Tichý les.

,,Haru...” Díval se na svoji společnici zpod přivřených víček poněkud...zvláštně. Měl o ní starost, už jen kvůli tomu, že se chtěla dívat na ne zrovna pěkná zranění. Ale zároveň nechtěl podceňovat její výdrž. Měl tendenci jí od čehokoli krvavého chránit i kdyby to znamenalo, že ji měl následovat jako stín a zakrývat jí očka pokaždé, když by se zatoulala mimo bezpečnou oblast. Ovšem samozřejmě jí nemohl dělat chůvu. Haru byla svobodným stvořením, mohla chodit a odcházet kdykoli a kamkoli chtěla, ačkoli se mu ta představa příčila.
,,Víš, že máme spoustu více než schopných léčitelů. Ti se o to postarají, uvidíš. Netvrdím, že by jsi to nezvládla. Ale odmítám tě tomu vystavovat. Možná až projdeš naší léčitelkou zkouškou. Ta se koná, když máme nábor na léčitele. A jeho zahájení určuji já. A můj názor je ten, že jim máme momentálně dost. Jinými slovy máš smůlu, drahá Lištičko.” Tak a měla to! Žádné vystavování hnujdovin pro Haru! Na konci svých slov po ní ještě hodil takovým lehce vítězným zaculením.
Nikdy by netušil, že někdo dokáže nasadit výraz tak plný očekávání jako to udělala tmavovláska při zmínce o vlastním stanu. Musel uznat, že vypadala opravdu rozkošně. Jako takové malé zamyšlené koťátko. Nahlas to ovšem neřekl. Za to by si nejspíše vysloužil možné hryznutí do ucha, ke kterému se on sám už jednou barbarsky schýlil. ,,Haru, žádné potíže tím nenaděláš. Právě naopak budu rád, pokud nebudu muset spát na zemi. Najít ti vlastní stan opravdu nebude problém. Ale ještě si rozmyslím, zda nebudeš muset sdílet s pár GUYS nějaký ten kyblík.” Napůl nevinně a napůl pobaveně na ni zamrkal. Jistě, i vlastní kyblík jí hodlal dopřát. Ale to neznamenalo, že jí nemohl trochu poškádlit, no ne?
Bohužel už nic ďábelského vymyslet nemohl, protože to vypadalo, že se ti dva vrátili. Neutekli, to byl dobrý začátek. Ne že by jim bylo utíkání něco platné. Na jeho straně stála početní převaha a znalost lesa. Zkrátka by ani jeden z nich daleko nedoběhl. Takže byl potěšen, dalo by se říct!

Ale rozhodně nebyl tak potěšen jako ta víla. Se svým širokým úsměvem a cupitavou chůzí působila jako chodící radost sama. I ten bělovlasý muž za ní působil značně více uvolněně. ,,Máme nápad!” Vyhrkla na něj ta drobná blondýnka - Bree. Nad tím prohlášením pouze povytáhnul obočí, přejíždějíc pohledem z jednoho na druhého. ,,Poslouchám”
Během dalších pár momentů mu víla sdělila jejich vymyšlenou akci na uvolnění napětí a zvednutí nálady, což...vlastně neznělo vůbec špatně. Takové posezení u ohně se pořádalo každý den, ale přidat k tomu speciální program v podobě magie a historek tomu mohl dodat zase něco nového. Pomyslné obohacení by mohlo být pro jeho muže osvěžující více, než-li voda v jakémkoli kyblíku. ,,Pokud jsou vaše úmysly čisté, tak to nezní tak příšerně. Právě naopak.” Sám pro sebe si pokýval hlavou. ,,Příjímám. Mohlo by to být příjemné odlehčení.” Oběma jim věnoval drobný náznak úsměvu, než přešel k jedné ze skupinek jeho GUYS, aby jim sdělil drobnou změnu večerního programu.

Chování ze strany Bastiena ji nanejvýše mátlo. Tedy… Pochopitelně, že si cenila jeho starosti i toho, jak pozorný byl. Na druhou stranu, něco takového by ani v nejmenším neočekávala - a i díky tomu byla v důsledku neskutečně zmatená, protože vůbec nevěděla, jak na to vyložit a následně reagovat. To všechno mělo velice úzkou spojitost s Nescorou obecně. Neznámý kontinent, noví lidé. Měla se ještě opravdu hodně co učit, aby se reálně dostala do tamních zvyklostí a pochopila svět kolem sebe.
I proto si nic z toho nebrala jakkoliv zle, konec konců nešlo o žádný problém. Něco sice navrhla, ale nebylo toho zapotřebí - velice prostá situace. A ona sice vskutku netušila, jak naložit s faktem, že ji někdo takhle bránil… Ale podvědomě to vítala, protože i navzdory faktu, že patřila k národu kitsune, v jádru byla stále maličko člověk. A lidé se obvykle nenechávali poutat jako služebníci, ne dobrovolně… Což byla věc, jakou Kyball zkrátka nedělal. I když by mohl Himiko vzít za svého démona a jistě by pro ni coby vůdce značně početné skupiny bojovníků našel využití, odmítal to. A to černovlásce dodávalo drobný plamínek naděje, že by ji možná, ale jenom možná, mohlo čekat něco jiného. Ne pouze křehce vedený obchod s lidmi, nakloněný a divoký osud a plameny rudého slunce na konci mnohaleté cesty.

