Tančící moře

Moře temně šumělo, jak vlny narážely na ostré skály a tříštily se v jemně zčeřenou vodu. V okolí bylo téměř hrobové ticho, nebýt tajemných písní moře. To bez utichání omývalo kamenitý břeh jako roztoužený žebrák natahující se pro zahozenou minci. Některé vlny se pod vlivem větru mírně točily a hladina byla neklidná, což dokázalo velice snadno rozhoupat kteroukoliv loď. Bylo to jako divoký tanec přírody - nespoutaná moc chladivé vody točící se ve vlnách, unášející pryč cokoliv, co by bylo za hranicí břehu.

Už od východu slunce byla Rania na moři, snažíc se nachytat dostatek ryb kvůli obchodu. Zatímco ostatní lidé z nejbližšího města a vesnic se tam na moře neodvážili, ona nepostrádala ani kuráž, ani sebejistotu. Díky svému původu si mohla být naprosto jistá, že ji žádná z vln nesmete a moře ji nepozře jako malou jednohubku. Na to je příliš poslušné vůči jejím přáním. I proto se jí odtamtud nechtělo odejít, kterak je tam až podivné pusto.

Zdálo se, že nikomu tamější příroda nevyhovovala – moře bylo velmi zrádné, pláž kamenitá a ryby příliš nebraly. To jedině až dál na vodě, kam se většina rybářů neodvažovala vydat, aby jim vlny nesmetly loď a úlovek s ní. Bylo by hloupé toho nevyužít, ačkoliv se občas škodolibě bavila tím, že jim nějakou tu vlnu přivolala – zděšený výraz stahující jejich tvář pro ni byl pokaždé k nezaplacení. A nikdo ji nemohl podezřívat… Moře bylo zrádné samo o sobě, i bez její pomoci.


Jakmile se jí konečně naplnila síť, ponořila ruku do vody a přiměla proud, aby ji odnesl zpět ke břehu. Bylo sotva poledne, takže byla se svým úlovkem nadmíru spokojená - síť plná ryb byla vždycky úkazem dobré práce. Tentokrát i bez švindlování.

Pečlivě uvázala lano od voru k dřevěnému kůlu, který měla na břehu zatlučený do písčité půdy a přetáhla síť s rybami na mokrý písek. Některé z nich sebou ještě mrskaly, jiné svůj boj už vzdaly. Ona se nad jejich osudem příliš nepozastavovala – místo toho síť dotáhla o kousek dál a začala je opatrně přehazovat do připravené kádě s vodou.
Sotva se uvnitř ocitla i poslední ryba, prohlédla síť kvůli případným dírám a pověsila ji, aby proschla. Nikdo tam zatím nebyl – zdálo se, že si na svůj pravidelný výdělek ještě bude muset počkat.

Obvykle si lidé z okolí chodili pro čerstvý úlovek, mnohdy se jim to vyplatilo víc, než riskovat vlastní život na rozbouřeném moři. Výhra pro obě strany… Rania alespoň nemusela každý den někoho přepadat nebo okrádat a oni dostali čerstvé ryby za mnohem lepší cenu, než od místních rybářů, kteří si za svůj neskutečný risk přiráželi k ceně značnou sumu. No není to báječné?


„Pořád tu jsem,“ zašeptala tiše k moři, když se pomaličku posadila na dřevěnou lavičku, zády se opírajíc o zeď svého malého, dřevěného domku. Moře mezitím dál klidně omývalo černé kamení čnící z písku a tlumeně zašumělo, jako kdyby jí chtělo dát odpověď. Já vím… Já vím.
Zachmuřeně si oblékla plášť a natáhla kapuci, než se opatrně objala rukama kolem těla, aby se alespoň trošku prohřála. Měla bych si znovu rozdělat oheň, pomyslela si v duchu, než se zvedla, abych donesla dřevo.

Lirev se vracela domů a srdce se jí svíralo. Takovéhle pocity si z hlídek odnášela už pár dní. Když viděla všechny ty stany a šedé prapory vlající ve větru, měla co dělat, aby je všechny nespálila na popel. To bohužel nemohla, protože potom by král poslal mnohem větší vojsko a místo malých bojů by vedl obrovský útok přímo na skály. To si uvědomovala, možná lépe než kdokoliv jiný.
Oheň jí bouřil v krvi a ona měla pocit, že každou chvíli vybouchne a zapálí celou oblohu. Představila si svět plný rudých, oranžových a zlatých plamenů a ta představa se jí vryla hluboko do mysli. Potřebovala se zklidnit, potřebovala udělat něco, co zchladí její krev, než se vrátí do města a všechno tam zničí.
Nepřemýšlela nad tím. Potřebovala prostě něco a nepromýšlela následky. Proto se střemhlav vrhla do rozbouřených vln Tančícího moře.

