Tichý les.

I přes obrovskou propast rozdílů v jejich světech, přeci jen našly nějaké společné stání. Řeč sice svým způsobem vázla, jelikož se zdálo, že drahá Stopařka nebyla zrovna dvakrát konverzující typ, ale to Haru nevadilo. Byť měla obrovskou masu nejrůznějších otázek, ty nejtíživější už byly zodpovězeny, takže si zbytek svého vyzvídání mohla jednoduše odsunou na neurčitou dobu někdy později. Nemínila přeci jen tlačit na pilu, ne v dané situaci. Měla zatracené štěstí, že vůbec narazila na někoho tak ochotného a vlídného, takže by si neměla jen vážit poskytnuté pomoci, ale také té iniciativy, z níž vzešla. Málokdo by se totiž obrátil na někoho úplně cizího a podivného, aby mu podal pomocnou ruku a zasvětil jej do nového a neprobádaného světa. Haru přeci jen pro ten kontinent mohla znamenat určitou hrozbu, jelikož tam nepatřila... Ale zelenovlasá elfka ji přesto nejen nepopravila, ale ani nezajala jako možného narušitele. To o ledačem vypovídalo.
Působení na tom neznámém místě si na ní ale i navzdory pomoci vybíralo svoji daň. Její moc se zdála být pohaslá, což více než změně lokace připisovala rokům v limbu, ale přesto... Vlastně ani netušila, jestli by jí byla něco platná. Stopařka ji informovala, že tamní obyvatelstvo vidí jí podobné velice nerado, vlastně je poměrně na přímo nenávidí a mohli by být nepřátelští. Znamenalo to, že by se Haru měla připravit na to, že bude o svůj život muset bojovat? Rvát se každý den za to, aby se mohla ten příští probudit a setrvat naživu? Ta představa ji děsila, jelikož si až bolestivě jasně uvědomovala svoje potíže. Pokud by přeci jen zemřela, nikdo by jí nepohřbil a spočinula by na špatném místě, takže by nikdy nedošla klidu a neshledala by se se svými druhy, dokonce ani po smrti. To v důsledku znamenalo, že hned jakmile nabere síly, měla by se pokusit najít způsob, jak se dostat zase zpátky - do rodného království, protože jedině tam mohla být alespoň v relativním bezpečí, byť ji evidentně lidské pokolení nenávidělo i tam. Tam měla ale alespoň svoje druhy na pomoc, navíc dokonce i bezpečné útočiště, kam se mohla kdykoliv skrýt a přečkat tam to nejhorší období. Ale tady? Neměla nikoho a nic. Byť jí Stopařka nabídla pomoc, nemohla od ní přeci jen očekávat, že ji bude doprovázet na každém kroku. To by bylo neskutečně neslušné a navíc i hloupé, jelikož měla jistojistě spoustu svých vlastních starostí.

„Díky,“ pronesla naprosto automaticky, než přijala nabízenou ruku a s její pomocí se zvedla na nohy. Když tak učinila, vrhla po Stopařce poněkud provinilý úsměv, v němž napůl hrál náznak pobavení. Uvědomila si totiž, že jí znovu poděkovala - a to i navzdory její předchozí reakci a konstatování, že slova díků nejsou zapotřebí. Haru však byla vychovávána jako slušný tvor, co si váží druhých a nejen, že je respektuje, ale nevnímá projev vlídnosti jako zákonitou slabost. Spíše naopak. Uctivost byla jednou z nejdůležitějších věcí, na níž kitsune kladli důsledek.
„Zvládnu to, ale vážím si té nabídky pomoci. Kde žiješ? Přijde mi neslušné žádat od tebe, abys tu zůstávala se mnou, když bys mohla spát ve svém útočišti. Ráda tě najdu, až se probudím, což jistě nebude za dlouho, jelikož nejsem schopná pořádně spát v neznámém prostředí a pod takovým tlakem.“
Chvíli zelenovlasé dívce hleděla do očí, než jemně zahýbala oušky a vyskočila do vzduchu, chytajíc se rukama jedné ze silnějších větví. S její pomocí se poté trošku rozhoupala a nakonec se chytila kmene,* po němž obratně vylezla o kousek výš do koruny stromu, kde se natáhla na jedné z hlavních větví a zády se opřela zpět o kmen, který jí víceméně posloužil jako takové pomyslné čelo postele, jen bez polštáře.
„Vážím si tvojí ochoty, drahá Stopařko. Rozhodnutí toho, zda zůstaneš poblíž nebo se odebereš domů nechám na tobě... V každém případě doufám, že se tedy uvidíme, až se probudím. Nemusíš se obávat odchodu, budu v případě potřeby schopná tě najít, mám zostřené smysly a tak jistě dokážu vyhledat tvoje stopy a dojít až za tebou. I z toho důvodu je to na tobě, zda ti nebude vadit, pokud uvidím tvoje útočiště. Tak jako tak... S lunou.“


* aneb moje závislost na Tomb Raideru se vyplatila, protože díky Laře mám představu jak se Haru mohla dostat nahoru

,,To nic, Haru.” Usmála se a tentokrát byl v jejím úsměvu i náznak čistého pobavení. Člověk se někdy nemohl zbavit celoživotního zvyku z minuty na minutu. A to se očividně týkalo i malých zatoulaných lištiček. Netušila jak dlouho sice její druh žil, ale rozhodně již nepůsobila jako dítě, takže to na těch dvacet let minimálně tipovat mohla oprávněně. Nemělo smysl se na ní zlobit kvůli něčemu, co jí bylo do hlavy vtloukáno od narození. Proto jen nakonec jen s tichounkým, skoro neslyšitelným smíchem zavrtěla hlavou v káravém gestu. Dívka možná byla starší než ona, ale Ash tak nějak kárala většinu obyvatel kolem ní, neboť se kolem ní pohybovala převážně zvířátka. Přesto na tom nebylo nic vyčítavého. Jen pobaveného. Na tu vyčítavou verzi byla sama moc dobře zvyklá. Sice neměla žádné starší nebo vlastně jakékoli sourozence (A pokud ano, nevěděla o nich), ale její samozvaná matka jí vyčítavé kroucení hlavou ukazovala docela často. Ani ona nebyla ovšem bezchybná, ačkoli mnoho lidí jí jako bezchybnou vidělo. Už jen ona sama byla jedním velkým omylem. A taková stvoření jako ona se neviděla každý den. Takže nakonec byla ráda s tím, že na svět přišla s podobou elfa, ačkoli ani s tmi si neměla tolik co říct. Nejspíše proto žila v ústranní. Bylo to lepší bez být zahalená v nekonečných otázkách a ještě nekonečnějších slovech. Stopařka si svou vlastní řeč zapamatovala jen díky svým zákazníkům. Jinak si byla jistá, že by jí z hlavy jednoduše vypustila. S přírodou šlo přece komunikovat i jinak. Slova tam jen překážela.

Pootevřela ústa v dalším překvapeném gestu. Kde žila? Tu otázku nečekala a už vůbec na to konstatování po ní. Nikdo jiný se jí předtím neptal na její útočiště a pohodlí. Nikdo se o ní po tak krátké době nestaral. Sice slovům nerozuměla, ale byla si moc dobře vědoma, že tohle ke zdvořilostním frázím nepatřilo. Když už se jí lidé ptali na stav, došlo to až do toho bodu, kdy jí našli při jednom ze svým rituálů a ujišťovali se, zda není úplně šílená. Už tak s ní muselo být nepříjemné cestovat a tak jejich obavy dokázala pochopit. Na místě někoho jiného by se sama sebe také bála. Haru sice byla upovídaná a zvídavá, ale kupodivu jí její mluva přestávala vadit čím dál tím více. U některých mluvu tolerovala a nadšená z ní nebyla, ale jak už zmínila předtím. Haru byla jiná. ,,Nedělej si s tím starosti, malá služebnice. Tohle je moje útočiště. A jak říkají lidé ve městě, právě i tvé. Jinak by jsi byla bezdomovec. Později můžeme najít něco jiného. Ovšem já to nejvíce preferuji tady. Taky si musíš někde vydělat peníze, by jsi nějaký domov měla. Ale jak jsem již říkala, nepřeju si, abys se dostala do ruky někomu z těch nestvůr. Bohové vědí co by s tebou dělali.” Zahleděla se na ní seshora, o několik větví nad ní. ,,Dokud budu nablízku, nikdo ti neublíží. Ovšem pokud to ty sama nebudeš chtít. Někteří tvorové to mají v oblibě. Bohové ví proč. Ty ale jako jedna z takových nevypadáš. Díky bohům.” Zvedla oči k obloze, zatímco se také uvelebila na jiné z pevnějších větví. ,,S Lunou.” Zopakovala tiše a sevřela svůj luk pevněji v prstech. I ona hodlala na pár hodin ulehnout a nechat se znovu pohltit říší Aurory, tak jak to dělávala s velkou oblibou.

Nerozuměla té zvláštní a moudré dívce, byť se opravdu snažila. Její přítomnost na neznámém a vskutku cizím kontinentu jí přinášela neustálé vlny zmatení a pocitu podivnosti, což bylo něco, s čím už vlastně ani nepočítala, že kdy pocítí. Jako jedna z kitsune našla ve světě svoje místo, zapadla a nemusela se trápit nepatřičností a osamělostí. Ale tady? Smála se jí zelenovláska? Co přesně bylo tak ironického?
Haru to přimělo pohroužit se do vlastních myšlenek a zvážit možnosti. Nemohla zmizet, to bylo jisté. Ale na druhou stranu, bez Stopařčiny pomoci by nejspíše byla solidně bezradná. I tak se jí ale příčila představa toho, že by se dostala znovu do podobné situace jako předtím ve svojí domovině, s lidmi a svojí biologickou matkou. Nechtělo se jí znovu vstoupit do té samé řeky, považovala se za poučenou a svoji lekci dostala podanou velice tvrdým a ostrým způsobem. Kdyby měla srdce jako každý jiný, definitivně by se zlomilo a ta puklina už by nikdy nešla žádným způsobem zocelit. Ale teď...

Hleděla na cizinku svýma nazlátlýma očima a nepatrně naklonila hlavu na stranu, než natáhla nohy a líně máchla ocasem ve vzduchu. Nesměla dělat unáhlená rozhodnutí, ani závěry. Faktem bylo, že měla na analyzování spoustu a spoustu času, ale právě teď se opravdu měla soustředit jen na odpočinek, který ironicky potřebovala jako sůl.
Nutnost výdělečnosti si uvědomovala velice dobře, zadarmo ani kuře nehrabalo, ale v tomhle měla značnou výhodu. Její druh byl opravdu šikovný, co se získání cenností a peněz týkalo - a ať už šlo o čistou nebo poněkud špinavou cestu, Haru si dokázala nahrabat svoje, o tom žádná. K tomu ale přeci jen potřebovala nějakou energii a především svoji moc, která se momentálně nacházela ve stavu sladké hibernace.

„Zdá se, že jsi velice sžitá s přírodou... To je hezké.“ Necítila se na žádné hlubší proslovy nebo výrazy vděčnosti a vlídnosti. Na něco takového začínala být až příliš nejen unavená, ale svým způsobem i otupělá. Přišla si poněkud divně - ne, že by s ní snad Stopařka zacházela špatně, ale nerada se dostávala do pozice, kdy si připadala méněcenná. Celý svůj život přeci jen pracovala na přijetí a svojí reputaci, tvrdě dřela, aby si vysloužila svoje pevné místo ve společnosti a lidé na ni hleděli ne s respektem, ale bez rozdílů. Haru netoužila být komukoliv nadřazená a vládnout světu, ale přála si kráčet s hlavou vztyčenou a bez nutnosti uhýbat pohledem na kterémkoliv z kroků svojí cesty. A to se jí v současnosti zrovna dvakrát nedařilo, což na ni nemělo nejpozitivnější efekt.

Po jejich rozloučení si jen opřela hlavu o kmen a zhluboka vydechla, soustředíc se na tlukot svého srdce. Ten byl tišší a svým způsobem možná i pomalejší, než tomu měli lidé - ale přesto tam byl, protože ho Haru byla schopná vykřesat jako připomínku na svoje lidské kořeny.
Se zaposlouchání do toho pravidelného rytmu nakonec pomaličku sklopila víčka a byť jí trvalo notnou dobu usnout, přeci jen se jí nakonec podařilo vkročit do říše snů.


