Město Nisystä

Obklopeno širým Viridským oceánem, městečko Nisystä představuje útočiště nejen pro námořníky a rybáře, ale také obchodníky. Tamní obyvatelstvo je víceméně smíšené, lze okrajově narazit dokonce i na piráty, avšak ti preferují spíše nedaleké sesterské město Hilono, díky čemuž jsou přístavy kolem hranic města Nisystä poměrně bezpečné.
Prakticky jde o relativně průměrné městečko s dlouhou historií a uzavřenou komunitou. Napříč obyčejně vyhlížejícími domky se skrývají lidé, co nikdy hranice města neopustí a zůstanou věrní tamním vodám… Jeden zná druhého, nemusejí se mít rádi, avšak drží pospolu. I díky tomu se městu poměrně daří, takže se v průběhu let dost vyvinulo: nepatrně se rozšiřuje, obyvatelstvo se pomaličku rozšiřuje a vzhledem k mnoha probíhajícím obchodům se mění dokonce i vzhled neobytných částí města. Tržiště je poměrně rozlehlé, takže se v rámci všelijakých stánků dá koupit spousta nejrůznějších věcí… V samotném srdci náměstí pak stojí překrásná kašna a domky zámožnějších obyvatel jsou chráněné zídkami, co poskytují větší soukromí a zároveň evokují dojem zdánlivé důležitosti.
Kterak jde tedy o primárně přístavní město a dále pak i jedno z mnoha, Nisystä rozhodně neupadá v prach, právě naopak. Tamní obyvatelé si dávají záležet na tom, aby svoji domovinu udrželi a dopomohli jí k dalšímu rozkvětu - i díky tomu toto městečko láká návštěvníky nejen z Nescory, ale i jiných kontinentů.

Připlavala s přílivem. V noci jen tak plula na zádech a nechala se unášet drobnými vlnkami na vodě, pozorujíc měsíc a hvězdy. Snila o domově. Toužila se vrátit zpátky do zátoky zpět za svojí matkou a všemi těmi vodními, které znala už od svého narození, ale věděla, že pokud by to udělala... Zabili by ji. Bez milosti by ji roztrhali na kusy stejně jako to dělali lidem, co se nachomýtli kolem. V časech, kdy se lidé nepřibližovali a ani rybáři se neplavili okolo se mezi nimi strhaly souboje a ti slabší skončili mrtví a sežraní zbytkem. Annelise to pozorovala se zděšením a pokaždé se skryla, když k něčemu takovému došlo. Tolik let utíkala před tím, aby musela pozřít maso člověka nebo vodního, že na maso zanevřela kompletně. A proto ji také její vlastní matka vystrnadila, protože nebyla jako oni. Ještě nebyla siréna, ačkoliv už životy vzala. Nikdy ale nepozřela, co zabila. To bylo pro zbytek sirén jako rouhání.

Jakmile vystoupila na souš kousek od doků, byla stále přikrytá rouškou tmy, jelikož se teprve rozednívalo. Během chvíle vyměnila svoji ploutev za nohy a kráčela po souši jako každý jiný smrtelník - zpoza jednoho z kamenů si vytáhla boty, které si bezmyšlenkovitě nazula a s využitím svých schopností si vysušila svoje šaty i vlasy. Látka byla sice místy potrhaná a dříve zářivě bílý odstín už pomaličku šedl, ale jí to nevadilo. Ukradla je ze šňůr před nějakou dobou a jelikož neměla nic dalšího na převlečení, moc často je neprala. Na něco takového by si musela ukrást něco dalšího, což bylo pro zlodějíčka, který stále přes noc přebýval ve vodě... Poněkud problematické. Musela by najít skrýš, kam by mohla ukrýt mnohem víc než ošoupané boty.
Docela ráda by si opatřila nové oblečení, ale nejdřív se musela postarat o svůj kručící žaludek. Nejedla od včerejšího rána a to měla jen zbytek jablka, který někomu vyškubla z ruky. Stálo jí to pěknou honičku přes město, ale bylo to podstatně lepší, než nic. Nejlepší by bylo, kdyby se jí během dne podařilo ukrást nějaké šperky, aby je později mohla směnit se zloději v zapadlé čtvrti. Zároveň ale musela dávat pozor na připlouvající lodě, protože hledala svého otce - a běhání od jednoho plavidla k druhému také trvalo nějakou dobu. Sice bylo poněkud naivní doufat v to, že by se Noční stín mohla objevit zrovna v tomhle přístavu, ale ona neměla prostředky na to, aby obrazila všechny další přístavy v Nescoře. A i kdyby, nikdy nebylo zaručené, že tam ta loď bude zrovna kotvit, mohla stejně dobře zrovna plout někde po širém moři a ona by o ni nezavadila ani pohledem.

I proto se musela soustředit spíše na praktické věci. Zatímco mířila do města, které se pomaličku probouzelo, vyhoupla se na polorozbořenou zídku u tržiště a svýma modravýma očima pozorovala to, jak trhovci začínali vykládat svoje zboží k jednotlivým stánkům, díky čemuž se jí brzy měla naskytnout příležitost ulovit si něco k snědku. Líně si protáhla paže, díky čemuž jí na rukách zacinkalo několik stříbrných náramků a ona na ně sjela pohledem. Možná by je mohla prodat... Ale ona měla hroznou slabost pro pěkné věci. Díky tomu, že měla tyhle cetky, cítila se pořád svým způsobem jako jedna ze sirén ze zátoky. I ty totiž schraňovaly nejrůznější šperky a drahé věci. Ona sice měla ten největší poklad na krku, ale to ji nezastavilo v tom, aby toužila i po jiných ozdobách.
při té myšlence vytáhla zpoza šatů řetízkové hodinky, které automaticky otevřela. Všechny tři ručičky se ani nehnuly, ale to pro ni nehrálo sebemenší roli. Pro ni bylo důležité to, co se skrývalo na jejich zadní straně. Zamyšleně prsty přejela po vyrytých iniciálech WP a hodinky zase zaklapla. Musela sehnat něco k jídlu, ideálně hned. Cítila slabost v břiše a potřebovala se do něčeho zakousnout, nemohla víc už čekat. Pokud by to udělala, riskovala by, že se jí udělá hůř a s tím by se těžko utíkalo.

Jakmile Kaele vyrazila na cestu, věděla, že její první zastávkou bude přístavní město Nisystä. Vždycky bylo jejím snem se na toto místo podívat, ačkoliv nebylo ničím zvláštní. Už nějakou tu chvíli byla na cestě a na takové štreky nebyla zvyklá. Proto ji už z těsných bot bolely nohy. Procházela se tak pláží, až jí přenádherné moře donutilo se zastavit a vychutnat si ten pohled, ačkoliv pospíchala. Kdyby sem přijela v letních měsících, chtěla by do města dorazit ještě dříve, než bude příliš velké horko, což by ji cestu znesnadnilo. Takhle si ale mohla dovolit krátkou pauzu.

Jak tam tak stála, nemohla se nabažit té čisté vůně moře, kterou zbožňovala. Dlouho neváhala, posadila se do písku a nechala se ovívat chladným větrem. Pozorovala moře, které jí vždy svým způsobem děsilo, ale přesto ho tolik milovala. Po chvíli odpočinku vstala, oprášila si kalhoty od písku a šla dál. Chtěla si trochu pospíšit, aby do města dorazila dřív, než v něm bude přelidněno. A cestou si libovala, jak krásně si zvolila čas, kdy na cestu vyrazit. V letních měsících by tady horkem skomírala, sluníčko by ji oslepovalo…

Brzy dorazila do města. Jak jím tak procházela, všimla si trhů. Protože tam takhle z rána téměř nikdo nebyl, dvakrát neváhala a zamířila tam. Prohlížela si, co tam tak zrovna vykládají za zboží, ale nic z toho ji bohužel nezaujalo. To, co ji ale zaujalo, byla mladá blondýnka, co zrovna seděla na zídce nedaleko ní a prohlížela si nějaký předmět, který držela v rukou. Vzhledem k tomu, že k dobrodružné cestě pro Kaele prostě patřilo seznamování s novými lidmi, se za ní bez dlouhého přemýšlení vydala.

Jak k ní šla, nabírala na nervozitě a o svém rozhodnutí začala pochybovat. Co když na ní začne křičet a vyjede na ni? Lidé jsou přece nevyzpytatelní! Měla sto chutí se otočit a utéct, ale už byla příliš blízko na to, aby si ta osoba ničeho nevšimla. Na pouhé dvě sekundy se zastavila a prohlédla si, co drží v rukou. Trochu se podivila, proč má ta blondýnka hodinky, které neukazují čas, ale dál nad tím nedumala, odkašlala si a oslovila ji: „Ahoj, já jsem Kaele. Ty tady žiješ?“ prohodila nervózně, snažíc se poznat, jak moc velkou náladu si povídat ta dívka má. A i když byla nervózní a vystrašená, snažila se vypadat alespoň trochu sebejistě. Nečekala dlouho a také si sedla na zídku, ale ne moc blízko k ní. Přeci jen stále nevěděla, co je ta dívka zač.

Byla připravená na opravdu ledacos, ale na to, k čemu došlo... Ani omylem. Ještě nikdy se jí nestalo, že by za ní jen tak někdo přišel a zničehonic ji oslovil - natož aby se rovnou i představil. Annelise zůstala na dívku hledět s viditelným zmatením, naprosto neschopná se rozhodnout, jak zareagovat. Měla v úmyslu někoho okrást, aby si ulovila jídlo, ale... Pak se zničehonic zjevila ta dívka - která se dokonce představila jako Kaele - a její plány byly slušně řečeno v čudu. Krást před někým rozhodně nemohla a navíc jí byla dlužná nějakou odpověď, když už nijak prozatím nezareagovala.
Co přesně ale na to měla říct? Žila tam? Ne, rozhodně ne. Ona žila někde trošku jinde, ale to říct nemohla. Otevřeně se přiznat k tomu, že přespávala ve vodách kousek od přístavu by rozhodně nebyla ta nejmoudřejší věc, kterou by mohla udělat. Vlastně by si tím nejspíš podepsala ortel, protože by ji dívka mohla dost dobře nahlásit tamním strážím, které nebyly zrovna dvakrát nakloněné vůči odlišným rasám. Natož pak ke křížencům, jako byla ona. A fakt, že měla za otce člověka by jí také nijak zvláště nepomohl, když o něm vůbec nic nevěděla. Neznala ani jméno... Jenom iniciály. A fakt, že byl pirát.

„Um... Zdravím,“ pronesla poněkud zmateně, než si prsty prohrábla svoje světlé kadeře a naklonila hlavu na stranu, aby si svoji společnici řádně prohlédla. Nevypadala nebezpečně, ale zdání mohlo klamat. Ani její matka se nezdála být nebezpečná, než poprvé rozpárala lidské tělo a hladově sežrala srdce nebohého mladíka, který spadl do zátoky plné sirén. Ne, ona o ostatních věděla svoje. Málokdo byl takový, jako se na povrch tvářil a ona se toho mínila držet, protože se nacházela v zatraceně nebezpečné situaci a nemohla si dovolit sebemenší přešlap. Už jednou ji vyhodili z místa, co považovala za domov. Nemohla dovolit, aby se jí to stalo znovu, podruhé.
„Těší mě, Kaele. Annelise. A ano, dalo by se to tak říct. Ne přímo tady, ale kousek odsud... Hledáš něco? Nebo někoho?“ Zvídavě pozvedla jedno obočí a sjela po dívce zkoumavým pohledem, pokoušejíc se odhadnout, kam ji zařadit. Nevypadala jako někdo z vyšší společnosti, ale kdo ví? Mohla se skrývat. Nebo také mohla být vyděděnec jako ona sama... Anebo také někdo úplně jiný. Anne v tu chvíli nebyla schopná vykoumat nic jiného, než že se k ní Kaele chovala poměrně přátelsky a zdálo se, že nemá žádné nekalé úmysly. To ji sice mátlo, ale nebránila se tomu. Nedalo se říct, že by byla nějak hrubě asociální, jen prostě neměla s kým navazovat vztahy, tak se o to nepokoušela. Tentokrát to ale někdo udělal za ní, čímž za ni vyřešil ten nevyřčený problém. A to bylo asi dobře.
„Nevypadáš jako někdo zdejší, pletu se?“ Dodala nakonec, než jí věnovala poměrně přátelský úsměv. „Cestuješ sama?“

Nikdy by netušila, že vlastně zamíří pryč od svého domova, natož takhle daleko, ale varování Desmonda s Breenou jí donutily se zamyslet a nakonec...Malý výlet nikomu uškodit nemohl. To si alespoň myslela předtím než se totálně ztratila a skončila v nějakém městě uprostřed něčeho. Cestou potkala pár dobrých tvorů, takže o jídlo měla naštěstí postaráno. Sem tam prošla i nějakými lesy a případně si něco natrhala tam, takže opravdu netrpěla žádným problémem co se cesty týkalo. Krom tedy jejího zabloudění někam do neznáma. To pro černovlasou vílu ale nebylo moc velkým problémem, její zvídavost byla opět větší než její opatrnost, takže si to bez dalšího rozmýšlení už drandila po ulicích města, nechávajíc za sebou udivené pohledy. Ne, to opravdu nevypadalo jako Stříbrný les. Královna by až takhle drastické změny neprovedla, protože ačkoli na tom místě bylo rušno, jednoduše to nebyl les. A to trochu nesedělo vzhledem k tomu, že už podle názvu to les být měl, ne?

