Stříbrný les

"S tím můžu jen souhlasit. Já jsem o dost menší. Vypadáš trochu vyděšeně. Jsi v pořádku?" Připadal jsem si trochu špatně protože Nictis jsou známí jako lamači dívčích srdcí mezi draky. Často od nich slýcháváme historky o tom co kde s kým dělali. Jejich cílem bývají většinou lidé, elfové nebo jiní draci ale myslím že i u víly by měli šanci. Oni to prostě s ženami umí a já nechci aby mi Faye nějaký idiot sebral.
"Abych řekl pravdu tak já nejradši létám. Ale je pravda že občas máme nějaké slavnosti. Ale jinak nic moc zvláštního neděláme. To víš... jíme, spíme, hrajeme hry, hrajeme si s dráčaty hry a tak. Miluju to. A máš pravdu rád létám tak vysoko až mi dochází dech. Létáš taky vysoko?" Zaujatě jsem se na ní otočil protože výška byla na létání asi to nejlepší.

„Jsem,“ přikývla Faye automaticky, ale stoprocentně jistá si tím nebyla. Občas měla tendence zapomínat, že není člověk ani elf, že si nemůže dovolit co ostatní rasy mohou. S tím nepříjemným uvědoměním se objevil nepříjemný pocit bezmoci, který jí velice ostře připomněl, proč bylo v posledních letech tak málo víl - a proč víly také neopouštějí svůj les a jezero. Málokdo o tom mluvil, ale spousta z nich se dost bála, kdy se proti nim lidé otočí. Buď s žádostí o pomoc kvůli drakům, nebo aby je nějakým způsobem zotročili. Královna si toho byla dost dobře vědoma, proto vílám pokaždé kladla na srdce, aby si s ostatními nezahrávaly a dávaly si pořádně pozor na to, co dělají anebo říkají. Zlomená víla velice snadno může zemřít. A bohové věděli, že ne všechny víly měly dostatečně vytvrzeného ducha, aby nepodlehly surovým způsobům některých lidí...
„To je hezké. Létání je jedna z nejkrásnějších věcí na světě, že? Neumím si představit, že bych neměla křídla a nelétala. Létání je zkrátka... Jako druhý dech. Bez něj by se nedalo žít. Ti co ho okusili to jistě chápou,“ pousmála se na něj poněkud spiklenecky. „Zní to krásně. Já tak vysoko létat nemůžu, ale... Zní to hezky. Trošku ti to závidím.“

Nevěděl jsem jestli můžu ale objal jsem jí. Doufal jsem že jí tím moc nevyděsím a možná i trochu uklidím. "Draci nejsou tak děsivý jak vypadají. Pokud chceš tak se klidně vrať nechci abys dělala něco co ti není příjemné. A pokud tě draci děsí tak to možná bude lepší. Přece jen jsem taky drak."
Nictis už odletěl. Byl jsem za to dost rád. Snižovalo to pravděpodobnost že by mi chtěl Faye přebrat. I když vlastně nejspíš ani já nemám šanci.
"Ano, létání je opravdu nádherné! Kdybys chtěla tak bych tě někdy mohl vzít někam hodně vysoko. Jsem celkem zvyklý někoho vozit. Když jsem byl malý tak jsme se s kamarády vzájemně vozili. Byla to hrozná legrace."

Vděčně se na něj pousmála a složila křídla, když ji objal. Kterak nebyla na podobný blízký kontakt zvyklá, nesmírně jí to ukonejšilo. Těžko si to uvědomovala, ale víly se mezi sebou příliš nedotýkaly - když už, tak nezáměrně. Když chtěly něco té druhé ukázat nebo nějak pomoct... Ale nikdy takhle spontánně a vřele. Neřekla by to nikdy nahlas, ale byla za to ráda. To malé a vřelé gesto pro ni hodně znamenalo.
"Ty nejsi obrovský černý stín plující po obloze," odpověděla nakonec, než tiše vydechla.
"Jsi drak, já vím. Ale... Neděsíš mě. Jsi milý, u toho nahoře bych se asi poněkud obávala, ale... Ne pryč, je to dobré. Ne, že bych chtěla podněcovat předsudky, ale... Občas zapomínám, v jakém těle vlastně žiju."
"Musí to být vážně hezké," dodala nakonec vlídně. "Jsi milý, opravdu. Ale nejsem si jistá, jestli bych v takové výšce dokázala vydržet, jsme... Křehké. Je to škoda."

Bylo moc příjemné ji držet v náručí a nějak jsem věděl že pro ni je to podobný pocit. I tak jsem ji ale musel brzo pustit aby to nezačalo být divné.
"Máš pravdu..." pokýval jsem hlavou "jsem jen celkem velký zelený stín plující po obloze. Ale musím se přiznat že za to moc rád nejsem. Zelená je pro draka vážně tragická barva. Je všude až moc vidět."
Nebyl jsem si úplně jistý jestli chápu co se snaží říct. "To v jakém těle žiješ ovlivňuje to že se bojíš draků?" Zamýšleně jsem pokýval hlavou. Myslím že to dost dobře nechápu.
"Můžeme se dohodnout na nějakém znamení toho že výš už letět nechceš. Vidím že jsi křehká a nechci ti ublížit. Ale rozhodně by nebyl problém se společně proletět. Mohlo by to být fajn."

