Mrtvý les.

„Já nevím, asi to... Možné to je.“ Nad tou možností vlastně za celou tu dobu pořádně nepopřemýšlela. Jakkoliv to možná mohlo znít poněkud divně, v tomhle ohledu se dost možná Tongi trefila. Je možné, že by tam z nějakého důvodu utíkala? Je pravdou, že nebylo moc důvodů, proč by v Mrtvém lese vůbec byla. Leda, že by se v něm pravidelně objevovali duchové zemřelých jako byla ona? I to bylo poměrně pravděpodobné, ale nedokázala si úplně říct, zda to byla skutečnost a pravda. Těžko se odhadovala linie mezi pocitem a představou oproti faktům. Zvlášť, když toho věděla tak málo a potřebovala tolik zjistit a znát. Neměla v tomhle ohledu příliš na výběr - bylo to buď procházení všech možností anebo spoléhání na instinkt, který ani nemusela ve skutečnosti mít. Ať už se jí to příčilo sebevíc, byla absolutně bezmocná. Se svázanýma rukama, v koncích. Jen maličký kousíček od toho, aby ztratila zbytečky svého mrtvého rozumu a konečně se vším definitivně praštila, kterak posmrtně.
„Není třeba se omlouvat, Tongi. Nezní to nijak zle, jen... Je divné nic si nepamatovat, cítím se vážně divně a bezmocně.“ Když dala najevo svoje vnitřní pocity, tiše si povzdychla a rozhlédla se kolem - jakmile na ni ale znovu pohlédla, válela se ve sněhu.
Demetria se okamžitě naježila a pokusila se ji zvednout, když jí došlo, že se jí fyzicky nemůže dotknout, protože je sama zpropadeným duchem bez fyzické podoby. A bez té a těla ji nemůže zvednout, nemůže nic a vůbec nic. Frustrovaně zaúpěla, když se Tongi znovu ozvala s jakousi otázkou, vzhlédla k ní a zděšeně potlačila výkřik.
„To jsou omrzliny, proboha živého!“ Vyjekla zhrozeně. „Zvedni se z toho sněhu, Tongi. Hned!“
Zoufale se rozhlédla kolem a rozeběhla se napříč sněhem hlouběji do lesa, hledajíc jakýkoliv náznak života. Jakmile jí pohled šťastně padl na jelena, rychle k němu doběhla a posedla ho. Když její duše a energie zaplula do jelenova těla, bylo to divné. Udělala to velice impulzivně a instinktivně, nebyla si ani přesně jistá co má dělat, ale cosi uvnitř její hlavy ji navádělo k tomu co má dělat. Viděla jeho očima a cítila studený vzduch na jeho kůži, zatímco kopýtky prohrabává studený a namrzlý sníh.
Rychle ho přiměla proběhnout cestou zpět, zastavíc se těsně před Tongi.
„Nasedni,“ pronesla tiše. „Musíme se dostat co nejrychleji do bezpečí.“

"Mrzí mě že si to nepamatuješ. Nějak ti pomůžu, slibuju. Musíš si vzpomenout." Usmála jsem se na ní. Vůbec nevím před čím by mohla utíkat do takové zimy. Nevypadalo to tak že by bylo před čím utíkat.
Cítila jsem zase dotyk její ruky bylo to tak zvláštní. Vždycky je.
Nevím co znamenají omrzliny ale podle její reakce jsem poznala že to není dobré. Rychle jsem se tedy zvedla ale to už ona běžela kamsi pryč. Mou reakcí bylo pouze rychlé zamrkání. V první chvíli mě napadlo že se na mě vykašle.
Když ke mě však šel jelen a pak ještě promluvil jejím hlasem musela jsem vykřiknout. Od zvířete jsem mírně ustoupila "Kde... kde jsi? Myslíš že je to bezpečný? Uveze mě to?" Zeptala jsem se ale i tak jsem věděla že je to nejspíš nejlepší šance. Proto jsem tedy došla zpět k zvířeti, pohladila jsem ho po hlavě a nasedla.

Snad časem, pomyslela si Demetria, příliš zděšená a strhnutá tou situací. Tongi možná ještě neměla úplně zlé omrzliny, ale stejně ji to vyděsilo. Cítila se svým způsobem zodpovědná za to, aby jí pomohla dostat se do většího bezpečí a aby si to mohla ošetřit, aby... Přežila. Nechtěla ji vidět trápit se, být v bolestech a zažívat muka. A už vůbec nechtěla, aby si Tongi musela procházet tím samým, čím si momentálně prochází ona. Byl to zvláštní instinkt, který si úplně nedokázala vysvětlit, ale rozhodně ho nedokázala - a ani nechtěla - nějakým způsobem potlačovat.
Jakmile se Tongi posadila na jelení hřbet, Demetria automaticky vyrazila na cestu. Ve zvířecím těle to bylo podstatně snazší, ačkoliv to pořád nebyl kůň - lepší, než kdyby se Tongi musela vláčet po svých. Doufala, že se jí podaří dostat pryč z nejhoršího mrazu a že najdou nějakého ochotného člověka, živého, který jí pomůže to ošetřit.
''Hlavně se prosím drž, dobře?'' špitla nakonec tiše, než jelena poněkud popohnala k rychlejšímu běhu.