Nakonec jí křídla zavedly až ke skromným stájím a ona by nebyla sama sebou, kdyby alespoň nenakoukla. Pohled, který se jí naskytl byl opravdu skvostný. Ve stáji za sebou stálo nejméně pět překrásných koní, což Safi nemohla jen tak ignorovat. Ti drobečkové museli na svobodu, ne se držet v klecích jako nějaká podřadná havěť. Nemusela se ani dvakrát rozhodovat, aby těm nebohým zvířatům otevřela dveře od jejich stájí a nechala jim volnou cestu. Jak byl zabraná to toho hrdinského osvobozování, ani si nevšimla, že se za ní do stájí přiřítila žena, jejíž výraz by se dal popsat všemi různými způsoby, jen ne šťastným. V ten moment i taková lehkomyslná víla jakou byla pochopila, že by odtamtud měla co nejdříve zmizet. Vyletěla proto v rychlosti do vzduchu a dopadla přímo na hřbet jednoho z tamních hnědáků.

Její plán v sobě měla ale i tak pár chybiček a než se nadála, nejela jen na koni. Cválala napříč městem na splašeném koni, snažíc se rukama zachytávat o všechno, co by jí pomohlo zbrzdit jeho běh. Byla ráda, že díky křídlům dokázala udržet rovnováhu, ale i ta se pomalu vytrácela, takže musela rychle něco vymyslet. Okolní lidé před zvířetem většinou uskakovali, ale přesto se jí povedlo bezpečně projet okolo dvou postávajících blondýnek. Potřebovala někoho, kdo uměl na koni bez sedla a uzdy jezdit, takže zkrátka čapla do sedla tu, která vypadala víc jako krotitelka koní. Málem ztratila poslední zbytky rovnováhy, ale naštěstí se jí podařilo nebohou blondýnku násilně nastrkat na hřbet před ní. Věnovala jí krátký pohled, než jí poplácala po rameni. ,,Ahoj! Jsem Safiya. A doufám, že umíš jezdit na koni. Je tvůj.” A s těmi slovy a vědomím, že koně nenechává samotného se konečně celá vznesla do vzduchu, mávajíc té neznámé cizince ze vzduchu.

Říká se, že cesty života a osudu jsou nevypočitatelné... Co se ale neříká, je fakt, že Aurora se občas podle všeho dost solidně nudí, protože se její bájné nitky osudů dokáží velice snadno napnout nebo zašmodrchat, takže se člověk velice snadno může ocitnout v naprosto šílené a bizarní situaci. Ideálně všechno dohromady, aby pocítil sílu bohů v maximální intenzitě, jelikož jinak by to nebylo ono.
Přesně to se honilo v hlavě Annelise v moment, kdy se v jejím zorném poli objevila víla na splašeném koni. Ta neobvyklá a silně nepravděpodobná dvojice se řítila napříč městem jako absolutně neřízená střela, lidé před nimi utíkali i uskakovali, jiní zase křičeli a nadávali... A kdesi v pozadí a dáli běžela zatraceně rozzuřená žena, co prskala jednu nadávku za druhou. Ty byly natolik peprné, že by se za ten špinavý repertoár nemusel stydět ani nejeden pirát, což Annelise v první chvíli přimělo se pobaveně uchechtnout, ale když už se chystala uhnout a stáhnout s sebou i Kaele, aby je ten kůň nepřeválcoval, zasáhla ona pověstná a nechvalně proslulá černá ruka zákona. Doslova.

Než se nadála, záhadným způsobem se ocitla na koňském hřbetu toho samého zvířete, co nechtěně terorizovalo ono přístavní městečko a jeho ne zrovna slavné tržiště. Jenže to Annelise ještě netušila, že víla, co původně koně ne zrovna úspěšně kočírovala, jí toho nebožáka předá jako nechtěné štěně a sama si odletí kamsi do rozbouřeného háje. V tu chvíli Annelise spustila takovou spršku ostrých nadávek v mateřském jazyce, že kdyby ji slyšel Vyysihua, nejspíš by se rozesmál nad ironií situace - ona totiž nevinně vypadající blondýnka využívající slova za jejíž použití by se styděla i populace sirén, působila skutečně k popukání. Co ale k smíchu rozhodně nebylo, byl fakt, že ona nebožačka na koni neuměla jezdit o nic lépe než ta zpropadená víla.
Proto se okamžitě předklonila a objala koně kolem krku, zatímco se modlila ke všem možným i nemožným bohům, aby ji ochránili před vypovězením srdce, které jí v danou chvíli bušilo jako kostelní zvon. Měla vážně co dělat, aby se na koni udržela, jelikož se nikdy neocitla ani v sedle, natož pak na neosedlaném a vyplašeném koni - ale zatímco její nový společník zběsile běžel dál a ona se ho pokoušela mezi jednotlivými nadávkami marně uklidnit a přimět zastavit, ocitla se před nimi zídka ohraničující jeden z honosných domků v centru městečka a než Annelise stihla opět jakkoliv zareagovat, kůň přehodil na absolutně brutální brzdu, aby nenarazil. Díky tomu se blondýnka okamžitě ocitla ve vzduchu a přeletěla zídku z bílého kamení, ocitajíc se v menší, avšak značně honosné zahrádce. Tam velice příhodně padla do relativně mělkého jezírka plného leknínových poupat - a když se konečně vynořila zpoza vody, jeden z těch velkých zelených listů měla na hlavě, s nádherně světle růžovým poupětem přesně ve středu, takže celá rostlina působila jako nepodařený přírodní klobouk.
„Hökke,“ sykla pěkně nasupeně, než vztekle pleskla rukou do vody a začala se brodit ven, shazujíc ze sebe jednotlivé šlahouny leknínů a ždímajíc si promočené vlasy. Nebylo žádným překvapením, že byla docela dost i od bláta, ale co bylo nejhorší byl fakt, že ji všechno příšerně bolelo a nohy jí skoro vypovídaly službu.
To se ukázalo být dosti velkým problémem, když konečně vylezla ven z jezírka a všimla si jakési ženské postavy stojící na verandě u nedalekého domku. Ta na ni upřeně zírala a Annelise se okamžitě zarazila, než nasadila rádoby nevinný úsměv a pokusila se jí zamávat ve snaze ji uklidnit, ale to už ona osoba začala vykřikovat cosi o vloupání a Anne frustrovaně zaúpěla, vrhajíc se zpět směrem k zídce. Ta sice nebyla nijak vysoká, ale každý výskok a pokus o zachycení se ji bolel jako čert, takže když po několika minutové snaze konečně zvítězila a podařilo se jí přelézt zpět na druhou stranu a následně přepadnout dolů na pěkně tvrdou kamennou dlažbu, opět si neodpustila peprnou nadávku.
„Hej, ty!“ Křikla na vílu vznášející se opodál, zatímco se pokoušela rozlámaně zvednout ze země, aby jí to mohla jít náležitě vytmavit.
„Co to k čertu bylo?“

Ačkoli ona sama z toho koně již sesedla, stále tu neznámou pozorovala. Z jejího pozorování usoudila, že měla raději vzít tu druhou dívku, protože tahle byla v jezdění mizerná. A nejen ježdění bylo její slabou stránkou, jak se ukázalo. Nad tím jazykem a nadávkami musela víla jen kroutit hlavou a otvírat ústa v údivu. Ta žena jistě nebyla ani jezdkyně a dokonce ani dáma. Byla krásná, to musela Safi uznat, ale nebyla dámou. Ani by se nedivila, kdyby jí pod tváří vykoukly vousy/ chlupíky a ona by se ve skutečnosti proměnila do nějakého oplzlého piráta. Tmavovláska se nad celou tou situací musela ušklíbat, zvlášť po té scéně s jezírkem plným leknínů. Díky tomu také usoudila, že by z ní oplzlý pirát nebyl, protože kdyby měla vousy, už dávno by se to ve vodě projevilo, to bylo přece naprosto jasný. Její zvědavost byla silnější než ona a tak místo toho, aby před svým problémem utekla jako každý jiný člověk, ona jen zvídavě sledovala tu blondýnku utíkat ze zahrady. V jeden moment jí napadlo neznámé pomoci a sletět pro ní, ale bohové moc dobře věděli, že její křídla by neunesla dvě osoby naráz. Možná nějaké malé dítě, ale ne dospělou osobu. Zalitovala, že si z toho děsivého panství nevzala víc prostěradel. To by potom mohla té pokřikující ženě nějaké hodin na hlavu a bylo by po problému.

Po tom co jí neznámá oslovila, zmateně se otočila a snesla se dolů. ,,Jmenuju se Safiya! Slyšíš, Safiya!” Zavztekala se rádoby v uraženém gestu. ,,To mi připomíná, že tvoje jméno ještě neznám. Kdopak jsi?” Pokusila se o nevinně vypadající výraz, ale jak očekávala, ani to blondýnku před ní neuklidnilo a dál se tvářila jako služebnice Crännäris po plážovém koupání. ,,Darovala jsem ti koně! Nemůžu za to, že ti zmizel...” Nervózně si namotala pramínek černých kudrnatých vlasů na ukazováček, zatímco se zhoupla na špičky a zpátky. ,,A aby věděla, já---” Ani nestihla tu větu doříct, protože nedaleko spatřila jednu postavu, která byla snad ještě naštvanější než sama blondýnka. Majitelka těch koní si to kráčela přímo k nim a propalovala nebohou vílu takovým pohledem, že kdyby pohledy mohly zabíjet, byla by už desetkrát mrtvá. ,,Jejda...Teď...Jsi socha!” Vyhrkla ze sebe než se přemístila za nebohou blondýnku, křečovitě se prsty chytajíc látky jejího oděvu.

Bohové. Všechno šlo solidně do hajzlu už předtím, ale vážně si od toho dne slibovala něco víc než zkaženou loupež - a to dokonce nadvakrát! - nechtěnou adrenalinovou jízdu a následný nedobrovolný let. Tu vílu jí byl doslova Vyysihua dlužen. Potřebovala vážně nutně sehnat něco k jídlu a ideálně se připravit na přesun do dalšího přístavu, ale už od samotného rána jí vůbec nic nevycházelo. Nepodařilo se jí nic ukrást, neměla dostatek peněz na vyjednávání a už vůbec nevěděla, kterým směrem se vydat. S hledáním otce vlastně ani trošku nepokročila, byť znala alespoň jeho loď. Jak měla ale u všech mořských potvor vystopovat loď, která se mohla plavit doslova kdekoliv okolo celičkého kontinentu? Neplavala tak rychle, aby se mohla vyrovnat mořeplavcům a jejich lodím, ani neovládala schopnost létání, aby mohla napříč moři a oceány hledat s rozhledem z výšky. Víceméně jí už dávno mělo být jasné, že svého otce nikdy nedopátrá, ale... Bez toho by neměla nic. Nezbylo jí vůbec nic, neměla domov, neměla rodinu, neměla ani žádné zázemí. Najít muže, co jí dal život, byla její jediná šance, jak se vyhrabat ze dna.

