Duhové moře

Velký předěl mezi jižní a severní částí Nescory, Duhové moře je jediné svého druhu. Proslýchá se o něm, že při západu a východu slunce se třpytí všemi barvami duhy, od čehož také pojalo své jméno. Moře je bohatě užívané různými přepravními loděmi, které převážejí náklad i pasažéry. Když mátě to štěstí – ačkoli, leckdy by bylo lepší říct smůlu –, natrefíte v těchto vodách na čtené pirátské lodě, co si užívají snadný zisk navštěvovaných vod a koexistují zde na svých dohodách s yialadri... anebo najdou oni vás... a to se vám to potom většinou nelíbí. Teplotně jde na poměry Nescory o překvapivě teplé moře.
A taky je plné teplých pirátů. Mrk mrk.

Tentokrát se neplavili nikam moc daleko. Vlastně tak nějak pluli po Viridském oceánu a přepadli pár lodí, než se vydali k Duhovému moři kvůli prodeji.
Víla s nimi byla už zhruba měsíc. Za tu dobu se stihli s Willem celkem dobře seznámit - a on konečně věděl, na čem je. Zjistil, že není ani zdaleka tak nevinná, jak by od normální víly očekával. Zjevně měla tak trošku talent na to dostávat se do potíží a nejspíš i proto se rozhodla plout zrovna s nimi. Čím dál víc se mu zdálo, že to nebyla prostě náhoda, ale skutečný záměr. Nejspíš toužila po nějakém povyražení, vzrušení. A toho se jí na Nočním stínu rozhodně dostalo.
Velice rychle mezi ně zapadla, ačkoliv to byla nejen žena, ale také víla. Posádka ji svým způsobem měla ráda, protože s nimi hrála kostky a karty a nadšeně poslouchala každou historku, s kterou někdo přišel. Nikdy s nimi sice nepila, ale držela s nimi basu. Téměř, jako kdyby se postupem času měla sama stát pirátkou a přirůst k lodi stejně moc, jako to měli ostatní členové posádky. Will za to byl svým způsobem rád, protože věděl, že jestli s nimi ještě má zůstat, bude potřeba, aby spolu vycházeli. A přesně to se také stalo - což bylo jenom dobře. Hnedka měl o starost méně, když se nemusel zaobírat tím, jak ji přijmou a jestli bude v pořádku. Měla vlastně celkem štěstí. Vzali ji mezi sebe trošku rychleji, než Raniu.
Docela by ho zajímalo, kde vlastně skončila ona. Rozloučila se s nimi a slíbila, že se vrátí, ale nestalo se. Byla ještě naživu? Doufal, že ano. Sice ji neměl možnost pořádně poznat, ale věděl toho dost na to, aby jí přál dobrý život. Evidentně to neměla vůbec lehké a on se musel ptát sám sebe, jestli neudělal chybu, když ji nechal jen tak odejít. Možná měl naléhat, aby zůstala. S nimi by byla v bezpečí, na moři. Tam by se jí nemohlo nic stát. Ale rozhodla se odejít... Bylo to její rozhodnutí, on s tím už nic nezmohl.

Když připluli na Duhové moře, jejich kontakt tam na ně už čekal. Obchod proběhl vcelku rychle a hladce - s tím byl Will spokojený. Nechtělo se mu ale ještě zvedat kotvy, posádka byla celkem unavená z dlouhé plavby a proto se rozhodl ještě na nějakou dobu zakotvit nedaleko jednoho z přílivů.
Will si líně položil nohy na stůl ve svojí kajutě, pohlížejíc ven z okna. Před očima se mu rozprostírala nádherná scenérie: moře hrající nejrůznějšími odstíny, vodní hladina odrážející sluneční světlo a rackové prohánějící se vzduchem. Bylo to dokonale poklidné a on to miloval. Pro takové okamžiky žil stejně moc jako pro nebezpečí, které s sebou přinášelo jeho řemeslo.

Ve vzduchu byla cítit vlhkost. Makko uvažovala, jestli je to jenom mořem nebo hrozbou příchozího deště, ale když pohlédla na oblohu bez jediného temného mráčku, došlo jí, že se nemá čeho bát.
Všude kolem sebe nacházela ducha přírody. Babička ji učila všechno vnímat mnohem intenzivněji a doopravdy se na zemi napojit. "Z té jsme vzešli, k té se vrátíme. A měli bychom se postarat o to aby nás vítala s otevřenou náručí," říkala vždycky, když seděla na kraji útesu, pohupovala nohama jako malá holka a splétala si dlouhé stříbrem prokvetlé vlasy do tenkých copů. Makko si zvykla, sedávat tam s ní, nechat vánek, aby jí hladil tvář, aby rozcinkal korálky v jejích vlasech, aby se stával její součástí s nádechem a odcházel s výdechem.
A přesně to dělala i teď. Chytala nejrůznější vzdušné proudy, stoupala a klesala s křídly roztaženými a naprostou odevzdaností. Náležela Nescoře a bylo fér, aby ji nechala, ukázat cestu, kterou se má vydat.
Makko nikdy příliš nepřemýšlela na tím, kterým směrem bude utíkat. Stačilo jenom to, že zůstávala v pohybu.
Lezla po strmých stěnách Dračích skal, jenom aby cítila tvrdý kámen pod bosýma nohama a holýma rukama, vysedávala v přístavech a sledovala pestrobarevné plachty a ještě barevnější omítky domů na nejsevernější části kontinentu, choulila se v lodních koších, napínala plachty, tančila v krčmách a putykách a v opuštěných chrámech vyprávěla o svých cestách bohům. Byla nespoutaná a nevládl jí nikdo, dokonce ani ona sama ne. To duchové a bohové vedli její tělo tam, kde to podle nich bylo potřeba.
Stačilo na chvíli jenom zavřít oči a vypnout úplně všechno. Odstřihnout svou duševní stránku od té fyzické, stejně jako vždycky odstřihla tu lidskou od zvířecí. Jedině tak mohla v poklidu splynout s celým světem.
Jeden prudší poryv ji donutil začít znovu dávat pozor na přítomnost. Párkrát mávla křídly a až potom se rozhlédla kolem. Ani ona sama nevěděla, kam to vlastně celou dobu letěla, ale tohle místo... Jí připadalo správné.
Viděla pobřeží, rozpustilé mořské vlnky a třpytivý obrys lesa v dálce. Duhové moře. Samozřejmě.
Zamířila k pevnině, ale v jejím hrudníku se něco napjalo. Rozhodla se to pokládat za instinkt, protože právě tenhle pocit, jí ukazoval směr. A tentokrát jí táhl k pěkné pirátské lodi, kotvící poblíž. Zajímavé. Rozhodně ne špatné.
Makko se zvykla, plavit se s piráty. Nedělala to jednou, ani dvakrát, ani třikrát. Prsty jedné ruky by jí možná nestačily. Prostě se přidala k posádce, pomáhala jim řídit větry a shromažďovat poklady, varovala je před příchozími bouřkami a připravovala je na střety s blížícími se obchodními loďmi. Vyprávěla své příběhy, vyslechla si ty jejich. Občas zůstala pár dnů, občas pár týdnů. Někdy i měsíc. Záleželo, co jí ten podivný pocit v hrudníku zrovna velel. A tentokrát velel přistát na zábradlí, proměnit se a vyhledat kapitána.
Natáhla se po svojí lidské stránce a tu zvířecí nechala odpočívat. Poděkovala za let a za těch pár ryb, které měla ke snídani. Setřásla ze sebe peří bez jediného záchvěvu bolesti. I tohle jí naučila babička. Proměna nemusela bolet.
Protáhla se, zamrkala, odhrnula si dlouhé prameny bílých vlasů z obličeje, až pár korálků a přívěšků zacinkalo. Pousmála se a pohlédla do vyjevené tváře jednoho z pirátů.
"Kde najdu tvého pána?" zeptala se hlasem tak hladkým, jako hřeben vlny.