Jelen byl moc příjemný. Dokonce tak moc že jsem na něm dokázala usnout. Nespala jsem už vážně dlouho a tak jsem byla příšerně unavená.
Vzbudila mě noční můra. Zdálo se mi zase o tom jak jsem se mohla utopit. V snech se mi objevoval i otec. Děsilo mě to. Hrozně mě štve že jsme se spolu už později nevídali. Takže když jsem se vzbudila tak jsem měla oči zalité slzami. Záda toho zvířete byla taky celá mokrá od mých slz. Zvíře jsem objala a tiše do jeho srsti zašeptala. "Tati, moc mi chybíš."
Když jsem přestala plakat tak jsem se podívala po okolí. "Dem! Podívej! Už tu není taková zima." Řekla jsem nadšeně a slezla jsem z jelena. Potřebovala jsem se trochu protáhnout protože jsem za tu cestu stihla celá dost ztuhnout a hrozně mě bolely nohy.

Tongi měla pravdu. V průběhu cesty za sebou už nechaly nejspíš ten nejstudenější výběžek Nescory na samotném severu, čas ubíhal poměrně rychle. Demetria si nebyla úplně jistá, jestli to stačilo, ale opatrně povolila svůj vliv na jelenovi a nechala ho jít pozvolnějším, klidnějším krokem, než znovu na Tongi promluvila.
''Měla si zlý sen, Tongi?'' zeptala se jí opatrně, utěšujícím tónem. Bylo zvláštní, že k ní velice rychle přilnula, ačkoliv nejspíš neměly příliš mnoho společného. Minimálně hlavní rozdíl mezi nimi byl dost podstatný - jedna živá a v ohrožení, druhá mrtvá a otupující apatii. Nejspíš to byl osud, že na sebe narazily, jinak si to vysvětlit nedokázala. Tongi se tam objevila zčistajasna, což musel být zásah vyšší moci, nebo bylo snad možné, že by se jednalo o naprostou náhodu?
Cosi najednou Demetrie říkalo, že možná neměla v Mrtvém lese hledat svoje mrtvé tělo, ale čekat tam. Čekat na ni, na její příchod - čekat na chvíli, až se Tongi konečně objeví a bude potřebovat její pomoc. S tou náhlou myšlenkou jako jelen nepatrně potřásla hlavou a zastavila se, noříc jeho měkký čumák do drtečku sněhu, který sotva pokrýval kus travnaté plochy před nimi. Cítila ten chlad na jeho čumáku a dokázala ho i přimět, aby vystrčil ven jazyk a kousek sněhu olízl. Byl příjemně studený, rozpouštěl se na chladivé kapičky vody, které jelen žíznivě zhltl, jako kdyby to nic nebylo.
Věděla, že tohle není její tělo a není to úplně správné, ale pro ten moment jí to stačilo na to, aby pocítila alespoň drobný náznak klidu a uvolnění. Užívala si to, že cítí alespoň něco - a vidět očima toho zvířete mělo nepochybně svůj půvab, kterak se k němu dostala za nešťastných okolností.
''Myslíš, že tu už někdo bude bydlet? Vypadá to tu celkem živě. Tráva, málo sněhu a chlad není tak tuhý. Dalo by se tu docela dobře žít, na samotě.'' Zapřemýšlela nakonec Demetria nahlas, než jako jelen pootočila hlavu k Tongi, která stále seděla zvířeti na hřbetu.

"Ano... už dlouho jsem nespala a když už tak to nebylo vůbec příjemné. Radši už bych nikdy nespala." Připadala jsem si hrozně sobecky. Pořád jsem mluvila jen o sobě. Možná protože si nic nepamatuje ale i tak mi to nepřijde fér.
"Pořád asi úplně nechápu co se to děje. Ty jsi teď jelen?" Samozřejmě jsem na jelenovi jela už dost dlouho a tak jsem se mohla zeptat dřív ale bohužel mě to napadlo až teď.
"Zastav prosím chci se dotknout té trávy. Mám pocit jako bych trávu neviděla celou věčnost." Dotknout se trávy bylo tak příjemné. Nemohla jsem ani věřit tomu že se mi to nezdá.
"Doufám že ano. Musíš být hrozně unavená z toho jak mě neseš. Šla bych po svých ale něco mi říká že bys mi to nedovolila." Trochu mě to trápilo ale bylo mi jasné že to má svůj účel.

"Věřím, že až najdeme nějaké pěkné a bezpečné místo na přenocování, prospíš se lépe," odpověděla Demetria povzbudivým hlasem, zatímco ostražitě očima jelena sledovala okolí ve snaze najít takové místo už teď.
Tongi musela být skutečně vyčerpaná, potřebovala klid a aspoň trošku pohodlí, nemluvě o ráně na břiše, která sice byla provizorně ošetřená, ale obě musely ve skrytu duše vědět, že to nestačí. I její prsty na tom nebyly nejlépe. Nejlepší by bylo, kdyby se jim podařilo najít nějakou opuštěnou chatku, ale bylo jasné, že taková věc by byla nesmírným luxusem, který byl silně nepravděpodobný.
"Ne přímo. Jsem uvnitř jeho těla, takže.. svým způsobem? Dalo by se říct. Dokážu ho přimět poslouchat, pokud nemá příliš silnou vůli. Až ho nebudeme potřebovat, budu mu složit pořádné pohlazení a něco dobrého k snědku," uchechtla se pobaveně.
Když ji Tongi požádala, aby se zastavila, okamžitě ji poslechla a povolila svoje ovlivnění jelena, který sám začal čichat v trávě a okusovat ji.
"Nejsem unavená, duchové nemají takové potřeby. Alespoň tedy nic podobného necítím... Spíš mysli na sebe, Tongi. Tvoje srdce stále bije, moje se zastavilo před značnou dobou."
Ta slova z ní vypadla tak rychle, že se je neopovažovala zpochybnit. Co když... Zemřela už před dávnem?

