Město Teppasmies

Druhým největším městem Nescory je Teppasmies. To se ale nachází ve vnitrozemí a je obklopené dalšími městy i vesnicemi, což mu společně s dobrým umístěním propůjčuje značnou oblibu u nejrůznějších obchodníků, kteří jej využívají jako obchodní uzel.
Jako město je poměrně veliké, je domovem mnoha obyvatel a smí se pyšnit i zajímavými společenskými akcemi, které obvykle pořádají tamní šlechtici. Ti si často pořizují sídla poblíž města či přímo v něm, takže na ně lze velice snadno narazit. I díky tomu se v Teppasmies nachází značné množství nádherných budov i pěkných domků, ulice jsou relativně čisté a obchod vzkvétá.
Avšak i toto město má svá stinná místa… Ta se nachází stranou v podobě potemnělých uliček, zlodějíčků potulujících se napříč tržišti a samozřejmě i nejrůznějších pobudů, co velmi často jednají na popud některého z rozmarných šlechticů…

Všude dobře doma nejlépe. Tady to platilo dvojnásob. Už jsem tu nebyl moc dlouho. Bylo krásné pozorovat spící  město. Obvykle bych hned zamířil k sobě domu. Tentokrát to však bylo jinak. Město mě lákalo. Přišlo mi jako bych se tu mohl procházet roky a i tak by mě to neomrzelo. Samozřejmě mi ale chyběla Niadee. Těšil jsem se nejen na to že se stane mojí ženou ale i na to že jí budu moct tohle krásné město ukázat. 
Do svého sídla jsem dorazil až k ránu. Ani jsem nešel spát. Bylo potřeba řešit svatbu. Chtěl jsem vše domluvit, naplánovat a připravit abych se pak mohl pro Niadee jen vrátit a mít svatbu hned po příjezdu. 
Každému jsem o mé nastávající vyprávěl. Chtěl jsem aby mi záviděli. Bylo co mi závidět. Jakožto ženatý muž jsem hned o něco váženější. Nebude takový problém stát se potom králem. Ženatý muž vypadá o mnoho víc důvěryhodně. 
Dohodnout všechny věci nebylo jednoduché. Nejdříve jsem musel vymyslet jak bude svatba vypadat, co kde postavíme, co se uvaří a spoustu dalšího. Musel jsem se dohodnout na dni kdy bude vše hotové a až potom jsem mohl zvát hosty. Vše to byla několikadenní práce ale nakonec byla úspěšná. Po nějaké době bylo skutečně vše domluvené a sepsané. Měl jsem smlouvy na vše co se dělo. S několika lidmi jsem se ještě vrátil k lesu abych jim ukázal kde mají co postavit. Vše jsem domluvil tak abychom měli dost času na cestu. Mohl jsem znovu odcestovat do hlavního města. Až se vrátíme bude už vše připraveno.

Potloukala se po ulicích a užívala si to, jak se za ní lidé ohlíželi. Bylo jí fuk, jestli to bylo kvůli jejím křídlům, krvavě rudým šatům s vyzývavým výstřihem a rozparkem na jedné noze nebo faktu, že kolem jen tak nešla... Ona se vznášela. Její chůze byla nadlehčená, hravá a vyzařovala z ní sebejistotu i určitou svůdnost. Při každém pohybu jí na noze i na rukách cinkaly stříbrné náramky a ona si tiše broukala jakousi stařičkou melodii, kterou onehdy slyšela jako dítě, když ji hlídala strýcova družka.
Byla v dobrém rozmaru. Slunce jasně zářilo na obzoru a ona si užívala to, jak se odrážely v jejích blonďatých kadeřích a dokázaly její modro-zelené oči rozzářit jako dva drahokamy. Zatímco se pohybovala napříč ulicemi a odlehlejšími uličkami Teppasmies, vykračovala si, jako kdyby jí celé město patřilo. Ačkoliv na hlavě měla místo zlaté koruny věneček upletený z úponků planých růží a měla v něm zasazených několik šípků jako poctu svojí paní Crännäris, kterou nosila ve svém srdci, považovala se za pomyslnou královnu. Kam vkročila, tam na sebe strhla pozornost a dokázala s tím velice dobře pracovat. Koho mohla, toho přetáhla na svoji stranu... A komu se znelíbila, toho buď královsky ignorovala nebo mu ukázala, kdo byl v okolí paní. Uměla si sjednat pořádek, třebaže na první pohled působila křehce. Neštítila se ani špinavé práce, ačkoliv ji povětšinou přenechávala na svojí pravé ruce, Tristanovi. Ten byl ale zřízený po flámu z minulé noci.
Při té vzpomínce se škodolibě poušklíbla. Varovala ho, aby nepil tolik té brusinkovice, ale nedal si říct. Slavili nedávné úspěchy: jemu se podařilo získat docela výhodný kšeft pro jednoho z tamních zbohatlíků a jí se podařilo zmíněného zbohatlíka okrást, zatímco se ji pokoušel neúspěšně sbalit. Byli poměrně sehraná dvojka, pokud šlo o působení chaosu a neplechy. Tristan sice až tolik nesdílel jejího záškodnického ducha, ale viditelně pro ni měl slabost, takže byl ochotný udělat i věci, které byly podle jeho vlastních slov „pod jeho úroveň.“ Nessëa ho za to potom vždycky velice štědře odměnila, konec konců už za těch pár let věděla moc dobře jak na něj. Byl totiž v jádru úplně stejně zkažený jako ona. A s tím se zatraceně dobře pracovalo.

Ačkoliv bylo ještě poměrně brzy na to, aby začala pít, její kroky se stejně stočily k tamní nejlepší hospodě. Nesla název U Tančící víly což bylo přinejmenším úsměvné vzhledem k tomu, že ani jeden z majitelů jistě nikdy žádnou skutečnou vílu neviděl... Dokud jim se vší pompou nenakráčela dovnitř a nezarazila se ve dveřích.
Interiér byl na den poměrně temný, neboť měl okenní tabulky z tmavého skla a vnitřek ozařovalo očarované osvětlení, což byla první věc, která z té hospody dělala něco víc. Nessëa se záměrně zastavila v otevřených dveřích a dramaticky se opřela jednou rukou o futra, plně vědoma toho, že přirozené světlo prostupující dovnitř do hospody muselo rozzářit její vílí křídla, která byla v tu chvíli dokonale na obdiv. Společně s její jednou nohou na spodním schůdku to vytvářelo celkem pěkný pohled, neboť byla vidět část její nohy téměř až k vrchní části stehna, kde jí končil rozparek a vykukoval část popruhu, na kterém měla pod šaty skrytou ozdobnou dýku - první dárek od Tristana. Nikdy ji nesundavala, už několikrát se jí vážně hodila. Byla to její jediná ostrá zbraň a ona na ni nedala dopustit.
Po několika vteřinách vešla naplno dovnitř, zavřela za sebou dveře a natiskla se zády na jejich chladnou desku. Po tváři se jí rozlil spokojený a trošku hříšný úsměv, než očima přeletěla po tamním osazenstvu a rovnou pozvedla jednu ruku na znamení toho, že si míní objednat něco k pití. Sotva jí ze rtů splynula objednávka na brusinkovou šťávu, zaplula automaticky zaplula ke stolu, který byl kompletně obsazený už na první pohled urozenými pány. Zdálo se, že hráli nějakou karetní hru - a soudě podle hromádek mincí a cenností na desce stolu, stejně tak jako jejich vážných výrazů a těkavých očí, byla jejich hra naprosto seriózní. To se jí hodilo, měla ráda risk a nebezpečí, což z hazardu činilo celkem zajímavou kratochvíli.
Místo aby si přitáhla k jejich již tak nacpanému stolu židli, vyhlédla si jednoho z tamních hráčů a se sladkým úsměvem se mu posadila na klín. Jen co to udělala, okamžitě mu přejela ukazováčkem po rtech a sladce se na něj pousmála, jako kdyby se tím snažila omluvit svoje drzé a naprosto troufalé chování.
„Zdravím, krasavče. Snad nevadí, že se k vám připojím,“ broukla sladkým hláskem, než sjela svýma dravýma očima po naprosto každém muži sedícím u stolu. Nakonec se ale pohledem přeci jen zastavila zpět na mladíkovi, který jí padl za oběť. Chvíli mu hleděla do tváře, než sjela pohledem na karty v jeho ruce - zezadu, neviděla co přesně skrýval v rukávu - a zamyšleně naklonila hlavu na stranu.
„S vaším dovolením bych se připojila, drazí pánové... Ale obávám se, že vaši hru neznám. Byl by někdo z vás ochotný mě při příštím kole zasvětit? Peněz mám dost.“ Nevinně zamrkala v očekávání toho, jestli se jí někdo ujme... A jestli nakonec neskončí shozená na zemi, protože si dovolila moc.

Jayden seděl u stolu ve společnosti ostatních zbohatlíků z okolí. Hra se začínala přiostřovat, ale on nezoufal. Zůstal soustředěný a vypadalo to velice nadějně. Karty v ruce neměl nejlepší, ale v rukávu zajisté ano. Všechny si je proto nenápadně přemístil svou mechanickou rukou k těm ostatním tak, aby byly v zákrytu. V tom ale zavrzaly panty dveří a jeho na chvíli oslepilo jasné světlo z venku. Pootočil se a spatřil dívku, která zajisté přilákala pozornost nejednoho z pánů, ale on většinou na takové dámy štěstí neměl. Možná to bylo tím, že žádný z bohů neměl důvod k tomu, aby nějakou z nich dovedl osud až k němu.
Jenže v tom ta dívka došla přímo k němu a troufale si mu sedla na klín, při čemž mu prstem přejela po rtech, čímž ho naprosto šokovala. Nebyl zvyklý na to, že byl někdo také tak drzý, jako byl právě on sám. Nevěděl, jestli to bylo dobře, nebo špatně, ale rozhodně ho to celkem rozhodilo. "Hm...Původně jsem se na vás chtěl ohnat kvůli tomu, jak jste se drze vetřela na můj klín, ale vidím, že ani nevíte kdo jsem, natož pak co hrajeme za hru." pronesl a všichni pánové u stolu se sborově nahlas rozesmáli, načež se na jeho tváři rozzářil úsměv, který nasvědčoval tomu, jak spokojený sám se sebou byl.
"Nu. V příštím kole možná ano. Teď ne. Nerad bych, aby jste mi z mého klínu koukala do karet a využila to. Pokud mi slíbíte, že neřeknete a ani nic nenaznačíte tady pánům u stolu ohledně mých karet, tak tu můžete zůstat sedět hádám a přihlížet, jak se to dělá. Po hře vám to vysvětlím. Ale nevím, jestli by pro vás nebyla pohodlnější židle, než můj klín, drahá" pronesl a vyložil jednu z karet na stůl. Byl to černý král a všichni překvapeně vykulili oči. "Teď bych klidně vsadil svou ruku na to, že to v příštím kole mám v kapse" zašklebil se na ostatní.
Vypadal do toho opravdu zažraný a očividně tu byl poměrně dlouho i podle toho, že i přesto, že měl kabát, klobouk, rukavice a dokonce i vestu sundanou, měl vlasy docela zpocené z těch nervů. Mimo to před ním leželo několik prázdných číší a jedna plná. Ani jedna z nich však nevypadal na to, že si dal alkohol. Vypadalo to spíše na brusinkovou šťávu říznutou ještě k tomu vodou. Klepl svou pravačkou o stůl a na té levé zvedl dva prsty nad hlavou "Ať mám do zásoby" Dodal a číšník mu hned přinesl dvě plné číše. Důvod proč neluskal jako ostatní byl, že pravou mu to nešlo a levou se to stále ještě nenaučil. Neměl potřebu se učit něco tak očividně málo potřebného. Proč by si přeci přidával naprosto zbytečnou práci, když se mohl jen válet a užívat si peněz.
Zvedl pomalu jednu číši, dal si pořádný lok a otřel si pusu o hřbet levé ruky. "Tady je beztak tak brusinková šťáva nejlepší v celý proklatý Nescoře. Což?" rozesmál se a čekal, až všichni ostatní podniknou svůj tah. Poté vyložil na stůl černou královnu, prince, princeznu, rytíře a čísla 10-7 "Tak co? Končíte pánové? Hrdě se zeptal a ostatní s otráveným povzdechem položili karty na stůl a přikývli. "A já asi dneska úplně. Nemám na o nervy" pronesl jeden z nich a všichni se k němu přidali a odkráčeli z baru "Pff.. Zbabělci. A to jsem vás chtěl zapojit do hry. Tak nic." pokrčil rameny. "A heleďte kolik židlí si tu najednou uvolnilo." mírně si rýpl a zasmál se.

