Mrtvý les.

Jeho slova byla rozumná a dávala smysl. Lirev měla pocit, že právě díky takovým, jako je on, dokážou s lidmi v boji držet krok. Měli vojáky, připravené chránit svůj domov a to bylo to nejdůležitější. Nezávislý pozorovatel by se možná rozesmál a doporučil drakům, aby prostě spálili lidské tábory na popel, protože to je ta nejjednodušší cesta, ale to bohužel nešlo. Draci sice byli mocní. Ale lidí bylo o mnoho víc. Síla každé strany vězela v něčem jiném a nikdo nemohl předem říct, kdo tohle všechno nakonec vyhraje. Lidé cvičili svoje vlastní vojáky a někde v dálce na chladném Šedém hradě vymýšleli nejrůznější strategie, jak draky porazit. Mezitím draci nabírali žoldáky a ztracené duše, které už neměly pro co žít. Cvičili dráčata, kterým tak sebrali celé dětství a dál se zuby-nehty bránili každému útoku.
Lirev nevěděla, kdy to všechno skončí. Dřív si myslela, že válka je něco vzdáleného, konflikt, který se brzo vyřeší a každý bude žít svým vlastním životem. Chtěla mít pro sebe malou jeskyni, milujícího manžela a pár dráčat a té představy se dlouhé roky držela stejně, jako záchranného lana. Teď jí ale připadala spíš vtipná. Konec bojů byl v nedohlednu a ona si nedokázala představit samu sebe, jak dělá něco jiného, než to, co dělala právě teď. Její život se zmenšil do každodenní rutiny. Do oblak, větru, křídel a boje. Do písně skal, cvakotu tesáků a drápů a do malé jiskřičky naděje, že to nebude navždy.
"Já taky ne," křikla, protože musela přerušit hrom. Obloha se zlobila a oni dva byli v první linii. První, kdo její hněv poznají na vlastních šupinách.
"Dlouho. Dokud se slunce nepřiblíží k západu. Hlídek je málo," neříkalo se jí to snadno. Nerada přiznávala, že v tom šílenství musí zůstat ještě pár dlouhých hodin a ani to pořádně nepozná, protože slunce se už dávno skrylo za temnými bouřkovými mraky, hutnými jako nepropustná hradba.
"Vážně by ses měl vrátit, Vallene," ta slova se jí příčila v krku, ale hlídka byla její povinnost, ne jeho. A jakkoliv byla za jeho společnost ráda, nesnášela by se, kdyby se mu něco stalo.

To byla ještě zatraceně dlouhá doba.
Jak v tomhle mohli někoho nechat hlídkovat? Jistě, bylo to skutečně zapotřebí a takové věci, ale stejně to nechápal. Bylo zvláštní riskovat životy jen kvůli hlídkování, když stejně pomalu nebylo vidět na krok - za takové bouře mohli spíš očekávat, že se ztratí, než že zahlédne něco užitečného. Spíš se tím riskovalo, že přijde k nějakému opravdu ošklivému úrazu... Ale on nebyl ani v nejmenším v pozici, kdyby snad mohl zpochybňovat úsudek draků na vyšších místech.
Byla to její práce, ať už to bylo nebezpečné nebo ne. A bylo znát, že byla velice pevně rozhodnutá ji čestně dodržet a nepouštět svoje povinnosti k vodě, i kdyby to mělo znamenat, že se jí může něco stát. Jakkoliv tedy byla její oddanost a čest obdivuhodná, stejně moc mu to přišlo i pošetilé. Kdyby ji nedej bože z nebe srazil blesk, nejspíš by už nikdy nemohla létat, pokud by vůbec přežila. A draci by tím navíc úplně zbytečně přišli o schopnou bojovnici, která by se jim v nebezpečně blížícím se boji mohla hodit.
„Ne, to rozhodně ne,“ zavrtěl hlavou rázně. Nebyl ani v nejmenším ochotný o tom smlouvat, protože cítil jako svoji povinnost dát na ni pozor. Ona ho našla v příšernou chvíli a vytáhla ho z mizérie - dokonce do něj vtloukla trochu rozumu a jen a jen díky ní byl vůbec ochotný se ještě ten den vrátit domů zpět do hnízda, takže to nejmenší, co pro ni mohl udělat bylo, že s ní zůstane. Pokud měla jít ke dnu ona, šel by i on, bez zaváhání.
„Vrátíme se společně na konci hlídky, nenechám tě tu samotnou. Bohové vědí, že je tohle vážně šílenství, nechat někoho hlídkovat za takového počasí.“

Nelíbilo se jí to. Bojovala sama se sebou,  pud sebezáchovy se pral se smyslem pro čest a povinnost. Nechtělo se jí zůstávat venku o nic víc, než Vallenovi, ale věděla, že kdyby se lidská vojska rozhodla využít rozmarů počasí a ona to nezjistila, nikdy by si to neodpustila. Nestalo by se poprvé, že se drak na hlídku vykašlal, ale takovými jedinci vždy pohrdala a nestáli jí ani za pohled. I kdyby měla v téhle bouři zemřít, přijala by svůj osud, pokud to znamenalo, že uposlechla rozkaz a položila život při ochraně hnízda a svého druhu. V tomhle ohledu měla morální hodnoty přesně nastavené a hodlala se jimi řídit.  Válka nebyla milosrdná a ona to věděla už ve chvíli, kdy se rozhodla zapojit do průzkumnického výcviku. Věděla to, když přespávala v chladných jeskyních, věděla to, když se plížila ztichlými městy, věděla to, když musela tři dny zůstat vzhůru a podat hlášení včetně všech detailů. Bezpečí jejího rodu za to stálo. Zahrávala si s ohněm, tančila na hraně, riskovala svůj život... Nic z toho by jí tolik nevadilo. Kdyby šlo jen o ni, zůstala by v bouři venku bez přemýšlení. Šlo o Vallena.
Za krkem cítila prazvláštní mrazení a nemohla se zbavit podivného pocitů úzkosti, který jí svíral hrudník. Přicházelo něco velkého a ona si nebyla jistá, jestli toho chce být součástí.
"Děkuju," křikla, ale vítr jí stejně okamžitě odtrhl slova od úst. Byla Vallenovi vděčná, že ji v tom nechtěl nechat samotnou. Byl to čestný muž. Ale ani to ji úplně nezbavilo nevysvětlitelného zvířecího strachu z toho, co má přijít.

