Aprílový quest aneb Srážka osudů (1. 4. 2020)

Jakmile se ozvalo vrznutí pantů, Chestona to vzbudilo a on pootevřel jedno oko tak akorát na to, aby rozeznal o koho jde. Věděl, že to je Desmond a Bree, ale nešlo mu do hlavy, o čem to sakra mluvili a co vůbec dělali u něj a Rasmuse v ložnici. To celé ho mátlo a rozhodně to nezlepšil fakt, že mluvili o Desovi ve třetí osobě. Co se tam sakra dělo? To jako si něco někde dali, nebo se mu snad celé zdálo? Když pak k němu přišel Des a on ho poslouchal, tak překvapeně zamrkal a vystřelil do sedu. "D-dobré ráno.... Já... Za a) Jak si věděl, že nespím?" Zamumlal ze srandy jako by byl uražený. "A za b) Jak to je sakra možný? A proč hlavně?... Mimo to..." Podíval se vedle sebe a pak zpátky na něj. "Kde je tím pádem jakože Desmond jako pravý Desmond? Do háje... Tolik otázek..." Zamumlal spíš pro sebe a zadíval se na jeho oči a pak na jeho vlasy. "No tak tohle je sakra nezvyk. Mám sto chutí ti aspoň ty vlasy obarvit." Zamumlal a prohrábl mu vlasy. "Divné.... Ale hádám, že milá tvého bratra by mě přerazila, kdyby se pak vrátil a zůstalo mu to, takže budu muset přežít tuhle... No. Buďme slušní. Prostě nevkusnost. Ale tak aspoň to podtrhuje ten kontrast o kterém jsem mluvil oproti mně, že ano?" Pronesl a nahlas se rozesmál. "Každopádně hádám, že to všechno se musíme pokusit vyřešit, že? Nu. Tak do zbroje hádám." Ušklíbl se, nahodil na sebe košili, pásy a pouzdra s noži a celé to přehodil jeho zelenou kápí. "No. Zajímavé probuzení musím říct." Dodal a opět se ušklíbl.

Ani v nejmenším mu to nepřišlo automatické - ne ve světě, v němž se nacházeli. Všichni lidé byli nastavení poněkud jinak způsobem, podobné věci by nejspíše měly přeci jen být považovány za typickou normu, ale vzhledem k současné situaci a globální mentalitě to nebylo ani v nejmenším možné. Lidé měli priority nastavené úplně jiným způsobem, mnohem více jim záleželo na jiných věcech, než na dalších lidech. Ti, kdo měli držet při sobě se obraceli jeden proti druhému a postrádali jakoukoliv formu soudržnosti. Vazby byly ochablé už samotného počátku návaznosti, díky čemuž byly po celou dobu předurčené k postupnému rozpadu... Jež v mnoha případech postupoval s děsivě intenzivní posloupností. A s ní nešlo vůbec nic udělat, jelikož v době, kdy začínalo jít opravdu do tuhého, už bylo na odezvu a záchranu příliš pozdě. Přesně to zažil Rasmus v drtivé většině svých nejrůznějších vztahů, což ho přimělo se částečně uzavřít do sebe a nedovolit druhým, aby k němu pronikli a poznali ho doopravdy, ne jen povrchově. I proto se tolik obával, aby se v takovém duchu nenesl i zbytek jeho vztahů, jelikož mu moc blízkých osob bohužel nezbývalo. V jejich absolutním popředí byli Cheston a Rania, společně s Demetriou a Niadee - o svoji matku už přišel dávno... A vzhledem k tomu hořkému a štiplavému pocitu rozlézajícím se napříč jeho hrudí se stejnou zákeřností jako jed kolující horkou krví v jeho žilách - obával se toho, že by se mohl znovu ocitnout ve stejné situaci, trpět tím vším úplně nanovo. Byť byl značně paranoidní a v jistých chvílích si to dokonce i uvědomoval, v tomhle ohledu jeho strach až tolik iracionální přeci jenom nebyl. Už před notnou řádkou let došel k uvědomění, že byla jeho rodina prokletá, což se vztahovalo i na něj, nehledě na to jak rychle a účinně utíkal. Ani sebevětší vzdálenost ho v tomhle ohledu nemohla uchránit, byl zkrátka předurčený k mnoha pádům a letité bolesti s trápením, nehledě na to, jak moc se snažil svůj osud zvrátit. Nechoval ho ve vlastních dlaních, byl jako obklopený skleněným vězením, co proti němu pokaždé mrštilo jakoukoliv snahu jako spršku vrhacích nožů. A s každým dalším ostřím, jež trčelo z jeho zuboženého těla, zatímco masivně krvácel místo aby nad svým žalostným osudem ronil slzy, se jeho křehká kostra otřásala v základech jako kdyby se každou vteřinou měla rozsypat v prach, rozdrcená na kostní moučku.
Pokoušel se držet pohromadě, nedovolit sám sobě ani okolí, aby ho připravilo o tu těžce vydobytou a zdobnou masku, co zakrývala jeho tvář. Nesměl si dovolit udělat byť jen jeden špatný krůček, neboť by mohl znamenat pád všeho, co se mu doposud podařilo pracně vybudovat. Breenina slova ho zastihla děsivě nepřipraveného - neočekával, že by se snad mohl ocitnout v podobně tíživé situaci, zvláště v současném rozpoložení. Chápal, co se tím plavovláska snažila říct, ale nemohl a tím souhlasit, nebyl schopný to přijmout. On si přeci Chestona i jejich vztahu vážil, pochopitelně, že ano! Ale... Bylo to poněkud komplikovanější, než se mohlo na první pohled zdát. Jeho vlastní nitro bylo sužované silnou úzkostí a paranoiou, jež se dokázaly neskutečně stupňovat při téměř jakémkoliv sebemenším zádrhelu. Byť tedy onoho černovlasého anděla smrti miloval celým svým nakřáplým srdcem, nedokázal se uvolnit natolik, aby byl připravený a schopný se nejen jemu, ale i jejich vztahu oddat naplno a absolutně. A to byl zásadní problém, k němuž se jednoduše nedokázal přiznat nahlas. Jeho jediným způsobem, jak dát najevo svoje vnitřní bouřlivé rozpoložení, byly drobné náznaky - obával se upřímnosti a otevření, málokdy komukoliv dovolil nahlédnout do jeho mysli jako takové. A proto se jednoduše nezmiňoval... Bylo to pro něj podstatně snazší a bezpečnější, jelikož jeho hrůza z prohloubení sdílených potíží byla zkrátka silnější, než přání být dobrým člověkem a společníkem.
Hluboce v tomhle svému bratrovi záviděl, toužil po tom být schopný prožívat stejně hluboké city, ne je pouze míjet a smět je okusit v takové míře, jako kdyby mu někdo položil na pár vteřin na špičku jazyka něco opravdu sladkého. Ne, tak to nefungovalo. Byť se zdál být rozdíl mezi nimi dvěma naprosto očividný a doslova bytostný, ve skutečnosti Desmond dost možná nesklidil jen tíhu tehdejších traumat, ale také notnou dávku potřebného citu, jaký tehdy nebyl Rasmus schopný v sobě uchovat, aniž by ho zevnitř rozsápal na kusy. Jenže od té doby už uplynulo mnoho let - a on se svým způsobem zotavil do takové míry, že dokázal pomýšlet na navázání nových a o něco pestřejších vztahů, jelikož nechtěl být sám. V současnosti už bylo ale příliš pozdě na to, aby se pokoušel proniknout do minulosti a vzít si tu potřebnou složku svojí osobnosti, jelikož vzpouzet se proudu času a zasáhnout do již uplynulých událostí bylo zhola nemožné. Čas nebyl element, aby se dal spoutat. A díky tomu byl Rasmus víceméně nucen v sobě pohřbít novou a štiplavou salvu hořkosti a mancholie, neboť nenacházel žádné řešení, natož pak jakoukoliv formu tolik potřebné spásy.

"Divila by ses, drahá. Svět i bytosti co jej obývají jsou podstatně zhýralejší, než si myslíš... Světlo je pomíjivá věc. Někteří si myslí, že dokud na obloze září ten žhavý kotouč a šíří kolem sebe paprsky slunečního světla, nic se nemůže stát. Pravdou ale je, že ty největší monstra se neskrývají ani pod postelemi, ani ve tmách. Ve skutečnosti kráčí po celou dobu mezi námi a světlo jim neubližuje, jen vytváří kontrast v kombinaci s jejich stínem... A lidé opravdu nejsou tak dobří, aby dokázali takovým způsobem milovat. Málokdo je, všichni jsme ovlivnění tím, jak se náš svět i předkové pokřivují - díky tomu jsou váš vztah, jeho pevnost a láska tolik výjimečnými jevy, jaké jen tak člověk v dnešní době nespatří."
Svoje vysvětlení, jež nešlo notnou dávku pochybné melancholie a vrhalo stíny na jeho vlastní osobnost, zakončil šarmantním byť umírněným úsměvem. Ten už měl absolutně perfektně naučený, takže by v něm náznak falše dokázal najít jen člověk s tím nejbystřejším zrakem a citlivými smysly, jelikož byl onen - za normálních okolností - muž se safírovýma očima skutečným mistrem přetvářky, která představovala nejen jeho pomyslný štít, ale především brnění.
Ztracený uvnitř svojí vlastní hlavy a zamotaný do zmatečných a ponurých myšlenek, nebyl si jistý, zda reagovat na zbytek víliných slov. V jistém ohledu cítil neurčitou potřebu se svým způsobem ohradit, že si Chestona i sdílených citů opravdu vážil, ale... Nedokázal zaplašit myšlenky na všechny ty rozdíly mezi nimi čtyřmi. Uvědomoval si, že dobrou partii nepředstavoval ani v nejmenším, dokonce ani jeho bohatství a titul z něj nedělaly vhodný materiál na partnera. Byť věděl, že Cheston nebyl nijak materialisticky zaměřený a sám měl postavení, stejně ho to uvrhalo do ostré spirály pochyb a sebemrskání. Toužil pro něj být nejen dobrý, ale dost dobrý - a chtěl na tom doopravdy pracovat, vyvíjet se a přizpůsobit, ale byl jako paralyzovaný. Nejspíš to částečně mohl připsat znovu shledání se svým tyranským otcem, ale matně tušil, že jeho primární problém přeci jen tkvěl v něčem jiném, v něčem co bylo podstatně osobnějšího rázu. A to ho děsilo zhruba stejnou mírou jako představa toho, že by se jeho svět jednoho dne mohl ponořit do absolutní a dokonale neprostupné temnoty. Díky tomu se také cítil neskutečně bezmocný - co by ale asi tak mohl udělat, když byl natolik zkřehlý a narušený? Každý krok vpřed ku změně znamenal obrovské riziko kolapsu, tudíž i hrozbu potenciálního zhoršení místo jakéhokoliv zlepšení. A za to ten risk rozhodně nestál, možná cena byla až příliš vysoká.
"Vážím si tvých slov, Bree. A mohu tě ujistit, že si toho vážím neskutečným způsobem, ale... Věci jsou poněkud komplikovanější, než se může zdát. Tak jako tak, díky. Je hezké něco podobného slyšet, zvláště od člověka s tak velkým a dobrým srdcem. Netuším jak to děláš, ale vážně působíš jako takové ztělesnění slunce... Myslím, že naše matka by si tě zamilovala."
Poté, co do něj jemně drkla, neubránil se tichému uchechtnutí a srdečnému úsměvu, zatímco na ni upíral bratrovy šedavě stříbřité oči, v níž se zrcadlil dost podobný respekt a obdiv, jaký vůči ní cítil Desmond. Rasmus na Bree sice nepohlížel v romantické sféře, ale musel jí svým způsobem obdivovat, jelikož byla skutečně jedinečná v mnoha a mnoha ohledech. A takové věci se dalo jen velice těžce nevšimnout, což ho stavělo do pozice, kdy chtěl opravdu dát najevo to, že si jí vážil - což byla věc, jakou příliš často nedělal. Jejich situace a vazba byly ale samý o sobě naprosto ojedinělé, takže se na onen případ z pochopitelných důvodů nevztahovala klasická a zažitá pravidla.