Seděla na jednom ze sudů postavených na palubě, když přiletěl racek a zničehonic se před zraky všech přeměnil na ženu.
Všichni zůstali stát jako vyjevení, dokonce i Amara překvapeně zamrkala. Přestala houpat nohama ve vzduchu a seskočila dolů, než k ženě došla a přejela ji zvídavým pohledem. Byla krásná, o tom nebylo pochyb. Ale co tam dělala? A proč chtěla mluvit s kapitánem? Několik mužů se už blížilo jejich směrem, když je gestem zarazila a naklonila nepatrně hlavu na stranu. Byla zvědavá, nemohla si pomoct. Proto se také rozhodla se jí ujmout místo nich, protože by si rozhodně nemohla nechat ujít možnost dozvědět se něco zajímavého. Kdo ví, co byla zač. Sice už slyšela o jakési rase, která byla schopná se přeměňovat na zvířata, ale nikdy tomu nevěnovala nějak větší pozornost. Prostě předpokládala, že je to spíš výmysl... Ale zdálo se, že to byla pravda.

„Kapitán je ve svojí kajutě,“ odpověděla jednoduše, než pokývla hlavou směrem ke dveřím. „Odvedu vás k němu.“ Potom už se jen jala odvést bělovlásku ke kapitánově kajutě. Zatímco procházely po lodi, neodpustila si několik kradmých pohledů, protože nikdy nikoho takového neviděla. Nebylo to jenom tím, že se objevila jako blesk zčistajasna, ale... Byla skutečně zvláštní. Jedinečná a krásná. Bylo na ní něco kouzelného, co na Amaru působilo jako magnet, ačkoliv se nebetyčně snažila na ni nezírat.
„Myslím, že bude celkem překvapený, ale... Má slabost pro nelidské rasy, takže ať už potřebujete cokoliv, je docela dobrá šance, že vám vyhoví,“ prohodila zamyšleně, než se zastavila u Williamových dveří a zaťukala. Když se nic neozvalo, zaťukala znovu a silněji. Bylo docela dobře možné, že prostě usnul, dělal to běžně. Obvykle s lahví kořalky v ruce.
„Kapitáne, máte tu návštěvu.“

Zrovna přemítal nad tím, kam se vydají příště, když ho z hlubokého přemýšlení vytrhlo zaklepání.
To první hrdě ignoroval, protože si nepřál být rušen, ale když se ozvalo znovu a naléhavěji, otráveně protočil oči a pohlédl na dveře. Jakmile se ozval Amařin hlas, zhluboka si povzdychl. Neměl náladu se teď ničím zabývat, chtěl si jen užít ten pocit z dobře odvedené práce a mít svoji chvíli klidu, než se znovu vydají na otevřený oceán. Místo toho ho ale ta malá zlobivá víla s něčím otravovala. Nejspíš to bylo důležité, protože jinak by za ním nechodila, ale stejně. Bylo to nepříjemné. Měl snad ale na výběr? Pokud někdo zoufale toužil po jeho společnosti, kdo byl, aby odmítal a bránil tomu setkání? Byl konec konců kapitán, ta povinnost padala na jeho hlavu a on si toho byl moc dobře vědom, třebaže z toho nebyl zrovna nadšený.

„Už jdu,“ houkl, než shodil nohy ze stolu a došel až ke dveřím, které kvapně otevřel. Když mu pohled padl na Amaru a nějakou neznámou ženu, nepatrně pozvedl obočí. Jak se tam u všech bohů dostala? Sice nebyli daleko od břehu, ale stejně by se musela nějak vyškrábat na palubu. Jeho muži nikdy neznámým lidem žebřík neházeli. Vlastně měli příkaz dávat na takové lidi pozor, protože by mohli představovat nepříjemné nebezpečí. Ale ta žena se nezdála být nebezpečná, nepůsobila ani trošku jako někdo, kdo by na jeho loď přišel s úmyslem vyhrožovat.
„No to se podívejme... Zdravíčko. Copak bychom potřebovali?“ Zeptal se jednoduše, než pootevřel dveře o něco víc, aby mohla vejít dovnitř. Na krátký moment přitom pohlédl do očí Amaře a pokývl jí nepatrně hlavou na znamení, že může jít. Nepotřeboval u toho rozhovoru její nenechavou a zvědavou přítomnost.

Ochotně dívku následovala a pozorně si přitom prohlížela ji i všechno okolo sebe. Byla spíš zvědavá, než že by hledala únikové cesty nebo náznaky nebezpečí. Nebyla pošetilá, jistě, věděla, že je tu vždycky možnost toho, že se jí někdo pokusí ublížit... Ale také věděla, že bohové ji ochrání. Už to jednou udělali - zachránili jí život, když ho sama chtěla zahodit jako malé dítě nechtěnou hračku - a pokud to udělali tenkrát, můžou to udělat znovu.
O kolena se jí otíral lem šatů tak lehkých a jemných, že na dotyk připomínaly pavoučí hedvábí. Splývaly jí z ramen v přirozených záhybech a jenom kolem pasu je usměrňoval široký opasek pošitý lesklými úlomky mořského skla. Stejné úlomky se jí pohupovaly na desítkách řetízků kolem krku, zápěstí a kotníků. Vypadala jako bohyně. Nahou kůži jí pokrývaly spletité linky kmenového tetování, ve vlasech měla zapletené korálky, železné kroužky a drobné mušličky. Ztělesněné moře.
Pod nohama jí skřípěly staré palubní trámy a ona si vychutnávala ten pocit dřeva, dotýkajícího se jejích chodidel. Už teď si s tou lodí připadala svázaná a čím dál tím víc si uvědomovala, že přesně tady je její místo. Ještě nevěděla, proč přesně tu je, ale bylo to tak správné a ona se nehodlala instinktům a volání vyšších mocí vzpírat.
Kapitán ji nepřekvapil. Viděla jich už spousty a on nebyl na první pohled v ničem moc odlišný. Hádala mu kolem třiceti a viděla na něm, že svou pozici nade vše miluje. Dobře. To se jí líbilo.
"Nevím, co potřebujete vy, Kapitáne, ale vím, co byste mohl chtít. Moje jméno je Makko Dalawa a přišla jsem s větrem. Nabízím vám svou službu, povolám vám příznivé proudy a vánek, dotýkající se vašich plachet. Ukážu vám správné cesty, varuji vás, když uvidím obchodní loď, vypovím vám své příběhy a vyslechnu ty vaše. Jediné co chci, je místo na spaní."

Zdálo se, že se ho bohové rozhodli obdarovat setkáními s opravdu zajímavými lidmi... Rozhodně si nestěžoval.
Nejdříve to byla víla, teď jakási exotická kráska. Na takovou společnost by si rozhodně dokázal vcelku rychle zvyknout. Makko byla ale na rozdíl od Amary alespoň sympatická, což byla vítaná změna. Evidentně byla i více než schopná, což bylo další pozitivum... Ale on si nebyl tak úplně jistý, jestli je moudré vpouštět na loď hned dvě poutnice za sebou. Možná by mohl, ale možná to byl také příšerný nápad. To ale předem zjistit nemohl, mohl jenom odhadovat. Předpokládat a modlit se. Na druhou stranu by ale byl sám proti sobě, kdyby na tu nabídku nekývl - ať už byla zač cokoliv, dost by se jim její pomoc mohla hodit. I proto jí pokývl na znamení aby se posadila naproti jeho pracovnímu stolu, než za něj sám usedl. Odolal přitom nutkání hodit si nohy nahoru, což bylo něco, na co už byl navyklý. Před dámou by se to ale neslušelo, tak to překonal - radši. Nechtěl ji hned pohoršit svým nevybraným chováním. Možná byl pirát, ale nebyl úplné prase.

