Dračí skály

Popadl ho zhruba stejný vztek jako Bree, když to drak pronesl. Sice měli v úmyslu jít na panství a zkontrolovat Raniu, ale... Ale. Theoran by jí přeci neublížil, potřeboval ji. A ona byla ten typ člověka, co by se spíš podřídil, než aby vzdoroval, měla by být v pořádku, alespoň v rámci možností. To znamenalo, že by teoreticky mohli zajít do Černého lesa a pokusit se to napravit, protože i on toužil po stejné spravedlnosti jako jeho drahá víla. To ale také znamenalo, že museli trošku narušit plány tomu drakovi, protože to on tam plánoval jít. Spojit s ním síly by asi nebylo od věci, ale Desmond si nedokázal představit, že by spolu ty tři dokázali nějak koexistovat, natož si navzájem krýt záda a bojovat. Ne, to by asi úplně nefungovalo.

„Půjdeme,“ opravil Bree automaticky, než sklouzl po dračím hřbetu a upřel na ni svoje šedivé oči. „Půjdeme tam oba, z dosti pochopitelných důvodů tě tam nepustím samotnou. Jsme v tom společně, pamatuješ? Dokud držíme pospolu, jsme silnější. Kdybychom se teď rozdělili, ztratili bychom svoji výhodu a narušili nejen pouto, ale i svoje sliby.“ S těmi slovy se na ni nepatrně pousmál a rozhlédl se kolem, přemýšlejíc nad tím, co je mělo čekat dál. Možná, že by to mohli dojít po svých, ale času nebylo nazbyt. Asi by bylo moudřejší přimět draka ještě k jedné jízdě...
„Neříkal jsem vám to pro to, abyste tam šli a vyfoukli mi-“ Začal protestovat drak a Desmond ho obešel tak, aby mu viděl do očí a poplácal ho přitom po čumáku mezi nozdrami.
„Klid, hochu. Nikdo neříká, že se k němu třeba nedostaneš rychleji. Na druhou stranu... Když už tam míříme všichni tři, svezeme se s tebou. Určitě proti tomu nic nemáš, však?“ Pozvedl nepatrně jedno obočí, aby mu dal prostor pro vyjádření, ale zároveň jeho výraz jasně napovídal, že ne jako odpověď jednoduše nepřijme. Na to se drak nacházel v příliš bezvýchodné situaci a Desmond v rukou držel příliš mnoho moci. Vlastně ho měl v hrsti, takže jednoduše musel skákat podle toho, jak bělovlasý muž pískal. A přesně tak se také stalo.

Trochu ji znervózňovalo, když Kirra tak zaujatě sledovala, ale jak postupovala v tom, že ze sebe shazovaly jednotlivé vrstvy, tak nějak z ní opadala ta nervozita, protože si vybavovala, jak to dělala naposledy. A že i když prvně, když se tu koupala, zahučela dolů i s oblečením, stejně potom dostala do klidu díky tomu, co se v jezírku semlelo. Z toho, jak Kiřře ve vodě teď ztmavly oči, usuzovala, že by to teď mohlo mít docela slušný potenciál, aby to skončilo dost obdobně, takže se jí v hrudi samovolně začalo rozlévat teplo a chvění, které potvrdilo, že se neotočí na patě a neuteče, ale vejde do vody za Kirrou. A tak to taky udělala, skončila v objetí teplé vody, a pomalým krokem se s nesmělým úsměvem na rtech pomalu rozešla vstříc krásné dračici, která na ni čekala.
Koneckonců, už společně byly… neměla se proč stydět, no ne? Alespoň to jí říkala racionální část mozku, která ale byla dost v obklopení a zajetí emocí, které všechno halasně přehlušovaly tak, že jí v hlavě téměř netepalo nic jiného společně s pumpující krví. Cítila, jak se jí srdce v levé části hrudníku rozbíhá splašeným tempem, jak se jí kolena mírně chvějí – s tím ale neměla mít problém, sotva vstoupila do vody, která její stabilitu značně ulehčovala.

Pousmála se, když Kirra poznamenala to o jejich místě, a z tváře jí odhrnula vlhký pramen temně hnědých vlasů s pár červenými záblesky a zastrčila jí je za ucho. Jemně prsty přejela Kiřře po linii čelisti, přičemž si ji se rty zvlněnými do úsměvu prohlížela. Ty zelené oči, které se na ni dívaly s bojovností, zarputilostí a odhodláním, ale také s něčím měkčím, co však násilně tlačila až do kouta a odmítala si pomalu i jen přiznat existenci onoho úkazu. Ty ostře řezané rysy tváře, které se však neubránily jistému změkčení díky tomu, že pořád přeci jen byla ženou. Ty dlouhé bohaté prameny, které se setkávaly s vodní hladinou a splývaly na ní jako rozevlátý závoj. Sinnae za těch pár let cestování po Nescoře viděla hodně hezkých lidí, ale faktem zkrátka bylo, že Kiřře se žádný z nich vyrovnat nedokázal. Byla jedinečná – a Sinnae měla obrovské štěstí, že se jí podařilo ji najít.
„Je to rozhodně symbolické místo, s tím nemohu nesouhlasit,“ pousmála se, než jí jemně sjela konečky prstů po krku dolů k rameni a za záda, kde jemně obkreslila na zátylku obrys jejích vystupujících prvních dvou obratlů. Bylo to gesto, které zaručeně nahnalo husí kůži i největšímu otužilci, takže se neubránila zaculení, když se to nevyhnulo ani Kiřře. Na omluvu se k ní znovu natáhla a její další polibek už byl trochu táhlejší, klidnější, ale zároveň delší a tak nějak… upřímnější. I když předtím si na nic nehrála, horká voda na ni působila jako balzám na nervy a ona se uvolnila tak moc, že z ní postupně opadaly veškeré filtry, které jen mohly. Horké voda… a nádherná nahá dračice přímo před ní.

Oči otevřela až v momentu, kdy dopadla na tvrdou zem a zády jí projela tupá vlna bolesti z pádu. Soudě podle toho, že necítila žádnou trávu, písek, vodu ani sníh se nejspíš celá cesta vydařila - a jakmile se rozhlédla kolem, skutečně spatřila jednu z ulic v Dente. Lidé procházeli kolem a zmateně na ně zírali, několik draků se dokonce zastavilo a začalo si vzrušeně špitat, protože nejspíš viděli jejich příchod portálem. Rania mohla jenom odhadovat, ale něco jí říkalo, že se tohle v Dente moc často nestávalo - proto jejich vyjevení nejspíš dávalo smysl. Kdyby ona zrovna byla na cestě někam a zničehonic se před ní objevil portál a vypadla z něj dívka z pandími oušky a podivná modrovlasá a dívka i s modrou kůží, asi by také koukala jak zjara.

„Zoe...?“ Zašeptala téměř bezhlasně, než se rozkašlala. Automaticky se přitom obrátila na bok a trošku se schoulila do klubíčka, dávíc se kašlem. Když si zakryla ústa dlaní, ucítila na ní cosi horkého a lepkavého, což jí na klidu moc nepřidalo. Jen co záchvat odezněl, pozvedla ruku před tvář a prohlédla si ji, upírajíc oči na vrstvu fialové krve skvějící se na její bledě modré kůži. Celá se roztřásla ještě více než předtím. Věděla moc dobře, co to znamenalo... A děsilo ji to až do morku kostí. Rasmus ji před tím varoval a kladl jí na srdce, aby se nepřepínala, ale ona to v dané situaci udělat musela, jinak by se z panství nikdy nedostaly včas a dostatečně daleko. Kdokoliv je pronásledoval by je chytil - a ani její očarovaný náhrdelník pro Zoe by nebyl nic platný.
Pomaličku se zvedla do sedu, než se velice neohrabaně vyškrábala na nohy, rozhlížejíc se kolem. Její kamarádka byla hned vedle ní - a díky bohové se na ní průchod portálem nepodepsal takovým způsobem jako na ní samotné, protože ho nevyvolávala. Modrovláska sice netušila, jestli potom všem Zoe nebude nevolno, protože slyšela, že to tak na některé (a především nové) lidi působilo a ona sama neměla daleko k tomu, aby začala zvracet, ale doufala. Především byly konečně v bezpečí, do Dračích skal je ten člověk určitě pronásledovat nemohl, zvláště když neměl tušení kam přesně zmizely.
„Jsme v Dračích skalách. Musíme najít moje přátele... Lirev a Rohan... Oni nám pomů-“ Nestihla ani doříct větu, když se jí její vratké nohy podlomily a zatmělo se jí před očima, takže se sesunula k zemi propadajíc mdlobám z vyčerpání.

Její tělo tvrdě dopadlo na kamennou zem, ale Zoe byla schopná se v rámci možností zase vyhrabat zpátky na nohy, vyhlížejíc svojí kamarádku. Sama ostrou bolest vnímala jen okrajově, nebylo to pro ní nic nového. Bylo pro ní nepředstavitelné, že by se Nia neukázala. Slíbila jí to. A Sliby, jak už tolikrát slyšela, se musely plnit. Proto ani nepochybovala, že by za ní Rania nešla, její hlavinka to jednoduše nemohla pobrat. A Rania skutečně přišla. Ovšem ke zděšení pandí dívka, ve ne úplně dobrém stavu. Zoe moc dobře věděla, že zrovna něco takového bylo jedno z dost náročných kouzel. Ale kolem její kamarádky se už na míle daleko točila velice silná a pozoruhodná magie. V rychlosti zvedla hlavu a setkala e s desítkami tázavých či nechápavých pohledů. Zoe se instinktivně ošila. Na pozornost tolika lidí nebyla zvyklá a městům se vyhýbala jako čert kříži, ale Nia musela mít jistě důvod, proč je přenesla právě tam. Ovšem lidi jí k jejímu šoku vůbec nezajímali. Nebála se o sebe, protože strhávala pozornost. Bála se o vodní dívku, ležící hned vedle ní. Vypadala opravdu špatně a vypadalo to, že pokud panda něco rychle neudělá, nedopadne to vůbec dobře.

Hned co zaslechla z modrovlásčiných úst svoje jméno, automaticky k ní obrátila svůj pohled. Vypadala opravdu žalostně, ale kdo by po takové použití magie nebyl? ,,Jsem tu s tebou, Nio. Zůstaň tady.” Paniku ve svém hlase nijak nezakrývala. Musela něco udělat. Cokoli. K její smůle jí nikdo neřekl co v takových situacích vůbec dělat. Chytla Raniinu ruku a jemně jí stiskla. Vyděšeně jí hypnotizovala očima a bála se se byť jen hnout. Lidé kolem nich se sice zastavovali, ale nikdo nevypadal, že by jim vyšel na pomoc. Nezamlouvalo se jí, že by se měla zvedat, ale nebyla v takové situaci, kdy by mohla rozhodovat co je správné a co ne. Jak za pár chvil taky poznala, Rania v takové situaci taky nebyla. Sesunula se vyděšené pandě k nohám a ona se jen tak tak sehla, aby jí zachytila, což jí bohužel strhlo na zem taky. Lirev a Rohan...Najde je. Bude muset. ,,Nio...” Špitla zoufale než s dívčiným tělem zatřásla. Nic. Nerronos. Nerronos jí kladl na srdce, že je její krev speciální, že zvládá pozoruhodné věci. Netušila, zda to bude takhle platit na na její novou kamarádku, ale zkusit to mohla. Přiblížila k sobě hřbet svojí ruky a silně se kousla do už tak potlučené kůže. Hned co se na povrchu objevily první kapky té rudé tekutiny, přiložila svojí krvácející dlaň k jejím ústům, terá lehce pootevřela. Druhou rukou podepřela její hlavu tak, aby nemusela ležet na tvrdé zemi, ale na jejím klíně. ,,Hej!” Houkla roztřeseným hláskem k lidem, stojícím opodál. ,,Lirev a Rohan...Neviděl je tu někdo? Potřebujeme pomoc. Potřebuju vědět, kde jsou...prosím...”