„Safiya, huh? Tak mě dobře poslouchej, ty cácorko. Tedy, chci říct Safiyo,“ odvětila s náznakem jízlivosti v hlase, protože byla doslova připravená ji odtáhnout ke kašně a utopit ji tam, jak moc popuzená byla. Všechny její denní plány díky tomu jejímu výstupu šly pěkně do háje a ona musela velice rychle přehodnotit celou svoji situaci, protože se ocitla ještě víc v nemilosti, než kdykoliv předtím. A to ji ještě nenačapali, jak někomu vybírá kapsy a vykrádá se pryč jako odliv.
„Annelise. Darovala koně?! To si snad děláš legraci!“ Nevěřícně několik vteřin tu tmavovlasou vílu propalovala očima, než povolila ten rozlícený výraz na svojí jinak vcelku půvabné tváři a frustrovaně si povzdychla, protože se zdálo, že to myslela naprosto upřímně. Doslovně, nezamýšlela tu katastrofu, co se stala. A to Anne poněkud odzbrojilo, protože si v duchu musela pokládat dost tíživé otázky: jestli se takhle do potíží dostává často, nejspíše lítá v ještě horších potížích, než ona sama. A to bylo něco, co si brala k srdci, protože byla nenapravitelná potížistka už od narození.
„Cože? Počkej, co to-“ Zamumlala zmateně, když se za ní Safiya skryla. Když upřela pohled před sebe a setkala se s očima ženy, z níž div nemetaly blesky, velice rychle pochopila. Podle všeho šlo o pěkně nakrknutou majitelku ukradeného koně... Který už nejspíše stihl z náměstí zmizet, protože byl ze všeho tak vyplašený, že by byl zázrak, kdyby už dávno nebyl za humny.
„Tak hele, dámo. Stojíte nám v cestě, co kdybyste laskavě uhnula?“ Odvětila nepopiratelně provokativním tónem k ženě stojící naproti a než stihla zareagovat, silně ji nakopla do holeně, popadla jednou rukou Safiyu a druhou té nebožačce strhla z krku stříbrný řetízek s jakýmsi kamenem, načež se dala společně s vílou na útěk.
Ignorovala další pokřikování za jejich zády - na označení zlodějko a provolávání typu „zastavte ji!“ už dávno nereagovala - místo toho se jen na pár vteřin obrátila dozadu na okradenou a škodolibě se poušklíbla, když ji spatřila zhroucenou na zemi, jak se drží za nohu.
„Doufám, že mi věříš, protože od teď jsme spolupachatelky,“ oslovila Safiyu s náznakem pobavení v hlase, zatímco ji držela za ruku a znale probíhala napříč uličkami města, míříc směrem k cestě ven.

,,Ale já tě poslouchám celou dobu...” Namítla pisklavě, dávajíc ruce v bok. Safiya přeci nemohla za to, že Annelise neuměla jezdit na koni. Když jí už nepozorovala jen ve splašené situaci ze hřebu koně, mohla si jí náležitě prohlédnout, což taky udělala. Nikdo jí to nemohl mít za zlé. S tak obrovskou zvídavostí už od přírody se prostře nemohla otočit a nic nedělat. Vlastně by se mohla otočit a utíkat, ale dle výrazu Anne jí bylo jasné, že by moc daleko neutekla než by jí zase chytila a tentokrát jí hodila tomu koni rovnou pod kopyta. ,,Kdybys se tolik nečertila, byla bys opravdu překrásná...” Zamumlala, ztracená v myšlenkách. Pro Annelise možná nevychovaně začala dívku obcházet a pozorně si jí prohlížet. ,,Vypadáš bohatě...Jako hodně bohatě. U Aurory...Ty jsi princezna? Musíš být princezna. Je mi ctí vás poznat, výsosti! Jste lidská princezna? Víla nejsi, to bych tě znala. Jsi drak? Nebo zapomenutá princezna T’ealh?” Ani se nepozastavila a chrlila na nebohou dívku jednu otázku za druhou, naprosto přesvědčená o jejím urozeném původu. Vždyť to dávalo naprostý smysl. Ty šperky co měla u sebe rozhodně nepatřili jen tak někomu a s takovou nedbalou elegancí se museli nést jen a jen princezny. Náhle se zastavila na místě, strnula a její obličej se zbarvil do bíla. Jestli naštvala princeznu, mohla mít opravdu veliký veliký a jako veliký problém. ,,Ublížíš mi za toho koně?” Nejistě začala žmoulat rukávy svých rozevlátě lehoučkých šatů. Dělala to většinou, když byla z něčeho nervózní. Její šaty byly proto většinou lehce pomačkané a i když si za to Safi mnohokrát nadávala, situace jako tahle se na ní lepily jako komáři na světlo, bohové věděli proč.

,,Pssst, Sochuj!” Špitla na Anne po tom co se dožadovala vysvětlení na její schovávání se za ní. Blondýnka byla vyšší než ona, takže tu byla šance, že kdyby byla majitelka koní slepá, možná by jí mohla přehlídnout. To se ale bohužel nestalo a ta dáma si to nakráčela až k nim. Chytla se Anne ještě pevněji, doufajíc že jí kvůli svému rozhořčení nevydá na milost té ženě. To co přišlo potom ale ani v nejmenším nečekala. Annelise oslovila tu starší ženu s takovou sebejistotou a kuráží až Safiye spadla brada dolů a ona tam zůstala stát s mírně pootevřenými ústy a vykulenými očky. Takže její odhad byl správně a Annelise musela být princezna. Jinak by si něco takového dovolit nemohla, ne? ,,Heeeeh? Po-Počkej!” Než se nadála, blondýnka nakopla tu nebožačku do holeně a aby toho nebylo málo, odcizila si i její náhrdelník. A chudák Safiya v tom letěla s ní. Doslova letěla, protože stisk Annelise byl na její vkus až moc pevný a kdyby se pokusila běžet po svých, jistě by jí nestačila a ona by jí tu ruku uškrtila. ,,Počkej, Počkej, Počkej! To-Tohle nemůžeme! Annelise! Musíme se omluvit! Tohle není správně!” Vrtěla hlavou a snažila se z jejího sevření vykroutit. Po chvíli ale přestala, neboť jí ta podivná princezna označila za spolupachatelku. ,,Spo-Spolupachatel? Já? Ale...Ale, Ale!” Pokusila se protestovat, ale po krátkém ohlídnutí dozadu a spatření několika ne zrovna přátelsky vypadajících týpků co měli nejspíše představovat stráže nakonec utnula svoje protesty a se svěšenou hlavou ještě přidala do kroku spolu s blondýkou. Strach z toho co by jí udělali ti týpci byl silnější než chvíle běhu.

Sama o sobě byla velice rozporuplná a chaotická osobnost, ale to se absolutně nedalo srovnávat s tím, co v její hlavě rozpoutala ona víla. Anne se tak nemohla rozhodnout nad tím, jestli ji víc chce doopravdy utopit, začít královsky ignorovat nebo blíže poznat, protože i navzdory částečné otravnosti byla nepopiratelně zajímavá.
K její smůle nedostala dostatek času na to, aby mohla zjistit co přesně v ní převládá - to už se totiž Safiya pustila do proudu slov a blondýnka tak měla potíže vůbec řádně pochytit to, co jí bylo řečeno. Nejvíc ze všeho jí v hlavě vystupovala ta sladká domněnka, že se jednalo o někoho z královského rodu, ne-li snad přímo princeznu. Kéž by tak věděla... Annelise sice měla šlechtické jméno díky původu svojí matky a jejímu smyslu pro sentimentalitu, ale tím to tak nějak haslo. Pocházela z prostředí, které mělo do královského až hrůzně daleko. Matka zešílela a stala se sirénou, otec byl celý její život pryč... A byl to pirát. Byť by tedy Anne velice ráda nosila na hlavě nějakou krásnou korunku, neměla ani příjmení, natož aby se mohla ohánět svým postavením a bohatstvím.

„Ano, jsem princezna, Safiyo. Ale tiše, dobře? Neměla bych být takhle ve společnosti bez doprovodu, mohla bych mít potíže.“
Postupně obrátila z té zdánlivé hostility v nepatrný úsměv, když ji označila jako princeznu. Sice k ní měla asi stejně blízko jako chaluha k růži, ale nemohla si pomoct. Komu by to také nepolichotilo, však? Snažila se působit alespoň trošku hezky a elegantně, milovala všelijaké cetky a ozdoby a být princeznou by se jí vážně docela líbilo, o tom žádná. Nemluvě o tom, že od Safiyi cítila i určitý obdiv, jež si nejspíše zkrátka vysnila, ale i to ovlivňovalo její chování a přístup - a to značně k lepšímu.
Ráda vodila lidi za nos, protože to měla tak trošku v krvi. Věděla sice, že to od ní bylo špatné (ale její morální kompas byl přinejmenším silně vychýlený) a také i fakt, že se to mohlo v důsledku pěkně rychle a ostře obrátit proti ní a bodnout ji do zad, ale byla ochotná ten risk jednoduše podstoupit. Proč také ne? Hodilo se jí to.
„Ne. Ale měla bych tě varovat, že takhle se koně rozhodně nedarují,“ dodala nakonec a rty se jí pomalu zvlnily v náznak pobavení, jakým se pokoušela víle nabídnout neurčitou formu smířlivosti.

Docela očekávala, že to nevezme až tak zle, když už očividně ukradla koně, ale... Podle všeho se v ní docela dost zmýlila, což bylo velice nepříjemné. Na druhou stranu: nemohla ji prostě jen tak pustit a nechat ji napospas té rozzuřené ženě a beztak už i zástupu městské stráže, protože by se s ní rozhodně nemazlili. V lepším případě by skončila ve vězení, v tom horším... Nechtěla na to ani myslet.
Místo toho pevně držela její ruku a běžela jako o život, aby je obě dostala pryč z dohledu a tím pádem i z bezprostředního nebezpečí. Chvíli to trvalo, ale jakmile vytáhly paty z hranice města a Annelise zamířila směrem k pobřeží s většími skalisky, mohly se konečně zastavit a popadnout dech.
„Neber si to zle, Safiyo,“ pronesla mezi nádechy a výdechy, než se zády opřela o jeden z černých a velkých balvanů stojících na pomezí půdy a písku, nedaleko od břehu moře. To jemně omývalo hranici pevniny a vodní masy.
„Toho koně si ukradla, však? Kdybych se té ženské nezbavila, odtáhli by tě do šatlavy. A věř mi, že vážně nechceš vědět, co se děje nelidským kriminálníkům na podobných místech... Natož pak vílám. Takže nemáš zač, zachránila jsem tě. Ber to jako dárek za toho koně.“
Na krátký moment jí věnovala co možná nejpovzbudivější úsměv, než se posadila na zem a natáhla nohy, které bolely jak čert. Nesnášela běhání, ale copak měla dělat? Bylo to uteč nebo skonči. A tentokrát v tom ani nebyla sama, což byl... Zcela nový a neznámý pocit.

Ani jí nepřekvapilo, že měla ve skutečnosti pravdu. Pravdou bylo to, že jí představa setkání se samotnou princeznu natolik nadchla, že po zbytek jejich konverzace pohlížel Safiya a Anne jako na samotnou Auroru, ačkoli bylo nanejvýše pošetilé srovnávat smrtelníky s bohy. Naštěstí se nad ní právě Aurora a její nitky osudu slitovali a ona neskončila někde hozená v jámě za to, že si dovolila princeznu popudit. Ani ona ale nebyla úplný svatoušek, vzhledem k faktu že sama porušovala pravidla a toulala se venku bez dozoru. ,,Jistě, výsosti.” Spiklenecky na ní mrkla než jí věnovala poněkud nešikovnou poklonu. ,,Tvoje tajemství je u mě v bezpečí.”
,,Opravdu? Jak bys darovala koně ty? Totiž...Na severu jich moc není a když už nějakého potkáš, má jezdce. Ale tenhle žádného neměl, víš? Mohl se darovat.” Pokusila se jí krátce vysvětlit jak fungovali její myšlenkové pochody. Napadlo jí, že by se měla zeptat dokud byl čas. Moc lidí doma nepotkávala a ti poslední jí kapku vyděsily těmi znepokojivými řečmi. A ačkoli byla Safiya jindy důvěřivým tvorečkem, část její mysli jim stále nevěřila. Nikdo nemohl být až tak zlým člověkem.

