Fantom úsvitu

Brázdící vody převážně okolo příměstského města La'Dorei a přilehlých zálivů, Fantom úsvitu se může za roky své působnosti chlubit docela značným bohatstvím a proslulostí. Mnozí ostatní piráti si mezi sebou vypráví, že jejich štěstí má na svědomí to, že se spřáhli s Vyysihuou, ale realita se má trochu jinak – paluba této lodi není obývaná pouze lidmi, nýbrž v řadách posádky můžeme najít také několik zástupců jiných ras, z nichž nejvýraznější je krev t'ealh, která na vodní tvory působí konejšivě. Žádný pakt s bohem mořských zrůd se samozřejmě nekoná (od toho máme yialadri v Alsitiu).
Kapitánem této lodi je muž ve třicítce, Räley Denvers, a jeho pravou rukou a první důstojnicí je malý růžovovlasý míšenec, Foiette Sawera, která se o ten post tak napůl dělí s navigátorem, Riavellem Härre Mörganem. Aktuálně je po vyplutí z přístavů La'Dorei na palubě docela živo – nejenom, že se první důstojnice na palubu vrátila po boku vyplašené andulky, ale někoho si sebou přivedl i navigátor – a tím tak trochu nedopatřením způsobil, že odplutí z přístavu pronásledovalo odstřelování lodi několika lukostřeleckými jednotkami stráží města. Navíc tu těsně po vyplutí strašil i jeden drzý kojotodlak, který si tu omylem prodělal malý rodinný meeting.
A legendy praví, že když se řádně zaposloucháte, možná uslyšíte kapitána frustrovaně křičet...

Viděla, jak byla Astrid z lodi a z toho, jak se vítala s kapitánem, rozpačitá. Nechtěla ji znervózňovat, i proto se od něj potom odtrhla a nenechala je spolu prohodit jediné slovíčko, aby to jenom nepodporovaly jeho zvědavé a možná trochu nevrlé otázky. To nebylo něco, co by chtěla. A navíc… byla ráda, že spolu mohou být o samotě. Za ten den zjistila, že je docela příjemné s Astrid pobývat, když kolem nebyly žádné zvědavé oči a čumilové.
„Jsem tím pádem alespoň ráda, že tohle není žádná hrana, kde by ti něco hrozilo. Pokud ti něco můžu vážně s klidem a s čistým svědomím slíbit, je to to, že jsi na palubě téhle lodi naprosto a bezprostředně v bezpečí. Nejenom, že naše loď je dost sama o sobě dost rychlá a posádka zručná, takže jen tak něco nás na moři neohrožuje něco jen tak, ale navíc… mít na palubě t’ealh pomáhá. A vzhledem k tomu, že jsme tu doteď měli jeden a půl t’ealh… naše výpravy většinou končí úspěšně a posádka se nedostává do takového ohrožení, dokud se nejde vyloženě na útok proti nějaké lodi, co se rozhodně škodit… a to se už poslední dobou tak často nestává. Máme svou pověst. Mezi ostatními piráty se šíří pověsti, že máme na svojí straně Vyysihuu,“ ušklíbla se hořce, „ale k něčemu takovému bychom se nikdy nesnížili. Jenom máme na palubě mimo lidí i další rasy, kterým docela pobyt na moři prospívá,“ dodala potom s úsměvem.

Dojedla své jablko, odhodila ohryzek a poté si prohlédla Astrid. „Měly bychom ti sehnat nějaké oblečení, které ti bude sednout. Moje je ti asi je trochu velké… takže budeme muset najít něco přijatelnějšího,“ zadívala se na ni a krátce se zamyslela, než se jí rozbřesklo. „Mám ten pocit, že Salli by mohla mít podobnou velikost… takže tuším, že vím, kam povede naše další cesta,“ pousmála se. „Seženeme ti nějaké oblečení a potom se můžeš vykoupat, dobře? A, pokud budeš chtít, můžeš i zkusit ještě něco naspat. Vím, že jsi spala dnes v noci docela přijatelně, ale přesto – musíš být vyčerpaná pořád. Nebude problém, když trochu zamhouříš oka, zatím bych alespoň vše vyjednala s kapitánem.“
Počkala, až dojí i Astrid, a poté ji jemně za ručku vytáhla z kuchyně. Labyrint, který se rozkládal v podpalubí lodi, nebyl zrovna místem, kde by ji chtěla nechat bloumat, pokud by se jí ztratila. Přeci jenom by se tu sice netoulala navěky, ale nějakou chvíli by jí dalo se vymotat zase nahoru – a tím ji nechtěla stresovat a vyčerpávat, to prostě ani náhodou. Takže ji protáhla kolem hlavních kajut – dvě jediné horní kajuty kromě kuchyně byly ty, které patřily kapitánovi a prvnímu důstojníkovi, takže jí, což bylo fajn, protože se velice rychle dostala ven – a zamířila níž. Skoro na konci jedné z chodeb se zastavila před oprýskanými dřevěnými dveřmi a krátce na ně zaklepala. Ne tak, aby to bylo slyšet přes půl lodi, ale tak, aby ji obyvatelka malé kajuty uprostřed slyšela. „Salli? Foiette. Můžu dál? Mám tady tak trochu naléhavou situaci.“

Od doby, co se ocitla na palubě téhle lodi, byla Sallianthe Naamo ponořená do všech knih, které našla.
Pomáhalo jí to utíkat od reality – a ona měla několik velice dobrých důvodů, proč před ní utéct potřebovala. Takže od chvíle, co ji Foiette zavedla na palubu a přimluvila se u kapitána, aby tady mohla zůstat, se celé dny zašívala ve své kajutě a prostě se utápěla ve všech příbězích, které našla. Musela uznat, že i když kapitána se celou dobu docela bála, měl až překvapivě velkou, obsáhlou a hodnotnou sbírku všemožných knih, stejně tak jeho první důstojnice – to byl důvod, proč si je i navzdory bázni rychle oblíbila. A díky tomu, že měla ve svém okolí takové množství knih, se mohla na celé dny jen ponořit do nesčetného množství příběhů, které byly daleko od ní, daleko od její situace, daleko… od všeho. Nechtěla být melodramatická, ale věděla, že kdyby se zastavila a vynořila z knižního světa, její duše by neskutečně začala trpět a ona netušila, zda by se z toho znovu dokázala vyhrabat.
Ačkoli se snažila nalhávat si, že je naprosto v pořádku a vlastně má šanci vyhrabat se z těch sraček, v nichž byla, nebyla v pořádku ani trochu. V nocích, které strávila neklidným spánkem, se jí před očima vynořovaly výjevy toho, co se stalo v posledních měsících. To teplo, vlídnost a přízeň, které ji zaplavily přitom, když Äyanaii vyslyšela její modlitby, sestoupila k ní a dala jí dar, pro který se většina elfů modlila jako pro spásu – dala jí druhou tvář a z mladičké elfky tím udělala t’ealh. To zmatení a frustraci, když se musela pohybovat poblíž vody, jelikož její druhá podoba to vyžadovala. To hořké zklamání a pachuť slaných slz poté, co její rodina vyjádřila svoje zklamání s tím, co její povaha prokázala za tvora, a otočila se k ní jako jeden muž zády. Z lady Sallianthe Naamo z rodu Épine se přes noc stal tulák bez domova poté, co v zajetí žalu utekla z Lesa divokých elfů. Nemyslela si, že by někdo její nepřítomnost bral zle – rodina jistě přetlumočila společnosti situaci tak, že se prostě rozhodla najít si místo, které bude její druhé podobě vyhovovat více. Jistě předstírali, že pro ni plakali, zatímco v realitě to nemohlo být dále od pravdy.

Trhla sebou, když ji ze čtení vytrhlo zaklepání na dveře. Když uslyšela Foiette za dveřmi, pousmála se – byla ráda, že byla dívka s růžovými vlasy zpátky na palubě. Docela jí tu její přítomnost chyběla, ačkoli k přátelství k ní měla trochu daleko, měla ji docela ráda. Chovala se k ní asi nejlépe z celé posádky, co si budeme říkat. Když rychle vstala a otevřela dveře, první důstojnice se jí s úsměvem vrhla kolem krku. Salli, zvyklá na strohá gesta a zvyky šlechty elfů, jenom chvíli stála a zmateně netušila, co dál, než ji po pár chvílích ovinula pažemi také. Chvíli vyčkala, než se jí Foiette sama pustila, a jemně se na ni pousmála. „Ráda tě vidím,“ pousmála se na ni. Poté pohledem sklouzla k dívce, která stála vedle Foiette – nebyla vyloženě malá, byla asi podobně velká jako Salli, ale vedle vysoké Foiette rozhodně působila drobně.
„Máme tu malou situaci,“ pronesla Foiette s provinilým úsměvem, než se pousmála na svou žlutovlasou přítelkyni. „Tohle je Astrid. Astrid, tohle je Salli. Jde o to… Astrid potřebuje nějaké oblečení, které jí snad padne lépe než to moje. A dokud neseženeme nějaké další, mohla by si vypůjčit něco od tebe? Měly byste mít alespoň přibližně stejnou velikost…“
Byla to samozřejmost… proto o chvíli a jedno prohrabání šatní skříně později tedy Foiette předala první důstojnici na malé hromádce lněnou tmavou košili a kalhoty ve stejné barvě. Foiette znovu vycouvala z kajuty, jemně ji objala na rozloučenou a poté i se svým doprovodem zamířily nahoru, pravděpodobně do její kajuty. Ona sama za nimi jenom vyslala poslední úsměv, zavřela dveře a se rty semknutými do úzké linie klesla zpátky do měkké postele, než znovu hmátla po knize. Potřebovala se ztratit znovu v těch příbězích, než ji myšlenky zavedou do nebezpečných míst…

Poté, co jim Salli skoro bez otázek pomohla a dokonce se ani nepodivila nad tím, co tak náhle dělá žlutovlasá andulka na palubě lodi, Foiette od ní vděčně přijala oblečení a nechala zrzečku u svého čtení. Věděla, že jí to pomáhá od zlých myšlenek, a jelikož ji brala jako jednu ze svých chráněnců, nehodlala udělat nic, co by jí to snad mohlo zkazit. Takhle, s kupičkou oblečení v náruči, se s úsměvem otočila na Astrid. „Takže to bychom měly… můžeš jít za mnou?“ pousmála se na ni a poté se vydala cestou zpátky ke schodům. Do své kajuty by trefila i poslepu, chodby téhle lodi znala tak perfektně, že za největší tmy dokonce do puntíku věděla, kam má kam kroků udělat a kam ji tam malá cesta zavede. Měla to nacvičené tak, že měla perfektní úspěšnost, celých krásných sto procent. Bylo by jí ctí vysvětlit a ukázat ten malý systém podpalubního bludiště Astrid, pokud by o to projevila zájem, ale nyní bylo přední dostat se do její kajuty – prohlídka mohla hezky počkat. Proto nyní pořád ještě vedla cestu ona.
Cestou se ještě váhavě zastavila v předposlední kajutě před tou její a bez klepání pootevřela dveře, ale… kajuta zela prázdnotou. Zarazila se, protože přeci jenom jí bylo zvláštní, že tam Riava nenašla, ale… pravděpodobně vypadnul do města, dokud měl šanci. To mu nemohla vyčítat, bylo zvláštně uklidňující po nějaké době stanout nohama místo na palubě na pevné zemi. Věděla, že než ráno vyplují, vrátí se, takže dveře zase zavřela a nakonec obě dvě dívky zapadly do dveří, které byly hned vedle – a před Foiette se po týdnu konečně ukázala její vlastní kajuta, prostor, kde mohla být bez ohledu na okolí vším, čím chtěla. U rohu pod kulatým okénkem přiražená postel, stěny pokryté různými mapami a plánky cesty, přičemž největší byla mapa Nescory přes polovinu jedné z volných zdí. A samozřejmě, v druhém rohu naproti posteli a vedle dveří stála docela velká káď, která byla permanentně plná slané mořské vody. Bylo to pro ni praktické – vždycky, když na ni přišla potřeba se přeměnit, si tam prostě vlezla a nechala druhou podobu převzít kontrolu nad jejím tělem. Bylo to uklidňující a dost praktické.

„Tak… myslím, že by bylo na místě zkusit se vykoupat. Je to teda slaná voda, často ji používám kvůli proměně, ale dá se v ní umýt stejně dobře jako ve sladké vodě,“ pousmála se na Astrid a oblečení jí položila na postel, na kterou se sama posadila a jala se rozvázat si boty. Vzhlédla a pousmála se na dívku před sebou. „A… teď mám asi pocit, že bych si jinak musela stáhnout kůži.“ Než to stihla andulka zpracovat, rychle si rozepnula i opasek, vystoupila z kalhot a košili si přetáhla přes hlavu. Nečekala, zda se nad tím Astrid začne červenat, a vklouzla do kádě, kde se blaženě usadila, takže jí z vody koukala jen ramena a hlava, než vztáhla ruku a prstem na ni kývla, aby šla také. Poté, než opět stihla andulka nějak reagovat, se nechala pohltit proměnou – a místo dívky si to najednou vodou rázoval malý růžový axolotl a jenom nevinnýma korálkovýma očkama pozoroval Astrid stojící pořád v kajutě. Netušila, jak moc to uslyší, ale spoléhala na to, že jakožto poloviční t’ealh ji zaslechne, takže se jen bezzubými pysky pousmála. „Netřeba se stydět, vertäli.“ Jasná výzva k tomu, aby se připojila.

