Město Ylä

Vzhledem k tomu, že postrádala jakoukoliv mapu a v Nescoře se vyznala asi tak dobře jako ve svých myšlenkách (takže nijak, chápeme), dokázala sotva odhadnout, jak daleko se od města asi mohli nacházet. Nebýt Nixe, pravděpodobně by se musela alespoň na chvíli přeměnit a jednoduše vzlétnout hodně vysoko, aby měla dobrý rozhled nad krajinou a mohla reálně navigovat - otázkou však bylo, jestli by něco takového v současném stavu dokázala. Ruku sice měla ošetřenou, ale ve svojí zvířecí podobě by ji nahradilo křídlo… A pokoušet se létat s takovým ochromením by mohlo dopadnout celkem ošklivým pádem, takže měla v důsledku opravdu neskutečné štěstí, že výjimečně necestovala sama.
Dokonce i ten kůň si to užíval! Když se společně s ním hnala do ruin, aby dohnala svůj poslední úlovek, celou dobu byl pěkně nabručený. Neustále si odfrkával, s oblibou se zastavoval na místě a nechtělo se mu poslouchat. Ať už si ho tedy Nix získal jakýmkoliv způsobem (přeci jen konstatoval, že se skamarádili… to byla k Marionině nelibosti pravda) tak to podle všeho fungovalo opravdu dobře. Ji možná rád neměl, ale jeho ano. A dokud byl poblíž, z nějakého důvodu už netropil hlouposti, ani potíže. Což bylo rozhodně fajn, protože na takové věci rusovláska jednoduše neměla trpělivost.

Odchod z Equeských ruin jim oběma (respektivě všem třem, pokud se počítala i Klepna) přinesl alespoň drobný nádech bezpečí, jelikož se úspěšně vzdálili od místa, kde je napadli ohniví vlci. Marion o nich moc nevěděla, kromě toho, co stihla vypozorovat během pokusu o obranu - rozhodně byla ale vděčná, že od nich byli alespoň o kus dále. Matně jí připomínali jiné potvory z Vargenu, co se potulovaly v okolí její rodné vesnice. Tamní se jich sice nebáli, ale to jen protože byli chránění tamní šamankou a jejími bezpečnostním opatřením. To se skládalo z drobných znamení vyrytých do kmenů stromů, vyznačených na kamenech a rozvěšených po keřích… Fungovalo to jako pomyslná bariéra, co odpuzovala nebezpečné tvory. Kdo se odvážil vykročit ven, ten byl na vlastní pěst - ostatní se ale nemuseli obávat, že jim vběhne varg* domů a odnese si jejich dítě jako svačinu.
Tahle upomínka na ohněm rozpálenou zem, odkud utekla, Marion nebyla moc příjemná. Snažila se na to myslet co nejméně: ale když se ocitla v žáru boje a ucítila to, jak se jí do ruky noří vlčí zuby, byla tím téměř poznamenaná. Zvláště, když v nose stále cítila krev a oheň… Což byla věc, před níž se aktivně snažila utéct. Zapomenout na ten incident.