„To je samozřejmost, Lirev,“ odpověděl s náznakem vlídnosti v hlase.
Rozhodně by ji za té bouře samotnou nenechal, ani kdyby ho o to sama snažně prosila. Nebylo to všechno jenom o pocitu vděčnosti; chtěl na ní dát pozor. Chtěl si být jistý, že tu bouři přečká a bude nakonec v pořádku, že se jí nic nestane. To počasí bylo skutečně šílené a on cítil potřebu nenechat ji v tom samotnou. Kdo ví... kdyby se jí něco stalo, ve dvou by měla větší šanci dostat se raněná domů. Pokud by tam byla úplně sama, kdo ví jak dlouho by trvalo, než by ji někdo našel. Kdo ví, jestli by to zvládla... A ta představa Vallena děsila. Nechtěl nic riskovat.
Než ale stihl říct cokoliv dalšího, těsně před něj udeřil blesk. Okamžitě se ve vzduchu zarazil a otočil se na Lirev, aby se ujistil, že je v pořádku - když se znovu objevil silný záblesk světla a on ucítil silný úder blesku, prudce narážející do jeho těla. Z hrdla se mu vydal šokovaný řev, když najednou absolutně ztratil kontrolu nad svými křídly a začal se s nebezpečnou rychlostí řítit směrem k hornatým vrcholkům v okolí.
Zatímco padal, cítil jako kdyby byl kompletně paralyzovaný. I když se zoufale snažil máchat křídly, neposlouchala ho - jako kdyby se proti němu jeho vlastní tělo spiklo. Kůži měl jako v ohni a pomaličku ho pohlcovala silná vlna bolesti, kterou nemohl nijak zastavit.
Jeho pád zmírnilo několik stromů rostoucích až do výšky, díky čemuž měl přistání o poznání hladší, než kdyby tam nebyly. I přesto se ale s dopadem na zem ozvalo nepříjemné a bolestivé křupnutí, které nevěstilo nic dobrého. Několik minut jen tak bezvládně ležel na zemi, než se pokusil pohnout jedním křídlem - jen aby zjistil, že i sebemenší pohyb ho stojí příšerná muka. Pomaličku pozvedl hlavu směrem k nebi, ozářený dalším zábleskem světla.
„K čertu...“ zaklel tiše, než se pomaličku zvedl ze země a slízl si z tlamy pramínek krve. „Lirev...“ Jenom doufal, že byla v pořádku.

Před očima jí explodovalo ostré světlo a když se jí konečně podařilo rozmrkat zářivé skvrny, Vallen byl pryč. Zoufale se rozhlížela všude kolem sebe, ale jediné co viděla, byla hutná stěna z provazců deště, mlhy a mraků.
"VALLENE!" vykřikla a do těla se jí zakousl strach, milionkrát mrazivější, než bouře. Znovu se rozhlédla a až v té chvíli ho uviděla. Desítky metrů pod ní se jeho tělo řítilo k zemi a on s tím nemohl vůbec nic dělat. Přitáhla křídla k tělu a střemhlav se vrhla k němu. Přivírala oči před prudkým větrem, který bičoval její tělo, ale už v té chvíli věděla, že to nestihne. Ani pověstná rychlost Tërrëlisů a roky tvrdého výcviku si nedokázaly poradit s krutými rozmary nelítostné přírody.
To křupnutí slyšela i přes veškerý hluk bouře. Viděla, jak se Vallenovo dračí tělo prodralo přes hradbu stromů a skončilo na tvrdé zemi, pokryté lehkým popraškem sněhu.
Tělem se jí proháněla ledová hrůza, když odhodila veškerou opatrnost a přistála hned vedle něj. Křídla si na několika místech natrhla o ostré větve, ale nevšímala si bodavé bolesti. Důležité bylo, že hned vedle ní ležel těžce zraněný drak... A byla to jen její vina.
"Sakra, sakra, sakra," zaklela a všechno se jí z hlavy vypařilo. Byla na podobné situace cvičená a měla by vědět, co dělat, ale najednou... Prázdno. Učit se o něčem a zvládnout tu situaci byly dvě úplně odlišné věci a ona to zjistila až v té chvíli.
"Co se stalo? Můžeš se hýbat?" Její tělo převzaly instinkty, protože její mysl šeptala jen jedno jediné: Je to tvá chyba.

Napříč tělem mu explodovala příšerná a neutichající bolest.
„Blesk,“ zachrčel tiše, než na ni pomalu upřel svoje potemnělé oči. Nebyl si jistý, jestli má sílu na to mluvit, natož se zvednout a pokračovat v cestě. Jediné, co cítil byla příšerná bolest, která mu pulzovala napříč celým tělem. Tak silná, až to bylo otupující... Doslova cítil svoje splašené srdce až v krku, jak mu zběsile pumpuje krev napříč tělem, které bylo poseté spoustou ošklivých šrámů a popálenin. Nejhorší ze všeho byl ten pocit v jeho křídle.
V jednu chvíli cítil hroznou bolest a v druhou... Necítil nic. Děsivé, absolutní nic. To ho děsilo ze všeho nejvíc - protože neměl sebemenší tušení, co to k čertu mělo znamenat. Už takhle měl zatracené štěstí, že to vůbec přežil, víc od bohů nejspíš ani chtít nemohl. Kdyby do něj ten blesk udeřil ve větší síle, nejspíš by se snesl k zemi jako suchý list a už se nikdy neprobudil. Místo toho mu bylo dopřáno to ještě nějak rozdýchat, byť za příšerných okolností. Jenom si nebyl jistý, jak rychle se mu podaří dostat se na nohy, když se na něj drala slabost a dělaly se mu mžitky před očima.
„Můžu,“ odpověděl nakonec a pomaličku zavrávoral, když se mu roztřásly nohy jako kdyby byly z rosolu. „Ale nejsem si jistý, nakolik toho budu schopný. Všechno to příšerně bolí...“ Zmučeně si promnul bolavé spánky a sjel jí pohledem.
Ani ona nevypadala nejlépe. Podle všeho měla celkem poraněná křídla... To ho rozhodně nepotěšilo. Vrhla se tam za ním? Nebo také ztratila kontrolu jako on? Nelíbila se mu představa, že by skončila zraněná kvůli němu, ale na druhou stranu si vážil její přítomnosti, protože si matně uvědomoval, že sám se do hnízda asi jen tak nedostane. Ať už to byl sebevíc tvrdý bojovník, který byl zvyklý na kdejaká zranění z boje, i on měl svoje hranice. A s nejspíše zlomenými křídly a všudypřítomnou slabostí by se do Dračích skal rozhodně jen tak nedobelhal.
„Nevypadáš dobře...“ Zašeptal tiše, než se zhluboka nadechl. „Bolí to hodně?“

