Město Parri

Téměř hraničící s Lesem divokých elfů, město Parri bylo známé pro svoje zemědělství. Díky svojí poloze na jižní části kontinentu a dobré půdě se tamním farmářům dařilo pěstovat celkem pestrou škálu plodin, díky čemuž město - i navzdory svojí menší rozloze - poměrně vzkvétalo. Velice výhodný byl i fakt, že nedaleko leželo větší město Teppasmies, což bylo velice dobré pro obchod. Tamním obyvatelům se tedy nedařilo vůbec zle, což bylo znát na společnosti i jednotlivcích. Na druhou stranu ale občas propukaly šarvátky kvůli elfím sousedům, které ne všichni lidští obyvatelé měli v lásce...

Po setkání s Desmondem a jeho malou vílou vyrazil na druhý konec města v jiné krčmě, kde měl zaplacený pokoj. Jen co vešel dovnitř, strhl na sebe velké množství pozornosti: všichni vzhlédl od toho, co zrovna dělali a upřeli na něj svoje oči, což ho přimělo se pozastavit mezi dveřmi a pobaveně se poušklíbnout. Měl pozornost rád. Rád končil středobodem pohledů a užíval si to, protože to znamenalo, že si ho lidé všímali. Vnímali jeho odlišnost a dost možná vnímali i jeho moc. Také se nesl s neoblomnou hrdostí a sebejistotou, která byla natolik pevná, že to mohlo slabší existence zastrašovat. Theoran se považoval za nekorunovaného krále a nebál se nikoho a ničeho, protože moc dobře věděl, že se mu široko daleko nikdo nevyrovná. Konec konců na sobě pracoval už tolik a tolik let... A obětoval Rüvikovi tolik životů, prolil tolik krve a vystřídal mnoho těl, že si jednoduše musel připadat nedostižný. Zvláště, když se mu po celou dobu dařilo úspěšně utíkat před smrtí a oddalovat svůj soudný den. Jakkoliv se na něm už projevovalo stárnutí, pořád byl velice silný a považoval se i za pohledného, což mu poměrně často potvrzovala neutichající pozornost žen, které velice snadno okouzloval.
Sotva za sebou zavřel dveře a přešel po krčmě, která byla minule poloprázdná, automaticky zamířil k jednomu z prázdných stolů a usadil se, očekávajíc příchod hostinského. Když se nakonec místo něj ukázala pohledná blonďatá žena s vnadnými křivkami, jeho úšklebek se na rtech jen o poznání rozšířil. Zdálo se, že měl skutečně šťastný den. Nejen, že si Desmond našel společnici, dokonce to vypadalo, že si i on našel možnou společnost... A to bylo něco, co on jednoduše nedokázal odmítnout.
Žena vyslechla jeho objednávku a přinesla mu korbel piva, jak si poručil. Záměrně ale přitom prošla kolem tak, aby si ji mohl celou prohlédnout, což Theoran také udělal. Zatímco v klidu popíjel a vnímal na sobě nenávistný pohled hostinského, který jasně vyzařoval žárlivost a závist, už si v duchu maloval, jak si tu pěknou blondýnku s očima jako pomněnkami potom vyzvedne... A vezme ji s sebou nahoru do pokoje. S tou myšlenkou pozvedl korbel ke rtům a lačně se napil, zatímco ani na vteřinu ze svojí kořisti nespouštěl oči.

Jeho přání se mu vyplnilo. Jakmile se krčma k půlnoci vyprázdnila a hostinský usnul s hlavou na baru, přišel blíž a věnoval jí nepatrné pokývnutí hlavou, aby ho následovala - a ona jako poslušná ovečka šla. Ani nezaváhala, nepochybovala. Jenom se jí na rtech rozlil polichocený úsměv a ona se tiše zachichotala, když ji vzal za ruku a dal se s ní na cestu k pokoji.
Jen co vpadli dovnitř a on zavřel dveře, natiskl ji na zeď a dravě jí přejel rty po celé délce šíje, na což zareagovala tichým vzdychnutím. Měl ji absolutně v hrsti, mohl by si s ní hrát a dělat cokoliv, co by se mu zlíbilo... A to se mu moc líbilo. Miloval moc a miloval to, když mu jeho ovečky neodporovaly. Sice mu nevadil ani vzdor, protože si vždycky jednoduše vzal to, co chtěl, ale vždycky bylo příjemnější, když se mu podvolili. Nemusel pak vykládat takové úsilí, aby je zkrotil. A pro oba to bylo rozhodně příjemnější.
Žena ho k sobě nepatrně víc natiskla a on jí začal dlaněmi putovat po těle, vyhrnujíc její sukni nebezpečně vysoko. Nebránila se, ani když jí trošku ostřeji skousl kůži na krku a zanechal tam otisk zubů. Na moment se od ní potom odtáhl, pohlížejíc jí do očí, než ji natlačil k posteli, kam ji nakonec jednoduše strčil a olízl si rty. Vypadalo to na velice příjemně strávenou noc.

Ani nevěděl, kolik času spolu strávili - ale venku panovala ještě noc, protože byla obloha pohaslá tmou a ozařoval ji jen měsíc s hvězdami. Leželi společně v posteli a on náruživě líbal její rty, zatímco ona nebezpečně dlouhou dobu přejížděla rukou po tom černém místě na jeho hrudi. Nelíbilo se mu to, neměl rád, když se ho tam někdo dotýkal. Když to udělala poprvé, ještě to toleroval. Napodruhé ji varovně kousl a když v tom pokračovala i nadále...
Prudce se odtáhl a chytil ji jednou rukou pod krkem, pohlížejíc na ní se svojí typickou pevnou maskou na tváři. Děvče tiše zasípalo a on se k ní pomaličku sklonil, surově skousnouc její ret. Z toho se začala okamžitě řinout šarlatová krev, jež provokativně slízl a věnoval jí krutý úsměv.
„Nemám rád, když někdo dělá věci, o kterých jsem dal najevo, že se mi nelíbí,“ pronesl tichým, mírně zhrublým hlasem. „Slyšíš mě, krasotinko? Umím být zlý.“ S těmi slovy ji pustil, ale i přesto měla dívka na svém hrdle ošklivě rudý otiskl jeho prstů, jak pevně ji držel. Místo toho, aby byla vyděšená se k němu ale okamžitě přitiskla a políbila ho. Dravě, nenechavě. Jako kdyby byla naprosto zoufalá, lačnila po něm a vrhala se bezhlavě do té propasti, která se před ní formovala.
Chvíli jí polibky oplácel, než se od ní odtáhl a pohlédl jí do očí. Byly nádherně modré, ale ani ne zdaleka tak modré, jako měla jeho víla. Občas na ni myslel, vzpomínal na ni. Byla krásná, byla chytrá... A okouzlující. Skutečně jí byla škoda, protože by z ní byla skvělá manželka. Sice by mu rozhodně nestačila, protože on nebyl schopný věnovat se pouze jedné ženě a oddat jí celý svůj život, který byl v jeho případě velice dlouhý a on doufal, že i snad nekonečný, ale hodila by se mu. Ale přesto... Rozhodla se ho zradit. A ještě proti němu otočila jeho vlastního syna, kterého mu předtím hodila na krk jako nechtěné psisko. Ne, že by ho Theoran nechtěl, konec konců, byl to jeho záměr. Ale bylo to od ní poměrně kruté, na to že to byla víla... A především matka.
„Nebojíš se temnoty, má milá? Možná bys měla... Skrývají se v ní monstra, která díky plášti ze tmy vypadají jako lidé... A co víc, někdy i jako andělé. Když se moc přiblížíš, mohlo by tě takové monstrum polapit... A vysát ti duši.“ S těmi slovy jí dravě chytil za boky a ona se tlumeně rozesmála. Nevěřila mu... Anebo věřila. Možná, že ji to přitahovalo - což se zdálo být jako pravděpodobnější možnost, protože ho pozorovala s jistým porozuměním. To bylo... Zvláštní.
„Nebojím se. Tebe ne.“ To v něm vyvolalo chraplavý smích. Nebála se ho? Dobrá... Možná, že bylo na čase ukázat jí svoji skutečnou tvář.
„Pak ti jistě nebude vadit, že tě tak trošku zneužiju,“ pousmál se, než ji políbil do koutku úst. Polibek mu bez zaváhání oplatila, než rázně zavrtěla hlavou. Theoranovi se přitom zablýsklo v očích, což pro ni mělo být posledním varováním, ale ona ho ignorovala. Byla příliš opojená jeho pozorností, jeho přitažlivostí... A tím, co kolem sebe šířil. Nejspíš ji táhlo nebezpečí a ona vyhledávala darebáky, protože ochotně svolila k tomu, že přijde o život a ani přitom nemrkla.
Theoran už na nic nečekal. Rukou zašmátral po zemi, kde měl pohozené kalhoty a vytáhl zpoza opasku ostří, které dívce bezmyšlenkovitě vrazil do oka. Nedotčené oko měla vytřeštěné dokořán, když ji položil vedle sebe a nůž s jistým vypětím sil vytáhl, olizujíc z něj horkou krev. Volnou rukou přitom přejel po dívčině hrudníku, pozastavujíc se kolem jejích ňader, než ji bodl těsně vedle srdce a začal řezat. Vzhledem k tomu, že používal obyčejný nůž - nehledě na to, že bylo ostří poměrně silné i dlouhé - chvíli mu trvalo, než se mu podařilo vyříznout její srdce.
Sotva ho vytáhl, jednoduše nůž upustil na postel vedle sebe a chvíli pozoroval ten skvostný výtvor přírody na svojí dlani, než ze srdce slízl trošku krve a olízl si zašpiněné rty.
„Odpusť, lásko. Přiblížila ses až moc ke slunci... A to tě spálí, když si nedáváš pozor.“ S těmi slovy se do srdce hladově zakousl.

Ještě tu noc odletěl, zanechávajíc za sebou krvavou spoušť. Ačkoliv by si rád svoji chvíli víc vychutnal, trošku ho tlačil čas - bylo otázkou, kdy by se hostinský vzbudil a on nemínil riskovat to, že by ho nachytal v nejlepším. Proto se nakonec spokojil s pojedením pouze ženina srdce a jater, zbytek zanechal vcelku netknutý... Svým způsobem. Pro příchozího to musel být hrůzný pohled - mladá a krásná žena zavražděná na zkrvavené posteli, s tělem otevřeným, jako kdyby v sobě skrývala parazita, který jí doslova vyrazil z vnitřností.
Theorana to zanechávalo klidným. Sice obvykle svoje oběti uklízel - nebo spíš je zpracoval do posledního kousíčku - ale rozhodně nesdílel Desmondovu úzkostlivost. Nebál se toho, že by ho někdo chytil. A i kdyby, tak co? Bylo by to jenom nepříjemné a otravné, ale poradil by si s tím. Byl dobrý v zahlazování stop a uklízení věcí a lidí pod koberec. Vždycky si dokázal poradit, nehledě na to, jak moc byla situace vyhrocená. A dokázal si přitom dokonce i udržet chladnou hlavu, což bylo něco, co se mu skutečně hodilo. I přesto se tu noc raději rozhodl být opatrnější a prchnout o dům dál, než aby riskoval, že se namočí do potíží. Neměl na to náladu, chtěl se bavit. Byl přeci tak dlouho! Ale konečně se vrátil domů, do svého království. Bylo na čase začít panovat.

Jeho výběr nakonec padl na nedaleké sousední město, které neslo název Parri. Theoran neměl pocit, že by tam snad kdy byl, ale vcelku mu na tom nesešlo. V důsledku bylo jedno, jestli to bylo známé místo nebo ne, mohl si tam najít nějaké přespání, něco k pití, aby spláchl svoji vydatnou noční svačinku a také možná nějaké další povyražení... Které tentokrát možná ani nemuselo skončit tak krvavě. To bylo ale ve hvězdách - on se nechával vést napříč tmou a bylo mu jedno, kam ho Aurořiny nitky zavedou. Nepochyboval totiž o tom, že byl na správné cestě, jež ho měla dovést k jeho vytouženému cíli.
Po příchodu do krčmy - kam dorazil těsně nad ránem - ho přivítal zmučený a unavený obličej tamní výčepní, která vypadala, že mele z posledního. Automaticky dosedl k baru a věnoval jí sladký úsměv, než jí podsunul hrstku mincí a objednal si nejen nocleh, ale také něco k pití. Potřeboval se po svém počínání trošku uvolnit, protože se cítil svým způsobem zle. Nic z toho, co ulovil, nevěnoval svému pánovi. A jak on k tomu přišel? Měl by projevovat svoji vděčnost trošku jasněji, ale... Stále byl poměrně zaneprázdněným mužem. Vyhledávat věčně oběti nebylo zrovna lehké. Ale kdo ví. Třeba mu Aurora nějaké do cesty nakonec mohla přivanout, to on s jistotou vědět nemohl.
Proto jen v klidu popíjel, než zaplatil a odebral se do svého pokoje, aby se alespoň na pár hodin prospal. Sotva padl hlavou na polštář, oči se mu začaly klížit a on velice rychle propadl do hlubokého spánku. Sny se mu nezdály - ty neměl už dobrou řádku let. Měl pocit, že na něj Aurora tak trošku zanevřela: odmítala mu podávat útěchu a útěk, jež sny nabízely. Jako mladšímu mu podsouvala i předtuchy, ale to všechno zmizelo, když se plně oddal bohu Rüvikovi. Na druhou stranu ho to nepřekvapovalo... Stále to byla žena. Kdyby nebyla žárlivá, šokovalo by ho to.

