Luciina kouzelná květina věčného zdraví (25. 5.)

Nedokázala na něco takového smysluplně odpovědět. Zatímco Reels ji přiměla nepatrně zfialovět ve tvářích, zůstávala stát na místě jako přimrzlá a trošku přihlouple se usmívat. Pochopitelně, že to bylo lichotivé, k čertu. A Reels byla silná a moudrá žena, takže si Rania najednou připadala divně, když udělala něco správně... A všiml si toho někdo jako Reels. Nic jí najednou v hlavě nedávalo smysl, ale byl to nepopsatelně dobrý pocit.
''Díky, Reels,'' pousmála se, než sklonila nepatrně hlavu, aby nebylo vidět, jak moc se její tvář pomalu začíná odstínem podobat borůvkám. ''Za ta vlídná slova. Člověk obvykle slyší něco jiného a tohle je... Nesmírně hezké, děkuju.'' Víc ze sebe vymáčknout nedokázala, nebyla schopná najít správná slova, aby se vyjádřila. A už vůbec ne před ní: po předchozí konverzaci na téma slabost byla stále poněkud nahlodaná a část v ní chtěla Reelsinu odpověď jednoduše přejít s nějakým kývnutím, aby nebylo vidět, že ji to potěšilo, ale... Nebyla schopná nepoděkovat.
''Teď věci nejdou úplně podle plánu nebo očekávání,'' poušklíbla se Rania trošku ironicky, protože sama nikdy nepředpokládala, že by se na téhle cestě s někým dala do řeči: natož, aby někomu pomohla a ještě s ním zůstala. Ne, tohle rozhodně neznělo jako její plán nebo cosi, s čím by počítala nebo to očekávala. Na druhou stranu... Docela ráda to přijala. Změny v cestách byly něco, na co si poměrně rychle přivykla během svého života, takže i zůstat s Reels a vzdát se květiny nebylo až tak nemyslitelné, jak by se prve mohlo zdát. Chtěla zkrátka udělat správnou věc. A cítila, že pomocí Reels skutečně dělá správnou věc - nejen kvůli těm lidem, kteří by získali určitou pomoc, kdyby král zmizel, ale i kvůli Reels samotné. Tolik by jí přála, aby byla konečně svobodná od všech těch hrůz...
''To nic, Reels. Ano? Prostě... Všechno je jednou poprvé, ne?'' Opatrně ji vzala za ruku a položila jí svojí studenou dlaň na hřbet její ruky. ''Nevadí, že s tím nemáš zkušenosti, po tomhle už nějaké mít budeš. I kdybys mi ublížila, i kdybych zemřela, na tom vůbec nesejde, ano? Po mě ani pes neštěkne, jsem špinavý hybrid, kterého všichni nenávidí. Ale ty...'' Pomaličku jí ukazováčkem přejela po ruce a otočila ji, aby se konečky prstů dotkla jejího zápěstí. Když ucítila její splašené bušení srdce, věnovala jí upřímný úsměv.
''Jsi důležitá, Reels. Věřím, že to zvládneš, ano? A pokud ne, nevadí to. Už jsem se vyhrabala z horších věcí a... pokud bych umřela, asi by to bylo fér. Už hodněkrát jsem o fous utekla před hrobem, takže vím, s čím si případně zahrávám. Hlavně klid, dobře? Jsi mnohem silnější, než si myslíš. Prostě... To udělej, ano? Věřím ti, Reels.''
Ačkoliv to neřekla nahlas, jedna její část kdesi hodně hluboko uvnitř by si přála, aby Reels trochu selhala a zabila ji. Pokud by zemřela tady a teď, v tu chvíli - její smrt by měla smysl. Zemřela by se záměrem pomoci, nezemřela by sama jako pouliční špína... A nemusela by se plácat dál ve svém nicotném životě.
Na druhou stranu ale doufala, že to zvládne. Věřila Reelsiným schopnostem a chtěla jí pomoci i potom. Byla nepříjemně rozpolcená mezi těmi dvěma póly a nedokázala rozeznat, který z nich nad ní vlastně má větší moc. Nakonec na tom ale nesešlo: obě strany byly připravené obětovat, co bylo zapotřebí, aby pomohly. A přesně tak Rania cítila, že to má být.

"Neděkuj, je to pravda," pousmála se a neuniklo jí, že dívka ve tvářích trochu zfialověla, což se, vzhledem k její modré pleti, asi mohlo rovnat lidskému červenání. Reels najednou po mnoha letech měla pocit, že nenašla jenom spojence, ale taky přítele a ten pocit ji zahřál v hrudi víc, než cokoliv jiného. Bylo to zvláštní, ale tak nějak... Dobře zvláštní. Trochu jako šimrání motýlích křídel spojené s pitím horkého čaje.
"Ani omylem, já... Nechci abys umřela. Nic takového, žádné umírání." Už se chtěla dívce vytrhnout, když zazněla ta slova. Věřím ti... Rania jí nabídla svou sílu a vložila jí do rukou svůj vlastní život a Reels se to chystala odmítnout. Najednou jí to připadalo hloupé, hrubé a navíc nepříjemné, i když by to Raniu ve skutečnosti opravdu mohlo zabít. Reels ji najednou nechtěla odmítnout a nedokázala si to vysvětlit. Něco jí našeptávalo, že by to mohla zkusit. Jen opatrně, krůček po krůčku, tak, aby mohla v případě nutnosti prostě skončit.
"Dobře, ale kdyby to bylo nepříjemné, okamžitě to řekni. Ani jedna z nás tu dnes neumře," její hlas zněl v tu chvíli odhodlaněji, než se sama cítila.
Bezděčně se narovnala v zádech a zhluboka se nadechla. Vnímala vzduch kolem sebe a příjemné teplo Raniiny ruky. Všechno cítila mnohem intenzivněji. Pokoušela se uklidnit, utišit mysl, zrychlené srdce i zběsilý dech.
A v tu chvíli to spíš ucítila, než uviděla, protože nějakým způsobem zavřela oči a ani si to neuvědomovala.
Bylo to velké asi jako pěst a zářilo to světle modrým světlem uprostřed Raniina těla.
Krůček po krůčku... Připomněla si Reels a natáhla k té věci volnou ruku. Dotkla se toho a po kůži jí přeběhlo jemné mravenčení. Cítila se silnější, živější a... Skoro jako znovuzrozená.
Přesně věděla, kdy má přestat.
Opatrně nechala tu zářící věc být, ale Raniinu ruku nepouštěla. Kdo ví, třeba to byla jediná věc, co ji držela nohama pevně na zemi.
Kolem se prohnal závan větru. Voněl jako borovice, skály a mech. Něco, co Reels necítila už několik let.
Ten vítr se jí přilepil k tělu, skoro jako druhá kůže a ona věděla, že může dýchat. Klidně a beze strachu.

