Luciina kouzelná květina věčného zdraví (25. 5.)

Obvykle tichý Hraniční les v posledních dnech ožíval díky hlasům mnoha návštěvníků. Byli to vesničané, babky bylinkářky, nájemní zloději a stopaři, občas i pár vojáků a všichni hledali úplně to samé. Zvěst o kouzelné květině se roznesla Nescorou ještě rychleji než zpráva o tom, že královo zdraví je již značně podlomené a každý, kdo byl ochotný tomu věřit, se vydal rostlinu hledat. Povídačky se od sebe v mnoha věcech lišily, ale jedno měly všechny stejné. Kouzelná květina víly Lucii, dokáže vyléčit každý neduh a postaví na nohy i polomrtvého. Ona rostlina kvetla jen jednou za desítky let a ten den měl brzy nastat... Den... To možná nebylo to správné slovo. Rostlina totiž kvetla pouze v noci a ve dne byla od všech ostatních k nepoznání. Tahle informace byla známá jen několika málo lidem a ta hrstka si ji chránila více, než vlastní život. Právě oni, zahalení do černých plášťů, se v noci vydávali do Hraničního lesa, mizeli mezi stromy a po květině pátrali. Měla nevyčíslitelnou cenu a oni si toho byli moc dobře vědomi, proto se vraceli do lesa každý den. Bohužel, pomalu, ale jistě jich ubývalo. Les nehodlal vydat svůj majetek nijak snadno. A Lucia zrovna tak...

Přidáš se i ty k tajemnému pátrání? Najdeš květinu pro svou nemocnou manželku, dceru a nebo ji snad prodáš králi a budeš se mít po zbytek života tak dobře, jako urození páni? Nebo ji možná schováš a budeš doufat, že jindy přijde lepší příležitost k tomu, ji použít? Rozmýšlej pozorně, v lese tě totiž nečeká jistá sláva a bohatství... Ne... V Hraničním lese tě čeká obrovské nebezpečí.

Přidat se můžete, i když máte již rozehranou jinou hru. Počet postav je libovolný. Guest bude probíhat dokud květinu nikdo nenajde. Pamatujte však, květ je jen jeden...

Marion neklidně podupávala a pohazovala hlavou. Všechno nasvědčovalo tomu, že se jí rozhodně nechce zůstávat na jižním okraji Hraničního lesa, daleko od teplých stájí na Šedém hradu a daleko od provizorního přístřešku v táboře Druhé jednotky, Reels ale sama nevěděla, jak hluboko do lesa se bude muset vydat a proto radši nechala svou nejlepší přítelkyni tady, v relativním bezpečí. Pokud se jí něco stane, Marion je více než schopná, dřív nebo později uvolnit uzdu a utéct domů. Ať už je to podle ní kdekoliv...
Reels si přes hlavu přehodila kápi rudého pláště a udělala první nejistý krok, ruku sevřenou kolem jílce jedné z dýk. Neměla nejměnší tušení, co všechno ji v lese čeká a proto byla radši připravená na cokoliv.
Pořád ještě neměla v hlavě úplný plán. Podle oficiálních rozkazů mířila do lesa, aby našla kouzelnou rostlinu, přinesla ji králi a dopřála mu pár dalších spokojených let ve zdraví, válce a krutosti. To si přál a věřil, že mu jeho oblíbenkyně přání splní. Snad se utěšoval představou, že jí přeci dal výcvik, práci a střechu nad hlavou. Reels ale věděla svoje. Král byl tyran, který ji připravil o rodinu a o její pravý domov. Místo toho jí dal místo plné jedu a lidí, které nenáviděla. Proto by raději spálila květinu na prach a popel, než riskovat, že se mu dostane do rukou.
A tak se dnes, za svitu úplňku, vydala do temného Hraničního lesa, přepásaná nespočtem zbraní a v hlavě měla jen neurčitou myšlenku o tom, že tu zatracenou kytku zničí.

Nedokázala zapudit svoji zvědavost. V první chvíli Faye si říkala, že je to hloupost a nebude se do toho motat - konec konců, Lucia byla vlastně jednou z nich, že? Bylo hloupé, že by takový dar skrývala i před vlastním druhem. I proto jí většina víl dost otevřeně pohrdala, ale vzhledem k pomalu propukající rivalitě kvůli postu královny se několik víl celkem opovážlivě vydalo květinu hledat. Nutno podotknout, že se zatím žádná z nich nevrátila.
I proto tam šla. Ona se určitě dokáže vrátit. A za každou cenu chce tu zpropadenou květinu, která jejímu národu patří.

Sotva doletěla k lesu, skryla se za jedním z mohutných stromů, aby nemusela čelit pohledům lidí. Nebyla si jistá, jak silné šarvátky se tu mohou odehrávat - konkurence bude jistě veliká a jako víla není schopná jen tak vzít do ruky meč a ohánět se jím, aby se ubránila. Proto si rychle navlékla svůj stříbrný plášť a posypala ho vílím prachem, zneviditelňujíc se.

Nebylo to úplně v plánu, ale když se rozkřikly zvěsti o kouzelné květině kdesi v Hraničním lese, přišlo jí absolutně hloupé to nezkusit. Rania rozhodně nepatřila mezi ten typ lidí, co si nechají ujít možnost nějakého dobrodružství - přepadání lodí a rybaření nebylo úplně něco, co by ji v jejím životě naplňovalo. Zato její nenávist k lidem byla dostatečně silná na to, aby se tu hloupou květinu pokusila získat jen proto, aby ji nezískal jejich král. Mimo toho... Mohla by ji dobře prodat, že? Pokud by si ji nenechala pro sebe - jeden nikdy neví. Možná by s jejím využitím mohla najít někoho z Yialadri a usmlouvat návrat do domoviny, protože mezi lidi nikdy nezapadne, tím si byla velice jistá.