„A je snad něco špatného na tom být zelený?“ Rozesmála se pobaveně, než poukázala na zelenající se stromy, trávu i rostliny v okolí. „Možná je to nápadnější, když jsi v letu, ale to neznamená, že je to špatný odstín. Zelená je nádherná barva, která reprezentuje život, Luntakäärme. Barva, která znamená život, energii a magii. Je krásná a živá, není na ní nic špatného. A pokud se na to podíváš z praktického pohledu... Když jsi zelený, snáz se schováš v přírodě. Pokud létáš vysoko, vždycky se můžeš skrýt za mraky anebo letět tak, aby lidi pod tebou oslepilo slunce, pokud by se na tebe pokusili podívat,“ poušklíbla se na něj spiklenecky.
„V těle víly, v jakém jiném?“ Na moment si protáhla poněkud ztuhlá křídla a vyletěla kousek do vzduchu, aby se trošičku uvolnila. „Jsme křehké, alespoň co se stavby těla týče. Nemáme velkou sílu, nemáme moc silné kosti... A naše kůže se snadno zraní. Je to takové... Těžké. Málokterá víla je alespoň trochu blíž k lidské fyzické zdatnosti, což nás většinou nutí schovávat se a hodně přehodnocovat situace, pokud se chceme s něčím vypořádat. Zvláště oproti tvému druhu jsme slabé. Ačkoliv... Pořád máme silnou magii, je to něco za něco.“ Povzbudivě se na něj pousmála, než sletěla zpět dolů a upřela na něj svoje sytě fialové oči.
„Hm. Myslím, že něco takového by mohlo fungovat,“ odpověděla nakonec poněkud zamyšleně. Pokud by měli dohodnuté nějaké podobné znamení, možná by se mohla odvážit zkusit alespoň jeden let a konečně okusit, jaké je skutečné létání, jakého jsou schopní jen draci. Vlastně to bylo něco, o čem opravdu hodně dlouho snila a přišlo jí najednou takové zvláštní, že má podobnou možnost až na dosah ruky, což ji naplňovalo pocitem štěstí, ale také určitými obavami. Byla to pro ni neobvyklá situace - už kvůli té všudypřítomné rozporuplnosti.
„Dobrá. Tak jaké dáme znamení? Máš nějaký nápad?“

"Asi máš pravdu, ale i tak jsem vždycky záviděl mým přátelům kteří jsou modří. Nejvíce ovšem závidím Tërrëlis, ty jsou nádherní. Když jsem byl malé dráče tak jsem si s jednou Tërrëlis hrál. Miloval jsem jí. Vlastně jí pořád miluju. Byla úžasná." Neuvědomil jsem si jak to mohlo vyznít. Ale já už jsem prostě takový. Miluju věci a lidi. Ani nemyslím tak jak to říkám.
"Já myslím, že víly jsou úžasné. Ale je pravda že mám celkem strach aby se ti něco nestalo. Měl bych tě raději pořád hlídat." Zasmál jsem se.
"Nápad nemám ale něco vymyslíme. Můžeš mě třeba kopnout když budeš chtít dolu." Znovu jsem se zasmál ale myslel jsem to naprosto vážně. Bylo mi moc dobře.
Nemohl jsem přestat myslet na to jak je hrozně malinká. Bylo to roztomilé. Myslel jsem naprosto vážně že bych jí měl hlídat. I když jsem jí nechtěl ublížit tak jsem se bál že bych omylem mohl. Vypadala tak křehce že jsem se bál že bych ji mohl jediným neopatrným dotekem roztříštit na miliony kousků. Myslím že o ní bych mohl říct že jí miluju a nebylo by to tak daleko od pravdy. Musel jsem se usmívat jako idiot. Tváře mi hořeli a já tiše doufal že si ničeho nevšimla.

„Vsadím se, že i modří draci jsou hezcí, ale zelená je určitě pořád lepší,'' pousmála se na něj Faye. Když zmínil jakousi dívku z dračího rodu Tërrëlis, úsměv o něco rozšířila. Bylo to nesmírně hezké - milé, sladké. Líbilo se jí, jakým způsobem Luntakäärme mluvil, jak nahlížel na svět. Působil takovým vřelým dojmem, který by od draka nejspíš úplně nečekala, ale o to víc si toho na něm vážila. Byl zvláštní, jiný. Svojí odlišností ji nejen neustále překvapoval, ale také ohromoval. Bylo příjemné být v jeho společnosti - a cosi jí říkalo, že by se s ním skutečně nikdy nenudila, i kdyby společně trávili celé dny někde posedáváním po lesích a šlapáním ve vysoké trávě.
Cosi jí říkalo, že možná život víl není až tak sladký, jak si některé její sestry malovaly. Byla spousta věcí, která vílám zůstávala naprosto zapovězená - a Luntakäärme jí ty věci pomalu poodkrýval, jako když slunce poprvé dopadá na věčně stinnou zem. Chtěla toho poznat víc, pořádně si to užít a konečně se skutečně nadechnout a okusit ten způsob, jakým on proplouval životem... Ale věděla, že to není a nikdy nebude možné. I kdyby nebyla tak křehká, nemůže být jako on, protože je pořád v srdci vílou. A víly jsou mnohem prázdnější, než se může na první pohled zdát.
Kterak jsou to krásná a něžná stvoření, spousta z nich končí velice tragickým osudem. To - anebo svůj život zasvěcují nikdy nekončící práci nebo pokusu o zábavu, která většinou stejně nikam nevede. Když už nemají do čeho píchnout, někdy se z nich stávají zahořklé a zlé potvory, které pohltí jejich vnitřní stín a už přestávají být čímkoliv, co víly skutečně představují. Ačkoliv si to nikdy Faye nahlas nepřiznala, přesně takového osudu se obávala. Občas se i probouzela ze spánku a bezcílně bloumala po nocích kolem jezera ve snaze zaplašit ten strach - a trpkou pachuť na jazyku, kterou jí zanechával jako připomínku toho, že je to stále možné.
''Vídáte se společně ještě? Ví, že ji máš rád?'' Zeptala se ho nakonec s neskrývanou zvědavostí, než kolem něj proplula vzduchem a věnovala mu upřímný úsměv. ''Jsi milý, Luntakäärme. Možná, že přesvědčím svoje sestry, abychom se začali spíš věnovat pomáháním drakům, než lidem. Draci za námi pro přání nechodí... Možná by to byl hezký začátek pro nové vztahy, co myslíš? Co mají draci rádi? Možná bych jim mohla zkusit připravit nějaký dárek. Naše královna by mohla mít zájem o to s vámi zkusit navázat přátelské vztahy, docela mě překvapuje, že už k tomu nedošlo, ale... Nejsme na tom úplně dobře, takže se jí asi až tolik nedivím, že se bojí trošku riskovat. Já bych do toho hned šla! A děkuji ti, můj ochránče,'' dodala nakonec s tichým zahihňáním, než ho políbila na tvář a znovu nohama dosedla na zem, skládajíc křídla.
''Kopnout?'' Rozesmála se. ''Ne, neuhodila bych tě, Luntakäärme. Ale možná... Já nevím. Třeba nějaké slovo?''

