Duhové moře

Čekala na něj, když najednou zaslechla žblunknutí vody.
Tehdy se okamžitě zvedla a rychle se vydala jeho směrem, vyhledávajíc ho očima. Nikde ale nebyl k nalezení. K čertu, k čertu, k čertu. Až když se podívala pořádně, všimla si ho ve vodě v jedné z propadlin, jak klesá pod vodou. Bezmyšlenkovitě skočila za ním skočila a rychle ho doplavala, než ho chytla za ruku a vyplavala zpět na povrch. Jakmile ho vytáhla na zpět na skály, sjela ho zděšeným pohledem. Hlava mu krvácela a byl evidentně v bezvědomí... Jak dlouho pod tou vodou byl? Proč nebyla pozornější a rychlejší?!

„Neumírej mi tu, prosím,“ zamumlala zoufale, než mu pootevřela rty a s troškou magie ho přiměla ho vodu vykašlat. Potom ho bezmyšlenkovitě políbila. Věděla moc dobře, že polibek od vodního chrání před utonutím, tak mohla jenom doufat, že mu to pomůže i v téhle situaci. Nedokázala si ani v nejmenším představit, že by jednoduše... Umřel. Ne, to si rozhodně nemohla připustit. On neumře, ne dokud tam byla s ním. I kdyby měla něco obětovat Vyysihuovi, nenechala by ho umřít.
I proto se v duchu začala dovolávat Jünai, naprosto zoufalá a nejistá. Prosím, promlouvala k ní v duchu. Nedovol mu umřít. Nezaslouží si to, on ne. Zachraň ho, paní. Snažně tě žádám jako tvoje věrná služebnice, jako tvůj posel a odkaz. Nenech ho umřít... S těmi myšlenkami mu zoufale položila hlavu na hruď. Když zaslechla tep, částečně se jí ulevilo - ale ne moc. Pořád se neprobouzel. Kdo ví, jak dlouho v té vodě byl a kolik vody se nalokal.

Bylo to zpátky. A bylo to mnohem horší než kdy předtím.
Plíce měl jako v plamenech, sžíralo ho to tak moc jako doposud nic jiného. Snažně se snažil vyplavat nad hladinu, tloukl končetinami kolem sebe, oháněl se kolem sebe ostrými zuby a snažil se zakousnout do páru rukou, které mu držely celé tělo i hlavu pod hladinou. V očích ho štípal tlak vody, před vnitřním zrakem měl matku – nataženou na břehu, snažně lapající po dechu jako ryba na suchu, jenomže už v sobě měla tolik mořské vody, že nebylo možné pro ni udělat zcela nic, jenom hleděla prázdnýma očima do dálky a on mohl sledovat, jak z ní vyprchá život. A potom byl pod vodu vtlačen on.
Jakákoli snaha? Naprosto marná.
Neměl šanci se dostat zpátky nad hladinu, musela se pomalu smířit s tím, že tohle zkrátka jeho konec. Že po dlouhé době v agónii přijde chvíle, kdy bude muset vodu vpustit dovnitř. Když všechna bolest navzdory předchozím mukám pomine, jemu se do plic vtlačí voda a... bude zkrátka po všem. Doteď se ho reflex zadržovaného dechu držel, ale na jak dlouho? Nemohl si držet nozdry u sebe, mohl se jenom zoufale vrtět a doufat, že mokrá srst proklouzne jeho trýzniteli mezi prsty. To se ale nestalo.
On se tehdy neutopil.
Hůř. Proměnil se.

Přišel k vědomí s prudkým nádechem a společně se záchvatem kašle, který ho strhnul na bok a nechal ho se několik dlouhých vteřin dusit, snažit se do horkého a vyschlého krku vtlačit trochu vzduchu. Trvalo mu to dlouho, až příliš dlouho... ale nakonec se podařilo. Byl zase zpátky o pár let dopředu, ležel na písčité pláži Duhového moře a skláněla se nad ním Rhiannon. Ve tváři měla hrůzu, leč ta zjevně o něco opadla, když jí pohled opětoval a zjevně se konečně přestal dusit.
S popuzeným vydechnutím se převrátil na záda a upřel oči na modré, vymetené nebe nad sebou. „Promiň," vydechl z posledních sil vlastních plic, pohledem přitom opatrně sjel k Rhiannon, která seděla v písku hned vedle. „To byl dost blbej způsob jak tě děsit.“ Pokusil se pousmát, zlehčit to, ale při tom pohybu ho zabolela celá lebka. Cítil, že leč na slunci schne, na temeni hlavy má stále vlhké, slepené vlasy. Pravděpodobně krev. Věděl, že se za chvíli začne samovolně léčit, že za pár minut nebude po zranění ani památky... ale teď musel uznat, že to bolelo jako čert.

Obyčejná slova by nedokázala popsat tu úlevu, která se jí rozlila v srdci, když přišel k sobě.
Prvotní šok z ní opadl a ona se mohla zase svobodně nadechnout, když viděla, že je v rámci možností v pořádku. Neutopil se, neumřel... Jen byl nejspíš slušně v šoku a navíc ještě s ošklivou ranou na hlavě, která mu stále krvácela. Trhaně se nadechla a semkla rty k sobě, než ho bezmyšlenkovitě objala a zatlačila přitom slzy. Měla o něj takový strach... Naposledy se takhle bála o Marcella, když se ztratil v jedné z nejhlubších průrv za Alsitiem. Nebo možná, když se ztratila Amberly... V tu chvíli by se v ní totiž nikdo krve nedořezal. Když to zjistila, okamžitě začala prohledávat celý dům, zoufale a jednu místnost po druhé, než se vydala na její oblíbená místa a mluvila snad s každým, kdo ji mohl vidět. Potom se vydala na povrch, kde potkala jeho... A v současnosti se bála právě o něj. I přesto všechno ho ale držela v objetí, živého a neutopeného.

„Bohové, měla jsem takový strach,“ zašeptala téměř bezhlasně, než si rychle rukou otřela slzy a odtáhla se od něj, berouc jeho tvář do dlaní. Upřeně mu přitom hleděla do očí, snažíc se zjistit, jak na tom byl. Chtěla si všimnout každé sebemenší chybičky, každého špatného pocitu, všeho. Nechtěla ho v tom nechat samotného, chtěla mu pomoct. Sice věděla, že mu nepomůže s tím zraněním na hlavě, ale něco přeci jen ještě udělat mohla... Nebo ne?
„Jak se cítíš? Omlouvám se, že jsem byla tak pomalá,“ povzdychla si tiše, než ho pomaličku políbila. Měla pocit, že pokud nebude dostatečně opatrná, rozpadne se jí v rukách na tisíce maličkých kousíčků, které by už dohromady neposkládala ani kdyby se snažila sebevíc.

Objetí ji objal, přičemž jí jemně zabořil tvář do vlasů a nadechl se s úlevou, že je... no, doslova na suchu. Netušil, co by dělal, kdyby nebyla tak pohotová, ale... bylo jasné, že by mu to v tuhle chvíli mohlo být už tak nějak úplně jedno.
„Promiň, vážně jsem tě nechtěl děsit," zavrtěl hlavou a pokusil se zatvářit tak omluvně, jak jenom to šlo. Moc často ten výraz neměl na tváři, nelitovával svých rozhodnutí a kroků, ale teď tomu tak nebylo... a dokázalo ho značně vykolejit, jak moc ho dokázalo rozhodit, že stačilo se pár dní pohybovat v blízkosti téhle yialadri, aby to zase bylo zpátky. „Jen... v písku se objevil úhoř. Nemám tyhle potvory moc v lásce a... když po mě vyrazil, tak trochu jsem uskočil nazad a vlítnul do té vody."
Pokusil se posadit, ale hlava mu při tom dost zaprotestovala. Cítil, že se mu tkáň začíná stahovat k sobě, jak se pomalu začíná rána zacelovat, ale mělo to ještě nějakou chvíli zabrat. A tím, jak byli na nohou celý den i noc, tomu zahojování asi moc nepomáhal.
„Bude to v cajku, brzo se to zahojí, chce to jen trochu klidu a času... a nevyčítej si zrovna tohle. Taky jsi nemusela dorazit vůbec," zaprotestoval proti tomu, když se začala omlouvat, a využil toho, že byla pořád dost blízko na to, aby jí vztáhl ruku a jemně ji pohladil po tváří. „Kdybys tam nebyla, tak je to v háji úplně. Takže... děkuju. Udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla. Skutečně děkuju."

Byla zatraceně šťastná, že byl v rámci možností v pořádku.
Skutečně si nedokázala představit, že by se tam utopil... I kdyby měla odprosit Jünai, nedovolila by to. Dokonce by byla ochotná obětovat i vlastní duši, jen aby ho zachránila. Skutečně jí přirostl k srdci, i když se svým způsobem snažila, aby to tak nebylo. Měla by proti tomu víc bojovat, snažit se vzdorovat. Věděla moc dobře, že pokud se tomu poddá, zničí jí to. Bolelo by to, příšerně. Měl nad ní neskutečnou moc, ačkoliv si to dost možná vůbec neuvědomoval. A ten pocit, který okusila, když ho viděla v té vodě... Přála si, aby se to už nikdy neopakovalo. Najednou byla jenom ráda za svůj původ, protože kdyby byla obyčejný člověk, nejspíš by ho z té vody nestihla vytáhnout včas. Po dlouhé době si skutečně cenila svých vrozených schopností, protože bez nich by to mohlo dopadnout vážně zle. Vlastně přímo tragicky. Ne, něco takového by skutečně nemohla dopustit...