Svým způsobem mu otevřela oči. Jako úplně první vyřkla nahlas to, co si už předtím dost možná myslelo několik členů rodu - aby se kompletně osvobodili, musela jejich domovina lehnout popelem a změnit se v čistý prach. Všichni jejich známí museli zapomenout, což znamenalo, že by musel vyvraždit spoustu lidí... Ale poté by mohl mít klid, pokud by se předem zbavil otce. Byť by tím přišel o svoje jistoty, co mu skýtalo rodové jméno i bohatství, nejspíš by to stálo za to... Jen by musel přijít na způsob, jak definitivně vymazat paměť i sám sobě. Něco takového by nemohl provést svojí rukou, potřeboval by někoho velice mocného a zkušeného... Někoho, komu by mohl věřit.
V momentu, kdy mu došlo, že už se dobrých pár minut slepě a hluše utápěl ve svých myšlenkách a představách, zvedl hlavu k Bree a věnoval jí poněkud provinilý úsměv, jímž se pokoušel zamaskovat svůj nápadný výpadek z konverzace i vnímání okolí. Bylo pro něj až příliš snadné ztratit o sobě i zbytku pojem. Myšlenky byly silné, chytlavé a nenechavé, nešlo před nimi nikam utéct. A on už ani nebyl schopný se náležitě bránit, což mu celou situaci nijak zvláště neusnadňovalo.
"V tom máš pravdu. Naštěstí existují způsoby, jak za sebou spálit všechny mosty a začít znovu a od samého začátku."
Zbytek svojí myšlenky nechal záměrně nevyřčený, jelikož se o tom úplně do detailů bavit nechtěl. Neměl za to, že by to ostatně byl jakkoliv dobrý nápad: mohl by jí tím silně a negativně ovlivnit, což bylo to úplně poslední, co by si přál. Něco takového si zkrátka nezasloužila, takže si to rozhodl preventivně nechat spíše pro sebe, než aby se podělil a riskoval neblahé důsledky, o než jistojistě nestál ani jeden z nich.

(Konec Bree)

V moment, kdy spolu s Chestonem v komnatách kompletně osaměli, unikl mu ze rtů tichý povzdech. Ta situace byla příšerně divná a zamotaná, takže se reakci svého milovaného vůbec nedivil - vnitřně mu ale drásalo nervy i srdce, že mu zkrátka nebyl schopný poskytnout všechny potřebné odpovědi, jelikož je sám neznal. Zatím toho všichni kolektivně věděli příliš málo na to, aby byli schopní vyvodit jakékoliv vysvětlení, natož aby bylo správné. To je všechny stavělo do zatraceně nepříjemné a chmurné situace, ale Rasmus se držel myšlenky na to, že by jim k vyřešení onoho problémů snad měla stačit špetka soudržnosti a bystrosti - ačkoliv stoprocentně jistý si tím být nemohl, o tom žádná. Naštěstí se sešli jako velice různorodá partička s odlišnými schopnostmi, náhledy i způsoby uvažování, což z nich tvořilo potenciálně poměrně zajímavý a snad i díky svojí rozmanitosti dobrý tým. Nezbývalo tedy nic jiného, než doufat, že když spojí síly a složí hlavy dohromady, podaří se jim tu záhadu rozlousknout, protože jinak by to dost dobře mohli znamenat, že se v podobném duchu budou soužit po zbytky svých životů, což nebyla zrovna nejmilejší představa budoucnosti.
"Jsi zabiják, nedokážu si představit, že by tě zvuk otevírání dveří a kroků neprobudil do pozoru, natož pak něčí hlasy - bez urážky, mon chéri. Beru to jako ctnostné vlastnosti, že jsi vnímavý a opatrný. Kde je Desmond bohužel nevíme, předpokládali jsme, že bude tady, ale... Není a ani nebyl. To znamená, že se nejspíš potuluje někde kolem, takže bychom ho měli co nejdříve najít, ať tohle... Šílenství dáme zase zpět do pořádku."
Pozoroval ho klidnýma a studeně stříbrnýma očima, zatímco si Cheston prohlížel Desmondovy sněhobílé prameny vlasů. Rasmus chápal, jak to myslel: ani on sám si na to nedokázal přivyknout, byť v jeho očích nešlo ani o tak drastické změny. Na pocit to ale bylo úplně jiné, jako kdyby skutečně nebyl sám sebou, byť s bratrem sdíleli stejné jádro i povrchový vzhled.
"To si piš, mon chéri. A ano, bohužel musíme. Upřímně doufám, že se to celé ještě nezhorší, ale... Jeden nikdy neví. Zkazit se může všechno, o tom jsme se myslím stihli přesvědčit už mockrát."
Podobně jako Cheston sáhl po něčem na sebe, byť už byl oblečený. Chyběla mu ale jedna věc - vícero vrstev a něco, pod čím by mohl skrýt ty nesrovnalosti ve svém pomíchaném vzhledu. I proto nakonec popadl z němého sluhy obyčejný černý plášť a oblékl si ho, nasazujíc si kapucí tak, aby zakryl alespoň drtivou většinu bratrových světlých vlasů.
"Bree mluvila o tom, že zamíří do jablečného sadu, my bychom se nejspíše mohli poohlédnout po panství, jestli Desmonda nenajdeme někde uvnitř."

Byť si značně užíval nejen nádherné prostředí a dary země, jeho klid příliš dlouho nevydržel. Cestu mu totiž zkřížila jakási dívka - která mu byla až podezřele povědomá. Ať už to bylo jejím neskutečně z vlídným hlasem, milou tváří nebo kouzelnými křídly, jednorožec zbystřil a zvedl hlavu od hromádky různě barevných jablek, načež si tiše odfrkl. Jistě, však on věděl, o koho šlo! Jmenovala se... Bree.
S tím náhlým uvědoměním se zarazil s hlavou vzpřímenou a ztuhl jako ledová socha, přemítajíc nad tím vším, co řekla a co doposud udělal. Hledala někoho, on ji znal. To ale vyvolávalo otázky: kdo byl on sám? A proč cítil potřebu se na ni obrátit, když vyřkla to jméno?
Nakonec nepatrně potřásl hlavou, takže si rozházel nádherně zářivou duhovou hřívu. To ho ale ani trošičku netrápilo, neboť veškerou svoji pozornost opět upřel na ona šťavnatá jablka, z jejíž hromádky dvě slupnul jako malinu. Pořád mi to ale vrtalo hlavou, protože trpěl pocitem, že mu po celou dobu něco unikalo - a on za všechny bohy zkrátka nemohl přijít na to, o co vlastně šlo. V hlavě měl vymeteno, byl schopný se soustředit pouze na ovoce letící všude kolem, ale ne na podstatnější věci jako byly jeho nezodpovězené otázky. Ty ho ale začínaly užírá čím dál více, jelikož přibíraly na tíze, takže se už jednoduše nedaly ignorovat.
A pak, když konečně zvedl hlavu a pomalu k víle došel, aby jí mohl drknout čumákem do ruky, ho to trklo. On nebyl kůň, měl být člověkem. Jak se proboha dostal do kůže toho mýtického zvířete? Co se to s ním všech milostivých bohů stalo? Jak se měl osvobodit a proč mu bylo dáno zrovna tělo zvířete, jež ho bytostně děsilo?
Než stihla víla pořádně zareagovat, o kousek ucouvl a vzepjal se, načež s žalostným zařehtáním práskl do kopyt a začal splašeně kličkovat mezi jednotlivými stromy v sadu, jako kdyby se pokoušel trénovat slalom.*


* Nebo spíš jabloň racing místo barel racingu :joy

,,Ty vážně umíš na lidi slovy zapůsobit, viď?” Uchechtla se, poněkud zamyšleně. ,,Nicméně, je milé to slyšet, Děkuji.” Stále nebrala intenzitu svých citů jako něco vzácného a ani neobvyklého, ale jiný úhel pohledu, zvlášť někoho nestranného, nikdy nebyl k zahození. A díky tomu, že měla snad jednou patřit do jejich rodiny, byla ráda že měl takový názor i Rasmus. Přesto mezi ním a Desem vnímala tu vzájemnou plachou odtažitost, ale rozhodně se jim nemohla divit. Viděla náhled již ze strany svého bělovláska, neboť ačkoli čas letěl, strávili spolu již nějakou tu dobu Desovi po boku. A jeho bratr to měl nejspíše stejně. Nikdy by nemohla očekávat, že si padnou do náruče, takže byla Bree zatraceně ráda za ten křehký mír co mezi sebou všichni čtyři měli. Přesto i ona musela postupovat s opatrností, neboť pokud by to příměří skončilo, stála by na Desově straně až do případného konce.