''Musím...'' Špitla Rania tiše, neschopná bránit se jisté formě vlídnosti, která se jí drala na srdce.
Ačkoliv by ji to předtím nejspíš nikdy nenapadlo, Reels byla skutečně velice milý a sympatický člověk. Skoro zatoužila po možnosti pokusit se přesunout blíž k místu, kde žije - možná by pro ni Reels časem našla nějaké další využití, ráda by jí pomohla. A hlavně měla pocit, že by díky tomu už nemusela být sama, což byla nesmírně lákavá představa. Po všech těch letech si připadala, jako kdyby cosi zahodila a ani to nepoznala, což ji rozčilovalo. Ne, nechtěla být úplně sama. Nikdy. Ale okolnosti ji tlačily pořád jinam, k opaku.
''To je od tebe hezké,'' rozesmála se upřímně, když Reels řekla, že nechce aby umřela. Ačkoliv to nejspíš znělo, že to bere skutečně jen s humorem, znamenalo to pro ni mnohem víc, než dávala viditelně najevo. Málokdo by něco takového dokázal říct. A ještě méně lidí, spíš nikdo... By to myslel vážně, upřímně. A u Reels měla pocit, že to myslí upřímně, což ji hřálo u srdce.
''Dobrá, slavnostně slibuju, že pokud to bude nepříjemné, dám to najevo. Jsem ráda, že mi nedáváš košem,'' pousmála se na ni povzbudivě, než klidně pokývla hlavou na znamení, že si z toho nedělá jen legraci, ale svoje slovo má skutečně v úmyslu dodržet. Sice byla tak trošku tajně odhodlaná případně vydržet i za cenu bolesti anebo pocitu nebezpečí, snad i přicházející smrti... Ale k ničemu takovému nakonec vůbec nedošlo.
I přes to, že Reels říkala, že s podobnými věcmi nemá zkušenosti, počínala si jako kdyby to pro ni byla přirozená věc. Lehké jako dýchání - nic nebolelo, nic nebylo divné... Byl to jen trošku zvláštní pocit, pro který by Rania jistě nedokázala najít správná slova na přirovnání, ale nebylo to nic hrozného. Obě to zvládly, byly v pořádku. A měly šanci dokončit to, co bylo potřeba udělat.
''To bylo... Zvláštní.'' Rania na Reels pomaličku upřela oči a nepatrně se pousmála, než tiše vydechla. ''Zvládla si to!'' Příliš v tu chvíli nepřemýšlela, bezmyšlenkovitě Reels nadšeně objala, ignorujíc svoje poněkud rosolovité nohy.
''Vidíš? Měla by sis víc věřit.''

"Já..." Překvapeně zamrkala, když se trochu dostala z otupělosti. Oplatila Ranie objetí a stále tak úplně nechápala, co se to stalo. Všechno si to pamatovala, ale spíš, jako by byla jen nezúčastněným pozorovatelem, ne člověkem, kterému patřila hlavní role. Nevěděla, jak se to povedlo, ale rozhodně za to byla ráda. Byla ráda, že se nikomu nic nestalo. Byla ráda, že to vyšlo. A hlavně... Byla ráda, že z toho obě vyšly živé a zdravé. Nechtěla Ranie způsobit bolest a zdálo se, že se to podařilo. Sakra... Vážně tomu nemohla uvěřit. Dokázala to.
Pevněji stiskla Raniu v objetí a pokusila se nenápadně zkontrolovat, jestli je dívka opravdu tak moc v pořádku, jako se tváří. Vypadala sice trochu unaveně, ale jinak... Dobře. Nezraněně.
"Vůbec nevím, jak je to možné," zašeptala. Stále ještě cítila přítomnost té... bubliny na kůži. Dýchalo se jí dobře, vlastně skvěle a ona měla zase pocit, že štěstí stojí na její straně.
"Jsem ráda, že žiješ, Ranio," ta slova zazněla z ničehonic a byla protkána upřímností. Reels to myslela vážně. Neznala ji dlouho, ale věděla, že Rania je dobrý člověk, který by si zasloužil mnohem lepší život, než má.
Zachránila jí život, poskytla jí svou sílu, nabídla pomoc. A Reels to neměla jak splatit... Zatím. Sama sobě přísahala, že najde způsob a potom Ranie vrátí to všechno, co jí dívka dala.

''Jsi zkrátka dobrá,'' rozesmála se Rania s viditelným nadšením v očích. Sotva se ale zasmála, přepadl ji kašel a ona rychle z brašny vytáhla čutoru s vodou a napila se. Koutkem oka přitom ale zahlédla, že část její kůže na paži zbledla... A chytla přirozenější odstín. Nechápala to, ale v tu chvíli tomu nevěnovala příliš velkou pozornost, protože se její myšlenky motaly jen kolem vody.
Sotva se napila, spokojeně vydechla a znovu se na Reels pousmála.
''Díky, taky jsem... Ráda, že žiju. Ne, že by mi vadilo zemřít pro dobrou věc a v příjemné společnosti, ale... Je fajn zůstat naživu.'' Mírně jí zacukaly koutky, když to řekla. Očima přitom sjela Reels, která vypadala trošku... Jinak. Lépe, to nepochybně. Bylo na ní také znát, že se jí značně ulevilo, protože se ta drobná věcička podařila a nikomu se nic nestalo. Rania měla skutečně zatracené štěstí, že na ni narazila. Kdyby ji nepotkala, všechno by bylo... Jiné. A v prachu. Nejspíš by zemřela, co by bylo s Reels si odhadnout nedokázala, ale nechtěla na to myslet.
Místo toho se soustředila na to, jak šťastná byla. Měla najednou lepší pocit ohledně věcí, co ji předtím žraly.
''Jen ty květiny...'' Zamyšleně se rozhlédla kolem. Bylo jich hodně, opravdu hodně. Jak se vůbec dalo poznat, která z nich je ta pravá?

Znovu si Raniu starostlivě prohlédla. Instinkty měla v pohotovosti, stejně, jako když se někdo z její jednotky vrátil zraněný. Dávala pozor, všímala si detailů a snažila se, aby byla v případě nutnosti schopná pomoct. Bála se, aby náhodou něco nezanedbala, aby jí neco neuteklo a aby to nakonec nemělo katastrofální následky. Už se to párkrát stalo a ona si to nehodlala zopakovat. Nikdy, pokud možno.
"To jsem ráda. Za tu dobrou společnost i za to, že... No, však víš... Žiješ," rozesmála se. Bylo jí lépe, mnohem... Lehčeji. Rány tolik nebolely, nepřipadala si unavená, skutečnost, že je uprostřed noci kdesi v Hraničním lese a honí se za kouzelnou kytkou... Na ni nedoléhala tolik, jako předtím.
Při Raniině poznámce o květinách se rozhlédla kolem. Drobné květy lehce osvětlovaly les a prach, který z nich vycházel už se jim sice nedostával do plic, ale stejně z něj neměla nejlepší pocit.
"Myslím, že Lucia je někde tady. Ona nebo někdo jiný, komu záleží na tom, abychom se ke květině nedostaly. Možná bude nejlepší... Když se pokusíme najít toho někoho." Věděla, že to bude nebezpečné a rozhodně neměla chuť, postavit se vyšinuté vílí mrše (znovu), ale bohužel neměla jinou možnost...
Tak takhle si dnešní večer rozhodně nepředstavovala.

