Mrtvý les.

Celým lesem se táhne ticho a mráz. Nikde není ani živáčka - všechna zvířata odsud prchají dál na jih, utíkajíc před krutou zimou a sněhem, který okamžitě pohřbívá jejich stopy pod nánosem nové vrstvy chladu.
Stromy jsou obrostlé jinovatkou a nemají ani jeden lísteček, ani jednu jehličku. Veškeré větve jsou holé, dřevo se rozpadá a drží pohromadě jen díky všudypřítomnému mrazu, který se prožírá vším živým, měníc jej na mrtvé. Takové místo už ani není lesem. Není domovem zvířatům ani rostlinám... Je jen pustým zledovatělým hrobem, kde i hvězdy na obloze pohasínají.

Netušila, kdy vlastně přišla zpět k sobě. V jednu chvíli se jednoduše probudila uprostřed ledové pustiny, kde stromy už ani neměly kůru - místo ní byly kompletně potažené silnou vrstvou ledu, která jim dodávala spíš vzhled sloupů, než stromů. Větve byly holé a popraskané, jednotlivá vlákna dřeva hustě pokrytá jinovatkou a rampouchy, které z nich visely jako zlověstné kusy ostří. Kdokoliv by prošel kolem, právem by se mohl obávat, aby ho některý z těch mocných rampouchů neprobodl. Díky příliš tuhému mrazu by se tak ale nestalo... Což bohužel nevylučovalo možnost říznutí o ně. Stačil drobný kontakt a člověku nejen promrzla kůže, ale také okamžitě zčervenala krví, která by na mrazivém vzduchu pořádně ani nestihla potřísnit všudypřítomný sníh. Dost možná by zamrzla dřív, než by se dotkla studené země.
Demetria tou dobou nebyla schopná ani rozeznat, co je vlastně za den. Všechno kolem ní plynulo v jakémsi nesourodém víru událostí, které sice viděla, vnímala - ale nedokážala je pocítit a rozeznat. Čas, teplota, prázdno. Nic z toho jí vlastně nic neříkalo. Všechno uvnitř ní bylo stejně pusté, jako divotvorná příroda, která ji ve svojí nespoutané kráse obklopovala.
Trvalo jí několik hrozných měsíců, než si vlastně uvědomila, co se s ní děje. Že je mrtvá. Stalo se to za jednoho relativně slunečného dne, kdy v jedné jeskyni nespatřila svůj odraz na ledové stěně. Jakmile se pokusila štípnout se do ruky, s hrůzou zjistila, že vlastně ani nic necítí. Prve to byl strach, že jí ruka už dávno umrzla, než jí došlo, jak dlouho vlastně nejedla. Nepila. Nespala. Nedělala nic z toho, co živé bytosti dělávají, jen bezcílně bloumala celou tou ledovou pustinou a občas křičela z plna hrdla, naivně doufajíc, že narazí na někoho dalšího.
S šokujícím uvědoměním vlastní smrti s tím přestala. K čemu by jí to také bylo? Je mrtvá, živí ji nemohou slyšet. Zřejmě se musela zaseknout na nesprávném místě, protože tohle místo bylo viditelně živé, jen ona byla mrtvá.
Nějakou dobu se pokoušela najít svoje mrtvé tělo, ale nedokázala to. Pokud ji neodradily vichřice, pak nálezy jiných těl a ostatků. Byly především zvířecí - ale jakmile spatřila několik lidských, zhrozila se natolik, že svoji pouť raději vzdala. Všechno to bylo stejně beze špetky smyslu. Jako mrtvá už nic nezmůže.

Byla to zrovna chvíle, kdy už skutečně propadala zoufalství a šílenství, když se po několika hodinové vichřici konečně ustálil vítr a zlepšila se viditelnost. Když jí pohled padl na jakési tělo ve sněhové závěji, na moment jen nedůvěřivě mžourala, než pochopila, že se jí to nezdá.
Okamžitě se zvela a rozeběhla se k němu, doufajíc, že najde svoji mrtvolu - když stanula tváří v tvář jakési promrzlé ženě. Zděšeně vydechla, natahujíc k ní svoji průhlednou zářící paži. Sotva jí konečky prstů prošly její modrající tváří, téměř se v ní cosi zlomilo.
„Buď v pořádku, prosím...“ povzdychla si tiše. „Slyšíš mě...?“