Pozorovala ho a snažila se odhadnout na co přibližně myslí, jelikož to nepatrné zajiskření v jeho očích po témě každé větě nesené v pochmurnějším duchu jí mátlo. To nebyla ale ani trošinku jediná věc, která jí mátla. I když se snažila, nedokázala se na něj dívat příliš dlouho. Po celou dobu byla zvyklá na Desmonda a až teď si uvědomovala jak zvláštní bylo se koukat na jeho tvář, ale zároveň vědět že to on není. Nebylo to jen matoucí, ale i krajně nepříjemné. Ten nepříjemný pocit i s dalšími hlodavými aspekty nechala ze svojí hlavy vytěsněné. Věděla, že se Des necítí v tom těle dobře. A kdyby našel způsob jak si obstarat jiné tělo, musela by ses tím smířit. Za jeho spokojenost by svojí pohodlnost bez řečí vyměnila. Tam nebylo co rozhodovat. Kdyby hledala na nastálé situaci pozitiva, měla by další. Mohla to brát jako takový případný trénink, zkoušku. ,,Děkuji, to je od tebe lichotivé.” Vřele se na něj zazubila. Vypadlo to, že to s tou vděčností za výměnu názorů měli oba stejně, což bylo jen a jen dobře. Po tom co ovšem dodal i zbytek svého konstatování k němu udiveně zvedla hlavu a zmateně jí naklonila na stranu. ,,Vaše matka? Aeva? Taky bych se s ní někdy ráda setkala. Vypadá na opravdu velkorysou dámu a--. Des se hrozně divil, když zjistil že je naživu a...Počkej....Rasmusi? Ty to víš? Potkal jsi jí někdy teď? Já teda osobně ne, ale myslím, že Ruvik je dost spolehlivej informátor. Sice ve všem ostatním zas tak dobrej není. Třeba v zanechávání soukromí. Nejen že mi jeho loutky ošmatkávaly Dese, ale dokonce nám jen tak vrhnul hned po zasnoubení na louku. A pak Desovi upadla ruka a já dostala nemilý hrabčení v hlavě od Theorana, ale to je jinej příběh.” Vychrlila ze sebe v rychlosti než se z její zmateného výrazu stal pobavený smích. Když se ovšem smát přestala, nasadila zpátky svůj vážnější výraz a upřela na něj svoje hnědá očka. ,,Je mi líto těch, kteří s ním uzavřou pakt. Člověk na tom musí být nejspíše už opravdu zle. Desovi bych prominula kde co, ale kdyby udělal něco takového...Zabavila bych mu všechna možná jablíčka. Dostával by jen na příděl...” Zapřemýšlela nahlas. ,,Opravdu? Jaké způsoby?” Zmateně zamrkala, dožadujíc se vysvětlení. Hold byla od přírody velmi zvědavou dušičkou a něco takového zkrátka nemohla nechat jen tak uplavat.

(Šupky dupky do sadů)
Vypadalo to, že toho tvorečka rozrušila a získala si jeho pozornost. Když k ní to majestátní zvíře došlo a drklo do ní čumáčkem...Bree se v tu chvíli málem rozpustila jak rozkošně bělouš působil. Ale naneštěstí pro ni...vypadalo to, že nebohého jednorožce něčím vyděsila. To rozhodně neměla v úmyslu, ale bohužel se už stalo. I jí to jak se vzepjal na zadní nohy vylekalo tak, že ucukla, ale jinak se vůbec nikam nehnula. Malé nadšené jiskřičky v jejích očích potemněly, načež se opět vznesla do vzduchu mírným zatřepotáním křídel. Musela se o toho tvorečka postarat a dostat ho do bezpečí. Už takhle vyvolával opravdu hodně pozornosti.
Následovala ho vzdušnou čarou kousek nad ním než na malý moment zrychlila a prostě a jednoduše riskla další sebedestruktivní misi. Snesla se jen pár metrů před něj a natáhla ruku dopředu. ,,Klid, Hochu...Neublížím ti, ano?” S těmi slovy zkrátka zavřela očka, čekajíc na přítomné převálcování koněm.

DESMOND
Měl v hlavě takový nepořádek, jako snad nikdy předtím. A to bylo vskutku co říct, protože chaos by dost dobrá mohlo být jeho třetí jméno,* protože jím doslova dýchal a žil. V současné situaci si ale připadal asi stejně jako kdyby mu někdo přeházel všechny končetiny, otočil hlavu a vyměnil prsty na rukou za ty na nohou. Co se to s ním u všech bohů dělo? Proč se musel probudit jako zatracený kůň? Ze všech zvířat zrovna JEDNOROŽEC?**
Sice si přišel hrozně, že před Bree utíkal, ale byla to jeho přirozená reakce: ne, že by se snažil aktivně zmizet jinam, to ne. Ale potřeboval ze sebe dostat nadbytečnou energii a trošku si vyčistit hlavu, což dokázal jen dvěma způsoby. Ten první, snazší a také nebezpečnější nepřipadal v úvahu, jako kůň mohl těžko šňupat vílí prach. A ten druhý... Zrovna praktikoval. Byť ne úplně úspěšně.
Nakonec se přeci jen zastavil a sklonil hlavu, věnujíc svojí pozornost k další nesourodé hromádce jablek, než se obrátil směrem k letící Bree a tiše si odfrkl. Mluvit nedokázal - a dalo se to docela snadno pochopit, protože koně povětšinou nemluvili.***
Počkal, až za ním jeho milá víla doletěla a pak potřásl hlavou, hledíc jí zpříma do očí. Absolutně netušil, co měl dělat, takže se pokusil o tu jedinou věc, co ho v danou chvíli napadla - pomalým krokem došel k jabloni, na kterou předtím vylezli a ochutnávali plody ze samotné špičky stromů, než se výmluvně podíval právě tam, čekajíc na její reakci.



* Třetí, protože je jeho celé jméno lord Desmond Isaac Chaos Minuërre Killian-Appleman. (A někde nám tam chybí přezdívka Šedý stín! xD) Není to stejně těžký jako lady Lyrali... Jak to je dál? Beztak jsem to napsala blbě, žejo? :Joy:
** To je jednoduché, Desertíku... Cause I can. A protože je to sranda xD Chudáček.
*** Pokud nejsou Klepna v Zaklínači 3. Pak můžou dělat mnohem víc, než mluvit : laughing:

Žádného bolestivého nárazu se naštěstí nedočkala, což brala jako opravdu velmi pozitivní fakt. Vlastně...Vzhledem k nastálým situacím to byl jeden z nejvíce pozitivních zpráv toho dne. Alespoň co se událostí týkalo. Snažila se sice brát všechno v klidu a pokud možno s úsměvem, ale uvnitř už nějakou dobu panikařila. A její hranice paniky, kterou zatím tak obstojně držela pod pokličkou začínala bublat nahoru a vymykat se jí z rukou, což chtělo ještě více sebeovládání na udržení. Teď se to alespoň na minimální chviličku přesunulo do pozadí, díky tomu nádhernému jednorožci. Před kterého se před momentem postavila v poněkud zoufalém smyslu. Ale nesrazil jí, což bylo rozhodně fajn. Takže se svými zbrklými činy vlastně už nemusela zabývat. Žila a byla celá. Bez koně, který by jí zavalil. Takže mohla s chutí pokračovat dál. Opatrně očka zase otevřela, setkávajíc se opět s pohledem na to rozkošné zvíře. Tentokrát se zapřísáhla, že ho zkusí nevyplašit a jít na to podstatně pomaleji. Tentokrát před ní ale ani neutíkal, ani si nedržel odstup. Právě naopak, držel se u ní a dokonce to vypadalo, že jí chtěl něco ukázat, což víla brala všemi deseti. Neměla tušení jak moc ten bělostný jednorožec dokázal myslet a uvažovat, ale nechtěla jeho činy podceňovat ani je brát na lehkou váhu. Možná to bylo naposled v životě co takového mýtického tvora mohla spatřit a nehodlala zpochybňovat, že by možná nemuselo jít jen o malou náhodu osudu.

Chvíli na něj jen poněkud zmateně a nechápavě hleděla než jí celá ta situace drkla. Ten strom...Ona s Desem na něm ochutnávaly to nejvýše rostoucí jablíčko. Zastavil se před ní a slyšel na svoje jméno. Znělo to sice zatraceně šíleně, ale když bylo Rasmusovo tělo pryč a Rasmus byl v těle Dese...Znala jen jednoho tvora, který konzumoval jablíčka se stejnou chutí jako právě před ní stojící jednorožec. ,,Počkej...Počkej...Neříkej mi, že...Desi?...Ale jak? Co? Proč?..” Její zmatení už přesáhlo úroveň zdravé míry, ale přesto si kupodivu udržela špetku nějakého myšlení. On byl nejspíše stejně zmatený jako ona. A ona se odmítala poddat beznaději. Rasmus říkal, že je to jen dočasné. Nemohla panikařit, nesměla. Pomalu přešla k jednorožci Desovi. A opatrně k němu natáhla ruku, aby ho mohla pohladit po krku. ,,Tohle je...Taky zvláštní. Ale nebude to trvat věčně...Snad. Bude to v pořádku...Snad...” opakovaně ho hladila po krku, nejspíše uklidňujíc spíše sebe než jeho, ale nějaká snaha tam byla. Jednu věc ale asi splnila...Našla Dese. Otázkou bylo...Dalo se tohle brát jako pozitivní znamení? ,,Neboj, dle mého si stále rozkošnej, ale pusu ti asi nedám. Promiň.” Pousmála se ve snaze alespoň nějak zlehčit situaci.

Ačkoli si každý myslel, že zbytky jeho duše skončili v rukou mocného Ruvika, nebylo tomu úplně tak po celou dobu. Neboť Aurora mu dovolila vybrat jediný den v roce a povstat ze svého záchodového potrubí zpět mezi smrtelníky jako zbloudilý duch. A ano, ani v tento výjimečný den v roce si nemohl odpustit navštívit svou přemilou dcerunku a splnit alespoň část svých povinností jakožto tatík. To jak se k němu posledně zachovala sice nebylo nejmilejší, ale on byl připraven jí odpustit. Za malý poplateček, samozřejmě.
Na Panství Killianů byl ten zvláštní den už tak v plném proudu, takže si nikdo nevšiml že v jedné z koupelen se voda v záchodové míse začala nebezpečně rychle zvedat a bublat nahoru. Ach, velký šlechetný Rufus byl vyvoláván! Nejdříve se v opakovaném rotujícím pohybu vody v míse vynořila jeho hlava, jejíž pleška se leskla jako disco koule a stejně tak zářila. Na suchých rtech se mu objevil natěšený úšklebek než si svým královským jazýčkem přejel po rtech a sledoval jak se jeho okolí záchodu začíná plnit lízátky všech velikostí a příchutí. Záchod hlasitě zaskřípal, když se vznešený Rufus vysoukal ze záchoda! Pak už jen sebral všechna svá lízátka a opustil koupelnu s výrazem hodného strýčka Štrůdlíčka rozdávat radost a lízátka.