Pochopitelně, věci byly mnohem snazší s Nixem po boku. Sice byla víceméně zvyklá na kompletní samotu, ale jeho přítomnost jí nevadila - navzdory pochybnému začátku to naopak vítala. Nechtěla být úplně sama… A fakt, že si docela rozuměli jí neskutečně pomáhal, protože se nemusela aktivně ohlížet přes rameno a její tichá, hluboce pohřbená touha po živé společnosti byla ukojená.
„Jak se cítíš? Možná bychom si měli radši udělat přestávku.“ Prolomila ticho, co se mezi nimi dvěma rozprostíralo. Narušovaly ho pouze zvuky tlumených kroků a občas kůň, co se pohyboval společně s nimi. Marion nebyla úplně ten typ člověka, co by aktivně vyhledával konverzaci a uměl ji vést - i přesto ale podléhala starostem a zvědavostí, takže si tuhle otázku zkrátka odpustit nemohla. Jak taky? Když viděla Nixovu ránu, měla z toho vážně příšerný pocit. A on byl sice silný a nepochybně i statečný, ale… To neznamenalo, že nebyl raněný. Čím dříve se měli dostat k tomu zpropadenému léčiteli, tím lépe.
Kůň na jehož hřbetě se nacházela, jí k obrovskému překvapení frkl na odpověď. Znělo to skoro jako souhlas… Možná byl také unavený, konec konců, byli na cestě už nějakou dobu. Rusovláska sice neměla ponětí jak dlouho přesně, jelikož se jí čas slíval dohromady a nedávala řádně pozor na nic jiného, než svoje okolí a Nixe (na kterého byla částečně naštvaná, protože si za bohy nenechal pomoct!) ale třeba by to nebyl úplně špatný nápad. Dost možná si tu reakci od koně jen vymyslela, protože koňskou řečí rozhodně nemluvila, ale kdyby se snad dostala do bodu, kdy by bylo zapotřebí tu ideu obhájit, mohlo by jít o potenciální argument! *
„Je tohle… To město, o kterém si mluvil?“ Jak se vlastně jmenovalo? Nix předtím zmiňoval dvě města, z níž vybrali jedno a dali se na cestu. Marion chvíli pátrala v myšlenkách, než konečně vylovila název - Ylä. Stálo od nich ještě kousek cesty, ale oproti vzdálenosti jakou už urazili to bylo téměř na dosah ruky. Tenhle fakt byl značně uklidňující, protože to znamenalo možnost konečně něco udělat s ránou, co Nix utržil při boji s rozlícenými vlky. A Marion věděla moc dobře, že o tom slyšet nechce (což sám řekl!) ale kdyby bylo po jejím, okamžitě by ho vytáhla na koně a začala tryskat k branám, aby ho tam dostala co nejdříve.
„Lidé sice nejsou něco, na co by se dalo těšit, ale… Něco normálního k jídlu a opravdová postel neznějí úplně špatně,“ zauvažovala nahlas, než obrátila hlavu směrem k Nixovi. Záměrně přitom vynechávala jakoukoliv zmínku o léčiteli, ačkoliv to byla pochopitelně jejich absolutně nutná první zastávka. Kdyby se rozhodl protestovat, klidně by ho tam dotáhla násilím… Ale takovou věc nehodlala říkat nahlas. Už věděl, že byla paličatá! Jak moc, o tom se asi dalo ještě polemizovat, ale podstatné zůstávalo to, že na něj myslela. Nezatěžoval ji, ani neotravoval. A fakt, že byl zraněný byl sice nepříjemný, ale ona o něj měla reálně akorát starost, než aby ji to štvalo. Vlastně… Svým způsobem si to vyčítala, protože ho od ruin odtáhla ona. A to nejmenší co mohla udělat bylo to, že dohlédne na to, aby se na to podíval opravdový léčitel, ne žádný laik. Kdo ví, jestli ty vlčí potvory neměly v arzenálu ještě nějaký hodně pomalu působící jed nebo něco obdobného. Nescoří fauna byla zatraceně podivná.  



* O těch někdy v bestiáři Vargenu! Prozatím to shrnu: vlkům podobná, veliká šelma co sežere všechno co vidí
* Chtěla bych vidět Nixovu reakci, kdyby mu řekla, že si to ten kůň taky myslí. Jakože… „Koukej mi navalit ty věci!“ „Ne!“ „Ten kůň se mnou souhlasí, taky chce abys ty věci navalil! Tak dělej!“

Nix se pokoušel soustředit na malé věci. Na to, že vítr od severu přinášel vůni sněhu a hor, že u země se povalovaly tenké chumáčky mlhy a tmavé mraky, které se skoro líně sunuly po obloze už pár hodin předpovídaly déšť. Když se totiž soustředil na tak jednoduché věci, zapomínal na ostrou bolest, která ho pronásledovala s každým krokem.

