Hlavní město Narrigen

Slunce za obzorem postupně vycházelo a probouzelo k životu celou Nescoru. Nejen stromy a květiny, nejen všechna monstra žijící na divokém severu, ale taky lidi a především hlavní město Narringen. Ženy a muži spěchali do práce a děti se se stopami spánku v očích, pomalu hrabali z přikrývek a teplých postelí, aby se mohli obléct a jít do školy nebo za svým mistrem do učení. Lodě v přístavu se pohupovaly na mírných vlnách a svěšené plachty šelestily ve větru. Kolem se vznášel pach ryb a soli a brzy se již všude kolem ozýval křik. Město bylo na nohou, spěchalo, nemělo směr ani cíl. A nad tím vším se jako vznešený strážce a pán tyčil Šedý hrad. Domov Krutého krále a místo, ve kterém vznikala rozhodnutí, jež jednou přivedou celou říši do záhuby...

Nescora se topila v mlze. Aspoň tak to tedy Reels připadalo, když opustila zdánlivě bezpečný stín Hraničního lesa a vydala se na jihovýchod. Od té doby se toho moc nezměnilo. Cestovala několik dní, projela kolem jezera Loche a navštívila pár malých vesnic. I tak se jí ale mlha lepila na paty jako smůla a natahovala po ní svoje přízračné bledé prsty. Reels toho měla tak akorát dost. Zabloudila už třikrát, plášť jí těžkl pod tíhou vzdušného vlhka a nepomáhal ani slabý štít, který kolem sebe ve dne i v noci udržovala. Už dávno měla dorazit na Šedý hrad a místo toho tu jako zmatená cizinka, bloudila po zemi, kterou znala jako svoje boty. Chtělo se jí začít křičet, když konečně spatřila vstupní bránu do města Narringen. Kromě vlhkosti už cítila i mořskou sůl a slabý pach ryb. Úlevně vydechla a trochu uvolnila ztrnulé držení svého těla.
Marion šla krokem, takže městskou stráž mírně vyděsilo, když se z ničeho nic objevila šedá klisna, nesoucí Rudou.
"M-má paní? Důvod va-vaší návštěvy?" I přes hlad a únavu se málem rozesmála, když slyšela zkušeného strážného koktat.
"Velitel Caeva, jedu podat hlášení Jeho Veličenstvu." Shodila z hlavu kápi krvavě rubínově rudého pláště a odhalila tak pohlednou tvář plnou ostrých, ale přesto elegantních rysů. Po ramenou se jí rozlila záplava tmavých vlasů.
"Do-dobře, veliteli. Ví-vítejte ve městě," zamumlal strážný a nechal ji projet. Nechtěl ani žádný důkaz o tom, že je opravdu tou, za koho se vydává. Zapamatovala si, že bude muset těm malým městským vojáčkům připomenout, jak správně ochránit město. Pokud pustili každou hezkou tvářičku, byl zázrak, že Narringen ještě stojí.
Klapot Marioniných kopyt se rozléhal tichým městem a Reels se vlastně ani nedivila skutečnosti, že se v tomhle počasí nikomu dvakrát nechce opouštět teplo svých domovů.
Zamířila k Šedému hradu, který se nad městem tyčil ve svojí respekt vzbuzující výšce. Během té krátké cesty pečlivě zkoumala všechno, co se tu za těch pár měsíců, kdy byla ve městě naposledy, změnilo.
Její nové pekařství mělo nové dveře a za oknem švadlenina domu přibylo několik překrásných šatů.
Reels se stejným výsledkem absolvovala další rozhovor s vojáky před hradní bránou a potom už přenechala Marion v rukou podkoních.
Srdce se jí sevřelo v ledové pěsti a ona najednou měla pocit, že nemůže dýchat. Měla se setkat s králem... A tu skutečnost nenáviděla.