Už si docela zvykl, že se neprobouzel v prázdné posteli a úplně sám. Bylo neskutečně příjemné slyšet vedle sebe tlukot srdce a pravidelné oddychování. Byť se stále vnitřně bál toho, že jí vedle sebe jednou nenajde, zatím k tomu nikdy nedošlo - a on si na to opravdu začínal zvykat, bral to jako výsadu, již se nemínil vzdát. Sice to měl víceméně pojištěné, ale jeden nikdy nemohl vědět s jistotou, co se mělo v dohledné době stát.
To ráno bylo ale značně odlišné od všech těch ostatních. Za normálních okolností by jej považoval za naprosto všední a svedl by to na podivné počasí, ale dost jistě to bylo magického původu. Vzduch byl rozechvělý čirou mocí a to byla také věc, co Theorana probrala z jeho výjimečného stavu spánku.
Sotva otevřel oči a opatrně se zvedl z postele, začal pociťovat ten zvláštní pocit podivnosti a nezvyku, jakým si procházel pokaždé když vklouzl do nové schránky. Jako kdyby jeho tělo nebylo jeho...*
Jen co sjel pohledem dolů a setkal se očima s párem ryze ženských nohou bez jediné jizvičky a zbytkem těla, tiše polkl.
Prvotní reakcí bylo, že vtrhl do šatníku a prohlédl si schránku v odrazu zrcadla, ale to zjištění ho jen utvrdilo v té děsivé domněnce: byl v cizím a ženském těle, byť přesně kopírovalo jeho vlastnosti. Dlouhé uhlově černé vlasy, hluboké šedivé oči a křivky, jaké by na cizí ženě jistě ocenil, ale vzhledem k tomu, že najednou patřily jemu - a to doslovně a fyzicky - zmohl se jen na to, aby se rychle oblékl a co nejtišeji se vydal pryč z komnat, tajnou chodbou.
Cestou ze zdi popadl meč a zlostně zaskřípal zuby, počítajíc, že v tom nepochybně musel mít prsty některý z tamních obyvatel. Rasmuse okamžitě vyloučil, jelikož jeho strach a respekt byly rozhodně silnější než jakákoliv forma zášti, ale Desmond s Breenou... Ti dva určitě měli za lubem něco nekalého. A on toho měl už tak akorát dost.
S každým krokem si uvědomoval, že si měl zkusit půjčit nějaké Sayiny boty, aby nemusel jít bos, ale v dané chvíli byl vůbec rád, že si navlékl jednu ze svých košil, co mu byla jako kratší šaty a že se mu podařilo si opaskem stáhnout kalhoty, aby mu nespadly, když už měl delší i nohavice. Meč, co třímal v rukou byl sice o poznání těžší, ale zdálo se, že všechna síla ho přeci jen neopustila, takže neměl problém jej nést. A naštěstí ani nešel daleko, jelikož předem tušil, kde by se ti dva mohli zašívat.

Jen co se ocitl mezi jednotlivými stromy, jež byly z části obsypané jablky, nadaleko opravdu zahlédl Breenu, ale bez Desmonda. Místo toho s ní stál zpropadený jednorožec, což v Theoranovi vyvolalo touhu zopakovat svůj kousek s Diablem. Místo toho ale došel za nimi, vílu odstrčil a vztekle se proti jednorožci napřáhl.
Zvíře ale uhnulo a ostří meče tak místo zamýšleného krku zasáhl kus jeho rohu, zanechávajíc na jeho místě tupý výrůstek.
Theoran frustrovaně zaúpěl a namířil špičku meče na vílu, evidentně ve stavu absolutní nepříčetnosti.
"Mám vás tak akorát dost," zasyčel nepříjemně měkčím a jemnějším ženským hlasem, na jaký nebyl zvyklý.
"Kde je k čertu Desmond? Tentokrát přijde o mnohem víc, než jenom obličej. Mluv, nebo ho zastoupíš, než ho najdu."


* Což není ani tak, ale chápeme xD

Neprobudilo ji, když v posteli osaměla ani když na zemi zazněly tiché tlumené kroky. Kdepak, Say se v neklidném spánku převalovala přesně do chvíle, kdy ucítila něco odlišného. Víte, byla tady taková jedna hezká věc. Say měla něco, co trochu připomínalo toho nejlepšího hlídacího psa – svou magii. Představovala si ji jako malý mlžný obláček, který spokojeně pospával stočený okolo ní a zasahoval, když to potřebovala. Ale za poslední dny si mimo jiné (jakože mimo to, že panství, kde přežívala, bylo promořené starou temnou magií, duchy a… no, očekávaně Killiany, což bylo tak trochu jako definice sama o sobě) si její magie navykla ještě na něco – na to, že nebyla prakticky vůbec sama. Theoran se jí držel jako stín, a i když ho neviděla, přísahala by, že pořád měla ten pocit, jako by jí dýchal na krk. Jenomže jak už to tak s její povahou bylo, Say to postupem času přestalo vadit a tak nějak si… zvykla, dalo by se říct. A její magie na tom byla zrovna tak – takže ne, nevzbudily ji zvuky. Vzbudilo ji, když se její magie nejistě zachvěla tím, že zničehonic osaměla.
Rychle vystřelila do sedu a rozhlédla se kolem sebe. Ani živá duše, ale přísahala by, že z místa na posteli vedle ní ještě pořád sálalo nějaké zbytkové teplo. Musel být pryč jenom malou chvilku – to ji postavilo na nohy dostatečně rychle. Nejenom, že byla zvědavější než malé dítě, ale také se jí ta situace zkrátka a dobře nezdála. Rychle hrábla po svém oblečení a sotva se nasoukala do tuniky a kalhot a popadla svou masku, bez rozmýšlení vyrazila ke dveřím komnat. Rozrazily se samy od sebe, což už samo byla známka toho, že byla nervózní a rozladěná do té míry, že si ani pořádně neuvědomovala, že používala magii. Přidala do kroku, první patro proběhla tak rychle, jak jí to jenom dlouhé nohy dovolily, a zamířila ke křídlu se schodištěm (a ne s tím, které vedlo do vstupního sálu plného zrcadel, protože to už by na ni bylo vážně moc).
Jenomže dřív, než se stihla dostat ke schodišti, se setkala v prudkém nárazu s někým dalším. Nečekala to a poslalo ji to k zemi. Měla si dávat pozor, jistě – na panství pořád byli i ostatní. Měla počítat, že to napálí buďto do Breeny a Dese, nebo do Rasmuse s Chestonem. Ale když vzhlédla, ke svému nesmírnému překvapení se nedívala ani na jeden z párů – dívala se na jakousi podivnou olysalou existenci, která se na ni šklebila podobně, jako to měli ve zvyku staří šlechtici před dveřmi škol těsně po zaznění poledního zvonu. Say si pomyslela, že s sebou musela seknout vážně zle, protože se kolem něj vznášela jakási hutná sladká vůně, ze které se jí obracel žaludek vzhůru nohama. Ztěžka se posbírala znovu na nohy, než se na cizince nedůvěřivě podívala a přejela ho pohledem, který byl vážně daleko k mírnému a milému. „Kdo sakra jste a co tady děláte?“ zavrčela, zatímco se stěží snažila sbírat na nohy.

Jakoby ten den nebyl už dost chaotický a v očích pesimisty i pokažený, osud pro ní měl očividně další nemilé překvapení. Když se k nim teprve ta rozlícená ženská postava blížila, nejprve nemoha rozeznat její identitu, ale došlo jí to hned po tom, co si to tak načuřeně nakráčela k nim. Na jednu stranu se chtěla začít smát, neboť ta celá situace se mohla na jedu stranu zdát komická, ale na tu druhou...Stačil jediný pohled na Theoranův výraz a smích by jí rychle přešel. Než se ale stačila na cokoli zeptat nebo vysvětlit situaci, díky ne moc ohleduplnému odtrčení skončila na zemi.
Naštěstí byl Des o něco schopnější než ona a stihnul zareagovat poněkud lépe, takže se ve výsledku nic smrtelného nestalo. Stačilo by ale zamířit o kousek vedle a jednorožec by byl o hlavu kratší, což zrovna nebyla úplně dobrá vyhlídka. Byla to spíše zatraceně příšerná vyhlídka. To bezmyšlenkovité gesto v ní vyvolalo vlnu vzteku, ale na snažila se ho ze všech sil nedat najevo. Podle všeho Theoran o ničem netušil a kdyby Des utekl, byl by v relativním bezpečí. Momentálně to vypadalo, že terčem toho parchanta se stala ona a tak to hodlala nechat. Důležitější bylo, aby se Des dostal o bezpečí. A to, kdyby začala ječet a vyvádět, by asi moc nenápadné nebylo. Uvnitř se třásla jako osika, ale její tělo bylo naprosto klidné. Nesměla se bát. Nebála se. Strach jí v tu chvíli byl cizí. Musel. A s tou myšlenkou se znovu vyškrábala na nohy, vzdorovitě hledíc Theoranovi do tváře.

Na malý moment pohlédla na jednorožce a nejistě se pousmála. ,,Zatím utíkej pryč, hochu. Pak si tě najdu. Kdybych se tohle protáhlo, pozdravuj za mě Elaine.” Vymyslela první věc, která jí napadla, ačkoli to nejspíše znělo jako obrovská blbost. Ale udělat z jednorožce posla královny víl snad nebylo zase tak neprůstřelné. Alespoň v její hlavě ne. Snad...Poselství snad ale bylo Desovi jasné. Musel zmizet. A ona ho musela bránit. Musela mu koupit čas. Na Theorana se otočila s opět tím nejvíce kamenným výrazem, který jen na svém obličeji svedla. ,,Myslím, že naše pocity jsou vzájemné, Theorane.” S mírným pokrčením ramen se uculila. Slíbila, že si nebude koledovat o problémy, ale tohle byla mimořádná situace a ona musela získat Desovi i Rasmusovi co nejvíce času to šlo. ,,Ne všechno se točí jen kolem tebe, Theorane. Je mi jasné na co narážíš, ale kdybys zapojil hlavu, možná by ti došlo že já ani Des v tom prsty nemáme. Já ovládám pouze živelnou magii a Des by něco takového se svojí magií nedokázal a ty to víš.” Po jeho poslední poznámce cítila, jak jí po zádech přejíždí mráz. Ale ne, ona neměla strach. Nehodlala utíkat ani žadonit. Jen tak stála a snažila se vysvětlit současnému problému jejího života, že věci nejsou tak jak si myslel. ,,O nic přicházet nebude. Pokud je tahle věc výsledkem magie a pokud ti to ještě stále nedošlo, on by to jako jediný měl umět zvrátit. Jeho magie tlumí tu ostatních. Takže mu nic neuděláš Theorane, ty ho potřebuješ.” Čerpala jen z teoretických faktů a vlastně ani nevěděla, zda by to bělovlásek opravdu dokázal, ale nějakou výmluvu mít musela. Zdržet ho, dokud jednorožec nebude dostatečně daleko. Pro jistotu si zkusila skrýt svá křídla, kdyby se s ní opravdu rozhodl provést krátký proces, ale marně. Ta se jen párkrát zamihotala, ale zůstala na místě. Bree v duchu zaklela a tiše doufala, že si toho nevšiml. ,,A mimochodem...Asi bys měl ten meč pustit.” Popošla o něco blíž a ukazováčkem přejela po tupé straně čepele. Její schopnosti se za tu dobu nemálo zlepšily, takže jí stačilo na meči chvíli byť i jedním prstem setrvat, aby ho dokázala co nejvíce rozžhavit a změnit jeho teplotu na trochu...větší. Zkrátka věděla jak celou situaci rozpálit. ,,Tedy...Pokud nechceš, aby ti po rukou stékal rozžhavený kov.”

