Záliv Frëga

Corr vlastně ani netušil, proč přesně se rozhodl tu roztodivnou skupinku opustit, ale… nakonec mu to přišlo tak nejlepší. Přišlo mu, že mezi ně jen tak stejně nezapadá, znali se, měli k sobě blízko. To on k nikomu neměl, tak to alespoň nemínil začít prostě jen tak ruinovat ostatním. Navíc, na jednu delší chvíli to pro něj bylo až moc velké množství socializace, na kterou nebyl ani trochu zvyklý. Většinou se ještě s hejnem prostě držel ostatních, ale co byl sám, prostě si uvykl na to, že vedle sebe nikoho nemá. Zpíval si už spíš tak nějak ze zvyku než v naději, že by snad přilákal někoho, komu by nebylo proti srsti s antisociálním zahořklým t’ealh zůstat. Zpěv byl jeho jediným společníkem, který se nerozhodl ho prostě po nějaké době opustit. Corr byl vážně vděčný za možnost zpěvu, na to, že jakožto t’ealh namäca měla hlasivky přirozeně mnohem lépe uzpůsobené ke zpěvu, jelikož zpěv jeho druhého druhu byl specifický svými dynamickými, klesajícími a znovu se zvedajícími tóny. Takže mohl klidně celé hodiny ležet na pláži, zírat do nebes a prostě jenom zpívat, dokud mu nevyschlo hrdlo, nenapuchl krk horkým vzduchem a on se prostě jenom vysíleně nepropadl do náruče spánku.

Plaval skutečně daleko, několik dní na cestě ho unavilo, to ano, ale nezastavoval se vážně dlouho. Ocitl se nakonec na úplně druhé straně Nescory – severní část kontinentu ho uvítala svými chladnými vodními proudy, sveřepostí a zimou, která se do něj zakousla pokaždé, když se vynořil nad hladinu. Mořský život se tu podstatně lišil od jihu, na který byl navyklý, ale… nebylo to nic špatného. A bylo tu podstatně méně členů mořského národa, což svým způsobem taky považoval za výhodu. Yialadri měli tendence ho odhánět od svých obydlí a to občas dost krutými způsoby, takže když se jim mohl vyhnout, byl za to upřímně docela rád. Prostě proplouval temnými vodami Amisského oceánu, kochal se severským životem… dokud ho to nezačalo zase táhnout k zemi. Dlouhou dobu nestanul v lidské podobě a podoba namäca měla taky svoje limity, které nechtěl pokoušet nějak moc, dokud byl takhle daleko od břehu. Rozhodl se tedy vyjít zase na chvíli ven a vypravil se k pevnině. Rovná čára k pevnině ho zavedla přímo do kusu vykrojené země, do zálivu Frëga, který nebyl moc rozlehlý, ale trochu připomínal malebný ledový fjord. Nakonec vystoupil z vody a spokojeně klesnul na zem, kde se samovolně přeměnil a jen se zmoženě po dlouhé cestě sbalil do klubíčka, než se přes něj převalila vlna spánku a jeho stáhla nekonečná tma klidného odpočinku.