"Taky doufám. Můžeš spát i když necítíš únavu?" Zeptala jsem se hlavně protože až budeme někde v tom klidu spát tak bych nechtěla spát sama.
"Aha to pro něj asi nebude moc příjemné." I když se mi tohle zacházení úplně nelíbilo tak jsem ho naproto chápala. Bez toho jelena bych už nejspíš byla mrtvá.
Bylo vidět že Dem samotnou zarazilo co řekla. "Vzpomináš si na něco?" Zeptala jsem se s obrovskou radostí. Tak moc jí přeju aby si vzpomněla na svůj bývalý život.
Donutilo mě to přemýšlet nad tím jestli se z každého člověka stane duch a jestli se toho dá nějak zbavit. Nejlepší by bylo kdyby Dem mohla zpátky získat tělo a být zase člověkem. Bylo by super konečně nežít sama.

''Já nevím, nejspíš ano?'' Zapřemýšlela tiše Demetria, než jako jelen nepatrně potřásla hlavou. Fascinovalo ji jelenovo silné tělo. Byl dokonale stavěný na život v lese - pevná stavba těla, silné nohy, rychlý běh a majestátné paroží. Ačkoliv si to uvědomovala jenom matně, být uvnitř jeho kůže jí skýtalo velkou útěchu. Bylo to jako kdyby po dlouhé době nazula svoje oblíbené boty a cítila se konečně pohodlně, nic ji nebolelo. Mohla v klidu chodit bez obav, že si sedře chodidla.
''To nejspíš ne, ale je klidný. Myslím, že... Jsem možná za svého života něco podobného dělávala také. Nebál se mě, necítí nějak... Bolest. Vlastně mám pocit, že mi věří.'' Dalo se to velice těžko popsat a Demetria tomu příliš nerozuměla, ale cítila, že to tak skutečně je.
''Možná. Jsou to takové matné pocity.''

"Výborně, budeš spát se mnou? Teda ne jako... chápeš prostě spát." Zasmála jsem se a mírně jsem zrudla. Ani jsem to jinak myslet nemohla. Stejně by to nešlo.
"Takže se cítíš líp když jsem v těle jelena? Mohla bys být i v lidském těle? Mohlo by ti pak být líp ne?" Zamyslela jsem se nad tím. Vlastně to bylo úžasné. Mohla pořád žít jako normální člověk. Navíc tahle její schopnost byla vážně zajímavá. Pokud může být v lidském těle tak si mohla vzít i mé kdyby chtěla. Možná by pak byla schopná dostat mě sem i bez použití jelena.
"Jakože jsi za svého života taky byla jelen?" Zasmála jsem se. Myslím že občas vůbec nechápu co se snaží říct. Asi nebude až tak jednoduché se aklimatizovat a nějak normálně komunikovat.
"Moc mě těší, že si alespoň na něco trochu vzpomínáš. Určitě se to zlepší a brzo už budeš vědět co se stalo. Moc v to doufám."
Zkontrolovala jsem mé prsty. Vůbec to nevypadalo dobře. Začaly mírně červenat a trochu pálily. Doufala jsem že už to horší nebude protože už tohle je dost nepříjemné.

''Uvidíme,''' odpověděla Demetria přátelským tónem, mírně pobavená Tongiiným dodatkem o upřesnění spánku.
''Dalo by se říct. Asi je to tím, že díky němu vnímám nějaké fyzické vjemy, je to... Více, než příjemné. Kdybych byla mimo jeho tělo, necítila bych prakticky nic. Jen prázdnotu.'' Právě ta prázdnota ji nesmírně skličovala a trápila. Nevědomost a nic uvnitř byly dvě věci, které ji svazovaly jako železné šaty, které se neustále svírali těsněji a těsněji kolem jejího neexistujícího těla, drtíc a lámajíc kosti, rozmačkávajíc svaly. Kdyby stále potřebovala dýchat, tak by se v tu chvíli začala příšerně dusit, neschopná znovu popadnout dech.
''To asi ne,'' uchechtla se tiše. ''Ale možná, že jsem pracovala nějak úzce se zvířaty? Kdo ví, možná jsem pracovala na nějaké farmě nebo tak něco, přijde mi to docela pravděpodobné. Mám k nim takový... Blízký vztah, řekla bych. Alespoň mi to něco říká, ačkoliv to nedokážu úplně přesně popsat. Je to zvláštní pocit, abych pravdu řekla. Doufám, že se mi podaří vzpomenout si na něco skutečného a většího, chci poznat kým jsem...'' Byla. Teď už určitě nebudu stejný člověk jako předtím.
'