„Já vím, nemusíš se omlouvat. Není to tvoje vina,“ odpověděla tiše, než pomaličku sklopila řasy a vzala jeho tvář do dlaní. „Chápu to. Hlavně, že ses odtamtud dostal. Jsem ráda, že se ti to i zahojí, vypadá to vážně ošklivě. Zkus se zatím moc nehýbat, dobře? Musí to hrozně bolet...“ Přála si mít nějaký dar, kterým by ho mohla zbavit bolesti. Něco, čím by mu ulevila a pomohla mu se uvolnit. Ale bohužel nic takového nedokázala, takže se musela spokojit s obyčejnými gesty.
„Není zač, byla to samozřejmost. Nemohla bych tě tam nechat.“ To byla pravda. Ani nad tím nepřemýšlela, prostě to... Udělala. A udělala by to znovu, úplně stejně a bez zaváhání. Prostě jí na něm záleželo, dokonce víc, než by si sama byla ochotná přiznat. A jakkoliv ji to děsilo, mělo to na ni dost silný dopad.

Neubránil se tomu, aby se při projevu její starosti někde uvnitř něho ozvalo cosi, co ho docela zahřálo při tom uvědomění si, že je tu někdo, komu není úplně volný, zda zaklepe bačkorama nebo ne. Bylo to velice příjemné zjištění, aby pravdu řekl, už jen z důvodu, že to nebyl zrovna pocit, co by měl z velkého spektra lidí... za celou tu dobu tak maximálně od Naraïi, ale to byl trochu jiný druh, protože tam to brali oba dva jako sourozeneckou samozřejmost. U Rhiannon to samozřejmost nebyla... proto to bylo tím cennější.
„Nemusíš se bát, Äyanaii nám dala víc než jen zvířecí podobu – t'ealh se hojí rychleji. Zjevně, když už nás mají lidé přirozeně lovit, tak aby to neměli tak snadné," pokrčil nad tím rameny. Nestěžoval si, byla to celkem fajn vlastnost, když k tomu došlo, protože to skutečně byl jeden z faktorů, co jim leckdy pomáhal přežívat.

„Jinka, když už jsme u debat, co dělat a tak, jen... nešlo by třeba někam zalézt – v těch skaliskách bude výklenků a jeskyní, kam se nedostane slunce, asi až dost – a třeba se trochu prospat? Nejenom, že by to mohlo pomoct té ráně, ale... oba potřebujeme trochu spát. A pokud si nevzpomínáš, strávili jsme noc tím, že jsme pili víno s pirátem. Oběma by se mohlo hodit pár hodin klidu... i kdyby třeba jenom do poledne, pořád to těch šest, sedm hodin být může."
Znovu se tak nějak podvědomě ušklíbnul, když si vzpomněl na ten naprosto dokonalý obrázek Rhiannon s vidličkou v ruce, o které se domníval, že by ji při nejbližší šanci zapíchla Willovi do ruky, když měl... své snahy. I on měl sem tam sto chutí chrstnout mu víno do tváře, když se zase s tím potutelným úsměvem otáčel k ní... holt měli vyrovnané účty.

Upřeně na něj hleděla, snažíc se nezírat na ten pramínek karmínové krve, který mu stékal po tváři.
Trápilo ji to. Věděla moc dobře, že jako ona není stavěná pro život na souši, on není stavěný pro život ve vodě. Když byli poblíž, měla by být ostražitější... Však moc dobře věděla, co všechno ve vodě žilo. Mělo ji to napadnout, měla něco... Udělat. Zlobila se na sebe a nebyla schopná to uklidnit, což jenom umocňovalo to nepatrné tepání v její hlavě. Nebyla si jistá, jestli to bylo jejím rozčilením nad sebou samou nebo jestli to bylo tím vínem, které do ní William soustavně nalíval. Neměla vůči alkoholu zrovna dvakrát vysokou toleranci, vodní byli v tomhle ohledu celkem náchylní - sami alkohol nikdy nevyráběli, což byl ostatně jen další důvod, proč na ně měl tak silný dopad. Nebyli na to zvyklí, ani ona nebyla. Možná měla být trošku opatrnější, ale na druhou stranu si musela stále opakovat jednu věc: střízlivá by tu cestu rozhodně nepřežila. Musela by mu vážně bodnout vidličku do ruky nebo ho přitopit v číši s vodou.

„Díky bohu. Ani nevíš, jak ráda to slyším,“ odpověděla s viditelnou úlevou nejen v hlase, ale i na tváři. Když dodal, že by se možná měli prospat, ochotně pokývla hlavou. Za jeden den toho bylo vážně moc, proto by pár hodin spánku rozhodně uvítala. Nehledě na to, že už předem odhadovala, že jí brzy bude po tom vínu pěkně mizerně, odpočinek by mohl ty nechtěné účinky alespoň trošičku zmírnit. To v tu chvíli znělo nepopiratelně dobře. Navíc Caliann v tomhle stavu rozhodně nikam jít nemohl, to bylo bez debat. Nikam by ho nepustila ani kdyby chtěl sebevíc, proto jen souhlasně přikývla a zvedla se, než mu podala ruku, aby mu pomohla na nohy.
„Dobrý nápad. V tomhle stavu bys stejně nikam jít nemohl a já...“ Ani to nedořekla, jednoduše se jen nepatrně a provinile pousmála. Hlava jí třeštila jak střep, věděla moc dobře, že ještě bude ráda, když v klidu dorazí do jednoho z výklenků a lehne si, aniž by sebou někde nesekla. Skutečně ten alkohol značně podcenila.

Neubránil se uchechtnutí, když narazila na to, že má z toho Willova snažení řádnou kocovinu. „Napij se, trochu se prospi a bude to lepší... kocovina je svině," uznal, protože si dobře pamatoval, jak to vypadalo s tou jeho, když ještě netušil, že se od toho dokáže držet dál díky samoregeneraci. „Pokud to bude po probuzení ještě bolet, můžu ti to zkusit trochu ulevit léčením... teď pochybuju, že bych v tomhle ohledu byl zrovna schopný, promiň," podotkl jí s nabídkou a utřel si hřbetem ruky čůrek vlastní krve z tváře.
Po chvíli, kdy se mu hlava začala motat podstatně méně, se tedy opatrně zvedl na nohy a s Rhiannon po boku se vydal ke skaliskům výš na pláži – tam, kam už zvedající se příliv nedosáhl, ale pořád natolik blízko vodě, aby to trochu pomohlo Rhiannon. Bylo na ní vidět, že když je blízko vodě, tak to na ní má dobrý účinek, a to bylo pro Calianna dost na to, aby neupřednostňoval svůj strach před touhle její potřebou. Přežije to, pokud to bude znamenat, že jí bude dobře.
Když chvíli bádali, našli mezi skalisky tak velký výklenek, aby se tam oba dva v pořádku vešli a ještě zůstalo nějaké místo navíc... navíc odtud šlo dobře vidět na pláž, zatímco oni byli celkem v zákrytu, což se rozhodně hodilo. Nelenil a těsně poté, co dorazili, sebou plácnul na měkký písek. Byl natolik pohodlný a vyhřátý, že ani nemusel tahat deku či cokoli podobného. Místo toho se nasáčkoval tak, aby se mohl s klidem opřít zády o skálu, a vyčkával, jakou polohu zabere Rhiannon.

Neměla zrovna dvakrát bohaté zkušenosti s pitím, protože se mu obvykle vyhýbala. Obvykle.
Při několika příležitostech se ale ztřískala natolik, že si z toho vůbec nic nepamatovala. To potom strávila celý den spaním pod vodou, protože nebyla schopná udržet oči otevřené. Světlo ji příšerně pálilo, hlava jí třeštila a pořád jí bylo příšerně zle, takže spánek byl nejmoudřejším řešením. Jakkoliv si byla dost dobře jistá, že zrovna tohle se tentokrát opakovat nebude, stejně to bylo docela nepříjemné. Nejspíš to od ní bylo celkem nezodpovědné - proto si to začala celkem vyčítat. Kdo ví, jestli ten pirát neměl nějaké další úmysly... Klidně jim oběma mohl pití něčím říznout a pokusit se je zdrogovat nebo něco takového. Na druhou stranu, to by nejspíš poznala. Už se v podobných věcech docela vyznala, takže věřila svým smyslům. To ale nic neměnilo na situaci, neměla to pít... Ale přesto si prostě nedokázala pomoct. Občas poměrně snadno sklouzávala k zlozvykům, měla by se to odnaučit.

„Dobrý nápad,“ souhlasila, než si vytáhla z brašny čutoru s vodou a napila se. Voda jí dělala dobře, možná, že jí to dokonce i trošku uleví. „To nic, jsi moc hodný.“ Vděčně mu stiskla ruku, než se společně vydali nahoru do skal. Když našli vhodné místo na přespání, Caliann si lehl do písku a ona ho napodobila, lehnouc si naproti němu. Zatímco ho v tichosti pozorovala, nedokázala si pomoct a musela mu otřít nový pramínek krve stékající po čele.
„Tak dobrou noc,“ popřála mu tiše, než se k němu ještě naklonila a krátce ho políbila na rty. „Snad ti ráno bude lépe.“

On se zrovna často k pití taky nehlásil, většinou to byly jen zdvořilostí gesta s někým jiným (přičemž ve většině případů měl nastartovanou regenerační schopnost kdyby něco). Jen párkrát se skutečně opít chtěl (doteď se musel ušklíbat nad tou jednou nocí s Alyannou, kdy se zřídili oba dva a druhý den si prakticky nepamatovali vlastní jméno... a ten bolehlav teda byl pořádné zlo), ale to bývalo hlavně ze zvědavosti... a ze záchvatů zapuzení pudu sebezáchovy. To u něj taky nebylo nic málo častého, musel uznat, ale měl štěstí, že s jeho způsobem života mimo civilizaci se pak k alkoholu dostával dost zle.