Tělo měl pokryté šrámy a vznášela se kolem něj aura agónie. V každém záchvěvu jeho těla a hlavně v jeho očích viděla neuvěřitelné množství bolesti. Křídly ani nepohnul a jí se na mysl drala děsivá předtucha.
V gestu zoufalství a soucitu mu přitiskla svou dračí hlavu k boku a z oka jí stekla jediná slza. Do té doby netušila, že je vůbec schopná v téhle podobě plakat. Zhluboka se nadechla a pokusila se uklidnit.
Nad hlavou jí zuřila bouře, ale ta v jejím srdci byla silnější. Musela se sebrat a zachovat jako voják. Vzpomenout si na pravidla a odnést Vallena do hnízda. Postarat se o raněné.
Lehce se od něj odtáhla a rozprostřela křídla, aby ho ochránila před nejprudšími poryvy větru a kapkami ledového deště. Svou vlastní bolest posunula až na hranici vědomí, téměř ji vytěsnila.
To bylo jedno z pravidel. Nemyslet na sebe, ochránit ostatní, na ničem jiném nezáleželo.
Bodlo ji u srdce, když se ještě staral o ni. Ležel tam na pokraji bezvědomí a měl strach, jestli se něco nestalo jí.
"Nebolí to. Vůbec," zavrtěla hlavou a potlačila příval dalších slz. Nesnášela sama sebe, za to, že nedokázala zachovat chladnou hlavu.
"Můžeš... Můžeš se proměnit? Potřebuju tě vzít do hnízda a... Takhle tě neunesu." Netušila, jestli je to vůbec možné. Zažila i případy, kdy se draci kvůli bolesti proměnit nezvládli a tiše doufala, že to nebude jeho problém. Musela ho vzít zpátky a najít mu léčitele. Prostě musela...

Plakala.
Netušil proč, ale sotva mu pohled padl na slzu pomalu stékající k zemi, srdce se mu sevřelo úzkostí. Trápila se, trápila se kvůli němu. Nejspíš si to všechno vyčítala - konec konců to byla její hlídka, na kterou se přidal, ale Vallen to tak ani v nejmenším nevnímal. Necítil vůči ní nic špatného, jen osten bolesti. Bolelo ho, že se kvůli němu zranila a trápila, protože to ani v nejmenším nebyla její vina. Nemohla za to, co se stalo. To bylo konání bohů... A že on skutečně dobře věděl, že si to zasloužil.
Udělal mnoho věcí, kterými by bohy mohl nahněvat. Nebyl zrovna úkaz dobrého člověka a netajil se tím; ten úder bleskem a zlomené křídlo bylo dost možná jakousi formou trestu nebo pokání, aby se konečně probudil a něco se sebou udělal. Nemohl se zlobit... Ne na kohokoliv jiného, než na sebe samotného.
"Neplač, Lirev," špitl tiše, než jí upřeně pohlédl do očí. Tížilo ho, jak moc trpěla. Byla příliš dobrá, příliš čistá... Než aby se takhle trápila.
"Budu v pořádku, uvidíš. Jen potřebuju... Trošku popadnout dech a sebrat se. Věř mi, zažil jsem už horší věci, tohle je jen... Maličkost."
Byla to tak trošku lež a oni ona to museli vědět. I přesto se ale musel alespoň pokusit ulehčit jí tu situaci, protože rozhodně nebylo nutné, aby nesla tu tíhu na svých bedrech.
Už takhle se zachovala nesmírně soucitně, nemusela se kvůli tomu všemu ještě utírat, to opravdu nechtěl.
"Pokusím se..." Odpověděl nakonec a pomaličku přivřel oči, přivolávajíc proměnu, která několik dlouhých minut absolutně nepřicházela.
Jakmile se ale ozvalo známé prasknutí kostí a ucítil napínání kůže, bylou jasné, že to dokáže. I když byl na absolutním pokraji sil, zvládl to - ačkoliv se jeho už tak příšerná bolest zněkolikanásobila.
Když před ní nakonec stanul jako člověk, malém se mu podlomily nohy, jak silný nával slabosti se mu přehnal tělem.
"Rozhodně tě nenechám letět v tomhle blázinci," pronesl nakonec rázně a nesmlouvavě semknul rty k sobě.
"Nechci abys skončila jako já."

"Nepláču," zašeptala, i když to nebyla tak úplně pravda. Oči ji pálily a ona by se vsadila, že to rozhodně není následkem větru a deště. Udělala zatracenou chybu, že mu dovolila, zůstat na hlídce s ní a on za ni teď platil. Pro jednou povolila v ostražitosti a dovolila si chtít něco pro sebe, postavit své vlastní touhy, před pravidla draků a bohové jí dali jasně najevo, že to dělat neměla.
Nevěřila mu, když říkal, že zažil horší věci, protože si nedokázala představit nic horšího, než nebýt schopná letu. Párkrát už si křídla poranila, ale nikdy ne tolik, aby s nimi nemohla hýbat. Muselo to být příšerné... Přijít o schopnost letu jí připadalo stejně hrozné, jako přijít o končetinu. Byla to jeho součást a možná o ni přišel... Kvůli ní.
Ačkoliv neuvěřitelně moc chtěla, nedokázala se zbavit černých myšlenek ve svojí hlavě. Nedokázala myslet pozitivně a nedokázala věřit, že všechno dobře dopadne. Měla před sebou těžce raněného a na obloze zuřila bouře, děsivější, než hladová šelma. Ten okamžik jí přišel horši, než všechny války světa...
Viděla jeho bolest a znovu se k němu naklonila, aby ho mohla podepřít. Věděla, že jeho lidské tělo rychle prochladne a musela jednat rychle. Nemohla čekat, až se bouře přežene, nebo až si někdo všimne chybějícího vojáka a vyšle pomoc. Nebyl na to čas.
Možná právě proto se vznesla, opatrně ho chytila kolem hrudníku a zvedla. Doufala, že mu tak neublíží ještě víc, než dosud.
Potom už zabrala mocnými křídly, ze kterých jí do celého těla proudily pramínky bolesti a nechala zem daleko za sebou. Bouře ji vítala zpět s otevřenou náručí.

„Není to tvoje vina, hlavně si to prosím nevyčítej...“ Povzdychl si tiše.
Pohled na to, jak se užírá mu z nějakého důvodu lámal srdce. Ačkoliv ji neznal dlouho, podivným způsobem se mu dostala pod kůži - a cítil vůči ní určité pouto, které jednoduše nemohl popírat a ignorovat. Vyvolávalo to v něm pocit absolutní ničemnosti, protože neměla sebemenší tušení, jakým člověkem doopravdy byl. Ona nevěděla, že to byla jenom otázka času, než se něco podobného stane - a neměla sebemenší tušení, že si to jednoduše zasloužil. Neměl to srdce vysvětlovat jí to; jakmile by jednou zjistila, že je špatný... už by s ním nejspíš nikdy nepromluvila. A toho se z nějakého důvodu děsil, protože o ni nechtěl přijít.
„Lirev, ne!“ Osočil se na ni okamžitě, když ho opatrně zvedla a dala se do letu. Tělem mu přitom projel paralyzující pocit čiré hrůzy, protože mu v hlavě okamžitě s jasností vyvstala představa toho, jak by mohla dopadnout. Jako on... možná i hůř. Nechtěl, aby se zranila, natož kvůli němu. A přesto kvůli němu už podruhé riskovala život, ačkoliv byla sama zraněná.
Byl ale v jasné nevýhodě, jako člověk neměl možnost cokoliv udělat. Zvláště, když už viseli dobrý kus nad zemí.'
„Neriskuj kvůli mě, mohla bys dopadnout ještě hůř!“ Pronesl s jasným zoufalstvím v hlase. Bylo na něm znát, že se o ni skutečně bojí. „Lirev, prosím. Nechci, aby sis ještě víc ublížila.“