Na princeznu měla Annelise docela zvláštní zvyky a chování, ale možná to tmavovlásce připadalo zvláštní jen protože měli lidé jinou kulturu. Ona se na moc místech nezastavovala a prakticky za svůj život navštívila pouze Stříbrný a Mrtvý les. Obě místa měly svá kouzla a obě byla nádherná, ač na její vkus byl Mrtvý les příliš osamělý. Nakonec tedy návštěva jejích sester v lese nemusela být vůbec špatným nápadem. Kdo mohl vědět, že se to celé zvrtne a ona se ztratí v lidském městě a potká někoho tak urozeného. Zvědavé a nechápavé pohledy lidí si vykládala tak že viděli běžet svojí princeznu s nějakou cizí vílou. Lidé na ní zírali i když byla předtím bez Anne i koně, ale ne nepřátelsky. Až na tu dámu ze stáje, všichni z toho města se zatím zdály v rámci možností přátelští a víla se tam cítila dobře.

Nebyla na běh ani trochu zvyklá, takže když se už konečně ocitli v bezpečí, tmavovlasá víla byla snad ještě vyčerpanější než Annelise i přes fakt, že většinu času nepoužívala svoje nohy. ,,Nechtěla jsem ho ukrást ani nic podobného... Jen jsem mu chtěla dát svobodu, víš?” Nadhodila, zatímco se opřela o tu stejnou skalku jako ona. ,,Zachránila jsi mě?” Zopakovala po ní lehce zmateně , než se jí po chvíli rozšířily očka jakoby jí právě došlo co se před chvílí stalo. ,,Zachránila jsi mě! Já věděla že máš dobré srdce, Annelise!” Vypískla než se během nepatrné chvilinky na nebohou blondýnku pověsila jako orangutaní mládě kolem své matky. ,,Mimochodem...Netušíš kudy do Stříbrného lesa?”

Měla by se za sebe stydět. To, co té nebohé dívce provedla... Tak sprostě a nečestně jí lhala, i když si byla vědoma její čisté a slepé důvěry. Na druhou stranu si zkrátka nedokázala pomoct, když už ji takhle krásně oslovila a evidentně tomu důvěřovala... Ráda by byla princeznou. Celý svůj život měla nic, zhola ale vůbec nic. Nemohla počítat rodinu, zázemí, ani bezpečí nebo životu potřebné věci. Musela bojovat o všechno jako zvíře, takže ano, částečně v hloubi svojí pošramocené duše naivně snila o tom, že by se jednoho dne mohla dostat do vyšší společnosti a mít o život postaráno. Líbilo by se jí nosit krásné šaty a nejrůznější šperky, upravovat si vlasy, vypadat půvabně... A hrát ty nebezpečné hry, pletichařit. Dokonale by se na to hodila, o tom nepochybovala. Jenže nikdo nesbíral náhodné blondýnky po ulicích, aby je vyzvedl do světa plného blahobytu.

Už se jí stala spousta zvláštních věcí, ale ještě nikdy nenarazila na vílu, co darovala CIZÍ koně úplně CIZÍM lidem a myslela si, že když to splašené zvíře nechá do někoho málem vrazit, byl do dárek. Byly všechny víly takové? Matka se o vílách zmiňovala a div přitom neplivala jed, což Annelise nikdy nepochopila, ale pravdou bylo, že její matka byla napůl šílená dost možná už dlouho před tím, než ji vyhostili.
Blondýnka ale vůči té zvláštní společnici necítila žádnou zášť, ani potřebu se jí vysmívat. Vlastně se cítila docela... Nepatřičně. Ne, že by se začínala stydět, ale nějaký ten tichoučký hlásek svědomí se v ní přeci jen začínal ozývat. A ona se chtěla omluvit.

„Ne, Safiyo... Takhle se koně nedarují. Vypadá to, že nebyl ani tvůj, to... To se nedělá. Můžeš darovat jen to, co je tvoje - a když už chceš někoho obdarovat, je lepší toho koně odvést v klidu. Ale musím uznat, že tvoje dobrosrdečnost je nevídaná.“
Povzbudivě se na ni pousmála, než se zhluboka nadechla a ohlédla se na moře kousek od nich. Byla v pokušení se vrhnout do těch napěněných vln a pokusit se alespoň trošku uklidnit, když už měla zpackaný den, ale... Před Safiyou nemohla, bohužel.
„To si... Nemyslím. Nemám dobré srdce, taková věc náleží opravdu velice, velice dobrým lidem. Taková já myslím nejsem, ale ty jsi. Cestu do Stříbrného lesa?“
Obočí jí nepatrně vyjelo nahoru a ona se ohlédla na opačnou stranu od moře, zvažujíc svoje možnosti. Věděla, kde ten les ležel. Přeci jenom u sebe nosívala mapu kvůli přístavům, mohla by ji tam zavést. Možná...
„Nikdy jsem tam nebyla, abych pravdu řekla... Ale mohla bych tě tam odvést, mám mapu. Spěcháš hodně? Je to docela kousek cesty, když člověk jde po svých.“

,,Tak takhle to u vás funguje! Takže teď je ten náhrdelník tvůj a můžeš ho darovat? Ta žena ale nevypadala, že by ti ho darovala? Nebo ti ho darovala i s takhle kyselým výrazem? Protože darovanému koni se na zuby nehledí! Stejně jako se nehledí na okolnosti, to jsou jako ty zuby, víš? Protože někdy můžou být zuby jediná okolnost. Slyšela jsem, že vodní mají kromě krku zuby žraloků, pokud nějakého porazí. Netuším co je na tom pravdy, nikdy jsem žádného nepotkala. Oni nemají rádi zimu, co tak vím. Vlastně...Víly taky nemají rádi zimu. Pokud nejsou jako já. Já jsem sněžná víla, víš? Pokud ti někdo ublíží, zmrazím mu nos!” Zvolala nadšeně po svém monologu o zubech a koních, který nejspíše nikomu, kdo nebyl Safiya, nemohl dávat smysl.

,,Ale zachránila jsi mě! Myslím, že kdybys nebyla dobrým tvorem, nezachránila by jsi mě. Alespoň, tak to funguje, ne? Takže jsi i skromná! To se u šlechtičen jen tak nevidí, natož u princezen. Jsi vskutku divoký a zvláštní úkaz, výsosti. A lichotíš mi, Annelise. Opravdu mi lichotíš. Většina lidí si myslí, že jsem otravná. To potom bolí, víš?” Jak vedle ní seděla, bezmyšlenkovitě jí položila hlavu na rameno a hodila rychlý pohled po blondýnce, zda jí to gesto nevadí. Safiya byla už odjakživa přítulným stvořením a vřelými gesty nešetřila, pokud vyloženě nemusela. Většinu času tak byla na ostatních pověšená jako mládě koaly. ,,Ty bys tam šla se mnou?” Okamžitě vyskočila na nohy. ,,Jako až tam? Opravdu?! To by bylo fakt skvělý! Mohly bychom hrát hry a vzájemně se poznat. Páni...Měla jsi někdy kamarádku? Já nikdy neměla kamarádku! Budeme na cestě kamarádky? Můžeme si vzájemně zaplétat vlasy a...A tak, víš? Jako dvě neohrožené cestovatelky!” Nejspíše by mluvila i dál, ale než stihla začít novou větu, zarazila se a hodila po své společnici zamyšlený pohled. ,,Nebudou tě doma shánět? Nejsi náhodou kvůli svému postavení důležitá? Nebo...ty utíkáš?!”

Ta dívka byla naprosto ztracená. Jak mohla probohy fungovat v podobně zvráceném světě, v jakém obě žily? Annelise si nedokázala vysvětlit jak bylo možné, že ji ještě někdo neunesl, neznásilnil nebo třeba nezabil. S takovou sladkou naivitou byla naprosto perfektní adeptkou pro potenciální oběť. Takové hledala spousta pochybných existencí: a ona musela s troškou sebezapření přiznat, že se svým způsobem řadila k nim. Okrádala lidi, občas někoho také trošku pocuchala, ale Safiya...
Za normálních okolností jí nedělalo problém lhát jako když tiskne, konec konců to měla v krvi. Ale s ní zkrátka nedokázala pokračovat v podobné šarádě, protože jí ze sebe samotné začínalo být neskutečně zle. Nemohla jí to udělat. Přeci jen evidentně nakonec měla nějaké to svědomí, ačkoliv se ho pokoušela posunout až úplně dozadu do hlavy a zapomenout na jeho existenci, protože to bylo snazší.

„Ne, um... Safiyo,“ nadechla se zhluboka, než zastrčila náhrdelník do svojí tašky přes rameno a popošla k víle tak blízko, aby jí mohla položit obě dlaně na ramena a pohlédnout zpříma do očí.
„Jsi tak... Čistá, nevinná. Stydím se za sebe, tfuj.“ Povzdychla si, než nasadila tak nějak napůl omluvný a napůl povzbudivý úsměv, nejistá jestli se snažila povzbudit samu sebe nebo nebohou vílu před sebou.
„Ne, takhle to nefunguje. Ten náhrdelník jsem jí ukradla a neměla jsem na to právo. Tedy... Podle společnosti, samozřejmě. Já se neřídím stejnými pravidly jako ostatní, víš? A s těmi zuby žraloků máš pravdu napůl, dělají to jenom muži od sirén.“
Nepatrně si skousla spodní ret a nakonec Safiyu opatrně objala kolem ramen jednou paží, než se dala do pomalé chůze, aby se společně mohly vzdálit trošku dále od moře, které pro ni stále představovalo až příliš velké pokušení na to, aby tam mohla dál postávat.
„A nejsem princezna jako princezna... Já, nemohla jsem si pomoct a trošku zatloukla. Můj otec je pirát, Safiyo. A matka byla sice šlechtična, ale... Pověz mi. Jak vnímají víly vztahy mezi svými a cizími? Protože moje matka... Ona byla vodní, z vysoce postaveného rodu, víš? A otec jenom prachobyčejný pirát. Podle všeho byl šarmantní a tak, ale našemu druhu na tom v důsledku nesešlo. Matka musela odejít a časem mě vyhnala, takže musím krást, abych nějak přežila, než najdu otce. Mrzí mě... Nechtěla jsem si to přikrášlovat, omlouvám se.“
Nakonec pomalu stáhla ruku a krátce pohlédla víle do očí, než s naprosto upřímným proviněním sklopila pohled k zemi a přejela špičkou jedné boty v mírně navlhlém písku. Styděla se za sebe, doopravdy. A snad poprvé ve svém životě to dávala jasně najevo, nebránila se tomu. Brala to jako svoje pokání.
„Kamarádku? Ne... To jsem nikdy neměla,“ zavrtěla hlavou, zatímco se jí v očích zaleskl náznak smutku. „Vyrůstala jsem v zátoce se sirénami. Ty nejsou zrovna ukázkový materiál na přátelství... A když máš nečistou krev a nejsi ani pořádně člověk, lidé tě nikdy nevezmou. Nechtějí s tebou mít nic společného, pokud tě nechtějí zneužít. Takže ne... Nikdy jsem kamarádku neměla. Ale moc ráda bych to napravila, opravdu. Moc ráda tě dovedu do Stříbrného lesa a pomůžu ti se tam dostat v bezpečí. Můžeme si krýt záda, co říkáš? Dvě dívky na dobrodružné cestě!“
Propuklo v ní naprosto nefalšované nadšení, ačkoliv se stále dost obávala reakce, jakou by Safiya mohla mít. Věděla, že si to podělala jen a jen ona sama a mohla si za to, ale... Doufala, že jí odpustí.

