Cordézský záliv

„Žijeme všude," pokrčila rameny a opatrně sklouzla k zemi, jelikož ji začaly pobolívat z dlouhého stání nohy. Trochu doufala, že ji Marcellus napodobí, jelikož v sedě by se jí možná nemusel ten výškový rozdíl mezi nimi zdát tak hrozný. Čekala, jak zareaguje, stočila si nohy do tureckého sedu a přitom dál pokračovala ve vysvětlování. „Po Nescoře nás může být roztroušeno opravdu hodně, ale většina se zkrátka ukrývá, jelikož nemáme rádi, když se na nás nahlíží, tak jak to mnozí dělají. Jediní, kdo byli v minulosti schopni s námi vyjednávat a běžně existovat, byli elfové – kvůli jejich vztahu se zvířaty a tím, že prostě rozumějí tomu, že nejsem jenom zvířata, jak si to zjevně myslí zbytek země."
Možná by pochopení čekala ještě od draků, kteří jsou na tom dosti podobně, ale ti mají svoje skály a nevypadají příliš nadšení z toho, aby se bratříčkovali s nějakým druhem, který je lidmi pronásledovaný snad ještě víc než oni sami. Možná tak jako symbol vzdoru proti lidem, ale v něco takového doufala jako hodně malé mládě – teď už dlouho nevěřila v podobné záležitosti, nýbrž se smířila s tím, že t'ealh prostě už moc spojenců nenajdou.
Uvažovat o yialadri jako o spojencích bylo zvláštní, ale když se nad tím zamyslela teď, když hovořila s Marcellem, najednou to nevypadalo tak zle. Otázka ale byla, zda nebyl tenhle bělovlásek jediný exemplář vodního s myslí otevřenou novým věcem a novým zvyklostem. Slýchala o jejich zastaralých názorech, ale pokud by skutečně mladá generace dokázala něco změnit... a stejně tak mladí všech ostatních... třeba by dokázali dojít k něčemu, co zavánělo mírem. A když už ne mírem, tak alespoň klidem a vzájemnou tolerancí a schopností existovat vedle sebe bez krveprolití.
Jenomže poté si vzpomněla na to, jak to podle všeho vypadalo s královskou rodinou na Šedém hradě... a rázem byla naděje zase o něco vzdálenější.
Raději nemyslela a dodala ještě pár věcí: „Žijeme víceméně divoce, v rodinných kmenech, které jsou výborné ve skrývání se. Pokud něco skutečně umíme, bývá to splynutí s prostředím. Takže pokud nechceme být poznáni... nejsme."

Takže to byla pravda, žili roztroušeně tak nějak všude možně po Nescoře. Nebylo divu, že je bylo tak těžké najít.
Když se usadila na zem, bezmyšlenkovitě ji napodobil a posadil se naproti ní, pozorujíc ji svýma modrýma očima, které odstínem připomínaly vodní lagunu. Bylo zvláštní ji poslouchat, jak vypráví o svém druhu - okamžitě se mu z toho sevřelo srdce, když si uvědomil, jak na tom nejspíš jsou. Přišli prakticky o všechno a museli se každý den rvát o to, aby se dočkali dalšího dne. Každý mohl být jejich nepřítelem a museli si dávat pozor na každý svůj krok, protože nikdy nevěděli, kdo je zrovna pozoruje. Když nad tím tak přemýšlel, bylo mu z toho smutno a zle. Ta představa, že by musel jeho druh žít celou dobu jen na souši a nevracet se do vody, protože by kvůli tomu riskoval prozrazení... Bylo to naprosto příšerné. Ačkoliv on sám měl souši rád, ani jemu to nepřišlo dobré. Bylo skutečně smutné, že se Nescora dostala až do takového bodu, který byl pro jeden z jeho druhů natolik kritický, že to vedlo téměř k jejich kompletnímu vymizení. Proti tomu by se skutečně mělo něco dělat - ale co? Bojovat proti lidem? Možná. Možná by stálo za to s t'ealh promluvit a potom promluvit i s draky. Utvořit alianci, která by proti lidem společně bojovala. Pak by něco mohli změnit.

„Držet se elfů a víl zní docela moudře,“ pokývl hlavou zamyšleně. „Jistě se najde více spojenců. Minimálně my bychom nějak mohli zkusit pomoct... Pokusím se na to doma upozornit, mám známosti celkem vysoko, takže by se to nemuselo minout účinkem. Uvidíme.“ Nechtěl jí přímo slibovat, že přiměje vodní k nějaké akci, když ještě neměl na hlavě korunu a nemohl si tolik vyskakovat, ale mohl slíbit alespoň to, že se o něco pokusí, když už nic jiného.
„Je dobře, že jste se dokázali přizpůsobit, ale... Není to správné. Nemělo by to tak být. Dříve byly věci podstatně klidnější a zasloužili byste si vlastní kus území, kde byste mohli v klidu a svobodě žít, bez jakéhokoliv utlačování. Skutečně doufám, že to tak jednoho dne bude. A dříve, než později.“

„Zní to hezky, skoro až pohádkově, ale... nemůžu zaručit, že t'ealh budou spolupracovat. Většina je zahořklá, zanevřeli na všechny, jenom několik jich má dobré vztahy s vílami a elfy. Speciálně ti z Nescory, co odsud nikdy ani nevytáhli paty..."
Nebyla daleko od pravdy. Nedávno se jí podařilo kousek jižně od Hraničního lesa odchytit malou skupinu t'ealh, s níž strávila pár krátkých dní. Šlo výhradně o dvě rodiny a jejich potomky, kteří se rozhodli krýt si vzájemně záda a žít společně. Už tak měla problém s nimi navázat konverzaci, když se dozvěděli, co je zač – jedna ze starších žen s ní odmítala celou tu dobu mluvit jen proto, že zkrátka nedůvěřovala hadům a myslela si, že na ně Naraïa každou chvíli poštve lidské vojáky. Vypadala dost uklidněně, když po několika dnech dívka odešla. Každopádně, za těch pár dní Naraïa zjistila, jak moc špatně je na tom nátura jejího druhu, a zjistila, že když jí kdysi Caliann říkal, že jejich druh není zrovna přátelsky založený, nelhal jí. Zjistila, že jsou prostě zapšklí dost na to, aby se ani nepokusili navázat kontakt s někým mimo svůj druh. Už tak se jí zdálo, že je dost vzácné, že vůbec na chvíli přijali mezi sebe ji.
Když je slyšela mluvit, jediný, s kým si rozuměla v otázkách tohoto, byl nejstarší syn, o rok starší než, kterého ale už po pá slovech vždycky utnul jeho otec s tím, že mele blbosti. Docela ji mrzelo, že tam musel zůstat sám s těmihle názory, ale nevypadalo moc pravděpodobně, že by se dokázal své rodině utrhnout.
Pomalu zavrtěla hlavou. „O tom to je... nepotřebujeme území, to nikdo z nás nemá v seznamu chtěných věcí. Jen potřebujeme svobodný život napříč zemí, nebýt uvázaní na oblasti těch, kteří nás na potkání nezabijí. Takže když nic jiného... potřebujeme mírnou Nescoru, lidi, kteří se proberou z války a dají všem konečně pokoj." Sama si ani neuvědomovala, že sklopila hlavu mírně k zemi a do očí jí místy vstoupilo štiplavé teplo. Slzy. Neměla je rozhodně v plánu prolévat, ale nemohla si pomoci.

„S tím tak trošku počítám. Bylo by už takhle těžké vůbec zvážit setkání s někým naprosto cizím, natož se rozhodnout důvěřovat. Na druhou stranu ale - za pokus se nic nedá. Možná, že by to přeci jenom mohlo vést k nějakému zlepšení situace, minimálně bychom se o něco pokusili, což není rozhodně na škodu. Nemělo by se to nechávat tak, jak to je, není to správné. Zasloužíte si mnohem víc, než vám je dáno. Je divné, že vám k tomu bohové nijak zvlášť nepomáhají.“
On sám věřil v osud a doufal, že jeho kroky vede právě Aurora. Mnohem častěji se ale modlil k bohyni Jünai, která byla jejich patronem. Ochraňovala všechny děti vody a on ji bezmezně zbožňoval. Byla symbolem celého jejich národa a všichni ji nosili v srdci stejně moc jako svoje nejbližší. I proto Marcellus doufal, že ho bude ochraňovat, až se pokusí změnit některé věci v rámci převzetí svého postu. Doufal, že s ním souhlasí a pochopí jeho záměry, protože se skutečně snažil myslet na blaho celého svého národa. Musel pro ně něco udělat, nemohl dál jen tak nečinně přihlížet a pozorovat, jak jim jejich domov umírá pod rukama.

