Cordézský záliv

Nejbližším zálivem k hlavnímu městu Narrigenu byl právě Cordézský záliv.
Skály tyčící se okolo představovaly přírodní hranici, která činila záliv bezpečnější pro děti moře... Ti mohli v zálivu trávit spoustu volného času, neboť byl krytý a relativně opuštěný, protože těsně sousedil se zátokou perel, která se těšila podstatně větší oblibě. Všichni lidé bažili po možnosti zbohatnout na perlách, proto byl Cordézský záliv všemi relativně opomenutý.

Rhiannon ji hrdinně nesla až za hranice města, kde se nakonec pod její tíhou strhla a obě spadly padly na zem.
„Budeš muset jít po svých, Amberly,“ povzdechla si Rhiannon tiše, než se pomaličku vyškrábala zpět na nohy. Po celé délce cesty se snažila Amberlyin ocas skrývat svým pláštěm, ale sotva spadly k zemi, plášť odletěl o kus dál, odkud ho Rhiannon sebrala a přehodila ho Amberly přes ramena.
„Musíš se přeměnit, nejsem dost silná na to, abych tě mohla odnést až k oceánu...“
Amberly si tiše povzdychla, než sjela pohledem ze svojí společnice na svůj ocas, kterým nepatrně pohnula. Nebyla si jistá, jestli toho vůbec je nějak schopná - konec konců Zorhan strávil docela dlouhou dobu tím, aby ji odnaučil na to být zvyklá na obě možnosti: jak na pevninu, tak na vodu. Mučil ji tak dlouho, dokud se pevniny a nohou nezačala panicky bát. Jak by toho asi mohla být schopná? Jak dlouho vlastně neměla nohy? Bylo to už tak dlouho, že si snad ani nepamatovala, jak se to dělá...
Smutně se nadechla a zhluboka zase vydechla, než se znovu začala urputně soustředit na svůj ocas, který ležel nehybně na zemi.
Jak... pomyslela si v duchu, než zavřela pomaličku oči a začala se modlit k bohyni Junäi. Prosím... Vyslechni mě, prosím. Potřebuju tvoji pomoc, nedokážu to... Ale musíme pryč, jinak nás najdou- Sotva na to pomyslela, objevila se světle fialová záře, s kterou její šupinky začaly pomaličku mizet z ocasu. Když se nakonec změnil i samotný ocas v nohy, Amberly se poněkud neobratně pokusila zvednout, načež se jí nohy okamžitě podlomily a ona skončila na zemi.
„Ukaž, pomůžu ti,“ pronesla tiše Rhiannon, než ji chytla za ruce a opatrně jí pomohla zpět na nohy. Amberly se sice celá třásla, ale i přesto se jí s pomocí Rhiannon podařilo udělat několik nejistých kroků vpřed, což ji nesmírně nabudilo energií.
Nebyla přeci jen tak nemožná... A nebolelo to! I přese všechny ty děsivé a bolestivé myšlenky na to, jak asi každý krok bude bolet jako několik ran bičem, nebolelo. Byla schopná poněkud neobratně přeci jenom chodit, ačkoliv to bylo nesmírně nepřirozené. Zřejmě byla přeci jen silnější, než si o sobě myslela...

Cestou se jim podařilo relativně zrychlit, takže zatímco mířily ke Cordézskému zálivu, byla si Amberly už celkem sebejistá.
„Proč mi vlastně pomáháš?“ Špitla nakonec tiše ke svojí společnici, která se velice rychle zastavila a otočila se k ní čelem.
„Protože to, co se ti stalo není správné. Nejsi ničí majetek, nejsi žádná věc. A nezasloužíš si takové zacházení, zasloužíš si normální život jako každý jiný, svoji svobodu... Jako by nestačilo, že už jsi přišla o svoji rodinu. Dovol mi prosím, abych ti pomohla, ano? Najdeme ti nový domov, už nikdy nebudeš muset nikoho poslouchat a bát se.“
Rhiannon opatrně vzala její tvář do dlaní, než ji váhavě políbila na čelo. Amberly poněkud plaše sklopila řasy a pousmála se, viditelně dotčená Rhiannoniným gestem. Bylo to nesmírně milé, konečně narazit na někoho, komu na ní evidentně skutečně záleželo - a to ji ani pořádně neznala, ale přesto se rozhodla jí pomoct a riskovala přitom vlastní život. Mohli je obě chytit a obě by mohly být ve značných potížích, ale přesto to udělala.
„Dobře,“ špitla tiše Amberly a pokývla hlavou, než jí oči sklouzly k velké ploše vody před nimi. Stály už téměř u zálivu, od svobody je dělilo jenom několik nicotných metrů. „Děkuju, Rhiannon. Za všechno.“
S těmi slovy společně zamířily k vodě...

Alsitio bylo neuvěřitelně nádherné.
Cesta tam jim trvala ještě dobré dva dny, protože Amberly nebyla zvyklá na mořské proudy - ale sotva tam dorazily... Ten pohled jí absolutně vyrazil dech. Nejen, že to bylo město kompletně postavené pod vodou, byl to domov mnoha a mnoha bytostí jako byla ona. Jakkoliv nebyla úplně stoprocentně čistokrevná, i tak k nim svým způsobem patřila. A oni ji k jejímu překvapení nevyháněli, jak by nejspíš očekávala.
Od Killiana slýchávala nejrůznější povídačky a nevěděla, čemu všemu věřit. Jedné věci ale věřila určitě - rivalitě mezi vílami a vodními, která byla skutečně nechvalně známá. A ona sdílela geny obou stran, což jí značně znesnadňovalo život. Jak by mohla jenom zapadnout? Ta myšlenka ji neustále pronásledovala po celou dobu cesty do Alsitia, ale i přesto se jí podařilo vklouznout dovnitř, aniž by ji někdo odháněl pryč. Nejspíš to mohla připsat i Rhiannon, která byla u vodních zjevně dobře zapsaná. Dost možná patřila ke šlechtě nebo tak něco - ale tomu Amberly už příliš nerozuměla. Neznala vazby mezi jednotlivými rody a nic nevěděla o společnosti, jakou si yialadri za ta léta stihli vytvořit.