Reelsina starostlivost ji poměrně překvapila, ale jen v dobrém. Nebyla zvyklá, že by se někdo zajímal o to, jestli je v pořádku - nikdy jí nikdo pomoc nenabízel, natož aby mu skutečně záleželo na tom, aby byla vcelku. Tím ji Reels skutečně překvapila. Byl to hezký pocit, vědět, že se o ní někdo přeci jen zajímá. Někomu na ní záleželo... Zahřálo ji to u srdce.
''Taky jsem ráda, opravdu,'' pousmála se na ni. Bylo odlehčující slyšet ji smát se. Na to, že se předtím bála to udělat... Skutečně vypadala uvolněněji. Raniu to doopravdy těšilo, stejně jako fakt, že uspěly. Bylo jí sice jasné, že tím ani zdaleka jejich boj nekončí, ale bylo to pro ni velké vítězství a zkušenost. Tak jako tak se ocitly o krůček blíž k rozřešení, což bylo nesmírně důležité a Rania za to v duchu děkovala všem svým bohům, protože by si nikdy neodpustila, kdyby Reels zklamala. Možná ji znala skutečně kratičkou dobu, ale byla odhodlaná jí pomoct s břemenem, které na sobě táhla. Král musel zemřít, na tom se předtím shodly.
''Souhlasím, asi to tak bude nejlepší. Jak se cítíš?'' Pokývla hlavou na Reelsin nápad. Samotnou ji to předtím napadlo, ale co se objevily ty květiny a prach ve vzduchu, nebylo moc času nad teoretizováním co se cesty a postupu týče. Reels měla ale nepochybně pravdu, tohle vypadalo jako nejlepší a asi i nejlogičtější cesta. Kdyby se měly prosekávat každou květinou, mohly by tam zůstat klidně i dny - mezitím by skutečná květina mohla padnout do cizích rukou anebo zmizet. Nemluvě o tom, že ty květiny byly nejspíš stejně nebezpečné jako prach, který z nich ještě před malou chvílí vycházel.

"Lépe, než předtím. Vlastně mnohem lépe, než předtím. Myslím, že jsem zase schopná případně bojovat," to pomyšlení ji naplňovalo klidem a sebedůvěrou. Věděla, že by dokázala bránit sebe i Raniu a taky věděla, že by měla šanci v tom boji vyhrát, což byla oproti minulým okamžikům celkem příjemná změna.
"A za to všechno můžu zase děkovat jenom tobě. Takže... Díky, znovu," pousmála se a konečky prstů se dotkla ledové stěny, která je stále obklopovala jako věrný strážce a pevný štít. Mohly tu zůstat, přečkat noc a potom se bezpečně vrátit tam, odkud přišly. Jenže o to ani jedna z nich, očividně neměla zájem.
"Co ty? Je ti dobře? Nevzala jsem si... Moc?" Zničehonic ji napadlo, že i to je možné. Co když sebrala dívce až příliš a jen si toho nevšimla? Najednou ji zavalila neznámá a úplně nová vlna strachu a starostlivosti. Věděla, že pokud Ranie nebude dobře, nevezme ji s sebou. Možná ji pošle na kraj lesa za Marion a nechá je obě jít do bezpečí. A nebo... Možná by šla s ní a dala na ni pozor. To vědomí překvapilo Reels mnohem víc, než všechno ostatní, co se ten večer stalo. Byla by schopná, vzdát se květiny a to jen kvůli bezpečí jedné vodní dívky.
Moudré a silné, vodní dívky, která jí zachránila život.

''To jsem moc ráda, Reels,'' pousmála se na ni s viditelnou radostí. Byla šťastná, že na tom Reels byla lépe. Od chvíle, kdy ji našla bezvládně ležet na zemi to byl celkem skok - dost dobrý skok, pokud šlo o její náhled. Skutečně vypadala lépe, což i samotnou Raniu naplňovalo určitou formou jistoty a dobrým pocitem, který se dal těžko popsat. Byla zkrátka ráda, že je v pořádku... Přesně to si totiž také přála.
''Je to samozřejmost, přeci bych tě nenechala na holičkách, co myslíš?'' Rozesmála se tiše.
Když se Reels zeptala, jestli jí je dobře, pokrčila rameny. Necítila se nějak zle, ačkoliv se jí trošku třásly ruce a nohy, mimo toho ale nevnímala nic špatného. Jen potřebu po vodě, která se z nějakého důvodu trochu navýšila, ale když už se napila, měla by být v pořádku. Není to tak, že by ji Reels vysála jak energický upír, byla to jen trošička. Zažila už horší věci, pořád nekrvácela, ani neměla otřes mozku... Ani netrpěla hlady a dehydratací...
''Jsem v pořádku, není třeba se obávat,'' odpověděla povzbudivě a pomaličku se protáhla, aby zabránila mrznutí. Už totiž cítila známé brnění na kůži, které oznamovalo příchod té tenké ledové vrstvičky, která nikdy nepřinášela nic dobrého. Kůže už se jí ale barvou vrátila do běžně namodralého odstínu a nevypadala pobledle, což ji velice dobře uklidnilo. Nemůže být dehydratovaná, ani umrznout.
''Možná trošku pomotaná, ale v pořádku. Můžeme jít?'' Pousmála se na ni nakonec.

Takže se ubránily. Luciu proti její vůli zasáhla vlna hrdosti. Byla na ty dvě pyšná za to, že si uměly poradit i s takovým kouskem, jako jsou zářící květiny a omračující pyl. Chytré, silné a vytrvalé. Nebezpečná kombinace.
Na Luciině tváři se zformoval úsměv a jen ten, kdo ji zná velmi dobře by poznal, kolik se v něm skrývá krutosti a možná... Možná ještě něčeho dalšího. Strachu? Že by se mocná Lucia bála?
Ano, bála se. Měla strach, protože vodní děvče a lidská bojovnice byly blíž, než všichni ostatní. Poradily si s jejími nástrahami a jejich cesta neodvratně vedla až sem, na mýtinu s jedinou pravou kouzelnou květinou.
Co chceš mít udělané pořádně, udělej radši sám..., proběhlo Lucie v hlavě a najednou jí došlo, co je třeba.
Štíhlými prsty si odhrnula vlasy z tváře a desítky stříbrných náramků na jejím zápěstí přitom lehce zacinkaly. Byla připravená udělat děvčatům nabídku, která se neodmítá.
V očích se jí zalesklo, když zašeptala pár slov ve starých jazycích a květina byla najednou skrytá za několika keříky borůvčí.
Lucia musela uznat, že ty dvě se opravdu snažily a dokázaly, že jsou hodny odměny. Ovšem... Ne takové, pro kterou si přišly.
"Orielle, Nywetheio, přiveďte mi je. Boji se vyhněte. Chci vás všechny živé a zdravé, myslím, že je čas, si promluvit." Dvě z jejích pobočnic, mezi nimiž byla i ta, před kterou se malá vodní dívka skryla za ledovou stěnou, se vrhly do lesa splnit přání své paní.
A Lucia si prohlédla mýtinu plnou třpytivých šperků a lesklých drahých kamenů. Klidně jim dá to všechno, pokud se vzdají kouzelného květu.

