Dračí skály

Vítr se proháněl mezi skalami a roznášel všude kolem drobné sněhové vločky, které v hojném množství pokrývaly celý sever. Koruny stromů, v Hraničním lese se mírně pohupovaly, což působilo, jako prastarý tanec, samotné matky přírody. Kam až jen oko dohlédlo, k obloze se drápali velcí skalní obři, kteří ve svém stínu skrývali královské vojsko, momentálně spící v až příliš malých a příliš studených stanech. Chudáci... Zuby jim drkotaly v neklidném spánku, přerušovaném nočními můrami, ve kterých je navštěvovala ta děsivá, oheň dštící, monstra, žijící právě v těchto skalách. Na rozdíl od královských vojáků tu tato monstra byla doma. Žila v síních a světnicích, vykotlaných hluboko v kameni a užívala si horkých plamenů a čerstvého jídla. Ani tato monstra ovšem necítila úplný klid. Královy prapory byly moc blízko a vlály hrdě a neohroženě. Tato válka jednoho dne zničí celou Nescoru... V tom jediném se oba národy shodly.

Zdálo se, že skalní město Roupuki žije svým vlastním životem. Tepalo a křičelo a Lirev měla pocit, že pod tím vším hlukem a shonem se musí celá skála rozsypat a spadnout do místních hlubokých propastí. Ona sama se toho všeobecného veselí neúčastnila. Věděla, že je to pouze slupka, maska, která měla zakrýt strach a úzkost z toho, jak moc blízko lidská armáda ve skutečnosti byla. Všichni se měli radovat a předstírat štěstí, aby ženy, děti a starci, nezjistili, jak zlá situace ve skutečnosti je. Lirev nic z toho nepotřebovala, byla voják a všechno zjistila mezi prvními. Ostatně, právě proto teď kličkovala mezi koberci, rohožemi a menšími stany, které měly představovat místní tržnici. Byla pestrá a obrovská a plná zvuků a Lirev tu obvykle ráda trávila čas. Stala se součástí davu a brzy zapomínala na to, kým vlastně je. Ale to teď nemohla. Byla ve službě a musela plnit rozkazy. Blížila se k První jeskyni, což už se dalo snadno poznat díky menšímu množství pochodní a stanů a taky díky postupně chladnějšímu a chladnějšímu vzduchu. Lirev na pár chvil zalitovala, že nemá plášť, protože i přes její vlastní přirozeně horké tělo, jí tu nebylo zrovna příjemně. Rychle si ale připomněla, že to nebude trvat dlouho a ona bude moct lidskou podobu svléknout snadněji než šaty a odhodí ji někam pryč, daleko za sebe. Protáhla se pár posledními úzkými chodbami a prošla průchodem do První jeskyně. Vždycky, když ji viděla, nenapadlo ji jiné slovo, než 'obrovská'. Strop se nacházel až ve dvacetimetrové výšce a kdyby chtěli z jeskyně ve stejnou chvíli vyletět dva draci z rodu Märignä, povedlo by se jim to bez větších problémů.
Lirev pokývnutím pozdravila dva stráže, držící hlídku a skoro líně zamávala na toho posledního, skrývajícího se ve stínu, který tu byl pro případ nouze. Neměl být vidět a kdyby se je rozhodla navštívit... Nezvaná návštěva, rychle proklouzl do města a ohlásil hrozbu.
"Kam to bude dnes?" ušklíbl se strážce, který nemohl být o víc, než dva roky starší, než Lirev.
"Na průzkum, stejně jako v posledních pěti dnech, kdy ses ptal," s neupřímným úsměvem na něj mrkla a skoro bezděčně si protáhla záda. Měla ráda plynulou proměnu, která jí přišla méně bolestivá a rozhodně více působivá.
Slyšela a hlavně cítila pár praskajících kostí a protahujících se svalů. Tentokrát už se smála upřímně s pusou, která se postupně měnila v tlamu, plnou ostrých, životu nebezpečných zubů. Kůže ji příjemně štípala a pálila, zatímco z ní vyrůstaly šedé šupiny. Nehty se jí protáhly v drápy a zorničky se v jednu chvíli roztáhly a ve druhou smrskly. Drak, který se z ní stal, by člověku bezpochyby připadal obrovský, pravda ovšem byla taková, že Lirev byla jednou z nejmenších draků ve městě.
"Ty si potrpíš na drama, co?" zazubil se strážný, ale to už šedá dračice roztáhla křídla a vylétla z jeskyně.
Užívala si vítr a volnost a rychlost, kterou její tělo s každým okamžikem nabíralo. Cítila se úžasně.
Přitáhla křídla k tělu a střemhlav se vrhla dolů. Až, když byla sotva pár metrů od vrcholu jedné z menších skal, roztáhla obrovská blanitá křídla a znovu se vznesla. Milovala jen pocit, svobodu.
Přivřela oči a chvíli se jen vznášela, nadnášená větrnými proudy, potom už její lidské vědomí převzalo kontrolu nad tím dračím a ona si uvědomila, co musí udělat.
Vystoupala vysoko, nad mraky, které ji spolu s šedou barvou jejích šupin, dokonale maskovaly před zvědavými zraky vojáků, a zamířila k okraji Hraničního lesa, kde se teď podle všeho nacházelo vojenské ležení.

Ve městě bylo veselo. Nevěděl jsem proč ale bylo. Nějak mě to nezaujalo a tak jsem se rozhodl že se radši proletím. Hrozně rád bych si zpíval a veselil se s ostatními, ale jsem trochu ostýchavý a nemám s kým tam jít. Zamířil jsem ven. Nepatřím mezi ty úplně vznešené a taky bydlím dost na kraji mimo centrum dění, takže nikdo můj odchod neřešil. Cítil jsem jak se mé tělo mění cítil jsem jak zelenám. Miloval jsem to. Bylo to tak příjemné! Chtěl jsem se letět k Amisskému oceánu. Létával jsem tam s bratrem, ale bratr má už svou rodinu takže i dost práce a nemá na mě čas. Vítr nebyl zrovna příznivý ale netrápilo mě to. Prostě jsem tam chtěl. Vždy mě fascinovala ta místa na kterých žijí víly. Vše je tam tak krásné. Řekl jsem si, že přespím v Jälässe. Nikdy jsem tam nebyl, ale doufal jsem že mě tam přespat nechají. Naštěstí jsem se nemohl bát, že bych nerozuměl. Především jsem doufal, že nikomu nebude vadit barva mé pleti. Rozhodně se změním dál od vesnice. I jako člověk vypadám zvláštně a jako drak bych je musel hrozně vyděsit. ODLÉTÁ DO Jälässä

Tentokrát byla proměna rychlejší. Sice to bylo mnohem bolestivější a Lirev měla pocit, že jí nějaká kost nesrostla úplně správně, důležité však bylo, že potřebovala podat hlášení dřív, než někdo Raniu schodí dolů do propasti.
"Vojáku?" oslovila nejbližšího vojáka a snažila se, aby v jejím hlase zazníval velitelský tón.
"Jsem Lirev z rodu Tërrëlis a vracím se z hlídky. Za tuto dívku přebírám plnou zodpovědnost až do doby, kdy bude rozhodnuto o jejím pobytu v hnízdě." Voják si ji chvilku pozorně prohlížel, jako by přemýšlel, jestli to myslí vážně a potom beze slova odhrnul plentu oddělující První jeskyni od zbytku města. Lirev průchodem rychle proklouzla a začala s vysvětlováním: "Tohle je Dente, jedno z našich menších měst. Žije tu pár dračích rodin, ale převážnou většinou obyvatel jsou žoldáci a ti, kteří nám slíbili pomoc. Taky je to přechodné místo. Až ti schválí pobyt, budeš se moct rozhodnout pro kterékoliv jiné město, ale je pravda, že většina těch, co sem přijdou, tu taky zůstane. Je to... Myslím, že se ti tu bude líbit," pousmála se a zaposlouchala se do důvěrně známých zvuků dračích měst. Bylo tu slyšet úplně všechno. Šepot i křik se rozléhal velkými síněmi vytesanými do skály a každý tu věděl o všem... Bohužel.
"Já budu muset brzo odletět a podat hlášení doma, ale mám tu někoho, kdo na tebe dá pozor," spiklenecky na dívku mrkla a už se nemohla dočkat, až se zase setká se svým starým přítelem.