Probudila se těsně před rozbřeskem a s tak silným trhnutím těla, že ze stromu málem spadla. Ne, že by snad byla mučena nějakými zlými sny - ale její instinkty se začínaly opět vracet a dolehla na ni tísnivá vlna úzkosti a nejistoty, jelikož neslyšela typické zvuky ze svojí domoviny. To uvědomění ji přimělo vtrhnout zpět do bdělého stavu a nedůvěřivě si prohlédnout okolí, které bylo tou dobou ještě částečně zahalené neprostupnou tmou. V tom měla Haru svoji značnou výhodu: jako liščí démon viděla dobře i při mizerném či žádném světle, jelikož jí to umožňoval její vnitřní oheň. Ten se zdál být znovu plápolající, ačkoliv do původní plné síly měl ještě kus cesty.
Opatrně se protáhla a seskočila ze stromu dolů, dopadajíc do mírně orosené trávy. Ta ji přiměla nadskočit, když ucítila studeno na svých dlaních - ale jakmile si uvědomila původ toho chladu, zase se uklidnila. Byť byla hodně daleko, některé věci přeci jen zůstávaly stejné a neměnné, což pro ni bylo jen dobře. Nesnesla by zvykat si na úplně odlišný svět - ale v dané situaci jednoduše neměla na výběr, takže mohla jen v duchu tiše oslavovat ta drobná vítězství, protože nemohla s jistotou odtušit, jaká další překvapení a nástrahy jí tamní bohové připraví do cesty.

Ačkoli netrvalo dlouho než dech lištičky se změnil v pravidelný a ona usnula, zelenovlasá elfka na spánek neměla ani pomyšlení. I proto po chvíli slezla ze stromu a téměř neslyšně dopadla nohama do měkkého mechu. Řekla, že dá na Haru pozor, ale jelikož se ocitovala v prostředí, které jí bylo velice dobře známé, nemusela se bát se od té unavené cizinky na moment vzdálit. Už teď musel být velice zmatená, takže by rozhodně nebylo na škodu někam uklidit onu mrtvolu lovce. O tmavovlásce vlastně netušila vůbec nic, tudíž mohla odhadovat její případnou reakci jen opravdu těžko. A lepší bylo rozhodně něco podniknout a neriskovat. To v danou chvíli znamenalo přesunout tělo někam, kudy poté nebudou ony dvě procházet. Na rozdíl od Haru znala les jako svoje vlastní nohy, neboť boty nenosila. Nemyslel si, že přichází o tolik, ačkoli někdy se do oblečení navléct musela. Když jednou za uherský rok vyrazila do města mezi lidi, něco na sebe zkrátka sehnat musela. Nechtěla na sebe přivolávat zbytečnou pozornost vyvolanou jejím tělem. Lidi a společnost obecně neměla moc v oblibě a o přílišnou pozornost si koledovat nechtělo. Zároveň již byla seznámena s faktem, že spoustu jejích zvyků se normě vymykalo, takže to jindy královsky ignorovala. Ovšem, tentokrát se příležitost zdála vzácnější než obvykle, tudíž se rozhodla pro jednou svoje naučené zvyklosti porušit a hrábnout po jediného kousku oblečení, který krom pláště vlastnila. Vypadalo to, že času měla dost, takže se naposledy otočila na spící Haru než se vydala za zavražděným lovcem. Toho jednoduše uchytila za zápěstí jeho nehybné ruky (protože v náruči nebo na zádech by ho rozhodně neunesla) a začala ho táhnout po lese podél řeky, která stejně jako všechno ostatní nevydala ani jediný zvuk. Jindy to považovala za pozitivum, ale tentokrát ne. Tentokrát mohla slyšet svoje vlastní kroky a zvuk lovcova těla, připomínajíc jí, čeho se dopustila. Opět.

Když se vrátila zpátky za ní, stačilo jen počkat. Lidský lovec zaujmul své místo téměř až na druhém konci lesa, kde ho také nechala. Na sobě měla cosi co by mohlo připomínat dosti otrhané obyčejné tričko, ale díky jeho vytahanosti jí končilo až u podkolenní jamky. Nebylo to nic moc, ale pokud měla Haru přece jenom ukázat zdejší způsob života, přiblížení k lidské civilizaci jí nejspíše bohužel nemohla minout. Přesně pro takové případy si zanechala v jednom ze svých košíků právě ten jediný kus bělostného oblečení. Mezitím co čekala na to až se její nová společnice probudí, sama byla ve střehu. Naštěstí se v její nepřítomnosti nic nestalo, ale to neznamenalo že se to nemohlo pokazit i teď. Naštěstí pro obě dvě by neváhala zasadil nepříteli jednu dobře mířenou ránu do choulostivého místa. Ovšem, bylo by nemilé, aby to Haru viděla. Jak již zmiňovala, vůbec jí neznala.

Potichu jí sledovala jak s nadpozemskou ladností seskočila ze stromu, téměř s naučenou přesností. Věnovala jí krátký úsměv. ,,Doplnila jsi energii? Budeš jí potřebovat.” Se zvědavým pohledem si jí obešla a sama pro sebe si zamyšleně přikývla. ,,Jsi krásná. Pokud zakryjeme tvoje zvířecí rysy, nebudeš mít problém se začlenit mezi ostatní členy. Práci si najdeš téměř okamžitě, předpokládám...” Na moment se zarazila než na rtech vyčarovala omluvný úsměv. ,,Omlouvám se. Nejspíše myslím moc dopředu. Je něco v čem vynikáš? Nebo jsi se něčím živila i ve tvé zemi? Možná by tady to povolání mohlo být také.” V přemítavém gestu se kousla do rtu, čehož ovšem ihned zanechala. Byl to její malý zlozvyk, který se jí bohužel nikdy nepodařilo odstranit.

Nocováním vysoko v koruně stromu si připomněla svoje začátky, kdy musela bojovat úplně o všechno a ještě jí nebylo povoleno spát civilizovaně jako zbytek. Naopak, společně s dalšími mladými liškami byla nucená se skrývat v lesích, nacházet si úkryty a urychleně se přemisťovat, jelikož je starší kitsune hledaly a naháněly ve snaze je připravit na život, co je měl při úspěchu očekávat. Ne všechno bylo v jejich světě pokryté vrstvou zlata, sytými barvy a září. Než se jakákoliv liška dostala do podobného stavu blahobytu, prošla si ohněm, jež ji zpevnil jak na těle, tak na duchu. A Haru si na to vzpomněla téměř okamžitě poté, co ráno procitla ze svého poněkud lámaného spánku. Rozhodně to nebylo na škodu... V důsledku ji to svým způsobem posilnilo, jelikož si připomněla svoji bojovnou náturu.
Na Stopařčinu otázku odpověděla nejprve pokývnutím hlavy, jež vzápětí doplnila o nepatrné zacukání koutků a polovičatý úsměv. Samozřejmě očekávala, že tu energii bude potřebovat, protože nic nebylo zadarmo a ona se nacházela v novém a absolutně neznámém světě, jež vůči ní nejspíše měl být kompletně neúprosný. Jako cizinku, co se ocitla v krajině, kam ani omylem nepatřila a měla jen zanedbatelnou šanci jakýmkoliv způsobem zapadnout, ji očekávala úplně nová forma bitvy, jakou doposud ještě nevedla. Jistě, nejspíš by nemusela být úplně drasticky odlišná od té, co vedla předtím o svoje místo a ocasy, ale... Tam alespoň znala zasazení, pravidla, oponenty a dokonce i úskalí. Ale tady... Byla jako slepá a hluchá, nucená řídit se svými přirozenými instinkty, které byly stavěné na poněkud odlišné situace. Tak jako tak, Haru nad tím nemínila věšet hlavu, byla poměrně hrdým tvorem a rozhodně to nebyla žádná chudinka, byť se ocitla v nepříjemné šlamastice. Mínila si hlavu udržet vzpřímenou, ramena urovnaná a ani omylem se nechystala ke stažení ocasů.
Včerejšek odplul za obzor a ona hleděla kupředu, směrem k nejbližší budoucnosti, otevírajíc se současnému dění. Čekala ji sice značná kopa práce a poznávání, ale když už nebyla k smrti vyčerpaná a neměla pocuchané nervy, takže ji opustila zahořklost... Vlastně by to nemuselo být až tak špatné. Svým způsobem jí byl dán naprosto jedinečný a vzácný dar: mohla začít úplně od začátku. Sice už to jednou udělala, když ji její patronka přivedla do liščí vesnice, ale to nebylo jejím přičiněním. Nemohla se ještě řádně rozhodovat a ovlivňovat to, jakým směrem se měly její kroky ubírat, což teď už mohla. A mínila toho také využít naplno, jelikož podobné příležitosti se zkrátka nezahazovaly.

„Ano, doplnila. Minimálně po fyzické stránce jsem na tom rozhodně lépe... Co se těch ostatních týče, hádám, že se uvidí.“ Nepatrně naklonila hlavu na stranu a o něco rozšířila svůj úsměv, čímž poodhalila zostřené zuby.
Opravdu se jí líbil ten pocit, že byla znovu v lepší formě. Sice se ještě nedalo hovořit o tom, že by byla přímo fit a připravená se vrhnout do víru osudu a možných potíží, ale... Byl to docela slušný začátek. Už teď věděla, že by v případě nutnosti byla rozhodně schopná se ubránit, ale také jen pouštět hrůzu, což byla její oblíbená taktika, jelikož si nijak zvláště neužívala to, když jí ujely nervy a ona zašla až příliš daleko, když ji někdo začal popichovat. Ne, mínila se držet na uzdě, ale silné nohy schopné rychlého a vytrvalého běhu se hodily snad vždycky. Nemluvě o tom, že i její nitro už trošku plápolalo ohněm, což byla nejspíš ta úplně nejpozitivnější zpráva ze všech. Potřebovala svůj oheň, pokud měla přežít. A fakt, že se jí pomalu vracel, jí skutečně vlil naději do žil.
„Nejsem si jistá, jestli je možné zakrýt to, čím jsem. Někteří příslušníci našeho druhu jsou schopní udržet si na kůži iluzi prostého člověka, ale já takovou moc nemám, alespoň ne v současnosti. Abych pravdu řekla, nikdy jsem to nezkoušela. Jen jednou jsem si vzala šátek a dlouhé šaty, abych se vmísila do zbytku lidské společnosti, ale... To bylo s jedním ocasem. Tři ocasy, uši a zuby se budou zakrývat jen horko těžko.“
Při její otázce na zaměstnání zamyšleně přivřela oči, pohroužíc se do svých myšlenek. Popravdě řečeno, nic moc jí na mysl nepřicházelo, jelikož jako kitsune vlastně nepracovala v pravém slova smyslu. Víceméně jen okrajově působila na lidskou společnost, sem tam někoho zpacifikovala anebo dělala doprovod, o čemž dost silně pochybovala, že by snad směla dělat v současné zemi. To jí moc možností neskýtalo.
„Nejsem si jistá, abych pravdu řekla. Náš druh... My nepracujeme v pravém slova smyslu. Občas něco uděláme, někoho zastrašíme, někomu dáme dar nebo děláme společnost významným lidem, ale tím naše pole působnosti končí. Nemáme žádné zaměstnání, nikdo z nás nepotřeboval pracovat, jelikož jsme byli tou nejbohatší kastou v celém království. Máme talent na to nacházet drahé kovy i kameny, přesvědčovat lidi a ovládáme magii i určité bojové schopnosti, ale přesný předpoklad říci nemůžu.“

,,To je opravdu dobrá zpráva. Předpokládám, že tedy můžeme pokračovat.” Spokojeně na ní pokývla, načež díky jejímu vlastnímu úsměvu zacukaly také její koutky. Na rozdíl od Stopařky z Haru přímo vyzařovala jiskra života. A to bylo, vzhledem ke stavu ve kterém se nacházela, zatraceně obdivuhodné. Ash by jí dokonce s trochou nadsázky mola přirovnat k malému zatoulanému štěňátku, které teprve potřebuje poznat principy světa, do kterého právě vklouzlo. Všechny tyhle skutečnosti ještě elfku utvrzovaly v tom, že musí nebohou lištičku od všeho špatného držet dál. Nabídnout jí co nejlepší iluzi, ve které nebylo všechno tak šedé jak tomu bylo ve skutečnosti. Samotné Ash se to vcelku příčilo, ale rozhodně to viděla jako menší zlo. Dokud v té obrovské míchanici nebyla sama, zelenovláska mohla spoléhat na sebe a svoje schopnosti. Ale i na to musela ztracená lištička načerpat pokud možno co nejvíce sil. Tudíž její znovunabitá energie byla opravdu dobrou zprávou. O to by nelhala. Vlastně, kdyby tomu tak nebylo, ani by nepromluvila. To byl jedna z mála věcí, kterými si u ní lidé mohli být jistý už po pár hodinách.