„Dobrou noc... nebo možná spíš ráno," odpověděl šeptem, než jí polibek jemně oplatil. Přitom mu v hlavě blýsklo a když už se uložila a zavřela oči, že jde spát, udělal to gesto, co už parkrát předtím – odhrnul jí vlasy z tváře a tím i z krku. Než se stihla probrat nebo jen zavětřit něco podezřelého, natáhl se jí ke krku a špičáky ji jemně štípnul do jemné kůže. „A bacha na blechy, jsou to prevíti, koušou," usmál se na ni nevinně. Hotovej andílek.
Potom se stejně jako ona uvelebil na písku, an rtech pořád trošku libý úsměv, a chvíli mu to daleko, ale nakonec ho zranění i obecně minulý den zmohly natolik, že mu ve výsledku nedalo takovou práci ustálit si dech a propadnout se dobrovolně do náruče spánku.

Nad jeho odpovědí se musela nepatrně pousmát.
Měl pravdu, vhodnější byla fráze dobré ráno, ale v důsledku to situaci příliš neměnilo. Chystali se jít spát, takže bylo v celku jedno, jestli byl už den nebo ne. Pro ně oba víceméně nastávala noc, nehledě na okolnosti. A ona byla skutečně ráda, že mohli po tom těžkém dni na chvíli ulehnout a nabrat síly, protože to bylo skutečně vyčerpávající. Jednání s piráty, ta pekelná večeře, jeho úraz... Stalo se toho dost na to, aby ji to kompletně utahalo a přimělo chtít jenom jednu jedinou věc: spánek. Bylo jí jedno, jestli to bude jen na pár hodin, stačilo jí i to. Jenom potřebovala skutečně alespoň na chvíli vypnout a odpočinout si, protože jinak by byla velice rychle slušně utahaná.

„Hezké sny, doufám,“ dodala ještě, než se na něj krátce pousmála a zavřela oči. Užuž skoro usínala, když ucítila to, jak jí odhrnul vlasy na stranu - pomaličku otevřela znovu oči, když v tom jí kousl. Nepatrně zamrkala a věnovala mu mírně pobavený pohled, když se odtáhl. Tohle jejich škádlení ji rozhodně nepřestávalo bavit. Ačkoliv si to ještě pořádně neuvědomovala, pokud by se teď jejich cesty rozdělily, tohle by jí skutečně hodně chybělo. On by jí chyběl. A čím více času spolu strávili, tím silnější to bylo. Silnější a silnější, formovalo se mezi nimi zvláštní pouto, které rozhodně nakonec nechtěla přeseknout. Chtěla by s ním zůstat, opravdu. A to ji neustále překvapovalo.
„Tak blechy,“ poušklíbla se pobaveně, ale víc k tomu už neřekla. To kousnutí mu oplatí později... Až to nebude čekat.

Když ráno přišla k sobě, příšerně jí bolela hlava.
Pomaličku se otočila na druhý bok a tiše zakňourala, než si zakryla oči dlaněmi a tiše si povzdychla. Zatracený William Pierce. V duchu proklínala jeho jméno i loď, protože to bylo právě jeho víno na jeho lodi, které jí způsobilo tu příšernou nevolnost. Na druhou stranu ale neměla to srdce na to, aby budila Calianna s žádostí o pomoc, proto se jen schoulila do klubíčka a znovu zavřela oči, pevně rozhodnutá to nějak přežít. Potřeboval spát, opravdu hodně moc.

Tahle jeho noc byla... překvapivě klidná.
Očekával, že to bude zlé. Docela často mu stačilo jenom překřížit řeknu k tomu, aby ho potom v noci doháněly noční můry a flashbacky z minulosti. Tím horší to bývalo, když se s Naraïou rozdělili a jeho neměl kdo budit, sotva s sebou začal házet, to potom musel vydržet do rána. A tak nějak očekával, že přesně tak tomu bude i dneska... ale tak se nestalo, což bylo překvapení – milé, neuvěřitelné překvapení. Nakonec se rozhodl to shodit na fakt, že to bude únavou, která přišla společně se ztrátou krve. Nestěžoval si, rozhodně se radši ponořil do klidné, útěšné, neprostupné náruče tmy, než aby znova čelil tomu, co se snažil zahrabat co možná nejhlouběji do sebe.

Když se probral, Rhiannon se nasáčkovala ze své předchozí pozice až k němu... a zjevně byla napůl vzhůru, zmítala se a zakrývala si oči dlaněmi.
Rázem mu to cinklo. Kroutila se, vyhýbala se světlu, zjevně jí byl nepříjemný každý zvuk... musela mít kocovinu jako kráva. To mu na jednu stranu donutilo koutky sebou škubnout v úšklebku (mohlo by ji to poučit pro příště, ať si nebere víno od cizích pirátů, protože tohle... bylo zatraceně silné. Netušil, co do něho William Pierce nebo jeho piráti přidávali, ale zjevně to dokázalo jinak docela otrlou yialadri srazit na kolena. Zajímavý to vývoj.
„No tak, pojď sem," zašeptal k ní tiše, aby jí nezpůsobil další bolení hlavy, a natáhl jí ruku ke tváři.
Pokud něco na tom, co uměl, měl docela rád, byla to právě schopnost léčení. Hodila se. Když už si někoho držel u sebe, nechtěl se dívat na to, jak ten dotyčný trpí a svíjí se v bolestech, to asi všichni chápeme. Takže když po chvíli tahle schopnost nastartovala (protože cítil, že hlavu a ránu na ní už má perfektně zacelenou), doufal, že efekt se dostaví rychle a ji ta kocovina a bolesti rychle přejdou...
„Příště skutečně nepij víno od pirátů. Ne pokaždé musíš být ve společnosti rytíře v blýskavé zbroji, co ti pomůže z kocoviny," uculil se na ni, když to konečně přešlo.

Byl vzhůru, to v ní vyvolávalo velice nepříjemnou otázku: vzbudil se sám, nebo se jí podařilo ho vytrhnout ze spánku?
Nelíbila se jí představa, že by se probudil jen kvůli ní, ale nejspíš to tak už bylo. Teď už bylo příliš pozdě na to s tím zkoušet něco dělat, mohla se tak maximálně omluvit a v duchu se tím užírat, ačkoliv byla pravda, že něco málo oba nejspíš naspali. Nebylo to tak zlé, alespoň se tak situace tvářila. Otázkou spíš bylo, jestli to byl dostatečný odpočinek, protože je čekala ještě další celkem slušná cesta a on byl předtím navíc zraněný. Sice se zmiňoval o léčení, ale nebyla si jistá, jak přesně to fungovalo. Uzdravil se? Byl v pořádku? Nevěděla. I proto pomaličku stáhla ruce a upřela na něj svoje modré oči, prohlížejíc si jeho ránu. Nebylo po ní ani památky... To bylo moc dobře.
Jakmile ale zaregistrovala jeho pobavený úšklebek, neodpustila si tiché zakňourání. To bylo kruté, skutečně kruté. Samozřejmě, že byla pravda, že si za to mohla sama. Neměla to víno pít, měla být opatrnější a rozhodně i obezřetnější. Zvláště, když předem věděla, že je k vůči podobným věcem slabší. Ale copak to šlo? Moc ne. Byla to příšerná plavba, skutečně si nedokázala pomoct. Ale faktem bylo, že podruhé už by to nejspíš neudělala. Vzala si z toho ponaučení... Alespoň to tak vypadalo.

„Myslím, že jsem dostala dostatečnou lekci na to, abych si to zapamatovala,“ zamumlala tiše, než mu věnovala vděčné pousmání. Díky bohu za jeho schopnosti. Bez toho by nejspíš nebyla schopná z toho výklenku vytáhnout paty, protože by ji hned při první příležitosti složily paprsky slunečního světla a neutichající křik racků, kteří se u moře zdržovali. Teď už jí bylo lépe, mnohem lépe. Bolest hlavy postupně odezněla a s ní i světloplachost a příšerná přecitlivělost na zvuky. Zase se vrátila do normálu, takže si mohla v klidu oddychnout.
„Já vím, mám zatracené štěstí, ty můj rytíři.“ Rty se jí zvlnily v pobavený úsměv, než ho vděčně políbila. „Teď když už jsi vzhůru... Chceš ještě spát nebo pomalu vyrazíme na cestu? Asi by nevadilo, kdybychom se tu ještě na chvíli zdrželi, takže pokud chceš... Vzhledem k situaci by to asi bylo nejmoudřejší řešení, i když uznávám, že už ta rána vypadá vážně dobře. Vaše léčení je vskutku pozoruhodné.“

„Definitivně. Jinej rytíř by se ti ještě smál... to já možná taky, ale aspoň ti předtím pomůžu," pokrčil rameny blahosklonně, stále s úsměvem na rtech.
Viděl velice rád, když jí konečně ta kocovina dala pokoj a ona se mohla zase pořádně nadechnout, stáhnout i ruku z očí a netvářit se mučednicky pokaždé, když na pláži zařval některý z racků (a že ti okřídlení křiklouni svoje plíce uměli náležitě zneužívat... Caliann z nich měl pocit, že se mu snad snaží kolektivně utrhnout uši i s hlavou, což jen vypovídalo o tom, že ona to musela mít ve svém původním stavu tak stokrát, možná tisíckrát horší).
„Asi... můžeme klidně pomalu vyrazit." Na chvíli se zamyslel a před vnitřním zrakem si promítal mapu Nescory, kterou si do ní vryl během prvních pár dnů tady. Docela se to hodilo, když jste hledali vztyčný bod k něčemu, k čemu by bylo fajn se podívat. Teď se to taky docela hodilo. Piráti je museli vysadit někde v blízkosti Třpytné zátoky... a to by znamenalo, že takového půl dne cesty obloukem kolem Stříbrného lesa se nachází malý kus civilizace – hned za brodem řeky Leänet se nacházela lidská vesnice Jälassä. Tam by bylo fajn zastavit se na noc, nabrat pár zásob a... třeba po dlouhé době zkusit spát na něčem, co pohodlím připomíná postel.
Jak to bylo dlouho od doby, kdy naposledy spal v posteli? Radši to ani nepočítal, zvlášť za dobu toho, jak se toulal po Nescoře, protože jeho prioritou bylo trochu něco jiného než zrovna přemrštěné pohodlí... a co se týkalo Rhiannon, už pár dní svorně spala s ním na zemi, takže... hádal, že by se jí to taky hodilo.
„Půl dne odsud je vesnice Jälassä... možná bychom tam mohli dojít, přenocovat a pokračovat?" navrhl, zatímco se pomalu posadil. Nechtělo se mu odsud, co je pravda, lenost koneckonců vítězí... ale ne, že by měli moc na výběr, že ano.