Když jsem dorazil do Narringenu byl jsem nepříjemně překvapený. Čekal jsem přepych. Ale místo toho mě čekalo malé město podobné Teppasmies. Jak odporné. Doufal jsem tedy, že alespoň jídlo na které mě pozval samotný král bude lepší než vše co jsem kdy okusil. Tak se bohužel nestalo. Potěšila mě jen jedna jediná věc. Jedna stará služebná za mnou neustále běhala a ptala se jestli něco nepotřebuji. Když pak na chvilku odběhla zahlédl jsem ji já. Ale pro ní nejspíš ne v úplně příjemné situaci. Což pro mě bylo ideální. Viděl jsem ji zrovna ve chvíli kdy si nenápadně vzala kus slavnostní večeře. Bylo to tak nenápadné, že to na talíři nebylo vidět. Ale kus to byl poměrně velký. Rozhodl jsem se téhle situace využít. "Tak a teď pracuješ pro mě, jinak králi řeknu co děláš!" Neměla šanci odmítnout a tak jsem získal zdroj informací z blízkosti krále.

Pozornost mladého šarmantního šlechtice byla velmi milým zpestřením mého rutinního života. To že mě viděl když jsem jedla královskou večeři tak příjemné nebylo ale dokázala jsem se s tím vypořádat. Nepovažovala jsem to za tak velké provinění, i kdyby to králi řekl tak se mi pravděpodobně nic nestane. Doufala jsem v to. Ale přijetí do jeho služeb bylo fajn. Měla jsem poslouchat rozhovory krále a pana z Teppasmies upozorňovat co se děje. Mladý pán mi nechtěl prozradit co s těmi informacemi bude dělat ani co má celkově v plánu. Ale počítala jsem s tím, že až se náš vztah prohloubí tak to zjistím. Dohoda zněla tak, že za mnou během každého úplňku přijede muž kterému předám v dopise sepsané informace a on je odveze Aatelisovi. Mladý pán totiž očekával, že brzy zase odjede. Mě se tento nápad však nelíbil. Nejraději bych ho měla u sebe pořád. Šla jsem ale dělat svou práci. Rozhodla jsem se, že bude lepší si ho přehnaně nevšímat a zaměřit se na svou novou práci. Popravdě jsem se dost těšila. Znělo to zábavněji než posluhovat královské rodině. I když to bylo samozřejmě součástí. Rozhodla jsem se tedy, že se nejdříve zaměřím na to příjemnější a půjdu se podívat po princezně. Princezna je lepší společnost než kdokoliv jiný z královské rodiny.

No... Pokud měla soudit, tak to nešlo úplně podle plánu. Nejen, že ji za králem nepustili, ale přikázali přijít na hostinu. Jako by nebyla jednou z velitelů armády, ale jen krásnou hračkou. Panenkou z porcelánu, navlečenou v krásných šatech, která jenom dělá králi ozdobu. Pod kůží jí vřela zloba tak obrovská, že jen díky obrovské síle vůle, neprohnala celou slavnostní síní obrovské tornádo, které by srovnalo se zemí celý Šedý hrad. Kousla se do rtu a trochu se narovnala. Šaty ji těsně svíraly kolem hrudníku a si přála, aby mohla prostě jenom oznámit, co zjistila a potom zase odjet. To ovšem král neměl v plánu. Takže tu seděla v šedých šatech, jako by si ji přivlastňoval a nárokoval a přikyvovala na všechny tupé otázky. To jediné, čím protestovala, byl proužek temně rudé látky kolem krku.
Kousla do pečeného masa a rozhlédla se kolem sebe. Tichý smích a hovor se rozléhal celou síní, jak se všichni ti šlechtici snažili zjistit ty nejnovější a nejtemnější tajemství. Ona bezpochyby figurovala ve valné většině, protože ji nejednou viděli, jak vychází z komnat krále, prince i princezny. Hlavu si s tím nelámala a vždycky, když se jí na to někdo neopatrně zeptal, dostalo se mu jen temného pohledu.

Bylo mi přikázáno jít obsluhovat na hostinu. S princeznou jsem tak moc času nestrávila ale i tak jsem zjistila, že se jí líbí zahradník. Což je naprosto nevhodné. Až nepřípustné řekla bych. Ale hostina byla výborná příležitost k tomu abych se mohla dobře najíst. U stolu sedělo hodně vznešených lidí. Byl tu dokonce i Aatelis. Měl na sobě krásné šaty. Opravdu mu to moc slušelo. Aatelis mírně pokýval hlavou když viděl že se na něj koukám a odešel od stolu. Tak jsem ho tedy následovala. Aatelis jí vysvětlil jaký je plán. Měla polít polévkou obtloustlého muže který seděl vedle nějaké dívky v šedých šatech. Bylo to jen takové jednoduché vyřízení účtů. Aatelis chtěl muži naznačit, že na něj nezapomněl. Poté ochotně odešel zpět ke stolu a já šla obstarat polévku. Polévku jsem téměř vytrhla z rukou jinému služebnému. Tohle byla moje práce! S polévkou jsem tedy šla okolo stolu. Měla jsem v plánu že těsně u toho muže zakopnu a ono se to na něj tedy vylije. Mladý pán měl ale jiný nápad. Chtěl aby bylo vidět, že to není nehoda. Už už jsem se k tomu muži blížila, když jsem vážně zakopla a obsah mísy se vylil na tu tmavovlásku v šedých šatech.