Při její odpovědi zmateně pozvednula jedno obočí, jelikož jí téměř bez jediného mrknutí Haru naservírovala další problém. ,,Væssë” Tichá nadávka jí utekla ze rtů téměř automaticky. To slovo bylo sice nevhodné použít (Navíc před dívkou jako Haru), ale rozhodně představovalo adekvátní reakci na vzniklou situaci. Ash se chystala přiložit si dlaň ke rtům, ale nakonec si to rozmyslela. Uklidnila se faktem, že jí lištička stejně nerozuměla. Teď ovšem musela vymyslet i nějaké lepší řešení. Sice mohly pochodovat kolem stromů a společně nadávat, ale to by jejich situaci nikam neposunulo. ,,Jedno řešení by tu bylo. Pojď za mnou.” Pousmála se než dívce pokynula. Doufala, že jí Haru věří natolik, aby se nechala odvést. ,,Něco ti chci ukázat...” S těmi slovy se jednoduše otočila na patě a vydala se již známou cestou zpět do hloubi lesa, doufajíc že jí dívka poslechne.

,,Tak o tom jsem nikdy neslyšela...” Zamumlala. Bylo jí Haru líto, jelikož to vypadalo že ta její otočka mezi světy se uskutečnila í mezi postavením ve společnosti. Od nejvyšší kasty k lovné zvěři. Ačkoli by jí to nejraději utajila také, zkrátka jí to udělat nemohla. Na to i její černé svědomí bylo krátké. ,,Víš...nemyslím si, že by jsi tu byla moc populární s jedním ocasem, natož se třemi. Jedna ze zdejších ras se zvířecími znaky, T’ealh, se dokáží plně změnit do podoby svého zvířete. Tak mě jen napadlo, zda to nedokážeš také. Snížily bychom tak možné...nebezpečí.” Snažila se volit svá slova co nejopatrněji to dokázala. Snažila se být svým způsobem ohleduplná, ale něco zkrátka zadržet pod pokličkou nemohla. Za účelem jejího rozptýlení tedy nadhodila jiné téma, neboť i s tím se za chvíli měla setkat. ,,Haru? Omluv mou všetečnost, ale...Máš ráda košíky?”

Odpočinek jí skutečně vlil značné množství nové energie do žil, takže byla připravená pohroužit se do toho nového, divokého a fascinujícího světa. Zatím si ale nebyla ani v nejmenším jistá, co přesně vlastně očekávat... Jaký přístup a tvář nasadit. Bylo naprosto bez pochyb, že jí jako takovou nejspíš tamní obyvatelstvo nepřijme. Nesla na sobě opravdu silnou a význačnou stopu odlišnosti a představovala něco nového a nepoznaného... A jak už pocítila na vlastní kůži, lidé se neznámého obávali. Neměli rádi neplánované a neočekávané změny, odlišnosti buď člověka pozvedly nebo pohřbily. A ona mohla s klidem říct, že to nejen viděla z první ruky, ale především to zažila. Toho pocitu zrady se už nejspíš nikdy neměla být schopná zbavit, aby se znovu stejným způsobem nespálila, ale... Svým způsobem toužila věřit. Nechtěla kompletně zahořknout, toužila být otevřená tomu, co jí mohl ten nový svět nabídnout, byť si zatím nebyla jistá, co mohla ona nabídnout jemu. V důsledku na tom ale příliš nesešlo, jednu věc totiž věděla s absolutní jistotou: kdo měl moc, ten se o sebe postarat vždycky dokázal. Byť to člověku mohlo okamžitě namalovat terč na záda, fungovalo to perfektně. A ona sice ještě nebyla v tak dobré kondici jako dřív, ale už nebyla bezbranná - a ve společnosti se pohybovat dokázala, takže v sebe mohla mít alespoň částečnou víru, neboť měla hrst zkušeností z podobné situace. Chtělo to jen změnit detaily a přizpůsobit se novému prostřední a lidem, nic víc.
Těžko odhadovala to, co si o ní nejspíše Ashärr myslela, což ji poněkud mátlo ale nepovažovala to za nijak kritický problém. Nemínila odhalovat svoje jádro jen tak, byla naučená si to nejcennější nechávat sama pro sebe a nedovolit nikomu se přiblížit až příliš. V tomhle ohledu její druh představoval cosi tajemného a magického - kitsune disponovali krásnou, ladností a mocí, ale nikdy nikomu nedovolili je skutečně poznat. Lidé se mohli dívat, mohli se ptát, občas i dotknout, ale nikdy neprohlédli masku, co si nosili jako druhou tvář. Přesně tak to mínila udržet i Haru. Vážila si pomoci i toho křehkého spojenectví, ale cosi na Stopařce v ní vyvolávalo dojem, že jsou si v tomhle ohledu svým způsobem možná podobné. Obě dvě byly opředené tajemnem, to byl slušný základ. Ale také důvod k částečné nedůvěřivosti a sklonům k tutlání.

"Odpusť... Co to znamená?" Neodpustila si poměrně zvídavou otázku, byť měla poměrně dobrý odhad toho, co se za tím výrazem asi mop skrývat. Soudě dle toho tónu a situace nejspíše šlo o nějakou formu nadávky, což si Haru musela v duchu poznamenat jako důležité do budoucna, protože znalost nadávek v používaném jazyce se mnohdy hodila, z jednoho nebo druhého důvodu.
Bez jakéhokoliv zaváhání poté Ashärr následovala hlouběji do lesa, kráčejíc ladnými kroky po jejím boku. Sice se jí na jazyku už rojila další otázka, jelikož byla její společnice vskutku velice tajemná a ona byla nenapravitelně zvědavá, ale prozatím si ji nechala pro sebe. Místo toho nevinně hýbala jak huňatými oušky, tak ocasy, zatímco procházely kolem spousty jí neznámých odrůd stromů. To všechno Haru neskutečně fascinovalo. Tamní příroda byla tolik odlišná, avšak neuvěřitelně nádherná. Les zvláštním způsobem voněl, v korunách stromů zpívali jiní ptáci... Bylo to povědomé, ale zároveň neznámé.

"To mě nepřekvapuje, abych pravdu řekla. Snad nikdo by ve svém světě nepřivítal s otevřenou náručí někoho tolik odlišného a neznámého," přitakala souhlasně, než nepatrně pokývla hlavou na znamení toho, že to nejen chápe, ale především to bere opravdu na vědomí.
"T'ealh? To mi něco říká... Ale jen matně. Každopádně, dokážu se přeměnit kompletně, ale nejspíš ne tím způsobem, co by se pro současnou situaci hodil..."
Nechala svůj hlas pomalu vyznít do ztracena, načež několik vteřin hleděla Ashärr do očí. Poté se jen s využitím svých přirozených schopností relativně rychle smrskla a zatímco její šaty padly na zem, ona v té hromádce seděla v čistě liščí podobě. Tehdy nepatrně pootočila hlavu dozadu a pootevřela tlamičku, vydávajíc tichý šepot slov ve svém rodném jazyce. Ta spustila kouzlo, díky kterému jí viditelně zůstal pouze jeden ocas místo tří.
"Dokážu tohle, ale ne se změnit na čistého člověka. Můžu mluvit, můžu se kdykoliv přeměnit a smím skrýt svoje ocasy, abych byla schopná splynout mezi zvířaty, ale jde to pouze v téhle podobě."

Nakonec se její křehká útěcha rozplynula, neboť Haru opět projevila svou zvědavost a chtěla znát význam jejího malého morálního přestupku. Ash mělo napadnout, že se z toho nedostane tak lehce a že lištička toho bude chtít vědět pokud možno co nejvíce. To ovlivnit nemohla, pokud nechtěla jen zarytě mlčet, čímž by ovšem nebohou tmavovlásku moc nepotěšila. Mohla to ještě zkusit nějak zaobalit, aby to neznělo tak neuctivě, ale tentokrát se rozhodla jí to naservírovat bez jakékoli vaty kolem. ,,Nadávka. Zkrátka to znamená, že jsme v háji. Naše možnosti se tím dosti snížily.” Pokusila se ze sebe dostat v rámci možností slušnou odpověď než se na moment odvrátila od její tváře. Pravda byla, že neměla nejmenší ponětí jestli se bude dívka smát nebo pohoršeně zalapá po dechu nebo něco úplně jiného.

K jejímu překvapení jí Haru bez jediného slova opravdu následovala. Ne že by si chtěla nějak stěžovat, sama jí za sebou dotáhla. Neměla se tedy čemu divit a vlastně to ani nijak rozebírat. Jenže to zkrátka nemohla brát jako hotovou věc. Čím víc věcí si na Haru všímala, tím víc si musela uvědomit co všechno sama dokáže. Pokud by se takhle nechala zlákat jiným naprostým cizincem, kterého by znala pár hodin, mohlo by to představovat opravdu veliký problém. Ashärr naštěstí na rozdíl od ní byla poměrně nedůvěřivým človíčkem, v tomhle ohledu určitě. Tiše si povzdechla, ale bez nějakých slov počkala, aby jí záhadná lištička mohla dohnat. Nemohla si nevšimnout také toho rozdílu postoje a chůze. Zelenovláska se musela pousmát. Zatímco ona se pohybovala tiše a ostražitě jako lovná zvěř, Haru oplývala jakousi nedbalou elegancí, která z ní vyzařovala čím dál více, postupně s čím dál větším množstvím času, který s ní strávila. Prohlížela si tamní tichou krajinu a Ashärr si zase prohlížela ji. Nedivila se, že vynikala v davu s ve své zemi zapadala do nejvyšší kasty. Její aura o ní vypovídala mnohé. V jiném světě s jinou duší by se možná ptala a zjišťovala o í více. Ale tohle byla její realita a ona zkrátka nebyla ten typ člověka.

Část jejích obav vymizela, když zjistila, že tmavovláska dokáže změnit svou podobu do obyčejně vypadajícího zvířátka. To jejich problematiku vyřešilo za ní. A co víc, očividně dokázala skrýt i (pro obyčejné lišky) přebytečné dva ocasy, takže se vývoj situace dal brát za opravdovou výhru. Ačkoli jí její přeměna nefascinovala jako jiné smrtelníky (neboť už měla čest poznat pár T’ealh a dokonce i nejednu přeměnu spatřit) i tak na ní zanechala poměrně působivý dojem. ,,Na současnou situaci se hodí dokonale. Tvůj vzhled by se dal popsat jako roztomilý. Což se své perspektivy mohu jen potvrdit.” Pousmála se než pokynula hlavou na levou stranu lesa. Popošla pár kroků než se ocitla na mýtince, která byla téměř přeplněná pletenými košíky všech tvarů a velikostí. ,,Takže...Půjdu do města, prodat nějaké košíky. Připojíš se k mé maličkosti?” Upřela na ní své zelenkavé oči než vzala jeden z větších košíků a nastavila jí ho směrem dolů, aby mohla případně hupnout do jeho nitra jednodušeji.

