Léčitelské město Luori

Luori je léčitelské město v samém srdci Dračích skal. Je základním potřebným pilířem života ve Skalách, který je obzvláště za zuřící války velice důležitý. Znáte to, zbavte nepřítele léčitele, zbavíte ho naděje... a tak dál. Luori je přesně to – město naděje, ztracených a znovu nlezených ideí a léčitelského řemesla. Pokud se chcete právě jemu oddat, Luori vám vždy podrží brány vřele otevřené.
Pokud jste mladý nadějný léčitel anebo jenom doborovolník, který touží přiložit ruku k dílu, tak se samozřejmě dostanete dovnitř snadno. Zranění i nemocní se musí dřív nebo později vydat právě sem. Magie, která je drakům propůjčená v rámci zrychlené regenerace zde přeskakuje i na pacienty a léčí je mnohem rychleji, než by mělo být možné, což je obzvláště v dobách války nedocenitelnou záležitostí...

Plaval v temnotě.
Studené stíny ho stahovaly dolů, omotávaly mu celé tělo a jako hladové šlahouny ho táhly ke dnu ničeho. Dýchal vzduch, který byl cítit jako kov, plíseň, rozklad a zaschlá krev. Bojoval vším, co měl, veškerou svou silou, ale ta ho každou chvíli opouštěla a závratnou rychlostí mizela.
Nedokázal se hýbat, nevnímal realitu a veškerou svou duší si přál, aby to skončilo. Aby ta temnota zmizela stejně jako jeho život a on měl konečně trochu klidu. Přál si za sebou nechat veškeré svoje starosti a odejít do světa, kde nic z toho nebude důležité.
Nebyl k tomu daleko. Bohové vědí, že i on, Rohan Rhoener, voják, dědic Šepotající pevnosti... Se vzdával. Poprvé v životě klesnul na kolena a nechal osud, ať si s ním dělá, co chce.
A právě ve chvíli, kdy to vypadalo, že osud mu surově potopí hlavu pod hladinu husté temnoty, lepící se k jeho tělu jako smůla, přišlo světlo. Rohan ho neviděl, ale nějakým způsobem ho cítil. Bylo chladné, trochu jako když sáhnete do sněhu a v tu chvíli se vám do dlaně zapíchnou miliony malinkých jehliček. Objalo ho, šeptalo mu o lásce, oddanosti a věrnosti, o bolesti, o naději, o tom všem. Proudilo do jeho těla a on ho pil podobně lačně jako vyprahlý poutník cestující pouští. To světlo vyhánělo stíny tak daleko, že je skoro neviděl a on už věřil, že to bude dobré. Nevěděl jak, ale něco mu říkalo, že to světlo je dobré a snaží se mu pomoct.
Modrá záře cestovala celým jeho hrudníkem až do srdce a tam se pomalu z příjemného chladu změnila na jeho krutý mráz. Rohan i ve svém zbídačeném stavu věděl, co to znamená. Rhoenerové byli už stovky let nadáni velmi silnou větrnou magií, která je hladila po tvářích, když jim bylo zle, stírala slzy, pohrávala si s jejich vlasy... a zuby nehty je bránila úplně před vším. Nezáleželo, jestli to světlo - ta druhá magie - se mu snažila pomoct. Jeho vlastní síla v ní spatřila konkurenci.
Rvaly se spolu, obě s úmyslem mu pomoct, ale každá po svém. Ta cizí ho chtěla uzdravit, ta jeho, známá jako hlas matky chvíli po narození, ho chtěla ochránit. A ani jedna z nich si neuvědomovala že tou snahou ho zabíjejí.
Rohan lapal po dechu, pokoušel se svou vlastní magii utišit, ukolébat jí ke spánku a nechat se dál hýčkat modrým světlem, ale ona se mu vytrhla a dál se prala, zuby, nehty, pěstmi, vším co magie má. Rohanovo srdce zrychlovalo, na čele se mu perlil pot z toho, jak uvnitř něj sváděly boj věci tak mocné, že by mohly otřást celou jeskyní a možná celou skálou. Přelévaly ho vlny horka a chladu a to utrpení bylo desetkrát, stokrát, tisíckrát horší než nemoc, která mu ještě před několika okamžiky proudila žilami.
Rohan křičel. A křičel opravdu hlasitě.
Z nosu se mu spustil pramínek temně rudé krve, stíny pod očima ztmavly, ruce mimoděk zaťal v pěst tak silně, že se mu nehty zaryly do kůže a zanechaly po sobě krvavé půlměsíčky.
Rohan umíral.
Jeho srdce bilo tak rychle, že pomalu selhávalo, ale ty dvě síly byly moc zaměstnané bojem o dominanci na to, aby si toho všimly. Rohan se naposledy trhaně nadechnul a a potom už se mu ruce zaťaté v pěst uvolnily a bylo po všem. Srdce přestalo vykonávat jakoukoliv činnost, plíce vypověděly službu. Rohanovo tělo se rozhodlo, že končí, ale jeho duše stále ještě přetrvávala a tvrdohlavě se držela posledních nitek, které ji poutaly k Rohanově tělesné schránce.
Nebudu lhát. Všichni bohové, bdící nad Dračími skalami se na chvíli zastavili. Někteří se vědoucně pousmáli, jiní překvapeně nakrčili obočí, drobná bělovlasá Kyquöne vytřeštila oči.
A jeho stříbřitá magie se zarazila stejně jako namodralé světlo. Rozhlédly se kolem a viděly tu spoušť, kterou napáchaly.
Magie jedná instinktivně, moji drazí. Je silná, ale její chování se zakládá na nejnižších pudech a na jednoduché úvaze toho, co je dobré a co je zlé. Pro magii byl svět černobílý s absencí všech odstínů šedi.
Poslední nitky Rohanovy duše se trhaly, ale ona se stále držela, protože věděla, že tam někde je to poslední, co odchází. Ne život, ale naděje. A její podezření se potvrdilo, když se z nejzazších zákoutí znovu vyplazily úponky černoty, která se uchýlila tam, kde jí ani jedna z magií nevěnovaly pozornost, protože bojovaly spolu.
Tři strany proti sobě v jednom těle, které už sice nebylo živé, ale jeho moc byla živá až moc.
Víte, jak jsem mluvila o tom, že magie vidí černobíle? Jak to mohlo dopadnout, když proti sobě stála dvě světla a jedna temnota?
Stříbrné se opatrně natáhlo po modrém a v druhé chvíli už se obě síly objímaly, proplétaly, spojovaly v jednu. Jinak to nešlo... Občas prostě přijde chvíle, kdy musíte učinit jistou oběť a tohle byla ta Rohanova. Přijal modré světlo, jako by bylo jeho vlastní a najednou... bylo jeho vlastní.
Kůže Rohana Rhoenera se rozzářila a světlo bylo silnější, než všechny pochodně a magické koule po celé jeskyni.
Tmavé úponky hořely a rozpadaly se mizely a světlo bylo čím dál jasnější a čím dál intenzivnější. Vyhánělo poslední zbytky temnoty z Rohanova těla, proudilo žilami a svaly a kostmi a skončilo až když už z té tmy nezbylo nic, než poslední semínko, které se usídlilo v nejzazším koutě Rohanovi duše a odmítlo se pustit.
Rohan Rhoener se trhaně nadechl, vyletěl do sedu a otevřel oči. Jedno známé, šedostříbrné jako čepel meče nebo nebe před bouří a druhé... černé jako nejhlubší noc.