Rozhodně Foiette naprosto absolutně důvěřovala, když jí ujišťovala o bezpečnosti lodi. Astrid možná nebyla žádná odbornice, ale dobrou loď a posádku poznat dokázala - a to nemluvě ani o faktu, že si evidentně byli blízcí nejen sama její nová přítelkyně a kapitán, ale i zbytek osazenstva mezi sebou. Podobné vztahy byly nesmírně důležité, třebaže je spousta námořníků podceňovala. Ostatně, vazby se úplně vynutit nedaly. Hodně záleželo na povaze a nátuře jednotlivých členů posádky a svoji roli mohla odehrát jak náhoda, tak vedení lodi. V případě Fantomu úsvitu se ale všechno zdálo být v absolutním pořádku, ne-li spíš ve světlé pozitivitě. Žlutovláska se tam možná necítila být úplně stoprocentně ve svojí kůži, ale všichni drželi při sobě a ona měla podobnou soudržnost s Foiette, což jí dávalo naději, že by mohla zapadnout také. Mimo toho mínila ukázat, že se dokáže velice dobře ohánět v kdejaké situaci a být jak pracovitá, tak užitečná, což by mohlo značně pomoct. Přeci jen tam nepřišla jen pro to, aby je využívala. Naopak, byla ráda, že dostala novou šanci na život i uplatnění... A fakt, že přitom mohla být na blízku právě Foiette... Ten byl přímo sladkou třešničkou na pomyslném dortu.

„Já vím, věřím ti. A znám podobné pověry... Lidé mají tendence vysvětlovat si cizí úspěch všemožnými způsoby, obvykle se však snižují k těm nejdrastičtějším, aby podryli morálku. Nikdy by mě ale nenapadlo věřit tomu, že byste něco takového udělali. Je vidět, že jste skvělý kolektiv a tvrdě pracujete,“ pousmála se na Foie vlídně.
Sama byla opravdu ráda, že se posádka Fantoma úsvitu neskládala pouze z lidských námořníků. Bylo opravdu hezké vědět, že byli ochotní mezi sebe přijmout i ostatní rasy a neměli problémy s nimi vycházet, což se jen tak nevidělo. Neměla ani pocit, že by snad na takové jedince nahlíželi s pocitem nadřazenosti, což bylo o to hezčí. Celkově se ta loď zdála být tak trošku dokonalým útočištěm... A ona byla neskutečně vděčná, že dostala tu jedinečnou šanci se přidat do týmu.

Následovala Foiette za jakousi dívkou, jež by jim mohla půjčit nějaké oblečení. Samotné jí nevadilo, že na sobě měla zrovna oblečení, co náleželo Foiette... Konec konců, bylo její. Sice jí úplně nesedělo, ale vonělo jako ona. A ona se v něm díky tomu cítila opravdu dobře i navzdory tomu, že nebylo úplně na ni.
Při setkání s onou dívkou - Salli, jak ji Foiette představila - se musela nepatrně pousmát. Vypadala sice poněkud plaše a izolovaně, ale zároveň mile. Přátelsky. A to Astrid neskutečně odzbrojovalo, protože měla pocit, že se nacházela v naprosto ojedinělém prostředí, kde si nemusela připadat divně - a mohla zapadnout i navzdory svojí odlišnosti. A to byl pocit, který by se ani v nejmenším nedal vyvážit zlatem.

V kajutě se jen rychle rozhlédla po interiéru, než si její pozornost opět získala Foiette. Pořádně nestihla zareagovat na to, co vlastně řekla a udělala... Jen co se totiž natáhla pro půjčené oblečení, její růžovovlasá přítelkyně to svoje shodila jakoby nic a vklouzla do kádě s vodou, v níž po chviličce doslova zmizela.
Astrid nepatrně pozvedla obočí a chvíli jen tak přešlapovala na místě, zmatená a nejistá tím, co přesně by měla dělat - ale nakonec Foiette přeci jen napodobila. Svlékla si vypůjčené oblečení a odložila ho na postel vedle toho od Salli, než se přeměnila do svojí ptačí podoby a slétla na okraj kádě, kde se usadila a pohlédla dolů na to rozkošné růžové zvířátko, jímž Foiette byla ve svojí druhé podobě.
„Já vím, nestydím se,“ odpověděla jí, než se nepatrně načepýřila a protáhla si křídla. „Bohužel na rozdíl od tebe neumím v téhle podobě plavat.“

Pousmála se – nebo se o to alespoň pokusila. Růžový axolotl zkroutil něco, co připomínalo miniaturní rtíky, do něčeho, co mohlo být při troše fantazie úsměvem. Spíš to byla prostě jakási nerozpoznatelná zvířecí grimasa, ale doufala, že andulka před ní záměr pochopí a jenom nebude vyděšená. Otočila se čelem ke krásně vybarvené andulce, která posedávala na okraji kádě, a zavlnila se před ní. „Nemyslela jsem to takhle. Myslela jsem, že se vykoupeš normálně, v lidské podobě,“ uvědomila ji o svých záměrech, než se před ní zavlnila tak, až se jí vlásečky kolem hlavy zavlnily společně s vlnkami, které svým drobným tělíčkem tvořila. Na to, že byla malá, nějakou sílu do svého plavání vkládala – navíc, snadno dokázala v téhle podobě jak díky podobě t’ealh, tak díky krvi vodního ovládat alespoň částečně vodu, snazší to navíc bylo s touhle mořskou. Kdyby chtěla, možná by dokonce pár kapek mohla zvednout – ale tyhle čáry máry si schovávala, neplýtvala na ně zbytečně energií, když nemusela. Takže teď to nebyla výjimka.

„Ale tak vždycky ti mohu nabídnout k malé projížďce hřbet, aby ses mi tady neutopila,“ dodala docela pobaveně a přiblížila se k ní natolik, aby kdyby skutečně ji vzala za slovo bylo pro ni skutečně výsostně snadné přeskočit z okraje kádě na její hřbet. Popravdě byla ta myšlenka docela zajímavá a zábavná – neměla by nic, kdyby se andulka skutečně rozhodla udělat si z ní tak trochu člun, kdyby ji nechala křižovat s ní hladinu slané vody v kádi. Mohl to být docela zábavný moment – a sice by ho asi mizerně vysvětlovala, kdyby někdo náhodou vešel, ale spoléhala se na to, že žádný pitomec by jen tak bez varování a bez výzvy nevletěl do kajuty první důstojnice. To mohl snad jen kapitán – a byla si jistá, že ten chápe, že po návratu chce chvíli pro sebe, zvlášť když s sebou vede hosta.
Poté se znovu zahleděla na Astrid. Ze své blízkosti měla velice dobrý výhled na její překrásně zbarvené peří, až jí z toho očka přecházela. „Anebo, to je také možnost, se můžeme klidně proměnit obě,“ podotkla a i přes myšlenky muselo být jasné, že ji tak trošku zkouší, oťukává si, kam až může zajít, kam zase naopak má vstup přísně zakázán. „Pokud by ti to dělalo těžkou hlavu… můžu ti klidně omýt záda,“ dodala pobaveně, i vnitřně se zasmála, ale popravdě… té vizi se nějak extra nebránila. Kdyby snad na to Astrid vážně přistoupila, nechala by se, ještě velice ráda. Ale to bylo jen a jen na andulce – Foiette byl oprsklá, dovolovala si, ale jenom k hranicím, kde ještě její společnice nepůsobila pohoršeně či jinak nespokojeně s jejím jednáním. Takže zkrátka vyčkávala na odpověď, aby se ujistila, že snad nevykonala nějaký přešlap, nějaké faux pas, které už by, nedejte bohové, nešlo vzít nazpátek…

Za svůj život viděla docela slušné množství nejrůznějších zvířat, tvorů i bestií, ale... Foiettino zvířátko bylo bez jakýchkoliv pochyb tím nejrozkošnějším. Ať už to bylo tím, že byla tak maličká, světle růžová a s něžným výrazem na tváři, co matně připomínal usměvavý - nebo tím, že pro ni zkrátka měla slabost, přišla jí naprosto kouzelná. Byla by klidně vydržela se na ni dívat po pěkně dlouhou dobu, protože jak si jen tak plavala ve vodě v té kádi... Působila vážně neskutečně roztomile.

*„To mě nenapadlo,“* uznala poněkud zaraženě, protože jí ta možnost hlavou skutečně neprobleskla. Jistě, dávalo to smysl a mělo ji to napadnout, ale stejně... Bylo by neskutečně divné se před ní koupat jako člověk, když ona sama byla ve svojí zvířecí podobě a ještě tak maličká. Astrid sice nevadila představa toho, že by před Foiette měla být nahá, konec konců by to přeci jen nebylo poprvé a ona se necítila nijak ohroženě, protože růžovovláska nepůsobila jakýmkoliv děsivým dojmem, ale přeci jen by to bylo divné.

Ta nabídka ji přiměla zvídavě pootevřít zobáček a naklonit hlavu na stranu. Vážně ji to docela lákalo, protože taková možnost se člověku jen tak nenaskytne... Navíc to bylo dokonale rozpustilé a možná i trošičku hloupoučké, ale Astrid měla pro podobné věci tak trošku slabost. Ne, že by snad měla tendence za každou cenu dělat to nejdivnější a nejhravější, co bylo jenom v rámci možností na stole, ale když už se jí podařilo zpřetrhat svoje okovy a byla volná, užívala si každou drobnost. Natož pak něco takhle zvláštního a jedinečného.
Chvíli tedy ještě posedávala, než nakonec roztáhla křídla a sletěla dolů, opatrně nožičkami dosedávajíc na Foiettina záda. Bylo téměř až ironické, jak rozdílná jejich zvířata byla - ale přesto si byla svým způsobem podobná. Obě byly zhruba stejně velké a každá sice dominovala úplně jiné sféře, ale to jim nijak nebránilo v tom se trošku pobavit.
*„Tohle je nejspíš to nejzvláštnější, ale zároveň nejzajímavější, co jsem kdy zažila,“* uchechtla se pobaveně, zatímco seděla na růžovovlásčiných zádech a udržovala si dokonale načechraná peříčka, jež značila spokojenost a pocit bezpečí.

Po krátké rádoby plavbě napříč kádí obě nakonec svoje zvířata nechaly se stáhnout a společně se vrátily do svých lidských podob. Astrid to původně nemínila jinak zvláště komentovat, protože jí to nepřišlo vyloženě nutné, ale když už k tomu došlo a ona hleděla Foiette do očí, zatímco si jednou rukou pohrávala s mírně rozčeřenou vodní hladinou, najednou jí přišlo docela na místě něco říct.
„Takže ti to nevadí?“ Zeptala se nakonec naprosto otevřeně, zatímco jí hleděla zpříma do očí a na rtech jí stále hrál drobný náznak vlídného a pobaveného úsměvu, jež přetrvával z jejich předchozí kratochvíle. Byla neskutečně šťastná, protože se její život změnil doslova o tři sta šedesát stupňů - a právě díky oné moc hezké pirátce se zdálo, že časem bude snad schopná i postupně vypustit z hlavy události z jejího připlutí zpět do Nescory.
„Myslím to, že tu jsme takhle spolu. Konec konců, je to tvoje kajuta, tvůj prostor a soukromí a já bych nic z toho nerada narušovala...“

Trochu nervózně křižoval palubu Fantoma úsvitu a netušil, co vlastně dělat. Kapitán ho před pár minutami obeznámil se skutečností, že zatímco pospával (docela prozíravě si prostě ustlal v kojotí podobě v nohou kapitánovy postele, protože mu bylo řečeno, že nebude moc dobrý nápad, když bude opouštět prostor jeho kajuty, dokud se neobjasní všechno, co mu přišlo tak podezřelé), paluba se znovu zatížila o jednoho člena posádky – o dívku, o které mluvil; o dívku, která s Calem sdílela příjmení a zjevně také krev; o dívku, o které až doposud neměl ani tušení. Dosud se mu to zdálo všechno jenom jako trochu pitomý vtip, ale tak nějak se o něj pokusily zoubky nervozity, když se kapitán vrátil se zprávou, že ta dívka je zpátky – a možná by bylo záhodno, aby s ní promluvil. Rázem to bylo podivně reálné, z čehož mu běhal mráz po zádech, když sledoval, jak za kapitánem zase zapadly dveře, aby se on mohl proměnit a obléct. Dělal to nezvykle pomalu, atypicky a automaticky, protože byl zaražený jako už zatraceně dlouho ne. Sice jeho zkušenosti s piráty byly pestré (a to měl hlavně na mysli Williama Pierce, který málem společně s Nočním stínem odjel i s vidličkou vraženou v oční bulvě), ale tohle překračovalo všechny meze, ve které tak nějak dokázal věřit.
Nemusel ani moc dlouho hledat, protože dveře nahoře na úrovni paluby byly mimo vstupu dovnitř jenom tři – ty jedny vedly do kuchyně, druhé do kapitánovy kajuty a ty třetí musely tím pádem vést do kajuty prvního důstojníka. To mu jen bylo potvrzeno, když zaslechl z druhé strany dveří tiché dívčí chichotání. Zarazil se, než tedy s hlubokým povzdechnutím vzal za kliku (nějak mu vypadly veškeré základy slušných mravů, takž klepání nepřicházelo v úvahu) a tiše jako smrt* vešel bosou nohou dovnitř.