Bylo spíš náhodou, že se Bianca vydala do Dente. Původně ji poslali pro dvě dráčata s podezřením na nákazu, ale nakonec se ukázalo, že jejich matka byla jen přehnaně úzkostlivá a šlo jenom o obyčejné nachlazení, se kterým si Bianca dokázala poradit do půl hodiny. Nechala jim na stole hutný černý sirup a pod nos jim namazala silnou vrstvu sladce vonící masti, která měla podle všeho zastavit rýmu. A potom... Nechtěla se vracet. Ještě ne.
Luori bylo tiché až na křik nemocných, na chodbách potkávala jen raněné, léčitelky a učence. Dente bylo jiné. Bianca sice Luori celým srdcem milovala, ale ta atmosféra zoufalství, smrti a ticha ji občas začínala dusit. O to více v posledních dnech, kdy se ošetřovna až příliš rychle zaplňovala raněnými, kterým nikdo nedokázal pomoct. Doléhalo to i na ni a to léčila jenom malé nemoci, drobná zranění a přenášela pacienty. Viděla ty ztrhané pohledy, kruhy pod očima a shrbená záda všech kteří dávali do své práce všechno a stejně to k ničemu nebylo.
Dente... Tady to žilo. Chodby byly plné poutníků, obchodníků v barevných sukních, uprchlíků z dalekých míst a všech ostatních, kteří chtěli drakům pomoct v boji a buď nemohli nebo nechtěli žít v Roupuki. To se jí líbilo. Dodávalo jí to jistou dávku víry v budoucnost a zahánělo to chmury, kterých měla v hlavě vždycky až dost.
Zrovna se chystala vyběhnout schody do dalšího patra, kde by se mohla najíst, když zaslechla slabý, skoro dětský hlásek. Vedl ji instinkt. Propletla se mezi několika kolemjdoucími a potom už uprostřed chodby zahlédla dvě dívky - očividně cizinky. Obě dvě byly na zemi jen s tím rozdílem, že jedna z nich postrádala známky vědomí a druhá se snažila dovolat pomoci. Kolem nich už se pomalu shromažďoval menší dav, kterým se Bianca prosmýkla a klesla na kolena vedle modrovlásky. Zkontrolovala tep, chvilku naslouchala mělkému dechu. Něco bylo špatně, ale ona sama to nemohla vyléčit, na to bylo potřeba jiných.
Byla sice soustředěná na raněnou, ale přesto jí neunikla slova druhé z dívek. "Hledáte... Rohana?"
Rohana Rhoenera znala a jeho opatrovnici z rodu Tërrëlis také. Sice se s nimi nikdy blíž neseznámila, ale Rohan vedl výcvik a Lirev téměř velela vzdušným jednotkám. Každý, kdo měl aspoň trochu blízko k armádě musel vědět, o koho jde.
"Já... Netuším, kde najdeš Lirev, ale... Vím, kde najdeš Rohana." Kousla se do rtu, protože její srdce pokleslo jako kámen. Bylo jí líto, že ty nejhorší zprávy přináší zrovna ona. "Je nakažený. Leží v Luori. A vypadá to, že se nedožije příštího týdne."

Zdálo se, že i přes vysoký počet přihlížejících se jim nikdo nehrnul na pomoc. Zoe to nechápala. To tady měli ve zvyku opovrhovat a jen přihlížet zraněným? Sice nebyla obyvatel toho města, kam jí její kamarádka přenesla, ale to neznamenalo, že si měli jen špitat a ukazovat na ně. Nebo to bylo kvůli jejím ouškům, která teď měla vyděšeně sklopené dolů? Odsuzovali jí stejně jako v lidských vesnicích? To by možná i pochopila, ale vždyť u sebe měla vážně raněnou a vysílenou Raniu. To se nikdo nenamáhal pomoct ani jí? Ovšem, když se dav rozestoupil a na pomoc jim přispěchala světlovlasá bělostná dívka, pandino srdíčko zahořelo vděčností. Odjakživa byla velmi důvěřivá a tak, když se neznámá sklonila až k nim, aby zkontrolovala stav Ranii, pustila jí bez jakýkoli otázek. Zoe věděla, že by také měla jakožto dívka svojí rasy zvládat léčitelství. Pravdou ovšem bylo, že to nikdy nezkoušela na nikom jiném krom sebe. A proto přítomnost bělovlasé léčitelky velice uvítala.

,,A-Ano. My... Totiž ona...Prý je to její přítel. Potřebujeme za ním." Dostala ze sebe tichoučkým hlasem. Pozornost tolika lidí a stresová situace navrch k tomu jí nedělala ani trochu dobře. Sama ani netušila, kdo Rohan s Lirev byli, ale očividně byli pro Raniu důležití. Když jí ovšem léčitelka sdělila tu srdcervoucí novinu, začala se bát. O tomhle Nia určitě nevěděla a Zoe si byla jistá, že jí to ublíží. I přes svůj strach zvedla hlavičku a zadívala se neznámé přímo do očí. ,,Takže ještě žije. V tom případě na vás mám prosbu. Kudy se do toho města dostanu?"
Slíbila si, že dá na Raniu pozor. A dávat pozor na její blízké k tomu jen patřilo. Dokud Rohan dýchal, nic nebylo ztraceno. Alespoň to jí kolovalo v té naivní hlavičce.

Utápěla se ve tmě, nadpozemsky lehká a zároveň příšerně těžká. Chvílemi měla pocit, že se vznáší kdesi v éteru, ale kdesi v hloubi svojí duše věděla, že je to jenom iluze. Nacházela se ve stavu sladkého bezvědomí, konejšená slabými záchvěvy svojí magie, co ji unášela na vlnách fantazie. Bylo jí zle. Její tělo bylo vyčerpané, mysl strhaná a srdce bušilo nepravidelně, doprovázené přerývavým dechem. Potřebovala si odpočinout a nabrat znovu síly, což mohla být otázka pár hodin - a ona se tomu nedokázala bránit.
Věděla, že pokud se pokusí vyvolat ten portál, bude tím riskovat. Bylo to ale nebezpečí, jež bylo zapotřebí podstoupit, protože jí mnohem víc záleželo na Zoe, než na tom, co bude s ní. Musela ji dostat dostatečně daleko od jejího pronásledovatele, daleko od Theorana. Potřebovala prostor a dostatek klidu, aby mohla konec začít svobodně dýchat a pomaličku se postavit na vlastní nohy. Toho obojku jí zbavit nemohla, ale mohla alespoň zkusit přetnout ta pouta a okovy, co ji vázaly k minulosti. Minulosti, jež byla dost evidentně protkaná neutichající bolestí a ostrými traumaty, co se v ní ozývaly v nepříjemně častých a pravidelných intervalech. Rania nesdílela Rasmusův talent na léčení duše. Nedokázala hýbat s lidskou myslí, ovlivňovat vzpomínky a už vůbec nebyla jako Demetria, co dokázala vyléčit raněnou duši i pošramocenou osobnost. Nebyla ani trošku jako oni dva, ne v tomhle ohledu. Ale měla šanci pandí dívce pomoci dostat se dostatečně daleko na to, aby okusila alespoň základní pocit bezpečí a mohla si volně rozmyslet, co bude dělat dál, aniž by musela aktivně utíkat a ohlížet se přes rameno. A to bylo v dané situaci asi nejvíc, co jí mohla vodní dívka poskytnout.

Propadala se čím dál hlouběji do té nekonečné propasti snů, občas zavadíc o ozvěnu minulosti v podobě vzpomínky, náznaku myšlenek... Když v tom černotu prořízlo jako blesk oslnivé světlo a ona byla najednou zprudka vytržená z bezvědomí, probuzená překvapivě intenzivním návalem moci.
Jakmile otevřela oči, uvědomila si, že v puse cítí cosi mírně hořkého a železitého... Krev. Zmateně zamrkala na Zoe a otřela si ústa hřbetem ruky, než se roztřeseně zvedla do sedu a roztěkanýma očima přejela po okolí. Dente, Dračí skály. Dostaly se z panství a jsou v bezpečí. Všechno do sebe začalo znovu zapadat a ona se cítila o něco lépe, protože s přívalem pandiny krve se jí do těla vrátila nová vlna energie, vyvolaná magií v oné životodárné tekutině. Překvapilo ji, že to její přítelkyně udělala - ale rozhodně to nebylo špatné rozhodnutí. Krev byla poměrně spolehlivým způsobem, jak někoho posílit a dát mu část svojí energie, třebaže se tomu většina lidí vyhýbala už z principu, protože to zahrnovalo poměrně odpuzující praktiku krvácení a mnoho lidí by onu rudou tekutinu nedokázalo pozřít. Rania taková nebyla. Už to několikrát udělala z druhé strany, tohle bylo ale snad poprvé, co byla tou, co krev přijímala.
Dárcovství krve mělo ale i svoje vlastní vedlejší účinky... A vzhledem k tomu, že vodní dívka sama disponovala celkem divotvornou magií se spletitými kořeny, mimo síly se jí do těla vlilo i zmatení a halucinace. Zorničky se jí automaticky rozšířily a ona zůstala poněkud omámeně hledět na Zoe, než k ní vztáhla ruku a prsty překryla ránu na té její. Bříšky prstů se dotýkala místa, odkud se pandě stále pomalým tempem řinula krev a jakmile měla konečky smočené v té vzácné tekutině, zděšeně ucukla. Měla pocit, že jí ruka žhne a tak na ni vyděšeně zírala, než se odplazila kousek dozadu a trhla hlavou, když zaslechla cizí hlas vyslovovat to jméno. Jeho jméno.
Před očima se jí vynořila iluze jeho tváře a ona k ní vztáhla ruku, jako kdyby byl skutečný - jen co se ale měla setkat s jeho lícemi, obličej se rozplynul jako kdyby byl po celou dobu tvořený nehmotným kouřem a ona tiše zavzlykala, než jí hlava opět klesla níž a ona znovu propadla do stavu, kdy postupně ztrácela vědomí.

Zatímco ležela na zemi, slyšela zvuky přicházející jakoby z velké dálky. Dusavé klapání podrážek bot, nesrozumitelné mumlání a šustění látky. V jednu chvíli se jí podařilo znovu pootevřít oči a třebaže měla zrak mírně zastřený a všechno kolem ní se příšerně motalo, spatřila čísi paže, jak jí zvedají ze země a kamsi odnášejí. Po svém boku zároveň cítila povědomý záchvěv magie a vlahou přítomnost, což si automaticky spojovala se Zoe. Šla s nimi... Jen netušila kam.


Cestou několikrát znovu ztratila pojem o dění - a když už konečně přišla k sobě v plné míře, ležela kdesi na lůžku v neznámé jeskyni. Na čele cítila vlhkou látku a ve vzduchu se vznášela neurčitá vůně léčivých bylin a kouře, což v ní vyvolávalo dojem, že musela být někde u léčitelů. Párkrát zamrkala, aby si ustálila vizi a když se obraz před jejíma očima uklidnil, pootočila hlavu do strany, rozhlížejíc se okolo. To místo skutečně nepoznávala, ale to nebylo nic překvapivého. Ze skal viděla jen malý kousek, většina toho území pro ni byla neznámá.
„Zoe? Co se stalo? Slyšela jsem hlas...“ Pronesla mírně zastřeným hlasem, než si sáhla rukou na čelo a dotkla se mokrého hadříku. „Tvoje krev... Jak tě nepadlo mi ji dát? Děkuju ti za to, pomohla mi, ale... Ještě nikdy jsem nezažila nic podobného. Bylo to zvláštní, skoro jako... Kdybych se probudila po hodně dlouhém spánku. Ale přesto jsem byla neschopná se soustředit a potom přišly ty mdloby... Jsem hrozně zmatená. Kde to jsme? Jsi v pořádku?“

Naas nenáviděla, jak se začínala část Luori, v níž byli na lůžka upoutáni lidští pacienti, plnit čirým zápachem smrti. I navzdory tomu, že mor zjevně přeskakoval pouze z člověka na člověka a s ostatními rasami nechtěl mít nic společného, raději byla tahle část izolovaná od zbytku z jednoho prostého důvodu – ten mor byl pěkně nechutná věc, na jehož postup se dívat. Dokonce i Naas, která byla zvyklá na ledaco, se svíraly vnitřnosti a obracel žaludek, když sledovala, jak nebozí nakažení krčí svá těla v chromé křeči, z níž nebylo prakticky úniku. Hluboké temné kruhy pod očima z nespavosti, popraskané bledé rty od neustálého kašle, krví potřísněná brada, končetiny mrtvolně namodralé – tak vypadal aktuálně obrázek většiny pacientů, kteří byli stranou od zbytku. Pacientů, jejichž jediným proviněním se stala jejich rasa – a to bylo neskutečně kruté. Naasi nebyla zrovna něžným děvčetem, ale co se týkalo toho, co se tady dělo, dokonce i její srdce se nad tím začalo pomaličku lámat.
Obávala se toho, co to mohlo způsobit. Znamenalo to, že musel někdo ten mor do skal zavléct. To znamenalo, že ve svých řadách měli zrádce. A mladá Cössia si nemohla pomoci, než aby podezírala tu dívku, kterou přitáhla před pár dny sběračka mrtvol – Indigo. Zjevila se zničehonic a zrovna v tu samou chvíli měl začít ten mor? To bylo zatraceně podezřelé. Ale nepřicházelo v úvahu, aby na ni vznášela nějaká podezření, pokud neměla nezvratné důkazy. Nemohla jen tak rozdmýchávat nenávist a podezíravost, dokud měla marodku plnou umírajících a pořád se jí nedařilo najít nějakou zásadní ingredienci pro to, aby je zvládla vyléčit. Její magie, jak to už u plnokrevných draků bývalo, byla slabá a ona by musela mít skoro sílu poloboha, aby něco takového dokázala rozlousknout. Jenomže… asi chápete, že polobozi jen tak po Nescoře nekráčí, takže tohle by docela problém, který ji vracel zase na začátek.

