Černý les

Les byl vesměs ponořený do chmurného šera, které se táhlo napříč stromy jako smuteční sukno. Byť místy dovnitř pronikalo větší množství světla a člověk tedy neměl pocit, že se ocitl na úplně pekelném místě, stále to působilo vskutku zvláštně: jako taková anomálie, hříčka někoho s hodně dlouhými prsty a pokřivenou fantazií. Právě díky těm neobvyklým místům, kde bylo světlo o něco intenzivnější a paprsky tlumené záře dosahovaly téměř až ke konečkům stébel jemné trávy, se Illian cítil v Černém lese tak dobře. Bylo to temné a ponuré místo, kde by snad nikdo soudný žít nechtěl. Na každém kroku byl cítit závan magie, světla bylo málo a byť byl les bohatý na nejrůznější plody a dokonce disponoval i jedinečnými stromy s dřevem, jaké se jinde sehnat nedalo, nedalo se to ani v nejmenším považovat za vhodné útočiště. Pro kohokoliv... Až na něj.
Odstěhoval se tam před řádkou let a byť ho to zasazení pravidelně skličovalo, nemohl si vyloženě stěžovat. Černý les byl nebezpečný a značně prosycený temnotou, ale pro Illiana představoval naprosto perfektní díru, kam mohl pomyslně strčit hlavu a schovávat se před světem. Realita na něj totiž doléhala s příliš velikou intenzitou a on ji nebyl schopný zvládat, byť se snažil sebevíc. Pod parou to sice šlo snáze, ale opít se v lese, o němž se povídalo, že je domovem všemožné Rüvikovy havěti... To nebyl zrovna nejlepší nápad. Sice by to mohl docela snadno dotáhnout ještě dál, kdyby pobíhal mezi stromy a okusoval ty podivné mrtvolně bledé houbičky, co rostly poblíž ztrouchnivělých stromů nebo mršin, ale až takový šílenec nebyl. Alespoň zatím.
Určitou dávku sklonů k sebe-destruktivnímu jednání a nerozvážnosti měl, o tom nemohlo být pochyb. Jinak by se také neprocházel ve svojí zvířecí podobě po okolí, dokonale zranitelný pro kdejakou bestii, co by se na něj mohla vyřítit z křoví nebo tmavších zákoutí. On už si ale zvykl. Občas se potřeboval bezhlavě vrhnout do něčeho neskutečně nebezpečného, aby se mohl znovu řádně nadechnout a postavit se zpět na nohy. Jako jelen navíc nevzbuzoval až takovou pozornost, o čemž měl nějaké základní povědomí díky době strávené v rodné vesnici. Přátelství s tamní čarodějnicí mělo svoje výhody... Možná nevěděl, co přesně se mohlo skrývat v temnotách, ale alespoň znal způsoby, jak to případně zahnat. A jak se tomu s troškou štěstí vyhnout, což se ironicky ve druhé podobě dělalo podstatně snáz, protože jako člověk byl příliš nevyrovnaný na to, aby si dokázal udržet netečnou auru a nepřitahoval nechtěnou pozornost víc, než jak to mohl nezáměrně dělat díky svému rozložitému paroží a světlé srsti. Ta z něj dělala ještě větší kořist, než jakou by mohl být, kdyby byl jen jelen... Ne bílý jelen. Pokud by ale přeci jen měl padnout, nesešlo by mu na tom. Nedokázal najít žádný kritický rozdíl mezi tragickou smrtí vlivem útoku nebo osamělým upitím se k smrti. Obojí představovalo jistou formu zla.

Byť žil v Černém lese už poměrně dlouhou dobu a viděl ledacos, náhlé zjevení bílého kvítku přímo před ním ho přimělo zmateně sklonit hlavu a očichat ho. Nebyla to žádná abnormální květina, nepáchla ani temnem... Ale přesto viditelně nemohla být dílem samotné matky přírody, protože ta podobnými způsoby nefungovala, alespoň tedy ne na podobně bohy zapomenutém místě. Onen nádherný výkvět pocházející z jiskry magie ale působil natolik nádherně a lákavě, že jednoduše nebyl schopný odolat vnitřnímu pokušení a opatrně ho utrhl zuby, než ho slupl jako malinu.
Poté se zmateně rozhlédl kolem, než udělal několik nejistých krůčků kupředu a znovu se zastavil, jelikož si všiml něčeho, co mu předtím zjevně uteklo. Nebo spíše někoho, než něčeho - kus od něj se totiž napůl skrýval jakýsi mladík, který byl natolik neobvyklým zjevením, že si Illian musel v duchu nafackovat, že ho nezahlédl dřív. S dlouhými zrzavými vlasy a očima jako samotné srdce lesa tak trošku zářil ze tmy, podobně jako on sám. Ani jeden z nich do té šedavé, tmavé scenérie úplně nezapadal. A jelen si s dalším pohledem uvědomil, že to kvítko byla nejpravděpodobněji právě práce onoho cizince.
Za normálních okolností by se pěkně otočil na kopýtku a vzal do zaječích, jelikož měl prchlivou povahu a většinu (nejen) problémů řešil prostým útěkem, ale něco ho na zrzkovi zaujalo. Ať už to byla ta květina, nadšený výraz se špetkou fascinace nebo už jenom fakt, že se v Černém lese objevil někdo takový... Rozhodl se k němu popojít blíž, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. V duchu se přitom musel konstantně uklidňovat, že jestli tím podnikl špatné rozhodnutí, bude mít co dělat, aby se stihl dostatečně rychle přeměnit a mohl v případě nutnosti zakročit, ale v důsledku v něm zkrátka vítězila zvědavost nad racionalitou a opatrností, protože byl opravdu velice osamělý a v životě mu chyběla jakákoliv změna, co by jeho všedním dnům vdechla alespoň trošičku zajímavosti.
Vzdálenost mezi nimi se ztenčila na pouhý zhruba metr a půl a Illian k neznámému natáhl krk, zatímco ho pozoroval svýma zvířecíma očima. Proč to udělal? To kvítko byla absolutně čistá forma magie... V žádném případě agresivní, jen přirozená. Někdo by ten kousek nejspíš označil za čin pro efekt a nejspíš by to nebylo úplně daleko od pravdy, ale Illian v tom neviděl ani špetku touhy po předvádění se.

Několik minut jen tak netečně stál a pozoroval mladíka, než si odfrkl a než si to stihl rozmyslet, stáhl ze sebe zvířecí podobu a přeměnil se zpět na člověka. Když před svým novým společníkem pak stanul jako muž - byť stále s parohy na hlavě - poněkud nervózně si přehodil přes rameno luk a pozvedl jedno obočí.
„Toulat se sem je šílenství,“ pronesl nakonec, promlouvajíc poněkud nejistým hlasem. Jen co to dořekl, musel si nepatrně odkašlat ve snaze se trošku pobídnout k alespoň náznaku pevnosti, která mu evidentně docela žalostně scházela.
„Co tě sem přivádí? Ten kvítek je předpokládám tvoje práce? Soudě dle toho to vypadá, že musíš být nějak spjatý s našimi národy, ale to ani zdaleka nevysvětluje tu prapodivnou touhu vyrazit na tak ponuré a nehostinné místo, jako je tenhle les.“

Valerian se zaradoval, protože bílý jelínek si jeho kvítku rozhodně všiml! A vypadalo to, že ho chce prozkoumat. Potom mu ovšem přecijen trochu poklesla čelist, protože jelínek se očividně rozhodl, že kvítek prozkoumá vcelku... Důkladně. Ten jelen ho sežral. Valeriana to přirozeně zaskočilo, protože jeho původní nadšení z magického znamení ve formě bílého jelena sice očekávalo nějakou reakci... Ale rozhodně ho ani na vteřinu nenapadlo, že kvítek bude zkonzumován!
Musel zvednout ruku k obličeji a zakousnout se sám sobě do hřbetu, protože hrozilo, že by vyprskl smíchy. A když už se mu tak krásně dařilo zůstat nenápadný a špehovat to zvíře, nechtěl si to teď kazit, že ano. Jenomže to vypadalo, že to přeci jen úplně nevychytal, protože jelínek, který se začal zmateně rozhlížet, těžko říct po čem, jestli mu ta nebohá květina tak chutnala, že chtěl další, se náhle zastavil. A zadíval se přímo na něj. Odhalil ho v jeho úkrytu. Tak nějak očekával, že se teď zvíře vyplaší a uteče. Ale nestalo se. Naopak, jelen se pomalými obezřetnými kroky blížil k němu.
Valerian nechal ruku zase klesnout a fascinovaně to vzácné zvíře sledoval. Když se zastavilo opravdu jen kousíček od něj, snad napětím ani nedýchal, protože se bál, že se ten moment pokazí a ono přeci jen uteče. A tak se jen díval. A jelen se díval na něj. Dokonce natáhl krk ještě blíž, jakoby si ho chtěl pořádně prohlédnout. i Valerian se podvědomě trochu naklonil vstříc jelenímu pohledu. Co na něm může to zvíře vůbec vidět? Že by z něj přeci jen cítilo tu špetku magie, kterou vládne? Nebo prostě chtělo další kvítek na zdlábnutí? Už už přemýšlel, že by k němu opatrně natáhl ruku a pokusil se ho pohladit... Protože co si budem, kdo z nás nemá nutkání pohladit si zvířátko, když už se samo a dobrovolně takhle přiblíží? A kdo by si nechtěl pohladit jelena? A bílého jelena? Ale naneštěstí (či naštěstí?) to udělat nestihl.

Jelen si odfrkl a najednou... Najednou už to nebyl jelen. Byl to muž. Vysoký světlovlasý muž s parožím ve vlasech. A Valerianovi spadla brada podruhé. Tomu se tedy říká nečekaný vývoj událostí! Takže... To nebyl jelen! Nebyl to jelen. To znamenalo...
Valerian nad tím poznáním zamrkal a pak se konečně zasmál, protože tentokrát už to v sobě neudržel. Byl to čirý čistý smích, po němž se na muže zadíval.
„Tys... Tys ho snědl! Proč jsi ho snědl?!" musel se zeptat, sotva znovu popadl dech a trochu rozumu.
Vydechl a s lehkým úculem zavrtěl hlavou. „Asi jsem tedy trochu šílený!" odpověděl konečně na jeho slova o tom, že chodit do Černého lesa je šílenství, „otec mi to tvrdí celý život taky, ale ještě mě to nezastavilo!" doplnil a pokrčil nad tím rameny.
Znovu si ho pořádně prohlédl.
„Ano, byla to moje práce... Chtěl jsem vyzkoušet, jestli se mi to podaří, a jak na to zareaguješ, protože jsem si myslel, že jsi nějaké... Speciální znamení, když jsi bílý jelen! Tedy byl jsi bílý jelen!" nakrčil maličko čelo u kořeně nosu. „A já jsem půlelf! Takže... Ano! A ne, určitě nevysvětluje... Ale spíše proto, že já ho nevnímám jako ponuré a nehostinné... Jasně, je tu trochu... Temno. Sem tam temněji. Ale zároveň je tu klid. A tak nějak... Útulno!" pokrčil znovu rameny, když se mu snažil vysvětlit svůj vlastní, možná opravdu trošku šílený, vztah k Černému lesu.
„Šel jsem se sem projít... Chodím si sem vyčistit hlavu. A pak jsem viděl tebe!" usmál se na něj, „Ale co tedy vede tebe? Na takové ponuré a nehostinné místo?" vrátil mu jeho vlastní otázku, a, ačkoliv se tomu snažil bránit a vnitřně se napomínal, že je to neslušné, očima po jeho tváři vyjel nahoru na jeho paroží. Nemohl si pomoci.

Zdálo se, že jeho rozhodnutí plně se poddat tomu silnému pokušení pochutnat si na kvítku, jež stvořil za pomocí svojí magie, vyslala poněkud nevhodnou zprávu. Stal se z toho nejspíše tak trošku projev neslušnosti a nevděku, což Illian ani v nejmenším nezamýšlel, ale copak by si snad mohl odepřít tak lákavou pochoutku? Podobné věci v Černém lese prakticky nerostly, jelikož byl tamní vzduch prosycený zkaženou magií a dovnitř nepronikalo potřebné množství slunečního záření, aby se mohla tamní vegetace dobře vyvíjet. Díky tomu sice tamní porost sice hojně bujil, ale ne klasickým způsobem. Všechno uvnitř lesa bylo silně ovlivněno a mnohdy i pokřiveno vlivem temné magie, která se vznášela všude kolem. Vzduch jí byl doslova prosycený, takže citlivější jedinci mohli dost možná zachytit zvláštní brnění na kůži, když procházeli mezi jednotlivými stromy. Illian díky tomu příliš tamní přírodě nedůvěřoval, jelikož sice byla pod ochranou a taktem jeho patronky a bohyně Äyanaii, ale v tak zanedbatelné formě, že se to dalo jen těžko počítat jako vhodné a bezpečné prostředí pro člověka z národu t'ealh, jež byli na přírodu silně fixování a hledali v ní nejen úkryt, ale také útěchu. V tomhle ohledu se Černý les nedal ani v nejmenším počítat jako vhodné útočiště, protože díky svojí temné nátuře vlastně znamenal pravý opak: se svými všudypřítomnými stíny tančícími po okolí místo záblesků světla to bylo spíš tiché bitevní pole, kde se neustále schylovalo k nějakému absolutnímu zvěrstvu. Podobné věci tam byly zavedeným pořádkem, nebylo neobvyklé narazit na pověšeného nebožáka s odpornými zraněními nebo zaslechnout vzdálený křik plný hrůzy. Byť se proti tomu jelen pokoušel bojovat a ony nešťastníky se pokoušel zachraňovat, ale vytrhnout potenciální oběť ze spárů vraždícího maniaka nebyla zrovna nejsnazší věc na světě. Mnohokrát takhle zklamal, nespočetkrát pohřbíval neznámé tváře do vlhké a jílovité půdy a zanechával po nich neoznačené hroby s pouhým stlouknutým dřevěným křížem s nějakou drobnou osobní památkou... Skličovalo ho to, ale nebyl schopný ze sebe vydat víc, takže tiše a útrpně snášel důsledky.
Oni dva se ale nenacházeli v ohrožení života, les o ně nejevil sebemenší zájem... Zatím. Zato Äyanaii byla dost jistě potěšená tím nečekaným zjevem mladého muže s kořeny propletenými se zemní magií. To, co udělal - kouzelný kvítek - by mnozí mohli odmávnout jako laciný pouťový trik, jaký by svedlo i dítě, ale Illian ten názor ani v nejmenším nesdílel. Byť šlo o poměrně drobný úkaz magie, jako gesto fungoval naprosto perfektně. Na bílého jelena to působilo konejšivě, probouzela se v něm díky tomu neskutečná zvědavost a on se sice počínal i cítit poněkud provinile, jelikož ho chtě nechtě zasáhla zrzkova reakce. Nemínil se ho jakkoliv dotknout či snad pobouřit - jeho jednání bylo čisté instinktivní, jednal pod vlivem mentality svého zvířete. A jelen v něm zkrátka zatoužil po sladké svačince, jelikož byl jeho život značně hořký.*

"Odpusť, nemohl jsem si pomoct. Málokdy se tu stane podobný jev... Tudíž to, že vyroste něco nedotčeného stíny. To kvítko bylo stvořené z čiré přírodní magie, ta na mě jako na t'ealh jednoduše volá, zvláštně pak v druhé podobě. Nebudu lhát... Vypadal lákavě a moc dlouho by tam nevydržel, takže jsem si ho zkrátka přivlastnil, svým vlastním způsobem. Neber si to zle, nebylo to ani v nejmenším myšleno jako urážka nebo snad projev neúcty. Vážím si toho gesta, což je ostatně také důvod, proč jsem za tebou šel a přeměnil se. Obvykle mám v povaze spíš pravý opak... Tudíž otočit se na patě a proskočit nejbližším křovím na útěk."
Byť zprvu promlouval klidným a vyrovnaným hlasem, jak pokračoval ve svojí snaze o sebe-vysvětlení, značně znejistěl. To se na něm promítlo tak, že si nejdřív nervózně prohrábl svoje mírně pouchané světle blonďaté vlasy, zarážejíc se u místa, kde mu vyrůstaly parohy, než zarazil obě ruce do kapes, jako kdyby se vnitřně obával, že mu je nějaká tajemná síla v nestřežené chvíli jednoduše urazí.**
"Speciální znamení?" Nepatrně pozvedl jedno obočí a odfoukl si z tváře pramínek vlasů, co mu padal do očí. Koutky mu přitom mírně zacukaly a on se v důsledku nedokázal ubránit pobavenému úsměvu, jež se mu nekontrolovatelně dral na rty. Znělo to zvláštně, když o něm takhle mluvil. Jistě, byl neobvyklý hned ve dvou rovinách: tudíž kvůli tomu, že byl t'ealh a jeho zvířecí podoba byla poněkud atypická svým zbarvením, ale... To ho nečinilo speciálním, jak si jeho nový společník nejspíše myslel. Vlastně to byl prachobyčejný lovec, nešťastník a tak trošku i příležitostný ožrala. S něčím takovým se ale nemínil tasit hned těsně po prvním setkání, zvláště ne v případě někoho, kdo působil docela přátelsky a oba víceméně alespoň částečně sdíleli stejné kořeny.
"Obávám se, že tě musím zklamat, protože se žádného zvláštního znamení nedočkáš. Nejsem nic víc, než zbloudilý t'ealh, ale toho gesta si nesmírně vážím. Taková magie se vidí málokdy, natož na podobně zhýralém místě."
Jeho náhled na Černý les ho poněkud zaskočil, ale ne nijak drasticky. Už dle prvního pohledu a dojmu mladíka odhadoval jako dobroděje s vlahým srdcem a sklony k soustředění se na dobro, nikoliv zlo a negativitu. Díky tomu mu nejspíše přišel les méně temný a pokřivený, což bylo zvláštní, ale ne nutně špatně. V důsledku mu to ale mohlo docela snadno ublížit, jelikož pokud uvažoval v podobné rovině, mohl By se velice jednoduše ocitnout v nějaké hodně nepříjemné a nebezpečné situaci, jakých byl onen proklatý háj plný. I proto Illian cítil tak trošku potřebu nějakým způsobem zasáhnout, když už mu nemohl poskytnout ono očekávané znamení. Přeci jen ještě předtím mohl něco udělat... Postavit se na zadní a pokoušet se panáčkovat, dát si utržený kvítek na hlavu, pokusit se o nemotorný jelení taneček nebo něco takového. Všechno to byly šílené a praštěné nápady, ale nic jiného ho nenapadlo. V důsledku se na to rozhodl kompletně rezignovat a místo toho se soustředil na to, aby elfa uvedl do situace a řádně varoval, jelikož se mu značně příčila představa toho, jak by ho les mohl pozřít a následně zkrvaveného zase vyplivnout.
"Útulno? Tak takhle bych to tu rozhodně nepopsal, ale je pravda, že každý má svůj styl vnímání i názor... A něco mi říká, že zrovna ty jsi až příliš dobrotivý na to, aby ses tu potuloval po delší dobu úplně sám. Les takové jako jsme my nemá zrovna dvakrát v lásce, měl bys být velice opatrný. Bludné kořeny jsou možná mýtus, ale všechno co se o zdejších stinných místech povídá... To už až tak daleko od pravdy není."
Poněkud zachmuřeně semkl rty k sobě a povzdychl si, než k němu opět zvedl svoje šedomodré oči a jejich pohledy se setkaly. Tehdy konečně pomaličku vytáhl jednu ruku z vytahané kapsy u kalhot, než ji napřáhl k cizinci.
"Myslím, že nebude od věci se představit, když už jsme se tu takhle sešli. Takže... Illian, těší mě."




* A určitě to není jen tím, že pořád nasává nějakou lacinou kořalku... Neee, vůbec. On je v tom úplně nevinně, přísahám!
* Desmond o tomhle ví opravdu o hodně víc, než by mu bylo milé xD

„Ale né, neomlouvej se!" uculil se, když si vyslechl jelenovo... Bylo ještě vhodné říkat mu jelen? Mužovo, to bude lepší. Vyslechl si mužovo vysvětlení a omluvu.
„Já se přeci neurazil," usmál se a zavrtí hlavou, "tedy... Zaskočil jsi mě! To nebudu lhát! Ale když jsem zjistil, že nejsi... No... Jenom jelen! Tak mě to dost pobavilo!" pokýval hlavou upřímně, a podle pobaveného blýskání v očích, které se tam stále drželo, mohl vidět, že to Valerian myslí vážně. Nijak se neurazil, ani se necítil dotčeně. Vždyť ten kvítek vyčaroval hlavně proto, aby docílil nějaké reakce. Že to byla reakce, jakou neočekával, neměnilo nic na to, že to reakce byla.
„Jsem rád, že tě to potěšilo... Vlastně jsem přemýšlel, jestli, když jsi bílý jelen a ti nejsou jen tak ledajací, tu magii vycítíš! Teď už tedy vím, že nejsi jelen, ale t'ealh, přesto to svůj účel vlastně splnilo!" pokýval hlavou velice spokojeně nad výsledkem svého malého magického snažení.
Tedy, aby se nepřeceňoval, snažení z jeho strany rozhodně nebylo maličké, přeci jen trénuje sám, učí se sám, nemá nikoho, kdo by mu pomáhal nebo mu to vysvětloval. Ale někomu takový malý kvítek může přijít jako maličkost. O to víc je rád, že ho muž před ním ocenil.
„Jsem rád, že jsi neutekl..." zašeptal pak a pohledem sledoval cestu mužových prstů skrze jeho vlasy až k paroží. Nemohl si pomoci. Přišlo mu to zvláštně fascinující. Příliš t'ealh za svůj krátký život neviděl. A pokud už přeci, rozhodně neměli paroží.
„No, jo... Speciální znamení!" zopakoval a trochu se sám nad sebou zakřenil, protože si uvědomoval, jak podivně nebo naivně to zní, vyslovené takhle nahlas. A teď už to bylo pronesené nahlas dokonce třikrát. A nijak se to nevylepšovalo!
„Ale nediv se... Našel jsem bílého jelena uprostřed Černého lesa! To prostě zní jako znamení, ne? Za ty roky, co sem chodím, jsem neviděl ani hranostaje... Ani bílou myš. Natož pak jelena! Tobě by to nepřišlo jako znamení?" zadíval se na něj.
Jeho snad věčný úsměv se ještě rozšířil, když muž zopakoval, že si jeho gesta váží, a co víc, pochválil jeho magii. Valerian nemíval příliš příležitostí ji ukazovat. Jistě, doma. Jeho otec mu v tom nijak nebránil, ani mu to nezazlíval. Naopak se tím oba čas od času bavili. Ale také mu kladl na srdce, aby byl opatrný. Především ve městě a na vsích. Před lidmi. Prostí lidé mohli zareagovat jakkoliv. A taky by hned prozradil, že není "jen" člověk.
„Děkuji ti..." zašeptal vděčně, „neumím toho o moc víc," přiznal mu upřímně, „ale snažím se. Můžu ti vytvořit další!" usmál se nad tím nápadem a hned se začal rozhlížet, než zpod stromu, v jehož stínu a kořenech se částečně skrýval během sledování svého "znamení", vyhrábl kousek mechu.
Zvedl si ho k očím a chvíli se soustředil. Tohle bylo snazší než se o to pokoušet na povrchu padlého stromu, tenhle mech byl mnohem, no, živější. A silnější. Pocházel přímo z půdy. A tak se mu kvítek, který z něj vydoloval tentokrát, povedl mnohem lépe. Byl větší a skoro se zdálo, jakoby maličko zářil svojí bělostí. Nepochybně to nebylo jen mechem, ale i Valerianovým vlastním rozpoložením. S vítězoslavným úsměvem se pak zadíval na muže.
„Teď je tvůj... Můžeš ho sníst nebo si ho chvíli nechat. Myslím, že když ten mech někde zase zasadíš, mohl by vydržet! Třeba dokonce i poroste! Ale to ti nechci slibovat, přeci jen, je to kytka na mechu... Ale, no... Sníst ho můžeš vždycky!" pokrčil rameny.
S pobaveným úculem pak mech s kvítkem opatrně uložil na jednu ze silnějších větší keře, aby si ho muž mohl vzít, pokud by o to stál.
Že nesouhlasil s jeho vnímáním Černého lesa ho příliš nepřekvapilo. Sám mu přeci řekl, že je šílený. A otec mu to říkal taky. Nebyl rád, že sem Valerian chodí, ale zakázat mu to nemohl. Věděl, že by neposlechl. Nemohl si pomoct. Táhlo ho to sem, sám by asi nedokázal přesně říct proč. On přeci věděl, že tohle není to... Nejlíbeznější a nejpřívětivější místo na světě. A že je spousta vhodnějších lesů. Ke všemu. K toulání se, k lovu, k rozjímání.
„Já vím... Ale za ty roky mi ještě neublížil. Snažím se držet světla. Už ho tady umím docela dobře sledovat. Někdy je to jako tajné cestičky, jenom pro mě. Nikdy od něj nezacházím příliš daleko. Nikdy nezacházím příliš daleko do stínů a do tmy..." zašeptal.
Bylo to tak. Byl to Černý les, byl to temný les, velice temný. Ale byla tam místečka, kudy světlo přeci jen proniklo skrze koruny stromů a listí. Utlumené, jistě. Ale skutečné. Tančilo po zemi nebo jen tak ve vzduchu. A on ho následoval jako svého průvodce. Prostě věřil tomu, že je to bezpečné. Světlo je bezpečné. Možná to byla právě ta pevná víra, co chránila jeho kroky v tomhle nehostinném místě. Nebo si to jen namlouval a měl prostě jenom ještě větší kliku než Hagen z vesnice, který při útěku před smečkou hladových vlků zapadl po hlavě do bahenního ráchance divokých prasat, a vlci ho díky tomu smradu minuli.
Sledoval muže před sebou, i to, jak se tvářil. Vypadalo to, že má o něj opravdu starost. Valeriana to překvapilo a trochu zahřálo, vždyť ho ani neznal. Byl pro něj jenom šílený půlelf s lesními sebevražednými sklony. Nejspíš. Opětoval mu pohled do očí a znovu se usmál.
„Moc mě těší, Illiane... Jsem Valerian!" zašeptal a jeho ruku přijal. Zprvu opatrně, jakoby se bál, že by Illiana mohl vyplašit, ale pak mu ji stiskl jistěji.
„Rád tě poznávám... Ale stále jsi mi neřekl, co tady tedy děláš ty. Když je to tak nebezpečné místo. Jistě je nebezpečné pro mě, ale co potom pro tebe... Vždyť jako bílý jelen tady doslova záříš... Chodíš sem často? Znamená to, že bydlíš někde poblíž?" zvědavě na něj pomrkával, s obočím staženým přemýšlením. Kdyby přeci bydlel někde poblíž, musel by ho už někdy vidět! Bílého jelena jen tak nepřehlédnete. Ale to muže s parožím na hlavě taky ne!