Sotva se vrátila s náručí plnou klestí na oheň, zarazila se a zůstala zírat. Klestí jí najednou popadalo z rukou, když koutkem oka zahlédla jakýsi obrovský stín, míříc střemhlav do vody. Její myšlenky se okamžitě rozechvěly a v hlavě jí nastal neskutečný chaos. Co to bylo? Nebyla si jistá, jestli jí víc zmáhal šok anebo strach. Bylo to velké, obrovské. Možná něco zajímavého? Loď to být nemohla, navíc to padalo z nebe... Možná...
Tu myšlenku rychle zaplašila, než si stáhla plášť a rozeběhla se k moři, kam bez dalšího otálení skočila. Sotva se ponořila do studené vody, začala plavat směrem k místu, kam viděla tu šmouhu padnout, hledajíc původ té věci. Když místo potopeného vraku anebo nějakého lidského harampádí našla draka, zděšeně pod vodou ucukla. Jak pootevřela ústa v úleku, unikl od nich shluk bublinek vzduchu, prchajíc z jejích plic. Drak?

Chlad vody jí pronikl až do krve a zklidnil tak její vnitřní oheň. Namířit si to přímo do vody sice asi nebyl ten úplně nejlepší nápad, ale účinky to rozhodně mělo.
Lirev si přitáhla křídla blíž k tělu a doufala, že se tak rychleji dostane zpět nad hladinu. To se bohužel nepodařilo a ona rychle zjistila, že dračí tělo není moc dobře uzpůsobené k plavání a pokud se chce co nejrychleji nadechnou, musí se proměnit.
Bolestí přivřela šedé oči, když se jí zlomilo několik kostí a tělem projela první křeč. Proměna se postupem času nestávala míň bolestivou, ale rozhodně se na to po nějakém čase dalo zvyknout. Když oči zase úplně otevřela, tentokrát už v těle drobné dívky, obklopovala ji modrá temnota, tak tichá, že jí z toho naskakovala husí kůže. Mořské proudy ji táhly dál, ale ona se jim vzepřela a pokusila se plavat. Plíce se jí začínaly svírat. A v tu chvíli uviděla zvláštní bytost, která ji celou dobu sledovala.

Zůstala na ni dál nepokrytě zírat, neschopná se pohnout ani o píď. Přeměnila se. Přeměnila se přímo před jejíma očima, teď už nemohla popírat to, co její mysli už předtím bylo vcelku jasné.
Nikdy nikoho od draků neviděla, ale těžko se dalo uvěřit tomu, že nějací vůbec existují - natož, aby někoho z nich zrovna ona potkala. Ne, že by podvědomě vyloženě popírala jejich existenci, jen se jí to zdálo... Zvláštní. Nepravděpodobné. V ten moment si také připadala o to hloupěji, když tu dívku spatřila na vlastní oči. Tu chvíli se už nikdy nebude moct vymazat z paměti, takové věci se člověku zaryjí hluboko do mysli a neopustí ji, i kdyby se snažil vyškrábat si díru do hlavy.

„Jsi... v pořádku?“ zeptala se jí nakonec tiše, využívajíc svojí schopnosti mluvit pod vodou. Dál ji přitom upřeně pozorovala, prohlížejíc si její vzhled ve snaze si ji co nejlépe zapamatovat. Kterak se přitom snažila být nenápadná, její fascinace byla více než očividná - nedokázala si pomoct. Bylo to zvláštní. Jedinečné. Svým způsobem si připadala poctěná.

Lirev na ni nepokrytě zírala. Bylo to, jako by jí před očima ožila jedna z pohádek, které se vyprávěly malým dráčatům. Ta dívka byla jednou z vodních a byla nádherná. Její vlasy vypadaly už od pohledu jemně a hladce a v jejích očích, jako by byly ukryté všechny moře a oceány na celém světě.
Nepřítomně přikývla, ještě šokovaná z faktu, že dívka umí očividně mluvit i dýchat pod vodou. Bylo to neuvěřitelné a Lirev netušila, jak přesně by se měla zachovat. Slyšela, že vodní jsou plaší a někteří i celkem zákeřní. Na téhle dívce ale nebylo nic, co by Lirev připadalo zlé, proto nechala všechny zbraně tam, kde byly a radši párkrát zabrala rukama i nohama, aby se dostala nad hladinu a konečně se nadechla.
Lačně lapala po dechu a snažila se do plic dostat co nejvíc vzduchu.
A když už byla zase schopná normálně uvažovat, čekala, až se vynoří i ta prazvláštní bytost a ona bude moc zjistit, co přesně je zač.

