Luciina kouzelná květina věčného zdraví (25. 5.)

Ta žena ji neskutečně děsila. Reels už viděla monstra velká jako celé chalupy, bojovala s draky a s tisícovkami skvěle vyzbrojených bojovníků. Viděla krvelačné zrůdy, vlky třikrát větší, než ona sama, medvědy a obrovské horské kosti. Dokonce už viděla i ryby, často větší, než lodě, na kterých se sama plavila. Ale nic z toho nebylo stejně děsivé, jako víla, která právě stála před ní. Tak podivná ženská křehkost, která z ní vyzařovala byla jenom lží. Stejně tak cudnost, se kterou si kolem těla omotala ta svá obrovská řídla, připomínající svou barvou a tvarem můry a noční motýly. Ty její zářivé fialové oči jen sršely lstivostí a úskočností. Nemohla jí věřit vůbec nic.
"Nechci tvé prokleté šperky ani drahé zbraně, které by mi stejně neposloužily jinak, než jako dekorace. Nechci ani tvé sliby. Nevěřím, že bys zvládla květinu ochránit, o to více, když jsi přišla o jednu ze svých. Nejsem zdaleka tou nejnebezpečnější, na kterou bys mohla narazit, vílo. Co když někdo přijde a květinu ti opravdu vezme? Co pak? Jestli se dostane do králových rukou, můžeš se rozloučit s poklidným životem v lesích dokonce i ty. Nic ho nezastaví. Zabere severní území a Nescora pod jeho naprostou vládou zemře. Jediné, co chci je, vzít ten květ a zničit ho, protože žádná skrýš pro něj není dost bezpečná.
Na druhou stranu jsem rozumná žena a i když ti nevěřím ani barvu křídel, pokud máš lepší nabídku, vyslechnu ji." Ta poslední slova se jí příčila v krku, ale byla pravdivá. Jediný způsob, jak květinu zničit byl, dostat se přes Luciu. A to by zcela určitě nepřežila ani ona, ani Rania.

"Nejen, že jste dobré bojovnice. Jste dokonce velice chytré. Mám to ale štěstí, že sem cesty osudu dovedly zrovna vás," pousmála se a v očích se jí nebezpečně zalesklo. Tahle situace neměla se štěstím pranic společného. Kdyby byly ty dvě obyčejné, prostě by sebraly šperky a utekly nejkratší možnou cestou. Pohled na ni by je strašil v nočních můrách ještě dlouho řadu let poté. jenže ony nebyly obyčejné. Ony měly cíl a šly si za ním. Nebezpečná kombinace.
"Má drahá vodní dívko, Ranio, nejste vetřelci. Alespoň ne od doby, kdy jste se rozhodly následovat mě společnice. Od té doby jste spíš... Hosté. Nebo možná obchodní... Partneři. Obchoduji moc ráda, obzvlášť s někým, jako jste vy.
Abych odpověděla na tvé otázky... Les je mým domovem, stejně, jako je již tisíce let domovem mé květiny. To její síla ho udržuje naživu i v těch nejhorších časech. Ale jenom jednou za celé stovky let má takovou sílu, aby rozkvetla. Tohle je jediná noc, kterou je květ ohrožen. Až vyjde slunce, budu zase moct celé stovky let klidně spát.
Nehodlám se zaplést do vašich malicherných válek. Viděla jsem padnou krále, viděla jsem zhroucené zdi těch nejmohutnějších pevností, viděla jsem tolik životů a smrtí, tolik vzestupů a pádu, že si to možná ani neumíte představit. A tohle je jen další z nich. Nikdy jsem se nezapojovala a nemám v plánu s tím začínat. Rozhodně ne, dokud nebudu mít dobrý důvod.
Můžu tě ubezpečit, že i kdyby po květu někdo toužil, u touhy také zůstane. Copak si myslíš, že vy byste se dostaly tak daleko, kdybych vám to nedovolila?" Jemně přejela prsty po jednom náhrdelníku, který visel na větvi mohutného smrku už pár desítek let. Byl nádherný, vykládaný diamanty, které odrážely měsíční světlo.
"Vážním si vaší cesty a odvahy. Ač to možná zní směšně, klidně budu přísahat na co chcete, že je to pravda. A protože je tomu tak, nechci, abyste odcházely s prázdnou. Věřte mi nebo ne, květ vám zničit nedovolím. Až vyjde slunce, nebezpečí pomine. Klidně tu zůstaňte a dělejte mi do té doby společnost, návštěvu už jsem celé věky neměla.
