Jižní lesy (Narrigen)

Mladý muž se zastavil kousek od dívky, s pohledem upřený krátce na potůček, který lesem protékal a přesně jak říkala, všechno okolo působilo strašně čistě, jak šumějící voda bez zastání přetékající přes kamínky, to všechno místu dodávala téměř magickou atmosféru. Nebyl si stále jistý, jak moc byla dívka člověkem, nebo ne. Proto si dodržoval nějaký odstup, v hlavě rudé světýlko, které bez přestání blikalo. Možná byla člověk s vodní magií, to nebylo nemožné. Už se s pár vodními mágy setkal, ačkoliv jejich pozornost nijak nevyhledával. Nejčastěji potkal léčitele, jako byl on sám, ale i tak jich bylo oproti obyčejným lidem, žalostně málo.
Také však mohla být něco zcela jiného, nebezpečného, jak mu již od mala vtloukal do hlavy dědeček. Krásná dívka sama v lese, proč by to nemohlo být něco zlého, co chtělo jeho život. Byl rád za dýku u boku, která mu svou tíhou dávala najevo, že tam stále je a v případě nutnosti by mohla být použitá.
Existovala však stále možnost, že se mýlil a bylo to jen obyčejné děvče, které v lesech hledalo, stejně jako on sám, klid. A jelikož byla na jeho oblíbeném místě, neměl v plánu odcházet.
“Ano, to máte pravdu. Město dokáže být občas… až příliš těsné,” hlesl a stejně jako dívka zvedl pohled ke korunám stromů, které vypadaly jako nová, zelená obloha plná zpívajícího života. Krátce zalitoval, že se ještě nevrátil domů a nevzal sebou svého psa, který by rozhodně ocenil nějakou delší procházku. “Někdy je potřeba na chvíli opustit jeho ulice. Chodíte sem často?” zeptal se jí lehce váhavě, stále nejist tím, zda s ní chce mluvit. Na zdvořilé konverzaci by snad nemuselo být nic špatného.

Měla z toho nečekaného setkání vskutku rozporuplné pocity. Až příliš jasně si uvědomovala, že se nacházela ve světě, co jí nebyl žádným způsobem určený - ať už narazila na kohokoliv, byla pro ně jenom cizinkou, příliš vychylující se neznámou, co nikdy plně nezapadne do společnosti, kam se pokoušela vmísit. Údajně existoval způsob, jak něčeho podobného dosáhnout... Nebo se alespoň více přiblížit. Vize toho, že by ale přišla o kus sebe samé a kompletně tím zanevřela na rodný druh, byla Luanne až příliš cizí. Odmítala to už jenom z principu, nemluvě o tom, jak mučivé by to pro ni bylo. Sice by díky tomu přerodu byla mnohem lidštější a nejspíše by pak měla snazší spoustu věcí, když už žila na souši, ale nebylo to pro ni. Mnohem raději se skrývala, ačkoliv ji to chvílemi příšerně dusilo.
Nejspíše proto ji tolik ten mladík zaskočil. Neočekávala, že v lesích narazí na byť jedinou živou duši - a pokud už, tak spíše zvíře než člověka. Ale i přesto všechno ji Aurora z nějakého důvodu postavila do té prazvláštní situace a nechala ji se topit v chaotických myšlenkách a stoupající nejistotě. Měla se raději dát na odchod? Vyklidit pole a neriskovat? Nepřišla kohokoliv obtěžovat, nejspíš by to byla logická volba... Ale zároveň toužila setrvat, ačkoliv se jí vážně těžce určovalo proč.

„Zajímalo by mě, zda jsou taková všechna města? U hlavního to lze svým způsobem očekávat, když je domovem tolika lidí i všemožného ruchu... Společnost občas dokáže být vskutku zvláštní.“ Zauvažovala nahlas, než se na muže nepatrně pousmála. Pravděpodobně by bylo moudré si více dávat pozor na to, co se chystala vypustit z pusy, ale ani navzdory té podivné situaci se necítila nucená opravdu předstírat a přejít kompletně do role, co si za léta utvořila. Nenáviděla tu masku, stejně jako všechno, co představovala. Nebyla to ona a nikdy ani být nemohla, ale... V tomhle ohledu pro ni zkrátka neexistovala žádná možnost volby.
„Přesně tak. Bez podobných toulek by člověk mohl velice snadno začít trpět nedostatkem prostoru,“ přitakala souhlasně, načež jí mírně zacukaly koutky. Pro mnohé bylo osvěžující žít právě v takhle velikém městě jako byl Narrigen, což v jejím případě rozhodně neplatilo. Tyhle bytostné rozdíly na sobě vnímala od samého počátku, ale se svým přesunem na souš se jenom prohloubily.
„Abych pravdu řekla, tak ano. Osobně preferuji ten klid, co tu panuje - žádný zvláštní rámus, hašteření ani shon. Dalo by se říct, že jsou zdejší lesy taková oáza klidu, z které se postupem času stalo moje maličké útočiště. Nedokážu si představit, že bych měla zůstat po celé dny bez přestávky jen v Narrigenu. Je to sice veliké, živé a zajímavé město, ale... Není to zrovna dvakrát místo pro někoho jako jsem já.“
Po svojí odpovědi se na chvíli odmlčela, zatímco nasadila na tváři vlídný avšak trošku omluvný výraz. Doopravdy se cítila poměrně provinile, protože všechno působilo dojmem, že svojí přítomností narušila cizí tajné a milované místo - a to bylo něco, co ji opravdu mrzelo. Nechtěla být na obtíž a brát někomu možnost prostoru a samoty, což byly dvě věci, jaké snad každý čas od času potřeboval.
„Co vy? Předpokládal jste, že tu nikdo nebude... Pokud si přejete zůstat sám, mohu odejít.“ Dodala nakonec vskutku klidným hlasem, aby její slova nevyzněla nijak útočně. Ani je tak nemyslela, sama Luanne byla velice jemné stvoření, neublížila by ani mouše, takže by ji ani nenapadlo na kohokoliv vyjíždět s ostrostí a agresí. Právě naopak, pokoušela se být vlídná a milá. Přeci jen pokud si mladík přál mít samotu, nejspíše mu ta nečekaná společnost udělala celkem čáru přes rozpočet, nemluvě o tom, že Luanne dosti pochopitelně nebyla úplně ten typ člověka, s jakým by asi ochotně konverzoval... Ale to neznamenalo, že by to nezkusila.

Zamyslel se. „Těžko říct, co hodlám dělat… co si budeme, nejsem v Nescoře nějak extra upoutaný, takže moje plány jsou takové, že zkrátka… no, nejsou,“ pokrčil rameny a naklonil se trošku dopředu, aby mohl blýsknout po Francisovi lehkomyslným úsměvem, který už byl na jeho tváři pomalu přišitý. Sice byl fakt, že zima ho nepříjemně zaskočila, když se sem dostal, ale společně s přicházejícím jarem jeho zimomřivost a rozmazlená teplomilnost způsobená vargenským původem začala zase hezky poslušně ustupovat, což mu plně vyhovovalo. Už mu stačilo si na courání se po venku kromě běžného oblečení vzít jen plášť a nedělalo mu problémy udržet se v teple. Navíc, dramatický efekt s rozevlátým pláštěm, zvlášť teď na koňském hřbetě? No prosím, ideální! Nebudeme se tahat za nos, Eune byl dostatečná drama queen, aby mu tohle přišlo jako super okolnost, takže chlad nebyl zrovna to, co ho nějak extra sužovalo. Fancy pláště mu to sakra moc vynahrazovaly!
Poplácal vraníka po krku. Ačkoli ve Francisovi zjevně pracoval správně seřízený morální kompas (jaké asi tak bylo se řídit něčím podobným?), on zrovna neplánoval hřebce vracet. Když se nad tím zamyslel, měl zatracené štěstí – podařilo se jim štípnout hodně silné a rychlé zvíře, které působilo, že toho docela dost vydrží. Ideální kůň, pokud se chcete toulat po neznámé polozmrzlé zemi. Trochu zkrátil otěže, aby si hřebec všiml, že na něj bude chtít nějak působit, a potom ho stočil doleva mezi stromy – přímo nosem k místu, odkud přímo volal nějaký vodní zdroj. Hřebec pohodil hlavou, ale neprotestoval, zjevně vděčný za to, že už ho neženou nijak šíleným tempem. Za městskými branami už neměli důvod běžet jako o život, takže poklidné tempo bylo to, co by mohlo krásně vyhovovat všem třem. Zvlášť potlučené ptáčátko by mohlo umírnění otřesů koňských kroků docela ocenit… a nebudeme si nic nalhávat, to, že po dlouhé době seděl na koni bez sedla, by se na garsenovi taky brzo projevilo. Takže jak řekl – v zájmu všech tří.

Překvapeně nad blonďáčkovými slovy zamrkal. „Další pár křídel?“ zopakoval po něm, zatímco mu levé obočí vystoupalo vzhůru v překvapeném gestu. „Kde ty křídla bereš, prosím tě?“ Tušil, že to asi nebude jen tak něco běžného, a to i navzdory tomu, že v druzích, které kráčely Nescorou, dosud docela tápal. Bylo možné, aby nějaký z nich měl rovnou dva páry křídel? Garsen jako výhru bral i jenom jeden, natož potom dva! Každopádně, poselství za tím, o čem se bavili, bylo poměrně jasné – hlavně aby ptáčátko nepřišlo o křídla, která mu zplihle visela na zádech a kvůli nimž se Eune pomalu bál i dýchat, aby mu je nějak nedorazil nějakým příliš neopatrným pohybem. Moc rád by už dojel k tomu vodnímu toku, aby mohli sklouznout na zem a on mohl udělat alespoň něco málo, co mu léčivá magie v bezprostřední blízkosti vody umožňovala. Možná by něco zvládl i tady, ale nechtěl riskovat zrovna s křídlem.
Když se blonďáček ohradil ohledně toho oslovení, na malý moment se zasekl, než pokývnul mírně hlavou. „Dobrá, stačilo říct,” odvětil na to krátce a dál to nerozmazával. Leč ptáčátko bylo k němu docela příhodné a Eune si přímo liboval v přezdívkách (svým způsobem na něj doléhalo přesvědčení rodičů, že jména mají při vyslovení moc, proto se i podvědomě vyhýbal tomu, aby někoho vyloženě oslovoval jménem), tak pokud se mu to nelíbilo, nebyl problém se tomu zase hezky začít vyvarovávat. Na tohle byl poměrně nekonfliktní a hádat se jen kvůli oslovení mu za to nestálo. Raději se zaměřil na další blonďáčkova slova. „Dobře, když na tom trváš, pak klidně,” pokrčil rameny a věnoval mu další ze série svých úsměvů, když dodal tu věc se sympatickou společností. No heleme se! S tímhle ještě mohla být celkem zábava. A co si budeme vykládat, garsen se nedržel moc pozadu, když šlo o jeho nepříliš nenápadné flirtování. Řekněme, že měl v tomhle ohledu sebevědomí dostatečné na to, že když s emu naskytla příležitost, opřít se do toho nebylo zase tak těžké.