Jeho upřímnost a škodolibost byly naprosto odzbrojující... Ale ona už si tak nějak zvykla.
Nepatrně pozvedla koutky, když se přiznal, že by se jí možná mohl smát. Nepřekvapilo by ji to, nedivila by se. Konec konců, bylo by to jen a jen zasloužené, protože si za to skutečně mohla sama. Pít víno s piráty rozhodně neznělo jako něco, co by člověk měl dělat, ale ona už byla tak otrávená a nahlodaná, že to v tu chvíli jednoduše znělo líp, než představa plavby za střízliva. William Pierce byl sice poměrně zajímavý člověk, ale pořád to byl pirát. Ti moc rádi mluvili o sobě, o svém životě a výpravách, chlubili se svým bohatstvím a lodí. To bylo něco, na co už sice byla poměrně zvyklá, ale nikdy nebyla zrovna dvakrát nadšená, když se s tím někdo vytasil. Bylo to pořád to samé, jen zaobalené jinak. Všichni měli podobné historky, vystupovali podobně a měli i podobné motivy. V důsledku bylo těžké rozeznat jednoho piráta od druhého, ačkoliv jejich kapitáni obvykle celkem vystupovali - pořád to bylo to samé. Přesně tak většina vodních vnímala i většinu ostatních druhů, nebyli schopní v nich vidět jejich individualitu, což jim ztěžovalo jejich rozlišování. V důsledku je pak všechny házeli do jednoho pytle a bylo jim zatěžko ztotožnit se s možností, že jsou jiní, než za jaké by je zprvu považovali. Obvykle je pak čekalo nepříjemné překvapení, když se stalo něco, co absolutně nepředpokládali. Mohlo za to ale jen jejich uvažování... Měli uzavřenou mysl, blokovali si vlastní cesty.

„Klidně se směj, nevadí mi to,“ odpověděla pobaveně, než se zvedla do sedu a trošku se protáhla. Chyběla jí voda. Spát ve vodě bylo mnohem pohodlnější, než spát venku na zemi. Na druhou stranu, mělo to spoustu výhod. Byla s Caliannem, nemohla si stěžovat. Nejen, že díky němu měla reálnou šanci Amberly najít, nesmírně si tu cestu i užívala. Bylo zvláštní, že takhle náhodou narazila na někoho, kdo se jí tolik zalíbil... Asi by měla děkovat bohům za to, že jí poslali zrovna na cestu, která se křížila s tou jeho.
„To zní fajn,“ pokývla hlavou souhlasně, než se pomaličku postavila a upřela na něj oči. Ten pocit byl k nezaplacení. Žádná další bolest, žádné hučení v hlavě, žádná motající se hlava. Byla díky němu zdravá jako rybička. Navíc necítila ani nijak zvlášť silnou potřebu vracet se k vodě, což bylo jen další pozitivum. Asi se dalo říct, že na ni měl jenom pozitivní účinky... Čímpak to asi mohlo být? Nejspíš byl mnohem dokonalejší, než si prve uvědomovala.
„Tak asi vzhůru na cestu.“

Na tohle odmítavě zavrtěl hlavou. „Nemíním se ti smát... na tvém místě by se asi napil každý," pokrčil rameny, zatímco se pomalu vyhrabal na nohy. „Musím říct, že ten pirát byl dost přidrzlý... a odvážný. Jeden by neřekl, že to bude zkoušet na dvou frontách zároveň," ušklíbl se, znovu s vidinou Rhiannon a vidličky.
Ta představa mu měla v hlavě zjevně utkvět nadosmrti.
On s piráty moc zkušeností neměl, ale co zatím měl v obrázku o nich... nebylo zrovna lichotivé, chápejte. Jeho dojem se sestával z Williamovy snahy je ztřískat a z těch oplzlých prasat, co se při plavbě k Nescoře sápali po Naraïe a Alyanně. Tak nějak to ale teď i tehdy sváděl prostě k tomu, že to jsou lidé (ano, už jste asi mohli pochopit, že lidi neměl dvakrát v lásce... jako kdyby k tomu snad neměl hned hotovou hromadu důvodů, že ano... stačilo mu být jedním z t'ealh), že mají podobné... vlastnosti prostě zakořeněné v povaze.

„Jako vždy..." prohodil nad jejím prohlášením o tom, že zase vyrazí, a začal se proplétat mezi skalisky.
Opatrně, s nezbytnou brašnou zásob přes rameno, vyšel za skal, snažil se na kluzkém kamení hlavně nikde nepodklouznout, odkopl z cesty pár zavazejících sutin, které se tam za jejich spánek nastřádaly, a počkal, než ho Rhiannon napodobí. Poté nezbývalo nic jiného, než se natočit severovýchodně směrem ke Stříbrnému lesu, který se rýsoval v dálce, a vykročit.

Bylo od něj nesmírně hezké, že se jí přesto všechno rozhodl nesmát.
Nevadilo by jí, kdyby to udělal. Ustála by to, ačkoliv byla obvykle na podobné věci trošku háklivá. Ono to ale bylo dost odlišné, když nebyla ve společnosti vodních, kteří byli věčně připravení kohokoliv společensky rozcupovat, pokud přešlápl vedle. Věděla moc dobře, že tady se nemusí snažit držet ani žádných společenských pravidel, ani zásad. Klidně se mohla totálně znemožnit a nemělo by to pro ni žádné horší důsledky než ty, že by jí bylo trapně. Mohla být v klidu, alespoň na chvíli. A to bylo nesmírně osvobozující. Jakkoliv měla svůj domov ráda, spoustu věcí na svém národu přímo nesnášela. A tohle bylo nepopiratelně jednou z nich. Vodní byli příliš upjatí a hrozně moc se ohlíželi do minulosti na svoje předky a jejich způsoby. Zatímco společnosti ostatních ras se vyvíjely vpřed a měnily svoji strukturu, pravidla i zvyklosti - u vodních všechno stálo a padlo na pořád tom samém. Hodně mluvili o tom, že si zakládají na nějaké úrovni, na cti a podobných věcech, ale v důsledku to nebylo nic jiného, než prachobyčejné naparování. To byl důvod, proč Rhiannon nenáviděla svůj titul. Neměla žaludek na to, aby se nad někoho povyšovala... A společnost ji k tomu neustále tlačila a trestala ji, když se tomu vzpouzela. Proto bylo tak sladké prchat na pevninu a žít mezi lidmi. Nevázat se k těm pravidlům a společnosti, která byla od samotného základu prohnilá. Bylo to osvobozující a ona to svým způsobem potřebovala stejně moc, jako dýchání.

„Pořád nedokážu z hlavy vyhnat jednu věc,“ pronesla nakonec, když se společně vydali na cestu a Duhové moře jim pomaličku začínalo mizet za zády. Bylo těžké se od něj vzdálit, ale ani jednou se na něj neohlédla. Byla silnější, než její nutkání, což bylo něco, za co na sebe mohla být vskutku hrdá. Souše pro ni už ale dávno neznamenala jenom místo, kde pracovala. Bylo to mnohem víc - skrýš, útočiště. Druhý domov. I když si to nerada přiznávala, dokázala by si představit, že by zůstala. Mohla by žít při nějakém vodním toku a mohla by v klidu vyžít. Občas by mohla udělat nějaký ten výlet k moři a na chvíli se smočit, než by se vrátila zpět. Šlo by to, bylo by to možné. Ale ona neměla důvod to dělat, ačkoliv...
„Amberly prostě zmizela, beze slova... Myslím, že se v Alsitiu prostě necítí dobře. Nejsem s ní ani pořád, hodně času trávím tady, ale... Já nevím. Zavázala jsem se, že ji ochráním a dám na ni pozor, ale najednou mám pocit, že v obojím naprosto selhávám. Nejspíš jsem tu situaci značně podcenila, když jsem ji dostala z jednoho vězení a prakticky ji uvalila na místo, kde se dusí... Pro ni je to nejspíš zlatá klícka, pořád je z části víla. Nepatří ani do vody, ale ani vyloženě na souš... Je ode mě špatné, že si přeju aby si vybrala? A aby si zvolila vodu? Dělá to ze mě špatného člověka?“