"Musí být hrozné cítit prázdnotu. Nedokážu si to vůbec představit," řekla jsem možná až trochu moc vesele. Možná protože jsem před námi viděla jezero. To mě potěšilo. Už roky jsem neviděla jezero. Bylo ještě z většiny pokryté ledem, ale bylo poznat, že je poměrně slabý. "Vypadá to tu pěkně. A na té vodě je poznat že už není tak hrozná zima. Kdyby tu bylo ještě větší teplo tak tu klidně zůstanu." Usmála jsem se nad tím nápadem.
"Práce se zvířaty je skvělá. Taky jsem na ostrově měla zvířata. Byli úžasní. Moji jediný přátelé..." Hlas se mi zlomil a více jsem toho nebyla schopná říct. Tolik mě bolelo že svá zvířata už nejspíš neuvidím.
"Taky doufám," řekla jsem po chvilce. "Určitě to nějak půjde. Někdo by mohl vědět jak by sis mohla vzpomenout na něco víc. Někoho se zeptáme." Usmála jsem se zatímco jsem pozorovala hladinu jezera.

'''Je to dost... Deprimující,'' přiznala poměrně otevřeně Demetria. Nechtělo se jí příliš zabíhat do detailů, ale neměla žádný důvod k ní nebýt upřímná, zatloukat nebo snad lhát. Tongi byla její jedinou společností, cítila k ní určité pouto a byla vděčná za její společnost - stejně tak jako jasně vnímala potřebu ji ochraňovat a pomáhat jí, jak jí to jenom její okolnosti a schopnosti dovolí. Obě byly v poměrně ošemetné situaci a ona věřila, že pokud se jim podaří držet dál pospolu a navzájem si pomáhat, mohly by to obě zvládnout. Alespoň tedy tak, jak to jen osud a situace dovoluje.
Demetria se rozhodně nemínila vzdávat svojí naděje na to, že se jí podaří dostat Tongi do bezpečí - sice si nebyla jistá, zda se jim podaří najít nějakého přátelského člověka, u kterého by mohla na nějakou dobu zůstat, ale byla ochotná... Pro to něco udělat. I za cenu toho, že by musela zajít kousek za hranici slušnosti a toho, co je ještě morálně přijatelné. V důsledku jí vlastně bylo jedno, jestli bude muset pár lidí trošičku popíchnout, aby udělali tu správnou věc. Byla si víceméně jistá, že jako duch je poměrně dobře schopná určité nebezpečné manipulace, která by jim oběma mohla být vcelku užitečná. Sice se jí poněkud příčilo být vyloženě zlá, ale... Musela Tongi chránit. A nedopustila by, aby musela někde žít na mrazu, hladovět a přežívat ze dne na den.
''Možná. Třeba někdo z čarodějů? Možná i víl. Vodní víly dokáží prý lidem pomáhat s pamětí...'' Sice to bylo za velký risk, ale... Ona už byla mrtvá. Žádná víla nemůže o život připravit někoho, kdo už dávno nemá tělo a je mrtvý... Možná by to mohlo fungovat.

"Mrzí mě to. Kdybys chtěla tak moje tělo si klidně půjčovat můžeš." Usmála jsem se. Neuměla jsem si vůbec představit jaké by to bylo ale tak člověk každý den zažije něco nového.
"To vypadá, že sis vzpomněla na něco dalšího. A znamená to že víme koho hledat. Víly znějí lépe než čaroděj. Kde je nejdeme?" Byla jsem nadšená z toho že tu ta možnost byla. Když existuje někdo kdo může Dem pomoct tak ho musíme najít. I za cenu toho že by ta pomoc byla někde u toho zpropadeného lesa a já tam musela běžet zpátky.

''To raději ne, Tongi... Ačkoliv si vážím tvojí ochoty,'' odpověděla Demetria tiše, polichocená Tongiinou nabídkou. Ve skrytu duše ji to ale trošku děsilo - Tongi měla moc dobré srdce a samozřejmě, že ji ta nabídka lákala. Jen se obávala toho, aby ji někdy nemusela za nějakých špatných okolností skutečně vzít. S posednutím totiž přicházely věci, vedlejší věci, kterým by se ráda vyhnula - ačkoliv o tom s ní raději dál nemluvila, bylo to celkem nebezpečné.
Pokud už jako jelen vnímala okolí skrze něj a cítila i jeho pocity, vnímala jeho myšlenky... Znala vzpomínky - co by viděla, kdyby byla uvnitř Tongi? Nechtěla žádným způsobem narušovat její soukromí, tohle by bylo natolik invazivní, že by se jí potom nedokázala v klidu podívat do očí a přestat se za to omlouvat. Pocit viny by ji nakonec nejspíš úplně pohltil, což by v důsledku nebylo dobré ani pro jednu z nich. Díky tomu přístupu se tedy Demetria přiměla na to pokud možno zapomenout, aby ji to nesvádělo... Raději.
''Možná. Jsou to spíš obecné znalosti, než něco osobního, ale i tak se to hodí. Za vílami ani čaroději ale určitě nepůjdeme, Tongi. Ty jsi naživu, jsi důležitější. Až budeš v pořádku a budeme mít jisté, že budeš mít domov i všechno co potřebuješ, můžeme teprve nějakým způsobem uvažovat o tom, co zkusit udělat s mými vzpomínkami. Jsem duch, já ani moje paměť nikam neutečou, mám celou věčnost.'''