„Vím. Ale i přesto jsem cítila potřebu nabídnout pomoc,“ pokývla smířlivě hlavou, věnujíc zelenovláskovi široký úsměv. „Chápu, jak to myslíš. A chci říct, že vůči tomu - a tobě osobně - chovám náležitý respekt. Nebudu ti vnucovat to nebo tamto… Mám plnou důvěru jak v tvé schopnosti, tak schopnosti tvých lidí. Ačkoliv kdyby se snad naskytla situace, kde by bylo zapotřebí vypomoci, vždycky budu k ruce.“ Tím se opravdu nesnažila Bastiena přesvědčit, aby se poddal její nabídce, nic takového. Všechno co řekla myslela naprosto smrtelně vážně, necloumala s ní žádná potřeba lhát. Avšak i nadále ji vůči němu poutalo značné množství vděčnosti, takže se pokusila dát najevo, že kdyby se cokoliv stalo, vždycky by ráda pomohla.
„Toho si opravdu moc vážím.“ Přivřela mírně oči v nadšeném gestu,* než našpicovala huňaté liščí uši. Nejspíše na ni byl celkem hezký pohled, protože se v tu chvíli opravdu tvářila jako rozverné lišče… Ačkoliv uvnitř i nadále setrvávala částečně démonem. V daný moment byla ale naprosto neškodná! O jejím druhu obecně platilo, že dokud byli spokojení, nepředstavovali žádnou hrozbu. A cesta Haru sice měla nanejvýše kamenitý, ostrý začátek, ale v současnosti pokračovala jemným, vlahým tempem. Za což liška v duchu děkovala svým rodným božstvům, protože něco takového ani v nejmenším neočekávala.
„Nemusíš spát na zemi! Jsem skladná, abys věděl,“ mrkla na něj nenápadně, aby ho trošičku popíchla nazpět. Ve svojí zvířecí podobě byla opravdu celkem maličká! Vešla by se mu klidně do nějaké brašny, to by vlastně byla taková miniaturní verze vlastního stanu, když nad tím tak uvažovala. Na druhou stranu věděla, že to Kyball myslel dobře a v tomhle ohledu byl téměř jako paličatý gentleman. Fascinující to kombinace!
„Mhm. Nejsem si jistá, jestli by byli ochotní se dělit,“ nakrčila ramena zamyšleně, než máchla ocasy a pozvedla koutky, odhalujíc zašpičatělé zoubky. „Konec konců, pořád jsem liška. Asi by mezi sebe jen tak nepustili huňaté zvíře.“ Což myslela pochopitelně jen jako drobný vtip, ale kdyby se snad doopravdy ocitla v situaci, kdy by musela sdílet onen pověstný kyblík s nějakými cizími chlapíky… To by byla nanejvýše bizarní situace.

Od rozebírání kyblíků i Kybbíků je nakonec vytrhl pár, co se k nim vrátil. Haru ani na chvíli nepochybovala o tom, že by se za nimi vrátit neměli - ani jeden z nich nepůsobil dojmem, že by jen tak vzali nohy na ramena a zkusili utéct. Když už by zatoužili po potížích (což stále maličko viselo ve vzduchu) jistě měli podstatně více kreativní způsoby, jak něco takového předvést.
Naštěstí ale k ničemu podobnému nedošlo, vlastně spíše naopak. Blondýnka se totiž místo toho vytasila s opravdu hezkým návrhem na možný společný program: tudíž posezení u ohně, špetku magie a další fascinující věci! Haru zvídavě naklonila hlavu na stranu a věnovala těm dvěma nepatrný úsměv, když to přednesli.
„To je vážně milé,“ přitakala, viditelně spokojená nejen nad tím, že se Bree s Desmondem vrátili s takhle smířlivou věcí, ale také i s tím, že to Bastien odsouhlasil. Ať žila poklidná atmosféra a mír! Haru se sice nepovažovala za úplně mírumilovné stvoření (konec konců měla v jistých ohledech celkem opačné sklony) ale ta vize se jí opravdu moc líbila.
„Myslí to vážně. Kdyby o tom lhali, poznala bych to.“ Dodala ještě s úsměvem vůči svému zelenovlasému společníkovi, načež se zvedla z místa a popošla opatrně k Bree, věnujíc jí široký úsměv.
„Je od vás vážně moc hezké, že jste tohle navrhli. Jsem si jistá, že si to nakonec všichni moc užijí… Díky.“ Její slova možná vyzněla krapet zvláštně, ale byla myšlená naprosto upřímně. Cenila si té ochoty a iniciativy… A co víc. Zmínka o příbězích ji osobně nadchla ze všeho nejvíce, protože to znamenalo naprosto dokonalou příležitost se o Nescoře a jejích obyvatelích dozvědět více.