Marion neřekl nic. Jednak nechtěl, aby začala vyšilovat - a že by určitě začala, protože jí na Nixově zdraví očividně záleželo mnohem víc, než jemu samotnému a druhak... Neměl nejmenší tušení, co si myslet o tom, že se nehojil. T'ealh přeci měli skvělé regenerační schopnosti, většina nemocí se jim obloukem vyhýbala a z těch, co ne, se vždycky dost rychle vylízali. Proto Nix nerozuměl tomu, že rána se nejen nelepší, ale naopak vypadá ještě hůř. Vsadil by se, že kdyby ho Marion u ruin neošetřila, už dávno by nešel po svých, ale ležel někde na kraji cesty v horečkách. Ani to jí ale neřekl. Měla svých starostí dost a on vlastně naivně věřil, že to nic není a za pár dní bude všechno v pořádku. Přežil daleko horší věci, než nějakou drobnou popáleninu.

Takže Nix šel hezky po svých vedle koně, všímal si malých věcí a ignoroval skutečnost, že se mu po těle pravděpodobně rozlézá infekce.

"Je mi dobře, můžeme úplně klidně pokračovat," zalhal a zapletl prsty do koňské hřívy. Pravda byla taková, že opravdu chtěl pokračovat. Navzdory všemu totiž musel uznat, že návštěva léčitele už nezněla jako tak pitomý nápad. Vlastně zněla jako zatraceně dobrý nápad. Nix potřeboval zůstat v pohybu, vydat se s Marion na cestu, najít ji. Nepotřeboval, aby se zhroutil někde do rokle, upadl mu ocas a slezla srst. V tom stavu by teda moc daleko nedošel, to si uvědomoval i on se svou nedozírnou tvrdohlavostí.

"Nemusíš se pořád strachovat, Marion. Kdybych se chystal omdlít nebo udělat nějakou podobnou blbost, určitě bych ti dal předem vědět," ušklíbl se a obrátil zrak k obloze. Byl to zvyk, který si vypěstoval měsíci na lovu. Někde tam je. Někde tam je. A on ji najde. Teď, když má Marion, ji najde určitě.

Hodně rychle ale obrátil zrak zpátky k cestě, linoucí se pastvinami a směřující k městu. Invërnská pláň sice nebyla nejzajímavější místo v Nescoře, ale Nixovi se před očima objevily černé mžitky, takže se donutil sledovat lány vysoké trávy a prostě doufat, že náhlá slabost zmizí stejně rychle jako přišla.

Nemohl si na cestu stěžovat. Nedalo se sice hovořit o kráse celé pláně, ale když nic, byla alespoň klidná. Občas zahlédl v dálce stádo srnců nebo jelenů, jednou se mu dokonce povedlo ulovit králíka. Lidé z okolních vesnic a měst se nijak daleko nepouštěli a pro Nixe a Marion to znamenalo bezpečí i ve chvíli, kdy nikde nebyly žádné stromy nebo zříceniny, kde by si mohli odpočinout. Líbilo se mu, že se pro jednou nemusí pořád otáčet a hlídat si záda. Stačilo, když je hlídal Marion. A koni, který si ho zřejmě oblíbil a přijal ho za svého. Nixe nikdy nenapadlo, že být adoptován koněm je vlastně docela fajn. Hlavně, když ho neštípal zuby, neoháněl se po něm a celkově nejevil známky toho, že by ho chtěl při první příležitosti zadupat do trávy.

"Ano, to je Ylä. Není ničím moc zajímavá, ale je u vody, je tam klid, málo lidí,..." Nix trhnul rameny a doufal, že se neplete a doopravdy dorazili k Ylë. Ne teda, že by kterékoliv jiné město bylo špatné, ale rozhodně by byl docela trapas, kdyby Marion s jistotou tvrdil, že je to určitě ono a pak při první příležitosti zjistil, že nějak nevědomky přešli Skály a objevili se daleko na severu. Kdyby nic jiného, jeho pověst zdatného průvodce by tím dost utrpěla.

