Fantom úsvitu

Čekal toho docela hodně – od té stydlivé reakce, kterou tak trochu čekal nejvíc, až po vůbec nic. Ale neočekával, že se Rosa místo čehokoli dalšího nahne k jeho tváři, ale nakonec mu vtiskne polibek na rty. Zatraceně, nestěžoval si. Ať ho Vyysihua stáhne pod hladinu, pokud by si na něco takového snad někdy zkusil stěžovat. Nechápejte ho zle, jemu to bylo sakra po vůli – Rosaline patřila k nejkrásnějším dívkám, které kdy potkal (a věřte, že s jeho dosavadním životním stylem jich viděl vážně celé zástupy…), ale zároveň také k těm nejmilejším. I bez zjevné snahy si ho dokázala pevně a těsně omotat kolem malíčku za jeden a půl dne, což nebylo zrovna něco obvyklého, když uvážíme, že ve většině případů si dával pozor, aby k cizincům nepřilnul víc než by bylo zdrávo (což tady hlásilo zatraceně neúspěch, který mu ale ve výsledku ani zase tolik nevadil, protože Rosa se nezdála za ten typ, co by toho zneužil a rozcupoval ho za to zevnitř ven). Rychle se z toho zaražení ale vzpamatoval a než se stihla odtáhnout, alespoň jí ten polibek vrátil. Nechtěl jí to vnucovat tím, že by si ji přitahoval blíž, nechával na ní to, kdy to bude chtít přerušit. Z jeho strany to spíš byla jako uklidňující bílá vlaječka toho, že nedělá nic špatného – ba právě naopak. Když se tedy odtáhla, ještě se na ni pousmál, než se otočil k té skříni (chápejte, nutná záležitost házení oblečení na Percyho hlavu).
Pobavilo ho, jakým způsobem Percy tu otázku položil. Jistě mu to říkal, protože věděl, že se na dámu nebude dívat… no jistě. „Obávám se, že vzhledem k tvému předchozímu jednání, se spíš jedná o to druhé,“ pronesl s naprosto anti-nevinným úsměvem, než se k němu natáhnul a cvrnknul ho ukazováčkem do nosu přesně tak, jak on to předtím udělal jemu. Se smíchem potom chytil ty nazpátek hozené kalhoty, které vrátil obloukem do skříně, než se otočil k Rose s nabídkou toho soukromí… a o to víc ho překvapilo, když Rosa rovnou odmítla a prostě jen tak, bez jakéhokoli delšího uvažování, vystoupila ze svých šatů. A chápejte, i když se Riavell vážně snažil nezírat, přeci jenom nebyl zrovna nějaký etiketou svázaný šlechtic – takže i když nakonec nějak dokázal to, že mu brada zůstala nahoře (místo toho, aby se propadla trupem Fantoma úsvitu tak, jak ho to nutkání popichovalo), nedokázal jen tak odvrátit oči od Rosy.

Zaujalo ho, s jakým nadhledem a lehkostí nakonec tu změnu oděvu přijala – dokonce mu koutky cukly, když to všechno ještě podtrhla tím, že si svázala vlasy do copu. Nic sice neříkalo, že by je nemohla mít volné (za takové pravidlo na lodi by už toho, kdo by to navrhnul, asi Foiette dávno rituálně obětovala mořským bohům), ale ta zpráva v tom byla jasná. Usmál se jejím směrem a aby to nevyznělo jinak, než jak mělo, připojil k tomu ještě gesto zvednutého palce. „Vypadá to dobře.“
A co se týkalo Percyho… otočil se od Rosy přesně v momentě, kdy na sebe natahoval tu košili, a v tu chvíli mu docela dobře došlo, proč se jen tak nechtěl převlékat. Nemohl si nevšimnout, že na sobě má několik ne zrovna mile vypadajících jizev – akorát to, co by ve většině asi evokovalo to, že by to ztrácelo na kráse, Riavella při tom pohledu zabolela záda. Co se sakra muselo stát? Neodvažoval si tipovat, ale spolehlivě věděl, že to muselo asi vážně slušně bolet. Potom mu pohled spadnul na to, jak bojoval s tím zapínáním, takže než stihnul modroočko nějak výrazně protestovat, prostě se nachomýtnul k němu a vyprostil mu to zapínání nekompromisně z prstů. To zapínání nebylo něco, co se běžně používalo v Nescoře, nebylo divu, že potřebně nevěděl, jak na něj – plus to rozrušení, protože jenom slepý by si nevšimnul toho, že mu asi nebylo zrovna do zpěvu ohledně ukazování těch jizev.
Když už byl skoro až u krku, nechal posledních pár dírek volných, protože sám dobře věděl, že pro dýchání to potom mohl být docela oříšek. Prohrábnul si vlasy, než k Percymu vzhlédnul. „Hele… nemusíš se za ně stydět nebo cokoli. To, že se s tebou život nemazlil, nebyla tvoje vina,“ dodal ještě tak, že to pravděpodobně slyšela i Rosa, ale nebylo to tak hlasité, aby to znělo nepatřičně. Poté o pár kroků zacouval, než se dostal znovu k Rose a posadil se vedle ní. Byla tu otázka, co teď. Za okénkem se stíny protahovaly, blížila se noc, takže by mohl být na palubě za pár chvil nějakou dobu klid natolik, aby je mohl v klidu provést, pokud o to budou stát.

(ROSALINE) Neuvažovala nad jejich situací v takové sféře, jak Percy nejspíše předpokládal. Vlastně si nebyla úplně jistá, z jakého konce to brala primárně a co v ní převažovalo, ale rozhodně neměla ani jednoho z nich za nějak špatného nebo snad nečestného. Žádné podobné předpoklady neměla, ani na vteřinu nepochybovala o jeho úmyslech nebo způsobu uvažování: pokud by snad měla odhadovat to, jak uvažoval, rozhodně by tipovala srdce. Byť měl Percy bystrou mysl a nechyběl mu potřebný nadhled ani racionalita, stále na ni přeci jen působil spíše jako ten tip člověka, co spíše dával na svoje instinkty a dovoloval hlasu svého srdce, aby ho vedl, místo aby se striktně držel pouze rozumu. Podobně to měla i ona sama, ačkoliv se v mnoha ohledech držela dost zpátky, jelikož v jejím případě bylo ve hře i mnoho nejrůznějších zvyklostí a omezení, jež ji v jistých ohledech nutily občas jednat poněkud neotřele. Chyběl jí rozhled, neměla mnoho reálných a hmatatelných poznatků, takže částečně stále tápala ve tmách a musela se soustředit výhradně na to, co jí našeptávala její křehká duše. Díky tomu byla oproti drtivé většině svých vrstevníků ve značné nevýhodě, ale částečně to dokázala vykompenzovat svým smyslem pro spontánnost. Ten sice také doposud nebyla schopná nechat se plně rozvinout, ale i přesto byl stále její nedílnou součástí, což se v dané chvíli nepochybně počítalo také.

„To nic, ano? Nic se přeci neděje, Percy.“ Opravdu ráda by pronesla, že to chápe - ale nechtěla mu lhát. Vzhledem ke svému původu a okolnostem to nebyla schopná vzít ze stejného konce jako oni dva, ačkoliv se opravdu moc toužila dostat na stejnou vlnu. Něco takového bylo skutečně zapotřebí, aby v jejich propletených vztazích nevznikala nechtěná nedorozumění a potíže, což bylo přesně něco, čemu se Rosaline opravdu snažila předejít. Uvědomovala si svoji odlišnost, toužila se přizpůsobit.
„Já vím... Také mě ta reakce zajímá.“ Rty se jí samovolně zvlnily v sice vlídný, avšak také poněkud hravý úsměv, za nímž se nepříliš hluboko skrývaly poněkud nekalé úmysly. Těmi slovy v ní totiž evokoval neurčitý nápad spojující se s dotěrnou touhou mu to oplatit, jelikož ona sama byla také velice zvědavá na to, jak by se zachoval v případě, že by se situace obrátila a on se ocitl na opačném místě. Pro něco takového pochopitelně neměla potřebný gryf, ale vzhledem ke svému původu a možnosti pozorovat všechny ty nejrůznější hry dějící se mezi jednotlivými šlechtici... Přeci jen se jí nějaká ta vize možných kroků v hlavě začínala formovat, byť se to muselo zdát být velice, ale velice nepravděpodobné. Kdopak by také očekával od někoho tak nevinného jako byla Rosaline, že se pokusí o podobný převrat? Byť oba její společníci už měli jistý přehled o jejích sklonech k porušování pravidel a jemné překračování vytyčených hranic i norem, tohle bylo přeci jen trošku vzdálenější, než cokoliv co doposud před nimi udělala.
V očích se jí nepatrně zajiskřilo, když jimi plynule sjela z Percyho tváře na tu Riavellovu. Byť to byla záležitost jen zanedbatelného zlomku vteřiny, vrhla po jejich pirátském příteli nepatrný náznak zacukání koutků a mrkla, jako kdyby se ho nenápadně pokoušela přimět k tomu, aby do té počínající hry šel společně s ní. To rozhodnutí bylo samozřejmě jen a jen na něm a ona ho nemínila nutit, ale podpora a pomocná ruka by se v danou chvíli nepochybně hodily - byla si totiž téměř naprosto jistá, že by mohlo být dost zajímavé pokusit Percyho vlastní reakci, kdyby se proti němu spikli oba dva.