Když jí zmizela z dohledu a vyplavala zpět na hladinu, rozhodla se Rania udělat to samé. Vcelku rychle doplavala za ní a vynořila se, znovu na ni upírajíc zamyšlený pohled. Nikdy by ji nenapadlo, že potká v moři dračici. Ne, že by očekávala, že by měli vůči vodě odpor... Jen jí to přišlo poněkud nepravděpodobné, téměř jako kdyby to všechno byl jenom sen a ona se měla každou chviličkou probudit.
Zachmuřeně se ve vodě položila na záda a pohlédla na pošmourné nebe, než se nehty jemně štípla do ramene a tiše sykla. Nezdálo se jí to. Bylo to až neuvěřitelně skutečné.

Pomalu se přetočila zpět a obeplula dračí dívku, než se na ni nepatrně pousmála. „Nikdy by mě nenapadlo, že v moři uvidím někoho z draků,“ pronesla nakonec tichým, ale vlídným hlasem. V žádném případě nebyla nepřátelská - vlastně spíš naopak. Ta dívka ji nesmírně zaujala, to, jak se ponořila do vody i to, kým byla... Nedokázala zaplašit svoji přirozenou zvědavost, která uvnitř jejího nitra narůstala s každou další vteřinou, kterou strávily v té studené vodě.

Zasmála se a odhrnula si z tváře mokré prameny černých vlasů. Vytrvale šlapala vodu a rychle se vlnám přizpůsobila natolik, aby jí každá netahala zpět pod hladinu.
"No... Mohla jsem si vybrat. Buď se zchladit a skončit tady a nebo zapálit hnízdo. A řekla bych, že to by se nikomu moc nelíbilo," koutky rtů jí znovu zacukaly a ona se radši otočila směrem ke břehu. Měla na sobě oblečení, nasáklé vodou i několik poměrně těžkých zbraní a to všechno ji pomalu vyčerpávalo.
Studená voda stále ještě chladila její rozpálené tělo.
"Mě by zas nikdy nenapadlo, že v moři uvidím jedu z vodních... Teda, ne, že bych tě čekala někde jinde. Spíš jsem tě nečekala vůbec. Doteď jsem si myslela, že jste jako jednorožci. Hromada příběhů, ale reálně neexistujete."
Znovu si dívku pozorně prohlédla, jako by snad čekala, že se každou chvíli rozplyne v mořskou pěnu a potom zmizí.

Musela se pobaveně pousmát, když promluvila. Líbila se jí. Vypadala odvážně a zdálo se, že má i smysl pro humor. O to víc ji pobavil i fakt, že obě zřejmě mají podobný náhled na věc - ani jedna z nich podobné setkání ani v nejmenším neočekávala, což situaci dělalo značně vtipnější.
„No, já nevím,“ pronesla Rania nakonec, než mírně pokrčila rameny a ohladila si mokré vlasy. „Neznám vodní jako vodní. Nemají mě moc v lásce, takže bych byla nejspíš stejně překvapená jako ty, kdybych tu někoho z nich potkala.“ Koutky úst jí přitom mírně zacukaly, když to řekla. Na jazyku cítila známou hořkou pachuť, která jí připomínala její nečistý původ a to opovržení, s jakým s ní zacházeli jak lidé, tak vodní. Vlastně už si svoji bližší část rodiny ani nedokázala vybavit - věděla jenom, že ji několik z nich odneslo na hladinu a nechalo plavat v koši až k přístavu, kde ji našli lidé. Nepamatovala si žádné tváře, ani nic, co by si mohla spojit s konkrétním člověkem. Vzhled jí v hlavě neuvízl. Pouze tichá melodie jakési písně a něžný hlas, který slýchávala před spaním. Po tolika letech se jí to už ale zdálo spíš jako vymodlený sen, něco, co si raději vsugerovala, aby se jí večer snáze usínalo.

„Takže... Dračice?“ zeptala se nakonec opatrně, ale neskrývala zvídavost ve svých očích. O dracích se vyprávělo ledacos - od toho, že jsou hroziví a obrovští přes to, že dokáží zničit celou horu jedním plamenem až k tomu, že vlastně ani nemluví společnou řečí. Ta dívka nevypadala jako vrah ani jiný zločinec, jak draky popisovali lidé. Bylo jí už od začátku jasné, že se lidé snaží draky jen očernit, aby tím podpořili svůj vliv a přiměli další lidi bojovat, ale takhle si je nepředstavovala... Pokud jsou draci jako ta dívka, zdáli se jí mnohem milejší, než lidé samotní.