Cítila jsem poblíž něco zvláštního. Bylo to takové zvláštní mrazení, něco jako předtucha. Otevřela jsem tedy oči a podívala se kolem sebe. "Čl...člo...člověk!" Mluvení mi dělalo velké problémy, v krku jsem totiž cítila obrovskou spalující bolest. Z posledních sil jsem se pokusila zvednout. Chtěla jsem na dívku sáhnout abych si byla jistá, že je skutečná, že se mi to jen nezdá. Moje ruka však tou její jen prošla. "Pane bože!" Odkašlala jsem si. "Takže jsem nakonec mrtvá! Jsem duch. Jak se to jen mohlo stát?!" Myslím že jsem si díky tomu přestala připouštět tu zimu co kolem mě byla. Stejně už jsem mrtvá. Ta zima mě nemusí trápit. Ale přesto mě překvapuje, že jí cítím. "Ty... ty mě vidíš? Že?" Nenapadlo mě, že by to tak mohlo fungovat. Ale nenapadlo mě toho tolik. Jediný rozumný tvor kterého jsem během posledních let potkala byl ten Yialadri. Třeba jsem byla mrtvá už dávno. Jen jsem to neměla jak zjistit. Třeba jsem duchem roky. "Nemáš něco k jídlu? Mám hrozný hlad.... Kdyby tu tak bylo trochu dřeva. Musíš mrznout. Kdybych měla z čeho tak rozdělám oheň." Neměla jsem tušení kde se ve mě vzalo ale měla jsem v sobě tolik energie. Asi to s člověkem vážně dělá to že je mrtvý.

Zůstala stát na místě a upřeně na ni zírat, absolutně neschopná vydat ze sebe jakákoliv slova. Ta žena si myslela, že je mrtvá - zatímco naproti ní stál skutečný mrtvý duch, který se obával o její zdraví. Celá ta situace byla natolik matoucí a směšná, že Demetrie uniklo ze rtů tiché uchechtnutí, než se zhluboka nadechla a pohlédla jí upřeně do očí, připravujíc se na odhalení pravdy.
„Ne, tak to není,“ špitla nakonec tichým, co nejvíce vlídným a přátelským hlasem, aby ji nevyplašila. Vypadala poměrně otřeseně, nejen celou tou možností, že by snad mohla být mrtvá, ale nejspíš i prostředím. Dost možná byla i raněná - mimo toho, že měla velký hlad, s čímž jí bohužel Demetria jako duch pomoct nemohla. Měla jen svoje tři věci: svíci, přetržený řetízek a šál. Nic z toho se nedalo sníst, i kdyby jí to skutečně mohla dát.
„Nejsi mrtvá, jak se jmenuješ?“ Chvíli ji v tichosti pozorovala, než se posadila na jeden padlý kmen obrostlý ledem a hustou sněhovou pokrývkou. „Já jsem Demetria. Ty mrtvá nejsi, ale já ano - jak ses sem dostala? Tohle je skutečná pustina, nejhorší v celé Nescoře. A bohužel, nic k jídlu nemám. Jak už teď víš... Jsem duch, ti nemají jídlo.“

Pořádně jsem si jí prohlédla až když se zasmála. Předpokládám že to byl smích. Byla jsem z toho pořád mírně mimo protože jsem s nikým nemluvila už vážně dlouho. Tohle bylo úžasné. "Vážně jsem živá? Jmenuji se Tongi Maattu. Nevím jak jsem se sem dostala. Bydlela jsem na ostrově na který mě dal můj otec když jsem byla malá a pak už se nikdy nevrátil. Žila jsem sama jen se zvířaty. Šla jsem si zaplavat a viděla jsem něco ve vodě. Myslím že to byl Yialadri, víš co je Yialadri? Chtěl mě stáhnout ke dnu a dál si pamatuju jen ten chlad tady. Můj otec mi říkal ať do vody nechodím." Moje myšlenky museli být hrozně zmatené. Nemohla jsem vůbec uvěřit že mluvím s někým kdo mi odpovídá. Je to jako ve snu. A vůbec mi na tom nepřekáží že ten někdo je duch. "Jak ses sem dostala ty? Mimochodem chci se omluvit pokud něco říkám špatně nebo mi není rozumět nebo tak. Nebylo moc šancí se učit mluvit." Začal mi docházet dech a tak jsem na chvilku ztichla. Byla mi hrozná zima. "Nevíš kudy jít do nějakého většího tepla? Na mém ostrově bylo teplo vždy." Mám na sobě jen svoje vlastnoručně vyrobené otrhané oblečení. Takže jsem cítila jak celá promrzám. Když ještě nejsem mrtvá tak bych se měla snažit zůstat v pořádku. Demetria musela být kdysi vážně krásná. Bylo zvláštní se na ní dívat. "Jak moc často může člověk potkat ducha? Myslím tím... je vás hodně?" S každým slovem mi docházela energie. Jakmile když jsem dořekla poslední slovo zase jsem se svalila na zem, ale pořád jsem byla při vědomí. Až teď jsem si všimla, že se její nohy nedotýkají země. Bylo to fascinující ale i tak bych to raději nezjišťovala ze země, navíc když jsem byla tak vyčerpaná, že bych se nejraději už nikdy nezvedla.