První, co spatřil, byl trošku… bizarní výjev. U zdi naproti dveřím stála docela rozměrná káď, v níž prostě bez jakýchkoli okolků brázdilo vodu malé, růžovému pulci podobné stvoření. Caliann musel chvíli lovit v paměti, než mu došel pravý název toho, co to malé bylo zač – axolotl. A na okraji kádě přecházela malá, sytě vybarvená andulka, která po chvíli jako by se nechumelilo růžovému tvorečkovi přeskočila na záda a tvořily tam společně cosi, co by Cal nedokázal pojmenovat ani po celé lahvi nescoří brusinkové pálenky (a že to bylo co říct, protože o kvalitě toho nápoje by minstrelové mohli pět celé hodiny). Chvíli pozoroval, jak tam spolu vyvádí tohle cosi a ani nedutal, než se natočily na chvíli jeho stranou. Zapíchla se do něj černočerná očka růžového tvorečka, než mu hlavou jasně zarezonovalo napůl pobavené, napůl podrážděné: „Někdo tady skutečně netuší, kdy je a kdy není ten správný čas k tomu poctít jednoho svou návštěvou.“
Měla to být pravděpodobně poznámka pro sebe samotnou, dívčí hlas v hlavě by se mu totiž neozval, kdyby sám nebyl jejím druhem, t’ealh. Ale jelikož byl, neubránil se malému úšklebku, který měl nacvičený tak dokonale, že mu vrátil trochu původní jistoty a přebil neklid. Neodpověděl jí stejnou cestou, nýbrž nahlas, ale stačilo to k tomu, aby musela poznat, že ji slyšel – a čímž asi nepočítala. „Někdo těžko může vědět, do jaké se dostane situace,“ odvětil se zamyšleným pohledem upřeným na scénu před sebou, než si už zase trochu nervně prohrábl vlasy. „Poslal mě sem kapitán. Potřebuju mluvit s Foiette.“
Růžový tvoreček si ho dál zamyšleně prohlížel. „Fajn. Pokud je to nutné, vzkaž kapitánovi, že tohle je nutnější. Potom si můžeme promluvit, pokud je libo,“ odpověděla mu po chvíli zaraženého ticha. To mu plně stačilo. Kývnul, že rozuměno, a zase vyklouzl ze dveří. Kvapně za sebou zavřel, než znovu zmizel v kapitánově kajutě, aby nedělal zbytečné problémy, kdyby ho tu někdo viděl. Netušil, co se tam sakra dělo, dokud tam nevešel, ale ta krátká výměna slov mu bohatě stačila k tomu, aby další otázky neměl – prozatím…


*nebo jako Desmondův smrad, chápeme se… mrk mrk. #FujJeToDesi

Foiette netušila, jak se v té situaci ocitla, ale zatímco vozila na zádech Astrid a obě dvě si užívaly tu chvíli, ve dveřích se objevil stín. Vetřelec. Vztekle po něm mrskla myšlenkami a myslela si, že se bude muset přeměnit a sjet ho vlastní pusou, ale překvapení bylo na jeho straně – odpověděl jí. Slyšel ji – to se jí jinde, než u Astrid, zatím nepodařilo. Věděla, že takhle sdílet myšlenky mohou jenom t’ealh, takže to, že ji zaslechl, bylo jako takové malé Aurořino znamení. Proto nakonec byla docela mírná a vyrazila ho poměrně mile na to, jaká by byla za jiných okolností, kdyby se pro tu zprávu musela proměnit. Takhle jenom cizího vykopla zpátky za kapitánem – ať to byl kdokoli. Vypadal trochu povědomě, ale Foiette byla někým, kdo vídal spousty a spousty lidí. Kdyby si měla pamatovat, kde zrovna jakou tvář viděla, asi by jí z toho brzo začalo hrabat. Nechala ho jít, začala se znovu věnovat Astrid a tu informaci, že se poté musí stavit za Rälleym, si zasunula hluboko do paměti na později. Času bude dost… tahle chvíle ale měla velkou přednost, stejně tak právě roztomilá andulka.

Po tom malém setkání lomeno skoro přepadení se jenom nechala společně s Astrid znovu zajmout svou lidskou podobou a s pobaveným úsměvem si vytáhla kolena k bradě, když sledovala žlutovlásku jen malý kousíček před sebou. Nemohly od sebe být vzdálené víc než dvacet centimetrů – káď nebyla největší, ale zároveň ani nešla označit za malou. Dvě se do ní vešly jenom v případě, že úplně neměly problém sem tam o sebe zavadit – a pokud byste se ptali právě Foie, tak ona ten problém neměla rozhodně. Ne, že by se bránila, protože její vnitřní, mírně perverzní dušička při pohledu na nahou andulku trochu procitla. Přesto se však snažila, aby nevypadala jako nějaký nechutný stalker nebo něco podobného, aby ji akorát nezastrašila – to bylo to poslední, co zrovna potřebovala. Ale nezdálo se, že by se Astrid chystala snad s křikem a pláčem utéct, naopak – usmála se a dokonce se ještě naopak zeptala, zda to nevadí jí. Na to mohla Foiette jenom potřásl mokrými růžovými vlasy a pousmát se na ni.
„Rozhodně ne. Jsem naopak ráda, že tu jsi – posádka umí být sem tam dost neosobní, je příjemné mít tě tu. Navíc, na svém soukromí si dvakrát nelpím – dokud se mi nějaký čaroděj nerozhodně hrabat myšlenkami, jsem ochotná vpustit si k tělu snad každého. A Astrid, vážně – to, že tu jsi, mi není na obtíž, nýbrž jsem za to jedině ráda. A než se naděješ, jsem si docela dobře jistá, že celá posádka na tom bude obdobně. Už si zvykli, že sem tam se tu objeví nová duše, takže ty tu rozhodně nebudeš problémem. Má kajuta je i tvou, dokud si neřekneš, že chceš vyloženě svojí – takže asi tak k tomu,“ pousmála se na ni, než k ní vztáhla ruku a jemně ji pohladila po alabastrově bledé, ale za to nádherné tváři. „Nikdo tě odsud nepožene, Astrid – a já už vůbec ne. Jsem ráda, že tu jsi,“ dodala ještě měkce, aby stvrdila svá předchozí slova, a potvrdila to jemným úsměvem.

Nacházela se v opravdu podivné situaci. Podobná tělesná blízkost jí nebyla ani v nejmenším cizí - dříve si jako otrokyně vytrpěla dost podstatně divočejších a horších situací s podobným zasazením, takže zrovna dvakrát studem netrpěla, ale... Bylo to svým způsobem zvláštní. Být takhle blízko s dívkou, co se jí líbila. Sem tam se nepřímo otřít o její kůži, aniž by to zamýšlela, hledět jí do očí a okrajově přitom pozorovat, jak jí z růžových pramínků vlasů odkapávala slaná voda...
Třebaže to neočekávala a necítila se úplně ve svojí kůži, ten pohled se jí opravdu moc, moc líbil. Na druhou stranu si ale Foiette neprohlížela s žádnými náznaky chlípných úmyslů - žádné totiž ani neměla. Pouze obdivovala její přirozenou krásu a to neobvyklé kouzlo situace panující mezi nimi, protože doposud nic podobného nezažila.
Někdo by mohl říct, že dost možná poprvé propadala takovému tomu nechvalně známému zamilovanému pobláznění... A nebyl by rozhodně daleko od reality, jelikož to byla pravda. Dívka s růžovými vlasy pro ni představovala nenaplněný divoký sen, k němuž se upínala za horkých a osamělých nocí, aby si udržela nejen svoji příčetnost, ale také alespoň skomírající plamínek naděje na zlepšení. Přesně to také přišlo - zlepšení. Sice si nejdřív musela projít menším peklem, ale Foiette ji z toho nakonec vysekala jako rytířka v nablýskané zbroji, třebaže místo stříbřitého meče měla šavli a její zbrojí byl pirátský trojrohák. V Astridině světě to mělo ale úplně stejnou váhu, vlastně možná ještě větší, protože měla tak trošku slabost pro pěkné dívky, co by společnost dost možná označila za poněkud vymykající se.* Pod tu kategorii její sličná zachránkyně nepochybně patřila, ale jen v tom nejlepším slova smyslu. Nemohla by o ní říct ani jedno křivé slůvko - a také by se za ni i klidně rvala, kdyby někdo utrousil jakoukoliv nemístnou poznámku.

„To jsem ráda, opravdu. Já... Mám pocit, že tohle je skutečně nový začátek. A musím si neustále říkat, jestli si to vůbec zasloužím, protože... Kolika lidem se něco takového poštěstí? Jsi jako anděl strážný,“ odpověděla s nepatrným úsměvem na rtech.
Hned poté musela na chvíli utnout oční kontakt, protože se jí po lících rozlil nádech červeně, když si uvědomila, jak její slova nejspíš mohla vyznít. Pravdou ale bylo, že to ale myslela úplně přesně tak, jak to podala - v jejích očích byla Foiette opravdu úžasná. Chránila ji, jako kdyby nad ní držela křídlo... A nedalo se popírat, že s anděly sdílela i krásu, čehož bylo opravdu velice těžké si nevšimnout, protože to z ní doslova křičelo.
„Děkuju, za všechno. Nesmírně si vážím toho, že mě tu necháš zůstat... Abych pravdu řekla, jsem vážně vděčná za to, že nebudu muset někde být sama. Nesnáším samotu, zvláště po nocích. Dost často mě pronásledují věci, co se staly předtím a... V přítomnosti někoho dalšího - zvláště pak někoho jako jsi ty, s kým se cítím dobře a v bezpečí - je potom podstatně snazší tomu všemu čelit a probrat se. Takže vážně díky.“
Aby zakončila tu děkovnou sekvenci, potutelně se na svoji společnici pousmála, než nepatrně zaklonila hlavu dozadu a upřela oči na strop nad jejich hlavami.
„Mimochodem, nebyl tu někdo? Mám takový pocit, že jsem slyšela dveře a něčí hlas... Tuším říkal tvoje jméno...“ Dodala nakonec poněkud zamyšleně, než vrátila hlavu do původní pozice a setkala se svýma zelenýma očima s těmi jejími.
„Mimochodem, jsi vážně rozkošná ve svojí druhé podobě. Díky za tu projížďku.“


* aka má ráda bad grills (nezaměňovat s Bear Grills)

Nad tím upřímným úsměvem ze strany Astrid neměla na vybranou, samotné jí to vytáhlou koutky do náznaku veselého úsměvu, který byl v tu chvíli víc než jenom na místě. Nikdy se nesnažila dělat hrdinská gesta a už vůbec se nesnažila brát si někoho na starost – ale s drobnou andulkou jí situace trochu zamíchala karty a donutila ji tohle své přesvědčení trochu přehodnotit. Astrid se v jejím životě objevila náhle a bez varování, ale zatím neměla růžovovláska žádný důvod toho jakkoli litovat. Nemyslela si, že ten okamžik litování navíc vůbec nastane – Astrid se nejevila jako někdo, jehož záchrany budete později litovat. Tenhle malý ptáček byl zkrátka odsouzen k tomu, aby nad ním bděla, a dokud si sama neřekne, že si to nepřeje, Foiette neplánovala s tím, aby kolem ní přestala ochranitelsky kroužit. Přeci jen, měla prostředky, které mohly dívce hodně pomoci – a od toho se mohla krásně odrazit a být nápomocná tak moc, jak to jen šlo.

Protáhla se, ztuhlé svaly zapracovaly a ona blaženě zapředla tak dokonale, že by bylo snadné uvěřit, že ve skutečnosti je t’ealh nějaké kočkovité šelmy. „Nemám upřímně nejmenší tušení, kdo to byl, ale byl to zjevně rozkaz kapitána, takže na tom asi něco bude. Ale to ještě chvíli počká, loď zatím přeci jen nehoří… zatím,“ blýskla po Astrid úsměvem, než se jala opatrně nazvednout na loktech o okraj kádě a poté z ní svižně vyskočila. Ze skříně po paměti vytáhla dva ručníky, jeden si obalila kolem sebe, ten druhý natáhla k Astrid. „Možná by bylo záhodno vylézt, než se taky změníš v nějakého mořského živočich, vertäli,“ pousmála se na ni a jala se obléknout.

Když si přetáhla košili přes hlavu, ještě se k žlutovlásce letmo přes rameno otočila. „Možná by bylo fajn se zkusit trošku prospat, Astrid. Přeci jenom, vím, že jsi sice dneska v noci spala, ale ty kruhy, co máš pod očima, hovoří na všechno. Dneska po nás nikdo už nich chtít nebude – to kapitán i celá posádka prostě budou vědět, když nevystrčíme nos z kajuty. Takže pokud chceš, máš možnost využít to a dohnat spánek. Pochybuju, že jsi ho měla v předchozích dnech nějak závratně mnoho,“ pousmála se na ni trochu smutně, protože přeci jenom obě věděly, že za okolností, při nichž se Astrid dostala do Nescory, by bylo složité se nějak pořádně prospat. Nedivila by se, kdyby předtím nespala celé noci… „Budu tady, pokud to pomůže, dokud neusneš,“ nabídla jí ještě s povzbudivým úsměvem.