Vlídně se na něj pousmála a v očích jí zajiskřilo, jak jí tělem projela elektrizující vlna magie. Měl pravdu: neměla sebemenší tušení, co byl zač a ani co hráli. Karty poznala, protože si je člověk nemohl s ničím splést, ale věděla moc dobře, že se napříč Nescorou hraje hned několik typů a nikdy netrpěla urputnou touhou naučit se je hrát... Až do teď. Měla volný den, její jediný společník spal a ona se příšerně nudila. Už to bylo dlouho, co se pořádně navíc ukázala ve společnosti úplně sama, Jakkoliv si užívala Tristanův doprovod, pokud ho měla po svém boku nebo kousíček za zády, musela se držet zkrátka. Byl pekelně žárlivý a majetnický, což nebylo zrovna dvakrát ve shodě s tím, jak byla Nessëa zvyklá vystupovat před ostatními. Velice ráda se předváděla, strhovala na sebe pozornost, ráda se rochnila v přízni druhých. Sice ji občas někdo začal pomlouvat, ale ona si toho po většinu času nevšímala. A pokud to bylo nějak extrémní... Vždycky si s tím dokázala s pomocí Crännäris nějak poradit.
Zdálo se, že její nejnovější oběť sice nebyla jejím počínáním kdovíjak nadšená, ale alespoň se necukala. Mladík ji ze sebe okamžitě neshodil, což bylo vskutku dobrým znamením. Většina lidí na jeho místě by se nejspíš zachovala podobně, což musela ocenit - neměla ráda, když jí někdo kazil její chvilku. Jakkoliv věděla, že kdyby se dostala do nebezpečí, byla by ve značné nevýhodě, nijak jí to nebránilo provokovat všechno a všechny kolem sebe. Skutečně se považovala za pomyslnou královnu města... A to nikdo nemohl změnit. Na to, aby jí někdo srazil hřebínek by bylo potřeba hodně silného nátlaku, protože Nessëa neměla v povaze se hroutit. Nebyla slabá, nenechávala se zpomalit sentimentalitou, sladkými city nebo ctí.

„Jistě mě můžete poučit, vzácný pane.“ Odpověděla na něj tím nejsladším hláskem, než nevinně zatřepotala řasami. Vybrala si dobře, byl pohledný. Nebyla ale ten typ ženy, co si s ostatními pohrává se záměrem mít z toho něco víc, ačkoliv ji bavilo provokovat, chodit oblečená trošku vyzývavě a vyvolávat dojem zájmu... Málokdo jí skutečně padl do oka na tolik, aby nad něčím takovým vůbec uvažovala. Byla spokojená s tím, jak věci byly, nechtěla na tom nic měnit. Faktem ale bylo, že se kvůli tomu už nejednou dostala do potíží... Zatím se jí z toho všeho ale vždycky podařilo vybruslit. Lidé totiž hodně těžko hledali argumenty, když jim vrazila ozdobný nůž do stehna nebo do ruky, přišpendlíc je ke stolu nebo židli. Třebaže byla nepochybně pomstychtivá a nedělalo jí problém pro násilí zajít daleko, nerada si špinila ruce. Pořád to byla přeci dáma - a tak spíše preferovala elegantně sedět někde v klidu a šeru, zatímco Tristan dělal všechnu tu špinavou práci za ní. Ne, že by mu to vadilo, miloval to stejně moc jako ona.
„Pochopitelně, moc ráda počkám,“ pokývla hlavou, zatímco se jí na tváři rozlil viditelně spokojený výraz. V očích jí stále jiskřilo, takže působila tak trošku dojmem dítěte, které bylo natěšené na novou hračku. A že to tak i bylo... Všichni ti pánové u stolu byli její možné hračky. A on byl princem mezi nimi všemi, ačkoliv šlo jen těžko odhadovat, jestli si to uvědomoval. Na čem Nessëa spočinula svýma dravýma očima, toho nebyla ochotná se pouštět... Jedině by ji někdo popudil. Potom byla stejně zhrzená jako kdejaká odkopnutá milenka - jen místo házení věcmi spíš tropila horší zvěrstva.
„Musím rázně nesouhlasit. Tohle místo je hodné královen, tudíž pokud nic nebudete namítat... Velice ráda setrvám.“ S těmi slovy se k němu natáhla přes jeho vějířek karet a vtiskla mu něžný polibek na tvář. Zatímco se od něj odtahovala, pozvedla koutky rtů, které byly rudé jako krev. Nepatrně si přitom sevřela v zubech spodní ret, než sklopila řasy a otočila se tváří zpět k ostatním pánům sedícím u stolu. Všechny si velice dobře prohlédla - jakkoliv to rozhodně nebyli žádní pobudové, jemu se rozhodně vyrovnat nemohli. Crännäris věděla, proč ji zavedla zrovna k němu. Mohla by s ním být docela zábava, pokud by ji skutečně naučil hrát. Nessëa sice neměla nejspíš potřebné předpoklady pro to, aby byla dobrou hráčkou... Ale to neznamenalo, že si to nemohla užít po svém.

Netrvalo to dlouho a jeho společníci se rozprchli jako ptáci při zahřmění. Nessëe to nijak zvlášť nevadilo - sice tím přišla o část manipulovatelného publika, ale hlavní objekt jejího zájmu setrvával na místě a nepůsobil dojmem, že by je chtěl následovat a vzít do zaječích. Proto jen konečně složila křídla, sjela po něm pohledem a nakonec mu v nové vlně drzosti zahákla ruce za krkem.
„Zdá se, že jste dneska vyhrál na plné čáře, gratuluju.“ Její hlas byl vlídný a sladký, ale pro pozorného posluchače v něm dozníval i podtón tajemna... A nenechavosti. To byly víceméně její poznávací znaky, společně s příšernou hravostí a sklonem k určité povýšenosti. Díky tomu by ji nejspíš většina jejích vílích - třebaže polovičních - sester nenáviděla. Nenesla jejich vlídnost, nezkaženou grácii a rozhodně nevyznávala jejich čistý způsob života, spíš naopak.
„Hmmm... Mohli bychom si zahrát sami. Sice nemůžu být důstojnou soupeřkou, ale jsem učenlivá.“ Při jeho poznámce o uvolněném místu a prázdných židlích se jen sladce pousmála, než ho něžně chytla za bradu a pohlédla mu zpříma do očí. Její pohled byl intenzivní, byl mírně dravý ale zároveň i hravý... Především ale byl uhrančivý, stejně jako její oči jako takové. Odrážely se v nich nejen dvě barvy, které se dokonale kombinovaly a odrážely obě její stránky, ale především se v nich zrcadlil záchvěv její magie.
„Pročpak bych odcházela, když můžu být v blízkosti tak pohledného a šarmantního muže? Nemyslíte, že bych tím byla sama proti sobě, drahý?“ Odpověděla mu nakonec s absolutním klidem a seriózností. Pomaličku mu potom přejela palcem po rtech, než jeho bradu pustila a znovu se na něj sladce pousmála.

"Nu ohledně toho kdo jsem.Vlastní zdejší nejrozlehlejší panství. Vedu většinou denní a někdy i noční partie Rešágy, Horotu a ohledně kostek také Obekymu. Jsou to naše vlastní městské hry a povětšinou je zná pouze bohatší vrstva, ale vy nevypadáte zrovna jako chudinku, takže udělám výjimku a možná vám některé vysvětlím." Jayden pronesl a poté se rozesmál"Já ani nevěděl, že toto město má královnu. Rád jí poznávám hádám, pokud se za ní doopravdy považujete a jste jí hodna. Já vím v tomto městě pouze o Králi. A to jsem já m'lady. Jayden Elijah Owens" Pronesl mírně rýpavě se silným Vänsaarijským přízvukem, i když by se vzhledem k lokaci Teppasmies u něj očekával Allarenský, jenže byla pravda, že velká města byla povětšinou směsicí všeho možného. Poté natáhl svou pozlacenou mechanickou ruku, aby si potřásli a mírně se u toho usmál. U jejího něžného polibku na tvář se mu do tváří nahrnul lehký ruměnec a on překvapeně zamrkal "Hmm... Drzosti nebo odvahy, jak se to vezme, máte opravdu na rozdávání, musím podotknout. A namítat? Nevypadáte jako člověk, který by námitky přijímal, jinak byste si odsedla hned při mé poznámce o židlích, drahá." Odpověděl a shrnul svou výhru do kožené elegantní brašny, kterou s sebou nosil pouze na partie. "Mimo to královna města? Jakpak to, že jsem vás tu zatím nikdy nepotkal?" zeptal se jí a zapnul brašnu. Když pak brašnu odkládal na zem, tak mu oraženě zahákla ruce kolem krku a později ho i chycením za bradu víceméně přinutila se na ní podívat, při čemž jemně polkl "Obávám se, že to možné nebude Rešága je hra pro čtyři a více hráčů. Horot pro tři a více. Na Obekym tu nemám své speciální kostky. Mám je doma na panství. Bohužel vás tím pádem nejspíš nenaučím žádnou z her, kterou znám" pronesl ignorujíc její poznámku o jeho šarmantnosti a vzhledu a snažíc se z toho pomalu, ale jistě vyvléknout. Nechtěl si zahrávat moc s kdejakou ženou, protože dost z nich představovalo hrozbu pro jeho jmění a možná i jeho samotného, jenže málokterá byla tak sebevědomá, drzá a neodbytná jako právě tato.

Takže se při svém výběru nesekla... Hezké. Sice si za bohy nemohla vybavit, který ze šlechtických rodů držel nad městem největší podíl moci a patřilo mu nejrozlehlejší panství, ale ani nemusela - sám se jí totiž představil. To jméno už jí povědomé bylo. Tristan se sem tam zmiňoval o některých šlechticích, protože na ně míval celkem pivku - a to byl jenom další důvod, proč se nemínila hnout ze svého místa. Pravděpodobnost, že by se tam její společník přišel, byla velice mizivá. Spal jako zabitý, čemuž nejspíš pomohla i její neškodná tinktura, kterou mu během nasávání přilila do pití... Necítila se kvůli tomu zle, spíš naopak. Užívala si, že se mohla utrhnout ze řetězu, udělat pár hloupostí a potom se vrátit znovu domů, kde s tím mohla provokovat.
Podal jí ruku... A k jejímu překvapení byla nejen mechanická, ale i zlatá. Tak to bylo zatraceně neobvyklé. Už jenom fakt, že fungovala... Bylo to zatraceně obdivuhodné. Na jaké bázi asi fungovala? Vypadalo to poměrně složitě, ale tím víc ji to fascinovalo. Byla od přírody přehnaně zvědavá, což pro ni v té situaci znamenalo velikánský objev. Ani se na sobě nesnažila zakrývat tu směsici zvědavosti a obdivu, když k němu napřáhla vlastní ruku, na které jí viselo několik stříbrných náramků a potřásla si s ním. Líbil se jí ten pocit, když se její prst setkaly s těmi jeho mechanickými. Trošku to studilo, ale nebylo to nepříjemné, to rozhodně ne. Spíš to bylo zvláštní, neobvyklé. A ona už si začínala v hlavě plánovat, jak by ho o ni mohla připravit... Takový úlovek by totiž byl ideální do její sbírky. Cizí pozlacenou končetinu totiž tedy ještě rozhodně nevlastnila, proto nebylo žádným překvapením, že pro ni její srdce zahořelo.