Takhle zmatený nebyl už pěkně dlouho. Tedy, pokud se nebral v potaz ten prapodivný zásah Aurory, když vzala pryč Garretta... Nebo Garrettovo zjevení jako takové. Nejspíš by měl být zvyklý na to, že mu vyšší síly neustále míchaly s kartami a on se musel konstantně přizpůsobovat novým a novým věcem, ale přeci jen z toho byl stále tak trošku... Jelen.*
Život byl zvláštní,* o tom žádná. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, že se dostane zrovna do takhle abnormální chvíle. Zjevně elfa neurazil, což bylo nepochybně dobrým znamením, ale nebyl si jistý z čeho přesně pramenilo jeho pobavení.* To to kvítko? Nejspíš by ho býval snědl i v lidské podobě, konec konců byl zvyklý v dobách nouze okusovat i kořínky, takže sladký a šťavnatý kvítek by mu ani v nejmenším nebyl proti chuti. I navzdory svojí rozčarovanosti se se svým zrzavým společníkem necítil špatně, což ho vnitřně poměrně uklidňovalo. Jeho smysly už neběžely na plné obrátky a on neuvažoval nad možností se vypařit jako mlha. Vlastně spíš naopak, což shledával velice pozitivním poznatkem.
"Cítil, ale jen trošku. V té podobě se soustředím na jiné smysly, takže to je těžší na zachycení. A já nevím, možná. Nescora je plná různých fascinujících stvoření, rostlin i jevů, takže těžko říct. Jsem otevřený vyšším silám, ale... Úplně nemám pocit, že bych byl natolik důležitý, abych se ocitl v jejich hledáčku. Nejspíš bych to bral jako hodně zvláštní náhodu."
Ta slova byla v nepřímém rozporu s tím, co se stalo před nedávnem, ale on si za tím musel stát. Bohové ho nechávali žít, což byl značný dar a on ho sice promrhat nechtěl, ale nemohl se zbavit toho stínu, co mu neustále padal na hlavu jak ostří katovy sekery. Všichni jeho známí byli pryč - mrtví, uprchli nebo obojí - a on se nedokázal dostat z místa. V hlavě mu stále visel ten příšerný křik Niadee, jak se snažila dostat za svojí sestrou, byť jí i v tom útlém věku muselo být jasné, že jí zachránit nemůže. Ani on nemohl, nikdo z nich. Bohové se Demetriu rozhodli potrestat za její přílišnou důvěřivost, nechali jí zemřít krutou a příšernou smrtí a zbytek jejich vesnice lehl popelem, protože po všech těch událostech bylo ve společnosti tolik rozbrojů a chaosu, že se jeden otáčel proti druhému. Illianovi se podařilo dostat pryč, v tom měl štěstí. Pokud by k němu ale bohové byli skutečně milostiví, nechali by ho alespoň zapomenout. Proto nechtěl uvažovat nad podobnými věcmi - kdyby spatřil v lese bílého jelena, považoval by to buď za náhodu nebo halucinaci. Potkat ale bílou laň...
Poněkud nepřítomně zaťal čelist a sevřel v kapsách ruce v pěst, zakrývajíc si nehty do měkké kůže na dlaních. Cítil se provinile, že nedokázal zachránit nikoho z těch, na kom mu záleželo. Demetria s Niadee, Garrett... Všichni byli pryč. A on byl naštvaný na celý svět za to, že to bohové dopustili - ale především na sebe, že nedával větší pozor a nezabránil tomu.
"Myslím, že pod správným vedením by ses toho jistě dokázal naučit mnohem víc, soudě dle toho kvítku máš rozhodně potenciál... Odkud pocházíš? Možná by sis mohl zkusit najít nějakého učitele, pak bys mohl svůj talent rozvinout..."
Fascinovaně mladíka pozoroval, jak si při kouzlení počínal. Něco na něm bylo, ta neskutečná přirozenost, opatrnost a oddanost... Bylo to svým způsobem neuvěřitelně nádherné. Illian se díky tomu necítil poctěný díky tomu, že mohl okusit plody jeho snahy a práce, ale směl i přihlížet, být u toho. Nemluvě o tom, že mu oba kvítky daroval, což bylo velice srdečné a krásné gesto, jež ho vskutku potěšilo.
"Já... Díky. Nevím, co říct... Je to hrozně hezké gesto. A nesním ho, to by byla škoda. Nechám si ho, jsem si jistý, že se mu bude dařit dobře," odpověděl s viditelným potěšením, než zvlnil rty v opravdu milý a vlídný úsměv.
"To je moudré, je dobře, že se toho držíš. Místní rozpoložení je... Nevyzpytatelné. Jít sem je riskantní, ale s opatrným přístupem a tvojí náturou věřím, že se o sebe dokážeš postarat."
Po jejich představení se mu úsměv na rtech o něco rozšířil, bylo vážně příjemné si po delší době nejen s někým promluvit, ale také narazit na někoho úplně nového, natož pak takhle milého a zajímavého.
"Těší mě, Valeriane. Já? Asi to zní divně, ale žiju tady, už nějakou dobu. Jak si říkal, je tu klid - a toho si dost vážím, nedokázal bych úplně žít někde v lidské vesnici... Ne s tím, co jsem zač."


* Okay, jdu se za ten pun vyprovodit
* LiS approved! Max by určitě souhlasila xD
* Je to zmatený morous, to nic

Pozoroval Illiana a chudák vypadal, že neví, co si o tom všem myslet. No dobrá, měl by si to přiznat na rovinu. Pravděpodobně nevěděl, co si myslet o něm. Jak často asi narazí v Černém lese na ukecané zrzavé půlelfy tvořící magické svačinky? Asi stejně často ukecaní zrzaví půlelfové na něj. A na Illianovu obranu (protože je naprosto normální v hlavě omlouvat ostatní a ne sebe), nebyl první ani poslední, koho Valerian mátl. Někdy dokázal být trochu moc... No... Valerian.
Proto na svého nečekaného společníka nijak nespěchal. Ale když konečně odpověděl, musel se nad jeho slovy zamyslet. Trochu při tom nakrčil čelo. Jistě, dávala smysl, ale příliš se mu nezamlouvala. Nechtěl, aby si snad Illian myslel, že se sám cítí tak výjimečný, že by ho kterýkoliv z bohů nutně musel poctít svojí přízní a posílat mu znamení. Protože jak to Illian řekl, znělo to, jako kdyby byl Valerian povýšený, že by si to snad myslel. Jenomže on to takhle vůbec nemyslel!
"Ale... To... Ahh, teď jsi mě dostal!" vydechl a nejistě se na něj zakřenil, "um..." zatahal se trochu za pramen zrzavých vlasů, který si namotal na prst.
"Vidíš, to je tak... Já asi prostě nevěřím na náhody..." zašeptal nakonec a s tím znovu pohlédl do jeho očí. "Není to tak, že bych si myslel kdovíjak nejsem důležitý... Jen si nemyslím, že se věci dějí náhodou. A ty velké už vůbec ne. A už vůbec ne v tomhle lese..." pokrčil rameny nakonec, spokojený sám se sebou, že to dokázal vysvětlit!
Tedy alespoň ze svého pohledu. Jak jeho myšlenkové pochody pochopí Illian, to už je věc druhá. Ale aspoň mu ukázal, že jejich setkání tady nepovažuje za náhodu, ani za žádnou malou událost. Jenže soudě podle napětí, která na muži proti sobě pozoroval, nebyl jediný, kdo toho měl na mysli hodně. Ale on do toho nechtěl rýpat. Konečně se dostali v řeči k magii, kterou mu tak chválil, a které tak snad i trochu víc rozuměl, a Valerian se bál, že by mu mohl doopravdy utéct, kdyby řekl něco špatně. Už teď to měl nejspíš nahnuté!
Nakonec si zase pomalu vydechl a na tvář se mu vrátil ten hřejivý široký úsměv.
"To by bylo určitě skvělé, ale já ani nevím, kde bych takového učitele hledal... Snažím se ani moc nedávat najevo, že jsem půlelf, natož, že umím kouzlit. Nechci, abychom kvůli tomu měli s otcem víc problémů než je nutné... I když by to bylo skvělé... Moci to rozvinout! Někdy to v sobě cítím hrozně silně! Jakoby to chtělo všechno ven. Ale já nevím jak! Cítím jak mě to brní v konečcích prstů, ale všechno, co zmůžu, je... No... Tohle!" pokývl k druhému kvítku uprostřed mechu, který pro Illiana stvořil. "Občas nám takhle vypomáhám na zahrádce s bylinkama a tak. Je to fajn... Ale někdy trochu frustrující!" povzdychl si.
Očima z kvítku sklouzl znovu na jeho nového majitele a věnoval mu další ze svých všudypřítomných úsměvů.
"Tak to opravdu doufám, že se uchytí!" zabroukal spokojeně, když viděl na Illianově tváři úsměv. Potěšilo ho, že muž s parůžky vypadá opravdu potěšeně! "A... Ty ovládáš nějakou magii?" zamrkal na něj zvědavě, "myslím... Kromě té přeměny... Ale ta je přirozená, že jo? To prostě umíte všichni... Viď?" znovu měl pocit, že si Illian bude myslet, že je naprostý vesnický pablb, protože toho o t'ealh příliš nevěděl, kromě toho, že se mění ve zvíře. Měl neodbytný pocit, že jako poloviční elf by rozhodně měl vědět víc. Jenomže ho vychovával prostý kovář, v jehož skromné knihovně se ukrývaly leda tak vybrané tituly jako "Jak si podmanit rudu" nebo "Všechno, co vám nedá spát o železe!", přičemž na pomyslném vrcholu žebříčku hrdě ležela "Ocelová pohádka", kterou pro malé půlelfátko vymyslel on sám. Rozhodně tam nebylo nic jako "O původu lesních druhů" a "Vše, co jste chtěli vědět o svých sousedech t'ealh!". To by potřeboval hned vedle příručky o přírodní magii. Ale bohužel... V tomhle ohledu prostě chudák Illian čelil vesnickému nevzdělanému balíkovi, který umí tvořit květiny z mechu a z kovu, když na to přijde! Kdyby třeba Illian potřeboval novou sponu na kabát, nebo tak něco...
Ale to mu zase myšlenky utekly úplně šejdrem! Zatřepal hlavou. Magie!
"Takže... Kromě té přeměny?" zopakoval raději hlavní gró své původní zmatené balíkovaté otázky. Jen aby pak na Illiana vytřeštil překvapeně oči.
"Ty žiješ tady? Jako v lese? Úplně..? Ale vždyť jsi sám říkal, jak je to tady příšerné... A nebezpečné..!" vydechl a znovu si ho prohlédl. "Chci říct... Rozumím tomu... S tou lidskou vesnicí a tak! Z toho důvodu s tátou v žádné přímo nebydlíme... Ale na samotě tak nějak... Mezi. Radši... Ale pořád ne v lese..." zašeptal, "a to tady žiješ úplně sám..?" musel se zeptat, i když mu do toho nic nebylo. Protože proč by někdo dobrovolně žil na místě, o kterém si myslí to, co Illian, a ještě ke všemu úplně sám? To přeci musí být strašně... Bezútěšné.

Byť ho stále částečně zmáhala neurčitá kombinace zmatení a rozpačitosti, mysl se mu konečně začínala urovnávat. Doposud by se dala přirovnat k rozčeřené vodní hladině se spoustou vlnek, jenže ty se už začínaly pomaličku mírnit a vytrácet, takže se nechtěný chaos posouval kamsi do pozadí, kde bylo podstatně snazší s ním nějakým způsobem pracovat a zkrotit ho. V tomhle býval kdysi poměrně dobrý, měl velice vyrovnanou povahu a máloco ho dokázalo skutečně rozhodit, natož vyvrátit - ale potom všem se z něj stal jen chabý nástin bývalé osobnosti, díky čemuž si musel postupem času jednoduše přiznat, že už nad sebou neměl takovou kontrolu, jako dřív. Považoval to za mrzuté a svým způsobem i smutné, ale jeho nitro bylo až příliš rozvrácené, než aby snad mohl jít a začít s nějakou nápravou. Na to by jistojistě potřeboval pomocnou ruku, vhodné vedení - a byť díky Garrettovi už byl téměř na správné cestě k počátku, nakonec. Se veškerá ta snaha a výsledky vytratily, jako kdyby nikdy ničeho ani nedosáhl. Taková věc byla poměrně demotivující a vyčerpávající, díky čemuž Illian na podobnou snahu jednoduše kompletně rezignoval a místo toho se věnoval jiným metodám. Ty byly poměrně sebezničující, ale jako dočasné záplaty fungovaly poměrně obstojně - a on už zkrátka neměl sílu na to vzdorovat a držet se nějakého zodpovědnějšího počínání, jelikož v jeho očích vlastně téměř nic nemělo smysl.

"Nejspíš máš pravdu, asi by bylo zvláštní to považovat jen za pouhou shodu okolností," přitakal poněkud zamyšleně, evidentně uvažujíc nad Valerianovými slovy.
Neznělo to až tak divně a nepatřičně, jak by si původně myslel. Sice mi to stále přišlo trošku poněkud zvláštní a nerad by podobným věcem připisoval větší váhu, než bylo nutné. Protože jakmile k podobným věcem člověk přilnul, všechno kolem se značně změnilo: pod vlivem vyšší moci a osudu mohlo kdeco sebe obyčejnějšího znamenat úplně jiné a obrovské věci, u jakých mu šla hlava šejdrem... A tak se raději pokoušel stát oběma nohama pevně na zemi, protože jakmile by se jednou ponořil do toho podivuhodného a tajemného světa... Už by se odtamtud nikdy nedostal. Tím si byl stoprocentně jistý.
"Je pravda, že podobných jedinců v klasické většinové společnosti moc nežije, ale bývají různě roztroušení na odlehlejších a bezpečnějších místech, jako tady. Ne všichni jsou ale ten typ člověka, co by se dokázal nebo mohl zhostit role mentora... Mnoho čarodějů působí poněkud všelijakými dojmy, takže je někdy v důsledku i moudřejší se od nich raději držet dál. Ale uvidíš, pokud se takhle touláš po okolí a přírodě, existuje určitá šance, že bys na někoho takového mohl narazit. Pokud ano, nemuselo by ani být úplně nemožné skrýt fakt, že se zaučuješ, pokud by lekce probíhaly mimo tvojí domovinu. Otázkou je, jak na tebe ostatní pohlížejí ve chvílích, kdy se odtamtud vytrácíš, aby tě z něčeho třeba nepodezřívali. Abych pravdu řekl, netroufám si odhadovat, v jaké situaci se nejspíš nacházíš, ale přál bych ti mít tu možnost naučit se se svojí magií pracovat a rozvíjet jí, protože by byla škoda takový dar nechat ležet ladem a nevyužit ho."
Moc dobře ty pocity znal. To, co Valerian popisoval, také onehdy zažíval - ale jeho magie byla poměrně netečná, nedalo se říct, že by snad dosahovala nějakých velkých rozměrů a měla dlouhý dosah. Dokázal se naučit pár hodně užitečných kouzel, ale jinak především rozvíjel svoje smysly, protože ho kouzelná stránka věci nikdy příliš netáhla. Postrádal potřebné předpoklady pro podobný rozvoj a učení, byť v době nesl slušnou dávku přírodní magie, nešla mu zkrátka přes mysl. Dříve to ještě šlo a on rád trávil čas s Demetriou, která ho učila novým způsobům zacházení i kouzlům, ale po tom všem co se stalo... Ztratil nejen svoji schopnost magii uklidnit, aby ji mohl dobře směřovat a využívat, ale především jakýkoliv zájem o její trénování.
"Určitě, jsem si tím jistý... Díky," pousmál se na elfa, zatímco v dlaních držel rozkvetlý mech.
"Já? Ano, svým způsobem. Ta přeměna je spíše přirozená schopnost, kterou ovládají všichni t'ealh, ale magii jako takovou mám. Nemůžu ale říct, že bych v ní byl nějak zvláštně zkušený, naučil jsem se jí do jisté míry ovládat a znám nějaká kouzla, co se mi pro život v tomhle lese docela hodí, ale tím to víceméně hasne. Jediné, co bych možná ještě mohl započítat, je léčivá magie. Tu ovládám v omezené míře, takže dokážu druhým pomoci s některými zraněními a neduhy, což se hodí. Rád pomáhám druhým, takže jsem vděčný ba tu možnost."
Díky Valerianově reakci si po velice dlouhé době uvědomil, že bylo jeho rozhodnutí přestěhovat se na to nejspíše nejméně hostinné místo v Nescoře, bylo vlastně nepřímým projevem počínajícího šílenství. Sice už dříve pocítil ten zvláštní pocit, jako kdyby mu vlastní příčetnost a rozum protékaly mezi prsty jako písek, ale pokoušel se tomu nevěnovat přílišnou pozornost. Pokud by se do toho totiž doopravdy ponořil a začal se v tom přehrabovat, nejspíš by tím natropil ještě větší spoušť, než s jakou se musel srovnávat už v současnosti. A takové zhoršení by bylo opravdu značně riskantní, jelikož se už neměl čeho držet - a zbývalo mu jen velice málo, co by mohl ztratit. V důsledku by to tak mohl být takový ten první pomyslný krok vpřed směrem do strmého srázu, odkud by už neměl šanci vyváznout živý.
"Já... Potřeboval jsem klid. Moje původní vesnice lehla popelem a většina mých známých je pryč, takže jsem se uchýlil sem, jelikož je to poměrně zapovězené místo, kam se jen tak někdo neodváží. Nechtěl jsem riskovat to, že mě někdo požene odjinud s vidlemi a loučí, takže se mi tahle možnost zdála jako menší zlo. Člověk tu snáz zapomíná na hrůzy svého života, když musí čelit děsům skrývajícím se všude možně kolem... A to je něco, co mi slouží mnohem lépe, než život na nějakém přívětivějším místě. I díky tomu chápu, nebo alespoň myslím, že chápu, jaké to asi máš ty. Ale je dobře, že žiješ s někým. Rodina je důležitá, být s otcem je dobré. Jen bych ti přál, abys nemusel být omezený svazujícími pravidly lidské společnosti... Je to smutné, když nedokáží přijmout další druhy vedle sebe. Všichni jsme v jádru přeci jen stejní, ale... Obávám se, že předsudky byly, jsou a budou všude.

Docela si oddychl, protože to vypadalo, že Illian jeho vysvětlení nejen pochopil, ale i přijal a uznal za možné, aniž by si myslel, že je Valerian blázen. Tedy, to poslední bylo diskutabilní, protože do hlavy mu Valerian samozřejmě neviděl, ale doufat může vždycky.
Přesto to nevypadalo, že by chtěl tohle téma rozvíjet někam dál do větších detailů či hloubek, a Valerian se rozhodl to respektovat, čistě z bezpečnostních důvodů, protože je dost dobře možné, že kdyby se na tohle téma rozpovídal, zamotal by se do něj tak dalece, že by nevěděl, jak skončit! A Illian určitě nepřišel jenom proto, aby mu nějaký zrzek vykecal díru do hlavy svým pohledem na náhody.
Naštěstí ho ani nenechal, protože místo toho začal mluvit o učitelích magie. A Valerian přestal přemýšlet nad hloupostmi a pozorně ho poslouchal. Protože se mohl dozvědět něco, co by mu mohlo doopravdy pomoct. Tentokrát asi hlavně ve formě dobře míněných rad a varování.
"No, to je pravda, já ještě nepotkal asi žádného, nebo o tom minimálně nevím..." pokývl a připustil možnost, že třeba někdy na nějakého ve městě narazil, ale nevěděl o tom. Protože čaroděj na cestách asi taky úplně všude neodhaluje, co je zač.
"No, kdybych na nějakého narazil, tak by to problém nebyl, my s tátou žijeme sami, stranou, nebydlíme přímo ve městě ani ve vsi... Takže jediný, kdo by o mém plížení se na lekce věděl, by byl on. A ten už se i tak musí potýkat s tím, že lezu sem do lesa, takže tohle už by asi přežil..." uculil se trochu nad svým chudákem tátou. Pak ale zase trochu nakrčil čelo, stejně jako před tím, když se zamýšlel nad svou důležitostí a náhodami. "No... Já vlastně úplně přesně nevím, jaká je moje situace. Nevím vůbec, kdo byla moje máma nebo tak, táta to taky neví... Ale prostě mi od mala říkal, abych byl opatrný a moc neukazoval mezi lidmi svoje uši. A mezi elfy už vůbec ne. Takže to tak dělám... Oni lidi obecně nemají rádi křížence, ani nic, co je jen trochu jiný. Ale asi hlavně ti staří, řekl bych. Protože občas to někdo z těch, hm, mladších, zjistí, že jo... Co jsem zač. Někdy se to utajit nedá... A zatím jsem nenarazil na nějaký odpor nebo tak..." zašeptal a pokračoval v naplétání pramenu vlasů na prst, během čehož pak spokojeně pozoroval Illiana, který si jeho kvítek na mechu vzal a prohlížel si ho v rukách. Opravdu ho vnitřně zahřálo, že z něj má takovou radost. Ať už z toho magického kvítku nebo z té magie samotné. Dodávalo mu to sebevědomí a odvahu k tomu, aby opravdu začal pořádně přemýšlet nad tím, že by se mohl snažit někoho najít. Někoho, kdo mu pomůže tu magii rozvinout a učit se. Bral to prostě jako hotovou věc, že se buď někam posune sám, nebo bude holt do konce života urychlovat růst heřmánku za oknem.
"Ale mně prostě stačí schovat uši, většinou... Ty to máš asi se skrýváním o dost těžší, co..?" zamrkal pak na Illiana trochu nejistě a následně poslouchal o jeho vlastní magii. A jeho slova ho znovu nadchla. "Umíš magicky léčit?" zašeptal s neskrývaným údivem a úctou. O léčivé magii toho hodně slyšel, šeptandou mezi lidmi, kteří ji téměř uctívali, jako nějaký zázrak, ale nikdy ji v praxi neviděl. "Tady se to stává asi častěji, co? Myslím... Že někdo potřebuje pomoct nebo tak... I když já tu vlastně popravdě ještě nikoho nepotkal... Ty jsi první..." pokrčil upřímně rameny, ale nechtěl to hned zahazovat do outu. "A chodí za tebou třeba lidi? Nějací, co ví, že tady bydlíš, a léčíš? A ty... Něco víš, o přírodní magii?" ptal se dál, zvědavý jako veverka na dubu, ale pořád opatrný.
Ovšem jeho údiv z Illianova života zdá se ještě neměl brát konce. I když tentokrát to nebylo tak příjemné jako zjištění o léčivé magii. Viděl totiž na Illianovi, jak se po jeho sérii překvapených otázek ohledně jeho rozhodnutí usídlit se zrovna tady na tom místě, poměrně zachmuřil. Už už se chtěl začít omlouvat, že to tak nemyslel, a že mu do toho nic není, když Illian přeci jen odpověděl. A Valerian se musel kousnout do rtu. I tak neměl příliš velkou radost, že se zeptal, protože jeho společníkovi tohle téma nebylo nijak příjemné. A kdo by se taky divil, s tím, co říkal…
Tiše si povzdychl a pousmál se. „To je mi moc líto… S tvojí vesnicí...“ zašeptal tiše, „takže jsi tady… Sám… Protože už nikoho nemáš?“ zeptal se hodně opatrně a tiše, a zadíval se na něj, s upřímnou starostlivostí, trochu nevídanou mezi naprostými cizinci. Což oni dva za normální situace rozhodně byli, vždyť se viděli poprvé ale jak už víme, pro Valeriana tohle prostě není normální situace. Takže ani Illian nemá post normálního cizince. Je to přeci jelení znamení. „Je to pro tebe hodně nebezpečné? Mezi lidmi?“ pokračoval ve svém vyptávání, které bylo stále míněno hlavně starostlivě. Nechtěl být nijak vlezlý, ale těžko můžeme ovlivnit, jak nás vnímají druzí. „Předsudky jsou rozhodně… Zvlášť u lidí na vesnicích. Ve městech to není tak hrozné. Já totiž občas objíždím trhy po různých městech, prodávat, co vyrobím,“ dodal na vysvětlenou, kdyby to náhodou Illiana zajímalo, což nejspíš nezajímalo, ale i tak, „a přijde mi, že ve větších městech, je lidem všechno tak nějak víc fuk. Nevšímají si, čeho nechtějí… Ale na vesnicích je to strašný!“ zavrtí hlavou a povzdychne si, „a to ani nemusím mít zrovna špičatý uši, aby si něco našli! Úplně stačí, že...“ zarazil se, naštěstí tentokrát včas, zcela výjimečně. „Nó… Jiný věci prostě...“ zamumlal a zatahal se za svůj oblíbený pramen. „Ale… Jak jsem říkal, pro mě je snadný ty uši schovat, když na to  přijde… Ty to máš asi… Horší...“ zamrkal a pohledem znovu vyjel po jeho tváři nahoru, na jeho paroží. Zase si nemohl pomoct. Působilo na něj jako něco hypnotického, pořád mu tam ty oči utíkaly. Protože prostě nikdy nic podobného neviděl. Bylo to kouzelné. Hrozně rád by si na ně sáhl, ale naštěstí v něm byl dostatek duchapřítomnosti, aby to nedělal. To už by ho totiž Illian pravděpodobně nakopl, jedno v jaké ze svých dvou podob!

Kterak se nepovažoval na nějak zvláštně výřečného, musel tu nevázanou konverzaci opravdu uvítat. Až když si s Valerianem začali povídat, uvědomil si, jak moc mu chyběl něčí hlas. Černý les byl jeho domovem z dost dobrého důvodu a moc dobře věděl, že se přestěhovat nemohl - jednoduše nebylo kam. Sever představoval sice nejodlehlejší a nejpustší část kontinentu, ale zároveň byl také nejbezpečnější. Illian se netoužil žádným způsobem zapojit do války zuřící v ostatních částech Nescory, ani se pokoušet nějakým způsobem vmísit mezi lidi. Pravda byla jasná a neúprosná: neměl kam jít. Jediné, co mohl dělat, bylo držet se svého prostého způsobu života a dál se skrývat v naději, že se jednoho dne něco změní. To bylo sice naivní, jelikož změny přicházely jen zřídkakdy samovolně a bez cizího přičinění, což byla věc, co on dělat nechtěl. Na to, aby vzal do rukou víc, než svůj vlastní osud, neměl dostatečnou odvahu. Tíha vlastního zklamání ho drtila jako obrovský balvan a on se tak raději soustředil na současnost, na drobnosti. A když se věci začaly bortit i tak, jednoduše utíkal, protože to bylo snazší.