Oddechl si, když Duhové moře konečně nechali za sebou. A nedělalo mu tím pádem ani moc velké problémy jí naslouchat, když začala mluvit, když se teď nemusel každou chvíli ohlížet, zda po nich z vody brzo nevystartuje nějaká potvora.
Chvíli mu zabralo, než jí na to mohl odpovědět, protože... když se nad tím zamyslel, možná Amberly částečně chápal. Taky by mu nebylo zrovna příjemné, kdyby po něm někdo chtěl, aby si vybral, zda bude po zbytek života žít v podobě člověka nebo zvířete (spoiler alert: asi by se radši vrhnul ze skály, než tohle rozhodnutí podstoupit). Pokud byla napůl yialadri a napůl víla... měla plné právě chtít žít v rovnováze s oběma svými tvářemi, s oběma polovinami jedné identity.
Ale na druhou stranu... chápal i to, jak se k tomu stavěla Rhiannon. Leč Amberlino rozhodnutí chápal, stejně tak docela dobře rozuměl, proč ji chce Rhiannon vedle sebe. Přátelům, a především těch, které berete jako svoji rodinu, se těžko dává sbohem, pokud se rozhodnou žít odlišně než vy...
„Určitě nejsi špatný člověk jen proto, že si přeješ, aby tvoje kamarádka žila s tebou." pronesl nakonec, „abys na ni mohla dávat pozor, hádám správně? Pokud chceš, aby žila jako vodní, není to zlé, dokud ji k tomu nechceš začít nutit. I když to pro ni chceš z ušlechtilého důvodu, je to pořád na ní... měla by si vybrat sama. Třeba může tenhle styl života střídat? Mohla by si užít něco z každé své poloviny, jak z té vodní, tak z té vílí... anebo tak, jak se rozhodně ona sama. Z pohledu někoho, kdo podoby taky střídá, by se mi asi taky nezamlouvala nutnost volby jen jednoho v momentě, kdy by to chtěl někdo jiný. Ale v každém případě... ty nejsi ta na vině z toho, že bys byla špatná, Rhiannon. Jen pro ni chceš to nejlepší. To není zlé ani trochu. Tohle špatný člověk nedělá."

Zdálo se, že se mu svým způsobem ulevilo, když se dostali z dosahu moře.
Rhiannon to nijak zvlášť nepřekvapovalo, na jeho místě by se moři také pokoušela vyhnout, kdyby se skoro utopila. Ona sama s tím nikdy neměla problém, ale opačně už to zažila - jednou se jí stalo, že skočila tak moc dehydratovaná, že skoro umřela. Byla tak blízko ke smrti, že už téměř cítila svoje zpomalující srdce a měla pocit, že jí tuhle krev v žilách. Byla to příšerná zkušenost, ačkoliv se jí to nakonec podařilo překonat a dostala se z toho, stejně to na ní zanechalo takovou tu nepříjemnou stopu, která se pravidelně ozývala o svoji dávku pozornosti. Pozornosti, které se jí dostávalo kdykoliv, kdy na sobě pocítila první příznaky dehydratace. I proto si to skutečně pečlivě hlídala, protože nechtěla riskovat, že se do stejné situace nechtěla dostat znovu. Už předtím to byla příšerná zkušenost, kdyby to na sobě pocítila ještě jednou, bylo by to ještě horší. Nechtěla to riskovat, skutečně ne. Konec konců, tentokrát by věděla přesně, čeho se bát. A bála by se o to víc, když by věděla, co by následovalo. A to bylo něco, na co myslet rozhodně nechtěla.

„To jsem ráda,“ pokývla hlavou, než se trhaně nadechla a věnovala mu postranní pohled. Musela se přitom kradmo pousmát. „Vlastně... Ze všeho nejvíc si přeju to, aby byla šťastná. Je mi jasné, že by pro ni bylo nejlepší žít někde mezi, ale to moc dobře nejde. Na souši nikdy nebude v bezpečí, vždycky se bude muset ohlížet a nemá nikoho, kdo by na ni dal pozor. Ve vodě zase nikdy nebude úplná, je to zkrátka... Těžké. A nepříjemné, o tom není pochyb. Na druhou stranu, sama se mi přiznala, že se trošku víc přiklání ke svojí vodní stránce, protože v ní strávila většinu života, takže bych řekla, že je pro ni vodní prostředí o něco bližší. Vždycky by měla možnost se vydat na souš, ale... Nejsem si jistá, jestli s ní vždycky budu moct být, až na to dojde. Přijdu si jako příšerná kamarádka, když to pro ní nemůžu udělat... Mám pocit, že selhávám naprosto ve všem, co je důležité a co je mi svaté. Vždycky jsem byla neposlušná a měla jsem problémy dělat to, co se ode mě očekává, ale tentokrát je to něco jiného, štve mě to. Chtěla bych jí zařídit skutečný domov. Místo, kde by mohla být sama sebou a nemuset si vybírat, ale aby zároveň byla v bezpečí. Proč to prostě jen nejde skloubit?“ Povzdychla si hluboce.

Pokračoval mlčky, když Rhiannon spustila.
Jenom sledoval střídavě obzor před sebou, písek vlnící se mu pod botami, sem tam mu do zorného pole zaletěl pohled na inkoustově modré prameny rozevlátých Rhiannoniných vlasů, když se do vodní po jeho boku opřel jakkoli mořský vítr. Když už byli daleko od břehu, uklidnil se a dokonce začal oceňovat, že ten vítr je docela příjemný, navíc oba dva (leč Rhiannon dost jistě mnohem více díky tomu, že se potřebovala udržet hydratovaná) jistě uvítali, když je jenom celou dobu nespalovalo slunce.
Když začala nahlas uvažovat o tom, jak pomoci v téhle situaci Amberly, píchlo ho u srdce.
Bylo vážně zvláštní vidět, jak moc jí záleží na dívce, s níž nikdy nebyla spjatá poutem rodiny (dlouho se domníval, že to je to jediné, na čem skutečně záleží... ale ty časy už byla pořádnou řádku let dozadu pryč, vystřízlivěl z nich díky vodě), nýbrž jen tak silným přátelstvím. Vypadala, že ji snad dokonce bere jako vlastní sestru, což bylo milé vidět – v tom nejryzejším smyslu slova. Neviděli jste zřídka, aby se někdo o někoho takhle dobře staral, byla příliš vzácná výjimkou... a tím spíš ji rázem viděl ještě s větším respektem. Ten si u něj za těch pár dní dokázala vybudovat docela velký, sílil skoro s každou hodinou a on už ji skutečně dávno neviděl jenom jako tu přidrzlou, dost arogantně působící žábu, se kterou do sebe vrazili v Aarmëvillských ruinách. Z ledové královny, která nevypadala, že si někoho jen tak pouští k tělu, se stala skvělá společnice (pokud se zrovna někomu nechystala bodnout vidličku do oka).
„Možná by byl dobrý nápad to teď nechat být," navrhl jí pomalu. „Jakože... soustředit se na to, abychom ji našli. Až ji najdeme, můžeš zjistit, proč utekla, a taky budeš moct začít teprve koumat, co s vámi dvěma má být poté. Ale do té doby, než se s ní potkáme, nemá moc dobré účinky užírat se jenom těmi myšlenkami na to, že nevíš, co s její situací." Chvíli mlčel, než ještě dodal: „Neseš si na ramenou zcela dobrovolně příliš těžká břemena, Rhiannon."
Přiblížil se k ní a jemně ji objal kolem ramen v gestu podpory. Sám netušil, kam se vytratila ta jeho stránka, co nehodlovala úplně lidskému kontaktu. Ta kouzelná yialadri ji zjevně vzala a prostě rozcupovala na kousíčky. Ale kdo byl, aby jí to vyčítal? Navíc, teď se to hodilo...