Ležela na zemi a sotva dýchala. Srdce jí bilo ve dvou střídajících se intervalech: jeden byl tak rychlý, že se musela obávat toho, že by jí srdce mohlo vybuchnout a druhý tak pomalý, že neměla daleko k úplné zástavě. Před očima se jí zatmívalo a ona najednou místo kamenité klenby jeskyně spatřila noční oblohu posetou stříbřitými hvězdami, jež ji svojí září téměř oslepovaly. Tupě na ně zírala, zatímco cítila, jak ji v očích štípou čerstvé slzy a zanechávají jí po pobledlých tvářích vlhké cestičky. Plakala, její srdce se otřásalo intenzivní bolestí a plíce jí hořely, jak se nedokázala pořádně nadechnout. Nebyla si jistá, co se dělo kolem ní, jelikož byla obklopená všudypřítomnou a absolutně neprostupnou tmou, ale cítila uvnitř svojí hlavy tichý hlas. Hlas, co si něžně prozpěvoval... Byla to melodie, jaká jí byla zvláštním způsobem povědomá, ale nedokázala si vzpomenout na podrobnosti, jako kdyby byla po velice dlouhou dobu uvězněná v jejím podvědomí.
Maličká... Copak si to provedla? To, co si udělala, se už nedá vzít zpět. Jsi odvážný blázínek, však? Rty se jí třásly, zatímco se pokoušela potlačit neutichající vzlyky. Pokoušela se zvednout ruku k nebi a dotknout se ženy, jíž ten hlas v její hlavě patřil. Věděla, doopravdy s neochvějnou jistotou, že představovala její možnou spásu. Mohla jí poskytnout bezpečí a ukonejšit ji tak, jak to nikdo jiný nedokázal. Ale přesto ji neviděla, jenom slyšela.
Kde jsi? Nevidím tě... Necítím... Nic. Jsem prázdná. Co se se mnou děje? Ty žalostné myšlenky jí pročísly mysl jako blesk při náhle rozzuřené bouři. Přesně tak nějak i vypadalo její nitro: všechno bylo zpřeházené, přetrhané a rozlámané. Nedokázala v sobě najít absolutně žádný řád, jako kdyby snad neexistoval způsob, jak to všechno dát do pořádku. Umírala snad? Přišly její den a hodina? Ta představa ji děsila, jelikož netušila, jestli dokázala to, o co se tak urputně pokoušela. Nevěděla, zda její kousek Rohanovi pomohl nebo ne. A nikdo jí ty otázky zodpovědět nemohl.
Jsem tu s tebou, maličká. Nemusíš se bát, jsi v bezpečí... Nepustím tě. Rania pomaličku sklopila řasy a rozkašlala se, když kolem sebe ucítila pár paží, co ji objaly kolem těla a poskytly zvláštní pocit bezpečí. Tiše vzlykla a úplně zavřela oči, třesouc se v náručí oné neviditelné ženy, co ji chránila svojí magickou přítomností. Srdce se jí konečně začalo srovnávat se svým rytmem, byť se ustálilo na poněkud pomalejším tempu. Ona sama se po celou dobu stále třásla jako osika, jelikož ji poléval děsivě štiplavý mráz, ale přeci jen už byla klidnější. Panika odezněla, zanechávajíc jen to podivné rozpoložení obohacené o bodavou bolest v srdci, jako kdyby jí jím neustále opakovaně pronikalo ostří dýky.
Jsi odvážná, Raaniye. Jsem na tebe opravdu moc hrdá. Dám na tebe pozor, zatímco se budeš zotavovat... Ty i tvůj milý. Dávejte na sebe pozor, moje maličká.