Líně se zvedla a vykročila k Percymu,* nepatrně naklánějíc hlavu na stranu. Jindy čistě jantarové oči se zlatavým nádechem se najednou změnily do odstínu vzdáleně připomínající tlumeně zářící kousky uhlíků v zažehnutém krbu. Udělala pár drobných krůčků kupředu, než se zastavila těsně před ním a upřela na něj zrak, pozdvihajíc obě ruce, aby mu mohla položit dlaně na tváře. Zatímco ho upřeně pozorovala, na rtech jí setrvával mírně tajemné pousmání, které pomaličku doplnila o jemné skousnutí spodního rtu - pravou rukou přitom pomaličku přejela po jeho tváři v něžném pohlazení, než mu palcem přejela po rtech a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit. Na každém jejím tahu byla znát neurčitá forma plachosti, jaká pro ni už byla dokonale typická i klíčová. I navzdory tomu si ale počínala dobře, z každého jejího pohybu i pohledu vyzařovala jistá ladnost, jež s největší pravděpodobností pramenila stejnou mírou z jejích vílích kořenů jako výchovy a možnosti pozorovat podobné chování i druhých v rámci šlechtické společnosti.
Přiblížila se k němu pomaličku a s nejvyšší opatrností, ale než se jejich rty doopravdy setkaly, na poslední chvíli se dost podobně jako on předtím zarazila. Místo toho, aby ale provedla něco otevřeně provokativního a pokusila se ho popíchnout ve stejném duchu, jen tiše vydechla a po několika vteřinách udržování očního kontaktu sklopila řasy, než se svými rty letmo otřela o ty jeho. Jednu ruku přitom stáhla a přemístila na jeho levé rameno, klouzajíc směrem dolů, zatímco jemně obepnula prsty kolem jeho paže. Dotýkala se ho se zvláštní něhou a opatrností, jakou člověk snad mohl pocítit pouze a jenom od někoho tak křehkého jako byla plachá víla.
Celé to byla záležitost zhruba minuty, ale pro ni jako kdyby se čas výrazně zpomalil, ne-li přímo zastavil. Oči k němu už nezvedla, ani nic neřekla. Místo toho ho jen znovu pohladila po paži, jak rukou vyjela nahoru a v moment, kdy ho konečně bez dalšího ostychu políbila, ho volnou rukou objala kolem zad a částečně se k němu ještě více přiblížila, takže cítila živočišné teplo sálající z jeho těla.
„Nemohla jsem si pomoct,“ špitla nakonec tichoučkým, mírně chvějícím se hlasem, než mu konečně znovu pohlédla do očí a pomaličku se odtáhla.
„Ber to jako... takové pošťuchování, drahý Percy.“ Tehdy jí nepatrně zacukaly koutky a na tváři se jí objevil nevinný úsměv, doplněný zářícími jiskřičkami ve zlatavých očích. Ještě než se od něj ale doopravdy vzdálila, naposledy ho krátce pohladila po tváři, načež se posadila zpět na svoje místo a ledabyle si přehodila nohu přes nohu.

Pozorovat Percyho souboj se zapínáním košile bylo zvláštní, ale nešlo ho vnímat jakkoliv jinak než jako nešťastné. Bylo na něm totiž až příliš jasně znát rozpoložení, v němž se nacházel - ta aura utrpení se vznášela napříč celou kajutou jako závan neštěstí, což Rosaline doopravdy rvalo srdce. Pohled na ty jizvy jí v tom ani trošku nepomohl, proto byla v důsledku také neskutečně vděčná za Riavellův zásah.
Ten byl přesně tak vlahý, jak očekávala. Ať už se o pirátech povídalo cokoliv a pravda byla jakákoliv, nemohlo být sebemenších pochyb o tom, že měl Riavell srdce na správném místě. Viditelně mu na nich obou doopravdy záleželo, což Rosa jednoduše celým svým srdcem oplácela - a také to mínila dát patřičně najevo, neboť si oba dva nezasloužili nic menšího.

„Riavell má pravdu. Ačkoliv chápu ten pocit... Nemusíš se kvůli tomu stydět, ano? Jsi silný a neskutečně obdivuhodný, Percy. To, co se stalo nebylo ani v nejmenším fér a už vůbec ne lehké, ale tobě se to podařilo překonat. Jsi tu, jsi silný. A ty jizvy na tebe žádným způsobem nevrhají špatné světlo,“ ozvala se nakonec, když Riavell skončil se zapínáním košile. Nechtěla jim tu chvíli narušit, proto v tichosti vyčkávala, než se k nim nakonec přeci jen přidala a upřela na Percyho svůj typický vřelý pohled, v němž se mísil odlesk pochopení, čiré starosti a viditelné náklonnosti.
„Oba jste úžasní a bojovníci. K čertu s osudem, zvraty a všemi stíny světa. Vy dva společně vydáte za slunce, nehledě na to čemu musíte čelit. Mám vás ráda.“


* prý stojí, Rosa tuším seděla... Mám v tom zmatek, takže to prosím neřešme, jestli je to blbě Jsem moc nesoustředěná

"No dovol?" Zatvářil se trošku dotčeně. "Za prvé ty a křehká dáma je rozdíl. Myslím, že vůči tobě není potřeba být gentlemanem, nebo snad jo?" Na tváři se mu objevil opět ten darebácký úšklebek jako před tím, ale ještě očividně nedomluvil. "Mimo to rozkazy si nechám líbit od kapitána nebo tak, tam je to potřeba, ale nejsem malé dítě, abych je dostával od tebe Riavie..." Na chvíli se odmlčel, než bylo vidět že se snaží nevyprsknout smíchy nad nějakým brilantním nápadem, co by ještě mohl náhodou dodat. "...A do postele si to se mnou ještě nedotáhl. Pošťuchovačné líbání u zdi a plácání po zadku má od toho sakra daleko." Pronesl a vyprskl smíchy. "Promiň ale vždy si krásně naběhneš, tesoro."