Celé tělo mu pulzovalo živelnou panikou, která mu proudila krví jako prudký jed. Nedokázal jasně uvažovat, nemohl se pořádně nadechnout... Nebyl sám sebou. Ta podoba, jež mu byla vdechnuta, ho sužovala dost možná ještě více, než dřívější bolest. Obojí bylo poněkud rozdílnou formou zla, ale v důsledku to bylo v podstatě jedno: jeho lidství se vytrácelo jako pára nad hrncem a jeho mysl se začínala přizpůsobovat psí mentalitě. Jak jeho tělo, tak nitro se vnitřně smršťovaly a následně rozpínaly novými s doposud nepoznanými způsoby, které ho přetvářely v absolutně odlišnou bytost, než kým si myslel, že byl.
Po několika dnech, kdy už se mu párkrát podařilo zastavit, aby popadl dech a dovolil svým zmoženým svalům načerpat nějakou tu sílu díky odpočinku, se s tím konečně začínal nějak popasovávat. Zatím sice nemohlo být řeči o skutečném přijetí, ale pokoušel se s tím alespoň tolik nebojovat, protože tím vzdorem ubližoval jen a jen sám sobě. K ničemu to nebylo, neměl dostatečnou moc na to, aby dokázal zvrátit kouzlo bohyně, natož bohyně přírody. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než pokorně sklonit hlavu a nebránit se. Kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby vytrvale vzdoroval? Mohl také skončit podstatně hůř... Vlastně by za to měl být spíše vděčný, než se z toho nepokrytě hroutit a truchlit nad ztrátou sebe samého.
Změna představovala v mnoha ohledech život, byť mohla být nešťastná nebo přímo drastická, jakmile se do ní chtě nechtě pohroužil, musel se přizpůsobit. A přesně to také mínil udělat, jelikož to byla jediná přijatelná alternativa k tomu, co doposud zažíval. Nejspíš měla Äyanaii pravdu, potřeboval zásah a kritickou změnu. Ale nechtěl opouštět Illiana, natož pak bez jediného slůvka. Jistě se o něj musel bát - a Garrett se vskutku příšerně trápil kvůli představě toho, jak jeho zvláštní přítel věší hlavu a skrývá tvář ve dlaních, aby se ukryl přes tvrdou realitou a neutuchajícími obavami. Znal ho dost dobře na to, aby si byl jistý, že to musel snášet dost špatně, ale když se pokoušel v klidnějších chvílích obrátit a zamířit zpět k Černému lesu, pokaždé ho obklopila záhadná mlha a on se točil v kruzích tak dlouho, dokud nezměnil svůj směr kupředu, místo aby couval. To bylo značně zdrcující, jelikož ho už nepopadaly jen obavy o Illiana, ale také strach z toho, že už ho nikdy neuvidí - stejně jako Raniu nebo svého bratra. Unavovalo ho, jak neustále přicházel o svoje milované, jak sám se znovu cítil. Naštěstí mu psí kožich poskytoval alespoň částečnou útěchu, neboť měl možnost prohlédnout si svět úplně jinýma očima. Zvířata před ním tolik neprchala, několik lidí co cestou potkal si ho ochotně pohladila a dali mu něco k snědku, takže ani nehladověl... Ale stále tomu něco chybělo.
Neměl sebemenší potuchy, co bylo myšleno pod pojmem oné nutné a kritické změny. Co měl udělat? Kompletně ho změnil už jen fakt, že z něj bylo psisko, tak co dalšího od něj bohové ještě chtěli a očekávali? Zázraky bohužel konat nedokázal, byl úplně bezradný. Dokonce ho napadlo, že to možná měli být znamení, že se má vydat hledat Raniu, jelikož ho potřebovala - a on ji minule zklamal. Na to ale Äyanaii absolutně nereagovala, jenom mu vrhla nějakou drobnější překážku do cesty a absolutně se s ním nejen nebavila, ale především hlavně nepárala. Garrett jí sice neskonale obdivoval, respektoval a byl jí vděčný za pomoc, ale ta nevědomost ho opravdu značně frustrovala.

Dny se mu postupně slily dohromady, hodiny byl schopný jen nahrubo odhadnout soudě dle slunce na obloze, svoji cestu už ani neřešil, natož aby ji snad zpochybňoval. Rozhodl se vložit do bohů absolutní a slepou důvěru v naději, že povedou jeho kroky a pomohou mu vydat se tím správným směrem, aby se mohl postavit na vlastní kroky a dosáhnout vytoužené nezávislosti. Ta postupem času skutečně přišla: jen ne způsobem, jaký by očekával.
Při cestě směrem na sever se během jednoho poledne začal příšerně třást, svaly se mu napínaly a kostí lámaly. Měl pocit, že na něj konečně sáhla černá ruka smrti a rozhodla se jeho pouť zkrátit, ale nebyla to ani trošku pravda. Během několika minut totiž ležel zkroucený na zemi ne jako pes, ale člověk. A právě ta událost - byť se do budoucna ukázala být značně vzácnou - se stala jeho nadějí, jeho novým hnacím motorem, co ho držel v chodu kupředu.
I přesto všechno mu ale docházely síly, jelikož na cestách víceméně živořil. Ne vždycky se mu podařilo najít něco k jídlu, co by mohl sehnat jako pes - a dobrodějů k jeho smůle ubývalo, čím víc se blížil k severnímu cípu kontinentu.
Zatímco se tedy poněkud zmoženě pohyboval směrem k jednomu ze zálivů, aby se trošku umyl a pokud možno přespal v některé z jeskyň ve skalách na pobřeží, narazil na člověka schouleného do klubíčka v písku kousek od vody.
Jeho prvotní reakce byla zmatené nastražení uší, ale než by Desmond řekl jablko, rozeběhl se k tomu nebožákovi a začal mu drkat čumákem do ruky ve snaze ho probudit, aby mohl zjistit, zda je zraněný.
"Jste raněný?* Prosím, nebuďte mrtvý, prosím... Moře je nebezpečné, ale já vlnám nedovolím, aby vás odnesly," zamumlal si pro sebe, než do něj začal šťouchat intenzivněji, protože ho nemohl jako pes sám přemístit.