Ale můžete odsud odejít s něčím lepším, než jen s pocitem, že jste odvrátily katastrofu. Myslím, že mám něco mnohem lepšího, než je všechno zlato na téhle mýtině." Zalétla pohledem k vysoké bojovnici a chvilku si ji pozorně prohlížela.
"Tobě, Ranio, můžu nabídnout opravdu hodně. Pokud se chceš vrátit ke svému národu, stačí jenom říct. Jsem schopná to zařídit. Ale něco mi říká, že tě trápí jiné věci. Co tvoje... Vzpomínky. Jsou čisté jako lesní tůň a nebo rozbouřené a chaotické, jako temný oceán? Přemýšlej o tom." Na chvíli se odmlčela a přemýšlela, co by mohla nabídnout bojovnici. Když jí to došlo, málem se rozesmála vlastní hlouposti. Vždyť to bylo tak jednoduché.
"A pro tebe, bojovnice, mám nabídku, která se neodmítá. Jsi tu, abys zabránila králi v jeho životě, ne? Tak proč mu ještě neublížit. Mám jed. Takový, který nikdo nikdy neviděl a nepoznal, protilék neexistuje. Působí pomalu, ale jistě, jako chapadla, pomalu omotávající tvé srdce. Bude umírat velmi dlouho a celou dobu si bude přát, aby už byl konec. Bude to krutá a bolestivá smrt. Přesně taková, jakou si zaslouží. Nestojí to za to?"
Pohodlně se usadila zpět do mechu a nohy si složila pod sebou.
"Přemýšlejte o mých nabídkách. Ptejte se, pozorujte. Pokud je vám to málo, řekněte si o víc. Pokud se vám líbí nějaký šperk, vezměte si ho. Věřím, že by vám moc slušelo všechno, co tu mám. Jsou to velice drahé věci. Mohly byste se mít opravdu dobře. Byly by z vás bohaté a úspěšné ženy. Jen přemýšlejte. Slunce brzy vyjde, potom mé nabídky končí."

Byla vděčná, že se Reels rozhodla vyslechnout Luciinu nabídku, protože jí bylo stále značně proti srsti tu květinu ničit. Ačkoliv chápala ty důvody proč by to měly udělat, přišlo jí to nesmírně líto - ta květina měla nesmírnou moc, neměla pocit, že jim jako obyčejným smrtelníkům náleželo něco takového prostě... Zničit.
Rozhodně si ale nebyla jistá Luciinými zájmy. Pochopitelně, že nechtěla aby její květina padla do něčích rukou, natož pak do nějakých špatných. Pokud se ale ony dostaly až tak daleko, jak daleko by se mohl dostat někdo jiný? V tom ohledu měla Reels pravdu. Na druhou stranu, vzhledem k tomu koho všechno viděla na začátku v lesích... Nemyslela si, že by to zvládl ještě někdo další. Jestli měl kdokoliv z nich nějakou šanci na nalezení a uzurpování toho květu, pak to byla právě Reels. A ta také stála naproti Lucie, která onen květ nejen vlastnila, ale také bránila.
„Obchodní partneři...“ Zamumlala Rania poněkud zaraženě, než pohlédla koutkem oka na Reels, vyhlížejíc její reakci na slova té víly. Kterak musela uznat, že ta nabídka byla poměrně lákavá - pro někoho jako byla ona sama určitě - nebyla dostatečně lákavá na to, aby přebila vyšší cíl, který měly. Pokud by si měla vybrat mezi zaslepeností z bohatství a možným lepším životem a zajištěním smrti krále... Vždycky by si vybrala smrt krále. Sice se jí přímo nedotýkaly jeho činy, ale jistou zášť k němu chovat musela. Kvůli tomu, co provedl Reels. Za to by ho nejraději osobně zmrazila a rozbila ho jako sádrovou sochu.
„Dobrá, já bych byla klidně pro možnost zůstat a dělat ti společnost,“ pronesla nakonec, než věnovala tázavý pohled Reels. Nechtěla nic rozhodovat za obě, ale takovou nabídku odmítnout nemohla. Pokud Lucia mluví pravdu, bylo by to rozhodně lepší řešení, než květ zničit - a několik víl v čele s Luciou a jimi dvěma by mělo rozhodně stačit na to, aby květ uchránily před případným nebezpečím. Znělo to rozhodně jako lepší plán, než zničit srdce toho lesa...