Potom obrátil svou pozornost zpět na Rosaline a usmál se na ni. "Jak jsem řekl, sluší ti to, Rosie." Vážně z té holky nedokázal na dlouho spustit oči a teď takovému chaotickému člověku, jako byl on dejte do místnosti dva stejně neodolatelné lidi různého pohlaví. Nestíhal říkat veškeré lichotky, které ho ohledně nich napadaly a možná ani nechtěl. A jak byl tak ponořen do svých myšlenek ohledně toho, jaké štěstí vlastně na ty dva měl, tak přepnul zpátky do reality až v momentě, kdy se Rosaline objevila přímo před ním a pomalu položila své ruce na jeho tváře. V tu chvíli byl jak opařený a jen nevěřícně koukal přímo do jejích očí, v kterých se pokaždé naprosto utápěl. Nevěděl co se děje a už vůbec nevěděl, co se dít bude. Ten nenadálý tajemný úsměv a následné skousnutí spodního rtu bylo něco co ještě u ní neviděl a to věstilo, že zřejmě bude následovat věc, kterou u ni také ještě neměl šanci vidět, jen nevěděl jaká a krapet ho děsil ten pocit neznáma. Když mu poté přejela prstem po rtech tak jemně, že mu to přišlo až fyzicky nemožné, jeho dech možná i spolu s jeho tepem, jakoby se na chvíli zastavil a pak aniž by to chtěl opět prudce vydechl. Neměl tušení, co se to sakra s ní dělo, ale mohl si vůbec stěžovat? Asi ne a hlavně toho v tu chvíli toho ani nebyl schopen. Když se pak k tomu všemu její rty přiblížili nebezpečně blízko k těm jeho ale na poslední chvíli se zastavila, jeho mysl plně křičela, aby něco udělal nebo aby se sakra něco stalo. Místo tížené pusy však dostal zatraceně provokativní vydechnutí a následné otření se o jeho rty, což ho donutilo nervózně polknout a aby toho nebylo málo, tak mu u toho jemně sjela rukou po paži, což způsobilo to, že svaly na ní automaticky zatnul. Mít citlivou kůži je jedna věc, druhá věc je, když vás po ní hladí plachá víla. Nevěděl, na co se dřív soustředit. To jak se otřela o jeho rty, na její dech, její oči a nebo na to jak jemné její doteky byly? No dřív než to stačil zpracovat už putovala rukou nahoru a konečně ho doopravdy políbila. Zároveň mu spadl kámen ze srdce, ale zároveň ho to šokovala, protože snad už v to ani nedoufal. Tváře se mu zbarvily ještě do výraznějšího růžového odstínu, než když ho Riav nazval tou docela ztrapňující přezdívkou. Když se k němu u toho ještě přiblížila, jediná co zvládl bylo přesunout ruce na její tváře a alespoň na malý moment jí tu pusu oplatit. Každopádně to nic neměnilo na tom, že když se pak mírně odtáhla, stál tam rudý jako brusinka a očividně stále nechápající co se stalo. "Já...No..." Nebyl ze sebe ještě chvíli schopen vypravit srozumitelnou větu i vzhledem k tomu, že mu ještě na konec věnovala pohlazení po tváři. "Uznávám, tesorina*...Dostala jsi mě, hádám." Odkašlal si a prohrábl si své vlasy. "Pro jednou." Tohle pro něj byl docela zvláštní pocit, protože se ocitl na druhé straně barikády a to se mu vážně jen tak nedělo. Nebyl to tentokrát on, kdo někoho dostal do rozpaků, ale byl to někdo jiný. O to víc pro něj bylo šokující, že zrovna Rosa, do které by to sakra neřekl.

Když se pak Riavelle ujal zapínání jeho košile, nečekal to a vážně ho to zahřálo u srdce, i když by to nejspíš nikdy nepřiznal. "Já bych to určitě zvládl. Nemusím tě otravovat i s blbým zapínáním u košile...Um. Díky." Zamumlal, povzdechl si a podíval se mu do očí. "Díky moc. Taková slova jsem moc často ve svém životě neslyšel, jsou pro mě vzácná." Potom co se ho i Rosa snažila povzbudit, mu to na obličeji vykouzlilo drobný úsměv i přes jakési dojetí u kterého zápasil s tím, aby se nerozbrečel** a okamžitě je oba naráz objal a nějakou dobu tak ještě zůstal. "Děkuji vám oběma. Mám vás taky moc rád a děkuji všem bohům, že vás připletli do mého osudu. Je mi jedno co bylo. Důležité je, co je teď."



*Tesorina- To samé jako tesoro, akorát, že velikostně menší
**Nebo aby se mu do slzí nenatlačily náhodou oči

Rose to spiklenecké mrknutí s upřímnou radostí zase oplatil a rty se mu bez toho, aby se o to nějak zvlášť přičinil, roztáhly do širokého úsměvu. Zatímco sledoval, jak se Rosa pomalu blíží k Percymu, založil si ruce na prsou a když k němu na krátký moment Percy střelil nechápavým pohledem, jen pokrčil rameny a rty mu tak, aby si to v žádném případě nemohl splést, naznačil jediné slovíčko: karma. Sledoval tu malou škádlivou show, kterou tam z vlastní iniciativy (což ho překvapilo, ale nijak zle, ba právě naopak) rozjela Rosa, a nemohl než se nebavit nad tím, jak rázem vypadal Percy zahnaný do kouta (neberte si to tak, že by ho snad bavilo vidět ho v úzkých, to sakra ne, jen bylo docela zajímavé sledovat ho, když ty „úzké“ byly drobná, křehká víla). Chápejte, kdyby něco takového udělal on, Percy by si to ještě nějak otočil a vrátil mu to, zatímco u Rosy bylo zjevné, že ho tím překvapila a tím mu sebrala snad všechny možné způsoby, jak na to zareagovat a trochu se zachránit. Riavell si nemohl odpustit myšlenku na to, že pokud takhle vypadá Percy, když ho něčím překvapíte a vyvedete z míry, tak by měl zatraceně rychle přijít na způsob, jak ho překvapit.
Všimnul si velice rychle, jak se Percyho jednání a obecně vystupování změnilo poté, co mu zapnul tu košili. Sice se zjevně snažil vypadat, že by měl celou záležitost jasně pod kontrolou – což neměl, ale tak Riavell měl pořád dost taktičnosti, aby o tom pomlčel a na to jeho ohrazení, že by si poradil, odpověděl jen: „O tom nepochybuji, ale bylo to rychlejší.“, což byla přeci jen pravda – ale pravda byla víc než zjevná, což se ještě víc ukázalo, když je nakonec oba přitáhnul do toho objetí. To už dokázalo Riava docela slušně vykolejit, protože i navzdory všemu to taky nečekal, ale ve výsledku mu ten dotek vrátil. Sice nebyl zrovna objímací typ, ale znáte ten pocit, když vám to zničehonic u někoho prostě přestane vadit? Přesně to byl i ten případ, který Riavell zažíval s Percym a Rosou. Bylo to podobně přirozené jako dýchání – takže to v duchu nijak zvlášť nerozebíral, ale prostě to přijal a šel s tím.

Když se z toho objetí zase mírně odtáhnul a poočku vyhlédl z okénky kajuty, viděl, že mořská hladina na obzoru už dávno pohltila rudé klesající slunce. Měli celou noc před sebou s tím, že se teprve probudili, takže každý z nich měl k únavě zatraceně daleko, zatímco zbytek posádky v tuhle chvíli pravděpodobně ulehal ke spánku. To mu dávalo skvělou šanci jim Fantom úsvitu trochu ukázat – jak zevnitř, tak zvenku. Tušil, že jediný, koho potkají, bude hlídka nahoře v koši, ale ta bude mít svoje starosti a nebude ji zajímat trojice postav tam dole, takže… měli docela vystaráno. Proto se s úsměvem otočil také na ty dva. „Začíná noc, posádka jde spát. Možná by nebylo na škodu nachytat trochu čerstvého vzduchu, ne? Nahoře by teď měl být naprostý klid,“ pronesl tím hlasem, kterým obchodníci na tržištích nabízejí své zboží. (tak, a teď Riav vytáhne zpod pláště močopud hlavový 3000 a bude to! To se vyplatí, Horste!) Tušil, že museli docela dobře vědět, že lepší šanci ke klidnému prohlédnutí lodě jen tak nedostanou, takže jenom čekal, až to potvrdí nahlas… víte co. Aby se neřeklo.

Ta chvíle byla zvláštní a neskutečná. Každý její krok byl důsledkem jednání podle vnitřních instinktů, takže částečně tápala ve tmách. I díky tomu si nebyla jistá, jestli to doopravdy udělala. V důsledku tím jednáním nepřekvapila jenom Percyho, ale také sebe samotnou. Ani v nejmenším by neočekávala, že se jí podaří něco podobného skutečně provést. Co víc: soudě dle Percyho reakce dokonce dosáhla svého cíle.
Nebylo jejím úmyslem si s ním jenom pohrávat nebo vysílat zavádějící signály, ale přesně jak řekla - nemohla si zkrátka pomoct. Ať už ji k tomu sváděla ta situace nebo zvláštní forma napětí vznášející se ve vzduchu... Cítila nutkavou potřebu se nějak zapojit, přidat svojí troškou do mlýna. Byť se ani omylem nemohla srovnávat s těmi dvěma, nakonec se jí přeci jen podařilo vystoupit ze svojí komfortní zóny, což brala jako druhořadé vítězství.

„To jsem ráda, drahý Percy. Mám to brát jakože bude nějaké příště?“ Rty měla zvlněné do potutelného úsměvu, v němž se jasně zrcadlil její pocit vítězství a drobná radost nad tím, že se jí ho podařilo přeci jen alespoň trošičku vyvést z míry, což bylo ostatně to, o co se pokoušela.