„To jste uhádla. Těší mě, Makko. Já jsem William Pierce,“ představil se jí a natáhl k ní přes stůl ruku, aby si mohli potřást. „Uznávám, že je vaše nabídka přinejmenším velice lákavá. Mám ale i otázky, které je potřeba zodpovědět. Jak jste se dostala na naši loď? A kdo vlastně jste? Myslím, že bychom se ale mohli nějak domluvit. To, co jste nabídla by se nám rozhodně hodilo, o tom není pochyb. A myslím, že místo by se tu taky našlo.“

Moc dobře viděla tu jiskru zájmu v jeho očích a i když on si možná sám nebyl její pozicí jistý, ona už téměř ano. Věděla, jak se lidé tvářili, když jim nabídla výhodný obchod a přesně to teď udělala pro kapitána. Kdo by si nechal ujít něco takového? Nechtěla po něm peníze ani jídlo, protože žádná z těch dvou věcí pro ni nepředstavovala překážku. Peněz měla dost, protože na dně moře se vždycky válelo spousta pokladů a jídlo si mohla v případě nutnosti sama chytit.
S lehkým úsměvem na rtech se usadila naproti němu a stiskla mu roku. Byla hřejivá a hrubá, což prozrazovalo, že William Pierce se nebál přiložit ruku k dílu. Takoví kapitáni vždycky vydrželi nejdéle. posádka si jich vážila a nebylo třeba pořádat vzpoury. Makko to potěšilo, byla to příjemná změna.
"Také mě těší, Kapitáne, máte krásnou loď." Věděla, jak to chodí. Nikdy neškodilo, když přihodila pár jemných lichotek. A když je myslela vážně... o to lépe.
Nevěděla, jestli je zrovna dobrý nápad, prozrazovat mu, kým je. Konec konců, setkala se s nemálo posádkami, které t'ealh lovili, zabíjeli a potom prodávali jejich zvířecí kůži. Těch nesmyslů, které napovídali o její magické moci by napočítala víc, než měla prstů na rukách. Ale potom si vzpomněla na tu dívku - vílu - která ji ke kapitánovi přivedla. Nezdálo se, že by jí tu ubližovali a říkala něco o slabosti k nelidským rasám... Makko se rozhodla riskovat. Nechť nad ní bohové drží ochranné ruce.
"Přišla jsem s větrem, jak jsem říkala. Přiletěla jsem. Jsem t'ealh, dcera kmene Dalawa, cestovatelka a poutnice. Bohové mi řekli, že má další cesta má být s vámi a já jim naslouchám. Víc v tom nehledejte, protože víc v tom není."

Byl na svoji loď náležitě hrdý, proto se musel nepatrně pousmát, když řekla, že je krásná.
Noční stín představovala jeho srdce i domov. Nedokázal si představit život bez ní. Zatímco všechno v životě bylo pomíjivé, pouto mezi kapitánem a jeho lodí bylo podstatně silnější. Nikdy by se jí nevzdal, i kdyby s ní měl klesnout na dno oceánu - tak hluboce oddaný byl. Spousta lidí by si ho nejspíš dobírala, že pro něj znamená mnohem víc, než kdokoliv skutečně živý, ale on by to jenom odmávl. Kdo ještě nikdy neoblékl kapitánský klobouk a nechytil do rukou kormidlo, ten neměl šanci tomu skutečně porozumět.
Makko Dalawa ale působila tím dojmem, že už toho viděla dost na to, aby měla jistý přehled. Buď byla dost chytrá na to, aby věděla kam zatlačit - nebo sdílela svým způsobem jeho náhled. Kdo ví. Třeba to byla rozená námořnice, která už se po mořích plavila mnohokrát. Rozhodně působila tím dojmem, že už nějaké zkušenosti měla, což se Willovi zamlouvalo. Zvláště v kombinaci s její nabídkou, která byla skutečně lákavá. Samozřejmě, že byl připravený ji přijmout. Nebyl hlupák, kdyby to neudělal, byl by sám proti sobě. Ale přesto byl zvědavý... Bylo toho na ní mnohem víc. Byla krásná a tajemná, což byla zatraceně nebezpečná kombinace. A on to vítal s otevřeným srdcem.

„Rád slyším, že se vám líbí,“ pousmál se pobaveně, než se pohodlně opřel a zamyšleně si promnul bradu. „T'ealh? To je... Zajímavé. Nikdy jsem nikoho z vašeho druhu nepotkal, abych pravdu řekl. Dohromady jsem slyšel pár historek, ale nikdy ne dostatečně důvěryhodných na to, abych něčemu z toho uvěřil. Jak pozoruhodné, že jste se ocitla zrovna na Nočním stínu, jsem rád, že vás sem bohové zavedli. Doufám, že se vám váš pobyt bude líbit.“

"Já jsem ráda, že mám tu čest s ní i s vámi, kapitáne. Viděla jsem mnohé, plavila jsem se na spoustě lodí a pod spoustou vlajek, navštívila jsem města i dávno zapomenuté ruiny, stála jsem na vrcholcích skal a prolétala nad vzdálenými ostrovy, kde ovoce září jako zlaté, vlny jsou vyšší, než Šedý hrad a piráti bohatší, než králové. Ale právě tady... Tady je teď moje místo. A těší mě, že jste se mě rozhodl přijmout. S klidem v srdci můžu slíbit, že vás nezklamu," pousmála se a aniž by čekala na propuštění, tiše se zvedla a opustila jeho kajutu. Měla to, co chtěla a zřejmě to bylo vzájemné. Udělala dobrý dojem, to poznala, a hodlala si ho udržet.
Když se znovu objevila na otevřené palubě, chvíli trvalo, než se od ní odtrhly zvědavé pohledy a i potom na ni každou chvíli někdo zvědavě a podezřívavě zíral. Nedivila se jim, byla na to zvyklá. Když opustila souostroví, připadala si jako střípek jiného světa. V Nescoře bylo všechno úplně jiné. Lidé podezřívavější, povýšenější a lakomější, příroda prázdná, zkrocená a bez života. Na nikoho svého vlastního druhu ještě nenarazila. Možná byli všichni mrtví...

Pozorovala ji, zatímco visela na jednom z lan a nepatrně třepotala křídly.
Jemný vánek jí čechral vlasy a ona si tu chvíli užívala plnými doušky, stejně jako svůj momentální rozhled. Neuniklo jí to, jak posádka po jejich nové společnosti pokukuje a cosi si šuškají. I proto se nakonec pustila a na poslední chvíli začala máchat křídly, takže elegantně dosedla na podlahu a líně přitom sjela pohledem všechny přítomné, dávajíc jim najevo svoji nelibost. Několik pirátů nespokojeně zamumlalo, ale většina si začala hledět svého. Část mužů se přestala hýbat a pár z nich si dokonce založilo ruce na hrudi, nasazujíc vzdorovitý výraz. Amara protáhla čelist a silně dupla.