S dalším otevřením očí nádherná noční obloha posetá hvězdami dočista zmizela, byla zpět v Dračích skalách. Ležela na studené zemi a objímala se rukama jako kdyby se pokoušela sama v sobě vyvolat iluzi objetí - a najednou si nebyla ani v nejmenším jistá, co přesně byla realita. Skutečnost. Co přesně se stalo? Poslední události měla jakoby zamlžené, jako kdyby po celou tu dobu řádně nevnímala a nechala se pohltit intenzivní roztržitostí.
Odpověď nakonec přišla ještě dříve, než ji vůbec stihla vyslovit. Opět se rozkašlala - a když si zakryla ústa dlaní, pocítila na ní jakousi studenou tekutinu, co jí pomaličku stékala po jednotlivých prstech a odkapávala na zem. Zrak měla stále mírně rozostřený a tak jí chvíli trvalo, než se jí podařilo uvědomit si, že hleděla na vlastní krev.
Tehdy sebou polekaně trhla a instinktivně se posunula vzad, narážejíc zády na hrubou skalní zeď. Ta jen umocnila pocit chladu tančící po její páteři, což ji přimělo znovu zakašlat a následně pomaličku zaklonit hlavu, zatímco se pokoušela navzdory svým obtížím pořádně nadechnout.
Nevěděla, co dělat. Probudila se z toho divného stavu úplně zmatená a bylo jí vážně zle, ale to nejdůležitější... Rohan. To byla ta nejtíživější a nejpodstatnější otázka. Zatímco matně vnímala pachuť krve na vlastním jazyku, otřela si dlaně do kalhot* a trošku neohrabaně se vytáhla na nohy. Ty měla sice jako z rosolu, ale i přesto se jí podařilo udělat pár krůčků směrem k němu, zatímco z něj nespouštěla ani na vteřinu pohled.

