Tichý les.

Ač by nejraději strávil ve společnosti roztomilé liščí tmavovlásky více času, moc dobře vědět, že si to nemůže dovolit. Od toho přece tábor nevedl. Sice znal pár velitelů, kteří si trávení času s hezkými dívkami užívali více než bylo úplně vhodné, zvlášť v tom intimním smyslu, ale takové chování Bastien zkrátka neschvaloval. Přišlo mu to svým způsobem barbarské, na jeho způsoby. Přece jen byl gentleman. S jistotou mohl říct, že kdyby jednou náhodou padl v nějaké sakra hustý bitvě a na jeho místo by nastoupil někdo jiný z GUYS, pravděpodobně by si na žádného čistého světce nehrál. Kyball si nedělal zbytečné iluze, už se smířil s tím, že se někdy jeho GUYS uměli chovat jako prvotřídní debílci. Zatím ve vedení tábora stál ovšem Kybbík, takže žádné nechuťárny se rozhodně konat neměly! Teda, alespoň v jeho přítomnosti. Nemohl kontrolovat všechny, ale když si to vzal z toho obecnějšího hlediska, vlastně ani nechtěl. Soukromé aktivity svých nepokrevních bratrů raději moc prozkoumával nechtěl, z očividných důvodů.

Jakmile tedy opustil bezpečí svého stanu, ponechávajíc Haru odpočinku, vydal se zase zpátky k hlavnímu ohništi. Práce se vždy kolem nacházelo dost, ať už šlo o správné fungování tábora, plánování nebo lakování svých nehtů! No co...Jako správný vzor musel mít pěkně upravené nehty, bez nich to zkrátka nešlo. Po cestě se rozhlížel po táboře, který byl až podezřele klidný. Jistě, GUYS stále běhali sem a tam, bavili se a zaplňovali rynčení zbraní pobaveným smíchem. S tím vědomím mírně sklonil hlavu a spokojeně s ní zatřepal až mu do obličeje spadlo několik zelených pramenů. Ty nechal na místě, protože nejen že byl líný je rovnat zpátky, ale taky se ubránil alespoň minimálně pohledu na to, jak si Jaques a Miles zrovna ukazují svá pivní bříška, zatímco se bratrsky drží okolo ramen. To raději nekomentoval a nakonec, když se zarazili, aby mu věnovali uznalé kývnutí, přeci jen na ně pokývnul taky.

,,Takže...” Promluvil, když se dostal k hlavnímu ohništi, formujíc si v hlavě velkolepou řeč spojenou s geniálním plánem, ale na ten jaksi nikdy nedošlo. Z lesa se totiž jako blesk z čistého nebe vynořili Vicott s Horrinem. To by nebylo nijak zvláštní, ti dva se vynořovali a zanořovali docela často, stejně jako všichni ostatní, ale tentokrát se nevynořili sami. ,,Takže asi přivítáme návštěvu.” Pokývl na skupinku GUYS, se kterou zrovna hovořil, věnujíc jim pobavený úsměv. Ten pramenil z jejich chvilkového zmatení, avšak zanedlouho se otočili stejným směrem jako on, takže mohli zahlédnout přicházející čtveřici. Samozřejmě, jistě to matoucí i bylo, zvlášť když si mohl jejich novou společnost prohlédnout pořádně. Bastienovi téměř okamžitě vyletěla obě obočí nahoru, neboť i když toho v životě potkal už dost, s takovou společností se ještě nesetkal, zvlášť na místě jako Tichý les. ,,Wow...Máme docela zajímavé zajatce.” Konkrétně tedy spoutanou vílu a dost načuřeně vypadajícího týpka. Mimo jiné si ovšem nemohl nevšimnout toho, že Vicottovo oko...jaksi zrovna nezažívalo své nejlepší období. I tak vykročil k té podivné čtveřici, zakládajíc si ruce na hrudi. ,,Hej, neměl by být spoutanej spíš on? Ta víla mi nepřijde úplně jako hrozba, pánové.” Rty se mu zformovaly do úšklebku, načež se otočil na dvojici GUYS. ,,Viccote, pokud s tím okem něco máš, běž na lůžkárnu. Někdo by tam měl být. A Horinne...” Kdyby v tu chvíli mohl, jistě by prostě jen frustrovaně složil obličej do dlaní, ale před návštěvou se to vážně nehodilo. ,,Doprovoď ho tam, prosím. Ať se ještě někde nepřerazí. Promluvíme si později.” Pokusil se o co nejvlídnější ton a počkal, než se GUYS odeberou právě na ošetřovnu, doufajíc že tam na ně bude mít čas někdo z léčitelů. ,,Takže, vy dva. Máte dobré načasování, právě mi uschly nehty. Nicméně, co si dáte? Kořalku, pivo? Pro dámu tu máme i slušné víno.” Spiklenecky se na tu neznámou blondýnku pousmál, než se musel plně rozesmát, když na něj ona víla zmateně vykulila oči. ,,No co? Si snad myslíte, že zajatci nemusí dodržovat pitní režim. A budete tu stát jako dvě hrušky nebo se posadíte? Protože já tu kvůli vám dřepět fakt nebudu.”

Byl muž jedné tváře a tou byla upřímnost. Za svůj život zjisti, že není radno si hrát na to čím člověk není, hlavně to tak vnímal z první ruky. Jeho matka truchlila po muže, který se snažil být něčím, čím nebyl, člověkem a doplatil na to. Ne že by otce nemiloval, ale také mu nedal lehkou budoucnost dary, které po sobě zanechal a tím měl na mysli pumu a jeho samotného. Ale čím starý byl jím více si uvědomoval, že tahle věc je dar a jím zároveň, zvykl jsi na něj jako na horko v kovárně. Nějak mu tyhle myšlenky šli na mysl, když viděl její upřímnou tvář. Už jen protože, se tvářila tak nezvykle uvolněně. Jeho podvědomí to možná děsilo, že by si tím mohla ublížit, ale dovolil si připomenout, že ona není jeho minulost a že je tu v lese s ní, teď.
Vrtá se myslí do reality nechávají se obklopit zvuky okolní přírody a jejich chůzí, sem tam zaslechne křupnutí větvičky pod jejich vahou či šustěni. Měl pocit, že právě teď jsou možná hlasitější než kdyby byli šelmy, tak si aspoň on vždy připadal. Když k němu promluví lehce natočí jejím směrem hlavu, aby po očku mohl zachytit výraz v její tváři a zdálo se to být upřímné, co víc působila křehce jako její jemný stisk jako kdyby se bála více jej chytit, takže doufal, že nikdy neuklouzne a bude opatrná. A právě proto i cestou volil opatrnou cestu, už jen protože, tam kde se budou nacházet je dost vlhko.
Dovede jí ke skleníku, kde opatrně vydá západku, aby mohli vejít. Nechá prvně lady a pak sám teprve si dovolí vejit. Zavře opatrně dveře, které si nejspíš zažili lepší časy. Tiše sejde pár schodu, které už tak dobrém stavu nebyli. Natáhne k ní opatrně ruku. „ Opatrně tady to trochu klouže, ale jsme tu,* poví poklidně mohla vše kolem vidět původní stany, které byli napůl zborcené, ale za to si zelen našla cestu dovnitř a květinám, co tu byli již předtím se též dařilo, už jen protože tudy proudil teplý pramen, který zde udržoval teplo i přes škvíry či díry ve skleníku. Ale bylo tu krásně už právě, protože to tu vypadalo jako na jiné planetě nebo spíš na ostrově.
„Nemyslím si, že nejste zajimavá. Naopak vás shledávám jako záhadnou ženou,lady. Myslím, že určitě je toho hodně. Nu pokud to pomůže, narodil jsem se šlechtičně. Otec byl písař. Pokud to pomůže informace za informace.“ Poví poklidně, aby si byla jistá, že jí skutečně nechce ublížit slovy, i když byl on sám opatrný, jak formuje slova. Hlavně to, že je hybrid se snažil nezmiňovat, neví jak by reagovala.
Dojde k vodě a začne si vyzouvat boty,ponožky a vytáhne si nohavice pod kolena, začne si máčet nohy. Bylo to příjemné, ale ještě lepší bylo zde plavat v zimě.“ Nechci znít hrubě, ale vás bych si jistě pamatoval. Spíš si myslím, že někdy špatná pověst přebíhá mne samotného. Někdo říká, že v sídle žije šílená žena a její syn, který se taky dočista pomátl. Hlavně je o nás již málo slyšet dny slávy nás jako rodiny byl u konce, tak se snažím čas od času aspoň zviditelnit, že žijeme. Asi proto jsme se nesetkali. Ale určitě až bude další ples, budu rád, když se ukážete zvu vás lady.“ Poví poklidným hlasem. Co víc jeho otevřenost byla prostá, byla cizí a jak tvrdil, cizince nemusíte už nikdy vidět, ale také hodně dělal Rowen, který mu po letech dal klid, jako kdyby tu velkou šelmu uspala a dala mu volnost.

Na procházky lesem a tajuplné konverzace by si vyšetřila čas vždycky... Nehledě na to, jak moc vytíženě na některé působila. Faktem zůstávalo, že si Belläy vždycky nechávala jistou časovou rezervu pro všechny případy - některým lidem tedy nastavovala tvář, co hovořila o spoustě nutností, co musela zařídit, ale spíše si hodně pečlivě vybírala to, jak a s kým svůj volný čas tráví. Možná v tom byl i drobný náznak pošetilosti, ale Calleus byl doslova perfektním kandidátem na podobné povyražení: objevil se naprosto zčistajasna a za vskutku zvláštních okolností, působil velice sympaticky... A vedl je na tajné místo. Mohla by si snad žena jako Belläy přát více? K čertu s nudnými konverzacemi, co byly plné zdvořilostních frází a falše. Tentokrát se opravdu bavila. A její zvědavost se násobila s každou minutou, co po boku onoho sympatického společníka strávila.
Přesun do skleníku pro ni tedy představoval další drobné kouzlo. Měla ráda příjemná překvapení, takže když se ocitla v tom zvláštním a silně odlišném světě, nedokázala se ubránit očarovanému úsměvu. Okolní rostliny působily skutečně jako z úplně jiného kraje - a to všudypřítomné teplo bylo také moc příjemné! Její povaha byla silně ovlivňována kočičí podstatou, takže se jí tam vážně moc líbilo.

„Pochopitelně, jsem vděčná za jakoukoliv informaci, lorde Calleusi,“ pousmála se na svého společníka, dávajíc najevo svoji vděčnost nejen za to, že je odvedl na tak překrásné místo, ale i za jeho upřímnost. Ta zvědavost byla totiž evidentně oboustranná - zatímco on se podle všeho zajímal o ni, ona to cítila stejně. Stále ale netušila, co by mu vlastně měla prozradit. Připadala si dost... Povrchně. Neměla žádné zajímavé koníčky, ani se nedala považovat za význačnou osobu ve svých kruzích. Prostě jen tak nějak existovala... A čas od času nabořila šlechtické normy, protože ji bavilo provokovat. Ale to už byla přeci jen drobnost, jakou on musel vědět, protože se tahle vlastnost přímo vázala k jejich setkání.
„Žádné takové zvěsti jsem neslyšela, abych pravdu řekla. A pokud ano... Takové historky se obvykle šíří na křídlech závisti, žádný příčetný člověk by něco takového nikdy z pusy nevypustil. Takže pokud jde o můj názor... Vaši rodinu neznám, samozřejmě, ale rozhodně si nemyslím, že by na vás nebo vaší matce bylo cokoliv špatného. Naopak. Víte, jak se to říká, však? Ty největší perly bývají skryté mezi obyčejnými oblázky.“ Co říkala myslela naprosto vážně a upřímně, což na sobě snad dávala i patřičně najevo. Neměla tenhle typ pomluv ráda - pomluvy pochopitelně nenáviděla celkově, ale tohle ji dokázalo vytočit úplně nejvíc. Vždycky proti tomu bojovala, ale měla svoje vlastní metody. Pokud se někdo odvážil šířit podobné fámy, prostě šla... A utvořila nějaký skandál, co to zastínil. Sice tím riskovala svoji vlastní pověst, ale rozhodně z toho pak měla lepší pocit, když uťala zárodek nějaké ošklivé lži, co mohla někomu ublížit. K čertu s takovými lidmi... Proč to měli vůbec zapotřebí? Nestačilo si zkrátka jen myslet svoje?
„Dobrá tedy, chytím se toho, s čím jste začal vy. Moji rodiče byli... Je to vlastně docela složité, ale v důsledku se jedná o mírně ironickou historku. Matka i otec patřili k t'ealh, časem se jim podařilo vypracovat a získat si titul - zatímco matku hnala touha po nezávislosti a bezpečí, otec se snažil dokázat svým společníkům, že se nemusíme jenom skrývat jako lovná zvěř. Po špetce čarování ve společnosti skončili spolu, dva t'ealh ve společnosti lidských šlechticů. Takhle podané mi to zní jako hodně špatný vtip, ale... Je to realita. Tak trošku jsem se tedy chytila jejich odkazu - snažím se pomáhat těm, co se nacházejí v nouzi a když můžu... Pokouším se rozehnat fámy podobné těm, co jste povídal, že se šíří o vás a vaší matce.“
S vypovězením těch věcí na svoje bedra brala menší dávku risku, jelikož by tím mohla velice snadno ztratit jeho pozornost i přízeň. Ne, ona sice byla bohatá a měla titul, ale... Ani zdaleka nepocházela z nějaké vlivné linie, co se táhla po generace. Vlastně to všechno byla jenom špetka štěstí a spousta tvrdé dřiny, ale díky tomu všemu měla alespoň na čem stavět, mohla aspirovat dál. A že se Belläy rozhodně nedala označit za někoho, kdo by postrádal ambice... To byl příběh sám o sobě. Měla sen, ale nemohla ho následovat kompletně. Čekala ji ještě spousta drobných krůčků, než se tomu všemu mohla poddat.
„Rozhodně nezníte hrubě, toho se nemusíte obávat.“ Zavrtěla rázně hlavou, zatímco ho pozorovala, jak si máchá nohy ve vodě. Docela ji to svádělo k tomu, aby se přidala... Na druhou stranu, k vodě měla trošku hořko-sladký vztah a v danou situaci se přeci jen raději rozhodla držet trošku zpátky.
„Za pozvání bych byla opravdu velice vděčná, drahý lorde.“ Tohle by byla asi jediná pozvánka na ples, po které by vážně skočila a s chutí se na něj těšila. Jistě, pozvánek dostávala během roku vícero, dokonce čas od času pořádala nějakou tu akci i ona sama... Ale pozvánka od někoho jako byl on, to byla trošku jiná.