Vznešený Rufus si vykračoval po chodbách, které pro něj byly naprostým bludištěm. Rozhazoval lízátka a snažil se svést jakoukoli služebnou, kterou potkal. Bohužel se nikdy nesetkal s úspěchem a jen málokterá služebná neutekla s křikem pryč. Rufus to ani trošku nechápal. On se snažil být je poetický! Měl za to, že ženy měly rády růže a jiné květiny, takže očuchávat jim suknice přece nebylo nic divnýho. On byl jen poetický! Zdejší ženy nejspíše jen neměly ani špetku vkusu. Však on byl téměř jako anděl! I voda z něj kapala, ale to bylo tím, že se pokusil vlézt zpět do potrubí a zrovna když jedna dívka čistila tamější toalety, vykoukl z mísy a začal se soukat za ní. Nemohl pochopit jaktože žádná z těch krasotinek neocenila jeho šarm a romantická gesta. S tichým brbláním se ale stejně rozhlížel dál, po té jediné. Jeho nevěstince, která o tom stále ještě nevěděla, ale to už byl detail. Ta láska až za hrob byla doslovná a jej nemohlo odradit již vůbec nic! Doufal, že tentokrát už s ní nebude ten bělovlasej. Hledal tak dlouho místo, kde by jeho nádobíčko zase složily dohromady. Bohužel, nic nenašel. Ale to před Briannou přiznávat rozhodně nechtěl. To on si jí vychovat a teď bylo na čase si sklidit svoje vílí zrní.

Při jeho dlouhé cestě hledání se ovšem stalo něco nevídaného. Jako v těch nejromantičtějších snech se zrovna při jeho baletních kreacích srazil s černovlasou kočandou. Och! Ta byla krásná! Mohl by jí sice obarvit na blonďato, ale jinak...Rozhodl se! A než se dívka nadála, stala se tou šťastnou. Jeho druhou nevěstou. ,,Jsem tu, abych vás odtáhl do potrubí, Holubičko. Ale prozatím hledám svou nevěstu. Jmenuje se Brianna a jsem si jistý, že se tu nachází. Ale vy taky nejste úplně špatná. Nechceš lízátko, holčičko?” Romanticky se k ní naklonil a hned poté co jí řádné očuchal až se mu z toho protáčely překrásné oči, jí olízl tvář.

Zatraceně moc toužil mu ten meč jednoduše vyrazit z ruky, popadnout ho a useknout mu paži, v níž ho původně třímal, ale... Nezmohl se na nic. Když mu usekl ten roh, pozoroval ho padat k zemi a potom než se stihl Theoran nadát, zvedl se na zadní a byl připravený ho srazit k zemi a udupat, protože nikdo a už vůbec ne on, si nesměl dovolit Bree vyhrožovat - natož jí jakýmkoliv způsobem ubližovat.
Jiskřička se ho sice pokoušela chránit a dokonce přišla se slušným vysvětlením nejen jeho existence, ale i přítomnosti, ale on měl trošku jiné úmysly. Ani v nejmenším ji v tom nemínil nechat samotnou, byť musel uznat, že Theoran v tom ženském těle nevypadal jen divně a k popukání, ale především působil značně zranitelněji... Byť to do zajisté nebyla tak úplně pravda. Stále z něho sálala smrt a moc, což byl absolutně typický a nevypuditelný odér, co se kolem něj vznášel zhruba se stejnou intenzitou, jako jeho vlastní arogance. A Desmond ho hodlal vyválet ve stejném svinstvu, v jakém se ocitli oni dva s Bree... Jen s tím rozdílem, že k tomu musel použít trošku jiné prostředky, jelikož se nenacházel ve svém vlastním těle, protože byl zpropadeným jednorožcem. Teď už vlastně spíš polo-rožcem nebo dost možná jen koněm, ale příliš mu na tom nesešlo. Dokázal spoustu věcí i s omezeními, takže tohle pro něj sice byla velká překážka, ale žádným případem ho to neznemožňovalo až tolik, jak si původně myslel. Konec konců... Koně byli majestátnými bytostmi schopnými úžasných věcí, které by on osobně nedokázal nikdy předtím docenit kvůli svému strachu, ale když už se ocitl v kůži jednoho z nich, začínal tomu částečně přicházet na chuť, protože měl možnost využít některé ty výhody, co koňské tělo skýtalo.

„Koukejte se oba zklidnit nebo-“ Zavrčel nasupeně Theoran, když s velice barvitým a pěkně sprostým zakletím pustil rozžhavený meč a obrátil se na vzpínajícího se Desmonda, co byl připravený ho kopyty srazit k zemi. Podobně jako on předtím se mu podařilo taktak uhnout, ale to už se jednorožec zlostně připravoval k dalšímu kroku, dramaticky hrabajíc jedním kopýtkem v trávě.
„To nemůžete myslet vážně. Přivedla sis sem vílího kamaráda? Vážně si myslíš, že mě nějaké hloupé zvíře zarazí? Za hloupou jsem tě neměl, Breeno. Ale hádám, že jsem se přeci jenom spletl, jaká škoda.“
To už Desmonda vytočilo natolik, že proti svému otci vyrazil skoro jak kůň pobízený rytířem na klání, jenom postrádal jezdce v plné zbroji a s kopím. Theoran se tiše zasmál, jelikož stále měl za to, že to byl všechno jenom hloupý vtip, ale jakmile se k němu jednorožec přiblížil a vrazil do něj, hodně rychle obrátil a sotva dopadl zády na zem, rozzuřeně zaskřípal zuby.
„Přijdeš o hlavu stejně jako ten poslední čtyřnohý šmejd,“ procedil mezi zuby, zatímco se Desmond ohlédl na Bree a sklonil k ní hlavu, aby si ji prohlédl a ujistil se, zda je v pořádku a něco se jí nestalo. Rozčilovalo ho, že jí nemohl pořádně pomoct... Ale jak také?
„Tentokrát si ale tvoji hlavu nechám pověšenou nad dveřmi do pracovny, jako zpropadenou trofej.“

Věci jaksi nešli ani trochu podle plánu a tak musela dost zaimprovizovat. Na jednu stranu bylo od Dese velmi šlechetné, že se jí rozhodl bránit i za o značně ztížených podmínek, ale v těle jednorožce byl také o dost zranitelnější a možností bylo poměrně méně. Blondýnka nemohla dovolit, aby mu jeho otec ještě více ublížil, takže jí nezbilo nic víc než příšerně riskovat a pravděpodobně si pod sebou vykopat vlastní hrob. Pokud ho ale chtěla alespoň nějakým způsobem zpomalit, musela se zatraceně snažit. Jelikož ačkoli bylo Theoranovo tělo zaměněné s tělem ženským a ona mu se zbraní udělala krátký proces, stále nesměla zapomínat, že to byl stále tvor schopný příšerných věcí.

,,Dámy by takto mluvit neměly.” Konstatovala k tomu, jak Theoran poměrně nehezky zaklel, ale nemohla se mu divit. Alespoň mohla být ráda, že nebyl zase tak paličatý, aby zbraň dál držel v ruce. I přes její drzost si byla jasně vědoma toho, že kdyby ho jakýmkoli způsobem zranila, bylo by to pro všechny jen horší. Jakoby už teď nelítala v obrovském průšvihu, kde se nic moc zachraňovat nedalo. I když si snažila na tváři udržet výraz naprostého klidu, nemohla se ubránit svým cukajícím koutkům, které se v zápětí změnily v pobavené uculení. Ta situace...Byla i svým způsobem komická a i neusmívat se bylo naprosto nemožným úkolem.

Pokud byl někdo, kdo si zuby nehty bránil svou pokřivenou čest, byla to právě tahle drobná a opovážlivá víla. Doteď se situaci snažila ještě nějak krotit a zachraňovat, ale po Desově hrdinském gestu a ještě větším nasupením Theorana už usoudila, že to opravdu nemá smysl. ,,Opravdu? Já tě měla za arogantního parchanta už od začátku, pokud vím. Žádná škoda.” Vrátila mu odpověď na jeho rádoby urážku než si odfoukla pramen blonďatých vlasů pryč z tváře. ,,Opravdu jsem si nemyslela, že jsi tak hloupý, abys někoho podceňoval, Theorane. Jaká škoda. Zvlášť, když tě potom dostane na zem.” Zasyčela ještě než došla zpátky k Desovi a položila mu dlaň na čumák. ,,O nic přicházet nebude, Theorane. Pokud chceš tohle vyřešit, bylo by fajn zapojit hlavu a nezvedat si ego nad nevinnými tvory.” Prohodila ještě směrem k Theoranovi než se znovu otočila na Desmonda. Toho pohladila po čumáku a jemně se pousmála. Stála mezi nimi, aby se ten parchant náhodou nemohl přiřítit k Desovi a nějak vážněji ho nezranit. ,,Opravdu bys měl jít...Tady jsi teď v nebezpečí. Pak si tě najdu, slibuju.” Špitla směrem k bělostnému tvorečkovi.