Hleděla na něj, jako kdyby ho spatřila úplně poprvé v životě. Nepřišel jí neznámý, ani jiný, byť musel po hrozně dlouhou dobu strádat a ta nemoc se na něm nepopiratelně podepsala... A to nejen takovou formou, jako u obyčejných nakažených, ale evidentně mnohem hlubším způsobem. Ten se zformoval do podoby odlišného odstínu v jednom oku, díky čemuž obě jeho duhovky najednou tvořily neobvyklý kontrast.
Modrovláska pootevřela rty a tiše se nadechla, než vedle něj znovu padla na kolena a vzala ho za jednu ruku, propadajíc pláči.** Tentokrát ale nešlo jen o smutek, ale o kombinaci žalu a štěstí zároveň: byl před ní, vzhůru a vypadal o něco lépe. Ten pach bolesti a smrti se částečně utlumil, což Ranie vlilo novou magii do žil.
''Rohane...'' Špitla jeho jméno téměř bezhlasně, zatímco držela jeho ruku a upírala na něj svoje slzami zalité modro-zelené oči. Toužila ho obejmout a políbit, ale vzhledem k tomu, v jakém stavu se oba dva nacházeli, si nebyla jistá zda to byl dobrý nápad.
''Jak se cítíš? Je to lepší?'' Vyhrkla na něj nakonec naléhavě, než se rozhodla odhodit svoje pochyby a jednoduše vzala jeho tvář do dlaní a vtiskla mu vroucný polibek.***


* normálně ve mě teď hrklo, že má furt ty šaty od Emillia... Jen doufám, že nemá
** tak schválně... kolikrát si myslíte, že se ještě rozbrečí? Uzavíráme sázky, výherce dostane... Virtuální diamant ve tvaru slzy!
*** Norda říkala, že to měl být kakčící polibek... Nemáš zač, že se to nestalo

Rohan měl pocit, jako by se probudil z nejhorší noční můry, jakou kdy měl. Pamatoval si úplně všechno do nejmenšího detailu včetně nemoci, plavání v temnotě a smrti. Pořád ještě měl její kovovou pachuť na jazyku a to i přes to, že ho magie – cizí i ta jeho – násilím donutily, vrátit se k životu. Ne, že by jim to měl za zlé.
Zamrkal, polknul. Všechno k němu přicházelo pomalu, jako by se nořil zpod závoje husté mlhy. A potom najednou bylo všechno naprosto jasné s přesnými a ostrými obrysy.
Sesunul se na kamennou zem* vedle Ranii a pevně ji objal. Ta věc… To světlo uvnitř něj se okamžitě hlásilo o slovo a on najednou věděl , co všechno pro něj tahle žena obětovala a čeho všeho by se pro něj byla ochotna vzdát, kdyby to bylo třeba.
„Bohové,“ zašeptal a pokud k ní do té doby cítil tak hrozně moc, v té chvíli se všechny city ještě milionkrát prohloubily. Doslova mu dala kus svého srdce! Rohan cítil, jak ten kousek zapadl do jeho vlastního, zjizveného a tolikrát zlomeného. Najednou rozuměl tomu známému chladu, který ho teď lehce štípal v hrudi. Jeho vlastní magie se s tou Raniinou sice ještě nesžila, ale věřil, že je to jen otázka času. Nešlo to jinak.
„Bohové, to jsi neměla dělat,“ šeptal jí do hustých vlasů, zatímco ji k sobě tiskl a už nikdy ji nechtěl pustit. „Nezasloužil jsem si ani polovinu z toho, co všechno jsi mi dala,“ pokračoval a promnul jeden z pramenů mezi prsty, jako by ho viděl poprvé v životě. „Ale děkuju ti… děkuju ti za to všechno. Nikdy na to nezapomenu.“
Opatrně se od ní odtáhl, ale jen kvůli tomu, aby se jí mohl podívat do krásných očí zalitých slzami. Políbil ji na čelo a všechny známky smutku jí lehce setřel z tváří.
„Nikdy mi nebylo lépe, přísahám,“ pousmál se a stejně jako ona před chvílí, i on ji hluboce políbil. Dal do toho všechnu svou starost, vděčnost ale ze všeho nejvíc lásku, protože si postupně uvědomoval, že to bylo přesně to, co k té ženě cítil. Láska.
„A ty? Jsi v pořádku?“  Až v tu chvíli mu došlo, kde se nachází, takže se s otazníkem v očích otočil na léčitelku. Věděl, že tím, že se jen tak mimochodem vrátí z říše mrtvých (kam vlastně teoreticky ani neodešel) to nekončí. **


*pokud není na zemi, tak teď už jo…? :‘)))
** teď doufám, že tam Naas ještě je.