Reels zareagovala okamžitě. Všechny reflexy se aktivovaly a ona sebou trhla mnohem dřív, než jí vůbec stačilo dojít, co se děje. Rozhlížela se kolem, pátrala po nebezpečí a když konečně pochopila, co se stalo, vykřikla. Polévka byla horká, takřka vařící a pomalu se vsakovala do všech vrstev toho šíleně nařaseného dortu, který si dovolil, být nazýván jako 'šaty'. Vyskočila a v tu chvíli jí bylo úplně jedno, že všude kolem jsou radní, šlechtici a taky král. Měla toho tak akorát dost. Byla naštvaná tak moc, že by tu všechno rozbila. Záclony sebou cukaly v neviditelném vánku a v Reelsině těle zuřila vichřice. Musela vypadnout, než zničí celý Šedý hrad. S tou služebnou si to vyřídí později. Běžela chodbami, salónky a síněmi, klapot podpatků se rozléhlal po jinak tiché pevnosti. A potom byla najednou ve městě. Netušila, kde přesně je, jak se tam dostala ani jak se dostane zpátky. Většinu kůže naštěstí šaty nějakým způsobem zachránily a díky běhu už začínaly schnout, Reels bylo ovšem jasné, že na nich zůstane několik mastných skvrn. Neřešila to, na šatech jí nezáleželo. Na čem jí ale záleželo bylo úplně opařené zápěstí. Perfektní, den se nemohl vyvíjet lépe. Reels obrátila oči k nebi a ptala se bohů, pokud nějaký existují, proč zrovna ona. Skoro, jako by ji bohové slyšeli, spustily se první provazce deště.
A tak Reels zapadlo do prvního obchůdku, na který narazila a doufala, že dnešek skončí co nejdřív.

Ve chvíli, kdy k ní vrazila, zadoufala, že si někdo jejího skromného obchůdku konečně všiml. Celý den to stálo za nic, jako by nestačila zamračená obloha, která od rána deštěm hrozila a před malou chvilkou svou hrozbu vyplnila. Takhle málo zákazníků už dlouho neměla. Jestli to takhle půjde dál, nebude schopná se uživit. "Soustřeď se na zákazníky, jinak neprodáš už vůbec nic!" napomenula se, nasadila milý úsměv a otočila se k nově příchozí. "Dobrý dne, co si" začala, než si uvědomila, že doopravdy nepřišla pro šperk. Tvářila se, jako by to tady chtěla celé vyhodit do vzduchu. Neznala ji. Tmavé vlasy, delší než její vlastní, šedé oči, mající stejnou barvu jako její šaty. Jediné, co na ní mělo jinou barvu byl proužek rudé látky kolem krku. Vzhledem k způsobu, jakým přirozeně chránila zápěstí, bylo zřejmé, že je zraněná. Cass okamžitě upustila prsten, který do teď leštila, a s otázkou:"co se proboha stalo, jste v pořádku?" jí skoro vyběhla naproti.

Trhla sebou... Znovu. Co se to s ní ksakru dělo? Posledních pár dní moc nespala, v duši jí zuřila vichřice a jak se zdálo, moc to nenapomáhalo jejímu soustředění. Zamrkala a upřela pozornost na dívku, která ji tak překvapila. Byla krásná, měla nádherné černé vlasy a krásné hnědé oči, hluboké, jako oči nevinné laně. Byla o něco málo vyšší než Reels, ale oproti ní v sobě měla něco... Něco zářivého... Živého...
"Ehm... Dobrý den, já... Asi bych potřebovala obvaz a trochu... Studené vody," zamumlala. Nerada přiznávala slabost a neudělala by to, kdyby právě nestála na neznámém místě ve špinavých šatech a s opařenou rukou. Potřebovala rychle trochu studené vody, jinak zítra nedokáže zvednout meč. Co kdyby ale tu někde čekal nepřítel? Byla Reels Caeva, jedna z vrchních velitelek královy armády, spousta lidí ji chtěla zabít a ona se jim rozhodně nedivila.
Pro jistotu se rozhlédla po celém obchodě, hledala dalšího člověka, únikovou cestu, cokoliv... Ale nenacházela nic, pouze tu dívku a dveře, kterými vešla.