Nemohl absolutně uvěřit nejen vlastním očím, ale i uším. Ta malá mrcha se mu vzpouzela... A jednorožec ji v tom ještě podporoval. Za normálních okolností by nechal svůj vztek jednoduše běžet, dovolil by mu se otevřeně ventilovat a spustil by takové peklo, že by Breenu ani její vlastní plameny neochránily. Jenže Theoran nebyl jenom netvor, byl především predátor. To znamenalo, že byl velice dobře schopný si na svoji kořist - a v tomhle případě i pomstu - počkat, pokud to znamenalo lepší výsledek. A přesně tak to také bylo. V hlavě měl plán, jakým to té potvoře mínil vrátit i s tučnými úroky, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že s ní nehodlal zamést v současnosti. Nemohl její chování nechat bez odezvy a patřičného trestu, jinak by jí velice rychle narostl hřebínek, který už takhle potřeboval srazit z její krásné hlavy.

„Pak poslouchej, ty čubko,“ zaklel tak chraplavým a zhrublým hlasem, že už ženský připomínal opravdu jenom matně. Místo toho by se dal spíše přirovnat k vrčení nějakého zatraceně vzteklého zvířete, co bylo připravené každou chvíli vyrazit a zahryznout se svojí oběti do hrdla.
„Ještě jedno slovo a budeš si přát, aby ses nikdy nenarodila. Nebyla bys první víla, které bych přistřihl křídla. A věř mi, Breeno, že to nemyslím jen metaforicky.“
Uvnitř skutečně příšerně zuřil, ale bez meče byl ve značné nevýhodě. Vzhledem k tomu, že se nacházel v novém těle přišel o svoje cítění, což mu značně omezovalo možnosti co se magie týkalo. Byť by ji mohl použít a vypustit, neměl stoprocentně zajištěné to, že bude správně koncentrovaná a stejně poddajná, jak byl zvyklý. I přesto ale nemohl jen tak couvnout a vzdát se - co byl přeci zač? Nebyl ani omylem žádný zbabělec nebo slaboch, on byl bojovník a dobyvatel. Král. Nemohli ho na kolena srazit zpropadená víla a nějaký jednorožec.
„A s tím koněm se rozluč. Nikam nepůjde, ani ty ne.“ Sotva se postavil zpět na nohy, luskl prsty. Od těch mu odskočila temně rudá sprška jisker, načež se zářivý den změnil na téměř absolutní noc, jak byli obklopení neprostupnou tmou. To byla sice jenom iluze, ale Theoran byl v takových věcech už natolik zběhlý, že dokázal svoje projekce stavět velice realisticky. A moc dobře věděl, že není lepší zasazení, než to, co je jemu samotnému nejbližší.
„Odstup od toho koně, nebo přísahám při Trojce, že o tu hlavu přijdeš taky.“ Udělal k nim několik pomalých kroků, nespouštějíc téměř bezbarvé oči z obou dvou, když kůň ucukl hlavou od víly a zničehonic se proti němu vydal, jako kdyby ho znovu chtěl srazit na zem. Tehdy Theoran hbitě nastavil ruku a vyslal proti němu salvu svojí temné a špinavé magie se záměrem se ho zbavit, ale ta se těsně před zvířetem zarazila... A následně se do něj vsákla, jako kdyby byl magnet.
Zmateně nad tím pozdvihl jedno obočí a sledoval, jak sebou jednorožec začal cukat a vzpínat se, zatímco jeho tělo měnilo svoji podobu. Původně nádherně duhová a třpytivá hříva se změnila v temně karmínovou, srst nabrala odstín půlnoční černi a jeho oči se zbarvily do krvavě rudé, vydávajíc nepatrnou záři. Teprve tehdy se zvíře přestalo bránit, popocházejíc blíže k němu. Kůň se zastavil těsně před ním a jen do něj drkl čumákem, což Theorana přimělo padnout na kolena, jak se přes něj přelila obdobná vlna přeměny.
Na rozdíl od koně ale neprošel ničím tak zdánlivě nedrastickým... Oba dva si totiž prohodili místa a on najednou nehleděl ani na ženskou verzi svého vlastního těla, nýbrž na pobaveně se ušklíbajícího Desmonda.
„Překvapení,“ pronesl s teatrálním rozpřáhnutím paží. „Hádám, že náhoda a štěstěna opravdu nefungují v tvůj prospěch, však? Tak běž, hochu. Než seberu ten meč a useknu ti hlavu.“
S těmi slovy ho Desmond plácl a jak zafungoval přirozený reflex, Theoran se skutečně rozeběhl pryč - a stáhl s sebou i iluzi tmy, takže Desmond s Breenou stanuli zpět ve světle a příjemném prostředí jablečného sadu.

Say nevěděla, co má dělat, a doslova zkameněla na místě, když k ní ta pochybná existence začala promlouvat. Čím víc bizarní to bylo, tím víc si přišla, že snad ještě sní a brzo by se měla prostě probudit. Jistě, to musí být ono! Jistě se brzy probudí a zůstane jí po tomhle jenom hodně špatný pocit… že ano? No, to, že tomu tak nebude, jí došlo přesně v momentě, kdy tohoto jejího ztuhlého stavu ten muž využil, přistoupil k ní a olízl jí tvář. Sayleen se pod maskou jenom rozšířily oči dokořán, když jí na tváři zůstala ta nechutná mokrá stopa, kterou bez jediného váhání setřela rukávem tuniky hned poté, co o několik kroků zacouvala nazad. „Koukej se ode mě držet dál.“ Její slova nezněla moc nadšeně, spíš napůl vrčela obavami. Pulsovalo to v ní směsí nechápavosti, závanem strachu z neznámého a vzteku z toho, jak se s ní jednalo. Pořád se nemohla dostat přes nesnášenlivost za takové věci, takže tahle… existence nebyla žádnou výjimkou. Zarazila ji až kamenná zeď, která do ní vlila několik vln uklidňujícího chladu, který jí povolil zastavit se nad tím vším, co se dělo, a na okamžik se zamyslet.
Prohlížela si toho muže – a přísahala by, že víc zvláštní existenci ještě neviděla. S tím, že na panství bylo možné prakticky skoro cokoli, už se sice obeznámila, ale tohle bylo vážně daleko od jejích norem, které byla ještě schopna přijmout a vstřebat, takže s tímhle u ní nepočítejte s pochopením – zvlášť když se z té konfrontace vyklubalo to nechutné olíznutí, po kterém měla vážně touhu prostě popadnout nějaký blízký ostrý předmět a tu tvář si prostě vlastnoručně uříznout. Kypělo to v ní jak jenom mohlo, takže dřív, než se stihla trochu ovládnout, to vzala její magie tak trochu do vlastních rukou.
Nechte mě vás zasvětit. Víte, jak je celé panství sice tmavé, ale pořád má docela slušnou spoustu oken? No, jedno takové se skvělo přímo za zády toho muže, mezi Say a otvorem na svobodu se krčila právě jeho silueta. A okno bylo rozražené dokořán – nedivila by se, kdyby nějaká služebná zrovna větrala a ten zjev ji od toho vylekal natolik, že by se prostě otočila a dala na útěk. A takhle, vyšponovaná jako tětiva před výstřelem, stačilo Say trošičku zabrnkat na nervy. Jediná slabá vlnka magie stačila k tomu, aby do muže, který ji tak nadšeně zval na lízátko, nešetrně strčila a on jako na povel proletěl ve veškeré své lízátkové grácii přímo ven, zatímco za ním zůstávala stopa vody smrdící po latríně a jakýsi poprašek, který trochu připomínal duhový poprašek na donuty.
Say neváhala a nevykláněla se ani z okna, ale vrhla se ke schodům, co nejrychleji míříc dolů a k nejbližšímu východu. Ne, že by snad chtěla znovu padnout do rukou toho podivína, ale… bohové ví, na koho tam dole mohl spadnout.

Po tom oslovení v ní začínala vřít krev, ale stále měla omezené možnosti a metaforicky svázané ruce. Ale aby to byla fér, ona ho taky nepočastovala zrovna lichotivými jmény, takže si oni dva neměli ve výsledku co vyčítat. Navíc, pokud působil Theoran nasupeně předtím, tentokrát by se dal přirovnat k vroucí sopce, která měla každou chvíli vybouchnout, takže na jeho oslovení nijak nereagovala. Její tiché zavrčení muselo mluvit samo za sebe. Opravdu z něj šel strach a když si to spojila ještě s tím co za zvěrstva dokázal...Kdyby to celé zašlo ještě dál, nejspíše by jí ani bohové nezachránili. Ona se ale nemohla jen tak vzdát a nechat jednorožce napospas, zvlášť když duše v těle toho mýtického tvora patřila jejímu milovanému snoubenci. A s tím ani Theoranovi výhružky a strach, svírající její tělo, neudělali. Byla odhodlaná svého milého bránit svým vlastním tělem až do konce a bylo jedno, že se na pár hodin rozhodl nabrat trochu jinačí podobu. V jádru byl stejný, ačkoli si stála za tím, že od ní pusu ani náhodou nedostane. Ale s tím jak si předtím labužnicky pochutnával na jablkách si nemyslela, že by mu to nějak víc vadilo.

Ani když se všude kolem rozlila hustá černá tma, ani to s ní nehnulo. Podnítilo to její nejistotu a obavy, ale odmítala ustoupit byť jen o píď. ,,Ne.” Odsekla mu na odpověď. Pokud se měl nejdříve dostat přes ní, kdyby mu koupila i jen dalších pár sekund času na případný útěk, ať si udělá jak je libo. Ona se odmítala hnout z cesty, připravená čelit čemukoli co mělo přijít. Jenže ani tohle jí nakonec nevyšlo, jelikož Des měl očividně zase jiné plány a neohroženě se proti svému otci rozeběhl. Když vyslal to cosi, co bylo asi jeho pošpiněnou magií, chystala se jednoduše skočit do cesty a přidat si na seznam šílených činů další položku, ale...Než to stihla udělat, vlna magie se zastavila a Des jí celou nějak...Pohltil? Víla ani netušila co se sakra dělo, ale to ten den vlastně nebylo poprvé, takže sebou alespoň nepráskla na zem, což byl rozhodně další z pozitivních faktů. Zkrátka vyčkala co se bude dít a opravdu moc doufala, že se nad nimi už Aurora smiluje a následující události se alespoň trošku otočí k dobrému.