,,Huh?” Ani si nevšimla, kdy přesně se atmosféra kolem nich proměnila ve vážnou a jejich konverzace začala být seriózní. Před chvíli měly co dělat aby utekly, pak se spolu trochu ponořily do filozofie a probíraly přiměřené chování. Pak přišla další moudra a nakonec i trochu vtipkování, takže se v tom Safiya úplně a dočista ztratila. Teprve až když jí Annelise položila ruce na ramena, černovlasá víla zvedla hlavu a taktéž se pokusila o ten nejvážnější výraz, který dovedla. To ale nakonec dopadlo tak, že se spíše ksichtila, než-li byla připravena řešit důležitá témata. ,,Copak se děje?”
,,Nevinná? Jakpak to myslíš? Čistá...No, snažím se dodržovat osobní hygienu, víš? Ale neboj se, nemusíš se za sebe stydět. Taky jí můžeš dodržovat, Anne.” Kývla na blondýnku před sebou, jako kdyby byla její babča, která jí dávala rozumné rady o životě. Jenže jak to tak vypadalo, místo toho aby spolu vedly konverzace o osobní hygieně, vytasila se Annelise s něčím kompletně novým. ,,Ale já vím, že jsi ho ukradla, Annelise. Jinak bychom neutíkaly, viď? Pokrčila rameny a bez jediného mrknutí oka se od ní odtáhla. ,,Tedy...Nebyla jsem si jistá. Ale ty jsi mi to potvrdila.” Znovu pokývla hlavou a založila si ruce v bok, jako pravá káravá manželka, která přichytí svoji polovičku plížit se domů pozdě v noci. Když jí Annelise dala paži kolem ramen, jen si odfrkla, ale znovu se již neodtáhla. Možná byla pohoršená a načuřená víla, ale v té samé chvíli byla velice mazlivým naštvaným tvorečkem, takže se prostě nechávala odvést zpátky od dál od moře. Nemohla se na Annelise zlobit a ve výsledku se vlastně ani zlobit nechtěla. To co udělala bylo sice špatné, ale zároveň jí i přes víliny protesty táhla za sebou, aby se jí náhodou nestalo něco zlého. A to byla dobrá věc, nebo ne?

Čím déle na ní koukala, tím více se její naštvaný výraz mírnil, až nakonec zmizel úplně. Ve výsledku za to Annelise nemohla. Ne, nezlobila se na ní. Zvlášť když blondýnka myslela svojí omluvu upřímně, tentokrát si na nic nehrála. ,,Netuším, zda to tak mají ostatní víly, ale mě nevadí, že jsi taková. Jsi rovnocenný tvor stejně jako všichni ostatní, nehledě na původ, Princezno.” Schválně tam nechala to oslovení, ne náhodou, ale zkrátka jí to přišlo příhodné jako hezká přezdívka. Hodila se na ní. ,,Ale stojím si za tím, že bys to té dámě měla vrátit. Možná to bylo poslední památka po zesnulém nebo něco takového. Nemůžeme lidem věci brát, aniž by nám je darovali. Možná, že kdybys hezky poprosila, dala by ti ho sama.” Aby to nevypadalo, že si její omluvy neváží a pouze jí peskuje, Safiya chytla blonďatou dívku za ruku, ukazujíc povzbudivé gesto. ,,Páni! Jsi trochu yialadri?! To je hustý! Ještě nikdy jsem nekamarádila s nikým z vodního národa! Moc ráda s tebou půjdu, Annelise. Ale nejdřív bych to vzala přes město. Ukážu ti jak se dá obstarat jídlo, aniž bys ho někomu musela odcizit nedobrovolně. Co na to říkáš, princezno?” Pousmála se na nejistou blondýnku, načež vlastně i bez jejího souhlasu vykročila zpátky k městu.

Nic nedávalo smysl. Všechno kolem ní plulo nesmyslnými směry, v hlavě jí pískalo a chtělo se jí křičet. Ano, byla špatná. Podělala to, to rozhodně... Ale bohové, byla Safiya doopravdy skutečnou bytostí nebo jenom ztělesněním jejího svědomí? Protože přesně takhle to působilo. Ta dívka byla natolik hodná, naivní a trošku... Zvláštní, že si to Annelise jinak zkrátka vysvětlit nedokázala. Nejvíc ji ale mátlo její protiřečení: sama ukradla koně, uvědomovala si to?

„Já... Děkuju, vážně. Neskutečně si toho vážím, Safiyo,“ pronesla nakonec, když se napětí mezi nimi postupně uvolnilo a víla ji nakonec dokonce oslovila tou rozkošnou přezdívkou, která Annelise dost viditelně polichotila, jelikož její tváře nabraly mírně narůžovělý podtón.
„Vrátit? Bohové, jenom to ne. Když se tam vrátíme, odtáhnou nás do šatlavy a budou nám chtít useknout ruce,“ ošila se chladem, než rázně zavrtěla hlavou.
„Na to je teď moc pozdě, bohužel. Jsme pro ně černé ovce, nemazlili by se s námi. Lidé neodpouští podobné věci, víš? Alespoň ne lidem jako jsme my dvě. Kdyby šlo o někoho bohatého a vlivného, tak by to problém nebyl, ale... My pro ně nic neznamenáme. Tedy, v současnosti jen potíže.“
Překvapilo ji, s jakou lehkostí a nadšením vzala odhalení jejího původu. Většina víl údajně vodní neměla zrovna v lásce... A vodní to docela dobře opětovali, pokud ten pasivní konflikt rovnou nezačali - což byla popravdě řečeno Annelisina teorie. I přesto ji to ale zaskočilo, protože Safiya to nevzala jen v klidu, ale působila vážně nadšeně, jako kdyby to bylo něco úžasného a pěkného. Jak to? Být hybrid bylo přeci špatné. Jak z toho mohla mít takhle dobrý pocit?
„Já... Asi bych to úplně neriskovala. Raději bych se stavila v některé z dalších vesnic nebo měst, co jsou nedaleko odsud. Tam by nás opravdu odvedli do vězení - a bohové, dopadly bychom hodně zle. Jsi moc hezká na to, aby toho nechtěli zneužít. A to nemůžu dopustit, Safiyo. Mohly bychom tedy raději vyrazit na cestu a sehnat něco k jídlu přitom? Slibuju, že už nebudu nic krást. Čestné slovo.“
Pro posílení toho dojmu si položila ruku sevřenou v pěst na srdce a nasadila smrtelně vážný výraz, než propukla v nepatrný úsměv, protože to nedokázala udržet na dlouho.
„A hlavně žádné další koně,“ dodala v náznaku vtipu. „Leda bychom sehnaly někoho, kdo nás naučí jízdě. Já tomu nikdy nerozuměla... A to máme koně i v zátoce, jen ty vodní.“

,, Annelise, ty rajčatíš!" Poněkud vyplašeně vyjekla, když si všimla ruměnce na dívčině tváři. Postavila se na špičky a štípla nebohou blondýnku do obou tváří. ,,No fakt! Stává se z tebe rajče! Jsi v pořádku? Nemáš horečku?" Safiya byla v ten moment více než přesvědčená, že Anne bylo něco nekalého, ale ani jistá si tím být nemohla. Nikdy nikoho neviděla, že by náhodou jen tak z ničeho nic člověk začal měnit barvu. Otázkou také bylo, zda měnili barvu vodní. S těmi opravdu moc zkušeností neměla. ,,Tak hele, mladá dámo. Pokud máš horečku, půjdeš jedině do postele. A nechci slyšet žádné ale."

,,U-Useknout ruce? A-ale proč? Kdo by takovou zlou věc někomu udělal?" Mírně se zamračila, ale zároveň v její výrazu stále zůstávala ta obvyklá zvídavost. Za těch pár posledních už slyšela tolik takových věcí, že pomalinku začínala pochybovat o lidech kolem ní. ,,Hodní lidé nikomu ruce nesetkají. A těm špatným se to vždy nějak vrátí, víš? Navíc, pokud by se o to někdo pokusil, svázala bych ho prostěradlem. Takže se nemusíte obávat, princezno. Chrabrá Safiya je po vašem boku. I s prostěradlem, samozřejmě." Povzbudivě se na dívku usmála. ,,Ale pokud se tomu místu chceš opravdu vyhnout, tak tam znovu nepůjdeme. Ale teď by se teprve hodil Albrecht, víš? To byl ten kůň." Poťukala si hlavou na čelo, jako kdyby byl Albrecht jejich spásou a odpovědí na všechny otázky. ,,Možná že bychom ho ještě zvládly chytit. Nebo se chceš projít a jít pěšky? Nebo úplně jiný nápad? Cestuješ vlastně nebo tu někde bydlíš? Kdyby jsi tu s takovou reputací měla domov tady, bylo by to opravdu špatný, viď? To bys ale pak mohla bydlet se mnou! Třeba i ve Stříbrném lese. Jsi krásná a kouzelná, přesně jako princezny. A křídla taky nejsou takový problém, hele!" Pomaličku zavřela zvědavá modrá očka a nechala svoje křídla zmizet. Pro Annelise to mohlo vypadat jako kdyby se ta bledě modrá křídla rozplynula, ale pravda byla jinde. ,,Tadá! Teď jsem stejná jako člověk, i když jsem pořád víla, víš?"
,,Počkej...Jak jako žádný další koě? Nebude Albrecht osamělý?" Naklonila hlavu na stranu, zatímco si promnula bradu, imitujíc moudrého muže s plnovousem. ,,Beru tě za ruku. A taky za slovo, princezno. Kudy že máme jít?" Usmála se na ní a stiskla jí ruku pevněji. Byla více než natěšená na cestování ve dvou a rozhodně to nijak neskrývala.

Měla pravdu, vážně její obličej nabíral červený odstín rajčete. A Annelise s tím nebyla schopná vůbec nic udělat, protože se neovládala. Nedokázala žádným způsobem zastavit té krvi hrnoucí se do jejích lící, aby si dala pohov a pěkně se vrátila zpátky odkud přišla... Prostě se z ní stalo jedno zarudlé, rozpačité stvořeníčko, co s její andělskou tvářičkou působilo zatraceně prapodivně.
Doposud snad ani nevěřila tomu, že by se červenat dokázala - u vodních to nikdy neviděla, byť se to dalo nejspíš víc připsat faktu, že přišla víceméně do styku pouze se sirénami a ne vodními jako takovými. Kdyby totiž potkala někoho doopravdy z hlubin, někoho nevykázaného a čistého... Asi by skončila přinejmenším s vyškrábanýma očima, alespoň takhle jí to tvrdila matka. Nenáviděli nečistou krev. Jenže co s tím asi měla ona nadělat? Nemohla si změnit svůj původ jen tak mávnutím ruky. Takhle to nefungovalo, takže se musela nějakým způsobem smířit sama se sebou a modlit se, že se s tím nebude muset smiřovat někdo další, protože o takové potíže rozhodně nestála.