"Ehm... Dobrý den, já... Asi bych potřebovala obvaz a trochu... Studené vody" zamumlala. Cass se zastavila, otočila a jala se hledat poličku, kde byly obvazy. Zatímco byla otočená zády, zkoumavý pohled, kterým cizinka přejela místnost, hledajíce možné nebezpečí, jí unikl. Po chvíli si vzpomněla, že obvazy nechávala nahoře, hned vedle několika talismanů, které zde měla pro štěstí. Popadla dva, otočila se a přejela dívku pohledem. Rozhodně patřila mezi nejhezčí, které zde zatím potkala. Vlasy, už na první pohled jasně delší, spadaly až k pasu, postavou hubenější, avšak i tak nepostrádala žádný z ženských půvabů. Věk odhadnout nešel, řekla by okolo 18 let.
Nakonec se probrala a rychle vytáhla čutoru s vodou, kterou si sem brala každý den. Narozdíl od většiny konkurence nenosila víno, díky čemuž byla vždy při smyslech a nenechala se okrást či umluvit k daleko nižší ceně, jak se často stávalo ostatním. Díky Bohu v ní stále zbylo dostatečné množství čisté, vcelku i chladné vody. S obvazy v jedné ruce a čutorou v druhé se k ní vydala. "Chcete to zápěstí ošetřit?" zeptala se.

Reels nedůvěřivě sledovala dívčino počínání. Nehodlala ji spustit z očí ani na pár minut a tentokrát to nemělo nic společného s tím, že se jí opravdu líbila. Byla něčím úplně jiná. Reels dříve trávila čas hlavně s odvážnými lidmi, kteří hledali, bohové ví co. Možná dobrodružství? Potom, co se stala vrchní velitelkou a... Velmi brzy zjistila, jak si zachránit holý život, což bohužel zahrnovalo starého pána, arogantního prince a princeznu, která se stále ještě neuměla tak úplně rozhodnout a brala Reels jen jako zakázané ovoce, nebezpečnou šelmu, která ji přivede dál, než kdokoliv jiný. Nikdo z těch lidí nezářil takovou energií jako neznámá dívka. Zdálo se, jako by vlastnila nějaké osobní vnitřní slunce, jako by ji ještě nepotkaly hrůzy současného světa.
Reels se tak moc ponořila do myšlenek, že otázku zaregistrovala až po hodné chvíli. Rozhodně se musela vzpamatovat.
Byla připraven říct, že se o sebe dokáže postarat sama, ale v poslední chvíli jí došlo, že by to asi nebylo dvakrát zdvořilé, přeci jenom vrazila jí do obchodu neurvale, jako vichřice, ani nepozdravila a teď chce odmítnout pomoc, kterou očividně potřebuje? Pravdou bylo, že Reels si na slušné vychování obvykle moc nepotrpěla. Jako voják v králově armádě dělala spoustu věcí, které se slušností neměly pranic společného, ale teď... Chtěla na tu dívku udělat dobrý dojem a nedokázala si vysvětlit, jak je to možné.
"Ano... Prosím."