Luciina nabídka ji vykolejila. Její klid znovu zmizel, vytěsněný klíčky pochybností. Viděla jí do hlavy? Protože mluvila o věcech, které skutečně chtěla, po kterých toužila... Návrat domů k vodním by skutečně ocenila, ale vzhledem k divnému pocitu, který měla... Nebyla si jistá, jestli je to skutečně věc, kterou chce ze všeho nejvíc. Vlastně měla souši svým způsobem ráda - po všech těch letech, byla by vůbec schopná se jednoduše vrátit zpátky do vody a zahodit všechny ty věci, které nabízí? Ani si nepamatovala, jak její domovina pod vodou vypadala.
Nepamatovala... Její myšlenky byly skutečně přesně tak chaotické, jak je ta víla popsala. Bylo to těžké. Cosi jí uvnitř našeptávalo, aby tu nabídku zvážila, protože skutečně měla pocit, že je s ní něco špatně, ale nebyl to jen její smíšený původ... bylo to něco jiného.
Už když šly s Reels za ní, měla tu divnou vizi. Co to znamená? Mohla by jí to Lucia nějak objasnit? Toužila to vědět, ale svým způsobem se bála ptát... Moc dobře si ale uvědomovala, že je to otázka rychlého rozhodování, protože jakmile vyjde slunce, už se nikdy nic nedozví. A určitě bude lepší proklínat se za to, že to zkusila, než za to, že to vzdala a nedala tomu šanci. Alespoň tak jí to v tu chvíli připadalo.
„Fajn,“ pronesla nakonec tichým, mírně nakřáplým hlasem. „Máš pravdu. Mám pocit, jako kdyby mi něco chybělo. Něco... Uvnitř mě. Jako kdyby mě někdo okradl o něco nesmírně důležitého, co má být mojí součástí a moje tělo i mysl po tom teskní, ale nemůžou to získat zpět. Co to znamená? Mám prostě... Zatemněnou mysl? Cestou sem jsem něco viděla... Bylo to jako záblesk, vize. Je možné, že to byla... Vzpomínka?“ Špitla tiše, než věnovala omluvný pohled Reels.
„Chybí mi nějaké vzpomínky? Pokud ano... Přijímám tvoji nabídku. Chci je zpět.“

Reels naslouchala opravdu pozorně. Nevěřila té víle ani nos mezi očima, ale něco jí říkalo, že vyslechnout ji se v budoucnosti určitě vyplatí... A byla to pravda. Už jen zmínka o jedu jí rozechvěla všechny svaly v těle. Představa krále v křečích, křičícího bolestí, krvácejícího a pomalu umírajícího, aniž by si to kdokoliv spojil s ní... Taková nabídka se nedala odmítnout.
Pokoušela se vzdorovat. Bojovala sama se sebou. Bylo jí moc dobře jasné, že ta víla si s nimi hraje a pokouší se je koupit, na druhou stranu... Možná to nebylo tak zlé. Nebezpečí květiny s úsvitem zmizí, Reels nejen, že splní úkol, ale zároveň dostane něco, co ji posune ještě blíž k jejímu cíli. Dopřeje muži, který jí zničil život, tak krutou smrt, jakou by si nevysnila ani v nejhorších nočních můrách. A to nebylo všechno... Pokud víla nabízí něco i Ranie a vodní dívka opravdu přijme, Reels nemá důvod vzdorovat. Není to zlý obchod. Stačí zůstat ostražitá a po úsvitu už bude po všem. Vrátí se na hrad, zabije krále a potom vymyslí, co bude dělat dál. Kam se vydá? Zaslouží si smrt jen král, nebo i korunní princ? A draci? Copak si i jejich vládce neřekl o trest?
"Přísahej na život své květiny, že jsou tvé úmysly naprosto čisté a nic před námi netajíš. Pokud to uděláš, přijímám i já," zašeptala a v tu chvíli měla podobný pocit, jako by uzavřela dohodu s ďáblem.

Koutky rtů jí zacukaly ve spokojeném a možná taky trochu samolibém úsměvu. Věděla, že přijmou. Nabídla jim velké věci, mnohem větší, než jejich strach a nedůvěra v její osobu.
Podařilo se jí zahnat nebezpečí, zachránila svou květinu a zaplatí za to jen zlomkem toho, co by mohla skutečně nabídnout.
