě zase vrátí a bude mu líp.“

No. Tak dobře no. Je to sice prapodivné, když by někdo měl pomáhat mně, ale budiž. Budu s tím
počítat." Prohrábl si sve vlnité tmavé vlasy "Já jen. .Je to prostě zvláštní. O nic vic nejde." Řekl a usmál
se "No ale teď mě něco napadlo. Co kdybych tě vzal se proletět, ať to zažiješ? Já s tím problém
nemám. A kdy se ti to znovu poštěstí. Klidně jen na chvílí ať si to vyzkoušíš. Na velkých dracích se tak
snadno sedět nedá ale my Tërrëlis jsme menší. To by šlo Nemyslíš?" Nabídl mu s úsměvem. "A aha. To je
mi líto. Tak doufám, že bude v pořádku" povzdechl si "Musí to být pro něj vážně hrozné. Nepřál bych to nikomu" Odmlčel se na chvíli. I prestože je znal jen chvíli a nějak extra dobře je neznal, docela ho to rmoutilo. Rozhodně mu to jedno nebylo
a už teď je bral jako své přátele . "No já si zatím dojdu pro výzbroj." Řekl a zašel dovnitř. Vzal svou výzbroj a nasadil si ji zpět na sebe. I když ji nějak moc nechtěl používat, byl na ni hrdý. Především na rytiny ve staré řeči.

Proletět se na dračím hřbetu? Garret nevěděl, jestli věří svým vlastním uším.
Vidina letu na drakovi ho jednoznačně lákala, ale svým způsobem se kvůli tomu cítil zle. Alaz by se pro něj rozkrájel a on mu skutečně nemohl poskytnout vůbec nic na oplátku. Co by pro něj taky mohl udělat takový mrzák? Nemohl by ho ani vyprovodit, natož mu nějak být nápomocný. Rozčilovalo ho to, ale nic s tím nemohl nadělat. Ne v tomhle stavu. Pořád ale měl naději, protože pokud by našli Raniu, ona už by jistě věděla o nějakém kouzle, které by mu mohlo pomoct. Studovala u Rasmuse, ten byl nejspíš nejlepší chodící knihou kouzel vůbec. Ti dva by jistě něco vymysleli. A on tak trošku předpokládal, že budou někde spolu, protože byli nerozlučná dvojice. Jestli pak jí chyběl? A copak vlastně dělala? Mohl jenom doufat, že je naživu.
„Já... Nevím. Hrozně moc bych si to přál, ale nechci tě obtěžovat víc, než už jsem to udělal,“ odpověděl nakonec trošku nejistě, viditelně na vážkách. Skutečně si přál to zažit, ale na druhou stranu mu to přišlo jako nešťastná situace, protože to bylo vůči Alazovi nefér. Mimo to, určitě byl těžký. Unesl by ho vůbec? Nebolelo by ho to? Hlavou mu vířila spousta myšlenek, ale nedokázal si na ně sám odpovědět. Na to by se nejspíš musel jednoduše zeptat, což také nechtěl. Bylo mu to tak trošku trapné.
„Ale pokud ti to tedy skutečně nevadí...“ Dodal nakonec opatrně, než po něm loupl zvídavým pohledem.

„Je zvláštní, najít někoho, kdo by byl opravdu ochoten, obětovat se pro druhé. Doba není příjemná. Vlajky u Dračích skal se třepetají ve větru už velmi velmi dlouho. Král na Šedém hradě už několik týdnů neopustil soukromé komnaty. Zvířata jsou ostražitější. Lovců přibývá. A mých zákazníků také. Proto je váš příchod a vaše prosba ještě mnohem zajímavější. Jsem zvědavá na to, jestli si váš přítel zaslouží pomoc nás obou. Uvidíme, uvidíme…“ pousmála se a snad i slepec by odhalil v jejím úsměvu léty zasetou zákeřnost. Svá slova ale myslela vážně. Neretheia Salak’ave byla všechno: mrcha, špína, zrůda… Ale rozhodně ne lhářka. Tou nebyla nikdy a rozhodně se jí nehodlala stát.
Chtěla zůstat tady, uprostřed lesů, vykonávat svou štědře placenou práci a v kůži sovy se bavit nad naivní pošetilostí těch, kteří se hodlali vrhnout to krvavého boje, který měl dříve nebo později přijít. Něco jí říkalo, že spíš dříve, než později.
"Váš šálek je prázdný, to znamená, že je čas jít," vzala prázdný hrníček ze stolu a odložila ho do dřevěné vany k ostatnímu špinavému nádobí. S tím by měla něco dělat. Často se jí stávalo, že se tak moc zabrala do kouzel, bylinek a magie, že dočista zapomněla na reálný svět. I když... Co bylo vlastně reálné?
"Ráda vás znovu přivítám ve svém obydlí, tentokráte i s vaším přítelem. Ale pro tentokrát... Náš společný čas je u konce. Nechť vás síly lesa ochrání," otevřela dveře a počkala, až odejde. Většině lidí by přišlo krajně nevhodné, vyhazovat návštěvníka ze svého domu, ale tohle byla Neretheia Salak'ave. Rozhodně ne většina.

