Tančící moře

Zůstala na ni upřeně hledět, než se jí rty znovu zvlnily do nepatrného, byť upřímného úsměvu. Letět na drakovi. Skutečném drakovi - jaký to je asi pocit, cítit ten vzduch ve výšce, dotýkat se křídly oblaků a vidět všechno s takovým odstupem? Věřila, že je to nádherné, ačkoliv nejspíš také nebezpečné a trochu děsivé. Sama drak není a létat neumí, takže to bude velká zkouška nejen trpělivosti, ale hlavně důvěry. Pokud při letu nějak uklouzne, tak je s ní konec. Pád z velké výšky nemá šanci přežít ani omylem, leda že by spadla do vody... Ta je sice pro všechny stejně tvrdá jako kámen, ale vzhledem k jejímu původu by to pro ni snad platit nemuselo, že? Ta myšlenka ji poněkud znervózňovala.

„Dobře, budu na to myslet,“ pousmála se na ni trošku nervózně, než se zvedla od ohně a trošku zmateně zamrkala kolem. Je vlastně něco, co by si měla vzít? V tom domknu prakticky neměla nic, co by pro ni mělo nějakou hodnotu, osobní význam. Mimo jejích zbraní a oblečení, co by asi tak mohla potřebovat? Nic. Protože ona sama ani nic moc nemá.
S tou myšlenkou se rychle rozeběhla k domku a zabalila si do brašny nějaké oblečení, oblékla plášť a sebrala svůj luk s mečem, vracejíc se za Lirev. Jakmile došla zpět k ohni, zhluboka se nadechla a pokývla hlavou v pevně rozhodnutém gestu. Ano, udělá to. Poletí s ní kamkoliv, kde draci žijí a pomůže jim.
„Můžeme.“

"Perfektní. V tom případě by ses měla držet pevně," ušklíbla se a s těmi slovy se proměnila. Zaklonila hlavu, cítila praskot kostí, tělo se jí zkroutilo v křeči. Svaly se smršťovaly a natahovaly a rostly a rostly a rostly. Kůže jí nesnesitelně svěděla a za doprovodu jemného štípání z ní vyrazily kovově šedé šupinky. Cítila, jak se jí prodlužuje krk a zlepšuje zrak, čich a sluch. Čelist několikrát lupla a praskala pod náporem špičatých zubů. Drápy, které jí vyrazily z nohou, způsobily důvěrně známou bolest. A potom konečně roztáhla křídla. Protáhla se, natáhla krk, přešlápla. Zvykala si na svoje druhé tělo, nové, čerstvé, měkké a ještě stále tvárné. Chvilku čekala, než se všechno ustálí a potom křídla znovu složila.
Jedním jediným výdechem uhasila ohniště tak, že z něj zbyla jen hromada doutnajícího popela. A potom jenom spiklenecky mrkla na vodní dívku a pokývla směrem ke svému hřbetu.

Když se Lirev začala přeměňovat, zůstala jen ohromeně stát a zírat na ni. Nešlo udělat cokoliv jiného - vypadalo to nesmírně bolestivě a děsivě, že jí to až chvílemi dělalo vážně zle, ale když s proměnou skončila a byla najednou znovu ve své dračí podobě, nedokázala si ten pohled neužít. Opatrně k ní popošla a dlaní se dotkla jejích šupin, které ji doslova vybízely k tomu, aby se jich dotkla. Byly na dotek trochu hrubší, nesmírně silné. V ten moment to Ranie přišlo jako kdyby to nebyly jen šupiny, ale hotové dračí brnění - a o to větší respekt k těm úžasným bytostem měla.
Jakmile se jí konečně podařilo se sebrat a vymanit se z opojení té zvláštní situace, opatrně jí vylezla na hřbet a zachytila se jednoho z výrůstků na krku, o kterých Lirev mluvila, že se jich může zachytit. Ať už ten let bude jakýkoliv, Rania nehodlala riskovat, že její život skončí ošklivým pádem z dračího hřbetu. Kterak jsou rozhodně i horší způsoby, jak by mohla umřít - a že jí jich v hlavě okamžitě vyvstalo poměrně dost - neměla v úmyslu nejen umřít takovým způsobem, ale celkově umřít takhle brzy.
„Jestli jsi celkem malá, jak velcí jsou ostatní draci?“ zauvažovala nakonec nahlas, než se zhluboka nadechla, připravujíc se na odlet.