"Drahá vodní dívko, tvoji mysl zakrývá mlha tak hustá, že ani já sama přes ni nedokážu nahlédnout. Vím jen to, že se za ní něco skrývá, ale co přesně to je... To ti nemůžu prozradit. Budeš muset počkat a až časem se dozvíš, co před tebou zatajili. Někomu se vzpomínky vrátí rychle, jako vichřice ničící všechno v okolí, někomu se zase vrátí podobně, jako vlny. Přijdou s přílivem. Na to bohužel nemám vůbec žádný vliv," pokrčila rameny a s kapkou lítosti v hlase mírně sklonila hlavu. Věděla, že by podobné pocity vůbec neměla mít, ale z nějakého důvodu jí bylo té malé vodní dívky opravdu líto. Někdo si s ní v minulosti ošklivě pohrával a zanechal ji s hlavou plnou dusivého dýmu, překrývajícího to nejdůležitější. Lucia si to ani nedokázala představit. Muselo to být podobné, jako žít bez jedné končetiny. Nechápala, že z toho děvče za ta léta ještě nezešílelo.
"A co se týká tebe, odvážná bojovnice, přísahám na svůj život, život květiny a životy mých nejbližších, že mé úmysly jsou čisté a říkám vám všechno, co potřebujete a chcete vědět. Nepřipravuju žádné podlé triky, mým jediným cílem je ochránit květ a poslat vás zpět odkud jste přišly s odměnou. Nic víc a nic míň. Tak slibuji, tak přísahám," než stihla bojovnice jakkoliv zareagovat, Lucia naklonila hlavu a na důkaz přísahy políbila Caevě obě tváře.
"Pokud je to tak dobře, možná bychom měly přistoupit k mému prvnímu slibu. Vodní dívko? Přistup blíž. Jsi připravená odhalit, co bylo skryto?"

Matně si uvědomovala, že se z ní pomalu vytratila téměř veškerá obezřetnost. I proto si nejspíš víc vážila toho, jaký přístup měla Reels - ji rozhodně obezřetnost ani připravenost neopustily, což bylo v dané situaci jenom dobře. Kdo ví, co měla Lucia skutečně za lubem. Říkala jim pravdu? Rania si nebyla jistá. Nedokázala rozeznat pořádně lež od pravdy a cosi uvnitř ní hluboce a pevně doufalo, že je k nim Lucia skutečně upřímná a její slova mají váhu. Chtěla jí věřit, protože působila... Důvěryhodně. A mocně. A jakkoliv to nerada přiznávala, někoho jí připomínala.
„Jsem,“ špitla tiše, když k ní Lucia znovu promluvila a pobídla ji, aby k ní šla blíž.
Nohy měla skoro jako z rosolu, když k ní pomaličku vykročila a trochu bázlivě jí pohlédla do očí. Stát před někým takovým a znát moc, která mu proudí v žilách... Bylo to děsivé. Věděla, že už někoho podobného musela potkat, ale nedokázala si vzpomenout. Lucia měla jednoznačně pravdu - cosi v její hlavě bylo opředené neprostupnou mlhou, která ji ostře odřezávala od jistých vzpomínek. Stejně tak ale od sebe samotné... Možná proto se cítila tak prázdně a nicotně. Mohlo by to být tím?
Ačkoliv se svým způsobem děsila toho, co by mohla zjistit, cítila nutkavou potřebu všechny ty věci znovu znát. Vědět je, být zase sama sebou. Možná, že její rodina nakonec nebyla tak zlá - třeba ji ani neopustili. Možná se jenom ztratila a oni ji nemohli najít. Kdo ví, jestli ji někdo třeba neunesl...
Najednou se před ní rozprostíralo tolik nejrůznějších možností, až se jí z toho téměř zatočila hlava. Jednu věc ale věděla jistě: už nechtěla žít v nevědomosti a chtěla vědět, co leželo zašité kdesi hodně hluboko v její hlavě. Potřebovala očistit svoji mysl a konečně poznat, co se před ní tak dlouho skrývalo. Už jenom vědomí, že skutečně je uvnitř ní něco skrytého jí dodalo jistou formu síly, která doposud zůstala nepoznaná. I přesto ale měla svoje pochybnosti...
Než definitivně předstoupila před Luciu, vrhla váhavý pohled po Reels. Byla nesmírně ráda, že v té situaci nebyla sama.