„Těší mě, Tongi Maattu,“ pousmála se na ni vlídně. Tongi nevypadala jako špatný člověk, spíš jako nešťastnice, která se zřejmě objevila v nesprávnou dobu na nesprávném místě... A s tou smůlou se dostala až sem, do pustiny všech pustin. Pokud se co nejdříve nedostane dál pryč z Mrtvého lesa, zřejmě sama skončí mrtvá. Stejně mrtvá, jako sama Demetria - která stále nedokázala najít svoje tělo, aby alespoň zjistila, co se jí stalo. Takový osud pro ni rozhodně nechtěla, už jenom z principu. Možná se teď zrovna potkaly a ještě se ani neznají, ale cítila vůči ní určitou povinnost a touhu jí pomoct, třebaže ji její stav značně limitoval. Nemohla se jí přeci ani dotknout. Pokud by ale poblíž bylo nějaké zvíře...
„Netuším, nepamatuju si to. Vlastně si nepamatuju tak nějak... Nic. Cokoliv co se týká mého předchozího života nebo mě samotné mám jako v mlze, nepamatuju si ani jak jsem umřela. Jenom... Svoje jméno,“ povzdychla si tiše, než zažehla svíčku, která v její průsvitné ruce vypadala stejně pobledle a nepřirozeně, jako zbytek jejího těla. Musela s ní zemřít, jinak by ji nemohla držet ani zažehnout.
„Tongi... Musíš se zvednout. Cesta odsud je dlouhá, ale pokud tu zůstaneš, nepřežiješ. A netuším, jak často je možné nějakého ducha potkat. Abych pravdu řekla, žádného dalšího člověka ani ducha jsem tu po celou dobu neviděla.“

"Můžeš mi půjčit ten oheň? Myslím jako jestli to jde. Třeba by mi trochu tepla pomohlo abych mohla jít. Co je ta ohnící věc?" Pobyt na ostrově evidentně na člověku zanechá takové následky že nepozná svíčku a zapomene slovo hořící.
"To mě mrzí. Určitě to půjde nějak zjistit. Ráda bych ti s tím pomohla." Mluvení bylo tak vysilující. Kdybych neměla společnost tak už dávno jen umírám. Kvůli ní jsem to ale vzdát nechtěla.
"Nemohla bych na chvíli spát? Jen chviličku. Přísahám, že potom půjdu. Škoda že to nemůžeš dojít za mě." Mluvila už jsem trochu z cesty a oči se mi pomalu zavíraly. Tušila jsem že každou chvilku usnu. Jakožto člověk který nikdy v takové zimě nebyl mi vůbec nedocházelo že když usnu tak nejspíš umrznu.
Před očima mi probíhal celý život. Viděla jsem před sebou znovu svého otce, svůj domov - ostrov s úžasným ovocem a nádhernými zvířaty. Viděla jsem dokonce i to jak jsem se topila. Tentokrát se obraz toho kdo mě topil mnohem více zostřil. Vzpomněla jsem si díky tomu na otce. Otec moc jako Yialadri nevypadal. Byl jen velmi světle modrý. Podobně jako ten co mě chtěl stáhnout ke dnu. A dokonce měli i stejnou barvu vlasů. Kdyby tenhle nevypadal tak na 15 let tak bych si myslela že to byl můj otec.
Vzpomněla jsem si ještě na jednu věc. V jednu chvíli se kolem mě vyskytovali taková velká zvířata. Jedno mě kouslo do břicha. To jsem si pamatovala moc dobře.
Tahle vzpomínka mě dostala znovu do bdělého stavu. Rychle jsem si vyhnula ten roztrhaný hadr co obepínal vršek mého těla a podívala se na své břicho.
"Do háje. Do háje. Do háje."