Třásla se jako osika, ale to nejhorší z ní už konečně postupně opadávalo, jak se situace začínala pomaličku uvolňovat. Sotva se ocitla v jeho objetí, pevně semkla rty k sobě a sklopila řasy, pokoušejíc se zaplašit ten proud hořkosladkých slz, co jí smáčely tváře jako vodopády.
Věděla, že by neměla být tak měkká. Varoval jí o tom svět i Rasmus, věděla to i ona sama. Uvědomovala si, co s ní všechny ty emoce dělaly a jak snadno se ten chaos uvnitř ní mohl zvrhnout v opravdovou katastrofu, ale v daný moment se zkrátka nedokázala ovládat. Jak by také mohla? Byť se zdálo, že z toho nejhoršího už byli pryč, stále jí sžírala příšerná vína. Kdyby Rohana neopustila, nemuselo se to stát. A i kdyby, mohla by zasáhnout dříve, nenechat to zajít tak daleko, aby tolik netrpěl. Jenže ona byla... Pryč. To rozhodování mezi rodinou a ním byla příšerná chyba. Možná je nepoutala krev jako to měla s Rasmusem, ale to z něj nedělalo nikoho méně důležitého, právě naopak - byl důležitý, nesmírně moc. Nedokázala si představit, že by měla žít ve světě bez něj, že by ho opustila a nechala trpět... Tolik se spletla. Mohla se jen modlit, že její chyba neponese ještě větší a závažnější důsledky, jelikož by další podobnou situaci nezvládla ustát. Tím si byla naprosto jistá.

"Nemohla bych tě nechat trpět... Nemohla jsem to dopustit. Odpusť mi prosím, že to trvalo tak dlouho..." Špitla téměř bezhlasně, zatímco se pokoušela nějak zpracovat to všechno, co se doposud v tak krátké době stalo.
Cítila se jinak, zvláštně. Ne, že by snad trpěla bolestí, ale procházela čímsi nepopsatelným - a svým způsobem i nádherným, ačkoliv ji to v koutku duše děsilo až do morku kostí.
"Navíc... Není to tak, že bych ti dala něco, co by ti už nepatřilo." Ta slova jí splynula ze rtů s neuvěřitelnou lehkostí, jelikož to byla absolutní pravda. Milovala ho, byla by pro něj ochotná i projít ohněm... Nehledě na svoji chladnost, její oddanost a náklonnost byly obrovské a naprosto neoblomné.
"To ráda slyším," pousmála se upřímně, konečně se dostávajíc přes pomyslnou hranici dělící její klid od třesoucího se záchvatu žalostného pláče.
I přesto ho ale stejně znovu sjela pohledem, hledajíc jakýkoliv byť sebemenší náznak toho, že by cokoliv bylo v nepořádku. Nic nenašla, proto nakonec jen zvedla zrak zpět k jeho očím a trhaně se nadechla.
"Jsem unavená, to je všechno." Nebyla to tak úplně pravda, protože se stále nepatrně třásla a cítila se zesláblá, ale v dané chvíli to všechno vnímala jen okrajově, jelikož jí na tom nezáleželo. Především kvůli tomu, co slyšela a věděla. Už nemohla pochybovat o tom hlasu, o svém původu. Důvěřovala svojí matce, že nad ní podrží ochranou ruku a pokud by s ní bylo něco doopravdy v nepořádku, poznala by to.

Za dobu, co byla léčitelkou, toho Naasi viděla vážně hodně. Viděla, jak ranění umírají i na nejmenší ranky, zatímco další se dokázali vzpamatovat i z případů, kdy jejich tělo bylo skoro rozcupováno na několik kusů. Viděla, jaké účinky uměly mít různé choroby, jak to člověka dokázalo změnit až k nepoznání. Viděla zoufalství i úlevu v očích pacientů i jejich blízkých, v závislosti na tom, jaké zprávy o raněném přinesla. A v posledních týdnech viděla také zatraceně moc výrazů utrpení v očích a výrazech těch, kteří podléhali zhoubné nákaze, která se vzala takřka odnikud a začala ve velkém zabíjet lidské články Dračích skal. Viděla toho až moc a byly bezpochyby mnohé výjevy, které ji pronásledovaly do snů, z nichž skučela jako raněné zvíře a házela s sebou, dokud se sama neprobudila s vlasy přilepenými potem k čelu a se srdcem prudce bušícím.
To, co se odehrálo v posledních pár minutách, ale bylo něco, co se vám podaří vidět jenom jednou za život.
Dramaticky řečeno? Se zatajeným dechem sledovala, jak se skutečností stalo něco, co považovala za zhola nemožné. Nemyslela si, že to, co se tam dělo, to, co Rania dokázala, bylo možné… ale to byla zjevně mýlka úplně nové kategorie. Sledovala a poslouchala, jak se bledá dívka zhroutila k lůžku svého přítele, její ryk se jí zaryl až do morku kostí, vylovil z jejích vnitřností hluboko zakořeněnu paniku, kterou se snažila nikdy nenechat vyjít na povrch. Měla co dělat, aby to zase zaplašila, a s pevně secvaknutou čelistí a očima rozšířenýma údivem sledovala, jak události nabírají ten zatraceně rychlý spád. Nakonec modrovláska skončila na zemi a první, na co se Naas zmohla, bylo vrhnout se jejím směrem, aby jí pomohla. Vypadala tak vyčerpaně, že se léčitelce skoro až stmívalo před očima i za ní.