Ta náhlá návštěva ji poměrně vykolejila, zvláště vzhledem k situaci - ale co jí dělalo skutečné obavy nebyl fakt, že je ten někdo mohl zahlédnout spolu v podobně podivném rozpoložení, ale spíš aby Foiette neměla potíže. Přeci jenom se vrátila zpět na loď a přivedla s sebou dalšího člověka, o níž nikdo kromě ní vůbec nic nevěděl. A třebaže rozhodně neměla pocit, že by snad zbytek posádky pochyboval o jejích rozhodnutích a úsudku... Jistá si být nemohla.
Stále se cítila velice zodpovědná za růžovovlásčin případný osud - a pokud by došlo na jakoukoliv formu komplikací, ne-li přímo potíží, chtěla být za každou cenu připravená řádně zakročit a nejen vzít vinu na sebe, ale především onen problém vyřešit. Nechtěla to všechno nechávat na Foiette, která v tom byla absolutně nevinně. Narazily na sebe víceméně jako spolutrpitelky a ona ji vzala pod svá křídla, třebaže ji ani pořádně neznala. To hodně silně svědčilo o jejím charakteru a dobrém srdci, což bylo něco, čeho si Astrid nemohla nevážit a dost silně ji to ovlivňovalo.
Na druhou stranu ji ale k oné hezké pirátce nepoutal jen pocit vděčnosti a zavázanosti - táhl ji především její sympatický charakter a ano, vnímala i pocit určité přitažlivosti mezi nimi, protože ta se rozhodně popírat nedala. I kdyby zavřela obě oči a začala si broukat nějakou hloupou melodii, stejně by k ní doléhal její hlas, vlídnost, krása... Ty jiskřičky se nedaly žádným způsobem pohřbít, ale Astrid to také ani udělat nechtěla. Vlastně spíše naopak. Když se nad tím tak zamýšlela kolem a kolem, docela se jí líbila představa, že by si mohly s Foiette vybudovat trošku odlišnější a hlubší vztah, než bylo přátelství, co se mezi nimi už začínalo poměrně rychle formovat. Ale to by opravdu hodně předbíhala, jelikož se znaly velice krátce a její vlastní osud na Fantomovi úsvitu byl zatím stále poměrně nejasný. Nemohla dopředu dělat žádné odhady, ani se upínat ke kdejakým přáním... V důsledku by se tím vystavovala všanc osudu, který nemusel dopadnout až tak zářivě, jak doufala.

„Myslíš, že budeš mít potíže? Takhle to zní skoro jako zavolání na kobereček... Nerada bych, aby ses dostala kvůli mě do problémů, Foie. Pokud by k tomu došlo, slibuju, že udělám všechno, co bude zapotřebí, aby se ta krize zažehnala.“
Podobně jako Foiette vylezla ven z kádě a zabalila se do ručníku, přejíždějíc očima po stěnách kajuty. Svým způsobem jí připomínala tu, v níž obývala ona sama předtím, ale... Byla v mnoha ohledech velice odlišná. Právě ty drobné rozdíly ji konejšily, jelikož třebaže se znovu ocitla na palubě nějaké lodi, nebyla to ta samá loď. Ta nešťastná, co skončila jako budoucí domov duchů, jež časem projde přerodem na nechvalně známý vrak někde v odlehlém kotvišti nebo zátoce. Bohové věděli, že takových lodí už viděla opravdu neskutečně mnoho - a pokaždé jí z toho bylo nejen divně, ale také určitým způsobem zle.

„Jsi si jistá? Asi bych té nabídky využila, ale... Nevím, jestli to není netaktní vůči tobě. Ačkoliv vidina spánku zní rozhodně dobře, o tom žádná,“ přiznala se poněkud nejistě, než si jemně skousla spodní ret a vzala si na sebe oblečení vypůjčené od Salli.
„Pokud by to tedy nevadilo... Asi bych si lehla. Je pravda, že i navzdory poslední docela úspěšně prospané noci jsem stále poměrně dost vysílená, takže by to nebylo úplně od věci...“

„Nebylo to volání na kobereček, tím jsem si docela jistá, takže v klidu, andulko. Kdyby to mělo být něco skutečně vážného a nevyhnutelného, něco, k čemu by mě skutečně potřebovali, neposlali by pro mě někoho, koho neznám… přišel by kapitán osobně.“ On nebo Riavell – jeden z nich. Ale jeden byl pořád na palubě a ten druhý zjevně zmizel ve městě, když měl možnost, takže… pochybovala, že šlo o naléhavou situaci. Pozapínala si poslední knoflíčky na košili, které to ještě potřebovaly, a poté se na Astrid otočila. „Jde o to, že na Fantomovi to nefunguje asi úplně jako jinde. Nebo, nemůžu to soudit, ale podle toho, co říkáš, to zní, že ses setkávala hlavně s těmi případy, kdy každý šel na palubě sám za sebe. Kobereček… tady asi nehledej. Beru Rälleyho jako otce – vychoval mě, naučil všechno, co potřebuju vědět, jak o moři, tak o pevnině. Zbytek posádky je jako příbuzenstvo, různě vzdálené, ale pořád součást rodiny. Nebojím se toho, kdyby se mnou chtěl kapitán mluvit – protože není čeho se bát. Vztek nic nevyřeší, a i když umí být čas od času docela dost výbušný, tak takhle rozhodně vím, že by se nejednalo o něco, co by mohl ublížit. A nejenom mě – tobě také, koneckonců, je mu dobře jasné, že pokud si tě beru k sobě, tak se do toho nemá plést. Dokud neohrožuješ posádku jako celek – ale o tom docela pochybuji, pokud ovšem nehodláš v noci vysekat do lodi díry,“ dodala už s dost cynickým tónem a pro jistotu se pousmála, ale andulka bezpečně poznala, že to nemyslí vážně nebo zle. To by jí ještě scházelo, aby si Astrid myslela, že je na ni naštvaná nebo že od ní snad očekává něco tak zrádného… ne, to ani trochu. Sice cizince většinou neměla ve zvyku poctít svou důvěrou, ale Astrid jí nedala jediný důvod, aby jí nevěřila, takže se Foiette podle toho chovala. Šestý smysl, intuice, jí napovídal, že dělá dobře – a rozhodla se tomu věřit.

Když se oblékla, bez váhání prostě přešla k posteli – a svalila se rovnýma nohama přímo do ní. Okamžitě ji uvítal známý zvuk zanaříkání příček postele pod její vahou, příjemná měkkost, která jí při přespávání na zemi tak chyběla, a vůně levandule, jelikož si její snítku schovávala pod polštářem – zaháněla podle pověstí mezi členy posádky noční můry. A i když pochybovala o tom, že snítka fialových květů by měla mít nějaké ohromující účinky, brala to jako psychologický účinek toho, že si něco vsugerovala a ono to fungovalo. Byl to zkrátka zvyk, tak se ho nemínila vzdát jen proto, že by se mohl jevit trochu neúčinný. Chvíli jen tak ležela nosem zabodnutá do polštáře, než se posunula, opřela se ramenem a bedry o zeď a otevřela mírně náruč, zatímco nohama přes sebe přehazovala pokrývku. Uvítalo ji známé teplo, po němž se jí při nocování mimo loď stýskalo jako nemluvněti po matčině teple. „Tak pojď, vertäli, nenech se dlouho přemlouvat,“ mrkla na Astrid. Když o tom totiž tak začala, i jí samotné se klížily oči – pár hodin na tvrdé zemi prostě nemohlo ani jedné z nich stačit, natož pak Astrid znavené po dlouhé cestě předtím. Počítala s tím, že se probere dříve než andulka (a možná se zkusí jít podívat, co jí sakra bylo chtěno tím povědomým cizincem), ale stejně to stálo za pokus, když už nic jiného.

Po těch slovech se jí značně ulevilo. Znala principy pirátské společnosti panující na lodích poměrně dobře, ale z toho co jí Foiette vyprávělo to znělo, že na Fantomovi se věci měly úplně, ale úplně jinak. Ani v nejmenším ale v jakémkoliv špatném slova smyslu, spíše naopak. Posádka spolu opravdu držela jako taková rodina, kapitán se nezdál být povyšující se nad ostatní a každý jeden z nich měl nejen svoji roli, ale i velikou hodnotu. Zkrátka na každém záleželo, nikdo nebyl vyvrhel nebo pobuda. To bylo neskutečně hezké - a Astrid byla hned o poznání vděčnější, že se jí dostalo té neuvěřitelné pocty se k nim smět přidat a moct přispět svojí troškou do mlýna. Svoje v tom nepochybně sehrálo i štěstí, ale... Největší podíl na tom měla sama Foiette. Ta pro andulku představovala takového poněkud atypického anděla strážného. Srdečná, hodná, obětavá a krásná by na to byla dost...

„Jsem ráda, že si tu jste takhle blízcí a nepovažujete jeden druhého za naprostého cizince, s nímž se musíte stýkat jenom z nutnosti. To je vážně dobře,“ pousmála se Astrid vlídně.
Skutečně to na ni mělo celkem silný vliv. Část jejího strachu a obav opět opadala a ona díky tomu byla o něco uvolněnější a klidnější, jelikož některé její dotíravé a paranoidní myšlenky najednou neměly až takovou váhu, aby ji táhly nenávratně ke dnu.
Sama si přitom ale uvědomovala, že si úplně nebude vědět rady, pokud začne v tom obrovském moři vlídnosti plavat bez růžovovlásčiny pomoci. Nebyla totiž ani v nejmenším zvyklá na navazování nových vztahů - a to, že se jí to nějakým způsobem podařilo právě s Foiette neznamenalo, že bude slavit stejnou úspěšnost i u zbytku posádky, která sice nezněla ani trošku zle, ale pro ni byli přeci jenom stále neznámí... A tudíž tak trošku děsiví. Byla si navíc také téměř stoprocentně jistá, že za vztah s Foiette vděčila právě jí, protože to ona se jí ujala. Astrid nemusela být první, co navázala oční kontakt, nemusela začít mluvit a projevovat snahu o spřátelení, protože to udělala její nová přítelkyně. Docela silně pochybovala, že by to tak měli všichni, ale na druhou stranu - nemohla očekávat, že by s ní celý svět zacházel v rukavičkách, však už na vlastní kůži zažila, jak kruté místo to je. Lidé byli nevypočitatelní a ve většině případů na nikoho neplýtvali milými slovy a vlídnými gesty, jelikož se to zkrátka nevyplatilo. Málokdo takové věci oplácel, takže to většina jednoduše přestala dělat. Ona se k té značné části sice ani v nejmenším neřadila, ale stále byla poměrně zakřiknutá a nejistá, což dělalo své.

„Nenechám, tím si můžeš být naprosto jistá.“ Nepatrně se na Foiette pousmála, než došla k posteli a lehla si vedle ní, převalujíc se na bok tak, aby růžovovlásce mohla pohlédnout do očí a užít si tu možnost prohlédnout si její tvář pěkně zblízka.
„Takhle dobře mi už opravdu dlouho nebylo... Je to zvláštní. Cítím se v bezpečí a klidně. Jako kdyby ta obrovská bouře nad mojí hlavou konečně utichla a já... Mohla prostě jen dýchat, být. Je to hrozně hezké,“ zauvažovala nahlas, než se pomaličku přiblížila k dívce před sebou a vtiskla jí něžný polibek na tvář.
„Jsem moc ráda, že tu s tebou můžu být, Foiette.“ S těmi slovy pomaličku zavřela oči a dovolila spánku, aby nad ním převzal vládu sladký a bezesný spánek.

S klidným a potěšeným úsměvem na tváři sledovala, jak andulka v její náruči postupně klimbá, dokud se nepropadla do hlubokého spánku, jaký si po tom všem zatraceně zasloužila. Foiette byla ráda, že jí netrvalo nijak déle usnout, že se jen dlouho netrápila, ale že se přes ni spánek přelil téměř ihned poté, co zamhouřila očka. Bylo to dobré znamení – a teď jen zbývalo doufat, že ji nebudou pronásledovat žádné noční můry. Ale kdyby se přeci jenom rozhodly ukázat… Foiette tu byla pro ni. Držela ji v náruči tak pevně, aby mohla i ve spánku poznat, že není sama. Po chvíli, kdy jenom naslouchala v pološeru kajuty pravidelnému oddechování andulky, se sama nakonec rozhodla zavřít oči a pokusit se nabrat trochu té potřebné energie ze spánku. Nikdy neměla zrovna perfektní spánkový režim, to si nalijme čistého vína, ale zase dokázala velice dobře ocenit dobrý spánek. Takže se zavrtala hlouběji do matrace, přitáhla se blíž k Astrid, zabořila jí tvář zezadu do ohbí ramene a krku, přímo do záplavy žlutých pramenů, a pokusila se přetáhnout přes sebe hábit spánku. Sice se jí zpočátku vyhýbal jako démon vílímu prachu, ale nakonec si přeci jen dal říct a ona se propadla do neklidného spánku.