* Sir are you hurt?

Velmi ho překvapilo, když ucítil, jak ho něco probouzí. Cítil, jak se do něj začalo ráznými gesty opírat něco měkkého, studeného a… mokrého? Co to sakra? Corr vážně netušil, která bije, když ucítil, jak se ho něco vehementně snaží vyprovodit ze světa spánku do říše bdělosti, a měl vážně sto chutí se po tom podivném narušiteli ohnat. To jediné, co ho přesvědčilo, aby to nedělal, bylo to, že zkrátka neměl povahu na to to udělat. Kdyby snad někomu omylem dal z polospánku do nosu, asi by strávil zbytek svého života tím, že by si to vyčítal a jemu se omlouval – jistě chápete, že takové vyhlídky do budoucna nebyly na jeho žebříčku priorit moc vysoko. Zkrátka byl příliš plachý na to, aby něco takového udělala člověku, a kdyby to bylo zvíře, zase by ho užírala vina nad tím, že by udeřil nevinnou němou tvář. Holt, být s jeho povahou, moc si v takové situaci nevyberete, takže nakonec skončil s tím, že to šťouchání prostě snažil přežít.

Poté se ale do něj opřel ten hlas. Zněl naléhavě, skoro až panikařil, což donutilo namäca zbystřit a začít pořádně dávat pozor na to, co mu ten někdo asi tak chce říct. A k jeho údivu ho začal prosit, aby nebyl mrtvý. To ho zmátlo – měl by snad být mrtvý? Co se to sakra dělo? A potom začalo ujišťování o tom, že ho dostane daleko od moře – a v tu chvíli už začalo Corrovi svítat. Ležel v přílivu, tak nějak napůl ve vodě, takže cítil, že mu voda napůl pořád smáčela tělo a oblečení. Muselo to vypadat, že je trosečník, kterého vyplavilo moře – nebylo divu, že se dotyčný bál toho, zda je nebo není mrtev. Na to Correm jako na povel přejela vlna provinilosti, protože v někom vyvolal podobné obavy jen kvůli tomu, že sám si nehlídal, kde usnul a skončil v podobné pozici.

Sotva se tedy vymotal z náruče spánku natolik, aby byl schopen se pořádně hnout, opatrně otevřel oči a jal se začít omlouvat. „Já… nejsem mrtvý, já jen-“ chtěl se rozmluvit, ale zarazil ho pohled, který se mu naskytnul. Na místě, kde prostě čekal nějakého člověka, ani zdaleka neseděl dvojnožec. Místo toho v mělké vodě postával krásný pes, jehož srst se ve slunečních paprscích zdála jako rozteklé zlato, koupající se v nejprudší a nejkrásnější záři světa. Pár jiskrných očí ho ustaraně sledoval a bylo jisté, že to, co do něj zprvu šťouchalo – to vlhké – byl velký hnědý čenich. Těžko říct, kdo na koho zíral víc překvapeně, jestli Corr na psa, anebo naopak. Oba dva strnuli, zatímco se kolem nich proháněly zdivočelé vlny mělčiny. Mladík na moment přestal i dýchat, než se pomaličku zvednul do sedu, zatímco oči ani na moment nespouštěli jeden z druhého. Namäco uvažoval, zda se cestou sem někde náhodou nepraštil do hlavy, protože by tohle bylo možná trochu dobré vysvětlení. „Ty… tys na mě vážně právě promluvil?“