Měla pocit, že se houpe na vlnách. Vítr nesoucí slaný pach moře se jí otíral o kůži a pohrával si s jejími vlasy, které nepatrně vlály pod jeho vlivem. Cítila se prázdně, zachmuřeně. Srdce jí těžklo, jako kdyby se pomaličku měnilo v kámen - kámen, který omílala divoká voda, pokaždé odnášející důležitý kousek jí samotné. Trápilo ji to, táhlo ji to ke dnu. A ona neměla sebemenší tušení, co s tím dělat. Věděla moc dobře, že už jednou kriticky zklamala - a nebyla připravená to udělat znovu. Pokud by snad svoji chybu opakovala, co by byla za člověka? Slíbila, že Amberly ochrání, i kdyby přitom měla položit svůj vlastní život. Nikdy neočekávala, že znovu najde rodinu a bude schopná nejen hlubokých citů, ale také toho, aby se starala o kohokoliv jiného, než o sebe. Vždycky byla tak trošku samostatným článkem, který se vymykal zbytku a plaval proti proudu. Díky svojí vílí přítelkyni ale znovu našla část svojí křehké lidskosti, kterou se snažila všemožně zapuzovat. Bylo pro ni mnohem snazší předstírat, že je její srdce skutečně z kamene, než aby ho dávala všanc. Byl to její způsob sebeobrany, ačkoliv se postupem času onen účinek změnil spíše na sebedestrukci. Neuvědomovala si to, necítila to. Alespoň ne do toho posledního momentu, kdy konečně procitla a pochopila, co si vlastně způsobila. Proto bylo také tak zvláštní být najednou s Caliannem, který ji z toho začínal pomaličku vytrhávat. Jako kdyby byla celou dobu pod nadvládou spánku a prožívala jednu ze svých nejživějších nočních můr, s jakými nemohla bojovat sama. Potřebovala někoho dalšího, někoho nezaujatého, kdo by ji mohl zachránit.
Přesně to pro ni Caliann představoval, ale nejen to. Byl víc, mnohem víc. A čím víc si to uvědomovala, tím hlouběji upadala do spirály zmatení. Bylo to pro ni naprosto neprobádané území, prostor, který byla předurčená postupně procházet a odhalovat - s ním po svém boku. Bylo to vzrušující a děsivé zároveň. A ona si matně uvědomovala, že to přesně tak chce. Líbil se jí ten nádech neznáma, ačkoliv ji to zároveň i děsilo. Neměla sebemenší tušení, kam míří, ale byla si jistá tím, že si tu cestu rozhodně užívá. Možná víc, než by měla... Stále tím přeci jenom porušovala jedno z úplně nejsvatějších pravidel svého druhu. Nezaplétat se s jinými rasami. Vodní suchozemce neměli zrovna v lásce, pokud zrovna nešlo o Marcella, který je shledával vskutku fascinujícími. (Nebo fascinující? Nordo halp!) Sama Rhiannon je neměla zrovna v lásce, ale Caliann byl trošku jiný případ. Nešlo házet ho do jednoho pytle společně s ostatními suchozemci, které poznala. Jistě, nemohla úplně říct, že byli všichni špatní: Někteří byli přeci jenom dokonale manipulovatelní, což se jí náramně hodilo. Byla pokaždé ráda, když se nemusela příliš snažit, když bylo zapotřebí nějaké té spolupráce ze strany domorodých bytostí. Ne, že by si to nedokázala zařídit i jinak, většina lidí ji shledávala alespoň trošku přitažlivou, takže stačila jen troška pozornosti, aby věděla na jaké místo udeřit... A pak zatlačit na pilu. Většina ochotně skákala podle toho, jak ona zapískala. Nikdy si nevymýšlela nic přehnaně komplikovaného, většinou jen vyzvídala drby, občas se potřebovala někam vetřít a jindy se dostala do potyčky se zákonem, takže se z toho musela nějak dostat. Ale Caliann... Byl kompletně imunní. A nesnášel ji, právem. Chovala se jako korunovaná mrcha, což byla po většinu času přesně ta tvář, kterou nastavovala světu. Ale potom se věci posunuly a s ní se pohnulo nejen její svědomí, ale nakonec i srdce. Měl nad ní neskutečně velkou moc, což ji přivádělo k prosté myšlence: Uvědomoval si to? Věděl, jak na ni působil? Nevypadal jako ten typ člověka, co by toho mínil nějak zneužívat. Naopak. Ale přesto... Ona by se nebránila, kdyby to udělal. Nejspíš by to vítala se stejnou otevřeností a něhou, s jakou přijímala každý jeho polibek i dotek. Byl fascinující, byl přitažlivý, byl neodolatelný. Přesně to, co ani v nejmenším nečekala. Byl jako drahocenná perla skrytá ve škebli pod hladinou rozdivočelého moře, kam se běžný smrtelník neodvažoval vydat. A ona měla to štěstí, že i když ji voda napoprvé strhla, podruhé proudům už dokázala odolat a dosáhnout na ni. Teď už bylo jenom otázkou, jestli bude dostatečně schopná si ji udržet - pokud bohové dají a ona nesklouzne zpět ke svým příšerným zvykům.

Když k ní dolehl Caliannův hlas, nepatrně sebou trhla a pozvedla hlavu, aby na něj upřela pohled. Měl pravdu, samozřejmě, že měl pravdu. Mučila se tím úplně zbytečně - ještě nebylo nic rozhodnuto, nevěděla prakticky nic. Byla na cestě, cíl byl zatím v nedohlednu. Nejspíš by si měla prokázat tu službu a oklepat svoje zatěžující obavy, protože tím jinak riskovala, že se sedře. Už mnohokrát byla na samotném pokraji... Tolikrát, že by to ani v nejmenším nedokázala spočítat. Věděla, co v takových chvílích yialadri dělají. Existovala zátoka, kam chodívali umírat. Odloučená, lidskými rybáři nedotčená... S ostrými útesy trčícími ze zlověstně syčícího moře, jehož vlny se tříštily o obsidiánově černá skaliska, než se směrem ke břehu měnily v něžný proud omývající písčitou pláž. Nikdy tam nebyla, nenašla v sobě dostatek odvahy. Slyšela ale dost na to, aby si dokázala utvořit živý obrázek: Zmučená duše dítěte moře se dobrovolně nechala vlnami vyvrhnout na břeh a doplazila se tak daleko, aby na ni mořská voda už nedosáhla. Krčíc se v bolestivých křečích pak umírala několik bolestivých dní, možná i přes týden, pokud měla odolnost - prožívajíc rozličné halucinace z dehydratace, než její tělo kompletně zkřehlo a rozpadlo se na mořskou pěnu, která se vrátila zpět do moře, domů. Tam, kam náležitě patřila. Rhiannon ten osud několikrát zvažovala, ale pokaždé když k tomu její zmučená mysl sklouzla, okamžitě potřásla hlavou a zavrhla to. Nebyla připravená vzdát svůj boj, na to byla příliš tvrdohlavá a umíněná. Někdo by to možná označil za znak síly, ale ona to tak nevnímala. Nepřipadalo jí to zároveň ale ani jako slabost, protože moc dobře věděla, že pokud by ji svět skutečně zlomil, síly na takový čin by měla ažaž. Vždycky byla opovážlivá, nebála se dělat šílené věci a vyhledávala nebezpečí. Pokud by dosáhla konce svojí cesty a skutečně by to cítila, že už ji nic nečeká, neváhala by. Odešla by s klidným vědomím, že se znovu shledá se svojí stvořitelkou, Jünai. Stala by se jednou z jejích věrných společnic a společně se svou paní poskytovala lidem déšť. To rozhodně nebyl špatný osud... Ale ona o něj zatím nestála. Měla mnohem důležitější věci na práci, vlastně toho musela dělat tolik, že nevěděla kam dřív skočit. Musela ochránit svoji sestřičku, musela pomáhat svému národu, musela se udržovat v pozoru a bránit svoji příčetnost, ale... Najednou musela ještě jednu věc. Musela se ohlížet na Calianna. Nechtěla o něj přijít. A to byla nejspíš ta nejmilejší povinnost, kterou měla.

„Máš pravdu,“ pokývla hlavou souhlasně, než mu věnovala nepatrný úsměv. „Jsi jako hlas rozumu, který se tak často snažím popírat, že se někdy už prostě neozývá. Hádám, že... Jsem to potřebovala slyšet. Děkuju, Calianne.“ Když ji objal kolem ramen, tiše a úlevně vydechla, než nepatrně sklopila řasy, stíníc svoje sytě modré oči. Jeho blízkost na ni měla silný a velice pozitivní účinek. Stačilo velice málo a zkřehla, i když za normálních okolností byla pevná jako kámen, neoblomná. V jeho rukách se měnila na drobná zrníčka písku, příliš jemná na to, aby dokázala způsobit jakoukoliv bolest. Najednou byla naprosto neškodná, příliš rozněžnělá a omámená na to, aby si dokázala udržet svoji masku tvrdé a nedostupné ledové královny, kterou předstírala většinu svého života. Doposud měla pocit, že je to věc, kterou jednoduše dělat musí. Byla to nutnost, bez které by se nedočkala dalšího úsvitu. Ale s ním po boku se ten pocit vytrácel kamsi do pozadí, kde byl sotva hmatatelný. Necítila žádný tlak, který by ji nutil chovat se určitým způsobem, nemusela si dávat pozor na to, jestli neříká moc. Mohla prostě jen... Být. Mnohem víc se soustředila na něj, než na sebe. Vnímala jeho pohyby, měnící se výraz ve tváři, jeho oči těkající z jednoho místa na druhé. To, jak se mu zdvihá hruď, když se nadechuje a jak klesá, když vydechuje. A právě v ten moment se nejvíc soustředila na jeho paži, která ji objímala kolem ramen. To teplo, které kolem sebe šířil ji naplňovalo mnohem víc, než by chtěla. Znamenal pro ni víc, než by měl. Toužila po něm víc, než se jí líbilo.
„Stejně je vážně zvláštní, že si mnohem víc rozumím s tebou, než se svým vlastním druhem,“ poušklíbla se nakonec pobaveně, než k němu zvedla oči a trošku provokativně se dotkla konečkem ukazováčku jeho nosu, než sklonila pohled k zemi a jasně přitom vnímala, jak jí cukají koutky. Bylo to jedinečné. To, co se mezi nimi formovalo. Vážila si jeho a vážila si toho něčeho, co podle všeho rostlo s každým dalším jejich dotekem. Toužila to udržovat, pečovat o to a dovolit tomu dál růst a vyvíjet se... Ale nebyla si jistá, jestli k tomu bude prostor.
„Myslím, že to vypovídá nejen hodně o tom, jak příšerná je většina vodních, ale i o tom, jak úžasný jsi ty. Ber to jako upřímný kompliment, krásný kojotodlaku.“ Dodala nakonec, když mu pohlédla zpříma do očí, stále s širokým úsměvem na rtech. Kdy se naposledy takhle moc usmívala? Jediný, s kým se dokázala pořádně uvolnit byl Marcell, ale ani on nedokázal takové zázraky jako t'ealh, po jehož boku právě kráčela. Nechtěla ho opouštět... Díky němu by našla důvod, proč se na souš vracet dobrovolně, s radostí. Pokud by to znamenalo, že by ho mohla znovu vidět.