„Copak jste nikdy v životě neviděli krásnou ženu, že na ni musíte nepokrytě zírat? Vypadá to, že tu s námi ještě nějakou tu chvíli pobude, tak co kdybyste zapojili svoje mozky a chovali se normálně? Nebo klidně myslete dál vy víte čím a hleďte si u toho svého,“ okřikla je nasupeně. Když se ani tehdy nehnuli, tiše zavrčela a tvář se jí zkřivila v zlostném výrazu a oči jí zaplanuly sytě fialovou barvou. Tehdy se konečně i poslední vzdorující otočili a začali si hledět svého.
Amara přitom uvolnila svůj výraz a otočila se k dívce, než k ní natáhla automaticky ruku, aby si mohly potřást.
„Amara, těší mě. Jsou to hovada, co se neumí chovat, ale řekla bych, že na to už nejspíš budeš zvyklá. Asi by ses sem nevydala jen tak, kdybys piráty neznala... Alespoň myslím. Teď už by ti měli dát pokoj, ale jeden nikdy neví. Je lepší je pořádně seřvat a nakopat, než aby žili v nějakých mylných představách a mysleli si, že si k tobě můžou dovolit cokoliv. Umí být vážně nevychovaní, ale co na to říct? Jsou to piráti, že ano. Člověk od nich nemůže očekávat vlídné chování. Jak šlo jednání s kapitánem?“

Docela by ji zajímalo, co ho asi tak napadlo.
Proto ihned začala nejen přemýšlet nad tím, jak by ho mohla odměnit, ale také nad tím, jak to z něj dostat. Protože byla až moc zvědavá na to, aby to jen tak nechala být. A on její zvědavost neustále něčím přiživoval, což bylo až úmorné. Pořád ji něco zajímalo - a odpovědí se jí až tolik nedostávalo, proto se musela jen nevinně pousmát a sklonit hlavu, aby ten úsměv zakryla, když se změnil v poněkud šibalský. Ach ano, rozhodně neměla v úmyslu nechat ho, aby to nějakým způsobem zamluvil a vyvlékl se z toho. Něco jiného bylo, když nenacházel odpověď na osobní otázku, to chápala, ale tohle... Ne, z toho se rozhodně vyvléknout nemohl. Ne, dokud byla naživu.
Mimo toho jí ale neunikla ani ta rozkošná přezdívka, kterou jí dal. Bylo to pro ni velké gesto, kterého si nesmírně vážila. Na přezdívky byla zvyklá, ale jen na ty ošklivé. V Alsitiu se o ní povídalo docela dost věcí, schytala pár docela nepěkných označení. Někteří ji dokonce pomlouvali jako princovu děvku, čemuž Marcellus nijak zvlášť nenapomáhal, když jí z legrace říkal „princezno“. Ale ona si na to zvykla, musela. Tohle bylo jiné, bylo to tak... Milé. Hřálo ji to u srdce.

„Dobře, tak dejme tomu,“ pronesla a zastavila ho tím, že mu položila dlaň na srdce. Letmo mu potom druhou rukou přejela ukazováčkem po rtech, než mu zapletla prsty do vlasů a vtiskla mu polibek. Když se od něj pomaličku odtáhla, pohlédla mu přitom automaticky do očí a nevinně se pousmála. Tohle ji rozhodně nemohlo jen tak omrzet. K tomu, aby ho políbila ani nepotřebovala nějakou pobídku nebo záminku, klidně by to dělala pořád, kdyby mohla.
„Už je to lepší? Mám pokračovat?“ Broukla sladce, než ho pomaličku políbila znovu. Nesmírně si přitom užívala to, jak se její rty dotýkaly těch jeho. Byly měkké a sladké, jako kdyby byly přímo stvořené pro to, aby si jich všímala a každým tím polibkem je uctívala. Jeho uctívala.

Když se nakonec s tichým uchechtnutím odtáhla a dala se znovu do pohybu, přišla jeho otázka. Musela se nad tím zamyslet. Co vlastně ráda dělala? Mimo klasických věcí? Měla ráda procházky po souši, ale to už si asi stihl domyslet. Nebyla si jistá, jestli by to zrovna označila za zvláštní zálibu. Zato to, co dělala se svými vykutálenými „přáteli,“ to už zvláštní bylo. Ale k tomu se přiznávat nechtěla, svým způsobem se za to před ním styděla. Neměla by být tak zlá, věděla to. Ale občas to bylo silnější, než ona.
„Ráda pozoruju lidi,“ přiznala se nakonec s nepatrným pokrčením ramen. „Baví mě sledovat, jak žijí svoje životy. Občas sním jaké by to asi bylo, kdybych byla taky člověk. Kdybych nebyla to, co jsem. Jakkoliv lidi nemám zrovna v lásce, občas jsou celkem zajímaví. Zvláště ti, co žijí na okraji společnosti.“

Netrvalo to dlouho a objevila se před nimi široká vodní plocha s dokonale třpytící se hladinou. Už na tu dálku Rhiannon cítila to vábení slané vody, ale byla pevně rozhodnutá to vydržet. Co ji ale potěšilo mimo toho, že k moři skutečně dorazili, byla velká loď kotvící nedaleko břehu. U toho bylo několik prázdných člunů a doléhaly k nim tlumené hlasy, což napovídalo tomu, že byli na pláži piráti. Dost silně pochybovala, že by to byli obyčejní námořníci, to moře sloužilo jako bezpečný prostor pro odpočinek a obchody, takže spoléhala na to, že jsou to oni.
Když dorazili blíž, ujistila se v tom, že se nemýlila - soudě podle jejich rozjařených hlasů a putující lahve s kořalkou se rozhodně nesekla. Krátce se ohlédla na Calianna, než vyrazila k jednomu z nich a tiše si odkašlala. Muž se k ní otočil a okamžitě ji sjel pohledem od hlavy až k patě, než se celý rozzářil. Ona na to reagovala jen otráveným protočením očí.

„Potřebovali bychom se svést, zavezte nás k vašemu kapitánovi,“ pronesla jednoduše, než z brašny vytáhla měšec, z kterého mu do dlaně nasypala hrstku perel. Muž okamžitě vyvalil oči a rychle sevřel ruku v pěst, aby to jeho společníci neviděli a on se nemusel dělit. Nemusela ho ani pobízet, jednoduše máchl rukou na znamení, že mají jít s ním - a tak Rhiannon znovu po očku koukla na Cala a vydala se za pirátem do člunu.

Tak dobře... tohle rozhodně jako podíl odměny hodlal velice dobře akceptovat.
Na chvíli se zarazil a když mu vtiskla polibek na rty, rozhodně nezůstal v tomhle pozadu, ochotně jí ho oplatil a ani netušil jak, ale našel po pár vteřinách jednu ruku omotanou kolem jejího pasu tak, že si ji držel u sebe tak blízko, jak jenom to bylo možné, zatímco tu druhou požitkářsky zabořil do jejích jemných vlasů, které mu propadávaly skrz prsty jako tekutá noční obloha bez luny. Byl to úžasný pocit a jemu to přišlo jako věčnost od toho posledního úštěpku podobné chvíle (leč to bylo jen před pár hodinami, kdy se vymotali z těch dek). Dokud měl příležitost, chopil se jí a polibek ještě prohloubil... než se museli odtrhnout, aby pokračovali dřív, než se zase zdrží na delší dobu než si mohli dovolit.
Pořád trochu omámeně ji následoval, naslouchal jejímu vyprávění o sobě... a říkal si, že pokud se skutečně budou muset rozdělit, bude to zatraceně náročné. Nechtěl si ji pouštět tak hluboko, ale... ne, že by teď už měl nějakým způsobem na vybranou.

A poté... se dřív, než na to byl pořádně ready, se ocitli v přítomnosti pirátů a jeden z nich jim pokývl, aby ho následovali do své lodi.
Nezamlouvalo se mu to, zvlášť, když si tu chásku kolem pořádně prohlížel. A rozhodně se mu nezamlouvalo, jakým způsobem jejich dopravce zíral na Rhiannon. Bylo by hodně zlé, kdyby ho teď nešťastnou náhodou shodil z loďky přímo do moře... a ještě mu tam přidržel hlavu pod hladinou?
Ale museli se dostat za kapitánem lodi... tak prozatím choutky někoho zabít potlačil a mlčky nechal piráta, aby je převezl.