* Protože moje popisování stojí za děravý kyblík (see what I did there? vyprovodím se sama xD) tak myslím tohle: ^^

Debata o krizi středního věku byla na jednu stranu absolutně k popukání (a to prosím i navzdory faktu, že Desmond jaksi postrádal smysl pro humor!) ale zároveň i neskutečně bizarní. Pochopitelně, že byla v tomhle ohledu tamní sebranka celkem podivný materiál ke studování: jejich zvyklosti, chování i způsob uvažování působily skoro jako kdyby nebyli zvláštně stmelená skupina bojovníků ovládající značný kus Tichého lesa, ale rovnou jako by byli mimozemšťané. Nebo spíš… Mimonescořané.
Zrovna v tomhle by s nimi Desmond měl být schopný alespoň maličko soucítit, ani on sám nebyl zrovna úkaz průměrného člověka. Ale vzhledem k tamním nešvarům (a tím rozhodně nemyslel nadměrnou konzumaci piva, ani následného krkání) cítil spíš zmatení a odpor. Tak jako tak, už je všechny nechtěl postupně pozabíjet, což byla rozhodně dobrá zpráva! Možná, že nakonec nebyli zas až tak špatní…? Ne, tak daleko ještě nedošel. I přesto se ale pokoušel nad těmi prapodivnými chlapíky uvažovat úplně špatně. Kvůli Bree.
Do hlavy se mu ale nevloudila jen děsivá vize toho, jak by společně se svou novomanželkou asi vypadali, kdyby prošli kompletní přeměnou v rukou těch divných lidí,* ale také cosi jiného… Byť podobně děsivého. Krize středního věku… Střední věk. Věk. Nad těmihle věcmi nikdy reálně neuvažoval, protože budoucnost znamenala absolutní tmu a nejistotu. Dříve si myslel, že aby nějakou mohl mít, musel by zabít svého bratra. To by mu ale žádný klid nepřineslo, což už v současnosti věděl a i přijal, především si pak ale uvědomil Rasmusovu důležitost. Nemusel ho mít přímo rád, ale stále to byl jeho bratr. Rodina. A Desmond už nechtěl bojovat s kýmkoliv, kdo sdílel stejnou krev. Došli k vzájemnému respektu, určitému porozumění. Znamenalo to, že se Desmond posunul z místa? Vlastně… Co poprvé spatřil Bree, změnila se opravdu veliká spousta věcí. A on najednou nejen, že v budoucnu neviděl černočernou tmu, ale vlastně se na ni svým způsobem těšil. To bylo zvláštní… Ale zanechávalo to v něm neurčitý pocit vlahého tepla kdesi hluboko v hrudi.*

„Souhlasím. Těžko si vybavit něco víc *barbarského,“ přitakal souhlasně k výroku svojí manželky, než mu pobavením zacukaly koutky. Pochopitelně věděl o mnohem horších a více barbarských věcech, co by člověk mohl dělat v rámci krize středního věku, ale… Proč si zbytečně připomínat Theorana, když se od něj konečně dostali? Navíc v případě Desmondova otce nešlo o krizi pouze středního věku. Jen čert věděl, jestli se to vůbec jako střední věk dalo počítat, protože Theoran měl krizi vždycky. Bělovlásek sice neznal jeho minulost nějak zvláště dobře, ale mnohé zvládl správně vytušit. Onen zákeřný krkavec procházel krizí už od momentu, kdy se poprvé nadechl… Což bylo dost možná způsobeno faktem, že se nikdy nadechnout ani neměl. Ale to už bychom zabíhali hodně daleko!
Chystal se i nadále přikyvovat, aby dal Bree najevo svůj souhlas, protože k té debatě nebyl úplně schopný přidat nic vlastního… Když v tom padlo slovo hrušeň a on se výrazně zarazil. Zorničky se mu mírně zúžily a on měl najednou chuť se pokřižovat a následně obejmout nejbližší jabloň, aby si napravil karmu. Bohové chraň, aby mu osud přivál do cesty nějakou zpropadenou hrušeň! Hrušky byly pro barbary. To už by do ruky raději vzal jehlice a pletl ty ponožky,* byť už dle předchozích zkušeností disponoval spíše talentem ony věcičky využívat k alternativním účelům.
„Hrušně? Jenom to ne,“ vydechl s nefalšovaným zhrozením. Na moment dokonce uvažoval, jestli by si vybral spíše pěstování hrušek nebo cestu pivního bratrstva… Tuhle odpověď se ale nejspíše nikdy nedozvíme, neboť ty myšlenky preventivně zaplašil.*
„Jestli nás tohle čeká v daleké budoucnosti, pak bych se asi měl začít preventivně učit plést.“ Nepatrně se přitom ještě otřásl, stále ovlivněný nanejvýše děsivou vizí toho, jak se prochází po obrovské farmě plné hrušní a s láskou o ně pečuje… Ugh! Odporná představa. Doslova mu díky tomu přejel mráz po zádech, jak moc se mu to příčilo.
„Upřímně doufám, že na kousání do nosu nebude muset dojít, drahá.“ Usmál se na Bree nepatrně, než ji jemně objal kolem ramen a vtiskl jí něžný polibek na čelo. Zrovna s tímhle měl už nějakou tu zkušenost, takže by mohl tamní i hezky postrašit! Na druhou stranu: rozhodně by svoji Jiskřičku nenechal kohokoliv kousat, byť do nosu. Žádné takové. Ještě by si z toho odnesla nějakou hnujdovinu!
„Podle mého názoru to bude fungovat dobře. Jsou velká, ale uzavřená komunita… Taková věc by jim mohla docela prospět, tak uvidíme.“ Zakončil svoji myšlenku. Úsměv se mu o něco málo rozšířil, když Bree ocenila to, co navrhl jako možnou výpomoc: tudíž příběhy. Jinak byl víceméně platný jako mrtvému zimník, což bylo celkem nešťastné… Ale přeci jen dokázal najít potenciální způsob, jak reálně přispět do jejich společné snahy o zlepšení reputace a vztahů. Otázkou bylo, zda se v tomhle ohledu nespletl - případně mohl jen ostatní nenápadně pobídnout k tomu, aby vyprávěli oni, to by na některé z tamních chlapíků mohlo působit pozitivně. Spousta bojovníků měla přinejmenším jednu historku, s jakou se velice rádi vytasili.