Společně s Rhiannon nakonec skončily v jedné z podvodních jeskyní nedaleko od města.
Ne, že by ji Rhiannon nechtěla nechat bydlet ve svém domě ve městě, spíš se obávala, aby Amberly trvalejší pobyt pod vodou zvládla - konec konců byla zvyklá na sladkou vodu, ne na slanou. I proto se rozhodla zřídit jí dočasný azyl v jedné z jeskyň se vzduchovou kapslí, kde mohla být i na suchu.
Amberly si na to rozhodně nestěžovala. V důsledku jí to nejspíš vyhovovalo nejvíc, jak bylo jenom možné. Ale když tam společně strávily dobrý týden, začaly ji tížit další otázky. Už znala svoji vodní část - Rhiannon jí zodpověděla veškeré otázky, které snad mohla mít. Ale ta druhá... Nechtělo se jí zůstávat na jednom místě a omezit se tak. Její kořeny nesahaly jenom k vodě, patřila i do Stříbrného lesa. A i proto se nakonec rozhodla se tam zajít podívat... A najít svoji matku. '

Už dávno unikla ruchu kolem zálivu, z něhož lidé vytrvale tahali perly, a místo toho se raději nechala unášet symfonií mořských vln šumících o břeh, vln tříštících se o ostrá, z moře vystupující skaliska a vlastního klidného dechu. Všechno mělo svoji melodii – a ona to skutečně začínala vnímat až týdny poté, co se v přístavu oddělila od Cala a po velice dlouhé době zase jednou skutečně osaměla. Tentokrát to sice bylo dobrovolné, ale od toho poprvé v těchto záležitostech se to moc nelišilo.
Jenom v tom, že tentokrát se snažila vzít si z toho co možná nejvíc.
Tehdy? Tehdy byla jenom na smrt vyděšená malá holka. Ještě pořád skutečné dítě...
Pokračovala dál, bosé nohy se jí bořily do čistého písku. Po pár dnech strávených v nedalekém hlavním městě Narrigen si přišla jako pouliční toulavá kočka – otrhaná, špinavá, prochladlá z toho, jak mezi sebe kamenné domy nepustily ani trochu pořádného světla. A ona slunce potřebovala, sice se svou druhou podobou nechávala ovládat zdaleka méně než její bratr, ale pořád tam závislost na slunci pramenící z té druhé podoby – ebenově černého hada – byla velice výrazná. Proto teď šla, oči líně přivřené, na tváři okouzlený úsměv, zatímco se jí zlatavé slunce otíralo o tvář. V tom okamžiku z ní opadlo všechno – obavy z toho, jak an tom je asi v téhle chvíli Caliann, vzdálená nervozita ohledně toho, co vlastně plánuje dělat a kam bude směřovat.
Ne, v tuhle chvíli se nechávala jenom hladit hřejivým oparem.
Ne nadarmo nosila ze všech možných božstev ve svém srdci právě Álleu...
Nemohla si pomoci, modré vlnky vypadaly příliš lákavě než aby mohla odolat tomu se jich alespoň dotknout. Vlastně, byla tady sama... proč by se nemohla rovnou vrhnout do vln? Lákalo ji to tak moc, už dlouho si přišla špinavá a příliš odpudivá i sama pro sebe. Hodilo by se to tak moc...
Rozhodla se vlastně v jednom okamžiku. Vak se zásobami a s přivázanými botami nechala sklouznout z ramene a stejně tak shodila bundu, kterou měla jen ledabyle přehozenou přes ramena, aby ji nesežehlo příliš prudké slunce. Během zlomku okamžiku si přetáhla přes hlavu tuniku s vědomím, že bude moci mít poté přímo ji na holém těle a nechat zbytek uschnout, a to samé udělala s kalhotami.
Vše zůstalo v písku na liduprázdné pláži, než se jenom v tenké látce pod tím a s úsměvem vyformovaným na tváři rozeběhla do dorážejících vln, s požitkem vnímající, jak se do ní opřela vlažná voda.

Plaval dlouho, velice dlouho. Cesta z Alsitia se skutečně příšerně vlekla.
I přesto se mu ale podařilo doplavat na místo, kam celou dobu mířil - do Cordézského zálivu. Potřeboval se trošku provětrat, nadýchat se trošku čerstvého vzduchu a užít si souš. Nebavily ho věčné lekce a přípravy, ani poslouchání nových potíží v Alsitiu. Každý den za nim chodili noví a noví lidé a stěžovali si na kazící a tenčící se úrodu, která se s každou sadbou zhoršovala. Bylo to nad slunce jasné... Jejich domov umíral a oni s tím nemohli moc nadělat. I když na tom pracovali jejich nejlepší mágové, stále se nedařilo ten problém zažehnat. A Marcellus už předem tušil, že přijde doba, kdy se budou muset přesunout... Opustit rodnou zemi a vyjít na povrch, třebaže to pro většinu jeho vrstevníků zatím bylo absolutně nemyslitelné. On s tím byl nejen smířený, ale byl i rád. Rád by žil na povrchu, protože mu to místo bylo bližší, ačkoliv by se za to měl stydět. Jeho domovina mu připadala poněkud cizí, protože se jeho názory neslučovaly s ideály jeho rodiny. A hlavně to místo měl spojené s vězením, protože tam žil víceméně jako rukojmí.
Když doplaval až k hladině a přiblížil se k jednomu z útesů, všiml si, že není sám. Ve vodě plavala jakási dívka - což pro něj bylo nečekaným překvapením. Ani ve snu ho nenapadlo, že by na někoho mohl narazit, zvláště zrovna na tomhle místě. Obvykle bylo úplně opuštěné, ani rybáři se tam příliš nezdržovali. A přesto... Přesto sám nebyl. Jak by se měl zachovat? Nejspíš potichu odplavat pryč, ale to by si zkazil celý den. Možná by bylo moudřejí ji nenápadně obejít a přeměnit se někde za útesem. Ano, to znělo jako plán.
Opatrně ji vzdáleným obloukem obeplaval a zastavil se za jedním z útesů těsně u pláže. Tam se rychle přeměnil a vyšel zpoza skály, o kterou se zamyšleně opřel, zatímco ji pozoroval, jak skotačí ve vodě. Vypadala tak bezstarostně. Přesně něco takového si přál i pro sebe, ale nebyl úplně schopný se odprostit od svých starostí. Přesto na ně ale alespoň na chvíli mohl zapomenout, když byl právě na pevnině.
„Zdravím,“ pronesl nakonec k dívce.

Přišla si tak nezvykle uvolněná, jako dlouho už ne.
V tu chvíli z ní dokonce opadly všechny racionální strachy, které tu mohly hrozit – obavy a ostražitost, že by se tu mohla objevit nějaká z Vyysihuových vodních příšer, jiná z vodních nestvůr anebo prostě... cokoli z oceánu. V tu chvíli byla jenom ona a chlácholivé pohupující se vlny. Neřešila to, že je na místě, kam může kdykoli kdokoli přijít prakticky polonahá – měla kolem sebe vodu, mohla tvář nastavovat slunci a konečně se zase jednou cítit tak, jako by se právě znovuzrodila.
Ale to nevydrželo úplně dlouho. Konkrétně přesně do chvíle, kdy se ozvalo něco ze břehu. Zprvu to považovala za další ze zvuků moře, možná vítr... dokud jí všechno nedocvaklo a jí konečně nedošlo, že to, co slyší, je hlas. Lidsky znějící hlas, který ji... zdravit.
Jako zasáhnutá bleskem se otočila a snažila se hrábnout nohama po dně, zda na něj nedostane, ale to jediné, do čeho zabořila chodidla, byla jenom další voda, tentokrát už do spodního chladnějšího proudu. Propadla se, jak zapomněla udělat tempo rukama, a hlava jí zmizela pod křišťálově čistou, od pohledu nevinně klidnou hladinou. Kolem bylo černo, tmavé vlasy se jí rozvířily kolem a zaclonily jí výhled i přes svou krátkost.
Najednou jako by se moře změnilo. Potěmnělo. A ona, i když se snažila, se nedokázala najednou dostat na hladinu.