Probudil se až kolem poledne, kdy se jen rychle ošplouchl a relativně čerstvý a nabuzený energií vyrazil dolů do krčmy, aby si vychutnal nějaké to jídlo. Jen co dorazil do místnosti, přivítalo ho tlumené brebentění všech přítomných a žena, která krčmu nejspíš spravovala, už také vypadala o poznání lépe. Nejspíš se jí - podobně jako jemu - dostalo alespoň částečného odpočinku, takže byla připravená na další vyčerpávající den, kdy se musela potýkat s kdovíjakými existencemi. Theoran ale naštěstí nebyl žádný ožrala... Byl poměrně vlídný a štědrý muž.
Proto ji také mile pozdravil, než se usadil k volnému stolu a objednal si řádný oběd. Zatímco jedl, uvědomil si, že ho tentokrát až tolik lidí nepozoruje - místo toho byli všichni vcelku zahledění do toho, co měli zrovna rozdělané. Ať už to byly karty nebo kostky, vášnivá debata o úrodě... Nebo povídačky o elfech. S tím okamžitě zbystřil. Vlastně mu ani nedošlo, že se nacházel blízko k jejich lesu, nějak mu to po celou dobu unikalo. Když se nad tím ale tak zamyslel, vlastně to mohlo být úžasně výhodné. Elfové byli poměrně odolným národem a jejich magie nebyla špatná. Sice by se asi trošku hůř kombinovala s tou jeho, která byla už pošpiněná, ale to neznamenalo, že by to nemohl zkusit. Zkusit se přeci mělo všechno... A on byl pro každou špatnost.

Díky tomu, že na hranicích zrovna držel hlídku její bratr, bylo pro Say dost lehoučké vyklouznout z Lesa divokých elfů (ne, že by mu věřila, že si jí nevšímal, ale dokud se držel zády k ní a neřešil, kam jde, rozhodla se to nijak nepitvat, aby těmto svým výletům nemusela udělat přítrž).
Znala okolní krajinu docela dobře, města i vesnice lidí, kteří začínali konečně být v pohodě, když se jejich ulicemi sem tam prošel někdo z lesního rodu. Say sama tedy asi nebyla zrovna nenápadnost sama, ale tomu se zase divit nemohla, nu – asi ne každý den vídáte divnou elfku s maskou, co jí zakrývá polovinu tváře. Leč se naučila maskovat to tím, že nosila svoje dlouhé vraní vlasy sčesané do tváře, aby byla zčásti v úkrytu, stejně vše zamaskovat nedokázala. Z dálky působila běžně, ale už ze vzdálenosti jednoho metru jste poznali, že ten zvláštní stín na její tváři je ve skutečnosti pleťově zbarvenou maskou.
Leckdo se pokoušel zjišťovat, co je pod ní – elfové, lidé, každý, kdo v sobě měl kouska zvědavosti. Ti zbabělejší na ni jen z dálky zírali, ti odrzlejší se zeptali. Už se jí dokonce jednou stalo, že jeden extrémně odrzlý floutek z řad elfů se ji pokusil opít a prostě jí masku strhnout (a asi by se mu podařilo, kdyby jednou za čas nezapnul v jejím bratrovi ochranářský pud a nepomohl jí... řekněme, že dotyčný zvědavec měl potíže poté odejít po svých). Dokázala si ale tajemství toho, co skrývá, ukrýt přede všemi kromě své rodiny.

Cesta ji zavedla do města Parri.
Nebylo moc velké, ale žilo vlastním životem. Většina obyvatel už si prostě zvykla na to, že elfové žili v jejich sousedství (tedy... zvykli. to, že to netolerovali, byla záležitost jiná.), takže Say si při cestách ulicemi vysloužila jen pár pohledů těch, co ji míjeli, ale alespoň na ni už nikdo nepokřikoval hökke di älfen. Pro zvídavé z vás to znamená moc milé spojení, které pochybuje o morální hodnotě někoho z rodu elfů ženského rodu.
Zapadla do hostince, který se skrýval v srdci města, a objednala si jasmínový čaj. Měděná mince cinkla o pult a ona o pár chvil později seděla u stolku nad hrnkem, z něhož se kouřilo a ji ohromovala lahodná vůně. Zapřela si hlavu o ruku, nechala hlavu klesnout tak, aby jí vlasy napadaly do obličeje, a nechala těžká oční víčka klesnout. Měla za sebou několik náročných dnů… chtěla se jen zastavit. Zavřít oči. Nadechnout se. Zaposlouchat se do rozhovorů okolo sebe, natáhnout atmosféru lidského města, kde byla nic – kde nebyla Xäia Sayleen z rodu Jerichä, ale prostě jenom Say. Ta elfka z Lesa, co sem občas zavítala. Klidně i hökke di älfen. Rozhodně ne horká kandidátka na budoucí Představenou.
Potřebovala vypnout a prostě… být. Odreagovat se. Ztratit myšlenky.
Bylo to riskantní, ale… stálo to tak moc za to.

Zdálo se, že se na něj osud pousmál, protože na elfí společnost nemusel čekat ani nijak dlouho. Zhruba půl hodiny poté, co dojedl svůj oběd do krčmy vkročila mladičká eflka - a byl to natolik zajímavý zjev, že se Theoran okamžitě zvedl ze svého místa a pomaličku se za ní vydal stejným způsobem, jakým se plíží psisko za vůní pečeného masa.
Ta dívka měla tvář částečně zakrytou jakousi maskou, což byla věc, která ho zaujala asi stejně moc jako fakt, že se vůbec ukázala. Nevypadala jako typické elfky, které během svých cest potkal. Viděl nejrůznější druhy, ale nikdy nikoho jako byla ona. Nesla se jinak, vyzařovala z ní tajemná krása... A ta maska. Nejspíš to byla taková ta pomyslná třešnička na dortu, protože mu to poskytovalo prostor pro objevování. Za normálních okolností objevoval jenom to, co jeho kořist skrývala pod svým ošacením, ale tady byl zvědavý na mnohem vícero věcí: kdo byla? Jak se jmenovala? Co ji tam přivedlo? Jaká byla? A co skrývala? Po velice dlouhé době mohl upřímně říct, že ho skutečně nějaká žena zaujala. Byl ochotný si o ni trošku zabojovat, pokud by to snad bylo zapotřebí. A to bylo něco, co se mu jen tak opravdu nestávalo.

Zamířil ke stolu, kde seděla nad svým čajem - soudě podle vůně byl jasmínový, což pro něj byla nová zajímavá informace - a vlídně se na ni pousmál. Ve stříbrných očích mu přitom nepatrně zářily jiskřičky nadšení, když se postavil vedle volné židle a shlédl na ni. Byla krásná, i když neviděl celou její tvář. Nejspíš se na jejím půvabu podepisovala právě i ta maska, protože to z ní činilo úplně jinou ženu, než na jaké obvykle narážel. Sice byl schopný se poohlédnout za kdejakou sukní, ale nikdy nebyl skutečně zaujatý. Odhodlaný. Připravený se snažit. Ale ona to změnila - a to ještě ani neznal její jméno.
„Dobrý den,“ pozdravil ji vlídně, zatímco se mu na tváři rozlil milý úsměv. Nespouštěl z ní oči, byl naprosto okouzlený. „Nerad vás ruším, ale všiml jsem si toho, jak tu sedíte sama... A řekl jsem si, že byste možná ocenila společnost? Pokud preferujete být sama, samozřejmě to pochopím a nebudu vás obtěžovat, ale... Chtěl jsem to zkusit.“ Pozoroval ji s viditelnou vlídností v očích a úsměvem na rtech, což pro něj bylo silně atypické, ale to ta maličká krasotinka nemohla tušit. Dával si v tu chvíli také pozor, aby kolem sebe nešířil příliš velké výboje magie, krotil svoji auru. Nebyl si jistý, jak moc citlivá na tyhle věci byla a nechtěl riskovat, že by si ji tím vyplašil, to byla hrozná představa.

To, že kolem sebe cítila magii, považovala za to, že byla prostě vyčerpaná. Nedávala si pozor na svoji vlastní a ta se, zdá se, rozhodla udělat si malou vycházku. Nervózně sevřela rty do úzké linky a prohrábla si rukou frustrovaně vlasy z pomyšlení na to, že by si to neměla dovolit – a tak se na chvíli natáhla, aby ji přivolala zpátky k sobě. Jenomže... sáhla do prázdna. Ta její byla jako poslušné štěndo smotaná po jejím boku a dřímala, jen ji vyplašilo, když po ní její majitelka tak rychle sáhla. Say se zarazila, netušila, o co jde. Cítila magii... a cítila z ní elfa. Netušila, čí byla, když ne její, ale místo toho dobře cítila, jak se jí žilami rozlévá čirá a průzračná paranoia.

A potom se k ní připletl ten muž. Neviděla ho přicházet, jen vzhlédla, když se objevil u jejího stolu. Zahlédla břidlicově šedé oči, okouzlující úsměv a zajímavou tvářičku cizince, kterého v životě nepotkala. Zatraceně pohlednou tvářičku, pokud by měla být upřímná (nesuďte ji, podepisovalo se na ní to, že byla příliš dlouhou dobu bez přítomnosti kohokoli krom své matky a učitelky). Měla sto chutí kývnout mu na návrh toho, aby si přisedl. Dokázal ji zaujmout jako málokdo – a stačilo mu k tomu pár obyčejných vět.
Jenomže... byl to elf, cítila to z něj. Viděla to i v jeho rysech. Leč uši měl značně kratší než ona, nedokázal na nich zamaskovat tu evidentní špičku. Prokazatelně šlo o někoho z krve älfů. Neznala ho, neměla nejmenší ponětí, ale nepotřebovala mít hrozbu toho, že se její matka dozví, že po volných dnech courá v lidských městech, visící nad hlavou. Potřebovala se dostat do Lesa dřív, než ji pozná a napráší něco matce nebo komukoli dalšímu.

Zhluboka se napila jasmínového čaje – trochu jí opařil jazyk, ale to nevnímala jako zlo, nýbrž jako to, že se na chvíli zaměřila na fyzickou bolest a nevnímala, jak uvnitř panikaří. Utřídila si myšlenky, vzhlédla a sladce a omluvně se na něj usmála. „Omlouvám se, ale obávám se, že mám naspěch," zatřásla mírně hlavou, načež od sebe hrnek trochu odstrčila a rychle se zvedla společně s lomozem židle o dřevěnou poškrábanou zem. Ještě se na něj omluvně usmála přes rameno, než rychle zmizela ke dveřím. Venku se vmísila do stínů mezi domy (nechtěla kráčet ve světle slunce nad sebou) a zamířila k okraji města tak rychle, jak jenom jí to dlouhé nohy dovolovaly.

Zvedla se v něm vlna zklamání a hořkosti, když se jenom omluvila a pronesla, že má naspěch. Když přišla, vůbec to tak nevypadala - a svého čaje se sotva dotkla. Byl stále tak horký, že si viditelně musela alespoň trošku spálit jazyk, když se napila. Bylo nad slunce jasné, že na spěch ve skutečnosti neměla, ale utíkala před ním. A to bylo to nehorší, co mohla udělat.
Vzbuzovala v něm to, co se snažil pohřbít hluboko uvnitř sebe a zamknout to na dobrých deset západů, protože byla sladká, krásná. Toužil po ní a jeho srdce pro ni zahořelo, ale ona se rozhodla utíkat... Proč to udělala? Copak na ni snad nebyl milý? Nechoval se vybraně a jako gentleman? Co víc chtěla? Měl jí rovnou vyčarovat květinu, padnout na jedno koleno a složit jí na místě serenádu, jež by lichotila jejím nádherným a neobvyklým očím? Co víc sakra ženy chtěly, když jim nestačil upřímný zájem, vlídný úsměv a milé gesto? Nehledě na to, kolik let už kráčel po zemi a kolik žen potkal a okouzlil, evidentně stále neměl dostatek znalostí na to, aby si dokázal získat jakoukoliv, po jaké jeho srdce zahořelo. Nebyl dostatečný? Tak fajn. Ať se klidně dala na útěk... On byl velice trpělivý, když mu o něco šlo. A v jedné věci byl dokonale sebejistý: vždycky dostal přesně to, co chtěl. A ona nebyla v žádném případě výjimkou.

„Ach, to mě vskutku velice mrzí,“ odpověděl poněkud zaskočeně, než mu oči nepatrně potemněly zklamáním. Neměla naspěch. Nebyl si sice přesně jistý, co ji vyplašilo, ale něco se dělo. On sice netušil, jak k tomu došlo, ale velice plynule přešel ze svého okouzlujícího a pozorného já v to, čím byl skutečně... Ve zvráceného predátora, který byl schopný počkat si i několik týdnů, jen aby dostal to, o co mu šlo a dokázal svoji nadvládu. Urazila ho, dotkla se ho. Odmítla ho. Na to nebyl zvyklý, nikdo mu nemohl vzdorovat, ani ty nejkrásnější dívky - ačkoliv ty především.
„Omlouvám se, pokud jsem vás vyplašil. V klidu si dopijte svůj čaj, nechám vás, skjönri ...“ Dívka se mezitím už ale stihla zvednout ze svojí židle, čímž ho přiměla o kousíček ucouvnout, aby jí udělal prostor a neděsil ji ještě víc tím, že by se na ni fyzicky tiskl. Ještě než mu ale utekla, opatrně ji vzal za ruku a nonšalantně ji políbil na hřbet, věnujíc jí omluvný úsměv.
Když se kolem něj prosmýkla, jenom ucítil to, jak se ho letmo dotkly její jemné vlasy a on ji zatoužil chytit za ruku, přitáhnout do svojí náruče a zabořit do nich prsty. Něco takového udělat nemohl, takže jakmile k němu byla otočená zády a spěšně mířila směrem ke dveřím, zhluboka se nadechl její vůně - zachytávajíc nejen charakteristickou vůni jejího mladého a svěžího těla, ale také vůni její magie. Obojí bylo zatraceně opojné, což ho přimělo pevně semknout rty k sobě a pootočit se jejím směrem. Zrovna tou dobou otevírala dveře, což ho přimělo rychle vyrazit za výčepní, vysypat jí na pult hrst mincí - podstatně víc, než bylo zapotřebí - a vyrazil nahoru do svého pokoje, kde si otevřel okno a přeměnil se, vylétajíc ven.
Když se dostal ven před krčmu, byla už na cestě pryč - ale on si dost chytře pojistil to, aby ji mohl najít. Díky tomu, že ji políbil na hřbet ruky měl jisté, že ucítí její fyzický pach. A její magie byla sama o sobě dostatečně silná na to, aby ji mohl stopovat i podle ní, ale on si mnohem víc užíval vyhledávání kořisti podle pachu jejího těla. Bylo to osobnější a zábavnější, připadal si víc jako predátor. Umožňovalo mu to popustit otěže a nechat svoje vnitřní zvíře, které po celou dobu svými ostrými drápy drásalo zdi svého vězení a pobíhalo z jednoho rohu do druhého, vyčkávajíc na svoji chvíli. Ta přišla právě v okamžik, kdy pořádně rozpřáhl svoje křídla a dal se do letu za ní. Netrvalo mu ani nějak zvláště dlouho, než ji našel.
Zdálo se, že jeho kořist nebyla tak úplně na útěku jako takovém. Zdržovala se ve městě, občas nakoukla k nějakému stánku, zdálo se, že si prohlíží kolemjdoucí a na moment se dokonce zastavila na poklidném místě pod nějakým košatým stromem, kde se na moment posadila, než jako vlaštovka vyrazila znovu do chodu. Theoran ji fascinovaně pozoroval po celý den, než zamířila zpět k rodnému lesu. Nevzdával se ani když mu zdánlivě zmizela mezi korunami stromů, protože ji velice rychle díky svým smyslům zvládl najít. Sledoval ji až tak daleko, než zmizela v jednom z domů v korunách. To jenom přistál na parapetu jejího okna a několik desítek minut pozoroval, co se dělo uvnitř, než odletěl pryč.