"Uvidíš, třeba se ti časem poštěstí. Já dříve znal pár lidí obdařených nejen magií, ale i potenciálem na její manipulaci, co se jí skutečně dobře naučili ovládat, ale všichni jsou bohužel pryč... Jsem si ale jistý, že jich v Nescoře určitě bude dost, jen se nejspíše budou snažit držet při zemi, jelikož jim současná situace úplně neprospívá, podobně jako drtivé většině z nás."
Při myšlence na ty rozbroje a důsledky dlouhotrvajícího sporu, co Nescoru trhal na kousky, se musel nepatrně otřást chladem. Přál si mír a klid pro všechny, ale svět nebyl továrnou na splněná přání* - a představa toho, že bohové dali na přání obyčejného člověka a upustili kvůli němu od svých plánů... To bylo šílenství. Upřímně i kvůli tomu doufal, že se válka nedotkne žádným tíživým způsobem ani Garretta, ani Valeriana. Ani jeden z nich by si to nezasloužil - a on si dokázal docela živě představit to, jak by Valeriana mohli někteří lidé hnát do boje kvůli jemu původu, díky kterému by ho mohly považovat nejen za vhodného bojovníka, ale především menší ztrátu kvůli zředěné krvi. Ta myšlenka mu přišla čistě odporná, ale nepřekvapilo by ho to. Lidé se občas chovali vážně příšerně.
"To chápu. Především je smutné, že svůj původ vůbec musíš skrývat, není to fér. Nehledě na to, kým jsou tvoji rodiče si zasloužíš stejná práva a volnost jako ostatní. Upřímně doufám, že se naše společnost jednou dostane do bodu, kdy tahle nerovnost bude už jen stinnou minulostí. Tak jako tak, jsem rád, že to zatím nebylo nijak kritické, snad to tak i zůstane. Působíš jako dobrý člověk, nezasloužíš si podobné zacházení."
Zmínka o skrývání přiměla Illiana se nepatrně uchechtnout. V tom měl rozhodně pravdu, on se svého zvířecího znaku musel doslova zbavovat, aby nevzbuzoval pozdvižení a nepoutal na sebe nechtěnou pozornost. Sice to bylo pekelně destruktivní a on se za to dokonce i chvílemi styděl, bývala to zkrátka alternativa představující menší zlo. Kdyby vyrazil do lidské vesnice s jelením parožím na hlavě, nejspíš by jako jelen i padl. Lidé nebyli schopní vnímat šeď, brali celou záležitost s absolutně černobíle.
"To ano. Občas je uřezávám, když už musím někam jít, protože se skrýt nijak nedají. Bohužel neovládám iluzivní magii, abych je zakryl kouzlem nebo něco takového."
Ta myšlenka byla dost nepříjemná a on trpěl pokušením se svého paroží dotknout, ale naštěstí se mu podařilo odolat. Místo toho neurčitě pokrčil rameny a vykřesal na rtech drobný náznak úsměvu.
"Ano, většina našeho druhu to dokáže. Každý na sobě, ale dá se to naučit i na ostatní. Abych pravdu řekl, nikdy jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti, co bych nejspíš měl, ale některé věci vyléčit přeci jen dokážu. Ale nemůžu říct, že by tu bylo hodně lidí, co by takovou pomoc potřebovali... Občas se někdo objeví, to ano, ale bývají to spíš... Beznadějné přípravy. Sám se o tom nijak zvláště nezmiňuju, bylo by bláhové lidi navádět na takové místo, ale když jsem ve vesnici, snažím se pomoct. O přírodní magii mám tak nějak základní povědomí, nejsem zrovna dvakrát nadaný, co se kouzel týče. Něco vím, ale ne příliš - nikdy jsem neměl předpoklady pro magii jako takovou, takže jsem se moc nezajímal, ale jedna moje přítelkyně byla čarodějka. Pár věcí jsem od ní pochytil."
Rád by Valerianovi pomohl, ale neměl pocit, že by na to byl stavěný - byť by možná mohl být schopný alespoň zkusit vyhrabat Demetriiny poznámky, co si vedla pro Niadee, nebyl si jistý, nakolik by to pro jeho nového elfího přítele bylo užitečné. Ne všechno se dalo naučit vyčtením nebo pokusy a omyly... Ale on skutečně působil jako někdo, kdo by svůj potenciál mohl dost dobře rozvíjet... Za pokus by nic dát nemusel, však?
"Tak... Nějak." Opravdu ze sebe toužil vydolovat nějakou lepší a ne tolik strohou odpověď, ale neměl na to sílu. Byla to pravda: jeho vesnice i jeho obyvatelé byli zkrátka pryč, jeho druh jako takový sice Nescoru obýval dál, ale stala se z něj lovná zvěř. Šance na to, že by narazil na někoho dalšího jako byl on by byla opravdu nejen mizivá, ale dokonale zanedbatelná.
"Bohužel ano. Hodně záleží na konkrétní vesnici a tady na severu je to klidnější než na jihu, ale na darebáky člověk může narazit prakticky kdekoliv, zvláště v současné době. Lidé jsou popuzení, vystresovaní, mají strach a jsou frustrovaní... Jakmile se mezi nimi objeví někdo, kdo nezapadá a extrémně se vymyká, je to perfektní obětní beránek pro nějaký ten dobře či hůře mířený kopanec. Víš, jak se to říká - je lepší držet hlavu skloněnou, protože o ní člověk může hodně snadno přijít."**
Na porovnání stavu a poměrů ve společnosti v kontextu s předsudky musel Illian jen souhlasně pokývnout, jelikož v tom měl Valerian naprostou pravdu.
"Co máš na mysli? Lidé proti tobě něco mají i mimo tvého původu? Nenech se jimi zašlapat do země, Valeriane. Mnoho z nich je natolik zahleděných do sebe, že ani pořádně nevnímají, co dělají a kde a s kým jsou, okolí i lidé jim splývají v jedno... Tak jako tak, nikdo nemá právo se po tobě vozit, to si nezasloužíš. Mladíka s takhle dobrým srdcem a jiskrnou povahou by člověk těžko pohledal, měli by si tě spíš vážit."


* Kdo tuhle referenci chápe si zaslouží zelené jablíčko!
** Opět reference, nemůžu si pomoct xD

„To bude asi pravda..." povzdychl si trochu nad tím, protože opravdu neměl moc ponětí o tom, jak by měl takového nadaného čaroděje najít. Jestli tedy nechtěl riskovat a projíždět Nescorou na koni třímajíc ceduli s nápisem "HLEDÁ SE ČARODĚJ". Pokud šlo o jeho vlastní magii... Jistě. Nejlogičtějším řešením by se mohlo zdát najít elfy. Protože ti stoprocentně budou mít mezi sebou dost takto nadaných jedinců. Ale nesmíme při tom zapomínat na fakt, že Valerian tak úplně elf nebyl. Na což mu teda otec rozhodně zapomínat nedovoloval. Takže kdo ví, jak by dopadl, kdyby se pokoušel cestovat na jih a nenápadně proklouznout do jejich lesa. Moc možností tedy neměl.
Ale jako vždy, z podobných hlubokých úvah ho vytrhl Illian. Uculil se na něj.
„Děkuju, že to říkáš...“ zamrkal na něj, protože bylo hezké slyšet, že si o něm někdo myslí takové věci. „Ale jak jsem to tak zatím pozoroval… Obávám se, že ta doba je ještě hodně daleko...“ dodal pak střízlivě a povzdychl si. „I když co se volnosti týče, tak si moc stěžovat nemůžu!“ usmál se, „táta mě nechává dělat si relativně co se mi zachce… A chodit kam se mi zachce, za kým se mi zachce...“ nakrčil trochu nos a pobaveně nevinně zamrkal. V tomhle ohledu na tom byl rozhodně mnohem líp než kdejaký synek z vesnice nebo vsi. Nikdo ho nenaháněl do chomoutů, nikdo ho nenutil doma nic předstírat. Na volnost si stěžovat nemohl. V obecném měřítku tedy. Pokud se nepočítaly jiné druhý volnosti a svobody.
Ale pochopitelně, přesně jak už říkal před tím, Illian na tom byl díky svému paroží hůř. Přesto ale nečekal, že to bude až takové! Tedy… Ono to bylo asi logické. Tak velkou kápi by asi nesehnal, a i kdyby sehnal, vypadalo by to dost divně. Stejně ho to ale zaskočilo.
„Ale…“ vydechl a jen se na něj díval, přičemž pohledem zas a znovu klouzal nahoru k jeho paroží. „Uřezáváš?“ vydechl, „a nebolí to..? Jak rychle pak rostou?“ bylo na něm vidět, že je pro něj celá ta představa těžko uchopitelná. Především proto, že ho Illianovo paroží vážně fascinovalo. Tentokrát ruku dokonce zvedl, jakoby se ho už už chtěl dotknout, ale vzpamatoval se včas, a zase ji stáhl zpátky. Tahat se zase za vlasy bude jistější! Mnohem jistější! Nevěděl sice, jak to chodilo mezi t´ealh, ale předpokládal, že obecně asi nebude zrovna dvakrát slušné dotýkat se cizích parůžků! Navíc Illian se tomu usmíval a on by to nerad zase zvrátil a pokazil! A ještě navíc se jal dál vyprávět o léčivé magii, takže Valerian dostal další podnět k tiché fascinaci!
„Vážně? Každý? Ah, páni!“ zamrkal na něj a se zájmem poslouchal, opřel si bradu o koleno a usmíval se.
„A jaké beznadějné případy se ti podařilo zachránit?“ zašeptal zvědavě. Slyšel už přeci, že je tahle magie zázračná, tak by rád vyzvěděl, jak moc je zázračné tohle jeho jelení znamení. Znovu hned nastražil uši, když se Illian dostal i k přírodní magii, na kterou se ho Valerian zeptal spíše tak mimochodem, protože co kdyby, že jo. Kdyby náhodou Illian něco uměl, snižovalo by to potřebu vyrobit si ceduli na hledání! Oh, a možná to i vyjde!
„Vážně?“ vydechl a snažil se krotit svoje vnitřní vzrušení nad touhle zprávou, „A… A ty by ses třeba… Podělil?“ zeptal se hódně opatrně, „O to, co jsi od ní pochytil..? Třeba něco… Maličkýho nebo tak?“ usmál se na něj, jako naprosté neviňátko, aby ho nevyděsil a on se nerozhodl vzít si všechna svá tajemství ohledně přírodní magie s sebou do hloubi Černého lesa.
Musel se pak ale znovu smutně pousmát, nad jeho odpovědí ohledně své samoty. Nechtěl si raději ani moc představovat, co všechno se muselo s jeho vesnicí stát. A s jeho případnými blízkými. Ani jeho další slova se nenesla v nijak veselejším duchu, a rozhodně nebylo divu.
„Jo… To máš pravdu...“ zašeptal, „když jsem byl mladší, tak jsem tomu vůbec nerozuměl… Proč po mně někdy pokřikovali, nebo proč po mně někdy děti házely klacky a tak...“ povzdychl si, „neměl jsem pocit, že jsem jiný. Ale to je nikdy nezajímá...“ zadíval se na něj a pousmál se. A pak udělal něco, co je pro něj naprosto přirozené, zvlášť v takových situacích. Tentokrát ruku nestáhl zpátky, ale dotkl se s ní té Illianovy. Stiskl mu ji. Jen krátce, na dva údery srdce, jako výraz, že mu rozumí, a že ho to mrzí. Věnoval mu při tom jemný povzbudivý úsměv. Ale hned ho zase pustil. A jen doufal, že to Illian nevezme nijak špatně, že na něj sahá. Protože ne každý byl zrovna kontaktní typ. Ale myslel to dobře!
Hned na to ale maličko zčervenal, protože díky tomuhle všemu ho Illianova otázka zasáhla nepřipraveného. Tak trochu naivně doufal, že zrovna tohle přejde bez valnějšího povšimnutí. Zatahal se za pramen vlasů tentokrát poněkud silněji, jelikož si lámal hlavu s tím, jak to nenápadně zaobalit. Nějak si neuměl představit, že by mu měl vyprávět o tom, jak ho jednou hnali z vesnice s holemi, protože ho nachytali na seníku s jedním z místních chlapců. Na druhou stranu je pravda, že tenkrát nikoho vůbec nezajímalo, jaký tvar mají jeho uši!
Sklopil oči, protože Illianova slova ho zase a znovu zahřála u srdce. Zavrtěl hlavou. „Jsi hrozně milý, že tohle říkáš, Illiane...“ zašeptal tiše a plaše se usmál, „vždyť ale i ty máš dobré srdce! Snažíš se mi tady poradit, i když vůbec nemusíš… Zdržovat se tady s potrhlým zrzkem!“ usmál se na něj už zase mnohem zářivěji. „Přijde mi to vážně zvláštní… Že doopravdy žiješ tady mezi tím vším, mezi tou Temnotou, když jsi sám takový… Jsi Světlo! Proto jsem si tě všiml!“ pokývl hlavou rozhodně, „víš, kdybys chtěl… Můžeš chodit k nám. S otcem, myslím! Nebydlíme ve vsi ani městě, jak jsem ti říkal… Takže si nemusíš nic uřezávat. Otec je sice člověk, ale není tak mělkodušný...“ zadíval se na něj.
Po tomhle všem mu připadala myšlenka, že by někdo tak hodný a čistý jako Illian měl dlouhodobě sídlit na tomhle místě, naprosto hrozná. Copak ho to neubíjí? Tedy, jistě, on říkal, že to tady má rád. A má. Ale on se sem chodí jenom procházet a čistit si hlavu a být sám. Nežije tady. Být tady pořád… To přeci na jednoho musí mít nějaký vliv. A obzvlášť, když je tady ten někdo sám, dočista a úplně sám. Což Illian podle všeho byl.

Musel nad tím neustále přemýšlet. Sám měl do čaroděje až směšně daleko - pokud něco, tak to už by byl užitečnější jako primitivní napodobenina alchymisty, jelikož se mu s léčivy poměrně dařilo, což mu v mnoha ohledech pomáhalo při léčení, ale především tak mohl sem tam nějakou medicínu využít při svých cestách do vesnice na trhy. Před lidmi se snažil držet svůj původ co možná nejtěsněji pod pokličkou - takže vytasit se s léčivou magií by mohlo celkem rychle a nebezpečně snadno znehodnotit veškerou jeho snahu o nenápadnost, na jejíž nejvyšším místě kralovala jeho destruktivní ochota si uřezat paroží. To sice nedělal nějak zvláště často, protože se snažil cestám mimo les co možná nejvíce vyhýbat a vyrážel ven jen v případě nutnosti, ale přesto. Pokaždé, když to dělal, šel tím vlastně sám proti sobě. Proti svojí přirozenosti, protože by se za svůj zvířecí znak neměl ani stydět, ale ideálně ho ani nemusel skrývat. Lidem by po tom nemělo být ani popel, prakticky šlo o diskriminaci hodně podobnou tomu, že někdo měl pihy nebo heterochromii. Každá zvláštnost nemusela nutně být vyčleňována a její nositel haněn. Nebýt podobných věcí, společnost by byla absolutně jednolitá, vytratila by se z ní individualita a jakákoliv jedinečnost. Ne všichni ale byli připravení a otevření naklonit se k přijetí ostatních druhů, byť jim nijak neškodili a spojenectví s nimi by pro ně mohlo být naopak vzájemně prospěšné. Illian nad tím musel v některých chvílích věšet hlavu, jelikož přesně z toho důvodu t'ealh původně žili až na samém severu celého kontinentu a drželi se v ústraní. Někteří dokonce navrhovali chránit svoje malé uzení magií, což by sice byl opravdu veliký úkol, ale nebylo to úplně nemožné - jen novější generace se postavila za volnost a alespoň částečnou svobodu, takže se jen skrývali, nemaskovali čirou magií. Něco podobného Illian zpozoroval při svém bloudění napříč lesem, když náhle narazil na Nerethiino obydlí, i ona působila dojmem, že si svoje místo chrání. Jistý si tím ale být nemohl, protože na to neměl potřebné znalosti.
S myšlenkou na čarodějku žijící ve stejném lese mu v hlavě svitla náhlá myšlenka: mohl by jí zkusit požádat, zda by Valerianovi nepomohla s jeho magií. To by ale znamenalo uložit další slib, když ještě nesplnil ani ten první - nemluvě o tom, že se jejich domluva zakládala na Garrettovi, který shodou okolností, osudu nebo také náhody jednoduše zmizel ještě předtím, než mu tu nabídku vůbec stihl přednést. Kvůli tomu by mu nejspíš bylo přinejmenším trapné se za ní vydávat, ale především neměl úplně nejlepší pocit z toho, na jaké bázi její pomoc fungovala. Jako drtivé většině čarodějnic a čarodějů si za svoje služby žádala jistou odměnu. Ta z naprosto jemu (ne) pochopitelných důvodů nebyla předem stanovená ani jasná, určovala jí na místě, dle situace, úkolu a žádajícího. Doslova si vybírala to, co člověk měl a mohl nabídnout, ale udělat to nechtěl. Podobně jako tyto tajemné figury se zdála být nejen moudrá a mocná, ale především také zlověstná. Popudit nebo nedej bohové rozzlobit by mohla být ta úplně poslední věc, co by člověk v životě udělal... A proto se mu ta možnost přestávala líbit. Představa toho, jak by se za toho milého elfa přimluvil a ona po něm potom chtěla kdoví* co... Ne, to zkrátka nepřipadalo v úvahu. Sice to byla jediná živá čarodějka, jakou Illian znal, ale určitě nebyla jediná v Nescoře. Proto se také pevně rozhodl, že až příště vyrazí ven z černého lesa, jednoduše se po nějaké podobné figuře poohlédne a pomůže Valerianovi nějakého mentora nebo mentorku najít, stejně neměl pořádně co na práci - a jeden drobný dobrý skutek mu nezněl ani trošku špatně, spíše naopak. Byla to maličkost, co mohl na oplátku udělat. A že si to jeho nový elfí přítel skutečně zasloužil, o tom nemohlo být ani v nejmenším pochyb.

"Ačkoliv mě to rmoutí, říkat to... Myslím, že v tomhle máš naprostou pravdu. Ale s tím, co se v současnosti děje na jihu... Já nevím. Nesouhlasím s tím rozporem mezi draky a lidmi, byť chápu stranu draků, co se pokouší bránit svojí domovinu - pokud by se jim podařilo zvítězit, možná by to mohl být první drobný krůček směrem k přijetí a potřebným změnám. Kdyby draci porazili lidskou armádu, koruna by je musela konečně vzít v potaz a začít je alespoň trošku respektovat, jedním nebo druhým způsobem. Není to sice úplně růžová představa, jelikož do ideální má pěkně daleko a je nebezpečně vzdálená, ale nezní úplně špatně. Uvidíme, co se bude dít dál - upřímně doufám, že k tomu vývoji dojde dříve, než později."
Nezmiňoval se o tom, že nepředpokládal, že by se dožil toho, aby to mohl spatřit na vlastní oči. Ačkoliv se v jejich rozhovoru snažil vyhýbat negativitě a nepůsobit jako úplný morous, ve svojí hlavě a mysli se chmurům zkrátka vyhnout nedokázal. Mohl se o to pokoušet, to ano, ale v důsledku to bylo zhruba stejně jednoduché jako skončit při útěku nahnaný na minové pole a pokoušet se za běhu vyhýbat pastem, co neměl šanci spatřit. Ačkoliv se tedy opravdu modlil a přál si, aby směl být součástí té změněné společnosti a případně okusit alespoň nástin toho, jaký byl jeho dřívější život, když mohl žít v civilizaci. Možná to bylo až krutě naivní, ale pro osamělého a zachmuřeného muže, co žil minulostí a skrýval se ve stínech to byla snad jediná možnost světla vytahující ho na trošku pozitivnější notu. A to i v případě, že ho mohla se stejnou silou a rychlostí i naopak srazit pěkně dolů na kolena a vyválet v pěkně kluzkém bahně.
"To jsem rád, volnost je důležitá. Myslím, že v současnosti tomu mnoho lidí úplně nerozumí a pobírají jí z poněkud nešťastného konce, ale pokud to máš takhle, jenom dobře. Nejsi ničí pes, aby ses musel držet u domu a držet svoje místo."
Za kým chtěl... Proč měl Illian pocit, že se za těmi slovy skrýval nástin něčeho většího, než projevu o svých omezení a svobodě? Šlo o něco osobnějšího? Už předtím se tak zvláštně zarazil a tvářil se poměrně nejistě, téměř jako kdyby zvažoval nejen svoje možnosti a následující slova, ale především to, nakolik být k takovému cizinci upřímný a otevřený. Illian se osobně nepovažoval za konfliktního nebo snad za někoho, kdo lidi snadno odsuzoval a rýpal v jejich osobních věcech. Pokud měl Valerian něco na srdci, mohl to s klidem říct, neodsoudil by ho - ačkoliv na druhou stranu pochopitelně musel chápat to, že něco takového s jistotou zrzek vědět nemohl, protože do hlavy mu zkrátka neviděl. A on sám podobné věci jen tak navíc najevo nedával, protože k tomu necítil potřebu. Bral to jako samozřejmost, byť to tak v globálním měřítku naneštěstí nebylo. V tomhle ohledu byl tak trošku stará škola, držel se učení svého druhu, naslouchal přírodě i druhým... A pokoušel se držet si nejen čistou a otevřenou mysl, ale také srdce. Což bylo v současné době dvojnásob důležité, byť zároveň i celkem neobvyklé.
"Bohužel je to nutné. Nedají se nijak zakrýt a září jak měsíc na noční obloze, nedají se přehlédnout. Kdybych si to s takovou nakráčel do některé z vesnic, sice by se proti mě asi všichni nerozeběhli s vidlemi a loučemi, ale jsem si poměrně jistý tím, že bych stejně schytal alespoň pár šípů. Berou nás jako cizáky, zvířata v lidské kůži. Nepovažují nás za sobě rovné, ale extrémně podřadné. Skoro jako kdybychom byli skvrnou na jejich jinak absolutně bezchybné pokrevní linii... Je to smutné."
Valerianova otázka ho přiměla se poněkud nepřítomně dotknout části parohů, která vycházela přímo od jeho lebky. Bolelo to, někdy. Hodně záleželo na tom, kolik toho předtím vypil a v jakém rozpoložení se zrovna nacházel. Když měl za sebou už dobrou dávku kořalky a popadaly ho tíživé chmury, zvítězila nad ním při řezání jistá forma apatie, co ho přes částí bolesti chránila jako štít. Jindy se do toho ale pouštěl bez kapky alkoholu v krvi, naprosto střízlivý - a potom to bolelo jako ďas.
"Bolí, ale člověk si po nějaké době zvykne, když to jinak zkrátka nejde. Rostou podstatně rychleji než u obyčejných zvířat, jelikož mají t'ealh hodně dobrou regeneraci. To je jediné pozitivum."
Nemohl si nevšimnout toho drobného pohybu a následného ucuknutí, zatímco Valerian pozoroval jeho paroží. Úplně si nedokázal představit to, co se mu nejspíš honili hlavou a co si myslel, ale chápal tu zvědavost. Málokdy se člověku podařilo narazit na někoho tolik odlišného, takže se podobným věcem dalo jen těžce bránit - a Illianovi to ani v nejmenším nevadilo, jelikož na rozdíl od drtivé většiny společnosti se zrzavý elf držel klidného a vlídného přístupu, nepropaloval ho pohledem ani neprojevoval jakoukoliv formu iritace nebo nenávisti založené právě na té odlišnosti. V tomhle si byli svým způsobem podobní, jelikož se oba vymykali standardům, nezapadali do většinové společnosti.
"Jestli se toho paroží chceš dotknout a prohlédnout si ho, tak můžeš, nevadí mi to. A nemusíš se bát, hodné elfy s kouzelnými kvítky zásadně nekoušu."
Po tváři se mu mihl nepatrně pobavený úsměv, v němž nenápadně dohrával náznak přátelskosti. Moc dobře si uvědomoval, že se po drtivou většinu času tvářil velice nedostupně a zachmuřeně, díky čemuž mohl vzbuzovat trošku odstrašující dojem, ale Valerian mu nejen nevadil, byl mu vlastně milý - a pokud ho to zajímalo a fascinovalo, neviděl sebemenší problém v tom, aby mu dal možnost ukojit svoji zvědavost, protože mu to nic nemohlo udělat. Nemluvě o faktu, že on sám by to na jeho místě nejspíše měl úplně stejně.
"Ano, léčení je naše vrozená schopnost. A co se těch beznadějných případů týče... Jeden. Byl to muž, kterého ranila mocná magie. Našel jsem ho polomrtvého v jezeře kousek odsud, podařilo se mi ho dostat z toho nejhoršího a zachránit mu život, ale zůstaly mu trvalé následky. Zdálo se, že se mu ta magie určitým způsobem zakousla do těla a dál ho zraňovala, což jsem ani já vyléčit nedokázal... Ale bral to pozitivně, žil a zůstal u mě, stali se z nás dobří přátelé. Nedávno ale zmizel jako pára nad hrncem."
Hovořit o tom, koho zachránil nebo nezachránil mu nebylo úplně příjemné, ale nechtěl se vyhýbat položené otázce - zvláště, když šlo o situaci s Garrettem. Ačkoliv ho to dost bolelo a trápilo, musel si najít nějaký způsob, jak se s jeho ztrátou vyrovnat, což nemohl udělat, pokud by před tím jenom neustále utíkal a zavíral oči. Bylo už konečně na čase, aby to zkrátka přijal - a to, že to řekl úplně na rovinu, nahlas a někomu dalšímu a ne jen tak do větru, mohlo alespoň trošku pomoct.
"Samozřejmě, proč ne? Naše vesničká léčitelka a šamanka se vždycky držela rčení, že vědomosti by se neměly schraňovat jen s úmyslem je uchovat, ale měly by se předávat dál. Jsem si jistý, že se tohle rčení hodí i na naši situaci. Nevidím důvod, proč se ti nepokusit pomoct - můžu ti zkusit předat ty znalosti, co mám... A uvidíme, co půjde vytřískat z grimoáru.** A co jsem od ní pochytil? Převážně jednoduché věci - třeba magické světlo, to se tu vážně dost hodí, nebudu lhát. Jinak hrubý základ zemní magie, takže ačkoliv sám nedokážu s magií nechat něco vyrůst jako ty, umím například zachránit chřadnoucí vegetaci, urychlit růst a zrání nebo manipulovat s dřevem. A taky uklidnit mysl zvířat."
To vyprávění o době, kdy byl mladší a nechápal, co se kolem něj dělo a proč se proti němu ostatní stavěli, ho přimělo si hluboce povzdychnout. Přišlo mu to nejen smutné, ale především absolutně odporné. Byť se snažil vyhýbat ukazování prsty na druhé a souzení, v tomhle ohledu byl absolutně neúprosný. Kdyby byl něčeho takového svědkem, tak by mezi lidi vtrhl jako lavina a učinil tomu přítrž, i kdyby kvůli tomu měl skončit s oprátkou kolem krku. Nejednou takhle dal nějakým pobudům solidní nakládačku, protože se po někom vozili - nesnášel, když se někdo podobným způsobem choval a ubližoval druhým. Taková věc ho dokázala skutečně velice spolehlivě vytočit doběla, byť jinak měl relativně klidnou a nekonfliktní povahu. Proto ho také tak ovlivnilo Valerianovo vyprávění, jelikož si to nejen dokázal živě a barvitě představit, ale především se obával toho, že by se to mohlo opakovat - a nedej bohové i stupňovat. Naštěstí to dle jeho vlastních slov už vypadalo klidněji a nežil přímo na ráně, což Illiana alespoň částečně zklidnilo, byť byl stále vnitřně pocuchaný na nervech. Nenáviděl tu nespravedlnost.
"Jsi jiný, ale ne tím způsobem, co si myslí oni. Tvoje tělo je tvořené kostmi a masem, máš bijící srdce a horkou krev v žilách. Kráčíš, mluvíš a dýcháš. Nejsi o nic odlišnější než něčí bratranec - ale zároveň si neseš jistou ojedinělost, jelikož máš kořeny sahající jiným směrem. Jsi jiný, ale ani trochu ne ve špatném slova smyslu. Mnozí ale zkrátka nedokáží přijmout rozličné formy jedinečnosti a pestrosti."
Tím drobným gestem ho zaskočil absolutně nepřipraveného. Jakmile se k němu natáhl a na ten maličký moment mu nepatrně stiskl ruku, poněkud překvapeně zamrkal, ale neucuknul. Na doteky nebyl úplně zvyklý, takže neměl sebemenší potuchy, jak na něco podobného reagovat. Jasně si uvědomoval tu zprávu, jakou tím dotekem vysílal a opravdu si toho vážil, ale... Uvnitř měl úplně vymeteno. Aby nakonec nepůsobil úplně jako nevychované hovado, vlídně se na něj pousmál.
Neušlo mu ale jeho následná změna podtónu odstínu ve tváři, když došlo na tu otázku. Podle všeho ho tím vykolejil zhruba podobným způsobem jako on jeho předtím s tím svým stisknutím ruky. Illian na něj nechtěl žádným způsobem tlačit a něco z něj dostávat silou, protože páčení věcí z druhých bytostně nesnášel. Přišlo mu to hrubě neslušné a netaktní, takže se držel slušného odstupu a snažil se svému okolí dopřát tolik potřebný prostor a čas, aby se mohli oni sami rozhodnout, zda se chtějí s něčím svěřit - a pokud, tak s čím a jak moc se chtějí pouštět do podrobností. Přesně toho samého se také mínil držet i v případě Valeriana, zvláště vzhledem k jeho reakci.
"Podívej... Ať už jde o cokoliv, nemusíš to říkat. Je to na tobě, nebudu z tebe tahat rozumy nebo něco takového, nejsem ten typ člověka, co si podobné věci za každou cenu vynucuje. Kdyby ses rozhodl se k tomu vrátit a říct to... Nemusíš se bát, nesoudím. Myslím, že v tomhle ohledu tak trošku držíme při sobě, však? Oba víme jaké to je pohybovat se na okraji společnosti."
Aby podnítil váhu svých slov, zformoval na rtech povzbudivý úsměv a tak trochu po vzoru jeho předchozího jednání k němu vztáhl ruku a položil mu dlaň na rameno, než jemně stiskl. V očích se mu přitom zrcadlil nejen soucit, ale i pochopení. Chápal to, že se zdráhal svěřovat úplnému cizinci, jakého zrovna potkal v notoricky známém temném lese... Ale přišlo mu nejen správné, ale také fér, aby mu dal najevo svůj náhled a dopřál mu možnost to říct, pokud by to chtěl udělat. On lidi opravdu nezavrhoval, pokud se vyloženě nechovali jako hulváti - a to rozhodně nebyl Valerianův případ, tím si byl naprosto jistý. Absolutně si nedokázal představit, že by se ten milý a přátelský elf do kohokoliv bezdůvodně obul a choval se zle... Měl takovou auru, působil zkrátka jako dobrák. A v podobných odhadech se Illian málokdy pletl. Vlastně si pořádně napamatoval, že by se v obdobných situacích kdy se svým odhadem sekl, takže ani v nejmenším nepředpokládal, že by se to mělo v dohledné době měnit.
"Potrhlým? To bych zrovna neřekl," poušklíbl se poněkud pobaveně. Valerianova slova ho ale viditelně potěšila, jelikož se mu v očích zaleskl nádech polichocení.
"Asi máš pravdu. A co se té rady týče... Přijde mi to přirozené, automatické. Svým způsobem normální. Vím, že to zvláště v dnešní době napříč společností samozřejmostí není, ale myslím, že bychom si měli pomáhat. A když vím, že bych alespoň něco udělat mohl... Proč také ne? Není to tak, že by mě to cokoliv stálo, ochota je zadarmo. A udělat nějaký ten dobrý skutek nikdy není na škodu, zvláště když je mířený vůči člověku s dobrým srdcem a úmysly."
Už dlouho takhle s nikým nemluvil - ne v podobné rovině. S Garrettem se to občas stávalo, ale jejich situace byla trošku odlišná... A on na to úplně myslet nechtěl, ale byl vděčný za tu možnost. Svým způsobem se mu ulevilo, jelikož mohl že svých beder konečně shodit alespoň část té černavé masy chmurů a smutku, co ho tolik tížila. Připadal si skoro jako člověk, co se po neskutečně dlouhou dobu plazil napříč suchou pustinou, zatímco umíral žízní - a poté se konečně spustil déšť, takže pocítil kapky vody na tváři.
To se jen umocnilo v moment, kdy mu Valerian nabídl, že by se k nim mohl třeba někdy vydat a navštívit jeho s otcem. Tím Valerian Illianovi vzal už potřetí vítr z plachet - a on se znovu ocitl v té zvláštně vlídné, ale matoucí situaci. Uvnitř svojí hlavy tak trošku zmatkařil a pociťoval okrajově paniku, jelikož to ani v nejmenším nechtěl zkazit. Tohle byl vážně veliký projev vlídnosti, jelikož ho jen tak někdo k sobě opravdu nezval, natož takhle rychle po prvním setkání a ve chvíli, kdy si navzájem byli stále víceméně úplně cizí. To sice už pomalu přestávalo platit, jelikož se jejich konverzace značně prohloubila a probírali nejrůznější témata, díky čemuž už jeden o druhém věděli podstatně více, než před chvílí, ale stejně z toho Illian musel být nejen poněkud zaskočený, ale také trošku rozpačitý. Hrozně rád by na to kývl, protože mu představa možnosti socializace v nezaujatém a přátelském prostředí i duchu přišla téměř jak smilování od samotné bohyně osudu, ale jeho přirozeně rezervovaná a poněkud plachá povaha ho místo toho přiměla se pomaličku pousmát a několik bolestivě dlouhých desítek vteřin oněměle setrvat v absolutním tichu, než nakonec přeci jen sebral veškerou svoji sílu a odhodlání a pokývl hlavou, připravujíc se zároveň i na verbální odpověď. Ta neverbální se sice mohla počítat také a on gesta bral, ale přišlo mu to poněkud neslušné vzhledem k tomu, jak hodný na něj Valerian byl. Zasloužil si rozhodně něco lepšího, než prachobyčejné pokývnutí hlavou, co navíc působilo nejasným dojmem.
"Vážím si tvých vlídných slov, Valeriane. Opravdu... Díky. A díky i za tu nabídku, moc rád vás někdy navštívím, za společnost bych byl opravdu vděčný, abych pravdu řekl. Natož takhle milou.