„Ne, ne... Jsem v pořádku. Je to jen ruměnec,“ zavrtěla hlavou, než zformovala na rtech napůl rozpačitý a napůl pobavený úsměv ve snaze doopravdy prokázat, že šlo jen o poněkud prekérní výraz a ne projev nějakého onemocnění. Bohové ještě tak, vodní měli mizernou imunitu vůči nemocem, co kolovaly mezi lidmi.
„Bohužel, Safiyo. Lidé... Oni nejsou úplně hodní, víš?“ Pípla tiše, než k ní vztáhla ruku a opatrně ji pohladila po zádech ve snaze zabránit nějakému výraznějšímu rozesmutnění, protože víla před ní vypadala tím zjištěním naprosto zdrcená. To Annelise rozhodně nechtěla, nerada ji uvrhala do podobně špatné situace a rozhodně nechtěla, aby se Safiya trápila, ale zároveň cítila potřebu jí ukázat pravdu, byť byla doopravdy ošklivá.
„Ano, rozhodně vrátí. Od toho jsou tu bohové, nemusíš se bát. A děkuji vám, ctěná princezno Safiyo. Jste opravdu nepopiratelně neohrožená a nikdo vás nikdy neporazí, o tom nelze polemizovat.“
Tiše se zahihňala, než po víle vrhla vlídný úsměv a zastrčila si za ucho pramínek blonďatých vlasů, který měla spletený v tenký copánek doplnění o několik perlových korálků. Ty si odnesla ještě ze zátoky, jelikož si tamní sirény dávaly dost záležet na svém vzhledu a dodržovaly některé tradice pro ostatní vodní: a zaplétání perel do vlasů byla vskutku velice oblíbená ozdoba.
„Albrecht? To určitě, ale ani jedna z nás neumí jezdit... Nevím, jestli by to nebylo v důsledku spíš nebezpečnější. Ačkoliv... To nevylučuje možnost většího zážitku z dobrodružství, však?“ Spiklenecky na ni mrkla, než zavrtěla rázně hlavou.
„Nebydlím. Tedy, ne v takovém slova smyslu, jak máš nejspíš na mysli. Přespávám ve vodě u útesů, protože nemám kam jít... Je to bezpečnější než se snažit nocovat v některém z nedalekých hájů nebo nedej bohové přímo ve městě. Do vody se většina lidí neodvažuje, takže se tam cítím víc v bezpečí. Vážně... Opravdu si myslíš, že by mě nechali ve Stříbrném lese? Myslíš?“
Zůstala na Safiyu hledět s viditelným překvapením, ale zároveň byla očividně i polichocená jejími vlídnými slovy. Jistě, na lichotky byla zvyklá, protože občas s někým trošku zaflirtovala se záměrem mu vybrat kapsu, ale tohle... Tohle bylo úplně jiné. Upřímné a srdečné. A ona vůbec netušila, jak s tou nastalou situací naložit.
„Ty jsi taky krásná, doopravdy. Nikdy jsem vílu neviděla, ale... Troufám si říct, že jsi nejhezčí víla na světě. A ten názor mi nikdo nevezme.“ Překvapeně zamrkala, když ji Safiya vzala za ruku, ale vzápětí se srdečně pousmála a ukázala kupředu.
„Určitě nebude osamělý. Věřím tomu, že si najde nové přátele a bude spokojený - i my jsme každá našly novou kamarádku, tak proč ne on? Tak tedy vzhůru do Stříbrného lesa!“

Ani když jí Annelise tu změnu barvy popsala jako ruměnec, Safiya to ani trošičku nechápala. Nejenom ten jev, ale i to slovo jí bylo naprosto neznámé a tak na Annelise zůstávala stále poněkud zaraženě hledět. ,,Takže je to v pořádku. Nemocná nejsi.” Zopakovala po ní a tím rozhodla svůj verdikt nad nebohou blondýnkou. Přesto se rozhodla, že na ní bude pro jistou po cestě dávat pozor a pokud se projeví jakýkoli příznak onemocnění, Safiya měla v plánu tu blonďatou rajčatodlačku klidně i připoutat na postel, dokud by jí nebylo lépe. Přeci jen jí to dlužila. Annelise jí zachránila před tou stráží a případně se o ni postarat bylo samozřejmostí.

,,Ale tak to není, princezno. Lidé...Oni nejsou špatní. Mohdy jsou jen nepochopení, víš? To je nutí dělat špatné věci. Nemyslím, si že by lidé byli špatní. Nejsou.” Rázně zavrtěla hlavou, načež semknula rty pevně k sobě. ,,Nemůžou být. To se zkrátka neděje.” Opět zavrtěla hlavou a poskočila, ve snaze ze sebe všechny pochyby, které by mohly její názor a vlastně i naději úplně potopit. ,,Tobě se stalo něco špatného, že o nich takhle smýšlíš?” Safiya si to jinak nedokázala vysvětlit, takže se musela spoléhat na možnost, že se v minulosti stalo její společnici něco nekalého právě od lidí. ,,Já jsem potkala už opravdu hodně lidí a nikdy mi nic neudělali. Dokonce mi jednou jeden hodný plešatý pán dal lízátko, věřila bys tomu?” Ona sama měla s lidmi pouze dobré zkušenosti. Nechápala všechnu tu negativitu, která od Annelise proudila. Snažila se jí varovat, ale před čím? Musela si projít něčím opravdu špatným, nemohla takhle mluvit jen tak. I tak ale nebylo hezké soudit celek kvůli pár zlým jedincům. Nejspíše by pro mladou vílu bylo srozumitelnější, kdyby jí život také udělil nějakou barvitější lekci, ale nic takového se nestalo. Zatím. ,,Já nejsem princezna, Anne. Právě ty by se měly chránit za všechnu cenu. Takže si pro jednou můžeš vzít roli nádherné princezny a já můžu být chrabrý rytíř, víš? Tak to funguje, myslím.” Usmála se. Bylo by rozhodně hezké, být a chovat se jako neohrožená bytost, ale pravda byla jinde. Pokud se někde naskytl problém, Safi se změnila ve vyklepané stvořeníčko, neboť neměla nejmenší tušení co v takových situacích dělat.

,,Taky máš ráda dobrodružství! To je parádní! Sice teď Albrechta nedoženeme, ale můžeme najít jiného čtyřnohého kamaráda. Mže se jmenovat Osvald! Nebo Kryšpín! Nebo...Chtěla bys mít dítě, Annelise? To si můžeme taky pořídit a taky to může být Kryšpín! Nebo to bude holka? Anne, pořídíme si miminko! Nebo srnče! Co myslíš? Srnčí miminko! Ale zase ho nesmíme vzít od mamky, to se nedělá. Musíme ho zachránit!” Opět se ztratila ve svých myšlenkách na budoucí srnčí miminko s koňskou hlavou, které by se svojí novou kamarádkou mohly vychovat. Ve víliných očích to byl naprosto geniální nápad, který neměl jedinou chybičku.
,,Hmm...Pokud by mysleli, že jsi víla, tak určitě. A kdyby ne...Vzala bych tě k sobě domů. I s naším srnčetem! Tam budeš vítaná vždycky. Pokud nebudeš krást. To by se Kryšpín mohl naučit špatným mravům.” Uculila se na Annelise, než si zkřížila ruce na hrudi, ale jinak žádnou známku rozhořčení nevykazovala. ,,Děkuji ti. Ale to jsi nejspíše opravdu moc víl nepotkala. Nicméně, vážím si toho. Od takové elegantní dámy to potěší.” Pousmála se a s těmi slovy vykročila vpřed, tentokrát směrem ke Stříbrnému lesu.

Kéž by tak jenom věděla. Lidé byli různí, takže ani Annelise se svými zkušenostmi nemohla tvrdit, že by byli výhradně jen tací nebo onací, ale... Rozhodně nebyli všichni dobří a hodní. S něčím takovým jednoduše nemohla souhlasit, protože to nebyla pravda. Přála by si, aby to tak bylo, ale jak by mohlo? Drtivá většina lidí byla hnaná nějakou vidinou a vášní, málokdy však šlo o něco čistého. Byli hrubí, běžně se obraceli jeden proti druhému a to ještě nemluvě o způsobu, s jakým zacházeli s odlišnými rasami. Ne, Safiya v tomhle rozhodně neměla pravdu, ale blondýnka neměla to srdce jí ty iluze vzít. Sice ji cosi uvnitř hlavy nutilo, aby jí zasvětila do skutečnosti, aby jí do budoucna ušetřila možnosti se nějak hodně zle kvůli naivitě spálit, ale v důsledku se obávala víc toho, co by s ní pravda udělala. Byla silná, zvládla si poradit, o tom nemohla pochybovat. A svým způsobem nebylo jejím právem, aby Safiye zruinovala její svět.

„Bohužel... Stalo. A nejedna věc,“ přiznala tiše, než chabě pokývla hlavou. Chvíli poté mlčela, než na Safiyu upřela svoje modro-šedé oči a povzbudivě se pousmála, aby to téma tak nějak nenápadně zamázla a nemusela zabíhat do detailů.
„Pocházím z jiné společnosti, tím to bude. A taky jsem smolařka, věřila bys tomu? Tak jako tak, jsem si jistá, že od teď už to bude jenom fajn. Pomůžu ti dostat se do Stříbrného lesa a pak se uvidí. Kdo ví? Třeba mi některá z tamních víl bude moct poradit s tím, kde najdu svého otce.“
Ta slova k ní doléhala s velkou váhou a ona si jich nesmírně cenila. O něčem podobném dlouhou dobu snila: že najde nějakou spřízněnou duši, parťáka. Někoho, s kým bude moct stát bok po boku a postavit se klidně celému světu, protože vážně nechtěla být sama. Znělo to hezky... Ale jak to bylo doopravdy? Jaký měl být jejich osud?
„Dobrá tedy. Tak díky, chrabrá rytířko Safiyo. Je mi velikou ctí smět se držet ve vaší chrabré společnosti.“

Úsměv jí málem zmrzl na tváři, když se jí Safiya zeptala na dítě. Ne, nechtěla dítě. Ani omylem ne. Tu touhu zapudila, protože si musela neustále opakovat, že by byla stejně příšerná matka jako ta její. Dopadlo by to zle. Ona byla zkrátka předurčená k osamělému způsobu života, bez společnosti a rodiny. A až měl nadejít její čas, prostě by se nechala svobodně unášet mořskými vlnami a nechala se stáhnout pod hladinu, aby si s ní Vyysihua dělal cokoliv, co by se mu zachtělo. Patřila k němu a nikam jinam. A byť občas snila o tom, že by mohla mít jednoho dne svoje vlastní dítě... Bylo jí jasné, že něco takového jí bohové nikdy nedopřejí.
„Samozřejmě, dobrodružství je jedna z těch vůbec nejlepších věcí na světě,“ usmívala se vytrvale dál, nedávajíc na sobě znát ani náznak jakékoliv změny nebo propadu v náladě. V tomhle ohledu byla dobrá, velice dobrá. Uměla se usmívat a usmívat, hýřit dobrou náladou a zářit jako slunce. Přesně to také dělala.
„Myslíš, že bychom našly srnčí mláďátko? To zní hezky. Srnčata jsou maličká a rozkošná... A mají tak nevinná očička! Dívala ses jim někdy do očí? Vypadají jako malí andílci, jen nemají křídla. Ty máš svůj domov?“

Když Annelise její chmurné myšlenky potvrdila, Safiya měla chuť jí jednoduše čapnout a umačkat jí v malém vílím objetí. Nikdo si nezasloužil špatné zacházení. Vůbec nikdo. Zvláště potom tak srdečná dívka, jakou byla Anne. ,,Kdokoli, kdo ti ty zlé věci udělal by si zasloužil zmrazit obě ucho! Ne, obě uši! Ale...To by je bolelo, viď? Tak bych jim mohla vysvětlit, že se to nedělá. Možná si to jenom neuvědomují.” Zamyšleně si znovu promnula neexistující plnovous. ,,Heeh? Ty hledáš tvého tátu. V tom případě bychom neměli hledat Stříbrný les, ale tvého tátu jo! Do něj se můžu dostat vždycky, ale tvůj táta na tebe určitě čeká. Možná si láme hlavu s tím kde jsi. Nemůžeme jít do Stříbrného lesa. Ne, dokud ho nenajdeme” Odhodlaně si zkřížila ruce na hrudi a spiklenecky na ní mrkla. Safiya byla dlouhověkým stvořením, ale Annelise určitě svého otce hledala už dlouho. Blondýnka jí zachránila život a vzala jí sebou i když protestovala. Safiya jí ten dluh musela splatit a v tu chvíli tam nebylo nic jiného než tahle perfektní příležitost. ,,Nemusíš si s tím Stříbrným lesem dělat starosti. Není to tak, že bych nesla nějaké důležité poselství nebo tak. Takže...Kde jsi svého otce viděla naposledy?”