Poněkud nejistě se ještě naposled ohlédla za strážemi, na půl očekávajíc, že ji někdo zezadu chytne drápy a vyhodí ven jako shnilé jablko.
Tvářili se nesmírně vážně... A nebezpečně. Pochopitelně! Co jsi taky očekávala? ozval se jí v hlavě rozum a Rania se musela potměšile poušklíbnout nad svojí vlastní hloupostí. Jsou to přeci draci, ne nějací potulní žoldáci nebo rybáři, jako byla ona. Žádní zlodějíčci, skuteční a majestátní draci. O to víc ji potěšilo, když se za ní takhle Lirev přimluvila - a také se víc cítila zodpovědně za to, jak moc velké nasazení a úsilí při svojí pomoci drakům vynaloží. Vlastně si nebyla tak úplně jistá, jakou práci nakonec dostane přidělenou - ale Lirev měla pravdu. To místo na ni už v prvních několika vteřinách působilo opravdu dobrým dojmem, kterak to pro ní byl obrovský nezvyk.
Velké prostranství a spousta neznámých zvuků jejímu citlivému sluchu sice nedělala úplně nejlépe, ale svým způsobem jí to připomínalo ulice, kde se dříve dočasně bavila a přátelila s dalšími sirotky a zlodějíčky. Skrývali se v prázdných polorozpadlých domech, občas za hospodami a dalšími místy, aby nebyli venku v dešti nebo zimě. Tohle bylo podobné - spousta duší na jednom místě a všudypřítomný šelest, který jí připomínal nejen něco jako domov, který nikdy skutečně nepoznala, ale i určitou formu bezpečí. Třebaže ještě nebyla ani zdaleka jednou z nich, uklidňovalo ji to. Poprvé za ty roky si totiž mohla říct, že jednou... Jednou, možná skutečně nebude úplně sama.
„Samozřejmě, to chápu,“ pousmála se na ni chápavě, než se zvědavě rozhlédla kolem. Až po chvíli jí došlo, že se Lirev zmínila o někom dalším. „Koho myslíš?“ Jakmile o tom promluvila, na tváři se jí objevil zvláštní úsměv, který Raniu na jednu stranu přiměl se pousmát také, ale na druhou stranu ji poněkud znervóznil... O koho jde? Měla by se bát?

Lirev nahlédla do několika menších místností, které tu od doby, co se tu neukázala, zcela jistě přibyly, až potom objevila širokou chodbu, která se mírně svažovala dolů a hlouběji do srdce skály. Cestu osvětlovaly jen všudypřítomné pochodně a během několika chvil prošel kolem první obyvatel města.
"Je to můj přítel. Je to člověk, žoldák a žije tu. Našla jsem ho jako malá holka a přivedla ho sem. Byla jsem tehdy ještě dráče. To on mě naučil, jak se bránit a postavil se za mě v mnoha bojích a těžkých zkouškách," koutky rtů jí zacukaly a ona nevědomky přidala do kroku. Rohana neviděla už několik týdnů a doteď jí ani nedošlo, jak moc se jí stýskalo. Byl pro ni jako bratr.
"Občas je... No... Občas je možná trochu hrozivý, ale jinak je to skvělý člověk... Do háje, kdo by si byl pomyslel, že někdy o člověku řeknu, že je 'skvělý'?"
Další chodba byla opravdu nízká, tak nízká, že i Lirev musela sklonit hlavu a byla tak dlouhá, že dračice začínala pociťovat nervozitu a nepříjemný pocit. A potom se najednou ocitla v úplném středu města. Obrovská jeskyně plná stanů, koberců a hlavně draků, pomalu praskala pod veškerým tím shonem. Dalo se tu najít cokoliv. Látky, šaty, knihy i ovoce, které se sem dostalo, jen bohové ví jak. Tohle místo si Lirev získalo už před těmi mnoha lety, když sem polomrtvá vyčerpáním dotáhla Rohana, tichého a zlomeného smutkem.
Tohle místo prostě a jednoduše... Žilo. Téměř slyšela bušení srdce a proudění krve.
"Asi je na čase, někoho navštívit," ušklíbla se a plná téměř nevysvětlitelné a možná trochu šílené radosti, se vrhla do průchodu k nejbližší jeskyni.

Rohan původně pokládal dnešní den za celkem klidný. Ráno se najedl a cvičil s ostatními, odpoledne strávil zahrabaný v knihách o větrné magii a Šepotající pevnosti, které už přečetl nejméně milionkrát. Možná doufal, že v nich najde něco nového? Možná si jen chtěl připomenout domov? Nevěděl, co z toho byla pravda a rozhodl se tím radši nezabývat. Bolestivé vzpomínky se často ohlašovaly samy od sebe, nepotřeboval si je přivolávat sám.
Čekal, že stejně poklidně, jako den začal, taky poklidně skončí, ale jak se zdálo, bohovém mu do cesty připravili úplně něco jiného, než večeři a tichý spánek.
Lirev vrazila do jeho 'pokoje' jako hurikán a okamžitě se mu vrhla kolem krku. Rohan jen zmateně zavrávoral a potom jí objetí silně oplatil. Bylo to celkem vtipné - dva vojáci, schopní lámat kosti, drtili jeden druhého v objetí.
"Myslím... Že už bys mě mohla pu-pustit... Sakra, od minula jsi nějak zesílila... Do háje, mám pocit, žes mi zlomila žebra!" dělal si legraci a ona to věděla. Znala ho lépe, než kdokoliv jiný a taky věděla o většině věcí, které zůstávaly ostatním tajemstvím. To ona ze začátku přespávala po jeho boku a snažila se zmírnit noční můry, to ona, i přes to, že jí bylo sotva jedenáct, mu dávala na cvičišti do těla víc, než ostatní. To ona mu ukázala Dente, jeho nový domov.

Poněkud zaraženě sledovala Lirev, která se kamsi rozeběhla a na někoho se vrhla - v té rychlosti pořádně nic nestihla zaznamenat, nic než to, jak moc šťastně v ten moment Lirev vypadala. Sama se po celou tu dobu zvídavě rozlížela kolem, snažíc si zapamatovat sebemenší detail okolí. Už v tom vlastně nebyla jen její abnormálně veliká a silná zvědavost, ale touhla poznat svůj možný budoucí domov. Stejně tak jako praktický přístup, protože se celé město zdálo natolik komplikované a spletité, že by se bez vedení nezvládla dostat ani o dva „domy“ dál.
Z rozhlížení se ji vytrhl čísi hlas, který ji přiměl opět zbystřit. Rozhlédla se - Lirev objímala jakéhosi mladého muže, oba vypadali zvláštně šťastně... Jako rodina. Toužila se dívat dál a alespoň trošičku si ho prohlédnout, ale bolavý osten uprostřed srdce ji přiměl odvrátit pohled na stranu a předstírat, že si prohlíží cosi, co má onen muž ve svém obydlí. Pohled jí padl na neurčitou hromádku knih, jejíž názvy jí absolutně nic neříkaly, protože nikdy neměla ani čas, ani příležitost číst.
Když se od sebe ti dva oddálili, okamžitě vzhlédla, aby nevypadala jako vyložený šmírák. Kterak se o to velice silně snažila, její zvědavost se dala velice těžko skrývat, zvlášť, když jí v modro-zelených očích jasně tančily jiskřičky dětského nadšení a zvědavosti. Nová známost a nové místo ji nesmírně naplnily energií, což její dosavadní život nikdy neudělal. To jen krátké výpravy na moře a přepadání nicnetušících námořníků a rybářů, což nebyla zrovna věc, s kterou by se mohla chlubit anebo na ni být pyšná. Už kvůli Lirev a šanci, kterou jí dala, se toužila stát lepším člověkem. Otázkou ale bylo, jestli to vůbec je možné.
Zůstávala tak trochu nevinně postávat v místě, kde by obyčejný dům nejspíš měl dveře a nenápadně očima sjížděla od Lirev na jejího společníka, v očekávání, co se bude dít. Kterak umírala zvědavostí, nechtěla rušit jejich setkání, které bylo zjevně provázené spoustou emocí - bylo vidět, že jim na tom druhém skutečně záleží a nejspíš se nějakou dobu neviděli, soudě podle toho, co jeden z nich řekl. Nebylo by od ní správné, kdyby jim to zkazila, může přeci počkat. Kterak tam stojí jako naprostý vetřelec... A začíná se cítit divně... A nepatřičně.