Když se ocitla v tom vřelém objetí, okamžitě výrazně pookřála. Užívala si tu jejich vzájemnou blízkost i sílu momentu, neboť jí na jich obou neskutečně moc záleželo. Jak Percy, tak Riavell pro ni znamenali opravdu hodně - a ona byla nepopsatelně šťastná a vděčná, že je nejen potkala, ale směla s nimi trávit čas. Byť za poněkud odlišných podmínek, než se původně předpokládalo.
„Nápodobně. Oba jste mi neskutečně drazí.“ Špitla tiše, než sklopila řasy a uvolněně vydechla. Už si doopravdy nedokázala představit, že by měla být někde daleko od nich. Neměla by k druhým takhle snadno a rychle přilnout, ale copak to byla záležitost volby? Oba byli jiskrní a jejich společnost opojná.

„To zní opravdu dobře,“ pokývla s nefalšovaným nadšením na Riavellův návrh ohledně provětrání se na palubě lodi. Představa té scenérie, jak se Fantom úsvitu jemně pohupuje na vlnách a teplé světlo se vytrácí, nahrazené mělkým měsíčním odrážejícím se na hladině moře... Znělo to téměř jako pohádka.
„Pokud Percy nebude proti... Můžeme?“ Dodala nakonec s nepatrným náznakem hravosti, než o kousek ucouvla směrem ke dveřím vedoucím ven z Riavellovy kajuty.

Když ho Riav během té pro něj nevýhodné situace ještě poškádlil tím úšklebkem a naznačením slova karma měl sto chutí se po něm vrhnout a okamžitě mu to nějak, prostě jakýmkoliv způsobem, oplatit, ale copak vůbec mohl? Ne. Byl naprosto zaražený jednáním Rosaline a nebyl schopen vůbec ničeho až na nasupený pohled, který mu stihl věnovat, než musel opět svou pozornost stočit na Rosu. Topil se v jejích očích, dotecích a prostě všem a když by to jistě nepřiznal měla ho v tu chvíli naprosto omotaného kolem prstu. Nic proti jejímu rozhodnutí nezmohl a prostě se nechal. Nevěděl co jinak kromě toho jeho zoufalého polibku na poslední chvíli.

"Já..." Zadrhl se a na chvíli se zamyslel, aby odpověděl co nejchytřeji. "Jakože vyvedení z míry? Bohové ví. Nesázel bych na to. Podobný čin? To víš sama lépe než já, ne?" Pronesl dost neurčitě a věnoval jí malý trochu nervózní úsměv, kterým se si snažil marně dodat nějaké to sebevědomí a nahodit se zpět do svého darebáckého odrzlého módu.

"Asi máš pravdu. Díky moc." Zamumlal na adresu Riava ohledně toho zapínání košile. Když je pak měl oba v objetí a viděl, že jim to nijak výrazně nevadí, položil si hlavy částí na Rosino a částí na Riavovo rameno a povzdechl si. "Ještě jednou díky. I když to je asi zvláštní, jste mi momentálně těmi nejbližšími, které mám. Ale... Nedovedu si představit, že se s největší pravděpodobností naše cesty opět rozdělí. Pokud to tak má být, tak než se tak stane,nechci promarnit ani minutu času s vámi." Zamumlal a podíval se jim obou do očí, při čemž jim položil každému ruku na tvář. "Vaše jména se mi jistojistě vryjí navždy do paměti a srdce. Jste jediní, kteří vědí co se stalo a to není zrovna malá věc. Rve mi srdce na kusy, že Rosie se zřejmě bude muset vrátit domů a já do města, protože Riavie má pochopitelně svůj život, který patří na moře, ale rád bych se s vámi setkal hned co by to bylo možné, dobře?" Zeptal se jich, při čemž nespouštěl svůj pohled jak z jantarových očí patřících Rosaline, tak z těch ledově modrých patřících Riavellovi.

"Já a proti? No to rozhodně ne. Jak jsem řekl, nehodlám promarnit ani jednu drahocennou chvíli s vámi. Mimo to vidět pořádně pirátskou loď? Kdo by to nebral. Zvlášť když je domovem tak výjimečného piráta." Pronesl a bleskl opět svým šibalským úšklebkem po Riavovi.

Ještě než vyšli ze dveří kajuty, ještě se rychle natáhnul po trojroháku, který mu trůnil na nočním stolku, a dramaticky si ho nasadil na vlasy, čímž je alespoň trochu usměrnil (teda spíš jakože ne, ale takhle to aspoň nebylo vidět, což mu plně vyhovovalo), než zamířil ke dveřím, které rozmáchlým gestem otevřel a s pobaveným úsměvem pokynul Rose a Percymu, aby šli. Sotva uposlechli, zase za sebou spěšně zavřel a několika rychlými kroky se ocitnul zase v čele té malé skupinky. Fakt byl, že na lodi nebylo moc kde zabloudit, ale nechtěl, aby ti dva náhodou vpadli do nějaké špatné místnosti, někoho vyrušili a byli z toho jenom nepříjemné opletačky, takže se raději ujal vedení a zamířil přímo ke dveřím na palubu. Tušil, že jediný, koho skutečně potkají venku, bude hlídka v koši – a když k němu vzhlédl a za krajem koše spatřil záblesk světlých, narůžovělých pramenů, bylo mu jasné, že teď se nemusí zrovna starat o to, zda se o ně bude hlídka starat nebo ne. Soudě dle konverzace v kapitánově kajutě měli oba dva, on i Foiette, o zábavu na nějaký čas postaráno velice jistě, o tom nebylo sebemenších pochyb.

Sotva se ocitli venku, všechny tři je uvítal chladný noční vzduch, pach mořské soli a vítr, který se o ně jen tak ledabyle otíral a jenom chvílemi zesílil (a v těch chvílích si musel Riavell dávat zatracený pozor, aby se mu trojrohák neproměnil v pouštěcího draka). Zamířil automaticky na příď – koš byl odsud natolik daleko, aby nikdo nikomu nepřekážel nebo cokoli dalšího. Kormidlo bylo zajištěné na místě, Fantom úsvitu se vytrvale dral mořem vpřed jako tichý predátor. Riav ještě rychle zkontroloval, že všechno drží (náhlá změna kurzu nebo nepříjemný políček ráhnem byly těmi posledními záležitostmi, o které teď stál), než se otočil k Rose a Percymu. Vážně chtěl znát jejich názor na místo, na kterém se ocitli. I když to bylo zvláštní, tak mu na tom vážně záleželo, jelikož Fantom pro něj byl to nejbližší, co kdy mohl nazývat domovem – a bylo pro něj tím pádem docela důležité, jestli se tu ti dva budou cítit dobře. I když byla pravda, že bylo jen velice těžké nepodlehnout kouzlu nočního moře…
„Tak… co vy dva na to říkáte?“ otočil se nakonec s úsměvem na tváři k víle a bardovi. Tenhle výhled byl taková jejich první třída – a jen na málokoho to vůbec nezapůsobilo, takže mohl jenom doufat, že na ty dva to pozitivně působit bude.

Procházka napříč lodí byla něčím absolutně zvláštně kouzelným a zajímavým. Když je Riavell poprvé vedl do svojí kajuty, nemohla si to všechno pořádně užít - byla až příliš pod parou a vlivem alkoholu v krvi, který tou dobou už se svojí účinností naštěstí odcházel. Díky tomu měla alespoň pár momentů na to, aby očima prošmejdila chodbu po níž šli, sjela pohledem dveře i mírně rozvrzanou podlahu, co se ozývala na nejrůznějších místech po výraznějším došlápnutí.
Rosaline něco takového ještě nikdy nezažila. Na lodi byla, to ano - ale ne na opravdové. Pokaždé jen na maličké loďce a někde na klidném jezeře, což se s otevřeným mořem a jeho rozhoupanými vlnami nedalo ani v nejmenším srovnávat. Každý vjem byl podstatně silnější a intenzivnější, dokonce i to prachobyčejné vrzání podlahy se zdálo jako kouzelná melodie. Hnědovláska si díky tomu užívala každý jediný krůček, vdechovala plnými doušky solí prosycený vzduch a konečky prstů přejížděla po dřevěné zdi, zatímco je Riav vedl nahoru na palubu, kde na ně měla čekat neuvěřitelná podívaná.