Ihned po návratu zpět do srdce tábora tedy společně vyhledali Kyballa a Bree ochotně přednesla svůj nápad, aby jej vůdce zhodnotil. Desmond se napůl obával, aby to automaticky neodmítl - vzhledem k předchozím událostem by mu to mohlo přijít jako způsob, jak obrátit situaci a vyvést něco nekalého. Nedivil by se tomu, on sám by vůči takovému gestu byl přinejmenším podezíravý. Což ostatně zelenovlásek byl, ale ne do takové míry, jak by Desmond očekával, protože návrh nejen přijal, ale dokonce i působil dojmem, že se mu zalíbil.
„Chtěli bychom alespoň trošku uvolnit atmosféru a začít pokud možno nanovo,“ doplnil svoji milovanou vílu, zatímco se v duchu krotil, aby neměl nějakou jízlivou poznámku o tom, že byla Bree ten nejsrdečnější člověk v celém zpropadeném táboře a opravdu to myslela dobře. Pochopitelně ale nechtěl vyvolávat další spory, takže tuhle větičku hezky v duchu umlčel.
Bastien se krátce poté vydal za svými bratry, aby je informoval o změně programu - což znamenalo, že Desmond společně s Bree zůstali dočasně sami s onou prapodivnou liškou, co se je rozhodla sama oslovit. Bělovlásek úplně nevěděl, jak si vyložit to, co jim řekla… Ale zastala se jich a nepůsobila jakkoliv nepřátelsky nebo jako kdyby si s nimi zahrávala, takže jen pokývl hlavou.
„Doufáme v to. Chtělo by to odložit ten nesvár…“ Odpověděl tichým, poněkud rezervovaným hlasem, než krátce pohlédl na Bree a pousmál se. „Možná, že bys nám mohla něco povědět i ty, kdybys chtěla. Jsem si jistý, že neznámé příběhy z daleké země si vždycky najdou nejednoho posluchače.“




* Takže Desmond s půllitrem jablečného piva v ruce, břicho jak buben a Bree… Ani si to nechci představovat
* Kéž by Desík věděl, že něco takového přijde přesně za pár řádků... Ať žijí hrušně
* Aka Desmond a emoce: To lechtá! Co to je?
* Když jsem ten post četla, četla jsem tam ponorky. Nevím jak by pletli ponorky, ale… Zajímavá představa!
* Kdo Desmonda zná dobře, ten odpověď zná… A děsí mě to, nebudu lhát!

Musela se jeho náhlým rozpakům hravě pousmát. ,,Nebo se, lásko. Přísahám, že naše budoucnost nebude obsahovat žádné hrušně. Ani hrušky. A už vůbec ne hruškovici.” Se smíchem se její křídla zatřepotala a ona se vznesla o trošku výš, dávajíc mu polibek na spánek. ,,Nebudu tě nutit ani do žádného pletení, drahý. Pod podmínkou, že to po mě taky nebudeš očekávat.” Bohužel pro ni už Desíkovi ukázala, že si nemá dělat žádné iluze o tom, že by měla nějaké výjimečné schopnosti správné hospodyňky.
Ale na druhou stranu, oni dva netvořili zrovna běžná farmářský pár. A to ani trochu nevadilo! I to totiž přidávalo na jejich vlastním kouzlu. Přeci jen, jejich pár byl rozhodně nezapomenutelný! To by jim nejspíš potvrdilo vskutku hodně lidí, které potkali. Ať už to zapříčinil jejich nezvyklý vzhled či emh...velice zvláštní události, které s jejich přítomností rozhodně neměly nic společného. Rozhodnopádně!
To kousání do nosu se jí ovšem už tolik nelíbilo. Tedy, ne že by měla nějakou neutuchající potřebu kousání svého milého, ale za tohle jednoduše nemohla! Určitě to byla chyba té výtečné jablkovice, tak! ,,Já nemůžu za to, že máš tak neodolatelný nos. Mám ho moc ráda! Dobře se na něj na něj dávají pusinky, dokonce i ty eskymáčí a taky je to hodně dostupný místo i když tě mám omylem, a dobře možná ne tak omylem, kousnout!” Už už se nadechovala, aby ještě něco dodala, než se zarazila a téměř zaraženě zamrkala, než se jí tvář zbarvila do lehce načervenalé barvy. Vážně mu vysvětlovala, proč je pro ni výhodné mu hryzat do nosíku? Nebo proč je jeho nos vlastně tak sladký? Bohové...Její milovaný si o ní v tu chvíli musel pravděpodobně myslet, že přeci jen někde upadla na hlavu. Aby si ovšem zachovala alespoň nějaké meze, nakonec mu ještě odpovědí zamumlala. ,,Ovšem pokusím se, aby k ničemu takovému nedošlo. Tvůj nos bude v bezpečí! A všechno ostatní, samozřejmě taky!”