Trochu rozpačitě se od Rohana odtáhla a zaměřila svou pozornost zpátky na Raniu, které nastalá situace asi nebyla úplně příjemná. Lirev se jí nedivila. Ocitla se na neznámém místě s neznámými lidmi a nevěděla, co s ní bude, jak ji přijmou, ani kde vlastně bude žít. Lirev jí ten pocit rozhodně nezáviděla. Ona sama měla od narození jistou svou postel a tři jídla denně. Všechno ostatní si sice vybojovat musela, ale alespoň měla na čem stavět. Právě proto si myslela, že si Rohan a Rania budou rozumět. Ani jeden se tu nenarodil, oba sem přišli jako cizinci.
"Ehm... Ranio, tohle je můj přítel Rohan. Žije tu už nějakou dobu, takže to tu zná, se vším ti poradí, pomůže a nechá tě u sebe bydlet. Rohane, tohle je Rania, moje kamarádka a žena, která měla strach, abych se náhodou neutopila. Bude tu s tebou bydlet a já budu ráda, když na ni dáš pozor. Otázky?" Najednou ji popadla nervozita. Věděla, že Rohan moc nemusí poznávání nových lidí a má rád své soukromí, o které se ho právě pokoušela připravit. Na druhou stranu, měla ho ráda a měla o něc starosti. Věděla o křiku, se kterým se po nocích budil a věděla, že ona sama nikdy nebude schopná zacelit všechny rány v jeho srdci. Ale Rania, vodní dívka bez domova a rodiny, by něco takového rozhodně mohla alespoň zkusit...

Trochu nechápadě zamrkal a bystrýma šedýma očima sledoval scénu, která se před ním právě odehrávala. Lirev mu sem přivedla dívku - ženu - která vypadala úplně jinak, něž kdokoliv, koho kdy viděl. Ve vlnitých vlasech se jí střídaly odstíny černé a modré a stejně namodralou měla i pleť a oči. Rohan ta usilovně přemýšlel, čím by mohla být, že úplně zapomněl poslouchat Lirev, proto zachytil až poslední část.
"...Rania, moje kamarádka a žena, která měla strach, abych se náhodou neutopila. Bude tu s tebou bydlet a já budu ráda, když na ni dáš pozor. Otázky?" Vlastně... Otázek měl tisíce. Proč se Lirev topila? Proč byla teď tady? Proč s sebou měla tu ženu a proč, u všech svatých i těch, co svatí nejsou, po něm chtěla, aby ji u sebe nechal bydlet? Věděla, že to nebylo možné, věděla, že spí v jeskyni s nejtustšími stěnami jen proto, aby nikdo neslyšel jeho vzlyky a křik, věděla o jeho náladách a stavech smutku, tak proč po něm chtěla, aby tomu všemu vystavil tuhle, už od podlehu křehkou, bytost? Proč po něm chtěla, aby zahodil svou samotu a sokromí, které si tak pečlivě střežil? Proč?
Už se na to chtěl zeptat, pomalu se nadechoval, ale varovný výraz v Liřiných očích ho zastavil. Poví mu to jindy. Až u toho Rania nebude.
Proto se pouze silou vůle ovládl, nevědomky napřímil záda a se slovy: "Rád tě poznávám." natáhl k dívce ruku.

Celá ta situace kolem ní plula jako studené vlny oceánu, s kterými se málokdy pokoušela bojovat. Nebyla úplně ve svojí kůži, ale pořád si v sobě držela ten malý plamínek naděje, s kterým s Lirev přiletěla. Tohle je šance na změnu, sice to bude velice... drastická změna, ale určitě bude k lepšímu. Už jen fakt, že nebude žít jako potulný zlodějíček a nebude muset denně smutně hledět na moře byla dobrá změna. Horší to bude se zbytkem.
Zatímco střídavě sledovala Lirev a jejího přítele - Rohana, jak se ukázalo - zmocnila se jí určitá forma úzkosti. Naposledy s lidmi pravidelně byla v době, kdy ještě žila na ulici. To bylo jiné, mezi pouličními byla tichá nevyslovená dohoda a určité formě pomoci, kdykoliv ji někdo potřeboval. Ne, že by spolu vyloženě sdíleli jídlo a svoje občasné úlovky, ale pomáhali si najít přístřeší a rozhodně si nestrkali klacky pod nohy. Tady si začínala čím dál víc uvědomovat svoji rozdílnost. Pokud si mezi lidmi připadala jako vyvrhel a nahlíželi na ni skrze prsty - jak to bude mezi draky? A jak ji bude vnímat on, když s ním má bydlet?
Příliš mnoho otázek a málo odpovědí, Rania nebyla schopná zodpovědět ani jednu z nich. Místo toho se nakonec tiše nadechla a když k ní Rohan napřáhl ruku, potřásla si s ním.
„Taky tě ráda poznávám... Rohane,“ pronesla nakonec na odpověď a nepatrně se pousmála. Nevypadal nepřátelsky, vlastně byl docela... Hezký. Jen vypadal asi zhruba stejně vykolejeně jako ona sama, což ji v důsledku svým způsobem obrnilo. Není přeci jen sama, kdo je v té situaci. I pro něj to musí být divné - zvlášť, pokud s ničím takovým nepočítal. Nevypadalo to, že by očekával návštěvu od Lirev a takový zvláštní úkol, jakým ho pověřila. Dělat někomu chůvu není asi nikomu příjemné.
Chvíli ještě mlčky postávala, než nervózně přešlápla a pohlédla znovu střídavě na oba dva. „Díky.“ Na víc se nezmohla. Bylo to skutečně prosté vyjádření jejích niterních pocitů, které ji uvnitř téměř trhaly na kusy. Byla sice nervózní a nesvá, ale... Převládala v ní absolutní vděčnost a naděje.

Zvláštnost celé situace přetrvávala ještě několik minut, než se Lirev poněkud spěšně omluvila a rozloučila se jak se svým přítelem, tak s poněkud vykolejenou Raniou. Jakmile zmizela stejně rychle, jako se objevila na té pláži, kde se poprvé setkaly, Rania s Rohanem spolu v místnosti osaměli - čímž se rozhostilo poněkud rozpačitější ticho.
Nevypadalo, že by se ani jeden z nich měl k jakémusi načnutí konverzace anebo posunutí situace mimo dis-komfortní zónu, takže se Rania jen poněkud váhavě zády opřela o studenou skálu a upřela na něj svoje modro-zelené oči, tak trošku očekávajíc, jestli něco řekne. Lirev ho konec konců pověřila tím, aby ji zasvětil do života, který ji tu nejspíš měl očekávat. Měl na ni dát pozor, že? Kterak z toho nevypadal nějak zvlášť nadšeně, nepřipadal jí jako ten typ člověka, co by se otočil zády k přání někoho, kdo je mu zjevně blízký. Ani si předtím nestěžoval, třebaže vypadal zaskočeně a ano - tak trošku nespokojeně. Podle všeho ani v sebemenším neočekával, že by mu byla přidělená společnost, natož někdo takový, jako... Byla ona.
Byla si dost dobře vědoma rozdílů mezi nimi, proto se jen tiše nadechla a věnovala mu přátelské pousmání, než pozvedla bradu a připravila se na to, že udělá první krok. Nechtěla být vlezlá, to bylo silně proti její povaze, ale nedokázala udusit svoji nebezpečně vzrůstající zvědavost. A hlavně touhu po poznání, která byla úzce spjatá s potřebou zapadnout. Neměla přeci jen sebemenší tušení, jak to u draků chodilo.
„Takže,“ odkašlala si nakonec tiše, aby prolomila divné ticho, které se zdálo s každou vteřinou ještě bolestnější a pevnější. „Je něco, co bych o tomhle místě měla vědět nebo čemu se vyvarovat? Nevypadá to, že by se ti Lirev zmínila o tom, že by někoho přivedla a to dává smysl vzhledem k tomu, že nemohla vědět co se stane, ale... Chci jenom říct, že ti nebudu stát v cestě. Je mi jasné, že jsi určitě... Zvyklý na svůj život. Nějakým způsobem.“ Jakmile si uvědomila, že věci co říká znějí dost podivně, pevně semkla rty k sobě a tiše vydechla, sklánějíc pohled k zemi, hledíc na špičky svých kožených bot. Samozřejmě, že plácá. Není zvyklá mluvit s lidmi - natož s těmi, na kterých byla určitým způsobem závislá. Na jeho názoru a pomoci nesmírně záleželo, nechtěla, aby si o ní myslel... Něco špatného.