Najednou mu jednoduše zmizla pod masou vody, která ji stahovala hlouběji a hlouběji.
Marcellus byl na vážkách. Věděl moc dobře, že by ji měl zachránit - nemohl ji nechat se utopit - ale příčila se mu představa, že uvidí, co je zač. Na druhou stranu... Nemohl ale dopustit, aby si ublížila. Byla nevinná a byla to tak trošku jeho vina, že se dostala do potíží. Měl by se hnout, měl by něco udělat, měl by. Měl by...
Bezmyšlenkovitě se rozeběhl a skočil do vody, kde se v mžiku přeměnil a rychle doplaval za ní. Když ji potom zachytil a vytáhl až na břeh a znovu se přeměnil do lidské podoby, věnoval jí starostlivý pohled. Ta dívka rozhodně nevypadla moc dobře. Opatrně ji proto otočil na bok, aby mohla snáze vykašlat vodu z plic a odhrnul jí z obličeje mokré vlasy, které se jí lepily ke tváři.
Jeho obavy z toho, že bude vědět kým je ustoupily do pozadí, když si uvědomil, v jakém nebezpečí je. Nemohl by nepomoct někomu, kdo vyloženě pomoct potřeboval - takový nebyl. Neupřednostnil by sám sebe před tonoucím se člověkem. Zvláště v podobné situaci. Vyděsil ji snad? Nejspíš podobně jako on nečekala, že se tam někdo objeví - ale hle, přeci jen se někdo objevil. Asi mohl počkat, až by vyšla ven z vody nebo ji mohl nechat být bez povšimnutí, ale měl zrovna docela dobrou náladu a troška lidského kontaktu by mu rozhodně neuškodila. Jenže to ho nenapadlo, k čemu by mohlo dojít. Skutečně mu nepřišlo na mysl, že by se ho mohla zaleknout a dostat se pod vlny...
„Slyšíte mě? Jste v pořádku?“ Pronesl k ní opatrně, zatímco se skláněl nad ní. Do obličeje mu přitom padaly prameny mokrých stříbřitých vlasů. Zatímco trpělivě vyčkával na to, až bude schopná promluvit, rty pevně tiskl k sobě. Měl o ni skutečně starost, ale nebyl si jistý, jestli o jeho pomoc vůbec stála... Možná by se z toho dokázala nakonec dostat sama, kdo ví.

Ve vodě sebou zmítala tak dlouho, dokud neucítila, jak ji něčí ruce zachytily. V tu chvíli se otočila právě k nim a i když už se stihla trochu nalokat poloslané vody, chytila se tak pevně, jak jenom to šlo. V duchu si říkala, jak pošetilé a do morku kostí hloupé od ní bylo jít plavat ve chvíli, kdy věděla, že dokáže plavat jenom při velkém soustředění – nikdy nejlepším plavcem nebyla, ale vzhledem k jejímu životu ve vnitrozemí se tomu moc divit nešlo. Jediná voda, kterou kdy potkala, byla ta říční, mělká a klidná. Moře bylo oproti ní novým, neprobádaným živlem... a teď jí ukazovalo, že se rozhodně nevyplatí podceňovat jeho sílu a zrádnost.
Když se konečně ocitla na břehu, zmohla se jenom na okamžité vykašlání štiplavé vody z plic. Chvíli ležela jenom na boku, kašlala a snažila se pořádně nadechnout. To se jí podařilo až po celkem dlouhé chvíli. A když už konečně dokázala volně dýchat a mohla normálně otevřít oči a pokusit se zaostřit okolo sebe, první, co viděla, byl stín neznámé postavy přímo nad ní. Slunce se mu opíralo do zad, takže viděla jenom obrys, z něhož vydedukovala jenom rozložitá ramena a dlouhé světlé vlasy. Víc ale ani ň.
Znovu zakašlala, než dokázala promluvit. „Jsem... v pohodě," vydala ze sebe nadvakrát mezi dvěma prudkými nádechy. Už brzy jí mozek začal zase racionálně pracovat a jí došlo, že to musí být ten, jehož hlas ji ve vodě tak vyděsil. Kdyby se v tu chvíli o obě ruce neopírala, předvedla by na místě perfektní facepalm. „Bohové, omlouvám se za tu scénu, jenom... lekla jsem se a tak nějak jsem zajela dolů, ani nevím jak," začala ze sebe chrlit překotně.
Ani by se vlastně nedivila, kdyby na ni byl dotyčný naštvaný. Musel kvůli ní zřejmě do vody. Co jí ale hlava nebrala byla jedna věc – jak se k ní dokázal ve vodě, která odpuzovala pohyby, dostat tak zatraceně rychle...?

Rád slyšel, že byla v pořádku. Skutečně o ni měl starost, ačkoliv o ní vůbec nic nevěděl.
Nikdy by si neodpustil, kdyby se kvůli jeho nelehkovážnosti utopila. Je pravda, že by k ní Jünai byla milosrdná, ale její život ještě jistě neměl vyhasnout. Už podle vzhledu byla velice mladá, příliš mladá na to, aby zemřela. Natož tak strašnou smrtí, jako bylo utonutí. Vyysihua by si jistě snažil nárokovat její duši a uvrhnout ji do věčného utrpení. Něco takového dopustit jednoduše nemohl. Ne, když byl dostatečně blízko na to, aby s tím ještě něco udělal - a přesně do toho se také vrhl. Sice se teď musel trošku bát, ale bylo docela dobře možné, že jí v tu chvíli bylo tak zle, že si ani nevšimla. Navíc to bylo všechno velice rychlé. Rychle se za ní ponořil do vody a rychle ji z ní také vytáhl, třeba si prostě... Nevšimla. Alespoň v to mohl doufat.
''To rád slyším. Nemusíte se omlouvat, naprosto to chápu, neměl jsem na vás mluvit,'' odpověděl s nepatrným nádechem lítosti v hlase. Skutečně toho litoval. Uvedl ji tím rozhodnutím do nebezpečí, úplně zbytečně. Ale naštěstí se z toho dostala a byla v pořádku, to bylo nejhlavnější. Bylo dobře, že se z toho dostala. Byla by jí škoda.
''Jak se cítíte?'' Zeptal se ještě nakonec, zatímco jí hleděl do bouřkově šedých očí. ''Asi bude moudřejší, když se těm vodám pro příště vyhnete. Zdejší proudy dokáží chvílemi být celkem zrádné, zvláště pro méně zkušeného plavce. Jste si jistá, že jste v pořádku? Mohl bych vám pomoct dostat se do nejbližší vesnice k léčiteli nebo tak něco. Nebyl by to problém...''
Sice to původně neměl vůbec v plánu, ale klidně by to udělal. Na souši by určitě vydržel dostatečně dlouho na to, aby ji tam stihl doprovodit a potom se zase vrátit do vody. Hlavní bylo, aby se z toho vzpamatovala a bylo jí dobře. Na ničem jiném mu teď nezáleželo.