* Křoví prej, tvrdí autokoberce. Pokud umí Valerian stvořit kvítek, nějaký chroští by určitě svedl taky
** Tohle jsem dopisovala zpětně v době, kdy už to mělo 2,5k slov, takže netuším jestli se o tom grimoáru zmiňoval předtím nahlas nebo ne xD když tak budeme dělat jakože jo, protože upravovat takhle dlouhý text na mobilu je ((pure chaos))

Trochu se zachmuřil, když poslouchal Illiana mluvit o válce. Samozřejmě o ní věděl, kdo by o ní taky nevěděl. Ale tady na severu to všechno občas působilo tak hrozně vzdáleně, že si mohl dovolit ten luxus a sem tam na to zapomenout. Nebo to možná nebylo ani tak severem, jako spíš jeho mládím a lehkomyslností. Teď však přemýšlel, jak by asi jeho život vypadal, kdyby se jeho otec rozhodl neuposlechnout elfčinu radu a neodjel. Kdyby zůstali žít dole. To by měl s největší pravděpodobností po té své opěvované volnosti a svobodě. Vždyť i Illian přeci říkal, že na jihu je to všechno horší než tady nahoře. Až přijde domů, měl by nejspíš svému drahému otci poděkovat, že byl dostatečně moudrý a přesídlil svého příšerně nezodpovědného a neopatrného zrzavého potomka i všechny jeho pihy nahoru na sever, do bezpečnější zóny. No, pokud zrovna nepočítáme Černý les za humny, že jo, ale! A je to velký ale, protože na druhou stranu, kdyby neměli Černý les za humny, tak by do něj nelezl. A kdyby do něj nelezl, nenašel by bílého jelena. A kdyby nenašel bílého jelena, nepoznal by Illiana. Další důvod pro poděkování, aha!
„O té válce toho vlastně tolik nevím… Ale… Moc tomu nerozumím. Lidem...“ pokývl, „vždyť žijí úplně všude, po celé Nescoře… Tak proč prostě nedokážou přijmout, že někde žije i někdo jiný? Proč mají pořád tendence všechno a všechny napadat? K čemu jim to je?“ povzdychl si, „Je to hrozně malicherný… Lidský život je tak strašně krátký a oni si ho ještě krátí a plýtvají na ty svoje věčný boje a nenávist...“ pousmál se a zadíval na Illiana. „Hrozně rád bych to viděl tak optimisticky jako ty… Ale obávám se, že i kdyby tu válku prohráli, stejně by je to v ničem neprobralo. Jenom by si prostě našli něco jiného… A měli by ještě větší důvod draky nenávidět. Protože je porazili a oni budou najednou v té roli oběti a hrozné nespravedlnosti… Což mají tak strašně rádi, alespoň mi to tak přijde...“ pousmál se a pokrčil rameny.
Možná je to zvláštní, slyšet toho jinak věčně usměvavého půlelfa najednou mluvit takhle vážně a skoro poraženecky. Ale pro něj tohle bylo to nejrealističtější, s čím jeho hlava dokázala přijít. Vždyť lidi vídal kolem sebe a pozoroval je. A jestli na něco někdy byli přeborníci, alespoň tedy ti, co viděl a zažil, tak to bylo stěžování si na nepřízeň osudu, bohů, počasí, babičky, čehokoliv, jenom když mohli svoje neúspěchy a trápení svalit hezky na druhé, jen aby vina neležela na nich. Samozřejmě si byl vědom toho, že generalizuje… A že takoví všichni nejsou. A čas od času dokonce i věřil tomu, že potkal nějakého, který takový není! Který vidí dál než na špičku svého nosu. Ale obvykle se nakonec stejně přesvědčil o opaku.
„Mmm… Ale stejně doufám, že budeš mít nakonec pravdu ty. A zlepší se to! Bylo by to hezké...“ usmál se na něj, „mohl bys pak chodit do města a neřezat si kvůli tomu paroží! A já bych si mohl zaplést vlasy dozadu, aby se mi pořád nepletly do tváře a výhledu, a mohl bych si do nich konečně vmotat všechny ty ozdoby a korálky, co si už nějakejch pět let vyrábím a schovávám do krabice vzadu v pokoji!“ uculil se trochu a zavrtěl hlavou. A už byl zase zpátky, veselý skoro bezstarostný Valerian s úsměvem, který nemohlo jen tak něco rozházet!
„To by bylo něco! Jestli se to někdy stane, musíme to udělat! Půjdeme spolu třeba někam na trhy nebo na slavnosti, já si zapletu vlasy, dám si do nich korálky a cinkrlátka, a tobě rozvěsíme pár ozdob na paroží, a bude!“ zamrkal na něj s hravými jiskřičkami v očích a hřejivým úsměvem, kterým se snažil zahnat od svého společníka všechny chmury a vzpomínky na bolest spojené s odřezáváním paroží. Protože se mu to vůbec nelíbilo. Že to Illian musí dělat. A že to zřejmě opravdu bolí. A už vůbec se mu nelíbila představa, že by  snad po tomhle dobrosrdečném jelínkovi někdo střílel šípy. Ale věděl, že nepřehání. Lidi byli barbaři.
„Tak jim ukážeme, kam si můžou tu svojí pokrevní linii strčit, stejně, kdo by o ní stál! Nejsou nijak zvlášť hezcí*, ani silní, a taky strašně rychle stárnou!“ pokýval hlavou rozhodně, aby dal najevo, kam si lidi můžou tu svojí domnělou nadřazenost strčit.
Zamrkal pak nejistě na Illiana, po jeho nabídce, aby si na jeho paroží sáhl. A taky mu na tváři znovu naskočil malý ruměnec, protože mu v tu chvíli došlo, že si jeho pohybu Illian nejen, že všiml, ale dokonce si ho i správně vyložil. A Valerian už neměl jak tu svoji hroznou zvědavost dál skrývat, takže se za odměnu nervózně zatahal za svůj oblíbený pramen vlasů. Tomu by rozhodně nějaký ten kovový korálek po zapletení slušel, protože by to bylo ideální chmatátko na tahání se! Mohl by to zkusit, alespoň s tím jedním. Jeden malej copánek přeci ještě nikoho do záhuby neuvrhl, no ne? Navíc na něj sem tam pokřikovali „slečinko“ i bez toho, takže v tomhle ohledu je to taky fuk!
Ale teď nebyl čas řešit korálky. Teď před ním stála jedinečná možnost konečně si na Illianovo paroží sáhnout.
„A… Nebude ti to vadit? Opravdu?“ zeptal se raději znovu, aby se ujistil, že mu to vážně nebude nepříjemné. Ovšem vypadalo to, že opravdu ne, protože Valerian na jeho tváři zachytil pobavený úsměv. Přeci by se na něj (jemu?) nesmál, kdyby mu to bylo nepříjemné!
A tak tedy sebral všechnu svojí odvahu a konečně pořádně vyšel ze svého původního úkrytu mezi kořeny stromu, což měl tedy udělat už dávno, protože ani jeden z nich se už pěkně hodnou chvíli neskrýval, že ano. Narovnal se tedy před Illianem, roztomile nervózně se uculil, ale pak přeci jen natáhl ruku nahoru a co nejopatrněji a nejjemněji se konečky prstů dotkl paroží na jeho hlavě. Jakoby se snad bál, že by mu je sebemenším dotekem mohl shodit nebo poškodit. Nebo že by ho to třeba mohlo bolet. Musel si stoupnout na špičky, ale stálo to za to, protože se mu podařilo dosáhnout hezky až nahoru na nejvyšší hrot jeho paroží. Spokojeně a stále tak trochu fascinovaně se usmál, než ruku stáhl zpátky k sobě a klesl zase na paty.
„Děkuju ti!“ zašeptal vděčně, protože mu přišlo správné za takovou možnost poděkovat, a navíc opravdu vděčný byl, protože, co si budeme povídat, sáhnout si na ně chtěl už od porvního okamžiku, co se Illian proměnil a zůstaly mu na hlavě.
Uvědomil si ale, že teď stojí opravdu blízko, a mohlo by to působit trochu divně a nepříjemně, protože teď už na něm na nic nesahal, a tak zase o krok ustoupil, aby se mu příliš nepletl do osobního prostoru. Opřel se zády o vrásčitý kmen stromu a zase chvíli jen poslouchal, když Illian začal mluvit o léčivé magii. A nejen o té. Magická zranění patřila do kategorií věcí, o kterých Valerian vzdáleně slyšel, ale nikdy neviděl. Trvalé následky… Jaké asi mohly být trvalé následky z magického zranění? Jen z té představy mu naskočila husí kůže. Ale zarazil ho pořádně až konec toho příběhu.
„Zmizel..? Ale jak to?“ vyrazil ze sebe dřív, než se stihl zarazit. Což si hned uvědomil, protože se silně kousl do rtu. To nebyla vhodná otázka. Navíc jak by asi mohl Illian vědět, jak a proč zmizel, když zmizel. A určitě se mu o tom nemluvilo snadno, zvlášť, jestli byli opravdu přátelé a Illian ho zachránil…
„Odpusť, nemusíš na to odpovídat, jako bych nic neřekl!“ povzdychl si a zavrtěl hlavou, „někdy mluvím rychleji než myslím...“ zašeptal omluvně.
A snad mu i odpuštěno bylo, protože Illian souhlasil, že se s ním podělí o svoje znalosti, z čehož mu popravdě spadla brada, protože to neočekával, už když se na to ptal. Proč by se měl chtít babrat s ním a jeho zaostalou magií, když měl sám svojí zaměřenou převážně jinam! Jeho výraz se s každým dalším slovem zase rozjasňoval a on tentokrát v duchu neděkoval svému otci, ale Illianově vesnické šamance, že to byla tak moudrá a štědrá žena, protože to vypadalo, že jemu a jeho magickým kvítkům přeci jen svitla naděje na lepší a schopnější zítřky!
„Ach, páni, vážně?! To zní naprosto úžasně! A ten grimoár tak hezky tajemně!“ uculil se nadšeně a už zase na něm visel pohledem, naprosto nezvratně přesvědčený, že Illian rozhodně JE speciální znamení, a rozhodně důležité, ať už si to o sobě myslel nebo ne, protože tohle hrozilo naprostým obrácením Valerianova dosavadního života. No považte, čarodějnický grimoár! Jak jinak by se zrzavý šperkař asi dostal k čarodějnickým grimoárům? A vůbec, k Illianovi, jehož vlastní kousky zněly momentálně stokrát lépe než ty utajené v grimoáru. „Magické světlo… To zní rozhodně prakticky! To už bych se nemusel tolik bát, že se odsud nevymotám do západu slunce, protože jsem se zase někde zapomněl!“ zabroukal spokojeně, „jé… A jak manipuluješ se dřevem? Jakože… Z něj umíš magicky něco vyrobit, nebo..?“ mrkal na něj, už zase jako zvědavá veverka na dubu, div že nad tím snad nezačal nahlas příst blahem. I když to by byla spíš kočka na dubu. „Uklidnit mysl zvířat… To musí být hezké! Třeba když si je chceš pohladit? Nebo když tě napadnou vlci a ty nechceš, aby tě roztrhali!“ skákal od jednoho nápadu k druhému, z jednoho hodně naivního k druhému, který už alespoň zněl nějak užitečně a prakticky. Alespoň trochu. Je prostě mladý a nadšený. A očividně na něj ještě nikdy žádná smečka vlků nezaútočila.

Donutil pak ale svoje vnitřní nadšení zase trochu ubrat, protože viděl, že ho jeho další povídání rozesmutnilo a rozhodilo úplně stejně, jako předtím jeho, když myslel na to, že by po něm lidi stříleli šípy jenom kvůli jeho paroží. Bylo mu to líto, to nechtěl. Zvlášť proto, že Illian byl zase tak hodný. Čím to bylo, že vždycky věděl přesně, co říct, a ještě to říkal tak krásně? Samá přesná krásná slova. Žádné zasekávání se a pauzy jako někdo. Někdo zrzavý, stojící přímo naproti. A měl pravdu… Vždyť to byli právě jedinci jako on a Illian, kdo přispíval k rozmanitosti světa. Nechtěl, aby mu bylo úzko. A tak se ho dotkl, chytil ho za ruku. Protože přeci bytosti jako oni dva musí držet při sobě. Když je okolní svět odmítá.
Viděl na něm hned, že ho tím vykolejil. A byl by si to i začal hned vyčítat, jenomže naštěstí Illian okamžitě odvedl jeho myšlenky úplně jiným směrem. Jiným, hm, rozpačitějším a červenějším směrem.
A červeň z jeho tváří jaksi odmítala a odmítala ustoupit, přestože ho Illian ujišťoval, že on ho v žádném případě soudit nebude, že u něj je cokoliv v bezpečí, kdyby mu to snad chtěl přeci jen vysvětlit. A Valerian cítil, že by asi měl. Zvlášť, když Illian reagoval tahle vstřícně. A on sám to tak hloupě nakousl… Navíc i Illian se mu přeci upřímně otevřel! O svých znalostech, i on svém příteli, který se mu ztratil. A o své vesnici, o kterou přišel. V tomhle porovnání o Valerianovi Illian nevěděl téměř nic. Kromě toho, že je půlelf žijící s otcem, vyrábějící zbytečné ozdoby do vlasů. A že trpí šílenými sebevražednými sklony, co se týká výběru destinací pro své odpolední zdravotní vycházky.
Ale tohle bylo něco jiného. Neměl to vůbec nakousávat. Proč někdy opravdu nedokáže přemýšlet rychleji než z něj něco vypadne? Copak by tohle Illiana vůbec zajímalo? A co hůř… Co kdyby se mu to nelíbilo? A rozhodl se, že už žádný magický trénink nebude? Polkl a znovu se zatahal za pramen vlasů, tentokrát cíleně tak, aby si ho i s pár dalšími nahrnul víc do tváře. Co to zase provedl.
Trápil se všemožnými i nemožnými scénáři, když najednou ucítil Illianovu ruku na rameni a jeho jemný stisk. Překvapeně k němu vzhlédl zpod té své maličké opony, a viděl ten povzbudivý úsměv. Dlouze vydechl a musel se usmát. Zavrtěl hlavou, aby všechny vlasy poslal zase zpátky tam, kam patří, pryč z jeho obličeje. Co to blbne, vždyť je to Illian… Je to jeho znamení! Čeho se tak bojí?
„Máš pravdu...“ pokývl nakonec a usmál se na něj, „držíme při sobě!“ zašeptal, „nechtěl jsem to tak hloupě nakousnout, není to vůbec nic důležitého… Myslel jsem tím jen to, že… Mi někdy nadávají a tak i prostě kvůli tomu, jak vypadám! Jsem na ně moc holčičí, protože nejsem ten správný lidský chlap a nikdy nebudu. A navíc mám v některých vsích už pověst… No… Hm. Prostě vědí, že mě nezajímají holky, ale kluci...“ dokončil to tedy úplně a pořádně. Když už s tím začal.
A stejně jako Illianovi připadalo naprosto přirozené nabídnout mu pomoc a radu, i jemu přišlo naprosto přirozené pozvat ho k sobě domů. Vždyť koho jiného by taky měl domů zvát, než někoho takhle laskavého, o kom si byl už teď stoprocentně jistý, že by jim v domě nikdy nijak neškodil. Přesto to vypadalo, že na něj byl na chudáka asi zase moc hrr, protože Illian vypadal dokonale zaskočeně. A jen doufal, že je to proto, že si uvědomil, že Valerian skutečně JE potrhlý zrzavý půlelf, protože normální lidé (lidé?) jen tak nezvou jelínky, které ten den poznají, k sobě domů, jakoby se nechumelilo. Ale on si prostě nemohl pomoci! Vždyť jenom za tohle jediné první setkání mu Illian pomohl už tolik a další pomoc přislíbil, a on by mu hrozně rád nabídl něco na oplátku. Jenomže neměl pořádně co. Kromě magických kvítků a svého domova, kde by mohl najít společnost stejně otevřenou a vřelou, jako je ta jeho. Ach! A možná ještě něco! Zářivě se na Illiana usnál, když jeho nabídku přijal, ať už to říkal upřímně nebo jen ze zdvořilosti.
„To by bylo skvělý! A kdybys potřeboval, mohl bych to cokoliv vyrobit nebo spravit… Pokud to bude alespoň trochu kovový. Táta je kovář, takže zvládne i velké věci, kdybys potřeboval… Já jsem spíš na ty menší, co potřebují dobré oko a spoustu detailů! Jako… Přezky na pásek nebo spony, sponky, ozdoby, spousta zbytečných korálků, jak už víš, a tak...“ vydechl a zase se trochu uculil, „ale… Jo. Kdybys potřeboval, stačí říct! Alespoň bych ti mohl nějak oplatit tvojí laskavost s magií a grimoárem! Ale, víš, nenutím tě k nám chodit, samozřejmě, pokud nechceš nebo by ti to bylo nepříjemné! Ale kdybys opravdu chtěl, můžeš. Kdykoliv...“ vydechl a usmál se na něj, vědom si toho, že už nejspíš zase mluví až příliš.


*… A všichni ti to věříme, Valeriane! Hlavně Jonas!

Válka byla komplikované a nepříjemné téma. Nedivil se Valerianovi, že se jí nejspíše příliš nezaobíral - nikdo mu to ani nemohl vyčítat, byla to nejspíš ta nejmoudřejší volba. Kdyby se do toho totiž pohroužil, s největší pravděpodobností by mu to přidalo na starostech a pokud nemusel, neměl by se tím rmoutit. Se svým dobrým srdcem a empatií by spíše skončil emocionálně roztrhaný na kusy, což si ani v nejmenším nezasloužil. Bohové, jen ne to - evidentně se řádil k těm zvláštním a jedinečným výjimkám, co i navzdory pošmournosti všedního světa kompletně nezahořkli, místo toho by se pro druhé rozdali, jako kdyby v nich veškerá vlídnost jen narůstala s každým projevem krutosti v jakékoliv jiné živoucí lidské bytosti. I z toho důvodu jako t'ealh chvílemi preferoval křehkou rovnováhu zvířecího světa, kdy se ve svojí jelení podobě vmísil do jejich společnosti a alespoň na krátkou chvíli mohl žít v představě lepšího světa, byť ani tam kompletně nezapadal. I přesto to ale představovalo jeho poslední šanci, pokud by se všechno podělalo a on už nebyl schopný se dál nějakým způsobem protloukat na vlastní pěst, jak fungoval po dobrých pár let až do dob současnosti. Byla to divoká a zároveň neskutečně žalostná myšlenka, ale Illian považoval za podstatně lepší možnost přeměnit se na jelena a zůstat v jeho kůži tak dlouho, než by zapomněl na svoje lidské já a stalo by se z něj obyčejné zvíře, než aby se soužil a živořil ve chmurech po zbytek svých dní. Důvěřoval Äyanaii, že by vedla jeho kroky... A nedovolila by mu, aby udělal natolik fatální chybu, aby nebyl schopný zvrátit následky svého jednání. V tomhle ohledu měl sílu absolutně pevnou a neochvějnou, nepochyboval o tom, že byl v dobrých rukou, byť si přišel pozapomenutý. Když šlo do tuhého, jejich paní vždycky dala najevo svoji přítomnost, poradila a podržela... Jen onen den ve vesnici ne. To byla ale myšlenka, jakou si Illian do hlavy vpouštět opravdu nechtěl.
Celkově musel na elfa před sebou pohlížet s určitou změnou ve svojí obvyklé perspektivě. Běžně se lidem tak snadno neotvíral, všechno si tutlal pro sebe a stranil se projevům vlastních názorů nebo pocitů, ale s ním... Nějak necítil. S každou další vteřinou, co strávil ve společnosti onoho zvláštního a vlídného zrzka se cítil tak nějak klidněji. Nervy, co měl předtím notně rozladěné a napjaté se mu postupně urovnávaly a on si cenil toho, že mu byla dána možnost nebýt po celou dobu v úplném osamění a izolaci. Byť si ji částečně zvolil sám a dobrovolně, měla svoje stinné stránky - a jejich tíhu v poslední dobře pociťoval čím dál intenzivněji, což ho také značně skličovalo.