„To by vám ale zajistilo alespoň část klidu,“ pokrčil neurčitě rameny. Faktem bylo, že pokud si člověk neuzurpoval kus země pro sebe a neochraňoval ji před ostatními, mohl sice být občanem jiné frakce, ale rozhodně by měl pro lidi nad ním mnohem menší váhu, než vlastní druh. Proto si většina ras také tolik svoje domoviny strážila, protože se s nimi pojilo mnohem víc, než jenom místo, kam chodili večer ulehat a kde se cítili v bezpečí. Byla to jejich nedílná součást, něco, co je doplňovalo.
„Doufám, že přesně to se jednou podaří zařídit. Možná, že když vyhrají draci, lidé se stáhnou... Pak by to mohlo být podstatně snazší.“ Když si všiml toho, že pláče, opatrně ji chytl za bradu a pozvedl jí hlavu, než jí druhou rukou otřel slzy a nepatrně se na ni pousmál. Byla krásná, ale jemu rvalo srdce, když viděl ty slzy. Nechtěl, aby se trápila.
„Bude to lepší, uvidíš. Jen to chce čas a trochu snahy.“

Opravdu doufala, že se to jednou podaří. Modlila se každý den se jménem bohyně Äyanaii na rtech k tomu, aby třeba jednou byl klid natolik, aby mohli t'ealh vystrčit hlavu i v Nescoře tak, jak už to začali dělat jinde. Přeci jen, tady na tom záleželo víc než tam – tady byli stvoření a tady jim byly slíbeny nekonečné pláně stvořené pro jejich druhé podoby, lesy a zeleň. A tady dokázali žít s klidem... dokud se do myslí ostatních ras nezaryly přílišné teritoriální sklony.
Měla chuť si ty otravné slzy, jež si brázdily svoje cesty po jejích tvářích a zanechávaly za sebou mokré a ušmudlané stezičky, vztekle utřít hřbetem ruky tak, jak to mívala obyčejně ve zvyku, ale on ji se svým pohybem předběhl. Když ucítila, jak jí stírá horké slzy z tváří, neubránila se tomu, aby jí do tváří stouplo horko – těžko říct zda to byly rozpaky z toho, že ji viděl brečet (na což byla jindy prostě příliš hrdá), anebo něco jiného. Ale rozhodla se to neřešit, protože současně s tím to byl příjemný pocit, protože podobné gesto pro ni už dlouhé roky nikdo neudělal.
Naposledy snad její matka... a to bylo opravdu dávno, tak moc, že už si ani pořádně nevybavovala zvuk jejího hlasu či něhu v jejích očích.
Opatrně si na rtech znovu vyčarovala úsměv, ale sama cítila, že se už po pár vteřinách začíná mírně lámat v příliš nadšený úšklebek. „Doufat v to můžu – a chci, vážně chci –, ale tak nějak se nemůžu zbavit černých myšlenek. Jak málo stačí k tomu, aby místo draků vyhráli lidé? A pokud se tak stane, bude všechno v koncích. Řekla bych, že problémy odejdou s králem, ale to, co se říká o princi, je ještě daleko horší. Tak jak může v tomhle jeden doufat v to, že se to vyřeší? Co zmůže trocha vizionářství proti lidské armádě?"
Tak moc ráda by tomu nevěřila... ale v tomhle musela být realistická.

Když její tváře nabraly růžový podtón, musel odolat tomu, aby se jeho úsměv nerozšířil.
Na tom, jak se jí po tvářích rozlil ruměnec, bylo něco nesmírně roztomilého. Jistě. Byla hezká a on si toho všiml už předtím, ale doposud to tolik nevnímal - to až v tu chvíli, kdy jí uviděl plakat. Působila najednou tak křehce a jemně, že ho to jednoduše probudilo. Bylo to jako kdyby doposud její krásu víceméně nevnímal a hrdě ji ignoroval, protože se mu to jednoduše hodilo. Byla podle všeho o dost mladší než on a také měla jistě svoje zásady a hodnoty, s kterými by se nikdy neměl šanci ztotožnit, ale přece... Stejně se cosi v něm pohnulo. Nebyl sice bůh ví jak velký proutník, ale občas pro nějakou tu dívku přeci jenom zahořel. Mohl jenom doufat, že se to nestalo zrovna u ní.

„Trocha vizionářství? Těžko říct. Ale další armáda? Hmmm...“ Snažil si to sesumírovat v hlavě. Byl to vlastně poměrně šílený nápad a on ani neměl jistotu, že by to mohl vůbec přednést, ale ta myšlenka byla dobrá. Pokud by se vodní k drakům přidali, možná by byla skutečně reálná šance na vítězství. Na to by ale musel svůj národ začít okamžitě připravovat, protože ne všichni byli zvyklí na souš. A boj se odehrával právě tam - takže aby byli něco platní, museli by si začít velice rychle zvykat. To bylo těžké, to nepochybně. Ale existovaly způsoby, jak to zkusit zajistit. Postupným tréninkem se tomu dalo naučit, aby si člověk přivykl. Otázkou spíš bylo, jestli by je vůbec dokázal přesvědčit, aby bojovali. Vodní se neradi míchali do cizích věcí a snažili se stát mimo za každou cenu, ale když už byla v sázce otázka i jejich vlastního přežití, tak by to udělat mohli. Doufal.
„Není to jednoduché, ale něco by se s tím jistě nadělat dalo. Chce to jenom prolomit ledy mezi ostatními a zbytek je pak už jen na reálné domluvě. Náš princ by s tím rozhodně souhlasil, tím jsem si jistý. Nezastává zastaralé názory typu toho, že bychom si měli hledět svého. Třeba to půjde, uvidíme.“

Nemohla si pomoct, ale když pohledem znova stoupla od písčité pláže k jeho tváře, ten ruměnec jí na tváři zůstal. Nebyla zrovna used to lidskému kontaktu. Za posledních pár let to bylo maximálně pár objetí s Caliannem (a i do toho ho musela dost často nutit výčitkami, ale tak... byl prakticky její bratr, neočekávala od něj zrovna přítulnou povahu), nic víc. Moc bytostí nikdy nepoznala natolik dobře, aby pro ni dotek mohl něco znamenat – vlastně i Marcella znala mimořádně krátce, ale na rozdíl od ostatních se choval... jinak. V očích měl jiskru, kterou jen tak u někoho ještě neviděla, a něco jí i přes její neznalost říkalo, že to pro yialadri snad jen nebude zrovna zvykem.
Lámající se úsměv se trochu narovnal a konečně se ustálil na něčem, co už trochu vesleji skutečně vypadalo.
Docela ji zajímalo, jak se vlastně ocitl v téhle situaci. Ještě před pár hodinami v životě neviděla vodního a nechtěla nic jiného, než se dostat z rušného Narrigenu někam, kde bude moct být se svými myšlenkami... a teď sedí v bělostném písku, nechává pomalu se k obzoru sklánějící slunce otírat se jí o kůži a sušit ji a rozpráví s Marcellem o tom, jak by bylo možné pomoci drakům ve válce, která by ji přeci jenom jako někoho, kdo sem jen přišel z jiné země, neměla zajímat. Ale opak byl pravdou.
Tahle země jako kdyby jí konečně... dávala smysl. Takový, který prostě jinde nenašla.
„Jak si ale může být kdokoli jistý, že k tomu váš následný král svolí?“ optala se opatrně, znovu se skepsí na jazyku. „Znáš ho natolik dobře, abys měl jistotu...?"