"Neboj se. Možná to bude trochu nepříjemné, ale když se nebudeš bránit, udělám to rychle," Lucia se jí zadívala do očí a pátrala po jakékoliv známce odporu. Kdyby narazila na obranné zdi, kdyby se dívka pokoušela bojovat, mohla by ublížit nejen sama sobě, ale i jí. Lucia moc dobře věděla, jak velkému riziku vystavuje vodní dívku i sebe. Mohla by během chvilky roztříštit úplně všechno. Dokázala by jedním jediným špatným pohybem uvrhnout Raniu do hlubin šílenství a už ji z nich nikdy nevytáhnout... A co víc... Rania by ji mohla stáhnout s sebou.
Lucia za sebou měla už pár staletí a doufala, že se ještě několika dalších dožije.
"Zhluboka se nadechni," zašeptala a přiložila Ranie ukazováčky na spánky po obou stranách hlavy. V zádech cítila pátravý a ostražitý pohled rudé bojovnice. Zajímavé... A velice chytré. Nedělala si iluze, pokud něco pokazí, Caeva ji zabije. Na dohodě nesejde.
Zavřela oči a úplně se uvolnila. Oprostila se od veškerých myšlenek, dosavadního života i celé své podoby. Zůstala jen duše, mihotající se v cárech mlhy.
Mysl vodní dívky připomínala jezero. Temnou vodu, lehce zvlněnou a táhnoucí se do nekonečna. Všechno kolem pokrývala hustá mlha, ledově chladná a přinášející pach soli a kouře.
Lucia se plavila na malé dřevěné lodičce, která se i bez veslování klidně pohupovala a pomalu plavila.
Víla se rozhlédla, ale nic neviděla. Jen kalné bílo, překrývající chmurnou temnotu. Tu a tam se z mlhy vynořil ostrůvek plný smutečních vrb s černými větvemi, které se jako dlouhé prsty, dychtící po vodě, snažily dosáhnout až k hladině.
Lucia se chopila vesel a pokusila se loďku otočit a navést směrem k jednomu ostrůvku. Netušila, co hledá, ale bylo jí jasné, že až to najde, pozná to.
Chvíli bezvýsledně bojovala s proudem, ale nakonec přeci jenom vyhrála.
Hruď se jí zvedala díky zběsilým nádechům a vesla v rukou jí najednou přišla několikrát těžší. Látka popelavě šedých šatů, které měla najednou na sobě, se jí lepila ke zpocenému tělu. Naskákala jí husí kůže. I pro někoho, jako ona, bylo to místo dost děsivé.
Loď narazila na mělčinu a Lucia ji vytáhla na pláž tvořenou černým pískem a drobnými bílými oblázky.
Po zádech jí přeběhl mráz. Tohle místo nesnášela.
Nohy se jí bořily do písku a kotníky jí omývaly jemné vlnky.
Pomalu začínala cítit zoufalství, ale najednou zakopla. V okamžiku, kdy spatřila ebenově černou mušli, jejíž povrch narušovaly jen drobné bílé nitky, připomínající jizvy, na veškerou bolest zapomněla. To bylo ono. Tohle celou dobu hledala!
Lehce se drobné mušle dotkla a v té chvíli se s ní zatočil celý svět. Zalapala po dechu a zhroutila se do mechu.
Překvapeně zamrkala a když se jí zrak znovu zostřil, zadívala se na oblohu plnou hvězd. Vrátila se.
Za pomoci jedné z jejích bojovnic, se jí podařilo vstát a po tom, co se trochu vzpamatovala, uvědomila si, že v ruce drží něco hladkého a chladivého.
Natáhla dlaň směrem k vodní dívce a odhalila drobnou zavřenou mušli, visící na stříbrném řetízku.
"Tvoje vzpomínky, vodní dívko," zašeptala.

Připadala si jako na vodě, když jí Lucia podala jakousi mušli na řetízku. Tvoje vzpomínky, vodní dívko... Rozléhalo se jí v hlavě jako zpustlá ozvěna v jeskyni.
Byla z toho zmatená a rozhozená, ale zároveň pociťovala značnou vděčnost, třebaže se začínala čím dál víc obávat toho, co ve svých ztracených vzpomínkách vlastně může objevit. I přesto si ale od víly převzala řetízek a zamyšleně si ho pověsila na krk a nepřítomně po něm přejela konečky prstů.