Nad hlavami jim visela potemnělá noční obloha, rozzářená srpkem měsíce a hvězdami rozesetými napříč celou tou nekonečností - každá jedna z nich zářila stejně jasně jako drobné skleněné kamínky na uhlově černé látce, jako kdyby je všechny někdo jenom překryl silným, avšak jemným suknem. Samotná loď se stále mírně houpala a pach soli byl ve vzduchu ještě znatelnější než dole v podpalubí, ale ten otevřený prostor a obrovská masa vody obklopující loď na níž se právě nacházeli, činila onen moment naprosto nezapomenutelný. Tiché šplouchání jednotlivých vln narážejících do trupu dokonale doplňovalo tichou píseň nočního vánku, co si pohrával s Rosalininými vlasy - a ona mohla udělat jenom jednu jedinou věc, co ji v danou chvíli napadla.
Zastavila se na místě, složila křídla a zavřela oči, nastavujíc obličej proudu studeného nočního vzduchu. Řasy se jí mírně třepotaly, zatímco se jí po tváři rozlil naprosto upřímný a uvolněný úsměv, dávajíc najevo tu sladce zasněnou náladu, v níž se zrovna nacházela. Byla ve skutečně silném pokušení rozpřáhnout ruce a nechat vítr, aby ji unášel jako okvětní lístek jabloní a třešní, co jim díky matčině magii kvetly po celý rok v zahradách.

„Myslím, že pro něco takového neexistují vhodná slova,“ špitla tichým, ale zároveň nepopiratelně sladkým hlasem, než pomaličku otevřela oči a upřela je na Riavella, dávajíc najevo svůj naprosto upřímný obdiv.
To, co se pojilo k jeho domovu, bylo naprosto neuvěřitelné. Moře bylo sice nepopiratelně nebezpečné a stejně tak i nevyzpytatelné, ale nikdo a nic mu nemohlo ubrat na půvabu. V té divokosti, hloubce a živelné síle byla vepsaná čarovná krása, jež mohl člověk doopravdy okusit pouze na svoji vlastní kůži. Ani ten nejschopnější vypravěč nebo umělec by nebyl schopný zachytit kompletní šíři a sílu toho momentu: nádherná noční obloha, jemný mořský vánek a relativně poklidné moře hostící pirátskou loď, na níž se mimo zbytku posádky nacházeli i tři velice zvláštní lidé. Dva z nich byli mladičké víle opravdu blízcí, což jenom umocňovalo její vděk a obdiv vůči tomu, jaká nádherná příležitost se jí naskytla. Konečně poprvé v životě okusila nejen volnost, ale skutečnou a naprosto nefalšovanou svobodu. Byla šťastná, cítila se okouzleně a srdce jí radostně poskakovalo v hrudi jako kdyby se samovolně naladilo na tu jedinečnou píseň, jež se rozehrála v její duši.
„Riavelli... Je to vždycky takové? Mám pocit, jako kdybychom opustili nejen pevninu, ale i zem jako takovou. Nedokážu vyjádřit to, co se mi právě honí hlavou... Ale je to opravdu nádherné.“
Obrátila se na druhou stranu a přeběhla k okraji lodi, upírajíc pohled do vln kopírujíc linii trupu lodi, než naklonila hlavu na stranu a opřela se oběma pažemi o zábradlí, zasněně přivírajíc oči. Několik minut takhle setrvala, zatímco si broukala tichou melodii, co se jí vyrojila v hlavě, než se otočila zpět ke svým dvěma společníkům a zhluboka se nadechla, přecházejíc k nim. Každý její krok v sobě měl vepsanou typickou vílí eleganci, ale když už jí k Riavovi i Percymu zbývalo jen posledních pár metrů, rozeběhla se a jako nadšené dítě je poté oba objala.
„Děkuju... Děkuju, opravdu. Vám oběma, za všechno. Mám vás ráda.“

Srdce jí bilo jako kostelní zvon, zatímco se nekonečně utápěla v tom nepopsatelně nádherném okamžiku. Cítila se svobodná, téměř jako kdyby ji širé moře zdolávané onou pirátskou lodí konečně osvobodilo od břímě, co doposud podvědomě nosila na svých bedrech. Nic ji netížilo… Směla rozpřáhnout křídla a nechat se unášet mořským větrem, kompletně poddaná štěstěně a moci osudu.
V hlavě jí doznívala trpce znějící slova otce, poučujíc o zodpovědnosti a pravidlech. Mladá dáma nesměla tolik… Ale musela ještě víc. Už jenom to divoké a hrubě chaotické rozhodnutí vydat se do jedné ze zapadlých krčem tamního přístavního města stálo vůči všem dávno vytyčeným pravidlům a nařízením. Fakt, že se Rosaline rozhodla místo příkazům naslouchat svému vlastnímu srdci a dala na doposud potlačovanou zvědavost, co se s každým rokem stráveným ve zlaté klícce jenom stupňovala, byl zatraceně nebezpečný. Nepředvídatelný. To byla pravděpodobně součást onoho nedbalého půvabu, co najednou tak silně pociťovala: učinila něco jenom kvůli sobě, z vlastní vůle. Nikdo ji k tomu netlačil, místo toho se dočasně obrátila zády vůči všem zahořklým normám a učinila sice obrovský skok důvěry, jelikož se řítila do zatraceného neznáma, ale… Vyplatilo se to.
Když se jich Riavell ptal, co si mysleli o pohledu, co se jim naskytl… Mladá víla nebyla schopná sesumírovat náležité ocenění toho, co jim oběma poskytl. Netušila sice, jak přesně to vnímal Percy, ale pro ni to bylo čiré zrcadlení absolutní a nefalšované svobody. Kdyby se teď rozeběhla po palubě, nic by ji nezastavilo. Nic a nikdo. Zbavila se pout, co s sebou doposud tahala jako přetěžké břímě. A stálo to pouze jednu maličkou cestu, doplněnou o menší a dočasnou ztrátu kontroly…

Celá ta nečekaná výprava uvnitř jejího nitra započala obrovskou změnu. Ještě bylo příliš brzy na to, aby to dokázala řádně zpozorovat a reálně porozumět tomu, co se dělo v jejím srdci i mysli, ale i přesto setrvávala Rosaline naprosto otevřená čemukoliv, co jí mohla bohyně Aurora přinést. Dobrodružství? Nebezpečí? Objevování? Nová pouta? Měla náruč plnou zbrusu nových a doposud nepoznaných dojmů, ale vyjádřit je… Jak řekla, slova pro takovou věc nestačila. Možná pohled, nebo snad objetí. Poslech zběsile bušícího srdce.
Křídla držela složená a tvář nastavenou příjemně chladivému vzduchu, který byl kompletně prosycený mořskou solí. Toužila po možnosti sebevyjádření, najít způsob jak předat všechny ty emoce svým dvěma společníkům a náležitě jim poděkovat za to, že směla po té divoké avšak nádherné cestě směla kráčet společně s nimi. Řekla jim, že jí na nich záleží… Ale srdce bylo schopné mnohem větších gest, než jaká se dala shrnout do tak kratičké a jednoduché věty, jakou lidé kolikrát omílali i bez jakéhokoliv reálného citu. Rosaline taková nebyla. Zakládala si na pravdomluvnosti, byla upřímná. Pokud tedy směla.

„Znáte takový ten pocit, kdy najednou všechno zapadá do sebe a… Neskutečně se vám uleví? Jako kdybyste hrozně dlouho podvědomě hledali tajemné cosi, ale netušili za čím se vlastně honíte… Dokud to nenajdete? Nezjistíte, co vám po celou dobu tak moc chybělo? Přesně takhle se cítím. Volná, šťastná a okouzlená.“ Těžko říci, zda její slova v důsledku nevyzněla spíše uboze a naivně, jelikož byla stále těžce světa neznalá. Mysl si sice držela tak otevřenou, jak jí to jen striktní výchova a hrubě uzavřený svět umožňovaly, ale stále trpěla mnohými nedostatky. Existovalo nepřeberné množství mezer, co musela teprve vyplnit spoustou poznatků a vědomostí, aby mohla mluvit otevřeně a bez obav ohledně toho, zda nebude vzápětí odsouzená coby naivní mladá žena, která strká nos do věcí, jakým nikdy nebude schopná porozumět.
„Myslíte, že bych si mohla prohlédnout loď trošku z výšky? Vím, že je to dost troufalé a samozřejmě respektuji všechna nařízení i opatření, ale… Pokud by to snad šlo, byla bych za to opravdu moc vděčná. Je to asi nejblíže, jak se smrtelník může dostat k opravdovému létání. Bez… Okovů.“ Rozená jako víla, ale vychovaná jako obyčejné lidské děvče, brunetka neustále toužila po naplnění potřeb, které pramenily od jejích vílích kořenů. Ještě se jich nevzdala, ne jako její matka. Nejspíše se to dalo připsat jejímu útlému věku (alespoň v porovnání se starší vílou) a zasněné povaze, ale když se ocitla na pirátské lodi a viděla tu rozložitou dřevěnou konstrukci, vycítila naprosto jedinečnou šanci vyzkoušet něco, co by jí za jiných podmínek nikdy neprošlo.
„A mohli bychom tančit!“ Vydechla nadšeně, než vzala oba dva svoje společníky za ruku a naklonila hlavu na stranu, věnujíc jim nevinný, avšak absolutně nadšený úsměv. Nacházela se v opravdu rozverné náladě, byla veselá a krapet neřízená… To všechno jen díky opojení z nově získaného pocitu svobody a úniku před otcovým stínem.