Evidentně moc dobře věděla o čem mluví. Illian o tom ani na moment nezapochyboval.
Faktem bylo, že měla pravdu. Doba skutečně nebyla příjemná. Vlastně byla docela zlá - lidé se jeden k druhému obraceli zády, okrádali se a vraždili. A nejen lidé mezi sebou, i nejrůznější rasy navzájem. To bylo rozhodně něco, co si zasloužilo temné a chmurné označení, protože žili v době, kdy zlo proplouvalo vší silou na povrch a dožadovalo se pozornosti i poslušnosti. Bylo mnoho těch, kteří mu nedokázali vzdorovat a poddali se, zlomení tíhou, kterou s sebou přinášelo. Illian k nim ale nepatřil. Odmítal ohnout koleno a pokleknout před něčím tak špinavým. Svými démony se nechal zlomit dávno, ale situací, která se vznášela nad Nescorou jako temný mrak, tou se zlomit nenechal. Na to byl příliš čistý. Jeho duše byla zatím neposkvrněná, ale i k němu se vztahovala temná chapadla zla. Bylo jenom otázkou času, kdy ho konečně zachytí a on ten bezpředmětný boj vzdá... Neměl k tomu daleko. Nikdy k tomu neměl daleko.
''Dobrá. Děkuji vám za vaši pomoc i čaj,'' odpověděl vděčně, než se zvedl z místa a upřel na ni svoje modré oči. Bylo těžké si ji neprohlížet. Byla zvláštní, v mnoha ohledech. Nebylo to jenom tím, že byla čarodějka - bylo na ní něco neobyčejného a těžko popsatelného. Exotického. To, co lidi přinutí se zastavit a ohlédnout se, aby se ještě alespoň na malý moment očima setkali s tou neobvyklou krásou a půvabem, kterým disponovala.
''Přivedu ho sem k vám hned, jak budu moct. Ještě jednou díky. Hezký den.'' S těmi slovy jí věnoval poslední pohled a nepatrně se pousmál, než vyšel ven z jejího domku.
Když mu tělo ovanul chladný a vlhký vzduch, nepatrně nakrčil ramena a vydal se na cestu zpět domů. Musel to Garrettovi říct, ideálně ho tam také vzít co nejdříve. Byla to neuvěřitelná šance a on ji rozhodně nemínil promarnit, protože tímhle by mu skutečně mohl pomoct. Konečně doopravdy, ne mu jen nepatrně zmírňovat bolest a uvádět ho do planých nadějí. Tohle bylo skutečné, opravdu mu mohla pomoct. A to znamenalo mnohem víc, než cokoliv jiného.

Chvíli mu trvalo, než dorazil zpátky. Ačkoliv toužil co nejvíc spěchat a rozeběhnout se, jeho srdce mělo jiné úmysly.
Svým způsobem se trošku bál, potom jak utekl. Něco jiného bylo občas prchnout do lesů, když byli sami s Garrettem, ale před Alazem to bylo... Nevhodné. Špatné. Nezachoval se dobře a moc dobře to věděl, což ho rmoutilo. Na druhou stranu, nemohl svůj návrat odkládat věčně - a čím dřív s Garrettem promluví, tím lépe. Jeho šance na uzdravení by rozhodně neměla čekat, zvlášť, když dostali tak štědrou nabídku. Kdo ví, jestli by ta čarodějka nezměnila názor, kdyby se objevili pozdě? Nebo tou dobou už mohla pomáhat někomu jinému... Její čas byl jistě drahocenný, neměli by jím plýtvat, rozhodně ne.
I proto konečně zamířil k domu, kde ještě seděli Alaz s Garrettem a zrovna se o něčem bavili. Zamyšleně sklonil hlavu a povzdychl si, než konečně promluvil.
''Zdravím,'' pronesl tiše, než se posadil k nim a založil si ruce na klíně. ''Omlouvám se za to, jak jsem zmizel. Bylo to... Potřeba.''