„Nejsem si jistá, jestli to bude fungovat, ale... Hádám, že je jenom jeden způsob, jak to můžeme zjistit.“ Pomaličku jí podala hořící svíčku a vložila ji do její dlaně. Když kolem ní Tongi obtočila prsty, musela si úlevně vydechnout - funguje to! Díky tomuhle si bude moct alespoň zkusit založit oheň a možná hned neumrzne. Šance na její přežití právě o dost stouply, jen by to chtělo najít nějaké dobré a suché dřevo a příhodný úkryt před zimou...
„Ne, Tongi! Nemůžeš usnout!“ Vypískla zděšeně, když se jí zeptala, jestli nemůže spát. Samozřejmě, že měla pravdu - nemohla to dojít za ni, ani kdyby chtěla sebevíc. Sice je možné, že by dokázala najít někoho, kdo by ji třeba také viděl a mohla by ho přivolat na pomoc, ale i tehdy docela silně pochybovala o ochotě. Málokdo by šel dobrovolně do mrtvého lesa, natož aby následoval ducha žádající o pomoc pro jakousi zraněnou ženu v zamrzlé pustině, o jejíž existenci se ten člověk rozhodně nemá šanci přesvědčit. I kdyby ho dokázala posednout, kdo ví, jestli by do té doby Tongi neusnula a neumrzla, což by z celé té záchranné mise dělalo jen marný pokus bez jakéhokoliv výsledku.
„Co se stalo? Jsi raněná? Ukaž,“ vydechla Demetria zděšeně, když se Tongi znovu ozvala.

Ohnící věc hřála moc příjemně. Dodalo mi to energii a naději. "Tak jo... jdeme! Víš kudy?" Ohnící věc jsem jí vrátila. "Když ta ohnící věc bude ohnit tak brzo nebude. Je potřeba jí zabít." Vypadala trochu zmateně a tak jsem si nebyla jistá jestli jsem neřekla něco špatně. "Když jí teď zabiješ tak bude i na potom." Snažila jsem se to vysvětlit.
"To... to nic není!" Shrnula jsem triko znovu dolu aby toho neviděla ještě víc. "Jsem v pohodě." Pokusila jsem se o úsměv který se kvůli bolesti ovšem proměnil spíše v úšklebek. Bylo mi jasné že když budu řešit břicho tak už nikam nedojdu.
Oči se mi únavou zavíraly ale já věděla že nesmím usnout, musím pokračovat v cestě. "Kdybych si to s tebou tak mohla vyměnit. Mnohem radši bych procházela věcmi a lítala než se pomalu plazila po zemi a usínala u toho únavou. Kdyby to tak šlo. Chtěla bys být zase člověk kdybys mohla?" Odpověď už jsem moc neposlouchala. Měla jsem co dělat s tím aby mi fungovali ruce a nohy.

„Pokud myslíš tu svíčku, tak ta určitě jen tak nezhasne,“ pokrčila Demetria rameny, než pohlédla na plamen svíčky, který jemně plápolal v proudu studeného vzduchu. Vlastně ji používala poměrně často - ale ani jednou nezpozorovala, že by z ní odkapával jakýkoliv vosk, nebo že by se nějak zmenšila. Vypadalo to, že je ta svíce stejně trvalá, jako samotná Demetria. Kterak v tom původně neviděla nic výrazně dobrého, právě v tuhle chvíli za to byla nesmírně vděčná. Díky té svíčce bude moct Tongi kdykoliv pomoct založit oheň, což je velké vítězství, když obě trčí v ledové pustině a jedna z nich je stále naživu.
„To nevypadá dobře, Tongi...“ Hlas se jí mírně otřásl, když pomyslela na to, co všechno by se jí mohlo stát, pokud si tu ránu neošetří. Měla by se na to podívat, než se to ještě zhorší - copak ji k tomu ale může donutit? Možná je duch a zvládla by ji posednout, ale... Bylo by to vůbec správné?
„Já... Já vlastně nevím. Nepamatuju si, jaké je to být člověkem.“ S tou odpovědí jí přišlo šokující uvědomění. Vlastně už není nikdo. Kdyby si ani nepamatovala svoje jméno, mohla by se rovnou někde schovat a doufat, že se časem rozplyne, ale ona nic necítí. Nevnímá čas, nevnímá chlad ani potřeby. Jen si pamatuje svoje jméno a cítí nutkavou potřebu najít svoje tělo, aby zjistila pravdu o sobě samé. Faktem ale je, že jí to dost možná nepřinese nic zvláštního, spíš naopak. Nepřipadala si jako člověk, který by se záměrně vydal tak daleko od ostatních a umřel tam pro svoji vlastní hloupost a nedbalost. Možná je lepší, že si nic nepamatuje a nic o sobě neví... Co když je ve skutečnosti zlá a někomu ublížila? Pak by si nejen smrt, ale i svoje věčné odloučení zasloužila. I tu prázdnotu, všechno...