Zamyšleně si přehodila přes rameno luk a rozhlédla se po okolí. Vypadalo to, že po té kouzelné květině toužilo značné množství lidí - překvapivě nejen lidé, ale i jiní - ale zatím okem nezporovala nikoho, kdo by na ni působil dostatečně sebejistě, aby ho považovala za nebezpečného. V důsledku vlastně neočekávala, že bude nějak nadpřirozeně dobrá a podaří se jí květinu najít a uzurpovat, ale... Měla v úmyslu se o to alespoň pokusit. I kdyby nic jiného, vždycky může pozorovat ostatní a přilepit se na záda tomu, kdo bude vypadat jako největší šance - a pak mu květinu jen ukrást...

Zatímco se Peter blížil k lesu, musel uznat, že rozhodně nepůsobil nijak pozitivním dojmem. Mohutná masa stromů, skoro neprůhledná, prý skrývala květinu s mocí výléčit i nevyléčitelné a oživit i to, co je odsouzeno zemřít. Musel uznat, že to je rozhodně něco, o co se stojí bojovat a možná i maličko krvácet. Ale jen maličko. Se svou holí v jedné ruce a knihou kouzel v druhé vypadal pro ostatní dost nebezpečně na to, aby se ho nepokusil okrást ve chvíli, kdy přišel.. Ani hůl, ani knihu však k tomu, aby je uvařil, nepotřeboval. Většinu kouzel si pamatoval a knihu používal pouze pro ta těžší, složítější a ve většině případů také zbytečnější? Kupříkladu kouzlo létajícího koštěte... Jistě, rychlá přeprava, to ano... Ale do boje, vzhledem k špatné ovladatelnosti a nízké nebezpečnosti, naprosto nevhodné. Stejně tak v lese toho moc nalétat nepůjde. Ale při správném použití vzniklo koště samozametací, a to už rozhodně vyplatilo! Nehledě na to, že takováhle košťata se dala vcelku lehce prodat.
Přestal myslet na košťata a soustředil se raději na les před sebou. Knihu uklidil do batohu, hůl si přehodil do levé ruky, a pravačku položil na hlavici meče. Něco mu říkalo, že se mu ještě bude hodit. Pomodlil se ke všem bohům, na které si dokázal vzpomenout a vykročil.

Slyšela je. Jejich neohrabané kroky, šustění plášťů, cinkot zbraní, šumění zrychleného dechu. Přicházeli a blížili se, pátrali, prohledávali celý les, ale nikdy předtím neměli šanci květinu získat. Až dnes.
Měsíc visel vysoko na obloze a jen díky jeho svitu se velké okvětní plátky květiny magicky leskly. Bylo to krásnější než cokoliv jiného a po celé mýtině se plazila nejen omamná vůně, ale také pocit moci. Pradávné moci, která by svou velikostí předčila i staré mágy.
Lucia sledovala své dílo s hrdostí, která se jí zračila v temně fialových očích, jenž měly úplně stejnou barvu, jako ona zázračná květina. Víla, stará jako sám svět, střežila své jediné dítě více než vlastní život.
Klečela na kolenou, dlouhé plavé vlasy byly to jediné, co zakrývalo její nahé tělo. Mléčná pokožka bez jediné chyby působila téměř étericky. Můří křídla lehce splývala po zádech. Rudé rty se mírně otevíraly při šepotání magických formulí.
Nikdo neměl nejmenší šanci se sem dostat. Lucia nebyla křehké stvoření, které potřebovalo ochranu jiných. Lucia byla silnou ženou, prastarou, mýtickou. A chystala se své dílo ochránit stejně jako mnohokrát předtím.
Bystrýma očima prohledávala les kolem, všimla si každého pohybu, každého stínu. Zašpičatělé uši sebou cukaly, skoro jako kočičí a zachytily i ten sebetišší zvuk.
Věděla o nich o všech... O lidské bojovnici se zlomeným srdcem, o mladé víle, jejíž snaha vykouzlila Lucie úsměv na tváři, o rozpolcené dívce, která nepatřila vůbec nikam, o chamtivém šlechtici. Věděla dokonce i o tom roztomilém bojovníkovi. Jeho moc ji pošimrala v nose.
Bylo jí skoro líto, že je musí zničit. Ale oni měli potenciál. Potenciál najít jí a její poklad. A to nemohla dovolit.
Hvízdla, tak tiše, že se to ztratilo v písních větru.
Ale ony to uslyšely.
Pět víl, válečnic a jejích nejbližších následnic se vydalo zničit hrozbu.