Vypadalo to, že odmítne s tím, že je schopná se o sebe postarat. Nakonec, k Cassandřinu překvapení, lehce přikývla. "Ano... Prosím" poprosila jemně. Cass k ní přistoupila a vzala její zápěstí lehce do ruky, aby se mohla podívat, jak moc špatné to je. Díky Bohu to byla jen popálenina, nejspíše vřící vodou. Otočila se pro nůžky, aby mohla šaty rozstříhnout, a pořádně se k poraněné kůži dostat. Stačilo několik pohybů nůžkami a zápěstí bylo odhalené. Ano, měla pravdu. Šlo "pouze" o povrchové zranění. Vzala jeden z obvazů, namočila jej vodou z čutory, a přiložila jej jemně k popálené kůži. Nechala obvaz na místě, ať ránu ochladí a došla si pro mast. Byla to obyčejná mast na všemožné zranění, zde však odvede svou práci. Napomůže k hojení a zároveň bude příjemně chladit. Opatrně sundala mokrý obvaz, jemně zápěstí otřela, a jala se na něj mazat mast. Úleva, se kterou cizinka vydechla, byla jasně viditelná. Když bylo hotovo, převázala celé zápěstí lehce obvazem, aby se ke kůži nedostalo nic, co by mohlo způsobit infekci.
Když skončila, odstoupila, podívala se na ni, a s uvědoměním, že její šaty, zvláště po Cassandřině zásahu s nůžkami, rozhodně nejsou v použitelném stavu se zeptala:"Mohu nabídnout jedny ze svých šatů? Nejsou sice tak honosné, věřím ovšem, že svou funkci splní".

Kdyby řekla, že se jí neulevilo, lhala by. Obvaz příjemně chladil a ona už neměla takový strach o sovje bojové schopnosti. Prostě zůstane na Šedém hradě trochu déle a k jednotce se vrátí až bude úplně v pořádku. Její pobočník to určitě zvládá skvěle a ona by tam stejně nebyla moc platná.
"Děkuju," pokusila se o úsměv, ale už od začátku jí bylo jasné, že tato snaha je marná. Jak dlouho už se nesmála upřímně? Jak dlouho už se nesmála se srdcem naplněným radostí? Nevzpomínala si.
Nad dívčinou nabídkou nemusela přemýšlet dlouho. Její hrdost utrpěla už tím, že z jídelny utekla jako zbabělá ženuška jednoho ze šlechticů, rozhodně se nechtěla vracet ve špinavém oblečení. Chtěla se vrátit dokonale klidná a připravená, vymyslet pro tu nešikovnou služku odpovídající trest.
"Ano... Prosím. Vůbec to nevadí, budu ráda za jakékoliv oblečení." Slovo 'prosím' jí šlo přes rty jen těžko. Byla zvyklá udávat rozkazy, ne žádat o laskavosti, proto se cítila nesvá a rozhodně ne ve své kůži.

"Ano... Prosím. Vůbec to nevadí, budu ráda za jakékoliv oblečení" poprosila cizinka. Cass se rychle rozmýšlela, jaké z jejích šatů budou nejvhodnější. Barvu vyřešila rychle. Jelikož jediná barva kromě šedé, co na sobě dívčina měla, byla rudá, zvolila tedy tu. Rychle zavrhla všechny obyčejné, takže zbyly vlastně jen jedny. Otočila se, otevřela skříň s oblečením, co měla u stěny, a zatímco jí prohrabávala, snažíce se je najít, doufala, že budou jí budou sedět. Byla hubenější, takže možná budou místy trochu volné, ale jinak snad budou v pořádku. Když je konečně nalezla, vyndala je, a se slovy" Zde jsou, snad vám budou vyhovovat" jí je podala.

Ta hloupá husa neumí nic udělat pořádně. Zabiju jí! Přísahám, že jí za tohle zabiju! Ženu na kterou to vylila jsem moc dobře znal. Je to Reels Caeva. Ta nejznámější žena v armádě. Alespoň pro mě... Upřímně ani nevím jestli je v armádě ještě jiná žena. Nějak mě to nezajímá. Snažil jsem se nepodléhat svému roztrpčení protože mi bylo jasné, že slečna Caeva si to s tou husou dokáže vyřídit sama. A já bych zatím mohl ještě využít její služby než bude pozdě. A hlavně musím zařídit aby se nezmínila, že jí polila kvůli mému příkazu. Jinak bych to mohl odnést já. Služka se odklidila z dohledu a já jí sledoval abych si s ní mohl promluvit. "Dobrá toto se vůbec nepovedlo..." Snažil jsem se znít klidně. "...Ale nevadí to. Budeme doufat, že ta dívka není nijak významná a nijak nám nepřitíží." Její odpověď byla až nepředvídatelně taková jakou jsem potřeboval. "Kdyby se cokoliv stalo, můj pane, nic o vás neřeknu a celou vinu odnesu sama." Pokýval jsem hlavou a šel se věnovat hostině a lidem s kterými jsem potřeboval utužit kontakty.