Když vyšel ven se svojí zbrojí, přikývnul na něj se sladkým úsměvem na rtech. "Jasně. Trochu se proletíme, pak tě vrátím a odletím na výpravu po stopách té dívky. Nu. Je štěstí, že díky tomu, že tu máte obydlí, tak je tu malé místo mezi stromy, kudy můžu vyletět." pronesl a trochu od něj poodešel, klek si na jedno koleno a pomalu se proměnil na v porovnání s ostatními drobného bílo- šedivého draka. I když je pravda, že oproti obyčejnému člověk nebyl zase nijak malý. Potom přišel blíž k němu "Tak pojď nahoru. Pomůžu ti" řekl a pohnul ocasem směrem k němu a pomohl ho vysadit na jeho hřbet. "Tak. A teď se pevně drž."

Potom se ušklíbl a pomalu se vznesl nahoru nad celý les pár máchnutím křídel. Potom jimi prudce máchnul a vylétl poměrně rychle dopředu. "A takhle to vypadá z naší dračí perspektivy. Takhle prozkoumávám okolí a sleduji co se kde děje." Pověděl mu a stočil svůj směr přes jezero Innjó a ústí řeky Vilgai a namířil si to přes břehy Viridského oceánu. Byl to opravdu vskutku fascinující pohled pro někoho, kdo přírodu nikdy neviděl z takové perspektivy jako on, ale pro něj to už byl standart.

Když ho takhle chvíli vláčel po pro něj zajímavých místech tak pomalu dosedl zpět do lesa před jejich obydlí a posadil ho zpět dolů z jeho hřbetu. "Tak co? Jak se ti to líbilo?" Optal se zvědavě. "Každopádně. Bylo mi neskutečnou ctí a potěšením. Jenže teď bych už vážně měl vyrazit po jejich stopách. Ještě jednou prosím tě. Jak se jmenuje celým jménem? A jak přesně vypadá?" otázal se, a když dostal info které potřeboval, tak se usmál a kývnul. "Nu dobře. Inu. Tady se musíme rozloučit milý Garrette (ČŮRÁKU). Opatruj se tu s Illianem. Sbohy" řekl a vzlétl zpět k nebesům a po chvíli mu zmizel z dohledu.

Neklidně se převracel v posteli, zatímco ho neustále pronásledovaly děsy minulosti. Ty se manifestovaly v podobě značně pokřivených nočních můr, jež nejrůznějšími zvrácenými způsoby odrážely nejhorší a nejtěžší chvíle jeho života. Časy, jež ho otestovaly po nejrůznějších stránkách a značně ho ovlivnili, byť na povrchu zůstával téměř neměnný.
Sám Garrett svůj osud nepovažoval za vyloženě nešťastný, byl to značně pozitivně uvažující člověk, co se pokoušel udržovat si světlou notu i v těch nejtemnějších momentech, ale v noci byl naprosto bezbranný. Ani to nejstatečnější a největší srdce totiž nebylo odolné vůči zlomení - což byla přesně ta věc, co ho táhla po celou dobu ke dnu a vyvolávala mu onu začarovanou masu utrpení, s níž nemohl bojovat. Byť od té smršti událostí uběhlo už několik let, nenacházel v sobě sílu pustit se... A to byla v dané chvíli nejspíš jediná věc, jakou by pro sebe mohl udělat, jenže jeho city byly podstatně silnější než touha po uzdravení. Jak by se mohl vzdát dívky, jež miloval? Jak by mohl pustit z hlavy její osud? Připadalo mu nejen nemístné, ale také nemyslitelné, aby se o něco takového byť jenom pokusil, natož aby to snad doopravdy zrealizoval. Přišlo mu to kruté, nevděčné. To, co vůči oné modrovlásce cítil, jím bylo souzeno jako důležitější, než vlastní blahobyt nebo jen obyčejný klid. I kdyby se mu na duši ulevilo sebevíc, neopustil by ji. Byť mu z ní zbyly jenom vzpomínky a žalostné myšlenky, protože o ní neměl vůbec žádné zprávy.*
Zatímco byl vydán na milost Auroře, jež se mu snažila prostřednictvím snů promluvit a pomoci mu dát svůj osud znovu do pohybu tím, že započne nějakou změnu, po několika hodinách mučivého spánku se mu konečně podařilo probudit. Pomaličku se zvedl do sedu a shodil ze sebe deku a kožešinu, jimiž byl přikrytý, aby zahnal svoji zimomřivost a pohlédl na Illiana spícího na zemi před ohništěm, schouleného do klubíčka. Víceméně byl celý zabalený do lehčí přikrývky, takže mu ven koukala jenom hlava se světlými pocuchanými vlasy, doplněná o jelení paroží. Nepatrně s sebou škubal, což značilo, že na tom se spánkem a sny byl nejspíš dost podobně, ale když Garrett spustil nohy z postele a opatrně se postavil, aby váhavým krokem došel až ke svému příteli a probudil ho z té mučivé snové pavučiny, ozval se z druhé strany místnosti tichý povzdech, doplněný o nesouhlasné mlasknutí.
Obrátil svoji pozornost tím směrem, takže se očima setkal s vysokou ženou s opálenou pletí, mírně zahnutými rohy a dlouhými tmavě hnědými vlasy, jež jí v mírně zvlněných kadeřích splývaly až k pasu. Co ho na ní ale zaujalo nejvíc nebyly ani její rohy, ani abnormální krása skrytá v nejrůznějších rysech, ale sytě zelené oči. Ty planuly smaragdovou zelení, jež nepochybně nemohla svědčit o ničem jiném, než o velké magické moci. A právě ta přiměla Garretta nejen zpozornit, ale také znejistět.