Ze srdce jí spadl obrovský kámen a ona ucítila vlnu úlevy. Takže Rania byla opravdu v pořádku. Nic se jí nestalo. Opravdu to vyšlo.
"Ani nevíš, jak se mi ulevilo," oddechla si a vytáhla z vaku rudý plášť. Kolem už nerostlo tolik maliní a ostružiní a navíc noční teplota pomalu klesala a Reels začínala být zima. Když jí rudá látka sklouzla po těle, znovu si připadala kompletní. Jako by poslední kousek skládačky zapadl na své místo. Nikdy si neuvědomovala, jak moc pro ni plášť znamená, až teď jí došlo, že je něčím jako druhou kůží. Brněním. Štítem, před okolním světem.
"Myslím, že můžeme," zahleděla se do tmavého lesa, osvětleného jenom bledým měsícem a jiskřícím svitem květin kolem. Ve vzduchu stále ještě cítila skály a mech, jako by ji přišel navštívit starý přítel z minulého života.
Odhrnula kapradí, sklonila se před pokroucenou větví. Neměla sebemenší tušení, jak najde strážce květu a proto se snažila spoléhat na těch pár stopařských dovedností, které pochytila od průzkumníků v jednotce.
Popravdě... Nebylo to k ničemu. Neviděla stopy na lesní půdě, žádné popraskané větve, otisky nohou, kusy látky z oděvu. Nic. Jako by se i les snažil bránit a uzavíral se sám do sebe, nechávajíc je, postávat na okraji.
A potom, trochu jako stíny, se z lesa vynořily ony...

''To jsem ráda,'' pousmála se pobaveně, než ji klidně sledovala, jak si obléká svůj sytě rudý plášť. Byl skutečně zářivý - něco jako charakteristická věc, poznávací znamení. Ta barva jasně připomínala krev a i když byl právě pro ni plášť ne úplně praktický, co se nenápadnosti týče... Perfektně k ní sedl. Reels byla silnou osobností, která moc vyzařovala v každém kroku i pohledu. V důsledku ji vlastně vůbec nepřekvapilo, že si oblékla něco takového: perfektně ji totiž podtrhoval. Nebyla to ale jediná věc, která Raniu v tu chvíli napadla. Způsob, jakým si ho Reels oblékla a látka na moment krátce zavlála vzduchem jí do hlavy vložila podivnou myšlenku... A zvláštní pocit, který jí sevřel srdce.
Napřažená ruka. Viditelně váhala nad tím, zda ji přijmout, nebyla si ničím jistá a její znepokojení bylo stejně citelné, jako všudypřítomný mráz kolem. Kůži měla zledovatělou, zatímco se krčila na prahu jednoho z domů a snažila se zoufale zahřát. Byl to muž, kdo k ní ruku natáhl. Neznala ho... Ne v té době. Jeho vlídný hlas ji konejšil a lákal, aby ho přijala, ale cosi uvnitř ní stále křičelo, aby byla obezřetná. Nemůže přeci věřit cizinci... A už vůbec ne cizinci, který jí vyvolává mrazení v zádech a má podivně chladivý pohled.
Překvapila sama sebe, když k němu zpomaleně zvedla ruku a chytla se ho. Pohotově ji vytáhl na nohy a přivinul k sobě, přehazujíc přes ni svůj černý a vyhřátý plášť...
Když Rania znovu procitla, otřásla se náhlým chladem. Byl to divný pocit, víc než myšlenku jí to připomínalo vizi... Vizi, která na ní zanechala nejen stopy zmatení, ale i určitého děsu. Neviděla nic konkrétního, ale objevilo se to naprosto zničehonic a nedokázala si to žádným způsobem vysvětlit. Ani to, že na ruce stále cítila ten dotek. Stejně jako jemnou látku pláště, třebaže nic z toho nebylo skutečné.
Zmateně potřásla hlavou a promnula si spánky, než došla za Reels a věnovala jí poněkud rozpačitý pohled, příliš vykolejená na to, aby byla schopná promluvit.
Společně se vydaly na hledání strážkyně květiny, ale jejich cesta nevypadala příliš plodně. Nebylo vůbec nic, čeho by se mohly chytnout - stopa, znamení. Jen pusto a prázdno. Rania už se chystala propadnout svojí impulzivní povaze a zkusit trochu provokovat, ale sotva se nadechla, aby něco řekla... Objevily se před nimi dvě víly.
Jednu z nich poznávala, zdálo se, že to byla ta samá, před kterou utekla a schovala se za vodopádem. Okamžitě sebou také trhla, jakmile ji zpozorovala. Nebyla si jistá, co přesně by měla udělat... Ale byla připravená reagovat hned podle potřeby.
''Reels...?'' špitla tiše, zatímco se ani nehnula. I přes to, že nespouštěla oči z víl, jasně koutkem oka zaznamenala to, jak jí blednou konečky vlasů díky jinovatce.
Nechtěla dělat rozhodnutí za ně obě dvě, ale už se jí v hlavě formulovala slova, která by vílám předhodila. Pokud chtějí Luciu najít, ty víly jsou jejich nejlepší šancí: pokud je tedy nezabijí dříve, než se vůbec pokusí něco udělat.

Ostražitě, trochu jako kdyby stále před divokým zvířetem a snažila se ho nevyplašit, vytasila oba meče. V tu chvíli jí bylo vcelku jedno, že proti víle, kterou zabila, nezmohla s mečem vůbec nic. Nechtěla zbytečně plýtvat Raniinou energií, která jí teď proudila v žilách, pokud to nebylo nezbytně nutné. Dvě schodné rukojeti jí v dlaních chladily a ten důvěrně známý dotek kovu v ní vyvolával klid. Kolikrát takhle stála před bojem a odhadovala protivníka? Svěsila ruce volně podél těla a jen oko zkušeného bojovníka by poznalo, že je stále ve střehu. Že je připravená, vrhnout se při sebemenším náznaku do boje a vyhrát. Stála pevně na zemi - natolik, jak jí to lesní hrbolatá půda dovolovala - ale paty měla lehce zvednuté, nachystané ke skoku. Záda narovnaná, ale ne křečovitě, jen tak, aby mohla dobře probudit všechny svaly v těle. Vnímala každý pach, každý zvuk a nespouštěla ty dvě z očí. Všechny nepotřebné věci odsunula do pozadí. Bzukot světlušek, ševelení větru, praskání větví a šepot listů. Najednou to umlklo. Jenom ona, dvě víly a Rania.
Ty dvě až příliš dobře věděly, co se uvnitř ní odehrává. Uměly sledovat a viděly i to, co by ostatním zůstalo skryto, proto se nepřibližovaly. Zůstaly stát tam, odkud se vynořily. Nedělaly žádné prudké pohyby a ve skutečnosti, to jediné, co se hýbalo, byly jejich hrudníky, plnící se kyslíkem. Docela ironie, uvědomila si Reels, vzhledem k tomu, jak zemřela jejich spojenkyně.
Nezdálo se, že chtějí zaútočit, rukama se sice dotýkaly svých vlastních zbraní, ale Reels v jejich očích neviděla ani náznak toho, že by se chystaly skočit dopředu a obě je povraždit.
"Naše paní s vámi chce mluvit," oznámila jedna a její hlas zněl trochu jako pohyb ptačích křídel ve větru. Zvuky se vrátily, napětí v Reelsině těle trochu povolilo.
Takže nakonec nemusely strážce květiny hledat, očividně si je našel sám.