Z uvažování a rozjímání nad aktuální situací, která byla příšerná, až to bolelo, ji vytrhl povyk zpovzdálí. Vystřelila na nohy a rozletěla se za tím zvukem, na chvíli chtěla utéct z toho království mrtvých a umírajících. Spatřila čtveřici postav – dva draky, kteří mezi sebou nesli dívku s podivně namodralou pletí, která byla podle všeho v bezvědomí. Za nimi cupitala další cizinka, které z divokých kudrnatých pramenů trčel pár chlupatých černých oušek. Naas se na chvíli zarazila and tím výjevem, než na ně houkla a nařídila těm dvěma, aby ji okamžitě odnesli na lůžko stranou od rušné části marodky. Poslechli, dívka cupitala za nimi. V očích měla umíněnost, že svoji zřejmě kamarádku neopustí, tak se o to Naas ani nesnažila usilovat. Psychická podpora jí mohla zatraceně moc pomoci, pokud by se probrala do cizího prostředí, takže ji rozhodně nechtěla odhánět.
Sotva se dívka dostala na lůžko a draci, kteří ji přinesli, rychle vydrmolili, jak sebou modřenka sekla v Dente, než ji sem donesli, a zase odběhli, nepochybně za dalšími svými povinnostmi, otočila se s opatrným úsměvem k blondýnce. „Ahoj, jsem Naas. Jsem léčitelka, nemusíš se bát, pokusím se tvé kamarádce pomoci. Jakpak se jmenuješ?“ Snažila se ze všech sil ji nevyděsit, už tak vypadala poplašeně, a zatímco seděla na kraji lůžka a prohlížela dívku v bezvědomí, poklepala vedle sebe, aby se splašená světlovláska posadila a pokusila se uklidnit. Musela být panikou bez sebe, což bylo dosti pochopitelné, pokud jí byla dívka v bezvědomí blízká. Přiložila jí k čelu mokrý hadřík a opatrným gestem zvedla jedno víčko. Zornička reagovala, jak měla. Dech měla pravidelný, tep srdce v normě. „Musela se složit z vyčerpání, ale zdá se, že její tělo s tím docela dobře bojuje. Bude v pořádku, až se probere.“

Naštěstí Bohové její prosby nakonec vyslyšeli a ona dokonce ani nemusela zjišťovat jak se do Luori dostat po svých. Okolní povyk a shromáždění velkého davu kolem nich zapříčinilo příchod stráží. Alespoň to malá panda odhadovala. Nevypadali, že by se jim chystali ublížit. Beze slov sebrali ze země vyčerpanou Raniu a Zoe nezbývalo nic jiného než je následovat. Zaprvé měla o svojí kamarádku obavy a za druhé, zůstat sama v neznámém prostředí mezi tolika lidmi by rozhodně s klidem nezvládla. A pokud byla na něco tahle panda zvyklá...Neptala se. Věřila. Věřila, že Nie dostatečně pomůžou a možná, že najdou Lirev s nakaženým Rohanem. Její krev by mohla alespoň částečně ulevit i jemu. Akorát...Netušila jak moc byl ten muž s Raniou spjatý. Za nic na světě nechtěla, aby jí to položilo, ale tomu se blondýnka asi už vyhnout nemohla. To neznamenalo, že nemohla zkusit jejich utrpení zmírnit. Nejdřív měla v plánu od Ranii odejít hned, co se dostanou z toho panství a vlivu jejího otce, ale teď svůj názor kompletně přehodnotila. Nepřipadalo v úvahu, že by jí nechala zraněnou a smutnou bez dozoru. To po ní nikdo nemohl chtít. A tak se jen zvedla na vlastní nožky a cupitala za nimi.

Bez jediného slova je následovala až do něčeho, co až zdánlivě moc připomínalo nemocnici. Zoe měla naděje, že to bylo právě Luori, o kterém mluvila ta světlovláska. To znamená, že by se tu potom mohla porozhlédnout a pokusit se ho vyhledat. Jak ale procházela kolem lůžek a sledovala všechny ty nemocné a zraněné...ucítila, jak jí po tváři kutálí lítostivé slzy. Tohle si přece nikdo nezasloužil... Zoe klasické nemoci neznala. Nikdy netrpěla žádnou chorobou a ani nákazou a tak neznala to hořké utrpení. Všechny její rány se samovolně zahojily a ona si nikdy nemusela dělat starosti. To se ale nedalo říct o zdejších přítomných. Vůči nim cítila intenzivní vlny lítosti a žalu. Zoe nechápala, proč bylo její samohojení darováno zrovna její maličkosti. Její zbytečné maličkosti. Možná, že kdyby rozdělila tu životadárnou tekutinu pro každého z nich, pomohla by jim. Za zkoušku to rozhodně stálo. Nepochybně. Teď se ale jejím hlavním zájmem stala její tmavovlasá zachránkyně. Nejdřív se musela ujistit, jak je na tom ona. Až pak mohla jednat i k prospěchu ostatním.

Téměř okamžitě co položili Raniu na lůžku, zaujmula místo po její levé straně a opatrně s velkou dávkou nejistoty chytla její ruku. Potřebovala její podporu a Zoe neváhala jí dát cokoli jen mohla. Rania jí předtím zachránila. Bylo běžné, že cítila potřebu vykonat to samé pro ní. Chystala se si urovnat všechny předchozí zmatky v hlavě, ale než mohla začít, promluvila na ní neznámá brunetka. Nejdříve sebou automaticky škubla, jako to dělala vždy, když byla vyděšená. Ale nakonec se přece jen otočila směrem k ní. Pomáhala jim. Neubližovala. ,,D-Děkuju...vám. Ono...Říkají mi Zoe.” Pípla blondýnka, načež sklopila hlavičku směrem dolů. Doufala, že jí nijak nepopudí. Nechtěla jí ani Ranie přidělávat nějaké další problémy. Hlavní bylo, že dle slov léčitelky bude v pořádku. Na to jen kývla a rozpačitě se pousmála. ,,Jsem ráda...Děkuji.”

Zanedlouho na to se jako na povel začala její kamarádka probouzet. Zoe ihned vyskočila na nohy a než se kdo nadál, stála u ní, připravená pomoci s čímkoli jen mohla. ,,Dokázala jsi to, Nio. Dostala jsi nás pryč.” Vypadala zmateně, což se dalo po někom v jejím stavu čekat. ,,Já...Slyšela jsem, že moje krev dokáže pomoct...Já...Jen jsem to zkusila. Já jsem v pořádku.” Bylo od Ranii velice hezké, že se nejprve starala o ní a její stav. Bylo to krásné...Ale matoucí. ,,Netuším...Myslím, že jsme v Luori, ale jistá si nejsem.” S těmi slovy odvrátila zrak od ležící Ranii a upřela tázavý pohled na Naasi.

Vznášela se na vlně podivných pocitů, jež byly nepochybně vyvolané přijatou krví. V krvi tkví moc, poučoval ji onehdy Rasmus a kladl jí na srdce, aby si s ní nezahrávala. To bylo před mnoha a mnoha lety, než objevila skutečnou hloubku magie a mnohokrát ho přistihla, jak vlastní krev míchá do kdečeho. Používal ji při kouzlech, do lektvarů, očarování... Demetria jí to časem vysvětlila: šlo o způsob posílení a vázání. Zároveň krev vytvářela jedinečný otisk, díky čemuž se nedala zaměnit. Daný předmět, kouzlo nebo lektvar nesly stopu svého dárce, díky čemuž byly zvláště omamné pro lidi, jež mu byli blízcí.
S tou myšlenkou jí zády projel nepříjemný elektrizující pocit, tančící po jejím tetování. Oba dva použili svoji krev, aby ho zapečetili... To znamenalo, že ať už se hnula kamkoliv, nesla si s sebou kousíček jich obou. Byli stále s ní, třebaže je fyzicky dělilo mnoho a mnoho kilometrů vzdálenosti. Byla to sice hezká věc, ale když se nad ní tak zamyslela, vlastně ji to děsilo. Děsilo ji, kolik magie museli použít na to, aby to tetování vytvořili a dokončili. O tom, jak příšerně to bolelo a jak zle jí bylo už ani nepřemýšlela - věděla moc dobře, že to byla obrovská věc a to očarování bylo velice náročné. Na druhou stranu to evidentně fungovalo, protože úspěšně zapudili její dravou stránku a ona byla vcelku neškodná. Obvykle.

„Já vím... Jsem moc ráda, že se to povedlo. Tady jsi v bezpečí, ano? V Dračích skalách ti nikdo neublíží. Mám tu přátele, pomůžou nám vymyslet, co dál - a když už ti teď nikdo nedýchá na krk, budeš se moct rozhodnout, co budeš chtít dělat do budoucna. Myslím, že pokud bys ale chtěla, mohla bys tu i zůstat. Dente je útočiště všech možných bytostí, jistě bys zapadla. Lidé jsou tu vážně moc milí,“ pousmála se na svoji kamarádku, než jemně stiskla její ruku. Před očima jí pořád tančily mžitky a ona měla trošku potíže zaostřit jak na Zoe, tak na léčitelku po jejím boku, ale po chvíli se jí to konečně podařilo. Jakmile očima spočinula právě na léčitelce, vděčně se pousmála.
„Má Zoe pravdu, jsme v Luori? Tuším, že ošetřovna byla i v Dente, ale... Asi ne tak velká. A rozhodně ne tak... žalostná. Co se děje? Ve vzduchu se vznáší pach krve, což není neobvyklé na takové místo, ale... Smrt. Mám z toho husí kůži.“ Nepatrně se otřásla a zavrtěla se na lůžku, než si vyjela rukou k hlavě a promnula si jeden spánek. Na jazyku přitom stále cítila náznak železité chuti Zoeiny krve, což v ní vyvolávalo podivné napětí, ale vzhledem k tomu, co všechno se semlelo to asi dávalo smysl. Bylo toho příliš.
„Omlouvám se za svoji neomalenost... Jsem Rania. Onehdy mě sem přivedla Lirev z rodu Tërrëlis, bydlím s Rohanem. Musím se za ním vrátit co nejdříve, jak se odsud dostaneme?“ Upřela svoje modro-zelené oči na léčitelku s viditelnými otázkami a naléhavostí vepsaných ve tváři. Potřebovala si s Rohanem promluvit, musela ho vidět... A hrozně moc ho toužila obejmout. Strašně moc jí chyběl, což se jenom umocnilo ve chvíli, kdy mu konečně byla o něco blíž. Panství sice od Dračích skal nebylo tak daleko jak Narrigen, ale pořád to byla slušná dálka. A ona měla zatracené štěstí, že se jí tu cestu podařilo takhle zkrátit díky portálu, třebaže to ani v nejmenším neplánovala.

Naasi se zrovna otáčela pro sklenici s vodou – pokud se dívka probrala, musela se napít, zvlášť když evidentně šlo o jakéhosi křížence vodního, soudě dle té namodralé kůže – takže Rania ani Zoe nemohly vidět, jak se jí tvář zkřivila úlekem i soucitem. Věděla moc dobře, koho dívka hledala, přestože se moc o bojovníky nezajímala, dokud jim zrovna nepřišívala utrženou končetinu zpátky k tělu. I kdyby totiž nepatřila k základům znalost těch, kteří byli drakům v boji prospěšní nejvíce, věděla by o koho jde – a zvlášť když poté dívka zmínila pach smrti, který se kolem vznášel. Byli příliš blízko ošetřovně, kde aktuálně setrvávaly oběti moru. Oběti kašlající vlastní krev, svíjející se v křečích a snažící se ze všech sil bojovat o život, který byl ve většině případů odsouzen k záhubě. Pár kříženců se z toho už jakž takž vylízalo díky tomu, že šlo o nemoc čistě lidskou, ale nikdo z plnokrevných lidí… ne, tam byly ztráty zatím neodvratitelné. Všichni, kdo tam leželi, měli před sebou nanejvýš týden života.
A stejně tak právě Rohan Rhoener, kterého modřenka s blondýnkou tak zarputila hledaly. Naas měla před očima pořád ten pohled – tělo zhroucené v křeči, dlouhé tmavé vlasy rozhozené kolem tváře jako temnou svatozář, tvář staženou v mukách a rty pootevřené ve výkřiku, který ale byl pro hlasivky příliš náročný k tomu, aby někdy zazněl. Byl to pohled, který bolel i ji, ačkoli ho téměř neznala za běžného života. Jistě, při svém výcviku na něj párkrát narazila na cvičišti, ale popravdě jí nestál moc ani za to, aby si zapamatovala jeho jméno – dokud neskončil na jednom z lůžek a vypadalo to, že už se z něj jen tak nevyhrabe.