„Nebuď ho, on se se svými démony bude muset vypořádat po svém, silný je na to dost. A v tom mi můžeš věřit, drahý Garrette. Neboť já jsem jeho matrona, znám ho dost dobře na to, abych něco takového mohla říct s naprostou jistotou. Vím, že ti na něm záleží, ale vaše společné soužití ti neprospívá tak, jak by mělo. Musíš se posunout, začít znovu růst. A já jsem tu, abych ti v tom pomohla. Pojď.“
Žena k němu natáhla ruku, na níž měla náramky vyrobené z kůže. Některé byly doplněné o drobné kůstky a kamínky, avšak jeden z nich na sobě nesl hnědavé peří, jež se i ve světle vycházejícím z pohasínajícího ohniště.
„Nemáme na to celou noc, Döggeso. Šup šup. Přeci nenecháš matku přírodu čekat...?“ Popohnala ho s mírně cukajícími koutky rtů, než se doslova rozplynula přede dveřmi, zahalená v zeleném dýmu.
Garrett nevěřícně zamrkal a promnul si oči, aby se ujistil, že se mu to nezdálo. Opravdu právě spatřil bohyni přírody, Äyanaii? Proč by ho navštěvovala? Jistě existovalo značné množství smrtelníků, co potřebovali její zásah a pomocnou ruku mnohem více, než on. Přeci na tom nebyl tak zle, pokud se přimhouřily oči nad tím, že byl příšerně zesláblý a díky tomu se sotva udržel na vlastních nohou, natož aby se pohyboval.
Měla ale rozhodně pravdu, nenechal by ji čekat. Matka příroda nebo ne, byla to dáma - a on nebyl schopný jít proti svému dobrému vychování a vlídné povaze. Mimo toho nebyl slepý a nevnímavý. Ve vzduchu viditelně viselo značné množství zvláštní magie, jíž muselo být opravdu hodně, protože Garrett rozhodně nedisponoval darem na to, aby podobné věci byl schopný jen tak zachytit.
Jen co vyšel ven z domu, opřel se mu do těla nepříjemně studený vítr. Chlad se mu přitom téměř okamžitě zakousl do kůže a on se objal rukama kolem těla ve snaze se zahřát, zatímco očima hypnotizoval Äyanaii, jež seděla na jedné z nižších větví stromu, co stál hned naproti. Jednu nohu měla ledabyle spuštěnou, takže ji kopírovala i mírně volnější látka jejích tmavě zelených šatů, jež byly na bohyni až překvapivě jednoduché a neozdobné.
„Teď mě dobře poslouchej, Garrette Hantte. Dlouho jsem nad vámi dvěma bdila, snažila se vás ochraňovat a vnášet vám do života mimo nějaké rovnováhy i trošku dobra. Oba ale nutně potřebujete změnu, abyste se dostali ze stínu svojí bolesti. A právě proto jsem se rozhodla, že udělám výjimku a pomůžu vám oběma. Počínaje tebou.“
Hnědovlásek poněkud zmateně zamrkal, než tiše polkl. Ne, že by snad měl hrůzu z bohyně před sebou, jen ho zmáhala narůstající úzkost kvůli tomu, jakou cenu za to budou muset s Illianem zaplatit. Věděl moc dobře, že nic nebylo zadarmo. A právě Äyanaii byla známá tím, že si cenila rovnováhy a právě proto byla také tak vyhledávána, neboť ji mnozí považovali za nejspravedlivější božstvo vůbec.
„Tvá zranění budou uzdravena... Na šrámech svého srdce už ale budeš muset zapracovat sám. Věřím tomu, že to dokážeš, Garrette. Jenom se nesmíš vzdát, ano? Máš silnou víru v nás i druhé, teď je ale na čase, abys našel i víru sám v sebe.“
Jen co to dořekla, ztěžkla mu víčka a zatímco její hlas stále rezonoval napříč jeho zmatenou myslí. Celý svět se s ním zatočil a on se snesl k zemi jako hromádka neštěstí, neschopný zabránit ztrátě vědomí.