Že to nebyla její vina? Samozřejmě, že byla! Nejen, že ho vzala s sebou na hlídku, ale nedokázala ho přimět, aby se vrátil domů. Dovolila mu zůstat s ní a on při její hlídce přišel k úrazu. To se nesmělo stávat. On možná přijde o schopnost letu a draci zase o schopného bojovníka. Tohle si bude vyčítat hodně dlouho...
"Nemám jinou možnost, i kdyby mě to mělo stát život, dostanu tě do hnízda. Kdyby... Kdyby nešlo o nic jiného, jsem voják a tohle je moje povinnost. Udělal bys to samé..." Vítr jí rval slova od úst a kapky deště bičovaly její unavené a zraněné tělo, ale poháněl ji adrenalin. Adrenalin a strach o Vallena.
Bylo to zvláštní, protože ho potkala jen před pár hodinami a už za tu dobu se s ním stihla sblížit. Měl v sobě něco podmanivého. Nehledě na skutečnost, že jako drak i jako člověk byl opravdu hezký, zajímal se o ni. Mluvil s ní a bral ji jako sobě rovnou. A to ji překvapilo víc, než cokoliv jiného.
Chtěla ho udržet naživu a i kdyby jí to nepřikazovaly rozkazy, udělala by to. Čelila by pro něj bouři, protože jí ukázal, že ne všichni draci jsou stejní a možná by mohla najít někoho, s kým si bude rozumět.
Na obloze, během zuřivé bouře jí najednou přišel téměř křehký. Lidský, zraněný a neschopný se nijak bránit.
Při jeho slovech ji píchlo u srdce a hrudník se jí sevřel prudkým pocitem, který nedokázala identifikovat. Byl na tom opravdu špatně a i v tom stavu se strachoval o ni. Neznala moc takových, kteří by udělali něco podobného.
"Nic se mi nestane," slíbila větru, dešti a Vallenovi, i když tomu sama nevěřila.

„I kdyby tě to mělo stát život?!“ V očích se mu zaleskla čirá hrůza.
Její odhodlanost byla sice obdivuhodná, ale stejně tak i děsivá. Nechtěl si v žádném případě připustit možnost, že by se kvůli němu mohla zranit - a stejně se už stalo! A aby pro něj nasadila život? To rozhodně ne! Ale jak ji měl u všech bohů přesvědčit?! Nemohl jí nutit, ale rozhodně se mu to nelíbilo. Vlastně ho to děsilo až do morku kostí, protože z hlavy nedokázal vyhnat ten blesk... A představu toho, jak se jí může stát úplně to samé, co se stalo jemu.
„Lirev neblázni. Nestojím za takový risk,“ povzdychl si zoufale, snažíc se domluvit jí. „Ano, rozhodně bych to na tvém místě udělal taky, ale to neznamená, že to musíš udělat i ty! Buď rozumná, prosím. Opravdu nechci, aby se ti něco stalo, už takhle jsi zraněná... A na tvém životě záleží podstatně víc, než na životě nějakého mrzáka.“
Vypadlo to z něj podstatně rychleji, než si to stihl rozmyslet. Lirev o jeho bolestech neměla ani tušení, přesto se mu to úspěšně podařilo přiznat. Najednou si vedle ní připadal hrozně zanedbatelně; přiznávat slabost ho vždycky pomaličku požíralo zaživa, ale nikdy mu to nevadilo tolik jako teď. Nechtěl totiž, aby v něm viděla slabocha nebo něco takového. Vlastně tak trošku toužil po jejím uznání, čehož bylo těžké dosáhnout, když se mu podařilo vyklopit to nehorší, co mohl.
„To doufám,“ špitl tiše. Srdce se mu svíralo příšernou úzkostí, zatímco míjeli les. „Protože pokud by se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil. Nezasloužíš si to.“

"I kdyby mě to mělo stát život, tak přísahám," krev jí při tom prohlášení ztuhla v žilách. Byla si vědoma toho, jak moc silné pouto přísahy je, ale myslela to smrtelně vážně. Ačkoliv to nechápala a netušila, jestli to má připisovat smyslu pro povinnost, nebo něčemu jinému, byla odhodlaná ho dostat do hnízda za každých okolností. Nezáleželo na větru nebo dešti. Udělala by to, i kdyby se obloha hroutila a byla v plamenech.
"Co-Cože?" nevěděla, jestli přes hluk bouře slyšela dost dobře a kdyby ano, netušila, co tím chtěl říct. Pro mrzáka? Myslel tím... Skutečnost, že je zraněný? Nebo... Kousek od její hlavy oblohu znovu rozdělil blesk a ona se rychle začala soustředit na let. Ten byl důležitý, zbytkem se může zaobírat až v hnízdě a v bezpečí.
Zvedla hlavu k nebi a okamžitě jí došlo, že pokusit se dostat nad mraky by bylo hotové šílenství. Tu možnost tedy okamžitě zavrhla a znovu zabrala mocnými křídly, ve snaze, zkrotit vítr. Nedařilo se a ona věděla, že se čím dál tím víc odklání. Dost lehce by se mohlo stát, že se ztratí a to si nemohla dovolit. Musela najít nejbližší dračí město, jedno, jaké, a v něm se i s Vallenem ukrýt.
Ještě nikdy nebyla venku v tak příšerném počasí a ani nechtěla přemýšlet nad tím, kolik hlídek bylo zrovna venku. Nikomu nepřála, aby zažil tohle šílenství, ale bohužel (Nebo možná bohudík?) věděla, že není jediná, které záleží na bezpečí ostatních víc, než na jejím vlastním.
S tou myšlenkou uviděla v dálce obrysy skal...