Rania nepokrytě sledovala tu proměnu, kterou Reels přímo před jejíma očima prošla. Ta uvolněnost, s jakou ještě před chvílí mluvily... Byla pryč. Najednou byla zpět ve svém živlu, viditelně připravená každou vteřinou vystartovat a bojovat do krve. Nedalo se říct, že by ji za to Rania neobdivovala... Ale svým způsobem ji to děsilo. Věděla, že je Reels skutečně nebezpečná. Nechtěla ani přemýšlet nad tím, kolik času nejspíš strávila trénováním jak po fyzické stránce, tak po té magické. O to víc si uvědomovala svoji vlastní neschopnost a věděla, že pokud by se něco stalo... Reels by ji rozsekala na kousíčky dřív, než by stihla vzít nohy na ramena.
Ačkoliv nerada pochybovala o tom malém spojenectví, které uzavřely, zkušenosti jí naučily vždycky zvažovat všechny možnosti. Nebyla schopná neohlížet se přes rameno, protože věděla, že se kdykoliv může něco nebo někdo vynořit za jejími zády a bodnout ji do nich. To už se jí stalo víckrát, než by byla ochotná si připustit. Musela být opatrná.

Když ani jedna z víl - a překvapivě ani Reels - nezaútočila, trošku se Ranie ulevilo. Jakmile ale jedna víla promluvila, její nově získaný klid byl znovu ta tam. Dost silně pochybovala o záměrech těch dvou a rychle věnovala prozíravý pohled Reels, která se zdála být neustále ve střehu.
''Dobrá, tohle je skutečně zvláštní...'' Zamumlala tiše, než pohlédla na víly a věnovala jim chabý úsměv. ''Dobrá. Tak... Asi jdeme?'' Pronesla trošku váhavě, než se pootočila na Reels, snažíc se zjistit, co si o tom myslí ona. Faktem je, že měly v úmyslu Luciu najít tak jako tak, ale tohle bylo skutečně podezřelé. Je snad možné, že Lucia vycítila jejich záměry anebo prostě dostala jiný nápad, který se trochu střetl s tím jejich?
Ať už byla pravda kdekoliv, Raniu to zneklidňovalo. Víly byly obvykle mírumilovnými stvořeními, alespoň podle toho, co slyšela. Pár jich přeci jen za svůj život potkala - a žádná se jí nikdy nepokusila zabít. Je pravda, že tyhle viditelně strážily velice cenný poklad, ale pořád to bylo... Divné. V jádru ale byla ráda, že tu byly. Mimo toho, že nebudou muset bloudit dlouho lesem... Možná bude šance Luciu přesvědčit, aby květinu skryla lépe a třeba i předstírala, že uschla, než aby ji někdo našel - anebo aby ji s Reels musely zničit. Jakkoliv chápala a shodovala se s Reelsinou myšlenkou, nechtěla květinu ničit. Bylo jí to nesmírně líto.

Zůstávala soustředěná, protože moc dobře věděla, že je tu stále ještě možnost toho, že je víly vedou do pasti. Přeci jenom, potom, co se ji jedna pokusila zabít a potom přišly ty omračující kytky... Nedivila by se. Ruce měla stále lehce obemknuté kolem rukojetí mečů, ale tělo se jí malinko uvilnilo, paty už nedržela nad zemí a ani záda už neměla tak rovná. Byla ale připravená, okamžitě se do bojové pozice vrátit. Stál jí ale neopouštěl pocit, že se nechává vést do 'jámy lvové'.
Víly je vedly, ale bylo na nich vidět, že jen neradi ukazují nepříteli záda.
"To máš pravdu," zamumlala a mírně se natočila směrem k Ranie. Tak, aby o vílách věděla, ale mohla se zároveň ujistit, že dívka je v pořádku. Připadala jí mnohem bledší a rty, jako by jí zfialověly. Možná, že se ten nedostatek energie projevil až teď?
"Vážně je ti dobře?" zeptala se tiše a doufala, že ai jedna z jejich průvodkyň je neuslyší. To by ještě scházelo, ukázat slabost takhle jednoduše.

''Ne,'' odpověděla Rania tiše, ale i přesto jí věnovala nepatrný úsměv, jako kdyby se to celou svojí existencí snažila popřít.
Byla nesmírně zmatená, stalo se toho až příliš mnoho najednou. Setkání s Reels bylo samo o sobě silné a překvapivé, ale potom ta vize a teď víly... Měla pocit, že jí z toho všeho praskne hlava a nesmírně na sebe tlačila, protože na ni uvnitř všechny instinkty křičely, aby jednoduše hodila zpátečku a utekla pryč, než se definitivně zamotá do něčeho většího a mnohem nebezpečnějšího, než co může zvládnout. Nesmí spoléhat na to, že jí Reels v případě potřeby pomůže. Důležitá je jen ta zpropadená květina - nesmí padnout do špatných rukou a pokud Rania bude muset udělat něco zoufalého... Psychicky se na to raději předem připravovala.
''Ale budu.'' Dodala nakonec, než pomaličku zvedla hlavu a napřímila se, aby si dodala trošku jistoty. Ještě pořád věděla, že není úplně bezbranná. Její rozčarování totiž nebylo oslabení, ale spíš... Výhoda. Magie se dala podnítit různými způsoby a Rania nebyla schopná tu svoji nějak zvlášť ovládat, proto se velice jednoduše probouzela ve chvílích, kdy procházela nějakým vnitřním vypětím. Pokud by se dostaly do potíží, minimálně může rozčeřit vody boje a pokusit se něco udělat, tím si byla jistá.
Tak jako tak, Reelsina starost ji trošku překvapila - ale byla za to ráda. Jakkoliv vypadala tvrdě, bylo znát, že rozhodně není ani lhostejná, ani chladná. Nenáviděla to, že se Reels musí všemožně přetvařovat a za jakých žije podmínek, což jí její vlídná povaha a to jak se o ni starala a zajímala... Příliš neulehčovalo. Ráda by ji viděla někde jinde, na bezpečném místě v nějakém pěkném sídle, kde by se nemusela starat ani o žádné smrtelně nebezpečné víly, zářící květiny, zlou královskou rodinu ani draky... Prostě klid.
Přála by jí klid a harmonii. Bohužel věděla v jakém světě žijí a bylo jí jasné, že se Reels něčeho podobného jen tak nedočká. I proto tajně ve skrytu duše doufala, že... Alespoň pomsta na králi se jí vydaří. Protože bohové věděli, že na ni měla zatracené právo. A kdyby měla tu možnost, klidně by Rania toho starého parchanta nějak pomohla vyprovodit ze světa, což vlastně... Tak trošku měla v úmyslu.
S tou myšlenkou se nepatrně pousmála. Ačkoliv se jí to nelíbilo, její zvířecí stránka se znovu pomaličku probouzela...