Kdykoliv si už začínal říkat, že ti dva přeci jen možná nejsou jen vykutálení idioti... Jeden z nich plácl něco, co ho přimělo pozvednout obočí do neznalých výšin a div se nezačat chraplavě smát. Bohové. Tihle dva si říkali... Jakže? Bratři ve zbroji? Profesionálové? Bojovníci? To určitě. Desmond během svých cest potkal mnoho opravdu velkých bojovníků, ale ani jeden (nebo jedna! Pochopitelně narazil i na ženy ve zbroji) z nich nepřipomínal ty dva, co je vedli napříč Tichým lesem kamsi do svého tábora. Ne, že by snad soudil dle vzhledu. Bohové chraň... On se lidem na zevnějšek vážně nesoustředil. Reálně mu bylo ukradené, jakou měl kdo postavu nebo barvu očí - Desmond na tom byl zhruba tak, že si všiml jen toho očividného a zbytek prostě nezkoumal. Nerad se lidem díval do tváře, nechtěl si je pamatovat. A v případě těch dvou to platilo přinejmenším trojnásob, protože už takhle z nich měl šílené pocity.

„Dovolím si vás opravit, jasné to není. Ne vždycky jsou ostatní rasy snadno k rozpoznání,“ odfrkl si neohromeně, když mu podali svoji odpověď. Jako hybrid s natolik zředěnou krví, že už se jeho kořeny už reálně nedaly vypozorovat, se cítil trošku dotčeně - lidé měli obvykle takový ten nechvalně proslulý přístup, kdy abnormálně vyzdvihovali svoji rasu nad ty ostatní a pronásledovali kohokoliv, kdo by nesplnil jejich normy. Mezi ně pochopitelně patřil i Desmond, co díky svojí Killianovské krvi sice disponoval spoustou výhod... Ale zároveň trpěl mnohé důsledky. O uřezaném obličeji nemluvě... Spíše měl spoustu nepřátel už jen díky svojí existenci. Na druhou stranu, naučil se ten fakt využívat ke svému prospěchu, což by těm dvěma podivínům moc rád předvedl, ale ještě si musel počkat. Chviličku.
„Čest za to, že neodsuzujete ostatní rasy. Hodní hoši,“ poušklíbl se nakonec spíše sám pro sebe, protože si nedokázal úplně představit, jak by takové společenství mohlo reálně fungovat. Lidé a kříženci v jednom táboře, bojujíc za společnou věc? Ale jděte. Desmond nebyl naivní - tohle nefungovalo v Nescoře, ani nikde jinde. Maximálně tak na hodně odlehlých místech ve Vargenu, kde vládly kmeny ignae. Tam byla pravidla hodně odlišná.
„Vypadám pomateně? No nepovídejte.“ Úšklebek se mu na rtech mírně rozšířil a on sjel konečky prstů k jílci svého meče, co se mu stále pohupoval v pochvě připevněné k opasku. Moc rád by ho tasil a ukázal jim, jako moc pomatený doopravdy byl... Ale zároveň si stále připomínal, že se nejdříve museli dostat do toho zpropadeného tábora. Teprve tam mohl začít uvažovat, jestli je může otevřeně vyzvat do souboje nebo ne.
„Uvažuju racionálně, drazí společníci. Jako někdo, kdo zasvětil celý život podobným věcem... Ptám se jen na naprosto logické otázky, co by se daly očekávat.“ A rozhodně se tím nepouštěl do nenápadného průzkumu, aby předem zjistil, do čeho se to s Bree vlastně dostali. Ani omylem ne, však on byl hotové neviňátko. Nikdy by ho nenapadlo pokládat takové otázky ve snaze je vyprovokovat k odpovědi, aby prozradili i to, co by možná neměli.

Nelíbilo se mu, že se do toho dostali společně s Bree... Ale takové bylo už jejich spojení. Cestovali spolu, nocovali spolu, bojovali spolu. Ať už to v něm zanechávalo jakkoliv silnou vlnu nelibosti, nemohl svojí milované víle zabránit, aby šla s ním. Dávali na sebe navzájem pozor - a bylo fér jí tedy nestát v cestě, protože on by na jejím místě jistě nekonal jinak. I přesto si ale dával pozor, aby se Bree nic nestalo. Pokud by jí kdokoliv byť jen zkřivil vlásek na hlavě, vyletěl by jako rozlícené zvíře, připravené trhat na kusy a zabíjet.
Při setkání s vůdcem celého toho... Bratrství ve zbrani či zbroji, měl Desmond co dělat, aby nevyprskl smíchy. Tedy... Bastien na něj neudělal špatný dojem. Za lakování nehtů ho nemínil hanit, ale když padla otázka na to, zda by neměli s Bree mít prohozené role, šíleně mu zacukaly koutky. Kdyby jenom tušili! Bree sice disponovala nadpozemskou krásou a jako víla rozhodně nevypadala jako někdo, kdo by jim při první zámince zpřetrhal vazy, ale zdání klamalo. A v těle té krásné a drobné víly kolovala tak silná magie, že by jim beztak dokázala nejen vysušit rybník, ale klidně vypálit půlku tábora. To ale Desmond nemínil konstatovat nahlas nebo jakkoliv prozrazovat, protože by jim to rozhodně nijak nepomohlo. Moment překvapení byl na jejich straně... Bylo by hloupé se o něj jen tak připravit.
K jeho smůle ho ale pobavení nepřecházelo ani později, protože pozoroval toho týpka se zraněným okem (vlastně ho překvapovalo, že byl ještě naživu - konec konců mu tu jehlici zarazil dost hluboko na to, aby měl probodnuté nejen oko) musel být vážně hrdý na práci, co předtím s tou jehlicí odvedl. To mu ale zároveň připomnělo sladkou odměnu, co na ně s Bree čekala na okně Aevina domu... Jablka v karamelu.

„Bree,“ ohlédl se na svoji milovanou, než jí mírně pokývl na znamení, že by se asi přeci jen mohli posadit. Bastien nevypadal, že by se je chystal zlynčovat nebo popravit - a pokud ano, bohové chraň. Desmond rozhodně nepochyboval o jeho schopnostech, ale zároveň znal sebe i Bree. Byl by to zajímavý boj, o tom žádná. Ale přeci jen... Ta prapodivná konverzace mu byla nakonec asi o něco milejší.
„Díky za nabídku, ale alkohol nebude nic pro nás.“ Odvětil nakonec za ně oba, protože měl stále v živé paměti to, jak dopadlo rande mezi Bree a jablkovicí. To ho stále zanechávalo poněkud rozpačitým - a vzhledem k tomu, že měl nedořešenou záležitost se zneužíváním vílího prachu, asi by bylo moudřejší jednoduše nepokoušet osud a raději se držet od návykových látek dál.
„Tvoji muži se zjevili zčistajasna a začali urážet moji ženu... Poté se dovolávali jakéhosi bratrství a faktu, že jsou těžcí bojovníci. Z jejich soutěže v krkání mi to tak moc nepřipadalo, ale budiž. Co se to tu tedy u všech jabloní děje?“

Vlastně ani nemusel u toho ohně s nimi dřepět a poslouchat, co asi tak měli na srdíčku. Zrovna tohle jeho povinnost nebyla. Jen...pociťoval zvědavost. Nemohl si přece pomoct, nová krev se v táboře jen tak neukazovala, natož pak někdo zvenčí. Jistě, málokdo se toulal po Tichém lese, to místo přímo křičelo po problémech a nepohodlí. A co víc, když už se v lese někdo toulat, pravděpodobně si raději nezačínal s cizincema, natož pak s GUYS. To muselo znamenat, že ti dva nově příchozí s velikou pravděpodobností nepatřili mezi obyčejné vesničany nebo pocestné kupce. To Bastienovi radilo dát si na ně zatracený pozor, protože ač se zatím nestalo nic velkého, co by měl možnost sám spatřil, bělovlásek rozhodně nevypadal jako nějaký nezkušený kostitřas a ta víla...každý věděl, že víly oplývaly velkým talentem na magii. Navíc, málokterá se vydala sama z lesa, i když sebou měli společnost. Ne, rozhodně to nebyla dvojice, kterou by člověk potkal na každém rohu. Naštěstí to vypadalo, že nepřišli vyvolávat zbytečné hádky bez důvodu, naopak souhlasili s nějakým klidným probráním, čehož si zelenovlásek opravdu vážil. Sice stále neměl ponětí, co by ti dva mohli chtít, ale nejspíše to měl brzy zjistit.

Očividně nebyl sám, kdo se celou dobu culil. Jakmile se totiž snažil zjistil, proč se u všech bohů ta víla nacházela v řetězech, ačkoli už na první pohled bylo jasné, že to nepatřilo zrovna k těm nejmoudřejším nápadům. Vždyť za ní stál týpek, kterej nevypadal zrovna přátelsky. A fakt divně se culil. Jako fakt divně. Bastien tomu však nevěnoval pozornost, o některých věcech se zkrátka nemluvilo. I když, on netušil co se v lese Vicottovi s Horinnem přihodilo a možná ta drobná slečinka měla sílu jako deset namakanejch chlapů? Však co on mohl vědět? Nejspíše nic, ale mohl to dost dobře zjistit až by ho roztrhla vejpůl jako umírajícího hada.

Nakonec se tedy všichni tři usadili u ohniště. Bastien si musel pobaveně odfrknout, když se ta víla posadila mezi něj a toho bělovlasého snad i jako živá překážka. Už na první pohled působila zvědavě. Všímal si jak její hnědá očka putují po okolí, zvídavě si prohlížejíc všechno a všechny, na které její pohled narazil. I přes to se ale nikdy neodvracela na moc dlouho. Nemohlo mu uniknout jak přeskakovala očima z něj na Desmonda a zase zpátky. Co mu přišlo nejvíce fascinující byl způsob, jak na každého z nich hleděla. Zatímco on si vysloužil sice ne vyloženě nepřátelské pohledy, stále oplývaly jistou obezřetností a nedůvěrou. Zatímco její společník se dočkal něčeho úplně jiného. Na něj hleděla blondýnka s nekonečnou něhou v očích, ke které se sem tam mihla starost. A vzhledem k tomu, že cizinec na ní koukal podobně, Kyball předpokládal, že ti dva byli zamilovaní. Jak sladké, svým způsobem. ,,Des má pravdu...Myslím, že alkohol vynecháme.” Odpověděla víla, zatímco se na její tváři objevil ruměnec. Opět, netušil co se stalo, ale vyptávat se nehodlal. ,,Vaše smůla.” Zazubil se. ,,Alespoň zbyde více pro nás.” Pokýval hlavou, nepatrně krčíc rameny.

Když tedy začal poslouchat, co měli ti dva na srdci, stačila mu jen chvilička, než se začal smát. A to že se rozesmál pěkně nahlas a od srdce, čímž ho víla počastovala vážně zmateným pohledem. ,,Bohové...Uhm...” Pokusil se nasadit vážný výraz, ale ani za všechny bohy mu to nešlo. Stále se culil jako sluníčko, zatímco v hlavě formoval odpověď, která by je zároveň nepopudila, ale vysvětlila jim, kam se sakra dostali. ,,Hej...Pokud jste si přišli stěžovat, můžete rovnou šetřit dech. Chápu, že někteří z nich jsou prasata, to vám vymlouvat nebudu. Nabídl bych vám na smíření kořalku, ale o tu vy očividně nestojíte.” Uculil se, vrtíc hlavou. ,,Jo, někdy jsou to hovada. Nicméně, pokud čekáte, že na ně naběhnu a seřvu je jako malé děti nebo je donutím dělat kolečka kolem tábora nebo jinou podobnou blbost, mýlíte se. Dneska je nechám nasekat dříví do zásoby. Teda, alespoň Horinna, z očividných důvodů. Tak alespoň pomůžou chodu tábora.” Na malý moment probodl Desmonda vážným pohledem, za což si ale vysloužil varovný pohled od Breeny. Bohové...to spolu byli za jedno úplně ve všem? ,,Taktéž...Málem jsem zapomněl na slušné chování. Jsem Bastien Kyball Saaemi. A oficiálně stojím ve vedení tohohle místa. Ale na oficiálnost tu nikdo moc nehraje. Takže prosím, kdyžtak jsem jen Bastien. Nebo Kybbík, taky pro dámu.” Věnoval blondýdce spiklenecké mrknutí, ale hned na to se uculil jako měsíček na hnoji. ,,Neboj se. Nehodlám ti lézt do zelí. Tedy pokud by se mě dáma sama nesnažila svést.” Dívka se téměř okamžitě poposunula ke svému společníkovi. ,,O to se vážně bát nemusíš.” Zamračila se, což vedlo k dalšímu pobavení Bastiena. ,,Takže...Vítejte v táboře, hádám. Nevím, odkud jste se vzali, ale to je asi fuk. Dle pravidel vám tábor může zůstat útočištěm, jak dlouho budete potřebovat. Ale žádné jehlice tu k tvé smůle nevedeme, starý brachu. Pokud chceš do někoho něco bodnout, musíš toho dotyčnýho informovat. Nebo snad někam spěcháte?”

Rozhodně si nemínil sednout k ohni, loknout si nějaké laciné kořalky a zakopat válečnou sekeru. Dost silně pochyboval, že by o něčem takovém uvažoval i sám Bastien, ale… Nechoval se tak, jak by Desmond předpokládal. Vlastně byl jeho zjevem docela zmatený, protože působil mnohem víc jako reálně dobrý chlap, co vedl svojí skupinku vybraných a věrných, než jako rozený generál. Přesně to ale očekával, soudě dle toho, co jim ti dva poděsové prozradili. Evidentně až tolik nelhali, protože skupina odkud pocházeli skutečně evokovala dojmy bratrstva, než nějaké tlupy pobudů. To ale bohužel neznamenalo, že by to její členy nějak zvláště šlechtilo. Ne vzhledem k tomu, jak se chovali a při čem je s Bree potkali.
A tak tam seděl jako pecka, napůl vyčkávajíc, co se mělo dít. Nezdálo se, že by se snad s Bree nacházeli v přímém ohrožení života, protože je sice odvedli za hlavou celé organizace a Jiskřička byla stále spoutaná, ale… Dosavadní rozhovor mezi nimi třemi se zdál být spíše přátelského rázu, než aby vykazoval jakoukoliv formu agrese. To bylo svým způsobem dobře, ale neřešilo to jejich situaci. Desmond byl totiž stále velice pevně rozhodnutý všem těm holomkům dát pěkně přes ciferník, protože ho solidně nakrkli. A to… Nebylo dobré. Ne v případě někoho tak rozbouřeného, jako byl on.