To ticho mu vadilo. Neuměl vysvětlit proč, ale měl nutkání něco říct nebo udělat, jen, aby to ticho narušil. Bohužel nebyl na takové situace zvyklý a tak jenom strnule stál a čekal. Vážně nevěřil tomu, že ho tu Lirev nechala samotného jen s Raniou. Co se v takových situacích dělá? Co by měl říct? Měl by se pohnout? Neměl ani ponětí a proto si zapamatoval, že až Lirev příště uvidí, dá jí na cvičišti pěkně do těla. Tohle se nedělá.
Ticho nakonec přerušila právě jeho nová spolubydlící, za což jí byl (i když by to nahlas nepřiznal), celkem vděčný. Zdálo se, že je jí to stejně nepříjemné jako jemu a to vědomí ho trochu uklidnilo.
"No, asi by ses zatím měla vyhýbat Märignům. Hlídají to tu a udržují pořádek, ale jsou trochu bojovní a dost výbušní, takže se od nich radši držím dál i já. Jediný, kdo na ně platí je Lirev, protože taky patří mezi vyšší šlechtu, ale když tady zrovna není... Je lepší si jich nevšímat a oni si nebudou všímat tebe.
Jinak je to tu docela poklidné. Přes noc město spí a na hlídkách jsou jen vojáci, přes den jsou všichni na tržnici, na cvičištích nebo dole v jeskyních, kde hlídají dráčata. Myslím, že by ses mohla připojit. Jsou tam hlavně děti a ženy, které se jim snaží vtlouct do hlavy aspoň trochu poslušnosti a vědomostí. Potom tu máme pár knihoven a taky místnosti z horkými prameny, kdybys měla... Zájem a..." Na chvíli se odmlčel, aby se aspoň trochu uklidnil a utřídil si myšlenky.
"Já bývám na cvičišti, takže kdybys něco potřebovala, najdeš mě tam... Zítra tě tu provedu a seženu ti mapu nebo... Tak něco. Když jsem tu byl poprvé, Lirev půl dne nedělala nic jiného, než že mě hledala, protože jsem se ztratil," při té vzpomínce se pousmál a opadl z něj kus neklidu. Třeba to nakonec nebude tak zlé. Poslední dobou má dobré dny.
"Bude se ti tu líbit... Až Lirev zařídí tvůj pobyt, budeš se moct odstěhovat do nějakého města a nebo zůstat tady, je to jedno... Ale do té doby nesmíš bez povolení vycházet ze skal. To je jedno z mála pravidel, které tady musíme dodržovat skoro všichni a vojáci na to dávají pozor.
Tohle asi bude něco dost jiného, než na co jsi zvyklá. Hraci jsou obvykle dost otevření a protože tu žijeme takhle na hromadě, občas jsou otevření až moc, ale... Zvykneš si. Chceš se... Na něco zeptat?" Nervózně se počkrábal na zátylku a nemohl se dočkat, až uloží Raniu do postele a bude si moct všechny pocity vybít na nějakém mladém a nerozvážném vojákovi.

Když nakonec spustil a začal s vysvětlováním, nedokázala si pomoct a musela se nepatrně pousmát. Nakonec to vypadalo, že jsou na tom skutečně poměrně... Podobně.
Na moment si přitom matně vybavila pohled a spiklenecký úsměv, který jí Lirev věnovala ve chvíli, kdy se o něm původně zmínila. Zdálo se, že spolu mají velice pevné pouto, což bylo na jednu stranu něco, čemu Rania absolutně nerozuměla - ale také i něčím, co příšerně toužila poznat. Nikdy k nikomu neměla dost blízko na to, aby jí vůbec chyběl anebo aby se skutečně zajímala. Byl to pokaždé jen princip, zvyk, praktický přístup. Aby člověk s někým vycházel, asi tak trošku potřeboval něco o tom druhém vědět. Tušit, čemu se vyvarovat, na co si dát pozor... Čeho využít. Ne vždycky měla v úmyslu svoje znalosti zneužívat, ale vzhledem k jejímu způsobu života to bylo téměř pokaždé nutné. Nikdo se s ní nepřátelil ani nemazlil, byla to vzájemná situace a Rania se za to v důsledku ani příliš nestyděla - vědomosti jsou totiž často větší zbraní, než ostří. A za tím si stála, když už jí kolikrát podobné věci zachránily před potížemi. Stejně jako útěk, který by nejspíš někteří označili za znak zbabělství.
Z Rohanova vyprávění se jí Dračí skály zdály jako celkem milé a přívětivé místo. Už na první pohled se tu cítila o něco víc v klidu, než v nějaké lidské vesnici nebo městě - sice měla obě místa stále některé věci společné, ale byly tam určité faktory, které dělaly draky podstatně přívětivějšími. Možná to byla i Lirev, kdo na ní zanechal silnou stopu. Kdyby se spolu nedaly do řeči, ještě stále by pravděpodobně dřepěla na pláži, zírala na vlny tříštící se o útesy a tesknila po domově, z kterého ji vykázali.
„Díky,“ pousmála se na něj přátelsky, s viditelně vepsanou vděčností na tváři. Jeho popis byl dostatečně barvitý na to, aby měla hrubou představu a pravidelném chodu mezi draky. Tím si mohla odškrtnout jednu věc, z které byla podstatně nesvá - zbývalo už jen pár dalších. Ironicky tou největší byl... On sám.
„Možná. Nevadí ti, že tu jsem?“ Rozhodla se nakonec zeptat poměrně otevřeně, než k němu zvedla svoje modro-zelené oči a věnovala mu poměrně výmluvný pohled. Nedalo se říct, že by byla zrovna unešená z toho, že má po neurčitou dobu žít s neznámým mužem - člověkem - ale na druhou stranu si byla dost dobře vědoma toho, že je to jeho domov. Ne její. Sama tam byla absolutním cizincem, kterého tam přitáhla Lirev, aniž by se ho zeptala. V tom ohledu se cítila poměrně provinile, protože nechtěla narušovat něčí život. Jakkoliv byla vděčná za pomoc a společnost svým způsobem taky, přišlo jí... Nesprávné ho do toho nutit. Kterak byla čím dál víc zvědavá na to, co ho k drakům vlastně dovedlo. Sama Lirev se snad zmiňovala, že by si mohli rozumět, že? Rania nebyla úplně ten typ člověka, co by oplýval společenskými dovednostmi a byla si vědoma i toho, že je většině lidí hrubě nesympatická kvůli jejímu smíšenému původu, ale uvnitř duše doufala, že u něj by to tak být nemuselo. Pokud ji má mít na starosti, bylo by přinejmenším hezké, kdyby spolu mohli nějakým způsobem... Vycházet.
„Byla to zvláštní náhoda, že jsme se s Lirev setkaly. Jsem jí nesmírně vděčná, že mi dala tuhle... Příležitost.“ Zamyšleně semknula rty, než nepatrně zaklonila hlavu a tiše polknula. Kterak ji to samotnou překvapilo, už teď jí chyběla voda. Bude muset hodně pít, než si zvykne na změnu prostředí. I dřív byla poblíž kanálů, kde byl značně vlhký vzduch a často pršelo, tady si tím úplně jistá nebyla.
„Díky i tobě za... Pomoc. A že mě tu případně necháš.“ Její zdánlivá sebejistota se začala znovu vytrácet, proto jen v tichosti přešlápla z jedné nohy na druhou, než si z brašny vytáhla čutoru s vodou a aby nemusela dál mluvit, lačně se napila. Jakmile se jí hrdlo svlažilo příjemně chladivou vodou, úlevně vydechla a upřela na něj plachý pohled.