Zavrtěla hlavou. „Ne, o to nejde... vážně jsem se neměla pouštět tak daleko," prohlásila v námitce na jeho tvrzení, že na ni neměl mluvit. „Nebo jsem alespoň neměla předpokládat, že se tady nikdo nemůže ukázat... perlová zátoka je příliš blízko na to, aby sem nikdo nikdy nevkročil," dodala ještě, vrtě halvou nad vlastní neschopností v tomhle ohledu. Potom se trochu odtáhla, aby si mohla dotyčného prohlédnout, mít představu, s kým mluví.
Fascinovalo ji, že jeho vlasy skutečně vypadaly jako čistě bílé tekuté stříbro, které se ve slunci mokře lesklo, a akvamarínové oči působily docela přívětivým dojmem. Kdyby v tu chvíli nemyslela na to, že ho nezná a měla by odhadovat, jak moc si ho může pustit k tělu (což bylo trochu nesmyslné vzhledem k tomu, že ji rpávě zachránil před utonutím, ale instinktům poručit nedokázala), musela by připustit, že je možná až urážlivě hezký.
Ale něco jí právě při tom odhadování nešlo na rozum.
„Jak jste se tam dokázal dostat tak rychle?" nemohla si odpustit otázku. Skutečně, nebyla zrovna blízko břehu, tomu napovídala právě hloubka vody, a on ji měl už za pár chvil, přestože pro ni se to zdálo jako celé věky. Asi když se topíte, čas plyne trošičku jinak... Potom si ale vzpomněla, že tak úplně nemožné to být nemusí. Možná že v její domovině převládala lidská rasa, ale slýchala občas povídačky, když se vydala do lidských vesnic... povídačky o dalších druzích, kterými se hemžila právě sousední Nescora. V hlavě jí jako na povel vyskočilo i jejich jméno – yialadri. „Jste... jeden z vodních?" optala se bez vytáček, enchtěla moc dlouho tancovat kolem té otázky.
A pokud ho svou přímočarostí urazila... už na to bylo trošku pozdě. To by musela dřív přemýšlet než mluvit, že ano...

Bylo mu jí tak trošku líto. Jistě, přecenila svoje síly a dělat to neměla, ale zase jí nepřál, aby se v tom teď utápěla a vinila se za to.
Na druhou stranu, snad si z toho vzala nějaké ponaučení. Některé věci člověk jednoduše musel zatít, aby se mu vštípily do hlavy. A setkání s vodními proudy byla nepochybně jedna z těch věcí. Málokdo si totiž dokázal představit jak jsou moře a oceán zrádné, dokud to nezažije na vlastní kůži. Většina lidí mylně předpokládala, že s těmi proudy a vlnami dokáží bojovat, ale nedokázali. A byli to právě vodní, co potom naráželi na jejich utonutá těla, když proplouvali kolem. Pokaždé mu z toho bylo divně. Mísila se v něm kombinace smutnu a lítosti, s neurčitým pocitem hořkosti. Jako kdyby se lidé jednoduše nemohli poučit a stejně jim to nedalo, museli to znovu zkusit. Kolikrát takové jedince už zachraňoval? Mockrát a mockrát. Bylo to vyčerpávající. Na druhou stranu to ale byla správná věc a Marcellus byl tak trošku mužem správných věcí. Pokaždé se snažil dělat to, co mohl... Pokud zrovna nebyl v jedné ze svých nálad, pak byl stejně lhostejný jako většina jeho druhů.
„To vás nemohlo napadnout, nikdo tu nebyl. Ani já neočekával, že tu na někoho narazím, abych pravdu řekl,“ odpověděl upřímně, než se pomalu zvedl z pokleku a oprášil si z kalhot vlhký písek. Vypadala už líp, mnohem líp. Nejspíš si s sebou žádné vážné následky neponese - a to bylo nepochybně dobře. Byl rád, už kvůli ní. Nepřál by jí, aby si z toho odnesla něco víc, než jenom děsivý zážitek s blízkostí ke smrti. Něco takového si jednoduše nezasloužila.
Ta otázka ho zaskočila. Nevěděl, co na to odpovědět - přeci jen chtěl se dál chránit, ale lhát se mu také nechtělo. I tak, svým způsobem ale lhát nemusel. Stačilo prostě zatajit to nejdůležitější a nemusel se zaobírat tím, jestli vykládá lež nebo ne. Bylo to jednoduché jako facka.
„Jsem dobrý plavec,“ odpověděl jednoduše, ale to už dívka dodávala druhou otázku, kterou ho zasáhla ještě víc než tou první. Teď už nemohl nic zatajovat. Bylo to buď lhát nebo říct pravdu. A on za bohů nevěděl, co z toho si vybrat. Nechtěl lhát, ale na druhou stranu nechtěl přiznávat pravdu. Ale ona se netvářila zrovna vyděšeně. Možná, že by to prostě mohl říct... Možná. Bylo by to snazší, než předstírat, že je něco, co není.
„Jsem,“ dodal nakonec tiše, než na ni upřel svoje akvamarínové oči. Nebyl si jistý, jestli tím neudělal chybu.

Rozhodně z toho neodešla s tím, že by si nic nevzala. Naopak, rázem měla ještě mnohem větší respekt z toho, co se ukrývalo pod vodou... z jejích proudů a toho všeho. To poslední, co chtěla, bylo propadnout díky své vlastní hlouposti po smrti do Vyysihuova područí. To by byla skutečně hloupá... a to jen díky chvíli dětské radosti a nadšení z toho, že se může nikým nerušená ponořit do vln. A hle, jak to pro ni dopadlo...
„Dobře tedy," pousmála se a natáhla k němu ruku ve snaze napravit si trochu pošramocenou pověst. „Mé jméno je Naraïa. Ráda vásss poznávám," dodala ještě a v tu chvíli si zapomněla hlídat řeč. Protáhla sykavky tak, jak to dělala, když se zrovna nepouštěla do konverzace s lidmi, co o její druhé stránce neměli ponětí. Věděla, že to už skutečně není to ještě v rámci nějakých mezí přijatelné protahování sykavek, tkeré běžně mívají lidé, ale že už v tom skutečě lze zaslechnout výhrůžný podtón hada.
Překvapilo ji to – ještě nikdy s žádným z vodních neměla tu čest k setkání. Byla zvědavá, mimo své rasy (a tam může počítat jen svou matku a Cala), lidí a té poloviční elfky nepotkala snad nikoho jiné rasy. I v Nescoře, která bya napříč zeměmi přímo vyhlášená svým množstvím jiných druhů, ji tak nějak hořkosladce uvítali hlavně lidé. Na druhou stranu... vypadal trochu zděšeně, když přiznal svou příslušnost k yialadri, snad jako by ho za to měla poslat do horoucích pekel. Netušila, proč přesně, zda měl k tomu nějaký důvod, ale rozhodla se to neřešit. Byla to koneckonců jeho záležitost... a ani ona sama by se nechtěla se vším svěřovat cizincům, které sotva potkala.