Po příštích několik dní ji sledoval, trpělivě vyčkávajíc na svojí chvíli. Ta nadešla až jedné noci, kdy ji při svojí hlídce přistihl, jak se vykrádá ze svého domu a mizí do lesů. Neměl zrovna dvakrát moc času na to, aby si rozmyslel jak připravit jeho setkání, ale i přes to, že ho čas skutečně tlačil, nakonec něco vymyslel - s troškou předpovídání si našel klidné místo v nedalekých lesích, usadil se na pařez a vytáhl si skicář, který s sebou pravidelně nosil, ale nikdy do něj nenakreslil ani čárku. Kreslení ho už dávno nebavilo, ale v tu chvíli se mu to mohlo docela hodit, protože to byl projev obyčejnosti, který zoufale potřeboval. Aby pořádně viděl na svoji scenérii i papír pod svojí rukou, vyvolal si nad sebou plující bludičku světla, jež také mohla s troškou štěstí přilákat její pozornost.
Zatímco seděl na pařezu a zkušeně načrtával skicu jedné z divokých květin rostoucích těsně před ním, jasně svým citlivějším sluchem zaznamenal její tlumené kroky. Blížila se. Snažil se tvářit naprosto nezaujatě a soustředěně, ale když dorazila mezi okruh stromů, jež ho obklopovaly jako pomyslná hranice, zvedl hlavu a pomaličku se na ni pootočil, než jí věnoval poněkud překvapený úsměv.
„Skjönri... Vás bych tu opravdu nečekal. Také vás okouzluje noční les a to ticho kolem?“ Nadnesl nezávazně, než odložil tužku na skicář a upřel na ni svoje oči.

*Skjönri - Krásný

Nemohla spát. Z postele ji vyhnaly noční můry.
Celou noc se převalovala jako zběsilá, dokonce ani to, že s ní Caas pro tyhle případy spával v pokoji, nepomohlo. Když k ránu zmizel na hlídku, rozhodla se, že nebude zůstávat jako tygr v kleci a prostě se protáhla oknem ven po pár minutách, v nichž se tiše a nehlučně oblékala. Spoléhala, že tam venku bude teplo (spoiler alert: bylo), takže skončila tak, že si přes noční košilku nahodila jen lněnou košili a na boty nazula vysoké šněrovací boty z měkké kůže. Vyhoupla se na okenní rám a naučenými pohyby sešplhala až k zemi. To bylo uklidňující – mohla se spolehnout na schopnosti vlastního těla, ne na to, zda se spánek konečně obejmout ji a přitáhnout k sobě.
Proběhla kolem hlídek na strážích, než se dostala hlouběji do lesa – dál od všeho živého, z doslechu. Tam, kde mohla být jenom sama se svými myšlenkami, potulovat se a být nekonečná v tom, jak může pobíhat kolem a být konečně naprosto svobodná.

Teda... dokud se neozval ten hlas a ona skoro neumřela na zástavu srdce z leknutí.
Zarazila se, když takhle uprostřed noci a uprostřed Lesa divokých elfů prostě... jen tak, lusknutím prstů, narazila na cizince. A kdyby to byl kdejaký cizinec, přijala by to s menším podezřením, ale tohle byl zcela jistě ten elf z krčmy, který za ní došel. Už tehdy jí přišel zajímavý i dost hezký, ale musela uznat, že ve stínech uprostřed noci měl svoje kouzlo. Břidlicové oči měl skoro černé, tvář zabalenou do tmy, lícní kosti po jeho obličeji vrhaly tragické a dramatické stíny. Posedával tam a... kreslil? Vážně by si jen tak někdo vyšel uprostřed noci do lesů, aby si kreslil?
„Tärrifa," odpověděla mu podobným tónem slovo pro děsivý. Skutečně ji děsilo, že na něj jen tak narazila... zvlášť když ji předtím tak zmátl s tou magií. Musela být silná, zatraceně silná, a to ji děsilo. „Kdo jste...?"

Byla tak trošku jako jedno z těch zvláštních zjevení, na jaká mohl narazit za jasných nocí, kdy se síla luny, hvězd a přírody spojila dohromady v něco nového, nevídaného. Bylo to nesmírně vzácné, v takových momentech se ve vzduchu tetelila čirá magie a člověk mohl s každým nádechem pocítit moc proudící jeho tělem. Právě za takové noci zemřela jeho matka a on se zrodil. A přesně za takové noci obětoval Evangeline. Měl obě ty události tak trošku spojené, protože byly nepopsatelně výjimečné... A zároveň hořce tragické. Jakkoliv mu ale Skjönri připomněla obě události, nezaobíral se tím v duchu nijak dlouho. Matka byla v jeho světě zapovězené slovo a pokud už se přinutil ho přenést přes rty, bylo to jedině v souvislosti s matkami jeho dětí. A Skjönri mu Evangeline nepřipomínala ani v nejmenším. Nejspíš by bylo poměrně těžké najít podobnou ženu v celičké Nescoře, jelikož byla sama o sobě úkaz, ke kterému docházelo jednou za sto let a možná méně, ale to ji nečinilo nijak méně krásnou a přitažlivou. Zvláště v tom ponurém světle vypadala kouzelně. Měsíc skrze koruny stromů prosvítal jen maličko, což na ni vrhalo zvláštní směsici stínů vzhledem k tomu, jak se svit prodíral skrze listí. Potom tu bylo ještě jeho magické světlo - to na ni vrhalo určitý záblesk světla, jež ji částečně ozařoval. Theoran by na ni ale viděl i kdyby byla zahalená v plášti z temnot... Neunikla by jeho očím ani ve stínech.
Na druhou stranu, jeho snaha se zdála být marná. Připadal jí stále děsivý, což nejspíš svým způsobem dávalo smysl vzhledem k okolnostem jejich druhého setkání, ale on se nemínil vzdávat. Mohl by si ji vzít, tam a teď. Nejspíš by se ani nenamáhal pokládat ji do měkkého mechu, prostě by ji surově natiskl na některý z kmenů stromů a počínal si stejně jako onehdy s Rasmusem, nehledě na to, jak moc by vzdorovala. Mohla by klidně i křičet, měl nespočet způsobů, jak ji umlčet. Ale protože už mu začínala lézt na nervy svojí nedostupností, možná by ji i nechal... Už jen pro to vzrušení z možnosti, že by její naříkání někdo slyšel a pokusil by se ji zachránit, takže by ji mohl přinutit dívat se na to, jak by nemilosrdně popravil její možnou záchranu a poté si ji vzal znovu, nejspíš ještě surověji. Takový on byl. Nehrál si na náklonnost, nehrál si na city. Šlo mu jenom o potěšení a vzrušení z lovu a podrobení. A děvenka si začínala nebezpečně koledovat o to, aby jí ukázal svoji pravou tvář.

„Mohl bych vám položit stejnou otázku, ale nejsem nevychovaný, takže se představím...“ Pousmál se pobaveně, než se zvedl a odložil svůj skicář s tužkou na místo, kde předtím seděl. „Theoran Killian, moc mě těší. Nejsem zdejší, takže dost silně pochybuji o tom, že vám moje jméno bude známé. Jakkoliv s vámi sdílím kořeny, netěším se čisté krvi. Než vyřknete tu druhou otázku, která se vám jistě dere na rty - hodně cestuju, právě jsem se vrátil z Vargenu a chtěl jsem se podívat na místo, odkud pocházeli někteří moji předkové. A co dělám v noci uprostřed lesa se skicářem a tužkou v ruce? Nespavost. Je těžké přivyknout si na jiný režim po návratu sem, ve Vargenu je mnohem více slunce a dny jsou delší, světlejší. Hádám, že se mi už těžko usíná za tmy,“ dodal nakonec na vysvětlenou, než sebral skicář a znovu se posadil na pařez, stále držíc pohled na její tváři.
Byl zvědavý, jestli konečně upustí od svojí opatrnosti a dá mu šanci... Jeho trpělivost byla sice poměrně pevná, ale odmítání snášel velice těžce. Nebyl na to zvyklý, neměl to rád. Vlastně to přímo nenáviděl, protože to to byl přímý útok na jeho ocelové sebevědomí, které bylo sice těžké pošramotit, ale... Z minulosti si nesl určité rány, jež mívaly tendence se otevírat v tu nejméně vhodnou chvíli - což bylo něco, co si nemohl dovolit, když byl na lovu svojí nové potenciální družky.

Netušila, jak reagovat. Znělo to neškodně... ale ona byla paranoidní vůči snad komukoli, kdo by jenom prošel okolo a pohlédl na ni, takže mu to možná nemohla klást za zlé. Měla by být méně průhledná, méně čitelná. I když byla v dost kompromitující situaci – oděná do nočního úboru, leč s botami a košilí přes to, nepůsobila zřejmě jako nějaká hrozba, naopak jako zatraceně lehká kořist, což se jí příčilo a nafackovala by si, že na to nemyslela než utekla tím oknem –, měla by si udržel výraz ledové královny, sochy vytesané do kamene, který nemá ve svých možnost jí změnit výraz. Měla kráčet kolem s hlavou vztyčenou... ne se proměnit na malou rozklepanou holku vždycky, když potkala někoho neznámého.
Obalila se do svojí magie, přijala její hřejivé vlnky za svou druhou kůži a chvíli jen dýchala. Nasávala, jak ji utěšuje, a skutečně se jí začalo rázem dělat o něco lépe... bylo to uklidňující. Netušila, co by bez své magie dělala, ale věděla, že by to bylo zatraceně těžké. Takhle si ji mohla přivolat a být prakticky jako zbraň na pochodu – a nejenom nadpřirozenou stránkou, její záliba v jedech se starala o to, že to tak bylo ve všech směrech. Dávalo jí to pocit odvahy... a ten potřebovala společně s kouskem sebevědomí jako sůl.

Opřela se zády a vysoký, překvapivě hladký dub, načež pomalu sklouzla na zem. Unavovalo ji se bát, tak prostě zavrtěla hlavou sama nad sebou a pronesla: „Xäia Sayleen Jerichä," představila se polohlasně, než jasnějším a výraznějším hlasem dodala: „Ale spolehlivě slyším jenom na Say." Usadila se mezi kořeny mohutného stromu, zamotala si nohy do složitého lotosového sedu a snažila se ukorigovat lem oděvu, aby neklouzal a nevracel se příliš vysoko.
Netušila, zda to byl dobrý nápad, ale usadila se tedy tady a nehodlala nikam prchat. Uvažovala, zda to nebylo docela lehkomyslné, nemoci se při případu nouze vrhnout pryč, ale tak nějak jí to bylo prostě fuk. Nezáleželo na tom. Necítila se zle, ohrožená, proto se na to prostě vykašlala.
„Zdá se, že následkům své vlastní hlouposti po tom incidentu z krčmy se nevyhnu," konstatovala jen. Nebyla to omluva – nebyla zvyklá se omlouvat, šetřila si to pro speciální okamžiky, a leč tenhle hezounek byl fajn, tak zase jen tak omluvu házet nechtěl –, ale bylo to lepší než nic. Minimálně to byl pokus o překlenutí trapného a tíživého ticha konverzací. Ta nemusela být zlá, no ne? Nervózně si upravila masku na tváři, než pokračovala: „Co tedy vlastně přesně hledáte ohledně svých kořenů v Lese divokých elfů? Možná nejsem tou nejlepší... ale možná bych mohla zvládnout být trochu průvodcem."