Když dorazili k lodi a vyškrábali se na palubu, muž se okamžitě jal odvést je ke kapitánově kajutě.
Tam slušně zaklepal a počkal na kapitánovu reakci. Ta přišla o pár vteřin později - na to jenom odpověděl, že si ho přejí vidět nějací dva cizinci a poslal je jednoduše dovnitř. Tehdy Rhiannon nasadila svůj typický okouzlující úsměv, připravená na vyjednávání. Nebylo to ani zdaleka poprvé, co s piráty jednala. Občas je využívala kvůli cestám do nebo z Alsitia, bylo to přeci jenom rychlejší, než plavat. Bylo to rozhodně příjemnější i praktičtější, ačkoliv to někteří yialadri poněkud odsuzovali.

„Kapitáne,“ pokývla uctivě hlavou, prohlížejíc si muže před sebou. Bylo mu něco okolo třicítky a nevypadal nesympaticky - mohla jenom doufat, že s ním bude řeč. Ale soudě podle toho, jak naklonil hlavu na stranu a zamyšleně si promnul bradu, už mu to šrotovalo v hlavě. Nejspíš si domyslel, co byla zač... To bylo dobře. Nemusela to nijak zdlouhavě vysvětlovat. Na druhou stranu ale bylo na jeho pohledu cosi zvláštního. Jako kdyby ji hodnotil... A nejenom ji, i Cala stojícího vedle ní. O to silnější byl její dojem, když se nakonec zasněně pousmál a pokývl jim na znamení, aby se posadili.
„Přišli jsme za vámi s návrhem na obchod. Potřebovali bychom se dostat na druhou stranu Duhového moře, k čemuž bychom rádi využili vaši loď. Výměnou za to vám můžu nabídnout nějaké to bohatství a vděčnost našeho druhu. Nejspíš jste si všiml, kdo jsem. Jsem Rhiannon z rodu Alowyn, pokud byste se nám rozhodl vyhovět, můžu vám zajistit to, že se proti vám moře nebude bouřit a bude poddajné a přítulné jako kočka.“

Kapitán jim věnoval pobavený úsměv, než pozvedl jedno obočí a tiše se nadechl. Rhiannon byla jako na trní. Bála se, aby to vyšlo, protože celou dobu Calianna přesvědčovala, že to vyjde. Kdyby to nevyšlo, bylo by to pěkně špatné... Ale ona si věřila, opravdu dost. Zvláště, když si všimla toho jeho pohledu. Měli šanci, měli dost dobrou šanci. Cítila to v kostech.
„Myslím, že bychom se mohli domluvit. Byl bych sám proti sobě, kdybych dvěma tak přitažlivým lidem nepomohl, že?“ Pronesl a založil si ruce v klíně. „A váš pohledný společník je? Moje jméno je William Pierce, velice mě těší. Jsem rád, že jste si pro přepravu vybrali zrovna Noční stín. Myslím, že dost možná nebude ani potřeba žádná kompenzace, bohatě si vystačím s vaší společností. Co říkáte? Vypadáte jako zajímaví lidé, jistě bychom mohli při společné večeři najít nějakou tu řeč...“ Dodal, zatímco si je oba prohlížel zvídavým pohledem.

Ani si nedovedete představit, jak moc byl rád, když se konečně dostali z dohledu toho piráta, který do té doby zíral na Rhiannon. Calovi se z toho pohledu během kraťoučké plavby ve člunu začaly otevírat v kapsách všechny kudly, které vlastnil.
Na palubě je už uvítal jenom kapitán lodi. Muž, který byl odhadem jen o pár let starší než on, je přejížděl pichlavým párem modrých očí, ale mimo toho, že byl zjevně kapitánem pirátské lodi z nějakého důvodu, vypadal docela sympaticky, dokonce se na ně usmál. A potom promluvil... a Cal měl skutečně co dělat, aby mu nespadla čelist, když to první, co vůči nim vypustil, bylo oproštění z jakékoli platby a k tomu ještě pozvánka na večeři a div že ne do trojky.
Tak... tak jo?
Překvapilo ho, když se kapitán zachoval tak vlídně... a nějak ho nepřekvapovalo, že šel po Rhiannonině kráse. Mohlo se mu to nelíbit, jak jen bylo libo, ale pořád tu byl ten fakt, že chápal moc dobře, co na ní viděl, protože jen hlupák by její krásu neocenil.
Co ho zarazilo o trochu víc byl fakt, že se ten kapitán – William, jak se představil – zároveň se zájmem o překrásnou yialadri zaměřil i na něj.
Když se představoval, zněl asi dost zaraženě a trochu stroze. „Caliann." Jakože... ne, že by to byl první muž, který na něj kdy něco zkoušel (nebo obráceně... což tady ale zrovna neplánoval), ale stejně ho to vykolejilo. Nesetkáváte se s tím zase tak často, že ano... přestože Nescora mu za tu dobu, co tu byl, přišla o něco tolerantnější než jeho předchozí domovina. Ne, že by mu to nějakým způsobem vadilo, že ano, ale... stejně. Byl to zvláštní pocit. Ne ve zlém.
Sklouzl pohledem k Rhiannon a tak nějak vyčkával, co na to ona...

Nebyla si jistá, jestli to myslel vážně nebo jestli si z nich dělal legraci. Soudě podle jeho vážného výrazu... Spíš to první. Dobrá.
Nedala na sobě absolutně nic znát, jen se nepatrně pousmála a pokývla hlavou. Co taky měla udělat? Nemohla ho odmítnout kompletně. Koutkem oka přitom pozorovala Calianna, který vypadal poněkud vykolejeně, že ani nic neřekl. Sice se představil, to ano, ale jinak z něj nic nevypadlo. Hádala tedy, že je to všechno na ní - což jí nevadilo, byla na to tak trošku připravená. Ale stejně to bylo zvláštní, rozhodovat i za něj. Nelíbilo se jí to, ale musela kývnout alespoň na tu večeři, protože nechtěla riskovat, že s nimi jinak bude chtít vytřít podlahu a odmítne jejich žádost. Tím by jim nadělal skutečně docela slušné potíže, takže bylo lepší to nepokoušet.

„Oba nás moc těší, pane Pierci,“ odpověděla naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. Dokonce si s ním podala ruce. „Vaši nabídku na večeři moc rádi přijmeme, že?“ Dodala nakonec, než se ohlédla na Calianna v naději, že pokud by proti tomu něco namítal, ozval by se alespoň teď. Nechtěla riskovat, že ho uvrtá do něčeho, co by mu bylo vyloženě nepříjemné. Na druhou stranu - moc jí ale nic jiného nezbývalo. Museli udělat vstřícný krok, když byl ochotný jim tu cenu odpustit.

„Skvělé, to jsem moc rád. Musím se přiznat, že jsem ještě neměl to potěšení setkat se s někým z vodních, takže jsem o to raději, že se mi moje přání konečně splnilo. Jste jako legenda... Povídá se toho hodně, ale reálně nikdo nic pořádně neví. Zajímavé.“ Rhiannon se nevinně pousmála, než si zastrčila za ucho zbloudilý pramen temně modrých vlasů a nepatrně se zavrtěla na židli. Nechtěla raději vědět, co přesně zamýšlel. Věděla moc dobře, že piráti a námořníci toužili po kráskách z mořských hlubin a byla připravená na kdeco, ale tím, že vyjel i po Caliannovi ji skutečně odrovnal. Nelíbilo se jí to. Ale nebyla si jistá, jak by ho měla přimět od něj dát pracky pryč.