"Neznám vodní jako vodní..." Ta věta běžela Lirev hlavou celou dobu, co plavala ke břehu. Takže ta dívka není v kontaktu se svým národem. Tuhle zvláštní informaci si pečlivě zapamatovala na později. Ona sama byla se svým národem v kontaktu občas až moc. Skalami se rozléhalo úplně všechno a když spíte v mrňavé síni, vykotlané ve městě, kde jich jsou tisíce... Občas víte až moc. V některém ohledu to bylo dobré. Znala spoustu draků a nikdy nebyla úplně sama. Na druhou stranu... Jsou chvíle, kdy sám být chcete. To byla jedna z věcí, jí práce vojáka tolik nevadila. Dostat se z hnízda bylo mnohem jednodušší a nic nepročistí myšlenky lépe než čerstvý vzduch a obrovská křídla.
Při dívčině otázce, spatřila Lirev v jejích očích stejnou zvídavost, jakou cítila i ona sama, což ji donutilo, se smát. "Už to tak bude. Dračice." Mrkla na ni svýma znepokojivě stříbrnýma očima a svlékla si úplně promočený plášť.
Ona se zahřeje rychle a uschne během chvilky. To samé se bohužel nedalo říct o jejím oblečení.
Proto svlékla i košili a kalhoty a všechny kusy látky vyždímala. Nepřišlo jí na tom nic zvláštního. V táboře bylo často takové horko, že si někteří draci svlékali skoro všechno, takže byla celkem zvyklá.
Svaly na jejích potetovaných zádech se zavlnily a ona cítila, že se její tělo začíná díky vnitřnímu ohni zahřívat. Občas to bylo docela k užitku.
Znovu se oblékla, protože věděla, že z oblečení už víc vody nedostane.
"Zníš trochu vyděšeně, abys věděla. Copak ti o nás řekli? Že jsme krvelačná monstra, která žerou jehňátka? To s těmi jehňátky je vlastně sice pravda,  ale... Jinak nejsme tak špatný," ušklíbla se.

„Spíš zvědavá,“ přiznala se Rania tiše, než po ní nenápadně hodila očkem, sledujíc její tetování. Zvláštní. Všechno na ní bylo zvláštní - neobvyklé, překvapivé. Mohla by tam stát a sledovat ji i po několik hodin, aniž by jí to omrzelo. Nechtěla ale vypadat jako děsivě zvídavý tvor, co ji vyloženě špehuje - a tak se raději posadila na jeden ze suchých kamenů na břehu a sundala si boty, aby z nich vylila vodu, která se do nich stihla nachytat.
Automaticky si poté vyždímala vlasy a oklepala se, než zamířila zpět na místo, kde předtím upustila klestí. To úhledně vyrovnala do prázdného ohniště, než začala rozdělávat oheň - neúspěšně. Nebyla to její silná stránka. S jejím studeným dotekem to bylo pokaždé těžké, nemohla to ovlivnit. A nebyla čarodějka, aby luskla prsty a oheň založila s využitím magie.

„Nic takového,“ odpověděla nakonec dračí dívce, než po ní blýskla přátelským úsměvem. „Ale je pravda, že lidé toho o vás povídají hodně. Je vidět, že vás nesmírně nenávidí, protože dělají cokoliv mohou, aby na vás svedli kdeco. Je to vlastně celkem vtipné... Sledovat je, jak se plácají ve vší té nenávisti, zatímco se uvnitř klepou hrůzou, protože si musí uvědomovat, jak nicotní oproti vám jsou. Pokud jde o mě, respektuju vás,“ pokrčila nakonec rameny, když se jí konečně podařilo rozdělat malý plamínek v ohništi. Opatrně se položila na zem, aby ho trošku rozfoukala a on se víc rozhořel, ale místo toho se objevil náhlý poryv větru a oheň znovu uhasl. Otráveně si povzdychla:
„Nemám je ráda. Lidi. Předpokládám, že vy asi taky ne.“

"Tak to je nás víc, vodní slečno, taky jsem zvědavá," ušklíbla se a protáhla si končetiny, stále ještě prokřehlé studenou vodou, potom se přesunula k ohništi. Chvíli sledovala dívčiny neobratné pokusy, rozdělat oheň,a ž to nakonec nevydržela. Nahnula se nad hromádku klestí a opatrně do něj foukla. Malý plamínek jí pohladil po jazyce a potom sklouzl do ohniště, které se během chvilky rozrostlo do úctyhodné velikosti. Tenhle malý trik se naučila od pár starších chlapců, když je jako malá sledovala v hnízdě a mnohokrát si při něm spálila ústa, než se konečně naučila nezbedné plameny krotit.
"Vtipné, to je správné slovo! Líbíš se mi, děvče!" Prohrábla si rukou vlhké vlasy a zadívala se do plamenů.
"Taky je nemáme rádi. Ono se není moc čemu divit, kdo by taky miloval sousedy, co mu před domovem cinkají zbraněmi?" Na chvíli se odmlčela, ale potom jí něco došlo... "Jak se vlastně jmenuješ?"