Byl pozdní večer a já opravdu nestíhal. Mý sluhové nebyli schopní popohnat koně natolik abych měl dost času. V tomhle ohledu jsem nikomu nevěřil musel jsem jít já sám. Když jde o kouzelnou květinu která dokáže neobyčejné věci nedá se to svěřit sluhovy. Když jsem dorazil na místo viděl jsem jak v okolí pobíhají lidé. Nejspíš měli v plánu to co já. Já však budu lepší. "Zastavte každého člověka kterého vidíte. Zkuste ho třeba omráčit, je to jedno, hlavně je zastavte!" Zavelel jsem svým dvěma osobním sluhům. Další dva měli zůstat u kočáru a hlídat. Doufal jsem že když květinu najdu tak budu slavnější a uznávanější. A přesně o to tady jde. Pokud chcete být král nemůžete si jen tak přijít jako nějaký obvyklý šlechtic. Musí na vás být něco speciálního. To že jsem mocný v oblasti kontaktů ještě nic neznamená, květina mi dá u pravou moc. Najednou jsem však uslyšel něco co vzdáleně připomínalo boj. "Pánové! Pojďte sem prosím," řekl jsem mírně vyděšeně. "Předtím než vyrazíme bych si dal to nejlepší víno a bažantí vejce alá kapr." Bál jsem se protože s mečem moc zdatný nejsem a ten zvuk co jsem slyšel nezněl přátelsky.

Veškeré její snahy být co nejvíce potichu brzy selhaly. Plášť se jí zachytával do keřů a trní a ona musela klopýtat přes vyvrácené stromy a stoleté kořeny, vystupující ze země jako čerstvé jizvy. Tuhle část Hraničního lesa neznala a nebyla si úplně jistá, jestli ji poznat chce. Větve jí škrábaly do rukou i tváře. Když odhrnula jednu, vynořily se dvě další.
Brzy zjistila, že plášť ji jen zpomaluje, proto ho svlékla a pečlivě uložila do vaku na zádech. Slyšela nejen zvuky svých kroků, ale taky zvuky lesa. Šelest listí, praskání větviček pod náporem větru, zahoukání sovy, jemný bzukot světlušek. To všechno jí zvláštním způsobem přivolalo husí kůži. Takhle se už dlouho nebála.
Nevěděla kam jde, jak dlouho tu je ani jak by se odsud měla vrátit. Co když je odsouzená k tomu, bloudit navěky?
Další praskání větví, které bylo ale něčím jiné... Jako by... Jako by ji následovaly další kroky, mnohem opatrnější a jistější než její vlastní. Jako by jí snad nějaký tvor dovolil, aby ho uslyšela.
Zůstala stát na místě. Rozhlédla se.
Měsíc, světlušky a temná noc všude kolem.
Vítr utichl. Její společník, který ji doprovázel od narození najednou mlčel.
Vynořila se z hlubin lesa, nevzrušeně a klidně, téměř, jako by jenom procházela. Její dýky a prsty vlnící se pod silou magie ale prozrazovaly něco jiného.
Vypadala jako ztělesnění zla. Jindy nevinně vyhlížející tvář se smaragdově zelenýma očima, které rámovaly dlouhé řasy, se zkroutila do krutého úšklebku. Rudé vlasy, zapletené do copu připomínaly hada, vlnícího se jí po zádech. Tělo jí obepínaly jen příléhavé kožené kalhoty a lněná košile. Co ale Reels zaujalo nejvíc, byla dívčina křídla.
Obrovská černá křídla s odlesky do kovově hnědé, lesní zelené a ametystově fialové, měla víla složená na zádech, skoro jako vznešený plášť. Byla tak velká, že kdyby je dívka schválně nenadzvedla, táhla by je po zemi.
Reels skoro přišla o dech už jenom z toho pohledu.
Víla se ušklíbla a zamrkala. A potom, aniž by se pohnula, ovinuly Reelsiny kotníky pichlavé šlahouny ostružiní.

Pět minut po tom, co vkročil do lesa, byl totálně ztracený. Všude jakési trny, větve, chytře narafičené kořeny a klacky. Nedokázal ujít dva kroky bez toho, aby o něco z toho nezakopl a nerozbil si nos. Nakonec vrátil meč zpět do pochvy, aby měl alespoň jednu ruku volnou, a mávl holí. Špička hole se pomalu rozzářila a zalila jeho okolí měkkým světlem. Když už konečně viděl dále, než dva kroky, mohl lehce zrychlit a zároveň dával víc pozor na své okolí.
Po chvíli si povšiml, že něco nesedí. Jako by se poblíž někdo chodil. Někdo, kdo do lesa očividně zapadl lépe, než Peter. Bylo to poznat už jen proto, že narozdíl od něj neklopýtal a jediné, co bylo slyšet, bylo lehké šustění a místy lehké křupnutí, když lehce došlápla na suchou větvičku. Zvedl hůl nad hlavu a udeřil do země. Světlo z hole nabralo na intenzitě, skoro jako malé slunce. Když si Peterovy oči zvykly na nenadálou záři, konečně uviděl, kdo se kolem pohyboval.

Stále se toulala lesem, zatímco se snažila udržet krok s ostatními - kterak se po většinu času pokoušela skrývat v křoví a stínech, aby nepůsobila jakože někoho vyloženě sleduje. Bylo jí jasné, že je to není zrovna geniální plán a sama se snažila očima prošmejdit každý kousek země, ale neměla vlastně nic... Lepšího. Na rozdíl od ostatních nebyla ani nějak zvlášť zkušená v boji nebo v magii, víceméně to byla prostě... Zlodějka. Ale dobrá.
Pokud někdo tu květinu najde a bude poblíž, měla docela slušnou šanci na to, že se jí dříve nebo později zmocní, i kdyby toho nebožáka měla sledovat až mimo les a okrást ho těsně před jeho domovními dveřmi. V tomhle si mohla být alespoň trošku jistá, což ji uklidňovalo.
Sotva na to pomyslela, ozval se za ní tlumený šramot. Nebýt jejího sluchu, asi by to ani nezaznamenala - díky svému původu ale slyšela lépe, protože nad vodou bylo všechno podstatně hlasitější. Okamžitě se otočila a vytáhla připravila si k tětivě luk, schopná každou vteřinou vystřelit buď šíp, nebo kus ostrého ledu. Jakmile jí ale pohled padl na děsivě vyhlížející vílu s obrovskými křídly a zbraní v ruce, nenapadlo ji nic lepšího, než vzít nohy na ramena.