Tentokrát už ho žádné zlé sny netrápily. Nezdálo se mu nic drastického ani bolestivého, alespoň si to tedy myslel. V hlavě měl úplně vymeteno - napůl přitom očekával, že prospal zbytek noci, ale opak byl pravdou. Jen co otevřel oči, stále bylo hrobové ticho. V Černém lese bývala občas tma i ve dne, ale denní doba se dala poměrně spolehlivě odhadnout dle ptačího zpěvu, jež sice nebýval nijak zvláště silný a koncentrovaný, ale přeci jen hlásil přelom noci v ráno. Nic takového se ale nestalo... A jemu bylo opravdu divně.
„Výborně, jsi vzhůru. Měl by ses projít, aby sis navykl, protože to pro tebe bude jistě nové. I tak by to ale neměl být problém, s tvojí náturou...“ Äyanaii stála hned před ním, mimo očí jí na tváři zářil i široký úsměv, jež v něm vyvolával ještě silnější zmatení než předtím. Co se to s ním dělo?
„Klid. Jen se zvedni, půjde to samo. Uvidíš, že ti to nakonec prospěje.“ Ta slova mu věnovala jako svá úplně poslední, než opět zmizela v obláčku zeleného dýmu a Garrett venku osaměl.
Když se ale rozhlédl kolem... Něco skutečně nehrálo. Připadal si divně, jinak. A i sama bohyně zmiňovala jakousi změnu a zásah...
To zjištění k němu dolehlo jako blesk zčistajasna. Koutkem oka zahlédl psí tlapy doplněné o zlatavou srst a kdyby nebyl právě v těle psa, nejspíš by zděšeně zaječel. Místo toho mu z hrdla vyšlo přiškrcené kníknutí, jež ho přimělo se rychle zvednout na všechny čtyři a rozeběhnout se pod vlivem nebezpečně rychle narůstající paniky.


* Alaz by si s tím hledáním asi měl docela pohnout, kámo Myslím, že ji asi začne hledat na vlastní pěst

Probudila ho absence skomíravého tepla, což znamenalo, že ohniště muselo vyhasnout. Tiše si povzdychl a přetočil se na záda, krátce pozorujíc trámy nad hlavou, než se vymotal z pletené deky a přiblížil se ke krbu. Tam bezmyšlenkovitě přihodil nějaké dřevo, než ho podpálil a počkal, až se plameny alespoň trošku rozhoří, aby si znovu lehl.
V ten moment si ale uvědomil to zvláštní ticho, v němž se nacházel. Za normálních okolností by slyšel zvuky toho, jak se Garrett převrací v posteli a cuká s sebou, jelikož oba trpěli poměrně nepříjemnými doprovodnými jevy, co se spánku týkalo. I kdyby neslyšel to, vždycky se soustředil na jeho dech, což byla věc, na níž si navykl ještě v době, kdy nemohl s jistotou určit, jestli se Garrett dožije dalšího rána. Soustředění se na jeho dech mu pomáhalo se uklidnit a nemyslet na všechny možné katastrofické scénáře, stejně jako rozpoznat chvíle, kdy ho jeho přítel potřeboval a on mu měl pomoct. Tentokrát ale neslyšel nic, vůbec nic. Pouze se mu za zády ozývalo nepravidelné praskání dřeva v ohni, ale jinak Illian nedokázal zaslechnout nic z toho, na co byl zvyklý. Žádné vrzání postele, ani šustění látky. Žádný dech, ani tichá slova ze spaní. Místo toho ho z přemítání vytrhlo jemné zaťukání na okenní tabulku, přicházející zvenčí.
Okamžitě se zvedl na nohy a vyběhl ven, takže se stihl jen sotva zastavit, aby nevrazil do ženy stojící těsně před jeho dveřmi. V několika prvních vteřinách si nebyl jistý, jestli hledí na skutečného člověka nebo ducha - stříbřité vlasy jí jemně vlály v neznatelném vánku, pokožku měla bledou jako porcelán a oči jako dva zářící diamanty. Zároveň z jejího těla vycházel tlumený jas podobný měsíčnímu světlu, jež bylo v Černém lese podstatně silnější, než sluneční paprsky.