„Díky,“ odpověděla s vděčným úsměvem, když za ni dívka jakýmsi kouzelným způsobem rozdělala oheň. Pochopitelně, že jí rozdělávání ohně moc nešlo - byla jeho zářným opakem. Neschopná s ním pracovat, neměla ho ráda a spíš ho hasila, než rozdělávala. V tomhle ohledu byla naprosto nemožná, kterak to na sobě nenáviděla a snažila se s tím pracovat, aby svoje mezery doplnila a zlepšila se. Konec konců, žít úplně sama v blízkosti přírody člověka už nějak donutí, aby se něco naučil a zvládl přežít na vlastní pěst. Syrové ryby stejně jíst nemohla.
„To dává smysl,“ přitakala nakonec na odpověď. Pochopitelně, kdo by měl rád lidi? Natož ty, kteří touží po válce, krveprolití a chtějí si nárokovat věci, které jim rozhodně nepatří? Věřila, že o tomhle by druhá polovina jejího původu mohla dost dobře vypřávět. Yialadri byli celkem známí pro svůj povrchní přístup a lidi zrovna nemuseli, jenže... Oni nemuseli skoro nikoho. I proto se nejspíš kompletně izolovali od všeho a všech, takový způsob života jim nejspíš dost vyhovoval.
„Rania, a ty?“ pousmála se přátelsky, než jí váhavě podala ruku. Nebyla si vůbec jistá, jestli si draci při seznámení běžně potřesou rukou nebo dělají něco jiného. Jejich zvyky pro ni byly jednou velkou neznámou, takže mohla jenom doufat, že to v důsledku nebude urážlivé gesto. „Těší mě.“

"Není za co. Přeci jenom... Mám pocit, že oheň je asi spíš... Moje parketa, stejně jako voda tvoje." Natáhla ruce nad tančící plameny. Ve skutečnosti ohniště nepotřebovala. Dřív nebo později by ji zahřály její vlastní plameny. Ale tohle byl zlozvyk, který si stihla přivlastnit při sledování lidských vojáků a nikdy se ho nezbavila. Takových věcí měla víc. V téhle svojí... Podobě, se často podobala lidem více než by chtěla. K něčemu to bylo dobré, při pozorováních a průzkumech, jí znalost takových zvyků několikrát zachránila kůži, ale v táboře se často setkávala spíš s nesouhlasnými pohledy.
"Samozřejmě, že dává. Draci jsou inteligentní tvorové stejně jako, každý v Nescoře, to akorát lidé na to s oblibou zapomínají. Bohužel jim nedochází, že jsme občas dokonce chytřejší než oni sami." Vzpomněla si na spousty bitev, které vyhráli draci ne díky ohni, velikosti nebo počtu, ale díky strategii.
"Lirev z rodu Tërrëlis, ráda tě poznávám," odpověděla a potom Raniinu ruku opatrně stiskla, aby na pohled tak křehkmu stvoření, snad neublížila. Doufala přitom, že její kůže není až moc horká a dívka se nespálí, tak jak se to už pár lidem stalo.

„To je pravda,“ vrhla po ní poněkud spiklenecký úsměv, než úlevně vydechla. Byla ráda, že se nemusí s ohněm pachtit sama. Možná by jí to trvalo i celou hodinu, než by se jí ho konečně podařilo rozdělat - což, upřímně - nebylo zrovna dobré. Kterak měla vodu ráda a nevadilo jí i trošku prochladnout, nemohla si dovolit riskovat, že onemocní. Ztratila by potom příliš mnoho času a sil, což obojí potřebuje.
„Lidé jsou bohužel už takoví. Zajímalo by mě, jestli jednou na svoji předpojatost a pýchu konečně doplatí... S takovým přístupem jednou stejně vyhynou,“ pokrčila rameny zamyšleně.

Když se jí dívka představila, překvapeně pozvedla jedno obočí, než se přátelsky pousmála.
„Máš vznešené jméno,“ podotkla tiše a očima sjela k její ruce, z které sálalo zvláštní teplo. Nebylo to příliš veliké teplo, ne tolik, aby se spálila - ale bylo dost výrazné na to, aby jí velice rychle prohřálo celou paži. Když její ruku pustila, zmocnil se jí zvláštní chlad. Téměř na moment zatoužila, aby se o ní mohla znovu ohřát.
„Pěkně hřeješ.“

"Doufám, že to jejich vyhynutí přijde brzo. Bylo by o spoustu starostí méně," zamumlala a hlavou jí znovu prolétly obrazy tábora Druhé jednotky. Věděla, kdo velí. A věděla, že tenhle oddíl je obzvláště nebezpečný. Velitelka Caeva byla známá po celé Nescoře a Lirev to vůbec nepřekvapovalo. Předcházela ji totiž pověst, krvavější ne ten její plášť.
Lirev nerada nosila do hnízda špatné zprávy a poslední dobou nedělala skoro nic jiného, pořád jenom vyprávěla o chladných šedých praporech a obrovských stanech, teď k tomu všemu mohla přidat ještě jednu z nejnebezpečnějších žen na celém kontinentě. Čím dál, tím lepší. Co to bude zítra? Král samotný?
"Díky, občas není na škodu," zazubila se při zmínce o svém jméně a posbírala ze země kusy už docela suchého oblečení. Ne, že by jí vadilo, posedávát tu jen ve spodním prádle, ale kdyby se takhle vrátila z hlídky, nepůsobilo by to úplně nejlépe.
"Uhum, děkuju? Asi? Tohle mi ještě nikdo neřekl. Ty zase příjemně chladíš," nechtělo se jí pouštět dívčinu ruku, ale obléct se musela.
Chvíli seděla v tichosti, ale nakonec neodolala další otázce: "Žiješ tu?"