"Svíčka! tak se tý věci říká!" Někde v hloubi duše jsem to věděla ale nemohla jsem si vzpomenout. Nejspíš se to bude stávat dost často. Cítila jsem se příšerně protože jsem si uvědomila kolik let jsem zahodila osamoceným životem na tom zpropadeným ostrově.
"Já vím... já... ale... bude to v pořádku. Teď není čas se o to starat. Musíme dojít někam kde nebude taková zima. A až se dám do pořádku tak budu pomáhat já tobě. Musím ti přece nějak vrátit to co pro mě děláš. Omlouvám se ale asi budu zticha. Dost mě to vysiluje. Bude lepší jít." Ani jsem nepřemýšlela nad tím kudy jdeme a nad tím že by mě mohla vést špatným směrem. Nebyl čas na to jí nevěřit. Nohy byli jako z kovu a tak bylo hrozně těžké jít. Takže nebyl čas vůbec na nic. Jen na to soustředit se na cestu.
Po chvíli nohy začaly vypovídat službu. Takže jsem si prostě lehla obličejem do sněhu a doufala že mě to probere.

„Možná na to nemáme tolik času, ale rozhodně by bylo moudré se na to podívat,“ zaprotestovala Demetria automaticky, obávajíc se důsledků toho zranění. Díky její pohotové reakci si ho nestihla pořádně prohlédnout, takže neměla sebemenší tušení, co přesně se Tongi vlastně stalo. Mohlo to sice být jen škrábnutí, ale také i něco většího... Rána. Popálenina. Možná i otrávená rána? Jedno, jestli bodná nebo sečná. Ale soudě podle toho, že to po určitou dobu nevnímala by to snad nemělo být tak zlé, ačkoliv je pravda, že mráz poněkud tlumí citlivost... V tom případě by ale mohl také zpomalovat případné krvácení, že?
Demetria nějakou dobu v tichosti přemýšlela, zatímco ji po paměti vedla směrem, kde už věděla, že je cesta z lesa. Sama ho nikdy kompletně neopustila, ale strávila tam dostatečně dlouhou dobu na to, aby měla nějaký ten přehled. Konec konců, hledala svoje tělo. A kdyby si z nějakého důvodu nebyla pekelně jistá, že MUSÍ být někde tady v mrtvém lese, už by dávno vyrazila hledat nějakou společnost. I jako duch si svým způsobem mohla připadat osaměle, protože takhle si určitě za svého života posmrtný život nepředstavovala.
„Nic mi nemusíš vracet, Tongi. Dobře? Teď se jen soustřeď na to, abys...“ Ani nestihla doříct větu, když se Tongi skácela k zemi a dopadla tváří do vymrzlého sněhu. Demetria okamžitě zpanikařila, neschopná vymyslet, co dělat. Nemůže se jí jen tak dotknout, aby ji opatrně vzala za paži, zvedla a opřela ji o svoje vlastní tělo. Byla duch, mrtvý bez těla.
„Tongi, musíš se zvednout a jít dál, dobře? Není to už moc daleko, jen se musíš zvednout a vydržet.“

Jen jsem se otočila a vyhnula triko. Neměla jsem energii na to kouknout se sama. "Myslím že mě něco kouslo. Osetřit to teď nemůžeme... to počká." I tak jsem ale nechala triko chvíli vyhrnuté aby se Demetria mohla podívat.
"Musím ti pomoct. Ty jsi mi taky pomohla." Studený sníh mě trochu probudil a tak jsem se donulila udělat pár dalších kroků. Doufala jsem že až budeme pryč z lesa tak už to bude lepší.
Hlavou mi mezitím probíhaly myšlenky o tom zážitků z oceánu. Usilovně jsem se snažila abych si vzpomněla alespoň na něco. Musím být stovky kilometrů od ostrova. Nenapadá mě způsob jak bych se mohla dostat až sem.
Každá myšlenka mě víc vysilovala ale věděla jsem že když na to nepřijdu teď tak už asi nikdy. Co kdybych to totiž náhodou nepřežila? Ale ne musím přežít. Už jen kvůli ní. Kvůli Dem. Nemůžu jí tu nechat samotnou. Musím jí pomoct.

„Dobře, tak jakmile budeme dál od mrazu, ano?“ Trvala na svém Demetria, zatímco se snažila hledět kupředu. Nebyla si jistá, jak moc těžká ta cesta bude, ale utěšoval ji fakt, že cestou přeci musí narazit alespoň na jednu chatku nebo dům. Věděla, že se na sever občas stahovali potulní čarodějové, kteří už byli unavení životem anebo lidé, kteří před něčím nebo někým prchali. To jí dodávalo naději, že se jí podaří Tongi odvést někam do bezpečí, kde se postarají nejen o tu ránu na jejím břiše, ale i o ni samotnou. Bude potřebovat teplo, hodně tepla. A něco k jídlu, aby nabrala síly. Bez nich se nikdy domů nedostane, o tom nebylo pochyb. A kterak by Demetria byla ochotná ji vzít na záda, jako duch něco takového udělat nemohla, i kdyby chtěla sebevíc. Kdyby ale našli koně...
„Tím se teď netrap, dobře? Snaž se jít dál.“