Konečné domlouvání a následné oznamování plánu Bastienovi jí naštěstí zbavilo zbytků rozpaků a po tom, co jim ten plán na akci prošel, jí opět zaplavila čistá spokojenost. Zelenovlásek mezitím odběhl za svými GUYS a bělovlásek se obrátil na tu prazvláštní liščí dívku. ,,Můj manžel má pravdu. Myslím, že mnoho z těchto mužů se nikdy nepodívali za hranici Nescory. Včetně mě samotné, takže si opravdu ráda poslechnu cokoli.” Povzbudila tmavovlasou cizinku, stejně jako svého milovaného.
Večerní přípravy podle chování a výrazů Guys a Kybbíka proběhly hladce. Možná až moc hladce na to, aby to bylo možné. Avšak víla předpokládala, že jen všude vidí bubáky. Krkající bubáky v tomto případě. Všichni muži v táboře působili uvolněně a ač jejich pohledy často nevypadaly jako ty nejpřátelštější, zároveň je nikdo nechtěl napíchnout na vidle.
A když Slunce začalo zapadat za obzor a obloha se zbarvila do odstínů ohně, seděli už všichni v kruzích kolem ohniště. Blondýnka musela uznat, že těch podivných chlapíků se v táboře nacházelo víc, než předtím předpokládala. Z kruhu lavic se doprostřed kruhu upíralo několik stovek párů zvědavých očí, čekajíc co se vlastně bude dít. Neuniklo jí také, že když povyletěla do vzduchu, mohla v dálce za lavicemi spatřit misky s masem, zeleninou a dokonce měla pocit, že v jedné z nich zahlédla i srolované palačinky! Vypadalo se, že o občerstvení bylo postaráno.

Netrvalo dlouho, než se les a tábor společně s ním obklopila úplná tma, přerušovaná pouze nepatrnou září hvězd z jinak naprosto čisté oblohy. Bree zaklonila hlavu, prohlížejíc si ta zářivá světýlka a zároveň chytajíc svého bělovláska za ruku. Byla by se k němu i přitulila, kdyby z davu nevystoupil Bastien a velice důležitě si neodkašlal. Víle ovšem neuniklo, jak i když se snažil tvářit velice vážně, na rtech mu stále zůstával úsměv věnovaný liščí démonce, kterou se snažil držet ve své blízkosti. ,,Bratři.” Oslovil hovořící dav, který postupně utichal až do té doby, než se pozornost GUYS přesunula na jeho osobu. ,,Prvně bych vám chtěl poděkovat, že jste dorazili a taktéž plně doufám, že si dnešní noc užijete. Naši nový hosté..” Odmlčel se a ukázal na Bree s Desem. ,,...Vám dnes večer chtějí ukázat a povyprávět něco ze svých cest po i mimo Nescoru. A já opět doufám, že po tomto večeru je budeme moct nazývat svými přáteli. Ale mezitím jezte, pijte a užijte si program. Všichni si to zasloužíte. Je mi ctí obývat tento les s vámi, Solditëro Vren.” Ukončil svůj malý monolog a následně i po potěšeném mručení a zajásání se otočil na vílu. ,,Můžeš jít. Doufám, že nám při tom i zapálíš ohniště.” Spiklenecky na blondýnku mrkl. Ta se ještě otočila ke svému milovanému. ,,Drž mi palce, drahý. Vytřu jim zrak.” Uchechtla se, než se zvedla a vstoupila doprostřed kruhu.
Už jen její přítomnost ne zrovna málo mužů přimělo si špitat nebo na ni co nejnenápadněji ukazovat. Nejspíše to bylo jejím původem, jelikož netušila, kde se před svým životem v táboře pohybovali, ale pravděpodobně tam příliš víl nepotkali. ,,Zdravím.” Udělala drobnou otočku, aby viděla na co největší množství lidí, načež se zazubila. To ale pravděpodobně příliš nebylo příliš vidět, protože se všude už rozprostírala temnota. To se ale hodilo.
Vyletěla do vzduchu tak, že pod sebou měla přibližně metr a půl čistého vzduchu, když zvedla dlaně podél těla a luskla. Se smíchem sledovala, jak se od jí bříšek prstů vytvořilo nejdříve pár téměř neškodných jiskřiček, které se změnily do menších plamínků. Nechala je roztančit se jí od dlaní po paže v malých spirálkách. Spojila ruce k sobě a v tu chvíli se oba dva plamínky setkaly, rozhořívajíc se do čím dál většího jak oheň postupoval po její nedotknuté kůži dál. Neměla v sobě ani kapičku strachu, spíše naopak. Její oheň jí nemohl ublížit. S tím vědomím svou magii opět rozdělila do dvou pramínků, vytvářejíc tvar spirálovitých stužek, které následně nechala omotat kolem svého těla.
Když opět položila obě své dlaně vedle sebe a následně je zvedla, vypustila kolem spršku malých jiskřivých téměř světlušek. Ačkoli se pár tváří v davu zasmušilo pochybnostmi, nikdo se obávat nemusel. Bree je nehodlala nechat vyhořet nebo někoho zranit. Místo toho se zaměřila na to, aby svými malými ohnivými světýlky zaplnila celý kruh kolem ní. Chtěla mít rozzářený úplně každý kout, aby měl každý své malé osobní světýlko.