„Nepřišli jsme si ztěžovat, ale řešit potíže. Tvoji muži se chovali jako oplzlá prasata a uráželi moji ženu. Nemluvě o tom, co následovalo potom…“ Odfrkl si poněkud otráveně, protože si to raději ani nechtěl připomínat. Jistě, Bastien na něj nepůsobil jako někdo, koho by snad automaticky bytostně nesnášel, ale copak to napomáhalo? Ne, pořád chtěl jeho mužům zatnout tipec. A ideálně přitom vyrazit i pár zubů, když už u toho byl, protože vůči nim pociťoval natolik silně zlou krev, že si to zkrátka nedokázal odpustit. Ještě aby ano! Nikdo neměl právo urážet jeho milovanou, natož se k ní chovat takhle odporně. To zkrátka nepřipadalo v úvahu.
„Kořalka není nic pro nás. Jablko by bylo lepší,“ připustil poněkud uvolněněji, ale stále si zelenovláska před sebou prohlížel s jistou dávkou kriticismu. Ke svojí smůle totiž zodpovídal za jednání všech svých mužů - a ať už to byli sebelepší bojovníci a plnili svoje povinnosti se ctí a třeba i perfekcionismem, Desmond na ně měl solidní pifku a chtěl se jich zbavit. Jakkoliv, ale ideálně bolestně.
„Nasekání dříví je sotva pokárání, natož pak trest…“ Zavrčel Desmond nespokojeně. Celý se přitom napjal, ale zatím se relativně držel. I když mu šponovaly svaly a on by se nejraději zvedl a z celého toho zpropadeného tábora nadělal kůlničku na dříví, nemohl. Bastien se k nim choval velice slušně, navíc i kultivovaně, což bylo víc, než od vůdce bandy prasat očekával. A tak… Chtě nechtě, i on sám se musel chovat pokud možno slušně. Sice tedy chtěl zabíjet, ničit a běsnit, ale ke svojí smůle veškerou destruktivní činnost musel odložit na neurčito.
„Desmond. A moje milovaná žena, Bree.“ Představil je nakonec jednoduše, záměrně vynechávajíc svoje jméno. To Bastienovo mu totiž bylo zvláštně povědomé… Ale nedokázal si ho přesně zařadit. Vzhledem k tomu, že na svůj rod ale nebyl nikterak hrdý, rozhodně se s ním nemínil vytahovat a mávat s ním před obličejem muži, kterého sotva poznal. Ničemu by to neprospělo.
„Myslím, že ani jeden z nás… Nestojí o útočiště. Bez urážky, ačkoliv je to vážně pěkná myšlenka a ceníme si toho,“ povzdychl si Desmond poněkud frustrovaně, než si prsty prohrábl sněhobílé vlasy a upřel na Bastiena svoje šedo-zelené oči. Nechtěl se s ním hádat, vlastně ho bral docela v klidu. Však to byl fajn chlap! Ale… Jeho muži se dopustili něčeho, co zkrátka odpustit nemohl. A tak se hodlal dožadovat odplaty a spravedlnosti.
„Říct předem? Fajn. Chci bodnout ty dva idioty, ideálně tak padesátkrát. Mečem, pokud mám být přesný. Klidně je o tom budu informovat předem, než z nich nadělám cedník, pokud je to vážně pravidlo, co je zapotřebí dodržovat. Ale udělám to, protože se chovali jako odporní prasáci a nejen, že urazili a ohrožovali moji ženu, ale prostě mě jejich existence vytáčí k nepříčetnosti.“

Cloumaly s ní rozmary, díky kterým se zkrátka nedokázala rozhodnout, co vlastně dělat. Spokojeně zbaštila všechno ovoce, co jí Bastien poskytl - a byla by nejspíše snědla i zbytek veškerého jídla, protože měla příšerný hlad… Ale nakonec si její pozornost získalo něco trošku jiného, než bylo bílení táborových zásob a válení se v posteli, co ji svojí pohodlností (oproti zemi, samozřejmě!) doslova sváděla k tomu, aby se už nikdy nezvedla.
Ne, Haru byla až příliš zvědavá na to, aby nevystrčila paty ven ze stanu. Proto zvedla hlavu a našpicovala uši, když zaslechla hlasy a ucítila ten zvláštní pach. Nebyl lidský, tím si byla jistá. A v táboře, co byl sice plný všemožných tvorů to nebylo žádné velké překvapení, ale i přesto se jednalo o hodně charakteristickou a nezaměnitelnou vůni. Vůni, co ji reálně přiměla se zvednout a vyplížit ven, aby zjistila, komu patřila.
Pochopitelně neměla úplně čisté svědomí ohledně toho, že Bastiena špehovala (ačkoliv reálně… špehování byla jedna z jejích nejčastějších aktivit, kterak si to nerada připouštěla) ale nedokázala si pomoct. Ta zvědavost byla silnější než její smysl pro slušné vychování, nedalo se poroučet. Jako liščí démon měla nutkání pokoušet se kontrolovat všechno kolem, vědět o každém šustnutí… A když se tedy do tábora dostali dva nově příchozí a navíc ještě ke všemu s tím vskutku zvláštním pachem, musela to jít prověřit. Alespoň zpovzdálí.

Zůstala tedy stát dostatečně daleko na to, aby trojici neupozornila na svoji přítomnost - skrytá za jedním ze stanů, co jí díky svojí velikosti poskytoval dostatečnou zástěnu, aby mohla nerušeně pozorovat situaci a zároveň zůstávala v relativním bezpečí. Díky svým zostřeným smyslům se ani nemusela přibližovat, slyšela jejich rozhovor velice dobře… A přesně to také nakonec přiživilo její už takhle bouřící se zvědavost. Cizinci, co se dostali do křížku s Bastienovými muži. To znělo jako něco, co bylo rozhodně hodné jejího času i pozornosti…
A tak naslouchala dál. Zarazila se až v moment, kdy se ten bělovlasý muž (Desmond, jak se představil) rozhodl vyložit karty na stůl a prostě přiznat svoje nekalé úmysly, což sice Haru nejspíše chápala, ale vzhledem ke svému spojení na tábor to rozhodně neschvalovala. Pochopitelně nemínila lézt do zelí Kyballovi, co celý tábor a měl pěkně pod palcem, ale zároveň byla až moc zvědavá na to, aby se do toho alespoň maličko nevložila.

„Ehm…“ Odkašlala si tiše, když se k nim konečně vydala zpoza svého dočasného úkrytu. „Nemohla jsem přeslechnout váš rozhovor, omlouvám se. Pokud vás ti dva nešťastníci tak hrubě popudili… Můžu nabídnout drobnou výpomoc.“ Za normálních okolností by se do toho nepouštěla, ale docela ráda by předešla nějakým potížím ze strany onoho rozkošného párečku. Ti totiž rozhodně nebyli ani zdaleka tak neškodní, jak by se na první pohled mohli zdát. Konec konců o tom svědčila blondýnčina pouta a mužův proslov o tom, co by dvěma GUYS neraději provedl.
„Tohle místo je trošku jiné, než běžná společnost. Lidé se tu nebodají… Natož pak desetkrát a víc.“ Líně došla až k nim a nakonec se usadila do tureckého sedu tak, aby dobře viděla na všechny tři zúčastněné - přehodíc si všechny tři ocasy pěkně do klína, takže je začala nepřítomně hladit.

I když si to malá kočkovitá šelma neuvědomovala Calleusovi neunikla zvědavost a nadšení z toho kam vlastně jí vedl, ale naopak měl radost, že žena jako ona to umí ocenit a hlavně to že jí nenudí. To bylo důležité pro něj, aby se lady nenudila a zároveň se snažil, aby to v ní probudilo i jiné výrazy ve tváři. Tohle místo měl rád, i když jeho příběh už tak radostný nebyl, co o tomto místě ví jistě, že kdysi to bylo velké sídlo, které patřilo jejich druhu. Bývalo údajně velkolepé a rozmanité, že nemohla rovnat žádné stavbě. Uměl si představit kolik druhu tu asi muselo žít, přeci jen hodně rostlin nebylo odsud, ale pocházeli nejspíš z nějakých ostrovů. Jen ho mrzelo, že takové stopy minulosti začínali být skoro všude, díky válce lidem a draků a kdo ví jakých dalších menších válek, ještě království vedlo, ale to vědět nechtěl.
Neunikl mu její výraz ve tváři, který jasně značil, že přemýšlí nad tím, co by mu měla o sobě říct jak jí nabádal. Ale upřímně se nedivil, že ještě odpověď nedostal, jelikož tahle otázka byla dost široká proto se jí rozhodně práci usnadnit.“ Hmm co kdyby si začala tím, co se ti líbí na tom být kočkou lady. Myslím, že něco mi říká, že ta podstata odráží samotnou tebe.“ poví zcela beze studu. A tak nějak mu za roky začalo docházet, že zvířecí podoba hodně odráží to jaký lidé ve skutečnosti jsou a možná to byla pravda. Možná proto se vždy stranil společnosti vyšší vrstvy, kdy jen mohl. Ale naopak mu bylo blízké co bylo jeho, opatroval to vždy, jako třeba sídlo, které nevytvořil v něco, co by mělo chránit jeho milovanou rodinu, která nebyla už velká. Při jejích slovech mu cukl koutek úst a rukou si rozpaky projel husté černé vlasy.“ Když myslíte lady.“ Sice on takový názor neměl nebo spíš ho to nikdy nenapadlo, ale možná by to dávalo smysl, ale ta nenávist lidí také. Takže to nedokázal zhodnotit nezaujatě.
Neodolá a zeptá se jí.* Lady jestli jste zvědavá a ráda by jste místo prozkoumala jen do toho. Můžete to tu prozkoumat v podobě šelmy je tu bezpečno a klidně se rád k vám přidám je tu hezky a vypadáte, že skutečně moc ráda by jste to tu prozkoumala skrz na skrz.* poví lehce pobaveným tonem, jelikož mu připomínala dítě, které pustíte do cukrářství, ale chápal to. Sám byl čas od času zvědavý. A dnes si mohl dovolit být méně on, jelikož chtěl o ní vědět cokoliv ať už to bylo důležité nebo ne. Obvykle trval na tom, že je potřeba vědět jen co stojí za to, ale teď? Čert to vem.
„A těší mě, že by jste si vybrala zrovna mou pozvánku v tom případě s vám budu počítat, teď když znám veš jméno, tak už jsem si jist, že takový nezapomenutelný večer Vám musím pozornost, že ta akce je velice zvláštní, ale o tom to je upustit uzdu fantazie a předvést ty nejvíce zvláštní šaty. Minulý rok tam přišla jedna lady jako páv, neprošla dveřmi díky velkému ocasu.“ cukl mu koutek úst nad tím, kdy se musel tvářit neutrálně, jak se dívka vztekala a nepřiznala, že to jednoduše přehnala.

Nikdo nemohl říct, že se Bastien situaci pochopit nesnažil. Snažil se a na jeho míry docela dost. Ještě chvilku Desmondova slova poslouchal a přikyvoval, aby měl bělovlásek alespoň pocit, že přemýšlí nad různými alternativami řešení problému. To už taková pravda nebyla, neboť zelenovlásek měl už od začátku, co byl šoupnut do vedení, stejný nebo minimálně podobný postup při všech neplechách a prohřešcích jeho GUYS. A ne, nehodlal to vše překopávat kvůli jednomu incidentu s vílami. ,,Hele, netuším z jakých kruhů pocházíš, ale tady se moc na řešení problémů drastickou cestou nehraje. Tady se nacházíš mezi odhodlanými vesničany a bývalými vojáky.” Zavrtěl hlavou, ač si stále na rtech udržoval úsměv. ,,Jistě chápu, že hájíš zájmy své dámy, ale jak vidím, tak je v pořádku.” Projel si blondýnku pohledem. ,,Nebo snad jste zraněná? To by byla jiná pohádka.” Zeptal se pro jistotu, ale žena zavrtěla hlavou. ,,Nic mi není.” Potvrdila mu, načež jí věnoval možná co nejvlídnější úsměv. Na Dese už se bohužel tak moc nezubil. Jistě, udržoval si na rtech snad co nejpřívětivější výraz, ale přeci jenom, více respektu a vlídnosti prokazoval drobné víle, která se tolik nezajímala o to, aby navrhl drastičtější trest. Když ovšem muž, jenž se později představil jako Desmond, stále trval na tom, aby se z jejich strany dodržela spravedlnost. Bastien frustrovaně zaúpěl a myšlenkou, jak dlouhou dobu jak ještě stráví. Ve skutečnosti je mohl prostě jen někam šoupnout a vůbec se s nimi nepárat, ale stále měl nějaké zásady, no ne?

,,Jablko? Máte vskutku zvláštní chuťové buňky. Bohužel, nic takového na potkání nerozdáváme. Ale můžu to zapsat na seznam věcí, které bychom mohli při velké nudě udělat. Obávám se však, že sázení jabloní je příliš časově náročná aktivita. Vyžaduje čas, kterého máme všichni zoufale málo. Ne všichni z nás jsou dlouhověcí.” S těmi slovy se podíval na vílu a počastoval jí vědoucím úsměvem. Jakmile Desmond Bastienovi vytknul, že sekání dříví není reálný trest, zelenovlásek se nemohl ubránit upřímnému smíchu. Bylo opravdu dobře znát, že ti dva nepocházeli z tábora, jinak by jistě situaci viděli jinak. ,,Teď jste mě pobavil, Desmonde. Víte...Noci jsou velice chladné a nás je tu opravdu mnoho. Sekání dříví pro tábor je jak časově tak i fyzicky náročná aktivita a rozhodně to není žádné pokárání, ale máte pravdu, trest to také úplně není. Je to ovšem něco, co nám pomůže přežít další noc v teple zajistí nám dostatek dobrého upečeného jídla. Kdybych dal na vaše slova a nechal Horrina zbičovat či něco podobně odporného, akorát bych přišel o práce schopného muže a volné místo na ošetřovně. Takže je mi líto, ale nehodlám mrzačit mé muže jen kvůli vašemu pocitu.” Tentokrát si dvojici před sebou prohlížel s vážností vepsanou ve tváři. Stejně jako bělovlásek, i on začínal být více než mírně popuzený. Sice se snažil vyjít vstříc co možno nejvíce požadavkům, ale nehodlal nikoho mrzačit kvůli ublíženosti nějakého cizince. I proto se mu ulevilo, když bělovlásek pozvání zůstat v táboře dlouhodobě odmítl. Nedal na sobě však nic znát, stále hodlal přistupovat k těch dvěma s respektem, neboť i oni s ním jednali jako s člověkem a ne kusem hadru a to se v jeho světě cenilo. ,,Chápeme vás, Bastiene.” Promluvila najednou víla, která se většinu času držela v pozadí. ,,Ale zároveň nemohu připustit, aby se Horrin dostal z té neblahé situace pouze se sekáním dříví. Jistě chápete, že nemohu nechat plavat takovou urážku cti jak mé, tak i cti mého milovaného muže. Zvláště v tento den, který je pro nás velice důležitý. Proto požaduji, aby krom dříví Horrin také upekl jablečný koláč. Nebo vlastně cokoli s jablky. Zelenými. Protože díky té nemilé události, jste museli opustit náš předchozí jablečný zákusek, který jsem ani neměla možnost ochutnat. Jistě chápete mé pohnutky, že?” Víla se na něj culila jako sluníčko, očividně s vědomím, že měla vyhráno. A když nad tím Bastien zauvažoval, tak si řekl proč ne? Nejspíše vyhráno měla, alespoň mu to znělo fér. ,,Ať je tedy po vašem, Een.” Uchechtnul se, pokyvujíc hlavou.