„Nepřísahej, prosím,“ pevně semknul rty k sobě.
Celá ta situace se mu silně příčila, ale nebylo v jeho moci s tím cokoliv nadělat. Jak by také mohl? Byl raněný. Vlastně měl celkem štěstí, že ještě neztratil vědomí, protože měl stále pocit zvláštní slabosti. Chvílemi se ho zmocňoval pocit, že vůbec necítí vlastní tělo - téměř jako kdyby byl duch a vznášel se sám nad sebou. Díky přeměně už alespoň necítil bolest křídel, ale i tak na tom nebyl nejlépe. Měl zatracené štěstí, že mu ten úder bleskem nezastavil srdce... A on za to byl svým způsobem skutečně rád.
Nedokázal si představit, jak by asi Lirev reagovala, pokud by ho našla mrtvého. Vyčítala by si to ještě víc... A to nechtěl. Už takhle si vyčítal, co se stalo - a jenom doufal, že to na ní nezanechá nějaký hlubší šrám viny, protože něco takového by ji mohlo potom sžírat úplně stejně, jako jeho občas užíralo to, co se stalo s Demetriou. Něco takového by jí rozhodně nepřál. Na rozdíl od něj byla skutečně dobrá, čistá... neposkvrněná. Byla příliš dobrá na to, aby si vůbec její pomoc zasloužil.,
„Těžko se to vysvětluje.“ Na moment se odmlčel, přemítajíc nad svojí odpovědí. Pustila by ho, pokud by jí řekl pravdu? Nepřekvapilo by ho to, zasloužil by si to. I tak by to ale od ní nečekal, protože mu taková nepřišla. Přišla mu dobrá, hodná. Příliš hodná na to, aby se nad ním nesmilovala.
„Zranění z boje, mívám občas celkem... Kruté bolesti. Proto tohle pro mě není nic... Nového,“ odpověděl nakonec. Byla to částečná lež, ale nebyl schopný jí jednoduše přiznat, že měl prsty ve smrti jisté čarodějnice, která ho za trest před svojí smrtí uřkla a on od té doby prožíval neskutečná muka.

"Přísahám, protože to myslím vážně. Dostanu tě do bezpečí, ať chceš, nebo ne." Byla odhodlaná, tvrdohlavá a vytrvalá a přesně tady a v tom okamžiku se to moc dobře ukazovalo. I kdyby ji stokrát prosil, nikdy by neklesla až k zemi a nenechala ho v bolestech trpět.
Bohové... Už předtím byl raněný a stejně se k ní přidal. Kdo ví? Možná právě proto ho našla ležet v Mrtvém lese, zatímco pomalu mrznul. Nevšimla si vůbec ničeho, žádného špatného pohybu, ničeho, co by odkazovalo na jeho bolesti. To bylo zlé. Ona to jednoduše neviděla! Byla cvičená, všímala si i těch nejmenších detailů, ale tohle jí uniklo. A možná za to oba draze zaplatí.
Přivřela oči, když se do ní otřel další poryv prudkého větru a z křídel jí vystřelila ostrá bolest do zbytku těla. Adrenalin pomalu polevoval a na ní se to začínalo podepisovat. Unavená byla už před hlídkou, ale teď byla vyčerpaná. Fyzicky i psychicky.
Vystoupala výš, aby se dostala k vrcholkům skal a pokusila se mezi nimi rozeznat známé jeskyně, dobře skryté průchody a otvory pro opuštění hnízda.
Neměla dost energie na to, aby přemýšlela a prostě zamířila ke vchodu do prvního města, které našla. Luori, město léčitelů...
Poslední a nejmenší město, které si draci hlídali jako oko v hlavě, jí nabízelo svoje útočiště.
Pevněji sevřela Vallenovo, najednou tak křehké tělo, a střemhlav se vrhla k průletu. Přitáhla křídla co nejblíž k tělu, aby se dostala dovnitř a tam je znovu rychle roztáhla.
Před očima se jí rozprostřely mžitky z nevyspání a bolesti.
Klesla k zemi a z posledních sil vyvolala proměnu.
Cítila praskání kostí, napínání kůže a lechtání, jak mizely šupiny. Podepřela Vallena, vrhla zoufalý pohled na překvapeného strážce a ztratila vědomí.

„Já vím, že myslíš. A přesně to mě taky děsí,“ odpověděl s naprostou upřímností.
Neměl sebemenší šanci její odhodlanosti a cti oponovat, i kdyby chtěl sebevíc. Na jednu stranu ho to nejspíš těšilo - bolesti jaké prožíval byly skutečně dosti nepříjemné, ale nikdy by se neupřednostnil zrovna před ní. Proč ho jenom nebyla ochotná poslechnout? Mohli společně bouři přečkat v lesích a vydat se do skal, až se počasí alespoň trošku umoudří. Přeci jen musela mít vojenský výcvik, nebo snad ne? Rozum jí musel radit, aby počkala... Protože ztráta dvou draků je podstatně horší, než když by přišli o jednoho. I přesto ale zatvrzele trvala na svém. Paličatá dračice.
„Lirev přísahám, že jestli se ti něco stane, tak tě potom až se uzdravíš najdu na cvičišti a dám ti co proto.“ Nespokojeně se nadechl a zhluboka vydechl, zatímco koutkem oka sledoval scenérii promlouvající kolem nich. Nechápal, kde se to v ní bralo. Nemohl o ní sice prohlásit, že byla vyloženě drzá, ale stejně ho to rozčilovalo. Nelíbilo se mu, jak moc riskovala, ani to jak rychle letěla... V tu chvíli prakticky nesouhlasil téměř s ničím z toho, co udělala. Nejradši by se znovu přeměnil a někde přistál - ale bylo mu až bolestně jasné, že by to nedokázal, ani kdyby chtěl sebevíc. I proto musel spolknout veškerou svojí hrdost a jednoduše se jí podřídit. I když se za to nenáviděl.
Jakmile dorazili do skal a ona se přeměnila, velice rychle omdlela. Vallen okamžitě zděšeně vytřeštil oči a chytil ji, než stihla spadnout na zem.
„Nezírej tak proboha a pomoz mi!“ Štěkl na strážného, než si Lirev opatrně vyzvedl do náručí a nehledě na bolest se dal pomalým, šouravým krokem vstříc městu.
Když po chvíli ztratil síly a téměř se sám sesunul k zemi, strážný mu pomohl převzít bezvládnou Lirev a společně se doplahočili k nejbližšímu léčiteli, kde Vallen velice rychle pokývl hlavou směrem k Lirev.
„Je raněná, prohlédněte ji, prosím,“ zachrčel tiše, než se opřel o stěnu, když se mu před očima znovu začaly dělat mžitky. Bylo mu zle, to ano. Ale rozhodně se víc bál o Lirev, než o sebe. Kirru může najít potom... Všechno počká, nejdůležitější je, aby se ujistil, že bude ona v pořádku.