„No, stalo se.“ Uchechtla se nevinně. „Moc se s lidmi nestýkáme, vlastně jen výjimečně. Ale když už, většinou se jedná o přátelská setkání, jako tady. Můžeme si být navzájem celkem prospěšní, takže uzavíráme běžně spojenectví.“ William Pierce nepatrně pokývl hlavou, než zavolal čísi jméno a poručil, aby začali připravovat večeři. Rhiannon přitom nenápadně pohlédla na Calianna. Čekal je ještě hodně zajímavý večer.

Netušil, zda se při tom usazování k chystající se večeři má začít smát nebo brečet.
Ale poslušně kývnul, když přišel návrh večeře a Rhiannon pronesla to "že?", jelikož... v tu chvíli se ještě tak nějak snažil vymanit z toho podezření, že si z nich celou dobu jenom utahuje. Ale v pirátových očích bylo něco, co mu napovídalo, že si teda legraci rozhodně nedělá... což bylo docela zajímavé.

Nakonec se rozhodl to teda neřešit a pokusil se o milé gesto, když Willovi stejně jako předtím Rhiannon podal ruku a pousmál se. K jejímu tvrzení o přátelských setkáních si neodpustil dodat poznámku: „S tím nemohu nesouhlasit. Návštěvy yialadri bývají přínosně přátelské." Když viděl, jak se jí ne úplně nadšeně lesknou oči, ještě se na ni pro jistotu nevinně zazubil. Rozený andílek.
Tahle situace ho začala docela rychle bavit.

Čekal, úplně nevěděl, co přesně čekat, od následného vývoje večera, ale pirát přestával působit nepříjemně a naopak vypadal celkem přijatelně. Když se nad tím Caliann zamyslel, byl i docela pohledný. V minulosti by jím rozhodně nepohrdl... akorát tu byl pořád ten fakt, že s Rhiannon se pořád nemohl k jeho smůle ani trochu srovnávat, takže... i tak.

Na večeři nemuseli čekat nijak zvlášť dlouho.
Když ji přinesli, William je usadil k jídelnímu stolu, chytře posadil Calianna po svojí pravici a Rhiannon po svojí levici. Evidentně si jejich společnost skutečně užíval, protože jim oběma věnoval zhruba stejnou míru pozornosti - v důsledku kvůli tomu neustále otáčel hlavou, aby mu něco neuniklo. Rhiannon si nebyla jistá, jak často má na lodi podobné návštěvy, ale soudě dle jeho nadšení asi ne moc často. Působil sice relativně mile, ale pořád to byl pirát - a jí se rozhodně nelíbilo to, jak se díval na Calianna. Užuž měla chuť vzít jednu z prostřených vidliček a zapíchnout mu jí do ruky, když se otočil od Cala směrem k ní a upřel na ni svoje modravé oči.

„Rhiannon,“ oslovil ji klidným, vlídným hlasem. Okamžitě vidličku nenápadně pustila a věnovala mu nevinný úsměv, kterým zamaskovala jakékoliv svoje ďábelské plány, které zahrnovaly jeho mučení. Byla konec konců ženou s vybraným chováním, to jí kladli na srdce už od malička. Musela to zvládat, i když měla svoji povahu a nesnášela pravidla. Bylo to pro ni sice vážně těžké, ale nějak to vždycky zvládla, protože neměla na výběr. A tentokrát to nebylo jinak.
„Je vskutku pozoruhodné, že se dokážete pohybovat i po souši. Takže je pravda, že... Máte ocas?“ Ta otázka ji přiměla nepatrně pozvednout jedno obočí, ale netvářila se nějak divně, zatím. Snažila se udržet tu pečlivě vybranou masku a nezkazit jim to, protože je konec konců ještě čekalo pár hodin plavby. Nemohla riskovat, že ho nějakým způsobem popudí a oni kvůli tomu skončí vysazení ve středu moře, to by byl skutečně velký problém.

„Ano, máme,“ odpověděla popravdě, než se raději napila vody ze sklenice, aby hned nemusela mluvit dál. „Ale máme i nohy, většina z nás ale na souši moc času netráví. Nejsme na to stavění, to jen minimum z nás dokáže na pevnině skutečně vydržet a poradit si s tamními vlivy. Není to nic příjemného.“
Na to William jen uznale pokývl hlavou a nepatrně ji pohladil po ruce, čímž jí vyvolal mrazení v zádech. Ne, neměla z toho dobrý pocit. Ale musela tuhle hru hrát, pokud se chtěla bezpečně dostat na druhý břeh, aniž by riskovala, že se Caliann cestou někde utopí. A to skutečně nepřipadalo v úvahu, i kdyby ho tam měla dotáhnout osobně a zuřivě ho přitom líbat, aby se nemohl utopit. Ne, ta loď byla klíčem k jejich úspěchu, William byl klíčem k jejich úspěchu. Nebylo to přeci až tak špatné. Jenom si to namlouvala. Ale to, jak se díval na Cala... Vraždila by.

„A vy, Calianne? Nezmínil jste se, jaká je vlastně vaše rasa. Jste také člověk?“ Obrátil svoji pozornost na Calianna, kterému také položil otázku, naprosto očividně zvědavý a učarovaný jimi oběma. Nebyla si jistá, co si od té večeře sliboval, ale očividně mnohem víc, než jenom vzájemnou konverzaci. Což soudila i dle toho, jak jim nenápadně dolíval víno a sám toho moc nepil. Snažil se je opít, aby se jim snáz dostal pod kůži? Chytré, ale ne dostatečně.
„Musím říct, že jsem vskutku velice rád, že mi vás bohové zaváli zrovna sem. Vaše společnost je velice příjemná, skoro mi bude líto vás nechat vylodit.“

Také se mu moc nelíbilo, jak se pirát u stolu vklínil mezi ně, ale byl by vrchol drzosti na to upozorňovat. Navíc... tak trochu ho bavil pohled na mírně popuzenou Rhiannon, která vypadala, že brzo piráta ubodá tupou jídelní vidličkou. Tedy, ne, že by sám neměl podobné pohnutky, když se zmíněný otočil s okouzlujícím úsměvem k Rhiannon, ale chápeme se... kdyby tady nešlo o situaci, o kterou šlo, bylo by to poměrně zábavné. Takhle netušil, zda brečet nebo křičet, upřímně.

Na jeho otázku pokrčil rameny. „Budu vás muset zklamat, ale do klubu lidí se k vám nepřidám," zazubil se, přičemž mu přes rty sklouzly ostré špičáky. Bylo na kapitánovi, zda mu souvislost se zvířecím rysem dojde, ale... i když Nescora byla jako jeden velkej lidskej incest s nadpřirozenem, moc ras se kolem nepromenádovalo jen tak se zvířecími tesáky. Leč jeho rasa patřila k těm vzácnějším, lidé si je často pořád drželi v hlavě (zvlášť kvůli krutým honům, které na ně v minulosti pořádali... ale to je jen detail, že ano).
Trochu se naježil při kapitánově poznámce o tom, že bude docela škoda nechat je následující ráno vylodit. Nepokusil by se je tu snad držet, že ne? To by nebylo zrovna milé... a dost by jim to zasáhlo do všech plánů ohledně hledání Amberly... Ale an druhou stranu, William nevypadal, že by byl extrémně brutálním, násilnickým typem, který by se o to snažil... i když to dolívání vína mu teda na důvěře moc nepřidávalo. Caliann si toho všiml asi po deseti minutách, kdy se jemu i Rhiannon dostalo již druhé skleničky, zatímco kapitán popíjel teprve tu první.
Tedy... k jeho smůle, on se díky léčivé schopnosti, která mu byla jakožto t'ealh dána do vínku, opít nemohl, když nechtěl. A teď se hodilo zůstat při smyslech, koneckonců pořád byli nalodění na pirátské lodi. A William, leč vypadal sebevíc sympaticky, rozhodně nezískal ten post kapitána za laskavá slovíčka a milé úsměvy... Bohužel, netušil, jak přesně je na tom s pitím a výdrží Rhiannon.