Po několika hodinách, kdy se zmateně motala prazvláštními sny, ji z nich vytrhlo tiché zaklepání klouby prstů na dveře. Bylo to pro ni tak trochu jako smilování z nebes, ráda se vymotala z těch snů. Opatrně, aby neprobudila Astrid, se vymotala z postele. Chvíli sledovala, jak andulka spokojeně spí, trochu starostlivě ji víc přikryla dekou, než se v rychlosti obula a vyrazila ke dveřím. Když je otevřela, stál za nimi kapitán a uvítal ji tak nějak rozporuplným pohledem. „Pojď se mnou, potřebuju s tebou mluvit,“ pronesl tiše, vida, že v místnosti za ní se pořád andulka zmítá ve snech. Foiette za sebou tedy nechala zapadnout dveře a svižně ho následovala do kapitánské kajuty, zvědavá, co jí asi tak jenom může chtít. Vevnitř si automaticky vyskočila na desku pracovního stolu, zatímco Räley se usadil do křesla za stolem. „Tak to se děje tak katastrofického, že se kvůli tomu musím nevyhnutelně probudit?“ optala se a doplnila svou otázku o mohutné zívnutí, aby snad nezapochyboval o tom, že vážně spala.
„Moc vtipné,“ povytáhl nad ní obočí, než se jal vysvětlovat. Než odpluli z přístavu v La’Dorei, něco se stalo – zaútočila na ně jednotka stráží. „Prý jsme jim někoho unesli,“ zavrčel si pro sebe popuzeně. Foiette na tom byla se zmatením dosti obdobně – co to mělo pro všechny bohy znamenat? Díky bohu se loď stihla dostat daleko od břehu dříve, než měli reálnou šanci je zastavit a něco s nimi udělat. Stráže je tolerovaly, ale jakmile je něčím někdo popudil, neváhali by je všechny do jednoho pověsit, tím si byla docela jistá. Zvlášť pokud by se domákli, že navíc na palubě jsou jejich dvě uprchlice, co jim před pouhými dvěma dny zmizely za bílého dne uprostřed města.


Pozorovala, jak jí země zase mizí v dáli, a tak nějak netušila, co si o tom všem vlastně měla myslet. Těsně poté, co znovu spatřila záda bratra, o němž až do dneška ani netušila, že ho má, se svezla jednoduše po zábradlí na zem paluby, opřela se o jednu z dřevěných příček, vytáhla si kolena k bradě a objala si nohy pažemi. Pokradmu v periferním vidění viděla Astrid, která byla na palubě s ní, ale nedokázala se k ní v tu chvíli otočit. Byla příliš paralyzovaná tím, že netušila, jak má s touhle situací naložit, co si vlastně má o tom všem myslet… Doufala jenom, že tenhle tupý, skoro až prázdný pocit zase rychle zmizí. Potřebovala nabrat sílu a klid, v zájmu sebe i celé posádky – nemohli mít za prvního důstojníka jenom napůl funkční trosku. Ale teď… potřebovala strávit úsvit jenom jediným: soustředěním se na to, jak se vlastně správně dýchá.

Všechno se zdálo být úplně jiné. Její starý život se jí doslova rozpíjel před očima jako barvy mizející ve vodě - najednou měla pocit, že minulost možná ani nebyla skutečná, že to všechno byl jenom jeden velice dlouhý a nešťastný sen. Realita ale měla zvyk člověku více či méně silně poklepat na rameno, když se dostal do obdobné situace a ocitl se na pochybách. Přesně to se stalo i Astrid, zatímco pomaličku usínala v náručí Foiette.
Napříč celým tělem se jí rozhostilo zvláštní uvolnění a i její mysl se zdála být klidnější, ale když pocítila ten podivný rozkol a začala nepatrně pochybovat o pravdivosti a přesnosti svých vzpomínek a předchozích zážitků, všechno to na ni opět dolehlo s až nebývalou intenzitou. Ne, že by ji snad vyšší síly nechaly procházet tím vším úplně od začátku, aby si připomněla svoje strasti, tvrdá dna a pády, ale zformovaly jí ve snech takové výjevy, jaké ji dokázaly velice bezpečně utvrdit v tom, že všechno co se jí usazovalo v hlavě jako zaschlá a tuhnoucí špína, byla ve skutečnosti naprostá pravda. Pravda a fakt, před nímž se nedalo nikam utéct, zvláště ne v krajině snů, kterou nedokázala ani trošku ovlivnit. Na něco takového jí chyběla pevnost mysli, o níž přišla už dávno před mnoha a mnoha lety, když se prvním věznitelům podařilo díky trýznění nalomit jejího ducha.
I přesto, že byla donucena čelit opět svojí bolesti, jelikož ji tíha reality nemohla nechat plout napříč tou vizí dokonalého klidu a růžové budoucnosti, nedalo se říct, že by vyloženě trpěla. Její sny sice byly poněkud vyostřené a horko těžko by se daly označit za příjemné, ale v důsledku to Astrid až tolik neovlivnilo. Alespoň ne v tom klasickém a očekávaném slova smyslu, jakého by se za bdělého stavu nepochybně obávala. Sice musela znovu začít zpracovávat fakt, že se ze svojí temnoty a špíny doposud nevymotala, ale zároveň ji značně nadnášel fakt, že její budoucnost skutečně nevypadala stejně chmurně jako předtím. Vlastně spíše naopak, protože díky Foiette měla šanci to všechno vzít z jiného úhlu, popadnout do vlastních rukou a kompletně obrátit. A tentokrát snad už ne jen do vrtkavé přijatelnosti, co se dala jakž takž snášet, ale spíše k opravdovému dobru. Sice nemohla odhadovat, jestli bude schopná konečně najít to správné místo, kam byla předurčena patřit a zda bude schopná naleznout alespoň trošku pevnější štěstí, co by vydrželo déle než pár chvil kvůli svojí silné pomíjivosti, ale rozhodně to vypadalo lépe. Mnohem lépe, než kdy předtím.

Právě s tou myšlenkou se nakonec i vzbudila. Její prvotní reakcí bylo zmatené zamžourání na okolí, jelikož si v několika prvních vteřinách nedokázala kajutu spojit s tou svojí na Kerrově lodi, ale během chvíle do sebe všechno zapadlo: byla přeci jen na lodi s Foiette, která sice někam zmizela, ale jinak se nacházela v naprostém bezpečí. Byla si vcelku jistá, že zrovna tam ji nikdo nebude chtít poutat okovy a odvádět do žaláře, pirátská komunita byla sice podobně vrtkavá jako moře samo a bylo v mnoha situacích poměrně těžké spolehlivě odhadnout možný budoucí vývoj, ale když došlo na koexistenci, většina držela při sobě. A s tím, že se za ni Foiette - nejen coby součást posádky, ale také jako první důstojnice - přimluvila, měla svoji šanci víceméně zaručenou. Neočekávala sice, že by ji snad všichni přijali s otevřenou náručí, jelikož o ní vůbec nic nevěděli a bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby se jí rozhodli otevřít a darovat svoji důvěru jen tak, ale zároveň to také neznamenalo, že ji hned vyvlečou na palubu a donutí projít se po prkně. A právě takové šance Astrid značně vyhovovaly, protože dokud nebyla v přímém ohrožení života a měla prostor pro snahu, dokázala se poprat s ledačím.
Foiettina absence v ní vyvolávala určité zmatení, jelikož jí přišlo poněkud zvláštní setrvávat v její kajutě bez její vlastní přítomnosti - ale když si vzpomněla na to, co jí předtím říkala a jaký přístup měla, nezdálo se jí to až tak podivné. Nebyla ten typ člověka, co by vyloženě narušoval soukromí druhých a pouštěl se do skutečně invazivního počínání, proto jen několik minut netečně seděla na posteli, než se zvedla úplně a protáhla se. Už dlouho se jí nestalo, že by se vyspala dobře hned dva dny za sebou - a bylo jí naprosto jasné, že za obě ty klidné noci vděčila právě Foiette, která na ní dávala pozor jako patronka.

Nějakou dobu strávila vyhlížením ven z okénka, díky němuž se jí naskýtal pohled na širé moře. To ji uklidňovalo a rozrušovalo zároveň, jelikož k němu sice měla poměrně kladný vztah coby cestovatelka a bývalá snoubenka piráta, ale také jí to připomínalo ony nešťastné a hořké vzpomínky, co se k němu vázaly. Ztráta rodiny, ztráta bratra... Smrt bývalé posádky i snoubence.
Vargenští námořníci brali moře s výzvou, mnohem více ho vnímali jako divoké zvíře ke zkrocení, než jako přírodní živel. Těžko říci, jestli jim to přinášelo víc užitku nebo strastí - ale samotné Astrid to přišlo tak trošku jako bláznovství, jelikož nedostatek respektu vůči přírodním živlům se snad nikdy nevyplácel. Příroda byla mimo moc a ovlivnění kdejakého smrtelníka, stavět se jí na odpor bylo bláhové a nebezpečné. Kerr v tomhle ohledu ale nedokázal poslouchat, jelikož byl přímo zaslepený přehnanou sebedůvěrou tvořenou opojením z veliké moci. Také se mu to notně vymstilo, ale... Nejspíš i to byl osud. Nikdo z nich nemohl předvídat to, na co při svých cestách narazí - a totéž platilo i pro loď, na níž se žlutovláska nacházela v současnosti. Jen s tím rozdílem, že z rozmluvy s Foiette měla spíše opačný pocit, než jaký měla z Kerrovy posádky. Nescořané věci přeci jen brali odlišně, část toho si pamatovala už jen díky svým rodičům a jejich výchově z dob, kdy ještě sama žila na severu. Od té doby se ale také mohlo mnohé změnit, takže jí stejně nezbývalo víceméně nic jiného, než slepé odhady.

Ačkoliv si nebyla jistá, zda to byl dobrý nápad, po určité době v sobě našla špetku kuráže a vydala se ven z kajuty, popaměti míříc směrem nahoru na palubu. Jejím původním záměrem bylo jen najít Foiette, jelikož se v kajutě necítila úplně dobře kvůli tomu, že tam nebyla - ale jakmile jí vlasy pocuchal čerstvý vítr s nádechem mořské soli, projela jí tělem tak náhlá vlna klidu, že se musela na několik vteřin zastavit a uvolněně přivřít oči. Užívala si to, neskutečně moc. Po velice dlouhé době jí totiž svět dal okusit část toho, co připomínalo volnost a svobodu - a ona měla neskutečnou chuť jednoduše rozpřáhnout ruce a dovolit větru se opřít do celého jejího těla, jak moc příjemné to bylo. Musela si ale stále připomínat fakt, že se nacházela na lodi, kde ji nejspíše drtivá většina posádky neznala - a tudíž bylo přeci jen nejmoudřejší vyhledat právě Foiette, jelikož byla jedinou osobou, jakou z celičké posádky znala.
K jejímu štěstí to netrvalo dlouho, protože se její nová přítelkyně nacházela taktéž na palubě. Nejspíš by ji to nemělo překvapit, konec konců byla přeci jen první důstojnicí - ale nezdála se být zrovna v nejlepším rozpoložení. Seděla na zemi a působila tak trošku vychýleně, ne-li přímo zdrchaně. To Astrid uvádělo do chaotického myšlení, jelikož neznala původ jejího stavu a nedokázala se s jistotou rozhodnout, zda jít za ní nebo jí spíš dopřát soukromí. Tak dobře ji totiž ještě bohužel neznala - ale vzhledem k nátuře jejich vztahu a toho, jak moc s ní růžovovláska držela, se nakonec rozhodla přeci jenom risknout kontakt a pokusit se zjistit, co se stalo.

„Foiette?“ Oslovila ji opatrně, než na rtech zformovala drobný úsměv. Nechtěla působit přehnaně vesele, aby ji tím neuvrhla do hlubší chmurnosti, ale zároveň se jí snažila dát najevo, že ji nejen ráda vidí, ale také to, že jí chce pomoci.
„Jsi v pořádku? Stalo se něco?“ Promlouvala k ní jemným, relativně něžným hlasem, než se váhavě posadila vedle ní a odhrnula jí z obličeje pramínek světle růžových vlasů, upírajíc na ni starostlivý pohled. Měla o ni obavy, byť se znaly velice krátce. Sálalo z ní něco skutečně zvláštního a poněkud zmateného a křehkého, což v Astrid probouzelo přirozeně ochranitelské pudy.

Když ho pak Riavelle čapl za flígr a přirazil ho zádi ke zdi, nejdřív vypadal malinko překvapeně, ale pak se jeho rty zvlnily do ještě více šibalského úsměvu. Trochu nečekaně se nesnažil ani o sebemenší náznak bránění se, nebo odtažení se, ba naopak. Velice dobrovolně spolupracoval a aby toho náhodou nebylo málo, tak když se Riavelle odtáhnul a začal kráčet směrem k Rose, Percy ho ještě škádlivě plácl po zadku a vyprskl smíchy. "Teda Riavie, to jsem netušil, že je tak lehké tě vyprovokovat." Pronesl a zašklebil se. Bylo vidět, že když už chytil takovou jeho drzou náladu, neměl zrovna nízké hranice to ani náhodou. Rýpal do čeho jen mohl a náramně si to užíval. "Vsadím se, že jsi až takovej dominant, že ti někdo řekne: 'Donuť mě', vyprovokuje tě to tak, že mu nebo jí jdeš samozřejmě okamžitě dokázat, že jsi toho schopen." Dodal a opět se šibalsky se opět ušklíbl, při čemž se zamyšleně podrbal na bradě. "Takže tohle dokázalo, neberte to zle, ale abychom si to urovnali, že vy dva jste podle mě absolutní opaky v tomhle ohledu. Dva protipóly. Kdežto já, já jsem někde mezi. Jsem univerzál, když si to tak vezmete kolem a kolem. " Shrnul a uchechtl se, při čemž si hrdě narovnal košili, jako žáček, který správně jako jediný ve třídě odpověděl na otázku. "To je geniální! Dokonalá rovnováha, nemyslíte? Ta temná ulička by náhodou šla docela snadně. Žádný dohady a tak. Prostě po tomhle už víme." Pronesl a chvíli se jen tak šklebil, než opět vyprskl smíchy.