„Těší mě, lorde Jaydene.“ Necítila se nijak divně, když ho oslovila jménem. Dělala to běžně úplně u každého, v kombinaci s nějakým slušným a rádoby úctyhodným označením to snad každý vždycky vzal dobře, takže neměla důvod předpokládat, že by ho tím mohla popudit. Pokud by se tak stalo... No. Vždycky mohla zkusit trošku jiný přístup, což? Měla spoustu možností, její současné chování vedlo k cestě jen jedné z nich, té nejschůdnější a nejvlídnější. A ona se rozhodně neštítila hrát trošku nečistě, spíš naopak. Někdy se v tom až moc vyžívala, takže ji občas Tristan musel doslova chňapnout za ruku a odtáhnout, protože by jinak byla schopná převrátit vzhůru nohama celou budovu.
„Uznávám, že jsem o těch hrách možná nějak zběžně slyšela, ale moc toho nevím. Rozhodně to ale zní, že jste velice dobrý a zkušený hráč...“ Pípla lichotivě, než mu přejela ukazováčkem po hrudi. „Byla bych vskutku poctěná, kdybych se od vás mohla něco přiučit. A můžu vás ujistit, že chudinka rozhodně nejsem. To bych tu také nebyla, však?“ Líně si začala na prst namotávat pramen světlých vlasů, které v tamním očarovaném světle působily trošku více stříbřitě, než na slunci.

Chvíli vyčkávala, než se k němu znovu přiblížila - tentokrát ale ne k její tváři, nýbrž k jeho krku. Užuž to vypadalo, že se mu chystá uštědřit polibek na krk, když se tiše uchechtla a pošeptala mu tichým, sladkým a trošku táhlým hlasem do ucha:
„Samozřejmě, že má. Nessëa, moc mě těší,“ zašvitořila něžně, zatímco se jí rty zvlnily v nesmírně spokojený úsměv - a to i navzdory tomu, že to neměl šanci postřehnout. „Jestli jste vy král... Pak se naše království nebezpečně kříží. Znamená to snad válku? Nebo... Nové a naprosto nečekané spojenectví?“ S těmi slovy se od něj odtáhla a věnovala mu sladký úsměv, viditelně pobavená celou situací. Nepochybovala o tom, že se za krále považoval. Nepochybovala by ani o tom, kdyby jím skutečně byl... Ale její přirozenost jí kázala něco jiného. Měla příliš nezdravou touhu po moci a na jeho nenarazila jen při jedné ze svých cest napříč královstvím... Najednou se z něj stala kombinace překážky a trofeje zároveň. Nebyla si jistá, co z toho více převažovalo, ale pořád ho vnímala primárně jako zdroj zábavy a možnost se pobavit na cizí účet, protože do něj už stihla zatnout svoje pomyslné drápy. A do čeho zaťala drápy, toho se nepouštěla. Mnoho před ním by už mohlo vyprávět... Někteří dokonce mnohem barvitěji než jiní, protože jim svými drápy zanechala šrámy na těle, nehledě na to, že obvykle byla spíš psychický typ predátora. Občas si zkrátka nedokázala pomoct. Konec konců... Měla to v krvi. Crännäris, draka a špetku šílenství od Jünai.

Líbilo se jí, že už se mu podařilo docela trefně vystihnout její náturu. Nebyl ani omylem vedle - námitky pro ní byly jenom slova, která musela nějakým způsobem přebít stejně jako to nejspíš dělal on při hraní karet. Byla to překážka, to ano. Ale zároveň také určitá forma výzvy, což bylo něco, před čím ona jednoduše nechtěla couvnout. Tristan by řekl, že byla příliš šílená na to, aby couvnout dokázala - ale ona to tak neviděla. Neměla pocit, že by neměla snad žádné hranice, spíš je ještě nestihla objevit. Doposud nenarazila na nikoho, kdo by jí dokázal odporovat natolik efektivně, aby ho mohla považovat za hodného soupeře. A ne, že by po něčem takovém nějak zvlášť toužila, protože si užívala svoji nadvládu a pocit moci. Kdyby se někomu podařilo srazit jí hřebínek a celou situaci otočit proti ní... Nechtěla nad tím přemýšlet. Měla dost života ve Skalách, měla dost poslouchání druhých, chtěla si dělat co se jí zamane a bylo jí jedno, kolik lidí přitom strhne s sebou. Nebo jestli cestou půjde přes mrtvoly.
„Já vím. A to je pravda... Bod pro vás za vynikající pozorovací schopnosti, drahý Jaydene.“ Při poznámce o tom, že ji ještě nepotkal se jenom uchechtla a pobaveně mu položila dlaň na tvář, znovu se nebezpečně přibližujíc k jeho obličeji. Hypnotizovala ho svýma očima a usmívala se přitom jako šelma, která byla připravená ukousnout místo nosu celou hlavu.
„Drahý králi... To, že jste mě ještě nepotkal nic neznamená. Já vás taky nepotkala,“ odpověděla mu mile, než ho pohladila po tváři a pustila ho. „Vaše koruna je stejně těžká jako moje. Upřímně doufám, že o tom nepochybujete, protože v takovém případě bych nejspíš musela vzít situaci do svých dlaní a přesvědčit vás. Ne, že by mi to vadilo...“ Pokrčila rameny nevinně, než těkla očima po zbytku lidí v hospodě. Bylo poměrně brzy, takže se mezi nimi nenašel nikdo vyloženě pod obraz. Pořád tam ale bylo docela dost párů očí na to, aby vytáhla svoji špinavější hru.
„Myslím, že to necháme u vzájemné důvěry a respektu, co říkáte?“ Poplácala ho po rameni, než nepatrně pohnula se svými křídly, od niž na zem splynula špetka stříbřitého prachu. Bylo celkem ironické, že něco takového říkala vzhledem k tomu, že po celou dobu narušovala jeho osobní prostor a byla nevychovaná a drzá jako žába, ale pro ni to nebyla ani v nejmenším překážka. Byla zkrátka taková, už to vlastně ani pořádně nevnímala.
„Ach, to je taková škoda... Možná bychom ale mohli zajít pro ty kostky, hm? Anebo bych mohla já naučit nějakou hru vás. Co na to říkáte?“ V očích jí tančily plamínky zlověstnosti, když to vyřkla, ale přesto si na tváři udržovala doslova andělský výraz plný nevinnosti.

"Stačí bez toho lorda. Zatím ten titul v kapse nemám. Otec ho ještě zařizuje, abychom nemuseli 'čekat' na jeho smrt. Chce, abych měl stejné možnosti už teď a vzhledem k tomu, že v naší rodině se titul vždy dědil až po smrti, musí vyřídit pár papírů. Co však není, brzy bude" pronesl a prohrábl si své vlnité hnědé vlasy svou mechanickou rukou. Při každém jejím pohybu se v ní otočila ozubená kolečka, podobná hodinovému strojku, která byla dokonce částečně viditelná i z venku.

"Děkuji a zajisté. Věnuji tomu vskutku hodně času" pronesl a podíval se dolu na její prst, kterým mu jezdila po hrudi, což ho nutilo se držet dál, ale zároveň lákalo. To všechno, jak bylo oprsklá. Znamenalo to, že byla jiná, ale možná také nebezpečnější. Cítil se v tu chvíli, jako bez možnosti úniku a to se mu rozhodně ani za mák nelíbilo. Když mu někdo narušoval osobní zónu a speciálně takovým způsobem, jako to dělala ona, tak byl jako zamrzlý. Nebyl schopen se tomu nijak bránit a i jeho slova pomalu ztrácela smysl.

Když se mu pak ještě přiblížila ke krku a zašeptala mu do ucha, projel mu po zádech mráz, jako by v té košili stál venku uprostřed kruté zimy. Výrazně polkl a zhluboka se nadechl "Já... válku ani zdaleka s nikým vést nechci. Myslím, že pokud mám jen dvě možnosti, spojenectví zní lépe...." pronesl potichu. Slovu mu v tu chvíli vycházeli z pusy sami od sebe, ani nevěděl jak.

Když mu pak ještě pohladila tvář, zatnul pevně čelist. Bylo to, jako by ho samotná smrt lechtala špičky křídel a on se snažil se jí nedívat do očí. "No....Ne. Rozhodně nepochybuji. To nebude nutné. Jen konstatuji, že je zajímavé, že jsem vás předtím nepotkal. Toť vše" skousl si spodní ret, aby více neřekl a neplácl něco, čeho by poté hořce litoval.

"Umm... Popravdě mi ani jedna možnost není moc příjemná. Nerad hraji cizí hry. Je to jako krok do neznáma. A návštěvy si po partii domů nevodím. Když už jdu opravdu domů, přijdu a jdu spát." Pronesl co nejvíce vlídně, stále snažíc se se z toho vykroutit.

Nemuseli čekat na jeho smrt, hm? Při té zmínce měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, ale dokázala se naštěstí ovládat a nedala na sobě znát nic víc než to, že ji to mírně pobavilo. Na to, že se prohlašoval za krále a nechal si všechno líbit a ještě ani neměl oficiálně titul... Dobré, velice dobré. Ona sice měla co říkat - její krev byla nečistá, neměla ani příjemní nebo rodové jméno, protože se odmítala hlásit ke svým kořenům. Nikdy neměla pocit, že by do té rodiny patřila... A i když by si jméno mohla dost dobře vymyslet, přišlo jí údernější využívat jenom svoje křestní. Popřípadě přezdívku, kterou pro ni vymyslel Tristan. Vzhledem k tomu, že byla ve starém dračím jazyce, nikdo jí ale nerozuměl... A ona si sice pozornost užívala, ale pokud by dala najevo, že jí krví proudí dračí oheň, nejspíš by ji lidé skutečně začali vyprovázet s pochodněmi a vidlemi, což bylo to poslední, co by chtěla. Sice byla schopná se ubránit, ale žádná bojovnice to tedy rozhodně nebyla. Od toho měla Tristana. Ten se s mečem dokázal ohánět dost obratně za ně oba - a když na to přišlo, byl by schopný z boje odejít vítězně i beze zbraně, o čemž se už párkrát stihla přesvědčit.

„Hmmm. To tě asi místní moc rádi nemají, což? Když jsi mladý dědic vlivného rodu, máš peněz jako šlupek a ještě ke všemu vypadáš jako lamač srdcí. Takoví lidé mívají poměrně těžký život, vůbec ti to nezávidím, chudáčku,“ politovala ho upřímně, než ho poplácala po hrudi a pobaveně se pousmála. Najednou si připadala ještě víc u moci, než předtím. Měla pocit, že ho měla naprosto v hrsti, protože už se ani pořádně necukal, jeho projevy vzdoru byly tak nicotné, že k ní sotva doléhaly... A ona to ani nedokázala brát vážně. Jak by mohla? Byl rozkošný, že se snažil, ale proti ní jednoduše neměl šanci. Ona byla zvyklá si s druhými zahrávat a vždycky dostala to, co chtěla, takže bylo její vítězství tak nějak předvídatelné.