To co uviděl nahoře na palubě mu doslova vzalo dech. Přísahal by, že na chvíli opravdu zapomněl, že to není sen, ale realita a v té je poměrně důležité myslet na své životní funkce. Podobný pocit volnosti měl naposledy, když utekl z toho živoucího pekla v podobě sklepení na sídle rodu Owensových. Byl to tak opojný pocit, že si přál, aby nikdy neskončil. Kdyby bylo po jeho, nikdy by se už na pevninu vracet nemusel. Klidně by žil na moři, dokázal si to celkem představit. Ano, muselo to být pochopitelně nebezpečné a jeden by čekal, že po tom, co prožil, by se nebezpečí vyhýbal obloukem, jenže adrenalin mu pomáhal zapomínat. Pomáhal mu myslet na přítomnost a minulost nechávat za sebou. Stejně tak na něj působil i pocit volnosti, takže být na moři na něj mělo dvojnásobně silný vliv. Jeho přítomnost byli ti dva, moře a hlavně svoboda.

Co na to říkal? Neměl sebemenší tušení, co říct. Stál tam, koukal na hladinu a snažil se si jeho myšlenky protřídit tak, aby zformuloval něco smysluplného, co mohl říct nahlas. Očividně v tom nebyl sám, protože ani Rosa zprvu nemohla najít správná slova vhodná pro ten pohled, který se jim naskytnul. "Naprosto souhlasím. Fakt nevím, jestli tohle jde vůbec popsat tak, jak to skutečně cítím." Pronesl a došel ke kraji, aby mohl vidět, jak vlny narážejí do boku lodi. Vody ho svým způsobem vždy trochu děsila, přeci jen byla pravým opakem jeho schopností, na druhou stranu ho ale o to víc fascinovala, protože vše mělo svou protější stranu a voda byla tou jeho druhou stranou mince.
"Riavie..." Pronesl, zatím co se otočil a popošel k němu. "...já vím, že to bude znít zatraceně troufale a unáhleně, ale mám na tebe dotaz. Byla by alespoň nějaká drobná nepatrná šance, že by tvůj kapitán byl ochoten přijmout do své posádky ohnivého mága schopného boje a hudby zároveň?" Zeptal se a udělal ty nejvíce štěněčí oči, kterých byl v tu chvíli schopen. "Tohle je to, co potřebuji, abych začal konečně žít. Myslím, že tohle a vy dva tvoří dohromady něco, co by zaplnilo tu prázdnotu ve mně. Prostě to cítím." Pronesl naprosto s vážným tónem, než se usmál na Rosu a přikývl.
"Však já vás dva mám taky rád. Nade vše a navždy."

"Naprosto. Myslím, žes to právě řekla mnohem líp, než bych to kdy já dokázal. Prostě jsem najednou kompletní. Vždy... Od momentu, kdy mi umřela moje máma, jsem byl neúplný a něco mi scházelo. Mám dojem, že jsem to našel. Že jsem vás našel. Že jsem našel hlavně sám sebe." Pronesl s úsměvem, zatímco je oba znovu stáhl do hromadnýho objetí. Cítil, že konečně někam patří a to pro něj znamenalo sakra moc.
Při slově 'okovy' se mu trochu sevřelo hrdlo, protože pro něj znamenalo v životě mnohem více než jen metaforu a i proto Rosiny pocity chápal. Na druhou stranu se o ní, trochu strachoval. "Rosi, prosím hlavně buď opatrná, ano? Výšky mi nepřijdou dvakrát bezpečné." Zašeptal starostlivě a zvědavě se podíval směrem k Riavovi ohledně toho, jak zareaguje.
"Tančit? Já tančit neumím. Kdyby všichni nespal, rád vám k tomu zahraju nějakou písničku, ale nemám tušení, jak se tancuje. Neměl jsem nikdy potřebu se to učit." Zamumlal trochu nervózně z toho, že by měl zrovna před nimi tancovat.

Tohle všechno poslouchat bylo kouzelné, a Riav si přišel, jako kdyby najednou gravitace prostě přestala existovat. Lehký jako pírko tím závanem štěstí, které se přes něj přetáhlo jako duchna.
Netušil, že z toho, že se omylem probrali na palubě vypluté lodi, se stane to, že to oba nejenom přijmou, ale zároveň z toho udělají to, že se toho chytí takovým způsobem, především pak Rosa, která na počátku vypadala vizí toho, že je tak daleko od pevniny a předchozího života, docela rozhozená. Tohle bylo tak neskutečně uklidňující slyšet, protože ačkoli to po kratičké známosti znělo možná maličko pochybně, tak Riavell si cenil toho, že ti dva si na Fantomovi relativně… ne zvykli, ale zjevně se k tomu chystali. Jakékoli vyzvídání, jak to mají s tím, zda by se chtěli vrátit na souš, mu tak odumřely na jazyku a prostě bral tohle. Možná to mohlo znít maličko sobecky, ale… mít je tady byla rozhodně jedna z lepších událostí v jeho životě.
„Také jsem rád za to, že tu jste. Mít vás poblíž je příjemná změna od všeho předtím,” přidal se k tomu malému emočnímu okénku, na rtech drobný, avšak srdečný úsměv. Nedával svoje emoce najevo úplně dobře v momentech, kdy se mu po tvářích u těch slov rozlévalo příjemné teplo, ale ruku na srdce, kdo ano?* Tohle všechno bylo pro mladého piráta poměrně novou záležitostí, ale byl za to rád. Že tu zkušenost může mít, respektive.

A Percyho otázka vzápětí to ještě podpořila, když se optal na to, zda by byl kapitán někoho jako on ochoten přijmout. Muselo na něm to překvapení být vidět, ale téměř hned vzápětí se vyjevený pohled změnil v nadšené, energické kývnutí. „Nemám o tom vlastně sebemenších pochyb, pokud budeš ochotný přiložit ruku k práci. Posádka nedávno o pár členů přišla – nijak tragicky, jen se rozhodli zůstat na pevnině, každopádně jde stále o místa, která nikdo nezastává. Jsem si jistý, že by něco takového ještě uvítal. Zvlášť pak jedince s magií – hádám, že sis ještě neměl moc příležitostí všimnout, ale dost členů posádky ji má v krvi, včetně první důstojnice. Takže… rozhodně. Bylo by mi ctí, kdyby ses tu rozhodl vážně zůstat. Vy oba, vlastně,” zatěkal očima k Rose, ač… fakt byl, že netušil plně, jak se ohledně něčeho takového cítí ona. Nemohl a nechtěl ji do ničeho nutit.

Poslouchal pečlivě, jak víla pokračovala ve svém slovním nadšení. Když se Rosa mezi slovy optala na to, zda by bylo možné vylézt si někdy nahoru, bez delšího váhání přikývl. „Určitě. Tedy, pokud bys měla zájem, a pokud by chtěl i Percy,” otočil se k němu s otázkou v očích, „tak klidně můžu zkusit domluvit, že bychom si vzali nějakou z hlídek. Aspoň byste dostali trochu ukázky toho, jak to vlastně na moři funguje, pokud by vám to nebylo vyloženě proti srsti. Tam nahoře se… dobře přemýšlí. A pokud bys měl zájem hrát, Percy, je to místo, odkud se zvuk nese po celé lodi. Mám dojem, že posádka by něco takového určitě uvítala.” Fakt byl, že na moři byli umělci vzácní, a pokud se našel i jen cestující, který oplýval talentem na to, aby ovládal některý ten nástroj, bylo to jako malý morální boost pro všechny, ke komu se hudba dostala. Takže Percyho pobyt na Fantomovi mohl být vlastně obměkčitelný pro ostatní i tímhle.
Věděl, že by ho kapitán přetrhnul zaživa, kdyby tu informaci šířil, ale věděl dobře, že si na hudbu potrpěl. Vlastně ještě neslyšel pořádně Percyho hrát, ale byl přesvědčený, že někdo, kdo na svém nástroji lpěl tak, jako Percy, s ním určitě musí umět zacházet. I kdyby se nepovedlo už ráno Riavovi jeho nakvašení zmírnit, tohle by ho určitě udolalo spolehlivě.