"Proč ne?" Nechápala jsem to. Pokud to pro ní bylo příjemnější tak bylo logické to občas zkusit.
"I obecné znalosti se hodí. Je to lepší než být jako malé dítě a neznat skoro nic." Usmála jsem se na ní. Seskočila jsem z jelena a rozběhla jsem se podél jezera. Myslím, že nesnesu to kým jsem a kým mám být. Proč jsem sakra byla tak dlouho pryč? Já chtěla žít jako normální člověk. Proč to už nikdy nepůjde? Zastavila jsem se a vrátila se kousek za ní.  "Já za nimi chci jít... Nenechám tě tam jít samotnou. Ty možná věčnost máš ale já ne a chci ti pomoct dokud to zvládnu."
Měla jsem pocit že mi nohy umrznout. "Můžu si prosím zase nasednout? Bolí mě nohy. Doufám že už tam brzo budeme. Byl by fajn třeba nějaký les. Tam by nemusela být taková zima." Tiše jsem doufala že na nějaký brzo narazíme.

''Přináší to s sebou spoustu vedlejších... Věcí,'' odpověděla Demetria poněkud neurčitě, aby nemusela riskovat, že Tongi nějak vyděsí svojí nepříjemnou existencí. Váže se k ní spousta poměrně podivných a možná i děsivých věcí, pro které byla stále relativně mile překvapená, že se jí Tongi vlastně... Nebála. Jako duch by spíš očekávala, že se vyděsí a uteče, ale nejspíš tomu dopomohly i okolnosti jejich setkání, které nejspíš napomohly k jejich relativně rychlému sblížení. Konec konců, člověk v tísni se spíš sblíží s někým poblíž, když mu je nabídnuta pomoc.
Ne, že by Demetria myslela, že se s ní Tongi bavila jen protože jí pomohla, vlastně měla pocit, že by snad časem mohly být i kamarádkami, ale o to víc se jí nechtělo riskovat, že Tongi uvede nějakým způsobem do rozpaků nebo ji nedej bože vyděsí. Byla zvláštním, přátelským a jemným stvořením, ke kterému věděla, že se musí chovat ohleduplně a opatrně. Nechtěla ji vyplašit, ačkoliv si to těžce vysvětlovala, už k ní měla velice rychle rostoucí pouto, které bylo na někoho, kdo je už jakou dobu mrtvý, přinejmenším zvláštní.
Svým způsobem si říkala, jestli v Tongi nějakým způsobem nenalézá samu sebe, z nějaké minulé verze, kterou si vlastně ani nepamatuje. Ať už nad tím ale přemýšlela jakkoliv, nedokázala najít kloudnou odpověď, což ji značně skličovalo. Nejspíš jí nebylo souzeno dozvědět se pravdu - anebo alespoň ne v té době, takhle brzy. I přesto ale doufala, že se jí to podaří co nejdříve alespoň trošičku objasnit, protože to obrovské množství nezodpovězených otázek ji vnitřně sžíral.
''Ne, to ne Tongi. Potřebuješ se dostat do bezpečí a... Vodní víly jsou pravým opakem toho.'' Nebyla si jistá, jestli se s nimi třeba v minulém životě setkala anebo to jen věděla z nějakého vyprávění, ale byla si tím poměrně dost jistá. Snad všechna vodní stvoření s sebou nesla určitou formu nebezpečí. Vodní víly byly pro svoji zákeřnost celkem dost známé - a ačkoliv ani jedna z nich nebyla jejich hlavním cílem, protože primárně topily muže, pořád věděla o věcech, které někdy prováděly druhým.
Za svého života toho nejspíš slyšela dost, protože si dokázala vybavit historky o pomatených lidech držící se blízko vod a volajíc svoje jméno nebo křičíc po vílách, aby cosi vzaly zpátky. Matně si uvědomovala, že ta stvoření byla schopná mnohého - a nechtěla riskovat, že by takovým výletem vystavila Tongi dalšímu nebezpečí.
Už jen jejich malý výlet z Mrtvého lesa byl dost nebezpečný, důsledky si možná ponese ještě po nějakou dobu. Potřebuje se pomaličku a opatrně postavit na nohy a ne znovu skákat do nějakého rádoby dobrodružství, které by ji mohlo zavést někam hodně daleko od všeho, co pro ni teď bylo dobré.
A Demetria byla velice silně odhodlaná jí pomáhat, cítila to jako svoji povinnost.
''Samozřejmě, jen si nalez,'' odpověděla Demetria přátelsky, než přiměla jelena, aby se trošku sklonil a usnadnil tak Tongi nalézání na jeho hřbet.

"Vedlejších věci..." zopakovala jsem a pokývala hlavou. "Vůbec ti nerozumím ale věřím že víš co děláš." V tu chvíli mě něco napadlo. "Půjčíš mi tu... tu ohnící... ehh.. svíčku?" Usmála jsem se. Ještě se mám hodně co učit. "Chci si plamenem ohřát nohy." Dodala jsem jako vysvětlení. Pořád byli mírně načervenalé a znecitlivělé.Na některých prstech se dokonce tvořily i bělavé puchýře.
"Čím jsou vodní víly nebezpečné? Mají něco společného s Yialadri? Já Yialadri znám. Jeden z nich mě chtěl utopit." Byla jsem vážně zvědavá protože jsem o vodních vážně chtěla vědět víc. Mrzí mě že nevím víc o mém otci. Vzpomněla jsem si na to jak mě otec učil plavat. Byl smutný že jsem nepodělila moc jeho genů. Neobjevilo se u mě ani dýchání pod vodou a na plavání jsem byla úplně neschopná. Ale říkal že ve mě nějakou vodní energii cítí. Vůbec jsem tomu nerozuměla a nerozumím tomu do teď. Jsem ráda že si to vůbec pamatuji.
Vylezla jsem znovu na jelena a doufala že už brzo budeme někde v přijatelnějších podmínkách. "Kéž by tu tak bylo dřevo abych mohla rozdělat oheň."