Konečně začal mít pocit, že se věci obracejí lepším směrem. Neutekla tak jako předtím, to bylo dobré znamení. Sice byla její prvotní reakce celkem nepříjemná, ale na druhý pohled už to až tak zlé nebylo. Nejspíš by jí to mohl přičíst k dobru, protože zjevně nebyla úplně slepá - ale to se mu zrovna dvakrát nehodilo. On potřeboval, aby byla zaslepená. Aby nevnímala to nebezpečí, co se kolem ní plížilo... Dokud by se nedostal až těsně k ní a nedokončil svoje záměry. Uměl být poměrně plíživý a když mu o něco šlo, vždycky si našel nějaký způsob, jak toho dosáhnout. Jestli ho totiž něco unavovalo, tak to bylo zklamání. Nenáviděl tu hořkost, ten chlad. Během svého mládí si toho užil až až, proto přísahal sám sobě, že už nedopustí, aby se mu to stalo znovu. Kladl na sebe skutečně velice vysoké nároky a byl si toho vědom, ale nesešlo mu na tom. Věděl moc dobře, že je schopný splnit si to, co si uloží. Proto se také vždycky spoléhal jen a jen na sebe, ačkoliv měl jako svoji pravou ruku Desmonda. Ten byl sice schopný, ale pokud Theoran skutečně něco potřeboval, nesvěřil by mu to. Po fiasku s Rasmusem a tolika a tolika před ním věděl, že pokud je něco zapotřebí udělat - a dobře - bylo lepší se do toho pustit osobně. I proto se rozhodl, že svůj velký úděl nenechá na svých potomcích, ale udělá to sám. Konec konců, jeho magie byla dost silná a měl dobré kořeny. Věděl, že má potřebné předpoklady a tak ho to netrápilo, ačkoliv si byl vcelku jistý, že takový Rasmus by byl v okouzlování potenciálních družek jednoznačně úspěšnější.
Když se mu představila, znovu se na ni pousmál. Soudě dle jejího jména musela být výše postavená, ale o společnosti elfů a jejich rodech toho až tolik nevěděl, takže mohl pouze odhadovat. Nebyl si jistý, ale už jen to tušení ho potěšilo, protože se zdálo, že si vybral celkem vhodnou oběť. Možná, že by jí mohl dát šanci být i víc, než jednorázový úlet a budoucí rodička... Už dlouho neměl dlouhodobější vztah. Za normálních okolností mu to nevyhovovalo, ale přeci jen to neznamenalo, že by ji hned požádal o ruku. Mohli by být dlouhodobější milenci. Proč taky ne? Otázkou ale bylo, jestli by vůbec měla zájem, protože se zatím příliš netvářila a jemu instinkty napovídaly, že si ji nejspíš bude muset vzít násilím. Ne, že by mu to vadilo.

„Moc mě těší, Say.“ Jeho hlas byl stále vlídný a přátelský, nebylo v něm ani stopy po temnotě nebo vyhrůžkách. Dával si skutečně hodně záležet na tom, aby ji nevyděsil, protože by skutečně byl velice rád, kdyby věci šly hladce a oni došli k vzájemné spokojenosti. Líbila se mu, měl pocit, že jí to svým způsobem dluží. Málokdy mu sešlo na tom, aby se ke svým potenciálním rodičkám choval nějak slušně, ale u ní se rozhodl udělat výjimku, protože byla zajímavá. A její magie nebyla ani v nejmenším slabá... Spíš naopak. Byla svěží, intenzivní. Přesně taková, jakou Theoran vyhledával.
„Nejsem si jistý, jak to myslíte, drahá. Spěchala jste... A já to respektuju.“ Naklonil hlavu na stranu a věnoval jí vlídné pousmání.
„Převážně nasávám atmosféru. Moje matka byla elfka a já nikdy nedostal možnost ji poznat, takže... Hádám, že v tom hraje jistou roli sentiment.“ To byla první upřímná věc, kterou vypustil z úst. Skutečně tak trošku toužil poznat matčinu stranu, její kořeny. Její domov. Dozvědět se, jaké to vlastně je být elfem, ačkoliv jím nebyl. Ale především byl na lovu, což byla další věc - a něco, co přiznat jednoduše nemohl. Pokud by ale pomohlo poukázat trošku něco osobního a zahrát jí na city, byl velice dobře připravený sehrát svoji roli.

Tenhle rozhovor byl popravdě zajímavý, zvláštní, děsivý i uchvacující v jednom.
Say se mírně usmála cizincovým – totiž Theoranových, ale ona měla dost tendenci zapomínat jména nových lidí, za to ji neviňte – směrem. Čím více mluvil, tím méně ji děsil a vlastně se jí docela zamlouval. Bylo osvěžující mluvit s někým, kdo po vás celou konverzaci neházel vybraným, vznešeným a vzletným výrazivem a nečekal od vás totéž. Byla ráda, když si promluvila s někým, kdo nepatřil do patricijských elfských rodů, ale prostě s cizincem, pro ni s někým, koho už nikdy nemusela vidět. Neměla k němu žádné závazky [/oh, my sweet naive child…], proto ji začínalo bavit s ním mluvit. Leč z něj pořád cítila silnou magii, nemohla mu v tomhle nic vyčítat – a ten pocit musel být pro ně oba dvojstranný.

„Popravdě, je na vás znát, že nejste zdejší,“ připustila a naklonila hlavu ke straně, když pokračovala. „V Lese divokých elfů se mezi elfy tradují historky o tom, že Les po setmění umí být místo, kde nechcete jen tak o samotě trávit čas. Leč to může být jen snůška babských povídaček, spousta elfů po setmění raději neopouští svá obydlí. Prý, že po Lese se po nocích prochází mimo dravé zvěře i démoni. Lákají k sobě mladé dívky, kradou životy dospělým mužům,“ pověděla mu, v hlase náznak rádoby tónu pro duchařskou historku. „Ale ve skutečnosti to bude spíš tím, že si někdo nevšimne blížícího se vlka nebo tím, že se holka prostě zaplete s někým, kdo zrovna stojí na stráži. Ale,“ pokrčila rameny a v očích se jí zablesklo, „jeden nikdy neví.“
Popravdě, netušila, co od téhle situace čekat. bylo to zvláštní, to popřít nemohla, ale stejně… neměla hned nutkání před ním utéct. Stíny kolem jí společně s teplým, přímo horkým dotykem její magie přinášely odvahu a troufalost, kterou za slunečního světla bez kouska taje nenacházela. Možná proto, že pod měsíčním světlem se necítila špatně, že něco skrývá, že nosí masku – všichni v noci něco skrývali, no ne?
Sem tam vyslala kousek horkého závanu po okolí, zkoumala na čem je… dokud se její magie nesrazila s tou jeho. Nevycítila ji, prostě jen ucítila náraz a jiskření, které jí projelo od kořínků vlasů po špičky prstů u nohou. Běžný elf by takhle mocný být neměl… ale kdo ví, kým vůbec byl?

Byla všímavá, to bylo dobře i špatně. Na jednu stranu mu polichotilo, že si všimla toho, že se odlišuje, ale na druhou stranu si nepřál, aby věděla až příliš. Jeho původ na něm sice byl znát pouze psychicky (muž, jehož tělo obýval byl totiž pouze míšenec elfa s čarodějem) ale pro pozornější a trénované oko by to bylo celkem zajímavé zjištění, pokud by došlo k nějakému tomu odhalení. Nemluvě o tom, že ačkoliv se snažil držet zpátky a krotit svoji magii i auru, stále z něj musela sálat určitá moc, což na lidi obvykle působilo poměrně rozporuplným dojmem. Většinu to přitahovalo, protože byli potom zvědaví a nedokázali si pomoct... Ale některé, ty moudřejší a zkušenější, to spíše odhánělo. Někteří dokonce raději rovnou prchali, preventivně. A Theoran se jim nemohl divit, protože k tomu nepochybně důvod měli, ačkoliv jim ho třeba ještě tou dobou nezavdal otevřeně. On obecně nebyl ten typ, co by pouštěl hrůzu dopředu, obvykle spíše zaútočil náhle a se vší silou, když to člověk nečekal. Ale občas ho bavilo kroužit kolem jako sup a dávat najevo svoji dominanci a moc, aby někoho zastrašil. Strach byl totiž velice sladký.
V jejím případě byla na místě ale absolutní opatrnost, protože jí svým způsobem ublížit nechtěl. Sice už byl předem rozhodnutý jí vtrhnout do života jako tornádo a na jistou dobu ho obrátit vzhůru nohama, ale zabít ji nechtěl. A nechtěl ji vlastně ani znásilnit, spíš... Toužil po podrobení. Nemusel mít ani vyloženě souhlas, stačilo by, kdyby ho následovala. Přesně takové ženy měl rád - povolné, nevzdorující. A nedalo se říct, že by byl natolik necitelný, aby občas nemyslel i na jejich blaho. S většinou svých vyvolených spal jen jednou, maximálně dvakrát - a když byly hodné a líbily se mu, docela si dával záležet na to, aby si z toho odnesly alespoň jednu příjemnou noc, třebaže to byla mizerná cena útěchy vzhledem k tomu, co mělo následovat potom.

„To mě nepřekvapuje,“ pousmál se pobaveně. „Jsem seveřan, je docela neobvyklé pohybovat se na jihu, ale jako cestovatel to svým způsobem vítám. Mám rád změnu, rád objevuju nová místa a Nescora je nepopiratelně nádherná... Byla by škoda neprozkoumat ji celou.“ Při svojí mluvě nechával doznít nepatrný nádech dvojsmyslu, kterým víc než na přírodu jako takovou spíš na Say, jež stála opodál. On se tehdy konečně rozhodl trošku zariskovat a odpoutal se od svého místa, popojdouc kousek blíž k ní. Stále jí nechal dobré dva metry vzdálenosti, aby neměla pocit, že se na ni vyloženě lepí, ale přiblížil se jí. Musel to udělat, pokud se chtěl alespoň trošičku pohnout z místa.
„Také jsem o tom slyšel, hádám, že to byl jen další důvod, proč sem jít. Nebezpečí umí být poměrně přitažlivé, pokud si s ním člověk umí nějakým způsobem poradit.“ Rty měl stále zvlněné v upřímný úsměv, zatímco naslouchal jejím slovům. Toužil ji sice už umlčet, ale nemohl říct, že by se mu s ní povídalo zle. Jen spíš nebyl tolik fixovaný na konverzace jako spíš na samotnou akci. A to bylo přeci jenom to, o co mu po celou dobu šlo. O to, aby se jí dostal pod šaty, zmapoval každý centimetr její jemné kůže... A podrobit si ji. Potom ji čekalo trošku nepříjemné zjištění a pár měsíců čekání, než by došla znovu svobody, ale on by jí to možná i nějak mohl vykompenzovat, pokud by byla hodná holka. Záleželo na jejím přístupu... On byl totiž v dobrém rozmaru.
„Přiznávám, že mě sem přitáhla ještě jedna věc,“ dodal nakonec tiše, s viditelnou nejistotou. Dokonce nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. „Tak trošku jsem doufal, že vás znovu uvidím, Say. A teď musím děkovat Auroře, že mi moje přání splnila, protože vás nedokážu vyhnat z hlavy. Je to asi zvláštní a troufalé, ale... Jste krásná.“

Ty řeči o tajemnu, nebezpečí a to, jak najednou vyrazil proti ní, v ní nakupily zvědavost. Rádoby plaše ustoupila o krok dozadu, ale věděla, s čím se setká – s kůrou stromu, který se jí zaryl do zad a nepustil ji už ani o krůček dál. Opřela se o ten vysoký dub a pozorovala ho s očima rozšířenýma dětskou zvědavostí. Netušila, co přesně měla očekávat, ale zase nebyla natolik naivní, aby neměla tušení vůbec.
Sklopila hlavu a popravdě netušila, co s touhle situací dělat. Do tváří se jí hrnula prudká červeň a žhnuly jí horkostí, takže sklopila hlavu, aby vše bylo skryto částečně skryté maskou a doplnily to stíny. Přesto však nedokázala zakrýt křivku rtů, která se zkroutila do malého uculení se. Nereagovala asi tak, jak by šlechtična po desítkách a desítkách hodin sebekontroly, etiky a sebeovládání měla, ale... nějak jí na tom nesešlo. Ač v srdci Lesa divokých elfů měla společně s nepříjemně dlouhým jménem i spousta povinností, zásad, zákazů. Mnohem častěji poslouchala, že něco nesměla, než že by naopak k něčemu dostávala povolení – a hromadilo se to v ní jako obrovská hora výbušnin, nášlapných min, které očekávaly chvíli, v níž udělá chybu a přešlápne o kousek vedle.

Ale takhle, uprostřed noci s někým, koho neznala, pro koho nebyla Xäia Sayleen Jerichä, ale jenom Say… bylo to uklidňující. Sledovala ho, jak se k ní blížil, a nepřišla si jako někdo, na kom by mělo záležet, ale jako obyčejná dívka v jejím věku, co měla přesně tyhle věci řešit – to, jak proklouznout ven oknem v noci, aby si mohla dát dostaveníčko s hezkým cizincem. Sice tohle nijak neplánovala, byla na vrcholu překvapení, když ho tady potkala, ale jistě chápete, jak to myslela – a ona si chtěla aspoň něco málo obyčejného ukrást pro sebe. Být na chvíli jenom řadovou elfkou a prostě si užít, že je naživu.
Právě proto neucukla ani neuhnula, když k ní zamířil… ale naopak ho uvítala drobným úsměvem obaleným stíny. „Možná Aurora věděla, co dělá.“

[docela lituju Say. honestly. za to, že věří, že je to fakt jen týpek, kterýmu se možná líbí a nemá žádné postranní úmysle… ]

Sotva se k ní přiblížil, neutekla. Sice o kousíček ustoupila, ale neutíkala. Necítil z ní vzdor, ani zděšení. Možná se někde uvnitř bála, to ano, ale nezdálo se, že by její strach kompletně prosakoval na povrch, což bylo zatraceně dobré znamení. Působila sice plaše, ale ne tak moc plaše, aby se kvůli tomu bál provést další krok. A dokonale mu nahrála tím, že se sama tak trošku vehnala do pasti... On jako správný lovec teď mohl jenom přijít a odnést si svoji kořist. Pokud by se nakonec rozhodla bránit, klidně by ji vynesl i v zubech, bylo mu to jedno. K čertu s čekáním, měl toho dost. Sledoval ji několik dní a čekal dost dlouho, na svoje poměry. Obvykle něco spatřil a vzal si to, ale ona byla tak dokonale tajemná a jedinečná, že se rozhodl od svých obvyklých postupů trošku upustit. Teď už by se snad zpátky držet nemusel, alespoň ne až tolik. Jen Aurora věděla, co ty dva čekalo... Ale on si byl předem jistý, že ať už se situace stočí jakýmkoliv směrem, odejde vítězně. On totiž neprohrával. On vládl. On dominoval. I za cenu toho, že jeho království lehlo popelem. Nešlo o nic, co by se nedalo znovu vybudovat... A on si trošku chaosu užíval.