Reels si ji neklidně a trochu ustaraně prohlížela. Tohle se jí nelíbilo. Připadalo jí, jako by byla Rania opilá. Mluvila trochu z cesty, nevypadala nejlíp (I když, to se na někom, kdo má přirozeně modrou pleť, poznává celkem zle.) a v hlase jí zaznívalo něco, co nutilo Reels k ještě většímu soustředění a z čehož jí taky přebíhal mráz po zádech. Nevěděla, jestli se má bát o Raniu, nebo spíš Ranii. A protože si byla dost jistá, že vodní dívka nic silnějšího nepila a tak to nemůže být následkem alkoholu, znervózňovalo ji to ještě o něco víc. Trochu to připomínalo chvíle úplného vyčerpání, psychického vypětí a nebo možná nedostatku magie. Bylo to, jako by člověka opustila nějaká důležitá část. Jako třeba jedna noha, a ta část chyběla tak zoufale moc, že se potom člověk choval takhle divně. Reels se to rozhodně nelíbilo. Už ani nepočítala, po kolikáté si dívku znepokojeně prohlížela a rozhodla se toho nechat. Jí samotné by to rozhodně příjemné nebylo a pokud se má něco stát, bude to řešit až teprve tehdy, kdy se to stane.
Radši si prudkým pohybem svlékla plášť a přehodila ho Ranie přes ramena. Sice jí bylo, jako by se vzdávala něčeho důležitého, nějakého útržku sebe sama, ale vodní dívka ho očividně potřebovala víc, než ona.
Velitelka si tedy znovu začala víc všímat víl a lesa kolem, ale to neznamenalo, že koutkem oka nesledovala chování Ranii.

Ačkoliv byla napůl kdesi pryč, toulajíc se ve vlastních myšlenkách a topíc se v divných pocitech, stihla zaznamenat Reelsin zvláštní pohled. Nebyla si jistá, co přesně to znamená - měla pocit, jako kdyby se její obličej trošku rozostřoval a ona v některých vteřinách zapomínala, že ji vůbec zná a jak se jmenuje. Bylo divné ji nepoznávat a potom si po pár vteřinách uvědomit, že je to ta samá dívka, kterou ještě před chvílí našla ležet v bezvědomí. Byla celá pomotaná, stejně jako její nohy, které se zdály být s každým krokem ještě rosolovitější.
Když jí ale Reels přehodila přes ramena svůj plášť, zděšeně ucukla a zastavila se, zírajíc tupě před sebe.
Hlavou jí plynulo příliš mnoho myšlenek a pocitů. Ačkoliv věděla, že to není možné... Cítila něco, co se jí zdálo povědomé, ale přesto vzdálené. A především jí tělem projela tak elektrizující vlna hrůzy, že sotva dokázala zvednout oči z udusané půdy zpět k Reels, měla pocit, že se s ní všechno třese.
''Já... ehm...'' zamumlala poněkud vykolejeně, než se na Reels nepatrně pousmála. ''Děkuju, to si nemusela. Jsi moc hodná.''
Několik vteřin Reels upřeně hleděla do očí a když se cosi v ní znovu obrátilo do normálu, uvolněně svěsila ramena a zachumlala se do pláště, který ji nejen příjemně zahříval, ale také voněl jinak, než by očekávala. Nebyla to tajemná vůně, která měla podtón něčeho temného a svůdného... Necítila ani náznak bylinek. Jen příjemnou kombinaci vůní, které už měla po té krátké době, co spolu strávily, spojené přímo s Reels. To ji uklidnilo, proto se dala dál do chodu.

Dvě vysoké vílí válečnice vedly velitelku a vodní dívku potemnělým lesem. Bledá tvář měsíce je sledovala z oblohy spolu s tisíci hvězd a Orielle s Nywetheiou si tiše přály, aby noc konečně skončila a ony znovu mohly žít se svou paní v klidu a míru, daleko ode všeho, co se právě v Nescoře dělo. Měly úžasný přehled, nebyly hloupé a jejich magické nadání se dalo bez rozpaků označit za vyjímečně. Jejich křídla už nalétala dlouhé kilometry a ony viděly zem žít i umírat. Poznaly desítky pánů i dam a pozorovaly život mnoha králů. Bohužel, nic z toho, co se stalo v minulosti, se nemohlo vůbec rovnat tomu, čemu Nescora čelila nyní. Krutý král a jeho ještě krutější syn. Neustávající dračí boje. Umírání nevinných, chudoba, hlad. Nehodlaly se do těch konfliktů samy zapojovat a jejich paní taky ne. Lucia měla ráda svůj domov a svůj klid. Žila dlouho, spokojeně a chystala se v tom pokračovat, to jí ale nastalá situace úplně neumožňovala. Musely se postarat, aby se květ nedostal do špatných rukou.
Nywetheia zastavila a položila dlaň na malou skálu, ke které právě dorazily. Neměla ani tušení, co chce jejich paní těm dvěma nabídnout, ale nebyla to jejich starost. Musely chránit Luciu a květ. Nic jiného.
Orielle odhrnula oponu několika převislých větví a trochu břečťanu a odhalila průchod, sotva tak vysoký, aby jím mohly se skloněnou hlavou projít.
"Až po vás," usmála se s náznakem zdvořilosti a velkým dílem posměchu směrem k vodní a bojovnici.

"Není za co," pousmála se a znovu se na Raniu znepokojeně podívala. Něco bylo strašlivě špatně, vítr jí nezpíval, ale spíš žalostně kvílel a moc v jejích žilách, kterou měla jen díky Ranie... Zlověstně se svíjela, trochu jako smrtelně jedovatý had. Nevěděla, co se děje a přivádělo ji to k šílenství. Nesnášela, když něco neměla pod kontrolou a nemohla určovat, co se bude dít. Nerada nechávala věci náhodě. Byla zvyklá mít deset tisíc záložních plánů a vědět, že všechno půjde podle nich. A tohle - ať už se dělo cokoliv - rozhodně nebylo podle plánu.
Střelila po víle nenávistným pohledem, ale potom se přeci jenom sklonila a vstoupila do jeskyně. Další věc, která se jí nelíbila. Málo prostoru, dokonale nevhodné pro boj, nedalo se tam skoro ani dýchat. Připadalo jí, že na ni padá strop a stěny se přibližují. Měla pocit, že ji to tam uvnitř rozmačká, jako by snad skála samotná byla živý tvor a přála si její smrt, přála si slyšet praskot kostí a trhané výkřiky, které to všechno budou doprovázet. Zatřásla hlavou, aby se podobných představ zbavila a pevněji sevřela rukojeti mečů. Musela si dávat pozor, aby s nimi v tak úzkém prostoru omylem někomu neublížila. (U víl by jí to ani tolik nevadilo, u Ranii ano.) Přes to všechno ale odmítala vrátit meče zpět do jejich pouzder. Rozhodně se nehodlala vzdát svých zbraní a pustit je z ruky.
Několikrát se odřela o skalní stěnu a pomalu začínala uvažovat o tom, jestli je to past. Připadalo jí, jako by šly věčnost.
Dokud se na konci tunelu neobjevilo skoro přízračné světlo...