Na její výzvu odpověděl volbou pro spojenectví, což ji přimělo se vítězně pousmát. Trošku čekala, že se odpovědi vyhne úplně, ale zvolil si tu mírnější cestu - a to bylo nejspíš dobře pro ně oba. Docela se jí líbila představa, že by s ním navázala spojenectví. Spojenectví v jejím světě ale znamenalo zaručeně něco úplně jiného, než by on očekával. Ale co už... Na to byla zvyklá. Byla připravená si lidi kolem sebe naučit a trošičku si je převychovat. Nejspíš je v důsledku brala víc jako psy, než jako rovnocenné bytosti... Na to se jí totiž museli alespoň částečně vzepřít, postavit se jí a dokázat jí, že za to stáli. Že si se svojí mocí věděli rady a nebáli se ji použít. To zatím ale udělali jen tři lidé: z čehož dva skončili záhadně mrtví. Ne, že by jí to vadilo.
„Tak tedy spojenectví,“ pronesla tichým, vlídným hláskem. „To se mi líbí. Spojenců nikdy není dost, že?“ Rozhodně pro něj neplánovala hnout prstem, byl by naivní, kdyby očekával, že by to bylo něco jiného, než jednostranně výhodné spojenectví, ale... Jen bohové věděli, jestli ji nemohl nakonec překvapit. Nessëa byla záludná, to ano. Ale měla slabost pro zajímavost a on nepochybně zajímavý byl, takže by byla sama proti sobě, kdyby si ho nepokoušela udržet blízko.
„Ach, jaká škoda... Zvláště, když celou dobu ochotně jednu hru hraješ.“ Tehdy znovu naklonila hlavu na stranu a po tváři jí přeběhl stín, který okamžitě přeměnil její výraz z vlídného na poněkud hříšný. Nebylo za tím nic chlípného, ale nepochybně záludného. Navzdory tomu výrazu ale její tvář stále setrvávala s půvabným dojmem, což byla zatraceně ironická kombinace - ostatně stejně moc jako byl její původ. Byla už prostě taková, nepravděpodobná, neobvyklá a mísily se v ní protiklady.
„Proč se mnou dál hraješ, pokud ti to je nepříjemné? Nedokážeš prostě říct ne a stát si za svým? Myslela jsem, že jsi král... Takhle si myslím, že jsi spíš naivní a sladký princ, který se ochotně nechá okrást nejen o svoji korunu, ale i o celé království. Ne, že bych si stěžovala, byla bych sama proti sobě. Ale je to zábavnější, když se lidé snaží bojovat a nejde jim to. U tebe mám pocit, že se ani pořádně nesnažíš.“ Popíchla ho nevinně, než mu znovu položila dlaň na tvář a pohlédla mu do očí - tentokrát ale s naprosto klidným, vyrovnaným a dost možná i upřímně vlídným výrazem ve tváři. V očích se jí přitom značilo cosi, co by se dalo přirovnat k vzdálené obavě... Ale bylo otázkou, nakolik to bylo upřímné.

"Hmmm.... Ani ne. Díky mě tu mají naše hazardní hry a denně si mají alespoň s kým popovídat. Ale pár závistivců se najde vždy. To víte. Ale ohledně titulu mám už pomalu větší pravomoci, než můj otec, jen jde o papíry. Otec by musel zemřít, nebo bych se musel oženit, což úplně neplánuji, aby nemusel sepisovat ty papíry." pronesl s klidem. Po té se mírně rozesmál "No od toho daleko nemám. Ale v jiném smyslu. Moc se mi do vztahů nechce, takže sem tam, když se nějaké slečně zalíbím, tak jí svými obavami, to srdce zlomím. Neberte to tak, že bych jim chtě mermomocí ubližovat, ale mám i své zájmy." pronesl potichu. Poté chvíli poslouchal a z plných plic se rozesmál. Když se nakonec uklidnil, darebácky se ušklíbl. "Myslíte si, že jste mě přechytračila? Ne. To rozhodně ne. Já s vámi ve skutečnost tu hru nehraji madam. Proč si myslíte, že jsem vás odmítl vzít na panství? Raději setrvám zde. Je tu dostatek očí. Pokud by jste mě tu chtěla zamordovat, měla by jste problém ze zákonem a to speciálně, pokud by se jednalo o mě. Každý máme své tahy a esa v rukávu. Nerad si nechávám záda odkrytá. A proč neodporuji? Nerad válčím, ale rozhodně se vám jen tak nevzdám, aniž bych měl důvod. Myslíte, že celou hru řídíte pouze vy? Tak to se pekelně mýlíte. Máte štěstí, že jste mě zaujala svou drzostí a že to nebylo naopak. Možná i proto jsem vás neshodil z klínu, jako by tak učinil nejeden muž. Myslím, že pro vás nepředstavuji vhodného společníka. Mě do postele nedostanete, a ohledně peněz, chcete-li mou výhru, dám vám ji, pokud se sbalíte a vypadnete. Jinak neuvidíte jediný zlaťák. Já na tohle neslyším. Neslyším na půvab slečen, za účelem toho, aby mě vyždímaly do posledního zlaťáku. Upřímně mi jsou jedno. Ať si peníze najdou poctivou cestou a prací. Nejsem charita pro sirotky. Nedávám nic zadarmo, takže pokud vám jde o tohle, můžete rovnou odkráčet a už se nevracet. Najděte si jiného pošetilého zbohatlíka." dodal a překřížil si ruce na hrudi. Trochu strach měl, ale zároveň byla hospoda stále dost narvaná, což ho trochu drželo nad vodou.

Samozřejmě, samozřejmě... Lidé byli plní závisti a zášti, o tom něco viděla. Ani v nejmenším si netroufala tvrdit, že by snad taková nebyla... Sama byla příšerně závistivá a zášť se v ní dala vyvolat až překvapivě snadno na to, jak moc pevná a nezlomná se zdála. Dotknout se jejích citů bylo pekelně těžké, protože působila dojmem, že žádné neměla - a rozhodně nemínila zjišťovat, zda se v ní nějaké nacházely. Sice občas byla schopná uronit nějakou tu slzičku, ale to jen a příšerným vypětím sil, aby se k tomu donutila a působila věrohodně, když se na někoho snažila zapůsobit raněným a smutným dojmem. Byla to manipulátorka, lhářka a střídala jednu masku za druhou. Nikdy nad tím neuvažovala, ale vlastně ani neměla osobnost. Všechno co dělala byl výsledek její snahy o utvoření vyšší hry, neustálého zvyšování sázek a nebetyčné touhy po moci. Nesmírně jí totiž lákala představa, že by si kolem prstu omotala někoho opravdu mocného. Bylo jí jedno, jestli by to byl šlechtic, nějaký nechutně zbohatlý kdosi, mocný bojovník nebo rovnou král. Představa toho, že by na hlavě mohla nosit skutečnou korunu pro ni znamenala hodně, ale v Nescoře byla královská rodina tak zkažená, že ani ona neměla zájem se snažit. Mezi draky by nikdy neměla šanci obstát, protože byla nečistá - a bohové. Copak by si nějaký drak se soudností zapletl s poloviční vílou? Všichni byli neskutečně mocní, bojovní a hrdí... A to ona byla taky, ale ne fyzicky. Měla zpropadená křídla, křehké tělo a rozhodně vládla víc magií a lektvary, než nějakým zatraceným mečem. Sice byla schopná se přeměnit podobně jako její druhové, ale nedokázala v dračí kůži vydržet dlouho a její druhá strana se projevovala i v oné podobě. Navzdory tomu, že mohla létat, chrlit oheň, rvát končetiny a pouštět hrůzu, necítila se tak sama sebou. A byla podstatně slabší než průměrný drak. I její šupiny nenesly stejnou pevnost jako tomu měli ostatní - takže nebylo divu, že se svoji dračí stranu rozhodla téměř kompletně zapudit. Využívala ji jen když se jí hodila nebo když se vyloženě přeměnit musela, aby nezakrněla.

Jeho styl vystupování byl přinejmenším úsměvný. Bylo jí jasné, že lidé by před ním při takové rozmluvě jednoduše sklonili hlavu a uznali jeho postavení, ale na ni to působilo opačně. Měla pocit, že neměl sebemenší tušení, jak svět fungoval. Nejspíš to bylo tím, že se pohyboval ve vyšších sférách a takoví lidé pravděpodobně měli záchranná vrátka na každém rohu, nemluvě o konexích a protekci. Kdyby chtěl, mohl by sice riskovat stejně moc jako ostatní, ale proč by to dělal? Měl sice co ztratit, ale vzhledem k tomu co byl zač... Musel by hodně přešlápnout, aby pro něj špatné počínání mělo stejné důsledky jako pro většinu ostatních smrtelníků. K jeho smůle Nessëa nebyla obyčejná rádoby dáma, co obráží místní podniky a loví muže, aby je oškubala. Ne, ne. Jí šlo o něco mnohem většího, než byla prostá krádež. Sice by se mohla spokojit s tím, že by ho oškubala o nějaké ty peníze, ale copak by to bylo zábavné? Moc ne. Byl sice důležitý a nepochybně i chytrý, ale mnohem víc se zdál být mladý... A trošku zaslepený. Jí to tak vyhovovalo, usnadňovalo jí to práci - a moc dobře věděla, že to pro ni v důsledku možná bude ještě sladší, protože smazat mu ze rtů ten úšklebek... Mmm.
„Ach, drahý Jaydene,“ pronesla sladce, zatímco se na něj usmívala jako kdyby do něj byla bláznivě zamilovaná. „Samozřejmě, že nepřechytračila. Jak bych také mohla? Ještě jsem ani pořádně nezačala. Snad si o mě nemyslíš, že bych byla tak hloupá a usnadnila ti to? Ne, to opravdu ne. Jsi sice sladký, to nepochybně... Ale to pro mě nic neznamená. Nesnažím se ti vetřít do přízně, abych tě zatáhla do postele, to je pod moji úroveň. Jistě, tvoje jmění je poměrně lákavé, ale... Existují mnohem, mnohem lepší a sladší věci, než je materiální bohatství. Zkus o tom popřemýšlet, ano? Až se ti to srovná v té tvojí hezké hlavince, tak si o tom budeme moct pohovořit.“

Několik vteřin ho zamyšleně pozorovala, než se nakonec zvedla z jeho klína - ale než stihl jakkoliv zareagovat, s naprosto stejnou drzostí jako předtím, se vyhoupla na prázdné místo na desce stolu a přehodila si jednu nohu přes druhou, zatímco mírně hýbala křídly jako motýl, který právě dosedl na květinu. Ani na sekundu z něj přitom nespouštěla svoje modro-zelené oči, které nepatrně zářily pod vlivem magie, jež jí proudila krví jako jed. Začínalo ji to bavit, užívala si to. A líbilo se jí, že nakonec otočil - i když to tedy neviděla moc nadějně... Pro něj, samozřejmě. Ona byla konec konců vážně zatraceně umanutá si z téhle nevinné hry odnést nějakou tu cenu. A měla už vyhlédnuté hned dvě... Ideální by bylo uzurpovat obě, ale ona by se nejspíš spokojila i jen s jednou, jen bohové věděli, jak to nakonec mělo dopadnout.
„Vím, kde leží tvoje panství,“ pronesla nakonec zamyšleně. „Jeden můj známý se běžně vídá se šlechtici, takže vím až moc dobře, kde to je. Pokud bych tě chtěla okrást, zvládla bych to velice dobře za jednoho velice dobře za jedné temné noci, vlastně bych se ani nemusela moc snažit. A vůbec. Mluvil si o spojenectví... Mám to brát tak, že mi dáváš košem?“ Nepatrně pozvedla jedno obočí, viditelně zvědavá na to, co z něj asi vypadne. Protože pokud by řekl, že z toho sešlo... Jen Crännäris věděla, jakým způsobem mu tu pomyslnou korunu zkusila servat z hlavy.