A poté se s prudkým nádechem Rhoener probral a zní opadal veškerý zbytek jistot, které do té chvíle měla. Zkameněle sledovala, jak se mu tmavé lokny nahrnuly do tváře, ze které svět ostražitě pozorovaly různobarevné oči – přitom si byla docela jistá, že když se na marodku dostal, obě byly stříbrné. Nebylo možné žádným způsobem změnit barvu očí – ale zdálo se, že i navzdory snad všem pravidlům přírody se ta skutečně stalo. A zatímco šokovaná Naas se snažila zpracovat tenhle fakt jako realitu, která se vážně stala, Rania se mezitím sebrala a vrhla se jeho směrem. Něco na tom, jakým způsobem se k sobě vrhli, ji nenechalo na žádných pochybách, co k sobě měli, takže jen na chvíli uctivě ustoupila, aby je nechala se uvítat, než byla znovu donucena zasáhnout. Rania nevypadala zrovna stabilně, spíš právě naopak. Vypadala, že se každou chvíli odporoučí k zemi. To byl její signál, že zázraků odzvonilo a bude muset sáhnout po běžných metodách. Vůči Raniině zjevné únavě byla léčba víc než jasná – potřebovala se pořádně, vážně pořádně prospat.
Než se stihla sesunout, přiskočila k ní a podepřela ji, načež si přehodila její paži kolem ramen a přejala na sebe většinu její váhy. I kdyby Naas neměla dračí sílu, tak by nebylo moc těžké dívku udržet, protože byla překvapivě lehoučká. „Dobře, to by stačilo. Budeš se muset prospat,“ oznámila jí tónem, který nepřipouštěl žádné argumenty proti, než se otočila na Rhoenera sedícího na posteli. Tušila, že nebude nadšený za to, že mu bude muset odvést přítelkyni jinam, ale nebylo moc jiných možností. Rania na pokraji sil potřebovala spát někde v klidu. „Vezmu ji někam, kde bude klid. Neboj, sotva se probudí a nabere trochu sil, bude zřejmě v pořádku, ale tady by jenom brzo omdlela,“ oznámila mu stručně, než přešla na druhou stranu toho, co mu musela říct. „Netuším, co se tady právě stalo, ale… zjevně ses vyléčil z moru. Odvedu Raniu a pošlu sem další léčitele. Tohle… mohlo by to být klíčové k tomu, aby se na to svinstvo našel lék.“ Sotva to řekla, očima obsáhla zbytek izolované marodky. Pořád tu bylo i navzdory příznivé novince příliš nehybných, kteří se ve spánku potýkali s prudkou horečkou a bolestí…

Než s Raniou zamířila pryč, ještě se otočila k Zoe. Bylo znát, že panda byla podobně perplex jako ona, takže na ni Naas jen kývla. „Klidně pojď s námi, pokud chceš, tady se to asi docela zaplní.“ Poté zamířila z marodky pryč, Raniu vedla s sebou. I kdyby se chystala dívka protestovat, nemohla ji tam nechat. Několikrát ji ujistila, že ji nechá se za Rohanem zase vrátit, vskutku, ale teď musí spát. Odpočívat. Tak mu v tuhle chvíli pomůže nejvíc. Nakonec jí našla odlehlé lůžko v jednom z výklenků hlavní marodky. Zatímco společně kráčely mezi ostatními lůžky, ulpívaly na nich zvědavé pohledy snad všech mediků, ale ty odmávla. Nejprve pacient, pak vysvětlení. Když tedy Ranie našla místo, dostala do ní alespoň trochu vody z pohotově přinesené sklenky od jednoho z asistentů a mohla ji s klidem nechat spát, věděla, že teď to bude zajímavé. Vydechla a musela si několikrát napočítat v duchu do deseti, než nasadila co možná nejvíc klidný výraz, otočila se na patě a vyšla vstříc ostatním medikům, aby jim vysvětlila, co se to právě stalo, a aby se dalo do pohybu vše, co jenom v tuhle chvíli šlo dělat.
Rozlévala se v ní naděje. Přeci jen, mor byla zákeřná rána. Pokud by se jim podařilo ho díky Ranie a jejímu zásahu na Rohanovi zastavit, celé Skály by to svým způsobem pozvedlo – a především by měli výhodu proti lidem. Těžko říct, zda ti měli lék, ale Naas věděla, že ve městech a vesnicích na tu zkázu jejich lidé přeci jen umírali. Mít lék a moci jim ho poskytnout… mohlo by to i v rámci probíhající války zvrátit doopravdy hodně věcí.