Chvilku si zvykala na váhu cizího těla přesně mezi svými křídly. Bylo to něco zvláštního a nového, ale rozhodně ne špatného. Rania nebyla těžká a proto se Lirev trochu obávala, aby na ni v radostném opojení z letu, omylem nezapomněla.
Pobaveně zabručela při dívčině úvaze a sama se zamyslela nad tím, že až Rania spatří draky z rodu Nictis, bude to hodně zajímavé. S několika z nich občas bojovala jak v lidské, tak v dračí podobě a už jen jejich velikost ji nutila k větší opatrnosti.
Rozhlédla se kolem, aby zjistila, kolik má prostoru a zkontrolovala, jestli se Rania drží pevně. Nerada by přišla o svého prvního... Pasažéra.
A potom, bez sebemenšího varování, se vznesla. Několikrát silně máchla křídly, až se kolem rozvířil písek z pláže a potom už byla ve vzduchu a nabírala čím dál větší výšku.
Země se vzdalovala a větrné proudy ji hladily po křídlech.
Znovu spěšně natočila hlavu dozadu, ve snaze zjistit, jestli dívka stále ještě žije. Vypadalo to slibně a Lirev byla připravená, dopřát Ranie ten nejlepší let v životě. Chtěla, aby dívka zažila vítr, pohrávající si s jejím tělem, chlad oblohy a ten dokonalý výhled na Skály, který odjinud, než z oblohy neexistoval.
Snažila se krotit své nadšení a letěla pomaleji, než obvykle. Několikrát se málem přetočila a došlo jí to až na poslední chvíli, brzy si ale zvykla.
Sledovala krajinu a prohlížela si Dračí skály, které vypadaly z této výšky trochu jako zuby, vyrážející ze země. Plnými doušky si vychutnávala čerstvý vzduch a vůni přicházející noci.
Milovala to. A skoro zapomněla na to, jak zlé zprávy musí ještě dnes večer předat...

Bylo to neuvěřitelné. Zatímco společně pluly po obloze, vítr jí čechral vlasy a z dračího hřbetu se všechno zdálo až malicherně titěrné... Nepatrné, maličké. I Raniiny obavy se pomalu rozplývaly, nahrazené zvláštním pocitem volnosti a svobody, který se mísil s dětskou bezstarostností. V jednu chvíli dokonce zatoužila pustit se a rozmáchnout ruce, aby vítr cítila na celém svém těle, ale až tak lehkovážná nebyla. Tohle není moře, její přítel - tohle je vzduch, výška. Nebezpečný vítr a pokud spadne, nemůže od Lirev očekávat, že se za ní vrhne střemhlav dolů, aby ji jako hrdinka v posledních vteřinách zachránila před pádem na zem, který by jí rozmačkal všechny kosti v těle. Byla by na padrť, proto se rozhodně pouštět nehodlala, ačkoliv ji to nesmírně lákalo.
Svým způsobem jí ten let připomínal plutí ve vodě, jen to bylo... Jiné. V určitých věcech. Zatímco voda byla víc houpavá, byla dole. A věděla, že se jí v ní nic stát nemůže. To o té výšce říct nemohla - musela plně spoléhat na Lirev, že ji nepustí. A ke svému překvapení jí skutečně důvěřovala na tolik, aby se jí křečovitě nedržela, jak v duchu tak trošku očekávala. Možná ji prakticky neznala, ale cítila vůči ní určité pouto, které ji přimělo jí nejen odevzdat svoji důvěru, ale i ochotu. Těšila se, jaké to bude u draků. A co pro ně může udělat.

Opatrně roztáhla křídla a nechala se jenom nadnášet větrnými proudy. Pomalu ztrácela rychlost a vychutnávala si poklidný let. Obkroužila jednu z nejvyšších skal, ve které leželo hlavní město Roupuki a zamížila na severozápad, kde se v jedné z menších skal skrývalo město Dente. Nebylo velké a žila tam převážná část žoldáků a všech uprchlíků, kteří se k drakům přidali. Lirev měla pocit, že zrovna tam se bude Ranie líbit. Přitáhla křídla blíž k tělu a začala střemhlavě klesat. V jedné chvíli neuvěřitelnou rychlostí proletěla vchodem do První jeskyně a potom už se zaskřípěním drápů zastavila. Protáhla se, jako by o nic nešlo a zamrkala na překvapenou stráž. Na průzkumníka z rodu Tërrëlisů tu rozhodně nebyli zvyklí.
Lirev opatrně šťouchla do Ranii a trochu pokrčila kolena, aby mohla dívka lépe slézt. Nechtělo se jí, vracet se zpět do lidské podoby, ale musela to tu Ranie ukázat, podat hlášení a navštívit jednoho starého přítele. Na jeden večer měla práce až dost.

„Uh... Zdravím?“ Pronesla Rania poněkud rozpačitě, když rychle slezla z dračího hřbetu a dosedla pevně nohama na zem. Byl to zvláštní pocit, potom co před chvílí ještě byla vprostřed nádherného letu ve veliké výšce.
Automaticky se rozhlédla kolem, než před strážemi pozvedla pomaličku ruce do vzduchu na znamení, že nehodlá tropit žádné potíže. Neměla žádné zkušenosti ani s lidmi - vlastně před strážemi celý život utíkala - a vzhledem k tomu zvláštnímu příchodu a viditelnosti jejího luku i meče nechtěla riskovat, že bude vypadat jako nepřítel. Přišla totiž s těmi nejlepšími úmysly.
„Lirev říkala, že sháníte pomocníky.“ Rozumí jí vůbec?