''Ano, vedlejších... Dalo by se říct, že efektů? Myslím, že se to poměrně dost těžce vysvětluje, takže... Díky, že mi věříš, Tongi. Moc si toho vážím.'' Demetria coby jelen vděčně pohodila hlavou.
Nechtělo se jí v tom příliš zabíhat do detailů, proto nesmírně ocenila Tongiinu důvěru a možnost to raději nechat být. Věřila, že to tak bude lepší - a to nejen pro jednu z nich, ale rovnou pro obě. Jako duch si nebyla úplně jistá mnoha věcmi a rozhodně nechtěla riskovat, že Tongi něčím podobným vyplaší. Kdyby teď zmizela, nejspíš by jí v srdci zbyla obrovská díra, ačkoliv byla mrtvá. Fakt, že nemá vlastní tělo a postrádá i život jí zjevně nebránil v tom, aby cítila empatii a byla schopná si navázat přátelství, chtít pomoct. Zjevně posmrtný život měl mnoho různých podob, Demetria poznala nejspíš ten dobrotivější z nich, ačkoliv se stále nesmírně trápila.
Zajímalo by ji, jestli i ostatní duchové pociťovali to samé, jako ona. Pamatovali si svoji smrt a kým byli předtím? Byli hned u svého těla nebo ho také museli hledat tak jako ona? Chyběli jim jejich blízcí? Byli vůbec ještě na tom samém místě anebo se jejich duše vydaly na pouť daleko mimo Nescoru, kamsi do vyšších sfér, o kterých občas někteří lidé mluvili jako o nebi nebo peklu?
Byla to jen další ohromná spousta otázek, které ji vnitřně sžíraly kvůli neutichající zvědavosti a touze po poznání, ale nemohla je zodpovědět. Ani jednu z nich - což ji vnitrně iritovalo asi stejně moc, jako fakt, že si pamatovala sotva svoje jméno a pár obecných znalostí, které třeba mohla mít jen díky tomu, že je vlastně po smrti. Kdo ví, jestli smrt není nějakým zvláštním klíčem k velikému poznání a ona si třeba nikdy žádné z těch míst osobně nenavštívila, ani nepoznala vodní víly - možná to prostě jen věděla, protože se jí cosi v hlavě se smrtí odblokovalo a najednou toho věděla více.

''Svíčku? Na co?'' Jakmile Tongi přiznala, že by si s ní chtěla ohřát nohy, měla Demetria co dělat, aby se celá nenaježila. ''Ne, to opravdu neudělám, Tongi. Víš, co by se ti stalo? Pokud to jsou skutečně omrzliny, což tak vypadá, měla bys potom nejen omrzliny, ale i popáleniny. Chceš skončit jako zmrzlý a vysmažený člověk? Bolelo by tě to ještě více a teplo by ti stejně nebylo, věř mi. Pokud máš nějaké oblečení navíc, třeba šálu nebo šátek, tak si nohy obal, ale... Svíčku ti určitě nepůjčím.''

Tiše si povzdychla, než jeleníma očima přejela okolí. Všechno vypadalo relativně pokojně, ale nikde nebyla ani noha. Tak trošičku doufala, že by už touhle dobou mohli narazit na nějakého člověka nebo dům, ale zatím to příliš nadějně nevypadalo. Nejspíš budou muset ujít ještě celkem slušný kus cesty, než se k něčemu takovému dopracují.
''Mají skutečně zákeřnou povahu a rádi trápí ostatní,'' odpověděla Demetria na Tongiinu otázku o vodních vílách. ''Dokonce i některé lidi topí. Povídá se, že topí většinou převážně muže, ty co jsou na pohled přitažliví. Občas ale pomáhají i nešťastníkům jít vstříc jejich smrti, v hlubinách lesních tůní nebo jezer. Jindy někoho přinutí se do nich zamilovat a kompletně jim zatemní mysl, takže se zblázní. Občas ale i pomáhají lidem s jejich vzpomínkami - buď některé vymazat, jiné obnovit, snad i poupravit, nejsem si úplně jistá. I u toho ale je veliká šance, že si spíš pohrají s lidskou myslí a zanechají ji poškozenou, místo aby nějakým způsobem pomohly. Mají zkrátka v povaze být zlé. Hádám, že právě to bude jejich společná věc s Yialadri, ti také nejsou zrovna milí. Zdá se, že většina vodních stvoření co vládne magií má tendence být záludná a zákeřná.''

Jakmile si Tongi vylezla zpět na jelení hřbet, dala se Demetria zpět do pohybu, procházejíc napříč přírodou rozkládající se před nimi. Sníh byl opravdu sotva znatelný a část stromů v tom místě chyběla, spousta z nich byla zřejmě vyvrácená. Zdálo se, že tam pořád občas fouká celkem silný vítr, což ji zrovna nepotěšilo. Podle všeho ale měly celkem štěstí, protože zrovna v tu chvíli vítr nefoukal - alespoň něco bylo trošku vlídnější vůči jejich cestě.
''Uvidíš, brzy se dostaneme někam do bezpečí a tepla a bude ti lépe.'' Odpověděla Demetria nadějně.