Chvíli ji jen zamyšleně pozoroval, když k němu napřáhla ruku. Nakonec si s ní ale potřásl a nepatrně se pousmál.
Nebyl ve špatném rozpoložení, vlastně měl vcelku dobrou náladu. Zlepšil mu jí pobyt na souši a fakt, že nemusel na hlavě nosit korunu a sledovat a poslouchat úpadek svojí domoviny. Momentálně se prostě nemusel zaobírat ničím, vůbec ničím. Dokonce ani tím, jestli ho za to neztratí - protože to nevypadalo, že by někam se zděšením nebo odporem prchala. Spíš naopak, vypadala absolutně v klidu, nehnula ani brvou. Místo toho se mu velice vlídně představila a ačkoliv potom trošku zvláštně zasyčela, nic na ní nenasvědčovalo tomu, že by vůči jeho druhu byla nějak předpojatá. To bylo velice příjemné překvapení, protože rozhodně neměl náladu na to řešit nenávistný přístup a kdovíco ještě. Neměl na to ani náladu, ani energii. V takovém případě by mnohem radši prostě skočil zpět do vody a začal plavat domů, než aby se něčím takovým musel zaobírat.
„Těší mě, Naraïo.“ Byl upřímný. Docela rád vyslechl její jméno a byl za to představení rád. I když se to nejspíš nezdálo, miloval poznávání nových lidí a věcí. Zvláště na pevnině, protože pro něj zůstávala nesmírně tajemným a absolutně neprobádaným územím, kde bylo pokaždé co objevovat.
„Jsem Marcellus, ale většina přátel mi říká Marcelli. Předpokládám dobře, že ti nevadí můj původ? Většina lidí by na tvém místě už znechuceně odkráčela nebo tak něco. Lidé nás skutečně nemají moc v lásce, což je celkem oboustranné. Nebo snad nejsi člověk...?“ Byla pravda, že z ní cítil magii, která rozhodně nebyla vodní, ale nikdy se nezajímal tolik, aby odhadl o jakou jde. Magii měli v krvi ale i někteří lidé, takže to bylo celkem zavádějící.

Když se mu koutky vytáhly trochu nahoru, jako by se rázem celý proměnil. jako byste uvnitř něho zapnuli maličké světýlko, které ho prozářilo do posledního milimetru a dalo jeho pohledu jakousi vřelost, kterou byste jen tak u náhodného cizince, jehož jste potkali před několika málo chvílemi, zrovna nečekali. Ale na něm skutečně bylo něco... neobyčejně, možná by bez okolků řekla, že až nadpozemsky zvláštního. Jen se ještě úplně nerozhodla, zda to je v dobrém nebo špatném smyslu, ale zatím se přikláněla dost výrazněji k první možnosti.
Ironicky se pousmála, když jí sdělil, že lidé by utíkali. V tomhle je nikdy nepochopila – měli by příležitost potkat někoho zajímavého, někoho, od koho se mohli učit novým věcem a dozvědět se nějaké zajímavosti... a oni to naprosto lehkomyslně zahodili jen kvůli předsudkům?
Ne. Lidi a jejich uvažování pro ni zkrátka byli jednou velkou neznámou.
„Nejsssem," přisvědčila jednoslovně, doufala, že to syčení bude dost výmluvná nápověda. To a ten fakt, že už na omak musel cítit, že její kůže není taková, jakou ji běžně lidé mívají, ale čistě hladká. Taková, jako je na omak hadí kůže. Každý t'ealh si koneckonců nesl něco ze svého zvířete... tahle její část byla sice nepatrná, ale to pouze do chvíle, dokud se jí někdo nedotkl a neokusil to na vlastní kůži... nebo lépe řečeno na vlastní hmat.

Ta dívka byla skutečně zvláštní. Cítil z ní, že nejspíš skutečně člověk není, protože na ní bylo něco jinak, ale nevěděl co.
Došlo mu to až po delší chvíli, kdy se nad tím zamýšlel. No samozřejmě...
„T'ealh?“ Zeptal se jednoduše, než ji sjel zvědavým pohledem. Odpovídalo by to. To co z ní cítil byla nejspíš zemní magie, proto to hned nepoznal. Ta mu totiž byla ze všeho nejvíc vzdálená - a tak trošku se styděl, že to nepoznal hned. Mohlo ho to napadnout, ačkoliv byla pravda, že zatímco ji zachraňoval si úplně nestihl všimnout. A potom byl zase příliš zaneprázdněný pocitem úlevy, když se ujistil, že je naprosto v pořádku. Jednoduše nebyl tak ostražitý jako obvykle a uteklo mu to, doslova mu to proteklo mezi prsty jako voda. Jak mohl být tak slepý?
„To je poprvé, co se s někým z vás setkávám, je to čest. Hodně jsem toho slyšel, ale reálně nevím vlastně nic... Je vás celkem málo, ještě méně než nás... Jsem rád a poctěn, že se mi dostalo toho privilegia se s někým takovým setkat.“
Popravdě řečeno byl vždycky nesmírně zvědavý, jací asi t'ealh jsou. Sice se o nich něco málo vědělo, ale nic z toho nebylo nijak podložené. Mezi t'ealh a yialadri nebyl absolutně žádný kontakt. Podobně jako mezi ostatními rasami - nikdo z vodních se vlastně nikdy nepokusil s kýmkoliv vztahy navázat, což bylo něco, co Marcellus chtěl v budoucnu změnit. Za svojí vlády plánoval udělat celkem dost změn, ale nikdy o tom s nikým nemluvil. Popravdě řečeno se obával odporu - protože nikdo z vodních neměl zrovna v lásce změny, natož nějaké větší. Marcellus byl ale pevně rozhodnutý je provést, protože věřil, že by to mohlo jeho národu svým způsobem pomoci. Už bylo naprosto evidentní, že museli drasticky změnit svůj způsob života - a s tím se pojily i další změny. Pokud by snad navázali spojenectví s nějakou z dalších ras, mohli by dostat pomoc se svým hlavním problémem a to bylo něco, co bylo potřeba vyřešit co nejdřív. Jenže se zdálo, že byl Marcell jediný, koho to napadlo.