Ta otázka byla poměrně nepříjemná, ale měl ji očekávat, když se o tom zmínil.
Samozřejmě, že si tím byl jistý... Ale to ona vědět nemohla. On jí jednoduše nemohl říct proč si tím je tolik jistý. Sice cosi na ní vzbuzovalo důvěru, ale on sám byl příliš nedůvěřivý na to, aby udělal něco tolik neopatrného. Na to si až moc dával pozor a nemohl si dovolit jen tak uklouznout. Konec konců, byl dědic. Pokud by se mu něco stalo, jeho rodiče sice měli ještě jeho sestru, ale ta byla ještě moc mladá na to, aby mohla reálně převzít roli královny. Mimo toho neměla ani nejmenší potuchy o všech těch věcech, co byly k panování zapotřebí. Nikdy se totiž nepředpokládalo, že by na trůn mohla usednout právě ona. Marcellus navíc neměl pocit, že by pro to měla potřebné předpoklady - byla příliš dobrá, než aby dokázala vyřešit některé věci a dělat těžká rozhodnutí. Rozhodně si nepřál to, aby na její bedra padla stejná zodpovědnost jako na něj.

„Já si tím jistý jsem a můžu být,“ ujistil ji s nepatrným úsměvem na rtech. „Princ je můj dobrý přítel, známe se už od narození. Jsem si jistý, že by mě poslechl, protože mu stejně sloužím jako rádce. Věřím, že by tedy na moje rady dal. Problém je spíš v tom, aby ho korunovali včas na to, aby stihl nějakým způsobem zasáhnout. Král s královnou jsou sice už na sestupu vzhledem k jejich věku, ale... Pořád existuje spousta věcí, které by se mohly pokazit. Následnictví je komplikovaná věc, jak jsem slyšel.“

Viděla, jak se nepatrně zarazil, když to zmínila, ale rozhodla se to neřešit. Sama chápala, kdyby jí neodpověděl popravdě, co to bylo – asi by taky nebyla dvakrát důvěřivá k někomu, koho znala takovou kratinkou dobu. Taky kdo by byl? Takže se jenom pousmála, myslela si svoje, ale kývla. Pokud je něco, co mu není komfortní říct, nemohla ho nutit. Jediné, čeho by tak mohla dosáhnout, by bylo to, že by se na ni naštval. A to prostě nechtěla.
Zatím byl jedním z mála nescořanů, kdo ji uvítal celkem přívětivě. Nechtěla to takhle hned zruinovat.
„Dobrá tedy," přikývla na jeho prohlášení s princem. „Poté mi nezbývá než doufat, že by vše šlo hladce.“ Neměla koneckonců důvod myslet si, že si vymýšlí, jelikož něco na jeho pohledu jí říkalo, že tu jistotu ohledně prince myslí vážně. Sice evidentně neříkal všechno, ale dokud myslel vážně tohle, nemohlo to být nic zlého. Pokud se někdy rozhodla aspoň trochu věřit tomu, co jí říkal šestý smysl ohledně ostatních, bylo to právě teď a tady. A věděla, že když už se tenhle smysl ozval, většinou se nemýlil.
V následující chvíli si opatrně přesedla tak, aby jí netuhly nohy, a mírně natočila hlavu, jelikož se do ní opřel přívětivý mořský teplý vánek. Neubránila se jemnému přivření očí a nastavení tváře vstříc tomu příjemnému živlu. Těžko uvěřit, že ještě před chvílí ji oceán měl v takovém sevření a táhl ji ke dnu. Snad by se do vln vrhla znovu, ale už se v ní ozýval pud sebezáchovy, který jí připomínal, že by se chovala jenom jako hloupá, malá a naivní holka, co se nijak nepoučila z toho, co se tady už před chvílí odehrálo.
Zbylo jí tak jen tiše přemítat o tom, co bude dál. Toulala se po okolí bez cíle, neměla místo, kam by mířila, a tady to vypadalo skvěle. Pokud se tu zdrží… bude to jako takový maličký balzám na dušičku. Alespoň v to usilovně doufala.

Nebyl si úplně stoprocentně jistý, jestli ji nějakým způsobem dokázal přesvědčit.
Konec konců, úplnou pravdu jí říct nemohl, protože by to byl přílišný risk - ale přesto se snažil, protože mu na tom moc záleželo. Nezbývalo mu ale tedy nic jiného, než doufat, že mu věří. Pokud by totiž prohlédla jeho malou a nevinnou lež, nejspíš by se dostal do celkem slušných potíží. Ale na to se snažil mermomocí nemyslet, protože byl krásný den a on seděl na čerstvém vzduchu s nesmírně milou společností, takže si to žádným způsobem nechtěl nechat zkazit. Tohle byla jedna z těch vzácných chvílí, kdy se skutečně cítil poměrně dobře a dobře se i bavil. To bylo něco, co příliš často nezažíval, což byl jen další důvod, proč si to chtít patřičně užít.

„Také doufám. Věci dole nejsou zrovna jednoduché,“ prozradil nakonec opatrně, než mírně semkl rty k sobě a povzdychl si. Neměl by o tom mluvit. „Hádám, že změna ve vedení by mohla vést k nějaké té změně k lepšímu, tak snad to půjde bez větších komplikací. Naši těžce nesou nejrůznější změny a tak těžko říct, jak bude vypadat změna vlády. Na jednu stranu se spousta lidí těší, na stranu druhou se nechtějí vzdát současných vladařů. Hádám, že se bojí nedostatku zkušeností.“ Faktem bylo, že zkušenosti zkutečně neměl, ale jak jinak by je měl nabrat, než tím, že se skutečně pokusí dostat do svojí role a bude vládnout? Jinak to ani nešlo. Jeho otec mu ale věřil - a i matka v něj vkládala velkou důvěru. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než doufat, že jako budoucí panovník nezklame, protože nic neměl jisté.

Když chvíli jen tak seděli na pláži, pomaličku se ohlédl zpět na vodní plochu za nimi, než očima sjel zpět na Naraïu.
„Předtím sis chtěla zaplavat, že? Mohli bychom jít zpátky do vody, pokud chceš. Dal bych na tebe pozor, slibuju - a mohl bych ti dát takový malý... Dárek. Dočasné dýchání pod vodou, takže by ses určitě neutopila, slibuju. Co na to říkáš? Mohla by ses taky podívat trošku hlouběji, pokud bys chtěla. Sice ne moc hluboko, protože na to nejsi stavěná, ale... Mohl by to být zajímavý zážitek,“ navrhl nakonec opatrně, zatímco ji upřeně pozoroval.

Hleděla do dálky, pozorovala vzdálený obzor a zase jednou se jí v hlavě líhly představy přílišných dálek a nadšených dobrodružných námořníků. Všechno to bylo překrásné a ona si v duchu psala, že pokud ji osud zavede jinam, musí se sem rozhodně vrátit. Blížící se západ slunce barvil oblohu do nachově rudé, pastelově oranžové a zlatavě žluté, do nádherného barevného schématu, které jen tak nezahlédnete. V tu chvíli jí došlo, že tohle – sezení na bělostné pláži s Marcellem po boku – je asi ten nejmírumilovnější okamžik, který zažila za poslední měsíce. Dost možná za několik posledních let (což bylo poněkud smutné). A hodlala si tohle pořádně vychutnat.
Málem přeslechla, když Marcellus začal mluvit, ale rychle se vzpamatovala a začala ho poslouchat. Přenesl jí návrh na opětovný pokus o to plavání – ale vystupňované o možnost nadechnout se i pod vodou. To jí v mžiku rozsvítilo oči jako páreček žárovek. Musela dozajista vypadat jako nadšené dítě, které spatřilo svůj narozeninový dárek, a rty se jí roztáhly do zasněného úsměvu. I když musela působit, že zapomněla na tu topící se scénu – rozhodně tomu tak nebylo. Ale právě díky jeho nabídce znělo tak lákavě to, že by se pod vodu mohla vrátit, tentokrát přitom dokonce neumřít. No jak tomu asi tak měla říci ne, že ano?
„To je skutečně možné?" vydechla překvapeně. Nikdy neslyšela o tom, že by suchozemské rasy mohly dýchat pod vodou... ale aby to bylo fér, doteď pořádně neslyšela ani o existenci vodních, natož o tom, co dokáží. A pokud Marcellus, jenž sám vodním byl, tvrdil, že je to možné, proč by mu neměla věřit? Těžko ji prvně zachránil jen proto, aby ji teď zase utopil, že ano... „Jak se dá něco takového provést?"