"To je nejspíš dobře, Valeriane. Máš velké a dobré srdce, trpěl bys tím... Zkus nad tím pokud možno příliš neuvažovat, ať tě to nesemele. Taková věc není dobrá pro nikoho, natož pro jedince, co si uvědomují hrůzy, co jsou s tím vším spojené a dokáží soucítit se zasaženými. Sám také lidem nerozumím... A obávám se, že ani neporozumím. Nejspíš ani jeden z nás, jelikož nežijeme ve stejné sféře jako oni. Ne, že bych to považoval za jakoukoliv ztrátu. Občas mám pocit, že žijí s jedním okem zavřeným... Jednou nohou ve falešném světě, pokřiveným jejich ideály. Věřím ale tomu, že se to časem změní. Tichá voda břehy mele... Uvidíme, jakým směrem se nás všechny Aurora rozhodne popostrčit."
Už nějakou dobu si pohrával s myšlenkou, že by rád zkusil proniknout do společnosti na okraji nějakého zasaženého města, jestli se nechystal odboj. Rozhodně by nechtěl brát životy druhých, ale pokud by se objevila třetí strana, co by orodovala za mír... Rád by něco udělal. Na druhou stranu si ale uvědomoval, že podobná věc vy vyžadovala obrovskou základnu dobrovolných duší, organizaci a vůdce... A na něco takového společnost nejspíš ještě připravená nebyla. Lidé sice byli zdrcení a rozlícení, ale ne dost na to, aby zvážili možnost spojit síly s ostatními obyvateli kontinentu. A to byl základní kámen úrazu.
"Každá bouře se jednou přežene... A tahle trvá už dost dlouho. Bylo by na čase, aby se věci konečně zvrátily. Věžím v rovnováhu, měla by se vyvážit."
To nadšení bylo až překvapivě moc nakažlivé. Jen Valerian zmínil tu možnost, že by se mohl vydat do společnosti i se svými parohy a on si mohl svobodně nejen zaplést vlasy, ale také na ně využít ozdoby, co si šetřil stranou, Illian se zkrátka neubránil širokému a upřímnému úsměvu. Ta představa byla skutečně opravdu krásná, o tom nemohlo být debat - a on si nejen pro ně dva, ale i všechny ostatní utiskované jedince přál, aby se jednoho dne doopravdy naplnila a nevyhasla jako zapomenutý sen. Líbilo by se mu to. Sice byl stále tak trošku odtažitý, ale blízkost dalších bytostí mu chyběla zhruba stejně jako kdekomu jinému.
"Líbí se mi tvůj smysl pro detail a nadšení, Valeriane," rozesmál se upřímně a od srdce. Byť se znali vskutku velice krátce, kdyby ta možnost někam podobně společně vyrazit... Šel by, neváhal by. Nejspíš by přitom musel po jistou dobu čelit svojí úzkosti kvůli tomu, jak moc si odvykl, ale mohlo by to být hezké a zábavné. Byť součástí celé vize byla i drobná přeměna v podobě napodobeniny vánočního stromečku, ale... Pokud by to jeho zrzavého přítele potěšilo, nevadilo by mu to. Za ten zasněný a šťastný výraz na jeho tváři a jiskřičky v očích by to rozhodně stálo.
"Byť se nepovažuju za zrovna dvakrát společenského tvora, ta představa zní vážně pěkně. Takže... Pokud k tomu někdy dojde, jsme domluvení?" Dodal s mírným náznakem pobavení, ale byť mu koutky stále nepatrně cukaly, výraz na jeho tváři jasně hovořil o tom, že to myslel i navzdory pobavení naprosto vážně.
S tou poznámkou o pokrevní čistotě měl co dělat, aby se ubránil uchechtnutí, protože s tím absolutně nešlo nesouhlasit. Celá ta myšlenka byla praštěná - v tomhle ohledu si nemohl pomoct, ale přišlo mu, že až příliš mnoho druhů se soustředilo na nepodstatné detaily. Kým ale byl, aby kázal druhým?
"Nebude, nemusíš se bát. Nenavrhoval bych ti to, kdyby mi to bylo proti srsti - nic na tom není."
Upřeně ho pozoroval svýma pošmourně modrýma očima, zatímco se k němu Valerian natáhl s neuvěřitelnou opatrností se dotkl jeho paroží. Jeho výraz na tváři, v němž se podle všeho mísilo víc emocí, než by Illian zvládl spolehlivě rychle odhadnout, ho přiměl se vlídně pousmát, aby elfa ujistil o tom, že se opravdu nic špatného nedělo a nevadilo mu to. Podle všeho byl poměrně plachý, což Illian začínal brát víc v potaz, jelikož by ho nechtěl uvádět do nepříjemných pocitů nebo situace, natož aby ho vyplašil.
"Není zač, Valeriane. Maličkost." Poslední, kdo se zajímal o jeho paroží byl Alazaïs. Ten byl Valerianovi překvapivě docela podobný, ale přesto se vedle něj nedokázal uvolnit stejným způsobem jako v jeho případě. Ať už to bylo tím, že tehdy spatřil draka poprvé od doby Demetriiny smrti nebo svojí rozmrzelostí, tehdy ho přemohla panika a on se přeměnil a doslova utekl do lesů, aby si vyčistil hlavu. Tu potřebu teď nepociťoval - a byl za to vážně vděčný, protože by tím dozajista zkazil tu vzácnou a milou chvíli, které si vážil stejně moc jako zrzavého elfího přítele jako takového.
"Abych pravdu řekl... Nevím. Bylo to hodně zvláštní. Ta magie, co ho zraňovala, byla ledová - díky tomu byl neustále nemocný a nemohl ani pořádně chodit, jak byl zesláblý, ale potom... Prostě jednou v noci zmizel. Tu samou noc jsem měl zvláštní sen, ve kterém mě navštívila Aurora a hovořila o tom, že to je nutná změna jak pro něj, tak pro mě... Zkrátka pro nás oba. Zmizel beze stopy, takže si říkám... Nejspíš to nebyl sen. Pravděpodobně ho opravdu odvedla ona, jinak si to vysvětlit nedokážu, protože vím, že sám od sebe by nikdy neodešel, i kdyby se uzdravil. Ne beze slova, bez rozloučení. Takže... Možná i to bylo zvláštní znamení, jen ne tak milé jako tvůj kvítek."
Při konverzaci o tom grimoáru byl až zaskočený, jak moc to Valeriana nadchlo - jistě, chápal jeho zvědavost a přání rozvíjet svůj talent i magii, ale takové nadšení nečekal ani v nejmenším. O to raději ale také byl, že to navrhl, protože měl radost z toho, že mohl pomoct a někoho potěšil. To bylo navíc to nejmenší, co pro něj mohl udělal - on sám mu daroval vlídnost, byl milý a představoval opravdu přátelskou společnst
"No jistě. Rád se podělím, ale musím tě předem varovat - pokud se nám nepodaří najít nějakého skutečného čaroděje nebo čarodějku a pustíme se do průzkumu a trénování na vlastní pěst, bude to krok do neznáma pro nás oba. Sice mám nějaký hrubý základ, ale... Je to asi jako porovnávat někoho, kdo si čmáře laické skicy ve volných chvilkách s profesionálním umělcem. Zkrátka... Nemůžu ti slíbit zázraky, bohužel. S tím světlem bychom nejspíš mohli někdy příště začít, pokud budeš chtít. Myslím, že je to tak nějak ta nejjednodušší věc, s jakou by se dalo započít."
Když padla otázka na jeho schopnost manipulace s dřevem, pootevřel pusu na to, aby to nějak popsal - ale nakonec ji jen naprázdno zase zavřel a jemně nakrčil ramena, než se se rozhlédl po okolí a na moment vložil Valerianovi zpět do rukou kvítek, než sebral ze země suchou větev z některého z okolních listnáčů a sevřel jí v dlaních, soustředíc ten nesourodý proud svojí magie do konečků prstů. Chviličku to trvalo, ale nakonec se mu podařilo nechat proutek obrazit zelenými pupeny, jež se postupně rozvinuly v čerstvé listy.* Tehdy si poklekl a položil ho koncem k zemi, dávajíc mu možnost zakořenit.
"Nejvíc takhle. Dokážu v něm probudit život a přimět obrazit, růst... Nebo se naopak stáhnout. Podle vyvíjené síly můžu dřevo ale i změkčit nebo nechat trochu zatvrdnout. Obvykle si tím pomáhám při vyřezávání, užitečná dovednost, byť to není tak, že bych dokázal sázet sady. Ale ano, dokážu. Dřevo je hodně tvárný materiál - s větším množstvím magie se dá uzpůsobit do takového stavu, že je spíš jako... Keramická hmota. Při dobrém soustředění se z něj pomocí magie dají tvořit různé věci, co by jinak nešly, protože by se zlomilo nebo rozpadlo. Nikdy jsem to ale nezkoušel na věcech větších než figurkách... A trošku na luku."
Na jeho otázku o zvířatech pokývl hlavou a polovičatě se pousmál, když si vzpomněl na jeho upřený a fascinovaný pohled, když byl ještě ve svojí jelení podobě.
"Zvířata jsou vůči našemu druhu povětšinou otevřenější, ale plachá jsou i tak. Ačkoliv myslím, že i na tebe by mohla reagovat odlišně oproti ostatním. Máš v sobě krev elfů, máme téměř identické kořeny. Hádám, že možná i proto jsem byl předtím klidnější než obvykle... Většina zvířat to dokáže vycítit a necítí se tolik ohroženě, protože pro ně ani elfové ani t'ealh nebývají takovou hrozbou jako zbytek ras. A ty kolem sebe máš tak uvolněnou auru, že by mě hodně překvapilo, kdyby od tebe zvěř prchala."

Naslouchal jeho slovům a mírně přitom přivřel oči, když se Valerian zmínil o tom, že na něj lidé měli nemístné poznámky pro jeho vzhled a původ. U toho ale nezůstal - s tím drobným odhalením Illian konečně pochopil některé ty drobné věci, či předtím nepatrně naťukl a jemu něco stále utíkalo.
Netušil přesně, jakou reakci nejspíš elf očekával, ale soudě dle té nejistoty a plachosti v očích si ho kvůli tomu museli ostatní dobírat celkem dost, protože se zdál být téměř ověnčený obavami. Illian ale nemínil spěchat pro vidle nebo ho hanit, pro něj se vůbec nic nezměnilo, vlastně to s ním ani nehlo... Alespoň tedy ne v tom smyslu, jakého by se Valerian nejspíš mohl obávat.
"Jsou to hlupáci. Nebudu ti říkat, aby sis jich nevšímal nebo si z toho nic nedělal, protože vím moc dobře, že se to snadno řekne, ale upřímně... Myslím, že kdekdo by se cítil nejistě vedle pohledného mladíka s jiskrnnou povahou. Takže... Jsou to hlupáci, vážně. Zabednění a omezení. Co je ale jejich bezdůvodná nenávist proti tvému dobrému srdci a jedinečnosti? To se nedá srovnávat. Oni si to nejspíš nikdy neuvědomí, ale... Pokud je na někom něco špatně, jsou to oni, ne ty. Ne proto, že jsi poloviční elf, ne kvůli tomu, jak vypadáš a už vůbec ne kvůli tomu, kdo se ti líbí. Byť svůj chce kuráž, měl bys na sebe být hrdý, Valeriane. A k čertu s těmi, co po tobě chtějí šlapat... Světlo se ušlapat nedá a srdci člověk neporučí."
Svůj proslov zakončil pokrčení ramen, kterým se tak trošku pokoušel shodit svůj náběh na plamínek vzteku, protože ho popuzovala představa toho, jak toho nebožáka někdo hanil, když si to ani v nejmenším nezasloužil.
"Vážím si toho, že ses svěřil, Valeriane. Děkuju ti za důvěru," pronesl nakonec, než ho počastoval vlídným úsměvem a znovu mu jemně stiskl rameno.
"Nezavrhnu tě kvůli tomu, pokud tě to napadlo. V lidské společnosti se to řeší až moc... V mojí domovině to neřešil téměř nikdo. A není divu, není na tom nic divného nebo nedej bohové špatného."
Valerian ho nepřestával překvapovat dalšími a dalšími projevy vlídnosti a ochoty, díky čemuž si nakonec Illian trošku nervózně prohrábl světlé vlasy a nevinně se pousmál.
"Jsi vážně hodný, díky. Myslím ale, že tu laskavost bych měl spíš já oplatit tobě, jsi jako chodící slunce. Takže... Vážně díky, Valeriane. Jsi moc milý, cením si toho.




* Ještě štěstí, že už je po sváče... Jinak by to určitě okousal xD

"Já se snažím..." zašeptal souhlasně. Opravdu se snažil o tom příliš neuvažovat, protože válka opravdu nebyla... Příjemné téma a ještě méně příjemná představa sama o sobě.
"Táta o tom občas mluví. Myslím, že hlavně proto, že z jihu pochází... Tak k tomu má blíž. Dělá mu to starosti, vidím to na něm. Bojí se, že se to šílenství rozšíří sem nahoru. Řekl mi, že pokud by k tomu došlo... Mám se sbalit a prostě zmizet. A tvrdit, že jsem elf. Čistý elf. Aby mě nemohli naverbovat... Ale... Já nevím. Nemohl bych ho přeci opustit! Jeho by poslali určitě, ještě není nijak starý a navíc umí vyrábět zbraně... A já bych to asi nezvládl..." povzdychl si ustaraně. Na tohle myslel nerad. A věděl moc dobře, že jeho otec taky.
"Já doufám, že ty břehy podemele pořádně a hodně brzy!" pokývl, "že se vzpamatují a poučí! Vždyť už toho přeci musí mít dost i ostatní! Nejenom draci. A my dva... Rovnováha nebyla už hodně dlouho..." zašeptal, skoro jako kdyby četl jeho myšlenky. Ale jen částečně... Proto on si nemyslel, že by lidé kdy povstali proti sobě. Jediný člověk, kterého tak nebral... A kterého snad mezi lidi ani nepočítal... Byl jeho vlastní otec. Takže pokud jde o něj, měla by Aurora popostrčit všechny nelidi, aby se spojili. A konečně ukázali lidem, že opravdu nejsou v ničem lepší, schopnější ani nadřazenější. Pak by se třeba podařilo žít v míru. Alespoň nějaké další generaci, když už ne jim. A raději v té svojí trochu naivní mysli prostě vytěsnil, že problém s odsuzováním nemají jen lidé... Pokud se jednalo o někoho jako je on, o křížence.
A asi to tak v tuhle chvíli bylo lepší. Jinak by se totiž nejspíš nikdy nedostal k těm mnohem lepším a veselejším nápadům!A to by byla věčná škoda, protože teď se Illian konečně usmíval pořádně. A to stálo za všechno! Valerian ten úsměv pozoroval naprosto spokojeně a jen ho to podporovalo, aby v těch nápadech pokračoval. A Illian dokonce souhlasil a neposlal ho do háje zeleného za to, že mu chce po paroží rozvěšovat ozdoby! Ale on si nemohl pomoci, úplně si o to říkalo! Musel se nad tím uculit.
"Rozhodně jsme domluvení!" souhlasil bez nejmenšího váhání, jak taky jinak, vždyť to sám navrhl!
Jeho představy o zdobení paroží ještě trochu vzrostly, když mu Illian dovolil si na něj doopravdy sáhnout. A on mohl konečně utišit to neodbytné nutkání, které měl od začátku. Doufal, že se u toho netvářil až moc nadšeně nebo podivně a potrhle, aby ho tím nevyděsil, protože by ho pak už nikdy nenechal to zopakovat. A bylo by po zdobení.
Poslouchal pak dál o tom, co se stalo jeho příteli. A znělo více a více komplikovaněji... Zvlášťě to magické zranění. Ledová magie. Přišlo mu to zvláštní, že by léčivá magie nedokázala tu ledovou z jeho těla vyhnat. Neměla by magie zvládnout vyléčit jinou magii? Nebo ji alespoň nějak... Zneutralizovat? Ale nezeptal se na to, protože nechtěl, aby si Illian myslel, že snad o jeho schopnostech pochybuje. Tak to nebylo ani v nejmenším, to rozhodně ne. Byly to jen... Myšlenky. Někoho, kdo tomuhle vůbec nerozumí. Jak to funguje. Slyšel tak maximálně o nějakých kletbách mezi vesnickými "čarodějnicemi", ale tím to haslo. Dost pochyboval, že by jakákoliv z nich byla vůbec skutečná. Přeci, kdyby si lidi jen tak dokázali vzájemně proklít děti, dobytek nebo úrodu, nerostlo by v Nescoře nejspíš vůbec nic.
Překvapeně se pak na něj podíval. "Navštívila tě Aurora?" zašeptal, s očima navrch hlavy, "to určitě nebyl sen! Aurora... Páni!" vydechl a díval se na něj, snad ještě víc fascinovaně než před tím. Jestliže někdy před tím byť jen maličko pochyboval o tom, že Illian opravdu JE jeho znamením, tak teď už ani omylem. "Tak vidíš!" vydechl, "ty jsi důležitý..." zašeptal a usmál se na něj. "Věřím, že tvůj přítel je v pořádku... Jinak by ti to určitě řekla!" pokývl a díval se na něj. Najednou se skoro zastyděl, že mu na to paroží takhle šmatlal. Illiana navštěvují bohové a on mu tady osahává paroží! A Illian to ještě srovnává s jeho kvítkem... Jako kdyby se to vůbec srovnávat dalo! Taková věc! Aurora... Bohové! No doslova! Teď se za ten kvítek skoro zastyděl. On se pokoušel dělat dojem na magického jelena... A při tom s tím jelenem mluvila sama Aurora.
Pořád z toho byl vyvedený z míry, a teď už opravdu nerozuměl tomu, proč by měl Illian o svých schopnostech vůbec pochybovat. On sám by se teď vůbec nedivil, kdyby si Illian nějaký zázrak vystřihl jakoby se nechumelilo! Vydechl a zavrtěl hlavou.
"To vůbec nevadí! Já jsem si jistý, že i kdybychom spolu trénovali naslepo, bude to skvělé! Tvoje základy jsou pro mě pořád něco úplně nepředstavitelného... Vždyť já umím jenom ty kvítky..." vydechla a zašilhal po svém výtvoru, který si to hověl na mechu. Nejistě a trochu nespokojeně se na něj zamračil, teď mu připadal vážně hodně... K ničemu. Takže se pak málem lekl, když se kvítek pohnul, jak ho Illian zvedl, aby mu ho následně vtiskl do dlaní. Sevřel ho a vzhlédl k němu. A pak ho překvapeně sledoval, když ze země sebral suchou větev. Bude ukázka!
Zatajil dech a zvědavě se díval. Nadšeně se usmál, když viděl vyrazit všechny ty pupeny a sledoval je, jak se pomalu rozvinuly v listy. A nakonec ho Illian vrátil do půdy, aby zapustil kořeny a mohl z něj vyrůst úplně nový strom! Okouzleně vydechl, a kdyby nedržel svůj - Illianův - kvítek, bezpochyby mu právě teď zatleskal!
A po ukázce pokračoval o tom, co všechno se dřevem dokáže, a s tím přišlo další zajímavé poznání.
"Ty vyřezáváš?" zamrkal a usmál se, zvědavě, "děláš figurky? Jaké třeba? Postavy, zvířata..?" uculil se. Přišlo mu to hezké. A navíc to byla piplavá práce podobná té jeho. I když to muselo být ještě úplně jiné, pokud si mohl pomoct svojí magií. "Na luku? Aby byl pružnější? To zní prakticky! Já mám tenhle už asi čtyři roky... Táta mi ho kupoval, když jsem byl ještě o dost menší a slabší, a pak jsme ho vyspravovali spolu..." usmál se a očima zalétl ke svému luku opřenému na zemi mezi kořeny.
Pak se usmál a souhlasně přikývl. "To je asi pravda... Když nelovím a jen se procházím a kochám, bývají docela... Otevřenější!" uculil se, "párkrát jsem narazil i na lišku, co se dokonce nechala pohladit... Rád si myslím, že je to vždycky ta samá..." zašeptal a usmál se.

Pak už ale bylo na řadě jeho přiznání... A on se přiznal tedy naprosto upřímně. Měl pořád trochu obavy z jeho reakce, ale... Jakmile Illian promluvil, musel se sám sobě v duchu smát. Co si myslel? Že by ho zrovna Illian odsoudil? Jistěže ne... Naopak. Zase znovu ho zasypal vřelými a krásnými slovy.
Zadíval se na něj a usmál se. Nemohl si pomoci. A s každým jeho dalším slovem se jeho úsměv jen rozšiřoval. Musel si znovu mezi prsty namotat pramen svých vlasů, protože se vážně hodně hodně hodně snažil znovu nezčervenat. Sklopil pak na chvilku oči ke kvítku, který stále ještě držel v druhé ruce.
"Děkuji ti, Illiane..." zašeptal, "že tohle říkáš... Opravdu! Vážím si tvých slov... Moc... Je mi líto, že jsem se bál ti to říct rovnou..." jemně se usmál, "ale jsem už asi příliš zvyklý některé věci skrývat... A tohle je jedna z nich..." přikývl. "Ale ty nejsi... Jako lidi. Ty jsi úplně jiný..." zvedl k němu oči zpátky a usmál se na něj zpátky.
"Tvoje domovina zní jako úžasné místo... Vaše šamanka, teď tohle... Je mi opravdu moc líto, co se stalo, Illiane..." pousmál se, "je mi líto, že jsi skončil sám a musíš se skrývat. Takže... To pozvání platí opravdu několikanásobně! Kdykoliv budeš stát o společnost... A můžeme se domluvit, víš! Tedy... My se musíme domluvit, když spolu máme kouzlit... Ale... Ale i mimo to! Kdybys chtěl... Můžeme spolu někdy k jezeru! Na ryby! Nebo cokoliv..!" vydechl a usmál se.

Ta příšerná představa Valeriana a jeho otce - byť si nedokázal utvořit vizi jeho možné tváře - ho zasáhla jako šíp do hrudi. Pokoušel se, opravdu příšerně moc, se netvářit zachmuřeně, ale nedařilo se mu to. Před očima se mu objevila oblaka hustého dýmu vycházející z trosek některého z vojenských táborů, zatímco téměř s děsivou podrobností cítil i to, jak ho kouř pálí a štípe v plicích. Napříč lebkou se mu rozléhaly zvuky soubojů a ten příšerný hluk, co se ozýval v momentu, kdy některý z draků dštil oheň a ten narazil na zničitelnou překážku, jež se pod tím žárem rozsypala jako domeček z karet. To všechno doprovázel ryk a výkřiky bolesti, meče řinčící o sebe. Nechtěl ani na vteřinu zahlédnout byť jen jeden pramínek těch dlouhých zrzavých vlasů...
Sám se na skutečném bojišti nikdy neocitl, ale v duchu si přísahal, že pokud by se mu ti dva draci dostali pod ruku... Nejspíš by upustil od svojí mírumilovnosti a udělal přesně to, co si oba zasloužili. Když na to přišlo, nedisponoval jen náhledem lovné zvěře díky svojí druhé stránce - stále byl i lovcem, na duchu byl bojovník. Jenže ta část v něm, co by byla schopná se rvát do krve v lítém boji na život a na smrt, byla zapuzená. A on to tak chtěl, jelikož se obával možných důsledků... Pokud by se rozhodl upustit otěže svojí sebekontroly.
Díky té odporné vizi musel nepatrně potřást hlavou, aby to dostal z mysli - část v něm tím už ale byla až příliš poznamenaná. To ho také přivedlo k poměrně podivné, trošku špatné ale zároveň i spásné myšlence, jakou si jednoduše nemohl nechat pro sebe.

''Pokud k tomu kdy dojde, tak prostě utečte. Pokud se začnou okolo ochomýtat vojáci, odejděte sem, tady budete v bezpečí. Lidská noha sem dobrovolně nevkročí, ani kdyby za to kdokoliv nabízel kotlík zlata. Takže... V případě, že by tedy došlo na to nejhorší, pomůžu vám. V tom máš moje slovo.''
Hleděl mu upřeně do očí a ve tváři měl vepsaný naprosto neoblomný a dokonale odhodlaný výraz, jež jasně vypovídal o tom, že by si to nenechal vymluvit ani kdyby se svět obrátil vzhůru nohama a místo dne nastala věčná noc. Byť toho o sobě navzájem ještě příliš mnoho nevěděli, pociťoval vůči Valerianovi i jeho otci určitou formu starosti - považoval je oba za svoje pomyslné spojence a vzhledem k elfově vlídnosti si jednoduše nemohl odpustit udělat alespoň něco maličkého na oplátku, jelikož by je nemohl nechat narukovat do služeb koruny a následně krutě a bez povšimnutí zemřít.

I když by mu nejspíše ten nestranný náhled někoho dalšího měl pomoci utřídit si myšlenky a přijmout to setkání jako fakt a ne výplod svojí pokřivené mysli ovlivněné fantazií, stále to nebyl schopný řádně zpracovat. Přeci jen, jaký to mělo smysl? Proč oni dva? K čemu se ho snažila Aurora přivést? Nebyl dostatečně přesvědčený o tom, že by mohl znamenat cokoliv jiného než žalostný pozůstatek drobné, avšak prosperující společnosti. Společnosti, co upadla v zapomnění, jelikož žila absolutně uzavřeným životem a nezbyl nikdo, kdo by nad jejím skonem tesknil, natož aby se ji pokoušel oživovat.*
''Nevím, bylo to... Zvláštní. Jeden by řekl, že na takovém místě uvidí tak maximálně duchy, ale nestalo se. I přesto si ale nejsem jistý, jestli to bylo doopravdy. Bylo to... Živé, to ano, ale takovým podivným způsobem. Jako když člověk napůl sní a zároveň trpí náměsíčností. Především ale nechápu to poselství. On byl... Hlas mojí příčetnosti. Důvod, proč se snažit, určitá forma naděje a světla. A když je pryč, les je až příliš ponurý.''
Netoužil nijak zvláště zabíhat do větších detailů, neboť celá ta tématika byla zamotaná a velice tíživá. Svým způsobem by rád zakřičel na oblohu i do lesů, že toho už má dost, ale nemohl. Neposlušnost se trestala - a existovaly podstatně horší osudy, než bylo osamocené soužení v temném lese nebo smrt. A přesně to ho drželo zpět.

"Ve volných chvílích, ano. Je to docela příjemná činnost, dřevo je vážně úžasný materiál a jeho vůně dokáže člověka poměrně... Ukonejšit.** Zvlášť, když člověk nemá co dělat, je fajn se do něčeho zkrátka pohroužit, na což je vyřezávání perfektní."
Dotaz na to, co konkrétně vyřezával, ho zaskočil poněkud nepřipraveného: nepovažoval to za bůh ví jak velkou věc, víceméně si tom jen krátil dlouhé chvíle, aby zaměstnal ruce. V důsledku tak měl dům vyzdobený nejrůznějšími figurkami, ale především vyřezával runová znamení nebo runy jako takové. Byla to síla zvyku - onehdy s tím začal pro Demetriu, ale když jí donášel váček s vyřezanými runami do drobných kůstek, zaujal tím její mladší sestru. Tehdy začal s vyřezáváním figurek, které jí poté skrýval různě po okolí jejich domu i napříč vesnicí, byla to taková jejich malá hra. Ten zvyk mu zůstal i po letech, jen ho dovedl k větší preciznosti. Už se soustředil téměř výhradně na drobné věci a zvířata, ale nevzdával se toho. Bylo to uklidňující, byť se tím částečně rýpal ve starých ranách.
"Převážně figurky zvířat a znamení. Občas se při cestě na tržiště poptávám okolních lidí a případně vyřezávám něco pro ně, pokud nejsou úplně nenávistní. Je hezké občas moct některému z dětí předat alespoň malou dřevěnou hračku."
Očima sjel k Valerianově luku a nepatrně pokývl hlavou, než mírně pozvedl koutky. Měl tu činnost vážně rád, zvláště když k tomu mohl využít i svoje schopnosti. Občas se to vážně hodilo, o tom nemohlo být pochyb.
"Je hezké, že spolu takhle držíte. Z tvého vyprávění to zní jakože spolu máte docela dobrý vztah... Je to tak? Rodina je důležitá, je dobře, že jste za jedno. S tou zvěří je to přirozené působení našich kořenů i magie, dokáží to vycítit. Párkrát jsem viděl i raněná zvířata mířit blíž k naší vesnici, jako kdyby přišla v naději, že si jich někdo všimne a pomůže jim... Postupem času se z toho stal takový zvláštní zvyk. Občas se opravdu nebojí, ale většina z nich bývá i přesto dost krotká. Dá se s nimi ale navázat přátelství, pokud člověk vytrvá a je dostatečně opatrný."

Ze srdce mu spadl pěkně velký balvan, když vyslechl Valerianovu odpověď na svoji reakci. Nebyl si jistý, zda to nebylo moc - ale svému přirozenému přístupu, náhledu a názoru se bránil jen horko těžko. O to raději pak byl, že se napětí rozložilo a zmizelo jako pára nad hrncem, což musel opravdu patřičně ocenit. Představa toho, že by se vedle něj zrzavý elf musel držet na pozoru a trpěl úzkostí kvůli možné špatné reakci nebo nedej bohové konfrontaci... To si zkrátka nezasloužil, ani v nejmenším.
"Nápodobně, Valeriane. Vím, co jsem říkal... Chodit sem je pošetilé, ale jsem opravdu moc rád, že ses sem vydal. Potkat přátelskou a vlídnou duši se jen tak někomu nepoštěstí, natož na takhle zapovězeném místě."