"Teda, řeknu vám..." Popošel k nim a drze se vetřel mezi ně, kde si sedl a hodil svoje ruce přes jejich ramena. "S vámi je teda sranda někdy. No vážně." Pronesl a zazubil se na ně. Pak se ale chvíli zarazil a jen tak poslouchal Riava a na chvilinku zvážněl. "Ale to je zase pravda. U kapitána ti problémy rozhodně dělat nehodlám, to se neboj. Nejsem zase úplnej magor." Pronesl a kamarádsky ho šťouhl do ramene.

Docela ho překvapilo, jak bujaře a drze se k tomu najednou Percy postavil. Tedy, ne, že by snad očekával, že sebou nechá zametat jako s hadrovou panenkou, ale taky nějak nevěděl, jak se tvářit na tenhle jeho projev. Přeci jen, trochu čekal, že včerejší podobný mód, který měl, byl následkem toho, že něco značně vypili, ale zdálo se, že to tak úplně nebylo. Ale když nad tím tak přemýšlel, vlastně mu to tak nevadilo. Asi by to bylo mnohem horší, kdyby zjistil, že to celé byla jenom maska. Říká se sice, že alkohol ukazuje skutečnou tvář člověka, ale zase nebylo tak těžké přetvářet se. Zkrátka a dobře… byl prostě rád. Víc by to nerozebíral, než ho jeho mysl zase odnese na nedobrovolnou pouť někam do háje plného filozofických úvahu o vztahu alkoholu k pravdě a lži.
Když začal o té temné uličce, Riavell, sedíc pořád na zemi, se na něj pobaveně otočil, ale když už byl tváří k němu (a zády k Rosaline) na tu vteřinu, kromě úsměvu jenom zavrtěl pobaveně hlavou. „Neděs ji,“ naznačil mu neslyšně, protože, co si budeme povídat, Rosa vypadala dost vyděšeně z toho, co se tu pomalu rozjíždělo. Taky, asi se jí nemohl divit, hádal, že u dvora šlechty toho moc podobného nikdo nedělal, přeci jen, pamatoval si z života před tím, než se dostal na palubu. Jeho minulost teda byla pravděpodobně v hodně ohledech jiná než ta Rosina, ale… taky to nebyla zábava. A měl díky tomu až nežádoucí náhled do toho, na jak přísnou morálku šlechta měla tendence dupat. Nic pěkného.

Potřásl hlavou, aby se zbavit těch myšlenek, a otočil se směrem k nim dvěma. Tím, že se Percy usadil mezi ně, mu to usnadnil, takže stačilo se prostě otočit na jednu stranu (a Rosa na tom byla podobně, zatímco modroočko v divoké náladě mezi nimi musel těkat pohledem jako na obrtlíku). „Ne, u kapitána problémy nebudou, dokud se něco přímo kolosálně nepodělá,“ ujistil je a trochu povzbudivě se na ně pousmál, než po nich sjel pohledem. Všímal si detailů – a hlavně mu tak trochu šlo o oblečení. Pokud nechtěli, aby se na ně posádka dívala jako na naprosté idioty, bylo potřeba, aby trochu zapadli po všech směrech. U Percyho to šlo, hudebník měl oblečení je tak rozdílné od zbytku posádky, ale co se týkalo Rosy… její elegantní šaty jí sice lichotily, ale nebyly zrovna praktickou záležitostí co se týkalo posádky. Už jen to, že měla sukni, umělo bít do očí – všechny dívky, bez výjimky, chodily po palubě v kalhotách, jelikož to bylo praktičtější pro pohyb i pro to, aby to některým oplzlejším individuím zavřelo pusu.
„Tak… chtělo by to možná něco málo provést s tím, abyste zapadli, pokud už tu máte nějakou tu dobu zůstat,“ zazubil se pobaveně. „A… to začíná u oblečení. Percy je na tom docela dobře v tom, že jeho oblečení se od našeho moc neliší, ale Roso… obávám se, že ty šaty tu moc neprojdou,“ pohlédl na ni omluvně, než na ni vybalil to, s čím počítal, že bude mít pravděpodobně ten největší problém: „Jde o to, že sukně tady nejsou zrovna pré. Obávám se, že budeš muset dát šanci chození v kalhotách, mïnös pette faë.“ Netušil, jak bude reagovat, ale… většina dívek na palubě to brala tak, že není svázaná pravidly, která vládnou na pevnině, přijaly to docela rády. Tedy, asi by nebyl problém vytvořit nějakou alternativu, kdyby si trvala na tom, že se sukně nechce vzdát, ale… svým způsobem to i pro Rosu měl být signál, že tady se vážně společenských problémů z něčeho takového obávat vážně nemusí.

Pokud si kdy připadala absolutně nepatřičně, současnost to dotáhla na úplně novo úroveň. Dalo se očekávat, že zrovna ve společnosti lidí mimo svoje kruhy a natož pak na pirátské lodi se ocitne v nějaké ne zrovna příjemné situaci, na níž by snad byla zvyklá... Ale tohle jí málem vyrazilo dech.
Byť se snažila na povrchu působit klidně a neovlivněně, přeci jen se jí na tváři objevilo určité rozčarování nad počínáním jejích společníků. Začalo to poněkud nevěřícným zamrkáním, pokračovalo nepříjemně rychle stoupající červeni ve tvářích a končilo to pohledem na přímo zapíchnutým do podlahy před ní, kterým se žalostně snažila předstírat, že vlastně vůbec neexistovala. Ne, že by na tom snad sešlo - Percy s Riavem byli natolik zabraní do svojí chvilky, že by ji vůbec nepřekvapilo, kdyby na její přítomnost zapomněli, ale to jí ke klidu úplně nestačilo. Nebyla na podobné věci zvyklá, takže neměla sebemenší tušení, jak reagovat. Jí se to netýkalo, takže jí přišlo nejvhodnější jednoduše se snažit neposlouchat, nedívat a nevnímat, ale to se s všudypřítomným vypětím ve vzduchu dělalo poměrně těžko. Alespoň tedy nevydala ani hlásku, aby je nevyrušila, což v dané situaci bylo nejspíš nejlepší řešení, protože představa toho, že by jim něco překazila... Nebyla zrovna nejmilejší.

Její snahy o zmizení se ale nepodařily, jelikož se dějství nakonec matně dotklo i jí. Když Percy promluvil na ně oba, automaticky zvedla hlavu a pohlédla mu do očí - na tváři měla stále cosi mezi rozpačitým a zmateným výrazem, což dosti jasně vypovídalo o její neschopnosti zformovat jakoukoliv smyslnou slovní odpověď. Místo ní se nakonec jen nepatrně pousmála, jelikož skutečně netušila, co by na to měla říct. Měl pravdu, s tím se přít rozhodně nedalo - ale Rosaline nebyla zrovna ten typ člověka, co by se k tomu přihlásil, byť byl tak trošku vinen.
S Percym mezi nimi se Rosa cítila stále poněkud zvláštně, ale rozhodně si připadala lépe, než kdyby mezi nimi seděla ona. Představa té možnosti jí nedělala zrovna nejlépe, jelikož nesnášela pocit, že někomu stojí v cestě nebo jakýmkoliv způsobem vadí. Snažila se všem zavděčit, být milá a pozorná a působit co možná nejvlídněji, takže na ni podobné situace působily poměrně podivně a nepříjemně. Už takhle si říkala, jestli byl dobrý nápad nevracet se domů, jelikož bylo s každou vteřinou čím dál očividnější, že tam nezapadala. Nezapadala mezi ty dva, nezapadala ani na loď. Na to, aby se vydala domů po svých už ale byli nepochybně až příliš daleko, její křídla nebyla natolik silná na to, aby byla schopná uletět nějakou dlouhou vzdálenost. To v překladu znamenalo, že to musela jednoduše skousnout a přežít, což bylo velice povědomé a byla na tu situaci zvyklá, jen okolnosti jí byly zkrátka cizí.
To se jen prohloubilo, když je Riavell informoval o nutné změně oděvů, která se bohužel týkala především jí. Nepřekvapilo ji to, ale lhala by, kdyby tvrdila, že ji to nerozhodilo. V tomhle ohledu neskutečně záviděla Percymu, jemuž se zdálo být povoleno nechat si svoje oblečení - zatímco ona musela pochopitelně shodit ty šaty, v níž přišla, jelikož doslova křičely zámožnost a na loď se absolutně nehodily, natož pak do pirátské společnosti.

„Já vím... Jen nic jiného nemám, přišla jsem s prázdnýma rukama.“ Pípla Riavellovi na odpověď, než si začala poněkud neklidně hrát se svými tmavě hnědými vlasy, aby se nějak zabavila a snad i ukonejšila.
Slet událostí, k nimž došlo, na ni měl poměrně silný efekt. Ten pocit nepatřičnosti a nejistoty ji nahlodával jako krysy a ona se pokoušela zarytě následovat Álleyino světlo, ale pochybnosti nad ní měly čím dál větší vliv, jelikož se neměla absolutně o co opřít. Byť se snažila vždycky a za každé situace působit dojmem, že je nad věcí, klidná a díky svojí víře i nebojácná, tentokrát ji vážně polila úzkost. Silná rozhodně byla... Jen ne v případech, kdy šlo o ni. Svoji sílu si totiž téměř výlučně rezervovala pro druhé lidi, pro pomoc a podporu, což dokázala skutečně praktikovat na všech, jen ne na sobě samotné.
„Myslíš, že tu bude někdo mít na půjčení nějaké oblečení? Chápu, že je to nutné... Asi by bylo divné tu chodit takhle.“

Ani pořádně nevnímala, co se dělo okolo. Tušila, že poté, co se odrazili od břehu, musela kolem ní běhat snad většina posádky, dělajíc přesně všechno, co bylo potřeba poté, co se loď vzdálila od břehu. Prostě jenom seděla na místě a sledovala prkennou podlahu do té doby, než všechno kolem utichlo tím, že posádka se zase rozešla po svých dohnat ztracený spánek (přeci jenom bylo velice časné ráno, nikdo se jim nemohl ani v nejmenším divit, taky by se vydala spát, ale neměla na to ve svém aktuálním stavu vážně ani jediné pomyšlení). Na palubě zůstala jenom ona a jeden z posádky, mladík, který musel zůstat u kormidla a hlídat, že neměnili směr. Ticho se do ní zakouslo agresivně, ale byla za něj vlastně na jednu stranu ráda. Kdyby nebylo ticho, musela by vnímat zvuky – a ona na tom byla tak, že zvládala vnímat jenom to, jak jí tam uvnitř tluče srdce a tepe krev. Ty dva zvuky samy o sobě ji ohlušovaly, takže bylo jednoduše mimo její možnosti vnímat mimo to něco jiného tak, aby si z toho skutečně něco odnesla. Opírala se o zábradlí, kolena měla vytažená k bradě, objímala si je pažemi – musela působit jako hotová troska, ale s tím nedokázala nic nadělat. Neměla na to dostatečné množství sil, takže to vzdala rovnou a prostě přijala fakt, že pokud ji tu někdo najde, bude ji mít za mrtvolu uprchlou z hrobu.

Nakonec jí však skutečně Aurora společnost poslala – tu asi jedinou, kterou byla teď ochotná přijmout bez toho, aby si přišla jako bezcenná hromádka neštěstí. Zatímco její posádka od ní měla nějaké určité požadavky, Astrid by od ní neměla mít až takové hafo očekávání. Snažila se tedy mrkáním zarazit slzy, které se jí tlačily do očí*, a když na ni andulka tiše promluvila, vzhlédla. Pokusila se o úsměv, ale byla příliš ochablá na to, aby se jí to skutečně podařilo. Vyšel z toho jenom jakýsi neurčitý škleb. „Já… to je dobrý, v pořádku.“
Něco uvnitř ji i přes tu vlnu nepěkných emocí zahřálo tím vědomím, že i když vypadá jako hromádky slz a mizerné nálady, Astrid se k ní ani tak zády neotočila, ba co víc, zajímala se. To bylo vzácné, cenila si toho jako vzácného šperku, aby byla upřímná. Ne každý by to udělal – ale její pestrobarevná přítelkyně měla, zdálo se, i v těchto situacích srdce na správném místě.
Otřela si oči, na hřbetu dlaní jí přitom ulpělo podezřelé vlhko, a opatrně se vydrápala na nohy. Měla nějaké svoje povinnosti a nemohla si dovolit celý den sedět na zemi na palubě jako pecka. Když už chtěla sedět a zírat do dálky, mohla to zužitkovat. „Víš co? Řeknu ti to. Ale někdo potřebuje vystřídat hlídku,“ pronesla, než se na ni zkusmo pousmála. „Už jsi někdy byla v hlídacím koši? Strach z výšek tě, předpokládám, netrápí.“ Netušila, jak na tom byla Astrid na minulé lodi, ale zdálo se to jako ideální řešení. Zabralo jí jenom pár minut, než upozornila hlídku, co už nahoře byla, že bude střídat. Sotva bylo místo uvolněné (a muž se s vděčným zazíváním vydal rovnou čarou ke kajutám), otočila se k Astrid. „Nahoře můžeme být docela užitečné – a hlavně je tam klid. Ten… se může docela hodit.“

*ano, všichni víme, co jsem měla tendence psát… #DoSlzSeJíNatlačilyOči

V mnoha ohledech druhým nerozuměla a pokoušela se pohřbít všechny svoje pocity, protože to bylo snazší... Před tím, co cítili druzí se pak snažila uzavřít. Na to všechno byla až příliš citlivá, osamělá a zničená, než aby ji ta bezmoc nesemlela - ale v případě Foiette šly tyhle zvyky a tendence celkem plynule stranou, schovávajíc se kdesi hluboko v jejím podvědomí, aby vypluly na povrch zpět v době, až budou zapotřebí. Ta doba ale neměla ještě nastat, v současnosti měla naopak prožívat něco úplně jiného. Měla stát s hlavou vzpřímenou, urovnanými rameny i zády a držet se pevně, protože přesně to chtěla být. Oporou. Byť si sama sebou nebyla ani zdaleka jistá a pochybovala o svojí schopnosti kohokoliv podržet, natož pak povznést na duchu... Mínila se o to alespoň pokusit. Ne protože by jí to snad přišlo správné nebo že by se cítila dlužná - byť pociťovala obojí, její důvod byl podstatně hlubší a čistší. Zkrátka toužila oné pirátské dívce s růžovými vlasy pomoci. Záleželo jí na ní, nechtěla ji vidět samotnou a smutnou... A tak byla pevně rozhodnutá udělat cokoliv, co bude v její moci, aby ji alespoň podržela.