„Odpusťte, paní-“ Nestihl doříct větu, jelikož se na něj pousmála a umlčela ho položením ukazováčku na jeho rty. Okamžitě pod jejím dotekem zmlkl a další slova naprázdno spolkl, pomaličku docházejíc k uvědomění, že nebyla ani zdaleka duchem... Nýbrž bohyní. Nespletl se.
„Poslouchej mě,“ pronesla k němu velice tichým, měkkým hlasem. Působil vskutku vlídně a on si byl jistý, že by ho byl schopný poslouchat hodiny a hodiny a rozhodně by ho to neomrzelo, jak příjemný se zdál. Právě jeho moc a ženino přirozené kouzlo ho také přiměly nepatrně přivřít oči a uvolnit se, takže ze sebe shodil původní napětí.
„Illiane. Jsem ti vděčná za tvoji ochotu, oddanost a pomoc. Teď je ale na čase, aby ses přestal starat o druhé a začal se starat sám o sebe. Ne tak, jak si myslíš. Tvoje zvyklosti nejsou vyloženě špatné, ale myslím, že se oba shodneme na tom, že nejsou ani správné. Nesmíš se zanedbávat, začni žít. Svět i osud pro tebe skýtají mnohé, jen se nesmíš uzavírat před příležitostmi, protože vyžadují změny a ústupky. Najdi v sobě znovu nejen odvahu, ale také sílu. Pro sebe, drahý. Nemůžeš žít tím, že se budeš rozdávat pro druhé, byť vím, že to myslíš ve vší čestnosti a dobrotě. Dej na má slova.“
Zmateně a učarovaně ji pozoroval, zatímco ho něžně pohladila po tváři a vtiskla mu letmý polibek na čelo. Teprve tehdy si všiml, že se vznášela kousek nad zemí, což jenom podněcovalo její magický a nadpozemský dojem.
„Ale Garrett-“ Pokusil se namítnout, ale byl opět velice rychle umlčen.
„Tvůj přítel bude v pořádku, Illiane. Je v dobrých rukách... Jen už ne tvých. Zvládnete to, uvidíš. Jenom se musíš odpoutat od toho, co si myslíš, že tě svazuje. Jsi už totiž dávno volný.“
Zmatení nad tím, kam zmizel Garrett a co se to vlastně děje, v něm zabíralo drtivou většinu jak myšlenek, tak emocí. Na druhou stranu ale opravdu důvěřoval tomu, co mu bylo řečeno - doslova visel na každém slově té bledé krásky, jejíž slovo mu viselo na jazyku. Aurora, bohyně osudu. Patronka všech magických bytostí.
„Neboj se, můj milý. Uvidíš ho, jen musíš být trpělivý. Oba před sebou máte dlouhou cestu... A je jen a jen na vás, jak vám bude ubíhat. Prozatím se ale musíte rozdělit, jinak to nejde.“
Byť se mu to svým způsobem příčilo, nepatrně pokývl hlavou a Aurora mu věnovala poslední kradmý úsměv, než ho znovu pohladila po tváři a rozplynula se mu před očima.