* no tak tu ťa zastavím, drahý Jelínku... Tvoje frenka byla oživována a nakonec ju aj oživili! To, že to ty nevíš už není můj problém Aneb problémy autorů s postavami, jej!
** ...a tady prosím, drazí právě čtoucí, promluvil designér dřevo je super, tohle mě můj obor naučil dobře: rozeznám spíš jehličnan od listnáče podle průřezu a vláken, než konkrétní strom xD a anizotropie mi stále nedává spát. A ne, nevyřežu ani kolečko, ale Illian je v tom dobrej! :Joy:

Překvapeně se na něj zadíval, když Illian přišel s vlastní spásnou nabídkou. Nemohl říct, že by ho to už nenapadlo. Totiž, vzít v takovém případě otce a utéct s ním sem do lesa. Ale to bylo něco jiného. Musel by přemýšlet nad tím, jak tady přežijí. Protože jistě, on byl půlelf a měl k přírodě nějaké větší spojení… I tady na tomhle temném místě. Ale jeho otec je jen otec a bylo by složité ochránit ho před stíny a vším, co se skrývá v nich. Teď mu Illian nabízel zřejmě vlastní střechu nad hlavou jako ochranu. A nevypadal, že by o tom hodlal pochyboval nebo smlouvat.
„Já… Illiane...“ vydechl, skoro se zajíkl, protože si nebyl jistý, co na tohle vůbec říct. Co se dá na něco takového vůbec říct?
Vděčně se na něj usmál. „Děkuji ti… Zase...“ zašeptal nakonec upřímně, „tohle je od tebe opravdu laskavé… Já vím, že jsem ti to už říkal… Ale opravdu. Kdybys kdykoliv cokoliv potřeboval, stačí říct, přijít… I kdybys potřeboval něco z města nebo vesnice a nechtěl tam chodit, mezi lidi, aby sis nemusel řezat paroží… Stačí říct! Zařídím to...“ usmál se na něj, aby věděl, že to myslí opravdu vážně.

Sedl si pak na zem vedle svého luku do tureckého sedu a pokývl k němu, jestli nechce udělat totéž. Když už si tam tak povídají. Navíc tak mohl během poslouchání Illiana zaměstnat své prsty ve svém zamyšlení i něčím jiným než pramenem svých vlasů. Mohl s nimi přejíždět mezi stébly trávy.
Snažil se představit si podle jeho slov, jak to mohlo vypadat. Takové setkání. Illian si nebyl jistý, zato Valerianovi přišlo, že přeci takhle nějak by to vypadat mělo, ne? Bohyně přeci nemůže přijít jen tak, dveřmi, jako velká voda nebo otravná sousedka. Prostě jako normální smrtelník. Skoro by se byl zeptal, jak vlastně vypadala, ale naštěstí to neudělal. Protože bylo čím dál tím jasnější, že o ni vlastně tak úplně nešlo. Ale o Illianova ztraceného přítele.
Zvedl k němu oči a pousmál se. „Byli jste si opravdu hodně blízcí?“ zašeptal. Možná to byla pošetilá nebo nevhodná otázka… Ale po tom všem, co už spolu za tu krátkou chvíli stihli probrat? Přemýšlel jak moc blízko k němu Illian měl… Co vůči němu cítil. Ať to bylo cokoliv, bylo to nepochybně silné.
„Je mi to moc líto, Illiane… Jistě musela mít nějaký… Dobrý důvod… Proč to udělala...“ vydechl, nejistě. Protože pokud to bylo opravdu tak, jak Illian říkal, sám netušil, proč by mu jeho přítele Aurora odváděla. Ale logika bohů se určitě řídila nějakými jinými, vyššími principy, než na jaké mohli oni vůbec dohlédnout….
Povzdychl si. „Třeba… Třeba si myslela, že hledáš příčetnost a naději na špatném místě...“ navrhl hooodně opatrně a tiše. Netušil jak moc o tom jelen chce nebo nechce mluvit. A jak moc si on sám vůbec může dovolit o tom mluvit nebo přemýšlet. Vlastně mu do toho nic není. Jenomže už měl k Illianovi prostě příliš blízko než aby to dokázal nechat být. Protože tohle byla silná slova. Příčetnost, naděje a světlo. Illian se trápil. A Valerianovi se to ani trochu nezamlouvalo. Neměl by se trápit… A nechtěl věřit tomu, že by Aurora stála o to, aby zrovna jemu cíleně škodila. Proč u všech bohů? Co by z toho měla? Pousmál se.
„Třeba chtěla, abys… Abys našel jiné světlo. Abys našel důvod, proč se snažit, sám v sobě. Aby ses snažil… pro sebe...“ zašeptal ještě tiše, zatímco mezi prsty nejistě splétal copánek ze stébel trávy.
Byla to troufalá myšlenka a on doufal, že ho tím neurazí nebo nenamíchne.

Trochu se mu pak možná ulevilo, když se konverzace přehoupla k mnohem uvolněnějším a příjemnějším tématům. Vypadalo, že i Illian se zase trochu uvolnil, když začal vyprávět o dřevě a o tom, co z něj vyrábí.
Valerian během toho položil kvítek na mechu do trávy mezi ně a s úsměvem muže poslouchal. Tomuhle totiž dokonale rozuměl. I jeho vyrábění uklidňovalo. Bylo to i svým způsobem uspokojující, když se materiál  pod rukama stával hezky poddajným a on z něj mohl udělat cokoliv se mu zlíbilo.
„To zní hezky! A prodáváš ty věci taky? Třeba ty figurky… Dětem se musí líbit! A ženské asi milují takový ty dřevěný míchačky a vařečky a válečky a tak všechno!“ uculil se. Uměl si to dost dobře představit, všechny ty věci a „nářadí do kuchyně“, o tom žádná, ale u nich doma toho moc nebylo. V tomhle byli oba dost pragmatičtí. A prostě mužští.
„Jednou jsem takový vařečky koupil domů, bylo jich pět, byly převázaný strašně hezkou zelenozlatou stuhou, což může ale nemusí být ten pravý důvod, proč jsem je koupil!“ zamrkal na něj naprosto nevinně, „ale každopádně se nám docela hodily… Tak… Na týden! Pak prostě zmizely! Postupně, během týdne byly prostě pryč! My jsme v tomhle prostě strašní! Myslím, že jednu jsme našli zapečenou v masovém koláči, co si táta dělal na zimu… Nechápu, jak se mu to povedlo! A dost podobně dopadly i formičky na perníčky, co jsem si vyrobil v dobrý víře, že bych mohl začít péct něco sladkýho a pěknýho. Nemám nejmenší tušení, kde skončily… Jedna je v dílně, táta jí používá místo věšáku na kladivo… Ale ten zbytek… Záhada!“ zavrtěl hlavou, „a už zase příšerně plácám, promiň!“ uculil se omluvně. „Ale aspoň ti to snad odpovědělo… Máme moc dobrý vztah… Je to dobrý člověk. Dobrý muž… A skvělý táta...“ zašeptal a usmál se.
„Ou, takže myslíš, že by to vážně mohla být pořád jedna a ta samá liška, co jí potkávám?“ krásně se na něj usmál, nadšeně, „to já teda rozhodně vytrvám, už teď si myslím, že je moje kamarádka… Možná tři kamarádky, ve skutečnosti… Ale… No… Teoreticky!“ pokývl a tiše se zasmál, „ty to máš asi… Jednodušší, v tomhle, že?“ zadíval se na ně, „když s nimi můžeš navazovat přátelství i prostě… No… Jako jelen...“ zamumlal. Doufal, že to není něco urážlivého nebo podobně!

Dokázal si docela živě představit, jak se nejspíše jeho nový přítel v té chvíli cítil, ale v jeho očích nešlo o nic velkého ani o věc, za níž by se mělo děkovat. Byl zkrátka takový, zajímal se o ostatní a nezřídka kdy mu na nich záleželo podstatně víc, než na sobě samém. To sice už poněkud hraničilo se sklony k sebedestrukci, ale nevadilo mu to. Proč by mělo? Na světě bylo tak málo dobra. Viděl, co lidé* působili jeden druhému navzájem a sám měl, co by mohl nabídnout... Proč to tedy neudělat? Valerian byl evidentně dobrý člověk, neexistoval důvod, proč ten vstřícný krok neudělat. Pro Illiana to bylo stejně přirozené jako východ a západ slunce.

„Nemusíš říkat nic, Valeriane. Vážně. Ber to zkrátka jako... Přátelskou výpomoc. Kdyby na to došlo, moje dveře vám zkrátka budou otevřené, nehledě na okolnosti. A není třeba děkovat, ano?“
Všechen ten vděk naprosto chápal a cenil si toho, ale zároveň se nemohl zbavit pocitu, že by to na jeho místě měl udělat každý - přesně v ten moment se mu ale na mysl vkradla myšlenka, že tak by to rozhodně nebylo. Málokdo by se v současné době a natož pak situaci uvolil k podobnému činu, jelikož byla společnost značně rozpolcená a jedinci mezi sebou neměli téměř žádnou pevnější vazbu, což činilo i ze sousedů cizince. To ho sice opravdu mrzelo a rmoutilo, ale cítil, že nad tím nemá žádnou moc. Jeden tvrdohlavý jelen se nemohl postavit osudu a změnit svět, takhle věci zkrátka nefungovaly.

Posadil se naproti Valerianovi a stočil nohy stranou,* nepatrně zaklánějíc hlavu dozadu. Na krátký moment přivřel oči a zhluboka se nadechl té smíšené vůně lesa, než znovu upřel pohled zpět na Valeriana a neurčitě pokrčil rameny. Těžko se mu popisovalo, jak blízcí si s Garrettem byli, protože se v tom vztahu sám nevyznal. Nedokázal určit sílu jejich pouta, ani svoje pocity... Víceméně v tom všem plaval a topil se, protože v ničem nenacházel smysl. Jako kdyby kompletně ztratil pojem o světle a bloumal v absolutních tmách.
„Svým způsobem. Bylo to hodně zvláštní přátelství, což se dá snadno zdůvodnit tím, za jak podivných okolností jsme se seznámili, ale... Já nevím. Byl téměř jako můj bratr, zároveň přítel. Teď když je pryč, všechno je tišší a pustší. Mám z toho hodně smíšené pocity.“
„V tom máš rozhodně pravdu, jen... Je to divné. Hořko-sladké. Lidé si bohy neskutečně romantizují a ačkoliv k nim chovám opravdu hluboký respekt a nikdy bych se jejich vůli nevzpouzel, je to... Přijde mi to nefér. Nevědět, co se s ním vlastně stalo. Jestli je v pořádku, kam zmizel. Už předtím byl na všechno sám - co když bude teď znovu? A fakt, že jsem nedostal ani možnost se rozloučit... Bolí to. Na druhou stranu, tenhle typ bolesti je mi už dost dobře známý, takže alespoň už vím, jak ho tak nějak zpracovat, když už nic jiného. Mizerná útěcha, ale občas funguje.“
Ta myšlenka byla pěkně ostrá, ale Illian už byl natolik roztrhaný všemožnými negativními emocemi, že už to nebylo až tak horké. Svým způsobem si dokázal za ta léta vypěstovat částečnou imunitu, ačkoliv i ta tvrdě vydřená zeď kolem něj se také čas od času celá zbořila a on se potom musel pracně sbírat, kousek po kousku.

„Figurky? Vlastně ne. Když už se dostanu někam do vesnice nebo města, snažím se tak nějak... Prodat to, čím jsem si doopravdy jistý, že se udá. Zdejší les je perfektní pro lov, takže i když mi to nedělá radost, tohle je můj hlavní zdroj příjmu. Lidé nebývají zrovna dvakrát důvěřiví vůči cizincům, takže podobné věci příliš nenabízím, vlastně mě to ani nikdy nenapadlo, abych pravdu řekl. Asi bych neměl kuráž se s něčím takovým vytasit, mám to spíš jako koníčka. Něco na zkrácení dlouhých chvil,“ odpověděl poněkud zamyšleně. Ta myšlenka nebyla ale úplně špatná - mohl by občas něco vyřezaného vzít s sebou a zkusit to, když už nic jiného. Na druhou stranu, uvědomoval si, že to bylo i svým způsobem riskantní, protože by si mohl získat větší a bohužel nechtěnou pozornost.
„Doufám, že ta stuha se vám neztratila,“ pousmál se nepatrně, avšak bylo na něm jasně znát, že to nemyslel nijak zle. „To chápu. Často slýchám některé lidi, jak si na podobné věci stěžují. Dokonce k tomu mají nejrůznější vysvětlení. Někteří věří tomu, že jim podobné věci berou neviditelní šotci. Jenom doufám, že to není i váš případ. Ti šotci zní docela nebezpečně.“
Koutky rtů mu částečně cukaly pobavením, když o těch neviditelných potvůrkách vyprávěl. Sám tomu očividně nevěřil, protože za svůj život už viděl dost - ale podobné věci se opravdu značně vymykaly realitě. Něco takového by si ani netroufl někomu věřícímu předkládat, nejspíš by skončil s kýblem na hlavě.
„Jsem rád, že spolu vycházíte. Tvůj otec opravdu zní jako skvělý člověk,“ přitakal s vlídným úsměvem na rtech, než bez zaváhání přikývl na Valerianovu následující otázku.
„Rozhodně je to možné. Zvířata si podobná setkání pamatují, takže tu ta pravděpodobnost nepochybně je. Třeba se vám časem podaří spřátelit, uvidíš. A ano, svým způsobem. Zvířata mě berou sice trošku jinak než svoje vlastní, jelikož se od zbytku rozhodně liším, ale... Jsou poměrně otevření. Znal jsem ženu, která s nimi byla schopná trávit čas jako kdyby byla doopravdy jednou z nich, jak moc blízcí si byli. Takové pouto je vážně fascinující, byť nepochybně vzácné.“




* obrazně řečeno, míří na všechny rasy a já nevím jak to říct
* vůbec netuším jak to popsat, prostě asi sedí trošku pofidérně, je jedna ráno a já tenhle post píšu na etapy, mám vygumováno víc jak obvykle

Nakonec se usadili oba dva, on do tureckého sedu, Illian si přisedl naproti němu. Dodalo to jejich konverzaci takové správné neformální kouzlo, když už proti sobě oba tak trochu nepohodlně nestáli. I když... Správné?
Vzhledem ke konverzaci, kterou zrovna vedli, si Valerian nebyl úplně jistý... Ale zároveň to takhle bylo... Otevřenější? Což bylo možná potřeba. Protože to rozhodně nebyl snadný rozhovor. A snadné téma. Pro oba. Pro Illiana už jen proto, čeho se týkalo, a pro Valeriana proto, že neustále bojoval sám se svou vnitřní nejistotou ohledně toho, kam až může se svými otázkami zajít, a zda věci, které muži naproti sobě říká, nejsou nevhodné či příliš přes čáru.
Ale zatím nedostal parožím přes hlavu, takže se snad Illiana zatím nijak nedotkl.
Nechal ho mluvit o svém vztahu s Garrettem. Bylo z toho cítit, že si sám není úplně jistý, jak přesně se ohledně svého přítele cítil, a jak moc blízcí že si vlastně byli. Valeriana pálila na jazyku otázka... Ale k té se rozhodně neodhodlal. Byl dostatečně příčetný a rozumný, aby se zrovna na takové věci neptal. Na Illianovy city. To... Nebylo vhodné. A už vůbec ne v takové situaci, kdy po něm Illian stále truchlil a strachoval se o něj. A kdy si očividně sám nebyl vůbec jistý.
Pousmál se a přikývl.
"V tom máš jistě pravdu..." přisvědčil, že lidé si bohy opravdu romantizují. "Myslím, že je to tak ale pro ně snazší... Lépe se pak asi snáší všechny pohromy a rány osudu, když se za tím vším může hledat nějaký vyšší smysl, složitější a důležitější, než jsou oni..." zašeptal, co mu v tu chvíli přišlo na mysl. Ale Illian měl samozřejmě pravdu. Bylo to hořkosladké a muselo to být příšerně těžké. Nevědět. "Chápu tě... Kdyby... Se mi stalo něco podobného, třeba kdyby mi Aurora odvedla tátu, asi nevím, co bych dělal... Zvlášť bez rozloučení..." pousmál se. Natáhl pak ruku a na okamžik ji položil přes tu Illianovu, aby mu ji jemně stiskl. Jako gesto pochopení a povzbuzení a... Prostě to potřeboval udělat. Hned ji pak zase stáhl k sobě a schoval mezi stébla trávy, a jen doufal, že se nebude zlobit, že na něj jen tak sahá. Ale nemohl jinak. Zvlášť, když poslouchal Illiana, jak smířeně mluví o tom, že tenhle typ bolesti je mu známý a že už se s ním vlastně umí vypořádat. Nutilo to Valeriana myslet na to, koho všeho asi už ztratil... Bylo mu to líto. Tolik bolesti na jednu bytost není vůbec fér. "Je mi to líto..." zašeptal proto jen, trochu bezmocně, protože věděl, že nic víc snad ani udělat nemůže. A svoji společnost a pomoc už mu nabízel, a to platilo pořád. Na cokoliv, co by potřeboval. I kdyby mu bylo třeba jen smutno a chtěl se rozptýlit zrzavou společností jednoho půlelfa, který by mu byl schopný vykecat díru do hlavy, kdyby dostal tu možnost. "Ale... Vážně budu doufat, že tím nechtěla způsobit nic zlého, ani tobě, ani jemu..." zašeptal ještě. I kdyby to znamenalo, že je teď tím romantizujícím hlupákem on sám. Ale byl odhodlaný v to doufat i za Illiana. I za sebe. Protože Illian si nezasloužil další trápení. To všechno přeci muselo mít nějaký... Důvod. Nejlépe takový, který povede ke šťastnému konci. Protože jestli ne, tak je Valerian odhodlaný napsat pořádnou stížnost! Sice nevěděl, jak se posílají stížnosti bohům, ale on by to nějak vymyslel, určitě!

Nejspíš se jim oběma trochu ulevilo, když se jejich konverzace nakonec stočila i k lehčím věcem, jako třeba vyřezávání, které Illian ovládal, a které Valeriana očividně velice zaujalo.
Znovu pokýval hlavou, když Illian zmínil lov. Tomu perfektně rozuměl. On sám ve zdejším lese přeci lovil, pro sebe a svého otce, a ani jemu to nedělalo žádnou radost. Zabít živou bytost bylo vždycky bolestné... Ale věděl, že na tom závisí jejich přežití, a tak to nešlo jinak. On sám maso příliš nepotřeboval, ale jeho otec by bez něj zeslábl a nepřežil, a to Valerian nemohl dopustit.
Poslouchal Illianovy důvody, proč o prodeji takových věcí nikdy nepřemýšlel a proč by to nejspíše nedělal ani teď, a vlastně ho chápal. Trochu se zastyděl, že ho to samotného nenapadlo. Vždyť pro něj to musí být obecně extrémně složité vůbec mezi ty lidi přijít, natož jim ještě něco prodávat... Sice měli společné plány na procházky po trzích s Illianovými parůžky, ale to bylo přeci až na dobu, kdy lidé dostanou rozum.
"Ahh, no jo, promiň, tohle mi vůbec nedošlo... Někdy rychleji mluvím než myslím a tak mi to vůbec nedochází!" povzdychl si a zavrtěl sám nad sebou hlavou. "Ale, víš, kdybys chtěl a měl těch věcí někdy víc, tak... Bych je mohl vzít na trhy se svými výrobky a zkusit je prodat! Já to mám pořád trochu snazší, i když mě taky moc nemusí, ale ve většina městečkách a vsích netuší, že jsem půlelf a divný, tak si ode mě věci kupují... Mohl bych ty věci prodat za tebe a pak ti přinést peníze! Aby ses nemusel bát, řezat si paroží a obecně prostě riskovat..." přikývl, "samozřejmě bych ti dal všechno, nenechával bych si z tvých peněz nic, to by ses nemusel bál!" dodal ještě honem, aby případně zaplašil jakékoliv pochyby by Illian mohl o jeho úmyslech mít. Protože Illian ho sice ještě tak dobře neznal, ale on opravdu nebyl takový, nikdy by ho neokradl, ani by se na něm za svoje "služby" nesnažil vydělávat. Což mu muž samozřejmě nemusel věřit, ale kdyby to s ním zkusil, sám by se o tom přesvědčil.
Tiše se zasmál a pokývl. "Ano, stuha zůstala neztracená, tu mám pořád... Zaplétám si ji občas do copů, když mám takový den a náladu!" prozradil mu, "a někdy prostě jen tak, knoflíkovými dírkami do kabátu nebo uvážu na brašnu... Jak se mi chce! Jsem v tomhle příšerný!" uculil se. Ale to už Illian věděl, debatu o něm a ozdůbkách už měli přeci jen za sebou!
A úcul ho nepřešel ani dál, naopak se znovu zasmál a pokývl. "Já vím, já vím! To se podívá i u nás! Šotci a skřítkové, co schovávají věci a ponožky!" zabroukal. "Táta mi o nich vyprávěl příběhy, když jsem byl malý, a já jsem z nich pak měl tak nahnáno, že jsem snad ještě ve dvanácti před spaním šoupal na okno mističku s ovesnou kaší a trochou medu jako úplatek!" práskl na sebe, "táta se mi hrozně smál, ale nechal mě při tom!"
"Ach, opravdu? To muselo být úžasné, mít s nimi takové poutu..." usmál se, protože zvířata byla úžasná stvoření, mnohem lepší a upřímnější než lidé. "Rozhodně budu trpělivý! Chtěl bych se s ní skamarádit, pokud je vážně jenom jedna a pamatuje si mě! Přemýšlel jsem už i, že bych jí někdy mohl přinést třeba trochu masa, jako malý úplatek, ale problém je, že si nikdy nemůžu být jistý kdy na ni narazím, a tahat s sebou na každou procházku syrové maso není zrovna... No, chápeš!" pokrčil rezignovaně rameny.

Mluvit o tom všem... Nebo spíš o něm, mu docela pomáhalo. Byť na sobě stále pociťoval určitý tlak a napětí, svým způsobem to bylo dost polehčující. Jeho zlozvyk všechno v sobě tutlat a dusit totiž ničemu neprospíval, čehož si byl Illian velice dobře vědom, ale nedokázal si pomoct. Mimo toho - jak často také mohl v Černém lese narazit na živou duši, natož pak někoho, s kým by si reálně dokázal popovídat a rozuměl si? Možná i to byl důvod, proč tam přesídlil. Jeho touha po společnosti byla slabší, než jeho strach z ní. A to byla věc, co ho neustále držela nejen na místě, ale především zpátky. Nemohl se hnout. Téměř jako kdyby měl obě nohy omotané úponky rostlin místo řetězů.
Svým způsobem si namlouval, že ho to všechno časem přejde - přešlo to už jednou, proč ne znovu? Bohové měli s jeho životem evidentně poněkud odlišné plány, než jaké by si on sám poručil, ale to mu nenáleželo. Dokázal přečkat kdejakou krizi, ustát mnohé bouře i rány osudu. Tohle byl jen jeden z mnoha trnů, co na sobě měl pocítit. Ale přesto... Když s Valerianem seděli v trávě a on se najednou cítil o něco uvolněnější a klidnější, najednou mu to tak nepřipadalo. Možná, že všechno úplně ztracené nebylo - a to nejen pro ostatní, ale i pro něj samotného.

„S tím se bohužel nedá nesouhlasit. Cítím vůči bohům i vyšším silám opravdu velký respekt, ale... Občas se jejich počínání dá jen těžko přijmout. Nejspíš bych měl mít silnější víru, důvěřovat jejich úsudku, tak jako ostatní. Jsem přeci jen pouhý smrtelník, nenáleží mi pochybovat o takových rozhodnutích, však? Nemá smysl se tím zaobírat nějak víc do hloubky, stalo se to... A já s tím bohužel nic nenadělám.“
Mírně potřásl hlavou ve snaze další podobně vtíravé myšlenky jednoduše vyhnat z hlavy. Těžko říct, jestli to mělo nějaký reálný účinek - ale když se mu dostalo toho neskutečně vlídného gesta od Valeriana, upřel na něj svoje šedomodré oči a nepatrně se pousmál. Byl mu za to všechno doopravdy neskonale vděčný - za skvělou společnost, jejich rozhovor i tu zvláštně vlahou a poklidnou chvíli.
„Děkuju, vážně. Jsi moc milý,“ poděkoval mu nakonec, než tiše vydechl a uvolnil výraz na svojí tváři. Nechtěl dovolit chmurnostem, aby nad ním měly absolutní nadvládu - na to si byl až moc dobře vědom faktu, že jakmile by se do něčeho obdobného propadl, těžko by se vyhrabávalo nazpět ven. A dokud měl po svém boku takového společníka a přítele, jako byl Valerian... Věci byly podstatně snazší.

Upřímně si nedokázal ani trošku představit to, jak by Valeriana někdo mohl vnímat jako divného. Jistě, byl dost silně odlišný od většinové společnosti, to ano, ale... Ani v nejmenším se jeho odlišnost nedala brát jako něco negativního, špatného. Fakt, že měl opravdu velké a dobré srdce z něj byl cítit na sto honů daleko, čehož sice mnozí zneužívali a to Illianovi dělalo starosti, ale jinak... Nedávalo mu to smysl. Jistě, znal lidskou společnost a to typické předpojatí vůči ostatním rasám nebo jedincům, co se jakýmkoliv způsobem vymykají zbytku, ale zrovna v jeho případě mu to přišlo neskutečně zvláštní.
„To by byla taková spolupráce, zní to dobře,“ pokývl hlavou s viditelným nadšením z toho, co mu jeho elfí společník navrhl. Sice nemohl říct, že by vyloženě souhlasil s tím návrhem o výdělku, protože by ty peníze Valerianovi rozhodně nechal, ale... Znělo to hezky. Vážně hodně hezky.
Už jenom fakt, že se někdo reálně zajímal o to, jaké to pro něj bylo, když musel mezi lidi a pokoušel se mu pomoct, to byl obrovský dar sám o sobě. Nebyl si vlastně ani jistý, zda si Valerian uvědomoval, jak vzácným byl. Podobných lidí bylo opravdu neskutečně málo.
„Nejsi divný, to oni jsou divní. Podobné předsudky jsou... Je to hloupost. Upřímně doufám, že lidská společnost co nejdříve dospěje k nějakému většímu vývoji a tohle se konečně začne omezovat. Popravdě řečeno bych naopak očekával, že si tě budou všímat kvůli jiným věcem a kvalitám - a nepřekvapilo by mě, kdyby dobrá většina z nich jenom žárlila.“
Za tím si rozhodně musel stát. Stačilo se na něj podívat a možná vysvětlení se doslova sypala sama bez dalšího přičinění: byl hezký, milý a šikovný. Copak by lidé mohli nežárlit na někoho takového? Podobné věci se strhávaly i pro menší záminky, tohle bylo něco jiného.
„A pomohl ten úplatek? Slyšel jsem, že na jídlo prý slyší,“ pousmál se pobaveně, když mu Valerian pověděl tu historku o uplácení skřítků ovesnou kaší. Sám na tom nebyl o moc jinak. Vlastně podobné věci dělával ještě do teď - jen se přesunul z uplácení pověstných skřítků k darům lesu a jeho obyvatelům. Sice nikdy nezjistil, zda to mělo nějaký tížený účinek, ale... Když viděl, že jeho dar zmizel, svým způsobem se mu ulevilo.
„Myslím si, že to nejspíše bude jedna a ta samá. Ne, že by tu zvěře nebylo víc - ale podobná setkání bývají jen málokdy vyloženě náhodná. Uvidíš, za nějakou dobu by se z vás mohli stát přátelé. Nehledě na to, co povídají lidé, zvířata mají opravdu veliký cit. Kdo ví, jestli to není tvůj strážce.“

Pozorně Illiana poslouchal a prsty si při tom hrál se stébly trávy, která bezmyšlenkovitě zaplétal do nejroztodivnějších vzorců. Dělal to prostě automaticky, mimoděk, aby nějak zaměstnal prsty. Kterým pro tentokrát už nesvěřil svoje vlasy, takže se musely chopit zelenější zábavy.
Nenáleží mu o tom pochybovat... Jasně. To byla přeci součást té berličky. Člověk se méně trápí, když věří, že nad věcmi nemá kontrolu. Že se dějí z vůle mocnější bytosti, která jistě ví o moc lépe, než on, co dělá. A tak prostě žije dál, odevzdaně...
Pousmál se. "Myslíš si, že o sobě někdy pochybují bohové?"
Ta otázka opustila jeho rty pomalu rychleji, než si ji stačil sám úplně uvědomit. Zamrkal a nejistě se po svém společníkovi podíval. Jedna věc byla, zda o bozích pochybovali oni dva, druhá věc byla spekulovat o tom, zda mají pochyby o bohové... To byl o dost tenčí led. Znal vesnici, kde by ho prohlásili za rouhače i za méně, co si budeme. Ale byla to prostě... Jenom myšlenka. Nic škodlivého. Určitě. Že jo.
Nicméně Illiana Garrettovo zmizení trápilo a Valerian se mu snažil dopřát alespoň trochu útěchy.
Stisknutím ruky, svou přítomností... Ale lpěním na tomhle tématu se mu to nejspíš opravdu nepodaří.
Ale naštěstí měli ještě vyřezávání a pověry!