Reels nikdy nebyla marnivá a už jako malá nenáviděla zkoušky šatů a hostiny, kdy musela být oblečená jako dort. Od té doby se ovšem hodně věcí změnilo a ona zjistila, že i krásné šaty můžou posloužit jako skvělé brnění. A zrovna tyhle... Věděla, že na Šedý hrad se rozhodně chce vracet v těhlech šatech. Byly nádherné, temně rudé jako kapky krve nebo lístky růží, nabíraná tylová sukně spadala až na zem a korzet byl pošitý drobnými krajkovými lístečky, které jí připomínaly podzim. Ty šaty... Ztělesněná dokonalost. Vyzařovala z nich síla, vášeň a bojovnost zahalená v rouchu elegance.
"Rozhodně budou vyhovovat," přikývla Reels a zdravou rukou promnula látku v ruce. Zdálo se jí to, nebo pod vrstvou tylu ucítila satén?
"Můžu se tady někde převléknout?" Kdyby to bylo na ní, neměla by problém, svléknout se na místě, studem už pár let netrpěla, ale nechtěla přivést do rozpaků dívku, která jí nabízela pomoc. V tu chvíli jí došlo, že nezná ani její jméno.
"A... Smím znát tvé jméno? Ráda bych věděla, komu můžu vděčit za laskavost."

"Cassandra, Cassndra Ross. A tvé?" otázala se Cass, ráda, že konečně zjistí, komu vlastně dává své nejlepší šaty. "A ohledně převléknutí. Bohužel zde, jak jsi si už určitě všimla, není žádná jiná místnost. Je to jen malý obchůdek, větší si nemůžu dovolit" dodala s lehce smutným úsměvem. Kdyby to záleželo na ní, pronajme si jeden z lepších, které byly o ulici vedle. Bohužel, něco tak drahého si rozhodně nemohla dovolit. Ale i tak patřila pořád k těm šťastnějším, neboť měla střechu nad hlavou. Nemusela tak postávat každý den, nehledě na počasí, na ulici a snažit se, většinou marně, něco prodat.

Reels chvíli váhala. Její jméno bylo známé téměř po celé zemi a neexistovalo moc lidí, kteří by Rudou neznali, po chvíli si ale uvědomila, že dívka jí jméno prozradila a tak by alespoň v rámci slušnosti, měla prozradit to své. Vrchní velitel druhé jednotky královy armády Reels Caeva... To by asi nebylo to pravé, proto řekla jen to nejdůležitější: "Reels Caeva. Jmenuju se Reels Caeva," už podruhé za ten den se pokusila o úsměv a doufala, že tento pokud byl úspěšnější, než ten první.
Vzápětí si všimla lehkého smutku v dívčině tváři, proto radši ještě jednou poděkovala a potom se bez ostychu začala svlékat. K čemu čekat? Jiná místnost tu prý není, takže není o čem přemýšlet.
Několika neohrabanými pohyby si rozvázala utažený korzet a v druhé chvíli už jí hromada šedé látky pohladila po kůži a sklouzla po těle dolů. Reels se najednou cítila jinak, volně, svobodně. Jako by konečně znovu patřila jen sama sobě a ne králi. Věděla, že ten pocit je jen chvilkový, ale popravdě řečeno, jí to byl úplně jedno. A jedno jí bylo i to, že odhalila všechny jizvy po výcviku, bití i po nehtech - obzvláště princezniných, které její tělo zdobily jako věčné připomínky jejích činů. Některé byly čerstvé a vystupovaly z kůže jako zvláštní hadi, jiné byly starší a připomínaly spíš podivné světlé kresby na ještě světlejší kůži.
Reels se s úšklebkem dravce natáhla po rudých šatech. Tohle byla ona.