Vedlejší efekty rozhodně nezní jako něco co bych chtěla zkusit. Je vidět že Dem vážně ví co dělá a je od ní moc milé že se těm vedlejším efektům budu moct vyhnout. 
Trochu mě naštvalo když mi nechtěla půjčit svíčku. Takže jsem uraženě mlčela. Alespoň do chvíle než jsem viděla les."Hele! Uděláme si oheň." Vypadalo to že dřeva bude všude dost. Jen jsem doufala že mi oheň nezakáže když už mi zakázala svíčku. Ale popálená jsem být nechtěla. 
Dlouho jsem přemýšlela jestli mám říct že můj otec je Yialadri, pokud si myslí že jsou zlý nepřišla bych jí zlá i já? "Nemyslím že by všichni vodní byli tak špatní."

''To nevím, Tongi,'' odpověděla Demetria naprosto otevřeně. ''Všichni asi ne, ale mají v povaze takovou tu... Nebezpečnost? Nevím, jak to popsat. Myslím, že jsem slyšela i o dobrých vodních vílách, ale nejsem si jistá, jestli jsem za svého života osobně potkala někoho z vodních. Moc se neukazují, takže člověk může těžko soudit. Vzhledem k tomu, že ale rádi potápějí obchodní lodě a občas vypouštějí na souš takové ty vodní kobylky... Nejsem si jistá, jak moc v lásce mají ostatní druhy.''
Krátce potřásla jako jelen hlavou a pohlédla na les před nimi. Tongi měla pravdu, v tom lese bylo určitě dostatek dřeva, z kterého by se oheň dal založit. Demetria si ale nebyla jistá, jestli je lepší se zastavit a utábořit nebo jít dál. Obojí byl celkem risk, ale nedalo se přesně určit, co je menší zlo. Vzhledem k Tongiině zájmu oheň se ale rozhodla ustoupit a nechat ji, ať pro jednou vybírá cestu ona - nechtěla se hádat a pořád jí bylo jasné, že jako duch ani nemá příliš právo kázat někomu, kdo je sám ještě naživu, ať už jí pomáhá nebo ne.
''Dobře, založíme oheň, ale nezůstaneme tu moc dlouho, dobře? A ty nohy od něj budeš držet dál, ať se nepopálíš.'' Tiše vydechla, než jako jelen došla blíže k lesu a potom k ní pootočila hlavu, aby jí posunky naznačila, že může slézt.
Horší bude, kde později sežene další odvoz. Pokud bude jelen rozrušený, určitě uteče dřív, než se ho pokusí uklidnit.

Měl pocit, jako kdyby mu hořely plíce. Zatímco se řítil ve značné výšce nad Hraničním lesem, znovu ze svého dračího hrdla vydal bolestivý ryk, který se rozlehl po okolí jako hrom za letní bouře.
Neměl sebemenší tušení, co se to s ním děje. Jediné, co věděl s absolutní jistotou bylo, že ho cosi přinutilo se přeměnit. A vzhledem k situaci se to nezdálo být pouhou náhodou...
Zatímco letěl dál, křídla ho bolela, jako kdyby do něj někdo nebo něco bodalo - a on znovu a znovu polykal řevy, které se mu draly uvnitř hrdla na povrch. Nechtěl na sebe strhnout ještě větší pozornost, než jak už se stalo. I proto nejspíš víceméně po paměti zamířil víc na sever, vyhledávajíc nějaké bezpečné útočiště. Sotva přeletěl Černý les, bezmyšlenkovitě přistál v lese mrtvém.
Byl to bolestná ironie, že musel z vlastního domova prchnout zrovna na místo, kde se to všechno stalo. Možná to nebyl on, kdo Demetriu probodl, ale rozhodně na tom měl svoje přičinění - i proto sotva nohama dosedl na zem, otupěle nozdrami nasál studený a zatuchlý vzduch. Ačkoliv věděl, že to není v žádném případě možné, ještě stále cítil železitý pach krve mísící se s kouřem. Co to provedli? Dovedli celou vesnici k samotnému šílenství, stejně jako do záhuby.
Nejspíš to bylo jeho skutečné prokletí. Nutnost nést na svých bedrech tíhu zodpovědnosti za to, co oba provedli.
Zachmuřeně vyfoukl drobný obláček kouře a složil křídla, než si lehl na zamrzlou zem a svoje dračí oči upřel na místo, kde Demetriu viděl naposledy živou.