Když pronesl to, co pronesl o jejím druhu, nedokázala si pomoci – rozzářila se jako lampička. „Je fajn poznat někoho, kdo okamžitě nehází ssspátečku," zazubila se na něj a vzpomněla si na to, jak totéž zjevně očekával od ní. Lidé na tomhle kontinentě dokázali zřejmě nadělat mezi ostatními rasami dobrou paseku... a časté spory mezi rasami samotnými k tomu jistě nepřispívaly, tím si byla dost dobře jistá.
Vzdala pokus o to předstírat, že neprotahuje každé S, které v řeči potká, a prostě pokračovala. Když se ale znovu rozmluvila, přeci jen jí to tak úplně nedalo – snažila se vybírat slova tak, aby v nich nebyly znít právě otřesné sykavky. Těch pár jejich bližních, které kdy měla, si na to zvládlo nakonec zvyknout, ale věděla velice dobře, že všem lidem, kteří ji potkali poprvé, z toho pravděpodobně musí běhat mráz po zádech. A teď, kdž ležela na tom písku a hleděla na někoho, kdo ji zachránil téměř od utonutí díky vlastní blbosti a nerozvážnosti, prostě nechtěla působit dojmem útočného hada. Ovšem, tak snadno se tomu také nedalo vyhnout – ale dělala, co mohla.
„Hodně z násss z téhle země uprchlo už velice dávno," přikývla a zamyslela se nad slovy, která jí kdysi říkala její matka. „Má matka ssse vždycky domnívala, že je to tak kvůli tomu, že lidé zkrátka... nemají rádi odlišššnosti. A co mi zatím dokázala Nessscora ukázat, je tomu doopravdy tak, jak říkala. Tedy, minimálně co ssse lidí ve velkých měssstech týče.“ Pokrčila rameny. „Nemůžeme to uchovávat v tajnosssti, když to jsssou očividné náznaky. A oni násss poté automaticky odhání.“
Nevyslovila to nahlas, ale vážně jí bylo příjemné mluvit po dlouhém čase s někým, kdo ihned neutíkal a byl cizí. Přinášelo to nové obzory... a i když se to díky jejímu otrhanému vzezření nezdálo, byla celkem přátelská a ráda se seznamovala s cizinci. Tím spíš s někým, kdo jí přišel tak fascinující jako právě tento bělovlasý yialadri.

Moc dobře věděl, jak to myslela.
Sám to cítil stejně - neočekával, že by snad narazil na nějakou společnost, natož na někoho, před kým by mohl otevřeně být sám sebou a nebát se žádných nepříjemností a komplikací. To bylo mnohem víc, než v co mohl kdy doufat. Neměl na hlavě korunu, takže se nemusel chovat přehnaně formálně - a nemusel se bát být sám sebou. Toho si neskutečně moc vážil, protože se mu takových chvílí příliš nedostávalo. Málokdy si mohl s někým takhle svobodně promluvit a užít si to. O to víc si té dívky a její společnosti vážil, protože si moc dobře uvědomoval vzácnost té situace. Kdy se to zase bude opakovat? Nejspíš jen tak ne. To věděl s absolutní jistotou, protože ani na souš se nedostával nějak přehnaně často. O to víc si to musel užívat, protože to bylo tak trošku zakázané ovoce, což všechno jen vylepšovalo. Kdyby totiž jeho rodina věděla, co dělá a kde je... Dostal by se do slušných potíží.
„Ano, to nepochybně,“ pousmál se nepatrně. Měla naprostou pravdu, bylo to moc příjemné. Nejspíš to nebylo až tak vzácné, vzhledem k tomu, že většina nadpřirozených ras tak trošku držela pospolu, ale vodní s nikým přímo vztahy neudržovali, takže i kdyby na někoho narazil, nejspíš by si moc nepromluvili. S ní to bylo jinak, jednoduše k tomu došlo za jistých okolností... Vinou jich obou, dalo se říct. A on za to byl v důsledku vlastně moc rád.
''To nemají. Jsou nejspíš tou nejméně tolerantní rasou v celé Nescoře, nedokážou si pomoct. Teď navíc válčí s draky... Je to hrozné. Nedokáží si pomoct, v ničem. Ale na druhou stranu, pořád nás je dost těch, kteří ostatní tolerují a berou je... Díky bohu za to,'' mrkl na ni nepatrně.

Najednou, jako na povel, se do ní opřel závan chladu. Vítr, který šel od moře, nebyl zrovna mírumilovný, nýbrž chladný a vtíravý. Všimla si, že jí stihl vysušit vlasy, ale zároveň se jí zakousl snad do každé části těla. Pohledem sklouzla rychle po celé pláži, než spatřila tmavou látku tuniky a kalhot společně s vakem s věcmi a botami ležet jenom kousek od sebe. Rychle se tedy vymotala na nohy a rozešla se těch pár kroků k té kupce.
To ji se nezastavilo v mluvení. Zatímco si přetahovala tuniku přes hlavu, otočila se přes rameno zase k Marcellovi. „Vodní je obecně dost těžké potkat. Dokážu s klidným svědomím říct, že jsem je od příchodu do Nescory potkala jenom těsně před zakotvením – ve vodě. Nikdo ve městech, což se dá s lidmi v nich pochopit, ale zároveň nikdo venku z měst." Vlastně... on byl ten první z vodních, s nímž měla tu čest nejenom mluvit, ale i potkat. Elfy, dokonce i pár víl... potkávala je, sice ne tak často jako lidi, ale potkávala. „Je mi jasné, že s lidmi se vám na souš moc asi nechce, ale... proč skutečně nahoře snad nikdo není?" zeptala se, než rychle doplnila: „Teda, pokud není problém to říct...“
Skutečně, nemínila tu informaci nijak zneužit či cokoli podobného... byla jednoduše příliš zvědavá. Vždycky byla – a nejednou se kvůli tomu dostala do problémů. Anebo někoho urazila... a jenom doufala, že tentokrát to neskončí stejně.

Samozřejmě, že bylo těžké na někoho od vodních narazit.
Byli velice opatrní a po souši jich mnoho nekráčelo. Většina souš popravdě řečeno nenáviděla - a sice to dávalo smysl, ale on to nechápal. Miloval zemi a miloval všechno, co nabízela... Byl to jeho druhý domov, alespoň to tak bral. Ostatní to tak ale nevnímali. Pro ně byla souš nepříjemným a nehostinným místem, kde vodním nebylo úplně souzeno být. Většina se proto souši vyhýbala, protože i kdyby jim tam nebylo zle, pořád tam byli nechtění. Lidé je neměli rádi a oni neměli rádi lidi, byla to tak trošku vzájemná nenávist. Nenávist, která oba národy nejen tak trošku pojila, ale i rozdělovala. Kdyby se od ní totiž dokázali očistit, všechno by bylo podstatně lepší. Mohli by si pomáhat, bylo by to výhodné pro obě strany... O tom ale nikdo slyšet nechtěl. Bylo ale na Marcellovi, aby to změnil. Bral to jako svoji svatou povinnost, trošku informovat svůj vlastní lid a přimět ho naslouchat novým možnostem.
„Řekněme, že náš národ souši nemá zrovna v lásce. Moc nás tu na povrch nechodí, protože většina k souši cítí jistý odpor a nevoli, ale když už, snažíme se držet se při zemi a nevyčnívat z davu. Používáme proto všemožná kouzla, abychom byli k nerozeznání. Je to tak lepší, bezpečnější. Nikdo totiž nechce být spojovaný s vlastní rasou, protože by to mohlo ohrozit jenom jeho, ale i rasu jako takovou. Lidé jsou jak jatí proti kdejakému náznaku nadpřirozena a byli by schopní nás uštvat, jen aby měli jistotu, že na zem znovu nevkročíme.“
Byla to víceméně upřímná odpověď, ačkoliv vynechal jeden dost zásadní detail: fakt, že většina vodních na zem nechodila kvůli tomu, že by to jednoduše nezvládli. Vodním bylo na souši celkem zle a on to rozhodně nechtěl rozšiřovat mezi ostatní, i když té dívce docela věřil... Nebylo by moudré to riskovat. Musel myslet především na bezpečí svého lidu a na ničem jiném mu víc nezáleželo. Bylo to moc důležité, nemohl se jednoduše uvolit trousit taková tajemství na potkání.