Překvapeně zamrkal a mírně polkl, protože mu tím opět dost rozhodila sandál. "Co tím jako myslíš? Co vlastně po mně k sakru chceš tím pádem?" zavrčel potichu a když se zvedla z jeho klína, prudce se postavil a uhodil mírně svou mechanickou rukou o desku stolu hned vedle toho, kde seděla. Byl zmaten a to ho dokázalo naštvat jako málo která věc. "Tak co? Proč tu vůbec jsi?" zavrčel opět a chvíli poslouchal. Nevěřil svým uším, co právě teď pronesla. "No to snad nemyslíš vážně. Myslíš, že panství není střežené? Je. Jako kdejaký zámek a možná i víc. To je ale jedno, na tom nesejde. A..." poté se však zarazil. To byla vlastně pravda. To spojenectví. Když bude vyjíždět, mohl by na to šeredně doplatit, protože ona byla očividně schopná hodně věcí. "Ne...To rozhodně ne. Tak jsem to nemyslel. Jenže chci vědět o co tu sakra jde. Je rozdíl to, jestli jsme spojenci, a nebo jestli mě chceš pouze využít a pohrát si se mnou. To, si myslím, není zrovna dvakrát férový přístup. Tak mi prozraďte pravý důvod, proč se se mnou tady snažíte hrát na kočku a na myš, ať nevím na čem jsem. Zjevíte se od nikud a snažíte se tu se mnou manipulovat a baví vás si se mnou hrát. Že? Ale proč? Jak? A hlavně proč já? Tak povíte mi čirou pravdu a nebo budete dál mlžit." zamumlal, při čemž zahýbal prsty na mechanické ruce, jakoby si je protahoval. To už nemálo lidí opustilo podnik, jakmile zpozorovali náznak nějakého drama a oni tam zůstali sami se spícím štamgastem, jedním velice starým veteránem a barmanem, který se raději zdejchnul dozadu umývat nádobí. To co ho před chvílí ujišťovalo, že je vše v pořádku, bylo teď rázem fuč. A mohl si za to trochu sám, ale nevěnoval tomu pozornost.

To zmatení mu rozhodně slušelo mnohem víc, než nějaký přidrzlý úšklebek. Sice by to byla větší výzva, kdyby mu ta drzost a sebejistota vydržely, ale mnohem víc ji bavil pohled na to, jak pomaličku začínal propadat do tichého zoufalství, protože neměl sebemenší tušení, co se to na něj vlastně valilo. Její původní záměr byl jen se trošku pobavit a pak ho propustit - třeba jen s nějakým menším šrámem nebo traumatem, jen Crännäris věděla, jak moc by se Nessëa držela zpátky - ale jakmile se prohlásil za krále města, měl to spočítané. Ne, že by ho snad vnímala vyloženě jako nějakou formu konkurence, ale soutěživá byla, o tom nebylo sebemenších pochyb. Nemohla ho prostě jen tak trošku pozlobit a pustit, jako to dělali rybáři svým úlovkům. Její sítě byly sice v podstatě plné, ale... Ona byla věčně hladová. Její hlad a potřeby se nedaly utišit, protože vždycky chtěla víc, mnohem víc. A on představoval zatracený zlatý důl.

„Popřemýšlej nad tím, zlatíčko. Nejsi zas až tak daleko od odhalení,“ zachichotala se trošku škodolibě. Jeho rozhořčení s ní nehnulo ani o píď. Ani když rukou udeřil těsně vedle ní, nemrkla. Nenadskočila, netrhla sebou, nehnula ani křídly. Jen líně naklonila hlavu na stranu a rty se jí zvlnily do jednostranného a rozpustilého úsměvu, za kterým se skrývalo upřímné pobavení. Zlobil se na ni? Tak to nebyli daleko od nadávek a vyhrůžek, to bylo docela dobře. I přesto se ale necítila ohrožená - ne, že by pochybovala o jeho schopnostech, konec konců byl šlechtic. Ti celkem běžně procházeli minimálně šermířským výcvikem, ale... Když ho sjela pohledem, všimla si jen kousku rukojeti od pistole. Ta ji přiměla svůj plán ještě trošku poupravit. Ačkoliv neměla pocit, že by plánoval se na ni v nejbližších vteřinách s tou zbraní vytasit, jeden nikdy nevěděl. Náhoda byla svině... A ona o tom věděla svoje. Kdyby se ti dva pustili do křížku, prohrála by. Neměla šanci se vyrovnat člověku, i když jí krví proudila dračí krev - fyzicky se stále podobala mnohem víc víle, než drakovi. Díky tomu si musela pojistit to, že na podobný střet nedojde, protože byla křehká a on fyzicky silnější.
Než stihl jakkoliv zareagovat, položila mu dlaň na srdce a líně s ní sjela pomaličku dolů, jako kdyby trpěla nebetyčnou touhou se ho dotýkat... A potom okamžitě chňapla po rukojeti pistole a pevně ji sevřela v ruce, potěžkávajíc ji. Nebyla na podobné zbraně zvyklá, když už do ruky něco takového brala, byla to spíš dýka - ale Tristan se ji pokoušel naučit zacházet alespoň s odlehčeným mečem, jenže ji to krutě nebavilo. Nebyla kontaktní bojovnice. Mnohem radši využívala jiné způsoby, jak svoje nepřátele zranit. A právě v ten moment měla v ruce zbraň, s kterou by si mohla docela dobře pohrát... Kdyby chtěla.

„Necítím potřebu se ti zpovídat, protože nejsi můj kněz, ale... Mhm. Co vlastně jsi?“ S dramatickým výrazem na tváři se na chvíli zamyslela, než se k němu natáhla a přiložila mu hlaveň pistole zespoda čelisti. Na tváři jí přitom dohrávala směsice pobavení a viditelného potěšení z toho, jak velikou moc v tu chvíli měla. Nejen nad ním, ale i nad okolím. Hospoda se vcelku rychle vylidnila, což Nessëa připisovala jejich malé hře, protože většina lidí dokázala docela dobře vycítit určité nebezpečí nebo levárnu.
„Ach, já vím. Myslíš si, že mě to nenapadlo? Možná vypadám naivně, ale hloupá nejsem. Kdybych byla, neseděla bych tu takhle a nedržela ti u hlavy tvoji vlastní zbraň, nemyslíš?“ Broukla sladce, zatímco k němu byla natolik přiblížená, že téměř škrtala rty o jeho čelist, když mluvila. Bylo rozkošné, jak se snažil bojovat zpátky, ale ona byla umanutá, mocichtivá a nezdravě sebejistá. Mimo toho jí krví proudil dračí gen, který fungoval jako hnací palivo pro zběsilé, impulzivní a heroické věci. V jejím případě sice nešlo o projev hrdinství jako takového... Ale o ukázku moci. Dominance.
„Můžu tě ujistit o tom, že nejsem žádná pouliční zlodějka... Myslím, že sám už moc dobře víš, co přesně jsem zač.“ S těmi slovy se znovu napřímila a pistoli od něj odtáhla, ačkoliv si ji dál ponechávala pevně ve svých rukou, připravená kdykoliv vyrazit jako kobra.

Zatímco trošku obrátil nazpět, tak se tiše uchechtla a mírně sklonila hlavu. Do tváře jí přitom napadalo několik pramenů světle blonďatých vlasů, které díky tomu působily jako zlatavý závoj. Když hlavu znovu pozvedla, na tváři měla poprvé za celou tu dobu skutečně klidný, naprosto vyrovnaný a seriózní výraz. Příliš dlouho jí ale nevydržel, protože jí na rtech okamžitě vykvetl nepatrný úsměv.
„Spojenectví je založené na různých věcech... Především vzájemném respektu, však? Já ale žádný necítím, drahý Jaydene,“ pípla s předstíraně smutným výrazem i tónem, než se jednou rukou opřela o stůl a pohladila ho ukazováčkem po spodní straně brady.
„Uznávám, prokoukl si mě. Ano, baví mě hrát si s tebou. Proč? Protože jsem taková, nehledej v tom vyšší význam. Jak? To sám musíš přeci cítit, nebo ne? A proč ty? Protože si tu seděl a... Já nevím. Něco na tobě mě zaujalo a oslovilo, byl si zajímavý. Půl vážený pán, půl darebák... Na takové věci já slyším.“ S těmi slovy se k němu sklonila a přiblížila se téměř až k jeho obličeji. Zastavila se sotva centimetr před ním, jejich rty se téměř dotkly, nebýt toho, že se zarazila.
„Myslím, že už dávno víš, o co mi jde. Víš, co chci. Jenom si to nechceš připustit... Ale o to zábavnější bude, až si to od tebe vezmu. Počínajíc...“ Pomaličku sklopila řasy a tiše vydechla, než překonala tu zanedbatelnou vzdálenosti mezi nimi a vtiskla mu něžný polibek na rty. Ačkoliv si užívala tu možnost si s ním pohrávat a zasévat mu do hlavy zmatení, nijak zvlášť to neprotahovala. Polibek udržovala jen několik vteřin, než se od něj odtáhla a poplácala ho volnou rukou po tváři, věnujíc mu sladký úsměv.
„...právě teď.“

Zatnul svoji čelist a pevně se opřel do stolu. Bylo vidět, že s ním cloumá vztek opravdu neskutečně a že byl kousek od toho, aby vylítl. "Hah. Samozřejmě, že kromě bohatství a různých jiných klišé věcí chcete moc. Správně? Je to to hlavní, po čem toužíte? No. Tak jděte za někým jiným. Já vám moc neposkytnu." pronesl se zvednutým ukazováčkem na jeho mechanické ruce. Nade mnou vám rozhodně moc poskytnout nechci a nad městem nemohu, takže smůla." vyštěkl na ni drze, když v tom mu na jednou rukou sjelo po hrudníku. Neměl tucha proč tak najednou, ale to měl za chvíli zjistit. Hbitým pohybem mu totiž vzala jeho stříbrnou křesadlovou pistoli zpoza opasku a potěžkala ji.

Zprvu mu cukla ruka, jakoby tu pistoli chtěl vzít, ale pak si uvědomil, že by to nebyl dobrý nápad, když byla ta pistole plně nabitá a stačilo jen zmáčknout kohoutek. Proto se zastavil a zaváhal, co by měl v tu chvíli dělat.Byl v prekérní situaci, a to ještě nevěděl, že se to všechno mělo zhoršit. To se ukázalo v momentě, kdy mu přiložila hlaveň k čelisti a on výrazně polkl, aby se zastavil od rýpavé poznámky, kterou chtěl předtím vyslovit a pomalu se automaticky posadil na židli, jakoby se chtěl od té hlavně vzdálit. "Jsem...Jsem syn lorda." pronesl trochu poníženě "Podívejte, mohla byste tu zbraň odložit? Chápu, že mi ji jen tak nevrátíte, ale alespoň ji někam prosím odložte. Není nutné mi ji držet u hlavu, chápu, kam tím míříte a už nepotřebuji hrozit zbraní." pronesl nervózně, při čemž si položil ruce poněkud toporně na stehna.

Když pak pistoli konečně odtáhla, začal se zvedat, ale to zase ona přiblížila svůj obličej k tomu jeho, což ho trochu přinutilo, aby si opět sedl doufaje, že se tím vzdálí od jejího obličeje co nejdál. Jenže tomu bylo přesně naopak. Přistál mu přímo na jeho rtech něžný polibek, což rozhodně nečekal. "Já...Umm... Moc si nemůžete vzít ode mě. Možná jí můžete mít z donucení částečně nade mnou, ale nemůžete si vzít ode mě moc nad městem, kterou mám." pronesl stále docela nervózně, ale mírně oraženěji.

Způsob, jakým v něm začínal bublat vztek a pronikal na povrch v ní vyvolával další salvu pocitu vítězství. Bylo to sladké, bylo to rozkošné. A ona si to užívala plnými doušky, protože moc dobře věděla, že ho má naprosto v hrsti. Kdyby chtěla, asi by ho už mohla oškubat o kdeco, ale ještě nebyla vhodná chvíle. Mnohem víc jí bavila ta mocenská hra, kterou s ním hrála. Nebyla to vyloženě přetahovaná, ale stejně to bylo zajímavé. On byl za normálních okolností šlechtic, pohledný mladý muž s notnou dávkou sebevědomí a dobrými předpoklady pro pohyb ve společnosti. Však se označoval za zatraceného krále města, pro bohy! Byla by blázen, kdyby mu tu pomyslnou korunu neservala z hlavy a neposadila se místo na jeho klín na jeho trůn.
Bylo to zatraceně ironické, protože zatímco on se nejspíš narodil do dobré rodiny a vyrůstal v bohatství a vysoké společnosti... Ona byla jen nečistý hybrid. A přesto se jí podařilo ho natolik oblbnout, že všechno otočila proti němu a mohla si s ním zahrávat stejně moc jako s hadrovou panenkou, protože byla kompletně u moci. A nevypadalo to, že by ji o ni mohl nějakým způsobem připravit, což jí jen hrálo do karet. Klidně by mohla i víc zariskovat, jen pro to, aby to bylo zajímavější... Možná by to mohla udělat. Možná.