Pomalu se otočila k dívkám. Pochytila, že dívka s oušky vyčuhujícími z kudrnatých vlasů byla Raniou oslovená Zoe, což bylo fajn, protože se alespoň nemusela sama vyptávat na její jméno. Nerada kladla otázky, pokud nešlo o medicínu nebo něco s ní přímo spjatého. Natáhla ruku se sklenkou vody k Ranie. „V první řadě se koukej napít, otázky a odpovědi mohou přijít hned poté, ale k tomu potřebujeme, abys sebou v dehydrataci někde znovu nesekla,“ oznámila jí. Mohlo to zní trochu stroze, jenomže to nebylo to, na co se Naas zrovna soustředila – v duchu neskutečně panikařila. Viděla naději, s jakou se Rania ptala po Rohanovi, a neměla to srdce říct jí, co se právě děje.
Pomalu přešla zpátky k posteli a, i když se to na léčitelku vůbec neslušelo, posadila se na kraj postele, na níž Rania ležela. Lůžko mírně zavrzalo pod vahou třetího člověka, ale jinak to neslo statečně. „Jde o to… nejprve potřebuji od vás dvou jednu věc vědět – nemáte v sobě ani jedna lidskou krev v takové míře, aby se dala brát za dominantní?“ otočila se k nim, než se tichým hlasem pustila do pokud možno klidného vysvětlování situace epidemie moru, který se po Luori roznesl a drancoval lidské části Dračích skal bez milosti. Vysvětlovala jim, že kříženci s větší částí magické krve většinou nemají problém, ale pokud by byla šance v nich mor zaklíčit, raději by je držela daleko od nakažené části. Vyprávěla… a za celou dobu nezmínila ani slovo o Rohanovi, který toho všeho byl součástí až moc. Tohle zatím nevypadalo na něco, co by Rania unesla… proto zkrátka zamlčela tuhle část. Na to měl být čas později… teď se musela přesvědčit, zda je k němu vůbec bude moci pustit bez toho, aby je ohrozila. To bylo důležitější.

Rania jí nabídla snad ten největší dar, který mohl kdokoli pro naivní Zoe obstarat. Rania jí nabízela svobodu. Konstatovala, že by panda mohla mít svá vlastní rozhodnutí a dělat věci podle sebe. O tom často snívala. Ale v tomhle ohledu její naivita klesala a klesala až veškerá naděje na ten nápad vymizela. Ale teď když to Nia vyslovila nahlas...Činilo jí to velice šťastnou. Tím, že to vyslovila nahlas jí znovu vtloukla divoké představy do hlavy. Ačkoli by tu svojí tmavovlasou kamarádku nerada nechávala, v dlouhodobějším hledisku...Chtěla se toulat a prozkoumávat všemožné taje Nescorské flóry a nemohla po své společnici chtít, aby se toulala s ní. Rania měla vazby všude kolem. Měla na panství svého otce. Tady měla přátele. Musela u nich zůstat, ale do té doby, dokud Zoe neuvidí, že je ve správných rukou, neodejde. Byla by schopná tu magickou krásku sice sledovat až do konce jejích dní a ve společnosti spousty různorodých tvorů... Ale to jednoduše nebylo to, po čem toužila nejvíce. Po delší době se doopravdy a nenuceně sama od sebe vesele usmála. ,,Vážím si toho, Nio. Ale...Nemyslím si, že je to je místo pro někoho jako já. Samozřejmě pomohu s léčením a se vším co bude v mých silách, ale já...zkrátka nejsem tvor, který by nacházel útočiště na místě s velkou koncentrací lidí.” Zamumlala a upřela svoje oči na dívku v omluvném gestu. ,,Dokud je má pomoc ale potřeba, zůstanu,” Dodala rychle.

Když spolu ty dvě promlouvali, zůstávala potichu. Před očima se jí vybavovala těla trpících nemocných a ona znovu toužila utéct pryč od skal a pryč od všeho špatného. Jenže ani v korunách stromů a poklidných koryt řek nebyla v bezpečí, jak se již ukázalo. Všude číhalo špatné. Párkrát se zacukala, když poslouchala rozhovor Ranii a léčitelky. V lidském těle se cítila zranitelně. Kdyby mohla vklouznout do své zvířecí podoby, cítila by se mnohem lépe. ,,Já...Nemyslím si, že bych v sobě měla lidskou krev.” Špitla, zatímco sklonila hlavu a její oči se zavrtaly do země. Nebýt jejích pandích oušek, asi by se od žádného člověka nelišila. Její ouška se vždycky zdála jako prokletí, ale v tomhle případě představovali jednu obrovskou výhodu. Nejen, že jí ta děsivá nemoc dle slov Naasi nemohla zastihnout, ale díky její bíločerné srsti mohla i nemálo pomoci zdejším léčitelům. Snad. Jakmile to dořekla, na chvilinku odběhla za roh a nechala svoje tělo změnit svojí podobu a místo dívky s blonďatými kudrnatými vlasy se stal huňatá panda. Musela si výrazně oddechnout, cítila se mnohem lépe. Vrátila se k nim a znovu zaujmula místečko vedle Nii, kterou její zvířecí očka začala hypnotizovat. Přiblížila se k ní a jak už do měla ve zvyku, párkrát do ní hlavičkou šťouchla. Měla v úmyslu jí sebrat alespoň minimum starostí, protože dle výrazu Naasi její kamarádku čekalo jedno velké nemilé překvapení.

Popravdě řečeno tu sklenici vody uvítala jako dar spásy. Vyvolání portálu ji stálo opravdu hodně energie i síly, proto jí troška hydratace rozhodně přišla vhod, o tom žádná. Vděčně tedy převzala sklenici od léčitelky, než se lačně napila. Jen co smočila rty v té příjemně chladivé tekutině, projela jí tělem příjemná vlna konejšivosti - nebylo to jen kvůli tomu, že vodu zoufale potřebovala k životu, ale také protože k ní byla přímo vázaná. S každou kapkou vody jí bylo připomínáno, že nad ní její matka držela ochrannou ruku. Možná to tak chvílemi nevypadalo a v některých momentech se zdála vzdálenější než hvězdy zářící na noční obloze, ale Rania už věděla, jak se věci měly. Pomaličku začínala docházet k určitému porozumění nad tím, co Jünai udělala, musela a co ji k tomu vedlo nebo tlačilo.
Dříve tesknila nad tou naprosto nejzákladnější věcí, co byla drtivé většině lidí dána - rodině, poznání, společnosti. Toužila po alespoň nějaké formě lásky, jež jí nakonec poskytli Rasmus s Demetriou a Niadee, ale o všechny tři postupem času přišla. Díky tomu si také uvědomovala, jak moc jí záleželo na jejích nových přátelích - nechtěla dopustit, aby se to samé stalo znovu. Na to je měla až moc ráda, poutala ji k nim opravdu velice silná vazba... A Rohana dokonce milovala. Představa toho, že by je měla ztratit, pro ni byla až příliš těžká. Nemyslitelná. Nejspíš by se přes to nedokázala dostat, neboť pro ni znamenali opravdu všechno. Svého bratra sice milovala taktéž, milovala i Demetriu a Niadee, ale všichni byli pryč - a Desmond, její nově nalezený bratr, jí byl taktéž blízko, ale to známé pouto ještě necítila. Některé její vazby byly nebezpečně zpřetrhané a ona v záchvatu částečného sobectví zachytila pocit, že to tak možná bylo lepší, alespoň pro ni. S tou příšernou vzdáleností a absencí bylo jednodušší přestat cítit to, co k nim přiléhalo, než aby ji ubíjel fakt, že je nemohla vidět a být poblíž. Samota ji ničila.

„Děkuju, voda opravdu pomáhá,“ pousmála se na Naas vděčně, než jí sklenici vrátila a přejela očima okolí jeskyně. Necítila se tam dobře... Nepatřila tam. Ona přeci nebyla raněná, nezasloužila si tu samou péči jako všichni ti trpící a zranění, jež dřepěli na ostatních lůžkách napříč prostorem. Její instinktem bylo se zvednout a začít pomáhat, místo aby odpočívala a byla opečovávána, ale něco jí říkalo, že to nebyl nejlepší nápad. Nohy stále sotva cítila a díky tomu předpokládala, že by nejspíše byly příliš vratké na to, aby ji unesly. Kdyby se postavila, pravděpodobně by velice rychle skončila zpět na zemi, tentokrát neschopná se vůbec dostat zpět na lůžko, což neznělo jako zrovna šťastná vyhlídka.
„Rozhodně ne. Zoe je čistokrevná t'ealh a moje kořeny jsou sice spletité a komplikované, ale lidskou krev v sobě nemám. Alespoň ne v takové míře, aby byla v převaze. O co jde?“ Díky té otázce byla svým způsobem ráda, že neměla čistě daný původ. Jistě, neslo to s sebou spoustu nevýhod a ona stále vnitřně nenáviděla to, jak se na ní její kořeny podepisovaly, protože se až příliš vymykala obvyklostem ve společnosti, ale právě díky tomu měla jistou výhodu. Tak trošku tušila, na co nejspíš jejich nová kamarádka narážela - zaslechla zmínky o tom, že někteří lidé propadají neznámé a velice agresivní nemoci, jež jim působí nejen značné obtíže, ale především hroznou bolest. Tehdy byla ještě v sídle propůjčeného Emilliovi a nevěnovala tomu přílišnou pozornost, ale když se o tom zmínila Naas, začínal ji popadat vskutku špatný pocit. Nitro jí počala nahlodávat propukající úzkost a ona si nevědomky začala kousat spodní ret, protože nebyla schopná tomu náporu čelit, aniž by něco neudělala.
Naneštěstí to bylo jen horší. Když léčitelka skončila se svým vysvětlováním a obě dívky byly zasvěcené do situace, projela jí tělem elektrizující vlna hrůzy. Pokud se skutečně jednalo o mor a působil pouze na lidskou rasu, znamenalo to velké nebezpečí pro úplně všechny obyvatele Dente, nejen pro vnější svět. A díky svojí částečné uzavřenosti se Skály stávaly ještě nebezpečnějšími, protože i kdyby se podařilo v Luori zřídit provizorní karanténu, nákaza by se stejně mohla poměrně snadno šířit dál, což ohrožovalo téměř všechny uprchlíky... A Rohana.

„Něco jsem o tom zaslechla... Jak moc zlé to je? Ví se už něco o tom, jak ta nákaza funguje?“ Prve vyřkla základní otázky, tu nejtíživější si nechala až úplně na konec. V hlavě jí mezitím vířila spousta a spousta tíživých myšlenek, co ji hrubě táhly ke dnu. Naštěstí při sobě neměla jen Naas, ale také Zoe, která se mezitím stihla přeměnit do svojí zvířecí podoby a byla jí po boku coby rozkošná a huňatá panda. Ačkoliv si nebyla jistá, jestli to nebylo trošku nevhodné, Rania ke svojí kamarádce vztáhla ruku a opatrně ji pohladila po hlavě mezi oušky, než jí věnovala vlídný úsměv, evidentně nesmírně vděčná za její společnost a podporu. Skutečně v ní našla velkou oporu, což jí toužila náležitě oplatit. Zvláště vzhledem k její vlastní nešťastné situaci.
„Můj přítel... Je také člověk, žije v Dente. Předpokládám, že tam je situace nejhorší... Neslyšela jsi něco o Rohanovi? Rohan Rhoener, je to bojovník, stará se o výcvik. Vysoký s trošku delšími tmavými vlasy, má pronikavě šedé oči, je pohledný a působí trošku rezervovaně? Musím ho najít.“ Hlas se jí mírně třásl, když to říkala. Něco uvnitř ní jí napovídalo, že svého milého opustila v nejhorší možnou dobu - byť s dobrým úmyslem, protože chtěla pomoct svému bratrovi, stále mělo její rozhodnutí poměrně stinnou stránku. Obávala se toho, že ani jemu se nákaza nevyhnula, protože se poměrně dost pohyboval ve společnosti a byl čistým člověkem, což z něj činilo víceméně dokonalou oběť moru.

Naasi si všimla, že se jí třesou ruce. Bylo to ironické – dokázala se s naprostým klidem dívat na otevřené rány, z nichž valila krev a v nichž se blýskala běloba kosti, dokázala naslouchat tomu, jak raněný zmučeně sténá a křičí, zatímco mu rány čistí, jak se v jejich očích zračí všechna bolest světa… ale jakmile začala být nervózní naprosto zdravá dívka před ní, byla s nervy na pochodu i ona. Trochu si oddechla, když ji Rania ujistila, že ani jedna se nemůže nakazit, protože to poslední, co jí chybělo, byl další umírající člověk na oddělené marodce. „Je dobře, že nejste lidé… díky bohům, alespoň jedna pozitivní zpráva dneška,“ oddechla si. Nechtěla, aby se zraky těch dívek stejně jako u mnohých dalších zakalily bolestí a rty zbarvily vlastní krví.
„Snažili jsme se najít nějaký lék. Zkoušeli jsme všechno – všechny byliny, které rostou v Nescoře. Krev t’ealh. Ta zabrala, ale jenom na křížence ostatních ras. Na čisté příslušníky lidské rasy… na lék bychom museli využít magii, protože jsem si docela jistá, že ta nákaza musí mít nějakým magický základ. Jenomže, jak jistě víš, draci neoplývají zrovna štědrou dávkou magie, takže to neměl nikdo šanci vyzkoušet. Mágové se v Dračích skalách zrovna nezdržují, a pokud ano, jsou oslabení tím, že se z moru sami stačili sotva vzpamatovat, ale nemají jí nazbyt. Takže jsme tam, kde jsme začali. Pro křížence bývá naděje, ale plnokrevní lidé…“ Nechala větu vyznít do ztracena. Měla přesně ten efekt, který zamýšlela. Naas nemínila přidávat detaily, s nimiž se na marodce nakažených setkávala dnes a denně.

