Severní lesy

Několik větších hvozdů bezesporu korunuje Nescoře, speciálně na severu – ať už hovoříme o Mrtvém lese na samém severním cípu, o Černém lese, temném tak, že i naděje zde po pár chvílích v temnotách rychle umírá, nebo o lese Stříbrném, který mají pod svou nadvládou překrásné víly. Divočina s lesy jde zkrátka ruku v ruce, to nelze popřít.
Kromě větších hvozdů zde však můžete potkat i spoustu malých, nepojmenovaných lesíků, které slouží primárně jako úkryt před ostrým větrem nebo jako domov zvěři. Tak jako tak, lidská noha tudy většinou prohází bez toho, aby za sebou zanechala trvalejší následky – snad možná až s krutým mrazem vám dojde, jak potřebné je nepoštvat si proti sobě bohy, kteří nad divokou krajinou bdí. Tak jako tak, vydávat se sem je silně na vlastní riziko – nikdy nevíte, kdy bude nějaká šelma příliš hladová na to, aby vás nechala jen tak projít...

Už měl skoro naději, že třeba potkal někoho, kdo by byl společnost na víc než na pár pomíjivých chvil, ale zdálo se, že Aurora tomu chtěla jinak. Sotva totiž nakonec došli do vesnice Jälässä, Jezebeth se ztratila beze stopy, dokonce i ten její podivný havran vyklidil rychle pole. Takže Aksel jenom znova mohl sám najít společně s Forralem přenocování v civilizaci a trochu zásob, než znovu zkoušeně vyrazili na cestu s následujícím rozbřeskem.
Severní pláně a nevyhnutelné lesy mu však docela zlepšily náladu. Divoká zvěř prohánějící se docela s klidem podrostem, kam by se bez koně dost pravděpodobně nedostal, chladný svěží vzduch a pravidelné kroky jeho koně v chroští – směs, která mu nakonec pomohla vyhnat z sebe hořkost z Jezebeth a znovu se začít soustředit na nějakou další vyhlídku cesty. Ve vesnici Jälässä neměl nikdo nic, s čím by mohl trochu pracovat, takže nezbylo než se přesunout zase hezky dál.
Vlastně byl rád, že byl zase na severu. Vyhýbal se tak tím efektivně Plačícímu panství na jihu – ironický název přesně padnoucí k tomu, co se tam stalo. To bylo ale něco, na co si nasadil tabu i jen na to myslet, takže… zase hezky jinam a neubírat se tím směrem.

Nakonec se společně s přicházejícím odpolednem dostal do úplného srdce severních plání, kde většinou jen tak člověka nepotkáte. Takže si mohl povídat maximálně s Forralem (ale divili byste se, jak výřečným společníkem uměl čas od času mladý hnědák být!) a očima kontrolovat, že se s nimi nehodlá jít pomazlit divoký medvěd nebo podobné šelmy. Nebo možná něco trochu… zákeřnějšího a nadpřirozeného. Ale… v poslední době byl od nadpřirozených bestií obecně celkem klid. Jako kdyby snad jejich božští tvůrci čekali na něco velkého a čerpali síly. Z takové myšlenky mu vskutku běhal mráz po zádech.
Tak jako tak, klid před bouří nebo ne, teďka jeho hlavní starostí mělo být prostě jenom bezpečně dojít do dalšího z měst nebo vesnic, na které narazí. Před nimi byla v dálce vesnice Ryänna, ale dřív než za dva dny tam určitě nedorazí. Takže teď hezky dávat pozor na cestu.
Křoviny kolem ale jako na povel začaly šumět a hnědý valach pod ním se nervózně zastavil a pohodil hlavou, uši sklopené a nozdry rozšířené. Znak, že v tom křoví muselo něco být… šelma, dle toho, jak se Forral cukal. Co tu projížděl, už jich pár potkali, ale většina byla dost daleko. A tyhle křoviska nebyla zase tak velká, aby se do nich vešlo něco mohutnějšího… maximálně nějaká z menších šelem. Možná že by liška…?
Tak jako tak, ruka mu sjela k opasku, kde visely jeho opečovávané vrhací nože. Jeden si přichystal do ruky, zatímco čekal, co že se to vlastně tedy nakonec z křovin vynoří.

