Noc hvězd (18. 12. 2019)

Say se stále držela toho stromu. „Léčitelka zní docela dobře,“ zamumlala tiše a než se nadála, po jejím boku postávala mladá černovlasá víla. Než stihla Say protestovat, zavěsila si ji kolem ramen a houkla na ni, ať zkrátka jde s ní. Sotva se stihla nadechnout a ani se nestihla ohlédnout po své společnosti, než byla zatažena o kus dál do lesa. Přišlo jí, že šly krátce, a přesto celé roky. Bez ohledu na to, zda chtěla anebo ne, byla usazena na kus padlého stromu, který měl sloužit jako sedátko, zatímco tmavovláska se bez jediného slova vysvětlení jala ji prohlížet. Málem jí i stáhla masku, kdyby se na ni Say výhružně nezamračila a nedala tím najevo, že tudy cesta rozhodně nepovede. Ne, tu si nemohla dovolit jen tak zahodit, zvlášť na očích vílám.
„Kolik jsi toho za poslední den vypila?“
„Něco kolem dvou a půl litru vody.“
„Kolik vína jsi měla?“
„Sotva půl kalíšku.“
„Jak dlouho je to od toho, co jsi naposledy jedla?“
„Zhruba dvě, tři hodiny.“
„Na,“ vrazila jí víla do ruky něco, co připomínalo kukuřičnou placku. Say byla odsouzena sedět na místě, žvýkat placku téměř bez chuti a sledovat, jak víla poskakuje kolem ní a dělá všemožná zvláštní gesta. Nikdy předtím se s žádnou vílí léčitelkou nesetkala ani o nich moc neslyšela, nevěděla tedy, jakou magií disponují anebo co od nich může očekávat. Tiše se tedy strategicky připravila na nejhorší. Černovláska poletovala kolem, od průhledných křídel se jí odráželo světlo pochodí rozvěšených po okolních stromech, sem tam od nich odletěla hrstka vílího prachu. Say se neptala, tušila, že by jí víla stejně moc věcí neřekla, tak se prostě spokojila s tím, že se živila plackou a vyčkávala, až víla skončí s prohlížením každého centimetru jejího těla a pronese verdikt.
Tenhle očekávaný konec přišel hned záhy, kdy se víla konečně zastavila, narovnala se a pohlédla jí zpříma do očí… a zašklebila se na ni s něčím, co povážlivě připomínalo výsměch. „Čekala bych, že si tohle necháváte na mnohem později, ale co já vím o tom, jak to chodí u elfů,“ pokrčila rameny, pohodila tmavou hřívou a pronesla slova, která rozervala svět mladé elfky vedví: „Nejsi nemocná. Jsi prostě jenom těhotná.“

Půl hodiny jí trvalo, než se dostala z dohledu mladé (ačkoli, kdo mohl u víl posuzovat jejich stáří?) léčitelky. Poptala se pár okolo stojících, kde najde koně, na němž přijela, a rozešla se pevným krokem tím směrem, žaludek i nervy jako na vodě. Zkoušela ještě vyhledat někde mezi stromy pohledem Theorana, ale jako by se po něm slehla zem. Ne že by se snad chystala za ním s úsměvem od ucha k uchu běžet a vyklopit to. Ne, to ne. Nesměl to vědět nikdo kromě ní a té černovlásky, která se o ni starala. Na té si vymohla slib mlčení vázaný na její křídla – a to bylo riskantní, takže to té víle za ten drb prostě nemohlo stát. Say to dalo alespoň jistotu, že se to do pár hodin neroznese po půlce Nescory. Že si do pár hodin nebudou všichni špitat, že dcera samotné Představené elfů se s někým spustila a teď pod srdcem nosí bastarda, se vší pravděpodobností navíc i hybrida. To by zruinovalo… zkrátka všechno.
Konečně našla koně, na kterém přijela, jak stojí uvázaný mezi shlukem stromků společně s pár dalšími koňmi a pase se na čerstvé trávě, která ani s přicházejícím zimou ve Stříbrném lese nevadla. Uvítal ji přátelským zaržáním, na který mu odpověděl křečovitým úsměvem a poplácáním po krku. Sedlo s brašnami leželo opodál – a právě tam se potřebovala nutně dostat. Do brašny, kde mimo jiné ležel malý váček s několika ampulkami, bez nichž se neodvážila vykročit z Lesa divokých elfů, protože to byly její zásoby na chvíle, kdy bude v háji. No, dalo by se říct, že nyní polemizovala o tom, zda na tom vůbec může být hůř, takže chvíle pro použití byla docela jasná. Zaklapla brašnu, schovala ampulky do kapsy a zmizela mezi stromy hlouběji do lesa, kam už si snad většina návštěvníků netroufala.