Rád by v tom možná pokračoval i nadále, ale to už se blížili k říčce. Jinak neměl o moc ostřejší smysly, ale vodní toky dokázaly jeho uši i nos zachytit na poměrně úctyhodnou vzdálenost, takže energicky pobídl hřebce tím směrem a zvíře nepatrně zrychlilo, nesoucí je s nehynoucí elegancí v každém kroku stále vpřed. Eune pátral očima pečlivě po okolí, dokud v podrostu nezahlédl povědomý třpyt – sluneční paprsky se rozrážely o hladinu ne moc široké, ale zato divoce se valící bystřiny, která působila, že se valila z nějakého slepého říčního ramene z Dračích skal přímo do nedalekého proudu Secmé. Hřebec nadšeně zaržál z vidiny zasloužené pauzy a bez delšího rozmýšlení vběhl přímo do mělkého toku, takže se chladná voda rozstříkla na všechny strany a jeho dva pasažéři museli chvíli balancovat, aby neskončili na zemi. Eune koni povolil otěže, aby mohl sklonit hlavu a napít se, s úmyslem vyčkat a potom ho zase nasměrovat na břeh, aby mohli slézt.
Když je tedy nakonec vraník zanesl právě tam a netrpělivě sklonil hlavu tentokrát k zemi, kde už rašily první letošní trsy trávy, na které se nadšeně vrhnul, Eune sklouznul z jeho širokých zad tak lehce a bez zbytečného drkání do Francise, jak jen to šlo, a poté k němu natáhl ruku s účelem mu pomoci při seskočení vyrovnat trochu ten náraz, aby to znovu neodnesla křídla při špatném škubnutí. „Hele… asi to nebude perfektní, ale díky té vodě by mělo být alespoň v dost hojné míře té ráně pomoci se hojit. Nepochybuju o tom, že máš určitě nějakou regeneraci sám o sobě, ale víš co, kdo ví, na co ten démon předtím sahal. Bude vážně lepší to vyčistit a neriskovat,” vysvětlil mu ve zkratce svůj plán, než stihl vůbec blonďáček sesednout. Přeci jenom, byl fakt, že démon s ním tu temnou, oslizlou uličku docela vytřel, když se prali na té zemi… takže bylo možná lepší nemyslet si, že je nezranitelný, a nepokoušet štěstí a dobrou náladu jejich bohů. „Jen teda asi bude potřeba, aby sis vyhrnul tu košili - nebo něco takového. Chápu, že tu není zrovna vedro, ale přes ty vrstvy bude těžké se k tomu dostat,” dodal ještě, stále s rukou nataženou a vyčkávajíc, zda blonďáček přijme pomoc na sesednutí.

Chvíli trvalo, než Evan dívce na její slova odpověděl. Sám uvažoval nad tím, co říkala. Niky příliš necestoval. Ne, že by neměl možnost. Měl a nejednu. Ať už za prací, či na návštěvu přátel a známých z časů, kdy ještě v Narrigenu měl nějakou dobrou pověst. Ta se ovšem změnila po smrti jeho dědy a od té doby to s ním šlo od desíti k pěti a on se, marně, snažil posbírat kousky cti a uznání, které se roztříštěné válely po zaprášené zemi a v temných uličkách. Nějak se však zabydlel v tom útulném domku, plném haraburdí a nedokázal si představit, že město opustí nadobro, ačkoli by mu to dalo šanci na nový život, kterou tolik potřeboval. Bál se však, že by jej pokazil stejně, jako tady.
“To tedy ano. Musím přiznat, že jsem nějak zvláště necestoval, tudíž nemůžu říct, jak to funguje v jiných městech. Navštívil jsem pár vesnic, ale ty se s Narrigenem nedaly vůbec srovnávat. Pár domků semklých u sebe, obyčejní lidé, nějaké slepice a skot na maso a večer se všichni scházeli u nejstarší ženy z obce, aby jim vyprávěla příběhy z dávných dob.”
Posadil se na jeden z kamínků u říčky, v dostatešně velké vzdálenosti od dívky a utrhl jeden z květů rostliny, která rostla poblíž vody. Promnul ji krátce mezi prsty a přičichl k němu, aby ho do nosu trkla jeho hořká vůně. To se bude hodit, pomyslel si a schoval květ do kožené brašničky, kterou měl přes rameno. Čím dál víc lidí si ždalo jeho pomoc a bylin nebylo nikdy dost. A než aby je kupoval od předražených prodejců ve městě, raději si je sbíral sám.
“Oáza klidu, to přesně popisuje tohle místo, to máte pravdu,” pousmál se jemně, ale úsměv z jeho tváře po chvíli zmizel. “Pro někoho jako jste vy?” pronesl hlasem, který zněl o něco méně přívětivě, jako před chvílí.
“Hádám tedy, že jsem se nemýlil. Nejste člověk, že ne?” zeptal se a upřel na ni pohled. Nebylo v něm nic rozhněvaného, snad možná lehký náznak strachu z neznáma a zklamání z toho, že dívka nebyla jako on. Bylo to snad tím náročným dnem, nebo tím, jak moc se chování děvčete neshodovalo s jeho představami o stvoření jiného druhu, že necítil potřebu chovat se útočně. Stačila opatrnost. Nepouštět si ji příliš k tělu, držet si odstup, dávat si na ni pozor.
“Ale ne, nemusíte odcházet, nehledě na mé osobní preference, tenhle les slouží všem, kdo zde hledají klid a útěchu. Dokud sem chodíte hledat pouze klid, není v mé moci vás odsud vyhazovat, ani vám to nijak kazit.”

Nehledě na to, že mezi nimi zela obrovská propast utvořená rozdíly v původu a drasticky jinými světy, přeci jen se jim podařilo nalézt společnou řeč. Luanne se musela nepatrně pousmát, s drobným nádechem zasnění vepsané ve tváři. Takhle nějak si představovala svoje soužití s ostatními, když se přesunula z hlubin moře na pevninu. Kdyby byla schopná perfektně zakrýt svůj původ a všechny ty rozdíly, možná by jí to osud býval i dopřál. Směla by kráčet mezi ostatními bez žádného výrazného povšimnutí, nevyvolávala by zkoumavé pohledy ani tichou šeptandu... Prostě by jenom koexistovala s ostatními, ať už více či méně napojená na věčně plynoucí koloběh života v rámci společnosti. A to znělo jako něco, co by si doopravdy přála.

„Zní to skoro jako sen. Takový klid... Žádná nevraživost mezi jednotlivými obyvateli, jistá forma sousedské soudržnosti. Vzájemný respekt...“ O takových věcech si mohla v Alsitiu nechat leda tak zdát. Tamní společnost byla skrz na skrz prolezlá nepravostmi, co neustále poštvávaly jednoho proti druhému. Právě to ji také vyhnalo pryč, daleko od jádra všech těch malicherných problémů, co až příliš často přerůstaly v obrovské potíže. Na souš sice nepatřila, ale zároveň se tam svým způsobem cítila rozhodně patřičněji než mezi rozškatulkovanou společnost, kde se každý pokoušel pouze dosáhnout svého.
„Chtělo by to víc takových míst. Nedotčených, čistých... Možná, že by to některým jedincům vrátilo alespoň doušek tolik potřebného klidu.“ Ta zbloudilá myšlenka ji pronásledovala téměř na každém kroku, takže si nedokázala pomoct a musela ji vyslovit nahlas. Ta potřeba byla doslova neodbytná, dokonce i navzdory faktu, že si až moc dobře uvědomovala to, jak se pohybuje na velice tenkém ledě. Ten cizí mladík jí nedůvěřoval, podezříval ji. A tomu se nedalo ani v nejmenším divit, však se oba nacházeli ve světě, kdy se kdokoliv mohl během vteřiny stát nepřítelem... Důvěra byla cenná, nebylo by moudré ji automaticky vkládat do rukou někoho, o kom člověk ještě netušil vůbec nic.
„Ano. Nejsem úplně společenský typ,“ pousmála se na svého neznámého společníka. „Ale to vás nejspíš nepřekvapuje, však? Vzhledem k tomu, že jsme se setkali zrovna na tomhle místě. Daleko od rušných ulic hlavního města, bez jakýchkoliv dalších poutníků v okolí.“ Nešlo o lživou odpověď, ale i přesto nebyla úplně otevřená. Neřekla to, jak se věci měly uvnitř... To, co bylo reálně podstatné. Místo toho se rozhodla pro cestu oklikou, bezpečnější přístup. Nechtěla totiž rozčeřit vody mezi nimi, natož pak vyvolat obrovskou vlnu, co by se už nedala zastavit.
„Vyznáte se v rostlinách.“ Konstatovala, ačkoliv to původně myslela spíše jako otázku. Nemohlo jí totiž ujít to, jak utrhl a ozkoušel rostlinu nedaleko od sebe. Jistě by ji nesbíral, pokud by mu nebyla k nějakému užitku... Možná léčitel? To bylo nejsnazší vysvětlení, ale samozřejmě se mohla plést. Nic nevěděla s jistotou, myšlenky číst nedokázala.
„Možná. To záleží na okolnostech,“ nakrčila nepatrně ramena, než na rtech zformovala vlídný úsměv. Nevadilo jí přiznat svůj původ, ale zároveň z jeho strany pozorovala jistou formu napětí, která ji nutila jednat přinejmenším trošičku rezervovaně. Přeci jen i ona se mohla velice snadno ocitnout v nebezpečí... A pokud by se tomu tak stalo, neměla nic jiného než svoji magii, aby se ubránila. Ona ale bojovat nechtěla, to byla poslední věc, jakou by si přála.
„Dobrá tedy, pak ano. Nejsem člověk,“ přiznala nakonec upřímně, když ji neznámý ujistil o tom, že nebude není zapotřebí aby se odebrala pryč. Sice ji to trošičku svádělo, protože byla dost nejistá ohledně toho, na čem vlastně v současné situaci byla... Ale doposud nezachytila byť jen jedinou záminku, která by v ní evokovala potřebu utíkat.
„Je to tolik vidět?“ Zeptala se ještě, naklánějíc hlavu mírně na stranu. Nebyla to jen řečnická otázka, myslela ji naprosto upřímně, odpověď ji zajímala. Přeci jen... Za normálních okolností se pokoušela eliminovat jakýkoliv znak nebo byť pouze náznak toho, že by mohla vybočovat z řady lidské rasy.