„O tom nepochybuju, když nás svedla dohromady,“ odpověděl s nepatrně pobaveným úsměvem na rtech, než udělal dva kroky, kterými pohřbil její osobní prostor a stanul přímo před ní, tyčíc se nad ní jako majestátná živoucí socha. Ačkoliv na ni svým tělem vrhal stín, nebránilo mu to ve výhledu. I v tom mizerném světle mohl bezpečně klouzat pohledem po její tváři - z části zakryté maskou, která ho hluboce fascinovala - a tak trošku i těle. Neodvažoval se sjet dál než ke klíčním kostem, než vyjel zpátky nahoru k jejím očím a naklonil hlavu na stranu. Zatraceně dobrý úlovek.
„Takže... Pokud je něco pravdy na tom, co se o zdejších lesích povídá, asi bychom se oba měli mít na pozoru. Problém je v tom, že se nedokážu soustředit na nic jiného než na tu překrásnou ženu, která stojí přede mnou... Asi jsem beznadějně uhranutý. Srdce mi buší až v krku, sotva přes něj slyším, jak se mi ozvěnou rozléhá v hlavě. Myslím, že jsem v potížích... Ale nebetyčně si to užívám.“ Opatrně ji vzal za ruku, než ji znovu políbil na hřbet jako předtím v hostinci, načež si její dlaň položil na hruď v místě, kde mu bušilo srdce. Skutečně byl jeho tep značně zrychlený a mocný, což bylo neobvyklé vzhledem k tomu, že obýval prakticky skomírající tělo, ale nebylo to nic, co by nedokázala spravit špetka magie. Ta dokázala divy... A jeho drahý syn Rasmus o tom už věděl svoje.
Theoran se ale v myšlenkách nechtěl vracet k tomu, co mu udělal, měl před sebou nádhernou mladou ženu a jeho dravá stránka doslova žadonila, aby se na ni už konečně vrhl. On to místo toho ještě dál trošku protahoval, protože se v tom začínal trošku vyžívat... Ačkoliv bylo ve hvězdách, zda-li se jeho pohnutky v příštích pár vteřinách neobrátí druhým směrem a on nezahodí veškeré zbývající zábrany jen proto, aby si konečně vzal to, pro co si přišel.

Několik minut ji jenom pozoroval, dávajíc jí prostor, aby případně zasáhla. Když se tak nestalo, pomalu se k ní sklonil a vtiskl jí až překvapivě něžný polibek na rty. Podobné počínání mu bylo cizí, nečinilo mu to žádné potěšení a dělal to nerad, ale přišlo mu vhodné začít trošku pozvolněji, než pustí otěže, kterými držel zpátky svoji vnitřní dravost.
Chvíli ji jemně líbal, než opatrně pustil její ruku a dlaní se opřel o strom vedle její hlavy, zatímco volnou rukou ji začal hladit po levém boku. Jiskřivé plameny vzrušení uvnitř něj začínaly nabírat na intenzitě a on cítil příšerné nutkání z ní strhat to nadbytečné oblečení a konečně si ji vzít, ale navzdory tomu, jak daleko se mu podařilo dostat, ještě stále bylo brzy. Představa toho, že by ji měl nahánět po lese a nakonec jí zanechat surový otisk v paměti i na těle... Nějak ho to přestalo brát. Ne, tentokrát chtěl být lepším mužem. Ačkoliv to znělo šíleně, rozhodl se kráčet slušnější cestou.
Když se od ní pomaličku odtáhl, znovu jí pohlédl do očí, než rukou vyjel nahoru, zastavujíc se na jejím rameni, kde jí začal ukazováčkem kroužit po kůži. „Obávám se, že jak jsem okouzlený, jsem také troufalý. Máte plné právo mě zavrhnout, drahá Say. Zlomilo by mi to srdce, ale... Pochopil bych. Vy ale musíte chápat mě... Člověk jen tak nenarazí na tak nádhernou ženu. A pokud se tak už stane, byl by blázen, kdyby se jí nepokusil přiblížit a nebojoval za ni.“

Ač jí na jednu stranu lichotilo, že se snažil… věděla dobře, že to je jenom pozlátko za skutečným úmyslem. A kupodivu, co se týkalo jejích morálních nebo jakýchkoli dalších zásad, prostě jí to nevadilo vůči ničemu – naopak, cítila to sama na sobě taky. To, že potřebovala něco dělat, něco, co zahrnovalo trochu víc než pár ukradených polibků a sladké řečičky zamotané do výraziva tak vzletného, aby se z toho jednomu zatočila hlava. Snažila se vložit to do toho polibku, dát vědět, že tady skončit nechce. Že pro to, aby to skončilo, byla každá buňka bijící jí na poplach v těle. Její vlastní magie se jí kroutila kolem křivek nohou a roztahovala se do neznáma, sílila společně s tím, jak to v ní vřelo, a Say ji prostě… nechala. Bylo jí fuk, kolik z ní vycítí.
„Ačkoli se ta slova poslouchají hezky,“ začala mezi několika seancemi, po nichž jí nezbývalo než se zády ztěžka opřít o ten strom a zhluboka se snažit nadechnout, dodat vzduch trýzněným plicím, které ho měly podezřele málo, „je to jako snažit se rozumět jazyku vodních poté, co jsi celý život strávil ve vnitrozemí.“
Toho, že mu automaticky začala tykat, si všimla až příliš pozdě, ale dokud jí za to držela hlava na krku, asi se nedělo nic tak strašného. Trochu se odtáhla, až na tváři ucítila dotek chladného nočního větru, a zabrala si chvíli na to, aby si ho prohlédla – důkladně. Topila se v šedé břidlici a i když na ni každý kousek těla křičel, že v tom pohledu je něco, čeho by se měla zatraceně bát, neposlechla a prostě se tomu poddala. [/my sweet naive girl… :cricri:]

„Řekněme to rovnou,“ zašeptala, zatímco z něj nespouštěla pohled. Připadala si jako srna, co pohlížela do očí dravci, ale to ji neodradilo si stejně setřást z ramen košili, kterou měla přehozenou přes košilku, a nechala látku prostě volně klesnout do trávy. Dopřála si několik dlouhých nádechů, aby se uklidnila a přestala kolem toho dělat cavyky jako malá holka. Ačkoli nepatřila k někomu, kdo by trávil každou noc v cizí posteli s někým novým, nebylo to poprvé, ani zdaleka. Leč… možná poprvé za podobných podmínek. Ale tohle jí nijak proti srsti nebylo – naopak, vzrušení s adrenalinem jí pumpovali tělem jako šílení, zatímco ona sbírala odvahu k tomu, aby řekla, co říct chtěla.
„Chceš mě. Není nám ani jednomu deset, aby to bylo něco, kolem čeho musíme chodit po špičkách… ačkoli uznávám, že uprostřed Lesa je to změna,“ dodala s pokusem o polovičatý úsměv. „Takže, pokud ti jde o to, že si mě chceš vzít…“ Tohle vyznělo do prázdna. Snažila se vžít do toho, jaká mohla být. Elfové byli naturalisti, takže mimo pobíhání po lese a umného zacházení s jedy i léčivými bylinami… se většinou docela dobře stavěli i k sexu. Nebylo to žádné zvláště tabu, jako to vídala v lidských vesnicích. I když to umělo jednoho uvádět do rozpaků, nešlo o nic divného, nepřirozeného – naopak. A do toho se snažila vzít – brát to tak, jak to bylo.
A když prostě jen odhodila to, čeho se obávala, kodexy, kterými byla svazována, přišla na to, že tam pod tím na ni čeká docela jiná Say. Klidná, uvolněná. A aktuálně taky toužící po troše připomenutí, že je skutečně naživu.
Nakonec mírně pokrčila bledými rameny, než dodala poslední část toho souvětí: „…tak to prostě udělej. Nehodlám se začít bránit.“

Začínal mít pocit předčasného vítězství. Kráska před ním neutíkala, tvářila se povolně a nevzdorovala mu... Spíš měl pocit, že začínala podléhat. A to bylo dobře, moc dobře. Jeho mysl se začínala vyprazdňovat: nejrůznější přelétavé myšlenky odezněly, začal se pevně soustředit jen a jen na ni. Stala se středobodem jeho světa, všechno se otáčelo kolem ní... A on ji na znamení toho obepnul rukama kolem pasu jako had, přejíždějíc jí dlaněmi po těle, neschopný odpustit si to.
Měla pravdu. Nejspíš to od něj bylo trošku zvláštní a možná i zbytečné, ale měl pro to velice dobrou výmluvu: nepocházel ze stejné doby jako ona. Měl úplně jiné vychování a zvyky a ačkoliv byl skutečně predátorem, bastardem a násilníkem, na svoje způsoby tak úplně nezapomněl. Konec konců strávil celé dětství tím, že ho soukromý učitel učil jak se chovat. Součástí celé té šaškárny bylo v pozdějších letech i dvoření, což bylo něco, co sem tam nárazově využil, protože to některé ženy dostalo do kolen, když se choval galantně... I když mu to tedy nikdy nevydrželo. Možná ho mohly zprvu mít za elegantního gentlemana, který přišel bojovat o jejich srdce, ale skutečnost byla úplně jiná - a většina z nich ji záhy poznala. Některé to znechutilo, jiné rozpálilo... Theoranovi na tom většinou nesešlo, protože byl zvyklý odcházet vítězně, prohru si jednoduše nepřipouštěl. I proto si také vybíral velice pečlivě, aby nenarazil.

Když ze sebe shodila tu košili, vyprovodil ten kus oblečení pohledem, než vyjel zpět k jejím očím a věnoval jí sladký úsměv. Měla pravdu, chtěl ji. Hrozně, hrozně, hrozně moc. Byl jako dítě, které procházelo kolem stánku se sladkým pečivem - cloumala jím tak příšerná touha a hladovění, že ho to dovádělo téměř až k šílenství. A když to řekla takhle otevřeně a na rovinu, nemusel si už na nic hrát. Sice se nedalo říct, že by mohl být sám sebou (protože to by potom z příjemného večera pro ně oba učinilo noční můru pro ni) ale mohl alespoň projevit svoje skutečné záměry a nedržet se zpátky jako zvíře na řetězech. Opravdu moc toužil zjistit, co skrývala pod tou košilkou a těšil se, až si ji přivlastní... I kdyby jenom na tu jednu noc. A částečně na pár měsíců po ní, pomyslel si v duchu spokojeně.
„Nejen krásná, ale dokonce i chytrá a pozorná,“ odpověděl tichým, lísavým hlasem, zatímco ji dál rukama bloudil po těle. Po celou dobu jí zároveň nespustil pohled z očí, příliš hypnotizovaný jejím vlastním pohledem. „Nebudu lhát, máš pravdu. Chci tě, drahá Say. Jsi zatraceně nádherná a já jsem jenom muž, nedokážu odolávat tvému kouzlu...“ S těmi slovy se přiblížil tváří k její šíji a přitiskl rty na její tepnu, kde provokativně skousl. Ačkoliv to bylo nepochybně cítit, dokázal se ovládat - kůži jí neprokousl, ačkoliv ho to svádělo. Místo toho si užíval ten pocit, že cítil její horkou krev proudící napříč tělem, když už se nemohl dotknout jejího srdce. Třebaže původně nezamýšlel to, že by si ji vzal i tím druhým způsobem, najednou ho to začínalo celkem lákat. Na to by si ale musel počkat, protože jako mrtvá by mu potomka nejspíš nedonosila. Možná by to bylo možné, pokud by se nad ním Rüvik smiloval, ale zaplatil by za to příšernou cenu. A nejspíš by se k tomu dítěti ani nikdy nedostal, protože by se zrodilo ze smrti - a to bylo něco, čeho se jeho pán nerad vzdával. Proto bylo lepší se zatím trošku krotit a vzít si to, co si vzít mohl - protože v závěsu za tím byl příslib něčeho dalšího, většího. Tak to měl rád.

Docela ho pobavila její poznámka o tom, že jim ani jednomu není deset. Kdybys jenom tušila, maličká... Prohnalo se mu hlavou. On sám měl velice úctyhodný věk, kolikpak asi mohlo být jí? Byla mladá, krásná a svěží... Přesně taková, jak si svoji novou chráněnku představoval. A co víc, zatraceně dobře věděla, jak se zachovat. Sice mu poprvé utekla, ale tentokrát zůstala. A dokonce mu dala svolení, což bylo vzácné a krásné, protože to znamenalo, že to všechno nejspíš nebude jen jednostranné.
„Udělám to. A ani nevíš, jak moc rád,“ zavrněl jí nakonec tiše do ucha, než znovu vyhledal její rty a začal ji hladově líbat. Prsty přitom začal provokativně žmoulat cípy její košilky, než se od ní odtrhl a přetáhl jí oblečení přes hlavu a nechal ji dopadnout na jeden z kořenů stromu těsně vedle nich. Jakmile to udělal, okamžitě se rozzářil - viditelně spokojený s nabízeným pohledem - a začal jí polibky náruživě mapovat linii klíčních kostí. To ho zabavilo na dobrých pár minut, než jí věnoval poněkud dravý pohled a v rychlosti jí lípnul polibek, načež ji bez varování vzal do náručí a odnesl kousek opodál, kde ji položil do měkkého mechu a snesl se nad ní jako krkavec letící pro nicnetušícího zajíce.
Automaticky jí potom přejel dlaní po rtech přes krk a hrudník, než se k ní sklonil a něžně jí začal pokrývat kůži polibky, vyjíždějíc zpátky nahoru. Jakmile znovu dosáhl jejích rtů, začal je automaticky drancovat. Užíval si jejich jemnost i to, jak sladké byly... Přesně jako ona. To byla jedna z věcí, která ho k ní táhla nejvíc. Působila takovým tím nezkaženým dojmem, chvílemi byla plachá ale přesto si ani na vteřinu nepochyboval o tom, že by nebyla silná. Představovala dokonalou balanci křehkosti a síly, což se jen tak nevidělo.
Když se od ní odtáhl, aby se oba mohli nadechnout, líně si stáhl košili. Za normálních okolností by tím odhalil sice vypracovanou hruď, ale také poznamenanou hustě černým tetováním, které více připomínalo šmouhu rozšiřující se jako slunce kolem místa jeho srdce, než tetování v pravém slova smyslu. Vzhledem k její prozíravosti se ale rozhodl použít špetku magie na to, aby jej zakryl, díky čemuž jeho kůže zůstala zdánlivě neporušená. Netknutá stíny, jak tomu bylo doopravdy.
Krátce jí pohlédl do očí, než zahodil veškeré zbývající zábrany a pustil se do toho nebezpečného a žhavého tance, na který se celé dny připravoval.