Reels Caeva. Rozhodně tohle jméno už někde slyšela. Nemohla si však vzpomenout, v jaké souvislosti. Dívčina, nyní už Reels, se usmála (měla doopravdy nádherný úsměv) a začala se svlékat. Na první pohled bylo vidět, že nejde o obyčejné devče, už jen držení těla a způsob, jakým se okolo sebe rozhlížela, hledajíc možné nebezpečí, naznačoval, že prošla vojenským výcvikem. Cass tedy čekala, že její nádherné tělo bude schovávat jisté šrámy. Rozhodně je ale nečekala v takovém množství. Ve chvíli, kdy se jí Reels odhalila pouze ve spodním prádle, z počtu všemožných jizev zatajila dech. Mnoho z nich bylo na pohled starých a skoro nezřetelných, našlo se ale i nemalé množství těch nových. Nemohla uvěřit, že někomu tak nádhernému mohlo být takhle moc ublíženo. Nejradši by všechny, kteří jí kdy ublížili, nasekala na nudličky, nehledě na postavení nebo majetek.
I přes všechny šrámy však nemohla popřít, že Reels měla naprosto božskou postavu, hodnou závisti. A zatímco si oblékala její šaty, Cass tam stála, koukala na ni skoro s otevřenou pusou, napůl zděšená množstvím jizev a napůl v obdivu nad její krásou...

Reels si všimla překvapení, které se zračilo v Cassandřině tváři. Jak by taky ne? Byla voják, jeden z nejlepších, nesměl jí ujít ani sebemenší detail. Ve skutečnosti jí ten obdiv docela potěšil, Cassandra samotná byla jednou z nejkrásnějších žen, které Reels kdy poznala, takž jí její zájem docela lichotil. Koutky rtů jí  zacukaly, ale ona to skryla za množstvím rudé látky, chtěla nejdřív zjistit, co může od Cassandry čekat.
Šaty byly díky nabírané sukni docela těžké a objemné a i když byly Reels na některých místech trochu větší, stejně se v nich cítila dobře. Skoro, jako by měla zpět svůj rudý plášť. Vohužel, poměrně brzy narazila na problém. Dokázala spoustu věcí od hry na klavír až po sešití řezné rány, ale nikdy tak úplně nepřišla na to, jak sama sobě zavázat šňůrky korzetu. Naštěstí tu měla pomoc.
S pobavenou jiskrou v očích se na dívku otočila a potom co nejnevinnějším tónem, jaký svedla, položila otázku. "Pomůžeš mi prosím?"

"Pomůžeš mi prosím?" zeptala se Reels s lehce pobavenou jiskrou v oku toném, který byl tak nevinný, až byl úsměvný. "Samozřejmě, že ano" odpověděla podobným tónem.. Usmála se na ni ještě více nevinně, pokud to vůbec bylo možné, a jala se jí pomoci se zapínáním korzetu. Věděla, že si s ní tak trochu hraje a byla ochotná se k tomu přidat. "Samozřejmě, že ti pomůžu...". Zatímco jí zapínala korzet, pořád se snažila si vybavit, kde to jméno zaslechla. Rozhodně byla někdo daleko výše postavený, než byla Cass. Možná nějaká šlechtična? To určitě ne, tomu neseděl ani vojenský výcvik, ani množství jizev. Na obyčejného vojáka, popřípadě kapitána, zase byly její vystupování a vzhled neodpovídající.
Zatímco projížděla všechny možnosti, skoro si ani nevšimla, že už je korzet uvázaný celý. Usmála se na ni "hotovo, ještě něco si přeješ?", dodala s dalším nevinným úsměvem.

Když ucítila několik letmých doteků na zádech, málem jí naskočila husí kůže, rychle se ale probrala a snažila se soustředit na něco jiného. Třeba na déšť venku, ano, to je dobrý nápad.
Korzet jí pevně obepínal celý hrudník, ale nebyl nepříjemný, jako ten u šedých šatů. Mohla normálně dýchat a pohybovat se a tak se jí to líbilo. Konečně si nepřipadala jako zavřená v kleci.
"Pár věcí by se určitě našlo, ale obávám se, že na to ani jedna z nás nemá ani čas ani... Prostor," drze se ušklíbla a upravila posledních pár cípů sukně. Ve spálené ruce se ozval osten bolesti, ale ona ho ignorovala.
"Děkuju ti za pomoc, Cassandro Ross, myslím, že se ještě uvidíme. Brzy přijdu vrátit šaty." Mrkla na dívku a bez rozloučení opustila obchůdek. Musela vyřešit ještě pár věcí a jednou z nich byla nešikovná služebná, až potom se může zabývat hezkou obchodnicí.