A nakonec víla navrhla tanec, což bylo něco, s čím černovlásek určitě problémy neměl. „V tom se mnou určitě můžeš počítat, pokud by se ti chtělo,” přisvědčil s laškovným úsměvem, než jeho pzoornost zachytil zase Percy s reakcí právě na tuhle část jejího monologu. Tančit neuměl, což… jistě, jako někdo, kdo hudbu tvořil, nikoli se v ní topil, bylo asi očekávatelné něco takového. Nebyl by první ani poslední bard, co by to tak měl, bohové nescorští vědí, že to je zkrátka fakt.
Zkoumavě si mladého barda prohlížel, než se mu v ledově modrých očích zableskla pobavená jiskřička. Po rtech, dosud stažených do úzké linky, se mu zavlnil úsměv, který mohl jasně dát najevo, že se mu v hlavě líhla nějaká lumpárna. „Mám možná nápad, jak něco takového napravit, drahý Percy,” uculil se způsobem, který dával jasně najevo, že má tak tři vteřiny na to utéct, než se projeví, co má na mysli. Vzhledem k tomu, že byli na širém moři, byl tento možný útěk samozřejmě předem odsouzený k záhubě, ale… to jsou už detaily, které černovlasý pirát odsunul do pozadí jakožto naprosto nerelevantní. Protože nač něco takového připomínat, že ano!
„Pokud neumíš tančit, jednoduše tě to můžeme naučit. Obávám se, že hudební doprovod k něčemu takovému úplně nezvládnu udělat, avšak jsem si jistý, že Rosa už mluvila o tom, že pár nástrojů ovládá… Je možnost, že se v tom repertoáru nachází i housle jakožto asi jediný nástroj na palubě?” otočil se k Rose, která mezitím propadala své touze po lezení do hlídacího koše. „V případě, že ano… se moc rád ujmu toho, abych ti předal pár základů tance.” Věřme tomu, Riavell uměl tančit – a kupodivu i docela obstojně. Nebylo by to na Miss tanenčních pirátů (všichni víme, že tohle místo si zabrala první důstojnice Soumraku zkázy, hehe), ale rozhodně to bylo dostačující na to, aby to bardovi dalo alespoň představu o tom, co dělat.
Dřív, než mu tedy stihl Percy utéct, vyrazil pár svižnými kroky k němu a dřív než stihl dostat otázku, o co se snaží, ocitl se přesně před Percym a rukou mu zabloudil za záda, zatímco druhou sevřel tu jeho… a naklonil se prudce nad něj tak, že všechny možné instinkty musely volat, aby se zaklonil. A v téhle poloze se na něj Riavell zaculil, úplné neviňátko k pohledání. „Tak co říkáte na mou nabídku, done?” zamrkal na něj.


*flustered mess Riav potvrzen!

Skutečně nemohla jinak, než si na rtech udržovat opravdu pevný a široký úsměv, z kterého muselo být znát, že byla opravdu šťastná. Tenhle stav pro ni byl něčím absolutně výjimečným, nezvyklým… Jedinečným. Ale když se nacházela poblíž těch dvou, zkrátka se cítila lépe, doslova tisíckrát. Jak Riavell, tak Percy jí neustále ukazovali doposud nepoznané strany života, jaké by nikdy neměla šanci okusit, pokud by se nedostala takhle daleko od domova. A ona sice věděla… Věděla, že to bylo špatně. Měla by se vrátit, prosit za odpuštění a začít usilovné pokání, aby svoji chybu odčinila a otec se nerozhodl pro nějaký exemplární trest - ale zároveň si to užívala příliš natolik, aby reálně uvažovala nad způsoby, jak tuhle situaci vyřešit. Třeba kdyby odpluli dostatečně daleko… Zapomněl by. Vzdal by její hledání a nechal ji být. Mohla by se stát pirátkou! Zahodit drahé šaty, upustit od některých nesmyslných zásad společenského chování a konečně být sama sebou. Sice nevěděla, jestli zrovna pirátka bylo to já, co se skrývalo kdesi pod povrchem, protože nikdy takhle hluboko nehleděla… Ale nemohla to zjistit, pokud by to nezkusila, však? Navíc to bylo tucetkrát lepší než vize toho, že by měla skončit provdaná za nějakého bohatého šlechtice, s nímž by nikdy nenavázala žádné pouto. Ne… To opravdu nechtěla. Ničilo ji být pouhým doplňkem, něčí hračkou a majetkem. Copak na ní nebylo víc? Neměla snad stejnou cenu jako každý jiný? Svobodu?
I proto se usmívala na svoje dva druhy a náležitě si užívala to, že se poprvé ve svém životě stala doopravdy volnou. Navíc ještě ve skvělé společnosti! Oba dva mladíci byli nepochybně blízko jejímu křehkému srdci, což situaci činilo ještě vřelejší. Zvláště, když vyslechla slova ze strany Riava. K tomu musela nejen pokývnout, ale také výrazně pozvednout koutky. Bylo to tak hezké… Skoro jako kdyby se zničehonic nacházela ve snu, ne realitě.

„Oh, vážně bychom mohli zůstat?“ Pípla šokovaně. Víceméně to pochopila u Percyho, konec konců… Rozhodně vypadal jako schopný hoch, určitě by se dokázal způsobům posádky a životu na palubě přizpůsobit, dokonce i s grácií, o tom Rosa nepochybovala. Zaskočilo ji ale to, že Riavell dodal to, že se ta nabídka vztahovala i na ni, zdálo se. Brunetka z toho byla krapet zmatená. Na jednu stranu toužila okamžitě s nefalšovaným nadšením přikývnout hlavou na znamení souhlasu, protože co si budeme - lákala ji vize změny i dobrodružství. Ale i přesto… Byly dvě věci, co ji částečně držely zpět. První z nich byl fakt, že byla fixovaná na domov a svoji matku: obávala se toho, co by se mohlo stát, když zmizela. Potrestal by otec ji, když nebyla Rosaline poblíž? Jistě by ji vinil z toho, že jí pomohla utéct. Ale… Zároveň by ji umučil, kdyby se Rosa dostala zpět pod ruku. Předhodil by ji nějakému ze svých rádoby přátel, nezajímajíc se vůbec o její následný osud. Jen aby ji potrestal a naučil skutečné pokoře… Druhá věc byl pak fakt, že o pirátech nevěděla ani popel. Vyrůstala ve zlaté klícce, jaká byla šance, že pochopí pirátský svět a dokáže se adaptovat?
„Já… Moc ráda bych zůstala, opravdu,“ dodala nakonec tichým, viditelně nejistým hlasem. Zmáhaly ji obavy, téměř slyšela otcův hlas vedle hlavy, jak ji poučuje kde je její místo a že je příliš křehká a hloupoučká na to, aby dokázala přežít ve vnějším světě, kam zkrátka nepatřila.
„Ale… Upřímně… Nejsem si jistá, jestli bych nebyla spíše na obtíž. Přeci jen… Nemám žádné zkušenosti. A ani dovednosti, zručnost…“ Hluboce si povzdychla, než se usadila na jednu z dřevěných beden, co byly položené na palubě. Sukně jejích šatů se přitom rozložila kolem, kopírujíc hrany krabice, než si mladičká víla složila tvář do dlaní. Nechtěla myslet na otce. Na věci, co jí už od malička krok za krokem systematicky vštípil do hlavy. Ale přesto… I když se snažila být odvážná, chopit se nově získané volnosti a otevřít se možnostem, co se jí nabízely, byla příliš nejistá.