Jakmile bylo po všem, zůstal s ní ležet v mechu a zatímco ji držel v náručí a měl její hlavu položenou na hrudi, zamyšleně ji hladil po vlasech. Jeho instinkty a vžité zvyklosti mu velely, aby se jednoduše zvedl, ani se nenamáhal oblékat, přeměnil se a odletěl zpět do hostince, kde měl pronajatý pokoj ještě na dobrý týden dopředu. Nebyl si totiž jistý, jak dlouho jeho pronásledování bude trvat a přišlo mu vhodnější mít zadní vrátka pro případ, že by musel svůj lov na chvíli přerušit. Nakonec byl ale úspěšný... A to mu rozlilo na tváři spokojený úsměv. Nebyl ten typ člověka, co by toužil po konverzaci, proto setrvával v tichu a užíval si její přítomnost a možnost se jí dál dotýkat.

Say dělala všechno proto, aby se dokázala brzo zmátořit, získat znovu kontrolu nad svým tělem, ale popravdě? Moc se jí to nedařilo.
Snažila se dýchat v klidu i navzdory tomu, že v plicích se jí prohánělo ohnivé peklo a krk měla suchý, rty napuchlé a popraskané. Horko se jí přelévalo od kořínků vlasů po konečky prstů, nedokázala se z toho koloběhu pěkně dlouhou chvíli vzpamatovat. Matně vnímala, jak jí na kůži kontrastuje vlhkost a chlad mechu, v němž ležela, a horkost své společnosti po pravé straně. Vnímala tohle, soustředila se na to, že to musí zkrotit, ale měla v sobě moc velký binec na to, aby se dokázala postavit na nohy. Vlastně měla co dělat, aby vůbec zvládla normálně uvažovat, pořád s ní svým způsobem zmítaly doznívající vlny toho, co se před pár okamžiky stalo. A leč tmavovláska nijak neznala a její vlastní zkušenosti k porovnávání nebyly moc rozsáhlé, musela mu uznat alespoň to, že věděl dost dobře, jak ji donutit zapomenout vlastní jméno. Měla popravdě pocit, že během toho všeho ji v nějakém okamžiku opustila vlastní duše.

Ale všechno jednou pomine, nic netrvá věčně – a přesně tak to bylo i s tím jejím omámením. A sotva si byla jistá, že ji nohy unesou, s výmluvným úsměvem se posadila a natáhla se pro svoje svršky, které ležely na zemi opodál. Sykla, v klíně i podbřišku ji při těch pohybech táhlo, pravděpodobně bylo moc brzo na to, zda by měla chodit, ale nemohla si dovolovat se zdržovat. Viděla, že na obloze už se začínaly tvořit světlé fleky, na východě začínala noční čerň a záře krásných hvězd ustupovat nekompromisní nadvládě vycházejícího slunce, které nesneslo, aby mu někdo odporoval. Nesměla být přistižena, jak se vrací za světla jako nějaký zloděj – už tak bude mít co dělat, aby zamaskovala únavu po probdělé noci.
Beze slova si přetáhla noční košilku i košili, kterou si vzala přes to, přes hlavu. Nemusela se starat o boty, neměla je za celou dobu prakticky žádný důvod sundávat, takže jí to ušetřilo nějakou tu práci. Jemným dotekem se ujistila, že maska na její tváři drží na svém místě, že ji neztratila, ale pořád byla tam, kde měla. Vyprostila se z jeho sevření a pokusila se vstát. Kolena se jí sice klepala, ale nakonec se jí to podařilo a věnovala mu malý úsměv, zatímco o krok ustoupila.
„Musím zmizet, než se začnou ráno střídat Stráže a někdo si mě všimne, jak se vracím,“ vysvětlila se stručnosti, než udělala další krok nazad. Nebyla si jistá, co by v téhle situaci chtěla dál říct, ale úplně beze slova jí bylo docela proti srsti odejít. Nakonec si nervózně přehodila závoj vlasů na pravé rameno a dodala: „Asi… děkuju za tu noc. Řekla bych ještě něco dalšího, ale nemám popravdě páru, co by to mělo být. Takže… tak,“ dodala a spěšně se na patě otočila k odchodu. Ještě letmo přes rameno polohlasně přidala: „Víš, kde mě hledat, kdyby cokoli.“
S tím zmizela ve stínech Lesa divokých elfů a raději se vydala zpátky domů, než se osazenstvo probudí a ona tam nebude. Zase se měla hezky vrátit do role perfektní následnice. Nadechla se a už tak nějak neměla, jak proti tomu bojovat. Tak nebojovala. Jen se předem těšila na chvíli, kdy bude zase moci vypnout.

Klidně ji pozoroval s hlavou mírně zakloněnou, zatímco se zvedala na nohy a oblékala se. Klouzal očima po jejích křivkách, které měly být v příštích několika vteřinách zakryté na jeho vkus příliš silnou vrstvou oblečení a na tváři mu přitom hrál vlídný, mírně omámený úsměv. Byl vskutku velice spokojený, protože se mu podařilo dosáhnout svého a dokonce si povyrazil. To byla ta příjemnější část jeho práce - aby si nahrabal dostatek moci, plodil potomky. A bohové... Zatraceně dobře se přitom bavil.
Tentokrát se mu navíc podařilo narazit na trošku jinou krasotinku, než s jakými se obvykle setkával - a bylo by bláhové říct, že se mu líbila. Ne, byl jí naprosto učarovaný. Byla krásná, byla tajemná a byla silná. To všechno ho přitahovalo jako krev dravce, toužil jí zarýt svoje pařáty do ramenou a označit si ji, odnést ji do svého sídla a vydržovat si ji jako ten nejcennější majetek. Věděl ale moc dobře, že by tím roztříštil to křehké něco, co mezi nimi panovalo. Nebyl to cit, nebyla to náklonnost, ale určitá přitažlivost. Spojovalo je to, táhlo k sobě a bylo to vzájemné, což bylo v jeho světě sice ne úplně neobvyklé, ale jeho holubičky ho dříve nebo později vždycky začaly nenávidět. Byl na to sice dokonale zvyklý, ale i přesto si dovoloval zatoulat se v myšlenkách k tomu sladkému kdyby, kdyby to jedna měla jinak. Kdyby mu jedna z nich zůstala věrná a táhla to s ním. Potom by možná nemusel putovat všemožně po světě a lovit jako psanec, mohl by jenom... Setrvávat ve svojí domovině a být pánem domu.

„Chápu. Nabídl bych, že tě doprovodím, ale nejsem si jistý, jestli by ti to nepřidělalo potíže,“ odpověděl zamyšleně, než se sám zvedl ze země a po jejím vzoru se začal oblékat. Jakmile na sobě měl zpátky všechno oblečení, dovolil maskovacímu kouzlu, aby mu sklouzlo z ramen a v tichosti vydechl. Nebylo to sice nijak zvláště vyčerpávající, ale rozhodně nepříjemné. On se za svoje znamení nestyděl, ale věděl moc dobře, že by vyvolávalo otázky. Nebezpečné otázky, které by nemohl zodpovědět jinak, než pravdou - a ta byla příliš ošklivá, než aby ji jeho krasotinky dokázaly unést.
„To já děkuju, drahá Say.“ Ještě k ní rychle došel a vzal ji za ruku, aby ji mohl políbit na hřbet jako správný džentlmen. „Ano, to vím. A věřím, že se nevidíme naposledy, protože na tak šarmantní ženu se nedá zapomenout... Bude mi potěšením se zase někdy vrátit.“ Potom už ji jenom nechal odejít a pozoroval, jak mizela v hloubce lesů.

Sám si sbalil všechny svoje věci a dal se na cestu, když ho do nosu udeřil povědomý pach ohně a tepla. Okamžitě se zastavil a ohlédl se směrem, odkud ta vůně přicházela, než se pobaveně poušklíbl. Desmondova magie sice zanechávala stopy, ale byla tak nevýrazná, že se dala zachytit poměrně těžko, když se nacházeli v místě, kde magií oplývalo větší množství obyvatel. Zato ale vílí magie, ohnivá magie... Ta se v Lese divokých elfů jen tak neobjevovala. A Theoran se musel pobaveně poušklíbnout, když mu došlo, že si našel další zábavu.

noří se z panství A’Coimne a hledá nejbližší vanu

Město Parri bylo na lidské poměry dost klidné, když se v jeho ulicích objevila jejich prapodivná trojice. Když už nic jiného, čekala několik zvláštních pohledů alespoň na konto Damiana, který za sebou s groteskním výrazem na tváři táhl sevřený paví ocas. Ona sama si přes ústa natáhla šátek už v momentě, kdy se blížili k městu, aby se vyhnula tomu, aby někoho znervózňovaly její ostré zoubky, ale on s tím ocasem asi těžko mohl udělat totéž. Díky tomu právě byla tak ráda, když skutečně nepřišly žádné komentáře, žádné pokřiky, žádné reakce. Možná si je lidé častovali pohledy, ale nevypadali moc překvapeně. Avšak… byla pravda, že v takové blízkosti Lesa divokých elfů se zřejmě nešlo divit. T’ealh koneckonců byli přímými spojenci elfů, měli stejné kořeny i krev – pokud byli lidé zvyklí na ně, tak museli do jisté míry brát v klidu i je. To byla příjemná myšlenka – rozhodně oproti královskému Narrigenu, kde by skončili takhle na pranýři hned poté, co by se prošli první z městských bran. Proč myslíte, že byla zvyklá skrývat zuby za šátkem a drápky v rukavicích?

Zdejší hostinec byl dost výrazným místem, jeho okenice natřené na křiklavě červeno byly docela jasným majákem pro oko. Příhodný název Šarlatová panna byl docela drzý, ale to Sharya s úšklebkem přešla, něco takového by ji pohoršilo nanejvýš tak před pár lety, kdy ještě měla svůj ostych na svém místě. Takhle jenom při pohledu na stavbu zrychlila krok a vpadla dovnitř tak trochu jako velká voda. Na to, že jakožto žena by dle společenských zásad do hostince neměla vcházet první, zvysoka kašlala. Stejně jí žádný půllitr na čele nepřistál, tak nač na to brát ohledy?
Za pultem stála dívka asi tak o rok nebo dva starší než ona a usmívala se na ně, modrá očka jí jen svítila a blonďaté vlasy měla spletené do dlouhého copu přes rameno. Sharyu to stálo tak minutu vyjednávání, než vylovila ze svého měšce pár mincí (koho zajímalo, že ani jedna z nich nebyla získaná poctivým způsobem?) a nechala je dopadnout na pultík, než od dívky s úsměvem převzala klíče. Mezi řečí se dozvěděla, že se jmenovala Aelise a byla dcerou majitele.
Se zářivým úsměvem se otočila na své společníky a zachrastila klíčem. Vidina měkké postele a kádě s teplou vodou v ní vyvolávala dobrou náladu skoro sama. „Gratuluji, pánové. Máme kde přespat. Příznivý začátek, no ne?“

Návrat do víru společnosti byl něčím, čeho se z hloubi duše obával. Sice už uplynulo tolik let, že na něj bylo dosti jistě zapomenuto i navzdory tomu, co provedl a že byl nejspíše jediným šlechticem, co se kdy mohl pyšnit živým pavím ocasem, ale... Přesto. Měl z toho hodně rozporuplné a špatné pocity. Tak trošku očekával, že se stane terčem pohledů, otázek a možná i výsměchu, ale nic takového se nestalo. Zatímco kráčeli městem, nikdo se vlastně nepozastavil nad tím, jak dohromady všichni tři působí jako skupinka zatracených podivínů. Možná to bylo tím, že byli zdejší trošku vlídnější vůči jiným rasám... A možná společnost za tu dobu pokročila. Mohl jenom odhadovat, ale s tím, kolik myšlenek se mu prohánělo hlavou, to moc nešlo.
Soustředit mu šlo jen horko těžko, takže v důsledku velice ocenil to, že Sharya mluvila a platila za ně všechny. V duchu si přitom musel připomenout, že se jí za to bude muset odvděčit - bohužel ale v současné době neměl čím. Když se probral, po kapsách sice určitě něco měl, ale peníze by to byly jenom těžko. Nikdy je u sebe nenosil, Daemon taky ne. Takže nějaké finanční vyrovnání bohužel zatím nebylo možné, tudíž se musel uchýlit k nějakému kreativnímu řešení, jak jí její vlídné gesto oplatit.

„S tím se nedá nesouhlasit,“ pokývl hlavou, než nepatrně drkl loktem do Daemona, který se rozhlížel probodával pohledem hlouček tamních štamgastů, co s viditelnou zvědavostí sledovali Sharyu. Evidentně si našel novou várku soků - ale Damian docela silně pochyboval, že by se s nimi mínila zahazovat. Kdyby byl na jejím místě, nejspíš by měl vší společnosti plné zuby, protože mít na krku deprimovanou hromádku neštěstí a zatraceně dotěrného a flirtujícího démona... To vyžadovalo opravdu hodně pevné nervy, aby se z toho člověk nezbláznil.
„Jestli sis nerozmyslela svůj plán, tak slibuju, že tohohle hošana nepustím ani na metr ke dveřím do koupelny.“ Jen co to vyslovil, věnoval Daemonovi velice významný pohled, protože už stihl ignorovat jeho pobídku k vyjádření se na Sharyina slova, takže tak trošku doufal, že když na něj začne dramaticky pohlížet, všimne si. Zdálo se, že se pletl. Démon po jeho boku totiž místo toho zlostně přivíral oči a udržoval svoje vražedné zírání tak dlouho, dokud se poslední z popíjejících chlapíků nevzdal a neuťal s ním oční kontakt. Teprve tehdy se černovlasý muž obrátil k němu a pozvedl obočí na znamení zmatení, protože evidentně neměl sebemenší tušení o tom, co se doposud řešilo. Damian protočil oči a poplácal ho po rameni.
„Sharya říkala, že máme kde přespat... Tys to ale evidentně zalomil dřív.“ Daemon pozvedl jedno obočí a otevřel pusu, připravujíc se ke spuštění kdoví jak barvitých protestů a nadávek, ale páv mu jednoduše zacpal pusu a vlídně se pousmál na Sharyu, pokývajíc hlavou na znamení, že pokud se chce jít vykoupat, může.