Ani ve snu ho nenapadlo, že by ji ten návrh mohl tolik nadchnout. Ale o to radši pak byl, že to zkusil nadnést.
Po její předchozí zkušenosti s vodou by očekával spíš to, že taktně odmítne, ale ona ne. Byl rád, skutečně hrozně moc. Pokud měl totiž někomu ukázat alespoň kousek svého světa, byla to nepochybně ona. Vypadala stejně zvídavě jako on a zdálo se, že sdílejí navzájem nadšení pro svět toho druhého, proto bylo jenom fér, kdyby jí ukázal jaké to je pod vodou. Jistě, nemohl jí ukázat žádné z jejich podvodních měst, protože by se tak hluboko potopit nemohla - ale mohl jí alespoň ukázat, jak to vypadalo pod hladinou. Věděl moc dobře, že to bylo skutečně působivé na pohled - zvláště pak pro někoho, kdo běžně žil na souši a pod vodu se jen tak nedostal. Mělo to ale jeden háček... Musel by ji políbit. A u toho si nebyl jistý, jak moc nadšená z toho bude.

„Samozřejmě,“ pousmál se na ni vlídně. Její nadšení bylo nakažlivé. Sice měl v úmyslu strávit svůj volný čas na pevnině a pořádně si to užít, ale... Tohle bylo mnohem, mnohem lepší. Vidět ta rozzářená očka a to viditelné nadšení... To pro něj znamenalo mnohem víc, než čas strávený na pevnině. Měl tu jedinečnou možnost ukázat jí něco, co jí nikdo jiný ukázat nemohl. A to bylo něco, za co byl Jünai nesmírně vděčný, protože cítil v kostech, že by se jí to opravdu mohlo líbit.
„Ukážu ti to, ale slib mi prosím, že se na mě nebudeš zlobit. Je to trošku zvláštní.“ S těmi slovy se poněkud rozpačitě pousmál, než se k ní rychle přiblížil a něžně ji políbil. Bylo to zvláštní. Nebyl to ani zdaleka jeho první polibek, ale přesto z toho byl svým způsobem nervózní a bál se, aby to nepokazil. Pokud by ji tím teď vyplašil, nejspíš by si to nikdy neodpustil, ale pokud by jí to řekl předem... Nejspíš by odmítla. Takhle měl šanci jí skutečně propůjčit jak dýchání pod vodou, tak mluvení.
Když se od ní pomaličku odtáhl, věnoval jí poněkud provinilý úsměv. „Jinak to nešlo, nezlob se. Věř mi, že nemám ve zvyku líbat každou dívku, kterou potkám. Omlouvám se. Ale teď... Teď už se můžeš vrátit v bezpečí do vody, budeš dokonce moct mluvit. Jen to trvá jenom pár hodin, takže bychom si měli hlídat čas.“

Už když se trochu zarazil a varoval ji, že půjde o něco pro ni možná poněkud zvláštního, mozek se jí rozjel na plné obrátky. Co to pro všechny bohy jenom mělo být? Připravovala se prakticky na všechno – od nějaké krevní oběti, přes nutnosti snědení nějaké magické rostliny (nesmějte se jí, nemohla tušit, co mají vodní v repertoáru překvapení... zatím toho tam bylo víc než dost!), až po jakési podivné rituály. Kdo měl vědět, co to bude? Tak nějak věřila (a doufala, že může věřit) Marcellovi, že ji to snad nezabije, a jen přikývla, když jí sdělil, že bude muset něco udělat.
No... a potom ji políbil.
A to bylo přesně to, co ji překvapilo nejvíc a rozhodilo jí to sandál tak moc, že se na chvíli zkrátka zasekla. Když se místo jakéhokoli dalšího vysvětlování prostě sehnul (a že kvůli výškovému rozdílu mezi nimi se skutečně sehnout musel... no, holt nemohla za to, že byla malá) a ona na svých rtech na zlomek okamžiku ucítila ty jeho. Přišlo to tak nečekaně, že neměla ani okamžik na to, aby překvapeně zamrkala. Pro ni tohle holt byla jedna velká neznámá – za svých šestnáct let byla ráda, že se dokázala udržet naživu, a tyhle věci... šly víceméně mimo ni.
Když se zase odtáhl, zamžikala a chvíli musela působit jako oslepená světlomety, ale hned poté potřásla hlavou a tu strnulost ze sebe setřásla. Trochu překvapeně ho sledovala, když se omluvil, ale jenom potřásla hlavou a usmála se. „Asi... v pořádku," pokrčila rameny a snažila se vypadat, že je skutečně v pořádku. Což vlastně... byla, když se nad tím zamyslela.
„Jak tohle funguje?" neodpustila si otázku. „Jakože... teď můžu vlézt pod vodu a nadechnout se a všechno bude v pohodě?" Znělo to fantasticky, co si budeme, ale tak nějak na tom hledala ten háček. Možná právě to, že to vydrží jen omezenou dobu? Vrtalo jí hlavou, jak je vůbec možné, že vodní tuhle schopnost mají, a na očích jí musela být ta zvědavost dost vidět. Ale to se teď rozhodla hodit za hlavu – koneckonců, otázky můžou být později.
Teď jí přeci běží onen čas.

Vypadala skutečně vyvedeně z míry, což ho přimělo cítit se trošku provinile.
Možná, že jí to přeci jenom měl říct předem, aby se na to stihla nějakým způsobem psychicky připravit, ale... Bál se, aby neodmítla. A dle jejích vlastních slov to bylo v pořádku, ale vypadala skutečně rozčarovaně. Bylo snad možné, že to byl její úplně první polibek? Pokud ano, nejspíš by se za sebe měl pořádně stydět, protože jí ho ukradl. Takový už ale tak trošku byl, vlastně to dělal poměrně běžně. V Alsitiu občas míval chvíle, kdy si dovolil trošku popustit svoje zásady a udělal něco, co by rozhodně dělat neměl, ale to ho nikdy nezastavilo. Bylo příjemné se občas uvolnit a trošku si užít. Jeho rodina to sice tvrdě neschvalovala, protože to byl budoucí král a ten by se měl chovat slušně - a především si místo krátkých záletů shánět manželku, jenže na to Marcellus neměl ani pomyšlení. Nechtěl o ženění ani slyšet, což jen podněcovalo jeho krátké útěky na souš, kde si od toho všeho mohl odpočinout.

„Jednoduše. Pokud se teď ponoříš do vody, můžeš v klidu dýchat i mluvit,“ pousmál se nepatrně, než se zvedl ze země a oprášil si z oblečení písek. Bezmyšlenkovitě jí přitom podal ruku, aby jí pomohl se zvednout.
„Vydrží to pár hodin, odhadoval bych tak tři, možná trošku déle. Měli bychom toho využít naplno, dokud můžeme.“
Byl vlastně hodně zvědavý na to, co řekne, až uvidí svět jeho očima. Docela ho mrzelo, že jí nemohl ukázat větší hloubky, ale to bohužel nešlo. Mohl jí ukázat alespoň něco - a ona skutečně vypadala, že ji to zaujalo, takže by to mohl být celkem příjemně strávený čas. Sice tím porušoval několik pravidel, ale v tu chvíli mu to bylo naprosto ukradené. Naraïa působila jako moc vlídný a sympatický člověk, kterému může věřit... Tak proč to pro ni jednoduše neudělat?

Jakože... nedokázala se na něj kvůli tomu ani pořádně zlobit. Nikdy nad tím nijak extra neuvažovala, první pusa pro ni zjevně nebyla tak velký milník jako pro spoustu dalších dívek v jejím věku. A aby pravdu řekla, nijak ji netrápilo, že ten její si vzal zrovna Marcellus – rozhodně měla na mysli mnohem méně příjemné příležitosti, v nichž by ho mohla ztratit. A tenhle scénář nebyl zrovna něčím špatným, aby pravdu řekla. Vlastně tak nějak naopak.
Raději se tím nezabírala dál, protože jí to takhle jenom motalo myšlenky a tvořilo to z nich nepřehledný chuchel myšlenek, které ani s veškerým vynaloženým úsilím nedokázala uspořádat do nějakého srozumitelného řádu. Nakonec se zkrátka zaposlouchala do toho, jak jí Marcellus vysvětloval, jak to s tím dýcháním pod vodou (což pořád její mozek tak nějak nepřijímal, zdálo se to mnohem úžasnější a bláznivější, než aby to byla realita... i když, od holky, co se běžně dokáže převtělit v škrtícího hada, to je asi dost zvláštní poznámka, no ne?) vlastně je. Oči jí musely svítit jako dvě pochodně, plné očekávání a nadšení. Pohled měla pořád upřený za obzor, jenž nabíral pastelové i akvamarínové odstíny a odrážel se v mořské hladině jako v zrcadle.
Nakonec se otočila na Marcella, jehož pohled na sobě pořád cítila, a neubránila se úsměvu. „Tak jdeme?"
Bosá chodidla ji na chladnoucím písku přímo svrběla touhou rozeběhnout se k prvním vlnám deroucím se k pláži, ale nechtěla vypadat příliš netrpělivě... a především chtěla počkat na něj. A to nejenom proto, že by tam dole byla bez něho ztracená, ale i zkrátka proto, že jí nepřišlo správné teď rozhodovat, kdy a kam půjdou. V překladu, čekala, kam půjde, a byla připravená ho následovat.
A to jindy měla problémy i následovat jen dobře míněné rady, prosím pěkně... a hle, co s její tvrdohlavostí a umíněností zmohla jedna milá tvářička.