Nebyla si jistá, jestli chce všechno vědět hned. Nejspíš tak trošku doufala, že se jí vzpomínky vrátí samy časem... Anebo tu věc jednoduše otevře v moment, kdy nebude poblíž nebezpečí. Tak jako tak, cosi uvnitř ní se z jakéhosi důvodu uvolnilo, jako kdyby přestalo jakési napětí, o kterém ani pořádně nevěděla. Byla z toho ještě zmatenější, než z celé té situace - nejspíš už jenom vědomí, že má svoji ztracenou část na dosah, ji uklidnilo. Mohla to být pravda, doufala v to. Konec konců... vysvětlovalo by to tu zející prázdnotu v její hrudi, kterou nedokázala ničím vyplnit. Možná to byl hlad po ztracených vzpomínkách, co ji tolik sžíralo. A s tím jí právě Lucia pomohla. Snad to byl konec její bolesti a strádání.
„Děkuju,“ špitla tiše, než váhavě pohlédla Lucie do očí a pokusila se o nepatrný úsměv. Nebyla si jistá, nakolik byl její pokus úspěšný - cítila se poněkud slabě a malátně, příliš ovlivněná až téměř stržená tou silnou atmosférou situace.
Nezbývalo jí nic jiného, než jenom doufat, že Lucia dodrží slovo i vůči Reels, které slíbila jakýsi jed. Popravdě řečeno by jí ho doopravdy přála, neboť král byl skutečné monstrum. Kdo ví, jaký byl zbytek krávloské rodiny: Reels mezi nimi musela setrvávat a trápila se. Celá Nescora se trápila. Bylo na čase to trápení co nejdříve ukončit... A pokud by k tomu její nová přítelkyně měla dobrý prostředek, jen ať. Zasloužila si to, zasloužila by si ale i mnohem, mnohem více. Bohužel byly věci, které by nesvedla ani samotná Lucia, třebaže byla nesmírně mocná... Rania pochybovala o tom, že by ta víla byla schopná zvrátit osud Reelsiny rodiny a vrátit je zpět ze záhrobí. I tak by jí to ale moc přála...

Reelsiny instinkty se znovu naplno probraly. Kůže jí skoro mravenčila, tělo se chvělo potlačovanou energií. Byla jako ten pověstný 'čertík v krabičce', čekající na sebemenší záminku k útoku. Ruce jí samy od sebe sklouzly k rukojetím mečů a až chladivý kov jí vrátil část chladného sebeovládání. Bylo to, jako by znovu nalezla ztracený úlomek sebe samotné. S meči žila podstatnou část svého života, staly se její součástí a když je zrovna neměla, připadalo jí to podobné, jako by ji někdo připravil o jeden ze smyslů. Skoro to bolelo.
Zbraně jí vždy dodávaly sílu, vědomí, že ať se děje cokoliv, bude moc bránit sebe i své milované. I její tělo bylo zbraň. Ostřejší, než cokoliv jiného a nebezpečnější, než všechny dýky, meče, nože a luky, které kdy držela. Nepotřebovala ostří, aby dokázala zabít, ale připadalo jí to poetičtější, jednodušší a hlavně elegantnější. Nechtěla lámat kosti, vyrážet dech a způsobovat obětem dlouhé utrpení a bolest. Udělala to jednoduše, bez emocí, jediným bodnutím na správném místě.
Pozorovala počínání víly a Ranii skoro bez zamrkání. Bála se, aby jí něco neuniklo a aby to něco nestálo její novou spojenkyni život nebo zdravý rozum. Rania na ni spoléhala a Reels nehodlala zklamat.
Svaly jí začínaly bolet a když se trochu pohnula, sykla bolestí. Z té dlouhé strnulé pozice byla tak ztuhlá, že by nebyla bojeschopná, ani kdyby se něco dělo.
Ze rtů jí splynulo pár tichých nadávek a s očima stále upřenýma na ty dvě, ztracené někde v hlubinách Raniiny mysli, si protáhla ruce i nohy.
Temnota už pomalu bledla. Úsvit se blížil pomalými plíživými kroky, ale Reels si ho i přesto všimla. Svit hvězd slábl, tma pozdní noci se přehoupla do tmy velmi brzkého rána.
"Teď ty, rudá bojovnice," Reels sebou při zvuku toho hlasu trhla a zadívala se na Luciu. Ta k ní natahovala ruku a Reels poprvé napadlo, co bude na vytvoření tak silného jedu potřeba.

Lucia pobaveně sledovala bojovnici, která se k ní blížila tak pomalu, jak jen to šlo. Zdálo se, že přemýšlí nad každým krokem, uvažuje, otáčí situaci ze všech směrů a snaží se mít přehled úplně o všem. Bylo vtipné, jak se jeden malý člověk pokouší pochopit všechny detaily a maličkosti, jak si v hlavě skládá obrázek a sází se sama se sebou, co bude následovat. Ublíží jí snad Lucia? Měla vílina přísaha vůbec nějakou váhu? Jak velká je její moc doopravdy?