Budoucnost bez jakýchkoliv hrušní… Díky bohové za to. Kdyby zrovna tohle skýtaly jeho dny kdesi daleko, kam nevěštecké oko nemělo šanci dohlédnout, nejspíš by se z toho zcela samovolně zbláznil. Hrušky? Bleh! Kdo to ovoce vlastně vymyslel? Však nemělo absolutně co nabídnout, mimo občasného příjemně zeleného tónu… Ale i ten býval pokažený! Tvarově vypadaly nanejvýše pochybně, chutí se nedaly srovnávat s jablky (tak jako devadesát devět celých devět procent jídel, pokud šlo o Desův svět) a stály jednoduše řečeno za potěš šťopku. Samozřejmě nemělo smysl se vydávat na nějaké dramatické tažení za vyhlazení hrušek z povrchu Nescory, ale stejně ho to podivné ovoce mírně řečeno iritovalo.
Vzhledem k onomu velice hořkému vztahu mezi bělovláskem a proklatým kouskem ovoce byl tedy Desmond nanejvýše šťastný a vděčný, že ho podobná hrůza neměla čekat. Sice se říkalo, že smrtelníci měli občas nad svými osudy jen zanedbatelnou moc, jelikož byli i nadále vedení bohy, ale v tomhle ohledu Desmond rozhodně důvěřoval více své milované, než nadlidským figurám. Však se mu doposud nepodařilo k nim navázat řádný vztah! Sice už se potkali hned se dvěma z nich, ale rozhodně nešlo o úplně milé setkání, o tom žádná. Takže on osobně tedy vkládal svůj osud do rukou ženy, s níž hodlal strávit celý svůj život. Rüvik a jeho ďábelské hrušně se mohli jít klouzat.*

„Díky, Jiskřičko.“ Odvětil tichým, avšak nanejvýše poklidným hlasem, než manželce věnoval kradmý úsměv. „Řekl bych, že ani nevíš jak moc to pro mě znamená, ale… Víš. A o to víc si toho cením.“ Dodal ještě, než se mírně zazubil. Představa toho, jak by společně měli zasednout někam na pohovku nebo do houpacích křesel na verandě a plést miniaturní svetříky a deky, aby se jim nenachladila jablíčka a jejich stromy… No, řekněme, že tohle už nebyla až tak špatná vize! Bizarní, ale rozhodně ne tak příšerná jako ta s hrušněmi.
„Nikdy bych tě nemohl do čehokoliv nutit, Bree. A to stoprocentně zahrnuje i pletení, nemusíš se bát.“ Pokývl nakonec hlavou, snažíc se dát najevo fakt, že milovanou vílu rozhodně do žádného pletení nepožene. Proč také? Oni dva byli dost unikátní pár. Pletení nezapadalo do jejich vzorce chování, natož pak budoucnosti. Ačkoliv pokud by hrozilo, že by se mu Bree nebo jabloně mohly nachladit… Asi by přeci jen ty pletací jehlice zkusil vytáhnout a snažil se něco spáchat, aby je zahřál. Co na to říct - ze zlobivého chlapce se stal dobrák!*
Bělovlásek pochopitelně nic nenamítal vůči polibkům ani drobným kousáním do nosu. Spíš mu to přišlo… Zvláštní. Ještě v životě se mu nestalo, že by ho někdo kousl do špičky nosu! A to byla nanejvýše podivná zkušenost, ale ne zákonitě špatná. Na druhou stranu… Část uvnitř něj pořád myslela na tu ošklivou jizvu, co se mu táhla kolem celého obličeje - a působila mu jisté obavy, okořeněné špetkou paranoii. Kdyby totiž jednou to kousnutí bylo silnější, co kdyby se něco pokazilo? Nechtěl myslet na to, jak by mohl dopadnout, kdyby Demetriino kouzlo a léčení najednou opadlo. Vážně by se měl sehnat masku… Nebo alespoň hodně dobrý plášť s volnou kapucí, protože mu nezakrývání obličeje opravdu nedělalo nejlépe. Přinejmenším ne ve společnosti kohokoliv jiného, než byla právě Bree. Vedle ní se nebál… Ale zbytku nevěřil.
Místo klasické slovní reakce na to, jak mu Bree počala svoje barvité vysvětlování, se tedy jen kradmo pousmál a věnoval Jiskřičce něžný polibek na nos, aby jí to oplatil. Nic k tomu neříkal - učinil pouze tohle gesto, než ji jemně objal paží kolem ramen a spokojeně vydechl. Stále netušil, čím si zasloužil to, že se s ní setkal… A co víc, jak si mohl získat její lásku. Tak jako tak, byl za to neskonale vděčný a hodlal jí veškerou náklonnost opětovat do svého posledního dechu.