Nerissa měla to ráno obzvláště dobrou náladu. Ne, že by tušila sama proč. Ale občas to tak prostě bylo. Jednou se probudila s myšlenkou, že ten den nebude stát za nic a byl celý den takový. Ale druhý den to mohlo být přesně naopak a ona vyskočila z postele hned, aby jí z něj nic neuniklo. Nutno ovšem říct, že těch mizerných dní nebylo ani zdaleka tolik, protože byla přirozeně veselé děvčátko. Jako dítě vlastně skoro neplakala, všechno jí přišlo legrační.
Ještě před snídani  vyrazila rychle z jejich skromného domova na svou obvyklou obhlídku lesa. Samozřejmě, že to nebylo potřeba. Většinou je kvůli pomoci někdo sám vyhledal, ale ona to stejně dělala. A občas to bylo moc dobře, když třeba narazila na nějaké zraněné zvířátko, které si o pomoc nebylo schopné říct. Ale tohle ráno bylo dost klidné. Všechny zvířecí duše, které potkala byly naprosto v pořádku a tak je většinou prostě jen pomazlila a pokračovala dál. Sice nebyla sama víla, ale v lese vyrostla a tak už na ni všechno a všichni byli jednoduše zvyklí.
Zbytek dne pak trávila tím, že pomáhala doma. Právě proto byla blíže cestě, když do něj vstoupil Aksel. Byla to právě její zrzavá chlupatá společnice koho nový návštěvník zahlédl v tom křoví, ale ona se pak stihla nepozorovaně vyplížit, aby o tom mohla informovat svoje děvče, které sbíralo bylinky nedaleko. A Neri byla nadšená. Věděla, že tenhle den bude stát za to. Ona sice byla na rozdíl od Aksela zvyklá být sama, protože v jejím životě se vyskytovala jen jedna stála osoba a projíždějící cestovatele nemohla počítat, ale i tak jí jeho příjezd potěšil. Tedy… Ne tak docela jeho samotného, ale určitě s sebou vezl něco zajímavého! Odnesla tedy bylinky domů a pak se vrátila zpátky, aby svého nového přítele mohla sledovat do doby než se rozhodne utábořit. Nikdo přece neprojede jejich les vkuse, pokud vyloženě nespěchá a podle jeho stylu jízdy nepatřil mezi ty jedince. Jakmile začal rozdělávat tábor, našla si se svou lištičkou bezpečné místo, kde by mohla vyčkávat než on usne, aby mohla prozkoumat, co zajímavého si s sebou veze. Odhadovala ho hlavně na zbraně. Tenhle jí rozhodně nepřivezl žádné knížky. Ale mohl by mít nějaká pěkná cingrlátka! To by rozhodně mohl. A i kdyby ne, něco malého si vždycky najde. Na památku! Ale nespouští z něj oči celou dobu, kdyby náhodou vytáhl něco zajímavého hned. Aby jí něco neuniklo. A Aksel může mít celou dobu pocit jako, že ho někdo pozoruje. Jenže kdo! Tenhle les je přece očividně prázdný!
Když konečně usne, nebo to si Neri alespoň myslí, přeci jen už má za ty roky odhad a dobrou praxi, vyplíží se pomalu ze svého úkrytu. A kupodivu nejdřív nejde po jeho věcech. Ale za jeho koněm. Vůbec se ho nebojí. Je zvyklá, že na ní všechna zvířata reagují moc dobře, kdyby ne, nejspíš by jí nějaký při některých z jejích loupeží určitě naprášil! Ale ona nepůsobila na nikoho jako nepřítel, byla to přece jen malá holka ztracená uprostřed lesa.
“Ahoj, krasavče,” zašeptá a pohladí ho po čumák, “kampak jedete, hm?.. vezeš pána dlouho?” usměje se a vytáhne z kapsičky pamlsek, aby mu dopřála. A taky jako malou odměnu za to, že je potichu, že ano! Pak se ale konečně přesune k Akselovým brašnám, aby začala šňupat.