"No dobře... zkusím mít svou barvu radši. A nebo bych se mohl nastříkat nějakým sprejem a být pak modrý i jako drak i jako člověk. Jen nevím jestli by to fungovalo. Necháme to být." Měl jsem co dělat abych se udržel na nohou z toho jak moc jsem se smál.
"Nad čím přemýšlíš?" Řekl jsem potom co byla dost dlouhou dobu zticha. V tu samou dobu se mě zeptala na tu dračici a tak moje otázka nějakým způsobem zmizela. Možná jen nechtěla odpovědět a nebo si odpověď musela rozmyslet. "Nevídáme, vlastně ani neznám její jméno. Pamatuji si jen ten rod."
Zaujatě jsem poslouchal co říká ale než jsem se dostal k odpovědi tak mě políbila na tvář. Začaly se mi hrozně potit ruce a sklopil jsem pohled. Musel jsem to trochu rozdýchat než jsem mohl odpovědět. A hlavně jsem si musel pořádně srovnat na co že to chci odpovídat.
"Draci? Ahh jistě draci. No... draci mají rádi víly, to teda jo. To teda rozhodně jo." Pokýval jsem hlavou než mi došlo co to melu. "Promiň. Máme rádi dobré jídlo ale neboj se víly nejíme." Smál jsem se a snažil jsem se tím zahnat tu trapnost a nervozitu. "Myslím že by s vámi draci spolupracovali moc rádi ale já toho asi moc nezařídím nejsem zrovna na vysoké pozici." Omluvně jsem se na ni podíval ale pořád jsem se pořádně nedokázal přestat smát.
"Nevím jestli v té vyšce bude dostatečně slyšet." Řekl jsem potom co jsem se uklidnil. "A navíc ty jsi maličká. Když mě kopneš tak to sotva ucítím." Usmál jsem se. "Ale opovaž se to teď zkoušet!" Snažil jsem se tvářit vážně ale koutky mi opět cukaly.

''Jsem ráda, že se o to alespoň pokusíš,'' zašvitořila s viditelnou spokojeností, zatímco jí pobavením cukaly koutky dost podobně jako jemu. Zdálo se, že mají v některých věcech docela podobný vkus - minimálně, pokud tedy šlo o smysl pro humor. To se Faye opravdu líbilo, protože milovala zábavu. Sama o sobě byla celkem melancholické stvoření, když neměla co dělat a musela se držet jen v domovině. Jakmile ale dostala příležitost vylézt ze svojí ulitky, nesmírně si užívala zábavu i dobrodružství, čehož se jí v tu chvíli vlastně dostávalo docela dost. A naplňovalo ji to nejen pocitem spokojenosti, ale i určitým štěstím.
''To je škoda. Nezkoušel si ji někdy hledat? Třeba byste si docela rozuměli, bylo by určitě hezké mít mezi draky víc společníků,'' odpověděla nakonec zamyšleně, než na něj upřela svoje fialové oči a v tichosti zamrkala. Přála by mu, aby byl šťastný - a to ho sotva zná. Obvykle nikomu podobné věci nepřeje, protože ji nezaujmou natolik, aby stáli za její pozornost. On ale ano. Zvláštní. Byl to pro ni skutečně nezvyk, zajímat se o někoho a myslet na jejich blaho.
''Draci mají rádi víly?'' Zopakovala po něm sladce, než se pobaveně pousmála. ''Dobré jídlo, huh? Jaké jídlo draci jedí? Máte určitě dost zajímavý a pestrý jídelníček, když jste tak silní a velicí. Určitě hodně živin, že? Ne takové ty věcičky, co jedí lidé a nafukují se potom jako žáby. Máte nějaká zajímavá jídla? Pečete hodně na ohni? Jíte zeleninu?'' Bylo trošku pozdě, když si uvědomila, že se poněkud nebezpečně přibližovala k hranici absolutní neslušnosti, co se zvědavosti a samotného vyzvídání týče. Jakmile jí to došlo, nasadila provinilý výraz a omluvně se usmála.
''Promiň. Jsem hrozně zvědavá, vlastně umírám zvědavostí!'' Přiznala se, než se dramaticky ve vzduchu položila na záda a předstírala na moment smrt, než se okamžitě zvedla a posadila se na nedaleký pařez.
''Hm, to je škoda. Ale asi by stačilo, kdybych mohla poslat vzkaz?'' Navrhla nakonec zamyšleně. ''Ještě o tom zkusím promluvit s královnou, uvidíme. A to máš asi pravdu. Ačkoliv...'' Nevinně zamrkala, než očima sjela k jeho noze. Ne, že by měla v úmyslu ho nakopnout, ale tu maličkou provokaci si jednoduše nedokázala odpustit, měla to zkrátka v krvi.
''Ne, chce to něco jiného, efektního. Takže, nemají draci něco jako hřívu, co mají koně? Mohla bych tě trošku zatahat nebo tak něco. To by nemělo bolet a mělo by to fungovat.''