Poté ale začala modrovláska detailně popisovat toho, kterého hledá, a ona věděla, že je v pasti. Naas neuměla lhát tak, aby to znělo přesvědčivě, a především lži nenáviděla, takže se jim snažila při každé příležitosti vyhnout. „Vím, koho máš na mysli. Mám pocit, že jsem se s ním párkrát srazila na cvičišti. Objevil se v Luori před pár dny, chtěl ošetřit některá drobná zranění, která obdržel při neopatrném zacházení při výcviku dráčat… nebo tak něco.“ Zdržovala. Nechtěla to říct. Ale musela – byla to její povinnost jako léčitelky. Rania se zdála jako ta jediná, která se na něj přišla vůbec ptát, což bylo kruté, protože kdyby nikoho neměl, alespoň by ta nevyhnutelná smrt znamenala bolest pro menší počet lidí. Ale ne, ona se tu musela objevit a prosadit pravý opak.
Nakonec tedy musela léčitelka začít zpívat, ať se jí to líbilo nebo ne. „Rohan Rhoener aktuálně leží tak padesát metrů od nás – na odděleném lůžku. Už třetí den má horečku, kterou se jen tak tak daří krotit v únosných mezích, a včera začal ve větší míře kašlat. Obávám se, že je tak den od toho, aby začal plivat krev. A potom… to bývá většinou pět až osm dní, záleží na tom, jak silný dotyčný je,“ sklopila hlavu, poslední slova už ze sebe dostávala dost přiškrceným tónem, hlas ji zrazoval. Vzhlédla ale k Ranie, obávala se reakce, protože věděla, že ta bude jednoduše zlá. Jak jinak se dá reagovat na podobnou zprávu? Na to, že někdo, koho máte rádi, leží na smrtelné posteli? Na to nešlo reagovat dobře za žádné situace…
Neříkala, že jí to je líto, to muselo být jasně čitelné z jejího výrazu. Navíc, nemělo jí to být líto – měla najít lék, měla jak Rhoenera, tak všechny ostatní bezpečně vrátit do světa živých. Jenomže to nebylo v jejích silách, což bylo pro léčitelku jako facka, která ji srazila k zemi.

Rania potvrdila její domněnku o svém původu. Pojem T’ealh za svůj život mockrát nezaslechla, ale kudrnatá dívka věřila jejímu úsudku. Neměla důvody rozšiřovat lživé informace. A jak se již za ten kratší čas stihla dovědět, Rania nebyla ten typ člověka, který by zbytečně riskoval zdraví druhých. Na to byla až příliš laskavou. Na první dojem v pandiných očích vypadala pevně a nezlomně, ale Zoe si moc dobře uvědomovala, že ve svém nitru je dívka křehčí než jak se navenek prezentovala. Její dobrosrdečnost a obětavost z ní činily vzácnou osob u, ale taktéž lehce využitelnou. Proto se jí příčilo, že by se později měla vrátit na panství za svým otcem. Jistě, nejspíše ho měla právo poznat... Ale s tím tvorem bylo spousta věcí v nepořádku. Před ní se možná tvářil jako čistá labuť, ale kdokoli vnímavější by si nemohl nevšimnout té temné aury, jenž kolem něj poletovala jako jeho vlastní stín. Vlk v ovčím rouchu. Jedna věc jí stále nešla do hlavy... Tmavovláska by jeho zkaženost měla zajisté taky cítit. A i přesto se rozhodla se později zase ukázat. Dobrým vysvětlením by bylo, že toužila po rodinných vztazích. Uvázat se ke tvorům stejné krve ať už to stojí jakoukoli cenu. Blonďatá dívka po tom nejdříve taky prahla a viděla to stejně. Ale to bylo předtím než jí rodiče předhodili Nerronovi jako prašivého psíka.

Sama závažnost situace vnímala jen okrajově, ale podle paniky v Raniině hlase a výrazů Naasi to nemohlo být nic dobrého. Ta nákaza musela být příšerná pro všechny kolem ní, ale ona... Všechny nemoci se jí vyhýbaly a ona neměla nikoho blízkého o koho by se bála. Tedy, krom tmavovlásky na lůžku. Její myšlenky v sobě nesly vskutku sobecké pohnutky, ale ona tomu pomoci nemohla. Ovšem... Plně vnímala jejich obavy a tíživou atmosféru kolem nich. Přála si jí zahnat do kouta spolu s celou tou záhadnou nemocí. Ten muž, Rohan, musel pro ní být neskutečně důležitý. Neustále se na něj vyptávala, zatímco jí v žilách proudily obavy stejně jako rudá krev. Modlila se ke všem bohům, aby zrovna její přítel byl toho rozmaru krutého osudu ušetřen a oni se tak mohli šťastně shledat. Nia teď rozhodně byla blízko k tomu, aby se ta skleněná stěna, která jí poskytovala hradbu proti úzkostem, rozsypala. Zoe nepochybovala, že kdyby teď vyslechla špatnou zprávu o stavu jejího blízkého, zhroutila by se jako domeček z karet.

Nechávala se od své kamarádky jemně hladit mezi oušky a spokojeně při tom přivírala očka. Nejen, že ta aktivita mohla být uklidňující pro Raniu, ale její prsty, prohrabávající černobílou srst, jí přinášely radost. Málokdy jí kdo pohladil a tak si v těch výjimečných případech vychutnávala to potěšení. Kdyby byla kočkou, zajisté by začala vrnět. Zoe by stačilo se jenom smotat na zem do klubka a poddat se spánku k naprosté spokojenosti. Spánek ovšem nebyl něco, co by si v téhle situaci mohla dovolit. Krev T’ealh pomáhala? Alespoň něco se dalo označit za pozitivní zprávu. Pokud se v Luori stále nacházeli kříženky, mohla jim bez problémů pomoct. To jí zvedlo pochmurnou náladu a ona vesele zahýbala ouškama. Její zvířecí podoba jí sice znemožňovala mluvit se svými dvěma společnicemi, ale Zoe se rozhodně necítila se zase vrátit zpátky do lidského těla. Ještě ne.

Obávala se špatné zprávy...A ta také zanedlouho přišla jako hlasitý hrom z nebe. Udeřila se stejnou vervou a zanechala stejný strach se svého zásahu. I dračí léčitelku to zarmoutilo, což popravdě vůbec nečekala. Otočila hlavičku zpátky na Raniu a sledovala jí jako ostříž, avšak s výraznou starostí v očích. Netušila, zda už myslela na nejhorší nebo ne. Ale Zoe, dle toho co slyšela, naději ještě neztrácela. Rohan žil. A pokud se k němu dostanou rychle, mohli ho zachránit. Ona možná ne, ale Rania byla schopná impozantních věcí. Na nic nečekala. Jako černobílé zvířátko vyrazila dál k ostatním odděleným lůžkům. Pokud se ona nakazit nemohla, nic jí nehrozilo. A čím dříve se k příteli její kamarádky dostanou, tím lépe. Každá minuta se počítala.

Věřila Naasi každé slovo, každý pokus. Ale jak pokračovala ve svojí odpovědi, začínala mít příšerný pocit tísně a smutku. Dokázala si velice živě představit to utrpení, jakým si musel projít každý nakažený, stejně jako žal a bezmoc, jež prožívali jak jejich blízcí, tak sami léčitelé. Všem by jim přála, aby se nad nimi Aurora smilovala a onen vytoužený lék jim poskytla, ale nezdálo se, že by bohové mínili ten zásah jakkoliv ovlivňovat. To se jí dotýkalo na poměrně osobní úrovni, neboť ona sama měla za matku bohyni.
Jünai sice nepatřila mezi nejvíce uctívaná božstva, ale to nijak nesnižovalo její důležitost a moc oproti ostatním. To nejmenší co mohla Rania udělat bylo pokusit se ji požádat o pomoc, protože by měla být schopná udělat alespoň něco. Když už ne přesvědčit svoje společníky, aby se nad lidmi smilovali a přestali je sužovat, tak alespoň zkusit poskytnout nějakou úlevu. Zbavit ony nešťastníky jejich bolesti, přesně tak, jak to udělala s ní a jinými, jež vyhledávali její pomoc.

Musela se nepatrně pousmát, když Naasi zmínila, že se Rohan do Luori dostal kvůli nějakému zranění na cvičišti. Věděla moc dobře, že svoji práci bral opravdu vážně a byl do ní celkem hluboce pohroužený, stejně tak jako moc dobře věděl, jak si v ní počínat. Byl to nepochybně skvělý bojovník i učitel, což z něj činilo velice užitečného člověka a důležitou osobu. Sama toužila být jeho žačkou, protože měla víru v jeho schopnosti a toužila se stát trošku pevnější a více soběstačnou. Potřebovala se naučit opravdovému boji a sebeobraně, pokud chtěla pokračovat ve svém životě nejen ve skalách, ale i mimo ně. Nemohla celý život před vším jenom utíkat a modlit se, aby ji její nebezpečí nedostihlo.
Úsměv jí z tváře zmizel hned po prvních pár slovech, co její nová přítelkyně vypustila z úst. Okamžitě se začala nekontrolovatelně třást - nejen kvůli vzrůstající panice, ale také chladem pocházejícím z nestálosti její magie. Ta byla přímo vázaná na její stav, takže ji silně ovlivňovala každá výraznější emoce... A žal, smutek a strach byly jedněmi z těch úplně nejsilnější.
Rania si přitáhla pokrčené nohy k tělu a položila si hlavu na kolena, propadajíc žalostnému vzlykání. Bledě modrou pleť jí smáčely slzy, jež jí po lících stékaly jedna za druhou, matně připomínajíc smuteční vodopád. Paže jí přitom začínala pokrývat tenká vrstva jinovatky, díky čemuž se v důsledku třásla ještě víc, protože nebyla schopná kontrolovat jak svoji magii, tak ten vzrůstající mráz uvnitř svojí duše.

„Musím ho vidět,“ zamumlala nakonec, než si hřbetem ruky otřela slzy z obou tváří a upřela na Naasi svoje modravé oči, utápějící se v slzách. Neměla sebemenší tušení, co přesně měla v takové situaci udělat, ale musela trvat na svém původním záměru - setkat se s ním. A rozhodně se nemínila vzdávat, to ani omylem ne.
„Nějak to vyřeším,“ dodala nakonec, než spustila nohy z lůžka a zvedla se, evidentně pevně odhodlaná jít za svým zraněným přítelem. „Znám mocné lidi, se silnou magií. Pokud mu nedokážu pomoct já, oni to určitě svedou. A když se uzdraví on... Určitě najdeme způsob, jak to zopakovat u ostatních a zastavit nákazu. Najdeme lék.“

Sledovat a poslouchat, jak se Rania samým zoufalstvím hroutila nad tou zlou zprávou o stavu svého milého, ji ničilo. Ač se Naas opravdu ze všech sil snažila být silná a v klidu, jelikož jenom tak dokáže dát sílu a klid i dalším, zoufalstvím zcela prosycený ryk s ní otřásl až do základů samotného bytí. Oči se jí jako na povel orosily slzami, které ale ihned začala zběsilým mrkáním plašit zpátky tam, odkud přišly. Bylo náročné odolat pokušení ve jménu tohoto typu utrpení ani slzu neuronit – ale nakonec se jí to podařilo, jelikož to prostě bylo potřeba. Byla léčitelka, jedním z jejích úkolů bylo za každé situace udržet před pacientem skálopevnou neochvějnost a klid i kdyby jim na hlavu začala padat nebesa nebo kdyby se samotné Dračí skály začaly hroutit k zemi. Občas si díky tomu v očích svých zlomených návštěvníků přišla jako necitelné monstrum, ale bylo to prostě a jednoduše… potřeba. Byla tím, kým potřebovala být, a nad tím, jak to asi tak mohlo působit, se neměla zastavovat, aby jí to jenom nepošramotilo celé to malé divadýlko, na které musela i ona sama naletět, aby fungovalo, protože za jiných okolností by jakýkoli herecký talent v ní šel naprosto a nevyhnutelně do háje.

Vyčkala, až se Rania uklidní. Takhle to znalo jako dost chladná reakce, ale ve skutečnosti to mělo svůj důvod – neznala ji a Naas jak nechtěla, tak nepotřebovala, aby dívku popadnul záchvat paniky, pokud by ji v tom zaslepení zoufalstvím utěšoval někdo, koho nezná, koho potkala před pár minutami a neměla k ní vůbec žádný vztah. Sledovala, jak se dívka s přízračnou pletí zhroutila k zemi, a obrátila se na pár vteřin i k Zoe, která postávala opodál, ani nemukla a tvářila se vyplašeně. Nebyla zjevně v ohrožení podobnou záplavou smutku jako její kamarádka, ale to neznamenalo, že byla zcela v pořádku – Naas se na ni mírně pousmála. „Vyřeší se to. Ale musí to ze sebe dostat.“ Řekla to tak tiše, aby se to dostalo k Zoe, ale nikoli k Ranie, protože tušila, jak nepříjemné umí být, když o vás někdo mluví, jako kdybyste tam nebyl. To sice nechtěla dělat, ale potřebovala to říct, aby alespoň t’ealh zůstala v částečném klidu a příčetnosti, tušila, že pokud budou chtít něco dělat, bude potřebovat všechnu pomoc, která se jí bude moci dostat. Zoe mohla pomoci opravdu hodně – přeci jenom, tušila velice dobře, že pokud by ze sebe vykřesla alespoň špetku magie, byla by to pravděpodobně magie léčivá, což bylo to nejlepší, co mohlo být.