"Nechci se tu zdržovat příliš dlouho, ale máš pravdu, že pro normální jídlo bych teď udělal fakt hodně. A pro postel. A horkou koupel." Zněl jako zhýčkaná slečinka? No fajn. Vlastně mu bylo tak mizerně, že mu to bylo jedno. Mluvil pravdu. Nemohl se dočkat horkého vývaru, čaje s rumem, teplé postele a koupele, která mu s trochou štěstí prohřeje ztuhlé svaly a dodá nějakou energii. Ani si nepamatoval, kdy naposledy snědl něco, co by neulovil sám nebo co neměla v zásobách Marion. Stýskalo se mu po čokoládě, po kakau a rozhodně taky po pražených kaštanech.

"Je něco, co si potřebuješ ve městě zařídit? Bez urážky, ale vypadáš, že jsi z Nescory ještě moc neviděla a nerad bych tě po cestě někde ztratil." Všiml si, s jakou nedůvěrou Marion studovala mapu a sice věřil v její schopnosti, ale Nescora nebyla proslulá svou pohostinností. Vlastně byla složitá, často matoucí, pořád nebezpečná a pro cizince ve všech směrech nevhodná. I Nix na jihu párkrát zabloudil. Pamatoval si, když poprvé navštívil Narrigen a jeho klikaté uličky ho tak zmátly, že jimi bloudil od poledních hodin až do setmění. Nakonec měl štěstí, skončil v hospodě a ráno se chytil party námořníků. Když se do města vrátil, dával si zatraceně dobrý pozor, aby se pořád pohyboval tam, kde i většina ostatních lidí. A to lidi nesnášel.

Z podobně hlubokého přemítání ho vytrhla ostrá bolest. Vystřelila mu do boku ve stejně spalujícím ohni, jako když ránu utržil. Pevně se kousnul do spodního rtu, ale docílil jenom toho, že během chvilky ochutnal kovovou pachuť vlastní krve. Sevřel koňskou hřívu. Změřil si pohledem úsek cesty, který jim ještě zbýval k prvním chudým stavením města a celou dobu se modlil ke všem bohům, na které si vzpomněl, aby si Marion ničeho nevšimla. Byla totiž dost tvrdohlavá na to, aby ho svázala, přehodila přes hřbet koně jako pytel brambor a tak dovezla až přede dveře prvního léčitele nebo léčitelky.

Upřímně od Nixe ani neočekávala jinou reakci, než souhlas s pokračováním v cestě. Však bohové… I navzdory faktu, že strávila drtivou většinu svého života na odlišném kontinentu, kde byla paličatost víceméně globální nešvar - Nix by tamní obyvatele svojí tvrdohlavostí hravě převálcoval. Nemělo smysl se pokoušet jakkoliv nadnášet alternativu alespoň dočasné pauzy a odpočinku, co by mu jistě neuškodil. Marion předem věděla, že poté co dostala tuhle odpověď bylo zkrátka jasno: čekala je finální rovinka a pokud by se v ní čirou náhodou nezdvihla touha svého společníka násilně uspat a odvést ho do města na hřbetu koně jako pytel brambor, hodlal pěkně kráčet po svých nehledě na to, jak se asi cítil.
Na jednu stranu musela jeho odhodlání svým způsobem ocenit. Bylo to obdivuhodné, ne že ne. Ale všeho moc škodí, což se bohužel dalo aplikovat i na současnou situaci… I díky tomu měla také notnou dávku obav, ale stejně jako si Nix nechával pro sebe detaily ohledně toho, jak se cítil, ona se rozhodla držet stranou tyhle invazivní myšlenky, aby ho s tím nezatěžovala a také i neotravovala. Však byl dospělý, svéprávný a perfektně schopný se o sebe postarat sám! Nikomu takovému by se nelíbil obdobný nátlak, takže to Marion brala jako formu základní slušnosti, necpat mu to. Ne víc, než už udělala předtím.