Zdálo se, že měl William Pierce plné ruce práce s nabalováním.
Ať už si od toho sliboval cokoliv, byla pevně rozhodnutá mu to nenechat projít. I když bylo celkem úsměvné, jak se snažil a zjevně mu to nešlo, nelíbilo se jí to. Calianna si našla ona, rozhodně neměla v úmyslu se o něj s někým jen tak dělit, natož aby se o něj dělila s nějakým prašivým pirátem, který se je evidentně nesnažil jenom opít a dostat do postele, ale dokonce se je pokoušel udržet i na lodi. Čím dřív odtamtud vypadnou, tím líp. Možná by mu mohla dokonce nějak pohrozit, ale asi bylo zatím lepší to nechat být a nepokoušet štěstí. Také by pak mohl otočit a zhatit jim veškeré plány, což byla velice nemilá představa. Pokud proto měli přežít jen jednu společnou večeři a vypít trošku vína, dalo se to přežít.

„Takže t'ealh, předpokládám?“ Odpověděl pirát, zatímco ho pozoroval s hlubokou fascinací. Na jednu stranu byla ráda, že už v jeho radaru nebyla jenom ona - připadala si totiž jako cirkusový poník - ale ta pozornost, kterou Caliannovi věnoval, ta se jí také nelíbila. Snad nikomu nebylo příjemné, když na něj někdo takhle kulil oči a div ho přitom nesvlékal pohledem. Sice jeho zvědavost chápala, protože ji samotnou jeho druh zajímal, ale přišlo jí to trošku přes čáru.
„Máte skutečně nádhernou loď, Williame,“ pronesla vlídně, čímž přetáhla jeho pozornost k sobě. Pierce se doslova nadmul pýchou a začal s vypravováním o historii lodi a jeho předchůdci, kterým byl jeho otec. Bylo nejspíš milé, že to dědili v rodině. Na druhou stranu, koho by ale bavilo poslouchat kdoví jak dlouho takové povídání?
Rhiannon do sebe kopla celou sklenici vína a přivřela oči, než si podepřela hlavu rukou a uznale pokyvovala. Tohle bude ještě na dlouho...

Když skončil s vyprávěním, uběhlo alespoň pár hodin. William se mezitím několikrát zeptal na to, proč nepije víno, jestli jí nechutná - takže nakonec ani netušila, kolik toho vypila. Věděla jenom to, že byla nesmírně znuděná a chtělo se jí skočit přes palubu.
„Kapitáne, dorazili jsme na místo!“ Ozvalo se přes dveře, což Rhiannon přimělo probudit se z toho podivného stavu, kdy o sobě pořádně nevěděla. Věnovala Williamovi nepatrný úsměv a zvedla se, než přejela pohledem na Calianna. Čím dřív vypadnou, tím líp. Skutečně se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu - a jestli ještě někdo před ní řekne slovo loď, kořist nebo pirát, nejspíš by začala křičet.
„Děkujeme za vaši pohostinnost a společnost, bylo nám ctí, Williame.“ Podali si ruce, než je Will odvedl na palubu a nechal jim spustit na vodu člun, kterým je nakonec dopravili až na pobřeží. Když Rhiannon šlápla do písku a člun s jejich doprovodem odplul, bezmyšlenkovitě skopla boty a pohlédla na Calianna.

„Už jsem se bála, že tam usnu,“ prohodila, než se protáhla a došla k němu. „Předpokládám, že se tady na chvíli rozdělíme... Nebudu pryč dlouho, slibuju.“ S těmi slovy mu vtiskla rychlý polibek, než se rozeběhla a skočila do vody. Sotva se ponořila, na krátký moment jí zpoza hladiny vykoukla jenom špička ocasu, jak mizela hlouběji do vody. Potřebovala se trošku uvolnit.

Musel teda kapitánovi něco uznat: díky tomu, jak cesta probíhala, se mu podařilo naprosto dokonale zapomenout, že vlastně plují po moři. Na jednu stranu to bylo vlastně dobře, protože dost rád zapomněl na hlubokou masu vody pod sebou, a tak se mu dokonce podařilo přežít ve zdravé mysli kapitánovy ódy na svou loď. Zpočátku to bylo dokonce zábavné, bylo milé sledovat, nad nadšeně vypráví o tom velkém smyslu života, ale pak se to začalo opakovat... a jemu začínal vypínat mozek celkově.
Stejně tak jako jí se mu tak nějak ulevilo, když se konečně dostali na suchou zemi. Na rozdíl od Rhiannon se nějak netoužil na pobřeží zdržovat... a tak jen sledoval, jak Voděnka mizí v hlubinách, načež udělal hezky čelem vzad a rozeběhl se poklusem ke skalám opodál. Tam si našem malý výklenek, kde se proměnil a nechal si v něm oblečení (nechcete jen tak mávnutím ruky přijít o oblečení na pláži, že ano...), načež se konečně mohl spustit na všechny čtyři. Byl to nesmírně uvolňující pocit, po celých dnech... ale divil se, že na něj ta potřeba nepřišla o něco dříve, než s východem slunce, které se nyní dralo nad horizont daleko na východě.
A poté... se zkrátka rozeběhl.
Byl to dlouhý a unavující běh, ale to právě potřeboval. Musel se protáhnout (trochu jinak, než pohybem v lidské podobě), a skaliska kolem pláže při Duhovém moři mu k tomu poskytla naprosto dokonalou záminku. Bylo to jako labyrint útesů, jímž se ladně proplétal, proskakoval skalními otvory a mohl vypnout od všeho kromě právě pohybu. Nechtělo se mu vracet, ale když už se slunce vyhouplo na nebe, usoudil, že by se možná měl vrátit dolů na pláž za předpokladu, že Rhiannon možná už bude zpět...

Bylo nesmírně osvobozující se konečně ponořit do vody a moct si řádně zaplavat.
Alsitio jí rozhodně nechybělo, o tom nebylo pochyb. Ale moře, jeho slaná voda... To bylo něco, po čem její srdce zoufale lačnilo a ona mu konečně splnila jeho roztoužené přání. Ani nevěděla jak dlouho ve vodě byla, proto po jisté době vyplavala na povrch a neochotně se vrátila na břeh, kde vylezla z vody a s využitím svých schopností se usušila. Hlava se jí trošku motala z toho, kolik vína vypila, ale naštěstí to nebylo tak špatné, aby nebyla schopná dojít dál až za Caliannem, který stál nedaleko od ní. Sotva k němu dorazila, automaticky se posadila na zem a věnovala mu zamyšlený pohled, než se na něj nepatrně pousmála a váhavě k němu vztáhla ruku. Byla v pokušení ho pohladit. Ve svojí zvířecí podobě byl nesmírně rozkošný... Sice věděla, že je pořád šelma a navíc kouše (což bylo něco, na co se rozhodně zapomenout nedalo) ale jak by to mohla jednoduše nezkusit? I proto mu opatrně položila dlaň na hlavu, než ho něžně pohladila po srsti. Byla dokonale hebká, taková, že to v ní vyvolávalo touhu ho hladit delší dobu, ale nebyla si jistá, jestli mu to není nepříjemné, tak už raději nepokračovala.