"Jo, to by byla! Přesně tak!" pokýval hlavou souhlasně, úsměv se mu roztáhl hřejivým pocitem radosti z toho, že viděl Illianovo nadšení pro tenhle spontánní nápad. Trochu se bál, aby ho neurazil, ale očividně se nestalo! "Ty jo, to bychom mohli spolupracovat i doopravdy, myslím, ne že by tohle nebylo doopravdy, ale jako... Uhh!" zamotal se zase do svých myšlenek a jeho upovídaná pusa vůbec nechtěla čekat, než si je urovná. "Myslím tím, že bychom mohli něco i vyrobit společně... Tak jsem to myslel!" pokývl rozhodně hlavou, "takové ti piplací malé práce s kovem mi jdou, to jsem ti už říkal, tak třeba bychom něco vymysleli... Nějaké šikovné nástroje ze dřeva a kovu, nebo hračky, nebo tak něco! Cokoliv..." už zase vymýšlel, co všechno by společně mohli dělat.
Jako kdyby plány na zdobení Illianova paroží byly málo. Nebo to, že mu slíbil, že jeho ukvapenou maličkost bude učit magii, kterou zná. Proč k tomu nepřidat ještě vlastní obchodní byznys plán! Jestli si ještě teď někdy Illian třebas dělal nějaké bláhové naděje na to, že se toho zrzavého bláznivého půlelfa nějak zbaví, měl by se začít smiřovat s tím, že se to s největší pravděpodobností už prostě nestane.
"Ooh, to jo, to oni žárlí! Hlavně některé ženské, když se za mnou dívají kluci, které si vyhlídly, to pak vůbec nejsou rády a pomlouvají mě na každým rohu! Je to sranda... Teda, dokud si ještě zaslepeně myslí, že jsem holka. Potom už je to krapet horší!" zakřenil se a pokrčil rameny. "Ale co už... Když potřebují spravit náhrdelník, náramek nebo pásek, stejně přijdou za mnou a rády zaplatí, protože vědí, že nikdo jiný jim to tak pěkný neudělá... Když jde o marnivost, jde všechna zášť stranou!" pokývl a tiše se zasmál.
Samozřejmě, že věděl, že nejde jenom o tohle... Ale prostě i jen o to, co je zač. A samozřejmě, že z toho býval smutný. Je těžké nepatřit nikam. Do žádného ze světů, ze kterých pochází. Nepatřit ani mezi elfy, ani mezi lidi. Ale o tom Illian taky věděl svoje a Valerian nechtěl znovu otevírat takovéhle rány a křivdy a smutky... Byl spokojený, že se usmíval a že se pro něco nadchl, a že mu k tomu on sám dokázal pomoci. A za žádnou cenu to nehodlal ničím kazit! A tak to všechno udržoval dál na bezpečné žertovné notě.
"To já nevím! To by ses musel zeptat jich! Rád bych řekl, že jo, ale... Pamatuješ na tu vařečku zapečenou v koláči!" uculil se a nevinně pokrčil rameny. Buď za to mohli šotci nebo jeho a tatínkova občasná nepozorná zapomnětlivost a šantročivost, která je pravidelně zbavovala praktických domácích doplňků. Nebo to byl prostě fakt, že jejich domácnosti chyběla nějaká pořádná ženská ruka, která by je oba držela na uzdě.
"Asi bych s těmi úplatky měl zase začít, abych to mohl zhodnotit! Medu máme letos hodně, tak se o něj můžu podělit se všemi šotky, co u nás bydlí! Podařilo se mi letos ubránit oba dva tátovy úly, co má u lesíka za kovárnou... Loni nám na jeden naběhl docela načuřený hladový jezevec a o druhý se postarala zima..." nakrčil obočí při té vzpomínce, a taky proto, že si uvědomil, že už zase moc mluví a zabíhá do detailů, o které se ho nikdo neprosil. Odhadoval, že to bude taky nějaký skrytý talent... Začít mluvit o šotcích a skončit u včel a načuřených jezevců... "Tys někdy dával šotkům jídlo?" zeptal se proto jeho na jeho zkušenosti s bytostmi z povídaček, pohádek a možná i pár legend.
Pak ale na Illiana opravdu zvědavě zamrkal. "Můj strážce?" šeptl překvapeně, "jak to myslíš?" zadíval se na něj, protože tohle ho doopravdy zaujalo. Stát s se přáteli s liškou, to by bylo samo o sobě naprosto úžasné a rozhodně by o to stál, úplně vším, co měl, ale že by byla jeho strážce? Znělo to tak... Ani si pořádně nebyl jistý, jak to vlastně znělo, ale rozhodně moc moc chtěl vědět, co to znamená, co tím Illian myslí. Možná, že přece jenom s sebou začne to syrové maso tahat pořád!

Mnozí by se v podobné situaci okamžitě začali ohánět kdovíjakými obviněními a peskovat, ale Illiana ta otázka reálně zaujala. Sice to byl poměrně troufalý dotaz, to ano... Ale Valerian tím kápl na opravdu hodně zajímavou myšlenku. Jací byli bohové vlastně doopravdy? Dokázali občas udělat chybu? Měli ohledně sebe nebo svých rozhodnutí někdy nějaké pochybnosti? Litovali?
Neměl ani v nejmenším pocit, že by mu snad příslušelo podobné věci přímo rozebírat a soudit, ale upřímně zastával ten názor, že bohové nebyli nijak extrémně povýšení. Minimálně ne ti, co on sám běžně vyznával. Paní přírody byla velice srdečná a dobromyslná, svým věřícím byla opravdu blízko a chovala se mnohem více jako matka, než jako vyšší síla jako taková. U ní by Illiana rozhodně nepřekvapilo, pokud by občas nějaké pochyby měla, protože je měli jistě i ti nejlepší vůdci a nejmoudřejší z moudrých. Bez špetky pochyb bylo opravdu snadné sklouznout k mnoha nejrůznějším chybám, jakým se dá jinak snadno vyhnout. Otázkou, co ale jelenovu mysl pálila ze všeho nejvíc nakonec nebylo to, jestli bohové pochybovali celkově, ale zda Aurora pochybovala o správnosti svého zásahu.

„To je hodně zajímavá otázka, jak tě to napadlo?“ Odpověděl s napůl zamyšleným výrazem vepsaným ve tváři, než naklonil hlavu mírně na stranu a roztáhl rty do mírně pobaveného úsměvu.
„Podle mého názoru ano. Asi ne tolik jako tomu máme my, ale... Někteří z nich určitě. Nemyslím si, že by byli vyloženě... Jak to říct? Myslím, že mají také city a vlastní myšlenky, jaké se netýkají jen jejich práce jako takové. Mimo toho mají i osobnost, nejsou až tak odlišní od nás. Někteří lidé o bozích vyprávějí, že nic necítí a mluví o nich spíš jako o bytostech z kamene, ale tak to není. Nemůžu tomu uvěřit, když jsem se s jednou bohyní už setkal.“

Za mnohá léta strávená v Černém lese si dost odvykl na typický ruch běžné společnosti. Vlastně si odvykl na společnost jako takovou, což byl nepochybně jeden z mnoha důvodů, proč pro něj bylo zprvu tak těžké navázat vazbu na Garretta a vydržet delší dobu v blízkosti Alazaïse, ale zároveň i navzdory určité formě stresu a nezvyklosti tu situaci shledával vskutku osvěžující. Stejně na něj působil i Valerian, jen ve značně silnější formě. Pomaličku pookřál a byl více otevřený možnosti se pokusit více socializovat, byť na něco podobného měl opravdu hodně omezené příležitosti.
Ta možnost, že by mohli dát dohromady nejen hlavy a nápady, ale zkusit i nějakou reálnou spolupráci v ručních pracích, to znělo opravdu dobře. Kdyby spojili síly, mohli by skutečně vyrobit něco pěkného - a nehledě na nápady a možný výsledek by to bez pochyb mohl být i velice příjemně strávený čas. Čas s přítelem, dobře strávený a hezký.
„Víš... Tohle je opravdu hodně dobrý nápad,“ pousmál se s viditelným nadšením. Svým způsobem ho ta vize uváděla zpět do dob, kdy ještě žil ve svojí rodné vesnici a čas od času něco podobného doopravdy dělával: byl to také jeho otec, kdo ho naučil vyřezávat ze dřeva. On tu dovednost následně předal Demetrie, s kterou později vyřezávali runy a i kosti. Pustit se do něčeho podobného s Valerianem, zkusit něco společně a případně se sám něco zkusit přiučit... Dost možná to byla přesně ta věc, jakou ve skrytu duše potřeboval.
„Líbí se mi tvůj způsob uvažování, příteli. Něco takového by mohlo být opravdu fajn, rád bych to zkusil. Takže... Pokud někdy budeš mít čas, mohli bychom se na tom zkusit nějak dohodnout.“

Lidská závistivost a zaslepení neměly snad žádných mezí. On sám se nikdy v podobné situaci neocitl - bohové díky za to, že byl t'ealh s podobně výrazným znakem. Byť mu to mnohdy ztěžovalo byť jen běžný denní život, činilo ho to natolik odlišným, až ho všichni shledávali nejen neatraktivním, ale především nelidským. Mimo toho se svým poněkud nepřítomným, mírně depresivním výrazem a věčně neudržovaným strništěm na tváři opravdu nebyl někým, na koho by se dalo žárlit. Jak také? Byl zálesák s parohy. Špatná kombinace.
To ale neznamenalo, že by snad Valerianem nesoucítil - právě naopak. Lidé dokázali být opravdu krutí, mnohdy i bezdůvodně. Valerian to neměl zrovna dvakrát lehké, ať už díky svému kříženému původu nebo vzhledu.
„To mě nepřekvapuje. Hlavně na ně prosím nedávej, opravdu z nich mluví jen... Tohle. Lidská společnost je v mnoha ohledech opravdu jedovatá. Máš můj obdiv, že to dokážeš zvládat, já bych na to opravdu neměl nervy ani srdce.“
Koutky rtů mu opět mírně zacukaly, když se dostali k tématu úplatků a pověstných šotků. „Med bych si na vaše místě spíše šetřil, kdoví, kdy se může hodit. Na druhou stranu, úplatky můžou být přeci jen všelijaké. Zkoušel si někdy dát za okno korálek? Šotci milují drobné a hezké věci, ačkoliv jídlo na ně myslím působí přeci jen nejlépe. Někteří jsou docela vybíraví, to ano, ale čas od času jim postačí i hezký říční oblázek. Jde spíše o gesto, než o reálnou obětinu.“

Nebyl si jistý, zda se podobné pověsti dostaly i k Valerianovi, když žil v mírném odloučení a víceméně se pohyboval spíše v lidské společnosti, ale tohle byla jedna z Illianových nejoblíbenějších. Během svého dětství jich vyslechl od stařešinů nespočet, ale zrovna pověst o strážcích mu v paměti utkvěla ze všeho nejvíce, jelikož to byla věc, co mu po nocích prosycených blesky a hromy, tmou i zlověstným vytím dodávala odvahu zavřít oči a dovolit si usnout, když byl ještě chlapec.
„Je to... Takový příběh. Povídal se mezi lidmi ve vesnici po chladných večerech strávených u ohně. Nevím, kolik je na tom pravdy, ale... Kdoví? Mnohé příběhy mají nějaký reálný a pravdivý základ. V podstatě tedy jde o to, že pokud se člověk chová vůči přírodě s respektem, příroda mu ten respekt vrací. Ať už v podobě dobré sklizně, příznivého počasí, šťastného nálezu... Nebo ochrany. Náš národ má sice v krvi jak elfí, tak zvířecí geny, ale povídalo se, že každý z nás si během svého života může vysloužit ještě jedno zvíře. Něco jako ducha přírody, co na sebe vzal zvířecí podobu a zpovzdálí na nás dává pozor. Tvůj strážce by mohla velice dobře být ta liška, co potkáváš.“

Illian se ho pochopitelně zeptal, jak ho taková věc vůbec napadla, a Valerian cítil, jak se mu žaludek zhoupl jako na vodě, nervozitou, zda tentokrát opravdu krapet nepřestřelil. Táta mu vždycky říkal, že ho ta jeho pusa přivede jednou do maléru!
Ale naštěstí se Illianův výraz velice záhy změnil ve vcelku pobavený, takže se mu hned neskutečně ulevilo. Pohoršený nebyl, výborně!
“Já ani nevím, já jsem… Prostě jsem přemýšlel, že když lidé říkají, že bychom neměli pochybovat o bozích a jejich vůli, že je to vlastně taky jenom taková… Berlička. Když prostě jenom slepě věříš, že všechno, co se ti děje, je nadevší pochybnost správně, protože to tak někdo jiný, mocnější, zamýšlel… No a přišlo mi to nefér, a pak mě napadlo tohle, a já to řekl nahlas nejspíš v úplně ten samý okamžik, kdy mě to napadlo, takže jsem nad tím ani nestihl pořádně uvažovat a… A, no… Takhle to dopadlo!” vychrlil ze sebe vysvětlení té nebezpečně zvědavé otázky, snad aby Illianovi dokázal, že není úplný rouhač nebo blázen, aniž by si uvědomil, že se mu dost možná povedl pravý opak! Ale tak už to v životě tohoto konkrétního zrzavého pometla chodí.
Zmlkl pak konečně, aby si mohl vyslechnout Illianovu odpověď, kterou mu jelínek samozřejmě dopřál, ať už si o jeho otázce myslel cokoliv. A odpověď ho rozhodně nezklamala. Nahnul se trochu blíž, jak poslouchal. A pak se na Illiana usmál a rozhodně přikývl.
“Já si myslím, že máš pravdu… Vždyť… Musela by to být naprosto příšerná existence, a navíc tak nějak nekonečná, kdyby vážně byly jenom bytosti jako z kamene, vázané na svojí moc, bez žádných vlastních myšlenek a pocitů a tak…” souhlasně na Illianovy myšlenky navázal. “Myslíš, že si taky někdy takhle mezi sebou povídají? A třeba si stěžují na nás všechny, jak ten svět hrozně patláme a ničíme, jak jsme často krátkozrací a malicherní?” přišel s dalším revolučním dotazem, jako kdyby ten první už nestačil!
Ale nemohl si pomoct. S Illianem se mu povídalo tak dobře a tak snadno. Bylo to úplně jiné než mluvit s kýmkoliv jiným, s kýmkoliv z lidí z vesnic a měst, kteří obvykle nemívali takhle otevřenou mysl. I když samozřejmě I mezi nimi se našli výjimky. Ale na Illianovi prostě bylo něco… Něco jiného. A Valerianovi bylo v jeho přítomnosti dobře. Cítil se uvolněně a spokojeně, jako kdyby Illian byl jeho dlouholetým přítelem, ne záhadný jelení cizinec, kterého poznal sotva před pár hodinami tak, že mu snědl kouzelný kvítek.
Navíc byl Illian starší a čišela z něj zvláštní klidná a trpělivá moudrost založená na znalostech, ale hlavně zkušenostech. To, že většina z nich byla dost… Pochmurná… To snad jenom prohlubovala.
I proto se Valerian nejspíš nezdráhal mluvit s ním tak otevřeně. Protože věděl, že se vždycky dozví něco zajímavého. A nadevše ho bavilo a těšilo poznávat Illianovo myšlení a uvažování.
A odhadoval, že jemu samému není půlelfova společnost nijak nepříjemná! Jednak z toho, že se ještě nezvedl a unaveně před ním neutekl, což je dost neprůstřelný důkaz, pokud se ptáte mě, ale taky proto, jak upřímně nadšeně vypadal z návrhu společného vytváření věcí pro trh. (A pro radost!)
Zrzek se na to nadšení v jeho tváři nemohl vynadívat! Moc krásně přiživovalo jeho vlastní nadšení, a on si spokojeně poposedl na zemi a jen tak tak se udržel, aby nadšeně nezatleskal. (To už by Illian možná vážně utekl!)
“To je strašně skvělý, to jsem moc rád! A… A já mám čas vlastně pořád, tak nějak… A mám čas i teď! Tedy… Nemyslel jsem to jakože… Ale… No!” zamotal se sám do svého nadšení stejně snadno, jako se mu sem tam zamotávaly do dlouhých pramenů větvičky stromů a keřů, kterými se v Černém lese sem tam musel prodírat.
“Myslel jsem!” začal znovu, odhodlaně, “víš, kdybychom to opravdu dělali, tak by to bylo nejlepší u tebe! Víš, abys nemusel z lesa, pokud bys vyloženě nechtěl nebo nemusel… Takže bych chodil klidně já za tebou! Stejně jsme tam chtěli i zkoušet případně nějakou tu magii a tak! A… Tak jsem jenom myslel, že… By bylo asi dobrý, kdybys… Víš… Mi ukázal, kde že to vlastně bydlíš, abych tam, no… Trefil!” dokončil ten zbrklý a nezadržitelný tok myšlenek a vět, a jeho tváře nabraly o něco červenější odstín, protože si samozřejmě byl vědom toho, jak naprosto příšerně se mu podařilo celé to sdělení poskládat dohromady. Ani normálně nebýval nejlepší řečník, ale pokud byl z něčeho takhle nadšený, bylo to, jako by s ním šilo tisíc démonů naráz a podle toho to pak vypadalo. A taky se bál, aby si jeho nový přítel a potencionální obchodní partner nemyslel, že se k němu domů chce tak urputně vetřít. To nechtěl! Tedy… Chtěl vidět, kde bydlí! Ale nechtěl, aby to vypadalo nějak nevhodně…
Ale on opravdu nechtěl, aby Illian musel riskovat tím, že by chodil z lesa za ním domů víc než by bylo nutné, a rozhodně netoužil po tom, aby snad kvůli tomu musel podstupovat pilování paroží, to bylo… Nemyslitelné! Takže je to přeci logické a všechno, aby Valerian chodil za ním! Že jo? Nebo ne?
Kousl se do rtu.
“Já samozřejmě nikomu neřeknu, kde bydlíš! To… To se nemusíš bát!” dodal proto ještě nahonem, aby případně rozptýlil jakékoliv pochyby a starosti by Illian mohl mít. Valerian by jeho důvěru nikdy nezradil! Takový nebyl. Nikdy by úmyslně neudělal nic, co by jelenímu muži mohlo ublížit.

Illian měl ale zřejmě jeho blaho také stále na mysli, protože stejně jako předtím, když se bavili o tom, jací lidé umí vůči němu být, i teď se zdál být upřímně rozhořčený a starostlivý zároveň. Valerian mu za to byl vděčný, bylo to vážně milé.
“Neboj se… Nedávám na ně už v ničem. Jasně, někdy mě to zamrzí… Ale už jsem se naučil nebrat to příliš vážně. Dřív to bylo těžší, když jsem byl mladší a ještě mi hloupě záleželo na tom, co si o mně oni myslí… Ale teď už je mi to jedno!” usmál se na něj. “Už mi na tom záleží jenom u těch, na kterých záleží mně!” mrkl na něj ještě, možná maličko laškovněji než to původně zamýšlel, ale co už! Třeba si toho Illian ani nevšimne!
Přemýšlel, co by si asi říkali o něm a znovu si muže před sebou pořádně prohlédl. Hm… Určitě by se báli jeho paroží, připadalo by jim divné. To jemu se naopak líbilo! Sedlo k němu a dle Valerianova skromného názoru mu navíc i velice slušelo! Ale jinak… Kdyby si parohy odmyslel… Musel být Illian i z běžné lidské perspektivy považován za velice pohledného! Byl urostlý, měl krásné vlasy, neuvěřitelné oči, perfektní stavbu těla a jeho rysy v obličeji by bezpochyby stály za nějakou tu báseň či dvě! Zvlášť, kdyby se k tomu přidaly ty oči, to už by mohly být rozhodně celé písně, které by chodily blaženě poslouchat ženské ze všech vesnic v okolí, tím si byl jistý! A možná I nějaký ten chlapec, muhecht!
A o to všechno se ti pošetilci sami dobrovolně připravují, protože si nevidí dál než na špičku nosu. Hm. Jejich chyba! Byla to možná krapet sobecká myšlenka, ale takhle měl alespoň Valerian ten výhled jenom pro sebe.
“Navíc já jsem už zvyklý, vždyť mezi nimi tak nějak žiju celý život!” pokrčil ještě bezstarostně rameny a jen se na svého společníka usmál.
Poslechl si pak jeho rady a doporučení ohledně domácích šotků a musel se nahlas zasmát.
“No, jak to tak poslouchám, tak to jsem nejspíš šotek i já!” uculil se, protože přeci jen… Jestli mají šotci rádi korálky a ozdůbky a sarapetičky, a k tomu dobré jídlo… No. Tak to asi budou Valerianovi příbuzní! “Někdy to zkusím, mám toho mraky, jsem děsná straka!” pokývl, stále ještě s velice pobaveným úsměvem na tváři. Jestli jsou si tak podobní, tak to se mu budou šotci usmiřovat jedna báseň! “Takže kdybys někdy chtěl pomoct s vlastní obětinou na usmíření, stačí říct, něco ti přinesu!” přislíbil mu ještě, jako poděkování za dobrou radu!
Naklonil se pak k němu trochu víc, zvědavě, když mu začal vyprávět příběh o strážcích. Takový ještě samozřejmě nikdy neslyšel. A tak poslouchal a jemně, zaujatě, se u toho usmíval.
“To je strašně krásný!” zašeptal pak uchváceně, “máte takových příběhů víc? Určitě ano, viď… Musí být všechny skvělé… Já někdy přemýšlím, o jaké příběhy jsem přišel, tím, že neznám nikoho ze své tajné elfí rodiny…” povzdychl si trochu, ale hned se usmál znovu. “Myslíš, že by vážně mohla být? A zasloužil bych si jí vůbec já, když nejsem t´ealh ale jenom obyčejný půlelf?” zamrkal na vypravěče a v duchu už si představoval, že by to mohla být opravdu pravda a ta liška by nejenom byla celou dobu jedna a ta samá, ale že by dokonce byla jeho Strážce! Dávala by na něj pozor… Hlavně tady, když se toulal po Černém lese.
“Hmmm…” udělal zamyšleně a přivřel oči, “možná by to dávalo smysl, víš, to, že sem pořád chodím a ještě se mi nikdy nic nestalo, ani jsem nenarazil na nic zlého nebo temného, což se, dle slov mého taťky, rovná zázraku…” zašeptal a zatahal se za pramínek vlasů, stále tak zamyšleně.

Mnozí by jistě Valerianova slova odsoudili jako opravdový znak rouhání, ale Illiana ta myšlenka doopravdy zaujala. Ačkoliv to bylo trochu divoké, protože on sám byl opravdu silně věřící a o svojí paní doposud nikdy nepochyboval... Pokud by si něco podobného připustil, spousta věcí by se tím měnila. Nikdo ze smrtelníků netušil, jací byli bohové doopravdy. Nikdo z nich ani neměl právo jejich konání zpochybňovat... Ale když padl kámen na kámen, jak by někdo mohl věřit v bytost, co nemá duši a vlastní charakter? Nemohli přeci být neomylní, nepochybně měli svoje vlastní myšlenky i pocity... A dost možná byli svým ovečkám mnohem bližší a podobnější, než si většina myslela.
Pravda byla přeci jen taková, že téměř všichni se podvědomě uchylovali k nejrůznějším věcem, co jim pomáhaly vnést řád do chaosu, v němž se nějakým způsobem ocitli. Ne všechno dávalo smysl, mnohé věci byly příšerně tíživé a smířit se s nimi se mohlo dokonce zdát i zhola nemožné. Přesně to byl moment, kdy do hry vstupovala víra. S ní bylo všechno snazší - každý krok i dějství se dalo vysvětlit božskou vůlí a už nebylo zapotřebí hledat nic dalšího, protože se obvykle dostavila alespoň částečná úleva. I Illian tohle dělal. Vysvětloval si hrůzy svojí minulosti tím, že to bylo nutné pro větší dobro, ale... Pravda byla nejspíš taková, že se někdy věci děly bez většího skrytého významu. A byť ho to děsilo... Takový už svět a život byl. Nedalo se s tím vůbec nic udělat.
To uvědomění bylo nepochybně děsivé, jelikož se ztrátou podobné berličky si mohl člověk velice snadno připadat neuvěřitelně ztracený, ale Illiana to svým způsobem ukonejšilo. Byť by očekával právě opačný efekt, vzpomněl si díky tomu na mnohé hodiny strávené ve společnosti starších za doprovodu Demetrii. To všemu dodávalo neurčitý nádech správnosti... Protože pravda dokázala mnohdy člověku opravdu otevřít oči.