Běžela jako zběsilá, ignorujíc popínavé rostliny a ostružiní, které ji škrábalo po tvářích i pažích a zachytávalo se jí na oblečení. Nedokázala se ani trošičku otočit dozadu, natož se zastavit - to až když zakopla o kořen a dopadla do mazlavého bláta.
Zvednout ušmudlanou tvář jí trvalo značnou dobu, vzhledem k tomu, že se blátem div neudusila. Jakmile se pokusila zvednout se celá, podlely jí nohy a ona se znovu rozplácla v té mazlavé pasti, neschopná se pořádně pohnout. Trvalo jí několik drahocenných vteřin, než se konečně vyšvihla na nohy a rozhlédla se kolem.
Skály s vodopádem. I kdyby na ně stihla vylézt, ta zpropadená víla má křídla!
Les. Nemůže utíkat věčně.
Ale to jezero...
Víc už nad ničím nepřemýšlela a než se k ní víla stihla dostat, aby ji zabila, skočila střemhlav do studené vody a začala zbitě plavat napříč jezerem, než se schovala za vodopád a s využitím svých schopností ho nechala kompletně zamrznout. Oddělená tvrzeným ledem, který je pevný jako kámen se zády opřela o studené skály a hluboce vydechla. Prozatím je v bezpečí.

Bylo zvláštní, že byla jedinou vílou ze všech těch lidí, co se vydali květinu hledat. Kterak ji to určitým způsobem uklidňovalo a dodávalo jí to sílu a odvahu, cítila se trošku... Smutně. Copak vícero vílám nezáleželo na tom, co by ta květina znamenala pro jejich národ? Lucia byla také jednou z nich! Svým způsobem si Faye víc přála najít Luciu a přivést ji domů, než aby brala ten květ. Nechtěla tu květinu trhat, spíš... Udržet. A pokusit se Luciu přesvědčit, aby se k nim vrátila. Tím by nejen udělala správnou věc, ale pomohla by i jedné z víl najít cestu zpět do domoviny, z které se odloučila.
Veškeré její dobré záměry se ale rozplynuly ve chvíli, kdy se před ní objevila jakási jiná víla. Její vzhled neodpovídal těm, které znala ze Stříbrného lesa - byla zdejším vílám tak vzdálená, jak jenom mohla být. Nevypadala křehce, ani... Přátelsky. Jako bojovnice. A někdo, kdo je připravený jí každou chvílí ublížit.
Faye okamžitě vypískla a zpanikařila, máchajíc před sebou rukama v marné snaze o sebeobranu. Neměla ani zbraň, natož jakékoliv zkušenosti v boji, což víla zjevně měla. Proto začala velice rychle couvat, než křídly narazila na mohutný kmen stromu a potlačila slzy strachu z přicházející smrti. V poslední vteřinu si ale uvědomila, že má přeci jenom něco - rychle vytáhla celý sáček vílího prachu a rychle ho víle foukla do tváře, aby ji alespoň na chviličku oslepila.
Využívajíc momentu překvapení se rychle znovu zahalila do neviditelnosti.

O moje blaho se starali dva sluhové. Jídlo bylo výborné. Mezitím byli dva venku a já se bál čím dál tím víc. Ozývali se divné zvuky když jeden ze sluhů zařval "Pane, pozor!" Podle pozdějších zvuků to byla ta poslední věc co udělal. Opatrně a potichu jsem vylezl oknem kočaru. Doufal jsem že si mě nikdo nevšimne. Jeden z mých sluhů vylezl potichu za mnou. Ozbrojený byl jen on protože já se s mečem ohánět neumím. Doufal jsem že to co na mého sluhu útočilo nepůjde po mě.
Druzí dva sluhové za námi brzo doběhli. Jeden byl zraněný ale pořád mohl dělat to co měl.
"Hej, ty tam!" Zařval sluha na siluetu která stala poblíž. "No jo... ty! Nechceš se přidat do naší skupiny?" Byl jsem naštvaný protože tady rozkazuju já ale je pravda že jsem přišel o sluhu a nový by se hodil. Navíc nevím jestli utočníka zabili nebo jen utekli. Silueta pořád zůstávala siluetou a já byl zvedavý co se bude dít dál.