Znovu se na ni mírně spiklenecky pousmála, když pronesla, že snad k vyhynutí lidské rasy dojde brzy. Sama sice svým způsobem s lidmi vycházela, ale nechovala k nim zrovna velkou náklonnost. Určité předsudky a nesympatie byly na obou stranách - a ona už se tak nějak sžila s tím, že mezi ně jednoduše nikdy nebude moct zapadnout. Je příliš jiná, než aby ji přijali mezi sebe a neházeli na ni doživotně špínu, což ji poměrně rozčilovalo. I proto se často nechávala strhnout svým hněvem a škodolibostí a přepadala zbloudilé lodě, které se občas objevovaly na moři nedaleko od pláže, kde žila. Byl to její způsob obživy a drobná doživotní pomsta za to, že s ní mnoho z lidí nakládá jako s odpadem. Kterak niterně cítila, že pláče na špatném hrobě, v těch chvílích jí to bylo jedno. V důsledku na tom stejně nesešlo - jakmile se nějaká loď zatoulala takhle daleko, stejně by se domů už vcelku nevrátila. Svým způsobem těm posádkám dělala službu. Jejich věci nepřišly kompletně nazmar, jako kdyby se celá jejich loď roztříštila o útes a veškerý její obsah skončil kdesi na dně moře, odkud by jej už žádný člověk nedokázal vylovit.
„Ano, už nějakou dobu,“ pokývla hlavou na její otázku a rozhlédla se kolem. Když její modro-zelené oči přejely po okolí pláže, tiše se nadechla vzduchu, který byl v okolí velice vlhký a s jemným podtónem soli, která dokázala pošimrat v nose i hrdle.
„Strategicky výhodné místo. Občas tu narazím na hotové poklady, zvlášť když jsou lidé hloupí a přeceňují svoje síly.“ Nepatrná narážka na to, kolik lodí se zajímavými věcmi už jí padlo do rukou - vlastně byla tak trošku zlodějka, možná pirátka. Každopádně necítila zrovna výčitky, že si brala věci, které jí podle lidských zákonů neplatí... Ona měla jednoduše svůj vlastní morální kompas, který byl mírně, ale opravdu jen mírně... nakloněný.

Zvedla zrak k oblozea sledovala slunce, které pomalu ukončovalo svou denní pouť. Nescora se jiš brzy celá ponoří do temné noci. A ona se bude muset vrátit domů, protože jinak se složitému vysvětlování nevyhne a zakážou jí odlet. Z nějakého důvodu se jí ovšem odlétat nechtělo. Cítila se tu dobře, do nosu jí pronikal vánek prosycený vůní soli a ryb, žár plamenů jí olizoval kůži a ona měla po dlouhé době zase pocit svobody. Díky boji s královými vojsky to nikdy nebylo snadné, ale zhoršilo se to až v posledních měsících. Odlety z hnízda se postupně snižovaly víc a víc, až kromě vojáků a průzkumníků nezbyl nikdo, kdo by se dostal ven, informace se kvůli všeobecnému klidu začaly tajit, všichni museli před svými blízkými mlčet nebo lhát. A Lirev to nenáviděla.
"To věřím, je tu krásně, i když... Možná trochu prázdno. Nechybí ti někdy společnost?" zadoufala, že Raniu svými slovy nějak neranila.Přeci musel být důvod, proč žije tady a sama. Ale na takové myšlenky už bylo pozdě. Slova se tak jednoduše odvolat nedala.