Už si myslel, že se vše bude odehrávat v klidném duchu, ale vypadalo to, že se pletl. Bělovlásek si jeho slova totiž vzal vážněji než je Bastien myslel a začal mu tam vypravovat o dělání ceníků. To zelenovláska na moment zaskočilo, ale naštěstí se jako anděl z čistého nebe objevila tmavovlasá lištička, usazujíc se u nich. ,,Haru, neměla bys ještě chrnět?” Usmál se na již probuzenou dívku. ,,Ehm...Má okouzlující společnice má pravdu. Takže to u nás příliš nefunguje.” Omluvně se na Haru usmál, neboť jí do toho ani trošičku nechtěl zatahovat. Ale copak měl na výběr? Vždyť ona se do toho tvrdohlavě zatáhla sama! Když se ovšem objevila, Bastien se musel ujistit, že je o ní dobře postaráno a že je již v pořádku, což znamenalo ukončit ten incident co nejrychleji. ,,Nicméně, chtěl bych dodat, že to vy jste zranili jednoho z mých mužů, který prozatím zůstane na ošetřovně. Vy dva tu zůstanete, dokud se neukáže jak dopadne. Ať už jako moji hosté."

Zvědavost byla nepochybně jejím prostředním jménem. Milovala objevování nových míst, lidí i věcí. A pokud se jí snad naskytla příležitost si všechno pěkně zjistit, oťukat a prohlédnout… Bohové, v takovém případě byla doslova na vrcholu blaha. V tomhle měl Calleus pravdu, kočku v sobě zkrátka zapřít nemohla, protože se silně podepisovala na úplně všem, co Belläy učinila. Prakticky téměř doslovně zrcadlila její osobnost. Pokud tedy existovalo něco jako spirituální zvíře, zrovna ona ho nacházela v tom samém druhu, jaký se poutal k její druhé podobě. A vážně to milovala, protože by jí bohyně Äyanaii vážně nemohla dát lepší zvířecí polovinu, než byla ta kočičí.
I díky tomu byla pobídka ze strany Calleuse opravdu dobrou volbou, protože Belläy konečně věděla, na co přesněji se zaměřit. A vzhledem k tomu, že šlo o věc, co nebyla jen úzce spojená s ní jako takovou, ale především o jednu z nejbližších věcí v jejím světě celkově, rozhodně k tomu měla co říct! Ještě aby ne, ona vážně milovala svoji druhou podobu. Sice jí lidská tvář přinášela svoje výhody a rozhodně si na ni nemohla úplně stěžovat, ale kočka byla zkrátka kočka. Měla mnohé přednosti, o jakých se mohlo běžným lidem pouze nechat zdát. A někdy ani to ne… Spousta věcí totiž v případě tohohle zvířecího druhu zůstávala skrytá pod rouškou tajemství.

„To je dobrý nápad,“ přitakala souhlasně, než jí mírně zacukaly koutky pobavením. „Být kočkou je… Dar, řekla bych. Ať už díky zostřeným smyslům, úplně odlišnému náhledu na svět nebo mobilitě. Máme tolik možností, jakých se ostatním nedostává. Já jsem sice možná jen obyčejná a malá kočka, ale i přesto dokážu svojí druhou podobu využít na maximum - nic není lepší než pocit absolutní volnosti a svobody, když se přeměním a rozeběhnu se někam do lesů… Nebo když vylezu na jednu z výše postavených střech a můžu si užít nádherný výhled na noční město nořící se do tmy. Takové věci pro mě mají neskutečně veliký význam a jsem za to vážně neskonale vděčná. Nemohla bych si přát nic lepšího.“
Sice tohle mluvení shledávala poněkud zvláštním, ale… Nemohla popírat, jak moc uvolňující to bylo. Podobné věci by nikdy s kýmkoliv ze svých kruhů probrat nemohla - skončila by okamžitě odsouzená a v zatraceně nebezpečných potížích. Ale právě teď se nacházela stranou od kriticky pohlížející společnosti i jejího ostrého přístupu vůči nelidským bytostem, protože byla s Calleusem. A ten byl stejný jako ona, takže to chápal. To znamenalo hrozně moc… Doposud nepoznanou formu svobody i nových možností. A Belläy z toho měla vážně radost.
„Velice ráda bych tu otázku i otočila nazpět. Jaké to je, být velkou a mocnou šelmou? Jste sžitý se svojí zvířecí polovinou? Pokud je to příliš troufalý a osobní dotaz, tak po vás samozřejmě nebudu vyžadovat žádnou odpověď, ale… Musím se přiznat, že by mě to opravdu zajímalo.“ Nejspíš ji k tomu vedl už jenom fakt, že měli velice podobné kořeny. Oba dva se řadili ke kočkovitým šelmám, byť od té linie vedla značná hromada nejrůznějších odlišností. Rozhodně ale šlo o otázku, jaká by člověku mohla velice dobře prozradit něco o tom druhém, takže když poskytla svůj náhled na věc… Ráda by se dozvěděla i ten jeho, protože zvědavost v ní byla zkrátka silnější než cokoliv jiného.
„Jsem až tak průhledná?“ Rozesmála se tiše, protože nemělo absolutně žádný smysl popírat fakt, že ji Calleus bezpečně prohlédl. Měl pravdu, opravdu by si to tam velice ráda prošla - a v kočičí podobě byla podobná věc výrazně snazší, protože jí kočičí forma propůjčovala mnohem lepší předpoklady pro objevování, takže tu nabídku musela přinejmenším zvážit. Ačkoliv… Vlastně v tomhle ohledu byla rozhodnutá už od momentu, kdy její společník zmínil to, že bylo okolí bezpečné a klidně by se k ní i přidal. O jakémkoliv váhání tedy nemohla být řeč!
„Dobrá tedy… Hádám, že nevyužít vaši štědrou nabídku by bylo značně pošetilé, však?“ Dodala poněkud hravějším tónem, než po Calleusovi blýskla širokým a upřímným úsměvem. Dost se jí líbil i fakt, že by od něj dostala pozvánku na nějakou akci - a představa lady oblečené ve stylu páva, co se zasekla ve dveřích kvůli mohutnému okrasnému ocasu… Asi by se neměla smát, ale ta vize byla až příliš vtipná.
„Tak tedy zpět na všechny čtyři…“ Prohodila ještě, než se snesla k zemi a přeměnila se do svojí zvířecí podoby, zanechávajíc po sobě jen hromádku látky a boty. Když se zpoza svých šatů vynořila jako kočka, automaticky pohlédla na Calleuse v němém očekávání toho, zda se přemění také - než začala šmejdit okolo, aby ukojila svoji narůstající zvědavost.

Celá ta domluva byla jedna příšerná fraška. Ačkoliv choval vůči Bastienovi jistý respekt, nikam ho to nedostalo - ten totiž trval na svém, což se vzhledem k jeho postavení dalo pochopit, ale… Desmond to zkrátka vnímal a cítil jinak. Jeho vlastní chování se v tomhle ohledu dalo velice snadno označit za pěkně neslušné a krajně nemorální, což by ani nepopíral, kdyby na to někdo poukázal. Na druhou stranu, pocházel z rodiny, která si všechno vynucovala a kde se platilo krví, takže se nedalo úplně očekávat, že se spokojí jen s faktem, že jeden ze zmíněných mužů odejde přinejmenším se ztrátou oka. To sice působilo jako alespoň malá odplata, ale bělovlásek požadoval víc. Nemohl to jen tak nechat být.
V důsledku mu tedy bylo srdečně ukradené, z jakého typu lidí se tábor sestával: měl v hlavě docela jasnou představu nápravy a jeho ochota byť jen smlouvat byla docela zanedbatelná. Štěstí však bylo, že vůči Bastienovi necítil přímo zášť. Něco ho prozatím drželo pěkně zkrátka, takže se nevrhl ani po něm, ani po nikom poblíž. Což by samozřejmě udělal, kdyby nebyl podobně ukotvený. Násilí pro něj bylo jediné možné řešení pro spoustu věcí i problémů, měl to natolik vžité, že od té vize nemohl upustit.

„Je mi jedno, na co se tu hraje nebo ne,“ zavrtěl hlavou, než nakrčil ramena. Sice se nechtěl chovat jako úplný hajzl, ale copak to šlo? Jasně, Bree naštěstí zraněná nebyla, ale… Co kdyby byla? Opravdu by Bastien zakročil? Protože soudě z chování těch dvou to nevypadalo, že by měli nějak zvláště veliký respekt nejen vůči ženám, ale celkově oproti ostatním lidem.
„Nemají respekt, ani morálku. Pokud se nezakročí, všichni se budou chovat jako prasata - a pochopitelně jen v momentech, kdy budou dál od tábora, aby za to nedostali metaforický políček. To je něco, co chce takový zodpovědný vůdce podporovat?“ Pozvedl obočí ve snaze trošku klidněji vysvětlit svoje myšlenky, protože úplně krvežíznivý naštěstí nebyl. Šlo mu o pointu… A tu chtěl sice zamazat něčím drastickým, ano, ale to jen protože nedůvěřoval v mírnější řešení. Na to měl příliš bohaté a zatraceně negativní zkušenosti.

Na několik vteřin na zelenovláska tupě zíral, když začal mluvit o sázení jabloní. Dělal si legraci nebo…? Desmond ironii příliš nehověl, takže se v duchu urputně pokoušel zjistit, zda to bylo myšlené jako rýpnutí nazpět nebo jen nevinnou avšak podivně podanou dobrosrdečnou myšlenky.
„Chápu tu myšlenku. Ne všechno se dá ale řešit takhle snadno a mírně,“ namítl stejně vážně, jako k nim Bastien promlouval. Cenil si toho, s jakou perspektivou na celou situaci nahlížel, ale byl příliš zatvrzelý na to, aby se vzdal svojí touhy po nápravě. A to i navzdory faktu, že uvnitř… Tak nějak podvědomě cítil, že z něj promlouvá Theoranova výchova.
„Jaká je pointa celého tohohle tábora?“ Zeptal se nakonec, než si založil ruce na hrudi a opět pozvedl obočí. „Vůdcovství evidentně není tvoje slabá stránka, tak kde je jakýkoliv smysl pro čest? To, že někdo dokáže bojovat z něj nedělá zatracenýho rytíře.“ O tom se už stihl přesvědčit mnohokrát, především během svého pobytu ve Vargenu. Tam začínal úplně ode dna, musel si získat respekt tamních klanů… A to mu v důsledku dalo zatraceně cenné zkušenosti, ale zároveň to pokřivilo jeho vnímání světa, protože měl náhled dávno narušený díky Theoranovi.
Užuž se chystal namítat, že upečení nějakého dezertu s jablky (ačkoliv zelenými!) není ani zdaleka dostatečná náprava, ale když konečně otevřel pusu a obrátil se k Bree, zase ji naprázdno zavřel a všechny poznámky si ponechal čistě pro sebe. Nechtěl se s ní hádat… A pokud to ona viděla tak, že to bylo schůdné řešení jejich situace, pak to prostě respektoval. Konec konců, miloval ji mnohem víc, než toužil po krvi.

Zklamání z nedosažených cílů však vyrušil příchod prazvláštní mladé ženy, co už jen svými úvodními slovy působila… Podivně. Desmondovi chvíli trvalo, než si spojil jednu a jednu dohromady - původně ji odhadoval na trošku odlišnějšího jedince t’ealh, ale když si ji pořádně prohlédl a ucítil na sobě její oči, co zářily jako dva rozžhavené uhlíky v ohni, zarazil se. Byla démon.
To zjištění ho přimělo se pobaveně uchechtnout a na moment skrýt tvář do dlaní, protože si jednoduše nedokázal pomoct - Bastien i ona mluvili o soudržnosti a cti, ale přitom… Kolik lidí asi ta démonka zabila? Jistě i bezdůvodně. To bylo vážně k popukání.
„Ano, vážně? A jak přesně to tu funguje, když je součástí vašeho úžasného bratrstva i démon?“ Odvětil naprosto bez zaobalení, než se obrátil směrem k Haru a pokývl na ni, evidentně zvědavý na to, co sakra myslela tou výpomocí.
„Jak vypomoct? Půjdeš a uděláš to za nás? Cítím z tebe, co jsi zač.“

Musela se nepatrně pousmát na Bastiena, když se starostlivě optal na to, jestli by ještě neměla spát. Možná ano… Ale rozhodla se, že jejich problémová situace byla rozhodně lepší, než odpočinek. Spát mohla prakticky kdykoliv, denní doba se na ni nevztahovala - zato cítila, že by mohla přeci jen být alespoň trošku k užitku, protože byli oba dva nově příchozí zatraceně neoblomní. A vzhledem k tomu, že padla řeč o trestech, nápravě a možném násilí… Byla by blázen, kdyby se k nim nepřidala a nepokusila se nějak zasáhnout. Byla loajální vůči Kyballovi, což z nastalého problému činilo i její problém. Nehodlala ho v tom nechat samotného, když mohla přiložit ruku k dílu.
Pochopitelně ale očekávala, že její původ neprojde bez povšimnutí. Na tyhle poznámky byla zvyklá, ačkoliv v Nescoře se s nimi ještě nesetkala. Jak se to říkalo? Všechno se někdy muselo stát poprvé. V jejím případě bylo odhalení její identity nepříjemným prvenstvím, ale rozhodně zároveň ne něčím, co by ji přimělo teskně svěsit hlavu a stáhnout se do kouta. Naopak. Ona byla na svůj původ hrdá. A to jí nikdo, ani nějaký bělovlasý bojovník, nemohl vzít.