Po přesunu zpět do tábora, kdy se už pomaličku začínala chystat večerní zábava, se však Desmond opět částečně stáhl do sebe. Neměl v úmyslu jakkoliv výrazně komunikovat s tamními obyvateli (konec konců, ke GUYS měl svoje výhrady a ty sice šly dočasně bokem, ale svoji náturu zkrátka změnit nemohl) a tak se držel hezky po boku Bree, zvědavý na její plánovanou show.
Ještě předtím, než k něčemu takovému ale mohlo dojít, Bastien se chopil slova a učinil překvapivě hezký proslov. Bělovlásek napůl očekával, že se jeho přednes bude nést ve stejném duchu jakého se drželi jeho muži (tudíž by teoreticky místo mluvení mohl krkat, ale to by nejspíš postrádalo jakoukoliv efektivitu) ale k tomu nedošlo. Naopak. To, jakým způsobem oslovil všechny přítomné… Vlastně to bylo hezké. Soudržnost mezi nimi dle všeho nebyla jen předstíraná a falešná, opravdu sdíleli nejen společný cíl, ale i jisté pouto. A právě to byla věc, jaká přiměla Desmonda se nakonec nepatrně pousmát a v reakci na Kyballův proslov alespoň uznale pokývnout, protože to zkrátka musel ocenit.
Krátce poté měla ale na řadu jít Bree, takže se na ni široce pousmál a než mu vyklouzla, vtiskl jí alespoň něžný polibek na rty. Hodlal se dívat pěkně zblízka, aby mu nic neuteklo. Zbytek tábora sice nevěděl co přesně od toho očekávat, ale… To v jeho případě rozhodně neplatilo. Znal svoji milovanou vílu a věděl, jak velikých a úžasných věcí byla schopná. I proto se nejspíše během celého jejího vystoupení culil jako měsíček na hnoji, protože byl na Bree tak moc hrdý.
Nakonec ale ani on sám nebyl úplně připravený na to, s čím se ohnivá víla vytasila. Tedy… Věděl, kam až daleko sahaly možnosti bytostí s magií krvi, ale reálně ještě nikdy nespatřil nikoho dělat to, co dokázala právě Bree - ukazovala naprosto odlišnou stranu magie, neprobádanou a žalostně nedoceněnou. Magie přeci jen nebyla jen prostředek a moc. Mohla sloužit tolika způsoby… A show, jakou si pro všechny obyvatele tábora v Tichém lese, Jiskřička připravila, byla naprosto fenomenální.





* Ach ano, jen si to představte. Obávaný bůh smrti a temnot… A pěstuje hrušně. Seems legit
* Alespoň tedy do doby, dokud je jeho milovaná poblíž. Jakmile by se totiž ztratila, okamžitě by zhřešil a šel vykrást nejbližší stánek s jablky Tomu by se vlastně dalo říct… No, že je „utržený ze šťopky“ get it? Vyprovodím se sama, nebojte xD

Příslib společně stráveného večera a programu, do níž se chtěl zapojit i nově příchozí pár, zněl opravdu dobře. Samotná liška to vnímala jako způsob, jak teoreticky pohnout s mírně dusnou atmosférou a vzájemně se lépe poznat. Bree i Desmond dorazili za přinejmenším nešťastných okolností, ale tohle by pro ně mohlo znamenat šanci, jak vystoupit ze stínu nepřátelství a nastolit společný mír. Haru jim v tomhle ohledu důvěřovala - byť z nich čišela moc a jistě by dokázali tropit potíže, ale rozhodně neevokovali dojem, že by se v něčem podobném vyžívali. I proto byl jejich návrh na smír a právě večerní aktivitu nanejvýše vítanou změnou, alespoň co se jí týče.
Osobně vůči nim neměla žádné předsudky, ani je nevnímala ve zlém světle, ale líbil se jí ten nápad na program. Co na to říct? Byla to liščí démonka, nemohla zapřít notnou dávku zvědavosti. Kdyby netoužila po vědění, snad by to ani nebyla ona… Ale vzhledem k tomu, že tahle osobnostní stránka zůstala perfektně netknutá, Haru se tedy jen v tichosti držela kousíček opodál od Bastiena a trpělivě vyčkávala na moment, kdy se měly věci dát do pohybu.

Všechno tedy začalo po setmění, kdy se snad celičký tábor sešel na jednom místě a vůdce - tudíž Kyball - pronesl úvodem pár slov, která zněla opravdu hezky. Bylo znát, že svoje muže nebral jen jako skupinku vojáků, jež kontroloval… Oslovoval je jako bratry. Byli přátelé? Nejspíše ano. A i kdyby ne, i navzdory tomu mezi nimi existovala naprosto jedinečná vazba, co z nich nepochybně činila více než spolubojovníky. To bylo skutečně hřejivé, vidět tuhle formu soudržnosti i mezi lidmi, co… Nepůsobili zrovna dojmem, že by se drželi přímo morálky a slušného vychování. Na druhou stranu, lidé mnohdy neprojevovali svoje opravdové já na první ani na třetí pohled, někdy člověk musel opravdu dávat bedlivý pozor, aby je prohlédl. A s tímhle přístupem se Haru pokoušela sžít, navzdory svým zkušenostem z připlutí do Nescory.