Těžko říct, jestli na něj to zjištění působilo spíše konejšivým nebo rozrušivým dojmem... Ale nakonec byl přeci jen rád, svým způsobem. Na jistotě mu to nedodalo, protože evidentně neměl plán ani jeden z nich, zatímco společně prchali nejen před popuzeným démonem, ale také městskou stráží. Jestli do Nescory dorazil teprve před nedávnem, do zářného začátku měl opravdu velice daleko. Jediným pozitivem v této nešťastné nastalé situaci byl pouze fakt, že Eune působil dojmem, že si s tím úplně nelámal hlavu.
Zato Francis byl naprosto opačným případem. Zoufale potřeboval zosnovat alespoň základní představu toho, co vlastně chystal provést - a vzhledem k náhlým, avšak velice drastickým, změnám v jejich kurzu, opravdu ho začínaly sžírat obavy z možných důsledků toho lehkovážného jednání. To ale samozřejmě mohl vyčítat jen a pouze sám sobě, protože to on se se vší ochotností a hrdostí vrhl do potyčky i následného souboje s démonem! Nehledě na fakt, že to byla pochopitelně velice cenná zkušenost a Francis si těch získaných vědomostí o démonech vážil, nebylo mu zrovna dvakrát příjemné to, jak spěšně museli s Eunem vyrazit z Narrigenu. Téměř jako kdyby jim hořelo za patami... Mělo ale smysl utíkat?

Během svého pobytu nedaleko vodního toku se debata stočila k jeho původu, na což Francis zareagoval jen poněkud rozpačitým nakrčením ramen. Skutečně netušil, co přesně by vlastně měl říct - ano, měl dva páry křídel. Problém byl v tom, že je navzdory očekávání ovládal čím dál méně, místo naopak. Kdyby se teď zničehonic pokusil přeměnit do svojí dračí podoby, skončilo by to absolutním fiaskem. Dostal se do bodu, kdy ho sužovalo cosi jako blok... A on ho za všechny bohy jednoduše nedokázal překonat. Právě to byl jeden z důvodů, proč se vydal zpět do svého rodiště. Nescora byla jeho jedinou nadějí na vyléčení.
Nechtělo se mu to příliš rozebírat, ale dle všeho ani příliš nemusel. Po dosažení onoho vodního toku se totiž Eune odebral právě rovnou k vodě, evidentně se záměrem vypomoct s tím nešťastným zraněním, co Francise od souboje trápilo. S jeho pomocí se tedy dostal z koňského hřbetu a popošel blíže, mírně pozvedajíc svoje zdravé křídlo, aby si mohl svléknout zářivě bílou košili. To mu sice bylo vcelku nepříjemné vzhledem k chladnému vzduchu kolem, ale na takové podmínky už byl zvyklý. Ve Vargenu sice přetrvávalo téměř pořád žhavé léto, ale původně vyrůstal právě ve studeném podnebí Nescory.
„Nejsem si jistý, jak to funguje...“ Zamumlal poněkud rozpačitě, napůl zmatený z toho co by mělo následovat a napůl z faktu, že se najednou ocitl tak trošku obnažený. Jeho mírně sluncem políbená kůže díky tomu odhalovala na pohled mnoha četné jizvy, ale především opravdu výrazné tetování vedené zlatým inkoustem. To se mu rozkládalo na hrudi v místě, kde mu pod žebry bilo srdce - rozpínalo se po jeho těle v podobě slunce jako světlo rozlévající se nad obzorem.
„Mám hojení, to ano. Ale... Mám takový pocit, že je zpomalené,“ zavrtěl hlavou, než se pokusil pohnout s raněným křídlem. Když mu tělem projela ostrá vlna bolesti, co se během několika vteřin změnila v otupující napětí, tvář se mu zkřivila.
„Jaká je šance, že zdejší démoni disponují jedem?“ Nadnesl zmatečnou myšlenku, než klesl do trávy na kolena, sražený tíhou bolesti a nevolností, co se mu tělem rozlévala se stejnou rychlostí a zběsilostí jako studený vzduch naplňoval jeho plíce.

Byl to pro něj lov jako každý jiný. Věděl, že se z něho vrátí, byl si tím jistý. Z bestií si dokonce často utahoval a to i z démonů, protože je považoval za slabé. Kdekdo by ho jistě označil za blázna bez špetky pudu sebezáchovy, ale on si z toho nic nedělal. Byl to zkrátka způsob, jakým žil a pracoval. Lehkomyslně. Byl schopen stát tváří v tvář démonovi a vysmát se mu do očí, že je to ubožák a srab, jen aby ho vyprovokoval a trochu se pobavil. Takový on byl už od mala. Podobně provokoval své bratrance v různých hrách, ale nutno podotknout, že to spolehlivě fungovalo pouze na Diega. Daria to spíše zastrašovalo než cokoliv jiného. I proto se mu pak za to občas musel omluvit, protože mu na něm záleželo a nechtěl ho takhle vyděsit. U bestií? To bylo jiné. Bylo mu ukradené, jestli je jen vyprovokuje nebo jim způsobí doživotní trauma. Jsou to přece bestie, tak co.

Když vyskočil z kočáru před lesem, nasadil si pouzdra s jeho meči na záda a lehké brnění na jedno z jeho ramen, než vešel přímo do lesa. Za normálních okolností by si asi vzal více brnění, ale plánoval se po lovu přeměnit a trochu se projít po střechách ve vesnici. Miloval to a nechtěl si pak tak otravně navlékat celé brnění. Mimo to byl pak hbitější a vzhledem k tomu, že nevěděl, co tam tentokrát potká, se mu to mohlo později vážně hodit. Často se totiž při krajích lesa potulovaly spíše drobnější potvůrky a ty byly zatraceně rychlé.
Chvíli mu to sice dalo, ale nakonec našel pěknou mýtinku, odkud mohl vidět do všech stran. Prohrábl si své rozčepýřené vlasy, vytáhl své meče a rozhodil rukama. "Tak jo, jde se na to, lesní zmetci." Zamumlal, než si odkašlal. "Tak co, vy bestie? Vylezete vůbec, hm? Jsem tady, ve vašem lese. Stojím na vaší drahocenné svaté nesvaté půdě, co mi uděláte? Hodí se mnou o tamten keř? Nebo to vytáhnete na vyšší úroveň a rovnou mnou mrsknete o strom? Tak si pojďte pohrát." Pronesl a začal chodit kolem dokola po té mýtince s rozpaženýma rukama. "Šlapu vám po vašem mechu a trávě. Hele. Nebo víte vy co?" Zeptal se do prázdna a na chvíli se zastavil. "Gäwnës ütti søpreff démoni, duše a jiné potvory. Od teď to je můj les. Můj a jenom můj. Od teď vlastním celý tento les a vy, špinavé obludy, mi sloužíte. To zní přijatelně, ne?" Zvolal a rozhlédl se kolem, ale k jeho zklamání žádná bytost nepřišla. "Zbabělci. Jako obvykle. Dobrá. Takže to beru jako souhlas k přivlastnění si tohoto lesa. Postavím si zde trůn a budu tu vládnout. Král jižního lesa Livius Orion Cooper-Nöarres. To zní fajn. Takhle se teď budu představovat. Zní to vážně dobře, nemyslíte?"

Každá další cesta nebo zakázka pro něj znamenala novou formu výzvy, ale démoni… Miloval pomáhat lidem, o tom nikdy nepochyboval. Znamenalo to pro něj užitečnost, nacházel v tom smysl celé svojí existence. Však byl kněz, u všech plamenů! Kdyby se obrátil zády ke komukoliv, kdo se nacházel v úzkých a potřeboval pomoc, podryl by tím celou svoji víru i slib, který složil bohyni Állee. Nesměl dovolit svému strachu, aby ho kompletně pohltil a zabránil mu v tom, aby se vydal tam ven a provedl to, co bylo zapotřebí.
Nemělo smysl si nic nalhávat. Byl nesvůj, kousal si rty a zrovna dvakrát se do toho lesa nehnal. Vize toho, že se setká s další démonickou bytostí ho rozhodně nenaplňovala štěstím, ale neměl na výběr. Byl mužem světla, jeho úlohou bylo zahánět tvory podsvětí zpět tam, kam patřili: za předěl, ke svému stvořiteli. A pokud se jeden takový nešťastník rozhodl usadit v tamní přírodě, někdo ho zkrátka musel vyhnat. Lidé se nesměli bát vycházet ze svých domovů, natož pak se obávat poslat děti si jen hrát na zahradu. Ne, Denzel opravdu musel… Jít a udělat, co bylo zapotřebí. I kdyby přitom měl zešedivět, nesměl to vzdát a prostě uhnout zlu z cesty.