Celkem mě zklamalo že se k tomu nad čím přemýšlela už nevrátila.
"Není to zrovna rod který by se byl ochotný bavit s někým jako jsem já. Oni jsou takový hodně hrdý. Alespoň tak na mě působí." Bylo šílené jak se moje pocity měnili jako na houpačce a já chvilemi byl važný a chvílemi umíral smíchy.
"Máš pravdu asi až tak moc ne... zapomeneme na to..." Smál jsem se jako šílený. Začalo mi pořádně vysychat v krku a díky tomu jsem si uvědomil že s sebou nemám vodu. "Jak už jsem jednou říkal mám rád ryby. Ale celkově draci jedí hlavně maso. Milujeme koření a bylinky. Jen ho bohužel nikdy není moc. Na ohni pečeme rádi a hlavně pořád. A mě osobně zelenina nevadí ale můj bratr z ní moc nadšený není. Není se za co omlouvat. Usmál jsem se.Konečně jsem nebyl jediný kdo by byl mrtvý... Až na to že u mě byl důvodem smích. "Neumírej jinak budu nucený dělat dýchání z úst do úst a upřímně v tom nemám praxi." Výborně. To jsem rozhodně měl říkat. A rozhodně jsem u toho měl tak zaujatě koukat na její rty. Svalil jsem se na zem a nepatrně se praštil do hlavy rukou.
Na pár dalších věcí jsem jen přikyvoval a pořád jsem přemýšlel. Myslím že kdyby teď řekla něco šíleného tak to klidně taky odsouhlasím.
"Hřívu nemáme. Ale na krku máme výrůstky. Dobře se ti za ně bude držet ale moc to cítit nebudu. Můžeme prostě improvizovat myslím že poznám kdy už se ti nebude chtít výš."

''A pročby ne?'' Faye to nejspíš úplně nechápala, neznala dračí společnost ani způsoby a zásady, s jakými byli sžití. Když se to tak vzalo kolem a kolem, nevěděla o dracích nic moc - což se naštěstí částečně měnilo díky tomu, jak moc ochotný a sdílný Luntakäärme byl. Fayina zvědavost díky tomu také narůstala mílovými kroky, protože ji zatím žádným způsobem nezarazil, což ji - velice pochopitelně - nesmírně těšilo, ale těžko soudit, jestli to bylo správné. S takovým přístupem byla Faye schopná nestoudně slídit, ale pokud mu to nevadilo, bylo to přeci v pořádku, že? Alespoň takhle to ona vnímala, zvláště ve chvílích, kdy jí ochotně zodpovídal její otázky a nevypadal přitom ani naštvaně, ani otráveně nebo znuděně. Byl jako hotový zlatý důl.
''Draci mají určitě dobré jídlo,'' zamumlala nakonec zamyšleně, uvědomujíc si to, jak moc ráda by nějaké jídlo po jejich způsobu ochutnala. Možná časem, pokud se jí naskytne příležitost - naštěstí nebyla až tak vlezlá, aby Luntakäärmeho okatě žádala o nějaký recept anebo nedej bože přímo o pozvání na nějaký oběd. Bylo jí jasné, že si draci domů jen tak nevodí víly, protože na ně zamrkají svými krásně dlouhými a hustými řasami v rozkošných psích očích, aby si vyprosily, po čem touží. Byly toho schopné, to ano, ale Faye si matně uvědomovala, že si ho váží. A vážit si také znamená, že nebude dělat takové šílené a špatné věci, kterými by ho mohla nejen pohoršit, ale třeba i ztratit jeho přízeň.
''Já neumírám, ještě je brzy,'' rozesmála se pobaveně, ale věnovala mu nepatrný spiklenecký úsměv. ''Hm. To je hádám podobné, dobrá... Mohlo by to fungovat, že? Je pravda, že bys to mohl odtušit, věřím ti.'' Ta prostá dvě slova jí unikla ze rtů dřív, než si to pořádně stihla rozmyslet, ale bylo pozdě to brát zpátky a přemýšlet nad tím, jestli je to dobrý nápad. Nebyla to lež, byl to holý fakt.
Pokud by spolu někam letěli, věřila by mu. Věřila by, že ji nenechá spadnout ani udusit. Asi nebylo špatně, že vyjádřila svoji důvěru - jen víly se svou občas netýkavou povahou to považovaly za určitý projev vzdávání a slabosti, který se v jejich kruzích neuznával. Byly známé pro svoje tajnůstkaření, určitou odtažitost a nedůvěřivost, kterak si zachovávaly vlídné tváře a sladké úsměvy. Faye tohle velice rychle narušila.

"Jsou o dost váženější než my. Tërrëlis jsou rod šlechticů. My Upieärmeitä nejsme ničím zajímavý." Ještě že mě to netrápí. Myslím že být nezajímavý není nic špatného.
"Určitě jednoho dne něco z dračí kuchyně ochutnáš. Minimálně ve chvíli kdy mě doprovodíš domu." Musel jsem ale přemýšlel co protože si myslím že by jí většina věcí nechutnala.
Strojeně jsem si hlasitě oddychl. "To jsem moc rád! Vůbec nevím co bych dělal kdybys umírala." Pokusil se zatvářit se tak jako se každou chvíli tváří ona ale napodobit to nedokázal.
Můj úsměv se rozšířil když řekla že mi věří. "Je fajn že to máme tahle naplánovaný ale pořád si nejsem jistý jestli jsou křídla v pořádku." Bez jakéhokoliv upozornění jsem se začal měnit. Nejspíš jsem jí tím musel vyděsit. Celá stavba mého těla se měnila a já zase cítil jak zelenám. Musel jsem se nad tou barvou pousmát.
Ani mi nedošlo že bude tak maličká. Musel jsem se zasmát. Pomaličku jsem si připravoval k tomu že vyletím několik metrů na zem. Chtěl jsem to alespoň zkusit. Zamával jsem tedy křídly a kousek jsem se vznesl. Pak jsem zase zamířil k zemi a přistál. "Myslím že už by to šlo." Řekl jsem potom co jsek opět změnil podobu. Myslím že už jsem jí jako drak vystrašil dost. Takže jsem schopnost vypadat jako člověk velmi ocenil.