Král si mě zavolal kvůli tomu incidentu u hostiny. Vysvětlil mi kdo ta dívka je. Zajímalo by mě jestli to Aatelis vážně neví. Něco mi na tom nesedí.
Když už mě chtěl nechat odvést pryč a potrestat, něco mě napadlo. "Já za to nemůžu, vysvětlím to!" Vykřikla jsem abych si zachránila krk. Stráže mě okamžitě pustili a král mi naznačil ať mluvím. "Může za to ten muž co seděl vedle ní. Řekl že mi zaplatí když to na ní vyleju ale nakonec mi nic nedal." S lhaním jsem neměla problémy a napadlo mě že bych tímhle křivým svědectvím mohla potěšit Aatela protože s tím mužem měl nějaké nevyřízené účty.
"Dobrá tedy... I tak jí ale prozatím zavřete do vězení." Nechal se slyšet král silným hlasem, který byl pro mě překvapením vzhledem k tomu v jakém stavu byl. Strážní tedy chytli mé ruce a dovedli mě do vězení. Věděla jsem že se odtamtud dokážu díky několika lžím a předstírání dostat. Byla jsem na sebe pyšná, nezradila jsem Aatela. Dokonce jsem možná splnila jeho předešlý úkol a král to při troše štěstí vyřídí s tou holkou. Byla jsem vážně spokojená s tím jak jsem to pěkně vymyslela.

Ve chvíli, kdy Reels odešla, si Cass uvědomila, že je pořád během otevírací doby a kdykoli může vejít potenciální zákazník. Rychle tedy vrátila vše na své místo, posadila se za stůl a pokusila se uklidnit. Zbytek dne ubíhal neuvěřitelně pomalu, nemohla se dočkat, až to skončí a bude moct odejít. Nakonec se, i přes její negativní očekávání, několik zákazníků objevilo a dokonce i něco prodala. Jakmile mohla, uklidila všechny šperky, všechno zamkla, a odešla. Když přišla do svého skromného bytu, sedla do křesla s tím, že si bude číst. Dnešní zážitek a Reels ji však nešly z hlavy, takže nakonec knihu odložila a strávila zbytek dne koukáním do zdi a přemýšlením o krásné tmavovlásce, kterou tak náhodou potkala.
Když se ráno probudila, oblékla se, odešla do obchůdku, rozbalila věci, sedla si za stůl a čekala...

Vrátila se v plné síle. Kráčela vzpřímeně s narovnanými zády za klapotu podpatků a objemnou sukni táhla za sebou. Všichni vojáci radši jen pokorně sklonili hlavu a nechali Rudou projít. Viděla strach jasně vepsaný v jejich tvářích. Měla moc a když ji ukáže, nikdo si ani nevzpomene, že jako ten největší slaboch utekla z hostiny.
Pošla několika chodbami a vyběhla několikero schodů nežkonečně dorazila k obrovským dveřím, pomalovaným květinami. Stáž jí beze slova otevřela a ona vstoupila do komnat princezny Claudie.
Dívka ležela v posteli zahalená jen v noční košili a obklopovala ji obvyklá hromada knih. Reels se z té nehynoucí lásky, která se v nich skrývala, sevřel žaludek. Věděla, že nic takového neexistuje, proto se místo románů radši zaměřila na princeznu. Ta k ní okamžitě zvedla zrak a prohlížela si ji šedo-modrýma očima. Dlouhé zlatavé vlasy měla přes nos rozpuštěné a tak jí jemné prameny splývaly po zádech jako závoj.
"Ráda tě vidím, Caevo, posadíš se?" zasmála se zvonivým smíchem, který Reels vždycky tak trochu fascinoval. Obvykle neměla ráda tak křehké osobnosti, jako byla Claudia, ale zrovna na princezně ji něco... zaujalo.
"Vlastně ne, Výsosti, přišla jsem kvůli něčemu jinému, než..." odmlčela se, protože obě dobře věděly, proč přesně se tak často v komnatách královy dcery ukazuje.
"Kvůli té nešikovné služebné, kvůli té jsi přišla, Caevo?" Princezna na ni mrkla a potom si ji pozorně prohlédla. "Vidím, že jsi z toho nešťastného setkání nevyvázla bez zranění, ale pokud tě to uklidní, otec ji nechal zavřít. Říkala něco o tom, že jí někdo zaplatil. Myslím, že pokud chceš potrestat viníka, měla by ses za ní zastavit. Pokud je to všechno, Caevo, přeju ti dobrou noc... A kdyby něco, víš, kde mě hledat."