Vypadala tak nadšeně, že mu z toho nepatrně poskočilo srdce.
Podobně nadšená byla jeho sestra, když jí vyprávěl o souši. Úpěnlivě naslouchala každému jeho slovu a chtěla po něm, aby jí to nakreslil, když ji tam ještě nemohl vzít. Na to byla bohužel ještě moc mladá, ale i přesto sdílela jeho nadšení. Souše ji fascinovala podobně jako jeho a on byl rád, že měl komu vyprávět o svých malých výpravách. On sám pak někdy žádal Rhiannon, aby mu pověděla víc o vnitrozemí, protože se nikdy nevzdaloval příliš daleko od pláže. Nemohl si dovolit nějak výrazně riskovat, takže byl v důsledku sám podobně závislý na vyprávění úplně stejně jako jeho sestra. Naštěstí to Rhiannon nikdy nevadilo, takže spolu občas strávily hodiny jenom povídáním o pevnině - což jenom utužovalo jejich zvláštní přátelství. To bylo sice poněkud jednostranné, když se na to podíval zpětně, ale nevadilo mu to. Věděl moc dobře, že je Rhiannon poněkud odtažitá a nikdy ji nemínil nutit k tomu, aby se mu s čímkoliv svěřovala. Na to si až moc vážil její společnosti. Zdálo se ale, že i ona si vážila té jeho - takže v důsledku byli nejspíš spokojení oba.

„Tak jdeme,“ pokývl souhlasně, než k ní natáhl ruku. Byl zvědavý na její reakci, až to uvidí. Potápěla se někdy? Možná ano, ale určitě ne nějak hluboko. Nejspíš kousek pod hladinu a raději ne v moři, protože tam byly silné proudy a málokdo se tam vůbec odvážil vlézt, natož se potápět. Jenže teď mohla. A čekal na ni celý svět, připravený k tomu být odhalený. A Marcellus byl odhodlaný jí dělat průvodce, protože ten svět moc dobře znal... A toužil, aby ho viděla.

Když společně přešli po břehu směrem do vody, jasně cítil to, jak jeho tělo reaguje na slanou vodu. Byl připravený se přeměnit, ale ještě pořád byli na mělčině. Chtělo to jít dál. Jak pokračovali a vody přibývalo, nakonec se společně ponořili a jedna z menších vln je omyla, jako kdyby je moře vítalo s otevřenou náručí. Tehdy se Marcellus potopil pod hladinu a jenom sledoval to, jak mu pomaličku mizí nohy, nahrazené ocasem s dokonale stříbrnými šupinkami.
„Zkus se nadechnout, ať si zvykneš,“ pronesl k Naraïe, když mu pohled padl na její tvář. Mezitím kolem nich proplulo několik rybek a on jednu z nich zamyšleně pohladil, než se na Naraïu pousmál. Sice ještě nebyli nijak hluboko, ale už takhle to byl úplně jiný svět. Podvodní prostředí mělo rozhodně co do sebe... Světlo se lámalo o vodní hladinu a pod nimi byly vidět útesy, kolem kterých proplouvala hejna ryb. Miloval to.

Trochu ju překvapilo, když ji Marcellus vzal za ruku, ale rozhodně se nebránila, naopak - ochotně se za ním vydala napříč pláží k prvním vlnkám, které hladově olizovaly vlhký písek. A než se nadála... moře ji stáhlo do své náruče. Chvíli bojovala s reflexem udržet se pod vodou nenadechnout, ve zmatečném gestu dokonce i pustila Marcellovu ruku, ale když k ní potom dolinul jeho hlas - uklidňující, vybízivý, aby ho poslechla -, prostě to vzdala a... nadechla se.
Nadechla se a konečně se pořádně rozhlédla po barevném království, jímž byla obklopená.
Kdyby to nazvala zvláštním pocitem, bylo by to zatraceně slabé označení.
Bylo to... velkolepé. Dokonalé. Perfektní. A nespoutané přesně v té správné míře. Zbožňovala to.
Když se nadechla, opravdu jí vyrazilo dech (heh, sladká to ironie, no ne?), že mohla skutečně dýchat. Neočekávala to, prostě v poslední chvíli před nadechnutím se zpanikařila... a teď byla naprosto v oukeji. To bylo něco úžasného. Zvlášť, když si měla uvědomit, že ještě před pár hodinami v těch samých vodách bojovala o to, aby se mohla dostat k hladině, protože se skoro utopila. Teď... teď to byla docela jiná pohádka. Teď to nebylo o topení, nýbrž o tom, že jí voda pod rukama náhle zkrotla a uznala, že ji ve svém náručí bude muset nechat žít.
Nikdy si nepřišla tolik mocná i zranitelná naráz.
Když se s nadšeným úsměvem otočila k Marcellovi... znovu jí to vyrazilo dech. Nebylo to ani tak úsměvem, který jí bělovlasý opětoval (i když, kdo ví, vliv to na ni rozhodně také do jisté míry mělo, to popřít prostě nemohla...), nýbrž spíše tím, že najednou působil tak jinak - nohy fuč a na jejich místě ocas, jehož šupiny se třpytily v paprscích pronikajících hladinou jako perly. Bralo jí dech, jak moc zapadal mezi nádherné útesy v pozadí, jak přirozeně působil každý jeho pohyb obklopený vodním živlem.
Pokud nahoře vypadal uvolněně, tady působil... zkrátka doma.

Vidět ji, jak užasle pozoruje okolí... Bylo nepopsatelné.
V očích jí jasně zářil úžas a on to miloval celým svým srdcem. Jasně viděl, jak z toho byla unesená a svým způsobem její nadšení sdílel, ačkoliv z jiných důvodů. Ještě nikdy nikomu svůj svět neukázal, protože se nikdy s žádným člověkem nepřátelil. Natož, aby se přátelil dostatečně na to, aby někoho skutečně vzal pod vodu. To bylo něco, co jeho druh dělal skutečně zřídkakdy a on moc dobře věděl, že by to svým způsobem ani dělat neměl, ale jednoduše od té dívky necítil žádné nebezpečí - jen upřímnou touhu poznávat a objevovat. Měla pro podvodní svět takové nadšení, jako snad nikdo jiný - a pokud si to někdo skutečně zasloužil vidět, tak to byla ona. Zvláště potom, co se kvůli němu málem utopila. Nedělal to ale jenom protože se vůči ní cítil dlužný, svým způsobem jí to chtěl dopřát... Jako její nový možný přítel. Věděl, že má tu možnost ji tam vzít a cítil její nadšení pro věc, takže by byl sám proti sobě, kdyby to neudělal. A rozhodně toho nelitoval. Její nadšení bylo nejspíš to nejhezčí, co za posledních pár týdnů spatřil. Celá zářila - a on si v tu chvíli uvědomoval, jak šťastný byl, že se na té pláži potkali.