"Není za co," pokusil se o úsměv a sklonil se pro několik knih, ve snaze udělat tu aspoň trochu pořádek. Návštěvu tu neměl pěkně dlouho, proto se knihy a svitky válely nejen na posteli v další menší jeskyni, ale taky na stolech a na zemi. Všude byly shrnuté tkané koberce, zvířecí kožešiny nebo rohože ze suché trávy a kolem se válelo několik desítek vyhořelých svíček.
"A... Uhum... Nevadí mi to. Jen jsem trochu... Překvapenej. Lir se už pár týdnů neozvala a teď prostě přiletí, vysadí tebe a zas zmizí. Vím, že má spoustu práce na hlídkách a tak, ale jsem trochu... V šoku. Nejsem zvyklej na něčí společnost a tak úplně nevím, jak tohle tady..." Mávl neurčitě rukou kolem sebe a nechal větu doznít do ztracena. Věděl, že když sem přišel on sám, taky se ho několik lidí ujalo a nechalo ho žít u sebe. Doteď jim byl za to všechno vděčný a bral je jako... Rodinu, proto mu nevadilo to, že má Rania zůstat tady. Vadil mu spíš fakt, že přijde o svoje bezpečné místo. Byl zvyklý, že když se bude cítit zle, může se prostě zavřít tady a všichni mu dají pokoj (no dobře, všichni rozhodně ne, ale od dráčat nikdo nemůže čekat, že si klidně a spořádaně sednou a budou poslouchat). Byl si vědom svých nočních můr a svého křiku a rozodně si byl dobře vědom i toho, jak nepříjemný dokáže být, když zrovna nemá dobrý den, proto tomu všemu nechtěl vystavovat i někoho dalšího. Lirev mu bohužel nedala na výběr a on se bude muset hodně rychle naučit, jak by měl s Raniou jednat. Třeba vážně nebude tak špatná...
"Prostě jsem to jen nečekal, ale nevadí mi to. Vypadáš jako fajn holka a... Rád tě tady nechám." Na chvíli se odmlčel a pokračoval v rovnání knih a svitků, než ho něco napadlo. "Hej, nemáš hlad? Protože jedna část dračího úmění spočívá rozhodně v jejich jídle."

Nenápadně po něm pokukovala, zatímco sbíral kdejaké knihy a svitky. Nechtěla se hned okatě ptát, k čemu to vlastně všechno je a o co se zajímá nebo čte, ale byla předem rozhodnutá, že to časem zjistí. Vypadal jako zajímavý a sečtělý člověk, což Raniu fascinovalo. Jednak nikdy nestrávila příliš času s někým vyloženě o samotě, co utekla z města - ale hlavně nikdy neměla možnost poznat někoho, kdo by se ji nepokusil v prvních pár minutách buď zabít anebo okrást. V tomhle ohledu byla sice ostražitá víceméně pořád, ale Rohan nepůsobil zrovna jako někdo, kdo by měl v úmyslu ji nějak zabít.
„Je mi jasné, že to bylo dost... Nečekané,“ odpověděla nakonec, než očima nenápadně sjela na hřbet jedné z knih ve snaze přečíst její název.
„Musím uznat, že jsem z toho asi stejně překvapená, jako ty. Člověk nevidí draka padajíc do moře každý den, že?“ prohodila s nepatrně ironickým tónem, než se znovu zády opřela o stěnu a rozhlédla se po místnosti, snažíc se poznat místo, kde by měla strávit určitou část svého pobytu mezi draky.
Působilo to mnohem osobněji a útulněji, než domek v kterém bydlela na pláži. Nejspíš to bylo tím velkým množství knih, svitků a dalších věciček, které viděla jen ve skutečných domech ve městech a na vesnicích. Sama nikdy podobné věci nevyhledávala - žila v domku, který měl jen postel a stolek, nic víc. Stejně prázdný domov jako její vlastní život. Zrcadlový efekt.
„Můžu tě ujistit, že také nejsem zvyklá na společnost. Doposud jsem žila sama na pláži, pořádně jsem neviděla ani nohu, ale... Tvůj domov, tvoje pravidla, samozřejmě. Děkuju, vážně. Jsi moc milý.“
Nejspíš působila dost nejistě a možná i trošku rozpačitě, ale uvnitř byla poměrně... Šťastná. Pokud Rohanovi nevadilo, že tam s ním bude, bylo to poměrně dobré znamení. Vypadal jako milý člověk, kterak bylo vidět, že ho Lirev svými plány skutečně vykolejila. Svým způsobem oceňovala i fakt, že byl onehdy v její situaci - jako někdo, kdo není původem drak nejspíš věděl dost dobře jaké to je, přijít sem jako naprostý cizinec.
„Hlad?“ Trochu překvapeně zamrkala. Je pravda, že ji Lirev také celkem překvapila a moc toho za celý den nesnědla, takže... Ano, měla hlad. „Možná. Trochu... Trochu dost,“ připustila nakonec.

"Padající... Draky?" zmateně zvedl drak od svých knih a zamračil se. Neměl ani tušení, o čem to mluví. "Lir odněkud spadla do... Moře?!" Perfektní... Po dnešku už ho vážně nic nepřekvapí. Lirev, Rania,... Ne, nechce to vědět.
Upřímně ho překvapilo a možná i potěšilo to, že žila dost samotářský život. Znamenalo to, že ani ona není na společnost zvyklá a to možná jejich soužití ještě ulehčí.
"Dobře, v tom případě je rozhodnuto, jdeme," lehce se pousmál a odhrnul plentu oddělující jeho domov od všeobecného ruchu města Dente. Ze všech průchodů se teď hrnuli draci, lidé i všechny další bytosti, aby se u jednoho z velkých ohňů najedli spolu s ostatními. Ženy s sebou jako obvykle braly obrovské mísy s omáčkami, masem a zeleninou, zatímco muži kutáleli v soudcích pivo a víno. Lidské děti pobíhaly kolem s dráčaty a hráli jakousi hru plnou křiku a smíchu. Rohan tohle všechno miloval. V takových chvílích mu připadalo, že má stále ještě rodinu, která se o něj postará. Nevěděl, co by dělal, kdyby ho Lirev tehdy nenašla zlomeného vedle hromady mrtvých těl a nedotáhla sem. Oba byli tehdy vyčerpaní a polomrtví hlady a žízní, protože tou dobou měla ještě moc slabá křídla na to, aby ho uneslana zádech.
Zdejší ženy jim dali najíst a napít a oni potom usnuli stočení vedle sebe na koberci v jednom z dračích obydlí. Až druhý den byla Lirev schopná říct jim o tom, co se stalo a prokázat svůj původ vyšší dračí šlechty.
Ještě ten večer pro ni přišel její otec, ale ona odmítala opustit Dente a nechat tu Rohana samotného.
A velký Zevryn z rodu Tërrëlis to nejen pochopil, ale ještě se za Rohana zaručil a vzal ho pod ochranná křídla. Od té doby se k němu choval jako ke svému synovi a Rohan si toho vážil.
Zatřásl hlavou, aby se zbavil vzpomínek a vykročil k nejbližšímu ohni.