Reels sebou házela, ve snaze se osvobodit, ale sotva jeden šlahoun přetrhla, objevily se dva další, ještě silnější. Rychle sáhla za záda a vytasila meče. Musela si počínat opatrně, aby se náhodou ostrou čepelí nezranila, ale šlahouny na chvilku ustoupily. Bohužel ne na dlouho. Brzy se objevily další a téměř líně se začaly plazit i po jejích zbraních. Jako by jim dokonale nabroušený kov vůbec nevadil.
Víla se krutě usmívala a oči jí zářily mocí. A Reels pochopila, že takhle nemá sebemenší šanci. Byla jen jediná možnost, jak vílu porazit.
Pustila oba meče a šlahouny, které už se jí táhly až k pasu, je okamžitě pohltily. Nenáviděla se za to, že se vzdala svých zbraní, ale uklidňovala se myšlenkou, že si je brzy bude moct vzít zpátky. Pokud to vyjde...
Zavřela oči a pokusila se uklidnit, což bylo v momentální situaci dost těžké. Trní jí drásalo kůži do krve a pomalu se plazilo dál a dál. Víla se tiše smála a ten zvuk Reels naháněl husí kůži. Potkala hodně zlých a krutých lidí, ale nikoho takového.
Vydechla, zapomněla na to, kde se právě nachází i na to, kým je. Existovala jenom její moc. Vzduch ji obklopoval, lepil se jí na kůži, pronikal jí do těla a pronikal i do těla zákeřné víly.
Uchopila ho, jako by šlo o porvaz a táhla ho směrem k sobě. Na čele se jí perlil pot, v hlavě cítila bušení svého srdce a hučení krve.
Tohle zkoušela jen jednou jedinkrát a málem přitom zabila nejen sebe, ale i člověka na kterém jí neuvěřitelně záleželo.
Vnímala vzduch celou svou bytostí a přetahovala ho od víly na svou stranu. Víla, nevíla, dýchat potřebovala a přesně to jí Reels znemožňovala.
Spíš cítila, než viděla, že víla se dusí. Plíce se jí svíraly, kyslík ji opouštěl, v obličeji začínala modrat.
Pevně si sevřela krk, jako by se ho snažila přiměr k činnosti, ale nic nefungovalo.
Šlahouny nejen, že přestaly růst, ale postupně vadly a mrtvé dopadaly na zem.
Reels pokračovala, měla pocit, že se jí rozskočí hlava, únavou nedokázala stát a padla na kolena.
Ještě chvíli...
Ten neviditelný provaz v jejích rukách dřel a vzpouzel se, ale ona si nemohla dovolit, ho pustit.
Už netahala, jenom ho silou vůle držela a nutila zůstat na místě.
Víla padla na zem, oči vytřeštěné, ruce sevřené kolem krku. Buď zemřela, nebo k tomu neměla daleko.
Reels už to nevydržela a povolila své moci otěže. A v té chvíli ztratila vědomí.

Rania zůstávala stát v bezpečí za zmrzlým vodopádem tak dlouho, dokud si nebyla jistá, že víla nezmizela. Několikrát sice uhodila zbraní do ledu, ale Rania si dávala dost záležet na tom, aby jeho pevnost udržela - a tím udržela i sebe samotnou v bezpečí. Nevypadalo to, že by ta víla byla zrovna dvakrát ochotná ji ušetřit, proto se nevzdávala a vytrvala dostatečně dlouhou dobu kvůli jistotě. Ta byla v tu chvíli skutečně důležitá, nemínila se vzdávat i šance na získání té kouzelné květiny, která by mohla velice drasticky změnit její život. Bylo by to hloupé a bláhové, což nemínila dopouštět.
Jakmile víla zmizela, pomaličku stáhla led a opatrně vykoukla z vodopádu ven jen proto, aby ji znovu obnovený proud vody vší silou nejen pokropil, ale i spláchl zpět do jezera. Když se pomaličku vynořila s jedním větším leknínem na hlavě, otráveně vypustila vodu z pusy a doplavala zpět ke břehu, kde si spěšně vyždímala vlasy a oklepala se.
Mělo to jednu značnou výhodu - už alespoň nebyla celá zablácená. Když už nic jiného, byla o něco čistší, než když se za vodopádem schovala. I takové menší pozitivum ji v ten moment svým způsobem ukonejšilo, ačkoliv převládala radost ze zmizení nepřátelské víly, která by z ní jednoznačně nadělala rashi, kdyby jí dala tu příležitost.

Při opatrném brouzdání napříč lesem její pozornost upoutala ženská postava ležící na zemi. V první moment se zděsila, jestli je mrtvá - ale cosi jí na ní přišlo nějakým způsobem povědomé, ačkoliv ji nikdy předtím určitě neviděla. Přednostně ale věděla, že je to člověk - bytost, která jisto jistě nenávidí vodní, natož hybrida jako byla ona.
I přesto se ale pomaličku otočila a vydala se směrem k ní, poklekávajíc do měkké trávy. Když ji opatrně otočila a položila si její hlavu na klín, opatrně jí položila dlaň na čelo. Celá hořela, jako kdyby měla horečku. Opatrně si ruku vychladila svými schopnostmi a opět jí dlaň položila na čelo, druhou chladila její tváře a krk.
„U všech bohů...“ povzdychla si hluboce. „Ať jsi kdo jsi, neumírej, prosím.“ S těmi slovy ji ještě několik minut chladila, než si z brašny vytáhla šátek, kterým si při některých krádežích zakrývala tvář a roztrhala ho na delší pruhy na obvaz. Chvíli poté procházela okolí ve snaze najít nějaké léčivé bylinky - když jich dostatek našla, opatrně je nadrtila a přiložila na šrámy na jejím těle, než je se stejnou opatrností převázala.
Když se ani tou dobou dívka neprobouzela, vytáhla si ještě čutoru s vodou a napila se. Možná by mohlo pomoct tohle... Pomyslela si zamyšleně, než jí opatrně chrstla trošku vody do tváře.