Během následujících dní a týdnů víceméně zajel zpět do svojí staré rutiny. Snažil se dávat na slova bohyně, ale život v Černém lese na samotě byl přeci jen... Prázdný. Zatímco po chladných večerech sedával v křesle vedle ohně a pozoroval, jak se dřevo pomaličku měnilo v rozžhavenou černavou masu, padaly na něj stejné chmury jako míval předtím, než našel Garretta. Hodně přemýšlel o tom, co se s ním stalo - kam ho asi Aurora zavedla, když mluvila o osudech jich obou. Kdykoliv se k ní ale dovolával, nedostalo se mu vůbec žádné formy odpovědi. Ne, že by snad očekával, že se mu znovu zjeví osobně, ale doufal alespoň v nějaký drobný náznak, znamení. Aby alespoň věděl, jestli je v pořádku. Zmizel totiž v poměrně mizerném stavu a Illian o něj měl pochopitelně obavy. Jak by také mohl podobně raněný obstát někde sám?
Nakonec mu ale bohužel nepřipadalo ani soudit boží cesty, ani správnost rozhodnutí. Musel se s tím nějakým způsobem naučit žít, přijmout tu novou realitu a přizpůsobit se situaci, protože přesně tak vypadal jeho život. Přizpůsobování, dělání nutného a čekání. Teď už ale nečekal jen na to, až ho skolí únava a on propadne spánku, nebo až vyjde slunce a on mohl vzdát snahu usnout... Nečekal už pořádně na nic jiného, než na odpověď na svoji tíživou otázku: byl v pořádku? A mělo to někdy skončit, nebo mu Aurora jen nechtěla hned lámat srdce a snažila se ho připravit na nevyhnutelné, protože Garrett zemřel v době, zatímco Illian sobecky spal?
Mohl jenom odhadovat, což dělal po drtivou většinu dne, kdy se nemusel na něco přímo soustředit. Právě proto začal značně preferovat svoji zvířecí podobu, která mu skýtala alespoň částečnou úlevu a pomyslné útočiště. Jako jelen totiž uvažoval trošku jinak, část myšlenek ustoupila do pozadí a on se soustředil na jiné věci, kterých bylo díky prostředí Černého lesa ažaž. Kolikrát utíkal jako o život, jelikož se zatoulal až příliš daleko do lesa a temnota ho chtěla pozřít jako svoji novou a čerstvou oběť... Ale na konci dne se vždycky vrátil, usedl na svoje místo a když se cítil zvláště slabý a unavený, sáhl po lahvi kořalky.

Nedalo se říct, že by se pro něj cokoliv od Aurořina zásahu změnilo k lepšímu, vlastně spíše naopak. To ale nemohl přisuzovat jejím činům, jelikož s tím sám zrovna dvakrát nic také nedělal. Nepokoušel se cestovat častěji do vesnice, nezkoušel ve společnosti navazovat vztahy, byť se cítil svým způsobem sám... Na to všechno jednoduše postrádal tolik potřebnou sílu, jíž neměl dostatek.
I proto se ve volných chvílích raději toulal po lese. Občas jako člověk, občas jako jelen... A ten den sice odešel jako muž, ale po několika desítkách minut strávených v hustém porostu přeci jen vklouzl do svojí zvířecí podoby. Jako jelen se přeci jen cítil trošku lépe, bezpečněji. Byť se svojí bílou srstí spolehlivě zářil jako maják, což ho činilo snazším cílem pro cokoliv, co by s ním v lese mohlo žít na jedné hromadě, starý dobrý útěk řešil drtivou většinu jeho potenciálních problémů. A přeci jen poklidně se procházet po paloucích, přeskakovat kmeny padlých a ztrouchnivělých stromů, skrývat se v keřích... To bylo v důsledku zkrátka přirozenější a také zábavnější, než posmutnělé mžourání do šera.

Valerian měl rozhodně dobrý den. Byl to první dobrý den v poněkud... Nedobrém týdnu? Neznělo to úplně správně, ale bylo to blízko. Nemohl by říct, že ten týden byl vyloženě zkažený nebo zlý nebo nešťastný. Ale rozhodně na něm nebylo ani nic příjemného. A přitom začal tak nevinně. Odešel do města, aby roznesl pár otcových zakázek, posbíral za ně platbu, a hlavně a především, aby se znovu sešel s Jonasem, který na něj měl čekat na konci města, u jejich stromu hned kousek za bránou. A pokud byste mysleli, že to začalo být nedobré, protože Jonas tam nečekal, tak by to byl jistě docela logický odhad. Nicméně v tom to nebylo. Jonas tam čekal. A společně se vytratili do opuštěného rozpadajícího se seníku, kde si tou dobou dopřávali svoje... Dostaveníčka. Tajná, samozřejmě! Problém byl, že Valerian měl Jonase vcelku rád. Nebyl zamilovaný, nebo tak, nebyl hlupák. Možná trochu. Zamilovaný, ne hlupák. Nebo to bylo naopak? Nu, jedno z toho. Další problém byl, že si na něj začínal zvykat. Protože tohle nebylo jejich první dostaveníčko. Ani třetí. Dokonce ani páté. A Valerian věděl, že jakmile si jednou začne zvykat, tak se to pokazí. Vždycky to tak bylo. Zvlášť u těchhle lidských kluků z města. A jako nikdy předtím, ani tentokrát ho jeho instinkt nezklamal. Kdo ho naopak zklamal, byl Jonas sám. Neřekl mu to rovnou, on ho pozval na druhý den ke břehu jezera, což bylo druhé místo, kde se rádi scházeli, že mu musí nutně něco říct! A ten bídák jeden si počkal až na po "tom", než mu oznámil, že už se nemohou dál vídat, poněvadž rodiče mu našli snoubenku, nějakou roztomilou příšerně bohatou kupeckou cérečku někde z druhého konce světa. A Valerian věděl, že si přeci nikdy nic neslibovali. Ale přesto byl mrzutý a cítil se krapet... Využitě!
Každopádně od tohoto momentu už to šlo jenom z kopce. Spálil se při práci v kovárně. Jeden muž mu nechtěl zaplatit za hotovou sponu na kabát, a chybělo málo, maloučko, aby došlo k bitce, kterou by mohl, ale rozhodně nemusel vyhrát. A to jenom proto, že umí rychle uhýbat a utíkat. A jako naprostý vrchol, když se včera rozhodl jít chytat ryby na svoje tajné místo, kam se musí vyšplhat po několika kamenech a skaliscích, tak... Tak prostě spadl. Vylezl nahoru, noha se mu smekla, a on zahučel do jezera i s brašnou, prutem, a úplně vším! Kromě vlastní důstojnosti tak na dna dně jezera skončila i jeho krabička s návnadami. Hrůza. Ještě, že to nikdo neviděl.