"Tak jo." Odbyla jsem jí jednoduše. Vážně už jsem neměla energii na to mluvit. "Půjčíš mi na chvilku tu svíčku?" Řekla jsem když jsem si zase na chvilku sedla. Tímhle tempem Tam nikdy nedojdeme. To musí být jasné nám oběma. Nechápu proč mě tu prostě nenechá. Sama by byla o tolik rychlejší a určitě by jí někdo pomohl s tím co potřebuje.
"Asi to bude znít blbě... Rozhodně tě nechci nějak urazit nebo tak ale... Mohla bys na mě sáhnout prosím? Předtím mi to tak nějak zvláštně dodalo energii." Pokud jsem předtím říkala že usínám tak teď byl úbytek energie naprosto nepopsatelný.

„Samozřejmě, na co ji potřebuješ?“ Zamrkala na ni poněkud nechápavě, ale automaticky jí svíci bez většího zaváhání podala.
Chápala sice Tongiino vyčerpání, ale s každou další minutou mimo pohyb poněkud ztrácela jistotu, že se jim podaří dostat včas pryč z mrazu. Mrtvý les nebyl sice tím největším v Nescoře, ale byl dostatečně nepřístupný a nebezpečný na to, aby člověku na každém kroku mohl narafičit nějaký problém a překážku. Proto se Demetria neustále obezřetně rozhlížela, příliš paranoidní, než aby si dovolila nehlídat okolí kvůli bezpečí svojí nové přítelkyně.
„Dotknout?“ Zůstala na Tongi nechápavě hledět, snažíc se pochopit co tím vlastně myslí. Dodalo jí to energii? Svým způsobem to asi dávalo smysl, duchové nemají tělo, ale přesto zůstávají na světě. Jejich forma je prakticky čistou formou energie, že? Možná by to stálo alespoň za pokus - není to tak, že by Tongi svým dotekem mohla způsobit něco horšího, než nepříjemný závan chladu.
Proto se k ní opatrně natáhla a dotkla se jí, doufajíc, že její plán bude fungovat.

"Asi to bude znít dost divně ale pomocí ohně jsem si na ostrově ošetřovala rány. Myslím že by to mohlo fungovat." Nechala jsem jí chvilku na to aby mohla vyjádřit svůj názor.
Pořád se otáčela. Vypadalo to jako by věděla víc než já. Mírně mě to děsilo.
Její dotek byl tak příjemný. Úplně jsem cítila jak do mě vstupuje energie. "Nevyčerpává tě náhodou když se mě dotýkáš? Je mi o moc líp. Myslím že můžeme jít. A pokud chceš tak si můžeme i povídat." Měla jsem strach protože jsem jí rozhodně nechtěla ublížit. "Myslím, že teď tu cestu dojdu v pořádku. Ale nechci ti tu energii takhle brát. I když musím uznat že tvůj dotek je pro mě hrozně příjemný. Myslím ale že pro tebe to už tak příjemné nebude."

„Vlastně...“ Na moment zaraženě utichla ve zvláštním uvědomění, že má Tongi pravdu. Samozřejmě! Oheň vypálí a zocelí ránu, kterak to je nesmírně bolestivé. Proč si na to nevzpomněla dřív? Zřejmě to byla nějaká hluboko zastrčená informace, kterou těžko dolovala ze svojí již neexistující hlavy. Podle všeho byla Tongi velice soběstačná, za což jí v tu chvíli byla nesmírně vděčná. Sama Demetria si nepřipadala zrovna dvakrát užitečně, když si nepamatovala téměř nic, co by jim dvěma mohlo být užitečné - a hlavně postrádala jakoukoliv fyzickou formu, což jejich situaci zrovna dvakrát nezlehčovalo.
Svým způsobem si připadala provinile, kdyby tam neumřela, asi by jí byla schopná pomoct... Ale otázkou je - byla by tam potom? A je její smrt vůbec její vlastní vinou? Ani jednou z těch věcí si nebyla v sebemenším jistá, což jí příliš klidu na duši nedodalo. V ten moment na tom ale nesešlo, neměla ani špetku času na to, aby přemítala nad takovými věcmi. Právě teď byla nejdůležitější Tongi a její bezpečí, potřebovala se dostat do tepla a odpočinout si, ne čekat na Demetriu, až skončí s pátráním ve svojí pošramocené mysli.
„Nevyčerpává, vlastně... To nijak necítím,“ přiznala se překvapeně. Skutečně jí to dodalo energii? Pokud to funguje, přeci jenom jí k něčemu může být užitečná. Při té myšlence se musela Demetria nepatrně pousmát, šťastná svojí vlastní užitečností. Když Tongi nebude tak vyčerpaná, nebude tak těžké dostat se ven z lesa. A to je velice dobré znamení.