„Hádám, že teď už je to mnohem lepší,“ pronesla nakonec do ticha, než se ohlédla na velkou vodní plochu kus od nich. Nejradši by se tam hned vrátila, ale věděla, že nemůže. Hledání Amberly bylo přednější a i kdyby se rozhodla ve vodě spát, nechtěla opouštět Calianna. Nelíbila se jí představa, že by se kvůli její malicherné sobeckosti měli rozdělit. Jistě, sice by jí to udělalo dobře, protože by ve vodě strávila víc času, ale nepotřebovala to. Ne nijak nutně.
„Myslím, že máme oba piráty na nějakou dobu vybrané, což? Jsem ráda, že nás nechal se vylodit, protože už jsem skoro měla pocit, že nás tam někam zavře a... Nechci si domýšlet, co vlastně celou dobu očekával. Popravdě řečeno, podobnou zkušenost jsem s piráty ještě nezažila, on je zatraceně vzácný a divný chlapík. Ale už jsme pryč, díky bohu. Na tu loď už by mě nikdo rozhodně nedostal, nevím jak tebe.“ Stejně jako do ní už nikdo víno nedostane. Cítila se divně přiopile a vůbec se jí to nelíbilo.

Jak předpokládal, Rhiannon našel na pláži.
Zabořenou částečně v měkkém, bělostném písku, její tělo vrhalo po oblázcích temný stín. Vypadala šťastněji, uvolněněji, spokojeněji než předtím. To bylo fajn, protože to bylo vůči proměně dost relatable s tím, jak se on cítil momentálně. A pokud jí bylo lépe, nebylo na tom nic špatného.
Neodpustil si smích – ve zvířecí podobě to byl kraťoučký, štěkavý zvuk, při kterém sklopil hlavu k zemi a po očku sledoval, jak se na to tváří. Ale šlo na ní znát, že na ni to množství vína mělo účinek, vypadal, že nešla tak úplně rovně. Ale tak, pokud chvíli počká, až se zase promění, klidně jí může trochu pomoci, z opilosti šlo vyléčit... a s kocovinou, kterou zjevně zažívala, to ale bude trošku horší, tu už na sebe zrovna převzít nemohl, u té musela čekat, až prostě sama přejde.

Nevadilo by mu s ní být chvíli v téhle podobě... bylo to uklidňující a když k němu natáhla ruku, nechal ji s klidem mu zabořit ruku do srsti. Když ji zase stáhla, zjevně odhodlaná nenarušovat mu osobní prostor, cítil se pobouřeně. Chtěl, aby ho narušila. Bez rozmýšlení se jí prostě v její sedící poloze vetřel k boku a než se nadála, zaplul jí hlavou pod volně svěšenou paži a na tu chvíli se usadil vedle ní. V téhle podobě měl v hlavě klidněji než v té lidské, voda mu dokonce svou přítomností dělala menší problémy, takže to bylo docela fajn.
A chvíli takhle koneckonců zůstat mohou, no ne?

Nepatrně pozvedla obočí nad tím zvláštním zvukem, který vydal.
Nevypadalo to, že by mu nějak vadilo to, že ho pohladila, dokonce se k ní přidal, což bylo nesmírně miloučké. Jeho společnost byla v téhle podobě nesmírně příjemná, takovým zvláštně odlišným způsobem. Bylo to o něco klidnější a uvolněnější, řekla by. A ona si to rozhodně užívala.
Automaticky nadzvedla ruku a začala ho systematicky hladit, zatímco z něj ani na moment nespouštěla oči. Byl dokonale heboučký a ji to hlazení svým způsobem uklidňovalo. Onehdy někde slyšela, že čas strávený se zvířaty může pomáhat s uvolněním. Jejich společnost údajně působila na zmučenou duši přímo blahodárně, což mohla po téhle zkušenosti jenom potvrdit. Takhle strávený čas s Caliannem ji přiměl se na moment zastavit a užít si víc tu klidnou chvíli, než přemýšlet nad tím, co bude dál. To bylo také přesně to, co v tu chvíli potřebovala. Nemyslet na budoucnost, nezabývat se minulostí. Prostě jen v klidu žít v přítomnosti.

„Teď už ti můžu říct, že jsi rozkošný?“ Pousmála se pobaveně, zatímco ho dál hladila. Nesmírně si tu chvíli cenila, stejně jako každý moment, který s ním strávila. Kdyby jí předtím někdo řekl, že se s ním podobně sblíží a že ho bude mít skutečně ráda, tak by se mu jenom vysmála. Ale stalo se, skutečně se stalo. Nejen, že si užívala jeho společnost a záleželo jí na něm, skutečně jí začínal přirůstat k srdci. Což bylo zvláštní, protože ona se lidem obvykle stranila, stíhala utíkat včas, než k něčemu takovému došlo. Ale u něj to vítala, i když ji to stále svým způsobem děsilo. Nechtěla v ten moment ale přemýšlet nad tím, co asi bude. Ne, to si vyloženě zakázala.
„Já... Jsem ráda, že jsme se potkali, Calianne. Vím, že jsme nezačali nejlíp, ale potom všem... Jsem skutečně moc ráda. Jsi moc fajn.“ Pronesla nakonec tiše, než mu pohlédla do očí. Rukou ho přitom znovu pohladila, užívajíc si ten pocit hebké srsti probíhající pod jejími prsty.

Když řekla to o rozkošnosti, zúžil oči a obrátil k ní hlavu. Nemohl udělat nic moc jiného, na to moc jeho zvířecí podobu neužilo, ale něco mu říkal, že tahle zvířecí obdoba bitchface by mohla docela bohatě postačit na vyjádření toho, co si o tom myslí.
Už ale bylo načase, aby se zvedli a pokusili se pokračovat. Do nejbližší vesnice, Jälassÿ, to bylo cesty tak akorát na to, aby došli, než se začnou stíny protahovat s nadcházejícím večerem. Tak se tedy po chvíli neochotně vymámil zpod Rhiannoniny paže a vstal. Plynule přeskočil mezi dvěma podobami – v té lidské se zdržel jen na okamžik, aby jí oznámil: „Dej mi chvíli." – načež se znovu jako kojot vydal poklusem ke skalám, kde v jednom z výklenků zůstalo jeho oblečení. Voda už byla zvednutá přílivem, za pár minut se skály ponoří pod vodu, tak si bude muset pohnout. K jeho oblečení se voda nedostane, ale on by se nazpátek musel brodit mělčinou. To si nechá s radostí ujít.

Sotva se proměnil a nějakým způsobem oblékl, vydal se zpátky. Pořád bojoval s tím, aby si rozmotal tričko z podivného chumlu, takže se vracel dost pomalu, v rukou látku, totálně nevnímaje cokoli okolo... dokud písek kousek před ním tiše nezašuměl. Domníval se, že to je jen Rhiannon, co se vydala za ním, ale když s klidem vzhlédl... to, co se mu válelo u nohou rozhodně nebyla okouzlující yialadri. Ne, ta pořád seděla nehnutě na pláži opodál.
Přímo před ním se v písku a mělké vodě objevil velký černý úhoř.
Caliann se zasekl na místě, nejistý, co od toho zvířete může čekat. Nečekal, že by úhoř bezhlavě útočil, ale znervózňoval ho. Stejně jako většina mořských živočichů. Chvíli se vzájemně nehnutě měřili... a potom úhoř vyrazil trhnutím vpřed. Ne daleko, rozhodně nedosáhl na Cala, ale tomu to s nervy docela dobře stačilo k tomu, aby to u něj vyburcovalo obrannou – v tomhle případě respektive spíše útěkovou – reakci.
Uskočil nazad... ale místo do mělké vody dopadl někam, kde mu země zmizela pod nohama. Tyhle skaliska byla plná proláklin a malých propastí naplněných vodou... a jemu se podařilo trefit přímo do jedné z nich. Ucítil ostrou bolest v hlavě od toho, jak se zřejmě někde cestou praštil o kámen, a poté zmizel pod vodní hladinou. V šoku nestihl ani zadržet dech a během pár vteřin měl vodu až v plicích. Pokusil se zorientovat, ale jediné, co viděl kolem sebe, byla neprostupná tma a voda. Nekonečná temná voda.
A temnota, která ho nakonec ve formě bezvědomí polapila.