Srdce jí bušilo jako o závod, zatímco se dál skrývala ve stínech svojí neviditelnosti a sotva dýchala, aby se neprozradila. Nikdy by ji nenapadlo, že by se nějaká víla takovým způsobem mohla otočit proti jiné víle, děsilo ji to. A také svým způsobem rozčilovalo, protože rozdíl mezi ní a tou vílou byl doslova propastný - tamta byla bojovnice. Měla obrovská a silná křídla a byla silná. Co byla Faye? Malá, ubohá a k ničemu. Nenáviděla se za to, o to víc ale toužila najít Luciu anebo tu zpropadenou květinu. Neměla sice v úmyslu ji nějak sobecky využít, ale toužila tím dokázat, že není až tak maličká, aby zapadla mezi ostatní a nikdy nezazářila. Chtěla mít nějaký vyšší smysl a něco znamenat, najít svoje místo a něco dokázat. Byla si jistá, že ta květina anebo Luciin návrat by pro vílí národ mohl hodně znamenat.

Při chladném dotku čehosi na svojí tváři sebou trhla a vyletěla do sedu, Hned v té chvíli zase spadla zpátky, protože se jí motala hlava a v puse měla jako na poušti. Sakra, bylo jí fakt neuvěřitelně mizerně. Neměla tušení, kde je, co tam dělá, jak se tam dostala ani, kdo je k sakru, ta dívka, co se nad ní sklání. V protní instinkt jí radil sáhnout pro meče, ale v pochvách nebyly. Válely se totiž o kus dál v mrtvém křoví kousek od mrtvého těla, patřícího víle. V té chvíli si Reels uvědomila, co se stalo. Vybavily se jí poslední události. Ale stále tápala v tom, jak dlouho spala a co se to děje s jejím tělem. Vyčerpala snad moc energie? Zemře? Slyšela už i o takových případech a rozhodně se k nim nechtěla přidat. Bohužel, nebyla úplně schopná tomu vlastními silami zabránit.
"Kdo... Kdo jsi?" zasýpala a znovu se pokusila zvednout. Až v té chvíli si dívku pořádně prohlédla. Ve světle měsíce byla její tvář nebesky modrá a modro-zelené oči jí jen jiskřily. Reels měla pocit, že se v nich převalují vlny všech možných moří a oceánů. Navíc, jak se ukázalo, jí dívka očividně ošetřila.
Reels se trochu uklidnila. Stále byla opatrná, bohové, kdyby nebyla, už by nežila, ale věřila neznámé o něco víc.

Ve chvíli, kdy vílu uviděl, věděl, že není na střetnutí připraven. Rychle si vzpomněl na jedno kouzlo, vhodné k úniku. Mockrát ho nepoužil, obvykle neměl schovávání se zapotřebí. Tentokrát ale bylo vše na straně jeho protivnice. Prostředí, čas i prvek překvapení. A na rozdíl od něj viděla ve tmě, což on ne. A jen tohle světlo z něj citelně sálo energii každou minutou. Rychle tedy začal zaříkávat, zatímco couval za strom, držíce vílu pořád v dohledu. Kouzlo, které se snažil vyvolat, byl nárazový teleport. Mělo by ho, pokud bude fungovat, přenést do tří kilometrů daleko. Jediná jeho nevýhoda byla obrovská spotřeba energie, která způsobí, že dalších několik hodin bude, pokud ji nějak nedoplní, naprosto nepoužitelný. Když si víla všimla, o co se snaží, vztekle zasyčela, rozběhla se k němu, a zároveň se všechny kořeny v jeho okolí začaly stahovat k němu s účelem ho zde připoutat, nejlépe navždy. Když už byla těsně před ním, vyslovil poslední slovo zaklínadla, vzduch kolem se zachvěl, Peterovi se zamotala hlava, a když jeho zrak konečně zaostřil, uviděl, kouzlo nejspíše fungovalo. Následně přišla únava, jeho zrak zastřela temnota, poklesl v kolenou a musel se chytit hole, aby se vůbec udržel na nohou. Když únava trochu polevila, sáhl do brašny, kterou měl u boku, vytáhl lahvičku s nápojem, určeným přesně pro tyhle situace. Nebyl to žádný magický lektvar, ale složení bylinek spolu s velkým množstvím cukru dokázalo rychle vrátit tělu energii, kterou právě kouzlem ztratil. Když lahvičku dopil, začal se rozhlížet po svém okolí. Uvědomil si, že poblíž někdo chodí. Znělo to jako několik hlasů. Když přišel trochu blíže, lehce ho osvítilo světlo, vycházející pravděpodobně z pochodní. ""Hej, ty tam!" uslyšel, když se přiblížil ještě trochu. "No jo... ty! Nechceš se přidat do naší skupiny?". Když si uvědomil, že je to na něj, rozhodl se, že by se alespoň slušelo odpovědět. Vkročil tedy do plného světla. "Zdravím... Záleží, co mi to vynese. Zadarmo rozhodně pracovat nehodlám". Třeba je to nějaký šlechtic, alespoň na to vypadal, sháněl květinu a byl ochotný za pomoc dost dobře zaplatit.