„Dobrá tedy.“ Pokynula hlavou, ačkoliv se jí to ani za mák nelíbilo. Vznětlivá povaha uvnitř jejího nitra se okamžitě ozvala svojí typickou potřebou vzdorovat a dosáhnout svého, ale Marion se tuhle svoji část urputně snažila krotit. Hádky už měli za sebou, však? Opakování téhle věci by se opravdu moc ráda vyhnula, pro dobro jich obou. I proto se také v duchu modlila ke všem známým božstvům, aby ten paličák mluvil pravdu a k tomu zpropadenému léčiteli to stihli dřív, než si užene něco horšího, než co už schytal.
„To je od tebe skutečně moc hezké, Nixi. Oceňuju to, jak hezky na to myslíš.“ Odpověděla s mírnou dávkou pobavení, když dodal následující větu. Koutky jí přitom mírně zacukaly, protože si to snažila reálně představit - ale obavy jí to pochopitelně nezahnalo. Těžko si to vysvětlovala, ale opravdu jí na něm docela záleželo… Na poměry osamělého zabijáka asi víc, než bylo radno. Jak se jí vlastně podařilo tak rychle přivyknout na něčí společnost? Samozřejmě, nedalo se mluvit o nějakém extrémně hlubokém a intenzivním poutu, přátelství na život a na život a na smrt ani ničem podobném - i přesto ale šlo o silně atypickou situaci pro člověka, jakým Marion byla. Obvykle lidi preventivně nenáviděla. A nejen to, muže o to víc. Netušila, kdy přesně si tuhle averzi stihla vypěstovat, ale stejným způsobem ani nechápala to, jak bylo možné, že se nevztahovala právě na vlka kráčejícího vedle ní. Co bylo jinak? Možná podvědomě přeci jen toužila po někom, kdo by toleroval její přítomnost… A třeba bylo konečně načase, aby odložila část svého ohně a přestala na veškeré okolí hledět s bezpředmětnou nenávistí a kompletní absencí důvěry.
„Hádám, že víc snad ani vědět nemusím,“ vydechla spokojeně, když Nix popsal místo, k němuž se blížili. Vlastně jí bylo srdečně ukradené, jak se která vesnice nebo město jmenovalo, čím bylo proslulé… A co v něm číhalo. Každé místo pro ni představovalo jen dočasnou zastávku, takovou přestupní stanici. Nikde se totiž nezdržovala dostatečně dlouho na to, aby reálně přilnula a zajímala se jakkoliv víc - vzhledem ke svému způsobu života a nešťastným vzpomínkám si zkrátka nemohla dovolit setrvat příliš dlouho. Obavy jí to nepovolovaly. Ne, když se bála toho, že by se mohl opakovat incident, co ji vyhnal z domova.
„Vůbec se ti nedivím. Už jen ta představa zní neskutečně lákavě… Ale co potom realizace.“ Mírně zasněně vydechla, než věnovala Nixovi potutelný úsměv. Nemohla s ním jednoduše nesouhlasit - sice byli oba dva podle všeho zvyklí na život na cestách a všechny ty různorodé věci, jež obnášel, ale… To rozhodně neznamenalo, že člověku nechyběla špetka pohodlí a něco lepšího, než čeho se mu dostávalo na denní bázi. Vlastně to bylo spíše naopak, čím déle se daný jedinec nacházel daleko od civilizace, kdesi v divočině a na vlastní pěst, tím více si později cenil drobností, jaké by obyčejný člověk mohl brát za absolutní samozřejmost. Třeba jako čerstvá polévka, rozvrzaná postel a horká koupel!
Právě vize koupele Marion asi lákala ze všeho nejvíce. Tohle bylo její tajné guilty pleasure - víceméně jí bylo celkem ukradené, jestli šlo o malou káď, opravdovou vanu nebo venkovní jezero. Milovala koupele, dokonce i ty studené. K těm dříve mívala nejblíže, jelikož se vzhledem k divoké ohnivé magii často nacházela ve stavu, kdy na dotek žhnula skoro jako při horečce a maličké zchlazení bylo vždycky fajn… Ale s příchodem do Nescory už tímhle jen tak netrpěla. Tamní chladné podnebí tuhle její část značně tlumilo, což bylo svým způsobem fajn, ačkoliv v důsledku toho chvílemi krapet trpěla. Zdálo se totiž, že čím chladněji bylo, tím slabší se cítila… A tak si na podobné věci dávala preventivně opravdu bedlivý pozor.*
„Zařídit? Nic moc mě nenapadá. Jen doplnit zásoby, trošku načerpat síly… Nic zvláštního. Abych pravdu řekla, nerada se na takových místech zdržuju, takže… Co můžu, to vyřizuju raději dál od lidí. Pořád jsem si tu ještě úplně nezvykla, všechno je… Dost odlišné od místa, odkud pocházím.“ Porovnávat svoji domovinu s místem, kde se nacházela v současnosti by bylo asi celkem divné. Jistě, mnohé věci setrvávaly neměnné i navzdory kontinentům, ale i přesto Marion stihla vypozorovat několik vskutku kritických rozdílů… V chodu ji ale držela především upomínka toho, že pokud nebyla vítaná v rodné zemi, jak by asi tak mohla být vítaná na úplně cizím místě? A přesně díky tomu se hodlala v Ÿle zdržet co nejkratší možnou dobu, jelikož by velice snadno mohla uvést do potíží nejen sebe, ale především i Nixe. Nixe, který o její problémové minulosti zatím nevěděl… A ona se jaksi neměla k tomu, aby mu přiznala co přesně provedla, natož aby vyslovila nahlas svoji největší obavu: tudíž fakt, že chvílemi kompletně ztrácela jakoukoliv kontrolu nad ohněm bublajícím ve svých žilách.