Slabounké paprsky slunce tančily mezi zmrzlými stromy a výrostky, jenž dívku obklopovaly že všech stran. Seděla na ledové zemi a tiše naslouchala okolním zvukům. Nejvíce byl rozpoznatelný zvuk jejího trhaného dechu. Dýchala nahlas. Připadalo jí jakoby se celý svět ztišil jen aby zaplnil okolí tím zvukem. Z celého srdce doufala, že jí již nesledují. Museli ztratit stopu. Jinak by je její dech přilákal. Sesunula se na zem podél kmenu jednoho ze zmrzlých stromů. Tentokrát zašla hodně daleko. Ale copak mohla za to, že si spletla nemocnici s věznicí? Byla to čistá náhoda a Zyrin by na to i přísahala. To, že se vloupala do cízího sídla byla už věc druhá. Ale ten zmetek si to zasloužil. Vybavila si jeho obličej. Každý den ho viděla vykračovat tím s tím arogantním výrazem ve tváři kolem jeho domu. Sledovala ho. Celé týdny. Ale čím víc se snažila v něm vidět to dobré, tím nechutnější jí přišel. Ten způsob, kterým shlížel na lidi. Ta mluva, držení těla, aktivity. To vše přimělo černovlásku jednat. Věděla toho o něm dost, ale jeho jméno ne. Nechtěla ho vědět. Byla to ztráta času. Vždy se jí hodilo jen vědět jak je bydliště postaveno. Kde se nachází chodby a v kolik se kdo ze služebných nachází. Ano, byla Stalker. Ale těm vězňům pomohla utéct jen náhodou. Takovou náhodou, že i toho zapálila celou místnost a kus chodby než se vydala do ztracena. Na jejích rtech se zvlnil nepatrný úšklebek. Jasně. Náhody se dějí. Zyrin mohla jen hádat, zda je na ní teď pán více naštván nežli ona na něho. Nechal jí pronásledovat. Nejspíše byl velmi pobouřen. Ale to jí nezajímalo. Díky němu a těm jeho čoklům se pěkně zadýchala. Ale ona přece neudělala nic zlého. Jednala dle pravidel. Dle jejích pravidel. Donutila se zklidnit svůj dech a postavila se pevně na rozklepané končetiny. Musela zkontrolovat, zda není raněná. Začala si sundávat špinavé kusy látky, jenž na sobě nosila a jemně je pokládala do trávy.

Siärra se Mrtvým lesem toulala už docela dlouhou řádku dní... to místo jí přišlo tolik odlišné od všech ostatních, zamilovala si ho velice rychle i navzdory tomu, jaké jméno nesl a proč. Tam, kam se neodvážila noha většiny lidí, jí bylo celkem dobře.
Proto ji docela překvapilo, když spatřila, jak se podrostem pomalu šourá mladá, tmavovlasá dívka. Ztuhla na místě ve svém malé křoví, nehýbala se, aby pod ní nemohla prasknout jediná větvička, a jen upírala zrak na dívku, která se blížila. Do nosu ji jako rána pěstí udeřil pach krve. Byla zraněná? Byla to vůbec její krev? Netušila nic, ale pozorně sledovala, když prošla kolem ní, a když se vzdalovala, následovala ji. A sledovala ji tak dlouho, dokud se nezastavila. Siärra z ní i na dálku kromě krve cítila ještě něco – pach zmoklé psí srsti a něco, co se mísilo právě s krví a ona se s tím nesetkala už tak dlouho, že na to skoro úplně pozapomněla- Byla to magie.
Byla mágem? Co dělala takhle daleko na severu, navíc sama? Tohle nebylo zrovna místo, které by lidé proměnili ve svou oblíbenou relaxační destinaci, pokud ji chápete...
Viděla, jak se dívka chvěje, a když ze sebe začala postupně stahovat vrstvy oblečení, i ve zvířecí podobě cítila, že se snad červená. Proto vystoupila z roští a schválně přitom dupla na suchou větévku, aby upoutala dívčinu pozornost. Leč se toulala celé roky jako zvíře, nezapomněla na pár lidských způsobů... a byla si celkem jistá, že lidé neberou dobře někoho, kdo je sleduje ze křoví, jak ze sebe stahují oblečení. Zavlnila huňatým chvostem, aby dívce dala vědět, že se jí nemusí bát, a dál ji zvědavě pozorovala světlýma očima.

Nevýrazný zvuk zlomené dřeviny vyvolal v dívce poplach. Byla zvyklá reagovat na sebemenší hluk a dostatečně trpělivá mu naslouchat. Zastavila své tělo a utišila dech. V klidu začala ve své mysli odpočítávat do čtyř. Její oči kmitaly po okolí. Takhle strana nic. Ostražitě a pomalu se otočila za rušivým zvukem. Samozřejmě, mohl to být jen pták nebo zbloudilá veverka. Tomu ale Zyrin moc nevěřila. Usoudila však, že osoba za ní není životu nebezpečná. Vyloučila taktéž možnost, že jí dohnala lovecká psí plemena. Necítila kudlu v zádech a ani jí na rukou nikdo nezpůsobil další zranění. Nic se jí nedělo. Nic jí nehrozilo. Byla v klidu. Její oči se setkaly s bílou srstí dechberoucího tvora. Trochu se za sebe zastyděla. Neměla by jí vyděsit pouhá liška. Pozorovala její huňatý ocásek jak sebou mává se strany na stranu a musela se pousmát. Ta chvíle byla uklidňující a Zyr věděla, že kdyby na místo teď doběhl rozlícený šlechtic, byla by v háji. Chlad na její kůži jí začal štípat na nahém těle. Bylo jí jedno, že jí nezakrývájí cáry látek sešité dohromady. V přítomnosti polární lišky si přidala v bezpečí. Nechtěla jí vyděsit. Proto všechny své pohyby co nejvíce zklidnila a snažila se působit vyrovnaně. Bylo to krásné, ale neobvyklé. Dalo se čekat, že ve navždy spícím lese potká nějaká zvířata, ale rozhodně nečekala nic tak majestátního. Nejraději by se tajemným tvorem kochala dál, ale věděla že musí pokračovat. Tedy alespoň pokud nechce umrznout. Protáhla tedy své zmrzlé ruce a začala kontrolovat stav svých unavených nohou. Ačkoli se vše snažila dělat pečlivě, nespouštěla oči z bílého zvířete. Z čarovného pohledu jí vytrhla až bolest na jejím lýtku. Sehla se ke své noze, aby zjistila příčinu palčivé bolesti. Její kůže byla na zraněném místě roztrhnutá. Potůčky rudé krve jí stékaly z rány a pár jich zašpinilo i bělostný sníh. Zyrin dala ránu za vinnu jejím pronásledovatelům. Nebylo to poprvé a jistě ani naposled co se jí něco podobného stalo. Natáhla svou dlaň k poraněnému místu a zavřela nevýrazné šedé oči. Z její dlaně vycházelo nepatrné mlhovité světlo a krvavá spoušť začala mizet. Párkrát u procesu léčení zkřivila tvář do bolestné grimasy, ale pokusila se na sobě nedat nic znát. Schoulila se do klubíčka a poslouchala dál zvuky mrtvolného lesa.