Lucia naklonila hlavu ke straně, tak jak to za ta léta pochytila od lesní zvěře a přimhouřenýma očima bojovnici sledovala. Byla unavená a víčka jí trochu klesala. Přehrabovaní se v mysli vodního děvčete si na ní vybralo svou daň, i když to nebyla připravená uznat nahlas. Ráda si uchovávala svoje zdání síly. Všichni se jí potom báli natolik, že se s ní neodvažovali bojovat, i když byly třeba mocnější, než ona sama.
Pověst o krvelačné a záhadné zrádkyni Lucie se rozšířila rychleji, než by si myslela. Každý si něco přidal a přimyslel a ona z toho nakonec nevycházela jako revolucionářka s vlastním názorem ani jako samotářka, stranící se ostatních. Vyházela z toho jako zlá čarodějnice unášející nemluvňata a pojídající je k večeři po tom, co na nich napáchá krvavý rituál. Nemohla si stěžovat. Rozhodně jí nevadilo, že ji všichni nechali na pokoji a dali pokoj. Každý se jí radši vyhnul velkým obloukem, často dokonce aniž by o ní cokoliv věděl. Instinkt jim napomáhal přežít a oni proto míjeli Luciinu mýtinu naprosto bez povšimnutí.
"Malá rudá bojovnice, začíná svítat. Jen pojď blíž." V očích jí zajiskřilo a koutky rtů zacukaly v zákeřném úšklebku, charakteristickém spíš pro divokou šelmu, než pro sličnou vílu.
Sotva se Rudá přiblížila na dosah Luciiny ruky, víla ji chytla za zápěstí a zaryla nehty tak hluboko do kůže, až bojovnice překvapeně sykla. Po zápěstí jí stekl pramínek karmínové krve, věrný jejímu jméno.
Lucia bez emocí zachytila pár kapek životodárné tekutiny do připravené dřevěné misky a zářivě se usmála. Bojovnice na ni hleděla nevěřícně a možná taky trochu naštvaně. Víle to bylo srdečně jedno.
Usadila se do mechu a dala se do práce. Trhala byliny, natahovala se pro lektvary poschovávané za keři a kameny, míchala, drtila a krájela ozdobnými dýkami. Prach z muchomůrek, křídla Nočních můrek, kořeny Dušesaje, pár kapek vlastní krve a jeden malý okvětní plátek kouzelné květiny, přidaný do lektvaru tak rychle, že si toho nikdo ani nevšiml. Ponořila se do své práce natolik, že skoro ztratila pojem o čase.
Když konečně nalila temně rudou tekutiny do malé lahvičky z foukaného skla, na obzoru se objevily první náznaky vycházejícího slunce.
"Než ho použiješ, přidej k tomu všemu ještě pramen králových vlasů, Rudá. Musíš mu to podat ty a musíš to podat jenom jemu. Pokud dostane lektvar někdo jiný, nebo pokud ho nedáš králi sama, bude stejně neškodný, jako višňová šťáva," vtiskla lahvičku do dívčiny ruky a zadívala se na oblohu. Noc se ztrácela.
"Možná byste už měly jít, odvážné návštěvnice. Vezměte si šperky, zbraně nebo mince a nezapomeňte tu svou odměnu. Přijďte mě někdy navštívit. Byla radost s vámi obchodovat."

Bylo zvláštní tu vílu sledovat, jak cosi připravuje pro Reels. Jakkoliv se jí to zdálo celkem podezřelé, snažila se věřit tomu, že Reels skutečně dá přesně to, co jí slíbila - prudký jed, který způsobí bolestivou smrt. Přesně to si totiž král zasloužil; žádné slitování a notnou dávku bolesti. Pokud by snad umíral i pomalu, bylo by to jenom dobře.
Jakkoliv se Rania tuhle svoji temnější stránku snažila potlačovat, ta představa ji značně těšila. Ačkoliv se s králem nikdy osobně nesetkala a jí jmenovitě nic neprovedl, dost se jí dotklo to, co jí Reels v lese pověděla. Její osud byl hrozný, zasloužila by si něco mnohem a mnohem lepšího, ale to s králem za patami bohužel nešlo. Ačkoliv to bohužel neřešilo otázku odstranění prince, coby jeho nástupce, pořád to bylo lepší, než nic.