Musel uznat, že ta situace vskutku nejspíše vypadala přinejmenším bizarně. Do šílené neměla vůbec daleko - ale Garrett si za tu dobu, co mu byla dána ona nová forma, už tak nějak zvykl. Nic jiného mu přeci jen ani nezbývalo. Když z vás božstvo udělá psa se záměrem popostrčit vás tím správným směrem, abyste se konečně dostali na cestu jaká vám byla už dávno předurčená... Nemůžete prostě říct ne. Jediná relevantní a přijatelná odpověď je haf. Nic víc, nic míň.
Na druhou stranu byl Garrett člověk s poměrně mírnou povahou a na rozdíl od většiny lidí, co by na jeho místě nejspíše začali panikařit, se s tím zkrátka smířil. Velice dobře si uvědomoval, že s tím nejspíše nic nenadělá: a proto bylo jeho naprosto automatickým rozhodnutím z té změny vytřískat co nejvíce, jelikož nerad plýtval dary. Přeměna v psa byla sice velice drastickou a rozhodně nechtěnou změnou (ačkoliv se opravdu značně toužil uzdravit, ani ve snu ho nenapadlo, že ona potřebná medicína bude obsahovat čtyři nohy, čenich, vrtící ocas a zlatavou srst) ale díky svojí povaze se s ní v důsledku popasoval docela dobře. Nehledě na to, že se nějaké té paniky přeci jenom vyvarovat nemohl,* nebylo to až tak špatné. Psí kožich měl v důsledku přeci jen svoje kouzlo i půvab: lidé na něj nahlíželi opravdu velice odlišně a on si to částečně začal užívat, protože byl víceméně zbavený přirozených předsudků, jaké se vázaly k lidské podobě. Tu sice čas od času dokázal vykřesat nazpět, ale doposud se mu nepodařilo zjistit, jak přesně ta přeměna fungovala. Dokázal ji vyvolat sám? Nebo naopak přicházela naprosto náhodně? Možností byl i fakt, že obvykle dostal svoje tělo nazpět v moment, kdy ho skutečně potřeboval... Ale s takovou by se nejspíše měl přeměnit ihned poté, co narazil na onoho člověka na pláži, jelikož jako rozkošný pes mu moc pomoci nemohl.

To se ukázalo být dvojnásobně pravdivé v moment, kdy neznámý mladík konečně otevřel oči a s absolutním zmatením ze sebe vydal otázku, jakou Garrett už předtím slyšel vskutku mnohokrát. Pro podobné případy už měl dokonce nacvičenou i řeč - ale tentokrát se od ní rozhodl upustit, jelikož měl stále o neznámého příliš velikou starost, než aby začal svůj ohraný monolog na téma „byl jsem proměněn v psa a ano, umím mluvit.“
„Ano, promluvil. A než se začnete ptát, tak ne, nemáte halucinace. Mohu vás ujistit, že jsem naprosto upřímný i reálný, ačkoliv to nejspíše zní poměrně šíleně vzhledem k tomu, že vězím v psí podobě. Berte to prosím s malou rezervou... Bohové mají velice nevyzpytatelný a zvláštní přístup k vyslyšení modliteb svých věřících.“
Kdyby snad měl tu možnost, okamžitě by se na toho mladíka pousmál - vzhledem k tomu, že ale neměl svoji tvář a jeho zvířátko klasický úsměv nesvedlo, alespoň nasadil co možná nejklidnější a nejroztomilejší psí očička, aby svého společníka zkusil alespoň nějak uklidnit. Být totiž na jeho místě, nejspíš by opravdu měl za to, že mu začalo solidně šplouchat na maják - čemuž se nedalo ani trošku divit. Potkat mluvícího zlatého retrívra přeci jen nebyla věc, k jaké docházelo běžně každý den.
„Jste v pořádku? Můžu dojít pro pomoc, pokud se vám něco stalo. A! Omlouvám se za svoji nezdvořilost, jmenuji se Garrett. Podal bych vám ruku na potřesení, ale... Obávám se, že si budeme muset vystačit s packou.“
Ještě než stihl neznámý mladík jakkoliv zareagovat, pes předním pozdvihl jednu packu a předvedl dokonalou ukázku povelu dej pac - to všechno ve snaze provést alespoň trošku kultivované představení se. Garrett si přeci jen dost silně zakládal na tom, aby působil opravdu slušně a vychovaně... A fakt, že byl zakletý v nejlepšího přítele člověka na tom vůbec nic neměnil.




* konec konců utekl od Illiana stejně jako Delwyn do Hraničního lesa