„To je v pořádku,“ pousmála se na Bastiena, věnujíc mu srdečný výraz na tváři. Desmond nejspíše nevěřil možnosti, že by snad mohla mít reálné emoce, ale v tomhle ohledu byl hrubě na omylu. Haru dokázala cítit, sice omezeně… Ale dokázala. A netoužila po zbytečném krveprolití, jak by se od někoho jejího druhu nejspíše dalo očekávat. Nebyla konec konců ten typ démona, co jednal bezdůvodně.
„Ano, jsem démon. Ale ne takový, za jakého mě máš…“ Zavrtěla hlavou nad Desmondovou otázkou. Úsměv jí přitom z obličeje nezmizel, byla vážně neskutečně klidná a vyrovnaná. Nic z toho, co se dělo, jí nepůsobilo úzkost - na to byla až příliš zvyklá na nejrůznější věci. A tohle byla jen jedna z mnoha věcí, jakými si měla během svého předlouhého života projít.
„Je to tak. Zdejší obyvatelé dodržují jistá pravidla a drží při sobě, neplatí tu stejná nařízení jako v armádě. Ani u jiných vůdců, jak jsi nejspíše zvyklý…“ Upřeně pohlédla bělovlasému muži do očí a naklonila hlavu na stranu, dávajíc mu nenápadně najevo, že dokáže vycítit mnohem víc, než kolik jim podával verbální formou. Do hlavy mu pochopitelně lézt nechtěla, ale když už si začal takhle vyskakovat, mnohem blíže se soustředila na jeho auru a to, co kolem sebe šířil. Nebyl zrovna nejlepší ve skrývání svých pohnutek, o tom žádná.
„Berte to prosím z pozitivnější stránky. Věřím, že ti dva neměli v úmyslu jakkoliv ublížit nebo způsobit nepříjemnosti - a jak už Bastien podotkl, jeden z nich je navíc zraněný. Pokud je pro vás cestou odškodnění krev za poskvrnění, pak jste už svého vyrovnání dosáhli. Nejsem žádný spirituálně založený člověk, ale myslím, že by nám všem prospělo, kdybychom se pokusili povznést nad křivdy z minulosti a… Jednoduše koexistovali.“
Popravdě řečeno měla trošku obavy kvůli tomu zraněnému muži. Desmond evidentně věděl, co dělal… Jaká byla asi jeho šance na to, že se z toho dostane a uzdraví se? Nejspíš měl docela z pekel štěstí, že to vůbec přežil. Někdo takový totiž jistě obvykle po svých útocích nezanechával přeživší. To dal docela jasně najevo při vyslovování nároků. Krev… To byla měna, jakou požadoval.
„Prosím, setrvejte tedy s námi. Uvidíme, jak to zranění dopadne… A do té doby, Desmonde - pokud potřebuješ způsob, jak ze sebe vybít nahromaděné emoce, můžeš využít mě. Evidentně jsi dost bojovný typ, takže bych ti mohla posloužit jako náhrada za ty dva nešťastníky. Vybiješ ze sebe frustraci, křivda bude napravena a já ti slibuji, že dám pozor, aby se ničeho podobného už nikdy nedopustili. Konec konců… Jsem žena. Pokud jejich vlastní morální kompas není dostatečně spolehlivý, ten můj ano.“

Ač se dostali již z bezprostředního ohrožování těmi dvěma paky, nemohla si nevšimnout jak společnost Bastiena a obecně tábora působila na Dese. Ovšem, nebylo hezké jak se k nim GUYS zachovali, proti tomu neměla ani popel, ale i tak....Bastien nevypadal jako podobně nemravný a oplzlý člověk a blondýnce se svým způsobem příčilo přidělávat mu potíže. Pokud opravdu celý ten tábor věděl, jistě měl problému dost. Být na jeho místě, jistě by z takového počtu lidí zešedivěla* Chápala pohledy ze strany obou mužů, ale přeci jenom se držela na straně svého milovaného bělovláska.

Pokoušela se Bastienovi naslouchat a svým způsobem mu důvěřovala, což bylo i na její poměry podivné. Ač většinou cizincům ani za mák nevěřila, zelenovlásek působil jako důvěryhodný člověk. Což by také nejspíše měl, když zastával tu pozici, kterou zastával. I tak si musela víla všechny ty lidi kolem sebe prohlížet se zmateným pohledem, zatímco se snažila udržet pozornost u rozmluvy. Ne, to místo ani trošičku nepřipomínalo většinou tvrdé podmínky jiných vojenských táborů, chyběla tam ta ostrá disciplína a poslušnost, alespoň to tak dle ní vypadalo. To jí ovšem ani za mák nevadilo, neboť ona sama dával přednost uvolněnější atmosféře, než kdyby jí někdo postavil do řady a ona by musela a stát nehybně jako kus prkna. Co to tedy bylo za místo? Blondýnka musela usoudit, že je přinejmenším nezvyklé.
Dál už se s rozjímáním nad městem nedostala, neboť i když si vážila Desovi starosti a považovala jí za nesmírně rozkošnou, rozřešení se zatím nikde nenacházelo a vypadalo to, že se ten spor bude motat kolem ještě hodně dlouho. V tu chvíli jí přišlo jako vynahrazení nějakého toho dezertu jako dobrý nápad. ,,Chápeme vás, Bastiene.” Pokusila se o co nejklidnější hlas, jelikož nechtěla popudit týpka, kterej na ně mohl poslat další desítky jiných načuřených týpků, že ano. ,,Ale zároveň nemohu připustit, aby se Horrin dostal z té neblahé situace pouze se sekáním dříví. Jistě chápete, že nemohu nechat plavat takovou urážku cti jak mé, tak i cti mého milovaného muže. Zvláště v tento den, který je pro nás velice důležitý. Proto požaduji, aby krom dříví Horrin také upekl jablečný koláč. Nebo vlastně cokoli s jablky. Zelenými. Protože díky té nemilé události, jste museli opustit náš předchozí jablečný zákusek, který jsem ani neměla možnost ochutnat. Jistě chápete mé pohnutky, že?” Zároveň věnovala omluvný úsměv svému milému, jelikož právě jeho jeho dezert nedokázala plně ochránit a on si ho tak nemohl sníst bez vyrušený. Za to byla lehce nadurděná i ona, ale jak už zmínila, nechtěla ještě přikládat do ohniska toho sporu.

Když se na scéně objevila ta neznámá tmavovláska, stejně jako Des na ní upřela hnědá očka. Víla nepochybovala o tom, že je cizinkou nebo nějakou extrémně vzácnou rasou, o které nikdy neslyšela. Vyzařovala z ní zvláštní energie a to nemluvila pouze o její magii. Její vzhled, chování i gesta působily jako kdyby dívka vyrůstala ve vskutku vysoké společnosti. Jenže co by žena vznešeného původu dělala na takovém místo jako byl Kybbalův tábor? Zvlášť, když to byla první žena, kterou tam spatřila. ,,Desi?” Špitla, když si bělovlásek založil tvář do dlaní. Bree v tu chvíli váhala, zda to brát spíše jako znak pobavení nebo zoufalství. ,,Nemyslím si, že je to démon. Alespoň ten, které máme tady. Její magie je jiná.” Zavrtěla hlavou, načež žena její slova potvrdila. ,,Líbí se mi myšlenka koexistování.” Zazubila se na tmavovlásku, než se už s poněkud vážnějším výrazem otočila na svého milovaného Dese. ,,Můžeme si promluvit, prosím? Osamotě. Myslím, že tentokrát o žádné prasácké “hrdiny” nestojím.” Špitla, než na rtech vykouzlila klidný úsměv.

*Jako Theoránek

Jak moc neodbytný někdo mohl být? Desmond mu začínal pořádně brnkat na nervy, v tu chvíli možná i stejnou mírou jako jeho sestra. A pokud mu někdo brnkal na nervy stejně jako jeho sestra, pak už nebezpečně překračoval tu hranu, kdy riskoval že by ho Bastien vynesl v zubech ven za hranici tábora a poslal ho do háje zelenýho. Měl sto chutí zaskřípat zuby a říct něco velice nelichotivého, ale nemohl. Přeci jen byl ve společnosti, kde se taktéž nacházely dvě dámy a klít před ženami se neslušelo. Nakonec děkoval všem bohům, že vyrůstal právě s Kyu a měl tedy potřebný trénink k tomu vyřešit co nejvíce v klidu. Ale kdo by u všech bohů vyjednával s vážnou tváří o tom, že má jako velitel masakrovat své muže? Už jen to znělo absolutně šíleně a to že byl na bláznivé věci zvyklý. Neocenil ani to, že se mu druhý muž nažil hrát na city. Být tak o deset let mladší, věnoval by mu Bastien velice otrávený pohled, ale to se na někoho jeho postavení ani trochu nehodilo, však? ,,Myslím, že jsem vám to vysvětlil dost jasně. Všechny karty leží na straně Guys. Vicott zraněný je, ta víla není. A má důvěra je velice křehká věc. Mohl bych také předpokládat, že mi lžete, už jen protože žádného jiného svědka nemáte. Jistě, vaše situace je nešťastná, ale nehodlám mrzačit své muže jako neposlušná zvířata. Rozumíme si?” Překřížil si ruce na hrudi, pozorujíc je mírně zamračeným pohledem. Mohl ke svému vysvětlení taky dodat, že to oni dva vkročili na jeho území a dle slušnosti by měli dát na jeho pravidla, ale to by bylo naprosto zbytečné. Akorát by to ty dva popudilo a z toho by on žádné pozitivní dojmy neměl.
,,Pointa? Na jednu stranu se to může zdát složité, ale jak už zmínila má společnice, tohle není přímo vojenský tábor. Ne tak docela. A pravidla se tu liší, nikdo si tu na přísnou kázeň nepotrpí a já už vůbec ne. A ti muži všude kolem nejsou vojáci. I když se tu taky nějací najdou.” Na moment se odmlčel, aby dal dvojici čas na případné otázky či vstřebání toho faktu. Kdo ví, pro někoho to nemuselo být tak samozřejmé jak se mohlo zdát třeba i jemu. ,,Tohle místo je útočištěm pro všechny muže, kteří ztratili svoje zázemí, touží po větší svobodě nebo jen hledají komunitu kam zapadnout. Pro případ Vicott byl kovářem, než se dostal sem. Spolu se svým synem, Ronaldem. Společně jsou opravdu nápomocná dvojice.” Sám pro sebe se musel pousmát. ,,Samozřejmě, kromě toho že tu spolu existujeme také máme nějaké povinnosti, ale tím vás zatěžovat nehodlám. Ptali jste se jen na pointu.”

Než se stihl Desmond rozpovídat víc o Haru a jejím původu, Bastien jim do toho skočil. Dobře, pokud by to chtěl brát z té ušlechtilé stránky, dalo by se říct, že jen odpovídal na otázku, která se předtím ztratila v davu. ,,Haru je mým váženým hostem a dobrou přítelkyní. To jist chápeš, Desmonde. I ona je zbloudilá duše a není jediný důvod, aby zde nebyla. A ne, nikdo si na nikom tímto způsobem vztek vylévat nebude. Na to zapomeň, Haru.” Tu větu raději utnul už v tom bodu, ovšem jeho výraz mluvil sám za sebe. Kdyby na jeho liščí společnici vztáhnul ruku, stalo by se mu něco mnohem horšího než jen nešťastná jehlice v oku. ,,Osamotě? Jste si jistá, že vám můžu důvěřovat?” Otočil se na vílu a pokusil se i o přátelský úsměv, aby jí nevyplašil. Přeci jen úplně netušil jak se v její společnosti chovat, s vílami do kontaktu příliš nepřicházel. ,,Musíte mi slíbit, že se vrátíte a nepůjdete dál, než tak sto metrů od hranice tábora, jasné?” Na to mu víla zdvořilý úsměv oplatila. ,,Jasné.”

Očekával přístojný trest, jelikož se zmíněný provinilí dopustili něčeho zatraceně odporného. Ve světle těch událostí byl dokonce připravený se klidně nejen hádat, ale třeba přijít i k poněkud ráznějším formám řešení… Jenže to by po jeho boku nesměla být jeho milovaná víla. Vedle ní se opravdu snažil krotit nejen co se vlastního chování a přístupu týkalo, ale zároveň i ve svých niterních nutkáních. Právě ta ho neustále sváděla a dorážela k tomu, aby byl agresivnější a stál si za svým. Aby převzal celou situaci pěkně do svých rukou a stejně jako předtím u matčina domku udělal něco dostatečně pevného, co by mohlo vyrovnat tlak nashromážděný kdesi v jeho jádru. Věděl, že to bylo špatně. Hrozně moc špatně a zle. Neměl by vnímat násilí jako potenciální cestu, natož pak způsob řešení nejrůznějších sporů, ale copak měl na výběr? Byl takhle vychovaný. Neexistovala možnost, aby člověk trávil dlouhá léta po boku Theorana a musel snášet veškerá jeho svinstva i tlak, aniž by to na něm nezanechalo zatraceně temnou a tíživou stopu.
I díky tomu měl Desmond opravdu hodně co dělat, aby mu během následujících pár minut kompletně neujely nervy a on nezačal běsnit. Chtěl to udělat, vážně hrozně moc. Vzít ty dva trouby a pěkně je zbít do bezvědomí, přinejmenším. Bree měla ale podle všeho úplně jiný nápad na řešení, takže ji nechal mluvit a v tichosti naslouchal, než se nepatrně zakřenil. Koláč se zelenými jablky. Ta holka vážně věděla, jak na něj… Jeden z mnoha důvodů, proč ji tolik miloval a obdivoval. Konec konců, nemohl její obrat nechat bez patřičného ocenění. Blonďaté víle se totiž podařilo najít schůdnou cestu pro obě strany a jeho hněv nakonec přeci jen začal postupně odeznívat, takže se konečně uklidnil.