To co se stalo opravdu nečekala, ale i tak se přes ní přelila vlna úlevy a štěstí. Netušila jak, ale její bělovlásek byl zpátky a ona byla neskutečně ráda, že měl zase jen dvě nohy. Ani nikdy nečekala, že bude tak nadšená z toho, že měl někdo nohy, ale stalo se. Za chvíli už Theoran jako kůň odběhl a když už měla pocit, že je vzduch čistý, na nic nečekala a vrhla se se bělovláskovi kolem krku, pevně ho objímajíc. ,,Ani nevíš jak jsem ráda, že máš zase dvě nohy. Děkuju...” Špitla. ,,Musím ale uznat, máš opravdu dokonale naplánovaný moment překvapení.” Zachichotala se spokojeně. Ten pocit klidu ale nezůstal moc dlouho, neboť jí jakýsi mužský křik donutil se od Dese zvědavě odtáhnout. Ten hlas moc dobře poznávala a její obavy se potvrdily, když do trávy před nimi z okna dopadl zmatený Rufus. Ten, jakmile jí spatřil, se chrochtavě rozesmál, načež k ní natáhl ruku. Bree se mu ale téměř okamžitě vysmekla, ale na nic jiného se nezmohla. Stála tam jako opařená. Neměl být...no...U prasátek? Ale teď před ní vypadal až moc živě, což se víle ani trošku nelíbilo. Ovšem ten den byl celý zvláštní a Bree tak mohla jen doufat, že z nebe nezačnou padat drzé žáby. I když...I to by bylo možná lepší než padající Rufus, aby byla upřímná.

Sdílel její pocity, protože ta zkušenost byla pěkně pekelná. Sice ho až tolik neděsila představa změny vlastní formy, ale zrovna kůň... Vzhledem ke svému vztahu k nim z toho byl zoufale nešťastný, natož když se objevil Theoran a začal je ohrožovat. Ta bezmoc byla příšerná. Nemohl udělat prakticky nic, čím by je oba mohl ochránit, nedokázal být užitečný. Alespoň ne do doby, než se Theoran rozhodl vytáhnout - ani jeden z nich nepočítal s tím, že se bělovláskovi nakonec podaří tu magii obrátit, ale o to sladší byl ten pohled na to, jak v důsledku jako kůň mizel kdesi v zahradách.

„Nápodobně. Nebyl jsem si jistý, co to udělá, ale povedlo se,“ pousmál se polovičatě, než Bree něžně políbil do vlasů a objal jednou paží kolem ramen. Byl tak neskutečně vděčný, že ta přeměna nebyla trvalá a on byl zpět v přisouzeném těle... A to i navzdory faktu, že vůči němu stále pociťoval určitou nevoli.
Ten klid ale ani zdaleka nevydržel dlouho, protože během chvilky cosi spadlo k zemi a než se Desmond stihl nadát, ocitl se jim nejen v zorném poli, ale také osobním prostoru, ten šmejd z hostince. Breein otec.
Sotva se k Bree pokusil přiblížit a ona ucukla, Desmond zlostně zachrčel a naklonil hlavu na stranu, než si protáhl ruce a přivřel oči do úzké štěrbiny, takže působil dojmem, že by mohl zabíjet pohledem. To by ale bylo příliš jednoduché... A on toho měl zhruba až tolik dost, že to co mu udělal minule se mělo zdát ještě milosrdné.
„Nerozřezával jsem tě a pohřbíval jen pro to, abych to dělal znovu, hökke.“ Bezmyšlenkovitě ho vší silou praštil do napřažené paže a bleskurychle popadl stále poněkud teplý meč, který pevně sevřel v ruce. Vlastně by věděl o spoustě vskutku krutých a příšerných způsobů, jak ho vyprovodit na onen svět, ale v současné situaci by ho mnohem radši měl z krku okamžitě, takže se musel přeci jen trochu krotit. Navíc za sebou měl stále Bree - a nelíbila se mu představa, že by viděla to, co by s jejím tatíkem nejradši provedl.
„Co je mrtvé má zůstat mrtvé, šmejde. Nesáhneš na ni, už se na ni ani nepodíváš. Neuslyšíš její hlas, nepromluvíš na ni. Až s tebou skončím, tak si budeš přát, aby ses dostal do zapomnění.“
Znechuceně si odplivl a vytáhl si zpoza opasku dýku, popadajíc Rufuse za hlavu. V tu chvíli už kompletně propadal svému hněvu, zášti a potřebě ochrany - a když mu začal řezat uši, pořádně ani nevnímal. Na rukou se mu hromadila krev, díky čemuž jílec dýky mírně klouzal, ale on ho nepouštěl, ne do doby, než byl se svým dílem hotový. A to, co dělal, byl teprve začátek.
Mínil totiž dostát svým slovům a skutečně mu znemožnit se k Bree jakkoliv přiblížit - a tohle byl první krok. Po odříznutí uší mu po těch krvavých ranách přejel letmo dlaněmi a s využitím svojí zdivočelé magie je kompletně odřízl od jakéhokoliv zvuku. V tu chvíli jednal absolutně instinktivně, dovolil svojí vnitřní temnotě, aby nad ním převzala kompletní kontrolu a vedla ho, stejně jako jeho magii, jež za normálních okolností neovládal.
Hlavu už měl zkrvavenou po obou stranách, ale Desmondovi na tom ani trošku nesešlo. Místo toho pokračoval tím, že ho popadl za obě tváře a silou mu palci začal tlačit na oči, postupně je nejen posouvajíc hlouběji do lebky, ale především z nich tvoříc nesourodou krvavou masu, s jakou už by neviděl ani při zásahu toho nejlepšího léčitele.
Sotva si otřel ruce do kalhot,* vytáhl si znovu dýku a otevřel mu pusu, chytajíc ho za jazyk, který jednoduše uřezal a zahodil do trávy jako kdyby to byl kousek smetí.
Poté už jen o kousíček odstoupil a s uchopením meče ho nohou srazil na zem, krátce se nad něj nakloníc, aby si ho prohlédl, než s ním definitivně skoncuje.
„Hodně štěstí v prázdnotě, šmejde. Pozdravuj ode mě Rüvika.“ S těmi slovy se napřáhl a podobně jako předtím se dal do sekání, čímž ho připravil o všechny končetiny. Svoje konání v důsledku zakončil jedním mocným bodnutím do místa, kde by měl mít srdce, ačkoliv dost silně pochyboval o tom, že Rufus snad nějaké měl. Chtěl si ale být jistý - potřetí by ho vážně zabíjet nechtěl.
Nakonec se jen obrátil k Bree a věnoval jí poněkud neurčitý pohled, než si hřbetem ruky přejel po čele, aby z něj odhrnul pramen vlasů, zanechávajíc si na kůži krvavou šmouhu.
„Už tě obtěžovat nebude.“



* je to prase, ano!

,,Počkat, Počkat...” Zarazila se, zatímco na něj upřela pohled, který by se v jejím světě na stupnici vážnosti dal zařadit jako velice vážný. ,,Teď mi nechceš říct, že jsi nespoléhal pouze na náhodu, že ne?” Bohové...Pokud vážně takhle riskoval místo útěku a mohlo se mu něco stát...Bree ani nechtěla myslet co by se stalo, kdyby se to nepovedlo a Theoranova magie by zasáhla plnou silou. Vážný výraz jí ale nevydržel dlouho., protože za něco takového se jednoduše zlobit nemohla. Des byl nakonec v pořádku a vše dopadlo v rámci možností dobře. Co víc mohla po Auroře chtít? ,,Ať to bylo jakkoli, jsem nesmírně ráda, že si v pořádku.” Pokývnula hlavou nakonec a věnovala mu vlídný úsměv. ,,Byl jste velice odvážný, můj nejmilejší princi. Jen mě příště tolik neděste, prosím.” Zazubila se a stoupla si na špičky, aby ho mohla vděčně políbit na spánek.

Z nebe většinou padaly dobré věci a zázraky, ale Rufus se bohužel nedal přirovnat ani k jednomu. On byl jednou obrovskou pohromou a víle skutečně nešlo do hlavy co sakra tam dělal. To rozmítání odvrátilo její pozornost od mnohem důležitějšího člověka, který se momentálně dle jeho reakce připravoval Rufuse zneškodnit podruhé. Než ho ale stihla znovu chytnout za ruku a nějakým způsobem ho zastavit, on už připomínal jejímu otci důvod, proč by se od něj měl držet dál. Víla moc dobře věděla, že za všechny ty roky obtěžování dívek a jiných ne moc ctnostných skutků si to svým způsobem zasloužil, ale teď když už blondýnce nekoloval v těle adrenalin, nedokázala se dívat znovu. Smířila se s tím, že svého milovaného bělovláska už zkrátka nezastaví a ve výsledku mu ani bránit nechtěla. ,,Desi...” Hlesla tiše. ,,Dej na sebe pozor.” Netušila, zda jí vůbec vnímal a slyšel, ale ona už nechala projevit svou slabost, odvrátila se a zavřela hnědé oči.

Dalších pár minut strávila tím, že tiskla oční víčka k sobě za doprovodu Rufusova řevu (později už jen skuhrání) a Desův rychlý proces s tím parchantem. Musela se přiznat, že čas od času měla tendence oči otevřít a podívat se na tu spoušť před ní, ale obavy jí spolehlivě držely při zemi. Teprve až když uslyšela Desův hlas, který promlouval přímo k ní, oči otevřela. Jakmile jí zrak padl na tu zkrvavenou hromadu, co bývala jednotné lidské tělo, okamžitě se jí zatočila hlava a chvilku jí trvalo než našla ztracenou rovnováhu. Pomaličku došla až k bělovláskovi a opatrně ho pohladila po ruce než si od něj meč převzala. Pod jeho vahou sice zavrávorala a znovu ztratila rovnováhu, ale nakonec se jí ho podařilo položit do trávy. ,,Tentokrát to nech na mě.” Špitla a otočila se k těm zbytkům. Tentokrát už nebylo zapotřebí tělo nějak precizně schovávat a proto použila způsob, který jí byl nejbližší. Položila dlaně do trávy hned vedle poházených končetin a bez jediného zaváhání nechala svoje plameny změnit tu příšernou vzpomínku na prach. Hned co se zvedla od svého rádoby táboráčku, zase docupitala k Desovi. ,,Desi? Můžeme odsud, prosím?”