Když se Rania začala pomalu vzpamatovávat a přetvářet neurčité zoufalé vzlyky ve slova, léčitelka si ji pečlivě prohlédla. Tváře měla umazané od slz, ramena se jí pořád slabě chvěla, ale… vypadala odhodlaně něco podniknout ve jménu toho, aby se její přítel znovu uzdravil. Kéž by to bylo tak snadné – Naas i zbytek léčitelů už zkusili všechno možné i nemožné, ale k tomu, aby skutečně něco vyléčili, byla potřeba magie. Bylo perfektní umístit tuhle nákazu do dračích skal, jelikož zrovna draci nedisponovali magií silnou natolik, aby jim to nějak pomohlo, a všichni magií obdaření byli sami znaveni ještě ze své vlastní regenerace z nemoci. Vypadalo to zatraceně beznadějně… dokud se na prahu Luori neobjevily tyhle dvě a svitlo alespoň malé světýlko naděje, které by mohlo s něčím takovým udělat docela hodně. T’ealh, jejichž hojivé schopnosti byly vyhlášené napříč všemi rasami, a dívka, ze které magie přímo sálala – to znělo dost jako pozitivní vyhlídka.
„Je možné ten lék dát dohromady,“ pronesla po zamyšlené chvíli a vyhledala Raniin pohled. „Ale bude to chtít velkou koncentraci magie. Bude to jako malý maják – takže jen doufám, že nemáš někoho, kdo tě pomocí magie může stopovat, protože to bude jako vystřelit barevným světlem k obloze. Zachvěje to na okamžik s každým, kdo v okolí vnímá magii, a pokud už tu tvou někdo okusil, zastihne ho to klidně na druhé straně světa. Má to hodně rizik… takže i když ti tu odpověď vidím na očích, preventivně se raději ptám: chceš do toho skutečně jít?“

Věděla až moc dobře, do čeho se chystala jít. O magii toho věděla dost, jelikož měla zatraceně znalého učitele - a právě díky Rasmusově přípravě se také odvažovala mít skutečně nějakou naději, protože nebýt jeho... Byla by úplně ztracená. I takhle sice netušila co přesně měla dělat, ale měla alespoň základní představu, nějaké povědomí. A v duchu důvěřovala Jünai, že povede její ruku a Rohana ochrání. Sama by to dokázat nemohla, nebyla žádnou hrdinkou ani skutečnou bojovnicí. Ale věděla moc dobře, že tentokrát to je opravdu na ní - a pokud selže a nedokáže to, zaplatí za to životem člověk, na kterém jí nejen záleželo, ale milovala ho. Člověk, co si to ani v nejmenším nezasloužil, protože měl zatraceně dobré srdce.
Pozorovala Naasi svýma modrozelenýma očima a poněkud chabě pokývla hlavou na znamení toho, že si je vědoma úskalí svého budoucího konání a je připravená to nejen podstoupit, ale také risknout. Ačkoliv bylo v sázce opravdu hodně, s Rohanovým životem se to srovnávat nedalo. I kdyby tím prozradila svůj původ úplně celé Nescoře, stálo by to za to. Pokud byla alespoň mizivá naděje na jeho záchranu a záchranu i ostatních nakažených, musela to zkusit... A vydat ze sebe absolutní maximum.

„Vím, co by to znamenalo. A jsem připravená to udělat.“ Stvrdila svoje odhodlání i slovně, než se zhluboka nadechla a vydala se vstříc té části Luori, která byla přímo prosycená smrtí a utrpením.
Mor visel ve vzduchu jako pach plísně a zatuchliny - a jí se z toho upřímně zvedal žaludek, ale musela si neustále připomínat, že tam přišla z nějakého důvodu a nemínila se stáhnout jen kvůli tomu, že jí tělo polil záchvěv toho, jaká muka zažívali tamní nakažení. Sice si nedůvěřovala, protože neměla v sebe potřebnou víru, ale nemohla popírat to, co jí kolovalo v krvi: a to byla nejen čirá magie, ale také odkaz bohyně. Bohyně, co chránila všechny rasy v Nescoře, zároveň nabízela útěchu a spásu některým zmučeným duším... To muselo být dost na to, aby dokázala zvrátit účinky moru...

Chvíli jí trvalo ho najít. Cestou minula mnoho bledých tváří těch, co už balancovali na hranici mezi životem a smrtí, ale také lidí s krví podlitýma očima i tvářemi, evidentně v zápalu příšerného horka a bolesti. Působili jako bojovníci, co byli schopní pohlédnout Rüvikovi zpříma do očí - tak jako to dělala ona sama. I přesto se ale bála, jelikož tentokrát nešlo o ni, ale o někoho na kom jí záleželo. A ta hrůza byla příšerná, spalující. Jako oheň požírající veškeré světlo uvnitř ní, zanechávajíc jen temný popel.
Obávala se, že až ho spatří, že ho ani nepozná - ale k tomu nedošlo. Nebyla si jistá, jestli to bylo dobré nebo ne, ale jeho tvář se vůbec nezměnila, jen se do ní hluboce zaryla nemoc a bolest, což se na něm podepsalo tím nejhorším možným způsobem. I navzdory tomu, že byl Rohan rozeným bojovníkem, mor nebyl hodným soupeřem. Nedalo se proti němu bojovat, bránit se a natož jen tak vyhrát - a ona si kvůli tomu musela už od první vteřiny opakovat, že tentokrát to musí být ona, kdo podá pomocnou ruku a poskytne ochranné křídlo. Bylo to na ní, nesměla si dovolit zklamat.
Její prvotní reakcí bylo to, že výrazně zrychlila v kroku a padla na kolena hned vedle jeho lůžka, chytajíc jeho děsivě bezvládnou ruku. Jen co ji sevřela v dlaních, přitáhla si ji ke rtům a vtiskla mu něžný polibek na prsty, zoufale se pokoušejíc zabránit dalšímu proudu hořkých slz, co jí zaplavovaly jindy tak jiskrné oči. Ubíjelo ji vidět ho v takovém stavu, vyčítala si svůj odchod a neschopnost mu pomoct dřív, aby k něčemu takovému vůbec nedošlo, ale... Pokoušela se pomoct svému bratrovi, který byl její rodinou stejně moc jako sám Rohan.

„Odpusť... Neměla jsem odcházet. Omlouvám se.“ Špitla téměř bezhlasně, než znovu propukla v žalostný pláč, zatímco dál vytrvale držela jeho ruku, jako kdyby se ho snad už nikdy neměla pustit.
V hlavě jí přitom zněl Rasmusův hlas, opakujíc všechny principy magie, co ji kdy naučil. Pamatovala si recepty mnoha lektvarů, znala očarování, ingredience i posilňující přísady... Co z toho ale mělo léčit nemoc, co dozajista byla dílem samotného boha smrti? Jistě, měla v sobě solidní množství silné magie, ale k čemu jí byla, když neznala kouzlo, s jímž by ji spoutala a využila? Jak ji měla zformovat, aby utvořila lék?
„Napravím to, najdu lék. Nenechám tě v tom, ano? Nenechám. Nedovolím, aby ti vzal život.“
Uvědomovala si, že šlo o pekelně silná slova, ale skutečně byla odhodlaná klidně podepsat smlouvu s ďáblem, jen aby ho zachránila. Šla by ochotně i na konec světa, přeplavala moře, vrhla se do propasti... Nezáleželo jí na tom, jenom na něm. A byla to právě její neskutečná oddanost, co formovalo její odhodlání a částečně pohánělo i vnitřní sílu a magii. Ta byla řízená a násobená bolestí, jelikož byla úplně stejný typ jako Rasmus - její magie divočila a bouřila se nejvíc ve chvílích, kdy trpěla. A v danou chvíli byla bolestí a žalem natolik zaplněná, že by její slzy mohly vydat za celý vodopád, ne-li i další jezero.

Několik minut setrvávala na místě a pokoušela se sebrat všechnu svojí zbývající psychickou sílu, aby začala. Neměla sebemenší tušení, jak přesně s tím vším pracovat, protože něco podobného s Rasmusem nikdy neprobírali, ale přeci jen ji napadl jeden možný způsob. Byl nebezpečný a velice riskantní, ale ona byla natolik zoufalá a odhodlaná, že to pro ni nehrálo žádnou roli. Nic by ji neodstrašilo od toho, aby se nepokusila Rohana a ostatní zachránit, jelikož byla už roky připravená odejít do zapomnění. Tohle bylo důležitější než její stav a bezpečí.
Pomaličku se napřímila a vrhla kradmý pohled na Naasi, aby se ujistila, že se ji nepokusí zastavit. Jakmile by totiž započala, jakékoliv uklouznutí by mohlo způsobit znehodnocení celé té snahy - a všechna magie by přišla vniveč.

„Nechť se znovu potkáme.“ Sotva jí ta slova splynula ze rtů, přejela si prstem po délce celé paže, počínajíc u vnitřní strany zápěstí a přejíždějíc až přes ramena, končíc na hrudní kosti. Totéž provedla i na druhé paži, načež si položila pravou dlaň na srdce a pomaličku zavřela oči, dovolujíc svojí magii volně proudit. K vlastnímu tepu se přidal další pravidelný tlukot, zatímco konečky prstů opatrně pronikla skrze svoji jemně blednoucí kůží, míříc dovnitř. Jejím cílem nebylo nic jiného, než samotný zdroj její živelné magie - bijící srdce. To samé srdce, co jí pumpovalo krev napříč žilami. Srdce, jehož kousek mu mínila darovat v naději, že ho zachrání, protože i jeho maličký kousek v sobě skrýval podstatně větší množství magie, než kolik by mu byla schopná dát jinak.
Nebylo těžké ten střípek získat. Stačilo řádně uchopit a jemně uštípnout, jelikož samotný celek byl už natolik popraskaný a zlomený, že pokud by si s ním zahrávala bez dostatečné opatrnosti nebo tlačila byť jen o trošičku více, srdce by se jí změnilo v hromádku střepů.
Když pomaličku vytahovala ruku, cítila se příšerně slabá a malátná, ale i přesto se jí podařilo ten kousek předat Rohanovi ležícímu na lůžku před ní. Jen co položila dlaň se střípkem na jeho vlastní srdce, tiše zachroptěla, jak jí tělem zmítaly další vzlyky z obav toho, že by mohla zklamat a tohle byla poslední chvíle, kdy ho viděla naživu.
„Kdybych mohla vydat všechnu svoji magii, udělala bych to. Ale nemůžu,“ zachvěl se jí hlas a ona ona si hřbetem ruky setřela čerstvé slzy na svojí tváři.
„Nemůžu ti dát svoje kosti, nemůžu ti dát všechnu svoji krev. Ale moje srdce je tvoje. A pokud tě může alespoň kousek zachránit... Klidně ti ho dám celé. Jen prosím, prosím. Nevzdávej se, Rohane. Miluju tě.“
Omámeně sklopila řasy a rty se jí nepatrně roztřásly, jak se snažila zformulovat další slova. Než to ale stihla, podlomila se jí kolena a ona skončila zpět na studené zemi, ležíc vedle muže, kterého milovala a pokoušela se ho zachránit.

Eldrin se ráno probudil s prvními paprsky slunce, které pronikly do jeho skromného odlehlého domova, ale z postele příliš nespěchal. Už dlouhé roky nemá kam spěchat. Jen ve výjimečné dny a tenhle mezi ně rozhodně nepatřil. Nakonec se ale zhluboka nadechl a vstal, aby si mohl trochu učesat vlasy a opláchnout tvář, na jejíž odraz se chvíli díval v zrcadle. Na černé kruhy pod očima, vybledlé oči i tváře. Pořád, ale vypadám líp než se o mně povídá... Pousmál se cynicky a nakonec si vlasy sepnul dvěma postranními copánky, aby mu nevadily při práci. Jeho obvyklá práce obnášela především péče o ten malý úrodný kousek půdy, který podporoval díky své magii, a který mu pomáhal přežít, co nejdéle aniž by musel navštívit město...

Samota mu rozhodně nevadila. Proto ji vyhledával. I když se nakonec našlo pár jeho "přátel", kteří za ním jednou za čas zašli. Popovídat si, většinou ho při té příležitosti i o něco požádat, protože je přeci jen mág a ne zrovna špatný. Nesoudil je za to, že si najdou cestu jen, když něco potřebují, nakonec... I on využíval je. Jejich neštěstí, aby mu obstarávali to po čem toužil. Věci jako jsou například knihy nebo jiné drobnosti, které mu sice nejsou užitku, ale dělají mu na jeho osamoceném koutku světa radost.

Tohle poledne si ale zabalil něco k jídlu a vydal se do dračích skal, aby si tam nasbíral bylinky, které suší a buď je sám používá nebo je pak na trhu mění na věci, které sám potřebuje. Cesta to byla dlouhá a možná i trochu náročná, ale za ta léta tu cestu podnikal tolikrát, že už mu to ani nepřišlo a snad by jí zvládl jít i poslepu.  Někomu by se mohla zdát nudná, ale on i po té dlouhé době dokázal nacházet pokaždé nějakou novou krásu, které si předtím nevšiml.
Když došel na své obvyklé místo a nasbíral si všechno, co potřeboval, nevydal se rovnou domů. Raději se ještě posadil, vytáhl si jídlo, které si zabalil na cestu a v poklidu začal svačit, zatímco si vychutnával další příjemný den. A ticho... Hlavně to ticho.