"Takže dračí společnost je dělená i na šlechtickou vrstvu a klasický lid?" Zapřemýšlela nahlas, nejistá co s tou informací vlastně dělat. Nebylo to až takové překvapení, většina ras měla nejspíš nějakou vládnoucí anebo důležitější vrstvu, která byla buď šlechtou přímo anebo minimálně zabírala stejné místo, jako šlechta obvykle ve společnosti mívá.
S tím uvědoměním Faye zamyšleně naklonila hlavu na stranu a pořádně si Luntyho* prohlédla. Zatímco svýma fialovýma očima přejížděla po celé jeho výšce těla, snažila se přijít na to, jak někdo jako on může nebýt důležitý. Možná nebyl ten největší, nejsilnější nebo kdo ví, jestli nejrychlejší drak, ale rozhodně měl co do sebe.
Sama si vždycky představovala dračí společnost jako celek, kde si každý důležitější člověk svoje místo musel získat. Jedním, nebo druhým způsobem - svojí silou, zdatností, rychlostí, moudrostí, činy... Něčím. Zdálo se, že byla jejich společnost přeci jen trošku složitější a zdánlivě lidštější, než původně předpokládala. Ne, že by to byla špatná věc. Jen tomu příliš nerozuměla. Zajímalo by jí, kým by byla ona, kdyby víly měly podobný systém společenského řazení. Nebyla zrovna důležitá, ale cosi uvnitř jejího srdce toužilo udělat nějakou stopu a vystoupit z řady...
Když se přeměnil, zůstala na něj zvědavě hledět. Nespouštěla z něj oči ani ve chvíli, kdy to působilo, že mu doslova praskají kostí a celý se láme, aby se mohl znovuzrodit ve svojí druhé - dračí podobě.
Líbilo se jí, jak vypadal. A vlastně jí bylo srdečně jedno, jestli je zelená mezi draky neoblíbená a jestli je důležitý. Měl svoje osobité kouzlo a to na ní působilo, víc potřebovat nevěděla, stejně by to nejspíš její názor nezměnilo.
Jakmile dosedl zpět na zem, zamyšleně naklonila hlavu na stranu. "Myslíš, že se ti podaří dostat zpět domů na Dračí skály? Nejsem si jistá, jestli je moudré riskovat, že bys... Během cesty ztratil síly a znovu spadl. Mohl by sis ublížit..."

Jen jsem pokýval hlavou. Nikdy jsem s šlechtici moc nemluvil. Podle toho že o ostatních vilách mluvila jako o sestrách jsem pochopil že oni to tak jako my nemají.
Cítil jsem se dost zvláštně když jsem viděl jak si mě prohlíží. Měl jsem chuť se stočit do klubíčka aby na mě nemohla koukat. Bylo to tak zvláštní. Když jsem se změnil na draka tak koukala jinak. Ten pohled se mi líbil mnohem víc. Nepřišel jsem si při tom jako mořský ďas na rybím trhu. Což bylo naprosto výstižné pro predešlou situaci.
"Podaří. Máme systém pro lidi. A navíc moje křídla na tom nejsou tak špatně. Myslím že už bychom spolu rovnou mohli letět. Takže kdybys chtěla." Usmál jsem se.

Nedokázala takovou nabídku odmítnout, byla by vážně bláhová a sama proti sobě, kdyby na něco takového nekývla.
Proto se svojí odpovědí příliš neotálela a složila si křídla na zádech, zvedajíc se z pařezu, kde doposud seděla usazená jako pecka.
"Dobrá tedy," pronesla s triumfálním úsměvem. "Pak tedy vzhůru do oblak!"
V očích se jí nadšeně zablýsklo, když to řekla.

"Vzhůru do oblak!" Zopakoval jsem a zasmál se. "Takže je ještě něco co bys potřebovala vědět? Hlavně se nezapomeň pořádně držet. Výhoda je že kdyby se něco pokazilo tak máš vlastní křídla." Bylo to dost nereálné a tak mě to rozesmálo. Vím co zvládnu a ona mě nijak nezatíží. "Pokud nemáš otázky tak může jít na to." Hrozně jsem se těšil.
Trochu jsem odstoupil a začal jsem proměnu. Myslím že jsem tu proměnu cítil víc než předtím. Asi protože jsem z toho byl tak nadšený. Uvědomil jsem si pohyb každého svalu i kosti. Bylo to úžasné. Byl jsem tak hrdý na to kdo jsem.
Sklonil jsem se aby nebylo tak těžké vylézt mi na záda. "Pořád si to ještě můžeš rozmyslet." Řekl jsem protože jsem měl pocit že v jejích očích vidím strach.

''Myslím, že žádné další otázky nemám,'' pousmála se Faye opovážlivě, než poodstoupila o kousíček dál, aby mu dopřála prostor na přeměnu a nepřekážela, až se změní do svojí dračí podoby. V té byl skutečně o poznání větší, proto klidně vyčkávala, než se přeměna dokončila a po jeho pobídnutí k němu opatrně došla a vylezla mu na hřbet, usazujíc se.
V tu chvíli sice ztratila část svého jiskrného sebevědomí, ale jakmile se chytila jednoho z výrůstků na krku, relativně se znovu uvolnila. Bylo to zvláštní, sedět na dračím hřbetu s očekáváním toho, jaké bude s drakem létat. Sice znala létání, ale ne takové létání, jakého byli schopní pouze draci. Určitě to bude úžasné, ačkoliv nejspíš i trošku děsivé zároveň. I přesto všechno v ní neustále převládal pocit nadšení a vzrušujícího očekávání neznáma.
''V pořádku?'' zeptala se ho nakonec opatrně, aby se ujistila, že ho nic nebolí. Pořád to nebylo příliš dlouho poté, co spadl a zranil se, nerada by, aby si znovu ublížil. ''Pokud ano... Myslím, že můžeš letět.''