Ale tenhle den byl dobrý. Nebo minimálně dobře začal a Valerian cítil v kostech, že by mohl i pokračovat. Probudilo ho sluníčko a příjemná vůně čerstvého ranního vánku, který do jeho pokoje pronikl skrze pootevřené okenice. Byla to taková ta vůně, která vám hned na prahu dne slibuje lepší zítřky. A Valerian se jí rozhodl věřit! K čertu s Jonasem, smůlou i návnadami! Nasbírá si nové, až bude zase po dešti!
Rozhodl se, že je den jako stvořený pro výlet do lesa. Pár dní ho teď zanedbával. A tak si sbalil svačinu, trochu vody, a vyrazil. Neměl v plánu nic lovit, protože v domě teď měli s otcem jídla víc než dost, ale přesto si s sebou pro jistotu vzal luk i toulec se šípy. Jeden nikdy neví, co ho v Černém lese může potkat. Což je na jednu stranu dobře, protože lidé se od něj obvykle drželi dál, a on tam měl opravdový klid. On se lesa nebál. I když uměl být pěkně temný a nabručený. A nebezpečný. I tak ho měl rád. Jeho přítmí a věčný chládek ho tak nějak... Uklidňovali. Pokaždé, když zašel hlouběji mezi stromy, měl pocit, jakoby se najednou ocitl v úplně jiném světě. A to ho těšilo, to mu vyhovovalo. A dnes to nebylo jiné. Vydal se po svých oblíbených cestičkách, šmejdil a pozoroval. Všechno kolem. A pak... Zarazil se. V jednu chvíli měl pocit, že v dálce viděl... Ale to nebylo možné, to se mu určitě zdálo! Ale ne... Nejspíš ne! Zamrkal nad tím, co chvilku považoval za pouhou vidinou, a následně se přikrčil a potichoučku jako kočka se přibližoval. Bílý jelen! Nikdy v životě před tím neviděl bílého jelena! To muselo být určitě další znamení! Že jeho smůla skončila a tohle je začátek mnohem lepší půlky týdne! Vidět takové zvíře přeci musí přinášet štěstí!
A tak se s úsměvem přiblížil co nejvíce to šlo, aniž by riskoval, že zvíře vyplaší. A pak ho sledoval. A když se to nádherné stvoření zastavilo u jednoho z padlých kmenů stromů, uculil se pro sebe, a rozhodl se něco vyzkoušet. Už chvíli netrénoval, takže byl vlastně nejvyšší čas! Napnul všechny svoje síly, tedy, ty magické, co v sobě po mamince objevil, a nechal přímo před jelínkem vyrůst z mechu obalujícím padl kmen bílý kvítek. Byl by nahlas zajásal nad svým úspěchem, kdyby se nebál, že tím bílého jelena vyplaší. Zajásal tedy jenom v duchu a zvědavě pozoroval, co to vzácné zvíře na to. Tedy... Je možná pošetilé očekávat, že zvíře nějak zareaguje na kytku, ale... Bílý jelen určitě nemohl být jen tak ledajaké zvíře! Navíc je to jeho znamení! A jako takové... Třeba je citlivý na magii nebo tak! Kdo ví! On ne! Ale bude. Možná! Podle jeho reakce, že ano.