Tohle místo patřilo mezi jeho oblíbené. Občas se totiž se svou láskou vytratil na několik dní a ukazoval jí místa jako byla tahle. Vyprávěl jí o přírodě, o všem, co znal. Vždycky si s tím přišel otravný, jako nějaký stařec, který mladou nebohou dívku mučí svými nudnými povídačkami, ale ona si nikdy nestěžovala. Naopak, ráda poslouchala jeho vyprávění. Pokaždé si sedla a upírala k němu oči zatímco ji vyprávěl příběhy, které možná ani nebyly pravdivé, ale on si je vymýšlel pro ni.

Dojedl poslední kousek ovoce a natočil hlavu ke straně, aby koutkem oka viděl na skále místo, kam tehdy vyryl dva spojené prstýnky a leknín. Symbol jejich zakázané lásky. Pořád tam byl. Ale nikdy nechodil blíž, jen se na něj díval, takhle z dálky a vzpomínal na ten den, kdy ho udělal... A kdy ji na prst navlékl další prsten, aby měla něco, co jí ho bude připomínat. Prsten, který teď na řetízku kolem krku nosí on, aby si připomínal ji. S povzdechem vstane, pokývne k místu, kde rytina je, na pozdrav a chystá se pomalu odejít zpátky...

Letos už sem zavítá jen jednou. Vyrazí brzo ráno, v den Noci milenců, aby položil lekníny i sem. A pak sejde dolů, k jejich jezeru, aby ho zasypal milionem bílých květů, čistých jako byla její duše. A aby se pak schoval a potichu sledoval další milence, kteří se tiše přikrádají nocí, aby vzali jeho květiny a odnášeli je svým milovaným jako důkaz jejich lásky. Protože v tomhle žije jejich odkaz.

V dračích městech se jako lavina šířila zpráva o příšerném moru, který začal postihovat lidské utečence v Dentu, a někteří draci začali trochu panikařit. Najednou nutně potřeboval prohlédnout každý druhý, všechna dráčata potřebovala speciální čaje na posílení imunity, protože jeden nikdy neví, že jo, a Lanthé toho měla až nad hlavu. Starostí a práce. Zásob? To už bylo něco jiného. Zhola jiného. Jen po posledním týdnu to u ní vypadalo jako po náletu.
Trsy bylinek, nádobky s odvary a kapkami a všelijakými léčivými dryáky, které jí měly vydržet minimálně na další měsíc, byly skoro pryč. A ona nepředpokládala, že by se situace v dohledné době příliš zlepšila. Marně jim vysvětlovala, že se tam nemoc na nelidi nepřenáší. Pokud šlo o těžké nemoci, draci byli neklidní. Magie k boji s nimi totiž v jejich populaci příliš nebylo. Což si uvědomovala, zvláště jako jedna z magií obdařených výjimek. Takže jim celé to šílenství nezazlívala.
Ale se svými zásobami něco udělat musela. A to rychle. Využila tedy výjimečně volného odpoledne a co nejnenápadněji vyklouzla ze svého domu. Nasadila si kápi a proklouzla pryč z možného dohledu. To pro ni nebyl žádný problém, né nadarmo jí ostatní někdy říkali "Duch".
Vzala na sebe pak svoji dračí podobu drobnějšího jako alabastr bílého draka a vyrazila vzdušnou cestou na své oblíbené místo, kde věděla, že najde většinu toho, co zrovna teď potřebuje.
Přistála na vhodném místě, stejně tichá a opatrná jako vždycky, a vrátila se do své lidské podoby. Protože zkuste si trhat bylinky jako drak.
Připravila si svoji brašnu přes rameno a shodila kápi, aby jí nebránila ve výhledu. A dala se do pátraní po svých v paměti uložených místečkách. Jenomže...
Jenomže nepočítala, že nebude sama, kdo tady pátrá po bylinkách... Zarazila se a zůstala na místě. A jen si ostražitě prohlížela elfa, kterého spatřila jen tak si sedět a svačit, jakoby se nechumelilo. Uprostřed jejího místa! Vypadal... Podivně. Pokud ona sama mohla vůbec něco takového soudit, když vypadá jako přízrak. Ale tenhle elf... Takového elfa nikdy neviděla. Ale něco na něm bylo... Cítila, jak se jí nějaká informace hlásí o slovo, někde hluboko v její mysli, plné ohromného množství knih a svitků. Ty vlasy s rudými konci... Bílé. Stáhla obočí. Vzpomněla si... Četla přeci kdysi, před několika lety, pověst o tajemném nešťastném elfovi, který ztratil milenku, zešílel a odešel kamsi pryč, do hor, do osamocení. A vracel se, aby na svátek bohyně lásky pokrýval jezero bílými lekníny... Bílé lekníny!
Musela rychle zamrkat, jak ji samotnou to poznání málem porazilo. Ona tu přeci v tu dobu bílé lekníny našla už třikrát! Vždycky přemýšlela, jak se tady ty vodní květy asi vzaly... Že by to byl on? Šílený elfský mág z pověsti? Ale... Pokud je teď tady a ona ho vidí... Tak to asi nebude jenom pověst. Pověsti nesedí uprostřed palouku ve skalách a jen tak si nesvačí. Sklouzla pohledem vedle něj a viděla... Tak on byl na bylinkách?! Tím se rapidně snížily šance, že tady ještě něco najde... Tak to je to poslední, co potřebovala. Jistě, měla i jiná místa... Ale tohle bylo prostě nejlepší. Nejklidnější. Nejtajnější. Kdyby jen mohla zjistit, co všechno si ten elf pro sebe natrhal! To by musela k němu a oslovit ho. Jenomže co když je opravdu šílený, jak se říká? A co když je opravdu tak silný mág, jak se říká? Měla by se vrátit do dračí podoby? Nebo spoléhat na to, že vypadá jako duch?
Pro sebe si v duchu zaúpěla. Tohle jí ještě chybělo. Ale pokud nechtěla hned teď začít oblétávat všechna další místa, u kterých byla ještě větší pravděpodobnost, že na nich bude někdo posedávat a piknikovat, musela to prostě zkusit. A tak sebrala všechnu svoji sociální odvahu a vyrazila tichým krokem přímo k elfovi. Cítila by se mnohem bezpečněji jako drak, ale komunikace by byla mnohem komplikovanější. Proto se rozhodla konfrontovat ho takto.
Zastavila se až před ním, v relativně bezpečné vzdálenosti, ovšem jak posuzovat bezpečnost u svou bytostí nadaných magií, že ano, a tiše si odkašlala.
„Odpusť, že tě ruším… Ale jsem léčitelka z Tuede a tohle je moje oblíbené místo na sběr bylinek… A jak vidím, tys toho tady stihl nasbírat poměrně dost...“ začala svým typickým tichým, přesto znělým hlasem. Téměř nikdy ho nezvyšovala. Téměř nikdy nemusela. O pozornost se jí vždy postaral její vzhled, který jí automaticky řadil k magii nadanému rodu Äritus, a její rozbité oči.
„Mám teď na krku docela svízelnou situaci, které se postarala o vyrabování většiny mých zásob… Vadilo by ti, kdybych se podívala, co sis nasbíral? Jestli má vůbec cenu se tady o něco snažit?“ zadívala se na něj.

Eldrin se na chvíli zarazí. Nepodívá se po ní hned, protože její hlas nejdřív přisuzuje svému možnému počínajícímu šílenství z tolika let odloučení od ostatních. Nedivil by se, vlastně docela očekával, kdy to přijde. A kdy naplní proroctví, které tolik elfů předurčilo ve svých legendách o něm.

Ale když promluví po druhé, otočí se k ní a přivře oči. Pokud očekávala, že jeho její krása ohromí, bude nejspíš překvapená. Protože on si ji sice prohlédne. Ale naprosto klidně. Jakoby se díval na kohokoliv… průměrného. Ne, že by neviděl, že je krásná. Všimne si jejich dokonalých bílých vlasů, jejich rozbitých očí, každého detailu její porcelánové tváře. Všimne si toho, že je jedinečná. Samozřejmě, ví ke komu tohle poupátko patří, co je zač. Ale on je příliš starý a zlomený, aby ho tohle tak snadno okouzlilo.

"Jaké šílenství mohlo popadnout draky, že vyrabovali tvoje zásoby, maličká léčitelko?" Zašeptá nakonec, kupodivu klidným, skoro otcovským hlasem a pokyne jí rukou, aby se posadila k němu. "Vždyť draky jen tak něco nepoloží nebo se snad na stará kolena začali bát nemoci, po které padají lidé jako stromy za vichřice?" Usměje se a zavrtí hlavou. Je na ní překvapivě milý, ale brašnu s bylinkami pořád nechává v bezpečí u sebe. Neposbíral toho moc. Nikdy to nedělá. Ale nevidí důvod proč by se svého skromného úlovku měl vzdávat tak rychle. "Jak se jmenuješ, poupě?" dodá ještě nakonec, protože je mu jasné, že ona ví, kdo je on. Povídačky o něm se přeci jen jistě šíří i u draků a dál.

Když se k němu konečně posadila, po svém zdlouhavém rozmýšlení, které ji samozřejmě neodpíral a chápal ho, protože její nedůvěra k němu byla přirozená, získal šanci si jí prohlédnout znovu. Pořádně. Stejně jako ona jeho. Zatímco tedy on sledoval její roztěkané oči, ona si mohla prohlédnout ty jeho, protože je na ni naprosto beze studu upíral, jakoby se jí chtěl podívat až do duše. A těžko říct, co by tam našel. Je sice drak, ale působí mladě. Jako všichni tihle draci vypadá jako něžné, jemné stvoření. Ale nejsou. I když z ní určitou křehkost cítí. Malou nejistotu. Možná kvůli jejich nenadálému setkání, možná kvůli něčemu, co se jí stalo kdysi. Není to ten stejný druh křehkosti a zranění jako má on. Ale je hodně podobný a proto ho tak láká zjistit, co to je.

Po chvíli ticha, které mezi nimi během toho vzniklo, sáhne do své brašny a vytáhne ještě další kousky ovoce, které položí mezi ně a pokývne jí, aby si vzala. Jakoby předpokládal, že tam teď stráví nějaký čas konverzací, která právě začala. Protože viděl tu zvědavost v jejich očích, otázky na které se chtěla určitě zeptat, ale v legendách odpovědi nenašla. Ani on o tomhle obvykle nemluví, ale tohle může tentokrát být docela zajímává zábava.

Ona rozhodně neočekávala, že by ho svým vzhledem jakkoliv okouzlovala, nebo na něj snad dělala dojem svojí krásou. Protože jestli na někoho někdy její vzhled nějaký dojem dělal, krása rozhodně nebyla to první, co se dotyčnému při pohledu na ni vybavilo. Obvykle bývala pro ostatní prostě bledá jako smrt a děsivá, díky svým očím. Což jí v tuhle chvíli přišlo tak nějak fér, protože on děsil ji. Svými rudými konci vlasů a svou pověstí, která ho předcházela. A přesto k němu pomalu přišla.
Čekala od jeho reakce téměř cokoliv… Téměř. Protože tohle rozhodně ne. Prohlédla si ho znovu, a podle toho, jak lehce stáhla obočí, bylo znát, že mu příliš nedůvěřuje a rozhodně váhá, nejenom jestli má tohle pozvání přijmout, ale jak si ho má vůbec vyložit.
Na jeho otázku jen pokrčila rameny. „Nepoloží… Ale když už pokládat začne, je hodně náročné tomu zabránit. Tak se se tomu snaží předcházet… Což je asi logické, ale dost materiálně náročné...“ odpověděla mu nakonec, pořád stejně tiše. Z její tváře se toho moc vyčíst nedalo. Zůstávala bez výrazu. Jediné, co na ní mluvilo, byly její oči. Ať už se zamračila nebo ne, její emoce šly často vyčíst podle frekvence jejich těkání. Ale to jen tak někdo vědět nemohl. Ani nepoznal. Většinou se jí nikdo nevydržel dívat do očí tak dlouho nebo tak často, aby si tohohle všiml.
Nakonec si ale povzdychla a usadila se tedy k němu. Zatím působil docela neškodně. Nijak šíleně. Ani se jí z jeho chování nezdálo, že by jí snad chtěl ublížit. A tak se posadila. A hned na to odmítavě zavrtěla hlavou.
„Nejsem poupě… Jsem Lanthé...“ opravila ho. To oslovení se jí nelíbilo. Už maličká léčitelka byla na hraně, vždyť by mu mohla snadno ukázat, jak moc není maličká! Ale poupě bylo opravdu příliš. Příliš familiérní, příliš intimní, příliš… Prostě příliš. Ona ho neznala, on neznal ji, a ať si je sebemocnější a sebestarší, ona není žádné jeho poupě. Je Lanthé a je drak.
„A ty jsi ten elfský mág...“ dokončila pak a podívala se na něj. Dala zvláštní důraz na slovo „ten“, přestože oběma muselo být naprosto jasné, jakého „toho“ elfského mága má na mysli. „To ty máš na svědomí ty lekníny, viď, že ano?“ zašeptala tiše, „je to pravda, co se píše? Nosíš je každý rok?“ dívala se na něj. Nepokládala své otázky nijak vlezle, ani příliš horlivě. Spíš… Jakoby stále šlo o takové věcné konstatování faktů, které se o něm psaly. Ale dávala mu tak možnost odpovědět a trochu je rozvést, pokud by uznal za vhodné a chtěl o tom mluvit. Protože na jednu stranu, kdyby nechtěl, proč by ji zval, aby se k němu připojila? Samozřejmě pořád myslela i na bylinky, pro které si sem přišla. I na to, že jí nevyhověl a neukázal jí ty svoje. I když takhle zblízka musela uznat, že jeho brašna vypadala docela malá, takže tu přeci jen ještě něco k nalezení bude.