Koně zastavil těsně před lesem, protože nechtěl riskovat, že by se mu uvnitř něco stalo. Jiskra pro něj znamenala až příliš moc na to, aby riskoval její život kvůli nějakému hloupému démonovi, co si chtěl založit táborák v lese. Nechal ji tedy na volném a travnatém prostranství a ještě než od ní odešel, vtiskl jí něžný polibek na čumák, jelikož se reálně obával toho, že se za ní už možná nevrátí. Měli mezi sebou ale tichou domluvu: kdyby cítil, že je doopravdy v úzkých, dal by jí to vědět, aby stihla utéct… Díky bohům za magii.
Po rozloučení se svojí koňskou kamarádkou se tedy nejistě vydal mezi stromy, sahajíc do kapsy u svého hnědého pláště. Tam měl asi čtyři drobné nádobky plné vílího prachu smíchaného s hořlavinou - během těch několika let strávených lovením nejrůznějších potvor se mu tenhle malý vynález vskutku osvědčil, jelikož byl vážně efektivní zbraní. On sám pochopitelně nechtěl ubližovat nikomu, takže dokonce ani démonickým entitám… Ale pokud by si měl vybrat mezi životem temného stvoření a mnoha nevinných duší, byla to jasná volba. Považoval se za ochránce nevinných, nemohl přeci dopustit, aby je kdokoliv ohrožoval! Neměl dostatek sil na to, aby je zbavil zlodějů a násilníků, ale pokud šlo o magické bytosti, tam už nějakou tu platnost naštěstí měl, takže se toho zuby nehty držel.

Čím více se blížil k místu, kde se údajně démon vyskytoval, tím podivnější pocit se ho zmocňoval. Slyšel totiž čísi hlas. Byl mu ryze neznámý a jako démon také nezněl, jelikož podobné bytosti naopak provokoval a vysmíval se jim… Možná démon s hodně rozporuplnou osobností? Měli vůbec démoni osobnost? Dokázali by se takhle urážet navzájem?
Všechny podobné úvahy v Denzelovi utichly, když dorazil na místo a spatřil jakéhosi muže, co… Vážně si právě přivlastnil tamní lesy a označil se za krále? Dokonce se představil jako jeho veličenstvo! Nebohý fae najednou absolutně netušil, co se tam u všech jisker dělo. Zůstal stát několik metrů od jeho veličenstva a tupě zíral, napůl očekávajíc to, kdy se zpoza jednoho ze stromů vyřítí alespoň jeden démon a sežere ho.

„Dobrý den, vaše veličenstvo…“ Oslovil muže před sebou, než si rozpačitě prohrábl hnědé vlasy a pozvedl jedno obočí. „Není moudré provokovat démony, nemyslíte? Neriskujete tím jen svůj život, ale především životy zdejších obyvatel.“

Vážně chtěl nějaký pěkný úlovek. Takový démon by se v jeho staistice vyjímal. Ne že ne. Ale dal by cokoliv za jakoukoliv bytost, protože v poslední době na něj slušně prděli. Málo kdy vůbec vylezli a ukázali se mu a když už, tak jen z bezpečné dálky a ne na dlouho. Chvíli si dokonce myslel, že jeho provokování má úplně opačný efekt, jenže na druhou stranu, když už něco vyprovokoval, stálo to za to. Samozřejmě, že čím mocnější, tím víc to něco zraní urážka, že stojí za nic. Kdyby byl on démon, rozhodně by vylezl a šel si s takovým drzounem vyřídit, ale démoni očividně zlenivěli. Nebo se lekli, toť otázka. Takovou stránku si však nepřipouštěl, vždyť to byli démoni. Proč by se sakra báli někoho jako on. Pochyboval, že by se po večerech scházeli u piva a povídali si o tom, kdo jim zabil kamarády a komu by se měli vyhýbat. Tak to zřejmě nechodilo, aspoň v to doufal.

"Ale no tak! Proč byste se snažil ve vesnici mezi lidma nebo okolo skupin. Jsem tu sám, pojďte mi ublížit. Pojďte mě klidně zabít, ne? Máte mě tu jako na stříbrném podnose." Zamumlal, při čemž si přendal meče do jedné ruky a druhou vytáhl lahvičku, odšpuntoval jí a jejím obsahem polil svá ostří. Jednalo se o jakousi směs, kterou mu doporučil jeho známý, který se věnoval magii včetně ale i té černé. Zpomalovala hojení ran a zároveň zvětšovala a urychlovala zranění a případnou smrt oběti, která to schytala. "Tak co? Nebuďte líný lemry, vy plantážníci, a pojďte si pro mě, ne?" Pak ale za ním uslyšel prasknout větvičku. Okamžitě se otočil a připravil se do střehu, jenže k jeho zklamání se zřejmě o démona nejednalo, takže mu nadšený výraz opadl a nahradil ho zklamaný. "Ach jo. Vy asi démon zrovna nebudete, co?" Zamručel zklamaně a povzdechl si, než popošel k mladíkovi. "Riskovat můj život a život obyvatel? Prosím vás. Nebuďte směšný. Pokud bych skutečně vaprovokoval démona, věřte mi, ži by neměl šanci někoho zranit, natož pak zabít." Pronesl s menším pohrdavým uchechtnutím, načež si opět ostří přendal do jedné ruky a podrbal se za krkem. "Nelovím démona poprvé. Ani zdaleka, takže se nebojte. Nic se mně ani obyvatelům nestane. Prostě ho zneškodním. Otázkou, ale zůstává, co tu teď pohledáváte vy. Je to celkem odbočení od pěšiny, nemyslíte? Mohlo by se vám něco stát, když se tu potulují pochybná stvoření. Neměl byste se tu pohybovat sám, než toho zmetka zabiju. Přeci jen takový démon není zrovna slabé stvoření. Mohl byste přijít k úrazu nebo hůř smrti, pokud bych tam nebyl. Běžte domů za rodinou a užívejte si poklidného dne, ne?" Pronesl a trochu se ušklíbl, než si prohrábl své rozčepýřené vlasy.

Člověku se jen tak často nestávalo, že se vydal do lesa obývaného pověstně nebezpečnou bytostí a chystal se tím riskovat život, jen aby místo toho narazil na jakéhosi šílence, co vyzýval démony na boj na život a na smrt. Však on je otevřeně provokoval! Na něco takového se Denzel nemohl pořádně dívat, protože sice byl ochotný risknout kdeco v zájmu vyššího dobra, ale hrát mariáš přímo s ďáblem, to ho vážně nelákalo. Problém byl však v tom, že ten praštěný muž dával velice jasně najevo to, že jen tak neodejde. Místo toho k tomu nabádal Denzela… A bohové chraň, velice rád by se toho chytil. Kdyby mohl, radši by si lehl do postele s dobrou knihou a skleničkou medoviny. Jenže takový život nebyl, však? Nic nebylo podobně snadné. A on tedy musel setrvat, ať už kvůli nevinným vesničanům, rovnováze světa nebo pro případnou výpomoc, jelikož si samozvaný král lesů solidně koledoval.

„Připadám vám jako démon?“ Pozvedl jedno obočí, upírajíc na Livia svoje nebesky modravé oči. Svým způsobem se ho to dotklo, aby pravdu řekl. Coby nešťastník s kořeny u národa fae měl k démonovi asi stejně daleko jako ke krásné princezně. Do šatiček by se sice jistě dostal, ale princeznu by to z něj ani omylem neučinilo. A když už svůj život tak heroicky zasvětil cestě světla a dobra, sloužil paní Állee a podobné věci, ta poznámka ho zasáhla mnohem víc, než by měla. Jistě, že to Livius nemyslel naprosto doslovně. Ale Denzel byl v tu chvíli ustrašený trouba, co si věci bral příliš osobně.
„Nejsem si jistý, kdo z nás je tu směšný…“ Zamumlal poněkud nesourodě, protože z toho šílence měl čím dál horší pocit. To neměl žádný pud sebezáchovy? Cit pro zodpovědnost? Strach? Opravdu byl připravený to všechno zahodit, zakopat a snadno se nechat popravit démonickou entitou? Viděl vůbec někdy opravdového démona? Nebo si prostě jen hrál na hrdinu a celá ta scénka byla šarádou?
„Nesešel jsem z žádné kouzelné pěšinky při houbaření, drahý králi. Jsem tu na lovu démona stejně jako vy.“ Vážně se snažil ta slova podat stylem, co by podtrhl jejich vážnost a konečně převrátil dojem, že je absolutní trouba, co se tam namanul čirou náhodou… Ale moc se mu to nepovedlo. Ten rádoby autoritativní tón vyzněl krapet do prázdna a Denzel sice stál pěkně vzpřímeně, což by za normálních okolností působilo jako hrdé a sebevědomé držení těla, ale v tom svém oblečení v zářivých barvách vedle Livia vypadal tak akorát jako šašek, čemuž to konstatování úplně nepomohlo.
„Ačkoliv si tedy cením vaší starosti, není zapotřebí. Jsem kněz, vím moc dobře, co dělám. Spíš dejte pozor vy sám na sebe, když popichujete stvoření z temnot.“ Snažil se působit chrabře, ale rozhodně měl strach. Ha! To bylo slabé označení, byl pěkně vyděšený. Na druhou stranu to bral jako svoji svatou povinnost a odmítal se vrátit nazpět dříve, než by měl být ten hrozivý problém zažehnán. A jistě, Livius sice působil dojmem, že by si s nějakým tím nebezpečím poradil, ale… Denzel dost silně pochyboval o jeho příčetnosti. I proto tedy zůstával na místě, kdyby náhodou bylo zapotřebí jeho zásahu.

U všech bohů, ono to dokonce začínalo vypadat zajímavě. Mladík totiž nebyl očividně zvyklý na styl humor, kterým oplíval právě Livius a co víc, celkově vypadal svým způsobem nevinně. Lhal by, kdyby tvrdil, že nebyla celkem sranda podobné lidi pošťuchovat, protože to teda zatraceně byla. Většinou byly jejich reakce k nezaplacení rozkošné a toho on se nemohl nabažit. Potřeboval k sobě někoho, kdo by tvořil ten zdravý kontrast tím, jak rozdílní byli a i když se mu nikdo z jeho přátel rovnat nemohl, stále nebyli zase tolik rozdílní. Za to tenhle hoch ano. Byl to muž? Zřejmě. Ale Liviovi k jeho vzhledu sedělo spíše hoch. A však co. Nebylo na tom nic špatného.