A po další půl hodině… byla na tom tak bídně, jako ještě nikdy. Kdyby ji někdo našel v tomhle stavu, musela by ho vyděsit k smrti. Cítila, jak se jí na čele perlí pot, jak jí tváře žhnou ruměncem. U nohou na zemi jí ležela maska, která se snesla jako papírová karta sotva poté, co ji opustila schopnost kontrolovat svoji magii, která ji držela na místě. Ukazovala tak světu děsivě poleptanou levou tvář, která byla následkem dost ošklivé nehody v jedové místnosti matky v době, kdy byla ještě malá. Tmavé vlasy měla potem přilepené k šíji i k čelu. Opírala se o drsnou kůru vysokého dubu, ráda, že nemusí ležet na zemi a zvládne i víc věcí než jen se svíjet.
Lahvičky jí skončily na zemi u nohou, štítky na sobě nesly názvy dost toxických látek a obsah byl celý smíchán v žaludku mladé elfky. Ona sama byla o většinu účinků jedů na sobě samé připravena, takže to jediné, o co jí teď šlo, bylo nějak bezbolestivě zbavit své tělo toho… zárodku. Zkrátka o tom ještě neodkázala uvažovat jako o dítěti. Byla ráda, že zvládá dýchat. Opírala se o strom a pomalu cítila, jak se přes ni přelévá vlna únavy. Vedlejší účinek jedné přísady té prudce jedovaté směsi, co jí kolovala v žilách. Nechtěla nic než konečně… alespoň na chvíli… spát…

Ačkoliv se trošku stáhl, pořád ji sledoval zpovzdálí jako stín. Pronásledoval ji i ve chvíli, kdy se vzdálila z lesa - ale jak si držel odstup, neměl šanci jí zabránit v tom, co nakonec udělala. Když se k ní dostal blíž a všiml si jejího stavu, v hrudi se mu rozlila příšerně hluboká díra. Ačkoliv už dávno nebyl tím mladíkem, co snadno zahořel pro druhé a rozkrájel by se pro ně, najednou se v něm rozzářil plamínek hrůzy a soucitu, takže se k ní vrhl, padl na kolena a vzal její tvář do dlaní, upírajíc na ni svoje šedavé oči.

„Say... Probohy,“ pronesl zděšeně. Celá hořela, kdo ví, co všechno do sebe naházela. On sám sice byl z části t'ealh, obvykle na schopnosti proudící z těchto kořenů nějak zvláště nespoléhal. Tentokrát ale musel udělat zářnou výjimku, protože jeho ostatní schopnosti by Say mohly ublížit - a to nechtěl. Svým způsobem mu na ní záleželo, což byl také jenom další důvod, proč stíny nevytahovat. Proto jí vzal za ruku a pevně stiskl, zatímco přiměl svoji čistší část magie, aby z ní vytáhla účinky jedů a nasával je do svého vlastního těla.
Chvíli to trvalo, ale po pár desítkách minut byla poslední špetka jedu už v jeho těle a on se opřel zády o stejný kmen jako ona, než si ji přitáhl k sobě a jednou rukou jí objal, zatímco druhou ji konejšivě hladil po vlasech. Do těch ji i něžně políbil, než pomaličku přivřel oči, zatímco jeho tělo bojovalo s účinky toho zatraceně jedovatého koktejlu.
„Nenechám tě v tom samotnou, Say,“ špitl tiše, zatímco ji soustavně hladil. „A už vůbec ti nedovolím, aby sis ublížila.“