Docela se bavil nad tím, jak se Lanthé ohradila proti oslovení poupě. Nemyslel to nějak zle, přišlo mu to jednoduše příhodné. Byla oproti němu mladá a navíc její vzhled připomínat řadu květů, mimo jiné právě ten, kterým pokrýval své milované jezero, a který nosil právě i sem. Takže se jí rozhodně nechtěl dotknout. Na její  nespokojenost tedy jen přikývl, že jí tak říkat nebude a vytáhl si z tašky něco k pití.
"Ano, já jsem ten elfský mág... A ano, nosím sem lekníny..." zašeptá a znovu nabídne pití i jí. Pak si poklidně složí ruce do klína a pokrčí rameny. "Já nevím, co se povídá u vás, milá Lanthé... Slyšel jsem tolik verzí toho příběhu, některé byly lepší, některé horší... Ani jeden nebyl tak hrozný jako realita." zašeptá.  "Ale předpokládám, že se i u Vás drží ten stejný základ... O noci milenců, jezeru plném leknínů a jednom šíleném elfovi, který žije na své samotě v horách..." pokývne. "dokonce jsem slyšel, že bych snad měl krást novorozeňata nebo se koupat v krvi mladých panen... ale můžu tě ujistit, že tohle pravda není" usměje se.
To ale ostatně mohla vidět i sama. Rozhodně nevypadal jako šílenec. I když jeho neustálý klid mohl jednoho vyvést z míry. Byl při smyslech, až příliš. Někdy si přál, aby zešílel, znamenalo by totiž, že nebude tenhle svět vnímat a možná by i částečně zapomněl na všechno, co se stalo. Ale takové štěstí mít evidentně nemůže. Pro sebe si povzdychne a znovu se pohledem vrátí na ni. Přemýšlí, co jí má říct, co chce děvče vlastně přesně slyšet.
"Pověz mi o sobě něco ale ty, dračí léčitelko,.." rozhodl se nakonec trochu pozměnit její další oslovení, aby z jeho strany cítila větší respekt. Protože ten měl k drakům samozřejmě přirozený,  "kdo jsi ty... ? a jaké bylinky tady kupříkladu hledáš?.. opravdu jsem jich nevzal příliš, ale pokud ti to pomůže, mohu ti věnovat i své... Popřípadě, což jsem dlouho nedělal, pomoct vyrůst těm, které se ještě schovávají pod zemí, aby sis domů odnesla pořádnou zásobu a ostatní draci tě moc netrápili" kývne.
Bylinky, které by vynutil by sice neměly takovou sílu, ale to by nemuselo vadit. Draci teď přeci jen zbytečně panikaří, takže jim takové menší placebo může stačit. A skutečně silné bylinky by si tak Lanthé mohla nechat pro ty, kteří to potřebují a ne pro jančící matky, které si myslí, že jejich dítě skolí nějaká lidská chřipka.  Nepochyboval, že Lanthé tohle věděla, nebral zapotřebí jí na to upozorňovat, stejně jako nepochyboval o tom, že chápe proč jí nabízí tuto variantu, která nepatřila uplně mezi ty nejhorší.

Viděla v jeho očích, že se jejím postojem baví. Povzdychla si a zavrtěla nad tím hlavou. Nic víc se s tím ani dělat nedalo. Ona tam nebyla od toho, aby mu vysvětlovala svoje pocity a pohnutky. Taky za ním přeci nepřišla a nezačala ho oslovovat jako "elfátko" nebo podobně. Poupě prostě bylo až příliš osobní oslovení a ji z toho mrazilo vzadu na zátylku. Obvykle si nepouštěla nikoho příliš blízko do své osobní zóny, pokud to samozřejmě nebyl pacient, ani fyzicky, natož pak takhle.
Ale nezvedla se a neodešla hned. Protože elf přeci jen vypadal, že její stížnost vzal na vědomí a hodlá se jí držet. A tak zůstala sedět na místě a pokývla mu zpátky.
"Všímám si jich, když je tu najdu... Loni jsem je ale odnesla. Začínaly vadnout a bylo mi to líto..." řekla mu tiše. Nevěděla, jestli se kvůli tomu rozzlobí nebo urazí, ale neměla v úmyslu něco zatajovat. K čemu taky, on byl zřejmě také dost otevřený, protože se nijak nesnažil bojovat se svou pověstí šílence - naopak sám začal mluvit o krvi panen a nemluvňatech k večeři. Loupla po něm očkem, ale jen zavrtěla hlavou.
"To jsou lidské povídačky, ne naše... Lidé věří všemu. V rámci své štvavé kampaně věří i tomu, že my jíme jejich nemluvňata a panny... Jako kdyby o to někdo stál, o lidská mláďata a panny..." povzdychla si a pokrčila rameny. Válka... Ta hloupá vleklá válka s lidmi. I ta ji zaměstnávala. Mnohem déle než nějaké obavy z lidského moru. Některá zranění z bojů se totiž hojila dost špatně, zvlášť pokud šlo o křídla. Tam už mnohdy obyčejná medicína nepomáhala a musela nastoupit magie. A magie byla mezi draky vzácná, obzvlášť pak ta její. A obzvlášť poté, co její matka zmizela.
Přejela prsty mezi měkkými stébly trávy a znovu se na něj podívala. "Opravdu pokrýváš úplně celou hladinu jezera?" zašeptala, "každý rok? Vždyť už to musí být tak... Hodně dlouho..." pousmála se. Přesné číslo si nepamatovala. Jen si vybavovala, že kniha, ve které o něm četla, byla jedna z těch starých.
Přišlo jí to až knižně poetické... Taková ta dokonalá lyrická láska, skutečně až za hrob. Ale... On přeci nezemřel. Stále žije a je to už tak hrozně dlouho. Jaký smysl má žít tak dlouho,  pokud neděláte nic jiného, než že trpíte a oplakáváte, co je dávno ztraceno? Nevěděla, jestli by tohle dokázala... Matka jí chyběla. To ano. Ale... Život jde dál. Smrt je všude kolem, je to součást celého toho koloběhu, s tím se nedá nic dělat. Sem tam něco ano, o tom ona věděla své, jistě, ale všechno a vždycky také ne. I o tom věděla své. A musela to přijmout.
"Vždyť už o mně zřejmě všechno víš..." zavrtěla hlavou, "jsem Lanthé a jsem léčitelka... Léčím zraněné a nemocná, občas se pokouším o zázraky... A občas uspěji, občas nikoliv. Mám rozbité oči... Což někdo považuje za znamení, někdo za prokletí. Říkají mi duch a přízrak... To jsem já..." zašeptala a pokrčila rameny. Pousmála se. "Ale já pořád neznám tvoje jméno,  elfský mágu... Knihy ho zapomněly..." podívala se na něj. Pohledem sklouzla z jeho bledé tváře na konce jeho vlasů. Nemohla si pomoci, ta rudá na té bílé záplavě zářila. "Jak se tohle stalo?" zeptala se opatrně, protože knižní verzi znala. Ale knihy si někdy věci přibarvují. "Je to kouzlo, nebo..?" vzhlédla zpátky k jeho očím.
Pokrčila pak znovu rameny. "Potřebuji jen ty základní léčivé, co tu rostou... Na čaje a odvary. Ty už mi došly skoro všechny... Takže pokud by se ti opravdu chtělo pomoci jim, ušetřilo by mi to spoustu času ztraceného hledáním a vybíráním..." odpověděla mu upřímně, protože jeho návrh by jí teď, vzhledem ke stavu doma, vytrhl trn z paty. Samozřejmě věděla, že budou trochu slabší, ale na tom teď příliš nezáleželo. Ty silné si nechá stranou. Však ona pozná, když je někdo opravdu akutní případ. Měla by. Jinak by mohla svoji živnost zavřít rovnou.

Pousmál se a jen pokývnul. Věděl o tom, že lekníny někdo odnesl, když je tady nenašel, ale původně to odhadoval možná na nějaké zvíře, které si jeho památku spletlo s večeří. Nakonec ale jen zavrtěl hlavou "...tak doufám, že ti alespoň chvíli dělaly radost, léčitelko" pokývne upřímně a dál si jí prohlíží. Docela detailně, jakoby si měl v plánu zapamatovat každý její detail.
"Ah… ano… lidé" zašeptá a na malou chvíli změní výraz. Mračí se. Jeho oči jsou v tu chvíli plné nenávisti. Vždyť to byli právě oni, kdo mu vzali jeho duši. Kdo se k ní zbaběle přikradl pod rouškou noci, zrovna když byla na cestě za ním, a vzal jí život několika ranami.
Na chvíli zavřel oči, protože se mu to začalo vracet. Přišlo mi tehdy divné, že by nepřišla. Nikdy jejich schůzku nevynechala, navíc tohle byl speciální den. Chtěla mu něco říct. Ale nestihla to. I když se snažila, z posledních sil, když ji držel v náručí a snažil se svou magií napravit škody, které ti nechutní vrazi napáchali. Ale už to nezvládl. Už jí jen zbavoval bolesti. A dalších několik hodin jí jen držel v náručí.
Když konečně otevřel znovu oči, vypadal už zase zpátky při smyslech. "Z počátku… jsem opravdu nosil každou květinu. Celý rok jsem jim pomáhal růst, aby jich bylo dost. A pak jsem jednu za druhou pokládal na hladinu jezera. Žádná kniha už si to nepamatuje… ale ty prvotní lekníny...byly rudé. Nebyly bílé. Byl jsem tehdy mladý, moje srdce krvácelo a já jsem chtěl, aby to všichni viděli. Ale nakonec… jsem si uvědomil, že je to víc o její památce než o mé bolesti a vzteku… a tak jsem pokládal bílé… dnes už jich pokládám jen pár… a zbytek zařídím svou magií" vysvětlí ji.
Ani po těch letech ho ani nenapadlo tohle přestat dělat. A už by ani nemohl. Vždyť kolik za tu dobu viděl milenců, odnášet lekníny svým milým. Už by ani nemohl přestat.
"Držel jsem ji v náručí. Tak hrozně dlouho," zašeptá a pousměje se, "skláněl jsem se k ní, když jsme se naposledy loučili, dávali si poslední polibek.  A když jsem pak doma chtěl umýt její krev, z vlasů už prostě nezmizela. Myslím, že jsme si tak moc oba přáli, abychom mohli zůstat spolu… Že se mnou zůstává alespoň takhle." Pousměje se. Je to samozřejmě i připomínka na to jak ho opustila. Ale pořád je to ona. "Jsem Eldrin" zašeptá pak.
"V pořádku. Pomůžu ti rád, malá léčitelko… Moje magie je ti k službám, jen si řekni, co potřebuješ. Nasbíráme ti, co je potřeba. Nabídl bych i vlastní směsi a odvary, ale všechno mám dole u sebe. A to už by pro tebe byla zbytečná cesta." Usmàl se.
"Jak se jinak daří drakům? Pověz mi… Jsi po dlouhé době první, kterého jsem potkal. Měl jsem mezi nimi dobré přátele… Skutečně dobré. Někteří mě chodili navštěvovat. Na počátku. Ale pak už měli jiné starosti…" pousměje se. Dračí přátelé mu chyběli. U těch ani na chvíli nezapochyboval o jejich věrnosti, ne tak jako u vlastní rasy. Když ho přestali navstevovat i oni, chvíli strádal. Možná strádá i teď, ale nedává to příliš najevo.
"Jsi tam teď jediná léčitelka?.. musí být těžké to tam zvládat samotná...vím jak dokážou být tyhle situace vyčerpávající...a někteří draci urputní" cukne mu koutek a pomalu začne vstávat, aby si o kousek dál znovu klekl. Pomalu zabořil prsty do hlíny a pak pomocí své magie nechal pomalu vyrůstat ze země bylinky, které dračí dívka potřebovala. Byl to docela fascinující proces, i když to Lanthé mohla už někdy vidět, rozhodně neviděla jeho. Jak promlouvá k půdě starým jazykem, šeptá ji a povzbuzuje ji. A jak ho ona poslouchá. A jeho síla je velká, protože v blízkosti Lanthé pak začnou dokonce rozkvétat i normální květiny. Nádherné, jejichž květy mají barvu jejích očí.