Všude kolem vládl neprostupný chlad.
Hustá mlha se vznášela nad celým okolím, zahalujíc ji do bělavého pláště. Sníh mu tlumeně křupal pod nohama, když po paměti procházel po dávno ztracené cestě.
Na šupinách se mu začínala tvořit tenká vrstvička ledu, která ho uvrhala do ještě většího pocitu chladu. Zatímco většina Nescory byla sice pod vlivem studeného podnebí, Mrtvý les byl úkazem té nejtužší a nejkrutější zimy, jakou kontinent znal.
Vallenovy mohutné dračí končetiny v hustém nánosu zanechávaly nesmazatelné stopy.
Zatímco mířil napříč lesem, koutkem oka si všímal toho, že trosky vesnice už byly ztracené – ať už je pozřela sama země nebo se ztratily pod sněhem, nedokázal najít ani památku, která by snad připomínala původní obyvatele.
Téměř jako kdyby tam snad ani nikdy nežili… Vyvolávalo to v něm rozporuplné pocity.
Jakkoliv nebyl hrdý na to, co se sestrou provedli, ale na druhou stranu stále tak trochu věřil tomu, že to nebyla přímo jejich vina… Minimálně Kirra nebyla u toho, když Demetria přišla o život.
Zachmuřeně bloumal po okolí, než zakotvil na místě, kde dříve stál její dům.
Nenašel ani jeho základy – všechno muselo buď shořet, nebo to pokryla tlustá vrstva sněhu, ve které se bořil úplně stejně jako kdejaký člověk.
S těžkým srdcem se schoulil v místě, kde bývaly základy, a nozdrami vyfoukl obláček páry, která se moment tetelila ve vzduchu před ním.

Ten den se byli s Kirrou proletět po okolí – oba si nutně potřebovali pročistit hlavu a nějak vybít přebytečnou energii, kterou oplývali.
Oba si užívali pocit svobody a volnosti, jakých se jim v poslední době nedostávalo. Většinu času trávili na cvičišti, připravujíc se pro boje, které mohly propuknout každým dnem.
Občas se nezáměrně zatoulali o kus dál, toužíc po menším prozkoumávání. Právě i onen den se jejich cesty stočily směrem na sever, podstatně dál než obvykle.
Jejich pozornost upoutala malá vesnička, která se na první pohled zdála být lidská – což je přilákalo. Očekávali možnost trošku si povyrazit a provést nějakou neplechu, ale sotva přistáli vedle, zjistili, jak moc se spletli.
Tamní obyvatelé byli sice lidem podobní, ale neměli s nimi mnoho společného – podle všeho se jednalo o nějaké pohany žijící společně s přírodou. O tom svědčil i fakt, že bylo v okolí vesnice podstatně větší teplo a sníh s ledem byl pouze minimálně.
Téměř jako kdyby byla oblast vesnice chráněná nějakým kouzlem, jinak si to vysvětlit nedokázali.
Když se pomaličku přiblížili dál, všichni na ně upřeně zírali, než padli na kolena…

Vallen nepatrně potřásl hlavou ve snaze vyhnat z ní nechtěné vzpomínky, které se mu nepříjemně rychle draly na mysl. Nechtěl na nic z toho myslet ani vzpomínat, bylo to asi jako sypat si sůl do otevřené a krvácející rány, což bylo to poslední, co snad potřeboval.
Musel přijít na způsob, jak zklidnit svoji mysl i srdce. Jak se přeměnit zpět. Jedině tehdy se mohl vrátit domů a dál předstírat, že se nikdy nic nestalo.

Lirev přivírala oči a mohutným mácháním křídel se pokoušela zkrotit vzdušné proudy. Měla hlídku. Už zase. Kdyby měla počítat, kolik hodin už nespala, pravděpodobně by v polovině té činnosti usnula. Končetiny měla ztěžklé chladem a ani její vnitřní žár ho nedokázal zkrotit. Jak by také ne. Hlídkovala nad Mrtvým lesem a z něj čišel chlad a nehostinnost na kilometry daleko. Nesnášela to místo, bylo děsivé, mrazivé a nenašla se tam ani jiskřička ohně. Párkrát se jí o tom místě už zdálo. Bloudila mezi tmavými stromy, třásla se zimou a nemohla najít cestu ven. Vzbudila se, až když její snové já umrzlo.
Při té představě se otřásla a jen silou vůle se znovu donutila soustředit na hlídku. Vojáků bylo málo a průzkumníků ještě méně, dlouhé boje si vybíraly svou daň. Ošetřovny se pomalu, ale jistě plnily zraněnými a Rohan a jemu podobní nestíhali cvičit další rekruty dost rychle.
Mezi vysokou šlechtou se šeptalo o tom, že věk pro nástup do armády se sníží. Tërrëlisové proti tomu ostře vystupovali, protože její otec zastával názor, že dráčata do války nepatří, i on ale věděl, že brzy nebude jiné řešení. Lirev vkládala naději do toho připravovanému plesu, ale ani ona ve změnu a šťastný konec moc nevěřila. Odvažovala se pouze doufat.
Znovu zakroužila nad lesem a skoro by přísahala, že jí na křídlech popraskala vrstva ledu. Ano. Definitivně tohle místo nenáviděla.
Její pozornost upoutalo něco zvláštního. Pár polámaných stromů, téměř, jako by v lese někdo udělal trhlinu.
Slétla níž a brzy se otřásla. Nejen chladem. Uprostřed toho všeho ležel Märignä, jeho temně rudé šupiny v barvě zaschlé krve to jasně dokazovaly. Byl překvapivě štíhlý, ale díky svému původu také minimálně dvakrát větší, než Lirev.
Mohla by ho tam nechat. Jejich rod nikdy neměla příliš v lásce, ale něco jí říkalo, že by měla zůstat a zjistit, jestli je v pořádku.
Tiše dopadla na zem, nohy se jí zabořily do sněhu. Přišla blíž a než si to stačila rozmyslet, šťouchla do něj hlavou.