Motala se na rozmezí někde mezi snem a realitou. S postupem času věděla, že bolest z toho, co do sebe dostala, zase rychle otupí že jí samotné to neudělá nic jiného než tu bolest, že to slouží jen k tomu, aby to… zneškodnilo naprosto cokoli, co bylo její součástí. Pokud by to něco, co se v ní zrodilo, nebylo zcela odolné vůči jedům, mělo by to zabrat téměř okamžitě, zatímco ona měla jenom spát. Místo spánku na ni ale čekaly bludy a vidiny, které ji děsily s podobnou razancí jako noční můry – obličej jejího bratra, Caase, který se na ni díval se zhnusením a vyčítal jí, jak to mohla vůbec dopustit; zklamaný výraz v očích matky, která jí oznamovala, že nikdy nebude moci být tím, pro co byla připravována, protože její krev byla znečištěná; zuřivý výraz otce, který ji dosud viděl jako svou malou holčičku, ale teď se pro něj stala jen přítěží a courou, kterou musí mít na krku.
Tiše se modlila ke všem božstvům, aby to, co se snažila z toho stavu dostat bylo úspěšné, aby ten zárodek skutečně zmizel a ona… se mohla vrátit domů. S předstíraným úsměvem a vysokými zdmi vystavěnými okolo toho, co se odehrálo mimo Dvůr Rady. Nebyla hloupá, věděla velice dobře, že nikdy úplně nezapomene na to, co se ve Stříbrném lese odehrálo a s jakým následkem odsud odešla, ale nesměla dopustit, aby se o tom dozvěděl někdo jiný z elfů. Ačkoli byla jejich společnost matriarchální, pořád zde byly zavedené normy, které se na dívky, které své dítě odnosily poté, co se jen s někým vyspaly bez manželství, nahlíželo dost mezi prsty. To si nemohla dovolit – nesměla takhle pošpinit jméno svojí rodiny. Nesměla být zklamáním, protože to, kým byla v rámci elfské společnosti, bylo vlastně její jedinou identitou. Bez toho všeho… nebyla nikým. Uvědomovala si to, hořkou pachuť téhle pravdy měla na patře, ale nedokázala s tím bojovat. Na to byla příliš slabá a podrobená mocnosti její společnosti.

A pak najednou ta bolest ustoupila a ona překvapeně zamrkala. Ten ústupek ji vytrhnul z blouznění a uvrhnul ji do kruté reality – pořád ležela v mechu ve Stříbrném lese, choulila se do malého, zpoceného klubíčka a sledovala, jak její maska leží zapomenutá opodál. Nechápala, co se dělo, protože si byla jistá dost dobře, že takhle rychle by účinky ustoupit neměly, byla připravená na to, že tady bude prožívat krušných pár hodin, možná dokonce celou noc. Očekávala, že se probudí s úsvitem, doškrábe se zpátky ke svému koni, nasadí neprostupnou masku klidu a prostě… bude nějak fungovat. Nebude šťastná, ale bude moci plnit svoje povinnosti. To bylo hlavní.
Jenomže tak se to nestalo – ležela tu sotva pár minut, než bolest skoro úplně pominula a ona zmateně otevřela oči. Pořád se o ni pokouše ten vedlejší účinek, nesmírná únava, ale alespoň na chvíli ta ocelově těžká víčka udržela otevřená, aby pohlédla na to, co se dělo. A přímo vedle sebe uviděla známou tvář – netušila, jak se Theoranovi podařilo najít ji a co to dělal, ale její bolest byla skoro na tam. Němě zavrtěla hlavou, vložila do toho gesta veškerou zbývající sílu – nemohl jen tak trpět proto, co udělala ona sama s těmi ampulkami. Namíchala tak silnou dávku, že běžného smrtelníka by to mohlo snadno stát život. Možná i hůř – nechat ho to umírat pomalu, v bolesti. Jenomže neměla dost síly na to, aby mu cokoli z toho řekla nahlas. Pokoušela se o ni mdloba, takže měla sotva čas postřehnout, že k ní mluví. Hlas měl uklidňující, konejšivý – vyjma bratra už dlouho neslyšela nikoho, kdo by na ni tenhle tón využil. Byl to nezvyk… ale dost příjemný nezvyk.
Ale než stihla cokoli udělat, vedlejší účinek ji stáhl do nekonečné propasti bezvědomí. Pohroužila se do hlubokého, bezesného spánku – a sama v tu chvíli netušila, zda se z něj vůbec ještě vyhrabe.