„Zkus trošku plavat po okolí, ať si zvykneš na vodu kolem sebe,“ navrhl jí, než ji obeplaval a nakonec se zastavil kousíček od ní. „Nejspíš to chvilku potrvá, než si zvykneš na ten pocit, ale to půjde. Nevypadáš jako špatná plavkyně, takže by to neměl být žádný velký problém.“
Musel uznat, že bylo zvláštní a neobvyklé ji vidět takhle ve vodě. Vlastně ještě nikdy neviděl žádného člověka pod vodou - a nejspíš to bylo i dobře, protože v opačném případě by ho čekala docela nepříjemná konfrontace, ale u ní to bylo jiné. Nejen, že mu přišla důvěryhodná, byla mu i sympatická. A cítil se hrdý, že ji může provést někde, kde ji nikdo jiný provést nemohl. Mohl jí ukázat něco úplně nového a dát jí okusit alespoň část toho, co znamenalo být vodní. Vlastně si byl docela jistý, že by se jí docela líbilo i Alsitio, ale to bylo příliš daleko, než aby ji tam mohl vzít - i kdyby to nějak šlo zařídit. Místo toho jí ale mohl ukázat tamní útesy, možná nějakou jeskyni, mohli plavat s rybkami a prostě si užívat vodu... Vlastně toho bylo hodně, co mohli dělat.
„A jinak se cítíš dobře? Žádné závratě nebo nevolnost?“

Sledovala, jak mu bílé prameny víří kolem hlavy jako nějaká svatozář, a sama se při pár pohybech přesvědčila o tom, že černý mrak jejích vlastních vlasů na tom není o moc lépe. Zkusmo udělala několik temp - šlo to překvapivě snadno, jako kdyby tohle snad ani nebyl ten samý oceán, v němž se prve málem utopila, ale poddajný potůček nebo rybník. Cítila, jak se o ni opíraly teplé proudy, ale nic jí tentokrát nedělaly, netáhly ji dolů, prostě jí vycházely vstříc.

Když se tak zamyslela nad tím, jak se vlastně cítí (ptal se... a pokud mu měla odpovědět, prostě nechtěla lhát, jelikož kdyby se cokoli podělalo, byl by to průšvih jako kráva), došlo jí, že tak dobře už jí dlouho nebylo. Každou buňku její bytosti prostupovalo čiré nadšení, jako čirá extáze, o níž netušila, jak jen může být tak báječná, tak strhující, tak... tak přirozená tady dole, hluboko pod hladinou (leč ne nejhlouběji), přestože byla stvořená k tomu, aby chodila po souši.
„Řekla bych, že je to dokonalé, ale... to by nebylo dost vystihující. Je to nepopsatelné, nevýslovné. A... asi v pořádku. Není mi zle, nic takového. Naopak... snad nikdy jsem si nepřišla takhle lehká... a tolik klidná." A skutečně. Jako by to v ní ten klid cíleně probouzelo...
A věřte jí, že to, co pronesla, byla jen a pouze čistá, krystalická pravda. Nelhala by mu, ani kdyby měla proč - a tady o tom, jak úžasné to bylo, skutečně nebylo jak lhát.
Neodpustila si ale zároveň pár myšlenek. Bylo vůbec povoleno, aby se kterýkoli suchozemec vůbec podíval sem dolů? Yialadri vypadali dost nedůvěřivě na to, aby se báli kontaktu s lidmi a drželi se podle všeho v utajení... jak by jen tak mohli povolovat propůjčovat lidem i ostatním rasám shora takovou příležitost podívat se sem, dolů...?

Nesmírně si užíval ten pohled na ni.
O to víc ho ale potom potěšila její slova, protože to měl už podložené - skutečně se jí tam líbilo. A on to zbožňoval celým svým srdcem. Sice věděl, že tím hodně riskoval, ale v tu chvíli ho to vůbec nezajímalo. K čertu s nějakými pravidly a zákazy - jednou byl princ, k čemu by mu jeho status byl, kdyby občas neobešel nějaké to pravidlo? Obvykle všechny zákony dodržoval a snažil se jít příkladem, ale v tomhle jednoduše musel od svého vzorného jednání upustit. Nemohl by ji prostě nechat přitom, že se dolů nikdy nepodívá. Nebylo by to fér. A on se vlastně ani nebál možných důsledků, prostě si to jenom užíval. Užíval si pohled na to, jak nadšená byla a nesmírně si užíval její společnost jako takovou. Už dlouho mu s někým nebylo tak dobře, jako právě s ní. Sice si to těžko vysvětloval, protože obvykle se suchozemskými lidmi příliš nevycházel, ale všechno bylo jednou poprvé. A ona nebyla jako ostatní, o tom nebylo pochyb - byla naprosto odlišná a jedinečná. A on měl zatraceně velké štěstí, že na ni na té pláži narazil. Taky za to musel v duchu děkovat bohům.

„Ani nevíš, jak rád tohle slyším,“ pousmál se na ni. Byl to naprosto upřímný úsměv, který šel přímo od srdce. Takových rozdával málo, velice málo. Ale zdálo se, že s ní to nebyl takový problém, protože s ní zapomínal na svoje starosti a dokázal se nejen nějakým způsobem celkem uvolnit, ale také se bavit. Což bylo něco, za co jí byl neskonale vděčný, protože něco takového dokázal skutečně málokdo. Ani jeho přátelé z Alsitia něco takového jen tak nedokázali - a to s nimi sdílel i svůj domov a krev.
„Myslím, že bych ti to tu mohl trošku ukázat. Nemusíš se bát, poplaveme pomaličku a určitě bude prostor i pro to, aby sis to tu všechno prohlédla. Jen buď opatrná na to, čeho se dotýkáš.“ S těmi slovy se dal na pomalou plavbu směrem dolů, k útesům. Ty představovaly první pomyslnou zastávku, protože byly obrostlé nejrůznějšími korály a skrývala se v nich i drobná hejna rybek, které jen tak oko člověka nespatřilo.

Uchvátilo ji to, vzalo jí to dech. Nic z toho, co za svůj život zatím viděla, se nedokázalo rovnat tomu, co se před ní otevřelo tady, pod vodou a za doprovodu Marcella, ani zdaleka vyrovnat. Ty největší a nerozmanitější krásy pevniny byly sice úžasné a ona se v obklopení přírodních úkazů vyšlehaných větrem, zasazených v zemi a vytvarovaným ohněm cítila skvěle, jenomže přesto – tohle mělo kouzlo, které byste nahoře nenašli ani po stovkách let strávených intenzivním pátráním.
Vznášela se kousek od korálů uprostřed ničeho, kolem ní nic než těsné objetí vody. Chtě nechtě, musela si vzpomenout na svého bratra – asi by tu dávno zemřel na infarkt. Nedivila by se, kdyby se kvůli vodě nechtěl k vodním ani přiblížit. Ona ale byla tady, nechala se konejšit teplými proudy, rybkami, které se jí proplétaly skrz prsty na nohou, havraní vlasy se jí vznášely okolo hlavy jako temná svatozář. Užívala si to plnými doušky a doufala, že tohle bude co nejdelší chvíle. Na chvíli dokonce zapřemýšlela, zda se jí to celé jenom opravdu nezdá… ale na to to bylo příliš divoké, příliš uhrančivě krásné.
Vodní měli jednu výhodu – lidé nemohli jen tak nakráčet za brány jejích říše a dobýt jejich území. Každý šílenec, co by se o to snad pokusil, by se utopil a skončil v náruči Vyysihui – a Naraïa si nedokázala vybavit větší výhrůžku, která by donutila kdekterého šíleného muže se zastavit a rozmyslet si své jednání. Navíc, co se týkalo kteréhokoli magora, co se by se pokusil je napadnout… v tu chvíli by se nedivila, kdyby se rozhodla zasáhnout i Junäi – koneckonců, nebyla jejich patronkou pro nic za nic. V kombinaci s tím, že jediný způsob, jak dovolit suchozemci dýchat pod vodou, měli opět pod kontrolou jen a pouze vodní… byli na tom rozhodně dobře.
Jako jediná rasa v Nescoře se nemuseli obávat rozpínavosti území umírajícího šíleného a krutého krále, jeho mnohem šílenějšího a krutějšího syna a celého lidského království. To se zdálo jako obrovská výhra.

Po téhle poznámce se pro úplnou jistotu nedotýkala vůbec ničeho. Ale ne, že by k tomu všemu snad potřebovala ještě něco víc – vizuální zážitek, který se jí nabízel, to všechno předčil, až se jí z oho motala hlava.
„Jeden by ssskoro až neřekl, že to je tak jiné. Jistě, lidé si šuškají o tom, že vodní pro sssebe mají sssvůj vlastní svět, tolik odlišný od toho nahoře, ale… asssi mě nikdy nenapadalo, že to bude ssskutečný jiný svět. Jako kdybych ssse už vůbec nenacházela v Nessscoře,“ udivila se nahlas, sykavky se jí začaly znovu automaticky protahovat, když je nehlídala. Otočila se znovu k Marcellovi – a snažila se tolik nezírat – a usmála se. „Musí být obrovským štěssstím mít pro sebe něco takového… a přitom mít možnossst i vylézt nahoru a poznávat, co je tam nahoře.“
Ačkoli, dle toho, co ří už řekl, to zbytek yialadri takhle růžově neviděl. To byla zatracená škoda.