Byl to skvělý pocit. Vše bylo v pořádku. Takže jsem se rozhodl že vyletíme. "V pořádku. Tak se pořádně drž. Vyrážíme!"
Pro začátek jsem se držel ve výšce v které můžou létat i víly. Trochu jsem pootočil hlavu abych se na ní mohl podívat. Vypadala že si to zatím užívá. Moc jí to slušelo. Vlasy jí vlály ve větru a já si asi ani nedokázal představit že by to mohlo být lepší. Otočil jsem se zpět protože mi došlo že bych měl dávat pozor na cestu. Vyletěl jsem tedy ještě trochu víš. Na obzoru jsem viděl malý lesík. Nemohl jsem si vzpomenout jak se jmenuje ale věděl jsem že ho znám.
Vítr sílil. Byl jsem si jistý že já to zvládnu ale nevěděl jsem jestli se dokáže udržet a tak jsem přemýšlel jestli sletět k zemi a nebo ještě zůstat ve vzduchu.
V tu chvíli jsem si vzpomněl jak jsem se dostal do lesa k vílám. Taky za to mohl vítr.

''Do toho, draku,'' rozesmála se pobaveně, než Luntakäärme roztáhl křídla a vzlétl. S každým jeho pohybem vnímala nejen jeho velikost, ale to, s jakou precizností jeho tělo fungovalo. Mocná křídla, silné kosti a pevné svaly byly jako dokonale sladěný orchestr, který svým umem vytvářel neskutečný zážitek - létání.
Nemohla si pomoct a musela obdivovat to, jak majestátní a silní draci jsou. V koutku duše asi doopravdy chápala některé důvody, z jakých se jich lidé poměrně dost obávali, ale víc k nim cítila obdiv a určitou formu úcty, která byla zcela nezaměnitelná a nenahraditelná. Obdivovala je a vnitřně toužila být jednou z nich, třebaže jí rozum doslova křičel v hlavě, že by si neměla přát věci, které se jí nikdy nemohou splnit. Věděla, že se drakem stát nemůže, i kdyby na kolenou prosila bohy každý den svého nesmrtelného života. Nesešlo na tom, kolik dobrých věcí by udělala, nezmění kým je. Ale mohla snít, když už nic jiného.
Nadšeně vypískla, když Luntakäärme nabral výšku, letíc nad korunami stromů. Měla pocit, že se konečně nadechuje a žije život, jaký doposud viděla jen zpovzdálí. Už nebyla prázdnou nádobou, cítila skutečné napětí a nadšení, ne je jen viděla zpovzdálí. Byl to zvláštní zásah osudu, že spadl zrovna do jejich lesa...

Zatímco společně pluli po obloze, Faye se jednou rukou opatrně natáhla na stranu, aby se dotkla Luntakäärmeho křídla. Když konečky prstů najela na dračí kůži, která křídlo pokrývala, musela se nepatrně pousmát. Nebyla hrubá, jen velice pevná. Svým způsobem jí připomínala ještěří kůži, jen tvrzenou něčím, co připomínalo zbroj jakou občas nosili lidé do boje. Byla jeho kůže pevná jako zbroj? Byl jako věčný bojovník, připravený odolávat určitým zraněním? Draci byli mocní, to se nedalo popřít. Byla to jen další věc, kterou mu se svým křehkým tělem záviděla.
Kterak byly víly nesmrtelné a byly odolné vůči nemocem, mráz a oheň jim ubližoval stejně jako lidem, někdy i víc. Některé se mohly utopit nebo udusit. Mohly se rozbít jako porcelánové panenky, kdyby s nimi někdo švihl o pouhý kmen stromu. Byly křehoučké - nebyly stvořené pro krutý, tvrdý svět.
Faye v tichosti zvedla oči, když se jí z vlasů uvolnil květinový věneček, který vždycky nosila. Užuž se ho snažila zachytit jednou rukou, když se jí rozpletly i zbytky jemných copánků ve vlasech, které ho držely - a věneček vlivem silného větru odletěl pryč, vymotaný z pramenů. V tu chvíli příliš nepřemýšlela, jen cítila potřebu ho chytit a přitáhnout zpátky, byl to její talisman a její součást.
Jakmile ale napřáhla ruku a chňapla po něm, vítr se zvedl o poznání více a strhl ji společně s ním z dračího hřbetu, odnášejíc ji pryč.

Nestihla ani vyjeknout, jak rychle se to stalo. Najednou neletěla, ale padala. Tělem jí projela elektrizující vlna hrůzy, zatímco pod ní děsivou rychlostí ubíhala obloha i špičky stromů, které se z té výšky zdály nebezpečně ostré. Bylo jí jasné, že pokud dopadne příliš blízko k nim, může si nejen něco zlomit, ale také umřít.
Zoufale se nadechla a pokusila se roztáhnout křídla, aby se zachránila. Místo záchrany se jí ale dostalo jen hrozivého zasvištění a tlumeného křupnutí, které ji přimělo vykřiknout bolestí.
V tu chvíli zavřela oči a objala se kolem těla, přijímajíc cokoliv, co se mělo stát. Poslední věc, jakou stihla postřehnout byl tvrdý náraz a studená voda obklopující její tělo, zatímco měla kůži jako v ohni.