''Ale je,'' pousmála se na ni zpět. Tentokrát už její úsměv byl podstatně pevnější - dokonce i upřímný. I přesto měla ale Rania stále pocit, jako kdyby se její vnitřnosti měnily na sklo a pomalu tříštily, třebaže vnější obal zůstával naprosto nepoškozený a neměnný. Bylo to nesmírně nepříjemné, ale cítila, že už je klidnější. Podstatně klidnější, i její vnitřní panika pomaličku klesala na přijatelnou úroveň, takže by měla každou chvílí zmizet.
Poněkud ji ale zneklidňovalo to, jak znepokojeně na ni Reels hleděla. Kdyby byly osamotě, možná by jí řekla, co přesně se dělo - ale věděla, že to není přirozené. Nemělo by se to dít a ona by už vůbec neměla o podobných věcech mluvit, protože by tím jenom umocnila tu hlubokou a děsivou propast, která je dělila. Reels byla přirozená, byla člověk. Rania, třebaže se s tím snažila celé roky bojovat, byla podivným úkazem, který se v mnoha a mnoha ohledech skutečně víc podobal nějaké potvoře, než člověku.
''Díky.'' Krátce pohlédla neohroženě jedné z víl do očí a věnovala jí nepatrné pousmání, než následovala Reels do průchodu.
Jakmile se ocitla uvnitř, srdce se jí znovu sevřelo. Nenáviděla úzké a temné prostory - ale třebaže ji to vnitřně užíralo a děsilo, nedala na sobě ani trošičku vidět, jak silný dopad na ni ta podivná cesta měla. Místo toho opatrně následovala Reels, zatímco se blížily k východu, který byl jako pěst na oko. Přejít ze tmy do ostrého světla její oči bolelo natolik, že musela tiše zaklít.

Všechny její instinkty byly najednou v pohotovosti. Navzdory všemu, co se v lese stalo, navzdory jejímu zranění a navzdory tomu, že naposledy spala asi před... dvěma dny, měla pocit, že se jí síla rozlévá do každičké části těla. Věděla, že je to adrenalin a ta nečekaná síla zmizí stejně rychle, jako přišla, prozatím se ji ale rozhodla využít. Pozorně si prohlédla celou mýtinu, hradbu stromů, která ji obklopovala a nezapomněla ani na zdánlivě nahodilé hromádky šperků, zlaťáků a zbraní, které byly ukované spíše na okrasu, než na boj. Všude se jiskřivě třpytily zlaté jílce vykládané rubíny, safíry a smaragdy, na větvích keřů se pohupovaly stříbrné náhrdelníky s drobnými diamantovými slzičkami a v mechu polehávaly mohutné prsteny s obrovskými drahými kameny.
A uprostřed toho seděla Lucia. Nohy složené pod sebou, zády opřená o kmen stromu. Sledovala je znepokojivě fialovými a očima, ve kterých se lesklá lstivost, prolhanost a úskočnost. Kolem sebe měla jako závoj rozhozené dlouhé plavé vlasy a nahé tělo si objímala obrovskými můřími křídly, jako by snad měla potřebu zakrývat svou nahotu.
Elegantně se postavila a Reels si všimla, že každý její pohyb vypadá... magicky, nadpozemsky. Náramky na jejích zápěstích a kotnících slabě cinkaly, jako tisíce malých zvonečků a její temně rudé rty, připomínající barvou Reelsin plášť, se roztáhly do spokojeného úsměvu.

Nehledě na všudypřítomnou vážnost situace, Rania nepatrně přešlápla z jedné nohy na druhou a po očku pohlédla koutkem oka na Reels, která se zdála být připravená sejmout kohokoliv, kdo by jí zkřížil cestu.
Jakkoliv jí to svým způsobem zneklidňovalo, byla za to ráda. Soudě dle znepokojivého úsměvu té víly, která se je obě už nejednou pokusila zabít... Rozhodně ještě za vodou nebyly. Od toho měly ještě pekelně daleko, ačkoliv se alespoň zdánlivě vymotaly ze série jejích nástrah a jiného nebezpečí.
Teď všemi čelily tváří v tvář, otevřeně. Bez jakékoliv možnosti útěku. To jí obzvláště zneklidňovalo, když byla zvyklá věci obcházet a raději případně utíkat, než riskovat otevřený střet - ale v té situaci už byla namočená přinejmenším až po kolena, byla si jasně vědomá, že pokud se cokoliv semele... Bude to muset ustát. Slíbila Reels pomoc, i když to bude znamenat, že bude muset zapudit svoje zvyklosti a bojovat proti proudu, udělá to.

"Takže..." Odkašlala si tiše, když jí pohled spočinul na víle před nimi, jejíž křídla byla až děsivě velká. Byla jako lidská můra - zvláštní, možná tak trošku noční tvor, ale krásná na pohled. Nebýt jisté dávky nebezpečí vznášející se kolem ní ve formě husté atmosféry, Rania by si možná víc prohlížela její tvář pro ty zvláštní vílí rysy. Místo toho se ale jen nepatrně uvolnila a tiše vydechla.
"Lucia, předpokládám. Těší mě." Hlas měla zvláštně tichý, místo obvyklé říčky to bylo spíš jako pramínek vody v okapu, než cokoliv jiného. Ne, že by slábla, ale cítila se nejistě. A tak trochu v ohrožení, když si čím dál víc uvědomovala nebezpečnost celé situace. O to víc jí děsil fakt, že víc než o svůj život se bojí o ten Reelsin - a o poslání, s jakým tam přišly. Zničit tu květinu, aby nepadla do špatných rukou. Doufala, že Lucia bude vědět o nějakém způsobu, který by nezahrnoval zničení toho nádherného a mocného květu.
Promluvila ale s viditelným respektem, místo určitého rozhořčení, které by u sebe nejspíš očekávala. Skončila kvůli ní v bahně, utíkala přes les a mohla sakra umřít. To všechno kvůli kytce. Magické a mocné kytce, ale pořád kytce. To člověka dokáže naštvat.
"Myslím, že bychom se mohly nějak domluvit, že? Prosím?" Prohrábla si nakonec vlasy, než věnovala Lucie krátký pohled, načež pohlédla zpět na Reels.
Cítila se zle, že jí vlastně převzala na chvíli kontrolu nad situací, ale nedokázala snášet to děsivé ticho, zatímco na sebe ty dvě tak divně koukaly. Pokud se na sebe všichni měli vrhnout a bojovat do poslední kapky krve, tak ať. Ale bez zbytečného čekání kolem.