Musela se potměšile pousmát, když jí položila tu otázku.
Ano, svým způsobem se občas cítila sama - ale nejspíš by to nenazvala pravým pocitem osamělosti. Svoji rodinu nikdy nepoznala. Ani matku, ani otce. Nikoho z jejich stran, jen ulice špinavé vesnice, kde se jakž takž protloukala díky občasnému projevu milosti některých z lidí, kteří nebyli úplně zlí. Většina by si ale do ní stejně raději kopla, než aby jí pomohli - i přesto se nad ní občas někdo smiloval a dal jí nějaké jídlo. Přežívala v různých skulinkách, občas v lesích. Až časem, když jednoho dne byla svědkem krádeže a podařilo se jí zahnat zloděje, našla způsob jak konečně začít žít jinak než ze dne na den. Nebohý okradený obchodník už dávno vzal nohy na ramena, když zloděje zahnala. Kdyby se za ním vrátila s jeho uloupeným zbožím, obvinil by z té krádeže ji samotnou, i když by mu bylo jasné, že za to nemohla. Museli by přeci někoho potrestat, vždycky musí být nějaký ten obětní beránek.
„Možná, tak trochu,“ připustila nakonec, než se dlouhým polenem prohrábla v ohni, z kterého vyletěly jiskry. Vypadalo to jako hejno drobných ohnivých světlušek, které občas vídávala, když přespávala po nocích v lese.
„Když jsou okolo jen nepřátelští lidé, je ale asi lepší být osamotě, než čekat kdy ti někdo vrazí kudlu do zad.“

Chvíli se nad její odpovědí zamyslela. Rania měla pravdu. Na téhle straně Tančícího moře se to lidmi jen hemžilo. Obchodní lodě, rybáři, vesničané... Na druhé straně, za Skalami, to bylo mnohem lepší. Za Skalami bylo vlastně všechno lepší... Každý tam našel své útočiště a všichni, kteří slíbili drakům svou podporu, byli vítáni. Žádná lidská vojska, kontrolující každé město, žádné boje, žádné popravy... Lirev si až teď uvědomila, jaké má štěstí a napadlo ji, že po válce... Po válce, která určitě přijde, bude snad všechno dobré.
"Mluvíš moudře. Někoho takového bychom občas v Hnízdě potřebovali," zasmála se Lirev, ale hned zase zvážněla. Ta myšlenka se jí v hlavě líhla už nějakou dobu, ale až teď dostala pevný tvar.
"Kdybys už neměla náladu na nepřátele... U nás budeš vítána."

Byla to snad... Nabídka? Rania na ni zůstala překvapeně zírat, neschopná ze sebe vydat ani hlásku, natož pak nějakou kloudnou odpověď. Zaskočila jí tím, to bylo jisté. Samozřejmě, že by ráda skočila po možnosti vypadnout od svého osamělého života, který byl plný nebezpečí a prázdnoty... Ale cosi jí říkalo, že by měla mít pochybnosti. Nebylo to až tak zlé, že? Sice si život plný rybaření a přepadání lodí nevybrala, ale v důsledku to bylo lepší, než se znovu pohybovat na okraji společnosti. Kdo ví, jak by vlastně zapadla mezi draky. Pořád byli ale podstatně tolerantnější než lidé, neměla by se přeci upínat k něčemu, na co nemá šanci dosáhnout... Nesmí být naivní. Nemůže se vrátit do vody, protože není jako ostatní Yialadri. Nemá jejich stavbu těla, nezná ani jejich kulturu. Neví, jak to u nich vypadá. Jen ví, že část jejího původu k nim patří a právem tíhne, kterak ji víceméně zavrhli a odsoudili k velice osamělému přežívání.
Za některých teplejších nocí chodívala ven koupat se do moře, doufajíc, že se někdo z nich objeví a alespoň si s nimi promluví. Měla tolik otázek! Otázek, které jí nejspíš nikdy nikdo nezodpoví a ji budou do konce života jen užírat, protože nedojde uzavření. V důsledku to ale bylo jedno, i kdyby se jí podařilo s nimi navázat kontakt, tam dole by žít nemohla. A mezi lidi jít také nemůže... Možná, že by nebylo od věci zkusit se připojit k drakům. Stejně mají podobné názory. A udělat pro jednou něco dobrého by nebylo špatné.

„To je nabídka?“ zamrkala na ni nakonec poněkud váhavě, než naklonila hlavu na stranu a vyždímala si mokré vlasy. „Pokud ano... Já... Myslím, že bych ji ráda přijala. Nejsem bojovník. Ale mohla bych se hodit.“ Nakonec ztichla a semknula rty k sobě, hledíc do ohně, jehož plameny se jí vlnily před očima jako tanečníci.
„Jsem ochotná vám pomoct, pokud to bude v mých silách.“