Pokud Zoe za tu dobu něco cítila, bylo to čisté zmatení. Netušila co dělat ani jak by mohla pomoci. Bála se zasáhnout, aby neudělala nějaký špatný krok a všechno se její vinou nezhroutilo. Do podobné situace se nikdy předtím nedostala, byla tím pádem bezradná. Na jedu stranu chtěla hrozně moc pomoct žalostně vypadající Ranie, ale na druhou...Co kdyby všechno zase zkazila? Léčitelka jistě věděla co dělá, zatímco ona neměla ani páru. Chtěla svojí kamarádku obejmout a uchlácholit jí v huňatém pandí náruči, ale co když jí teď tmavovláska nechtěla ani vidět? To kvůli ní je tam obě Rania přenesla. Jen kvůli tomu, aby mohla utéct a aby byla v bezpečí. Kdyby si Zoe dávala větší pozor, nikdy by jí nemusela mít modřenka na krku. Nemusela by procházet tímhle příšerným smutkem. Panda sklonila kulatou hlavičku, načež zaměřila svůj pohled do strany, jen aby se vyhnula tomu pohledu a tomu, co vlastně provedla. Omlouvám se, Nio. Samozřejmě jí nikdo neslyšel. Nemohl. V své zvířecí podobě mohla klidně odcitovat desítky básní, ale nikdo by jí neslyšel. A ona se až příliš bála, aby se před tolika lidmi přeměnila zpátky. Možná, že by se na ní potom upřelo šest párů vyčítavých očí a to by nesnesla. Musela by se schovat a musela by utéct. Jinak by to nešlo. Takže jen tiše seděla se sklopenými oušky, hrajíc si na pandí sochu, protože jedině tak se dokázala přimět, aby neutekla zpátky do lesů. S toho kamenného posedávání jí probral až hlas Naasi a ona na její otázku jen tiše přikývla. Nejen že si slíbila, že dá na Raniu v tom nejhorším pozor, ale také by nesnesla se sama ocitnout na neznámém místě s tolika cizími lidmi kolem. Takže se nakonec tou nejsvižnější chůzí co tenhle chlupatý medvídek dokázal vydala za Raniou a Naasi, naprosto nevědoucí co s ní bude dál.

Nenáviděl ten pocit, jaký s člověkem zacloumal pokaždé, když prošel cestou uměle vytvořenou za pomocí magie. Nehledě na to, že se tím způsobem daly překonat neskutečné vzdálenosti i mnohé překážky, nevolnosti se zbavovalo jenom těžko. Proto jakmile také vyšel z portálu a rozhlédl se kolem, okamžitě se zhluboka nadechl.
Být to někdo jiný, nepochybně by ho do nosu udeřil ten hrubě charakteristický pach krve a smrti, ale Theoran na to nereagoval. Alespoň ne ve stejném duchu, jako drtivá většina lidí - neboť sám obě ty věci záměrně šířil, byl na ně zvyklý. I přesto ho ale částečně zaskočilo, kam přesně se to dostal. V Dračích skalách totiž za celý svůj život nebyl ani jednou: a ani omylem ho nenapadlo, že by jeho vykutálená dceruška zamířila zrovna tam. Nehledě na to, co ji tam vedlo, nemínil se zdržovat jakkoliv dlouho. Přišel si pro ni, přišel si pro to, co mu náleželo. A přesně s tím záměrem se i pohyboval, dokonale sebejistě a elegantně, byť už na první pohled na tu zpropadenou marodku rozhodně nepatřil. Mít nějakou tu minutu navíc, nejspíš by si dal i tu práci a osvobodil některé ty nebožáky z jejich utrpení - rvalo mu srdce, že nemohl uhasit ten skomírající plamen v jejich krví podlitých očích... Ale tyhle choutky musely počkat, jelikož měl v současné době na talíři podstatně větší a značně důležitější sousto. A to se nacházelo jen pár kroků od něj.