Bohové museli být šílení. Auroře muselo nějakým hodně zvráceným a zlým způsobem přepnout – jinak si nedokázala jen tak představit to, proč se najednou svět začal chovat tak divně. Po probuzení to byl jenom pocit, který sílil po tom příšerném setkání s olizujícím individuem na chodbě (ten pocit měla ještě pořád zafixovaný v hlavě a věděla, že bude chtít vážně hodně snahy ho zase dostat hezky pryč, protože ta vzpomínka jí obracela žaludek vzhůru nohama tak mocně, jak se to nedařilo snad ani tomu nejprudšímu jedu). Poté, co stála vtisknutá v jednom z ohybů portálu východu do zahrad a sledovala, jak byl život toho podivína bez jakékoli milosti zkrácen na nezbytné minimum, už si byla jasně vědoma toho, že tady něco smrdí (a nebyla to ta čerstvá ohořelá mrtvola, co se teď netečně povalovala v trávě a nikdo jí nevěnoval moc pozornosti (tak hlavně aby to nebyl Desík, že ano…)). Hlavou jí to vířilo jako zběsilé a skoro se přes ni přelila taková ta potřeba se prostě posadit na zem a vykřičet to ze sebe, ale to bylo něco, co si zrovna nemohla dovolit. Něco jí říkalo, že když už stojí napůl schovaná v tom portálu a podařilo se jí to zaonačit tak, aby si jí nikdo zatím nevšimnul, nemuselo by být na škodu to tak zachovat.

Zkrátka tiše vyčkala, než Breenu s Desmondem přestane bavit ten malý táboráček (to, samo o sobě, by bylo pro většinu lidí trauma pro zbytek života, ale bohužel to nebyla první mrtvola, které byla Say svědkem… a ani nejbrutálnější způsob zprovození ze světa, což samo o sobě svědčilo o tom, že měla teď v duchu přestat fňukat a prostě se sebrat a koukat zjistit, co se děje), a vmáčkla se do té doby ještě hlouběji mezi stíny východu. Kámen ji příjemně chladil do zad a dával jí trochu šanci zachytit vlákna klidných myšlenek. Pro to, aby to bylo ale účinnější, musela vypadnout z obklopení temné, chladné stavby – a zahrady pro tohle byly ideálním místem. Pořád byla elfka, její magie pořád klíčila z divoké naturálie… takže svým vlastním životem bující krajina kolem panství byla ideální.
V nestřežené chvíli proklouzla ven tak, aby si jí nevšimla jediná duše, obalená od hlavy k patě vlastní rozrušenou magií. Těžko říct, zda se pod vedením nějaké ruky instinktu zabalila a znenápadnila skrze ni, anebo zda měla prostě jenom navzdory tomu šílenému ránu velké štěstí, ale zkrátka a dobře po nějaké chvíli skončila ve vzdálenějším úseku zahrad. Prošla všechny možné sady, než skončila až za nimi, kde ji uvítal menší bor – místo listí ve trávě teď bosýma nohama (že si zapomněla jakoukoli formu bot jí došlo až v tomhle okamžiku) teď šlapala po pichlavém jehličí, ale to ji z míry moc nevyvádělo. Mohlo být hůř. Byla prostě jenom ráda, že se dostala pryč a dostala na chvíli šanci se zastavit, nadechnout a pokusit se přijít na to, co se tady sakra dělo.

Zastavila se u jednoho z mohutnějších stromů a vděčně se o něj opřela. Chvíli se nesnažila o nic, jenom čekala, až se její splašené srdce zase hezky zpomalí. Potom teprve začala přemýšlet. Nebyla zase tak pitomá, aby jí nedošlo, že tohle bylo natolik velké, aby to byla práce smrtelného mága. Panství sice bylo za běžných okolností prosycené magií dvacet čtyři sedm, ale teď i přes to všechno viselo ve vzduchu ještě něco dalšího. Brnělo ji to pod kůží a motala se z jí z toho zpočátku hlava, teď už to byly jenom mírné, tupé vibrace kdesi vzadu v mozku, které mohla krásně ignorovat, když chtěla. Rozhlížela se po lese a snažila se trochu adaptovat na to, co se děje, něco málo z toho možná vyzvědět. Bylo to proti vší racionalitě, kterou se v tom snažila hledat. Netušila, o co bohům asi tak muselo jít, ale byl to zatraceně mizerný vtip. Rovnou mohli z nebe začít padat jednorožci, aby to bylo ještě víc perfektní.
I když měla v rámci podivností docela dobrou výdrž, tušila, že v takovou chvíli už by toho na ni vážně bylo moc.

Hlavou se mu rozléhala jeho slova a dusot vlastních kopyt. Nejen, že mu vyhrožoval. On se mu doslova vysmíval, když proti němu použil jeho vlastní magii a dokonce i slova, jako kdyby se snad najednou stal v jejich situaci tím mocnějším a měl navrch. To byla samozřejmě naprostá hloupost, ale Theoran stejně instinktivně zareagoval přesně tak, jak by se nejspíše zachoval i onen zpropadený hřebec, kdyby měl tu možnost. V minulosti ji z dosti pochopitelných důvodů nedostal: jednak kvůli tomu, že byl předem předurčený k tomu aby zemřel, ale také díky tomu, že ON nikdy NEMINUL. Tak jak přesně došlo k tomu, že se celá zpropadená situace obrátila a opět skončila v jeho neprospěch? Odvrátili se od něj snad jeho patroni? Nebo to všechno byl jenom jeden krutý žert a on se z té noční můry měl brzy probudit, aby byl v reálném světě opatrnější a bohové mu připomněli fakt, že zatím nebyl nedotknutelný?*
Pohyboval se napříč pozemky jako neřízená střela, šíříc kolem sebe hustou a stinnou auru. Temně černá srst se mu leskla na pošmourném světle, zatímco studeně šedé oči působily ještě prázdněji než kdy předtím, byť tkvěly v těle tak zvláštního a pokřiveně nádherného tvora. Do jednorožce jako takového měl opravdu dost daleko, o čemž svědčil i fakt, že mu chyběla drtivá většina rohu, ale to ho v důsledku až tolik neomezovalo. Stačilo jen najít klidné a vzdálené místo, kde by si mohl utřídit myšlenky a pokusit se zvrátit účinky Desmondova odklonění.

Ani v nejmenším však neočekával, že ho vlastní nohy zavedou rovnou k Sayleen, o níž tak trošku předpokládal, že zůstala uvnitř sídla a celá ta šílenost se jí nedotkla - nebo snad alespoň minimálně, neboť do všech těch šíleností na panství nebyla přímo namočená tak jako ostatní. Jako on a jeho potomci.
Sotva se k ní přiblížil na dobrých pár metrů, zarazil se a hrábl jednou nohou ve vzduchu, zatímco na ni upíral svoje silně apatické oči. Ty jako jediné nevyzařovaly jeho vnitřní rozpoložení, které bylo natolik silné, že pokud by byl ohnivý mág, celý ten zpropadený sad kde ho Desmond přeměnil, by shořel na popel.
Jeho v danou chvíli ale zajímala mnohem více Say, díky čemuž se alespoň částečně uklidnil. Ne v pravém slova smyslu - veškeré to napětí, zuřivost a temnota pouze ustoupily do pozadí - ale prozatím to nejspíše bylo mnohem lepší, než kdyby s tím vším musel řešit ještě něco dalšího.



* všichni víme, že to nic neudělá a nebude, ale víte co může snít! a dát si blackunicorn. (redbull)

Say překvapeně pozorovala, jak se k ní jednorožec blíží. Celý svůj život žila v tom, že to je jenom báje a mýtus, kterým se opájí malé holčičky, aby si přišly kouzelně. Nebyla proti tomu, že by kdy existovali, ale považovala je za buďto vyhynulý, anebo se hodně dobře skrývající druh. Proč by jeden z nich najednou byl tady? A proč zrovna dneska, když měly věci zjevné tendence jít do kopru? To nic ale neměnilo na tom faktu, že společnost jednorožce jí na krátký moment vyrazila dech, zatímco se k ní zvíře blížilo. Ačkoli nebyla žádný znalec, byla od bratra přes koně naočkovaná tak, že nemohla neocenit dlouhé nohy, strmé plece ani vyklenutou šíji. Udělala pár kroků jednorožci naproti. V tu chvíli ještě netušila, komu že to vlastně kráčí v ústrety.
Došlo jí to v momentě, kdy se do toho všeho vložila její magie. Znáte ten pocit, kdy jste třeba k někomu otočení zády, ale slyšíte ho přicházet, takže víte, že máte čekat něčí neohlášenou přítomnost, a náhle vás ovane jeho vůně? Zničehonic bude vzduch kolem vás prosycený známou vůní, kterou už si, pokud toho člověka aspoň trochu znáte, přiřadíte ke konkrétnímu člověku, k jedné určité tváři? Tak přesně to bylo srovnatelné s tím, co Say ucítila, když se její magie zvědavě vydala vpřed. Nebránila jí, byla sama docela zvědavá, co ucítí. Nepochybovala, že jednorožec nějakou magii být bude.
To, co však vážně nečekala, bylo to, že se místo čehokoli dalšího srazí s tmavou, hutnou magií, kterou už začínala mít tendenci poznávat. Zorničky se jí rozšířily šokem a jen tak tak zabránila hysterickému smíchu, který se jí dral z hrdla, když jí došlo, že před ní skutečně nestojí nikdo jiný než Theoran, uvězněný v podobě zatracenýho jednorožce.

„To už si bohové vážně dělají-“ ucedila mezi zuby, než si sevřela kořen nosu mezi palec a ukazováček a pevně semkla oči k sobě. Gesto hodné plnohodnotného dramatického výstupu, což by jí možná za jiných okolností přišlo alespoň trochu ironické. Teď na tom nebylo nic jiného než čistá, krystalizovaná bezradnost. Vážně netušila, co se tenhle den dělo – nejprve to podivné individuum, které ji olízlo na chodbě a ona ho prohodila oknem, poté Desmond s Bree a jejich nadšené opékání mrtvoly už zmíněného cizince (a v tom, jak zvláštní všechno dneska bylo, by ji vůbec neudivilo, kdyby tam stáli doteď a opékali si nad ním jablka nebo něco takového). A ve výsledku, asi jako zlatý hřeb, do třetice všeho možného (nebo spíš nemožného, jak si do dneska myslela, ale zdálo se, že se přírodní zákony prostě jako mávnutím hůlky zbláznily)… tohle. Odtáhla ruku od tváře a otevřela oči. Napůl doufala, že se jí to jen zdálo, ale když je otevřela, vraník s napůl useknutým rohem tam pořád stál a nespouštěl z ní pohled.
„Může tenhle den být ještě šílenější?“ zamumlala si tak nějak napůl sama pro sebe, naprosto bezradná s tím, co by s touhle situací sakra měla dělat. Napadala ji varianta na řešení, nějaké z metamorfozních kouzel, která se učila u elfského Dvora, ale měla obavy nad tím, zda by vůbec něco takového mohlo stačit proti situaci, kdy bohyně osudu zjevně jede na nějaké hodně silné droze, proti níž by se vílí prach mohl jít z fleku klouzat.