''Ano, padající draky,'' odpověděla s nepatrně pobaveným pohledem, když si všimla jeho zmatení. Nedokázala si pomoct, bylo to vtipné. A svým způsobem roztomilé, ačkoliv chápala, že to pro něj nejspíš není zrovna příjemný zmatek. Konec konců, vztah mezi ním a Lirev byl očividně dost pevný, s největší pravděpodobností se přátelili už notnou dobu a vzájemně se o sebe starali, bylo vidět, že o ni má starost. Svým konstatováním tomu nejspíš příliš nedopomohla, zvláště potom, co ji tam Lirev bez zeptání přivedla a hodila mu ji na krk jako ztracené dítě.
''Lirev... Ona se zkrátka objevila zničehonic. Jsem zvyklá na nejrůznější lodě, které u toho pobřeží často troskotají...'' zamumlala nakonec, aby vysvětlila situaci, přičemž se z dost pochopitelných důvodů nezmínila o spojitosti mezi troskotajícími loděmi a mořem, kterému nenápadně dopomáhala k nebezpečnosti, aby lodě skutečně troskotaly. ''-ale drak? Vypadá dost neohroženě, ale v tu chvíli jsem neměla tušení, co se děje. Skočila jsem za ní do vody a... Tak jsme se seznámily. Je v pořádku, samozřejmě.'' Svoje krátké vysvětlování nakonec završila poněkud kradmým a nejistým úsměvem.
Vypadalo to, že se nakonec přeci jen dostane alespoň trošku do víru zdejších událostí, což ji nadchlo a vyděsilo zároveň. Když se dal na cestu kamsi pryč, to náhlé množství lidí jí přivolalo nečekanou vlnu úzkosti, která jí silně stáhla srdce. Nechtěla se za ním táhnout těsně jako vyděšený usmrkánek, ale na tom všem bylo cosi děsivého, co ji přimělo na něj dávat dostatečně bedlivý pozor, aby ho neztratila z dohledu. Možnost, že by se kdesi ztratila a hledala ho ji děsila asi stejně jako možnost, že na ni někdo ukáže prstem a vyhodí ji z těch nebezpečně vysokých skal.
Jakmile Rohan zamířil k jednomu z ohňů, automaticky ho následovala, poněkud nervózně těkajíc očima po okolí. Zdálo se, že tam skutečně nejsou jenom draci, ale i lidé... A další různí lidé. I přes tu všechnu rozmanitost ale neviděla nikoho, kdo by tak očividně vyčníval, což ji přimělo se automaticky nahrbit a předstírat, že vůbec neexistuje.
''Takže...'' pronesla nakonec, než si tiše odkašlala. Kterak nebyla zrovna typ člověka, který by toužil po konverzaci anebo v ní byl nějak zvlášť schopný, praktická část její mysli se velice rychle upínala k věcem, které'' se během svého života už naučila. Musí zapadnout, stejně jako musí zahnat děsivé myšlenky na co kdyby. Svým způsobem o sobě v tu chvíli začala pochybovat - má vůbec drakům co nabídnout? Lirev v ní musela něco vidět, jinak by ji sem nevzala, že? Co když ale viděla něco, co vlastně neexistuje? Pořád byla zlodějíček a ne zrovna dobrý člověk. Vlastně postrádala důležité morální a společenské zásady, neznala principy jakýchkoliv vztahů a byla... Vodní. Z valné viditelné části. I přesto všechno nebyla nijak výrazná z praktického hlediska. Kdo ví, jestli nakonec nebude absolutním zklamáním.
''Hodně čteš?'' Zeptala se tiše, upírajíc na něj svoje modro-zelené oči. Snažila se svoji zvědavost krotit, skutečně snažila. Ale bylo těžké odporovat touze po poznání, když s ním měla sdílet cosi, co mělo být domovem. Chtěla o něm něco vědět, zvlášť, když už ji ty knihy zaujaly. Vždycky toužila číst - ale nikdy nebyl ani čas, ani příležitost. Jako zlodějíček a později osamělý poustevník si ke knihám cestu nenašla. A zdálo se, že Rohan není úplně špatný člověk... Vlastně spíš naopak. Líbil se jí. Nejspíš na tom měl podíl i fakt, že se zdálo, že mají některé věci společné - především relativně odloučený způsob života a zdánlivou nespolečenskost - ale hlavně na něm bylo něco, co se jí zdálo zvláštně povědomé a táhlo ji to k němu. Nedokázala si to přesně vysvětlit.

"Lirev a pády do moře... Proč mě to jenom nepřekvapuje?" koutky rtů mu zacukaly v polovičním úsměvu a on se usadil do kruhu, obklopujícího oheň. Věděl, že tady jde hlavně u rychlost, takže popadl talíř a velkou misku, ze které si na něj naložil kus masa a trochu dušené zeleniny. Hned potom podal misku i Ranie.
Pomalu mu začínalo docházet, co je vlastně zač. Modrá pleť, vlasy, řeči o moři... Divil se sám sobě, že mu to nedošlo dřív. Vážně bych takový pitomec? Rania byla vodní. Ale proč byla potom tady? Nepotřebovala k život vodu nebo... tak něco? Už se nadechoval k otázce,ale radši se včas zarazil. Nejen, že se nenacházeli zrovna v soukromí, ale nepřišlo mu úplně slušné se ptát zrovna na tohle. Radši kousl do ostře kořeněné brambory a prohlédl si osazenstvo kolem ohniště. Dva vojáci, pár dětí, několik starců a spousta žen a obchodníků. Pár z nich od pohledu znal, ale neměl ani tušení, jak se jmenují.
Svou otázkou ho trochu vyvedla z míry, ale rychle se vzpamatoval a zapřemýšlel nad správnou odpovědí: "Když zrovna nejsem na cvičišti, tak ano. Člověk se odsud tak často nedostane, takže musí najíc způsob, jakým bude trávit čas. A v knihách je spousta pravdy a vědomostí, takže... Ano, rád čtu. Co ty? Co ráda děláš?"

"Dělá podobné věci často?" Nechtěla se tak okatě ptát, ale ta otázka jí ze rtů unikla rychleji, než si to stačila pořádně rozmyslet. Když jí došlo, že by to mohlo vyznít poněkud nevhodně a ošklivě, rozpačitě se pousmála.
"Líbí se mi její neohroženost. Jsou všichni dračí takoví? Asi mám velké štěstí, když jsem jí... Viděla."
Bylo to upřímné a zvláštní, takhle mluvit. Nejen být otevřenější, ale mluvit celkově. Bohové! Celé její mluvení s kýmkoliv za poslední roky zahrnovalo jen smlouvání kvůli obchodu a krátké nebezpečné výhrůžky vzdorujícím lidem na potápějících se lodích, které se chystala okrást.
Mluvit takhle s někým - natož s člověkem, když po ní lidé občas chtěli i házet kameny a shnilé ovoce se zeleninou, bylo svým způsobem nesmírně osvěžující. Kterak by to otevřeně nepřiznala, byla za to jak Lirev, tak Rohanovi vděčná. A o to víc dlužná se vůči oběma cítila, třeba že byla mezi draky sotva kratičkou chvíli.
Vycítíc jeho nevyřčenou otázku, pobaveně se pousmála a tiše se nadechla na odpověď.
"Jsem z poloviny vodní, pokud tě to napadlo. Vím, že je lidé a celkově většina Nescory nenávidí, takže tě určitě nebudu vinit za to, pokud se tak budeš cítit taky." ... ačkoliv by jí to rozhodně svým způsobem mrzelo. Byl milý, ve skrytu duše doufala, že by mohl být takovou tou dobrou výjimkou mezi lidmi.
Byl to nezvyk, najednou cítit možnost někam zapadnout. Její myšlenky se velice rychle upíraly k snad, možná a jednou - když vděčně přijala od Rohana misku a obezřetně očima sjela k ohni.
"Máš hezký přístup," pousmála se nepatrně. Asi na tom něco bylo. Knihy byly samy o sobě určitou formou magie - přenášely moudrost a informace a pocity... Muselo to být zvláštní. Možná jako proskakovat portály, které člověka odnesou daleko a daleko z jeho života.
Ta představa se jí líbila, kterak věděla, že se sama k čtení nikdy nedostane. Neměla knihy. A popravdě řečeno, číst sice uměla, stejně jako psát a ty další věci - což ji naučil jeden zlodějský dobrák, ale neznala skutečnou hodnotu knih, protože jí to život ještě nedal okusit. Nedokázala by si ji užít, tak jako on.
"Já? Asi... Nic zvláštního. Počítá se zírání na moře jako oblíbená činnost? Protože přesně to jsem dělala, když jsem měla volnou chvíli," odpověděla nakonec pobaveně.
"Ne... Já nevím. Možná plavání. Asi k tomu mám přirozeně vztah vzhledem ke svému původu, je to zkrátka... Příjemné. A když mě sem Lirev vzala, i létání bylo... Úžasné." Poněkud zasněně se pousmála, než sklopila na moment pohled k ohni, jen aby k němu znovu zvedla oči.
"Děsivé, ale úžasné zároveň. Říkal si, že trávíš čas na cvičišti?" Zamumlala nakonec zamyšleně.