„Jsi v pořádku?“ špitla Rania tiše, když Reels dostala svůj dar a Lucia je obeznámila, že by možná už měly odejít.
Ranie se ale jít nechtělo, stejně jako si nechtěla brát žádný z Luciiných pokladů. Mnohem víc jí zajímala rána na Reelsině ruce, kterou bez jakéhokoliv optání jednoduše začala ošetřovat.
Možná se ty dvě neznaly příliš dlouho, ale přirostla jí velice rychle k srdci. I proto jí opatrně ruku omyla od zbytků krve a se stejnou opatrností ji pak i zavázala. Nechtěla nic ponechávat náhodě - cítila potřebu ji chránit podobně jako to nejspíš pociťovala i ona. Sice nebyla rozenou bojovnicí, ale měla v sobě určitý ochranitelský pud, který ji nutil na ni dohlížet alespoň v ohledech, ve kterých mohla.
„Pak tedy asi... Díky a sbohem, Lucio.“ Špitla nakonec tiše, než sjela pohledem z víly na Reels.

Schovala lahvičku do kapsy kalhot a s vděčností se nechala od Ranii ošetřit. Rána byla mělká, ale to neměnilo nic na tom, že štípala a pálila.
"Děkuju," zašeptala a na Raniu se usmála. Přemýšlela, jestli už ji může nazývat přítelkyní. Její otec vždy říkal, že přátele se ukážou jen v těch nejtěžších chvílích a ona by se vsadila, že tohle byla jedna z nich. Rania by se otci líbila. Byla odvážná a rozumná, dávala pozor, chránila sama sebe a ochraňovala i ty, kteří jí byli blízcí. K tomu všemu ještě zvládala vypadat křehce a skoro zranitelně, jako pravá mladá dáma. Ne jako Reels, která se už v mladém věku radši prala, než oblékala do vznešených rób.
"Je mi dobře, vážně," ujistila Raniu a naposledy se zadívala na Luciu. Neměla z té ženy dobrý pocit, ale pokud se Ranie vrátí vzpomínky a pokud král zemře tak, jak jim slíbila... Bude jí vděčná.
"Patří ti mé díky, vílo. Starej se o svou květinu dobře," lehce se uklonila na znamení úcty a pohledem zkontrolovala celou mýtinu.
Luciiny bojovnice zmizely někde v lese a mech se třpytil kapkami ranní rosy. Za hradbou stromů vycházelo slunce. Nebezpečí pominulo, byl čas se vrátit domů.
"Měj se tu dobře," zašeptala a otočila se směrem k lesu.
"Půjdeš se mnou?" zeptala se Ranii ve snaze, strávit se svou novou přítelkyní ještě trochu času. Bylo jí totiž jasné, že se brzy rozloučí...

První paprsky ranního slunce zahalily celý les. Stromy se topily ve slabé zlatavé záři, rosa se třpytila, náhrdelníky a náramky rozvěšené na větvích kolem celé Luciiny mýtiny cinkaly v jemném vánku. Ten zvuk se spojil s hlasy ptáků, šelestem listí a tichými kroky lesní zvěře. Utvářelo to nadpozemsky krásnou melodii, píseň lesa.
Mezi stromy se objevovali první lidé. Klopýtali ven poškrábaní a pokousaní s tělem plným modřin a zlomenin. Někteří utíkali, jako by jim za patami hořelo, jiní se jen ploužili, protože jim došly všechny síly. Měli ale něco společného. Nemohli se dočkat, až vyběhnou z lesa, z toho doupěte hrůzy, a vrátí se domů do pohodlných postelí a teplých peřin.
Žádný z nich květinu ani nezahlédl. Zklamali své zákazníky, své pány, někteří i sami sebe, ale ten pocit byl ve srovnání s děsem, který prožili naprosto minimální.
Jenom dvě dívky se vracely bok po boku, spokojené a plné nevyřčených otázek. Rudá pevně svírala skleněnou lahvičku s tekutinou, která mohla ukončit její utrpení. Drobná vodní dívka vedle ní zase zamyšleně mnula mezi prsty drobnou černou mušli. Ta noc jim změnila životy víc, než si byly ochotné připustit.
A Lucia? Spokojeně se usadila v mechu, zatímco sledovala, jak se okvětní plátky kouzelné květiny pomalu zavírají a mizí v zemi na dalších pár desítek nebo možná stovek let.