Když se ho zeptal, jestli vypadá jako démon, pobaveně se uchechtl, než se začal celkově smát.
"Vy? Démon? No právě že ne. Spíše vypadáte, jako kdyby sluneční paprsky byli člověk. Nic ve zlém samozřejmě, ale pořád to má od démona sakra daleko. Kdybych byl nezávislý pozorovatel a viděl vás a mě vedle sebe, tak na stoprocent řeknu, že jsem já ten démon, kdybych si měl vybírat." To přirovnání mu přišlo, jakoby někdo přirovnal jeho samotného břišní tanečnici nebo hetero ženě. Oboje bylo od něj asi tak daleko, jakoby někdo opravdu přirovnal toho cizince před ním k démony. Působil tak nevinně, až mo ho bylo v tomhle světě skoro líto. Takoví lidé nedopadali zrovna nejlépe.
"Bohové. Já to nemyslel doslova." zamručel zatím co se rozhlédl kolem, jestli jen přeci nějaký ten démon nevystrčí alespoň prstíčky, aby mu je mohl ufiknout.
"Každopádně já směšný nejsem. Není to můj první rok v oboru. Ani zdaleka. Věřte mi, že i démoni se dají skolit raz dva, pokud víte přesně jak na ně." Pravda byla, že ostatním lidem by zřejmě směšný vskutku přišel, ale copak záleželo na tom, co si myslí ostatní? Ne. Záleželo na tom, kolik démonů zabije. A bylo mu ukradené, jestli těm démonům u toho přijde směšný nebo ne.
"Heleďte, i když mi to oslovení lichotí a dělá mi celkem dobře, nebudu lhát, že ne, vy mi tak fakt říkat nemusíte. To že to tu pokřikuju před démony, neznamená, že mi to tak musí říkat každý." Pronesl s pobaveným úšklebkem na tváři, zatímco se opřel o strom stojící nedaleko od nich.
"Jo tak krëgairt jako já a ještě k tomu kněz? Zajímavá kombinace. Nuže, jak dlouho lovíte démony, otče, nebo jak se u vás vlastně oslvujete?" Pronesl škádlivě, zatímco ho ten darebácky úšklebek ani na vteřinu neopouštěl.

Milé, vskutku velice milé. Když o něm ten podivný a vyšinutý rytíř prohlásil, že působil jako kdyby byly sluneční paprsky živoucí bytostí, tak se s tím odhadem rozhodně nesekl, o tom žádná. Přeci jenom, Denzel BYL takové ztělesnění slunečních paprsků. Nejen, že byl ohnivý fae, ale zároveň silně tíhl k bohyni Állee, která byla právě tím. Sluncem, teplem. Ochranou a světlem. Prakticky by to tedy Denzel mohl vzít skoro i jako kompliment, ale vzhledem k rozporuplné situaci by to bylo zatraceně podivné rozhodnutí, takže od toho preventivně upustil. Ono… Nebylo na škodu se snažit udržet hlavu tak nějak mimo prapodivná zabarvení, však? Nemohl si dovolit ztratit svoje soustředění.

„No vida. Takže se na něčem přeci jenom shodneme…“ Odvětil s polovičatým úsměvem na rtech, ale nijak nahlas to tedy neříkal. Pochopitelně tím nenarážel jen na to, co řekl Livius ohledně slunečních paprsků, ale i co řekl o něm samotném. Denzelovi by totiž rozhodně nedělalo problém ho k démonovi přirovnat, protože tím směrem měl docela solidně nakročeno. Podivná energie? Visela kolem něj ve vzduchu. Pud sebezáchovy? Neexistující. Temně vyznívající poznámky? Skoro jako se jeho mysl zvrhala. Takže jestli se tam doopravdy snažil přilákat onoho démona, nejspíš ho neočekával žádný souboj, ale spíše setkání mezi sourozenci.
Měl skoro co dělat, aby nevyprskl smíchy. Démoni. Skolit raz dva. Když víte jak na ně. Ale ne… Vážně se mu musel zrovna v tenhle den a při téhle práci objevit v cestě takový podivín? Co si proboha myslel? Byli v jeho očích démoni jen bubáci nebo tak něco? Protože pravda byla mnohem, ale mnohem ošklivější. Ne nadarmo s těmi potvorami fae už léta zápasili. Problém byl v tom, že byli přesnými opaky - a šance byly tudíž pěkně padesát na padesát. Drtivá většina víl ale preferovala poněkud mírumilovnější a bezpečnější styl života, takže ačkoliv měli hodně dobrou šanci na to, aby svět tohohle zla zbavili, drželi se spíše stranou. To ovšem neplatilo v případě Denzela, pochopitelně.
„Několik let. A rozhodně bych to nenazval lovem,“ založil si ruce na hrudi, zatímco si Livia poněkud kriticky poměřoval očima. Do čeho se to proboha dostal? Měl strach, to bylo bez pochyb, ale zároveň byl docela naštvaný. Však on zbavoval svět potvor! A tenhle… Šílenec tam dělal co přesně? Přišel démonovi dělat morální podporu? Hodlal mu pomoct? Nebo se rovnou stát jeho následníkem a vystřídat ho?
„Chápu, že ne každý má prostor a šanci pro vzdělání, ale tímhle přístupem vážně ničeho nedosáhnete.“ Otče… Bohové. Slyšel vůbec někdy o kněžích? Nebo ze sebe záměrně dělal ještě většího blbečka, než jak působil i bez toho? Denzela z toho začínala docela solidně bolet hlava, ale jak už si několikrát musel v duchu připomenout: nemohl odtamtud odejít, dokud si nebyl jistý, že byl démon po smrti.
„Dobrá tedy, udělám vám krátké osvětlení. Využíváme jména jako každý jiný, pro začátek. A co se démonů týče… Nejde o lov, ani souboj. Spíše zvrácení existence, protože je nezabíjíme. Osvobozujeme jejich hostitele od démonického prokletí, jako očistu. Ačkoliv by technicky pomohlo i setnutí hlavy, tím se problém ani zdaleka nevyřeší, když se zlo dokáže navrátit, dokud má zapuštěné kořeny.“

V ústech se mu stále držela hnusná pachuť vlhké hlíny a prachu. Chvílemi ucítil alespoň drobný nádech sladké krve, která mu vzhledem k situaci připadala jako ďáblovo smilování, ale nebylo ji ani zdaleka dost na to, aby ho to doopravdy probudilo. Přimělo povstat, jelikož znovu padl. Selhal… A to nejen v očích svého pána, ale i dle vlastního úsudku. Očekával od sebe něco lepšího, ale síly ho dle všeho musely opustit kdesi v bodě, kdy hnil pod zemí jako zapomenutý umrlec.
Zlo ale mělo jisté způsoby, jak se dostat zpět na koně… Pokaždé se vynořilo z jiného rohu, o něco silnější než předtím. Společně s ním procitl i onen nejmenovaný démon, jemuž se dostalo už více než druhé šance - mocnosti zpoza předělu ho vymanily ze spárů smrti a uvrhly zpět do víru dění, jelikož toho bylo vskutku hodně, co ještě měl provést. Tolik bolesti a utrpení… Krev by mohla téct potoky, kdyby vynaložil dostatečné úsilí. Na to ale potřeboval dostačující motivaci, něco co by ho hnalo kupředu. A přesně tohle se mu pán temnot rozhodl poskytnout, ačkoliv ve značně skromném podání. Žádný stříbrný podnos, musel hledat. Jedině tak mohl prokázat, že byl hoden daru, jež obdržel… A doposud ho akorát promrhával.

Kráčel jako smyslů zbavený, bezcílně bloumajíc napříč přírodou za hlavním městem. S příchodem nového dne se objevily žhnoucí paprsky světla, co měly moc ho během chvíle nechat vzplanout jako předem připravenou živoucí hranici. I proto se Zerhön stáhl do přítmí, kde byl chráněný korunami stromů a nově pořízeným pláštěm, který díky svojí relativně silné látce nepropouštěl světlo k jeho pobledlé a slabé kůži.
Věděl, že ho někde očekávali. Měl lovit, razit kupředu a drásat… Živit se smrtí přinesenou druhým. Místo toho se ale motal v kruzích, absolutně bezradný ohledně toho, kam se reálně vydat. Možností měl hodně - nezáleželo na tom, zda by se snad usídlil v nějaké menší vesnici nebo zavítal zpět do Narrigenu. Všude bylo dost masa k ulovení, ale žádné z nich doposud neutišilo jeho narůstající hlad. Lačnil po něčem větším, lepším.
Nemohl se na to dívat. Pohlédnout na svůj vlastní odraz, ošuntělé oblečení a odporně pobledlou kůži. Ztrácel se… Neschopný soustředit se na nic jiného než na čirou frustraci mísící se s hořkým vztekem. Okradli ho. A jeho pán odkudsi přihlížel, neochotný zasáhnout. Mohl klidně padnout na kolena a začít provolávat modlitby vedoucí až do horoucích pekel, ale i přesto se mu nedostalo ničeho jiného, než zarytého ticha. Byl v tom sám. Nedostavil se žádný hlas jako předtím, žádné vedení nebo rady. Nořil se do hlubin bezmoci a neměl se čeho zachytit.

Dovolil svým nohám, aby ho nesly kamsi do dáli. Nedůvěřoval sice tomu, že by se nad jeho patetickou existencí snad rozhodla smilovat sama bohyně osudu, ale zároveň odmítal setrvat na jednom místě. Cítil se jako šelma uzavřená do železné klece, potřeboval se dostat ven. Vysvobodit se, utrhnout ze řetězů. Jedině tak mohl ukojit ten hrozivý pocit hladu uvnitř svého nitra, co mu zevnitř olizoval hrdlo jako plameny.
Rozhlížel se kolem sebe, vyhlížel všechny možné stíny. Bouři, pramínek krve… Cokoliv. Tak silně vytoužené znamení ale nakonec nepřišlo ve nepřímé formě, jak Zerhön očekával - dostal totiž přímou pozvánku. Výzvu. Už nějakou dobu po okolí kroužil černý pták, krákajíc jako kdyby někoho volal. Démon zvedl svoje žlutavé oči směrem k zataženému nebi, co mu umožnilo se pohybovat napříč venkovním prostranstvím i bez ohrožení a natáhl ruku. Chvíli to trvalo, ale onen opeřený společník přeci jen přistál na jeho ruce a oni si vyměnili dlouhý, upřený pohled. Následuj, drahý příteli… Odvedu tě na hostinu, jakou si ještě nezažil.
Černovlasý muž se křivě pousmál a nechal ptáka vzlétnout zpět do výšky, načež si v rychlosti natáhl kapuci a vydal se za ním. Konečně.