„O co jiného by mi asi tak mohlo jít? V tomhle zhýralém světě přeci jen nezáleží na ničem jiném než na těch dvou prostých věcech. Bez moci tě všichni zašlapou do země a bez bohatství si moc neudržíš... Tak to prostě je, funguje to tak mnoho a mnoho let a nezmění se to, dokud budou všichni hrabaví a zkažení,“ pousmála se něj potměšile. Skoro jí to bylo líto. Ona by asi byla i schopná sklonit hlavu a podřídit se, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by se jí dokázal vyrovnat, kdo by se jí otevřeně postavil a byl schopný vyhrát. Ještě nikdo se jí nepodíval zpříma do očí a nestrhl ji pod sebe, aby ji zkrotil. A jí díky tomu jen čím dál víc narůstalo sebevědomí i ego.
„Ach, já vím, drahý Jaydene. Právě na to také spoléhám.“ Opět mu pohlédla zpříma do očí a pobaveně ho poplácala dlaní po tváři. „Ale obávám se, že tě tvoje postavení nemůže zachránit před tím, co mám v úmyslu. Leda... Hmmm. Ach, na tom asi nesejde.“ Lhostejně pokrčila rameny, než téměř labužnicky přejela prsty po zbrani a blýskla po něm zákeřným pohledem.

Potom polibku ho zůstala jen pozorovat, než jí na tváři opět vykvetl pobavený úsměv nad tím, jak nesvůj byl. Zdálo se, že její snažení začínalo plodit první ovoce a ona byla víc než připravená sklízet svoje úspěchy, ale zatím se spíš soustředila na udržování jisté míry tlaku, aby jí nemohl upláchnout a všechno to zkazit. To by bylo skutečně moc nepříjemné a jí se nelíbila představa toho, že by za ním měla letět jako vosa, aby mu to mohla vrátit i s úroky a vzít si to, o čem si myslela, že jí to právem náleželo.
„Asi ne přímo, to je pravda. Ale jsou způsoby, jak bych si ji od tebe mohla vzít nepřímo,“ odpověděla s potutelným úsměvem, než mu přejela ukazováčkem po rtech, klesajíc až po linii jeho hrdla. „Tu moc nad městem, o které tvrdíš, že ji máš... Mhm. Však já už s tím něco provedu, uvidíš. Ale prozatím bych se spokojila s něčím jiným... S prostou odpovědí. Myslíš, že je město dost velké pro dva vládce?“ V očích se jí nepatrně zajiskřilo, když tu otázku vyslovila. Evidentně to byl chyták... A ona byla velice zvědavá, co z něj mělo vypadnout.

Jayden házel celou dobu zoufalé pohledy po jeho zbrani, protože tam byla byla šance, že pokud řekne nějakou blbost popraví ho tam jedním stiskem kohoutku. Nemohl si dovolit přešlapy, ale zároveň nechtěl lhát. "Leda co?" zeptal se, protože to zřejmě mohla být pro něj důležitá informace. Když po tom ještě přejela prsty po té zbrani, opět polkl, protože to stále ukazovalo, že ji zřejmě nehodlá odložit.

To jak mu ještě prstem přejela po hrdle, ho o něco víc rozhodilo. Celkově byl momentálně jako zamrzlý. Nemohl vlastně nic udělat. Jen tam sedět, poslouchat a odpovídat. Nesnášel ten pocit, že zkrátka musí. Že musí dělat to co řekne, a nemá se jak bránit. Celou dobu měl alespoň nějaká zadní vrátka. Ale teď? Byl úplně a naprosto bezbranný. Doslova.

"Já..." zadrhl se na chvíli přemýšlejíc nad tím. "Překvapí vás to, ale ano. Pokud bych měl sourozence, nehledě na pohlaví, vládl by se mnou. To samé, pokud bych měl manželku. Můj otec, dokud měl manželku, vládli též ve dvou. A i kdyby tu žil nějaký můj bratranec nebo tak něco, nahradil by mého sourozence, jakožto příbuzný a též bychom vládli ve dvou. Vždy to tak bylo a poměrně to fungovalo." pronesl a zůstal stále sedět na židli bez jediného hnutí, třeba i jen prstu na ruce.

Leda co? No leda by se vytasil s nějakou natolik zajímavou nabídkou, že by ji to oslovilo a ona by ochotně upustila od představy toho, jak ho mučí a vysává jako komár. Jenže ona nebyla ten typ člověka, co by mu to usnadnil a rovnou ho nasměroval. Ne, ne. Na to si až moc užívala jeho bezmoc a zoufalství. Sama moc dobře věděla jaké to bylo, v podobné situaci se párkrát už ocitla a proto si také přísahala, že se do kouta už zahnat nenechá. Tvrdě na sobě držela a podařilo se jí to, v čem někteří jiní kříženci slehávali: získala si určitou formu respektu a uznání. Sice by byla v okamžitém a ostrém nebezpečí, kdyby se někdo dozvěděl o tom, jaká je vlastně její druhá strana, ale ona ji dobře skrývala. Nepřeměňovala se na očích (až na vzácné výjimky, kdy potřebovala nahnat pompu nebo dramaticky opustit scénu) a celkově vypadala téměř jako plnohodnotná víla, protože měla křídla, křehkou figuru i jemné rysy ve tváři... Tomu sice nasazovala pěkný obrat v podobě vyzývavých šatů, které k vílám rozhodně nepatřily, ale jinak se na ní její dračí původ pouze očima poznat zkrátka nedal. Neměla ani žádné tetování, která byla pro draky tak typická... A už vůbec nebyla dobrá bojovnice, že by s sebou tahala nějaký meč - ideálně požehnaný nějakým z jejich bohů - a oháněla se s ním jako zběsilá. Taková zkrátka nebyla. Mnohem radši působila neškodně, než zákeřně sáhla po svojí dýce a bodla ji někomu do ruky... Nebo jinam, bylo jí to jedno.
Jayden měl tu smůlu, že na něm spočinuly její oči a že zatoužila po trošce zábavy. Původně se chtěla jen projít a využít toho, že neměla Tristana v patách, protože ji hlídal jako ostříž. Jakkoliv to bylo milé a ona si užívala ten pocit, že má vlastního hlídacího psa, ona měla ráda svoji volnost. Sice byla podobně jako ona majetnická a žárlivá - což z ní v důsledku činilo slušného pokrytce - ale sama moc ráda provokovala cizí lidi (ať už muže nebo ženy, vcelku jí to bylo fuk, ale šla spíš po mužích, protože Tristanovi představa dvou žen nebyla ani zdaleka cizí) a popichovala ho tím. Sice ani v nejmenším nezamýšlela udělat z Jaydena svůj nový prostředek na popuzení Tristana, docela dost ji bavilo si s ním pohrávat na různých sférách. V důsledku ji potom nesmírně zajímalo, co si asi myslel: protože si byla vědoma toho, že to už od začátku nejspíš vypadalo, že se ho zoufale pokoušela okouzlit, přetáhnout na svoji stranu a vlézt mu do postele. Zdání ale klamalo, ona s ním nechtěla spát. Ne, že by se jí snad nelíbil - spíš si svoje protějšky vybírala trošku jiným způsobem a za naprosto odlišných okolností. Místo toho plánovala, jak ho postupně obrat úplně o všechno, protože ji ta představa pekelně lákala. Začala s jeho zbraní - jediným možným prostředkem, jak by ji mohl přímo zabít, aniž by si fyzicky zašpinil ruce, což bylo něco, o čem pochybovala že by se k tomu jako šlechtic snížil. Potom mínila pokračovat s nějakým tím jměním... A jen Crännäris věděla, co mělo následovat. S jistotou ale Nessëa věděla, že chce rozhodně jeho ruku. Byla zatraceně zajímavá a vzácná, takže by to byl perfektní suvenýr. Co co se zbytku týkalo... Titul by nebyl k zahození.

„Leda by se něco změnilo,“ pokrčila nakonec rameny neurčitě. Chtěla mu poskytnout alespoň nějakou odpověď - byť byla naprosto nejasná, vlastně byla docela adekvátní. Uvítala by nějakou proti-nabídku, ale pro něj existovala i další možnost, vlastně možná hned dvě. Mohl sebrat veškerý ten svůj vztek a zformovat ho do agresivního útoku, který pokud by vedl chytře, mohl by ji tím natolik překvapit - protože pochybovala o tom, že by to udělal - že by se jí mohl zbavit. Ať už ji jen omráčit nebo rovnou zabít. Nebo by také mohl prostě odejít a vrátit se domů, kam by na něj nemohla... Ale potom by se nejspíš vrátila, což pravděpodobně tušil, ale jeho problém by to řešilo alespoň dočasně, když už nic jiného.
„To zní vskutku zajímavě.“ Věnovala mu líbezný polibek, než na něj nevinně zamrkala. „A ty bys byl ochotný se o svoji moc podělit, Jaydene? S někým, koho vlastně vůbec neznáš, s někým, kdo není ani trošku jako ty, není součástí tvojí rodiny a nemá ani oficiální titul? Dokázal bys to?“ Dávala si nesmírně záležet při vyslovování jeho jména, aby dodala svým slovům větší důraz a vážnost. Byla neskutečně zvědavá, co se chystal odpovědět teď, protože na tom záviselo následující dějství.

"V čem jako? Teď vás nejspíš ani trochu nechápu." Pronesl, při čemž sledoval každý její pohyb, protože byl docela slušně vystrašen. Bál se špatně pohnout, něco špatně říci a bál se zkrátka celkově toho, co bude následovat. To se mu nakonec potvrdilo, když mu věnovala další polibek.

Rychle se odtáhl pryč od jejich rtů a zalapal šokovaně po dechu. "Na tom ale vůbec nezáleží. Nejde to. V rodině máme určitá pravidla a ty nelze jen tak změnit, jak se mi zachce. Tak to prostě nefunguje u nás." pravil a opět se ohlédl po svojí pistoli. "Co přesně zamýšlíte s tou zbraní udělat?" zeptal se po chvíli váhání. Opravdu by se nejraději v tu chvíli zvedl a odešel, ale jediné, co ho na té židli drželo, byla právě ta zbraň, která jeho vzdorující stranu víceméně udupala do země. Z toho odrzlého a rozmazleného spratka byl najednou vystrašený vzorný posluchač, který se choval, jako by ho k té židli někdo připoutal.

Nejspíš by mohla být hodná a prostě ho alespoň navést na správnou cestu, když už ne mu rovnou prozradit, o co jí šlo. Ona měla ale docela ráda svoji tajemnost a bavilo ji mučit svoje oběti, než propadly až takovému zoufalství, že samovolně slíbily naprosto všechno - dokonce i to, co mnohdy neměly. V jeho případě se toho dalo slíbit opravdu hodně, ale on si to zatím ještě nejspíš kompletně neuvědomoval. Sice se poměrně snadno a rychle dopátral toho, že jí šlo o peníze - a pochopitelně i o to nejdůležitější, tudíž moc. Ale ona toužila po absolutním podrobení, chtěla ho mít v hrsti a přimět ho zpívat přesně tak, jak by ona pískala. Líbila se jí představa, že by šlapala na krk šlechtici. Proč taky ne? Pokud by se nechovala jako zasraná královna, lidé by šlapali po ní. Bylo to buď být mrcha nebo se nechat strhnout - a ona byla až moc zatvrzelá a nenasytná, než aby ostatním umožnila se po ní nějak snadno vozit a dělat z ní cíl.