Nepřekvapilo jí to, ale mnohem raději by si vyslechla přesný překlad toho tajemného slovíčka, než aby se spokojila s neurčitou odpovědí. Bohužel už jí bylo naprosto nad slunce jasné, že jí Ashärr nejspíš nějaké konkrétnější vysvětlení nepodá - nepůsobila zrovna jako příliš výřečný člověk, konverzace nebyla úplně věc, s níž by se dala dobře spojit. To Haru sice nebrala jako vyloženě negativní věc, ale svým způsobem jí to stejně trošku mrzelo. Měla totiž tolik otázek a neskutečné množství zmatení, díky čemuž potřebovala vnést do svojí mysli trošku nového poznání, protože vzhledem k současné situaci se víceméně nacházela v pozici nic netušícího žáka, co se poprvé ocitl před svým novým mentorem. Toužila vědět a znát... Ale zdálo se, že si vytoužené informace bude buď muset těžce nahrabat vlastní silou a snažením, nebo se pokoušet hledat způsobem pokud omyl... Což neznělo úplně bezpečně, ale měla na výběr? V nevědomosti žít opravdu nechtěla, bylo to až příliš nebezpečné a pojilo se s tím i značné množství kritických nevýhod. Jako kitsune měla disponovat moudrostí a širokým polem znalostí, aby se dokázala přizpůsobit a vzdělávat druhé. To se dělalo poměrně těžko za stávajícího postavení, ale ona si byla dokonale jistá, že se s tím nakonec nějak popasuje. Byla šikovná a vytrvalá... To jí dávalo docela slušné předpoklady pro průzkum.

"To jsem popravdě řečeno tak trošku čekala, není to úplným překvapením. Ačkoliv... Chápu tu frustraci. Uvidíme, jak to půjde - jsem zvyklá i na poměrně nebezpečné kousky a riskantní situace, takže věřím tomu, že pokud by šlo do tuhého... Pokud na sebe budeš dávat pozor a zvládneš se vyhnout ohnisku potíží, já už se zvládnu nějak protloukat. Nechci tě ale ani v nejmenším uvrhat do nebezpečí, Ashärr. Nesmírně si cením tvojí pomoci a společnosti, takže pokud bychom se ocitly v nakloněné situaci... Prosím, uvažuj jen nad tím, co bude s tebou, na mě se neohlížej. Už teď si mi zachránila život, jsem ti zavázána a dlužnicí."

Po přeměně se zdálo, že se Ashärr alespoň trošičku uvolnila, což Haru vítala celým svým srdcem. Obě měly na mysli dost obav a ta nejistota byla skličující, ale když se jim přeci jen podařilo alespoň najít způsob, jak tu zdánlivě bezvýchodnou situaci vyřešit. Přestava toho, že měla po delší dobu předstírat to, že je pouhopouhou liškou a ničím víc, než zvířetem, jí ale nebyla zrovna nejpříjemnější. Byla zvyklá na možnosti volby, na volnost... A tohle jí přišlo opravdu hodně svazující, ale bohužel neměla na výběr. Nezáleželo na tom, jak se ohledně toho cítila - prostě musela jít kupředu a konat, co bylo zapotřebí. Záviselo na tom její přežití a aklimatizace, což bylo v dlouhodobém měřítku opravdu podstatně důležitější, než její současné pohodlí nebo nepohodlí. Přizpůsobivost byla nejen zapotřebí, ale také na místě. A ona to musela zkrátka přijmout, neboť neměla v žádném případě na výběr: bylo to buď anebo. A ona chtěla žít, takže musela posunout svoje pocity stranou.
" Děkuji, toho si vážím," uchechtla se nevinně, než natočila hlavu mírně na stranu jako kdyby nebyla liškou, ale zvídavým štěnětem, co poprvé od dob otevření svých očí objevuje okolní svět.
"Prodávat košíky? To zní dobrodružně, ráda se přidám."

,,Omluv mou nezdvořilost, ale dokud si nebudu jistá, že se dokážeš bez problému orientovat mezi lidmi, nebudu tě nechávat v ohnisku jakéhokoli nebezpečí samotnou. Netuším, zda vypadám jako ten typ tvora, který utíká z boje, ale mohu tě ujistit že taková opravdu nejsem. Ačkoli je hezké, že na mě takto myslíš. Ovšem, obávám se že mou dlužnicí nejsi. Neudělala jsem nic speciální a k tomu, lidé si u mě nedělají dluhy. Nelíbí se mi představa toho, že by někdo měl dlužit někomu za laskavost. Princip Jak ty ke mně, tak já k tobě se mi zamlouvá mnohem více. Neměly bychom brát laskavosti jako jen nějakou formu šlechetnosti, nýbrž jako samozřejmost. Protože to je to co v nás zanechává lidskost.” Ani náhodou jí nechtěla nechávat někde napospas nebezpečí. To by od ní bylo velice netaktní a zbabělé. Ne, ona byla bojovnice. Bránila své území a rvala se do posledního dechu. Svět kolem nich byl divoký a mimo města či civilizaci to platilo dvojnásobně. Musela se s tím naučit žít ať chtěla nebo ne. Příroda měla spoustu zákonitostí. Některé z nich šly obejít, ale zrovna takhle ne. ,,To je ale jen můj vlastní názor. Nemusíš ho ani brát na vědomí, pokud by tě nějak popudil. Nehodlám ti vnucovat své ideály, Haru.” Pousmála se a nechala pár zelenkavých pramenů zakrýt její tvář. Už předtím si připadala jako pošetilé ptáčátko, co pouští někoho do svého hnízda a teď se ten pocit jen umocnil. Co už bylo poněkud zvláštní byl fakt, že toho nelitovala. Neměla z toho špatný pocit, ale netušila proč. To měla být další z otázek, které měli zůstat nezapovězeny.

K jejímu překvapení se její sympatie k Haru ještě prohloubily, když jí lištička ukázala i formu rozkošného huňatého zvířátka. Pokud bylo něco, co Stopařka nadevše zbožňovala a respektovala, byla to právě zvířata. A to že se přesně do jednoho nesmírně roztomilého zvířátka přeměnila jí přidalo u zelenovlásky u několik bodů navíc. Toužila po tom natáhnout bledou ruku až k ní a pořádně jí podrbat za oušky, ale netušila, zda by to bylo vůbec vhodné. Z čistě společensky etického hlediska rozhodně ne. A vzhledem k tomu, že Haru pocházela z vysoce postavé kasty...Možná u nich panovala jiná pravidla etikety, ale vzhledem k tomu že s ní zacházeli téměř jako s posvátnou bytostí...Asi by neocenila, kdyby na ní někdo bez dovolení sahal. A Ash byla až moc zatvrzelá se jí nezeptat na svolení. Taky nechtěla, aby za ní lidé chodili a ptali se jestli si nemohou sáhnout na její uši či zeleně zbarvené kadeře.
,,Ano, věř nebo ne, ale s velkou oblibou pletu košíky.” Nasadila vážný a lehce důležitě působící výraz, ale přesto nemohla zabránit pobaveného zajiskření v očích. Mnoho lidí její zálibu vidělo jako něco zvláštního a zkrátka ne úplně normálního. Jí to nezajímalo, neboť jí to přišlo jen úsměvné. ,,Mimo toho, že je to dobrá cesta k relaxaci je to taky skvělý způsob příjmu alespoň nějaké částky peněz. Což ty budeš potřebovat.” Počkala až si lištička vlezla do košíku a poté ho opatrně zvedla, načež se sehla a nabrala další košík opodál. Takto pokračovala, dokud nebyla ověšená všemi různými košíky všech barev a velikostí jako smrk jehličím. ,,Zkus se prosím moc nehýbat. Mohla bych ztratit rovnováhu. Ovšem, uvědomuji si že cesta v tichostí může být dosti nudná, takže máš ještě nějaké otázky, Haru?”

Bylo těžké nebrat její názor s plnou vahou. Ne, že by měla tendence ho shazovat jako příliš upjatý nebo naopak ho jakkoliv jinak pokřivovat, zkrátka vítala její náhled na věc a byla vděčná, že se mohla něco dozvědět o tom novém a fascinujícím světě, v němž se náhodou ocitla. To, co jí Ashärr sdělovala, byly velice důležité poznatky: poznatky, co jí dost možná mohly postupem času zachránit krk, pokud by šlápla vedle. V mnoha ohledech tak zelenovláska představovala novou formu mentorky, byť se Haru už dávno nepovažovala za učednici, jelikož svoje léta strávená studiem už měla díky bohové za sebou. I přesto se ale musela přizpůsobit, začít přehodnocovat svůj náhled i postoj, protože jedině tak měla šanci v novém světě a jeho společnosti obstát.
I proto nebrala stopařčina slova jako jakoukoliv formu nezdvořilosti, jelikož v nich nenacházela žádnou skulinku, v níž by se mohl nacházet chybějící takt. Naopak. Vítala tu upřímnost a otevřenost, s jakou s ní jednala. Bylo totiž znát, že jí na ní svým způsobem záleželo a svoji pomoc nemyslela jen naprosto vážně, ale především jednala na základě cti, což Haru zkrátka nemohla nechat bez patřičné vděčnosti a obdivu, ačkoliv s ní nemohla v jedné věci souhlasit. Byť byla nepochybně moudrá a světaznalá, svým způsobem byla naivní. Společnost nebyla schopná fungovat na podobných principech, aby se k sobě lidé navzájem chovali dobře a nesnažili se zneužívat situace nebo jeden druhého. Dlužnost byla nejspíš tím nejlepším možným projevem skutečné vděčnosti a zavázanosti, neboť jeden vůči druhému málokdy udělal něco kvůli. Všichni byli až příliš zahledění do sebe, jen malý hlouček jedinců se v tomhle ohledu vymykal a fungoval na principu vyššího bytí.

''To není nezdvořilé, právě naopak. Vážím si toho, drahá Ashärr - a neshledávám to v žádném ohledu netaktní nebo nevhodné, místo toho jsem vděčná za tvoji pomoc a značnou ochotu. Uznávám, že bych ve vaší společnosti byla bez jakýchkoliv pochyb poměrně ztracená, takže... Ta společnost a dohled budou vážně k užitku, o tom žádná.''
Ke zbytku se rozhodla nevyjadřovat, jelikož nechtěla zbytečně rozpoutávat možné rozbroje. Byť si myslela své na základě bohatých a nepříliš pěkných zkušeností z první ruky, nemínila jí to jakýmkoliv způsobem vnucovat, což dělala i sama stopařka. Obě měly odlišné náhledy, ale navzájem se nekřížily, ale nedohadovaly: a to bylo moc dobře. Jejich křehkému spojenectví jen prospívalo, když neměly zbytečné spory o věcech, co se stejně pořádně ovlivnit nedaly a pravda byla v jejich případě natolik pomíjivá, že by se ona možná situace ani nedala řádně rozřešit.

Pletení košíků... Čekala hodně, ale zrovna tohle ji ani v nejmenším nenapadlo. Ačkoliv, ona sama byla svědkem toho, že i různí lidé mohli mít občas velice neobvyklé a neočekávané koníčky. To jí dokonce připomnělo ten její... Ale vzpomínat na něj příliš nechtěla, protože už v současnou chvíli jí bylo nad slunce jasné, že se k němu nebude moct nikdy vrátit. Ne v tomhle novém a příliš odlišném světě, kde ve svojí přirozené podobě nebyla vítána a neměla tam vlastně co dělat.
''Takže košíky... To zní jako hodně systematická práce. Je to těžké?'' Zeptala se Ashärr s nepředstíranou zvědavostí, zatímco ji pozorovala svýma jantarovýma očima. Sice ji ten fakt poněkud překvapil, ale nepřišlo jí to až tak divné - nebo snad nedej bohové nepatřičné. Košíky se pletly z proutí, to bylo celkem blízké k jejímu druhu. Zároveň to byl nenásilný koníček, co nikomu neubližoval, měla tak prostor pro nějakou menší kreativitu a díky opakujícím se pohybům a určitému vzoru si u toho nejspíše mohla docela dobře vyčistit myšlenky, neboť podobné činnosti k tomu byly naprosto perfektní.
''Otázek mám dost... Obávám se, že jsem se už narodila jako extrémně zvědavé lišče. Dobrá tedy. Povíš mi něco o tomhle světě? Je tu chladněji, takže jsme nejspíše někde na severu od mojí rodné země, která leží na jihovýchodu. Čím se zdejší společnost baví? Mají tu lidé rádi hudbu a tanec? Nebo preferují jiné formy umění? Jak do společnosti zapadají jedinci s magií? A co si o té zemi myslíš ty? Tvůj názor a náhled mě zajímají ze všeho nejvíc, abych pravdu řekla.''