Poté co ji našel, ani si vlastně nevšiml toho, že její maska nebyla na svém místě. To mu došlo až o dobrou řádku minut později, když pohlédl na její tvář. Normální lidé by od ní nejspíš odvrátili tvář a nechali ji napospas svému osudu, ale on ne. Sotva mu oči spočinuly na poleptané kůži, pomaličku k ní vztáhl ruku a opatrně po ní přejel konečky prstů, než si ji znovu přivinul těsně k sobě a něžně ji políbil do vlasů. Ne, nemínil na ni zanevřít. A bylo mu srdečně jedno, jestli měla zohavenou tvář, pokusila se zabít to maličké nebo jestli ho nenáviděla. On sám k ní něco cítil... A věděl, že ji nemůže jen tak nechat jít. Vryla se mu pod kůži, možná až nebezpečně moc. A díky tomu byl pevně odhodlaný ji vzít pod svá křídla a nepustit ji ze svého dohledu, aby se jí nic nestalo. Podobné ochranitelské sklony u něj byly skutečně výjimečné, protože málokdy se našel někdo, kdo by v něm probudil jeho starou a zapuzenou stránku, ale Say taková byla. A on si ji vybral.

„Vezmu tě k sobě, Skjönri. Bude to v pořádku, uvidíš. Nikdo ti neublíží, nikdo se na tebe ani křivě nepodívá. Budeš se mnou v bezpečí, dám na tebe pozor.“ S těmi slovy se pomaličku zvedl a sebral ze země její masku, než si samotnou Say vzal do náručí a odkráčel s ní o kousek dál, kde stál její kůň. Bylo dobře, že přijela zrovna takhle. On sám toho svého bohužel nechal v samotném srdci Stříbrného lesa a nechtěl se tam vracet, protože by tím na ni upoutal nechtěnou pozornost - a samotnou ji rozhodně nechávat nechtěl. Ne, bál se o ni.
Opatrně ji položil na koně, než se sám vyhoupl do sedla a jednou rukou ji chytil tak, aby nespadla, než pobídl koně a vyrazil pryč.


Cestou na panství ji neustále kontroloval, protože se opravdu hodně bál, co všechny ty jedy způsobily. Našel ji včas? Co když to na ní bude mít nějaké důsledky? Nebyl vyloženě léčitel, aby ji dokázal zbavit každého neduhu. Jeho léčivé schopnosti byly sice na místě, ale pravdou bylo, že jeho zbytek magie je částečně otupoval. Temná magie měla tendenci pohlcovat tu dobrou, kazit ji nebo zahánět. Díky tomu měl víceméně svázané ruce a mohl se pokaždé jen modlit, že jeho vrozené schopnosti budou fungovat, když je zrovna potřeboval. Tentokrát mu to prošlo. A on naštěstí věděl, že na panství už bude schopný vyřešit kdejaký problém, protože tam měl k dispozici vskutku celou plejádu nejrůznějších přísad, lektvarů, knih a také Raniu.
Sotva dorazil domů a rozrazil magií dveře, odnesl Say do horního patra budovy a zamířil do svojí ložnice. Ta byla jako jedna z mála místností uklizená a nezaprášená, takže ji opatrně položil do velké postele s nebesy a přikryl jemnou přikrývkou, než se posadil vedle ní na okraj postele. Černá látka nebes nad jejich hlavami tvořila iluzi temných mračen a on se na moment zachmuřil, protože ji přinesl do tak ponurého prostředí, ale zatím nebyla možnost s tím pořádně hnout. Nejdřív musel připravit její vlastní ložnici, služebnictvo teprve pomalu přicházelo a panství se pomaličku probouzelo k životu. Chtělo to čas... Stejně jako její rány na duši. Předtím nad tím neuvažoval, ale až teď mu došlo, že jí tím vším ublížil - a kdyby nebyl tak otupělý a dávno téměř mrtvý, asi by mu to bylo líto. V dané situaci ale byl schopný pocítit jen drobný záchvěv chladu na místě, kde mu bilo srdce a nic víc.

„Prospi se, drahá. Zůstanu tu s tebou.“ S těmi slovy obešel postel a lehl si vedle ní, obtáčejíc kolem jejího těla jednu svoji paži. Nemínil ji nechat samotnou, ani omylem ne. Účinky jedů sice vytáhl z jejího těla, ale část už se musela zákonitě stihnout zakousnout do jejích žil a evidentně jí to v těle nadělalo slušnou paseku, takže si chtěl být jistý, že ji v případě nutnosti bude schopný ještě pomoct. Ulevit. A mimo jiné mu bylo jasné, že by ji rozhodně neměl nechávat o samotě, když zrovna zjistila... To, co zjistila. V jejím světě to fungovalo jinak. A on jí chtěl být připravený ukázat, že možná o jeden přišla, ale druhý se jí zpřístupnil. Mohl by z ní udělat svoji královnu... A nad tím mu poskočilo srdce.