"No ještě aby ne. Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by tak moc přípomínal na první pohled chodící slunce jako vy. Neberte mě zle, nemyslím to špatně. Není na tom nic špatného." pronesl, zatímco neurčitě pokrčil rameny a zamyšleně se na něj zadíval.
"Ale pokud tedy nevedete podobnou metodu hledání jako já, čili návnada, což u vás pochybuji, zvolil bych být vámi nějaké tmavší nenápadnější oblečení. Když stojíte v něčem podobném uprostřed tmavého lesa, opravdu svítíte do dáli jako slunce na obloze a je to vážně spíše chytrý tah na lákání všeho možného od včel až po příšerky než něco nenápadného." Dodal, zatímco začal nervózně a nedočkavě přešlapovat, což postupně přešel do chození sem a tam na krátké vzdálenosti. Byl sakra netrpělivý a přál si, aby už něco konečně vylezlo a on se mohl zabavit. Ne že by ho ten mladík nudil, to rozhodně ne. Vlastně takové ozvláštnění vítal, ale démoni byli démoni a on se na ně těšil jako dítě na odměnu z cukrárny. Bral to čistě jako zábavu než nějaké poslání nebo nutnost. Nemusel to dělat, ale chtěl, protože ve svém životě zkrátka ten adrenalin potřeboval.
"Úctyhodné. Dost lidí z toho vycouve. Ne každý vydrží tak dlouho." přiznal naprosto upřímně. Sice se sám v tom oboru držel taky už pár let, ale zažil mnohé mladé lidi, co se do toho vrhli po hlavě a pak zjistili, že to absolutně není pro ně. Neměli dost odvahy nebo silný žaludek a raději šli dělat běžné a bezpečné povolání.
"A to myslím naprosto upřímně. Každý, kdo v tomhle oboru vydrží dýl než pár týdnů si zaslouží velké uznání. Ne každýmu je ukradené jeho vlastní bezpečí, takže to musí být celkem složité." Zamumlal, zatímco si ho znovu pořádně prohlédl. Vážně ho ten mladík zaujal. Možná to bylo jeho skoro až komickou starostlivostí, možná doslova oslňujícím vzhledem, ale taky dost možná jen tím, že byl prostě unikátní.
"Podívejte, jste celkem sympatický. Divím se, že se vůbec zajímáte o to, jestli neriskuji, jiní by to ignorovali. Co říkáte na to, že bychom zašli na nějaký drink až tohle oba dokončíme? Taková terapie trochu." Pronesl a věnoval mu přátelský úsměv, zatímco si sundal pravou rukavici.
"Mimochodem. Omlouvám se za své vychování. Livius Orion Cooper-Nöarres. Jo. Rodiče mají fajn smysl pro humor, takže stačí Livi." Pronesl, zatímco k němu natáhl ruku, aby si mohli potřást, ale i ta chvíle nepozornosti stačila k tomu, aby byl zaskočený tím, co se následně odehrálo.

Z křoví kousek od nich se totiž vyřítila postava a čapla nepřipraveného krëgairta za kabátec, zatímco ho natlačila ke stromu. Byl to vysoký muž, dokonce vyšší než Livius sám, s černými vlasy jako uhel, nepřirozeně vybledlou kůží, zářivě žlutýma očima a hlavně párem kozlích rohů na hlavě, takže bylo nad slunce jasné, o jaké stvoření se jedná. "Jak se opovažuješ přivlastňovat si tenhle les, ty spratku?" Štěkl po něm démon, zatímco ho tlačil zády proti mohutnému smrku. Livi překvapeně zamrkal, hodil oba meče na zem za démona a pomalu zvedl ruce nad hlavu, jako by se vzdával.
"Ó hluboce se omlouvám vaše... Kozí veličenstvo. Jsou to kozí rohy, ne? Myslím že jo." pronesl, zatímco se mu na tváři objevil úšklebek a jakmile se démon napřáhl k útoku, přeměnil se na černého kocoura, takže se pěst toho kozlího stvoření setkala jen z kůrou stromu, zatímco mu ten kočičák proběhl mezi nohama, přeměnil se zpět do lidské podoby a kopl ho bez servítek do rozkroku, čímž ho překvapil a následně srazil na kolena. Rychle sebral jeden ze svých mečů, které si tam předem odhodil, napřáhl se a sekl. Rána to byla zatraceně velká, ale jeho hlava se očividně stále nacházela na krku a to tak nechat nesměl, takže se napřáhl znovu a rychlým sekem jí od něj oddělil, zatímco se z démonova hrdla vydral nepříjemný nelidský křik, než se jeho hlava skutálela po trávě k nohám opodál postávajícího Denzela a trocha černé tekutiny, která tomu kozlovi sloužila místo krve stříkla Livimu na tvář.
"Ale no tak... Měl bych se zas oholit. Z vousů se ten sajrajt dostává fakt blbě." Zamručel, zatímco si krev otřel do rukávu a vytáhl malou skleněnou lahvičku. Odšpuntoval jí, rychle se sehnul a zachytil do ní trochu té nechutné černé tekutiny. "Člověk nikdy neví..." Zamručel, zavřel lahvičku a zandal jí do brašny. Následně otřel svůj meč do trávy a spolu s druhým ostřím jej zandal do pouzder na zádech.
"Tak jo, to bychom měli. Kde je nejbližší krčma?" Zeptal se nadšeně, zatímco si nasazoval své brnění na rameno absolutně bez starostí o to, že by měl možná to tělo nějak zlikvidovat.

Pronést o Denzelovi, že připomínal chodící zpodobnění slunce rozhodně nebylo daleko od pravdy. Však byl ohnivý fae, co sloužil Állee! Nebral si tedy ono konstatování jako cokoliv negativně míněného, jelikož to byl prostý fakt. Onen prapodivný rytíř měl evidentně celkem dobrý odhad, ne-li přímo působivé pozorovací schopnosti. To se nejspíše dalo očekávat, když stál v lese a hulákal na démony ve snaze je přimět se objevit, aby je připravil o jejich temný život, ale brunetka to stále drželo ve stavu vykolejení.
Jaká byla přeci jen šance, že při své pouti za vymýcení zla narazí na někoho, kdo bude… Usilovat o něco podobného? Činilo to z nich nepřímé spojence? Oba dva podle všeho chtěli tu samou věc, byť se dost lišily jejich způsoby dosáhnutí cíle. Možná by mohl svému novému společníkovi podat nápomocnou ruku a dodat mu alespoň požehnání? Problém byl v tom, že Livius nepůsobil úplně čistě sám o sobě, takže se Denzel držel preventivně stranou. Co kdyby mu zkusil seslat požehnání od Álley a on vzplanul jako suché klestí? To by bylo zatraceně nepříjemné.

„Návnadu opravdu nezkouším,“ zavrtěl hlavou rázně, ale nemohl se zbavit nepříjemného pocitu ve svém nitru. Krapet v něm hrklo, když to Livius řekl. Denzel totiž skutečně zářil jako svíčka ve tmě, takže pokud by se nějaké to démonické stvoření objevilo… Nejspíš by z něj byla celkem slušná svačinka. A to především s přihlédnutím k tomu, že postrádal dobrý bojový trénink! Asi bylo tedy dobře, že v té kaši tentokrát nebyl sám: sice nemohl přímo spoléhat na to, že by mu onen nečekaný společník zachránil krk, ale přinejmenším mu to maličko zvyšovalo šance na přežití, kdyby se něco kolosálně podělalo.
Situace se vezla čím dál podivnějším směrem, nepostrádajíc dramatický spád. Onen prapodivný bojovník totiž Denzela pozval na drink! A dokonce mu řekl, že je docela sympatický… Chudák fae nevěděl, jestli si z něj Livius dělal legraci nebo zda to myslel doopravdy. Sice působil docela seriózně a už několikrát využil konstatování, že svá slova nemyslí ve špatném, ale i přesto to bylo zatraceně podivné. Neměl by mu Denzel přijít spíše směšný? Rozdílnost mezi nimi byla doslova bytostná, křičela na míle daleko. A přesto…
„Uznávám, že takové povolání člověka dost zmůže… A všudypřítomné nebezpečí nic neusnadňuje, takže s vámi souhlasím.“ Ačkoliv zrovna on by o podobných věcech asi moc mluvit neměl. Nenaháněl potvory s mečem v ruce, připravený jim setnout hlavu i s rohy nebo něco takového. Využíval naopak podstatně opatrnější a mírnější přístup, který sice nebyl až tak efektivní, ale snaha se měla cenit, však?
„Těší mě, Liviusi. Tedy… Livi.“ Automaticky se opravil, když nechtíc využil celou formu jména, než mu díky síle zvyku podal ruku. „Denzel Nolan.“ Měl co do činění se šlechticem, však? Jistý si tedy nebyl, ale soudě dle toho vskutku načančaného jména, vystupování a slovníku by to dávalo smysl. Vtipné, vskutku. Aurora měla evidentně zajímavý smysl pro humor, že svedla dvě takové duše na jedno místo - a to jen díky zpropadenému démonovi. Ať žije navazování vztahů za neobvyklých situací! Skvělý materiál pro budoucí historky, o tom žádná.