Nejdřív to bylo vážně krásné. Cítil jsem jak se Faye dotkla mého křídla. V tu chvíli jsem trochu znejistěl. Říkal jsem jí ať se pořádně drží.
Nemohl jsem pozorovat jak se to stalo ale cítil jsem jak z mého hřbetu mizí váha jejího těla. Vítr si jí vzal. Nezačal jsem panikařit. Bylo mi jasné co musím udělat. Vrhl jsem se střemhlav k zemi. Měl jsem obrovský strach. Bylo mi jasné že za to můžu a že jí musím chytit. V tu chvíli ale už bylo pozdě. Padala mezi stromy do toho lesa co byl ještě před chvilkou na obzoru. Teď byli na obzoru obrovské skály, můj domov. To mě ale nezajímalo. Zajímala mě jen Faye.
Přistál jsem na kraji lesa a změnil jsem podobu. Bylo mi jasné že jako drak už toho moc nezmůžu. Vběhl jsem rychle do lesa. Běžel jsem co nejrychleji to šlo. "Faye! Faye! Kde jsi?" Řval jsem tak že mi docházel dech.
Les nebyl až tak velký. Nemohlo být těžké jí nejít. Alespoň jsem si to říkal když už mi docházel dech tak že jsem nemohl běžet. Hledání mi vůbec to neulehčovalo to žemi po tvářích už nějakou dobu stékaly proudy slz takže jsem téměř neviděl.

Voda se kolem ní vířila a čeřila v silném proudu. Když bokem narazila do čehosi pevného a tvrdého, automaticky natáhla svoje znavené ruce dopředu a pokusila se na to vytáhnout, aby se dostala ven. Byla slabá, paže se jí třásly a nebyly schopné vzdorovat pramenům vody, takže ji proud znovu strhl a vláčel o kus dál. Někdy v té chvíli se musela nalokat vody a ztratit vědomí.
K sobě přišla až v době, kdy ležela na mokré hlíně a voda už jí omývala jen poškrábané nohy. Sotva pomaličku zvedla hlavu, pokusila se rozhlédnout se kolem sebe - les jí ale v tu chvíli přišel příliš stejný jako kdekoliv jinde, než aby byla schopná rozlišit v jaké části nejspíš je. Nenapomáhal tomu ani fakt, že se s ní všechno podivně točilo a vizi měla poněkud rozostřenou, zatímco jí vytrvale tepalo v hlavě.
S tichým zakňouráním si promnula bolavé spánky a vytáhla se pořádně na břeh, kde se okamžitě svalila zády do měkké trávy a potlačila bolestivý vzlyk. Cosi ji bolelo na zádech, to bylo ze všeho nejhorší. Ať už se přitom pádu stalo cokoliv, podle všeho spadla na záda a ta schytala to nejhorší zranění. Zbytek těla byl vysílený a poněkud pochroumaný, ale nepřipadala si, jako kdyby umírala. Jenom... Cítila bolest. Intenzivní, nepotlačitelnou bolest, která jí palčivě připomínala dvě podstatné věci. První z nich byla, že se přecenila. A druhá, že je stále naživu. Nebyla si jistá, jestli za to byla víc ráda anebo ji děsil fakt, že byla v relativním pořádku - možná, že nakonec nebyla až tak slabá, za jakou se považovala. Každopádně byla hloupá, protože si to zavinila z valné většiny sama.
Kdyby se nerozhodla riskovat kvůli hloupému věnečku, třeba by nespadla. Možná by prostě jen vycítila, že ten vítr zesiluje a chytila by se pevněji oběma rukama, předklonila by se a udržela by se. Luntakäärme by jistě vycítil, že vítr značně sílí a přestává to být tolik bezpečné, vzal by ji dolů a nic by se nestalo. Jenže ona musela hodit věneček, protože to byl její talisman. Ta hloupá věcička pro ni měla zvláštní význam, který si ani zpětně nedokázala vysvětlit. Byly to přeci jenom květiny, nic víc.
Zachmuřeně otevřela oči a rozhlédla se kolem, když jí pohled padl na potrhané stonky s oškubanými květy omotanými kolem její ruky. Chytila ho, nakonec. Ale voda ho stejně roztrhala na kousky, takže to bylo celé naprosto k ničemu.
V ten moment se jí chtělo do něčeho praštit, ale byla příliš slabá a vysílená, než aby vzala alespoň maličký kamínek a mrskla jím kamsi do řeky, která stále zlověstně bublala nedaleko od ní, Ne, netoužila umřít. Ani pádem, ani se utopit. Ale cosi jí říkalo, že v tom možná bylo víc. Dost často dělala zbrklé a šílené věci, tohle vlastně nebylo až tak neobvyklé - kterak se nikdy nedostala do až tak nebezpečné situace, aby skončila takhle. Děsilo ji to. Její vlastní nerozvážnost a impulzivnost, které ji donesly až k prahu bolesti, přes který v plné rychlosti přeletěla a začala tiše trpět. Nebyla zodpovědná ani rozvážná. Spíš naopak.

Připadalo jí to jako snad celá věčnost, zatímco tam v relativní nehybnosti ležela v trávě a pozorovala koruny stromů nad sebou. Až po několika dlouhých minutách se jí podařilo najít dostatek sil na to, aby se začala pomaličku zvedat - nejdřív jen do sedu, potom opatrně zvednout jednu nohu, druhou...
Jakmile se pokusila pohnout křídly, projela jí tělem taková vlna bolesti, že táhle vykřikla. Byl zázrak, že se potom dokázala ještě udržet na nohou, kterak se jí klepaly, jako kdyby byly celé z rosolu. Pomalými houpavými kroky se dobelhala k jednomu ze stromů, kde se opatrně opřela o kmen a zastavila se, příliš vyděšená z možnosti, že ji nohy zradí a ona se sesune znovu k zemi.
Doufala, že je Luntakäärme v pořádku, že ji nenásledoval. Že si znovu neublížil, ne kvůli ní. Chtěla ho najít, ale jít ho hledat v takovém stavu nemohla - proto se jen opatrně dala do chůze se záměrem pokusit se najít alespoň stříbrný les. Musí se vyléčit, jinak se za ním nebude moct vydat.