„Hlídka v koši? To zní úžasně!“ Odvětila pohotově, viditelně nadšená. Tou dobou už doufejme nesmutnila, protože ji tahle zpráva opravdu nadchla! Zvláště, když Riav zmínil i tu část s hudbou - hrozně ráda by totiž Percyho slyšela hrát, natož pak takhle venku na moři. Atmosféra by byla neskutečně odlišná a stoprocentně kouzelnější.
Nadšení ji rozhodně neopouštělo, když mladý pirát dokonce i souhlasil s jejím návrhem ohledně tance. Na to musela Riavovi věnovat potutelný úsměv, zatímco pozorovala to, jakým způsobem se přibližoval k Percymu, evidentně s něčím za lubem. Rosaline pochopitelně neměla sebemenší tušení o co šlo, ale nemohla si pomoct - zvědavost zkrátka nezapřela!
„Bylo by mi ctí, drahý Riave.“ Mrkla po příteli hravě, jelikož ji ta představa skutečně těšila. Moc ráda bych si zatančila! S nimi oběma, jistě. Percy možná ještě tančit neuměl, ale přesně jak pirát konstatoval, mohli to společně změnit - a Rosa musela i následně přikývnout, protože by jim hudbu rozhodně zařídit mohla, jelikož se na housle hrát učila. Byla to součást jejích důležitých hodin, její otec zastával názor, že dáma musela být vzdělaná* a taktéž nadaná, takže místo aby jí umožnil poznávat lidi a svět, cpal jí reálně kdejakou kreativní aktivitu… Což pochopitelně zahrnovalo i hudební nástroje. Sáhnout na Percyho housle by si jen tak nedovolila, minimálně ne bez řádného schválení, ale teoreticky by posloužit mohla!
„Jistě, moc ráda! Tedy… Pokud by to nevadilo, Percy? Samozřejmě na tvoje housle nebudu sahat bez svolení,“ odpověděla nakonec, aby danou otázku neponechala kompletně nezodpovězenou, než se pobaveně zaculila, když Riav dodal, že Percyho něco přiučí. Tehdy se automaticky usadila zpět na bednu a kdyby mohla, vytáhla by si popcorn.
Když tedy došlo na ono taneční gesto, Rosaline na ně nenápadně pokukovala úsměvem na rtech a pěkně cukajícími koutky. Ještě aby ne! Pozorovat ty dva bylo naprosto… Rozkošné, ale zároveň i vtipné. Naprosto je zbožňovala a neskutečně si užívala tu možnost, že byla nezúčastněným pozorovatelem, co si jen užíval situaci.* Nemělo smysl si cokoliv nalhávat. Jednoduše ji to k nim táhlo… A vidět je takhle bylo zkrátka roztomilé!





* Málem jsem napsala zvědavá, to fakt ne. Rosa je sice zvědavá ažaž, ale její tatík to neschvaluje
* Aneb Rosa the fangirl!

Hlídkový koš poskytoval útěšnou iluzi toho, že svět kolem se od nich distancoval. Jako kdyby zničehonic celý Fantom úsvitu i s posádkou, která dole kmitala jako správně promazaný stroj, zmizel, a zbyl jenom silný stožár, prkenná podlaha, zábradlí hlídající je od dlouhého pádu a… vítr. Vítr, který se opíral do plachet a při sebemenší nevoli jim rval slova od úst a vlasy do tváří. Byl cítit slaně, nepodvolně a divoce – vůně, která spoustě lidí zvyklích žít na pevnině přinášela mořskou nemoc a pocit nepatřičnosti jejich maličkosti oproti oceánu, kterému byli všichni vydaní na milost a nemilost. Foiette to však spíš než cokoli jiného připomínalo domov, klid, útěchu. Svobodu, kterou by v takovém množství na souši nezvládla zažít ani za sto let.
Obvykle tady nahoře nebylo slyšet jediného slova, sotva se vítr začal jenom maličko vztekat. To však nebyla tato situace – nyní mlčel. Jako kdyby věděl, jako kdyby byl seznámen s tíhou, která svírala srdíčko mladé pirátky, která nyní hleděla na matnou linku pevniny v dálce a přemýšlela, jak co nejlépe do slov zformulovat to, co slíbila Astrid vysvětlit. Nechtěla nechat pestrobarevnou přítelkyni bez vysvětlení, na to měla hned několik důvodů. Zvědavost lesknoucí se jí v očích; kvílení větru, který jí poskytoval šanci mluvit; krev, která jí pěnila v žilách a hrozila neustat, dokud to ze sebe nedostane.
A potom tu byl ten hlavní. Nechtěla věci tajit. Nenáviděla uzavřenost a ticho, potřebovala mluvit, aby se ujistila, že ten druhý tam je. Že poslouchá. A když viděla už tam dole upřímný zájem, který se jí odrážel v krásných očích, tížilo by ji to ještě víc než celá ta situace. Přišla by si, že ji zklamala, a to nebylo něco, co chtěla připustit, ba naopak.

„Děkuji, že tu se mnou jsi, Astrid,” zašeptala, sotva se na moment vydýchala s uvědoměním si, že to ticho začíná být dlouhé. „Popravdě si nejsem přesně jistá, co bych teď dělala o samotě.” Neberte si to jakkoli zle, v dobré společnosti by byla schopna klidně celý den mlčet, nepronést jediné slůvko narušující blažené ticho, avšak nyní nebyla taková chvíle. Vzala sem Astrid pod záminkou toho, že si společně promluví o tom, v jakém stavu ji na té palubě našla – proč ji našla jako zakaboněnou hromádku pod povrchem bublajících emocí poté, co vydusala z kapitánovy kajuty po zastavení u západního pobřeží. Letmo se znovu zahleděla na rozmazanou linku pevniny, vzdalující se stejnou jistotou, s jakou Foiette věděla, že jí v následujících chvílích bude bít srdce – pevnou a palčivou.
Posadila se zpříma a opřela se o stěžeň tak, že se ho jen lehce dotýkala lopatkami a týlem. Nohy si smotala do tureckého sedu, který u ní většinou značil, že tu bude sedět ještě dlouho – a leč to ještě Astrid tušit nemohla, jelikož šlo o gesto, které si vypozorujete až s časem, z celého jejího postoje bylo jasné, že to celé bude ještě nějakou chvilku trvat. Nechtěla andulku okrádat o její drahocenný čas, to samozřejmě ne, však… co jiného by měly dělat, že ano?
A tak zatímco mračna na obzoru začala barvit nebe ocelovou šedí, ona vyprávěla. Vyprávěla o těch posledních pár hodinách, o tom, co se stalo od chvíle, kdy jí na dveře kajuty zaklepal kapitán, když Astrid samotná ještě byla hluboko v náruči spánku. Vypověděla jí vše – o setkání s Riavem, o zjištění o nových, tak trochu omylem pořízených členech posádky (zdravíme Rovelcy a jejich ranní chaos)... a nakonec o bratrovi, o kterém do dnešního rána netušila, že ho vlastně má. Její rodina byla tématem, kterého se nedotkla už zatraceně dlouho, a zjistila, že sotva se na tohle téma rozmluvila, zabrousila do téma, které přímo lačnilo po tom, aby se do něj někdo opřel. Aby o něm mluvila, aby se o něm vztekala, aby o něm plakala, aby o něm vtipkovala. Foiette ale ve výsledku neučinila ani jedno – jen sledovala nebe schylující se k bouři, mluvila a mluvila a… mluvila.

Až když byla u konce, obrátila oči k Astrid a opatrně se usmála. „Omluv mě, ale nezvládám mluvit a u toho s člověkem držet oční kontakt,” přiznala, než znovu stočila pohled stranou. Nevědomky si přitom začala pohrávat s těmi pár uvolněnými prameny, které jí vyklouzly z copu přehozeného přes levé rameno. „Tohle je… zvláštní. Popravdě, nikdy jsem neměla moc šancí o své rodině mluvit, ať už kvůli tomu, že jsem neměla posluchače, nebo proto, že jsem jednoduše nedokázala pronést jediné slovo. Ale teď… to šlo naprosto samo. Prosím, pověz, pokud by ti to přišlo jakýmkoli způsobem příliš moc na poslech, samozřejmě to chápu, ale… je příjemné to téma náhle moci a dokonce chtít nakousnout.”
Samozřejmě, pořád tu toho bylo hodně kolem… matka, kterou nikdy nepoznala, otec, který byl přesně tím samým příkladem. Jediné, co jí zbylo, bylo to tetování a kapesní hodinky, které přestaly fungovat přibližně ve stejnou chvíli, kdy se z jejich povrchu sloupal poslední žbitec laku. O těch nemluvila, a ti pravděpodobně zůstanou uzamčení pěkně hluboko po pěkně dlouhou dobu. Ale… náhle necítila naprostý odpor k té samotné myšlence, že by to téma mohla vážně někdy pronést nahlas a před cizíma ušima, což bylo pro ni něco… fascinujícího; cizího; ohromujícího.
Cenila si té možnosti. A cenila si nově nalezené společnosti. Ale teď zase na chvíli umlkla, poskytujíc prostor Astrid k tomu, aby k tomu řekla cokoli svého. Na rtech jí hrál maličký úsměv, zatímco čekala a sledovala, jak se mračna na obzoru zase trhají.