Tohle vysvětlení... dávalo smysl.
Netušila, co přesně mají lidé proti snad všem nadpřirozeným druhům, v Nescoře i mimo ni, ale i na ní se to koneckonců odráželo v jistých ohledech. Nechápala lidskou zaujatost v boji proti snad všemu, čemu v žilách kolovala trocha – vždyť i oni sami ji na začátku měli, nějaká stopa po ní ještě zůstává u mágů. To, že se rozhodli na ni zapomenout a nijak ji nerozvíjet... to přeci byl jejich problém, ale proč se za to rozhodli trestat elfy, vodní, víly a všechny ostatní? Vždyť i ona sama nemohla střetnout velkou část vlastního rohu, jelikož lidi t'ealh jednoduše vypudili. Buďto vyhnali, anebo povraždili. Kdo by jim taky poté hrdě nastavil svou tvář místo skrývání se, že ano...
„Je zoufalé, že byli vůbec ochotni sssnížit ssse k tomu," neodpustila si tichou poznámku, kterou ale Marcellovi zcela jistě neříkala nic nového. Jenom se sama sebe v duchu ptala, proč přesně že musí lidé mít v nátuře to, co v ní mají – závist vůči všemu, co se vymyká, a potřebu vymýtit, co se jim byť jenom trošičku nelíbí. Místo toho, aby dokázali žít v souhře vedle sebe, vyhýbali se ostatním, když už je nedokázali snášet, museli jít všemu po krku.
Potom ji napadla ale ještě jedna nezodpovězená otázka.
„A co ssse týče jiných druhů, sss nimi jednat a nessskrývat ssse můžete?" Neřekla to nahlas, ale Marcellus zněl, že vodní moc nechtějí, aby se o nich, o těch, kteří chodí i po souši, mluvilo, snad ani vědělo. Bylo to jenom vůči lidem, anebo za tím byla nesnášenlivost i k dalším? Co věděla, její druh neměl problém snad s nikým – taky, mějte si s někým spory, když jste rádi, že jste se zatím nestali jenom vzdálenou, trpkou minulostí, že ano...

To byla skutečně dobrá otázka. A Marcellus netušil, co přesně na to odpovědět.
Teoreticky mohli, ale v praxi to vypadalo úplně jinak. Yialadri byli velice uzavřeným národem, který prakticky neudržoval žádné vztahy s nikým. Ale měli by, měli. Hodně by si tím mohli pomoct. Pokud by navázali spojenectví a obchod s alespoň jednou z ostatních ras, mohli by tím uniknout před svým současným problémem. Měli toho dost, co by mohli ostatním nabídnout - a sami potřebovali jídlo, nutně. Marcellus to rozhodně zamýšlel, pokusit se s někým vztahy navázat. Jenže na to by potřeboval mít na hlavě korunu... A o tu zas tolik nestál. Jediný důvod, proč ještě vlastně neprchl na souši trvale, byl ten, že věřil v lepší zítřky. Důvěřoval sám sobě a dost pevně si myslel, že by svému národu mohl přinést něco nového a dobrého. Proto setrvával, ačkoliv to tam tak trošku nenáviděl. Nic jiného mu nezbývalo - zodpovědnost bohužel převažovala nad vlastními touhami a přáními, třebaže si přál, aby to bylo naopak.
„Ano, to bychom mohli. Ale nikdo to nedělá,“ odpověděl nakonec naprosto otevřeně. Nebyl si sice jistý, jestli bylo přímo moudré s ní o tom takhle upřímně mluvit, ale necítil z ní nějaké nebezpečí. Spíš zvědavost, kterou spolu sdíleli. I on byl na její druh zvědavý a kdyby mohl, docela by se vyptával. Navíc bylo logické, že se zajímala - nejspíš se jen tak s nějakým vodním nesetkala za podobných okolností, takže dávalo smysl, že toho chtěla využít. On by na jejím místě udělal to samé.
„Řekněme, že na to naše šlechta moc nemyslí. Mají celkem zastaralé názory a jsou velice zatvrzelí, pokud jde o tohle. Nedokáží si pomoct a nuceně diktují absolutní osamocení v naději, že nás to zachrání. Faktem ale je, že je to spíš naopak. To se snad časem změní... Brzy by měl být korunovaný nový král a s ním by mohla přijít i nějaká ta změna. Doufám v to.“

„Přijde mi, že sssnad každá šlechta kteréhokoli národa je příliš zatvrzelá na to, aby sssse pokusila přijmout nějaké nové názory,“ zakabonila se na písek, který jí nic neudělal, ale bylo to lepší, než se mračit na něho a potom se snažit zpětně vysvětlovat, že to nebylo mířeno přímo. „Náš rod možná zrovna takové ussskupení nemá, jsssme rádi, že vůbec dokážeme existovat a přežívat bez toho, aby násss lidi lovili jako nějakou divou zvěř podřadnou jim, ale už jsssem několik šlechticů potkala. Těch lidssských. A všichni jsou tak… úzkoprsssí.“
Neubránila se zavrtění hlavou nad tím vším a potom se otočila znovu k Marcellovi, na rtech už tentokrát udržela úsměv. Nerada se na ostatní dívala bez úsměvu ve svém přesvědčení, že jde o gesto, které jim řekne, že nemá zájem o konflikt, ba naopak. U ostatních, kteří už za chvíli, co s nimi mluvila, nevykazovali známky toho, že by se s ní chtěli konfrontovat, to potom používala prostě jako milé gesto.
„V tom případě vám ssskutečně přeju, aby váš příští král ssstál za to a dokázal to trochu pozměnit,“ pronesla to upřímně, protože tak nějak doufala, že pokud by rozumu dosáhl alespoň jeden z národů a pokusil se to šířit k ostatním, vyjednávat, mohl by na tomhle tolik výbojném ostrově konečně třeba i zavládnout mír. Ale s těmi názory, které zastávala polovina místních obyvatel, s tím, jak zastaralé názory prosazovali sami králové všech místních ras… s takovou to nikdy nikam nedotáhnou. Tedy, někam ano. Ale to bude totální destrukce – nikoli mír a zasloužený pokoj.

Měla pravdu... A nejen, že mluvila moudře. Doslova mu mluvila z duše.
Kdyby to bylo celé jenom na něm, hodně věcí by změnil. Zvláště vzhledem k jejich nešťastné situaci by se měli pokusit vycházet co nejvíc s ostatními druhy, ale jejich šlechta s tím nesouhlasila. Ani jeho vlastní otec s tím nesouhlasil, vlastně byl jedním z hlavních odpůrců myšlenky, že by se měli pokusit navazovat spojenectví. Nechápal, co ho přimělo zastávat podobný názor, ale nejspíš už bylo příliš pozdě na to, aby se jeho názor pokoušel změnit. Jestli byl vodní lid něčím známý, tak to byla jejich zatvrzelost. Jakmile si něco umanuli, těžko se jejich stanovisko měnilo. A král byl rozhodně příliš velký paličák, než aby naslouchal druhým, když se pokoušeli přinést něco nového. Šlo to totiž nejen proti jeho přesvědčení, ale také proti spoustě a spoustě let jisté rutiny a tradic, které se doposud žádným způsobem neměnily. Díky tomu Marcella nejspíš čekaly celkem krušné časy, protože plánoval zbourat hodně věcí, které jeho předchůdci považovali za svaté. Ale stál si za tím... A měl skutečně pocit, že je to nejen zapotřebí, ale že by to mohlo pro celý národ být i dobré. Prospěšné.