Mávl jsem rukou na své sluhy protože tohle jsem chtěl vyřešit sám. "Jsem budoucím králem této říše, mladíku. Momentálně ti toho moc nabídnout nemůžu, ale v budoucnu to bude vypadat jinak." Byl jsem velmi sebejistý, nemohl přeci vědět že to není pravda a díky jeho pomoci se to pravdou stát může. "Řekni si co chceš v až nestoupím na trůn tak ti to dám." Usmál jsem se na něj protože tohle větou jsem to dost zachránil. Když se nestanu králem tak mu nic dávat nemusím. Ale já králem budu, věřím tomu. Mám schopné sluhy a tento muž vypadal že taky dokáže udělat dost práce.

''Rania,'' odpověděla trochu váhavě. Bylo divné mluvit s člověkem, natož potom, co mu pomohla. Ta situace pro ni byla tak divná a cizí, že si nebyla úplně jistá, co vlastně víc říct a jestli raději neutéct dřív, než se po ní ožene nějakou tupou věcí, co má v okolí. Pokud by ji praštila po hlavě kamenem, asi by to už nerozchodila.
''Já... Našla jsem tě tu ležet. Jak se cítíš?'' zeptala se dívky nakonec opatrně, než ji sjela pohledem. Rány měla sice ošetřené, ale nebyla si jistá, jak na tom bude. Pokud by ale byla přátelská, asi by nebyl problém, aby s ní Rania... Zůstala. Byla by ochotná jí pomoct dostat se do bezpečí anebo jít s ní. Kterak to bylo proti jejímu obvyklému postupu, asi nebyla až tak chladná, za jakou se považovala. Přeci jenom ignorovat někoho v tísni je poměrně těžké, když v ní sama byla už mnohokrát. I proto se rozhodla být alespoň trošičku milá a vlídná, ačkoliv jí to nešlo zrovna podle srsti. Byl to nezvyk. A to zvláště vůči lidem, kteří jí velice často opovrhovali.

"Řekni si co chceš, a až nastoupím na trůn, tak ti to dám." řekl šlechtic. Vypadal dost sebejistě, jen co byla pravda. Stejně se mu ale nelíbilo, že mu není schopen zaručit nic až na slib, který se nikdy vyplnit nemusí. Už dávno nebyl naivní a věděl, že se ani jeden z nich nemusí dožít rána natož doby, kdy by se tento slib měl vyplnit. Na druhou stranu, květinu sám pro sebe nijak nutně nepotřeboval. Kdyby jí pomohl získat tomuhle člověku, časem by mu to mohlo přinést víc, než jenom nějaké peníze. "Pomohu ti, dobrá. Na oplátku budu ale žádat víc, než jenom neurčitý slib. Pokud se z tohohle lesa dostaneme, budu chtít svou odměnu nezávisle na tom, jestli se králem staneš nebo ne. Na druhou stranu ti mohu svou službu poskytnout na delší dobu a věřím, že mág, ač ne nejlepší, by se ti hodil". Teď by se nemělo nic pokazit. Pokud se z toho lesa dostanou, má na výběr. Buď chtít svoje peníze rovnou, a nebo zůstat a třeba časem získat daleko více. Mnoho z šlechtických rodin mělo knihy magie, aniž by o nich vědělo. A každá taková byla pro mága, jakým byl on, neocenitelným přínosem.

"Já... Zvládnu to," zamumlala, pomalu vstala a oprášila si oblečení. Síla se jí sice vracela, ale v tak pomalých vlnách, že ji skoro necítila. Takhle mizerně jí nebylo hodně dlouho. Nedivila by se, kdyby znovu ztratila vědomí.
"A... Uhum... Díky za pomoc a za to, že... Jsi mě tu nenechala," sama nevěděla, jak by se v dívčině situaci zachovala. Možná by prostě odstranila soupeře, kterým pro Raniu při hledání květiny jistě byla a šla si dál po svém.
Promnula si spánky a opřela se o strom, aby se mohla párkrát zhluboka nadechnout. Kolena se jí chvěla, ruce klepaly, když došla pro své meče a vracela je do pouzder, málem se to nepovedlo.
Mrtvé víle nevěnovala ani jediný pohled. Věděla, že by se měla ujistit, jestli je opravdu dostatečně mrtvá, ale na něco takového neměla sílu.
Až po chvíli jí došlo, že se jí dívka představila jménem a ona by to možná měla také udělat. Byla tak unavená, že nepřemýšlela nad rizikem: "Já jsem Reels."

''Neber si to zle, ale...'' Rania ji sjela poněkud nejistým pohledem, který jednoznačně odpovídal starostlivosti. Ta dívka nevypadala příliš v pořádku. Nejspíš byla hodně vyčerpaná, ať už se jí tu vílu podařilo zabít jakkoliv, mohlo to odrovnat i ji. Obdivovala ji za její odvahu a sílu, ale na druhou stranu si jasně uvědomovala to, jak zesláble vypadá. Nechtěla ji tam nechat o samotě, nebylo to správné. Bylo vidět, že se stále poněkud třese, což znamenalo, že by se jí každou chvíli mohla podlomit kolena.
''Nevypadáš moc dobře. A nemáš zač, byla to správná věc... Zůstanu s tebou, pokud chceš. Samozřejmě, celá ta věc s kouzelnou květinou a tak... Nechci tě nechat samotnou, celá se chvěješ.'' Pochopitelně by ji nejspíš nechala odejít po svých, pokud by dala jasně najevo, že o její pomoc nemá zájem - ale cosi ji vnitřně nutilo jí otevřeně pomoc nabídnout a projevit zájem o její bezpečí. Viditelně se o sebe dokázala postarat, o tom Rania nepochybovala ani v nejmenším - ale byla zesláblá. Mohla s ní tak zůstat alespoň do doby, než se trošku otřepe z toho boje.
''Těší mě, Reels,'' pousmála se váhavě, než k ní pomaličku natáhla ruku, aby si potřásly.