Podobné myšlenky se však rusovláska snažila udusit stejně rychle jako požár. Nemohla dovolit, aby ji ty obavy sežraly zaživa… Už takhle byla dost paranoidní, stačilo opravdu jen maličko k tomu, aby se zbytky její přítomnosti vypařily jako ranní rosa a ona setrvala ve stavu, kdy by z ní už nezbylo víc než prázdná skořápka vyplněná čirou hořkostí.
I díky tomuhle stavu jí chvíli trvalo, než si všimla toho, co se stalo. Byla natolik zabraná do svých myšlenek, že Nixe na moment spustila z očí a jakmile se na něj znovu podívala, zbledla jako stěna. K čertu! Samozřejmě, že to bylo mnohem horší, než připouštěl. A ano, vize toho, že by ho doopravdy šoupla na koně jako pytel brambor a odcválala až do obýváku k léčiteli byla najednou opravdu nebetyčně lákavá!
„Nixi? Nixi, k čertu!“ Vydechla zhrozeně, než zastavila koně a pohotově seskočila. Jejich čtyřnohý přítel vydal jakési velice neurčité odfrknutí, u kterého si Marion nebyla ani za bohy jistá, zda šlo o výraz otrávení nebo starosti - v dané chvíli na tom ale vůbec nesešlo, protože měla co dělat, aby nezjančila kvůli tomu, jak zle najednou jejich společník vypadal.
„Podívej se na mě.“ Automaticky Nixe podepřela, než jednou rukou uchopila jeho bradu a pozvedla ji, aby mu mohla pohlédnout do očí. „Pomůžu ti do sedla a tu cestu k léčiteli zkrátíme, nemůžeme riskovat, že se to všechno ještě víc zhorší. Dobře? Vím, že se ti to nelíbí, ale nedopustím, aby se ti znovu něco stalo. Protestovat můžeš dodatečně, až ti bude líp.“ I nadále Nixe držela pro případ, že by ho zradily nohy - konec konců, sice to asi znělo pěkně ošklivě, ale opravdu vypadal příšerně. A ona nemohla jen tak stát a přihlížet k tomu, jak se jeho stav nejen vůbec nelepšil, ale místo toho se dle všeho čím dál víc zhoršoval.




* Aka kterak by původní Marion, dle které je tahle inspirovaná, reálně v Nescoře umřela Chůdě moje, zimu nedává stejně jako já vedro!