,,Máš úplnou pravdu! Vypadají jako malí andílci. Myslím, že kdybys měla po svém boku ještě malé srnče, určitě by si tě všichni pletli ne jen s princeznou, ale se samotnou bohyní. A ano, já domov mám. Ale teď jsem byla na chvíli nucena...Odejít. A-Ale to nevadí, protože se tam za chvíli zase vrátím. Ačkoli...Je to až na severu, víš? Je tam docela zima a dost lidí tam zabloudí. Vím, že je to špatné, ale já jsem ráda, když tam někdo zabloudí. Pak ho totiž můžu vzít k sobě domů a postarat se o něj. Jsem tam ráda za každou společnost. Takhle jsem taky potkala spoustu zajímavých lidí, ale ani jeden z nich nebyl špatný.” Zářivě se usmála, načež se znovu zamyslela. ,,I když...Někteří z nich za svou společnost chtěli trochu jinou péči. Uměli být i protivní, ale to protože měli nejspíše špatný den. A-ale když dostali to co chtěli, zase se uklidnili a pak mi skládali komplimenty. To bylo poněkud zvláštní.” Tiše se uchechtla, krčíc rameny. Ačkoli něco takového považovala za zvláštní, nebylo to tak, že by jí to bytostně vadilo či něco podobného. ,,Víš, Princezno, já jsem víla. A za nějakou odměnu dokážu plnit lidská přání. Ať už je ta odměna jen společnost. Stejně tak mohu splnit přání tobě. Takže si kdyžtak řekni, jestli budeš něco chtít.” Nevypadalo to, že by si z toho tmavovláska dělala něco víc nebo že jí něco takového ranilo. Vnímala lidské tužby a potřeby jinak než ostatní tvorové. Zkrátka nebyla zrovna odmlouvavým tvorem a možná proto se ještě nedostala do bezprostředního nebezpečí. ,,No...Já bych mu dala jméno Kryšpín. Nebo Barnebard! To zní vznešeně! Co myslíš ty, princezno? Pokud by to byla srnečka, mohla by to být Kryšpína, viď?”

Dostala se do zatraceně trapné a prekérní situace. Ano, hledala svého otce... Ale nikdy v životě ho neviděla. Neměla sebemenší potuchy, jak by nejspíš mohl vypadat (mimo toho, že byl dle její matky údajně pohledný) a vlastně neznala ani jméno. Měla jenom hodinky s jeho iniciálami: WP. Potom tu byla ta loď, doplněná o přezdívku. Lišák. To rozhodně neznělo zrovna lichotivě, ale Annelise nepocházela z pirátského prostředí, aby mohla posuzovat to, zda byla otcova přezdívka hanlivá nebo ne. Prostě ji jen znala, dohromady tvořila její maličkou hrstku informací. Památku, jakou doopravdy nezažila. A mínila se toho všeho držet zuby nehty, jelikož mimo hledání druhé poloviny svojí rodiny na celičkém světě neměla zkrátka vůbec co dělat. Byla připravená splynout s mořem, rozpustit se na pěnu nebo se nechat roztrhat žraloky, bylo jí to jedno. Do té doby jen zkrátka kradla a užívala si všechno, co se dalo opatřit šikovnýma rukama a co se patřičně lesklo a třpytilo.

„Jsi vážně milá, Safiyo... Ale takhle to bohužel je, nedá se s tím nic nadělat. Pozitivní je, že jsem se od těch lidí dostala a už je nikdy neuvidím, to je fajn, však? A co se otce týče... Nikdy jsem ho neviděla, neznám ani jeho jméno. A on o mě ani neví. Já... Měla jsem jistý rozpor s matkou a on je moje jediná rodina, proto jsem se ho rozhodla hledat. Bohužel vím jenom to, že je to pirát. Podle všeho vlastní loď s názvem Noční stín, ale ještě se mi nikdy nepodařilo narazit na ní v některém z přístavů, když neznám plány jejich plaveb...“
Nemluvilo se jí o tom úplně snadno, ale se Safiyou už měly vybudovaný tak nějak otevřený vztah a ona nechtěla lhát. Ne znovu, protože na to zkrátka neměla srdce. Mrcha s pochybným morálním kompasem nebo ne, vedle té víly byla skoro napravená.
„Ne, ne. Rozhodně bychom měly jít do Stříbrného lesa, přeci kvůli mě nepůjdeš hledat nějakého zbloudilého piráta. Takové hledání je opravdu na dlouho, to by spíš mohli postrádat tebe tvoji blízcí ze Stříbrného lesa.“

Poněkud zamyšleně přivřela oči a prohlédla si vílu po svém boku, uvažujíc nad tím, co se asi mohlo stát, že musela opustit svůj domov. V hlavě jí téměř okamžitě jako na povel vyvstala velice nepříjemná myšlenka: co když se jí stalo něco podobného jako jí samotné? To ji přimělo se oklepat, aby zaplašila chmury.
„Celkově jsou zvířata úžasná, však? Občas jsem pozorovala srnky, když jsem byla na louce kousek za městem, poskakovaly ve vysoké trávě... Bylo to rozkošný.“
Při zmínce o nutnosti odejít z domovu jemně objala jednou paží kolem ramen a vykouzlila na rtech nesmírně slunný a povzbudivý úsměv.
„Lidé jsou zvláštní, nic si z nich nedělej, dobře? A domů se určitě vrátíš, tomu věřím celým svým srdcem. Každopádně musím říct, že tě obdivuju. Je od tebe neskutečně hezké, že takhle druhým pomáháš... Jsi tak hodná, to se jen tak nevidí, víš? Jsi vážně jedinečný člověk, Safiyo.“
Vděčně se zazubila a zavrtěla přitom mírně hlavou na znamení, že žádné přání nemá. Nevěděla, co by si měla přát - ale vážila si toho, jelikož k ní ještě nikdo nebyl takhle vlídný.
„Nápodobně, drahá Safiyo. Chceš perličku pro štěstí? Mám jich spoustu, vím kde je pod vodou hledat.“

,,To je pravda! Jsem moc ráda, že už je nemusíš vidět, Princezno. Pokud ti někdo ublíží, budu opravdu ale opravdu naštvaná a smutná, víš?” Pokud by se měl někdo z těch zlých lidí pro Anne vrátit, bezpochyby by s ním udělala krátký proces. Zamotala by ty darebáky do prostěradla a dala by jim pořádnou lekci jak se k blondýnce chovat. Možná si ani neuvědomovali, že se chovali špatně a Safiya jim to měla teprve říct. Možná by si pak uvědomili svou chybu a přišli by se jí omluvit. Nahlas to ale neřekla, nechtěla Annelise jakkoli rozrušovat nebo jí přinášet zlé vzpomínky zpět. ,,Hmm...V tom případě bychom si taky měli pořídit loď a hledat ho na moři. Pokud je tak známý, jistě o něm něco málo budou vědět i ostatní pirátské lodě. Společně tak budeme moct nasbírat co nejvíce informací a najít ho, co myslíš?” Postavila se před ní, mírně se pohupujíc dopředu a zpátky s výrazem malého dítěte pře hordou dárků. Její nadšený výraz ovšem poklesl, když blondýnka všechny ty plány zrušila s tím, že musí jít do Stříbrného lesa. Jistě, domů mezi své sestry se těšila, ale mnohem více chtěla udělat princezně minimálně malinou radost nebo být alespoň trošku nápomocná. ,,Jsem pryč už...Něco přes 40 let. Ví, že jsem v pořádku, nemyslím si že by mě sháněli. Ale dobře, pokud ti to udělá radost...”

Opravdu jí potěšilo, že jí Annelise sama od sebe položila ruku kolem ramen. Bylo to od ní vřelé a hezké a především tím Safiye dávala svolení a ukazovala, že jí vílina blízkost nebyla nepříjemná. Především to jí udělalo obrovskou radost. ,,Samozřejmě, že se domů vrátím. A pozvu tě tam minimálně na čaj, princezno! Uvidíš...Uhm...Piješ vlastně čaj? Dle mého je to to nejlepší co si člověk po trmácení se ve sněhu může dát. Já osobně zbožňuju čaj! Určitě ho musíš vyzkoušet! Za ten mi můžeš dát tu perlu!”

Chvilku to trvalo, ale jejich konverzace je nakonec zavedla až k menší vesničce, což bylo pro černovlasou vílu opravdu potěšující. Už nějakou dobu jí kručelo v břiše a navíc mohla ukázat Annelise jak si obstarat jídlo bez krádeže. Když tedy procházely kolem jednoho z menších domků, kde postarší žena na zahradě sekala dřevo, Safiya se zastavila a zatahala blondýnku za rukáv. ,,Teď se dívej, Anne! Doufám, že máš hlad.” Zazubila se, než nechala svoje křídla opět zaujmout své místo a vydala se směrem do zahrady. Za svůj cíl si vybrala mladé děvčátko, které se schovávalo za prahem dveří. Safiya nasadila co nejpřátelštější úsměv dovedla, než doletěla až k holčičce, na kterou foukla trošinku vílího prachu. Ne moc, aby jí neublížila, ale zároveň, aby byla poněkud povolnější. ,,Víla!” Vypískla holčička, sahajíc jí po křídlech. ,,Ano, jsem víla, ale buď opatrná, maličká.” Přitakala s úsměvem, nechávajíc děvčátko dotknout se jejích křídel. ,,A víš co víly dělají?” Holčička téměř okamžitě přikývla. ,,Létají!” Safiya se musela znovu pousmát, než se otočila na Annelise a pokynula jí, aby přišla blíž. ,,To je pravda. Ale taky plní přání za malou odměnu. Co na to říkáš? Splním ti jakékoli přání za dva krajíce chleba!” Děvčátko chvíli přemýšlelo. ,,Chtěla bych, aby tatínek mamince někdy pomáhal.” Víla otočila hlavu na ženu, která sekala dřevo a poté i na muže, jenž jen líně seděl opodál. Poté otočila hlavu na blondýnku a uculila se. ,,Máš to mít.”