Neměla sílu protestovat a pravdou bylo, že se docela bála, zůstávat tu sama. Hraniční les ještě nikdy nebyl tak nebezpečný jako teď, klidně by se vsadila, že vraždících víl se tu pohybuje víc. A navíc... Květina je mocná věc a vílí mrchy nejsou to jediné, co může v cestě za ní stát. Reels si nebyla jistá, jestli ji vůbec dokáže najít, natož jestli by u toho dokázala ještě znovu bojovat a Rania... Poskytovala jí určitou šanci na přežití.
"Dobře, já... Budu ráda za tvou společnost, ale myslím, že by to chtělo, ujasnit si, proč jsme tady. Obě zjevně hledáme květinu, obě ji chceme kvůli něčemu jinému. Já nemám sílu na to, abych se ti postavila v boji a ty to víš, na druhou stranu se nehodlám vzdát..." Na chvíli se odmlčela a přemýšlela nad svými dalšími slovy. Jako Rudá nemohla přiznat, že chce květinu zničit, byla tu totiž na příkaz krále a kdyby se k němu doneslo, že možná rozdrtila poslední naději na jeho přežití... Nedopadlo by to s ní nejlépe.
"Takže... Navrhuju dohodu... Květinu si odnese ta lepší."

Rania klidně pokrčila rameny a věnovala jí přátelský úsměv.
''Dobrá, odnese ji ta lepší,'' odpověděla souhlasně, než se zamyšleně protáhla. Samozřejmě, že by se jí ta květina dost hodila... Ale její původní záměr ji případně někomu ukrást se jí najednou zdál naprosto příšerný. Reels by rozhodně neokradla - výrazně změkla ve chvíli, kdy ji našla raněnou na zemi a pomohla jí. Asi je přeci jen mnohem lidštější, než si sama myslela, protože obvykle by jí podobné nemorální věci vůbec nedělaly problém. Okrást někoho? A proč ne? Potřebovala tohle a tamto, většinou si vybírala lidi, kterým to určitě chybět nemohlo, ale s Reels... To bylo jiné. Jednak z ní vyzařovala síla a určitá forma respektu, ale hlavně ji neodsoudila. Asi to bylo tím, že její reakce zahrála na Raniinu slabou stránku - když po ní nehodila kamenem, začala se chovat jako malé a přihlouplé štěně plné naivity a dobroty. Protože dětská naivita v ní stále zůstávala nehledě na to, kolikrát ji někdo zbil a málem zabil. Jakmile se v někom v její blízkosti objevila špětička dobra, zahořel v ní plamínek naděje, který se Rania pokaždé snažila přiživovat za každou cenu.
'''Ale... Pokud bys ji potřebovala,'' zamumlala Rania nakonec, než si prohrábla vlasy. ''Pomůžu ti ji získat. Já... Myslím, že ji nutně nepotřebuju. Samozřejmě, bylo by fajn ji získat a určitě by se později mohla hodit, ale... Nemám žádnou umírající rodinu nebo tak něco. Takže pokud ji potřebuješ víc... Můžu ti pomoct.''
Zamyšleně semknula rty k sobě a upřela na Reels tázavý pohled. Bylo jí jasné, že tohohle rozhodnutí dost možná bude nakonec hořce litovat, ale nedokázala se bránit svojí vnitřní touze udělat také něco dobrého. Měla pocit, že to tak je zkrátka... Správně. A s tím se nedalo dohadovat, ani bojovat.

Nechtěla si to přiznat, ale ta dívka se jí líbila. Možná v ní bylo až moc naivity a na Reelsin vkus taky trochu moc důvěřivosti, na druhou stranu jí možná zachránila život a jen bohové vědí, co se jí v minulosti přihodilo. Možná, kdyby se nestalo všechno zlé v její vlastní minulosti, taky mohla být taková. Ochotná pomoct, schopná věřit i tomu, koho potkala před pár chvílemi polomrtvého v lese. Kdyby se to všechno nestalo, nemusela by každému do očí lhát, nemusela by se skrývat za hradbou zlosti a agrese, nemusela by být velitelkou nejobávanější jednotky v celé Nescoře. Její plášť by nebyl rudý a její ruce by nebyly pokryté krví. To všechno byl ovšem jen matný sen, představa budoucnosti v nějakém jiném, nezkaženém světě, kde měli lidé čisté svědomí a spali za doprovodu sladkých snů a ne nočních můr. Iluze takového světa se jí sice líbila, ale stále to byla jenom iluze. Nic skutečného, nic, co by se mohlo splnit. Tuhle zem čekala jen a pouze ničivá válka, ne mír, kde jsou si všichni rovni a nezpovídají se krutému králi.
Byla ráda, že děvče květinu nepotřebuje, na druhou stranu, tohle všechno jí dost ztěžovalo práci. Mohla si namlouvat, že dělá správnou věc, ale kdyby Rania květinu prodala, mohla by si žít jako šlechtična... A ona místo toho nabízí pomoc jí, která se chystá květinu zničit. K sakru s tím vším.
"Abys to správně pochopila... Nechci tu květinu pro sebe, ani pro nikoho jiného. Nemám nikoho, kdo ji potřebuje. Chci ji zničit."