,,Obávám se, že každý by byl nové společnosti ztracený, Haru.” Zamumlala tiše než se ostražitě rozhlédl kolem a našpicovala svoje zašpičatělé uši. S lištičkou po boku byla ještě paranoidnější než obvykle, proto si musela dávat pozor na jakýkoli sebemenší zvuk kolem. V Tichém lese se téměř žádné zvuky neobjevovaly a proto do něj moc lovců či jen návštěvníků za jinými účely nechodilo. Ale kdyby se přeci jen náhodou někdo vydal vstříc zeleným korunám lesa stejně troufale jako ten člověk o kterého se tak nuceně postarala, jistě by následoval každičký kousek hluku. Ash proto byla i tentokrát ráda za svůj zvýhodněný sluch, který oproti obyčejným lidem měla. Když po dlouhé chvíli nakonec nic neslyšela, s tichým vydechnutím obrátila pozornost zpět na tmavovlásku. ,,Netušila jsem, že to někdy vypustím z úst...Ale i já jsem velice ráda za společnost.” Haru to možná nedocházelo, ale pro Stopařku to byla...vskutku zvláštní příležitost. Ostatních tvorů se stranila, ale každá další minuta s tou exotickou cizinkou jí ve výsledku přišla jako dobře strávený čas, což bylo velice nezvyklé.  

Ani jí nepřekvapilo , že byla Haru lehce vyvedená z míry jejím nezvyklým koníčkem. Nevypadalo to ale, že by byla zaražená v tom špatném smyslu, to vůbec ne. Spíš naopak. Začala se vyptávat, ale ne na její příčetnost, nýbrž na okolnosti jejího koníčku. V zelených očích se jí zaujatě zajiskřilo, jelikož měla perfektní příležitost zasvětit alespoň někoho do tajů její největší vášně. Netušila ovšem, zda může v tom ohledu věřit Haru natolik, by jí do svých magických košíkových praktik zatáhla úplně a plnou vahou, takže se rozhodla vzít odpovědi jen okrajově. ,,Není to těžké. Naopak. Je to dobrá cesta jak si vyčistit hlavu a zabavit tělo. Ve skutečnost to beru jako velice relaxační činnost.” Zároveň mimo od relaxace to byl i její malý prohřešek proti přírodě, neboť její výtvory používala za účel vlastního zabavení a potřeb. Ne že by jí to nějak více trápilo. Ještě nepotkala nikoho, kdo by byl úplným svatouškem a tak nenacházela potřebu ani motivaci chovat se ve svém oboru jako světice. Takové místo raději s radostí přenechala jiným.  

Čekala náhrn otázek, ale přesto se musela na chvíli pozastavit a všechno si v rámci možností srovnat v hlavě. ,,Uhm...Kde bych začala...Lidé se tu baví různými způsoby co jsem tak pochytila. Také záleží na společenské vrstvě. Bohatí se baví všelijak. Většinou tak, aby to bylo dobré pro jejich jméno a získali si co nejlepší prestiž. Nemálo se tu stává, že se pořádají všemožné plesy či jiné společenské akce s vlivnými lidmi. Ty méně šťastné vrstvy...Přes ven pracují. Ti starší z vlastní rodinou se většinou usadí na jednom místě a najdou si stálé zaměstnání. Ti mladší...Pokud nemají stálou práci, cestují. Třeba žoldáci nebo umělci. Do té skupiny patřím i já. Po práci se většina z nich sejde v hospodách nebo se vzájemně navštěvují. Rozmlouvají spolu a ti mladší hrají společenské hry. Každý si pod pojmem zábava představuje něco jiného.” Zakončila svou odpověď mírným pokrčením ramen. ,,Hudbu a tanec? Samozřejmě. On to někdo nemá rád?” Překvapeně zamrkala. Ta otázka jí opravdu vyvedla z míry, protože i takový mrzout jako ona sama hudbu zbožňovala. Nejednou pro ní bylo jedinou motivací vydat se z lesa právě hudba, linoucí se z města. ,,Všechny formy umění jsou tu, myslím, vítány. Ovšem, hudba je nejrozšířenější. Je mezi všemi lidmi nejdostupnější. Jedinci s magií?  Ti jsou tu vážení. Většinou jsou i obdivováni, tvory bez ní to fascinuje. Zrovna s magií, pokud nějakou disponuješ, sem zapadneš skvěle, Haru.” Na její poslední otázku neodpověděla, jen se pousmála. Nechtěla jí odhalit další kousek takhle brzy. Hodlala minimálně ještě pár dní počkat a pokud spolu i poté budou trávit čas, nejspíše se uvidí.  
Díky jejich rozhovoru cesta uběhla poměrně rychle a netrvalo dlouho než v dálce začínala rozpoznávat obrysy prvního města. Jeho název si bohužel nepamatovala, ale to nejspíše měla v průběhu jeho procházení zjistit. Otočila se proto ještě před vstupem do města na lištičku. ,,Připravená?”

HARU
O ztracenosti věděla svoje. Ale i přesto pochybovala o tom, že by její patronka* byla obětí podobného jevu. Mameha byla vskutku neuvěřitelně sečtělá a přizpůsobivá, téměř jako chameleon s kůží z tvrzeného skla. Ačkoliv byla schopná vklouznout na jakékoliv místo a zastoupit kohokoliv, v srdci byla nejen neuvěřitelný dříč, ale především bojovnice. Pouštět se s ní do křížku byla doslova sebevražda - pod tou elegantní a krásnou slupkou její nádherné tváře a přitažlivosti se nacházela železná vůle, léta strávená výcvikem boje a v neposlední řadě divoká magie. A přesně taková toužila být i Haru, byť v tom zatím celkem solidně plavala.
Přála si najít způsob, jak se vmísit do společnosti a zapadnout - ale copak by to šlo v neznámém a cizím světě, když ji nepřijali ani ve vlastní domovině? Čekala jí spousta bolestivých změn a nepříjemností, tím si mohla být jistá. Ale s Ashärr po boku... Neměla z toho tak špatný pocit, svým způsobem se těšila. Zelenovláska byla zvláštní a zajímavá, což byl přesně ten typ člověka, jaké měla liška ráda. Tudíž si v důsledku úplně nestěžovala... Proč taky? Něco za něco.


"To znamená, že část tvojí práce je pro tebe i formou odpočinku? Nebo tu relaxaci bereš jako primární aspekt a produkt té snahy je vedlejší odměna?" Vyptávala se zvědavě, jelikož se pokoušela využít svoje dosavadní poznatky a utvořit si jakousi celistvou představu o ní jako takové.
Odpovědi na její všetečné otázky jí skutečně značně potěšily, jelikož díky nim měla pocit, že jejich světy nebyly až tolik odlišné, jako si původně myslela. To jí svým způsobem dodávalo novou a příjemně vlahou naději do žil, protože by si snad mohla také najít způsob, jak zakomponovat do svého nového života staré koníčky, protože by jí opravdu hodně chyběly, o tom nemohla pochybovat.
"To jsem ráda, umění je důležité. Někdo to sice považuje za povrchní, jelikož není životně důležitou složkou každodenního cyklu, ale já s tím nemůžu souhlasit. Umění nám dává opravdu hodně."
Čím víc se blížily k městu, tím zvědavější byla. To všechno se jen zhruba stokrát znásobilo v moment, kdy jí Ashärr položila otázku, zda byla připravená vkročit do víru větší společnosti, o níž nic pořádně nevěděla. Bylo to zároveň děsivé i vzrušující. A ona si to mínila náležitě užít.
"Samozřejmě, jako nikdy předtím. Vzhůru do města, košíky nepočkají!" Vypískla s naprosto nefalšovaným nadšením pro věc.


* Jejíž jméno si stále nepamatuju, takže jí odteď budu asi říkat Mameha xD

,,Spíše je pro mě důležitější ta relaxace. Já peníze nepotřebuji. Vystačím si s málem, vše co potřebuju mám tady. Les dokáže být velice štědrý i bez vraždění zvířat. Zvlášť k těm, co mu naslouchají.” Pousmála se než si přitáhla svůj příležitostný oděv více k tělu. Opravdu musela působit otrhaně, ale kdyby bylo na ní, raději by to tričko darovala někomu, kdo ho potřebuje víc. Někdy přemítala, zda by se neměla vzdát i svého pláště, ale bez něj by nepřežila mrazivé zimní počasí. A ona si svého života vážila, i když to tak někdy nemuselo vypadat. Někdy její zbrklé činy nemusely dávat úplný smysl. Ale i přesto nebylo moc věcí, kterých by v průběhu svého času mezi jinými smrtelníky, litovala.

Musela se tiše uchechtnout nad jejím nadšením. Kdyby vzhledově nevypadala na již dospělou ženu, Ash by si snad i myslela, že se vydává do města poprvé v životě. A kdo vlastně říkal, že tomu tak nebylo? Znovu si připomněla, že pro ní byla Haru jednou velkou neznámou, ať už se to týkalo její osobnosti nebo původu. ,,Máš pravdu, košíky nikdy nepočkají.” Její dobrá nálada byla velmi nakažlivá a zelenovláska to poznala tak, že se se jí samotné rozlil po tváři náznak spokojeného úsměvu.
Spolu s ní procházela ulicemi, směrem k místu, kde se nacházeli trhy. Pokud někde měly prodat její košíky, trh byl asi nejlepším místem. Zaujmula místo na téměř úplném kraji. Tam poskládala všechny své košíky na zaprášenou zem. S tím sice vůbec spokojená nebyla, ale jinou možnost neměla, pokud nechtěla nadále dělat košíkového strašáka. Stejně...Tohle si její miláčkové nezasloužily. Sehnula se pro lištičku v košíku a nastavila jí náruč, kdyby chtěla náhodou vyskočit. ,,Pokud budeš chtít, můžeš to tu jít prozkoumat, ano? Kdyby se něco stalo, vrať se sem. Zkus kdyžtak nechodit moc daleko, ano?” Pokusila se o co nejvřelejší úsměv. ,,Ovšem, kdybys se vyskytla v bezprostředním nebezpečí...Zavolej mě a já přiběhnu. Ať už budeš kdekoli, uslyším tě.” Na zdůraznění svých slov na nepatrný moment odhrnula své zelenkavé vlasy a poukázala na své uši. Ty po chvíli zase zakryla a ostražitě se rozhlédla kolem, zda náhodou nikdo tohle malé prozrazení její identity neviděl.

HARU
Les dokázal být velice štědrý, to byla pravda. V mnoha ohledech byl vlídnější a srdečnější, než drtivá většina samotné populace - a o tom Haru coby kitsune věděla svoje. Bez lesa a jeho tiché písně by se nikdy její pláč nedostal k bohyni (její jméno nevím, takže se bude jmenovat Listena), jež k ní nakonec dovedla Mamehu. Byl jí dán obrovský dar, směla se stát jednou z liščích služebníků přírody a sfér. A to byla věc, co pro položila základy úplně všeho: jejího světa, života, povahy... Jí samotné.
Díky tomu měla alespoň hrubou představu o tom, jak to nejspíš mohla Ashärr myslet. Byla ráda, že v tomhle ohledu byly možná je na úplně stejné, ale rozhodně podobné vlně. Hodilo se to.