''Nemusíš o tom mluvit, pokud si to nepřeješ... Ale kdyby ano, jsem tu pro tebe, dobře? Nenechám tě v tom samotnou.''
Pozorovala Foiette svýma světle zelenýma očima a na rtech přitom vykouzlila drobný, avšak sladký a povzbudivý úsměv. Svá slova myslela naprosto smrtelně vážně, ačkoliv pokud by jí bylo řečeno, že si růžovovláska přeje spíše být sama a neřešit to... Vyšla by jí vstříc. Její pointou ale stále zůstávala snaha o zlepšení situace, takže na ni jednoduše netlačila a víceméně čekala na reakci, aby věděla jak se zařídit dál.
''Dobrá, vážím si toho.'' Pokývla souhlasně hlavou, než k ní vztáhla ruku a pohladila ji po paži, pomaličku a nenápadně rozšiřujíc úsměv na tváři, když Foiette zmínila košík. V tomhle ohledu měla naprostou pravdu, Astrid se výšek opravdu ani trošku nebála.* To by se také dělalo poměrně těžce, když byla její celá existence provázaná s větrem a absencí pevné půdy pod nohama.** Nejspíš by to možné bylo, ale ona výšky brala jako součást sebe samé, milovala létání a to všechno k tomu patřilo - tudíž jí představa pobytu v košíku nedělala sebemenší problém, což se evidentně v danou chvíli vážně hodilo.
''Tak jdeme na to.'' Pousmála se na svoji společnici poté, co společně vystřídaly jiného piráta, co nahoře podle všeho strávil už celkem úctyhodnou dobu.

Trošku ji mrzelo, že nahoru nemohla vyletět, ale na druhou stranu - představa toho, že by tam poté seděla nahá a musela se oblékat dole na palubě... Necítila se na to. Nesnášela to už na svojí staré lodi, natož mezi úplně novou posádkou, kam ještě nestihla ani pořádně zapadnout. Proletět se mohla kdykoliv jindy a po kajutě, stejně byl tamní vítr poměrně silný a ona by tím dost možná riskovala podstatně víc, než by jí bylo milé.
Jen co s Foiette tedy skončily nahoře v košíku, automaticky se rozhlédla kolem a svobodně a zhluboka se nadechla, zatímco vítr čechral její žlutavé vlasy.
''Hádám... Máš všechen čas, co jenom budeš potřebovat, Foie,'' pípla nakonec opatrně, než blýskla po růžovovlásce dalším vlídným úsměvem ve snaze ji ukonejšit ohledně toho, co jí mohla nebo také nemusela svěřit.




* ...a já jí to mrtě závidím, protože kámo... Výšky jsou děsivý! :monkas:
** právě jsem napsala ''pevné nohy pod nohama'' ...vyprovodím se ven a to jsem měla jen jedno kafe!

Když mu Riavelle naznačil, aby Rosu moc neděsil, obličej se mu změnil v takový výraz, kdy si jste jisti, že jste něco naprosto podělali, a ještě jste u toho, jakožto třešnička na dortu s hořkou náplní, byli chyceni. Naznačil tedy potichu bez hlásky „Promiň“ u čehož i udělal rukama jakési omluvné gesto a nervózně se podrbal za krkem. Jak ale tak seděl mezi oběma jeho společníky s rukama kolem jejich ramen, přitáhl si piráta o něco blíže a pošeptal mu do ucha: „Ale neříkej, žes nebyl ani krapet překvapenej, *tesoro……. Mimochodem. Na chlapa dobrej zadek.“ Záměrně do něj rýpnul a věnoval mu další úšklebek. Potom se napřímil a podíval se na Rosu. „**De todos modos, zajisté budeš vypadat úchvatně v jakémkoliv oblečení. Ať už šaty nebo obyčejné kalhoty, nic jen tak nezkazí tak přirozenou krásu.“ Pronesl a nahodil šarmantní úsměv. „Mimochodem, pokud bude potřeba nějaké ještě více zapadající oblečení, jsem ochotný se převlíknout, aby v tom Rosie nebyla sama, pokud tedy je k dispozice nějaké to oblečení navíc.“ Pronesl a usmál se na ně oba. Pak si zasněně povzdechl a usmál se o něco víc, jako by vzpomínal na své první rande, nebo hledal v oblacích tvary oveček a motýlků, jenže takový za prvé nebyl, a za druhé mraky jaksi stínil strop. „Víte, rozhodně jsem si nemyslel, že místo hraní v hospodě se to zvrhne v tohle, ale rozhodně nelituji. Myslím, že je to rozhodně lepší než trčet v zapadlé krčmě. Jsem rád, že jsem vás oba potkal. Celkově, potkat tam kde chodím piráta a vznešenou dámu v jeden den? Ani ve snách by mě tohle nenapadlo.“

*tesoro-poklad
**De todos modos-tak či tak

Líbilo se mu, jak rychle se oba dva zvládli na to adaptovat. To, že oba vážně tu snahu zapadnout do posádky měli, ho těšilo. Byl vážně rád za to, že ně v té hospodě narazil – sice ten začátek na lodi byl docela ošemetný v tom, jak to vypadalo s kapitánem, stálo mu to za to. Bez nich by se pekelně nudil, zatímco ve společnosti Rosy a Percyho tak nějak… ožil. Nebyl tak mimo jako obvykle, kdy netušil, co se sebou, to jim mohla zatraceně přičíst k dobru. A věřte tomu nebo ne, ale takovéhle laskavosti Riavell Härre Mörgan zkrátka nezapomínal.
„Dobře, tak… dejte mi chvilku,“ zvednul se rychle (a u toho se ohlédl s pozvednutým obočím na Percyho, aby ho zase nenapadlo to, o čem očekával, že může přijít, protože vážně nechtěl, aby si přišla nepatřičně, když už tak byla rudá jako rajče). Rychle vyklouznul z kajuty a zamířil do té sousední, kde po rychlém zaklepání vytrhnul ze spánku růžovovlasou první důstojnici. Ta ho sjela nakvašeným pohledem, ale když se oba ujistili, že žlutovláska v jejím náručí zůstala spát a on jí tiše vylíčil, proč tady byl, gestem brady ho nasměrovala ke skříni. Vděčně přijal její pomoc a o minutu později zase vklouzl do své kajuty, kde na něj čekali Rosa s Percym. S úsměvem podal oblečení Rose – černé kalhoty a šněrovací černou kazajku, což doplnil o svojí bílou košili pod tu kazajku. „Obávám se, že tady není úplně moc míst, kde se můžeš převléct v soukromí, ale slibuju, že se Percy otočí,“ ušklíbnul se na modroočka, u něhož nebylo moc těžké věřit, že by podobné šance velice rád vzal.
A když už dal oblečení Rose, ale Percy se taky tak přihlásil, zašklebil se na něj a zazubil se. „Fajn, jak chceš,“ dodal, hmátl znovu do šatníku, kde vytáhnul další košili a švihnul ji na Percyho tak, že mu přistála na hlavě. „Bude ti dost možná trochu těsnější, ale to sis měl rozmyslet, než sis o ni řekl, päraso.“ Bylo docela oříšek říct to slovo, aniž by u toho vyprsknul smíchy, ale byl si docela dobře jist, že Percy mu rozuměl. Za to vědomí mu to stálo. Hned poté po něm mrsknul ještě kalhoty, načež se na něj nevinně zazubil. Zatímco u Rosy si byl jasný tím, že ji nebude znervózňovat tím, že by se schválně díval, pokud by jí to vadilo… Percy v tomhle neměl zrovna hlasovací prádlo, chápeme se.

Neměla by být překvapená, že čím dál častěji ocitala v nových a podivných situací i chvil, ale ten pocit nepatřičnosti ji vnitřně drásal. Díky tomu, že se narodila do vyšší společnosti si stále na rtech udržovala nepatrné pousmání a nedávala na sobě to vnitřní rozpoložení znát, jelikož se značně obávala možných neblahých důsledků - ale i to si na ní vybíralo svoji daň. Daň, jakou nebyla schopná nést po výrazně delší dobu, jak si s úděsem po několika minutách uvědomila.
I navzdory tomu ale ani na vteřinu neopustila svoji pomyslnou roli, jelikož ji svírala tíha tlaku z obav možných ztrát. Nechtěla ani jednoho z nich dostat do špatné situace kvůli tomu, že byla z úplně jiného těsta. Věděla moc dobře, že se musela začít přizpůsobovat - a to co možná nejrychleji, ideálně okamžitě. Ta změna oděvu byla jen relativním detailem, pomyslnou tečkou za už tak rozsáhlou větou, která představovala potřebný základ. Musela přijmout za svou ten náboj mezi nimi, zahodit svoji zpátečnickou povahu a vylézt z ulity, i kdyby to mělo znamenat, že tím zničí to, co považovala za svoji povahu. Mysl byla přeci jen stejně ohebná a poddajná jako magie, dalo se s ní velice dobře pracovat, pokud člověk věděl jak. Rosaline sice nebyla žádná všemocná čarodějnice, co by dokázala utvořit zaklínadlo ovlivňující povahu, natož pak svoji, ale... Jako šlechtična byla už od malička vedená k tomu, aby se hodně usmívala, působila okouzlujícím dojmem a byla schopná odhadnout to, co druzí očekávali a chtěli. Těžko by ji šlo označit přímo za lhářku nebo za manipulativní figuru, ale přeci jen věděla jak na to. Možná jí to bylo cizí a neměla to ráda, ale to neznamenalo, že si s tím nedokázala poradit. Pod její půvabnou tváří se totiž skrývalo mnohem více, než jen sladká dívčí osobnost, ačkoliv ji nebylo snadné prohlédnout. Většina se o to ani nepokoušela, neměli k tomu sebemenší důvod - ta křehká květinka jim vyhovovala, snáze se s ní hýbalo a jednalo, než kdyby předpokládali to, že má nějakou skutečnou hodnotu a vlastní osobnost s názory. To sice Rosaline zraňovalo, ale naučila se s tím vycházet, jelikož to představovalo její denní chleba. A teď, když už se situace značně obrátila a ona cítila to, jak jí kotníky objímají nejen okovy výchovy, ale především studená voda zatímco se celá její sebejistota potápěla jako loď proměňující se v zapomenutý vrak,* musela začít jednat. Doopravdy jednat, ne to všechno jenom strkat do pozadí, jak to dělala doposud. Bylo zapotřebí postavit se tomu čelem, ačkoliv to dost možná znamenalo, že jí v důsledku ten úsměv zamrzne na tváři.

Nikdo z nich nemohl popírat to napětí a jiskření mezi Riavellem a Percym, které se zdálo být značně eskalující. Toho si všimla už předtím v té hospodě, ale pravda byla taková, že v té době měla mysl značně zastřenou alkoholovým opojením mísícím se s příchutí adrenalinu a tajemna, jelikož poprvé porušila opravdu důležité pravidlo a pomyslně podupala všechna ta bezpečnostní opatření, jaká jí její rodina vytyčila s úmyslem ji uchránit před vnějším světem. Ten byl přeci jen doopravdy děsivější a drsnější, než Rosaline se svojí dobrotivou povahou a nevědoucí naivitou předpokládala - a vzhledem k tomu, že se v současnosti nenacházela jen někde na širém moři na pirátské lodi, ale také mezi dvěma muži, co se k sobě blížili jako kdyby byli pod vlivem uhranutí, konečně se doopravdy probudila z toho podivného iluzivního oparu, co ji držel tápající ve tmách.
Samozřejmě, že to slyšela. Ačkoliv ten komentář byl pochopitelně mířený na Riavella, ten poněkud drzý kompliment neunikl ani jejím uším. Nijak nereagovala - věděla moc dobře, že jí nenáleželo se žádným způsobem mezi ty dva míchat a jakkoliv zasahovat, jelikož se jí to ani v nejmenším netýkalo, ale přesto to podnítilo její vnitřní rozkol. Byla tak příšerně rozpolcená a zmatená: ještě nikdy se neocitla v situaci, kdy by si připadala tak divně a nepatřičně. Ve svém rodném světě z drtivé většiny představovala drahocenný doplněk, budoucí páku a určitou formu otcova klenotu, ale tohle... Bylo tak jiné. Ne, že by ji snad uchvátil pocit bezcennosti z toho, že nemohla žádným způsobem přiživit konverzaci nebo vypomoct, ale ten dojem nijakosti byl... Podivný a hodně nepříjemný.