Raniin překvapený výraz ji sice rozesmál, ale při její otázce se musela rychle uklidnit a zase se chvilku chovat vážně. Protože tohle bylo vážné.
Po pravdě, draci potřebovali pomoct kde se dalo. Byli sice velcí a mocní a ovládali oheň, ale oproti lidem jich bylo zoufale málo a i když se ztráty zdály malé, i tak se nějaké objevovaly. A draci umírali.
"Samozřejmě, že je to nabídka. Můžu tě odnést klidně hned. Nepotřebujeme jenom bojovníky, potřebujeme rádce, mágy, každého, kdo je ochoten přiložit ruku k dílu, což ty očividně jsi. Nebyla bys první, kdo se k nám přidal a doufám, že ani poslední. Je to jednoduché. Pokud chceš jít se mnou, během hodiny jsme v hnízdě," zadívala se dívce do očí hlubších než oceán, čímž se pokusila dokázat, že svá slova myslí vážně. Kdyby se vrátila z hlídky s jednou z vodních, byl by to velký přínos. Někdo jiný, nový, připravený postavit se na jejich stranu.
Samozřejmě nemohla odnést Raniu do hlavnho hnízda, za to by ji mohli i zavřít. Nebylo by to poprvé, kdyby se s dívky náhodou vyklubal špeh, proto existovala další... Opatření. Ale i přes to všechno, byla tu naděje, že se Rania přidá k nim, což Lirev těšilo. Nejen, že možná získá spojence, ale taky možná vytáhne jednu osamělou dívku z jejího osamělého života.

Rania se zhluboka nadechla na odpověď. V krku jí okamžitě zašimral vzduch silně prosycený pachem soli přicházející z moře, odkud pocházela i ona sama.
Svým způsobem si nebyla jistá, jak na tu nabídku zareagovat, ačkoliv jí její prvotní instinkt říkal, aby ji prostě vzala. Vezmi to, ber to, šup, honem! Křičel jí v hlavě rozum. I přesto ale ještě několik minut seděla v naprosté tichosti, užíraná pochybami a obavami. Draci jsou nesmírně inteligentní, že? A hrdí, majestátní. Svým způsobem se bála se k nim přidat, protože v hloubi duše věděla, že není stejně dobrá jako oni. Ani bojovník, ani čaroděj... Byla pracovitá a odhodlaná, to ano. Možná trošku vypočítavá a ne vždycky úplně morální, ale rozhodně jí nechyběla kuráž a smysl pro dobrodružství. Nechtěla strávit zbytek svého života na samotě, rybařením a sledováním moře, do kterého se nikdy nevrátí. Je na čase to naivní přání o vysněném domově konečně zahodit a vyrůst z dětských představ, které jsou hodně vzdálené od reality. A realita je krutá, bolí. Měla se na to připravit. Musí se na to připravit, jinak ji jednou převálcuje stejně jako vlny na moři.

„Samozřejmě, ráda,“ vypravila ze sebe nakonec a sama sebe překvapila, když se jí rty zvlnily do upřímného úsměvu.
Kterak se tomu dalo těžko uvěřit, její život se teď konečně může změnit. Ne jen trošku, ale od samotného základu. Žádné moře, žádné ryby. Pokud bude drakům pomáhat, bude to jednoznačně dřina a možná to bude i nebezpečné, ale udělá dobrou věc. Pokud potřebují pomoct, kým je, aby takovou věc odmítla? Možná nevěřila v sama sebe, ale důvěřovala cestám osudu, ačkoliv byly velice nevyzpytatelné, nemohla je zpochybňovat. Tohle bylo správné rozhodnutí, také jediné, které vlastně mohla udělat.
Pokud s Lirev neodejde, zůstane v tom malém domku s rybami hnít až do konce svého mrzkého a mizerného života. Kterak jí nejspíš některé věci nakonec chybět budou, tohle je nejen šance na nový začátek... Ale také na nový, skutečný život. Na přátele. A na to, aby konečně napravila svoji karmu a pomstila se lidem, kteří jí už v minulosti také ublížili.

Čekala. Věděla, že tohle je těžké rozhodnutí a věděla, že Rania si tak velký krok musí rozmyslet, proto ji překvapilo, že odpověď, která ji donutila se upřímně usmát, přišla ještě více-méně rychle.
"Dobře, v tom případě ti asi musím říct... Pár věcí. První věc je, že až se proměním, bude to možná trochu děsivé. No... Vlastně dost děsivé. Už jsi mě jednou viděla, takže by ti to mělo být jasné, ale stejně... Lámání kostí a natahování svalů je normální, nic se neděje. Jsem zvyklá, zvládnu potom letět. Další věc je, že šupiny jsou na krajích docela ostré, takže by sis měla dát pozor, nerada bych ti ublížila. Na draka jsem celkem malá, takže by to snad nemělo být tak zlé, na krku je pár výrůstků, měla by ses jich držet, pokud nechceš spadnout. Slibuju, že poletím opatrně... Asi. A poslední věc, kterou bys měla vědět je... Že jsem ještě nikdy nikoho nenesla, takže to bude moje poprvé," zazubila se a dofala, že tím Raniu moc nevystrašila.
"Pokud si potřebuješ něco vzít, měla bys to udělat rychle. Stmívá se a... No... Vlastně už bych měla být dávno zpátky v Hnízdě," mrkla na ni se špatně potlačovaným vzrušením. Byla zvědavá, jak tohle všechno nakonec skončí.