Trochu pobaveně sledovala, jak Daemon bojuje pohledem s těmi individui. Jako kdyby snad měla v plánu se jim vrhnout bez mrknutí oka do náruče a nebyla se schopná případně bránit… obojí neplatilo, ale bylo zábavné sledovat, jak se do toho démon stejně pustil. Až když se vytrhnul ze svého malého transu a připojil se pozorností k nim, chystala se to zopakovat, ale toho už se ujmul Damian – a když černovlásek vypadal, že začne protestovat, prostě mu zacpal pusu, na což měla Sharya co dělat, aby udržela vážnou tvář, a raději se otočila ke schodišti, které mělo vést k pokojům, takže zády k nim už se mohla culit, jak jenom bylo libo. Tušila, že kdyby se neovládla a začala se smát ještě tam dole, Daemon by snad Damiana ještě hryznul nebo něco podobného. Takhle to, že se jí ramena třásla smíchem, mohla svést na to, že se jí třásla nárazy při chůzi. Několika rychlými kroky se dostala nahoru, schody brala po dvou. Klíč zabořila do příslušného zámku a hned vzápětí bez zájmu proletěla pokojem, aniž by si ho stačila řádně prohlédnout, k malým, poškrábaným dveřím, za nimiž tušila koupelnu. Rychle se ohlédla – tak trochu, aby zjistila, zda přímo za zadkem nemá Daemona, který se do její koupele až podezřele sáčkoval – a poté za sebou nechala dveře zapadnout s nadějí, že se ti dva v pokoji zatím nepozabíjí.

Malým střešním oknem do pokoje dopadalo jen sporé množství světla, protože s přicházející nocí se slunce podezřele brzy začalo sklánět k západu. Sharya to moc ráda neviděla, protože noci pro ni znamenaly melancholický, smutný čas, kdy se převracela z boku na bok a nedokázala jen tak naleznout spánek. Krize, kdy se jí hlavou proháněly myšlenky jedna přes druhou, zatímco ona se snažila o to, aby přes sebe konečně dokázala přetáhnout pokrývku temnoty a upadnout alespoň na pár hodin do sladké, bezesné temnoty. Většinou, když už se jí to však podařilo, se přes ni přelila místo klidu jenom přívalová vlna nočních můr – jako kdyby jí zkrátka nebylo souzeno se jednou konečně vyspat pořádně. A jelikož v posledních dnech se jí to dařilo překvapivě dobře, prakticky hlavně vlivem vyčerpání, tušila, že dneska to bude trochu problém. Většinu únavy ze sebe oklepala, když monotónně šlapali směrem k Parri, protože byla zvyklá pomalou chůzí čerpat zase sílu, pokud by ji potřebovala. Teď sršela energií – i kdyby neměla insomnii, pravděpodobně by jen tak neusnula. Jenomže přesně proti tomu stál faktor toho, že psychicky byla naopak vyčerpaná tak, že by dnes už nedokázala dělat zhola nic.
Právě proto se potřebovala dostat sem a pustit na sebe trochu horké vody. Sotva ze sebe mohla shodit oblečení, ohřát si trochu vodu a potom se ponořit do horké vody, cítila, jak se jí konečně po dlouhé době uvolňují zatuhlá ramena, klesají víčka klidem a celé tělo se tetelí blahem. Z lesů kolem panství, kterými procházeli až k Parri, vylezla promrzlá, protože se mezi hustými korunami stromů jen málokterý paprsek slunce dostal až k nim. Teď se k ní konečně dostalo teplo, které potřebovala. Schoulila se v kádi do klubíčka, nechala vodu, aby jí smáčela vlasy, a sledovala, jak se voda barví špínou a krví. V zápalu všeho si ani nevšimla drobné řezné rány na boku, kterou musela schytat na panství. A zároveň nešlo o krev jen její, na rukou měla pořád i krev několika strážných a… matky. Při tom pomyšlení pevně sevřela víčka, zabořila tvář do dlaní a nedokázala potlačit tenký tichý kvílivý zvuk, který se jí dral z hrdla. Do kompletního zhroucení neměla daleko, ale nakonec se jí svým vlastním způsobem podařilo se trochu vzchopit a kolem těch myšlenek vytyčit další obrannou zeď. Musela tu vzpomínku ze sebe smýt společně s prachem, krví a potem.

Zůstala takhle ještě nějakou chvíli, než si byla jistá, že ji nohy unesou, pokud se pokusí vstát. Zvedla se pomalu na nohy a vystoupila z kádě. Nechala vodu odtéct žlábkem v podlaze a díky jakémusi systému, který místní hostinský měl zavedený nad ní, ji naplnila znovu, aby případně další zájemce o koupel nemusel čekat. A i když netušila, zda se démoni koupou, tušila, že minimálně Damian by se toho mohl chytit. Beze spěchu se znovu oblékla a poté se ještě spěšně prohlédla v zrcadle na stěně. Koupelí trochu prokoukla, vlasy neměla tak plné prachu a všelijakých dalších nečistot, kůži měla zarudlou horkou vodou. Přesto ji ale docela děsily ty temné kruhy, které si nesla pod očima. Otočila se k zrcadlu zase zády a vzala za kliku, aby mohla těm dvěma vedle oznámit, že koupelna je volná, pokud o to jeví zájem.

Po Sharyině odchodu démona pustil a stihl tak tak uhnout před jeho rozmáchnutou rukou, jak se ho pokoušel popadnout. Jeho úmysly byly naprosto očividné, Damian mu lezl na nervy už v době, kdy se mu podařilo prodrat na povrch, nesmírně na něj žárlil a viděl v něm soka. Jenže už nesoupeřili o tělo, bojovali jen a jen o Sharyu. A Damian se sice nemínil rvát o její náklonnost, protože mu to přišlo zatraceně přes čáru, ale rozhodně mu vadilo to, jakým způsobem se k ní choval. Měl pocit, že v ní viděl mnohem víc nějakou věc, než člověka. Toužil nejen po její pozornosti a přízni, ale také po ní jako takové. Prohlížel si její tvář, nenápadně sjížděl očima její tělo a v hlavě se mu určitě rojily docela chlípné myšlenky. Sice nikdy předtím nebyl hnaný nějakými podobnými pudy, ale evidentně se společně s jejich rozpojením spousta věcí změnila... Ačkoliv rozhodně ne ty nejdůležitější.
Díky tomu měl Damian poměrně jasno - nemohl mu dovolit, aby se k Sharye nějak víc přiblížil, protože by to znamenalo zatracené nebezpečí. Sice věděl, že se o sebe dokázala postarat (byl svědkem toho, jak Daemona pěkně zpacifikovala, ale i tak stále víceméně neměla úplné tušení, proti čemu a komu vlastně stojí. Zatímco oni dva se znali pár dní, on s Daemonem strávil několik desítek let, takže měl dokonalý přehled o jeho motivaci, silných i slabých stránkách, stejně jako způsobu uvažování. A vzhledem k tomu, že byl přímo i nepřímo zapojený do jejich setkání a vážně mu na té zrzavé bojovnici záleželo, nemohl dopustit, aby se jí něco stalo. A bohové věděli, že přesně k tomu by došlo, pokud by se jí Daemon přiblížil.

„Už mě ta hra přestává bavit,“ procedil démon mezi zuby, zatímco ho probodával pohledem. Damian naklonil hlavu na stranu a líně ho pozoroval, zvažujíc svoje možnosti. Mohl by se mu pokusit přerazit nos nebo tak něco, ukázat mu svojí dominanci a zkrotit ho jako zvíře. Nebo by se mu mohl pokusit domluvit... Ale ani jedna z těch možností nevypadala zrovna dvakrát dobře. Ne pro něj. Nejspíš by skončil minimálně s pár přeraženými kostmi a krvácející na podlaze. Pak by Sharye nebyl k ničemu.
„Můžu tě ujistit o tom, že to cítím úplně stejně. Nemíním s tebou soupeřit nebo tak něco, to si jenom namlouváš.“ Nakonec se rozhodl pro co možná nejklidnější a relativně upřímný přístup. Sharya se mu sice líbila, ale nebyl ten typ člověka, co by se pokoušel o někoho nějak výrazně snažit. Ne, to on byl ten, o koho se snažili druzí. Nerad se před někým plazil a rozhodně nebyl žádný galantní princ v nablýskané zbroji, což nejspíš ani nebylo něco o co by zrzečka stála, ale rozhodně to znělo lépe než násilnický a šílený démon, co by ji nejspíš nejraději přeměnil na démonku, aby o ní nikdy nepřišel. Sladké, ale také děsivé, vzhledem k tomu, co všechno by se muselo stát jen pro to, aby k tomu došlo.
„Snažíš se mi lhát? Jak sladké. Já ale znám tvoje triky, lorde Damiane Ashby. A malé tajemství: Nějak na mě neplatí. Vypadám na to, že mám prsa a díru mezi nohama? Natřásám se před tebou a lížu ti boty? Ne. Tak se mi nepokoušej mazat med kolem pusy, protože tím ničeho nedocílíš. Moc dobře vidím to, jak se na ní díváš. Chceš ji stejně moc jako já. Jenom nemáš kuráž na to si to přiznat, protože tě děsí představa, že bude první, co tě odmítne.“ Tím udeřil hřebík na hlavičku, díky čemuž Damian zaťal čelist a napřímil se, dávajíc svému sokovi najevo, že se ho nebojí a rozhodně neustoupí. Daemon měl sice pravdu a odhadl ho úplně dokonale, ale to ho nepřimělo se stáhnout.
„Nejsem ten samý člověk, co předtím. A pokud si myslíš, že se mnou díky tomu můžeš manipulovat, tak se šeredně pleteš. Takže bych ti radil moc nevystrkovat rohy, nebo ti je osobně uřežu. A je mi jedno, jak moc metaforicky to bude, protože moc dobře víš, že žaludek na to mám stejně moc jako ty. Jen s tím rozdílem, že nejsem vyšinutý zabiják holdující násilí.“ Démon před ním se pobaveně poušklíbl, poplácal ho po rameni a nakonec se k němu nahnul tak, aby mu mohl pošeptat do ucha.
„Teď možná ne. Ale dřív si byl... Takže víš, jak se to říká? Zatím.“ S těmi slovy se od něj odvrátil zrovna ve chvíli, kdy se u nich objevila Sharya, vycházející ven z koupelny. Daemon zářil jako měsíček na hnoji a Damian značně pobledl, ale nic neřekl. Místo toho věnoval jen nepatrné pokývnutí Sharye a zaplul do koupelny dřív, než stihl démon cokoliv udělat. Nesnesl být kolem těch dvou, ne v tu chvíli. Potřeboval alespoň moment o samotě, protože jinak by se asi zbláznil.

Po příchodu do koupelny si roztřesenýma rukama svlékl oblečení a naložil se do kádě s vodou, kde ze sebe začal urputně drbat všechnu špínu. Drásal si nehty kůži až do ruda, nehledíc na to, že už se pohyboval na hranici ubližování si, prostě jen drhl a drhl. Byl jako posedlý, stále na sobě cítil nějaký náznak špíny a nečistot a pokoušel se to všechno ze sebe dostat, neuvědomujíc si, že to všechno byl jenom přelud vyvolaný úzkostí a paranoií, jež mu do hlavy zasadil démon. Jeho úmysl přimět ho pochybovat se rozhodně vydařil... Ale to si Damian neuvědomoval.
Když si konečně uvědomil, že čistší už nebude a jeho kůže na sobě nesla nejen rudý odstín, ale i škrábance po nehtech, zoufale sjel zády po stěně kádě a ponořil se hlavou pod vodu, vypouštějíc z úst němý výkřik. Ten se odrazil pouze jako tiché zabublání na hladině vody, která byla místy nepatrně zkrvavená díky tomu, jak si nehty zarýval příliš hluboko. Ve vodě setrval tak dlouho, dokud ho nezačaly pálit plíce a jeho tělo zoufale nežadonilo o kyslík - teprve tehdy se vynořil a zhluboka zalapal po dechu, odhrnujíc si z tváře pramen zrzavých vlasů.
Potřeboval se sebrat. Dát se do kupy. Ale jak to měl k čertu udělat? Neměl nic, co by ho drželo. Žádné kořeny, žádné základy. Žádný důvod. Otráveně protáhl čelist a vypustil vodu, než napustil čistou a spěšně se oblékl, než vyšel ven z koupelny a zamířil do rohu místnosti, kde se posadil na židli a začal neklidně bubnovat prsty o desku stolu. Daemon se mu dostal do hlavy... Nejspíš ještě víc, než když spolu sdíleli jedno tělo a jednu hlavu. A on si začínal uvědomovat, že není dost silný na to, aby tomu nátlaku odporoval.

Sotva Damian zmizel v koupelně, Sharya měla konečně prostor rozhlédnout se po pokoji, který vlastně schytali. Malá místnost měla okno orientované na západ, na obzoru totiž zrovna mizely poslední červánky a začala převládat sytá inkoustová čerň posetá miliardami zářivých hvězd. To bylo to jediné, co Sharyu po dlouhých nocích skutečně uklidňovalo – ty krásné zářivé body na obloze, k nimž mohla přikovat zrak a chvíli se soustředit jen a zkrátka na ně. Bylo to dokonalé, pokud měla navíc zrovna melancholickou náladu. Pod oknem, které bylo částí mírně zkosené střechy v samém rohu pokoje, stála jediná, ale za to dostatečně široká postel na to, aby se na ni bez problémů vešli vedle sebe třeba i čtyři lidé. A když uvážila fakt, že Daemon zkrátka nespal, pro ni a Damiana by to mělo s přehledem stačit – i v případě, kdy by se k nim měl znuděný démon potřebu vecpat. A když už byla v myšlenkách u něj… sotva se z koupelny vynořil i Damian a zamířil na židli v rohu, nesmlouvavě se zadívala i na Daemona a založila si ruce na hrudi. „Nevyhneš se tomu. Máš z nás na sobě krve s přehledem nejvíc. Koukej to ze sebe dostat,“ pronesla tak, aby ani slovo nemohl překroutit v opak. Nebyl to snad rozkaz, který by na něj měl působit mocensky, spíš z ní tak trochu asi mluvila žena, která nechtěla celou noc strávit obklopená pachem krve a smrti.