„Dobrá tedy,“ nakrčil ramena a upřel pohled na Bastiena v nepřímém smířlivém gestu. „Nebudu se hádat. Souhlasím s návrhem, co předložila moje milovaná žena, koláč se zelenými jablky bude stačit. Jenom doufám, že ho nespálí.“ V takovém případě by se asi musel plácnout přes obě ruce, někde sehnat zástěru a jít ho upéct znovu, jen aby tu katastrofu napravil. Samozřejmě mu vaření ani pečení moc neříkalo, ale zrovna v tomhle ohledu byl ochotný se do toho pustit s plnou vervou i za cenu toho, že by ten zpropadený koláč musel sám připravovat na několik pokusů.
„Být vámi, dám si ale pozor. Mám takový neblahý pocit, že se blíží pěkně krušné časy pro nás všechny.“ Povzdychl si tiše, jelikož to byla absolutní pravda. Kdyby je objevila královská armáda, jistě by se je pokusili naverbovat. A v případě nesouhlasu by to nemuselo dopadnout dobře… Stejně jako z opačné strany by je mohli draci vidět jako extrémní hrozbu, takže bělovlásek cítil nutkavou potřebu Bastiena varovat, ačkoliv předem napůl očekával, že si toho nebezpečí byl vědom. Tábor se naštěstí nacházel na relativně dobrém místě, takže nebyli kompletně na ráně. Dobře pro ně.

Přítomnost té liščí démonky mu rozhodně nečinila žádné potěšení, ale nevystartoval po ní, jak mu kázala přirozenost. Musel s Bree souhlasit v tom, že měla opravdu hodně odlišnou magii od démonů, na jaké by člověk v Nescoře mohl narazit. To ale ani v nejmenším neznamenalo, že by si na ni neměli dávat pozor. Stále byla zatraceně nebezpečná a on ji nehodlal podceňovat.
„Pochopím, jestli nejsi ochotný vložit důvěru v někoho jako jsem já… Ale Bree rozhodně věřit můžeš.“ Konstatoval s nepatrným úsměvem na rtech, než se obrátil směrem ke svojí milované, aby odsouhlasil její návrh a zároveň i Bastienovi podal vyžadovaný slib ohledně nevzdalování se od tábora. S tím problém neměl, konec konců moc dobře chápal to, jak to myslel. Kdyby se snad nacházel na jeho místě, udělal by úplně to samé… Nemluvě o tom, že nešlo ani v nejmenším pochybovat o tom, že i kdyby se o to pokusili, dokázal by je najít. Sám nebo za pomocí té démonky, bylo to úplně jedno. Jestli mu záleželo na tom, aby neodcházeli, Desmond nepochyboval o jeho schopnosti si to raději pěkně pojistit, kdyby náhodou.
„Dobře, nevidím do vašich vazeb,“ odvětil ještě, aby se vrátil k načaté konverzaci ohledně Haru. „Rozhodně je to ale hodně zvláštní člen komunity… Nikdy jsem nepotkal nikoho, z koho by sálala podobná magie. Je hodně odlišná, těžko se definuje. Ale Bree má pravdu, že se nepodobá démonům jako takovým. Co přesně jsi zač?“ Nechtěl působit jako absolutně nevychovaný hlupák, ale ta otázka mu ze rtů splynula podstatně rychleji, než ji stihl přeformovat v něco trošku slušnějšího. Samozřejmě se nezeptal nijak agresivně, kypěla z něj čirá zvědavost. I přesto se ale trošku obával toho, aby si to z jeho strany Bastien nevzal jako drzost… I proto se nakonec stáhl a nasadil trošku omluvný výraz.
„Nemyslím to zle, pokud to tak vyznělo. Jen… Člověk podobná setkání zažívá sotva jednou za život.“ Po vysvětlení svých myšlenek se vrátil pohledem směrem k Bree, aby jí dal najevo to, že se mohou tedy odebrat někam stranou, aby si v klidu promluvili. Ani jemu se nechtělo nic řešit s tím, kolik dalších lidí (navíc ještě ke všemu dost možná pěkně pochybných) se mohlo pohybovat kolem, takže podobnou změnu prostředí musel vskutku uvítat.

Vážený host a dobrá přítelkyně… To bylo vskutku vysoké postavení na zbloudilou duši, co se namanula do bohatě rozvinuté společnosti. Skutečně ji takhle Bastien vnímal? Z toho, jak o ní mluvil to znělo, jako kdyby byla doopravdy významná. Důležitá. Našla nakonec přeci jenom svoje místo v tom novém, roztodivném světě?
Ačkoliv byla částečně otupělá divokým ohněm dřímajícím ve svém nitru, ozval se v ní drobný náznak naděje. Vděčnosti. Stále si ještě nemohla být kompletně jistá tím, zda si celou situaci nevysvětlila špatným způsobem a nepřikládala oněm slovům větší význam, než jaký její nový společník zamýšlel, když mu splývala ze rtů, ale byl to vskutku slibný začátek. Necítila se díky tomu až tak ztraceně a bezvýznamně. Dodalo jí to sílu, kterou od svého probuzení zkřehle vyhledávala.

„Cením si tvých slov,“ pronesla tichým, avšak značně vlídným hlasem. Pohlédla přitom směrem k Bastienovi a mírně naklonila hlavu na stranu, takže jí do tváře spadl pramen uhlově černých vlasů, stíníc její ohněm rozzářené oči. Magie v jejím srdci se probouzela, reagovala na to, co Haru cítila. A právě v tu chvíli… Cítila klid. Nezměrný, vlahý a příjemný klid. Skoro jako kdyby dosáhla rovnováhy a alespoň na maličký moment zdolala ten zuřící chaos uvnitř sebe samé, co ji jindy sžíral zaživa.
„Byla to přátelská nabídka, nemohl by mi ublížit… Ale respektuji tvoje rozhodnutí.“ Nedokázala si představit, že by z té potyčky snad měla odejít s nějakým ošklivým zraněním, ale zároveň si byla vědoma potenciálního nebezpečí. Její úmysly byly velice prosté: pokoušela se trošku urovnat to napětí, co panovalo mezi oběma stranami. Samozřejmě na to měla dosti zkreslený náhled, takže její návrh v důsledku vyzněl poněkud odlišně, než jej původně zamýšlela ve svojí hlavě, ale… Úmysly byly jen dobré. Netrpěla žádnou utkvělou potřebou zraňovat sebe samu, jen chtěla poskytnout možnost ventilování pro evidentně zkroušeného jedince, co by jinak mohl provést něco špatného jinde. Odlišné osobě, co by se mohla ocitnout ve značně neférovém souboji.
„Ach, nepřekvapuje mě to. Pocházím zdaleka,“ pokývla hlavou k Desmondovi, než na rtech zformovala kradmý úsměv a nepatrně zahýbala ušima. „Můj druh si říká kitsune, což by se ve vaší řeči dalo volně přeložit jako liščí duch, potažmo démon. Vskutku jsem bytost, co má mnohé společné s démony - na rozdíl od nich ale nejsem poutaná stranami, ani božstvy. Sloužím těm, co si o to požádají a dokáží udržet vzájemné pouto. Ani v nejmenším není mým úmyslem bezdůvodně škodit a ubližovat druhým, pokud narážíš na tohle, Desmonde. Jsem prostě jen… Nespoutaná duše.“ Rozhodně shledávala zvláštním to, že se někdo tolik zajímal o její původ. Ve svojí domovině podobné věci vysvětlovat nemusela, tamní obyvatelé byli s jejím druhem obeznámení. Ale v Nescoře… Existovala vůbec byť jenom maličká šance, že by snad narazila na někoho sobě podobného? Nejspíše ne. A pokud ano, měla by se té chvíle obávat, protože by jí přinesla značné nebezpečí.
Po zodpovězení položené otázky víle a jejímu společníkovi jen pokynula hlavou na znamení toho, že si ta slova nevzala nikterak zle a vyprovodila je pohledem. Sotva jí zmizeli z dohledu, automaticky přesunula svoji pozornost směrem k Bastienovi, na kterého se široce pousmála.
„Nemusíš se obávat, nezmizí. Kdyby se o to pokusili, vycítila bych to,“ konstatovala tiše, pokoušejíc se tak svého nového přítele trošku upokojit. „A… Díky. Nejsem zvyklá na to, že se mě někdo zastává, ale… Opravdu si toho vážím. Jednáš se mnou jako kdybych byla… Člověk. Ne démon. To je neskutečně milé.“

Milovala ho. Milovala každičký kousek jeho vlahé duše a důkazu jeho existence. Nacházeli se v poměrně prekérní situaci. Musela jim hlídat záda - nemohla se zbavit toho pocitu, že se každou chvíli vyřítí z temnoty něco zlého či někdo ještě horší, než se v jejím okolí běžně pohyboval. A to měla dost smůlu na náhodná setkání. Přesto Bree děkovala osudu a všemožným bohům, že v té situaci uvízla právě s ním. Už jen jeho lehce rozčepýřené světlé vlasy a laskavý pohled s jeho vlídnými slovy stačily na to, aby se cítila v jeho společnosti v naprostém bezpečí. Nikdy vůči nikomu necítila takovou lásku a oddanost. Musela je ochránit, protože věděla, že to nikdo jiný neudělá.

Jenže stejně jako většinou se z toho největšího nebezpečí společnými silami dostali. Nikdo už nevypadal, že by chtěl příslušníka druhé strany stáhnout z kůže a to blondýnka považovala za úspěch. Sice neměli úplně vyhráno, Bastien je stále nechtěl nechat tak docela jít svou vlastní cestou, ale to víla taky měla v plánu zařídit. Všechno ale mělo své pořadí a nic se nesmělo uspěchat. Brát si cíle po malých krůčkách znělo lépe, než kdyby to Breena přehnala a omylem sežehla celý tábor. Sice netušila, zda by něčeho takového vůbec byla schopná. Když o tom tak přemýšlela, vlastně si jen matně vzpomínala, kdy naposledy zkusila vypustit svou magii ve větší míře.

,,Jestli si dovolí ten koláč naschvál spálit, tak jim ukážu s jakou hořící vášní se takový koláč dělá.” Pokývla na svého bělovláska a nezapomněla k tomu přidat i mírně rozverný úsměv. Díky částečnému východisku z jejich situace byla v opravdu dobré náladě! Takže i s tím pro jistotu usoudila, že žádná práce s ohněm uprostřed lesa se konat nebude. Co se toho koláče a jeho spalování týkalo, pravděpodobně by stačil jediný pohled na zděšeného Dese nad katastrofálním výsledkem (V té době jsi už museli být všichni vědomi, že její manžel je ohledně jablíček nekompromisní!) a kdokoli by ten úkol pokazil, šel by ho okamžitě předělat.

Když přišla řeč na důvěru, víla se téměř okamžitě ozvala. ,,Mému muži můžete věřit také. Ručím za něj svým životem.” Dodala pro jistotu. Kdyby se někdo odvážil pochybovat o jejich slovech. Vypadalo to, že měl zelenovlásek víc rozumu a vychování, aby je pustil si na chvíli popovídat. Takže ještě jako slušně vychovaná žena počkala až si ti tři dopovídají, než vzala Dese za ruku a společně s ním se odebrala za ohniště, trochu více do lesa. I když nehodlala vést žádné extrémně tajný rozhovor, přeci jen byla raději bez společnosti. Alespoň na tu chviličku. ,,Desi...” Jemně svého muže oslovila, aby i upoutala jeho pozornost, pokud snad létala někde jinde. ,,Myslím, že teď bude nejmoudřejší přečkat noc tady. Vím, že naše minulá přespávačka na mnou stanoveném místě nedopadla...úplně podle představ, ale nemyslím si, že nám Bastien a jeho tlupa chtějí ublížit. Kdyby tomu tak bylo, měli k tomu možností dost. Ale! Neodtáhla jsem si tě jen proto, abych si sdělila svůj názor na tohle místo.” Roztáhla rty do spokojeného úsměvu a v očkách jí nadšeně zajiskřilo. ,,Chtěla jsem ti také připomenout jak moc mi na tobě záleží a že zbožňuju každou minutu strávenou po tvém boku. Takže...Až se tam vrátíme, tak jim vytřeme zrak! Dnešek bychom si měli užít, drahý. A já už nehodlám promarnit ani minutu.”

Výborně, takže se situace nakonec nějak uklidnila. Ačkoli k tomu byl odmalička veden a učen, moc dobrý diplomat z něj opravdu nebyl. Neuměl jednat s lidmi, ne v tom vážném smyslu a ne mimo bojiště. Natož aby měl někde několik hodin sedět na prdeli a snažit se ostatní týpky sedící na prdeli přesvědčit o něčem v jeho prospěch. Ne, to vážně nedokázal. Bohužel to nesvedla ni jeho sestra, takže to vypadlo že v tomhle byla zelenovlasá dvojčata naprosto ztracená. Bastien rázně zacukal hlavou. Ne snad aby vyjádřil nesouhlas nad jednáním víly a jejího společníka. Nýbrž aby zahnal myšlenky na svou sestru, která se teď jako neřízená střela řítila bohové vědí kam. Ekkyu se vrátí, slíbila mu to. A kdyby to nedodržela, byl by pěkně nasratý. Ne na ni. Ale na kohokoli, kdo by mu jeho malou sestřičku vzal. Kdyby k něčemu takovému došlo, toho dotyčného by našel. Hnal by ho klidně na druhý konec světa.
Ne. Další zavrtění hlavou. Musel se soustředit na problém, který měli před sebou – na dva cizince, kteří se dožadovali spravedlivého rozsudku. Jenže v každých očích znamenal spravedlivý rozsudek něco jiného a tak nemohl jen mávnout rukou a vše jim odsouhlasil. Jeho hlavní povinností bylo bránit svou tlupu GUYS. Všechno ostatní šlo až na druhé místo.

,,Ani trochu nepochybuji o tvé schopnosti sebeobrany, Haru. Ale muž, který si vybíjí svůj vztek na dámě není nic než obyčejný zbabělec. Není na tom nic přátelského. Nikdo se ti ani nepokusí ublížit, ne pod mým dohledem.” Hodil po tmavovlásce po svém boku přísný pohled. Pokud chtěla nějaké potencionální potyčky vyvolávat, tak ať si to dělá někde jinde. Ne v jeho táboře a ne pod jeho dohledem. Svoje slova myslel naprosto upřímně, Haru pro něj představovala váženého hosta a měla právo zůstat v táboře jak dlouho se jí zlíbí. Ale výměnou za to se musela smířit s tím, že Bastien je ohledně obyvatel jeho tábora lehce majetnický.
Na to taky navazovala jeho další akce, protože ačkoli další rozhovor spolu vedli spíše Haru a Desmond, zelenovlásek si nemohl odpustit sem tak nějakou tu poznámku. Známe to, majetnickost. ,,Chápu tvojí zvědavost, Desmonde. Ovšem, pokus se mé společnice tázat trochu okázalejším způsobem.” Musel mu vyčíst i přesto, že poté Des dodal že to nijak zle nemyslel.