Hlavní dějství se však mělo rozvinout těsně po jejich seznámení. Přesně v ten moment se totiž z lesa vyřítil již zmíněný démon, který byl evidentně solidně popuzený Liviho chvástáním. Jestli byl do té doby Denzel nějak připravený na démonický souboj a opravdový zásah, tak v tu chvíli solidně zamrzl. Nejspíše měl štěstí v tom ohledu, že se ten temný parchant vrhl po Livim a ne po něm, ale to mu situaci moc neusnadňovalo - on tam přeci byl kvůli pomoci, ne nečinnému přihlížení!
Zatímco ti dva tedy prováděli svůj epický souboj, Denzel rozklepanou rukou vytáhl z brašny svoji tajnou zbraň - předem připravenou snůšku vílího prachu, který mrskl pěkně po démonovi. Vzhledem ke svému příšernému zpomalení však nezareagoval dostatečně rychle, takže místo aby vypomohl a zneškodnil (nebo alespoň otupil) démona, chrstl onen třpytivý prášek po svém novém příteli.
Okamžitě se zarazil a celý zbledl, když se pohledem setkal s Liviusem, který měl zašpiněnou tvář od démonické krve… A na ni se lepil onen vílí prach. Tahle nešťastná kombinace byla navíc pěkně toxická, takže se Denzel zhrozeně nadechl a vyrazil k němu se záměrem příteli pomoct, aby se mu něco nestalo (konec konců krev démonů a vílí prach byla třaskavá kombinace!) ale cestou zakopl o useknutou hlavu démona, takže místo toho hodil spadl na zem a nebohého Livia vzal s sebou.
„Souhlasím. Ale možná to nebude potřeba,“ zamumlal krapet rozpačitě, než se rychle zvedl a podal vítěznému rytíři ruku, aby mu pomohl zpět na nohy. Obezřetně přitom pozoroval jeho tvář z obav, aby se ta zpropadená směs nepřeměnila na něco žíravého, ale místo toho Livius vypadal jen… No, krapet třpytivě! A možná i vtipně, ale to by Denzel nikdy najevo nedal.
„Kousek odsud. Díky bohům za nedalekou civilizaci.“

"To je dobře. Samozřejmě vás nepodceňuji, ale zkrátka... No nevypadáte jako někdo komu by nebyl život milý." Pronesl a rozesmál se, zatímco neurčitě pokrčil rameny. Popravdě sám nevěděl jaké to je se bát o svůj vlastní život, protože prostě pud sebezáchovy si u něj zřejmě kdysi dávno vzal dovolenou, na který se mu až podezřele zalíbilo a do teď se nevrátil, jenže lidi s pudem sebezáchovy prostě chtě nechtě poznal.
"Přesně. Plus je tam ten fakt, že strach je mocný soupeř a ne všichni si s ním dokážou poradit" Dodal a pokrčil rameny. O strachu často mluvil tak nějak ledabyle a distancovaně zároveň. Jemu byl jedno, ale na druhou stranu respektoval ty, kterým jedno nebyl a chápal, když se jím nechali ovlivnit. Sám to viděl na svých bratrancích. U Daria v mnoha ohledech a u Diega převážně co se jeho otce týkalo.
"Také mě těší, Denzele. Máš moc zajímavé jméno. A mimochodem, nevadí mi Livius. Říkej mi jak ti to půjde přes jazyk, dobrá?" Usmál se na něj, než si potřásli rukou.

Když mu pak během souboje přistály na obličeji jakési v tu chvíli neznámé třpytky, kterých si všiml až po odvedené práci pořádně, otočil se na Denzela s pozvednutým obočím "Vážně?" Zeptal se a rozesmál se, zatím co si bezstarostně namočil v teď třpytivé démonické krvi prsty a namaloval si na tváře čáry ala rugbista "Podívej se na mé úchvatné válečné barvy!" Pronesl dramaticky, zatímco si přiložil hřbet ruky na čelo a zaujmul diva pózu. To ale nebohý fae zakopl o ufiknutou hlavičku na zemi a zřítil se na něj, takže se oba zřítili na zem s tím, že Denzel přistál na Liviho hrudi obličejem těsně od toho jeho. Jediné, co Livius stihl, bylo chytit Denzela za paže, aby se náhodou nesvalil přímo do bláta.
V momentě, kdy se mu tak koukal z pár centimetrové vzdálenosti do očí, zatímco mu ten drobek ležel na hrudníku, se neubránil překvapenému zamrkání a chvilkovému zamrznutí na místě. Nebýt té vrstvy krve a třpytek na jeho tvářích, bohové by přísahali, že se i na zlomek vteřiny začervenal. Nikdy si nikoho nepustil tolik k tělu a tohle byla jeho první reakce?
"Já... Umm... Jsi v pořádku?" Pronesl rozpačitě, zatímco pozoroval Denzela jak se zvedl ze země a nabídl mu pomocnou ruku. Chytil ho za ruku, jenže vzhledem k jejich rozdílu ve výšce a ve zbroji, nehledě na to, že si Livi kecnul přímo do bahna, ho to převážilo zpět po zádech na zem i spolu s jeho novým spojencem, kterého stihl jen tak tak zachytit do objetí a zachránit před další možnou bahenní koupelí. "Bohové, moc se omlouvám" Pípl tiše, zatímco nervózně polkl a pomalu ho položil vedle na mech. Sám se postavil a tentokrát mu nabídl pomocnou ruku on. "Myslím, že tohle bude fungovat lépe." Pousmál se na něj, zatímco čekal, aby mu pomohl na nohy.

"Takže asi v Epälli, co? Dobrá. Jdeme to zapít. Myslím, že si to zasloužíme. Mimo to, rád bych tě poznal lépe. Opravdu jsi něčím hrozně zajímavý." Dodal a jen tak, jako by se nechumelilo, Denzela čapnul ala princezna styl a odkráčel s ním do západu slunce... Ehm. Tedy směr Epälli.

Pochopitelně, že Denzel ani zdaleka nevypadal jako někdo, kdo by se mohl teoreticky honit za démony a snažit se je vyhnat zpět do jejich pekelného útočiště. Když už nic jiného, tak vypadal spíš jako… No, asi šlechtic. Sice si nepotrpěl na nějaké extra ozdoby a drahé látky, ale vzhledem k pestrým barvám a vybranému chování skutečně neevokoval dojem nějakého barbara, co kolem sebe máchal sekerou nebo mečem a zaháněl potvory. Vlastně spíš naopak, ale to byla myšlenka, jaká Denzela skutečně netrápila. Ať už vypadal jako sebevětší podivín, bylo mu to srdečně ukradené. Důležité pro něj bylo to, že se cítil jakž takž ve svojí kůži - a to bylo při lovení démonů opravdu důležité, protože kdyby měl ke všemu ještě navíc být jako na jehlách kvůli nějakému hloupému brnění, co by ho táhlo ke dnu jako chlad zimních nocí, pak by byl absolutně k ničemu.
Samozřejmě, onen prazvláštní rytíř to ale nejspíše nemyslel zrovna v dobrém - ačkoliv musel nebohý fae ocenit to, že to alespoň neřekl naplno. Kdyby to učinil, Denzel by nejspíš musel jednoduše obrátit a vydat se hezky pryč do háje, protože by byl zostuzený až na půdu. Ne, on nevládl nějakou extrémní silou. Od takových věcí se držel ve slušné vzdálenosti, přirozenost mu kázala něco trošku jiného… Tudíž, využívání vrozených schopností, aby se zlem bojoval po svém. Mohl tedy vypadat jako nějaký náhodný pocestný, co zničehonic přišel o pud sebezáchovy a vlezl do lesa nějakého nabubřelého démona, ale úplně hloupý nebyl. Alespoň zatím!

„Cením si vaší ohleduplnosti, vskutku.“ Odpověděl co možná nejvíce neutrálním tónem, pokoušejíc se udržet nějakou formu vlastní důstojnosti. K čertu, měl strach. Jak jinak? Démoni byli mocní a nebezpeční. Jeho společník to evidentně necítil stejně, což Denzela extrémně mátlo, ale on sám zkrátka nedokázal kázat vlastní přirozenosti, protože mu setkání se stvořeními temnot připomínalo, jak křehká byla jeho tělesná schránka. Stačilo by maličko, aby se skácel k zemi jako pytel brambor a už se nikdy nezvedl.
„Um… Díky,“ zamumlal krapet vykolejeně, když mu Livius řekl, že měl zajímavé jméno. V ten moment se krapet zarazil, protože se ho zmocnila částečná paranoia: došlo mu, odkud pocházel? Pokud ano, tak jestli se mu otevřeně nevysmál doposud, tak to velice brzy mohlo následovat. Fae bojující proti démonům? To znělo jako hodně špatný vtip.
Sám Livius ale nepůsobil dojmem, že by se do Denzela chtěl nějak zvláště trefovat, takže se fae opět částečně upokojil (jak mu to jenom situace dovolovala, jelikož se někde poblíž stále nacházel démon) a následně se dokonce i usmál, když si společně potřásli rukou. Vítal to, že mu bylo povoleno využívat to, co pro něj bude snazší. Ne, že by snad měl přímo problém s zkráceninou… Ale byl zvyklý lidi oslovovat celým jménem, jelikož mu bylo vštípeno do hlavy, že tím projevoval respekt. A on byl přeci jen slušně vychovaný a hodný hoch!