Jak pokračovali v cestě, doprovázel je křik racků a tlumené hučení mořských vln, které se pomaličku ztrácely ve větru. Šli poměrně dlouho, což v Rhiannon začínalo pomaličku vyvolávat známý a velice nepříjemný pocit divnosti, který vycházel z jejích nohou. Jakkoliv jí nebylo nové procházet se po souši a zaměnit svoji ploutev za pár nohou, pořád jí to bylo svým způsobem cizí. I když byla schopná za den ujít celkem slušné vzdálenosti, vždycky si to na ní vybralo určitou daň - a ta nebyla ani zdaleka tak moc fyzická, jako spíš psychická. Tělo se dalo vytrénovat, bylo ohebné a svaly fungovaly nejlépe, když byly v pohybu. Jenže její kosti protestovaly. Vysílaly jí do mysli vtíravé myšlenky, co v ní vyvolávaly pocit cizosti. Necítila se ve svém těle úplně stoprocentně náležitě. Ačkoliv na sebe dokázala svoji lidskou podobu brát s neobvyklou lehkostí, najednou se jí zmocnila úzkost. Těch posledních pár dní strávila převážně jako člověk, ve své skutečné podobě byla jen na krátkou dobu... A byla na to zvyklá. Tak co bylo špatně? Obvykle se podobné pocity dostavovaly podstatně později, až po značně delší době, kdy se musela jako člověk i chovat, mluvit, tvářit se... Předstírat kompletní lidství.
Nebyla si vůbec jistá, kde se to v ní najednou objevilo, ale přimělo to její srdce se splašeně rozbušit. Najednou každý jeho úder slyšela ve svojí hlavě, jako kdyby jí srdce s každým tím buch buch tlouklo na stěnu lebky. Ten zvuk se jí pak rozléhal napříč celou tou kostěnou síní jako děsivá ozvěna, z které se jí nepatrně ježily vlasy. Ona nebyla člověk. Byla vodní, patřila do vody. Patřila do vody i Amberly? Ta myšlenka ji najednou přiměla ještě víc znejistět. Ne, pomyslela si. Nemohla to řešit, nenáleželo to na ní. Jakkoliv to byla závažná otázka, tohle neleželo na jejích bedrech. Musela si to zjistit sama Amberly, Rhiannon jí přitom mohla jenom podporovat, ať už bude její zjištění jakékoliv. Původ její náhlé úzkosti ale pramenil z úplně jiného konce, než by očekávala. Ano, bylo to z jejích nohou, po fyzické stránce. Ale po té psychické...
Cítila Caliannovu paži, jak ji držela kolem ramen. Nebyl to nijak pevný, agresivní stisk - bylo na něm naprosto jasně znát, že se jí snaží být oporou, ukázat jí, že na to není sama a že stojí při ní. Podporoval ji, když se její mysl tříštila na stovky malých kousíčků a ona se je zoufale snažila sesbírat. Ale byla to zároveň právě jeho paže, co vyvolala tu bolestivou reakci v jejích nohách. Ne, nebyla to bolest. Bylo to čiré napětí. Napětí, které jí plynule přejíždělo po jednotlivých vláknech svalů, které ji udržovaly v plynulém pohybu. Byl to elektrizující pocit, který by za jiných okolností mohl znamenat jistou formu vzrušení, ale vzhledem k situaci to byl pravý opak. Zděšení, čirá hrůza. Paranoia. Co když...?
Ta myšlenka ji vyděsila tak moc, že jí po páteři přejela vlna ledu, takže se musela otřást chladem a nepatrně nakrčit ramena v zoufalé snaze se zahřát. To všechno navzdory tomu, že na ně po celou dobu svítilo slunce, které sice v některých chvílích mizelo za mraky, ale pokaždé znovu vysvitlo jako kdyby se jim snažilo připomínat nejen svoji důležitost, ale i přítomnost. Rhiannon se ale přesto začínala třást jako osika, plně ovládaná náhlou vlnou chladu, která polila její jemnou kůži. Čím víc ji to všechno zachvacovalo, tím jistější si byla, o co vlastně jde - byla tolik rozpolcená ne kvůli sobě.

Užuž se začínala propadat do bolestivého víru nekončícího ledu tančícího na povrchu její kůže, kombinující se s pocitem nesprávnosti a štiplavé křeče v nohou, kvůli kterým musela dělat výraznější kroky. Zbývalo jí doufat, že si toho její společník nevšiml - ačkoliv nejspíš bylo docela těžké nezaznamenat to, jak celá najednou prochladla a nepatrně ztuhla. Byli si dost blízko na to, aby mu to neuniklo... A něco jí říkalo, že i kdyby šel pár metrů od ní, stejně by si všiml. Měl zrak šelmy, kterou byl. Byl nesmírně všímavý a pozorný, i kdyby se snažila, nejspíš by to jeho modro-zeleným očím neuniklo.
Naštěstí pro ni se před nimi velice rychle začala rýsovat silueta vesnice, kterou Rhiannon odhadovala na Jälässü. Když na ní spočinul její pohled, opadla z ní část napětí. Znamenalo to, že už nebude muset jít dlouho a že budou ve víru ostatních lidí, kde bude podstatně snazší skrýt svoje rozčarování. Aby zahladila stopy, které zanechával její nepříjemný stav, bezmyšlenkovitě se k němu natáhla a políbila ho na tvář, než se jí rty samovolně zvlnily v úsměv.
„Nemůžu uvěřit, jaký kus cesty jsme ušli,“ pronesla pobaveně ke svému společníkovi, upírajíc na něj svoje mořsky modré oči. „A to to vypadalo, že se dřív pozabíjíme, než ujdeme pár kilometrů. Zdá se, že cesty osudu jsou vskutku nevyzpytatelné.“
Chvíli potom mlčela, než naklonila hlavu nepatrně na stranu, popošla k němu a zahákla mu ruce za krk, pohlížejíc mu zpříma do očí. Setrvávala tak několik dlouhých vteřin, než se zasněně pousmála, urputně bojujíc s touhou ho znovu políbit.
"...ale musím říct, že jsem svým způsobem ráda, že máme ještě pěkný kus cesty před sebou." Nedořekla to, ale bylo znát, co se tím snažím říct. Její výraz mluvil za vše, byla dokonale čitelná: v očích jí tančily jiskřičky rozruchu a mohl v nich spatřit odraz sebe samého, což byl klíč k její odpovědi. Ta byla velice prostá... Ačkoliv toužila Amberly najít a to co nejdříve, zároveň si z hloubi srdce přála, aby ta jejich cesta nikdy neskončila.

Všiml si toho, když se zarazila a celá ztuhla. Jak by to mohl necítit? Celá se pod jeho paží napjala, ramena jí ztuhla v nervózním rozpoložení, viděl dokonce i to, jak se jí v obavách na okamžik stáhly zorničky. Zaslechl, jak se jí srdce na okamžik zarazilo, načež se rozeběhlo rychlostí splašeného plnokrevníka, kteří se řítí dráhou tak rychle, že vám to bere dech. Dokonce i dech měla náhle mělký, ty všechny příznaky byly jako poplašný alarm.
Caliann netušil, zda chce o tom, co se dělo, mluvit. A nemínil ji do toho nutit. Věděl, že pokud něco skutečně nebude zabírat, bylo by to z ní páčit pravdu ať se děje cokoli.
Vzal to tedy cestou beze slov. Pořád s paží ovinutou kolem jejích ramen si ji k sobě přitiskl o něco blíž, a když se zastavila a natáhla pro polibek, prostě počkal, až se odtáhne, a potom si ji k sobě přitáhl do objetí. Nechal jí prostor pro to, aby se svobodně nadechla, aby měla chvíli na načerpání sil, než vlezou někam, kde to smrdí po civilizaci.
Pokud by mu cokoli chtěla říkat, řekne to. Do té doby je to jenom jejím vlastnictvím – a on neměl právo do toho zasahovat.

Vstoupit po dlouhé době do vesnice – leč v případě Jälässï šlo jenom o miniaturní komunitu o pár domech, z nichž šlo z dálky poznat, že na tom jeho rezidenti nebudou úplně nejlépe s penězi, jak už to tak v menších vesničkách po Nescoře bývalo – bylo zvláštním pocitem. Otevřená prostranství ustoupila lidským příbytkům, domovinou pro ty, kteří se snažili v nehostinné severní části Nescory ze svého života vyždímat co možná nejvíce to šlo. Nebyl zvyklý pohybovat se po městech nebo vesnicích, nenadšeně přijímal společnost přílišného množství lidí, ale
„Tak fajn – Jälässä," odfrkl si, zatímco očima skenoval, jak se mezi domky prohánějí menší děti a dělají hluk za celý regiment. Poté vrhl opatrný pohled po Rhiannon, která už vypadala podstatně lépe než předtím – což pro něj bylo svolení jí ještě jednou v povzbuzujícím gestu stisknout paži a potom se na ni pousmát. „Pokus se netvářit, že je chceš všechny do jednoho zabít, nechej všechny místní vidličky bez povšimnutí a možná se tady dožijeme rána. Třeba i někde jinde než pod nejbližším mostem."
To byla popravdě docela lákavá vyhlídka. Už dost dlouho nespal jinde než na zemi. Sice mu to vyhovovalo, ale jedna noc v regulérní posteli přesto zněla lákavě. Možná by toho třeba i naspal víc než čtyři hodiny v kuse. Pro takovou vizi mu byla dokonce ukradená i fakta toho, že by musel strpět noc v prostoru, který mu nenabízí úplnou svobodu. A netušil, jak na tom byla se zvykem na pohodlí Rhiannon, ale poslední noci nebyly moc pohodlné, takže by si vsadil, že ani ona by se za krapet komfortu nezlobila (pokud vyloženě neměla úchylku na nerovný terén a spání na studené zemi si neužívala, v tom případě by bylo asi jasno, ale o tom docela dobře pochyboval).