Ucukla, když se zpod nejbližšího korálu jako na povel vyhrnulo hejno drobounkých rybiček všelijakých pestrých barev. Jako jeden muž – jedna ryba – se přehnaly kolem ní, cítila, jak se mnohé z nich nebojácně otřely o její kůži, načež zmizely jako blesk z čistého nebe, stejně rychle, jako se vynořily. Trochu jako když se proti vám vyřítí splašené hejno vrabčáků uprostřed pole – jenom tím, jak na to nebyla zvyklá, to mělo mnohem většího dosahu.
Motala se jí z toho trochu hlava, ale cítila, jak jí do krve vstupuje adrenalin společně s pěknou dávkou endorfinů. Jen tak se jí odejít nechtělo a doufala, že Marcellovo malé kouzlo na její dýchání tady dole ještě nějakou tu delší chvíli vydrží – na pozorování tu toho bylo tolik. Ale i kdyby vydrželo celé roky, stejně měla na to pozorování a zkoumání málo času…

Riskoval tím skutečně mnoho, ale ačkoliv se narodil s modrou krví, obložený stříbrem i perletí, nikdy ze sebe nedokázal vytřepat svoje požitkářství. Zatímco většina vodních brala spoustu věcí za absolutní samozřejmost a nikdy se nad nimi ani nepozastavily, třebaže byly poměrně vzácné nebo úžasné, Marcellus si spoustu věcí užíval s jistou náruživostí, která byla pro jeho druh poměrně atypická. O to zvláštnější to bylo vzhledem k tomu, že mu do hlavy neustále byla vtloukána spousta zákonů, povinností a schopností, které měl v budoucnu potřebovat. Měl se z něj stát vladař - ale on by měl mnohem lepší předpoklady pro někoho prostšího, než aby nosil na hlavě korunu a řešil potíže celého svého národa.
Ne, že by byl neschopný, to rozhodně ne. Byl jediným mužským dědicem svého rodu a byl také nejstarší, takže na něj už v mládí připadla tíha velkých očekávání a nadějí. Někoho by to semlelo a strhalo (podobně jako viděl u Rhiannon, která před svými povinnostmi raději utíkala a skrývala se) ale jeho ne. Byl poměrně pevný, vždycky se se vším nějak popasoval. Díky svému postavení ale nemohl dělat věci, které měl skutečně rád. I kdyby chtěl sebevíc, nemohl by se prostě sebrat a na pár týdnů odejít na souš, třebaže si ji toužil prohlédnout na vlastní oči a ne procházet jenom hranici mezi novým světem a vlastním královstvím hluboko pod vodou. Vyysihua by ho za to nejspíš také rovnou potrestal - a on nebyl sice úplně bázlivý typ, ale cítil určitou zodpovědnost nejen vůči svému národu a království, ale i rodině. Nesměl se k tomu všemu otočit zády, třebaže se ten sobec hluboko v něm neustále zmítal a sváděl ho k tomu, aby udělal něco praštěného jen pro sebe.
S Naraïou to svým způsobem udělal. Nebylo to ale ze sobeckých důvodů, alespoň ne kompletně. Viděl ji a toužil jí ukázat, co měl jeho svět k nabídnutí. Cítil její zvědavost a měl pocit, že ten zájem a zvědavost bylo vzájemné. Sice to nebylo správné vzhledem ke všemu, co ho kdy učili, ale... Pořád byl princ, budoucí král. K čemu by mu byla koruna, když by občas nemohl zákony ohnout trošku ve svůj prospěch? Zvláště, když to nikomu neubližovalo a přineslo to svým způsobem radost hned dvěma lidem?

„Těžko říct. Myslím, že je pro tu druhou stranu vždycky těžké si představit, jak to asi vypadá na opačné straně... Oba světy mají svůj nepopiratelný půvab, ale hádám, že děti moře mají přeci jenom výhodu v tom, že někteří mohou vystoupit na souš a prohlédnout si alespoň hranice, když už nic jiného. Zato suchozemští... Málokdo by dokázal jít tak hluboko bez pomoci. Bylo by hezké, kdyby obě strany spolupracovaly a konečně se strhla ta pomyslná bariéra, ale obávám se, že k tomu by můj druh nikdy nepřistoupil. A i kdyby... Do srdce našeho světa stejně mohou jenom vodní, pro ostatní bytosti by to bylo nesmírně riskantní i pod dohledem. Ani my bohužel nevládneme až takovou silou, abychom dokázali pomoct druhým přizpůsobit se naším podmínkám.“
Mluvil o tom poměrně zainteresovaně, protože se to přímo dotýkalo jeho snu o integraci a spojenectví. Zároveň se ale obával - protože během pár desítek let už by ani nemuselo být co vlastně obdivovat. Jistě, moře a oceány byly a budou, o tom nebylo sebemenších pochyb. Ale svět vodních, ten skutečný svět, který si pod hladinou vybudovali... Ten se hroutil jako stará barabizna bez údržby. Ačkoliv se on a pár jeho věrných snažilo vymyslet, jak to všechno zachránit, původ se zdál být téměř jasný: konečně na ně dolehla absence Jünai. To ona mírnila Vyysihuu a dopřávala jim blahobyt. Bez ní nemělo šanci přežít ani Alsitio, ačkoliv doslova dýchalo magií a bylo pomyslným odkazem vodních, stejně jako páteř celého jejich světa.

Jakmile ji minulo hejno pestrobarevných rybek, Marcellus se tiše zasmál. Bylo úžasné vidět ji, jak čelí věcem, které pro něj byly naprosto běžné. Díky jejímu výrazu měl možnost si víc a pořádněji uvědomit, jak nádherný jeho svět a domov vlastně byl. I když měl sklony prchat na souš, nikdy by vodu nejspíš přeci jen nevyměnil. Bylo to místo kam patřil, kde se narodil... A které měl opečovávat.
„Jsi v pořádku? Vypadáš trošku...“ Zeptal se nakonec s viditelnou starostlivostí. Byl si jistý, že kouzlo mělo fungovat ještě nějakou dobu, protože jeho magie byla poměrně silná, ale přesto se jeho společnice tvářila trošku zvláštně. Nebyl si jistý, jestli to bylo změnou prostředí, jestli se něco dělo nebo jestli se jí udělalo zle, ale nemínil cokoliv riskovat. Pokud by se něco dělo, okamžitě by ji vzal zpět na souš a dohlédl by na ni. Neriskoval by její život, ani omylem ne.

Zavrtěla hlavou a vesele se na bělovláska pousmála. „Ne, jsem v pořádku, přísahám. Jen se mi trošku motá hlava z toho, že je toho zkrátka hodně najednou,“ zavrtěla mírně hlavou a bez obtíží nasadila sluníčkový výraz. Jednou to totiž konečně nemusela předstírat, co se ve skutečnosti děje v její hlavě, co skutečně cítí – protože to všechno promítala ven. Byl to příjemný pocit toho, že mohla odhodit veškeré filtry, které většinou držela, pokud se pohybovala ve společnosti někoho, před kým by se měla chovat určitým způsobem. Teď nejenom, že to nebylo potřeba, ale už ani necítila to nepříjemné nutkání. Osvobozující to pocit.
„Máte úžasné štěstí v tom, že lidé vám tuhle část světa zkrátka nemohou sebrat. I kdyby nad vámi mořští bohové nedrželi ruku a raději se přidali k lidem, udrželi byste si suverenitu, což je neskutečně fascinující. Netuším, co bych nazvala krásnějším – zda tím světem tady dole, anebo tím tam nahoře. Oboje má neskutečné kouzlo,“ pronesla a rozhlédla se ještě jednou kolem. Pestré barvy kolem byly zářivější než duha – což trochu vysvětlovalo to, že zátoka ústila do Duhového moře, které bylo svými barvami vyhlášené – a přecházel z toho zrak. „Ale musím uznat, že je to něco velice fascinujícího. Nepřibližovala jsem se k mořím především proto, že můj bratr má panický strach z větších vodních ploch, takže to bylo jako dráždit hada nohou v ponožce. Asi proto se teď courám hlavně po pobřeží, když jsme na čas od sebe,“ pokrčila rameny. Nebrala to zle – dost dobře ten strach chápala. A když teď měla šanci si to trochu vynahradit, sáhla po tom, protože prostě mohla.