Ten chvějící se chaos zmítající se uvnitř jejího srdce nakonec částečně uklidnila Percyho slova, na něž zareagovala pozvednutím koutků do srdečného úsměvu. Na rozdíl od předchozích chvílí se jí přitom ale částečně rozzářily i jantarově zlatavé oči, vypovídajíc o nefalšovanosti a hloubce toho jemného gesta.
Sice jí bylo upřímně naprosto jedno, jak by měla vypadat - byť to tak nejspíše nepůsobilo, jelikož mnoho šlechtičen trpělo značnou marnivostí - spíš jí šlo o to, aby se vyvarovala dalším odlišnostem. Nechtěla působit jako pěst na oko, vymykat se v každém možném ohledu. Ta představa ji značně děsila, jelikož si až s bolestivou tíhou uvědomovala důležitost toho, aby se jí podařilo vklouznout do společnosti tamní posádky a jednoduše splynout. Obecně totiž platil fakt, že komu až příliš vykukovala hlava z davu, obvykle o ni dříve nebo později zkrátka přišel.
„Toho si opravdu moc vážím, drahý Percy. Jsi vážně milý.“ Znamenalo to pro ni podstatně více, než jen kompliment - byť ta slova brala i v tom ohledu, soustředila se primárně na vzácnost toho vlídného gesta, neboť to působilo jako pohlazení na duši. Ta byla totiž v současné situaci neskutečně napjatá a pocuchaná, což Rosaline přimělo si toho kompletního celku vážit o to více.

Musela však ale zároveň přemýšlet i nad tím, co řekl hned poté. Ani ona neočekávala podobný výsledek, v tom ohledu opravdu nemohla lhát. Byť do té krčmy nešla s žádným konkrétním odhadem toho, jak by její malá výprava mohla skončit, jen těžko by snad mohla předpovědět to všechno, co se nakonec stalo. A ne, že by toho snad litovala, jen...
„Myslím, že tohle neočekával ani jeden z nás,“ pousmála se s nepatrným náznakem pobavení v hlase, ale i přesto její intonace setrvávala převážně velice vlídná, jak už pro ni bylo ostatně typické.
Otázkou však setrvávalo něco úplně jiného. Co přesně se psalo v další kapitole toho jejich podivuhodného společného dobrodružství? Ocitli se na lodi, co vyplula neznámo kam, pouze jeden z nich měl zkušenosti s tamním chodem a byl opravdový pirát. Rosaline ani na vteřinu nezapochybovala toho, že by se Percy snad nedokázal přizpůsobit, byť s námořnictvím neměl zkušenosti. Tak jako tak to všechno bez kontextu znělo jako hodně podivný vtip nebo historka. A dalo se tedy jen horko těžko odhadovat, co přesně je mělo čekat jako součást dalšího dějství.

Po obdržení patřičného oblečení obdařila srdečným úsměvem i Riavella, od kterého si svůj nový oděv převzala a zvedla se, aby mu mohla vtisknout vděčný polibek. Prve zamýšlela udělat to, na co byla už zvyklá - letmý polibek na tvář, což bylo gesto hojně praktikované v jejích kruzích - ale nakonec se na poslední chvíli zastavila, tiše se uchechtla a místo toho políbila na rty. Byť relativně krátce a něžně, šlo o skutečnou pusu, s kterou se Rosaline pomaličku začínala odebírat za hranice svojí komfortní zóny, jež se chystala co možná nejdříve poněkud pošetile opustit.
„Děkuju, Riavelli. Opravdu.“ Několik vteřin s ním udržovala přímý oční kontakt, zatímco se nepatrně usmívala, než pomalu sklopila řasy a koutky jí částečně zacukaly nad tím, co řekl v příští chvíli. Byť jí to bylo celkem proti srsti a musela (alespoň v duchu) uznat, že tohle byl opravdu obrovský krok mimo, ale přeci jenom se rozhodla se sebrat a postavit se situaci čelem, takže si nemohla dovolit couvnout. Ne zrovna v podobnou chvíli, jelikož to byla svým způsobem naprosto perfektní příležitost na to se začít doopravdy připravovat na to, jak se měl její život změnit po dobu strávenou na palubě. Piráti měli přeci jen odlišné způsoby i pravidla, jejich společnost byla značně odlišná od té šlechtické. Nepovažovala to nutně za špatnou věc, jelikož zbohatlá a mocná vrstva bývala značně zkorumpovaná a falešná a ona se na Fantomovi úsvitu cítila přeci jen o něco svobodnější, takže by nebylo na škodu odložit** i část těch extrémně svazujících zvyklostí z domova, jelikož byly v současné situaci absolutně irelevantní.
„Každopádně, to nebude zapotřebí. O nic nejde.“ Pomaličku k němu znovu zvedla oči, než zvlnila rty v náznaku pobaveného úsměvu a zavrtěla hlavou, protože si moc dobře uvědomovala to, že pokud by teď couvla před svým odhodláním, mohla by ho dočista ztratit. A ta představa nebyla zrovna nejlepší - ne vzhledem k tomu, že na Fantomovi úsvitu měla strávit rozhodně delší dobu, než jenom pár hodin nebo dní. Bylo zapotřebí udělat mnohem více, než jeden vstřícný krok... Ten byl v případě někoho natolik odlišného a zakukleného jako byla Rosaline zkrátka příliš málo. A ona to věděla, díky čemuž také sjela svýma zlatavýma očima i na Percyho a věnovala mu podobně pobavený výraz jako předtím Riavellovi, ačkoliv ani v nejmenším nezamýšlela, aby to vůči kterémukoliv z nich dvou vyznělo jakkoliv výsměšně.

/ (Následuje část, kde Vločka absolutně neví co dělá - tudíž neručí za případný chaos a jakoukoliv psychickou újmu... A ne, neplánuju striptýz, jestli vás to napadlo Jen fakt netuším co sakra myslíte tím oblečením :monkas:
Update: A zjistila jsem, že ani nevím jak přesně vypadají Rosiny šaty. Tudíž netuším jak se z nich má dostat. Hökke!
Update 0.1: A zapomněla jsem odstín jejích vlasů... Kolik je hodin? Můžu to svést na jednu ráno, plz?) /

Bezmyšlenkovitě si shrnula tmavě hnědé vlasy stranou a začala si rozmotávat šněrování svých šatů, jak byla zvyklá. Myšlenky se jí přitom v hlavě rozutekly do nejrůznějších skulin a zákoutí, vířící s tak intenzivní silou chaosu a napětí, jakou doposud ještě nikdy nepocítila. I přesto se jí ale ruce ani prsty netřásly, pokračovala velice metodicky a zručně, jelikož totéž už dělala mnohokrát předtím. Tentokrát to však bylo podstatně odlišné, jelikož se poprvé v životě měla převléknout před někým úplně ((CIZÍM,)) což bylo v případě Percyho i Riavella poněkud zvláštní označení, jelikož je oba považovala za sobě blízké, ale přeci jen to byla značná změna oproti jejím obvyklým zvyklostem: mezi dobře známou služebnou, jakou znala už od útlého dětství a mladíků, které potkala teprve předchozí den v krčmě, byl dost velký rozdíl. Ne, že by snad očekávala, že se stane terčem pozornosti, spíš to byl zvláštní pocit. Nebýt sama, postrádat soukromí, na jaké byla s absolutní jistotou zvyklá a doposud na něj slepě spoléhala... Ale musela si zvykat, bylo to velice důležité.
Vyklouzla oběma rukama z rukávů svých šatů a*** vystoupila i ze sukně, takže za sebou zanechala jen neurčitou změť sytě rudé látky.**** Poté už jen pokračovala naprosto rutinními pohyby přetáhnutí košile přes hlavu, oblékla si ((***věcičku***)) a natáhla kalhoty, než ze svých šatů zezadu vytáhla jednu ze šněrovacích šnůrek* a sotva byla konečně oblečená do příhodnějšího oblečení, zapletla si vlasy do copu a svázala utrženou stuhou a nazula si i propůjčené boty. Tehdy k nim zvedla oči a líně se posadila zpět na svoje místo, pokládajíc si dlaně na kolena. Bylo to dost divné, ocitnout se v podobném ošacení, ale... Změna byla život.
„Díky za to oblečení, Riavelli,“ pousmála se nakonec, zatímco se pokoušela zvyknout si na tu zvláštní směsici uvolnění a napětí, co v ní její nový oděv vzbuzoval.




* málem jsem napsala Titanic, oceňte prosím to, že jsem to neudělala! :praise_the_sun:
** už předtím mi z nějakého důvodu hlavou probleskla vize striptýzu... teď se vrátila. Pomoc
*** tak teďka nevím. Opustila? Odhalila? Odletěla? Zmizela? Mají nescoří šaty nějaký nadpřirozený schopnosti jako kápě Doctora Strange?
**** nevím jestli tu otázku někdo položí, ale kdyby náhodou... ANO, MÁ SPODNÍ PRÁDLO!
****** dělala jsem kvůli vám research. Nenašla jsem nic o kazajce, ani o vestičce, vůbec netuším co Norda myslí a šla spát (btw, hodná Nori! ) takže jsem se rozhodla juknout na oblečení z Pirátů z Karibiku a prostě se řídila postavou Angelicy: ta měla něco jako vesto-korzet na košili, co měl jakože ramena, ale začínal pod prsama a obepínal pas...? Nevím jak to popsat, hökke!
* prostě budu už psát jen jednu hvězdičku: nevím jestli jsou to šnůrky nebo šnůrko stuhy, takže budem dělat že je to něco mezi, protože se mi to hodí do krámu!
* btw... zapomněli jsme na boty. Ona má určitě takový ty krásný botičky s podpatkem, v tom asi na palubě úplně běhat nebude, takže budeme dělat, že dostala i boty

Když se Riav pro jistotu ještě opatrně otočil a podíval se na něj, Percy se neubránil mírnému uchechtnutí, úšklebku a zavrtění hlavou. Bylo vidět, že sice už nic moc neplánuje, ale rozhodně ho to, co Riav udělal pobavilo. S pobaveným výrazem sledoval Riava odcházejícího z kajuty a pak se podíval na Rosu. "Odpusť mi Rosie. Nejsem...no jak to říct. Nemyslím svým spodkem a už vůbec tě nechci traumatizovat nebo tak. Je to spíš takové pošťuchování. Zajímala mě jeho reakce. Někdo tomu pirátovi taky musí čas od čau srazit hřebínek, no ne?" Usmál se na ni a pak se podíval na prsten na své ruce. Měl vyrývaný jakýsi erb a na z každé strany vsazený jeden jantar. Povzdechl si a začal ho různě pootáčet a prohlížet si ho jakoby mu něco připomínal. Když si ale uvědomil, že se odmlčel na dlouho, donutil se rychle k úsměvu a podíval se zpět na Rosu. "Mimochodem ještě jednou díky za to, co jsme probírali než Riav přišel." Dodal s úsměvem, to se ale opět rozrazili dveře a dovnitř opět vstoupil Riav.

"Zajímalo by mě, jestli za mě slibuješ, protože mě už znáš, že dámě poskytnu soukromí nebo jestli to měl bejt rozkaz. Doufám, že to první, Riavie." pronesl a ušklíbl se. Když mu ale vzápětí na hlavě přistála košile, setřásl ji do klína a překvapeně zamrkal. Aby nevypadal náhodou rozhozeně jak mikádo nedostatečně, tváře se mu při tom oslovení trochu zbarvily do růžova a on nevěděl co dělat nebo říct. "Já-" než ale cokoliv řekl, tak mu na hlavě přistály kalhoty. Chvilku tam tak seděl s kalhotami na hlavě, než si jen povzdechl. "Vážně?" Stáhl si kalhoty z hlavy a pozvedl jedno obočí. "Mimochodem, jsem ti vděčnej, ale kalhoty nepotřebuji. Ty moje jsou podle mě v pohodě, ne?" Ušklíbl se a hodil je zpátky na Riava. "Ale díky tesoro." Mrkl na něj a pak se i s košilí postavil s plánem jít se někam za skříň převléct i kvůli tomu, aby na Rosu neviděl, ale také kvůli tomu, aby ostatní neviděli na jeho hrudník, z kterého on sám nadšený nebyl kvůli jizvám, které se táhli všude po jeho hrudi, ale i zádech. Pak se ale Rosa začala převlékat přímo před nimi, což v něm vyvolalo hromadu myšlenek. Jedna z nich byla zajisté něco jako: 'Co se to tu sakra děje?' a nestačil než jen stát a zírat. Ne že by ji chtěl očumovat, ale zkrátka ho to natolik překvapilo, že nevěděl co dělat. Naprosto to nečekal. Druhá myšlenka ale bylo něco jako: 'Takže hádám, že se přeci jen před nimi převlékat musím....'

Mezitím, co tam tak jen stál s Riavovou košilí v ruce a přemýšlel, jak hodně v háji je, se Rosie stihla převléct a očividně se čekalo jen na něj. Nervózně polkl a rozhlédl se po obou z nich. Pak si povzdechl, rozepnul si košili a pomalu ji ze sebe stáhl, což odhalilo několik známek popálenin a starých řezných ran, které na jeho vysportovaném těle nechaly nesmazatelné stopy. Pokusil se předstírat, jakoby tam ani nebyly a byly mu naprosto ukradené a rychle složil svou košili, kterou hodil k svému luku. Nasadil si Riavovu košili, kterou začal zapínat, ale prsty se mu klepaly z nervozity a i tak jednoduchý úkol jako zapnout si knoflíky byl najednou obtížný a trvalo mu to sakra dlouho. "Hökke..." zaklel když zapínal teprve druhý knoflík.