Když pomalu vykročili do vesnice, okamžitě na sobě mohli ucítit desítky zvědavých pohledů. Samozřejmě... lidé, kteří žili v tak malé vísce, byli přirozeně zvědaví na každého, kdo byť jenom projde kolem. Navíc, asi na ně musel být docela zajímavý pohled. Na sebe neviděl (raději), ale z Rhiannon viděl ze svého úhlu rozevlátou temně modrou hřívu a pichlavý, přísný pohled. Vypadala jako siréna, která před chvílí vylezla z moře, děsivá i dechberoucně nádherná zároveň. Nedivil by se, kdyby si o nich mysleli, že jdou z bůhvíjaké dálky, museli vypadat jako dvojička vandráků (což, aby zase byl fér, minimálně v jeho případě byla docela pravda).
„Jsem si docela jistý, že děsíme děti," prohodil jako by nic, zatímco pokračovali uličkami mezi domky k jakési návsi, u níž se rýsovalo cosi připomínající hostinec. „Můžeme si jedno ukrást a rozmazlovat ho, aby nám věřili, že jsme v cajku, ne?"

„Děkuji za záchranu, odvážná vílo,“ zasmála se, když od ní dívka s temnými křídly odvrátila pozornost. Makko to nevadilo… Obvykle. Byla zvyklá, že ji na každém jejím kroku doprovází zvědavé pohledy plné otázek. Doma byla dcerou náčelníka. Venku byla hříčkou přírody.
Tak nebo tak… Líbilo se jí, že ji víla tak rychle vzala pod svá křídla. Možná to znamenalo spojenkyni. A spojenci se vždycky hodí, nebo ne…?
„A též děkuji za kompliment. Je to už dlouho, co mě někdo nazval ‚krásnou ženou‘. A ještě déle, co mě tak nazval někdo tak nadpozemsky půvabný a… kouzelný.“ V tmavých očích, odstínem snad nejblíže přirovnatelných k dřevěným prknům paluby, jí zajiskřilo. Její slova možná někdy zněla trochu lehkovážně, ale pravdou bylo, že je vždycky myslela naprosto upřímně.
„Makko Dalawa, potěšení na mé straně,“ stiskla dívčinu ruku a na okamžik zalitovala, že ji musí pustit. Víla byla drobná a bledá, ale pleť měla sametově hebkou a vyzařovalo z ní jakési… teplo.
„Ach, nemusíš je omlouvat. Muži po celé Nescoře jsou všichni stejní. Nezáleží, jestli jde o piráty nebo zámožné šlechtice. Pevně ale věřím, že vždycky je možná náprava. Obzvlášť z rukou… Výjimečně silné ženy,“ koutky rtů se jí roztáhly v potměšilém úsměvu, když se zahleděla na obzor a mírně se vlnící hladinu. Neměla domov. Jejím domovem bylo moře.
„Kapitán je velmi vstřícný a zajímavý muž. Dospěli jsme ke vzájemné dohodě, takže tu v příštích několika dnech nebo týdnech zůstanu. Záleží na okolnostech. Co kdybys mi zatím představila loď a pověděla mi něco o posádce? Jsem ráda, když vím, na čem jsem.“

"Kapitáne pozor!" ozvalo se za vysokým štíhlým mužem s modro-stříbřitýma očima. Už podle své nápadité čepice to byl on, kdo byl ten oslovovaný kapitán. Působil statně, ale unaveně. Snažili se totiž loď udržet v kursu už přes hodinu a bouře stále sílila, což jim rozhodně nepomáhalo. Ráhna se lámala, padala do vody i s muži a plachty byly skrz na skrz potrhané. Celé posádka se snažila všechno zajistit, ale zřejmě to bylo nad jejich síly, což se opravdu často nestávalo. Když se kapitán otočil, bylo už pozdě. Ráhno, které se prudce otočilo, ho srazilo přes okraj paluby do vody, zády a hlavou na další ráhno, které se před tím ulomilo a spadlo také přes palubu a on ztratil při tom nárazu vědomí. Poslední co viděl a slyšel, byl pravobok jeho lodi a hlasy mužů s jeho posádky. Část volající po něm a část stále snažící se něco udělat se situací na lodi.

O něco později, když se bouře uklidnila se nedaleko Nočního stínu vynořilo zdánlivě bezvládné tělo muže, plouvoucího na kusu uštíplého ráhna plachetnice, který ležel obličejem vzhůru se zavřenýma očima. Měl na sobě již podle prvního pohledu pirátské oblečení. No co pirátské, přímo kapitánské a nejevil jedinou známku vědomí.

Užíval si svůj klid v kapitánské kajutě. Nohy pěkně nahoru na stole, s rozloženou mapou na klíně a lahví v ruce.
Nelíbilo se mu, že mu proklouzl mezi prsty hned dva možné úlovky... Ale co měl dělat? Opít je se moc nezdařilo a vypadalo to, že ani jeden neměl moc zájem. Zatímco Caliann byl záhadně odolný vůči čemukoliv, co William udělal, ta kluzká mrška se tvářila, že se chytit nechá... Ale pak by ho akorát tak pleskla ocasem do tváře a pláchla do vody. K čertu. Pořád měl na palubě ale tu zvláštní ženu, která se objevila zničehonic. Jak se to jmenovala? Makko? Byla vážně hezká... Možná, že se mu přeci jenom něco podařilo, kdo ví.

Zatímco v klidu popíjel a přemýšlel nad dalším směrem plavby, po stole se mu kutálelo nakousnuté jablko. Hlava mu mírně klesala, ale kdykoliv se bradou dotkl svojí hrudi, znovu se napřímil a zamžoural zpět na mapu před sebou, pevně rozhodnutý skutečně dělat svoji práci a neponechávat všechno náhodě. Zatím se mu to sice už mnohokrát vyplatilo, ale nemohl na štěstěnu spoléhat pořád. Jistě, život piráta byl hodně o štěstí i náhodě, ale on měl rád věci pod kontrolou. Jakmile měl pocit, že mu všechno protéká mezi prsty, měl sklony k mrzutosti. A mrzutý kapitán nebyl dobrý kapitán, protože musel jít příkladem a být připravený vyřešit jakýkoliv problém. Nemohl si dovolit být nepřipravený.
Užuž se mu klížily oči, když se zničehonic ozval křik z paluby. Trošku polekaně sebou trhl, až mu klobouk sklouzl dolů na tvář. Sotva si ho narovnal, mrzutě pozvedl obočí a mrskl mapou na stůl, až se trošku pomačkala. Neměl rád, když někdo rušil jeho klid - a po odchodu svých nových přátel nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení, protože to setkání rozhodně neprobíhalo podle jeho představ. A teď zase něco? Začínal z toho být vážně unavený.

„Já ji přetrhnu jako hada... Co u horoucích pekel provedla tentokrát?“ Otráveně protáhl čelist, když vyšel ven na palubu. Uvítala ho posádka, která se vzrušeně shlukla na boku lodi a zírala na cosi ve vodě. Jeden z mužů vzrušeně provolával: Kapitáne! Kapitáne! William došel na okraj a pohlédl dolů, prohlížejíc si objekt zájmu svojí posádky. Když mu oči padly na bezvládného muže plovoucího na troskách lodi. Zdálo se, že mu Aurora do cesty posílala skutečně značné množství lidí... Ale kým byl, aby odmítl?
„Vylovte ho. Je to bratr pirát, nenecháme ho napospas Vyysihuově běsnění,“ pronesl nakonec, než pokývl hlavou. Koutkem oka přitom zmerčil Makko s Amarou, které se bavily opodál. Ta mrcha... Na tváři se mu přitom rozlil viditelně opruzený výraz, ale nezasahoval. Ne přímo. Měl s ní trošku jiné plány - a Makko si bude moct získat i později, přednost teď měl ten muž, co se objevil na pomyslném prahu jeho domu. Měl by něco dělat, pomoct mu.

Jakmile muže odnesli do podpalubí, zůstal pochodovat z jednoho místa na druhé, přemýšlejíc nad tím, co s ním udělat. Byl to už kolikátý člověk, co mu ho Aurora vmetla do cesty? Stával se z něj útulek? Ale na druhou stranu, mohl by být užitečný. Dle oblečení to byl pirát... Kdo ví, třeba věděl o nějaké lodi se šťavnatou kořistí, která potopila jeho vlastní loď. Nějaké ty informace by se hodily, vysadit ho na nějakém menším ostrůvku ho může vždycky.
„Pošlete pro Amaru, hned.“ Poručil jednomu ze svých mužů. Ten nepatrně vykulil oči a zatvářil se nejistě, což Willa přimělo chytnout ho za košili a zuřivě mu pohlédnout zpříma do očí. „Ta víla. Chci ji tady a to hned. Je mi jedno, jestli se zrovna muckají s Makko, prostě ji sem přiveď.“
„Ale kapitáne, co když nebude chtít-“
„Tak jí řekni, že bude škrábat brambory pro celou posádku! Nebo že ji předhodím žralokům, prostě si něco vymysli.“ Frustrovaně nakopl jeden ze sudů se zásobami, než se na něj vyhoupl a skryl si tvář do dlaní. Za co ho bohové trestali? Proč tohle musel řešit? Kápne z toho alespoň něco? Možná, že měl prostě vážně usnout u toho prohlížení map a plánování trasy. Ušetřil by si tím tolik nervů...
„D-dobře, kapitáne. Pokusím se.“ Muž pokývl hlavou, ale zůstal ještě chvíli nejistě postávat na místě, což přimělo Willa protáhnout obličej.
„Tak ale běž! Šup, šup! Vyysihua na nic nečeká, tak mazej, nebo jí budeš s těmi bramborami pomáhat.“
Sotva námořník zmizel, Will si vytáhl nůž a začal si s ním znuděně házet. Byl jeho nový návštěvník raněný? Nevypadal, že by schytal nějakou tu kulku nebo tak. Nejspíš jeho loď spíš ztroskotala a on měl štěstí v neštěstí. Kdoví, jestli z něj nakonec nebude užitečná součást posádky...