Sotva Daemon poslušně zaplul do koupelny – až se divila, že skutečně poslechl, ale nemínila si stěžovat –, přešla k posteli a s blaženým povzdechnutím padla zády napřed do rozeslaného lůžka. Chvíli jen tak zůstala ležet a užívala si to. Jak dlouho to bylo od doby, co naposledy spala v posteli? Už to přestala počítat, ale… byla to skutečně dlouhá doba. Až moc dlouhá. Nezáleželo jí na tom, že tohle zřejmě nebyla nejpohodlnější postel pod sluncem, bylo to rozhodně lepší a měkčí než dláždění v ulicích Narrigenu, o tom žádná. Vlastně… všechno nebylo lepší a měkčí než dláždění v Narrigenu, jako by se to snad měšťané snažili všem, kteří o domov a střechu nad hlavou a postel přišli, vytmavit a znepříjemnit. Klidně ležela docela dlouho, než se obrátila na bok a odsunula se na polovinu postele, která byla přiražená ke stěně. Chodidly se opřela o chladivou stěnu, než si podložila hlavu rukou a zadívala se na Damiana, posedávajícího v koutě místnosti na malé, rozvrzané židli.
Chvíli to trvalo, ale nakonec si ten pár žlutozelených očí získala pro sebe, aby mohla promluvit tak, aby bylo jasné, že svá slova myslí vážně. Jemně volnou rukou poklepala na moře volného místa na posteli vedle sebe. „Můžeš si lehnout, není třeba si hrát na gentlemana, když máš k dispozici postel pro půl vesnice,“ pousmála se mírně. Měla chuť dodat ještě něco ve stylu toho, že už se před ní stejně nemusí stydět, když už z něj docela dobře prozkoumala, co šlo, ale to spolkla, protože nebyla zrovna vhodná chvíle. Bez posměváčka v místnosti si dodala trochu kuráže k tomu, aby dovolila svému hlasu dát najevo skutečné emoce – snahu o uklidnění, potřebu mu nějak podat ruku a ukázat, že je to prozatím v cajku. „No tak… prostě pojď sem. Alespoň mi můžeš vysvětlit, proč máš na pažích škrábance a za nehty krev.“ Nepronesla to jako obvinění, koneckonců to nebylo nic drastického, ale přesto tam ty tenké linie byly. A co bylo děsivé – zjevně mu to nestálo ani za tolik obav o sebe samotného, aby si to nechal zahojit. Jako t’ealh už by měl být v pořádku, během pár vteřin by se to mělo zacelit… ale nic se nedělo.

Když se ale neměl moc k pohybu, vzala to do vlastních rukou. Vymrštila se z postele s nevídanou energií a pár krůčky překonala vzdálenost mezi nimi. Lehce se vyhoupla na oprýskanou desku stolu, u něhož židle postávala, a bez zaváhání přejela bříšky prstů po ranách po nehtech na jeho pažích. Dala si záležet, aby ho u toho omylem nepoškrábala vlastními drápky, a místo toho se soustředila na to, aby mu pomohla s léčením. Chvíli to trvalo, protože její tělo se samo pralo s tou ranou na boku, ale díky tomu, že ta se už pomalu zatahovala, se její snaha nakonec vyplatila. Spokojeně s úsměvem na tváři pozorovala, jak se jeho rána zatahuje, jak po ní nezbývá po chvíli nic než červené fleky pod kůží, které se ale začaly taktéž po nějakém čase ztrácet. „Vidíš, že to šlo,“ pronesla a poté zvedla ruce z jeho paží, aby ho mohla mírně nabrat pod bradou a otočit jeho tvář tak, aby k ní vzhlédl. Palcem ho u toho jemně pohladila po líci. „Hele… ať už ti řekl cokoli – a jo, slyšela jsem vás mluvit – tak na to prostě kašli. Vypusť to. Ať to bylo cokoli, nebylo to něco, co by ti mělo krást klid. Prostě to zahoď nebo zabarikáduj, dokud je možno, a dýchej. Prostě jenom dýchej. Na tom teď hlavně záleží.“

Za normálních okolností by se za démonem mizícím do koupelny alespoň otočil, aby se přesvědčil na vlastní oči, že se opravdu jde umýt jako normální bytost, ale jeho myšlenky byly rozprchnuté úplně jinými směry. Utápěl se znovu v tom všem, co se uvnitř něj hromadilo po léta strávená v otroctví. Pochopitelně, že musel nést tíhu důsledků svého jednání. Musel se nějak dostat přes svoje vlastní chyby, ztrátu i fakt, že se z něj stalo monstrum. To v něm ale vyvolávalo hodně tíživé otázky: Co přesně byl v současnosti?
Nedalo se říct, že by chtěl zabít kdekoho ve svém okolí, vůči Sharye dokonce cítil starost a měl ji vlastně rád. Ale přesto... Cítil něco hodně hluboko ve svém jádru. Nehybného a tichého, ale přesto to tam bylo. Jako semínko skryté v půdě, vyčkávající na první déšť, aby mohlo začít řádně klíčit. Možná se zbavil Daemona a vyhnal ho ze svého těla, ale to neznamenalo, že ho dostal i ze svojí hlavy. A srdce. Ta temnota, jakou se onehdy nechal kompletně pohltit, s ním byla stále. Sice ne v takovém množství jako předtím, ale cítil ji kdykoliv zahlédl náznak svého vlastního stínu. Vnímal ji s každým úderem svého srdce, stejně moc jako když se kohokoliv a čehokoliv dotkl těma samýma rukama, co předtím zabíjely. Byl zabiják. Byl monstrum. A možná dostal šanci na nový začátek, ale něco mu napovídalo, že i navzdory tomu byl předurčený k tomu, aby následoval tu černě vyznačenou cestu a opakoval stejné chyby minulost. Dějství se velice snadno opakovala, říkávala dřív s oblibou jejich vesnická čarodějnice. A on až teď plně pochopil, jak moc závažné a svazující to je. Drtilo ho to stejně moc, jako kdyby mu někdo rukama objal hrdlo a upevňoval stisk do takové míry, že mu nejen odřízl přísun kyslíku, ale i téměř oddělil hlavu od krku.

„Cože?“ Zmateně zamrkal na Sharyu, která se záhadným způsobem přesunula z postele až k němu. Nestihl ani pořádně postřehnout fakt, že mu svými schopnostmi vyléčila ranky na pažích, co si způsobil ve svém žalostném záchvatu úzkosti a paniky.
Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co vlastně říkala. Ne, že by ji snad po celou dobu neposlouchal, spíš úplně nevnímal. Její slova k němu sice doplula, ale mysl je v danou chvíli nebyla schopná řádně zpracovat, takže si to všechno uvědomil až o pár desítek vteřin později, díky čemuž vypadal skutečně jako kdyby byl duchem úplně nepřítomný. To nebylo vlastně ani příliš daleko od pravdy... Jeho mysl se toulala všemožnými směry, zoufale se snažíc uniknout před realitou a tím temným a těžkým břemenem, co si s sebou táhl na každém kroku.
„Neřekl nic, co by nebyla pravda. A to je něco, co se člověku zaryje hodně hluboko do hlavy... Když ďábel nemusí používat lži a faleš, aby dosáhl svého. Stačí jen to, že před člověka nastaví zrcadlo a přiměje ho čelit tomu, co on sám provedl a kým je. Daemon má pravdu. Je jen otázkou času, než mě opět něco svede z cesty a nechám se pohltit temnotou. Neměl bych... Nejsem...“ Hluboce si povzdychl, zatímco jí upřeně hleděl do očí. Na tváři se mu přitom pomaličku objevoval výraz plný zranitelnosti a bolesti. Damian, který si nikdy kvůli svojí hrdosti nepřipustil slabost, se najednou topil ve svém utrpení a se vším žalem v zrzčiných očích vyhledával tolik potřebnou útěchu, protože kompletně ztratil víru. V sebe, v ostatní... V bohy. Nebylo nic, zhola nic, co by ho drželo v chodu.
„Zkoušel jsem to, předtím. Funguje to po nějakou dobu, s trochou štěstí po řádku let, ale... Potom se ta hráz protrhne a je ještě ničivější, než na počátku. A nejsem si jistý, jestli je dobrý nápad to pokoušet, zvlášť podruhé. Vzhledem k tomu, jak to dopadlo předtím... Chtěl jsem věřit tomu, že se všechno změnilo, ale není to pravda. Jenom se to pomaličku probouzí.“

Nejradši by si dupl a prostě se na to vykašlal, protože mu to přišlo naprosto hloupé a zbytečné (jaký démon se sakra myje kvůli krvi? však je to jako doplněk!) ale jelikož se svojí dívce chtěl líbit, nakonec prostě bez protestů zamířil do koupelny. Ještě než ale odešel, vrhl velice významný a varovný pohled na Damiana, aby mu dal najevo, kdo z nich dvou tam byl pánem. Rozhodně se mu totiž nelíbila představa toho, že tam ti dva budou spolu sami. Koupel sice netrvá nijak dlouho, ale on věděl moc dobře, že občas stačí jen kratičký moment na to, aby se odehrálo něco významného - a rozhodně nemínil riskovat to, že mu paví chlápek přebere vyvolenou, zatímco bude jako největší idiot pracovat na dodržování hygieny.

Po příchodu do koupelny a naložení se do vody si líně natáhl nohy a opřel si je o roh kádě, protahujíc čelist. Na to, že se mu tam původně vůbec nechtělo, se mu tam líbilo možná až moc - horká voda příjemně konejšila jeho kůži a on se cítil celkem ve svém živlu, třebaže tomu něco chybělo. Byl zvyklý na ten pocit prázdnoty a neúplnosti, ale tentokrát měl už pocit, že ví, co potřebuje k tomu, aby obojí zahnal. Aby konečně naplnil svoje přání. Klíč k tomu všemu byla ona - krásná a divoká rusovláska, co ho tak urputně odmítala a hrála si s ním jako kočka s myší.
Jako démon neměl přístup ke všem emocím, jaké byly smrtelné bytosti schopné prožívat a tak nedokázal vystihnout správný výraz a intonaci v kdejakou chvíli, ale po rozdělení s Damianem se v něm probudilo něco nového, co předtím nevnímal: touha. Nedalo se říct, že by byl nějaké zvíře, ale už si nejen všímal Sharyiny krásy a křivek, ale začínal pociťovat takové to zvláštní nutkání se jí přiblížit a dotýkat se jí. Ukrást jí pár polibků, označit si ji jako svoji...
S tou myšlenkou se pobaveně poušklíbl. Sice ještě neměl žádný přesný plán, jak ji získat, ale byl si docela dobře jistý, že na něco přijde. Damian byl možná docela pohledný a dříve nepochybně i šarmantní, ale v současnosti z něj byla jenom hromádka neštěstí. Nebyl schopný se vyhrabat ze svých vlastních sraček a topil se v tom všem, přikládal si pod kotel a byla jenom otázka času, než se kompletně sesype a odpadne. Daemon docela sebejistě odhadoval, že to všechno nakonec prostě neunese a vezme si život - nebo se navždycky odebere do svojí zvířecí podoby, aby nemusel čelit svému lidství a tíze minulosti. Možná se totiž zbavil démona, co ho využíval jako schránku, ale rozhodně se nezbavil té temnoty, co v něm dřímala už od dávné minulosti. Třebaže se s ní rozhodně nenarodil, postupem let v něm narůstala, až došel do bodu, kdy jí víceméně dovolil převzít kontrolu. To by se docela dobře mohlo stát znovu, ale démon pochyboval o tom, že by mu pán temnot dal druhou šanci po tom, co ho Äyanaii osvobodila. Ne, to by bylo příliš snadné. Aby ulehčil svojí zmučené dušičce, musel by tentokrát hledat útěchu u jiného boha.

V kádi si hověl tak dlouho, než voda dočista nevychladla. Tehdy ztratil zájem a konečně čistý vylezl ven, než se oblékl do svého oblečení a prohrábl si mírně vlhké černé vlasy. Užuž se chystal vzít za kliku, když si uvědomil, že se v místnosti vznášela povědomá sladká a sametová vůně, která k němu pěla svoji omamnou píseň.
„U stínů...“ Hlesl téměř bezhlasně, než se obrátil zpět čelem k místnosti a došel ke kádi, jež byla tou dobou už vypuštěná. Ačkoliv se mu do toho moc nechtělo, zvědavost byla silnější než jeho lenost - takže se natáhl přes roh a zaštrachal prsty v odtoku, otírajíc se bříšky o stěny. Když ruku vytáhl a upřel svoje modravé oči na temně červenou a mazlavou hmotu na svých prstech, jedno obočí mu automaticky vystřelilo nahoru a on jeden z prstů olízl, aby se přesvědčil.* Prve ucítil nepříjemnou pachuť špíny, ale během několika vteřin se mu na jazyku rozprostřela lahodná chuť krve, která sice byla už značně zašlá, protože do čerstvé měla pěkně daleko, ale stále to byla ta samá životodárná tekutina, co proudila každému smrtelníkovi v žilách.
„No to se na to podívejme. Kdopak jsi, neznámý příteli?“ Zauvažoval nahlas, než obešel káď a se vším perfekcionismem začal prohlížet každý kout koupelny, hledajíc další stopy.


*Sharya ho asi bude muset jako psa naučit, že špína se neolizuje... FUJ JE TO!