S ostražitými pohledy přestal až v tu dobu, kdy blondýnka i její společník odběhli někam do lesa. Pár momentů vyčkal, než se otočil na tmavovlásku, věnujíc jí celou svojí pozornost. ,,Kdyby se o to pokusili, moc daleko se nedostanou.” Dodal k jejím slovům s mírným uculením. ,,Haru, je mi jedno jaký je tvůj původ. Teď jsi součástí tlupy nechvalně proslulého a okouzlujícího Kybbíka. A pokud by se chtěl někdo více než trošku navážet do tvého původu, asi ho trošku pevněji přivážu ke kmenu nejbližšího stromu a donutím ho ho celý rozsekat na polínka.” Věnoval své společnici jeden ze svých sebejistých úsměvů, než se jeho tvář opět mírně zachmuřila. ,,Haru...Víš, že pokud se Vicottovo oko nevyléčí, budu ty dva muset potrestat, že?” Tak nějak vzadu své dokonalé duše zalitoval, že ve svých řadách nemají někoho z Crawfordů. Přesto jen tiše doufal, že bude jeho bratr ve zbroji v pořádku. Nejen pro něj, ale i pro ten zamilovaný pár v lese.

Zamýšlela se pokusit o krok, co by snad mohl krapet uvolnit tu extrémně napjatou atmosféru mezi oběma stranami… Ani v nejmenším nebylo jejím záměrem evokovat dojem neposlušnosti nebo jakéhokoliv nevhodného chování, právě naopak. Když ale vyslechla Bastienovu reakci a spatřila ten pohled, musela se v duchu spěšně profackovat: tohle totiž opravdu nechtěla. Působit mu jakoukoliv formu trablí, cokoliv. Naopak! Vskutku pro ni hodně znamenalo to, jakým způsobem se jí zastal a bránil ji. Zahřálo ji to u srdce, dalo by se říct. A to nejmenší co mohla udělat na oplátku bylo to, že nepodlehne nutkáním pouštět se do věcí, co byly v rámci chodu tábora i jeho obyvatel zakázáno.

„Bastiene… Omlouvám se,“ špitla tiše, než mírně sklopila řasy a hluboce vydechla. Upřela na něj přitom vskutku provinilý pohled, snažíc se dát najevo to, že svým jednáním opravdu netoužila působit problémy nebo podrývat jeho autoritu. Právě naopak, snažila se pomoct. Dosti krkolomně, ale… To se nejspíše dalo trošku očekávat, jelikož neměla s tím novým světem téměř žádné zkušenosti. Neznala tamní lidi, jejich zákony ani obvyklé jednání. Ještě pořád se toho musela hrozně moc naučit a poznat, než se mohla pustit do klidné koexistence bez obav z jakýchkoliv nešťastných přešlapů, přesně jako byl tenhle.
„Vážím si tvojí pomoci i tebe. Slibuju, že se to nebude opakovat.“ Neměla ale sebemenší tušení, že jeho následující slova jí v hlavě učiní hotovou paseku. On ji bránil… Doopravdy hrozně moc. Záleželo mu na ní, nějakým způsobem. A to bylo… Strašně veliké gesto, jaké onu liščí dívku téměř dohnalo k slzám. Byla šťastná, vděčná. A dokonce i navzdory faktu, že se dostala zatraceně daleko od svojí domoviny, začínala mít pocit, že nebyla kompletně ztracená. Nacházela se na cestě, co jí dodávala naději, že najde nový domov. Žádná nekonečná samota a zatracení, existovali lidé a věci, co ji držely opravdu pěkně vysoko nad vodou.
„Obávám se, že nenacházím slov… Chci, abys věděl, že to pro mě hrozně moc znamená. To, jakým způsobem ke mě přistupuješ… Ani lidé v mojí vlastní domovině by se nechovali takhle. Děkuji ti, Bastiene. Z celého srdce.“ Usmívala se, široce a opravdu s nefalšovaným štěstím. Hrozně ráda by mu dala něco, čím by mu to všechno vynahradila, ale… Netušila, jak na to. Po čem by asi tak mohl její nový přítel toužit? Přinejmenším mu mohla slíbit svoji nehynoucí oddanost a pomoc s čímkoliv, co by asi mohl potřebovat.
„Uvidíme, co se s tím bude moct dělat… Smím se na něj později zajít podívat? Možná bych dokázala pomoct.“ Navrhla opatrně, než se na Bastiena povzbudivě pousmála ve snaze trošku nadlehčit situaci. Přeci jenom byla docela zkušená v poli magie, třeba existoval způsob, jak jeho zranění umírnit a ideálně i vyléčit.

Bojoval s nutkáním zavrtět hlavou v nesouhlasu a říct jí, ať se neomlouvá. Nikdo mu nemusel dokazovat, že tmavovlásčiny úmysly byly čisté. Chtěla mu pomoct, jen si vybrala dost nešťastný způsob. Ovšem Desmond nevypadal jako někdo, kdo by si vybíjel vztek na ženě, takže alespoň to zelenovláska v jisté míře uklidnilo. Kdyby se k něčemu takovému někdo uchýlil, byl by to od něj velice bláhový krok. Sice nechtěl podceňovat jeho schopnosti, ale čelil by obrovské přesile. Navíc se mu v táboře motalo i pár mágů, včetně něj samotného, ačkoli svou magii využíval pouze zřídka. Bělovlásek sice cestoval s vílou, jejichž magie byla pověstná, ale Bastien ani ji nedokázal vidět jako hrozbu. Zatím měl pocit, že má situaci pevně pod kontrolou. To se počítalo jako dobré znamení, no ne?

Ovšem i když by se situace nehorázně zvrtla, nikdy by nedopustil, aby Haru podstoupila tak riskantní krok. I přes její ušlechtilé záměry. Na její omluvu jen pokývl hlavou. Nejspíše to od něj mohlo působit poněkud chladně, jenže neměl příliš na výběr. Jeho bratři jej sledovali, musel jim jít příkladem. A kdyby začal lištičku chlácholit a utěšovat s tím, že není za co se omlouvat, pravděpodobně by celá ta schůzka mohla vypadat jako nějaká podivná...Bastien vlastně ani netušil co si měl myslet, takže usoudil že to bude lepší nechat být. ,,Nic se nestalo, Haru.” Dovolil si ovšem tmavovlásku počastovat mírným úsměvem. ,,Já vím. Ale opravdu mi nemusíš děkovat. Máme dohodu a ty jsi svou část splnila. Byl bych nečestným mužem, kdybych ti neposkytl přístřeší.”
Její následující slova ho donutila chvilku zamrznout na místě a párkrát zmateně zamrkat. Byl zatraceně překvapený. Vždyť nic tak ušlechtilého neřekl, no ne? ,,Vypadá to že tvůj druh je opravdu vděčným. Možná až příliš.” Nemohl se ubránit mírnému zacukání koutků. Bylo to sladké. Haru byla sladká. ,,Přistupuji k tobě tak jako kdokoli jiný po daném slibu, Haru.” Na tom se přeci domluvili, no ne? Haru mu přivedla jeho sestru a on jí na oplátku měl chránit a dát jí přístřeší. ,,Mimochodem, sluší ti to, když se usmíváš.” Dodal ještě tiše, aby ho pro jistotu nikdo neslyšel. Nikomu to přece nemohlo slušet více než jemu, však?

,,Jsi si jistá, že bys to zvládla? Nechci pochybovat o tvé výdrži, ale podle všeho je to dost nepěkné zranění. Nic na co by se měla dívat dáma jako ty. Vlastně...Nic na co by se měl dívat kdokoli. Ovšem, pokud je to tvé přání, bránit ti nebudu.” Vysvětlil ve stručnosti. ,,Až tu skončíme, mohl bych se ti jít podívat na tvůj stan. Ať máš nějaké soukromí a nemusíš mít za zády pořád mě. Jsem si jistý, že příšerně chrápu. Hold ani já nejsem dokonalý. Někdy.”

Změna uchycená ve větru byla příliš citelná na to, aby ji zvídavá liška nezachytila. Nehledě na fakt, že oproti běžným smrtelníkům postrádala část pestré škály emocí, stále je dokázala relativně bezpečně rozeznávat u druhých - a i díky tomu velice rychle obrátila, jelikož pochopila, že učinila krok špatným směrem. Pokud chtěla Bastienovi pomoci a nadále v tom i pokračovat, musela nejdříve proniknout do jeho světa. Byť jen částečně, potřebovala mnohem více než jen nasát přetrvávající atmosféru v táboře… Prakticky se nacházela v situaci, kdy byla jako dítě. Uvržená do kompletně neznámého světa, plného nových vjemů a nebezpečenství.
S tím si naštěstí dokázala levou zadní poradit. Unikaly jí však detaily, díky nímž by byla schopná spolehlivě odhadovat budoucí pohyby svého okolí, aby i ona sama byla schopná udržet krok a neztrácet se. Dobrá vůle byla jistě drobností, jež by se měla ocenit, ale ne za cenu toho, že musela nutně padnout na neúrodnou půdu.
I díky tomu se Haru rozhodla před jakýmkoliv větším plánováním řádně rozkoukat, aby se do budoucna nedopustila stejné chyby jako před chvílí. Věděla moc dobře, že byl její nový spojenec a přítel velice důležitý. Nesměla riskovat, že díky svojí neuváženosti vrhne špatné světlo či přímo stín na jeho vůdčí figuru, nesl totiž na svých bedrech až příliš tíživý úděl a mnoho zodpovědnosti. A ona rozhodně nehodlala být novou přítěží.

„Pocházím z velice odlišného světa, Bastiene,“ pronesla velice klidným, vyrovnaným hlasem. Jistě… Někomu by její počínání mohlo připadat jako zvláštně silné, ne-li snad rovnou přemrštěné. Nemusela mu projevovat svůj vděk až tak často a moc. Na druhou stranu, část toho pramenila nejen z jejího vychování a původu jako takového, ale především byla ovlivněná jejími zkušenostmi z minulosti. To, co si prožila, ji změnilo. Přišla o notnou část svojí vlastní nevinnosti - a když společně s tou proklatou lodí dosáhla břehů onoho neznámého kontinentu, ani nedoufala, že by snad kdy byla znovu schopná důvěřovat ostatním. A přesto…
Vlastně netušila, co přesně ji k onomu mladíkovi tolik táhlo. Nepociťovala vůči němu přitažlivost ani nic podobného, ačkoliv ji z toho ironicky nařkl (a doposud z toho byla zmatená, podle všeho vtipkoval?) ale nemohla popírat to, že je vázalo jisté pouto. Alespoň z její strany, tedy. Nebrala jejich vztah jako čistě obchodní - to spojenectví mělo pro zatoulanou kitsune mnohem větší význam. Ctila jej, stejně jako Bastiena samotného. A nejspíš díky tomu byla schopná překročit svůj vlastní stín a odložit hořkost minulosti stranou, aby ji neovlivňovala.
„Nazvala bych to spíše… Vděčností znásobenou okolnostmi. Vím, jak krutý dokáží svět a jeho obyvatelé být. O to víc si cením toho, když se mnou někdo jedná přesně tak, jak sám říkáš - čestně.“ Taková byla konec konců pravda. Vděk, jež k němu chovala nebyl přeci jenom neopodstatněný a prázdný, spíše naopak. Na druhou stranu… Dokud nepadlo slovo na detaily, Haru je rozhodně sama od sebe sdělovat nehodlala.
„Ach. Díky,“ pousmála se na Kyballa nepatrně, našpicujíc uši. „Nápodobně.“

Vážila si toho drobného komplimentu, který jí Bastien složil. Pochopitelně jej brala s rezervou a spíše jako vtip, ale i přesto to bylo hezké - podobné drobnosti jí vypomáhaly se nepatrně uvolnit a setřást z ramen pozůstatky přirozeného napětí, co šponovalo veškeré její smysly. Chvílemi se jí vracely záblesky vzpomínek na domovinu… A poslední chvíle, co tam strávila. S větším množstvím lidí kolem se pak cítila částečně nejistě, protože v táboře důvěřovala pouze Kyballovi, ne jeho nohsledům.
„Pohled na to zranění jistě, už jsem viděla spoustu hodně ošklivých ran,“ přitakala s dokonalým klidem, jelikož s ní ta vize nijak necloumala. Neobávala se toho, co by mohla spatřit. Pokud šlo o šrámy a zranění, sama jich už utržila dost… A jestli existovala byť jen maličká šance na to, že by tomu nešťastníkovi mohla alespoň trochu pomoci, pak se jí hodlala chytit a nepustit.
„Cením si tvojí ohleduplnosti, opravdu. Ale zvládnu to, na podobné věci jsem zvyklá.“ Zato nadnesení stanu ji přimělo krapet zpozornět. Popravdě řečeno by se jí docela líbilo, kdyby měla svoje vlastní menší útočiště, kam by se mohla skrýt a užívat si prostor a klid… Byť i kdyby jen relativní. Na druhou stranu chápala a respektovala okolnosti, tábor byl veliký a jistě by se našla spousta dalších duší, co by si podobnou věc zasloužily víc než ona. Přeci jen se sotva objevila, žádné speciální zacházení si nezasloužila.
„To by bylo moc hezké,“ přiznala se naprosto upřímně, jelikož se jí ta vize moc líbila. „Ale pochopím, pokud to nepůjde. Jsem nenáročná, můžu se přizpůsobit, jak to jen bude potřeba. Nechci vám tropit potíže, zvláště vzhledem k velikosti tábora a všem přítomným.“

Popravdě řečeno mu spadl obrovský kámen z hrudi, když se částečně vzdálili z té zvláštní společnosti u ohně. Sice už nepociťoval nutkavou potřebu se vrhat do nějaké patetické rvačky, ale přeci jen nemohl vzdorovat příšernému pocitu tísně. Tábor byl obrovský, plný nejrůznějších lidí - neznámých a potenciálně i nebezpečných. Plně důvěřoval Bree a jejich společné moci, že by se v případě nutnosti jistě ubránili, ale uvnitř svého nitra ho sužovala nepříjemná touha prásknout do bot a už se nikdy nevrátit. Nacházeli se v bezprostřední blízkosti příliš mnoha duší, jaké Desmond shledával kompletně nedůvěryhodné… A kdo ví? Šance na to, že by se mezi Bastienovými nohsledy našel někdo podobný těm, co během svých cest vyprovázel ze světa by nemusela být zrovna dvakrát maličká.
Oba dva ale učinili slib, že v táboře setrvají. Ne, že by snad bělovláskovi dělalo problémy ono pouto zpřetrhat a jednoduše jej ignorovat, ale odmítal svoji milovanou uvrhnout do naprosto zbytečného nebezpečí. Dosáhli s Bastienem kompromisu, vzájemné domluvy. Byl by sám proti sobě, kdyby dal na tíhu svých instinktů a pokusil se Bree přimět, aby odešli… To znamenalo, že ať už se mu to nelíbilo sebevíce, museli zkrátka zůstat na místě. A to i navzdory faktu, že snad všemi přítomnými ryze pohrdal. Štěstí, že ho uzemnila vílina láska a vidina jablečného koláče, jinak by se nejspíš přeměnil na velice mrzutou sovu.