„V naší situaci, samozřejmě. Copak to nevidíš, zlatíčko? Tohle není jen nepříjemný rozhovor mezi dvěma lidmi. Nejsme už vlastně ani cizinci... Tohle je vyjednávání. A vzhledem k tomu, že já osobně preferuju víc věci brát z té praktičtější a názornější stránky, než abych mluvila... Co kdyby ses hezky zvedl a pomaličku došel ke dveřím, hm? Pěkně pomalu a opatrně, žádné prudké pohyby. Pokud se o cokoliv pokusíš, pořád mám tady tvoji kamarádku - a než začneš nějak protestovat, tak ano, vím jak se používá. A ne, mušku úplně příšernou nemám. Mimo toho dokážu létat, takže bych tě velice rychle dohnala. Takže šup šup.“ Líně seskočila ze stolu a mírně pohnula křídly, než se rozhlédla kolem a zpevnila stisk na rukojeti pistole.
„Co s tou zbraní míním udělat? Zatím nic, drahý Jaydene. Zatím.“ Na moment se odmlčela, než po něm blýskla škodolibým pohledem. „Ach. A když už budeš u toho, nezapomeň si zaplatit účet, bylo by od tebe moc milé, kdybys to vzal i za mě. Když už jsi tak galantní a všechno.“ Mrkla po něm sladce. Potom ho jen nenápadně pobídla, aby vyšel ven z hospody.

Sotva se ocitli venku, natiskla mu hlaveň proti zádům, zatímco se k němu tiskla tak, aby to bylo co nejméně vidět pro kolemjdoucí. Tlačila ho před sebou a po celou dobu se nepatrně usmívala. Na jednu stranu to byla maska, která měla splést lidi, co by je mohli snad minout - ale ve skutečnosti to byl mnohem víc vítězný úsměv. Upřímný a šťastný, protože se jí zatraceně moc dařilo.
Automaticky ho provedla napříč městem, než zaplula k domu, který sdílela s Tristanem. Cuknutím volné ruky s pomocí jednoduchého kouzla odemkla a otevřela dveře, než ho postrčila vpřed a sama vešla dovnitř. Následovalo zabouchnutí dveří - příliš hlasité na to, aby nevzbudilo jejího společníka spícího v horním patře - a podobný pohyb rukou, jež zamkl zámek.
Tehdy Jaydena odvedla do obývací místnosti a strčila do něj tak, že ho usadila na pohovku, která měla podobně sytě rudý potah jako byly její šaty. Chvíli na něj jen tak hleděla a mířila na něj dál tou pistolí, než ji sklonila a posadila se naproti němu, opět si bezmyšlenkovitě přehazujíc jednu nohu přes druhou, aby si udělala pohodlí. Odhalila se jí tím také dýka, kterou měla připevněnou na popruhu na noze. Ne, že by jí to nějak vadilo nebo trápilo - alespoň viděl, že byla ozbrojená i jinak.
„Tak dobře, začnu s tebou jednat otevřeně,“ pronesla nakonec vážně, než znovu sklouzla k pobavenému úsměvu, ačkoliv se chystala vyložit karty na stůl. „Právě si byl unesen. Možná si říkáš, že to není dostatečně daleko a blah blah blah. Tady tě zastavím ještě předtím, než začneš. Mohla bych tě odnést pekelně daleko, kdybych chtěla. A nemusela bych se ani nějak zvlášť snažit, takže... Pořád jsi zajatec. Taky bych mohla využít nějaké maskoví kouzlo a podobně, ale podstatné je tvoje postavení. Pro začátek budu chtít nějaké peníze, ale když už tu jsi... Hm. Myslím, že pro tebe najdu i jiné využití. Byla by škoda tě tu nechat bloudit jako tělo bez duše, nemyslíš?“
Její hlas byl hravý a ševelivý a ona si to viditelně pekelně užívala, protože to byla zatraceně zábavná situace. Chudáček podle všeho neměl sebemenší šanci... A ona to nemínila jakkoliv měnit, protože se svojí výhry rozhodně nemínila vzdávat. Proč by to také dělala? Byla by tím akorát tak sama proti sobě, taková nebyla. Otázkou bylo, jak moc ochotný bude spolupracovat.
„Takže navrhuju dohodu. Ty budeš spolupracovat... A já tě za to nezabiju. Ruku na to?“ Broukla nakonec trošku ironicky, než k němu natáhla ruku, aby si mohli potřást.

Mírně pohnul prsty na jeho mechanické ruce a poté je zatnul v pěst. Opravdu mu celá ta situace byla proti srsti, ale neměl moc na výběr. Musel zkrátka doopravdy udělat to, co po něm chtěla a ještě k tomu být opatrný. Pomalu sáhl do kapsy, vytáhl pár zlaťáku, ty položil na stůl a pomalu se postavil. "Pokud dovolíš.." pronesl trochu rýpavě a zvedl svůj kabát ze židle. Navlékl si ho, pak i cylindr a rukavice a zvedl svou vycházkovou hůl.

"Opravdu je tohle nutné?" zeptal se potichu a pomalým krokem se vydal před ní ke dveřím, aniž by se ohlížel nebo něco udělal. Z každým jeho krokem se ozvalo klepnutí jeho hole o zem a zároveň i jeho mechanické ruky o hůl jako takovou. Zvolna otevřel dveře a vyšel ven, při čemž ucítil, hlaveň své pistole v zádech, což ho rozhodně ještě více rozhodilo. Sevřel rukojeť své hole a polkl "Dobře. Pro vás očividně ano, vidím" pronesl tak trochu sám pro sebe a vložil si svou hůl do podpaží, protože s ní jinak dělal moc dlouhé kroky a vzhledem k tomu, že měl přiloženou zbraň k zádům, nejspíše by to nejlepší nápad nebyl.

Poté ho zavedla do jakéhosi domu a on poprvé spatřil, jak používá magii. Když pak do něj strčila, trochu zaklopýtal a byl nucen si sednout na pohovku, při čemž mu hůl spadla na zem. Zhluboka se nadechl. "A umm.. Kolik peněz po mně vlastně chcete?" optal se vyděšeně. "Já...No nic jiného mi nezbývá. Nebo vám přijde, že ano?" zavrčel potichu, ale přikývl. Sundal si rukavici na pravé ruce a potřásl si s ní na to.

Pobaveně ho pozorovala, jak položil na stůl několik zlaťáků a oblékl se. Bylo na něm znát, že ho to nebetyčně štvalo a nelíbilo se mu to, což bylo pro Nessëu jako pastva pro oči. Milovala ten pocit nadvlády a ráda působila ostatním zoufalství a beznaděj. Sama si to okusila na vlastní kůži... A jakmile zjistila jaká je ta druhá strana - ta, která ty věci působí a neprožívá - velice rychle si na to nejen zvykla, ale také si to zamilovala. Nejspíš by jí to mělo být líto, měla by se kvůli tomu cítit zle... Ale Crännäris jí ukázala novou cestu a ona se rozhodla po ní nejen kráčet, ale dělat to i s nedbalou elegancí.

„Kolik? My sweet summer child... Copak ti to ještě nedošlo? Já se nespokojím jen s něčím, to by bylo moc snadné a pod mojí úroveň. Já chci hezky všechno. Takže počínaje u tvých peněz... Spokojím se se všemi, které máš. Uvidíme, jak to uděláme se zbytkem, který patří tvojí rodině, ale... Hm. Prozatím to půjde takhle. Myslím, že pro začátek to bude stačit,“ odpověděla zamyšleně, než pohlédla na prosklenou skříňku a s jemným poryvem magie jí otevřela, než přiměla dva šálky elegantně doplout vzduchem až na odkládací stolek, který stál přímo před pohovkou, na které seděli.
„Uvařím nám čaj. Vypadáš, že bys docela užil trošku třezalky... Ačkoliv v tvém případě by se asi víc hodila mučenka, když se tak na tebe dívám.“ Tiše se uchechtla nad tou škodolibou poznámkou, než ho poplácala po rameni a zaplula i s šálky do kuchyně a dala vařit vodu na čaj. Do obou šálků vložila čajové lístky, ale do jednoho z nich přisypala trošku vílího prachu. Bylo to od ní poměrně podlé, ale v dané situaci jí to přišlo nejen celkem na místě, ale také jako dobrý vtípek. To, že bude trošku omámený a bude se cítit lépe... Nemůže přeci uškodit, ne? Možná by mohl mít i nějaké zábavné halucinace, pokud by jeho tělo bylo slabší a méně odolné vůči náporu magie. Účinky se lišily od člověka, ale základ zůstával stejný: vílí prach navozoval uvolnění, občas štěstí a někdy lehčí halucinace.

Když byla voda připravená, vzala - opět s využitím magie, aby se nespálila - konvičku a zalila čaj, než se vrátila zpět do obývacího pokoje s oba šálky, které postavila na stolek před něj a automaticky mu podsunula ten, v kterém byl vílí prach. Snažila se přitom tvářit naprosto normálně, aby neměl podezření, ale pravdou bylo, že i kdyby to podezření chytl a odmítl se napít, až bude čaj vychladlý, tak by ho stejně nějak donutila. Ona si vždycky dokázala najít způsob, jak lidi přimět tančit tak, jak ona pískala.
„Svým způsobem zbývá, drahý Jaydene. Pokud bys mě přesvědčil, že dokážeš být užitečný jiným způsobem, než jako oběť, kterou můžu oškubat o úplně všechno, pak by se situace mohla změnit. Kdo ví, že? Každý z nás má nějaké tajemství, nějaké tajné schopnosti nebo tak něco... Čím disponuješ ty? Mimo toho, že jsi nechutně bohatý šlechtic a umíš dobře hrát hazardní hry?“ Pozvedla nepatrně obočí, než vzala svůj šálek do rukou a trošku zchladila jeho obsah magií, aby se mohla napít.

Opět svou ruku pevně zaťal v pěst a zhluboka se nadechl. "Mou rodinu nech na pokoji. Já ti své bohatství klidně dám, ale je do toho prosím tě netahej." pronesl a hbitě si odepnul měšec od opasku a hodil ho na stolek. Poté k němu také přihodil brašnu s jeho výhrou a další větší měšec s drahokamy a dva své prsteny. "Tak toť vše, co u sebe nosím...." pronesl potichu, ale zároveň si ponechal svůj rodinný prsten a u toho potajmu měšec zezadu na opasku, který měl zastrčený pod kabátcem. "Já... popravdě nepiji čaje. Omlouvám se, ale bohužel si ho od vás nevezmu.Je to jedna z mnoha věcí, které nepiji." pronesl prozíravě, i když nevěděl co přesně čekat. Jen věděl, že to určitě nemyslí jen tak mile, že by ho chtěla pohostit.

"Hm? Vždyť ani nevím co děláte kromě očividně okrádání a unášení lidí. Jak mám vědět, co z toho, co umím by vám bylo užitečné?" pronesl zlehka rýpavě a založil si ruce na hrudi. Stále byl dost vyděšen, ale snažil se to zakrýt co nejlépe to uměl. "Tohle celé je stejně bizarní. Stejně vás dříve nebo později někdo jednou chytí. Speciálně, pokud něco podobného neděláte poprvé. Zákon vás dříve nebo později dostihne." pravil a položil si své ruce zpět na klín se stále stejným nervózním výrazem v obličeji. Věděl, že si to nalhává sám sobě, ale musel ukázat, že naděje a sebevědomí neztratil úplně.