Lucia si je obě pozorně prohlédla a věnovala pozornost každičkému detailu. Výrazu tváře, postoji, jakýmkoliv známkám pocitů, či emocí. Bojovnice byla chladná jako skála, ale pod tím klidným povrchem zuřila temná řeka agresivity a násilí. Teď už víla chápala, jak se té dívce podařilo připravit o život jednu z jejích nejbližších společnic a ačkoliv se to možná zdálo podivné, nehodlala se za to mstít. Iridiray věděla o tom, jak nebezpečná ta bojovnice je a měla být připravená na všechno. Kdyby ji nepodcenila, mohla ještě být mezi živými.
Ta druhá, vodní dívka, ji ovšem zaujala ještě o něco víc, než Rudá. Byla už od pohledu nejistá a Lucia v ní viděla určitou chuť utéct. I přes to, ale zůstávala a snažila se převzít vládu nad situací. Moc hezké, odvážné a velmi obdivuhodné. Lucia si toho cenila. Poprvé po desetiletích, ba možná i staletích, potkala někoho, kdo ji téměř dokázal vyrazit dech.
"Zdá se, že jsi velmi dobře informovaná, vodní dívko. Pokud by ti to nevadilo, i já bych ráda znala tvé jméno, protože nyní si připadám ve značné nevýhodě, jestli mi tedy rozumíš," poupravila si plavé vlasy a téměř líně se protáhla.
"Ovšem, máš pravdu. Líbí se mi, jak přemýšlíš. Tady tvá společnice by nejradši spálila tenhle les na popel. Vidím jí to na očích. Zuří v ní obrovská bouře. Chápu to a jsem si vědoma jejích cílů, ale nelíbí se mi, jak jich chce dosáhnout. Zato ty. Jsi tady, i když bys nejradši utekla. Jsi tady a pomáháš děvčeti, které jsi sotva poznala. Jsi tady i přes to, že z toho nic nebudeš mít. To se mi líbí. Jsi velice zajímavá bytost, vodní dívko." Přitáhla si křídla blíž k tělu a pár kroky překonala vzdálenost, která je od sebe dělila. Koutkem oka zpozorovala, jak se ruce jejích společnic zaťaly v pěst. Byly kdykoliv připravené, vrhnout se do boje.
"Proto mám pro vás nabídku. Vezměte si zlata, kolik jen unesete, mám ho tu dost. A pokud si vaše srdce žádá ještě něco, co jsem schopna splnit, přejte si to. Jsem mocná žena a mohla bych vaše sny proměnit v realitu. Přemýšlejte nad tím. K čemu vám bude jedna malá květina, když ji stejně chcete zničit? Co kdybyste si vzaly mé drahé šperky a zbraně a k tomu ještě slib, že se květina nikdy nedostane do rukou krutého krále? Není to lákavá nabídka?"

„Rania,“ odpověděla poněkud vykolejeně. Neočekávala, že by tu vílu zajímalo její jméno - k čemu jí také je? Není nijak důležitá nebo významná, znalost toho jména jí dá tak maximálně možnost drobného poznání, pokud nakonec s Reels skončí přeci jen mrtvé, rukou Luciiných společnic.
Když Lucia začala mluvit dál a dostala se k Reels, automaticky k ní Rania sjela očima v poněkud výmluvném pohledu. Skutečně by Reels nejraději spálila celý ten les na popel? Faktem bylo, že to byla pořád hranice mezi územím lidí a draků, takže by to asi svým způsobem chápala, kdyby jednou někdo přiběhl se zažehnutou pochodní a nechal les lehnout popelem. Byla by to ale škoda. Stejně jako by byla škoda té kouzelné květiny, kterou musely zničit.
„Ve skutečnosti jsem velice nezajímavá, ale díky za kompliment, hádám...“ Pronesla poněkud nejistě k Lucie, na kterou upřela celkem zmatený pohled. Nechápala, co tím ta víla sledovala - a matně si uvědomovala, že nehledě na její krásu, děsila jí až do morku kostí. Možná to byla ta obrovská křídla, co připomínala můru. Anebo možná způsob, s jakým se elegantně nesla kolem a prohlížela si je obě, jako kdyby jim celou dobu skutečně viděla do hlavy a dokázala číst jejich myšlenky. Zrovna ta myšlenka byla zvláště děsivá.
„Když víš, co chceme... Proč nám nabízíš něco dalšího? Prakticky jsme... Vetřelci.“ Rania tiše vydechla, než Lucie celkem odvážně pohlédla do očí. „Jak chceš zařídit, že květina nepadne do rukou krále? Nesmí padnout do ničích rukou, jinak je to další risk. Jako patronka jistě chápeš, že pokud by se ten květ dostal k někomu jinému, těžko se zabrání tomu, aby na něj nedosáhly královy prsty. Což ve mě vybízí otázku... Proč tu vlastně jsi?“
Zamyšleně si založila ruce na hrudi, viditelně už dostatečně oklepaná na to, aby nechtěla prásknout do bot. Chvíli jí trvalo, než se trošku srovnala potom co viděla a cítila, ale sotva vytěsnila tu odpornou představu z hlavy, byla znovu připravená čelit kdečemu. A útěk do toho výjimečně nezahrnovala. Slíbila Reels, že jí pomůže tu květinu najít a zničit ji - a přesně to také udělá. Čert vezmi krále i jeho kumpány, jsou věci, ke kterým zkrátka dojít nesmí... I kdyby proto měla upustit od vlastních sobeckých záměrů.
„Předpokládám, že víš, jak na tom tenhle les je. Kdo ví, jestli už tu nelétají dračí bojovníci a lidé se tu docela shlukují sami o sobě kvůli tomu konfliktu... Musela si přeci vědět, že je to tu nebezpečné. A že je to jenom otázka času, než se objeví někdo, kdo se o květině dozví a zatouží ji mít. Proč si neodešla někam jinam, do bezpečí?“
To teoretizování bylo sice hrubě nahozené, ale nebylo úplně mimo. Nechápala Luciiny záměry a rozhodně nevěřila té sladké nabídce, kterou jim učinila. Bylo to až příliš dobré, než aby v tom nebyl žádný háček a něco se nepokazilo. S Reels chtěly přeci jen zařídit bezpečí. Udělat správnou věc. K čemu je ještě odměňovat? Navíc, když Reels zabila jednu z jejích společnic?
„Takže předpokládám, že buď květinu nemůžeš přesadit, protože je hluboko zakořeněná a přesun by nepřežila... Nebo je tohle místo tvůj domov a ty ho nechceš opustit, tím pádem tu zůstává i květina, byť poněkud na očích. Nevím jak Reels, ale jakkoliv si vážím tvojí nabídky, nechci nic z toho, co nabízíš. Ta květina by mohla sice mnoha lidem pomoct a já jsem možná také přišla s určitými nepříliš nesobeckými úmysly, ale představa toho, co by mohla provést v rukou krále... Je to až příliš velký risk, toho si musíš sama být vědoma. Věřím tomu, že jsi mocná, proto doufám, že máš i jinou alternativu místo zničení? Pokud bys ji dokázala ochránit, možná bychom ji ničit nemusely...?“ Dodala nakonec váhavě, než se otočila k Reels a věnovala jí tázavý pohled.
Byl to její názor a ona ho v žádném případě nemohla vnucovat i jí, proto to podala čistě teoretickým způsobem.