"Lirev? Ano. Má nějakou zvláštní schopnost vymýšlet špatné plány a zlé nápady. Horší to je, když tě do toho zatáhne taky. Na druhou stranu, vždycky, když to skončilo průšvihem, byla ochotná vzít všechno na sebe," pousmál se a ukousl si trochu masa. Narozdíl od brambor nebylo tolik kořeněné, spíš jen trochu slané a posypané malým množstvím bylinek. Tak mu to vyhovovalo. Draci si obvykle libovali ve výrazných a plných chutích, takže najít něco takhle jemného v jejich jídelníčku bylo v podstatě umění.
"Vodní? Nikdy jsem žádného nepotkal a nikdy mi žádný neublížil, proto nevidím důvod, tě nenávidět. Nenávist je silná a zlá věc. Pokud někoho nenávidíš, je to vážné a já nemám nejmenší tušení, proč by k tobě lidé, kterým jsi neublížila, chovali nenávist jen kvůli tvému původu. Je to nesmyslné," nechápavě zavrtěl hlavou a zadíval se dívce do očí. Kolem nic proudil hovor ostatních, ale on dokázal věnovat pozornost jenom jí. Proti všem jeho očekáváním se s ní mluvilo nečekaně dobře. Byla dobrou posluchačkou a narozdíl od jiných nepokládala nepříjemné otázky.
"Děkuju. Plavání a létání? Nezní to špatně. Párkrát jsem na dračím hřbetu seděl a musím uznat, že to bylo úžasné. Vítr všude kolem, rychlost a krajina rozprostírající se pod tebou jako oživlá mapa," ani netušil, jak moc ho dokázala rozpovídat. Byl to příjemný pocit.
"Ale Lirev mě nikdy nenesla. Vždycky si stěžovala, jak jsem těžký a já bych se, po tom, co jsem viděl, jakým stylem létá, možná docela bál, vložit jí na obloze do rukou svůj život. Za to máš můj obdiv. A...
Ano. Na cvičišti jsem převážnou většinou dne. Draci potřebují schopné bojovníky a já potřebuju něco dělat, takže... Cvičím mladé a pomáhám jim složit zkoušky. Učil jsem i Lirev.
Draci se o mně postarali a já... Jsem rád, že jim to můžu nějak vrátit."

„To zní jako že je s ní spousta legrace,“ odpověděla s upřímně pobaveným úsměvem, než očima sjela na jídlo a váhavě kousek uzobla. Bylo to o dost jiné, než na co byla zvyklá - ale vzhledem k tomu, že v lesích i okusovala kůru a kořínky, když na tom byla absolutně nejhůř, v tomhle si rozhodně stěžovat nemohla. Kterak by asi její vodní část spíš ocenila něco trošku jiného, nedokázala popírat fakt, že je to vážně... Dobré. Zdálo se, že cokoliv co si o dracích kdy vyslechla od ostatních byla prachsprostá lež anebo naprostá hloupost. K čertu! Však jsou zábavní. Přátelštější, než samotní lidé. A Rohan měl rozhodně pravdu - jejich kuchyně byla zvláštní a dobrá. Líbilo se jí tam. Líbilo se jí, jak jejich svět fungoval. Líbili se jí oni.
„Nejsem si jistá, jestli ostatní sdílejí tvůj názor, ale... Na tom myslím nesejde. Je vážně hezké potkat někoho, kdo věci vnímá takhle.“ Musela se na něj upřímně usmát, vděčná za jeho věcný a nestranný přístup. Zatím nemohla říct, že by jí na něm něco vadilo, což bylo více, než překvapivé. Neměla lidi zrovna v oblibě, ale on... Byl nejspíš takovou tou hranicí před tím, než objeví rozdíly mezi jedinci. Ne všichni jsou zlí, to věděla moc dobře, ale ti zlí vždycky převažovali. S Rohanem jako novou společností mezi draky v ní svitla naděje, že takových lidí možná jednou potká víc. To ji moc těšilo.
„Těžký, huh?“ Pozvedla poněkud zaraženě obočí, než ho nenápadně sjela pohledem. Těžký? Pochopitelně, Lirev musela mít už nějaké znalosti, co se vlastní síly a nosnosti týče, takže to nebylo tak, že by jen nechtěla, že? Ale Rohan jí rozhodně nepřišel těžký. Jak by mohl být těžký? Měl vysokou a štíhlou postavu... Možná... Jenom...
Rychle zvedla oči k jeho obličeji a potřásla hlavou, aby vytěsnila z mysli nechtěné myšlenky. „Je pravda, že jsem se asi chvílemi trošku obávala, jestli neskončím někde dole a mrtvá, ale... Faktem je, že jsem na to asi svým způsobem zvyklá. Moře a oceán jsou podobně nebezpečné, jen... Bez té výšky. Spíš kvůli vlnám a útesům.“ Už několikrát se přistihla, jak se nebezpečně blíží k některému z těch těžkých skalnatých útvarů, které by z ní ve vteřině nadělaly sekanou. Nejspíš by to v důsledku bylo podobné jako spadnout z dračího hřbetu.
„Takže jsi bojovník?'' Zeptala se nakonec zamyšleně. Vypadal, že minimálně dokáže bojovat. Jak moc zkušený a dobrý byl nedokázala posoudit, protože sama byla spíš ten typ, co někoho okrade a uteče anebo se přímému střetu vychytrale vyhne. Byl to její styl vzhledem k původu a rozložení jejích vrozených předpokladů a dovedností. Pokud ale chce mezi draky zůstat a být nějakým způsobem užitečná, asi by nebylo od věci některé věci trošku... Změnit. A vylepšit.
''Lirev říkala, že draci potřebují hodně pomocníků na různé věci. Pořád přemýšlím, čím bych mohla přispět,'' přiznala se nakonec zamyšleně, než znovu ujedla kousek jídla a pohlédla mu do očí. ''Nejsem zrovna stavěná na boj, to je asi vidět. Ale možná... Kdybys měl čas?'' Zeptala se ho nakonec poněkud opatrně.

"Ano, to je. Ale když jde o něco vážného, umí být více než... vážná." Hlavu mu zaplnili myšlenky na to, jak se za něj Lirev ve svých jedenácti letech postavila. Zlomila tehdy nos Märignovi a i když to odnesla zlomeným zápěstím, další týden se za něj porvala zase. Nešlo o to, že by se neuměl bránit, ale nebyl v té době schopen ani mluvit, natožpak se s někým prát. Byla o šest let mladší než on sám a i tak se za něj postavila. Věděla, že nevyhraje a stejně do toho šla. A v tu chvili Rohanovi došlo, že sice jednu rodinu ztratil, ale tu druhou našel.
"To doufám. Kdyby to tu fungovalo podle takový pravidel, s jakými na tebe pohlíží lidé, zdejší draci by mě shodili do propasti během prvních pěti minut. Proto se snažím nesoudit druh, ale jedince. Vždycky najdeš vyjímky."
Odložil prázdný talíř na hromadu dalších a natáhl se po misce se sladkým ovocem. Bez přemýšlení si pár kousků vzal a pak ji podal Ranie. Nebylo to tak zlé.
Byla krásná, chytrá, dobrá posluchačka a skvělá vypravěčka. Neměla nejlepší zkušenost se životem, ale stejně se nevzdávala a byla tady. Rozhodně si zasloužila šanci. A možná ne jen jednu...
"Moře... Neviděl jsem ho už pěknou chvíli a neplaval jsem v něm ještě déle. Ale je to skvělé přirovnání. Jsi chytrá, vodní dívko," pousmál se a zadíval se na skupinku chlapců s dřevěnými meči, kteří opodál se smíchem zápasili. Dříve byl taky tam bezstarostný, měl svůj dřevěný meč a hrál si. Nemyslel na válku, násilí ani smrt.
"Ano. Jsem bojovník..." To, že kdyby došlo na otevřenou válku s lidmi, velel by zdější jednotce, si radši nechal pro sebe. Dozvěděl se to teprve před několika dny a stále z toho byl překvapený. Možná víc, než z příchodu Ranii. Bylo tu mnoho schopných bojovníků, dokonce i pár Märignů, kterým se v boji rozhodně nemohl rovnat. I tak si ale král zvolil zrovna jeho. Často uvažoval jestli to bylo tím, že se přátelí s rodem Tërrëlis, ale vždycky mu došlo, že král si na takové věci nepotrpí. Prostě v něm viděl dobrého velitele a tak ho z něj udělal. Konec příběhu. O to to bylo neuvěřitelnější.
"Ano, ve skutečnosti máme málo lidí téměř na všechno. Nejvíce by tě asi ocenily ženy dole v jeskyních, abys jim pomohla hlídat a učit dráčata, ale tak krutý, abych tě tam poslal, zase nejsem," koutky rtů mu zacukaly, když si vzpomněl na zoufalé tváře a rozdivočelé děti bez kapky poslušnosti. Z takových by rozhodně nebyli dobří vojáci.
"Potom by tě určitě ocenili učenci v knihovně, ale tam bys zase neunikla všetečným otázkám na svou osobu a původ... Takže, pokud se chceš naučit bránit, mile rád tě uvítám na cvičišti. Je mi jedno, jestli jsi nikdy nedržela zbraň v ruce. Jsem schopen z tebe bojovníka udělat. Ale budeš muset vytrvat. Prý jsem dobrý učitel, ale pár zdejších chlapců mě nenávidí, protože se nebojím být přísný. Pokud to zvládneš, můžeme začít už zítra ráno."