Osud měl vskutku zatraceně krutý smysl pro humor. Zatímco se blondýnka roky plácala ve svém pofidérním životě, jako kdyby se zamotala do spletených chaluh... Najednou se objevilo zářivé světlo, jež ji svojí silou téměř oslepovalo. Safiya a to, co jí pověděla, v mnoha ohledech představovaly něco, co si Anne z hloubi srdce přála a vztahovala každý večer ruce k bledému srpku měsíce na obloze ve snaze vyslat ke svým bohyním slova, jež jí tížila na srdci... Ale jediné, čeho se jí dostalo, bylo zaryté ticho. Pusto, žádná reakce. Ani Jünai, ani Aurora ji nevyslyšely. Po nějaké době dokonce začala zvažovat možnost převzít veškerou svoji víru a oddanost a vložit ji do rukou krále oceánů, ale nenašla k tomu odvahu. Moc dobře si uvědomovala, že jakmile by něco takového udělala, bylo by to naprosto definitivní rozhodnutí. Co totiž oceán jednou pozřel, to už nikdy nevydal. A ona byla sice těm rozbouřeným vlnám plně oddaná, jelikož se z nich i prakticky zrodila a měla v ně postupem času i upadnout, ale... Necítila se být připravená. Ať už to byl znak mládí, vzhledem k tomu, že v té době byla stále ještě dítětem, nebo šlo spíše o vnitřní pochyby z její druhé strany rodinného stromu, nedokázala to. A možná, že to tak i bylo lepší.
Neměla naivní iluze o tom, že by ji snad ta zvláštní víla s očima modrýma jako ty nejhlubší propasti tajemných mořských zákoutí, mohla snad spasit. Nevěřila na spásu a nevěřila ničemu jinému, než svým instinktům. Vložit důvěru do kohokoliv a čehokoliv totiž znamenalo příliš velkou investici, abnormálně vysoký risk. Ten se Annelise sice podniknout nebála, ale musela si pokaždé být jistá, že to stálo za to. Risk nikdy nesměl být bezdůvodný, potenciální odměna musela být dostatečná na to, aby se všechno to nebezpečí vyplatilo. Pokud by tomu tak totiž nebylo, ztrácela by se veškerá pointa podnikání podobně strmé cesty - a ať už bylo nebezpečí v kombinaci s adrenalinem sebevíc vzrušující a dokázalo člověka nejen probudit z apatie, ale také osvěžit, existovaly i jiné a méně drastické způsoby, jak docílit podobných výsledků - a člověk by si jenom zbytečně dělal zle. Na co všechna ta krev, pot a bolest? Ne, oběti musely mít svůj význam. Přesně toho se Anne držela, jelikož skutečně neměla moc, co by mohla nabídnout osudu. Jediná věc, jakou by snad mohla dát všanc, bylo cokoliv svázaného s ní jako takovou. Život, duše, zdraví, mládí... Všechny ty věci měly obrovskou váhu a vzdát se jich by znamenalo vskutku tíživou oběť, jež by sice bývala ochotná podstoupit, ale pouze v případě odpovídající odměny. A v tom byl značný problém, jelikož těžko plnit přání a touhy rozmarné dívky, jež půl času netušila, co přesně by mohla chtít - a druhou půlku času bažila po takových věcech, jaké by dokázala splnit jen ta nejmocnější božstva. Jedním z těch nejvýraznějších přání bylo ale to, aby nebyla sama. Aby na ni někdo dohlížel, měl ji rád. Přesně takovou jiskru vydávala Safiya, ale Annelise se té vizi a myšlence nesměla oddat, nemohla podlehnout a navázat se na ni. Svět i jeho obyvatelé byli velice přelétaví a ona nemohla spoléhat na to, že by to tentokrát vyšlo. Něco takového by bylo přespříliš naivní a hloupé, dokonce i na někoho, kdo byl zmučený životem a křídla mu dodávaly pouze ony divoké sny...
Pohlížela na vílu svýma poněkud studenýma očima, pokoušejíc se zabránit tomu, jak uvnitř jejího nitra postupně roztával a ubýval divoce rozpínající se led. Ta masa ubývala tak závratnou rychlostí, že se proti tomu Anne ani neměla jak bránit - téměř jako kdyby měla obě ruce úzce spoutané nesmírně pevným provazem, stažené za zády a bez možnosti se jakkoliv hnout. Definitivně bylo jen a jen na ní, aby s tou situací hnula a zabránila svojí nalomené psychice, aby podlehla tomu intenzivnímu pokušení. Musela být silná, stát pevně nohama na zemi a neopouštět svoje způsoby, jelikož od podobných rozhodnutí nebylo cesty nazpět. Její situace by se dala v mnoha ohledech přirovnat k tomu, jako kdyby stála na samém okraji obrovské jámy a nohy jí ujížděly, jak se jí pod nimi drolila zemina. Ona ale necouvala, stála zamrzle na tom samém kraji, zírajíc do hluboké jámy, jejíž dno bylo absolutně v nedohlednu... A bylo pouhou otázkou času, než do ní měla spadnout, neschopná se následně vydrápat nazpět.
Část v ní byla vskutku nadšená. Safiya byla ochotná obrátit úplně všechno jen aby jí pomohla, nehledě na okolnosti - to bylo natolik nesobecké a projevem obrovské ochoty, jakou ještě nikdy u žádného jiného člověka neviděla. Dokonce ani u vlastní matky, byť situace s ní byla velice rozporuplná vzhledem k tomu, co se jim oběma stalo. Anne ale ani trošku nepřišlo správné, aby na tu nabídku skočila, ačkoliv to chtěla udělat celým svým srdcem. Najít svého otce pro ni mělo obrovský význam, vlastně to byl celý její svět, protože nic jiného neměla. Jenže jak by kvůli tomu mohla odsunout stranou Safiyu a její život? Ona se potřebovala vrátit zpět do Stříbrného lesa, její sestry se o ni už jistě obávaly a nemělo by se to protahovat více, než bylo nutné. Nehledě na fakt, že sama Annelise byla poměrně sobecká a na druhé se ohlížela jen velice výjimečně vzhledem k faktu, že neměla žádné vazby na okolní společnost a vždy spoléhala pouze na sebe, tohle zkrátka nebylo správné. Nemohla to udělat, tentokrát ne. Nepovažovala to sice za základní kámen nějaké významnější změny v její povaze i přístupu, jelikož kdyby šlo o kohokoliv jiného, než onu modrookou vílu, rozhodně by neuhnula... Ale stále. Její morální kompas se přeci jen jednou dorovnal a střelka nebláznila šílenou panikou nad jejími nečistými kroky.
Když už si ale myslela, že v sobě jednoduše nachází sílu k tomu, aby se vymáčkla a opáčila, jak moc neférové by takové rozhodnutí bylo, pokud by se řídily jen jejím záměrem najít otce, postihla ji ta následující odpověď. Tolik let... Nedokázala si to vůbec představit. I její druh byl sice dlouhověký a ona jistě měla žít déle než obyčejný člověk, ale přesto. Safiya na to vůbec nevypadala... A Anne to zastihlo absolutně nepřipravenou.

„Já... Nevím, co říct.“ Nehledě na to, že jí hlavou mířilo nepřeberné množství myšlenek a možných vět, nedokázala absolutně nic zformulovat. Nešlo jí to ani přes jazyk, ani přes rty - jako kdyby jí někdo opředl záludnou kletbou, co člověku zabraňovala v mluvení a šálila mysl.
Situace byla taková, že byla Safiya nejen starší, než si Anne myslela... Byla dokonce starší jak ona sama. O hodně, byť na to ani trošičku nevypadala. Sice bylo dobře známé, že víly v určitém bodu svého života stárnout víceméně přestaly, ale tohle... Neočekávala. Jak by také mohla? Však černovláska vypadala tak mladě a působila i poněkud naivním dojmem, jaký by snad jen málokdo skutečně připsal k bytosti, jež měla za sebou takovou řádku let. Dalo by se dokonce říct, že prožila část života přisouzeného lidem... A to bylo zkrátka zvláštní, šokující.
„Nemůžeme se jen tak vydat na moře, to... To zkrátka nejde. Jak bych tě mohla odtáhnout od tvého domova a sester? Taková cesta by mohla trvat dlouho, není to jen na pár dní, spíš týdny a měsíce. Plavby bývají dlouhé a vyčerpávající... Nemluvě o tom, že na to, abychom se mohly nalodit bychom potřebovaly svolného kapitána, protože vplížení se na palubu není úplně nejsnazší. A věř mi... Už jsem to zkoušela.“
Annelise byla vážně pekelně zmatená, ale zároveň vskutku užaslá. Nečekala podobnou nabídku ani ochotu, díky čemuž byla Safiye skutečně značně zavázaná a vděčná, ale opravdu si musela stát za svým, protože nebylo férové táhnout ji na tu vyčerpávající pouť s sebou.

„To zní opravdu skvěle!“ Vypískla s nefalšovaným nadšením, jelikož jí vize posezení v Safiyině domku u čaje přišlo jako něco opravdu hezkého a vřelého. Znělo to skoro jako taková ta vzdálená, avšak velice blyštivá věc, jaké se zoufale snažila po celé roky přiblížit... Domov. Záviděla víle, že ho měla, ale zároveň si to nechtěla připouštět. I proto také nechtěla dovolit, aby Safiya zahodila tolik svého času a šla s ní hledat otce, protože by tu dobu mohla strávit se svými vlastními blízkými, ne nějakou náhodnou dívkou, co potkala po cestě a pokusila se jí neotřelým způsobem darovat koně, což svedlo jejich cesty dohromady.
„Párkrát jsem ho ochutnala, ano. Je to hodně zvláštní, protože jsem dřív nikdy nic takového nepila, dokud jsem se držela v rodné zátoce, ale... Je dobrý. Nejen, že dobře chutná, ale váže se k němu i takové ty další věci. Drobné zvyky, uvolněná atmosféra... A nádherná vůně. Ta vůně se mi dost vryla do paměti, je omamná.“

Nebyla si jistá, nakolik bylo moudré rozhodnutí vracet se zpět k civilizaci a lézt do další zahrady, jež ani jedné z nich nenáležela, ale necítila se na protesty. Vzhledem k tomu, za jakého zasazení se ty dvě poznaly a jak se v současnosti Anne cítila, tak trošku postrádala svoji typickou dávku drzosti, která se dočasně vytratila kamsi do pozadí.
„Máš veliké štěstí,“ pousmála se nakonec co možná nejvlídněji k děvčátku, než sjela svýma našedlýma očima směrem k Safiye a koutky jí mírně zacukaly.
„Potkat dobrou vílu je vzácné. Tvoji rodiče budou v pořádku, uvidíš.“ Sice neměla sebemenší tušení, jak přesně to černovláska mínila zařídit, ale pokud by snad nestačila síla vílího prachu a magie... Mohla vypomoct i právě sama Annelise. Vzhledem k zasazení, v němž vyrůstala, totiž pochytila pár docela užitečných dovedností...

Zvídavě pozorovala reakci Annelise a nemohla si odpustit tiché zachichotání. ,,Vypadáš sladce, když si zmatená, princezno.” Zašvitořila, ale myslela to naprosto vážně a upřímně. Nejen že dle tmavovlasé víly byla blondýnka extrémně krásná, ale i přes kopance a krádeže dokonale sladká a rozkošná. Safiya nebyla ten typ co by si takové věci nechával pro sebe ve svojí vlastní hlavě. Když něco obdivovala, obdivovala to nahlas. Ostatní tvorové rádi slýchávali komplimenty a ještě raději, když byly pravdivé, čemuž tak u poloviční vodní bylo. ,,Čas je po takové době docela irelevantní, Annelise. Dny, měsíce a postupně i roky ti začnou splývat dohromady, ale to nevadí! Je tolik věcí, které jsem ještě nepoznala a chtěla bych. Třeba plavba po moři! A ačkoli bych se tím chlubit neměla, mám prostředky, díky kterým bych mohla jakoukoli posádku nebo kapitána trooošičku uvolnit.”

Musela se pousmát nad blondýnčinou reakcí na čaj. I ona ho bezmezně zbožňovala a dělala jen, kdykoli jen měla příležitost, ale až takové nadšení pro něj nikdy vyvinout nemohla. To nadšení Annelise přidávalo jiskru, díky které se z naštvané zlodějky, jenž jí chtěla utopit v kašně, stala překrásná princezna a nadšená dušička. Safi se proto zapřísáhla, že až se dostanou domů, udělá jí Safiya takovou várku čaje, že ho bude mít už plné zubíky. ,,To ano. Myslím, že hodně věcí záleží na atmosféře.” Přitakala.

Ten výměnný obchod s děvčátkem musel být efektivní a zároveň neškodný, ale naštěstí měla víla už několik zkušeností a ozkoušených nápadů. Bohužel už ze zkušenosti věděla, že domlouvací přednášky v tomto případě nepomáhaly a tak musela být Safiya poněkud vynalézavější. Nasadila proto ten nejvíce načuřený výraz jaký jen dokázala, založila si ruce v bok a na chvíli celkově převzala roli zhrozené tchýně. Jakmile si jí ten otec všimnul, akorát se ještě víc zakabonil, věnujíc jí pohled jako na otravnou mouchu. Jenže to už rozpustilá tmavovláska svěsila koutky dolů a než stihl ten muž s chlupy na zádech jakkoli zareagovat, víla už otevřela pusu a začala se svojí přednáškou. ,,Tak a teď mě poslouchej, medvědí muži! Ale ne! Víš co? Nejdřív vstávej! Jo, Šup šup!” Bez varování popadla teď již zmateného muže za ruku, postrkávajíc ho ke špalku. Safiya mezitím stihla věnovat spiklenecké mrknutí jeho ženě, která místo u špalku naštěstí uvolnila. ,,To se nestydíš se takhle flákat? Tvoje žena si zaslouží respekt! Nebo víš ty co? Pojď sem!” Rychle upustila jeho ruku, než se postavila před něj, nafoukla tvářičky a věnovala mu spršku světle modrého prášku do obličeje. ,,Teď mě dobře poslouchej. Jsem hrozivý Yetti a pokud nepůjdeš to dříví nasekat, zmrazím ti nos!” Aby svým slovům přidala na váze, ukazováčkem se dotkla špičky jeho nosu, tvoříc nepatrnou námrazu. Na to už muž naštěstí slyšel. Trochu zamotaným krokem se s brbláním vydal ke dřevu a Safiye se na tváři objevil výraz zadostiučinění. Doletěla zpátky k holčičce a Annelise, na které se nevinně zazubila. ,,No vidíš, malá. A je to.” Natáhla ruku, aby pohladila holčičku po hlavě, ale ta už k nim natahovala dva krajíce chleba. ,,Akorát...Tatínek teď bude možná trošku zmatený, ale to po pár hodinách přejde, nemusíš se bát.” Pokývla, než si hladově kousla do chleba a druhou rukou se opět chytla Annelise. ,,Můžeme ještě najít někoho, kdo vyrábí sýry, jestli budeš chtít.”