Siärru skutečně děsilo, jak dívka křivila svoji tvář, zatímco se evidentně léčila. Netušila, co je zač, zda by jí nemohla ublížit či pro ni být jakoukoli jinou formou nebezpečí, ale nakonec to bylo jedno. Byla zraněná. A proto Siäraa v tu chvíli necítila nic jiného než lítost – a potřebu jí nějak, jakkoli, pomoci.
Pomalými krůčky se vydala vpřed a když byla na dosah, natáhla hlavu tak, že se dotýkala dívky. Doslova z ní cítila pach smrtelnosti – měď a slanost čerstvé krve, která v chladném vzduchu dělala malé obláčky páry, a chladný otisk zubů bolesti, která se jí ani po vyléčení jakýmsi kouzlem nehodlala pustit. A Siärra věděla, že by možná neměla, ale věděla, že jí od toho může odpomoci. Sice neměla žádný závazek to dělat, byla to koneckonců jen cizí dívka, na kterou narazila v lesích, ale stejně – nechtěla ji tu jen tak nechat zamotanou v klubíčku v agónii. Mohla na sebe převzít její bolest, pokud ji nechá... jenomže to nedokázala v této podobě. K tomu se potřebovala přeměnit – a to před cizí osobou byl obrovský risk.
Přesto to zkusila. Neodpustila by si, kdyby to neudělala.
Nechala přes sebe přejít vlnu proměny, cítila, jak se jí tělo protahuje, dokud neseděla na bobku vedle zraněné tmavovlásky. Opatrně, aby ji nepolekala, jí přejela dlaní po zádech, zatímco tu druhou jí zlehounka přiložila k ráně. Když promluvila, snažila se o klidný tón (aby ji nevyděsila ještě víc... pokud byste nebyli hrůzou bez sebe, kdyby se vedle vás najednou z lišky stala albínka, co vám ošahává ránu). „Nelekej se. Můžu ti tu bolest odebrat... jen mi dej čas se soustředit," zašeptala, než sáhla po bolesti, která z dívky proudila.
Byla bílá, prudká... a v takovém množství, že to Siärru skoro vyděsilo.

Měla své práce až nad hlavu, ale přítomnost toho bělostného tvora se nedala jen tak ignorovat. Na divoké zvíře se držela až moc blízko ní. Neměla by být vyděšená z přítomnosti člověka? Zyrin probliklo hlavou, zda to zvíře není nakažené. To by vysvětlovalo jeho nebojácnost. Zyrin se ale nemínila hnout, ani když se k ní liška přiblížila tak, že se svým čumákem dotýkala její promrzlé kůže. Stočila svůj pohled na uchvacujícího tvora. Kdyby přeci jen tvor trpěl nějakou nemocí, dostala by se z toho. Navázala se sněhobílým zvířetem oční kontakt. Trhla sebou. V jeho očích byla vidět více než malá míra lidskosti. To ji popravdě vyděsilo. O to větší překvapení bylo, když se silueta polárního tvora začala kroutit a formovat do tvaru, jenž připomínal lidskou bytost. V hlavě se jí jevily pouze dvě možnosti. Vzít nohy na ramena či počkat, co se stane dál. Ale ona se přeci jen narodila jako člověk. Zvědavost nad ní zvítězila. S tichým zmatením pozorovala jak se před ní náhle místo čtyřnohého tvora zjevila lidská figura. Chtěla vykřiknout, ale z jejich úst se ozvalo je zalapání po dechu. Bylo to něco, s čí m se Zyr v životě nesetkala. to že už procestovala spoustu krajů a poznala mnoho lidí a nepochopitelných jevů. Tohle pro ní ovšem bylo něco naprosto nového. Nového a děsivého. Přesto ta dívka nevypadala, že by jí měla ohrozit. Působila tak klidně a vlídně, až to pro Zyrin bylo nepochopitelné. Rozhodla se jí věřit. Neucukla, když na své kůži ucítila její dlaň. Přikývla v pochopeném gestu. Její hlas by se dal přirovnat k jemnému pošimrání na duši. Donutil jí zůstat v klidu sedět na místě. Překvapeně zamrkala, když cítila jak jí tupá bolest mizí z těla. Byla si jistá, že v tom má neznámá albínka prsty. Ale jak? Na druhou stranu nechtěla, aby ona pykala za její rozhodnutí. ,,Jsi v pořádku?” Špitla a zkoumavě na ni pohlédla, čekající na odpověď.

„Já v pořádku jsem," přikývla rázně, zvláštní důraz v té větě přidala ke slovíčku já. Siärra tady totiž nebyla tou, z níž právě převzala bolest. Tušila, že obyčejná rána by něco takového nezpůsobila, když už, vyznala se trochu v tom, jak tělo na zranění reagovalo. Možná jed? Možná to, jak nějakou dobu po utrženém zranění utíkala, aby se dostala až sem, do Mrtvého lesa (k čemuž se pohotově pojila další otázka – kdo by sem zraněný uprchl a ještě k tomu dobrovolně?), a při cestě v tom nadělala ještě věší paseku?
Ať to bylo tak nebo tak... už byla v pořádku. Její vlastní magie ji zacelila a ona jí z těla ukradla kousek bolesti, která jí bránila uvolnit se, svěsit poklidně ramena a dát si chvíli skutečného oddechu. Dokonce si mladá albínka všimla i toho, že tmavovláska náhle mnohem pomaleji a klidněji dýchala, což bylo rozhodně dobré znamení. Trochu se odtáhla – asi je každému by bylo příjemné, kdyby se na něj lepila nahá cizí holka, co se vedle něj právě proměnila z podoby zvířete – a pro jistotu prohlédla její ránu ještě jednou. Kůže byla zarudlá, to ano, ale nebylo po ní prakticky žádné další památky. Bylo to obdivuhodné, musela disponovat skutečně silnou magií...
V hlavě se jí hnaly tucty a tucty otázek, z nichž ale vyslovila nakonec až tu úplně poslední, která se jí v té situaci zdála asi nejvíc dobrá, když vlastně dotyčnou vůbec ani nezvala.
„Jsem Siärra," zašeptala tiše, s hlavou nakloněnou ke straně. Většinou to na lidi zabíralo (ne, že by tedy byla moc zběhlá v komunikaci s lidmi... většinou se na ni ani nepodívali, maximálně kvůli odlišnosti ve vzhledu nebo proto, že jim zrovna někde překážela. Tahle dívka byla asi první, kdo na ni nepromluvil s naštváním, surově se neobořil, za posledních pár týdnů. Nabídla jí své jméno jako bílý prapor ve znamení, že jí skutečně ublížit nechce. „Kdopak jsi ty?"