Krátce Ashärr pozorovala, když jí napřáhla náruč. Nebyla si jistá, jestli se hnout z místa nebo ne - přišlo jí trošku neslušné k ní skákat, protože vůči ní chovala určitou formu respektu, ale zůstat po celou dobu v košíku neznělo zrovna dvakrát záživně, takže se nakonec přeci jen odrazila a hupsla zelenovlasé elfce náruče, vydávajíc tiché liščí kníknutí.
Její automatickým popudem bylo využít svojí pozice s rozhlédnout se po okolí, takže si téměř vykroutila hlavu, aby jí nic neuteklo. Kolem ještě nebylo zrovna moc lidí, takže našpicovala uši a upřela pohled na Ashärr.
"Jsem v pokušení se podívat, jak to tu vypadá, ale... Myslím, že raději zůstanu v sebou. I vedle košíků člověk může pozorovat scenérii, třeba svýma rozkošnýma očima přilákám nějakého toho zájemce o tvojí tvorbu. Jako takový poutač."
Na pozornost byla nejen zvyklá, ale svým způsobem si ji i užívala. Znamenalo to pro ni tolik potřebnou formu uznání - byť ji lidé vnímali jen v její poloviční formě, brali ji. A přesně to si přála, protože ji ten pocit koupele ve zlatavých paprscích okouzlení zkrátka dělal dobře, vyháněl její okrajový pocit nejistoty a pomáhal jí zpevnit svoji mysl a obrnit se proti horším věcem... Kterých po nuceném odchodu z rodného království měla až příliš.
''Odpusť, pokud to vyzní netaktně, ale... Jaký máš vztah se svojí rodinou? Zdá se mi to, nebo jsi víceméně sama a bez společnosti? Nedokážu si představit, že by se nikdo nechtěl držet blízko tvojí přítomnosti, když jsi... Já nevím. Zvláštní, moudrá, vlídná a opravdu osobitá. Máš kolem sebe takovou ojedinělou energii, co působí jako magnet. Je těžké si v tomhle světě najít blízké? V místě, odkud pocházím, nemáme na pokrevní rodinu téměř žádnou vazbu, místo toho se naší rodinou stávají lidé, co potkáváme v průběhu života a navážeme s nimi pevný vztah. Jak to máte vy tady? A spíše... Jak to máš ty?''

Pokud něco dokázalo Ashärr obměkčit a proměnit jí ve tvora, rozplývajícího se nad tou lištičkou. Za svůj život v lese měla tu čest setkat se s více tvorečky a lišky mezi ně patřily také. Haru byla ovšem úplně jiný příklad. Nemohla na ní pohlížet jen jako na zvířátko, ale zároveň...Kdyby se k ní měla chovat pouze jako k člověku, nejspíše by jí nemohla brát jako vyloženě kladnou bytost. Pokud nemusela, neřešila je. Ale ta nelibost mezi její rasou a lidmi byla bezpochyby výrazná a hmatatelná. Proto také usoudila, že bude pravděpodobně nejlepší, když tmavovlásku bude brát jako nějaký exotický druh T’ealh. To byla sice blbost a jistě i velice nepřesná blbost, ale prozatím to šlo. Doufala, že by snad v budoucnu mohla zjistit něco více. I když se za zvědavou nepovažovala, ráda by věděla s kým měla vlastně tu čest. Nejdřív ale bylo na řadě její pohodlí a naplnění biologických potřeb. To už měly ale svým způsobem za sebou. Opět, netušila zda Haru potřebuje nějakou speciální péči. Počítala s tím, že by si snad dívka řekla, jinak by byla Ash v koncích a naprosto bezradná.

Jakmile ucítila ve své náruči tlak jak Haru nakonec ostýchavě vyskočila, elfka tentokrát opravdu musela bojovat s nutkáním, aby její prsty “náhodou” nepročísly její kožíšek. Vypadala opravdu heboučce a příjemně hřála, takže odolat tomu nutkání bylo poměrně těžké. Naštěstí ne nemožné. Protože opět, kdyby se na ní otočila a s vážnou tváří jí sdělila, že je heboučká, nejspíše by jí minimálně způsobila nepříjemný pocit, zakončený nervózním smíchem a snahou si to vyložit pouze jako hodně špatný vtip. ,,Dobře, poté se můžeme po městě podívat společně. Ovšem jen pokud budeš chtít.” Svým způsobem si oddechla, protože tímto rozhodnutím snížily možné nebezpečí a problémy na menší pravděpodobnost. Ash jí tu možnost ale nabídnout musela. Sama by se chtěla podívat po neznámém místě, ale Haru očividně svojí pozici zatím měnit nehodlala. Nemohla jí u sebe držet násilím i kdyby její účely byly sebečistější. Haru byla svéprávným tvorem a měla absolutní právo na volnost. Přesto elfka v duchu doufala, že se s ní poté lištička vrátí do lesa. ,,Myslím, že by člověk musel být slepý, aby si tě nevšiml. Děkuji ti, Haru. Myslím, že se tu lišky moc neobjevují, ani ty s jedním ocáskem. Takže i kdybychom nic neprodaly, možná poznáš něco jiného. Třeba jak nadšené dokáží být zdejší děti, pokud jde o nové tvory.” To, že to dětské nadšení jí zrovna v tomhle ohledu přetrvávalo si raději nechala pro sebe. Už pěkných pár desetiletí nebyla dítětem, ale zvířátka v ní vždycky dokázala vyvolat tu největší možnou radost. I proto se ráda zdržovala v lese. Lesní tvorové se jí nebáli, naopak. A ona za to byla své matce vděčná.

Jakmile je konverzace přesunula dál a zelenovláska měla již dorovnaný už i poslední košík, všechno vypadalo naprosto poklidně a zvláštním způsobem se Ash zrovna necítila jako vyvrhelem v lidském městě. Když ovšem Haru ve svým otázkách zmínila její rodinu a vztahy mezi nimi, elfka se náhle zarazila v pohybu. Tomuhle tématu se za každou cenu chtěla vyhnout. I tak si ale jen oprášila látku jejího šato-trika a pousmála se s mírným vrtěním hlavy. Nechtěla kazit tu nastavenou atmosféru. Opět musela správně a opatrně volit slova. Správně volit, kličkovat a zamotávat se, aby se několika otázkám vyhnula. ,,Preferuji život sama. Je to tak...lepší. Tvá slova jsou opravdu lichotivá, ale nemohu je přijmout. Neznáš mě a já neznám tebe. Můžeme o sobě mít nějaké dojmy a předpoklady, ale ani já a ani ty nemůžeme tu druhou označit nějakými vlastnostmi. Zatím ještě ne.” Doplnila nakonec, aby její výrok nezněl příliš skepticky. ,,Myslím, že to tu máme také tak. To navazování vztahů. Není těžké si tu najít někoho rádoby blízkého. Jen...Není zase tak jednoduché poznat pravý úmysl člověka. A s tím vědomím...Není jednoduché někomu věřit.” Po svých slovech se rozhlédla po ulici, nasadila mírný náznak úsměvu a vykročila s chutí prodávat své košíky.

Kterak považovala nastalou situaci za poněkud zvláštní, nevadilo jí to. Být v náručí té zelenovlasé ženy jí nebylo nepříjemné, byť na to nebyla zvyklá. Tenhle druh fyzické blízkosti ve zvířecí podobě jednoduše nepraktikovala, jelikož svoji druhou podobu nebrala jako nějak výsadní, zkrátka preferovala tu hlavní. I přesto to ale shledávala svým způsobem hezkou zkušeností, protože se po velice dlouhé době někomu přiblížila. Neočekávala, že by snad v tom novém světě dokázala najít nové spojence nebo snad i přátele. Věděla moc dobře, že ji její odlišnost bude činit značně cizí a znemožňovat jí navazování vztahů, jelikož málokdo byl otevřený někomu, kdo byl až tak jiný. Už ve svojí vlastní domovině pro ni bylo těžké najít někoho s kým by si mohla popovídat nebo trávit čas, aniž by patřil do kruhů jejího druhu. A vlastní matka ji zavrhla... To dokázalo člověka poměrně spolehlivě obrnit proti nějaké unáhlené důvěře a otevřenosti.
S Ashärr to tak ale neměla. Ne, že by se jí toužila vrhat do náručí i metaforicky, to rozhodně ne, ale necítila se vedle ní zle. Ani tolik nepatřičně, byť jí elfka už informovala o tom, že oproti tamním standardům se opravdu značně vymykala. Ať už si k ní budovala jakoukoliv formu pouta, nebrala to jako špatnou věc: vlastně tomu spíš nechávala tak nějak volný průběh a užívala si tu nevázanou společnost a relativně spontánní konverzaci, jelikož obojí shledávala značně osvěžující.

„Společná procházka napříč městem zní opravdu moc dobře,“ odpověděla s naprosto nefalšovaným nadšením, protože ji ta představa opravdu nadchla. Sice by se mohla vydat sama, ale přišlo jí to jako špatný nápad - jednak kvůli tomu, že samotnou lišku by asi nikdo neviděl zrovna rád, ale hlavně protože pokud by šly společně, mohlo by to být podstatně zajímavější a hezčí. Nemluvě o tom, že to byla docela dobrá příležitost pro to, aby se navzájem trošku lépe poznaly.
„To myslím znám. Alespoň trošku. V mém světě bývaly děti také nadšené, když spatřily nějaké zvíře. Natož pak nás... Měli nás rády i když jsme byli ve svojí přirozené formě, což bylo opravdu hezké. Nechávala jsem je, aby mě hladily, hrála jsem si s nimi... Hezké, opravdu.“
Částečně se jí po tom stýskalo, protože si díky tomu jasněji uvědomovala svoji situaci, ale nemínila kvůli něčemu podobnému propadat jakýmkoliv chmurnostem. To se však změnilo po stopařčině následujícím proslovu, který ji přiměl dost značně přehodnotit svůj náhled. Ta rezervovanost ji mátla a oslabovala její sebejistotu. Netušila, jak se měla chovat - její přístup byl pevně daný výchovou, ale v tomhle ohledu se od sebe obě bytostně lišily. A ona se obávala, že k onomu vysněnému vzájemnému poznání snad ani nikdy nedojde.
„To chápu... Lidé mají různé úmysly, důvěru je třeba chránit a těžko odhadovat, kdo je jí hoden a kdo ne.“

Takže plán na později měly již jasně připravený. Ashärr si sice na prostředí města moc nepotrpěla, ale pokud mohla Haru ukázat něco dalšího z běžného života v Nescoře, bylo to asi nejlepší řešení. Mohla jí sice vyprávět o stylu života v bezpečí lesa jen v teoretických rovinách, ale takhle, když uvidí všechno to dění na vlastní oči, řekne jí to mnohem více. Jedna jediná procházka jí nemohla ukázat ani polovinu z toho všeho zmatku kolem. Ash by byla mnohem raději, kdyby to jejich poslední návštěva byla, ale dle podmínek kterých se jí dostalo se musela podřídit svoje další jednání. Protože nejen že by to lištičce prospělo, ale zároveň ohledně toho projevovala nemalé množství nadšení, takže nakonec ani neměla možnost říct ne. Její svědomí by jí to nedovolilo. ,,To je dobře. Alespoň tě případný zájem ze strany dětí nepřekvapí. To se tady opravdu nemění.” Nejspíše musela v mnoha ohledech jistě znít jako příšerný mrzout. Jindy se příliš neusmívala. Spíše řečeno se neusmívala vůbec. Proto i její následující úsměv pro ní byl naprosto nezvyklou věcí, ale i tak si ho snažila uchovat na tváři za každou cenu. Lidé měli rádi usmívající se lidi, takže se s tou věcí na rtech mohla na trzích umístit mezi těmi úspěšnějšími. ,,Přesně tak. Důvěra je nesmírně vzácná věc, Haru. Svým způsobem je jako zrcadlo. Když se rozbije, můžeš ho zase slepit zpátky. Ale už navždycky budou vidět ty praskliny. Tak to vidím i s důvěrou. Trvá to spoustu času a našlapování po špičkách, ale dá se znovu obnovit. Ale nikdy už nebude tak nepoškozená jako dříve.”

Dalo by se říci, že ten den utekl docela rychle a v rámci možností úspěšně. Ne že by se návštěvníci trhů zrovna o jejich košíky rvali, ale přesto se pár lidí zastavilo a košík si pořídilo, na což byla elfka zatraceně hrdá. Určitou hrdost pociťovala i ohledně Haru, protože i ona měla nemalou zásluhu na prodeji. Odvedla skutečně skvělou práci, takže nebylo pochyb o tom, že si svojí odměnu zasloužila. ,,Byla jsi skvělá, Haru. Tohle je tvoje.” Věnovala dívce upřímný úsměv než rozevřela dlaň, odhalujíc několik zářivých mincí. ,,Zasloužíš si je.” Šťastně na ní pokývla. Pokud jí něco udělalo radost, téměř vždy se to týkalo jejích košíků. Nemohla si pomoct. Teď ale už bylo na čase odložit košíky stranou a vzít lištičku na slibovanou prohlídku. ,,Takže...Pořád se chceš podívat kolem?” Pro pořádek se ještě ujistila, zda Haru nezměnila svůj názor než udělala pár kroků dopředu, vstříc městu.