Když tedy zelenovlásek předal pomyslné žezlo víle, Haru k němu popošla a jemně mu poklepala prstem na rameno, aby si získala jeho pozornost. „Krásný proslov. Je vidět, že mezi vámi panuje opravdu zvláštní pouto… Něco takového člověk jen tak nevidí.“ Oslovila vůdce tábora, než maličko pozvedla koutky rtů a našpicovala uši, když Bree spustila svoje představení.
Himiko v ten moment stála těsně kousek od Kyballa a nemohla si pomoct - na tváři se jí zcela samovolně objevil široký úsměv. Způsob, jakým víla pracovala nejen se svou magií, ale i ohněm a světlem jako takovým… Matně jí to připomínalo Huang Cai, odkud pocházela. I tam se konaly podobné události, obvykle zakončené výbuchem nejrůznějších světel a barev, co kompletně převzaly kontrolu nad oblohou.*
„Je vážně dobrá,“ špitla tiše, než pomaličku svěsila hlavu a rozevřela dlaň, na níž se jí objevil drobný, zlatavý plamen. I její vlastní magie reagovala na to, co se dělo kousek opodál… Ale nemínila jakkoliv zasahovat, proto oheň v ruce jednoduše udusila a opět pozvedla hlavu, nasazujíc úsměv. Užívala si to, opravdu moc. A dle výrazů ostatních účastníků nebyla jediná, byť se mezi nimi našli i tací, co dle všeho udržovali svoji ostražitost pro případ, že by se všechen ten oheň a jiskry vymkly z ruky.

Zatímco Breena pokračovala ve svém neuvěřitelně překrásném vystoupení, Desmond se pomaličku přesunul blíže k těm dvěma, pokývajíc na pozdrav. Haru si ho pomaličku prohlédla a uculila se, když zpozorovala ten způsob, jakým svoji manželku pozoroval - upřímný obdiv, bezmezná láska… Očarování. Existovalo mnoho výrazů, co by ten pohled dokázaly vystihnout.
„Netoužíš se k ní připojit?“ Optala se Desmonda, mírně přivírajíc oči. Ty díky absenci denního světla a záři od Bree působily ještě více oranžově, než obvykle. Jantarový odstín se kolem zúžených panenek o něco prohloubil, evokujíc dojem tekutého zlata.
„Tohle dokáže jenom ona.“ Bělovlásek v reakci na její otázku zavrtěl mírně hlavou, než jí opětoval pohled. Chvíli zarytě mlčel, ale potom naklonil hlavu na stranu a znovu upřel oči na Bree.
„To ty bys jí ale možná mohla asistovat. Cítím z tebe oheň, podobně jako z ní. Můžeš se jí zeptat, až se vrátí…“ Nadnesl velice lehce, téměř jako kdyby to říkal jen tak mimochodem. Liška se polovičatě usmála, než se obrátila směrem k Bastienovi a upřela na něj svoje mírně zářící oči. Ten nápad ji skutečně zaujal, o tom žádná. Muselo to na ní také být vidět, protože mírně ožila - ale nehodlala nic dělat bez souhlasu jak Breeny, tak velitele po svém boku. Konec konců, ona u vedení nebyla… Kyball byl v táboře autorita, což uznávala. Obdobným způsobem respektovala právě i vílu, jež přišla s tím geniálním nápadem, že by mohli mít takhle příjemně zpestřený večer.

Haru i Desmond tedy společně a v tichosti pozorovali, co všechno Bree za pomocí svojí vílí magie svedla - každý okouzlený svým způsobem, ale oba neschopní odvrátit oči na déle než pár vteřin. Jak také? Člověk opravdu málokdy spatřil něco tak čistého, ale zároveň magického. Mnozí čarodějové sice využívali svůj dar i na jiné věci, než se obvykle dělalo, ale to nic neznamenalo. Na to, aby se nějaká duše reálně pokusila o něco tak překrásného byla zapotřebí skutečná kuráž, neskutečné množství tréninku a jistoty… I proto bylo namístě to skutečně obdivovat.
A právě liška byla nanejvýše zvědavá, co na to v důsledku měli říct členové lesního společenství ve zbroji (tudíž GUYS, samozřejmě!) a sám jejich vůdce, Kyball. Navíc je do toho ještě čekalo posezení u uhně, hudba a tanec… Bohové, tanec! Haru milovala obojí, ale tanec byl její obrovskou (avšak v současnosti i zároveň skrytou) vášní. I proto byla tak natěšená už od prvního momentu, kdy se ona nerozlučná dvojice vydala jejich směrem a přednesla onen společný nápad. Rozhodně to nebylo na škodu, tím si mohli všichni být jistí už při zahájení. Ale co Haru opravdu nenapadlo… Bylo to, jaký účinek bude celá ta atmosféra i aktivity mít na ní. Doposud se cítila jako vyvrhel, neznalá země v níž se ocitla. Příliš nejistá, než aby dala najevo svoje obavy a strach. Ale teď… Věci se začínaly zdát úplně jiné, získala naději. A to byla věc, za níž nemohla dostatečně poděkovat.


* Pozn.: Víceméně takový magický ohňostroj, dalo by se říct!