V lidské podobě byla ještě více uchvacující než jako bělostná liška. Její pohyby byly protkány lehkostí a opatrností. Zyr si nemohla pomoci, nemohla od ní odtrhnout zrak. Spadl jí kámen ze srdce, když potvrdila, že je v pořádku. Nikdo si nezasloužil brát její chyby na svá vlastní ramena a už vůbec ne takhle magické stvoření. Přejela si prsty po již zacelené ráně. Mělo by to být v pořádku. ,,Děkuji.” Její hlas se nepatrně třásl. Pravděpodobně z té zimy. Opravu nebylo moc chytré rozhodnutí zamířit zrovna sem. Ale Zyrin potřebovala namrzlý terén a stromy, jelikož taková místa byla nejtěžší celá prozkoumat. Chlad se jí rozprostíral do celého těla. Pomalu a rozvážně, aby náhodou neznámou dívku nevyplašila, začala sbírat své oblečení. Na dívce žádné známky chladu neviděla, což jí uklidňovalo. I když si začala kusy látky znovu navlékat na tělo, její zrak neustále spočíval na tom stvoření. Doufala, že s ní bude moci promluvit.

Chvíli na ní jen tupě zírala. Na její eleganci a chladnou krásu. Přemýšlela, zda prolomit ticho, které kolem nich kolovalo. Nakonec k jejímu pocitu úlevu to byla záhadná dívka, která svým hlasem zrušila tu tíživou atmosféru. Něco v jejím hlasu nutilo Zyrin zůstat v klidu. ,,Moje jméno je Zyrin.” Na rozdíl od albínky je její hlas tichoučký, utlumený. Věděla, že by neměla, ale v její přítomnosti ztrácela veškerou ostražitost, kterou doteď měla. Nedalo by se říci, že by jí to nějak vadilo. Bylo fajn si na chvíli oddechnout a nikde se neschovávat. ,,Omlouvám se, pokud jsem tě vyrušila. Většinou nevcházím do lesa v takovém stavu. Nezlob se, prosím.” Tenhle moment se zdál tak křehoučkým a poslední co Zyrin chtěla byl ho rozbít. ,,Copak tu děláš? Taky se schováváš?”

Naklonila hlavu na stranu, ale tentokrát v nechápavosti. „Proč se mi omlouváš za to, že jsi sem utekla zraněná?“ zeptala se bez okolků na to, co jí přišlo na mysl jako první. Také… byla v dost dezolátním stavu a nebýt jí, asi by se tu v křečích a bolesti ještě nějakou dobu válela a pokoušela by se to porazit. „To není něco, za co se máš omlouvat… Zyrin,“ vyslovila opatrně její jméno. Byla obeznámena s tím, že jména mají moc. Díky tomu se zásadně nepředstavovala příjmením a nevyzvídala něco takového po ostatních, pokud projevili podobné pohnutky. „Neměla jsi moc na výběr. Před kým utíkáš? Kdo by byl tak krutý, aby byl schopný tě zraněnou hnát jako nějakou divokou zvěř až do Mrtvého lesa, kde bys neměla mít šanci se jakkoli zlepšit?“ Měla v tom pravdu, koneckonců nehostinná krajina Mrtvého lesa byla to poslední místo, které byste v rámci turistických okruhů napříč Nescorou chtěli navštívit. Vaše tělo tu mělo samo o sobě dost dělat, aby vás udrželo naživu kvůli věčnému vlezlému chladu, natož aby se zaobíralo ještě léčením se a zpracováváním bolesti.

Zavrtěla hlavou. „Neutíkám… spíš se tu prostě ta toulám.“ Bylo jí jasné, že to nebyla asi ta nejvíc výmluvná a nejméně podezřelá věta na světě (sama by někomu, kdo by jí tenhle důvod pro svoji přítomnost udal, asi moc nevěřila… vlastně vůbec, spíš by se pokusila utéct). Proto ještě raději dodala: „Nejsem nikde zakotvená, prostě jsem tam, kde mě to zrovna napadne. Neboj se, nepřišla jsem tě jakkoli šmírovat,“ zavrtěla hlavou.
V další chvíli jí její situaci připomněl ledový vítr, co se jí opřel do zad. Zachvěla se, ale poté si prohlédla ještě Zyrin. Předtím se svlékala, aby se mohla dostat k ráně, takže teď na sobě měla jenom kalhoty a něco skutečně málo na horní části trupu, ale jinak byla vydána na milost a nemilost ostrému větru, který se tu s vámi rozhodně nezahazoval. Byli jste mu prostě ukradení, to on tu kraloval a očekával od vás akceptaci a podlehnutí. „Možná by ses měla zase obléci, Zyrin. Mrtvý les není zrovna místo, kterému bys chtěla delší dobu vystavovat kůži.“

,,Vnímám jako neslušné gesto vtrhnout do regionu. Ať už jsou podmínky jakékoli. Mohla jsem tě také vyděsit a jistě jsem svou přítomností znepokojila či vyrušila tvé aktivity.” Se vším oblečením na sobě se cítila podstatně klidněji. Přitáhla si ruce k tělu, aby si nahnala trochu tepla k sobě. ,,Nedělá se to. Je to proti důležitým morálním zásadám. Mým morálním zásadám.” Dala si záležet na slově “mým”. Sice to pro Siärru asi nemělo žádný význam, ale pro ni to byla dost podstatná informace. ,,Asi to nelze pochopit. Mrzí mě, že ti to nemohu vysvětlit plastičtěji.” Mohla. Ale to by bylo na dlouhou dobu. A ona nevěděla jak dlouhý časový úsek s albínkou přetrvá. Navíc jí neznala. Byla pro ní cizincem. Netušila jak moc jí může důvěřovat a do jaké míry se jí má svěřovat.

,,Utíkala jsem před jedním šlechticem. Nemysli si, že je to jeho chyba. Rozzuřila jsem ho. Osvobodila jsem z jeho podkroví pár jemu nepohodlných vězňů. Nebyl nadšený. Ale měl výdrž. Asi jsem ho popudila opravdu hodně.” Její hlas je tak chladný, že zní cize i Zyr samotné. Nepletla si ovšem své pracovní akce s osobním životem. Do akcí si nikdy netahala emoce. Překáželi jí tam. Mohly jí rozptýlit a vše zhatit. Čekala, zda jí dívka odsoudí za její čin. Nevěděla, zda se bude zlobit a uteče do hlubin lesa. Nebyla by z toho úplně nadšená, aby pravdu řekla. Už dlouho s nikým normálně obecně nemluvila. A malý nevinný rozhovor postrádala už delší dobu. ,,Touláš se? To zní jako hezký život. Jsi volná a bez pout. A to je dobře. Čistá a dechberoucí stvoření jako ty by neměla být držena v kleci. I když si to královská rodina myslí, nesouhlasím s nimi.” Pevně semkne rty k sobě. Její odpor k vysoce postaveným lidem byl už jen z tonu jejího klidného hlasu dosti znát. ,,Není to fér. Držet vás jen protože jste jiní je neskutečně ohavné. To se lidé tolik bojí odlišnosti? Omlouvám se za vládce mé rasy. Jedná neprávem.”