Tiše jsem doufala že "Vlastně..." neznamená nesouhlas a tak jsem triko prostě vyhrnula a otočila svíčku proti své kůži. Trochu jsem zaúpěla bolestí. Proto jsem se rozhodla vyhrnout si triko víš a kus si narvat do pusy abych neřvala. Odhalila jsem tím svůj hrudník ale nevadilo mi to. Doufala jsem tedy že to nevadí ani Dem. Po několika minutách jsem byla s prací hotová. Spáleniny jsou se snažila uklidnit kouskem zmzrlého sněhu. Pomohlo to natolik že jsem mohla téměř okamžitě pokračovat v cestě.
"Jsem ráda že ti to nijak neubližuje." Usmála jsem se. Ale kdybys to nějak pocítila tak řekni.
"Není támhle konec lesa?" Tiše jsem v to doufala protože les mi připadal čím dál tím nebezpečnější před chvilkou jsem viděla jak z jednoho stromu upadl obrovský rampouch. Kdybych stála pod ním tak už jsem nejspíš mrtvá. Těšila jem se na to až budeme venku z lesa. Měla jsem totiž dojem že tam to bude bezpečnější.

„Myslím, že máš pravdu.“ Demetria poněkud zamžourala na místo, kam Tongi hleděla, odhadujíc přibližnou vzdálenost. Nebyla si úplně jistá, ale podle všeho to vypadalo jako táhnoucí se shluk stromů a namrzlých kamenů, který neoficiálně označoval hranici Mrtvého lesa od zbytku okolí.
Vypadalo to dost nadějně, což Demetriu přimělo se povzbudivě pousmát. Zvlášť vzhledem Tongiině zranění, které ji skutečně zneklidňovalo. Sice si ho ošetřila tím plamenem, ale nebyla si úplně jistá, jestli ty popáleniny v důsledku nebolí ještě víc, než to samotné kousnutí. Nezbývalo jí proton nejspíš nic jiného, než doufat, že to vydrží - kdo ví, jak daleko bude nějaký léčitel, který skutečně věcem rozumí a mohl by Tongi pomoct. Samotný duch léčit nedokáže, alespoň podle toho, co Demetria stihla vypozorovat.

"Hurá! Měj se lese. Díky že jsi mě nezabil." Oddychla jsem si když jsme vyšly.
Břicho mě hrozně bolelo ale bylo to mnohem bezpečnější než to nechat otevřené. Nabrala jsem znovu trochu sněhu a chladila se s ním. "Myslím, že bych teď neměla problém ani běhat. Mám té energie hrozně moc." Myslím, že jsme obě moc dobře věděli že to není moc dobrý nápad ale i tak bych to moc ráda zase zkusila.
"Chybí mi zvířata. Máte tu někde zvířata na mléko?" Ani jsem si neuvědomila jak moc mi mléko vlastně chybí. Ale ve chvíli kdy jsem se o něm zmínila jsem si uvědomila jak obrovskou mám žízeň. Vzala jsem tedy kus sněhu který vypadal docela čistě a část z něj jsem si vložila do úst. Po chvilce jsem sebrala další. "Nechceš mi něco vyprávět? Hrozně moc mě toho zajímá. Třeba něco o tom co jsi dělala předtím než jsi mě našla." Usmála jsem se.

Musela se nepatrně pousmát nad Tongiiným rozloučením s Mrtvým lesem, které bylo vzhledem k situaci vlídně ironické. Kterak byla stále v ohrožení, dokázala to brát poměrně nadlehčeně, za což ji Demetria musela obdivovat. Sama něčeho takového nebyla ani v sebemenším schopná - kterak se před ní tak trochu snažila tvářit klidně a neplašit, uvnitř byla rozcupovaná na kousky jako hadr, který roztrhal pes. Cáry její sebekontroly a jakékoliv formy jistoty za ní visely kdesi v pozadí, napůl už pryč v nenávratnu. Pokud dřív bývala racionálně přemýšlející člověk, po smrti se z ní začal pomalu stávat šílenec propadající vlastním přeludům.
„Zvířata? Na mléko?“ Ačkoliv v tu chvíli byla poměrně vykolejená, nesmírně ocenila její otázku. Nechtěla se zaobírat svými temnými a kousavými myšlenkami, takže byl jakýkoliv dotaz absolutně vítanou změnou. Pořád ale úplně netušila, co jí odpovědět. Byla přeci jen mrtvá a ze svého života si nepamatovala - jako duch zase neopustila Mrtvý les, který jí právě v tu chvíli nebezpečně rychle mizel za zády, stejně jako její tělo, které kdesi v něm mohlo být schované. Nebyla si jistá. Mohla jenom odhadovat a předpokládat.
„Já nevím, abych pravdu řekla. Tady na severu nejspíš moc farmářů nežije, ale je možné, že tu jsou nějací... Pastevci. Kdo ví, nikdy jsem neopustila Mrtvý les, co... Jsem tady. Takhle.“
Několik minut potom zarytě mlčela, přemýšlejíc nad nejrůznějšími věcmi, které se jí v podobě myšlenek vířily hlavou.
„Byla jsem tady... Sama. Snažila jsem se najít svoje tělo, ale nenašla jsem ani nic, co by mi cokoliv připomínalo. Ani kousek oblečení, nějakou věc... Nic. Cítím, že jsem tam před smrtí byla, ale nedokážu si na nic vzpomenout. Je to frustrující.“

