Stříbrný les

Víte, každý děláme chyby. A démoni nejsou žádnou výjimkou.
Přesně to se zrzavému démonovi hnalo hlavou, zatímco pozoroval, jak mladý elf bok po boku bloumá lesem. Neměl v Nescoře co dělat, buďme upřímní. Sledoval ho z okraje Stříbrného lesa, namíchnutý skutečností, že dál nemůže kvůli vílímu prachu udělat ani krok, ale... přesto nemohl odejít. Ne do chvíle, kdy bude tahle malá záležitost vyřešena. Protože tohle byla jeho chyba, takže bylo také jeho povinností to nějakým způsobem odčinit. Odvyskytnout.
Bez toho by nebyla rovnováha. A věřte nebo ne, dokonce i démonům záleží čas od čau na rovnováze.
Přesně proto dřív, než se stihl elf ponořil dál do Stříbrného lesa a zmizet mu z dohledu a dosahu, jednoduše lusknul prsty. Zvuk se v mrtvolném tichu rozlehl jako výstřel z kanónu, ale nenásledovalo ho nic zvláštního. Žádné třpytky, jiskřičky nebo cokoli podobného. V okolí neklesla teplota.
Jenom jedna duše byla jednoduše vystrnaděna z Nescory tam, kam právoplatně skutečně patřila.

Bijou za sebou měla dlouhou cestu. Obecně, v retrospektivě řečeno, protože posledních několik týdnů utíkala z města Hilono, odkud pocházela. Měla pocit, že se jí stále drží hilonský zápach rybiny, který ze sebe prostě nedokázala smýt. Jo, ten jí chybět nebude. Ale slaná vůně samotného moře ano, po té se jí stýskalo už teď.
Za svou cestu z jedné světové strany do druhé měla pocit, že se jí nikde nedýchalo lépe než na písečných březích Viridského oceánu, tam pod městem, kde měla za zády všechny jeho přeplněné ulice, plné uřvaných obchodníků.
Hilono nebylo od smrti jejího bratra stejné. Tehdejší barevný svět vybledl do všední zasmušilosti a oprýskanosti. Náhle viděla všechny nedokonalosti tamního světa se svými vysklenými okny v uličkách, do kterých se nikdo nedíval, s nepravou tváří, kterou nastavovalo světu. Nebylo to ale jen město, které se jí začalo hnusit – uzřela nepravosti i vlastní rodině, všechny ty lži a násilí vykonané na jejích milovaných.
A na sobě.
Od momentu, kdy Beau zemřel, v ní svitla jiskra a zahořela jasným plamenem, takovým, který křičel „vzdoruj a pohlcuj“. A to taky dělala.
Prvních pár let bylo krušných, pravda. Ve čtrnácti, kdy k té tragédii došlo, ji otec zamknul do pokoje a nedovolil jí vystoupit ven. Jedině v doprovodu matky, když se potřebovala umýt nebo jít vykonat svou potřebu. Jídlo jí také nosili dovnitř. Astor svou dceru nenáviděl, to bylo očividné, nemohl ji ale nechat zemřít jako jejího nanicovatého bratra, však?
Ze svých pout se vymanila až v šestnácti – hlasivky měla tou dobou už skoro vykřičené téměř nepřetržitým zpěvem, ale dál jí ze rtů splývala všechna ta slova v kouzelných melodiích, i teď je slyšela – hrály jí v uších a chytaly ji za srdce, zatímco se rytmicky hýbala na hřbetu svého koně, jako jedno tělo. Probíjeli se protiproudem vzduchu už téměř půl rok.
Půl roku na cestách, nechávala rodné město za sebou, v prachu a popelu. V jejím srdci Hilono hořelo. Za všechny své hříchy, za všechna provinění. A hlavně: za rodinu Parvüs, která v ní vychovala své potomky a dědice. Za Astora Parvüse, který nechal vlastního syna, aby se zabil, jakmile zjistil pravdu. Za sebe, že tolik dlouhých let přikrmovala ten srdceklam.
Podařilo se jí ujet daleko.
Zastavovala se ve vesnicích, ale i v táborácích po cestě. Měla pocit, že zdolává celičký svět na hřbetu Žolíka, krásného grošáka, jejího nejvěrnějšího přítele. V dohlednu měli Stříbrný les, prozatímní cíl jejich cesty. Nevěděla, kam se vydá poté, táhlo ji to ale sem. Do lesa.
Měla pocit, že tam něco najde.
Z Žolíka se takřka kouřilo. Seskočila z ladných zad a poplácala hřebce po šíji, konejšivě mu cosi tichým hlasem zašeptala do ucha. Zafrkal a něžně ji žďuchl čumákem do temene, zatímco ona fascinovaně hleděla na třpytící se koruny stromů. Země pod jejíma nohama byla ještě krapet ztvrdlá po zimě, ale poddávala se vláze roztávajícího sněhu, z něhož nacházela už pouhé rozbahněné hroudy. Příroda se probouzela.
A s ní měla Bijou pocit, že se probouzí i ona.
Po svém zbrklém, nepromyšleném odjezdu z Hilono začala vidět svět úplně novýma očima. Moc se jí to líbilo, a tak, i když věděla, že by neměla, se zdržovala v kdejaké vesnici či městě po cestě trochu déle, než by měla. Vždy si našla nějakou pochůzku nebo hrála a zpívala na ulici, aby dostala dost peněz na doplnění zásob a přenocování, mnohdy musela jít ale znovu, aby si zaplatila noci aspoň dvě – potřebovala zjišťovat a zkoumat, naslouchat příběhům lidí, které potkala. Nezůstávala ale moc dlouho. Bijou byla svobodná duše a i když jí přímo nehrozilo žádné nebezpečí, ač jí možná mohl být někdo na stopě, potřebovala být už jen z vlastní povahy neustále v pohybu, a tak, napříč své zvědavosti a touze poznávat a učit se, se dívka nikdy nezdržela na více než dva dny.
Na to příliš toužila po svobodě, po místu, kde by ji nesvazovala žádná pravidla jako šněrovačka úzkého korzetu. Proto teď taky měla volnou pánskou košili, ne asi. Nedusila se – ani fyzicky, ani duševně. A tak jí to přesně vyhovovalo.
„Pojďme, Žolíku,“ špitla. Nedokázala vzrušením mluvit nahlas. Z brašny na sedle vytáhla jablko a nožík. Byl to moc hezký nožík. Ukradla ho matce. Taky aby ne, byl potřísněn její krví, právoplatně tedy je její, no ne? Rozkrojila jablko v půli. Jednu dala Žolíkovi, z druhé si odkrajovala drobné kousky a vkládala si je do úst, zatímco laníma očima zkoumala své okolí.
Nevěděla, co hledá. Jen věděla, že až to najde, bude si naprosto jistá.
A víte, co ji ujistilo, že našla? Jakási neviditelná síla, která ji donutila zastavit, jakmile se dostala na vílí poměry moc hluboko. Jako by narazila do neviditelné zdi a byla odstrčena stranou. Ucouvla, nespokojeně našpulila rty a toužebně hleděla tam mezi větve stromů - jak moc chtěla pokračovat!