S uslzenýma očima jsem pořád běhal po lese. V lese bylo absolutní ticho až na jeden potok. Bylo zvláštní že jsem jí pořád nezaslechl. Plíce mi hořely ale já pořád volal z plných plyc a běžel.Neustále jsem se okolo sebe rozhlížel a hledal nějakou stopu. Kdyby tu tak byl kousek látky, kytka, něco.
Po nějaké době jsem doběhl k mokré hlíně ve které byl otisk těla. Věděl jsem že musí být někde poblíž. Po chvilce jsem slyšel výkřik a tak jsem běžel ze všech sil. Měl jsem pocit že každou chvíli omdlím ale musel jsem ji najít.
Když jsem ji zahlédl byla opřená o strom. "F...Fa...Faye!" Musel jsem dojít ještě k potůčku a napít se. Jinak bych asi nic moc neřekl. "U všech bohů! Měl jsem takový strach." Přes slzy jsem ji pořádně neviděl ale i tak jsem poznal že není ani trochu v pořádku. "Je mi to všechno tak moc líto. Za všechno můžu já. Kdybych neměl ty svoje blbý nápady. Chápu že mě už nejspíš nikdy nebudeš chtít vidět ale pojď teď prosím se mnou. Je to k nám blíž než k vám. Draci mají dobré léčitele. Slibuju že ti pomůžou." Měl jsem chuť ji obejmout ale myslím že bych jí akorát ublížil ještě víc než předtím. A tak jsem jen padl na kolena a natáhl k ní ruce. Chtěl jsem se jí ještě alespoň jednou dotknout ale nevěděl jsem jestli smím a tak jsem jen čekal. "To že tě k nám odvezu už nejspíš nepřipadá v úvahu ale mohl bych tě k nám alespoň odnést v náručí. Nevypadá to že bys na tom byla moc dobře." Setrvával jsem vkleče s pohledem k zemi. "Jsem rád že žiješ protože já bych takový pád určitě nepřežil bez dračí podoby. Určitě ti dost pomohli tvoje kř..." Vyděsil jsem se. "Faye! Tvoje křídla!"

Když zaslechla známý hlas kdesi za svými zády, pomaličku tím směrem pootočila hlavu a pootevřela rty v úlevném výdechu. Byl tam, byl v pořádku. Alespoň to.
Jakmile se k ní přiblížil, pořádně ani nevnímala co říká, jen se k němu pomaličku dobelhala a bezmyšlenkovitě ho objala. Nic neříkala - jen k němu napřáhla svoje slabé poškrábané ruce a objala ho. Potřebovala cítit jeho srdce, bušící blízko k tomu jejímu. Jeho hluboký dech ji uklidňoval stejně jako tep - byla to tichá, vlídná harmonie, která ji téměř ukolébala ke spánku, kdyby nebyla tolik roztřesená a potlučená.
Neměl pravdu, v žádném případě neměl pravdu. Nic z toho nebyla jeho vina - to ona o tom začala mluvit, začala vyzvídat a pobídla ho, potom se pustila... Byla to její vina, ne jeho.
Proto svůj stisk na moment jen nepatrně zpevnila a tiše si povzdychla, dlaní přejíždějíc po jeho zádech.
''Není to tvoje vina,'' zaskuhrala tiše, než ho pomaličku pustila a pohlédla mu do očí. Vypadal, že je v pořádku, což ji značně uklidnilo. Byla ráda, že za její hloupost neplatil víc, než už se stalo. Vypadal tak ustaraně, vyděšeně - a co hůř, provinile. Lámalo jí to srdce.
''Proč bych tě neměla chtít už nikdy vidět?'' Zmateně pozvedla obočí, když se jí podlomila kolena a ona se sesunula k zemi, padajíc do kleku. Tiše vydechla, když se jí znovu ozvala známá pronikavá bolest ve spáncích, nedokázala ze sebe v tu chvíli vydat ani hlásku. Všechno se příliš točilo a bolelo. Zdálo se, že trest za její lehkovážnost byl skutečně přiměřený.
''Dobře...'' Odpověděla nakonec na jeho nabídku pomoci. Věřila, že jí budou jeho lidé schopní pomoct, ačkoliv si nebyla jistá, jestli jsou víly schopné nějaké větší regenerace. Nikdy totiž neviděla zraněnou vílu - všechny se bolesti a nebezpečí vyhýbaly, jako kdyby se toho příšerně bály. Až teď konečně chápala důvod proč.
''Já vím,'' vydechla tiše. Nepokoušela se křídly už ani pohnout, v tu chvíli už je ani necítila. Cosi uvnitř ní jejich cit nejspíš kompletně vytěsnilo. ''Budu v pořádku, jen... Potřebuju trošku...'' Času. Nedokázala to už ale doříct, byla příliš vyčerpaná.

Nechtěl jsem před ní brečet ale bohužel to bylo naprosto nevyhnutelné. Bylo tak uklidňující mít ji zase v náručí. "Samozřejmě že za to můžu. Nechtěl jsem aby se tohle stalo. Můžu za tvoje křídla. Moc mě to mrzí. Kdybys mě tak nikdy nepotkala abych ti nemohl takhle ublížit." Cítil jsem jakoby se moje srdce lámalo na miliony kousků když jsem to říkal. Naplňovat mě takový smutek. Mám ji tak hrozně rád a tak hrozně jsem jí ublížil. "No takže to asi dost objasňuje proč bys mě neměla chtít vidět." Řekl jsem potom co jsem ji zachytil aby nedopadla na zem.
Hrozně mě bolelo když jsem viděl její reakci na křídla. Nebyl jsem si vůbec jistý jestli se to vůbec někdy může dát do pořádku.
"Tak jo... teď tě hezky opatrně vezmu do náruče a půjdeme k dračím skálam." Usmál jsem se na ni. A už jsem jen tiše doufal že tu cestu zvládne. Vypadalo to že je na tom vážně špatně. A tak jsem se moc bál aby mi třeba neumřela v náručí. Tentokrát by žerty o dýchání z úst do úst rozhodně nepomohly. Bohužel jsem se v léčitelství vůbec nevyznal takže nemám tušení jak moc špatné to může být.
Trvalo to jen chvilku než jsme se dostali z lesa. Doufal jsem že zbytek cesty už bude jednodušší.