S příchodem boje, kterého se účastnil čistě pasivně, se však situace opět převrátila. Denzel znovu přepnul do jakéhosi panického módu a poté, co nechtíc chrstl svému chrabrému společníkovi vílí prach do obličeje, díky nějakému záhadnému zvratu osudu později sledoval, jak si z kombinace krve démona a zmíněného třpytivého prášku Livius udělal válečné pomalování. Ten chlapík byl šílenec. Naprostý, úplný šílenec… Vlastně se nad tím ani nepozastavil, prostě si jen pomaloval obličej a ještě to nadšeně komentoval, skoro jako dítě.
Zmatený Denzel tomu přihlížel s čistě smíšenými pocity, absolutně neschopný vyloudit ze sebe kloudnou odpověď. Upřímně… Co by asi tak měl říct zrovna na tohle? Válečné barvy? Však ještě před chvílí bojoval s démonem! To vážně neměl ani sebemenší kousíček pudu sebezáchovy? Nebo mu to zkrátka bylo jen jedno? Ať už byla odpověď jakákoliv, pro ohnivého fae to bylo děsivé a nepochopitelné zároveň!
Osud měl ale pochopitelně zatraceně divný a krutý smysl pro humor, takže když nechtěně Liviho srazil k zemi, situace znovu nabrala kompletně nový rozměr. Denzel tedy chvíli otupěle hleděl Livimu do očí, než se zvedl a pokusil se mu pomoct na nohy taky - což v důsledku úplně nepodařilo!
V ten moment se ale cosi na Liviusovi změnilo. Najednou byl zvláštně nejistý, skoro až… Rozpačitý, pokud by se to tak dalo říct. Denzel si ho poněkud zmateně prohlédl, než pokývl hlavou na znamení, že byl v pořádku a oni se oba následně zvedli, tentokrát bez jakýchkoliv dalších nechtěných pádů a nehod.
„V pořádku. Co ty?“ Optal se nakonec, jelikož se ho zmocnil vskutku zvláštní pocit, že… No, Livius nebyl úplně ve své kůži! Třeba se mu to jenom zdálo, ale skutečně by přísahal, že v jeho tváři na moment zahlédl něco hodně odlišného oproti jeho předchozí extrémně sebevědomé a neohrožené osobnosti. Ale třeba si to jen vsugeroval. Konec konců, už takhle se nacházeli v dost bizarní situaci - bylo by opravdu snadné si k tomu něco nechtíc domyslet, nebo tak něco.
„Počkat. Ten démon… Ty ho tu zkrátka… Necháš?“ Vydechl s absolutním zmatením vepsaným do hlasu. Ta mrtvola se musela nějak odklidit, nemohli dovolit, aby se po lese jen tak povalovala useknutá hlava patřící mrtvému stvoření temnot. Kdo ví, co by s ní pak nějaká nepovolaná duše provedla? Něco takového by Denzel skutečně nemohl dopustit. I proto se ještě rychle vrátil k tělu démona a vytáhl z brašny lahvičku s vílím prachem, kterým celou mrtvolu posypal, jako kdyby cukroval koblihu. Jakmile skončil, ještě rychle zasypal i zmíněnou hlavu - tím si totiž pojistil, že se zbytky té tělesné masy brzy rozpustí a nebudou nikomu překážet.
Při svém návratu za Livim ale samozřejmě nevěděl, že ho pak krotitel démonů zničehonic prostě čapne do náruče a začne si to nakrásně mířit směrem k nejbližšímu městu! Tím ho Livius opět šokoval, což se evidentně začínalo stávat až podezřele častým jevem… V důsledku na to ale nic nenamítal. Prostě to přijal, ačkoliv mu tváře nabraly krapet sytější odstín.*



* Gay panic it is!

Království vybudované z čirého popela a kostí bylo překvapivě vratké. Xaviërre mu sice vládl pevnou rukou, ale veškeré jeho ovečky měly tendence se zcela nekontrolovatelně rozutíkat do různých koutů, kde nevyhnutelně narazily na svůj druhý, bohužel definitivní konec. Nejspíš za to mohl fakt, že drtivá většina jeho svěřenců pocházela z bídných podmínek: šlo buď o blázny, nebo absolutní chudáky. Neměli už kam níže klesnout, protože se ocitli na samém dně, které Xaviërrovi poskytovalo skvělou příležitost naverbovat prakticky kdekoho. Stačilo nabídnout další šanci, čistý štít, moc nebo peníze… Všichni měli svoji cenu, jenom musel odhadnout správnou výši a měnu. Jenže to moc dlouho nefungovalo, když se zaměřoval na takhle… Nekvalitní cíle.
Pochopitelně by si tedy neměl stěžovat, svým způsobem si veškeré to neštěstí přivodil on sám. Možná, že kdyby mířil krapet výš, třeba by z toho i něco vytřískal. Dostal by loutku, co by vydržela déle než jednu mizernou sezónu - k jeho pánovi se ale nemodlili vhodní kandidáti, takže bylo na čase převzít otěže a hezky je potěžkat v rukou, protože se jich nemínil vzdávat. Nebyl slabý, ani hloupý. Prostě jen potřeboval změnit pravidla hry, nic víc. A to znamenalo, že měl vítězství prakticky na dosah, jenom ho čekala spousta otravné dřiny…

Začalo to tím, že vyhledával některé svoje kumpány. Docela si zvykl na to, že občas vyslal některého z démonů splnit nějakou úlohu, popřípadě je odměnil vlastním kouskem země (sladká iluze, on přeci jen Nescoru nevlastnil, aby její části rozdával…) ale sotva uplynula jistá doba, najednou už se neozývali. Nevraceli se za ním jako vyhladovělí krkavci, nepřinášeli vůbec nic. Žádný profit, užitečnost ani přítomnost. Prostě se vypařili, skoro jako kdyby je nikdy nepřetáhl na svoji stranu.
To byla pochopitelně velice nepříjemná situace, z níž bylo zapotřebí vyvodit patřičné důsledky. Ty by velice rád přičetl komukoliv jinému, jen aby si nemusel přiznávat drobné selhání, ale… Pravda byla taková, že ano, všechny ty ztráty šly více či méně na jeho účet. Nespočetkrát se kvůli tomu dostal do sporu s Ravennou, která jeho způsob výběru hrubě neuznávala, ale on si trval na svém. Jejich role byly přidělené na základě vlastností a umu… A on svoji práci dělal dobře, jen ne v dlouhodobém měřítku. To byla pochopitelně vskutku nepříjemná překážka, ale Xaviërre věřil tomu, že s tím bude moci pohnout. Což ostatně plánoval… Po svém, samozřejmě.
Doba byla vskutku žalostná, což si samozřejmě žádalo adekvátní řešení. Tudíž… Jak se to říkalo? Zoufalá situace si žádala zoufalá řešení, čehož se samozvaný král démonů taktéž ochotně ujal. Místo aby tahal za nitky pěkně z pohodlí svého zcela fiktivního trůnu, vydal se naopak vstříc tlamě osudu: potřeboval totiž, aby se jeho pokolení nehromadilo smrtelně pomalým tempem, ale spíše napodobovalo spěch reálného života. Chtěl, aby chodili oni za ním, ne naopak. Jen vybraní a naprosto jedineční si zasloužili tohle zvláštní zacházení. Jenže aby toho docílil, musel na přechodnou dobu reálně spolknout svoji zatracenou hrdost… A nevyjít naproti jen osudu, ale také všem těm potenciálně zkaženým duším, co chtěl na svojí straně.
Znělo to hloupě, ne-li přímo šíleně. Sestoupit z vyššího postu a jít se vetřít mezi smrtelníky, aby rozšířil povědomí o úžasných možnostech spojených s všemocnou Trojkou (především pak jeho panem Rüvikem, samozřejmě!) a úžasných benefitech, jaké si mohl teoreticky slíznout úplně kdokoliv, kdo by splnil pár základních podmínek. Velice lákavé, výhodné a úžasné! Stačilo se jenom spolčit s ďáblem - a to se vyplatí, Bořivoji!

Oděný jako velice bohatý, možná i trošku zhýralý kněz, se tedy vydal na svoji pouť za osvětou… Ale nejdřív plánoval zkontrolovat jedno z míst, kam vyslal pár svých ovcí.
Nečinilo mu to žádnou radost, hledat je jako zatoulaná jehňata. Potřeboval ale mít alespoň základní povědomí nejen o jejich pobytu a konání, ale především posledních chvilkách. Démoni totiž v posledních letech záhadně mizeli, téměř jako kdyby se nějaká vyšší moc nad Nescorou rozhodla, že tyhle krvežíznivé a mnohdy zcela šílené bytosti prostě zakáže. Xaviërre i Ravenna se proti tomu snažili všemožně bojovat, ale ani jeden z nich neměl kapacitu na to, aby ochránil všechny. Zvláště, když… Nebývali zrovna dvakrát obdarovaní sami o sobě. A ani tak mocné duše jako byli oni dva nedokázaly udělat z kulhajícího osla závodního hřebce, takže jednoduše museli vyžít s tím, co měli. Nebo co teď už spíš neměli, když se nad tím tak Xaviërre zamýšlel.
Jeho obavy se samozřejmě naplnily. V jednom z jižních lesů totiž našel doslova zbytečky jednoho ze svých padlých, olepené nejen krví, ale především i jakýmsi třpytivým práškem… Který ho ihned upoutal.
Zvědavost mu kázala, aby si ověřil svoji teorii a na tu podivně lesklou věc sáhl… Ale váhal. Měl z toho vskutku rozporuplné pocity, rozum se té idee zběsile vzpíral. I přesto se ale démon rozhodl pokleknout do trávy a opatrně v té odporné kombinaci smočit prsty. Ihned poté, co tuhle fatální chybu učinil, se mu však kůže rozhořela příšerným pálením - okamžitě začal rukou zběsile mávat jako kdyby se ji pokoušel uhasit, ačkoliv ho žádný oheň neterorizoval. Oheň ne… Ale vílí prach ano. A ten byl sice v takhle maličkém množství podstatně bezpečnější, než kdyby se v tom okatě vyválel, ale i přesto musel Xaviërre v důsledku spěšně zakročit, aby to svinstvo z ruky dostal.
Nejen, že se jeho démoni vytráceli jako ovce zatoulané kdesi na pastvě… Dost možná to nebylo pouze vlivem jejich vlastní pošetilosti. Někdo je lovil. Otevřeně a bez servítek. A ten někdo byl ještě ke všemu zásobený vílím prachem, což ho činilo pro celé démonické pokolení zatraceně nebezpečným. Jak dlouho by to asi tak mohlo trvat, než by přišel na způsob, jak utvořit efektivní zbraň? Tohle byla věc, jakou musel vyřešit. A to nejen rychle, ale i zatraceně efektivně. Nemohl si dovolit, aby se mu ovce vlivem jakéhosi lovce začaly vytrácet a padat jako hrušky… Což znamenalo jediné: nejen, že se chystal kázat, aby rozšířil svoje pole působnosti. Evidentně se přitom musel vydat i na menší lov, aby si vyrovnal účty s tím zatraceným hajzlíkem, co mu kosil pěšáky jako nakažené stromy.
S nefalšovaným otrávením protáhl čelist a otřel si zkrvavené prsty do černé látky svých kalhot. Čekala ho velice dlouhá a vyčerpávající pouť, o tom žádná.