Ležela tam na lůžku, schoulená do klubíčka jako kotě. Soudě dle toho, že se jí pravidelně zdvihal a klesal hrudník spala, což Theoranovi jenom dokonale nahrávalo do karet - problémem ale byl fakt, že po jejím boku seděla ta dívka, co našel předtím na hranici panství. Byla to ta panda, co ji hledal jistý šlechtic... Možná by jí mohl vrátit, kdyby mu nešlo o blaho svojí dcery. Přeci jen šlo o perfektního domácího mazlíčka, jak by je mohl nevzít obě? Byl by přeci jenom sám proti sobě.
S tou myšlenkou se zamyšleně poušklíbl, než vykročil jejich směrem. Ještě než ale stihl modrovlasou dívku podebrat a vzít do náručí, s trhnutím se zvedla do sedu a vytřeštila na něj svoje modravé oči. Pohled jí okamžitě sjel na látku smočenou krví a Theoran okamžitě poznal ten obranný pohyb její ruky, jak se proti němu pokusila použít svoji magii, ale nic se nestalo. Zhola vůbec nic.
Rania okamžitě zděšeně trhla hlavou směrem ke svým rukám ve snaze pochopit svoji neschopnost se bránit a evidentně i zamýšlela se vyšvihnout na nohy a pokusit se vzdorovat i po fyzické stránce, ale když se jí obě kolena podlomila a ona se téměř snesla k zemi, kdyby jí Theoran nezachytil, vzdala to. Nechala se podepřít a odvést k portálu, ačkoliv po celou dobu žalostně hleděla kamsi dál, dozadu do chodby. Zdálo se, že se pokoušela někoho vyhlížet, ale ať už šlo o kohokoliv, neobjevil se. Místo toho je dohnala její pandí přítelkyně a všichni tři společně zmizeli zpět v portálu, který se za nimi téměř okamžitě uzavřel, zanechávajíc jen krvavou stopu a jediné krkavčí pírko.

Dračí skály byly zahaleny temnými mračny, které se trhaly o jejich špičaté vrcholky, což budilo pro každého přihlížejícího zlověstný dojem. Jak už tomu ale tak bývá… zdání klamalo, v tomhle případě rozhodně. Protože s tímhle úsvitem mohli draci konečně povolit z napětí plného obav, jelikož v samém srdci skal, v léčitelském městě Luori, dokázali místní léčitelé něco, co se zprvu zdálo poněkud nemožného rázu. Ale stalo se – a vítr se jal zvěstovat tu radostnou zprávou každé živé duši v Nescoře, lpěje na tom, aby o to nikdo nebyl ochuzen. Mnozí tuší, že především v Narrigenu tahle zpráva rozhodně nezpůsobí nikomu zrovna radostné chvilky.
Po tak dlouhé době, která se zdála jako malá věčnost, se to konečně stalo. Draci porazili královský mor. Dokázali nalézt lék a rozvinout ho natolik, aby to zaručilo, že jeho vlivem už nepřijde nazmar jediný další život.
Ačkoli pravé tajemství toho, jak toho léčitelé dosáhli, si nese v hlavě jen pár jedinců, to nebyl zrovna detail, který by zarazil každého, byť polovičního, člověka v Nescoře se maličko uvolnit. Aniž by to královským vadilo, rozšíření moru ze Skal by znamenalo neskutečnou paseku po celé zemi – jen málokdo se ale odvážil pohlédnout k Šedému hradu s výtkou v očích. Draci však mohli tuhle záležitost konat bez obav – ačkoli Luori bude ještě potřebovat nějaký ten čas pro to, aby se vzpamatovalo z rány, kterou utržilo, a ačkoli bude potřeba pochovat nepříjemné množství těl těch, kteří neměli tu šanci se k téhle chvíli probojovat, bylo to malé vítězství. Sice za strašlivou cenu, ale… úspěch je úspěch. A šrámy, z nichž se Skály budou muset vylízat, se dost snadno zvládnou proměnit v popud jednat s lidmi podobně. Zákeřně, neočekávaně… a úderně tak, aby bylo jasné, že tahle válka ještě vítěze nemá a ani jedna strana nehodlá ustoupit.
Lidé si budou muset najít jiný způsob, jak podkopnout svým nebesům kralujícím nepřátelům nohy, jak jim setnout hlavy, jak je zbavit svobody a zasít do nich skutečnou hrůzu. A nebudou to mít ani zdaleka snadné…


Bububu, už mizím, saláti.