„Já vím,“ pokývl chabě hlavou, dávajíc najevo, že z toho opravdu nebyl zrovna dvakrát nadšený. Nijak otevřeně však předložené situaci neodporoval, jelikož v tomhle ohledu musel se svou milovanou naprosto souhlasit. Byla to jejich nejlepší možnost, zůstat v táboře. Sice krapet pochyboval o úmyslech oné prapodivné společnosti a tom, zda jim chtěli nebo nechtěli něco provést, ale jako obvykle byl připravený na všechno možné: kdyby se někdo z tamních chlapíků o něco pokusil, měli společně s Bree dost dobré šance na to, aby se odtamtud dostali. Konec konců, tohle nebyla nejhorší situace, do jaké se zatím dostali. A dokud byli spolu, Desmond neměl důvod pochybovat o tom, že zvládnou kdejaký úděl, jaký by jim mohla Aurora seslat do cesty.
„Souhlasím. Nelíbí se mi to, ale… Máš pravdu. Kdybychom teď odešli, měli bychom tak akorát na krku další stín - a jeden krkavec stačí, nepotřebujeme přidávat ještě skupinu nakrknutých zálesáckých rytířů.“ Tím si sice do onoho společenství částečně rýpl, ale ve skutečnosti je neshledával přímo… Hloupými. Jistě, byli mu hrubě nesympatičtí a nelíbili se mu, ale v důsledku potajmu obdivoval jejich smysl pro soudržnost. Měli potenciál, mohli by v Nescoře něco reálně změnit. Otázkou však bylo, jakým směrem se hodlali vydat… Což mohl být další hřebíček, jaký by Desmonda mohl tajně popudit. Tím se však nijak výrazněji nezabýval, nic mu do toho nebylo.
„Nápodobně, Jiskřičko. Miluju tě.“ Špitl tiše, než uchopil vílinu tvář do dlaní a vtiskl jí něžný polibek na čelo. Poté si ji automaticky přivinul k sobě do jemného objetí, užívajíc si to, že měli alespoň špetku prostoru. Beztak je někdo pozoroval, jelikož byli v táboře stále neznámí a potenciálně nebezpeční, ale alespoň na ně nikdo nehulákal nebo neprováděl jakousi pofidérní soutěž v krkání.
„Máš nějaký konkrétní plán?“ Zeptal se nakonec s viditelnou zvědavostí vepsanou v očích. Nebyl si ani zdaleka jistý, jak přesně by si měli onen vyměřený čas v táboře užít - sám se nedal označit za zrovna dvakrát zábavou hnaného člověka, zvláště pak v takhle odlišném prostředí. Ale možná by mohli něco vymyslet! Už přeci jen věděl, že měla jeho milovaná víla bezmeznou fantazii… Třeba ji napadlo něco, co jeho ne!

Musela uznat, že i ona měla lepší pocit, když kolem nich nepochodovaly desítky usměvavých týpků, kteří si je jakožto nové návštěvníky přeměřovaly svým neobyčejným drobnohledem. Souhlasila, že tohle místo by se dalo zařadit jako jedno z poněkud zvláštnějších míst. Pokud nepočítala přímo královské vojenské jednotky, tak se s žádným takovým seskupením ještě nesetkala. Koho by jen tak napadlo, že někde mezi hlubinami Tichého lesa se bude nacházet tábor GUYS? Des měl pravdu v tom, že plně (vlastně skoro vůbec) nevyužívali potenciál lesa. Ale Bree se jim zase tak úplně nemohla divit. Nejspíše nebylo jejich cílem našlapovat jako myšky a mistrné plížení se. Alespoň to usuzovala podle smíchu a řinčení mečů opodál. Ale přeci jen také příliš jiných možností neměli. Pokud si vybavila všechny rozlehlejší lesy v Nescoře, zase tak moc jich nebylo. Do Černého lesa by se nikomu nechtělo už jen kvůli atmosféře s prostředím. A navíc to nebylo zase tak dlouho od toho, co značnou část omylem vypálila. Hraniční les byl obsazený královskými vojáky. V severních lesem bylo lepší se rovnou plácat v kožichách a les Divokých elfů a ten Stříbrný si zase obsadily jiné rasy. Hold si GUYS příliš vybírat nemohli. Víla se tedy mohla jen modlit, aby se tento les na jejich počest nepřejmenoval na les krkajících týpků. To už raději hlasitý les.
Tak či tak, blondýnce se nezdálo, že by se ocitli na nějakém příšerném místě. Tábor Bastiena a jeho lidí se jí zdál jako docela příjemné místo. Navíc tam měli přečkat snad jen jednu noc. To přeci nemohlo být tak strašné. Co by se jen tak mohlo zvrtnout? Blondýnka se pro jistotu rozhlédla po okolí, zda na ně třeba někde za stromem nečíhá sám bůh smrti, požadujíc další službičku. Ani by se nedivila. Hle na kolik věcí si víla po pár letech zvykne! Naštěstí to vypadalo, že na ně za stromem nikdo nečíhá, takže mohla pozornost plně věnovat svému bělovláskovi.

,,To je pravda. Ale v případě nouze není na škodu mít za spojence i skupinu nakrknutých zálesáckých rytířů.” Pousmála se. ,,V případě nouze se dobrý každý důvěryhodný spojenec. Vem si třeba, kdyby se proti nám spikli všichni ti hostinští a šli by nás zpráskat těmi svými špinavými hadříky. Co bychom dělali pak?” Povytáhla jedno obočí, zatímco se z pouhého úsměvu stal jemný smích.
,,Mám jeden konkrétní plán! Řekněme, že GUYS nás teď úplně nemají v oblibě, zdá se. Nejdříve mě napadlo, že bychom je mohli vyzvat na krkací soutěž, ale to jsem zamítla. K ničemu takovému bych se nesnížila, brrr. Ale jistě by to ocenili!” Po očku na něj koukla, což vlastně ani nemusela dělat. Jelikož věděla, že i Des toho považuje za barbarské. ,,Tak mě napadlo, že bychom jim měli ukázat, že nejsme jejich nepřátelé. A že tu nejsme, abychom jim ublížili i když máme tu možnost a sílu. Víš, kdysi jsi mi říkal, že lidé mají rádi drobná vílí kouzla. Možná bych něco takového mohla zkusit! Nebo se mohu zeptat Bastiena, jestli by neuspořádal táboráček! Vždyť víš, jídlo, medovina, zpěv a tanec!” Zvláště při tom posledním slovu se jí rozzářila očka natolik, že by mohla být takovým malým majáčkem. ,,Co si o tom myslíš?”

Představa obrovského spiknutí v režii hospodských zněla… Bizarně, ale zároveň docela vtipně. Tedy, Desmond neměl úplně smysl pro humor, co si budeme. Ale i když za sebou měl už tolik rvaček a soubojů… Ještě nikdy se mu nestalo, že by se jeho oponent rozhodl místo klasické zbraně či vlastních pěstí využít prázdný půllitr a špinavý hadřík. To by byla teprve bitka! Ne, že by se jí chtěl přímo účastnit, to ne. Ale přihlížet? Hm. To by možná nebylo úplně špatné! Zvláště, kdyby to byla plnohodnotná bitva - co takhle hostinští proti všem těm prapodivným chlapíkům s pivními bříšky, kteří obývali zapadlý tábor v Tichém lese? Pokud by se snad semlelo něco podobného, Desmond by se jednoduše postavil kousek opodál a kousal svoje zelené jablíčko místo popcornu.
Samozřejmě, tohle ale nebyl hlavní předmět jejich debaty s Jiskřičkou. Místo toho se tedy soustředil na to, co mu jeho milovaná víla doopravdy říkala, ačkoliv to nebyl schopný řádně pobrat. Vážně by mohli ty podivíny nějakým způsobem vzít jako… Svoje potenciální spojence? Přišli tam, protože měli nedořešené záležitosti a Desmond by je pochopitelně stále moc rád připravil o život, ale to bylo samozřejmě ze stolu. I kdyby se ale usmířili, o čemž silně pochyboval, spojenectví? To znělo ještě divněji, než kdyby ho nějaký hostinský flákl do obličeje hadříkem.
Naštěstí podle všeho šlo jen o nevinný vtip, což tedy bělovlásek nemohl usoudit s naprostou jistotou, jelikož neovládal umění smyslu pro humor a nikdy to nevěděl absolutně, protože mu spousta věcí unikala: ale Bree se tiše smála, takže to bral víceméně jako nadlehčení situace a v reakci na to se také maličko pousmál. Ale jen maličko, protože to byl bručoun!

„Tím jsem si naprosto dokonale jistý, že by se jim to líbilo a ocenili by to,“ usoudil zamyšleně, než souhlasně pokýval na Breein poznatek. Měla rozhodně pravdu, konec konců přesně díky tomuhle si těch dvou prvních troubů všimli. Kdyby si ale měl vybírat, raději by se do podobně… Prapodivných aktivit nepouštěl. Ne, že by jim to nedokázal nandat, kdyby chtěl! Ale… On nechtěl. Možná to zní podivně, ale navzdory svému vztahu k vodě (tudíž, nesnášenlivost převážně k tomu, co se obvykle dělo v koupelnách) a absenci slušného vychování na tom ještě nebyl až tak špatně, aby krkal na lesy a prolíval to pivem se záměrem si z břicha udělat pivní blatník.
Jeho milovaná víla ale vzápětí pronesla hned dva naprosto geniální nápady: a na to Desmond okamžitě slyšel. Pochopitelně! Jeho samotného by to ani ve snu nenapadlo, ale ona… Byla zatraceně chytrá, o tom žádná. Spokojeně se pousmál, než jí objal jednou paží a vtiskl jí něžný polibek na čelo, pokoušejíc se dát najevo svoje ocenění vůči její idee.
„To je skvělý nápad, Bree. Oba dva,“ souhlasil bez okolků, protože měla pravdu. „Můžeme zkusit obojí, uvidíme co z toho se ujme spíš. Ale co se týče toho zbytku… Souhlasím. Potřebujeme, aby v nás přestali vidět hrozbu, takže nebude ani trošku na škodu alespoň na moment odložit nervlost. Čímž se tedy… Snažím říct, že se pokusím být trošku milejší a snesitelnější.“ Koutky rtů mu nepatrně zacukaly, protože stále toužil napíchnout alespoň jednoho z těch hajzlíků na meč, ale… Bree byla Bree. Vedle ní šly jeho násilné sklony alespoň částečně stranou.
„S tou magií ti asi moc nepomůžu, ale kdyby se pořádal ten táborák, možná bych mohl zkusit vytáhnout nějakou historku. Když jsme sedávali u ohně ve Vargenu, bývala to taková malá tradice… Vyprávět příběhy. Předpokládám, že takové věci se napříč kontinenty moc neliší, když utichne hlavní vlna zábavy. Ne všichni stejně tančí a slyší na hudbu.“

Nikdy si nepředstavovala, že muži s krizí středního věku mají takové vskutku nevhodné koníčky. Proti některým absolutně nic neměla - třeba pití piva! Ovšem ani to se nemělo přehánět, pokud si člověk nechtěl vypěstovat takové to správné pivní bříško. Ovšem pravdou bylo, že když se napila Bree, situace se vždycky zvrtla v takové nepředvídatelné dobrorůžo. Zvlášť pro jejího nebohého milého. A především pro jeho nos. Vypadala to totiž, že ten byl jejím oblíbeným místečkem nejen pro hravé polibky, ale také pro kousání. Jo...Des byl v tomhle ohledu opravdové chůdě. Bohužel, tím že si neposednou blondýnku vzal si zpečetil svůj osud a osud svého nosíku navždy. ,,Máš pravdu, ale na můj vkus je to opravdu velice barbarské. Takže z celého svého srdce doufám, že mi dva budeme prožívat naše krize středního věku jinak. Třeba budeme moct plést ponožky nebo tak! Víš co, říká se že děláš přesný opak aktivit, než ty na které si zvyklý. V takovém případě bychom nejspíše začaly pěstovat hrušně.” Aby svá slova ještě podtrhla, věnovala svému manželovi takové drobné rozverné uculení. No co, pořád to bylo lepší než si pěstovat pupíčky a dělat soutěže v krkání!
,,Snad to klapne. I když...Umím si představit, že není nic hrozivějšího, než víla která kouše do nosu. Ale na mnohé z nich to snad bude fungovat.” Protože pokud se Bree něco naučila, byl to fakt, že každý se v atmosféře takového táboráčku uvolní. Někdy i natolik, že ztratí svojí ostražitost a přestane si hlídat kapsy. Ale blondýnka do toho naštěstí nešla proto, by mohla pár týpků okrást. To by jim v táboře příliš na oblíbenosti nepřidalo. Některé věci se zkrátka musely řešit klidně a v míru. Víla tenhle způsob řešení věcí preferovala, takže zatím mohla jen doufat, že Bastien na její žádost odpoví kladně.
,,Ty příběhy zní skvěle, drahý. Určitě se to bude líbit. Vím, jak skvěle umíš vyprávět.” Mírně se na svého milovaného bělovláska pousmála, než zatřepotala křídly a povyletěla trochu výš, aby mu mohla dát nepatrná polibek na čelo, následován letmým polibkem na rty. ,,Tak pojď, jdeme náš veliký plán prezentovat velikému pivnímu vůdci.” Zamumlala se smíchem na rtech a pokud k tomu bělovlásek už nic neměl, vydala se společně za Kybbíkem a jeho GUYS.