„V tom máš nepochybně pravdu,“ pokývl hlavou poněkud zachmuřeně, než se na ni nepatrně pousmál. „Ale naštěstí se obvykle najdou revolucionáři, i u nás pár takových máme. Myslím, že nás čeká spousta možných změn - a bude nepochybně zajímavé sledovat ten vývoj. Docela by mě zajímalo, jaké to vlastně máte vy. Nemáte šlechtu? Možná je to tak lepší, společnost to příšerně svazuje a někdy až škrtí. Spousta takových pak zneužívá svojí moci a to není dobré.“
Chvíli potom přemýšlel, než na ni upřel svoje akvamarínové oči, v kterých zářily drobné jiskřičky nadšení. „Jestli v něco doufám, tak v to, že by si naše druhy jednoho dne mohly pomáhat. Je to sice celkem bláhové, ale... Pořád můžu snít. Přál bych vám, abyste se mohli po souši pohybovat v bezpečí a nemuseli se skrývat před lidmi. Jednoho dne to třeba bude možné... Lidská rasa nemůže být u moci věčně.“

„Tak pokud bude mít nový vládce podporu těch, kdo jsou na tom podobně s věkem a názory, nemuselo by to dopadnout zle,“ pronesla nadějně, než se pobaveně zazubila. „Ne nadarmo se snad o každé mladé generaci říká, že chce změnit svět, no ne?“
A potom došla řeč na t’ealh a jejich… hierarchii.
Pokud to chcete vědět, byl to docela pěkný oxymóron. Šlechta t’ealh.
Pousmála se a pohled se jí přitom znovu zatoulal k mořské hladině, která se náhle zdála naprosto klidná, jako kdyby se snad vysmívala tomu, že se v něm Naraïa ještě před pár minutami (nebo jak to bylo daleko… nikdy neuměla pořádně odhadovat čas) topila a myslela si, že to bude její konec. Nekonečné dálky Viridského oceánu byly lákavé – jako kdyby na ni přímo volaly, že v té strašlivé dálce čeká nějaké dobrodružství, něco, za čím se vyplatí plout. Jako kdyby tohle bylo to, co tepe námořníkům v žilách, když se s šílenými výrazy na tvářích vyhoupnou na své věrné lodě a vydají se vstříc neznámému.
Fascinovalo ji, že yialadri mají tu možnost to všechno mít pod palcem, mít takové místo a takový živel za domov. Krutý k těm, co do něj nepatřili – jako před chvílí k ní –, ale milosrdný a shovívavý k nim.
„Nemůžeme mít šlechtu, když nemáme nic,“ potřásla hlavou, až se jí zvlhlé kadeře zavlnily kolem úzkého krku, a opatrně sklouzla z oceánu a zátoky zase pohledem na Marcella. „T’ealh… jsme rádi, že vůbec dokážeme s někým komunikovat a mít možnost někomu přiznat, kým jsme. Šlechtu a vládu nelze mít, když jste národ štvané zvěře – doslova a do písmene. Přesně to pro lidi jsme – jenom obyčejná zvířata, která mají právo lovit stejně, jako to dělají s jeleny v lesích.“ Jeden z důvodů, proč si t’ealh tak rozuměli s elfy, prohnalo se jí hlavou mimoděk. Jejich les byl plný zvěře, kterou zase lidé z vyšších společenských kruhů měli tendenci zabíjet, lovit pro pouhé pobavení. Přišlo jí to stejně kruté, jako kdyby se rozhodli jít po jednom z jejího rodu.
„Několik výrazných tváří mezi sebou máme, ale hlásí se k nim otevřeně málokdo. Zvlášť v Nescoře. Dobře si pamatujeme, co královské rody prováděly s našinci. A nikdo to nechce riskovat znovu.“

Přesně v to také doufal, ale předem už věděl, že tím bude riskovat skutečně hodně.
Jeho národ nebyl stavený na podobné změny a stále existovala možnost, že se ho za to někdo pokusí sesadit a následně poslat do vyhnanství. Marcellus věděl moc dobře, co tím riskuje. Mohl by přijít o všechno - ale přesto byl připravený to udělat. Měl skutečně za to, že to potřebovali. A nikdo ani neříkal, že se pokusí celé Alsitio a jejich společnost přebudovat za jednu noc. Věděl moc dobře, že to byla otázka měsíců a let, ne týdnů. Ale s některými věcmi bylo zapotřebí něco udělat skutečně rychle, proto jenom doufal, že všechno půjde co možná nejsnáze a že mu vlastní lid nebude klást přílišný odpor, protože by si nerad něco prosazoval na jejich úkor. To by mu skutečně bylo velice nepříjemné.
Naraïa měla ale rozhodně pravdu, říkalo se to snad o každé mladé generaci. A on byl svým způsobem hrdý, že patřil k mladší generaci, která nebyla až tak hluboce zahleděná do minulosti, ovládaná striktně danými pravidly. Ne, že by považoval všechny zásady za špatné, to rozhodně ne. Spíš mu přišlo zvláštní, jak moc si všichni nechávali diktovat svoje životy tím, co vymysleli jejich předkové před mnoha a mnoha lety. Za tu dobu se toho totiž hrozně moc změnilo a bylo zapotřebí ta pravidla poupravit, aby byla aktuální. Jenže to nikomu nic neříkalo.

„Ani v minulosti?“ Zeptal se zamyšleně. Nejspíš ale byla příliš mladá na to, aby si něco takového pamatovala. „Nezmiňovala se o tom třeba rodina? Jsem docela zvědavý, omlouvám se. Každopádně, ten váš stav... Je to nefér. Skutečně doufám, že se to postupem času změní a budete znovu moct vést normální životy, ne se muset pořád skrývat a utíkat. Doufám, že s koncem války se změní spousta věcí. Pokud by lidé prohráli, mohly by se věci pohnout správným směrem...“ Pronesl a nepatrně pokrčil rameny.
Když se zmínila o jakýchsi výraznějších tvářích, okamžitě zbystřil. Mohlo by se mu hodit vědět o koho jde, protože by s nimi do budoucna moc rád spolupracoval. Jistě by si totiž mohli navzájem nějakým způsobem vypomoct - a vědět na koho se v takovém případě obrátit, to by se skutečně hodilo. Možná by se mohl zeptat. Nějak nenápadně.
„Žijí tady? V Nescoře?“ Zeptal se nakonec, než nepatrně naklonil hlavu na stranu.