Nemělo by ji překvapit, že si stál za svojí rodinou, ale... Svým způsobem ji to zaskočilo. Bylo to tak čisté a upřímné, že ji to přimělo zastavit se se šálkem kousíček od rtů a překvapeně zamrkat. Několik desítek vteřin setrvala v té zaskočené póze, než si usrkla trošku čaje, šálek položila na stůl a zamíchala lžičkou, jako kdyby se potřebovala odreagovat.
Když k němu potom vzhlédla, na tváři se jí rozlil blahosklonný výraz. Jeho starost o rodinu škrtla o její city - o kterých se snažila dělat, že je nemá - a ona na moment ztratila svoji sebekontrolu, protože jí připomněl něco, co ona nikdy neměla a mít nemohla: rodinu. Někoho, komu by na ní záleželo stejně moc, jako jí na něm. Takhle totiž její vztahy nefungovaly. Pro všechny byla moc malá, moc křehká, moc nečistá. Mezi draky neměla šanci zapadnout, protože by patřila víc do Dente než do jiného dračího města. Sice byla rodilou obyvatelkou, ale všichni na ni stejně pohlíželi jako na přistěhovalce. To bolelo. A ona toho měla skutečně plné zuby. Jen co práskla do bot, zařídila se úplně jinak. Zahodila svoje dosavadní vžité tradice a z toho, co ostatní vnímali jako negativum... Udělala svoje přednosti. Využívala svojí vílí krásy k tomu, aby okouzlovala lidi, svými křídly vzbuzovala dojem exotiky a svoji dračí stránku... Pro tu občas našla taky nějaké to nečisté využití. Sice na ni občas někdo pohlížel trošku skrze prsty, ale buď ho dokázala srovnat nebo jí už jednoduše nestál za to, aby se obtěžovala, protože pro většinu už nebyla špínou nebo blátem na podrážce. Spíš naopak. Nasadila si pomyslnou korunu a začala panovat - a hle. Stačilo projevit trošku síly a spousta lidí se sklonila, protože byli příliš měkcí na to, aby se za sebe postavili a začali bojovat.
Jayden tím tedy škrtl o jednu z jejích slabin, ale na to aby ji vyloženě obměkčil a ona ho nechala... Na to to opravdu nemělo šanci stačit. Na to si až moc brousila zuby na všechno, co jí mohl nabídnout - a byla ze svého úlovku celkem natěšená, takže naprosto jasně dávalo smysl, že se ho nemínila nějak dobrovolně vzdávat. To by vyžadovalo podstatně větší tlak, aby skousla svoji hrdost a prostě ho nechala jít. Ale kdo ví... Možná při ní stála její paní Crännäris, ale do osudu zasahovala stále Aurora.

„Neřekla jsem, že jim ublížím, Jaydene. Nejsem si jistá, co si o mě právě teď myslíš, ale opravdu nejsem vražedkyně. Zlodějka možná, podvodnice taky. Ale vražedkyně? Ne,“ pousmála se na nadlehčenou, než si znovu upila čaje a chvíli jen vdechovala jeho bylinnou vůni. Měla to ráda. Připomínalo jí to její vílí původ a poměrně dost se v bylinkách vyžívala, protože s nimi dokázala hotové čáry. Tristan toho byl důkazem - spal už pěkně dlouho a to to byl chlap jak hora.
„Asi bych je trošku pocuchala, to ano. Ale rozhodně nezabila, ani nezmrzačila nebo tak něco. Víš kolik práce stojí to pak uklízet a zametat stopy? Pft. To by mi za tu námahu skutečně nestálo. Ne, že by mi vadilo násilí, to ne. Ale pořád zastávám názor, že pokud to není zapotřebí... Proč si špinit ruce? Každopádně díky za to zlato, ale obávám se, že to stačit nebude. Vím moc dobře, že toho doma máš určitě víc, což znamená, že se s takovou trošičkou nespokojím.“ Věnovala mu omluvný úsměv, jako kdyby se snad cítila trošku provinile za to, že ho tlačila do toho, aby jí vydal všechno svoje bohatství.

Když odmítl její čaj, nepatrně pozvedla obočí a chvíli na něj trošku zaraženě koukala. Nakonec ale jen lhostejně pokrčila rameny, než na moment odložila šálek se svým čajem a spojila ruce. Než stihl jakkoliv zareagovat, odtáhla je od sebe a foukla mu do obličeje hrstku vílího prachu. Nechtěl její čaj s pečlivě vybranými bylinkami na uklidnění? Fajn, ať je po jeho. Nezdvořák jeden. Takhle si ten vílí prach musel vychutnat v surové formě, což mělo ještě silnější účinek, než když se spojil s horkou vodou v čaji.
„Tak... A teď pěkně zhluboka dýchej. Možná se ti bude chtít kašlat, ale můžu tě ujistit, že ti to nijak nepomůže.“ Tiše se uchechtla, než se zády pohodlně opřela o opěrku pohovky a upřela na něj svoje modro-zelené oči. Účinek prachu by se měl dostavit téměř okamžitě, což by jí mělo hrát do karet. Pokud by byl povolnější, nejspíš by z něj mohla vytáhnout něco zajímavého... A hlavně ho konečně připravit o tu ruku, jak celou dobu zákeřně plánovala.
„Mimo tohohle? Hmmm. Vlastně nic zvláštního. Občas pomáhám místním s jejich neduhy, protože se vyznám v bylinkách, ale jinak nic moc. Jistě to chápeš, Jaydene. Nic nevynáší tolik jako šikanování nebohých šlechticů, kteří si myslí, že jim patří svět. Mimo toho, že z toho něco kápne... Je to docela legrace. Měl bys to někdy zkusit, vážně,“ popíchla ho pobaveně, než do sebe kopla zbytek čaje a poklepala nehty po područce, než naklonila hlavu na stranu a znovu ho chytla za bradu, aby si ujistila, že jí pohlédne do očí. Chvíli ho hypnotizovala pohledem, než zpozorovala rozšiřování zorniček - tehdy ho se spokojeným a vítězným úsměvem pustila.
„Ano, to je. Ale myslím, že mi to nijak nevadí, abych pravdu řekla. Sice jsem porušila pár pravidel, ale to nevadí... Pravidla jsou přeci od toho, aby se porušovala. A že mě chytí? Nebuď směšný, Jaydene. Skutečně si myslíš, že bych to dovolila? Já vím moc dobře, co dělám. A mimo to... Mám komplice. Takže kdyby se něco pokazilo, vždycky se to dá nějak vyřešit. Takže si skutečně nemyslím, že v souboji zákon versus záškodníci vyhraje zrovna zákon. Copak sis nevšiml, že je celá země vzhůru nohama? Král umírá, válka s draky je na spadnutí, mezi chudšími vrstvami vládne hladomor... A do toho se začínají objevovat první zvěsti o moru. Nemyslím si, že budou stráže řešit něco takového, když jim podstrčím mnohem lepší příběh. A věř mi, že já jsem ve vymýšlení příběhů zatraceně dobrá.“ Škodolibě ho poplácala po tváři.

"To ani nemyslím. Myslím i jejich bohatství. Celkově se jich a jejich panství nedotýkej. Dám ti vážně cokoliv co chceš, ale cokoliv, co se týká jich, prosím vynech ze svých plánů.Oni nejsou někdo, kdo by si to zasloužil." pronesl a poté se zhluboka nadechl "Ne prosím. Domů jít nechci už kvůli nim. Nechci je stresovat. Ale..." vytáhl své kapesní hodinky a podal jí je. "Tahle věcička je zdobená tím nejdražším kamenem v Nescoře, vyrobená z ryzího zlata a má pomalu hodnotu čtyř celých panství i se zahradou. Málokdo je vůbec viděl na vlastní oči. Prosím řekněte mi, že to bude stačit?" pronesl o poznání mnohem klidněji a možná i smutněji.

Potom mu však do obličeje foukla jakýsi prášek, což ho donutilo se rozkašlat. "Co to k sakra má být?" zamumlal při čemž se mu už během chvíle začala motat trochu hlava a vše se mu celkově začínalo zdát, jako z jiného světa. Byl to hrozně zvláštní pocit a on sám cítil, jak je jeho egoistická rebelská strana mírně utlačována do pozadí, jenže s tím nic nemohl dělat.

Když ho pak přiměla se jí podívat do očí, mírně zamrkal, jak se snažil zaostřit. Vše se mu zvláštně vlnilo a on byl až nebezpečně hodně uvolněný. "Ne to si já rozhodně nemyslím. Stejně jsou ty stráže totálně neschopní ňoumové...Hm? Od kdy s vámi bydlí v domě mořský koník?" pronesl, při čemž se zahleděl do hrníčku čaje před ním. "Nazdar kamaráde" dodal a začal se usmívat jako měsíček na hnoji. Celou dobu však neotrhl svou hlavu od její ruky. Jen uhnul očima směrem k hrnku a očividně mu bylo jedno, že po něm chtěla, aby se jí díval do očí.

To bylo poměrně nemilé... Ona se nerada omezovala. Nejspíš by se mohla spokojit s jeho podílem, určitě nebyl malý. Cítila se ale až tak štědře, aby z toho jeho rodinu vynechala? To byla zatraceně dobrá otázka, na kterou Nessëa zatím neměla odpověď. Proto se jen tajemně pousmála, zatímco ho upřeně pozorovala, jak se trápil. Byl jako štěně, které někdo vyhodil. Rozkošný, zoufalý a k sežrání. Většina žen pro takové měla slabost, ale ona to necítila stejně jako ony. S podobnými typy si moc ráda pohrávala, ale rozhodně nebyla člověk, co by je nechal na pokoji nebo se jí zželelo. Neměla na to dostatek soucitu, protože ho v sobě dobrých pár let už hluboce pohřbívala. Snažila se ze sebe vybudovat bezcitnou mrchu, protože věděla, že přesně takové přežívají. A co víc... Takové vládly.
Zamyšleně pohlédla na hodinky, které jí podal. Chvíli si je prohlížela, než se zvedla a přešla po místnosti. Zastavila se v rohu pokoje, kde se dlaní dotkla zdi - tím odhalila skrytou skulinu, kde měla menší truhličku, do které hodinky strčila a skrýš znovu zamaskovala, posadíc se zpět vedle něj. Líně si přitom přehodila nohu přes nohu a věnovala mu skutečně sladký úsměv... Úsměv, který prozrazoval, že se ještě má hodně na co těšit, protože i když to myslel dobře, na její poměry to bylo zkrátka málo.

„Ach drahý Jaydene. Kdybych měla nějaké city - což k tvojí smůle myslím nemám - tak by to stačilo. Jenže já vím, že mi toho můžeš dát mnohem víc, takže... Ne, opravdu to nestačí. Ale i tak, díky za vážně překrásné hodinky,“ pousmála se na něj sladce. Za jejím úsměvem bylo skryté velice jasné poselství: to jest, že se ještě měl vážně hodně na co těšit.

Jakmile na něj začal působit prach, pozvedla nepatrně obočí. Halucinace... No, to byl jeho problém, ne její. Ona viděla svět nezkreslený, ale pro něj to nejspíš byla určitá forma úlevy, protože by mu prach mohl umožnit soustředit se víc na jiné věci, než na to, že ho unesla poloviční víla a nejen, že ho vydírala a viditelně ho plánovala okrást, také se mu chystala useknout jeho kouzelnou ruku. Ale pšššt. To on ještě neměl sebemenší šanci odtušit. Už brzy to ale měl zjistit.
„S tím naprosto souhlasím, neschopní ňoumové je ten nejpřesnější výraz, jaký jsem ohledně jich kdy slyšela.“ Pobaveně se uchechtla, když začal věnovat svoji pozornost šálku s čajem. Ať už viděl cokoliv, evidentně to bylo dostatečně hezké na to, aby se na to chtěl soustředit. Ona ale měla jiné plány.
Využila toho, že byla jeho pozornost upřená jinam a zmizela na chvíli v kuchyni, odkud si přinesla sekáček na maso. Jakmile stanula před ním, zatímco seděl na pohovce, sjela pohledem z jeho ruky na stůl. Nemohla ho držet a sekat zároveň... To by chtělo trošku pomoci. Sice byl zdrogovaný, ale ona byla pořád poloviční víla. S takovou by se člověku prostě nevyrovnala.
„TRISTANE!“ Křikla do domu, než si schovala sekáček za zády a věnovala Jaydenovi sladký úsměv. Hlavně ho před porážkou nestresovat... Pak by přeci nechutnal dobře.