Dost dlouho mlčela a vypadala ustaraně pokud tak vlastně duch může vypadat. Nejraději bych jí objala ale myslím že můj dotek ani necítí. Zato já se z jejího doteku můžu zbláznit.
"Jsi ráda že jdeš odtamtud pryč? Doufám že na nějaké pastevce narazíme... Ať už je to cokoliv. Miluju mléko." Připomnělo mi to znovu můj ostrov. "Na mě ostrově bylo spousta zvířat na mléko! A bylo tam pořád teplo. Hrozně ráda bych tě tam někdy vzala ale nevím jestli se mi tam moc chce nechci už být sama když je tu ta možnost žít ve společnosti."
Mezitím jsem přemýšlela jestli nejde ducha nějak vyléčit aby duchem nebyl. Musím najít nějakého starého knihovníka který by to mohl vědět.

"Já nevím," přiznala poměrně otevřeně, protože si skutečně nebyla vůbec jistá. Na jednu stranu cítila, že je nejspíš čas svoje hledání vzdát a hodit to konečně za hlavu, ale pořád v ní hlodal silný pocit neklidu. Fakt, že nepoznává sama sebe a nic si nepamatuje byl skutečně děsivý. O to horší bylo, že je mrtvá a trčí mezi živými - bez jakékoliv možnosti zajistit kým je a co má vlastně dělat. Cosi jí v hlavě našeptávalo, že přeci jen musí existovat nějaký důvod, proč by se tam objevila a proč je vůbec jako duch mezi živými, ale nedokázala si na tu nevyřčenou otázku sama zodpovědět. Všechno to bylo jako nesmírně hustá mlha - jako vznášející se mléko, o kterém Tongi mluvila - rozlévající se kolem její hlavy a znemožňující ji jakýkoliv výhled. Bylo to frustrující. A děsivé.
"Asi. Možná svým způsobem, nejsem si vůbec... Jistá."
Při Tongiině vyprávění o ostrově a o tom, jak má ráda mléko se musela nepatrně pousmát. Působila jako nesmírně srdečný a pozitivní člověk, což Demetriu svým způsobem motivovalo k tomu, aby ještě neházela srp do žita.
Tongi se objevila kdesi nesmírně daleko od svého domova a raněná, přesto si držela pozitivní notu a nestěžovala si. Možná by si z ní měla vzít příklad, ačkoliv... Byla mrtvá.
"Jsem si jistá, že pokud zamíříme dál do vnitrozemí, na nějakého určitě narazíme. Ostatně, sem nahoru myslím občas utíkají lidé... Ačkoliv netuším, proč mám ten pocit."

"Nemohlo by to být protože jsi sem taky utíkala?" Zamyslela jsem se. Došlo mi že to nemuselo znít vůbec dobře. "Omlouvám se pokud říkám někdy něco co zní blbě. Klidně mi to řekni." Usmála jsem se na ní. "Chápu že to pro tebe musí být těžké. Vůbec si to nedokážu představit."
"Jdeme už docela dlouho. Nejsem přímo unavená ale ráda bych spala. Nemůžu si jen na chvilku lehnout?" Zeptala jsem se i když jsem předem věděla jaká bude odpověď. Prostě jsem to musela zkusit. Na protest jsem se okamžitě svalila do sněhu a zavřela oči. "Přísahám že za chvilku zase vyrazíme. Jen bych jinak asi usnula i za chůze." To že jsem si lehla mělo ještě jednu podstatnou výhodu. Mohla jsem si chladit břicho.
Oči jsem znovu otevřela. Podívala jsem se na své prsty u nohou. Prsty vypadali hrozně divně. "Nevíš co to je?" Ukázala jsem směrem na prsty které měli podivnou barvu a dokonce i podivný tvar. Navíc jsem je přestávala cítit.