Lirev znovu zakroužila kolem skály a potom se s odfrknutím, co by se v jejím lidském těle dalo přirovnat k povzdechu, snesla dolů do První jeskyně a proměnila se. Vážně se jí nechtělo vracet a přinášet špatné zprávy, ale nedalo se nic dělat. Byla voják, měla za úkol přinášet fakta, ne uklidňující pohádky na dobrou noc.
Prošla několika chodbami a minula skupinky draků večeřících u ohňů. V břiše jí zakručelo, ale ona si rozhodně nemohla dovolit, zůstat na jídlo. Měla důležitější věci na práci.
Vystoupala po hrubých schodech a otevřela jedny z mála dveří, které ve městě byly. Staré dřevo zaskřípělo a ona opatrně vstoupila do něčeho, co by se dalo nazvat královou pracovnou.
"Zdravím," zamumlala, ale pracovna byla tak velká, že se její hlas v ozvěně rozléhal.
"Lirev? Zdravím," pousmál se na ni vysoký muž ve středních letech, kterému v delších zlatavých vlasech seděla stará, ale přesto nádherná koruna. Nešlo o nic přehnaně zdobeného, jenom kruh vzájemně propletených provazců kovu, i tak se ale na ni Lirev nikdy nemohla vynadívat. Jävier z rodu Cörönim byl nejlepším přítelem jejího otce a jí byl vždycky skvělým strýcem, to byl další důvod, proč tak nerada přinášela zlé zprávy.
"Právě ses vrátila z hlídky, že?"
Nezmohla se na nic jiného, než jen na přikývnutí a odhodlaně se nadechla, když konečně sebrala dostatek odvahy.
"Není to dobré. Vojáci odešli a-"
"To je dobře, ne?" přerušil ji a zadíval se jí do šedých očí. Nerada mu brala naději, ale věděla, že je to silný muž a se situací si poradí... Nějak.
"Bohužel ne. Protože je nahradili jiní. Druhá jednotka v čele s Caevou."

„Působí jako skvělý člověk,'' pousmála se upřímně. Lirev se jí líbila. Jejich první setkání bylo vskutku nečekané a víc než překvapivé, ale cítila v ní určitým způsobem možnou budoucí přítelkyni. A i kdyby nic jiného, byla někým, kdo ji vytáhl někam úplně jinam, kde se může nějakým skutečným způsobem uplatnit, což bylo víc než veliký projev velkorysosti. V důsledku jí bylo víceméně jedno, jestli jí a drakům tu šanci bude splácet do konce svého života. Nikdy neočekávala, že se dožije určitých věcí nebo snad nějakého konkrétního věku, žila ze dne na den. Možná, že ji nakonec život mezi draky konečně dá nějakou formu a základní kompas, jakým směrem by se vlastně měla ubírat, protože byla nejen ve světě, ale i ve svém vlastním životě naprosto ztracená.
Při mluvení o výjimkách Ranie nepatrně zacukaly koutky, zatímco ho úpěnlivě poslouchala a pozorovala. On sám se k těm výjimkám řadil - to bylo už jasné. Užuž měla na jazyku, že by to řekla nahlas, ale nakonec si to z jakýchsi důvodů rozmyslela a raději sklonila hlavu, aby neviděl její připitomělý úsměv. Samozřejmě. Byl milý. Hodný. Měla v sobě pořád příliš velký kus sladké naivity, která ji silně ovlivňovala v ty nejméně vhodné chvíle. Jako právě teď, když se snažila vypadat co možná nejvážněji a neznehodnotit tu vzácnou chvíli, kdy měla šanci ho pomaličku třeba i poznat.
Místo toho se jí ale neustále nepatrně cukaly koutky v téměř nepřestávajícím úsměvu, což u ní bylo nejen neobvyklé, ale taky poněkud zvláštní. Nepříjemné. Ona není zrovna milý člověk, není ani společenská ani přátelská, nikdy se za nikoho takového nepovažovala. Vzhledem k její relativně chladné a netýkavé povaze v ten moment musela vypadat jako naprostý šílenec, za což by se pak Rohanovi nemohla divit ani ho vinit, kdyby ji jednoduše někde zapomněl.
''Možná se k tomu někdy zase dostaneš?'' Odpověděla nakonec při zmínce o moři. Docela ráda by tam s ním jednou zašla, pokud by měl čas a nebyl proti. Mohlo by to být hezké - jednak jí cosi říkalo, že by mu možná menší změna prostředí mohla přijít k duhu a moře bylo něco úplně jiného, než Dračí skály. Sama o sobě věděla, že jí moře bude chybět. Asi ho k životu nepotřebuje jako jiní vodní, když už ani nebyla čistokrevná, ale cosi ji k vodě vždycky táhlo. Možná, že jí budou stačit jen hluboké doušky vody? Vždycky hodně pila. Ale také ještě víc plavala. Ronan sice mluvil o horkých pramenech, ale...
Chytrá, vodní dívko? V ten moment na něj zůstala poněkud překvapeně hledět, než se znovu nepatrně pousmála. Nebyla si sice úplně jistá, jestli to myslel jako vtip anebo jako kompliment, ale znělo to hezky, když to takhle řekl. Nebyl v tom snad žádný náznak jízlivosti a Ronan ani nevypadal jako ten typ člověka, co by podobné věci říkal. Dělal jí to o tolik těžší. Udržet si klidnou tvář bylo vážně příliš, příliš těžké.
''Líbí se mi, jak milý jsi,'' rozesmála se, když konstatoval, že není tak krutý, aby mě poslal za dráčaty. ''Já nevím. Asi jsem ochotná pomoct s čímkoliv, co budu schopná dělat. Na druhou stranu... Těžko říct, na co se vlastně hodím.'' Zamyšleně se rozhlédla kolem, aby si prohlédla osazenstvo. Pořád si svým způsobem připadala jako vyvrhel, hledat svoje místo ve světě bude nejspíš vždycky těžké.
''Ano, to bych ráda. Sice nejsem úplně nemožná, ale taktika stylu nebuď vidět a raději utíkej moc dobře nefunguje mimo můj živel, že?'' Zavtipkovala nadlehčeně, než na něj znovu upřela oči a široce se usmála. Skvělé. Je ochotný ji trénovat, to je dost dobrý začátek. Nejspíš dostane slušnou nakládačku a bude toho po určitou dobu litovat, ale... Život je boj. Oceňuje jeho pomoct, i když přitom nejspíš skončí celá pomlácená.
''Vytrvalá rozhodně jsem, nenávidět tě určitě nebudu. Už jen to, že jsi takhle upřímný a ochotný mě utvrzuje v tom, že mám velké štěstí. Takže... Budu ráda, když mě něco naučíš. Klidně i když budeš přísný, hádám, že to už je součástí výcviku, že? Člověk by měl počítat s tím, že to nebude procházka růžovým sadem.'' Věnovala mu nepatrně spiklenecký úsměv, než si od něj vděčně vzala jakési ovoce a zamyšleně se do něj zakousla. Bylo dobré, sladké. Jeho a dračí pohostinnost ji začínali rozmazlovat už první den.