„V tom máš pravdu,“ pokývl nakonec souhlasně hlavou, než se na Valeriana nepatrně pousmál ve snaze mu dát najevo, že ho kvůli té myšlence nemínil jakkoliv zatratit. Právě naopak. Neskutečně si vážil toho, že vyjádřil najevo to, co si myslel. Podělil se o to, směli diskutovat. A to byla věc, jakou člověk nezažíval každý den, zvláště v případě někoho, kdo žil v absolutním osamění v lese zalitém čirou temnotou.
„Ne, ne, prosím. Neviň se kvůli tomu, dobře? Neřekl si vůbec nic špatného, nemusíš se kvůli tomu cítit jakkoliv zle. Naopak, ta myšlenka je... Zvláštní, to ano. Ale svým způsobem osvobozující. Mnozí z nás žijí celé roky v přesvědčení, že jejich kroky vede nějaká cizí neviditelná síla - kdyby se od něčeho podobného ale dokázali oprostit, mohli by být podstatně svobodnější. A dost možná by činili i jiná rozhodnutí, protože by je tolik nesvazovaly okolnosti.“
Doopravdy si Valerianovy společnosti neskonale cenil. Za tu relativně krátkou dobu, co se znali, v něm stihl probudit tolik světla a dobra, že tomu bylo těžké uvěřit. Pro někoho natolik emočně strhaného a zdánlivě zatraceného to bylo jako obrovský převrat, který byl nepochybně k lepšímu. Mohl za to všechno jen neustále děkovat a usmívat se jako měsíček na hnoji, protože se po velice dlouhé době cítil opravdu dobře. Doopravdy klidně, byl uvolněný. A usmíval se s naprostou upřímností.
„Ano, tím jsem si téměř stoprocentně jistý,“ rozesmál se nad Valerianovou otázkou, zda si myslel, jestli si bohové také mezi sebou navzájem povídali. Soudě dle vlastního setkání s Aurorou o tom nepochyboval, byť jejich rozhovor byl velice krátký. Ne, božstva určitě nebyla úplně taková, jak jim je popisovali nejrůznější kněží a starší generace. Dost možná byli bohové opravdu hodně odlišní od toho, co by běžný věřící mohl očekávat - a myšlenka toho, že i oni si v sobě nesli tu jiskru, jíž mnozí nazývali lidstvím, Illiana rozhodně konejšila. Bez citu by přeci nemohli rozhodovat o vlastních osudech, natož osudech druhých. Muselo to tak být.
„To je dobrý nápad, asi by to tak bylo nejlepší,“ pokýval hlavou souhlasně na Valerianův návrh na společné tvoření. Nebyl si sice úplně stoprocentně jistý, jestli měl doma všechno potřebné, ale to byl už přeci jenom drobný detail. Většina věcí by se jistě dala relativně snadno sehnat, ačkoliv sám sebe rozhodně považoval za připraveného, jelikož si vzhledem ke svému odloučenému způsobu života musel s mnohými věcmi a výzvami poradit úplně sám.
„Samozřejmě, rád ti ukážu cestu. Ačkoliv... Asi bych byl radši, kdybychom se setkávali někde na okraji lesa. Nemám úplně dobrý pocit z toho, že bych tě tu měl nechat bloudit samotného. I když cestu znáš... Je velice snadné se tu ztratit. Nerad bych, aby se ti něco stalo.“
Soudě dle tváří, co elfovi nabíraly sytě červený podtón, se Valerian dost možná styděl za to, co řekl. Sám Illian v tom neviděl absolutně žádný problém, naopak. Spíš se cítil provinile kvůli tomu, že svého nového přítele ještě nepozval dovnitř, protože jakkoliv mu rozhodně nevadilo sedět ve trávě a jen tak si povídat... Černý les byl stále relativně nehostinným, nebezpečným místem. Nepochybně by bylo lepší, kdyby se raději přesunuli k němu - mohli by si tím velice dobře ušetřit nějaké hodně nepříjemné, ne-li přímo nebezpečné setkání. A to byla věc, jaké by se Illian opravdu rád vyhnul.
„Valeriane... To je v pořádku, ano? Nevadí mi, když budeš vědět, kde bydlím. Věřím ti, nemám se čeho obávat. Tedy... Mimo toho, aby tě něco v té tmě nepotkalo. To už je jiná věc.“ Poněkud nervózně si prohrábl svoje blonďaté vlasy a vrhl na elfa po svém boku nepatrný úsměv, pokoušejíc se nadlehčit situaci.

Musel uznat, že se mu značně ulevilo, když Valerian pronesl, že už na názory druhých tolik nedával. Doopravdy byl až příliš dobrý na to, než aby ho ostatní táhli dolů ke dnu - a to byla věc, za níž si Illian jednoduše musel stát, byť ho ještě neznal zrovna nejdelší dobu. Naopak. Působil jako ten vzácný typ člověka, co byl pro svoje okolí a společnost jednoduše až příliš dobrý. Pomyslně se vznášel nad nimi, ostatní mu dost možná nesahali ani po kotníky. A to mohlo velice snadno působit jako zdroj evokující žárlivost.
„To jsem opravdu rád. Lidé dokáží být neskutečně krutí, zvláště vůči těm, co se jim nehodí do jejich předem utvořených škatulek... Je to smutné, ale bohužel je tak většinová společnost konstruovaná. To ale v žádném případě neznamená, že mají pravdu. Je moc dobře, že to bereš takhle. Mnohem důležitější je to, co si o sobě myslíš ty sám a tvoji blízcí, než co si myslí okolí plné kolemjdoucích.“
To, co se pokoušel Valerianovi předat, bylo poněkud zvláštní, protože se těmi slovy sám úplně řídit nedokázal, ale na druhou stranu - o to víc si svého nového elfího přítele vážil, protože oprostit se od toho, aby člověku záleželo na tom, kdo o něm co řekne... Nebylo to jen těžké, mnohdy se to mohlo zdát i absolutně nemožné. I díky tomu Illian Valeriana obdivoval, protože do toho bodu ještě sám nedospěl - a právě díky uvědomění tíhy té cesty vůči němu pociťoval ještě větší obdiv a respekt. Něco takového totiž stálo opravdu dost sil.
Nehledě na všechen ten obdiv a vlahý vztah Illiana ale doopravdy zaskočilo to, když na něj Valerian tak nějak zvláštně mrkl. Nebyl si jistý, co přesně to mrknutí znamenalo - jeho prvotní reakcí bylo poněkud zmateně zamrkat nazpět, ale když se jeho náhlá vlna rozčarování usadila, mírně naklonil hlavu na stranu a roztáhl rty do širokého a upřímného úsměvu.
„Pokud by ses ptal na můj názor... Asi už ho není třeba říkat nahlas, však? Myslím, že ho znáš. Nejsem si jistý, jak moc na něm záleží, ale dle mého jsi úžasný. Jen ať si závidí! Také mají co.“ Jen co to pronesl nahlas, nepatrně se uchechtl, načež opět srovnal výraz na svojí tváři, aby nevyvolával mylný dojem toho, že šlo jen o pouhý vtip. Tak to rozhodně nebylo, právě naopak. Za tím názorem si stál a upřímně si to myslel, což se také pokoušel dát najevo tím úsměvem, ačkoliv vzhledem k jeho obvykle pochmurné náladě, při níž se moc často neusmíval, ten výraz dost možná působil tak nějak všelijak - přeci jen byl dost rezervovaný, ačkoliv tuhle jeho stránku Valerian velice snadno odmotával a pomáhal Illianovi tak trochu vylézt ven ze svojí ulity, což mu jen a jen prospívalo.
„Jsem si naprosto jistý, že pokud bys obětoval něco ze svojí sbírky, určitě by se jim to líbilo. Do šotka máš ale daleko, drahý příteli,“ pousmál se pobaveně, než s potutelně cukajícími koutky lehce zavrtěl hlavou. Ne, Valerian šotek být nemohl. Na to měl až příliš dobré srdce. Nemluvě o tom, že o šotcích se povídalo, že byli maličcí a neskutečně oškliví... Ani to na něj nesedělo. Ne s tím, jak vypadal. Nebylo žádného divu, že na něj lidé reagovali tak, jak reagovali - když kolem nich projde nepopiratelně hezký elf s okouzlujícím úsměvem, nejeden člověk by zbledl závistí a nejistotou.
„A proč by sis ji neměl zasloužit? Tvůj původ na to nemá žádný vliv, Valeriane. Všechno, na čem záleží, máš tady.“ Odpověděl klidným a velice rozvážným hlasem, než mu jemně položil dlaň na srdce a pohlédl mu zpříma do očí.
„Nejsi jen dobrý člověk, jsi mnohem víc. A pokud by si někdo takového strážce zasloužil, tak nedokážu přijít na nikoho lepšího a vhodnějšího, než jsi ty.“ Když ruku stáhl, opět Valerianovi věnoval nepatrný, avšak nepopiratelně upřímný a srdečný úsměv.
„Také si to myslím. Je to dost možná nejlogičtějším vysvětlím, ačkoliv bych popravdě řečeno byl schopný přijít i s dalším. Se svojí aurou bys dost možná mohl temnotu i odhánět, takže... Kdo ví?“

Jakékoliv obavy, které po svých výrocích Valerian pociťoval, se naštěstí velice záhy rozplynuly, protože Illian nevypadal nijak pohoršeně, naopak ho zřejmě těšilo, že spolu mohou diskutovat. Což mohli a zcela očividně naprosto o čemkoliv! I o věcech, které se normálně nahlas neříkaly. Pokud tedy nejste zrzavý elf prokletý pusou, která je často rychlejší než rozum, že ano. V tom případě totiž chtě nechtě diskutujete prakticky o čemkoliv, co vám přeběhne po mysli.
A Illian s ním dokonce souhlasil. Valeriana to naplňovalo radostí, protože takhle mohli společně probádávat úplně nové myšlenky a jejich zákoutí.
„Taky si to myslím!” broukl nadšeně a poposedl si na místě. „Já nepochybuju o tom, že s námi třeba mají nějaké plány, nebo pro nás mají nějaký speciální osud… Ale pochybuju, že pro každého… A i kdyby, tak se to určitě týká jenom nějakých vážně velkých a důležitých věcí, a ne každé blbosti v každodenním životě, vždyť to by nemohli dělat nic jiného, než pořád sedět na zadku a spřádat… A i tak je jich na to příliš málo, aby zvládli dohlížet na každého jediného z nás a vést úplně každý krok!” zavrtěl hlavou. „Lidi by na to mohli trochu myslet, třeba by se jim rozsvítilo… Ale možná by to pro ně bylo moc těžké… Smířit se s tím, jestli jsou zvyklí na tu pohodlnou berličku a svalování každé uhynulé slepice na bohy…” povzdychl si a pokrčil rameny.
Ale nevzdychal dlouho, protože ho okamžitě rozptýlil Illianův smích. Byl to naprosto neuvěřitelný zvuk a Valerian z něj byl nadšený. Nejenom z toho, že ho rozesmál, ale prostě z toho, že ho… No… Rozesmál! Že se směje. Že má radost! To stálo i za případné sražení bleskem od nahněvaného božstva, ne asi!
„Musí to být rozhodně zajímavé rozhovory… Zvlášť jestli se nějaké týkají nás!” uculil se v odpovědi na jeho smích. „Jakože… Nemyslím přímo nás nás, ale obecně!” upřesnil svoji myšlenku hned, raději, ale stejně se nad tím ale zamyslel. „Hmm… Co myslíš, že by řekli o nás? A o tomhle setkání?” podíval se na svého parožím obdařeného společníka zamyšleně, ale s hravou jiskrou v oku. „O tom našem setkání? Myslíš, že v něm mají prsty, nebo je to pro ně překvapení? Jako když jsem si já myslel, že jsi moje magické znamení!” tiše se zasmál, když si na to vzpomněl. A hlavně na to, k čemu to vedlo. Ke kouzelnému kvítku, který skončil jako svačinka pro kouzelného jelena.
Tohle byl pokus nejenom rozvést tuhle zajímavou debatu ještě o kousíček dál, ale taky tak trošku trik, jak z Illiana vylákat, co si o jejich setkání myslí. Teď, po té době, kterou tady spolu už strávili povídáním, na to celé jistě nějaký názor měl. Ať už se jednalo o znamení nebo ne, stalo se to, setkali se, vyměnili si kvítek, a teď tu sedí a povídají si.

A taky! Taky pokročili i v jiném smyslu. Nejenom, že uzavřeli obchodní a výrobní  partnerství a vlastně tak nějak přišli s celým business plánem, což bylo asi úplně to poslední, co kdokoliv z nich čekal, že se jim dneska v lese stane, ale dokonce už se dostali k tomu, že Valerian půjde s Illianem domů! Aby věděl, kde jelínek bydlí. A aby si mohli povídat v mnohem příjemnějším prostředí. I když Valerianovi zrovna teď přišel Černý les jako to nejbáječnější místo pod sluncem, protože dřepěl v mechu zrovna s Illianem a vedl tak příjemný rozhovor, jako snad nikdy.
Znovu ho zahřálo, když se vůči němu Illian projevil tak starostlivě. Bylo to milé. A tak Valerian souhlasně přikývl, přestože si byl poměrně jistý, že by k němu domů zvládl docházet sám, přeci jen, pohybuje se tu po lese už nějaký ten pátek, a úplně sám a bez pomoci. Ale nechtěl tohle za žádnou cenu kazit.
„Dobrá… Tak se vždycky domluvíme kdy a kde se sejdeme a půjdeme k tobě spolu, pokud tak budeš klidnější! Můžeme se setkávat třeba u jezera… Nebo kdekoliv jinde, jak budeš chtít!”
Věnoval Illianovi vřelý úsměv, jakmile ho ujistil, že mu věří, a že je v pořádku, když bude u něj doma. Že jediné, co mu dělá starosti, je Valerianovo bezpečí.
Půlelf se díky tomu neudržel, a znovu se natáhl, aby ho mohl vzít za ruku a jemně mu stiskl.
„Jsi hrozně milý, Illiane!” zašeptal, zatímco stále v dlani svíral tu jeho. „Ale nemusíš se o mě tak bát! Jsem si jistý, že to bude v pořádku. I když za tebou někdy šel sám… Zatím jsem to tady přeci vždycky zvládl bez úhony, no ne?” povzbudivě se na něj usmál a konečně jeho ruku pustil. Doufal, že to nebylo moc dlouho, aby to bylo muži nepříjemné nebo to v něm nevyvolávalo špatné otázky. Přeci jen… Illian už věděl, jak na tom Valerian je a kam směřuje svoji náklonnost. A Valerian zase věděl, že to bývá mužům, kteří to tak nemají, často nepříjemné a bývají z toho nervózní. A to by bylo to poslední, co by chtěl. Už mu na Illianovi a jeho společnosti příliš záleželo. A Illian navíc viditelně nervózní byl, nejspíš z celé té situace, a Valerian mu to nechtěl ještě zhoršovat.
Byl si jistý, že je to už hodně dlouho, co u sebe doma někoho měl, vyjma svého přítele Garretta, o kterého přišel, a teď se mu tam měl nasáčkovat prakticky neznámý drzý a ukecaný půlelf.

Jakmile se dostali k názorům ostatních, vyplynula z té konverzace poněkud… Zvláštní situace! Valerian se totiž na okamžik přestal hlídat, a když mluvil o tom, že mu záleží pouze na názoru lidí, na kterých záleží jemu, do čehož už naprosto přirozeně zahrnoval i Illiana, zapomněl se a na muže naproti sobě poněkud… Laškovněji mrkl.
Což způsobilo kuriózní vlnu reakcí. Illiana to mrknutí viditelně zaskočilo a netušil, co si s ním počít, protože jako odpověď se Valerianovi dostalo série zmatených zamrkání následované upřímným, ale maličko rozpačitým úsměvem.
A rozpaky se ještě zmnožily, když Valerianovi vystřihl kompliment založený na tom, že je Valerian jednoduše úžasný! Což zmíněnému úžasnému chlapci vehnalo do tváře další ruměnec, ale než stihl jakkoliv zareagovat, Illian se uchechtl, díky čemuž byla rázem řada na úžasném chlapci, aby byl zmatený.
Co to znamenalo? Smál se, protože to nemyslel vážně? Chtěl to zlehčit, protože to řekl jinak než to myslel nebo…? Otázky, samé otázky! Co si z toho má vzít? Je úžasný nebo není?!
I úsměv, který se Illianovi objevil na rtech, byl trochu zvláštní, a Valerian ho nedokázal rozluštit.
Aby zamaskoval svoje rozpaky, dal si pramen vlasů za ucho, což trvalo o maličko déle než obvykle, přeci jen, potřeboval maličko nahnat čas.
„Ou! Já… Totiž… Děkuju ti…!” vydechl nakonec a zadíval se na Illiana.
Rozhodl se konečně, že to prostě bude brát jako vážně míněný kompliment, a že za to nedorozumění může jistojistě on, protože chudáka rozhodil tím svým mrknutí, jako kdyby to flirtování nedokázal udržet na uzdě!
„Moc mě těší, že si tohle myslíš…” zašeptal a usmál se na něj, „abys věděl, já si taky myslím, že jsi úžasný… Lidé nevědí, o co přichází, ale to už je jejich prokletí… Jsou příliš mělcí a krátkozrací…” pokýval moudře hlavou a nechal si pramen přepadnout zpátky do obličeje, alespoň trochu zakryl jeho i jeho červenání.
… Které se jenom prohloubilo, když ho Illian ubezpečil, že do šotka má daleko, což byl stoprocentně další kompliment! Jistě, mohlo to znamenat cokoliv… Ale Valerian byl přesvědčený, že to kompliment byl! A tentokrát to možná věděl i Illian, protože potutelný úsměv byl mnohem méně zmatený než ten předchozí! A proto se taky Valerian červenal o dost intenzivněji.
A to neměl nejmenší tušení, na co při tom Illian myslí! Kdyby totiž jenom tušil, že touhle poznámkou naráží jelení t´ealh především na jeho vzhled, tak… No. Kdo ví, jak moc velké rajčátko by z něj bylo!

Obvykle to byl totiž Valerian, kdo lovil chlapce na přívaly lichotek, protože co se týče lidských chlapců a mužů, na lichotky je zrovna neužilo. Na jejich obranu, většina byla zvyklá celý den tvrdě pracovat, což poněkud otupilo případnou poetickou část jejich ducha, pokud tam nějaká taková byla.
Jedinou výjimku v této konstelaci tvořil chlapec, který může za pověstný výrok o souhvězdích z pih na Illianově kůži.* Shodou náhod byl tento chlapec potulným bardem a vypravěčem příběhů, který ve svém životě nikdy nemusel tvrdě pracovat. Tedy… Pracovat tvrdě uměl. Jen to obvykle nedělal rukama. Jeho poetická stránka tak byla vybroušená k dokonalosti a Valerian se topil v milých vyznáních náklonnosti. Není tedy asi divu, že tento potulný básník byl největší láskou Valerianova krátkého života, protože do vztahu s ním tentokrát někdo dával stejně tak jako z něj bral. A to se prostě nestává!
Ale všechno hezké musí někdy skončit. A taky že skončilo. Celé tři měsíce se za Valerianem jeho básník vracel každý druhý den, každou druhou noc, aby mohl objevovat nová a nová souhvězdí a sdílet s ním zážitky a historky, až se pak jednoho dne prostě… Neukázal. Už nikdy. Valerian do dnešního dne netuší, co se s jeho přítelem stalo, a ač o tom nikdy nemluví (kromě prvních pár týdnů, které otci proplakal a provzdychal nad kovadlinou), stále ho to trápí. Byl by se smířil i s tím, že se potulný bard prostě začal potulovat kolem jiných sličných jinochů, jenom kdyby věděl, co se stalo, protože takhle nad ním pořád strašila ona možnost, že ho o barda připravilo něco horšího. Jako… Bandité. Nemoc. Divá zvěř. Příšera. Prostě… Smrt.
Ale zřejmě to navždycky zůstane bolestnou záhadou, kterou se mu nepodaří rozluštit.

Byl proto rád, když ho nadchl a rozptýlil Illianův příběh o strážcích a možnost toho, že by mohl mít svého. Svoji lišku, která ho hlídá na jeho cestách nebezpečným Černým lesem. Illian byl přesvědčený, že by si ji zasloužil i přesto, že není jako on. A dokonce není ani skutečný elf.
A pak… Mu položil ruku na srdce. Valerian zamrkal. Podíval se na jeho dlaň, a pak zpátky na něj, jemu do očí. Usmál se a naprosto automaticky Illiana po ruce jemně pohladil.
„Děkuju ti…” zašeptal vděčně a upřímně.
Bylo to krásné… Obojí. Že o něm Illian smýšlel takhle hezky, i to, že by mohl mít blízkou bytost, která by na něj dávala pozor. Teď už se rozhodně musí pokusit navázat s ní nějaký bližší kontakt. Poznat ji trochu. Až ji příště zahlédne kolem jezera, podělí se s ní o svůj úlovek. A zkusí jí pořádně poděkovat za to, že na něj dohlíží!
Z liščích fantazií ho ale vytrhla další Illianova teorie. Zvědavě na něj zamrkal.
„Moje aura…?” zašeptal tázavě.
Pak ale zavrtěl hlavou a rychle vstal, sebral ze země svůj luk, aby si ho pověsil zpátky na záda, a pak Illianovi nabídl ruku, aby mu mohl pomoct vstát, pokud by o to muž stál.
„Povíš mi o tom po cestě, pokud budeš chtít!” usmál se na něj, zase plný energie.
„Jinak asi nikdy nevyrazíme! Nevím, jak daleko bydlíš, ale i tak… Měli bychom vyrazit než nás tady zaskočí tma!” pokýval vcelku rozumně hlavou.
Povídalo se mu s Illianem krásně, ale hrozilo jim, že i přes plánovanou první návštěvu jeho lesního domova tady oba dva v konverzaci zapustí kořeny a dostihne je noc. A noc v Černém lese je opravdu temná. A Valerian nikde v dohledu svoji lišku neviděl, aby mu pomohla. A taky neměl možnost proměnit se v jelena, jako Illian, a tak by ho jen zdržoval a v případě nebezpečí je tak ohrozil oba dva. A to by rozhodně nechtěl.





* konstelace a souhvězdí, já vím, jsem děsně nenápadně vtipná!

Valerian měl naprostou pravdu, nebylo by ani v nejmenším moudré riskovat setmění. To sice v teoretické rovině v rámci Černého lesa znělo jako věc, jakou by člověk nejspíše ani nepocítil, ale opak byl pravdou: zatímco přes den byl porost stále relativně tmavý a za slunečných dnů v něm vládlo příjemné šero, noc byla černá jako uhel. S takovou by neviděli nejen na krok, ale ani dobrých pár stop před sebe, což by mohlo působit značné potíže jim oběma. Illian jako takový už se v lese orientoval velice dobře i za zhoršených podmínek, ale možnost toho, že by se Valerianovi mohlo něco stát... Nehodlal to riskovat. Nač pokoušet osud? Však jim vůbec nic nestálo v cestě, přesun k němu domů byl nejen logický, ale také rozhodně dobrou volbou. V lese bylo nebezpečno.

S vděčností přijal Valerianovu ruku a postavil se zpět na nohy, preventivně se rozhlížejíc kolem. Byť se zatím nic nestalo a stíny se držely stranou, chtěl si být doopravdy jistý, že je po cestě někdo nebo něco nepřepadne. Ne, že by snad pochyboval o schopnostech svého nového a milého společníka, ale nemohl v žádném případě podceňovat škodlivé schopnosti lesa a jeho ostatních obyvatel.
„Máš pravdu, bude dobré vyrazit. Není to sice daleko, ale jeden nikdy neví.“ Nepatrně se na elfa pousmál, než se dal do kroku, aby ho odvedl k sobě domů. Ta představa mu přišla poněkud zvláštní, jelikož tam žil už notnou řádku let a návštěvníky měl pouze dvakrát - ale ani v nejmenším mu to nebylo jakkoliv proti srsti, byl rád. Kterak na to nejspíše úplně nevypadal, cenil si společnosti, natož pak té Valerianovy. A trocha pohostinnosti nikdy nebyla špatnou volbou, zvláště pak v případě někoho, kdo mu byl takhle blízký.
„Ptal ses na to, co by asi podle mého názoru řekli bohové o našem setkání,“ nadnesl nakonec, aby se vrátil k načatému hovoru a zodpověděl Valerianovu otázku. „Myslím si, že by byli spokojení, minimálně Aurora s Äyanaii. Nemám pochyb o tom, že to celé nemůže být jenom náhoda - a vzhledem k tomu, jak jsme se setkali a jak se situace vyvíjí... Řekl bych, že to byl boží plán. Tak jako tak, ať už nás svedly dohromady zásahy bohů nebo ne, v mých očích je to setkání osudové tak jako tak. Takže pokud jsme u magických znamení, ty jsi nepochybně to moje.“
Nebyl úplně zvyklý mluvit vyloženě od srdce, takže jeho slova nejspíše vyzněla nejen dost kostrbatě, ale pravděpodobně i chaoticky... Ale myslel je naprosto vážně a upřímně. Bylo mu srdečně jedno, jestli se s Valerianem opravdu potkali teprve ten den, ale cítil k němu jakési pouto. Zvláštní, pevné a vřelé. A to bylo něco, čeho se mínil nejen držet, ale zároveň i pečovat, protože si až moc dobře uvědomoval to, jak vzácné jejich setkání a vazba byly.

Když padlo slovo na setkání a možné místo, kde by se mohli sházet, projela mu tělem náhlá vlna bolesti. Na jezero neměl nejlepší vzpomínky, jelikož zrovna tam se poprvé setkal s Garrettem. Našel ho tam samotného bezvládně ležet na pomezí břehu a mělčiny, která se postupně barvila do ruda jeho vlastní krví. Děsivé a bolestivé pro obě strany, ale... Jednalo se o uzavřenou kapitolu. Neměl by se přeci jen nechávat strhnout minulostí a svými chmurnými myšlenkami, však? Mohlo by být naopak dobré si k tomu místu utvořit nové vzpomínky, na což byl Valerian perfektním adeptem, jelikož se po jeho boku cítil opravdu dobře a uvolněně.
„Dobrá, to jezero zní dobře. Není příliš daleko ani od kraje lesa, ani od domu. Dobrý nápad,“ pokýval uznale a souhlasně hlavou, než se mu na tváři opět vyklubal úsměv. Byl milý? Ani zdaleka si tak nepřipadal, ale pokud to tak jeho nový přítel viděl... Jak by něčemu podobnému mohl odporovat? Jestli totiž někdo z nich byl opravdu milý, tak to byl nepochybně Valerian. Svým srdcem by předčil drtivou většinu společnosti, nechyběla mu energie ani nadšení. Takovou vlídnost Illian už opravdu dlouho nepocítil - a nejen, že za to všechno byl neskonale vděčný, ale opravdu se v něm probouzela touha ji náležitě oplácet, protože se vedle svého nového elfího společníka cítil lépe. Myšlenky ho netáhly ke dnu, konverzace plynula naprosto samovolně a lehce a on si ji užíval každým coulem. Valerian byl zkrátka okouzlující.
„Máš pravdu, důvěřuju tvým schopnostem i tomu, že tě les nechá na pokoji. Bohové ví, že pokud by se ti něco stalo, asi bych si to s ním šel se sekerou v ruce pěkně vyřídit.“ * Ačkoliv to mohlo vyznít trošku ironicky, když nakonec dodal i tu nepatrnou vyhrůžku vůči lesu, bylo na něm znát, že to myslel vážně a upřímně: byť o Valeriana měl tak trošku starost, protože znal Černý les, skutečně mu věřil. Přeci jen se dostal už takhle daleko sám! Jistě by to zvládl. Ale kdyby ne... Posekat pár stromů, aby se lesu pomstil (jelikož ho skutečně považoval za poměrně živou entitu, což se mu už mnohokrát potvrdilo) mu rozhodně nedělalo problém.

„Nemusíš děkovat, drahý Valeriane. Je to pravda, za to se neděkuje - to spíš já děkuju tobě, že mi dáváš možnost být ve tvé společnosti. Kterak se nepovažuju za zrovna nejvíce společensky založeného člověka, jsem za to opravdu rád. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych si s někým takhle rozuměl... A o to jsem za to také vděčnější.“ Nadále se na Valeriana usmíval, jen tentokrát opravdu bez sebemenšího náznaku pobavení nebo rozpačitosti, jelikož z něj to překvapení a zmatení postupně odpadlo.

Zatímco pokračovali v cestě, Illian neustále očima těkal po okolí, vyhledávajíc svoje známé body, dle kterých se orientoval v případech, když si nebyl jistý. Ne, že by snad cestu domů zapomněl, ale snažil se vybírat tu opravdu nejsnazší a nejvíce bezpečnou cestu - tudíž se záměrně vyhýbal napadaným kmenům stromů, příliš zarostlým úsekům a celkově dával pozor i na to, kudy šlapali, jelikož byl les plný údajně bludných kořenů.
„Ta aura... Nevím kolik toho v tomhle ohledu víš, ale někteří lidé jsou na podobné věci citlivější. Někdo to popisuje jako neurčité světlo nebo záři kolem daného jedince, jiní zase spíš jako vůni nebo melodii. Je to hodně individuální, ale celkově vzato jde zkrátka o náboj člověka. To, jakým způsobem se vyznačuje a působí na svoje okolí, dalo by se říct. A pokud bych měl nějak popsat tvoji auru, tak by to bylo právě světlo - protože záříš jako slunce. Vřelostí, dobrem a harmonií.“



* původně jsem psala: „Asi bych se dal na dráhu dřevorubce.“ A pak jsem si uvědomila, že s tím svým vohozem (košile a trochu odrbaný kalhot), vousy a parohy už tak trošku jako lumberjack vypadá, ups