Nemohla proti tomu proslovu o důvěře namítnout ani popel, protože to byla naprostá a absolutní pravda. Ona sama s tím ale bohužel souhlasit nedokázala: v mnoha ohledech se přesvědčila o tom, že lidé kolem níž se pohybovala brali důvěru jako jednorázovou věc, co se možná slepit dala, ale stála spoustu odpustků a příšernou kopu práce. Bylo zapotřebí se doslova dřít až do krve a úmorného vyčerpání. Málokdo si uvědomoval cenu té zářivé a vzácné věci, neboť ji drtivá většina ji mylně brala za samozřejmou. Tak to ale ani v nejmenším nebylo, důvěra měla podstatně větší váhu i roli, než si oni jedinci uvědomovali - ovlivňovala každé navázané pouto, bylo jen a jen na ní, jak se měl následující vztah odvíjet. Bez důvěry nic nefungovalo a rozpadaly se i ty nejsamozřejmější věci, protože na ní stál i padal celý svět. A sama Haru se řadila k těm lidem, co ji považovali za cennou a dala se u ní těžko získat... A ještě hůře napravit.

„V tom máš pravdu. Důvěra je jednou z nejzásadnějších složek společnosti i vztahů... Lidé by si jí měli skutečně cenit, neboť mnohdy bývá tím nejvzácnějším, co může jeden druhému poskytnout.“
Možná i proto se její zrazení bralo v jejím rodném království jako hrdelný zločin. Nikdo nechtěl mít nic co do činění s kýmkoliv, kdo by zradil důvěru blízkého člověka - takoví jedinci byli společností doslova vyloučení. Všichni se k nim obraceli zády a oni tak byli nuceni si svoji důvěru zpět vydobýt, což mnohdy trvalo značnou dobu i snahu. V důsledku to byla ale cenná zkušenost, jaká dokázala měnit životy i jedince... A to byla jedna z nejpevnějších věcí, co se jejich společnosti týkalo.

Po skončení prodeje si připadala o něco bohatší. Ne snad pro ty lesklé a blyštivé mince, jež jí zelenovláska s hrdostí nabídla, že si je zasloužila pro svoje podílení se na snaze o prodej - ale spíše o tu zkušenost a společně strávený čas. Těch dvou věcí si cenila mnohem více než jakýchkoliv peněz, protože měla priority nastavené poněkud odlišným směrem i způsobem, než drtivá většina lidí, jež za celý den potkala nebo spatřila projít kolem.
„Vážím si toho, ale nemám pocit, že bych se nějak zvláště angažovala. Je to tvá práce, drahá Ashärr, měla by sis svůj podíl přenechat, já svůj dostala už jen tím, že jsem tu s tebou směla být.“
Její hlas byl naprosto klidný a dokonale vyrovnaný, promlouvala k elfce s rozvážností a abnormální nedbalou elegancí, jelikož na celou situaci pohlížela jinýma očima.
„Procházka? Ano, prosím! Musím říct, že zrovna na tohle jsem se opravdu těšila, jsem neskutečně zvědavá jak to tu vypadá. Mohla by to být zábava.“

Nad jejími slovy jen pokývla, protože vydedukovala, že nic víc ani nebylo zapotřebí. To malé gesto mluvilo za spoustu zbytečných proslovů. Bohužel (Nebo možná bohudík) jí rychle docvaklo, že pokud bude reagovat jen takto strohými gesty, příliš plodnou konverzaci ze sebe nedostane. ,,Také máš naprostou pravdu, Haru.” Dodala tiše. Moc dobře si uvědomovala, že nebyla ideálním kandidátem na proslovy o důvěře, neboť sama v sobě důvěru k ostatních chovala velice zřídka. Snahu o to téma ovšem mohla projevovat i tak, takže jí to ve výsledku zase takové přemáhání nedalo, což jí docela příjemně překvapilo. ,,Stojím si za názorem, že více pohledů a odpovědí může být správných. A to ve spoustě případech.”

,,Myslím, že jsi do prodeje přinesla spoustu roztomilých momentů, drahá Haru. Ty peníze máš zaslouženě. A navíc, to ty jsi ta, která je potřebuje. Já se obejdu bez nich. Všechno co potřebuju už mám.” Bylo od ní vskutku velmi laskavé gesto a částečně i poněkud velkorysé, ale ona by s těmi blyštivými mincemi nic moc dělat nemohla. Možná by si místo sběru a vyrábění měla ušetřit práci a něco užitečného si zakoupit, ale pokud měl člověk stejně času jako ona, každá zábava se jí hodila do krámu. Neměla stejný režim jako ostatní elfové v lese. S přivřenýma očima by se dalo říci, že byla ve svém lese taktéž na hlídce, ale její hlídka neměla konce a nepočítala se na hodiny. V jejím lese vládly v mnoha ohledech jiná pravidla. ,,To jsem ráda. Také nepochybuji že z nás dvou si byla ta elegantnější z nás.” Prohodila s pokusem o milý tón hlasu. Opět netušila, zda se jí to povedlo nebo ne, čistě z důvodů jejích zvyklostí. ,,Dobrá. Ale bohužel už ti nemohu nabídnout transport v košíku. Jedině že bych si od někoho ten košík vzala zpátky, ale to by nebylo příliš vhodné. Takže...Půjdeš po svých nebo ti mám znovu nabídnout svou náruč?” Uchechtla se než se znovu pro jistotu rozhlédla kolem jako už tolikrát předtím.

Když společně s Haru vykročila směrem k rušným ulicím, v duchu přemítla kam by zvědavou lištičku vzala. Musela se přiznat, že jako průvodce stála opravdu za nic, protože sama vlastně město ani tolik neznala, ale doufala že protentokrát jí snad bude stačit ten základ co sama znala. Nesjpíše se cestou měli stavit někde, kde by Haru mohla pochytit něco více o Nescoře nebo někde, kde se nacházeli věci, jenž by jí pomohly zapadnout a přizpůsobit se. ,,Mohu tě vzít porozhlédnout se po nějakém jinačím oděvu. Ten tvůj je na zdejší poměry dosti netradiční a nepochybně i velmi cenný. Nerada to říkám, ale po ulicích se pohybuje spousty zlodějíčků, kteří nedají cizokrajně vypadající neznámé jen tak pokoj. Zkráceně řečeno, můžeme zakoupit ještě nějaké oblečení, aby ti pomohlo více zapadnout. Nebo...Znám místo, kde prodávají skvělé preclíky!” To místo bylo jedno z mála, které v lidském městě navštěvovala s radostí a těšila se na další návštěvu pokaždé co odcházela s tím božským pokrmem v dlaních. ,,Pokud máš ale jiné nápady...Nejspíše nikam nespěcháme.”

Peníze. Lesklé a zvonivé kousky kovu, co dokázaly otevřít nejen mnohé dveře, ale také mnohá srdce a oči. Měla by být soudná a prostě si je vzít, dost možná by bylo nejlepší, kdyby po nich doslova chňapla... Ale nechtěla propadnout té špinavé hrabivosti, jakou s až příliš velikou častostí pozorovala u druhých. Vize toho, že by měla klesnout do podobných nížin ji značně pobuřovala, jelikož o sobě smýšlela ve vyšších sférách - nepovažovala se za stvoření hnané touhou po materiálních pokladech, obohacování se na druhých jí přišlo neskutečně hrubé a neslušné, ale měla snad na výběr? Ani v nejmenším se nenacházela v situaci, kdyby by byla jakýmkoliv způsobem u moci a směla si diktovat pravidla hry, jelikož byla prach-pouhou figurkou ve větší hře. Její vlastní hodnota byla umístěná až děsivě nízko, ve společnosti neměla žádné zastání a její život byl předem předurčený ke skluzu, jaký si musela vyvážit jen a jen ona sama, nikdo jiný jí s tím pomoct nemohl. Byť se Ashärr skutečně snažila a po celou dobu jí poskytovala tolik oceňovanou pomocnou ruku, Haru byla bojovnice. Nechystala se nechat srazit osudem ani náhodou na kolena, nemínila pokleknout před nepřízní situace. A právě s elfčinou pomocí se chystala co nejdříve vyškrábat zpět do stoje, aby se mohla do budoucna také udržet pěkně na vlastních nohou.

„Vážím si nejen tvojí pomoci, ale také ochoty a dobrosrdečnosti, drahá Ashärr,“ pokývla nepatrně hlavou na dívku se zelenými vlasy, neboť jí její zvířecí tělo neposkytovalo možnost obdařit elfku vděčným úsměvem. Vyjadřovat emoce a gesta bylo v té situaci podstatně těžší, ačkoliv zrovna fyzická forma nebyla jejím největším problémem: začínala se jí totiž příčit situace, v níž se nacházela. Cítila se nesvá, ale také nepatřičně.
Lidé kolem nich obou procházeli a z dosti pochopitelných důvodů na ně vrhali nejrůznější pohledy, z níž ne všechny byly zrovna příjemné, ale to se dalo očekávat: málokdy se komukoliv podařilo narazit na elfku se zelenými vlasy a liškou jako doprovodem. Haru se ale příčil fakt, že na ni všichni pohlíželi jen a jen jako na zvíře, kterým zkrátka nebyla. Ne, že by snad měla pocit, že by byla něco více, to ne, v duchu byla poměrně skromná a neaspirovala až tak vysoko jako někteří příslušníci jejího druhu, ale přišlo jí to svým způsobem ponižující. Ten pocit vyvolaný párem očí upírajících se na její zrzavý kožíšek, zatímco uvnitř setrvávala skrytá mnohem komplikovanější bytost, jakou by společnost nikdy kompletně nepřijala, pokud by ji snad směli alespoň krátce spatřit. A to nebylo vůbec dobré. Vlastní hodnota pro ni měla značnou váhu, neboť se od ní nepřímo odvíjela i míra dosahu její moci - a tu vážně potřebovala, zvláště v novém světě bez konexí a útočiště. Neměla se totiž kam skrýt před všemi těmi potenciálními bouřemi, co se na ni mohly slétnout jako supi.*
„Jakkoliv si vážím tvojí velkorysé nabídky, přijde mi vhodnější raději jít po svých.“ Uchechtla se nevinně, než jemně máchla huňatým ocáskem s bílou špičkou a protáhla si přední tlapky, připravujíc se na procházku po městě.
Byť si cenila té možnosti, přišlo jí poněkud nefér žádat svoji novou přítelkyni o to, aby ji nosila. Moc dobře si uvědomovala svoji vlastní váhu i fakt, že by to pro ni mohlo být i nepříjemné.
„V tom máš pravdu... Asi by nebylo vůbec od věci pokusit se najít nějaké obyčejné oblečení, abych spíše zapadla, však? Myslím, že to není špatný nápad. Ačkoliv se musím přiznat, že to pro mě bude značný nezvyk, jelikož dle toho, co jsem zatím vypozorovala, styly obou našich zemí se značně liší. To se ale samozřejmě dalo očekávat, nebude to problém. Co to je preclík?“
Zvídavě na elfku pohlédla a nepatrně naklonila hlavu na stranu jako malé a zvídavé lišče, pokoušející se zjistit více o významu toho tajemného, avšak velice lákavě znějícího slova.