V náhlém návalu pozitivních emocí prostě připlavala o něco blíž k Marcellovi a bez váhání se mu s úsměvem vrhla kolem krku v objetí. Odhodila filtry, které jí většinou bránily projevovat tu bujarou, veselou povahu, a prostě jednala, jak chtěla. Yialadri před ní nevypadal, že by snad doteď byl nějak zneklidněn jejími reakcemi, tak doufala, že ho snad nezastraší tohle náhlé gesto. Nechtěla se ptát, zda může, protože to nebylo spontánní a nebylo to… ono. A tak prostě jednala, jak jí svědomí i vědomí poroučely.
„Děkuju, vážně moc děkuju za tuhle šanci,“ pronesla mu do ucha šeptem, než se odtáhla, aby se na něj mohla usmát. „Asi se omlouvám, že mám tak prudké reakce, ale tak nějak… si nemůžu pomoct,“ pronesla a sledovala, jak po jeho tváři tančí světelné odlesky i stíny vrhané lámaným světlem ve vodě okolo. Něco na tom bylo – jak se jindy bála pustit si lidi takhle blízko k sobě, tak nyní to bylo tak nějak jenom jako vzdálená vzpomínka na vlastní obavy. A pak, z nějakého náhlého popudu a s malou nadějí, že ho tím snad nijak nezaplaší od sebe a nenaštve, mu zničehonic, z náhlého popudu emocí, které se jí rozlil celou bytostí, vtiskla na rty polibek. Trochu váhavý, netušila, jaké se dočká reakce, ale minimálně to nebylo ani trochu nic, čeho by litovala. A to bylo… zkrátka správné. Alespoň pro ni.

Vidět ten zářící výraz na její tváři... Naplňovalo ho to upřímnou radostí a spokojeností. Její štěstí bylo i jeho štěstím. Možná ji znal teprve chviličku, ale bylo tak nebezpečně snadné jí propadnout - představovala přesně to, co ho fascinovalo a přitahovalo a on si nedokázal pomoct, začínal se v tom topit s takovou náležitostí, že ho to mohlo kompletně potopit. Věděl moc dobře, že porušil spoustu přikázání, zákonů a že by ho jeho rodina pěkně sjela za to, co udělal, ale bylo mu to srdečně jedno. Stálo to za to, se vším všudy. A on si jenom přál, aby pro tu černovlasou dívku mohl udělat něco víc, než jí dát jen takovou malou ochutnávku svého světa - kdyby mohl, vzal by ji do Alsitia, ukázal jí, jak vypadá jeho království. Ale to nešlo, bohužel.

„To je pravda... Ačkoliv jsou věci, které i tohle dokáží ohrozit,“ odpověděl s náznakem upřímnosti, ale aby nevyvolával chmury, zakončil svá slova vřelým úsměvem. „Myslím, že jsme v mnoha ohledech vskutku velcí šťastlivci, protože se nám dostalo možnosti žít v nádherném prostředí a v bezpečí. To je zvláště v dnešní době veliká věc. Přál bych si, aby to tak měly všechny druhy, ale obávám se, že taková věc ještě pár řádek let potrvá.“
Když se Naraïa zmínila o bratrovi a jeho panické hrůze z vody, zamyšleně zaklonil hlavu na stranu. Chápal to. Mnoho lidí z pevniny se vody bálo - a on, coby dítě vody, moc dobře věděl, že k tomu měli spoustu důvodů. Moře a oceány byly obrovské, hluboké a nebezpečné. Vodní v nich sice měli značnou výhodu, ale ani pro ně to nebylo stoprocentně bezpečné. Jünai se od nich pomalu odkláněla a Vyysihua byl nevyzpytatelný i vůči svému vlastnímu výtvoru.
„To chápu. Voda je zrádná,“ pokývl hlavou uznale. „Ale je hezké, že teď máš tu možnost si taková místa prohlédnout.“

Jakmile se k němu přiblížila a vrhla se mu kolem krku, automaticky kolem ní omotal paže v opláceném objetí a sám pro sebe se nepatrně pousmál. Čím blíž se k ní dostával, čím víc toho o ní zjišťoval, tím víc se mu líbila. A on byl najednou příšerně rozpolcený, protože mu bylo naprosto jasné, že nemohl počítat s tím, že by snad měl šanci o ni skutečně bojovat - dole na něj čekala snoubenka, trůn a koruna. Jak by asi mohl být králem, manželem a zároveň... Čím by pro ni asi tak mohl být? Maximálně přítelem na baterky. A to bylo málo. Nestačilo to. Zasloužila si podstatně víc.
„Není zač, Naraïo,“ odpověděl jí vlídným hlasem, než jí úsměv se vší upřímností oplatil. „Není třeba se omlouvat.“
Nečekal to, co udělala. Za normálních okolností si udržoval jistou prozíravost a dokázal nějakým způsobem podobné věci předpovídat, ale v jejím případě netušil vůbec nic - ne do poslední vteřiny, kdy ucítil její rty na těch svých. Tělem se mu přitom rozlila příjemná vlna tepla a on jí polibek bez zaváhání oplatil, jen s viditelnou jistotou. Rozhodně ale nikam nehnal, byl opatrný a něžný, užíval si celou tu chvíli a pokoušel se nasát plnými doušky každý sebemenší vjem, protože přesně takhle chutnala svoboda. Milostné pobláznění. Propadal té dívce, absolutně a úplně. Jako kdyby to chtěl zpečetit, nakonec jí pomaličku vjel prsty do vlasů, užívajíc si jejich hebkost.

„Nemohu nesouhlasit, ta možnost podívat se sem je opravdu skvělá,“ přikývla s drobným úsměvem, než nechala prsty pročísnout chomáč chaluh, které se nechaly bez odezvy a odporu zmítat mořskými proudy. Fascinována tím vším se rozhlížela kolem a jen se jí hlavou hnala jedna věc: kolik suchozemských jako ona se sem jen tak dostane? Docela by ji to zajímalo – a nedivila by se, kdyby to bylo skutečně pro vodní národ nějakým způsobem zakázáno. Trochu ji děsila představa toho, že by ho měla dostat do problémů, ale zatím vypadal, že se nemá čeho obávat… rozhodla se na tenhle dojem dát. Nechtěla to pokazit – a, co si budem, z vody se jí jen tak taky nechtělo. Z toho kouzelného barevného světa, kam se pravděpodobně jen tak nedostane.

Naraïe spadl ze srdce obrovský kámen, když ji nejenom neodstrčil, ale zároveň jí ten polibek docela ochotně oplatil. Překvapeně na chvíli pootevřela oči, než zcela nechala víčka klesnout, řasy se otřít o líce a sama vztáhla ruce, aby mu mohla tak nějak podvědomě zabořit prsty do bělavých vlasů a přitáhnout se tím o trochu blíž. Bylo dost fajn, že tady ve vodě její výškový deficit nedělal moc problémů a rozdílů, což bylo docela příjemné vůči jejímu občas docela pokulhávajícímu sebevědomí. Netušila, kde se to v ní vzalo, ale dostal se jí pod kůži zatraceně rychle a ona nad tím tak úplně neměla kontrolu. Právě naopak, zmocňovalo se jí to, co ani zatím netušila, že v ní tam uvnitř je, ale byla zatraceně daleko k tomu, aby jí to vadilo. Možná ji trochu děsil fakt, že o něm prakticky věděla jenom jméno a to, že byl až děsivě návykový když šlo o jeho společnost.
Mírně se odtáhla rty, nechala si čelo opřené o jeho a zatímco levou se mu dál spokojeně přehrabovala ve vlasech, tou pravou ho jemně bříšky prstů hladila po tváři. „Snad tohle… nijak nevadí. Pokud ano, stačí říct a můžeme vždycky začít dělat, že nic,“ usmála se opatrně. Brala to jako takovou… asi šanci. Cítila, jak sebou v ní škube pytel dost silných emocí, a sama řádně netušila, zda to udrží úplně dlouho, ale byla zároveň plachá v tom, kdyby jí dal jakkoli najevo, kdyby ne. V tomhle si dost jasně myslela, že je na ránu, ale prostě potřebovala zkrátka to ujištění.