* aka Alaz feels dat

Připadala jí ochotná? Chovala se dobrosrdečně? Ashärr dělala jen to, co jí přišlo přirozené a svým způsobem i nutné. Rozhodně to nedělala z nějaké dobroty srdce, ale jen protože to situace vyžadovala. Ona byla Stopařka. Neuznávala pointu dobrých skutků. Dělala to kvůli svému sobeckému já nebo ne? Nemohla si dovolit jakkoli pochybovat o svých rozhodnutích a ani pohnutkách. To by si musela připustit k tělu i tu spoustu jiných událostí, které zapříčinila svou vinou. A sama uznala, že to nebyli zrovna radostné události. ,,Domníváš se, že jsem dobrosrdečná, Haru? Můžeš takovou věc s jistotou říct aniž by jsi se nad tím alespoň na chvilku pozastavila?” Napůl zvědavě a napůl unaveně na ní upřela své zelenkavé oči jakoby z toho jednoho pohledu mohla dostat všechny podstatné informace . I ona uměla být dosti zvídavým stvořením, pokud šlo o lidskou mysl.

Poté co se Haru rozhodla jít po svých na ní jen s úsměvem pokývla v gestu porozumění. Bylo to její přání a ona ho hodlala respektovat. Nehodlala jí přesvědčovat ani jí brát proti její vlastní vůli. I ona chtěla, aby jí tvorové kolem ní brali jako sobě rovnou, takže bylo fér nechat lištičku rozhodovat se dle svého, ačkoli to pro ní mohlo být o něco nebezpečnější. Ashärr byla pro jistotu vždy připravená se o jakoukoli případnou hrozbu postarat, takže to opravdu nebylo zase tak obrovským problémem. ,,Preclík je...Druh pečiva. A také asi nejlahodnější věc, co jsem kdy měla tu čest ochutnat. Opravdu je to něco o co se nesmíš ochudit. Kdyby ti náhodou nechutnal, s radostí ho po tobě dojím. Není situace, kdybych ho neodmítla. Myslím, že pokud by na mě někdo chtěl nastražit pastičku, určitě by dal jako návnadu právě preclíky.” Svým způsobem byla ráda, že měla něco, co jí doopravdy chutnalo a pro co měla určitou slabost, pokud nepočítala košíky. Dávalo jí to větší naději, že by snad jednou mohla zapadnout alespoň nějakým způsobem mezi ostatní smrtelné bytosti. ,,Nejdříve ale zajdeme vybrat to oblečení, co myslíš?” Pokusila se na dívku pousmát než pokynula rukou před sebe. ,,Není to daleko. Pokud si to dobře pamatuji, mělo by to být odsud tak dvě ulice...”

Z té otázky jí částečně zamrazilo. Doposud si zrovna dvakrát nepřipouštěla tu možnost, že by snad Ashärr byla podobná jejímu druhu, ale... Najednou se to objevilo. Ten věcný, avšak tíživě hluboký dotaz, co nechtěla ani omylem zodpovídat pravdou. V důsledku nezáleželo ani tak moc na tom, co si Haru doopravdy myslela - protože ona o lidech obvykle uvnitř žádné mínění neměla, tak už byla naučená. Přistupovala k druhým s naučenými mravy a jednala instinktivně, díky čemuž nepochybně působila mnohem úplněji, než jaká doopravdy byla. Její druh však neměl předpoklady pro to, aby druhé poznával do hloubky... Netoužili po tom, nechtěli znát druhé. Ne, pokud to nevyžadovala situace. Ze znalostí pochopitelně pramenila moc a štěstěna přála připraveným, ale ona to tak nebrala. Distancovala se a na zelenovlásku pohlížela velice jednoduše. Něco uvnitř ní se totiž obávalo toho, že by narazila úplně stejným způsobem, jako naposledy ve svojí rodné zemi.

„Ano, můžu. Podívej... Nejsem si jistá, kam tím přesně míříš, drahá Ashärr - ale jsem si tím jistá. Kdybys nebyla dobrosrdečná, nejednala bys takovým způsobem, jakým jednáš. A pokud se tím snažíš říct, že taková nejsi... Minimálně tak působíš. Pokud ale shledáváš můj názor nevyhovujícím a dělá ti zle, stačí říct. Nemusím se chovat takhle, pokud si to budeš přát. Jsem velice přizpůsobivý tvor, pokud jde o tyhle věci.“
V důsledku se rozhodla pro zlatou střední cestu: tou byla ignorace. Nechtěla se příliš zabývat myšlenkami na tu možnou podobnost a pokud by si snad měla možnost vybrat, raději by se držela té sladké představy, že jí po nešťastném vylodění v neznámé zemi našla zvláštní cizinka a vzala si ji pod svá křídla... Ačkoliv, to by přeci jenom bylo až příliš naivní, především na ni.
„Podívej... Pokud jde o protislužbu, můžeš si být jistá, že ti to vrátím. A je jedno, o co budeš stát. Náš druh je velice vděčný a jsme známí pro svoji štědrost. Nevyjdeš z toho marně.“

Přemítala nad tím, jak jí elfka popisovala onen fascinující kus jídla a snažila si to nějak představit, ale její hlava byla v tomhle ohledu až příliš omezená, takže skončila u vize neurčitého pečiva s výbornou chutí. I to ale neznělo ani trochu špatně.
„Druh pečiva, huh? To zní dobře,“ pokývla hlavou s náznakem pobavení. Líbila se jí ta představa, že by mohla ochutnat něco místního. Přeci jenom potřebovala poznat zemi jako takovou, zvyky, tradice a pokrmy byly nepochybně součástí kultury.
„Moment. Do obchodu s oblečením tě ale nepustí s liškou, však? To bude poněkud... Problém. A nejsem si jistá, jestli je moje magie připravená na nějaké větší iluze.“

Její odpověď zelenovlasou elfku nejen překvapila, ale zároveň svým záhadným způsobem potěšila. Haru se nesnažila svoje slova nijak zaobalit. Nesnažila se našlapovat po špičkách, aby byla s těmi vyřčenými písmeny co nejopatrnější. Vyjasňovala věci ihned, narovinu. Některým lidem takový způsob mluvy a přemýšlení nebyl příjemný, ale ona mezi ně nepatřila. Přetvářka a lži se jí hnusily. Kdyby se svůj nadhled pokusila vysvětlit někomu dalšímu, jistě by mu přišlo ironické, že ona sama po špičkách někdy našlapovala. Zaobalovala si informace nebo je pro jistotu raději vynechávala, snažíc se převést cizí pozornost jinam. Principy jejího života se mohly zdát nesmyslné a absurdně hloupé, ale ona taky po nikom nežádala, aby to pochopil. Jenže Haru si její společnost na rozdíl od ostatních nevyhledala dobrovolně a skončit po boku takové furie jakou elfka dokázala být nemuselo být dvakrát příjemné. ,,Kam tí mířím? Vlastně...Jsem byla jen zvědavá.” Nejistě přešlápla z místa na místo. Musela se pokusit najít způsob jak její pohnutky vysvětlit bez toho, aniž by zněla jako sobecká mrcha. ,,Já jen...Ráda se dozvídám co si o mně lidé myslí. Jak na ně působím. Jakého tvora ve mně vidí. Chci znát jejich názor na rovinu. Většina tvorů ti ho samo od sebe neřekne, takže se musíš zeptat sama.” Svoje vysvětlení zakončila mírným pokrčením ramen. ,,Musíme mít vždycky nějaký cíl ke kterému dojít, Haru? Musíme vždycky mířit k něčemu?” Prohodila další ze svých otázek, zatímco zamyšleně přikrčila obočí. ,,Teď náš cíl máme, ale máme ho vždycky?” Lidé se mohli potulovat bez cíle či bez výsledku, ale na druhou stranu...I biologické potřeby se plnily za nějakým cílem. Bylo to vskutku téma vhodné k polemizování. ,,Působíš jako velmi milý tvor, Haru. Nechci, abys se přetvařovala či jakkoli měnila. Omlouvám se, pokud to tak znělo.” Pokusila se o co nejpřívětivější úsměv, ale dopadlo to spíš jen jako náznak úsměvu. Za těch několik desítek let se moc nenasmála, takže její tvář nebyla na podobná gesta stavěná a ani naučená. ,,Už teď z toho nevycházím marně, Haru. Tvoje společnost je velice příjemná, pokud to tak smím říci. Nemusíš se bát. Pokud bych chtěla provést něco nekalého, nejdříve tě informuji.”

,,Na to jsem nepomyslela. Ale pokud by tam prodávají zůstal sám...Nejspíše by to nemusel být takový problém. Pokud tě uvidí jen jeden člověk, nějak to vyřešíme. Nebo víš svou velikost? Sice se v tom příliš nevyznám, ale...Asi by bylo lepší, abys sis sama vybrala co se ti líbí. Takže asi...Nejspíše si tě přiřadí k nějakému T’ealh. Mám ti tedy najít nějakou zapadlou uličku, abys měla soukromí?” Nepatrně jí zacukaly koutky. Temná ulička jistě nebyla nic luxusního, ale lepší než otevřená ulice. Ash nebyla velmi náročným stvořením na podmínky.

Ta otázka a situace ji vcelku mátly, ale v důsledku se všechno vyvinulo dobře, za což byla Haru opravdu velice vděčná. Čím déle Ashärr pozorovala a trávila s ní více času, tím jí připadala více a více fascinující. Její osobnost byla naprosto nevídaná - málokdy se komukoliv podařilo narazit na někoho takového, čehož si ostatně kitsune také náležitě vážila. Podobní lidé byli velice vzácní, ani ve snu by ji nenapadlo, že na někoho podobného narazí zrovna za podobných podmínek a ještě v Nescoře, ale co ona vůbec věděla? Ten kontinent jí byl naprosto cizí a neznámý, nemohla ještě dělat závěry. A to na tom dost možná bylo to nejzajímavější, byť zároveň i velikou výzvou.

„Ach, to chápu. Zvědavost je velice silná a tajemná síla,“ odvětila s náznakem naprosto nefalšované vlídnosti a pochopení. Zrovna v tomhle ohledu byla totiž absolutně nenapravitelná, jelikož měla neustále tendence strkat čumák tam, kam by nejspíše neměla... A byť se jí docela dařilo krotit - alespoň tedy většinou - stále to v ní šponovalo jako šílené a ona snadno podléhala tomu pokušení, protože bylo zkrátka až příliš intenzivní.
„V tom máš pravdu, lidé se neradi dělí o podobné věci. Chápu, že ses zeptala - a jsem ti vděčná za tvoji otevřenost, drahá Ashärr. Co se týče těch cílů... Ano, věřím tomu, že je mít musíme. Lidé, co nemají krátkodobé nebo menší cíle jsou mnohdy příliš ztracení na to, aby fungovali, jelikož jim podobné věci pomáhají udržet si pocit jistého řádu. Nepropadají díky tomu tak snadno chaosu a panice. Většina pak touží po nějakém velkém cíli, ale pravda je taková, že obvykle nic takového neexistuje. Důležité je zkrátka mít něco, k čemu může člověk hledět, aby se úplně neztratil. Nepůsobí to tak samozřejmě na každého, ale dá se to aplikovat na většinu společnosti, řekla bych.“
Neurčitě nakrčila ramena a zavrtěla hlavou, když se jí zelenovláska omluvila. Kdyby v tu chvíli byla ve svojí lidské podobě, vrhla by po ní konejšivý úsměv, ale vzhledem k situaci se místo toho uchýlila k tomu, aby k ní mírně nadzvedla přední packu, jak jí to jen liščí tělo dovolilo.
„Netřeba se omlouvat, nic se nestalo. Neznělo to zle, jenom mě to zmátlo - nic se ale opravdu neděje, ano? Jsem ve tvojí společnosti velice ráda a cením si jak jí, tak tebe. Bude mi ctí setrvat ve stejné náladě a přístupu.“

Stopařka měla nejspíše pravdu. Pokud by v obchodě byl pouze jeden člověk, až takový problém by to doopravdy být nemusel... Mohly by si poradit, třeba by i její magie mohla stačit na případné ovlivnění krátkodobých vzpomínek na jejich návštěvu a vyhnuly by se potížím. To oblečení přeci jenom doopravdy potřebovala, protože kdyby začala chodit kolem ve svých šatech, rozhodně by vzbuzovala ještě větší pozornost, než kdyby lidé viděli jen její liščí uši nebo ocas. Jinými slovy: zbytečně by tím riskovala.
„Pravda... Ta ulička zní dobře,“ pokývla hlavou a vydala jemné liščí kvíknutí, co matně připomínalo zvířecí formu uchechtnutí.