Dračí skály

"To je," přikývl a protáhl si záda. Ráno trénoval dvakrát déle, než měl a začínalo se to projevovat. Bolely ho všechny svaly v těle a zítra ráno to bude ještě horší. Pořád ale dopadl lépe než ti, které cvičil. Dva z nich skončili na ošetřovně, minimálně tři zítra nepřijdou. Skvělé vyhlídky, ale jiný způsob, jak do nich vštěpit trochu poslušnosti a dovedností bohužel neznal (pokud nějaký takový vůbec existoval).
Trénoval tu už pěkných pár let a za tu dobu se mnohé naučil. Teď ho možná nenáviděli a nejradši by ho shodili do propasti jen za to, že dýchá, ale za pár let u zkoušky, budou ještě děkovat za to, jak byl přísný.
"K moři? Doufám v to.Vlastně doufám, že až tohle všechno skončí, vrátím se domů," jenže domov už neměl, jak si záhy uvědomil. Jenom nedobytnou pevnost, která byla dobyta a pár dřevěných křížů, označujících poslední odpočinek jeho rodiny.
"Já a milý?" s nakrčeným obočím se rozesmál, ale v druhé chvíli mu došlo, že má možná pravdu. Povídalo se s ní tak dobře, že zapomínal na všechny starosti a pomalu se jí otevíral, což ho celkem děsilo. Nikdo tu o něm moc nevěděl a byl by rád, kdyby to tak i zůstalo.
"Každopádně jsem rád, že to bereš takhle. Kéž bych měl víc takových žáků. Většina z nich sní jen o velkých věcech a myslí si, že ty velké věci zvládnou během týdne. Trvá dlouho, než jim člověk vysvětlí, že je to pěkná dřina a více než o hrdinství jde o pomoc svému národu. Neuvědomují si, že jejich zbraně budou brzy třeba. Ale to co říkáš zní slibně. V tom případě tě rád uvidím zítra na cvičišti." Zvedl se, oprášil kalhoty a natáhl k ní ruku, aby pomohl vstát i jí. Pomalu se připozdívalo, což zjistil díky většímu množství ohňů, které bránily Dente před chladem. Přicházela noc, byl čas jít spát.

„Odkud vlastně pocházíš, pokud nevadí, že se ptám?“ Zeptala se nakonec opatrně a nepatrně se na něj pousmála. Bylo jí jasné, že je dost možné, že se mu na takovou osobní otázku nebude chtít odpovídat, ale chtěla to alespoň zkusit. Nevypadal na někoho, kdo by žil ve městech, ale kdo ví? O lidech toho skutečně moc nevěděla a Rohan byl až příliš tajemný, než aby jí ta zvědavost dopřála nějaký klid. Měla strašné a nepřeberné množství možných otázek, proto si alespoň jednu z nich nedokázala odpustit.
„Jsi milý,“ popíchla ho nakonec a potlačila tiché zahihňání nad jeho reakcí. Vypadalo to, že si to ani neuvědomoval. Možná, že nebyl přeci jen úplně zvyklý s ostatními vycházet na takové... Úrovni. Vypadal jako ten typ člověka, co žije jinými věcmi, než je společnost. Byla si ale jistá, že Lirev by její názor jednoznačně sdílela, což ji hřálo u srdce. Samozřejmě, že ta dračice měla naprostou pravdu. Teď už jí ten spiklenecký úsměv, kterým jí předtím Lirev obdařila, dával naprostý smysl.
''V tomhle ohledu jsem docela poučená, řekla bych. To člověka život na okraji společnosti naučí velice rychle... Nemá smysl zkoušet plavat proti proudu a stěžovat si na podobné věci. Asi je přeci jen lepší nechat se tím proudem spíš strhnout a učit se s tím nějak vyžít. Budu ráda, pokud mě něco naučíš, sice nejsem zrovna dobrý materiál, ale pokud tu budu mít možnost zůstat... Chci být užitečná. Lidská agresivita podstatně stoupá a nejsem si jistá, jestli se toho vzdají.'' Když si uvědomila, že takhle mluví o lidech, omluvně se na něj pousmála.
''Jsem ráda, že takový nejsi. Máš kolem sebe zvláštní auru, víš o tom? Takovou... Stříbrnou.'' Nebyla to klasická aura a Rania rozhodně nebyla příliš zdatná v čtení mezi lidmi nebo nedej bože nahlížení na podobné věci, magii nezvládala příliš dobře - ale aury vnímat dokázala dobře. Byly totiž spojené s vodní magií, které měla v krvi až až. Ta Rohanova jí přišla svým způsobem povědomá, ačkoliv si to zatím nedokázala vysvětlit.
Vděčně přijala jeho ruku a zvedla se, než očima rychle přejela okolí. Tohle je nový začátek. Docela se těšila na zítřejší ráno... Ačkoliv už jí předem bolelo několik kostí v těle z očekávání toho, jak moc velkou nakládačku nejspíš dostane. Jakási masochistická část uvnitř z ní z toho ale měla... radost. Učení je dobré. I když bolí.

To byla snad první její otázka u které zaváhal. Nevěděl, co by měl odpověděl a přemýšlel, jestli je dobrý nápad to říkat. Nevěděla to ani velká většina zdejších draků, jenom pár členů Liřiny rodiny a král. Na druhou stranu, Rania mu nepřipadala jako někdo, kdo to půjde vyzradit. Měl pocit, že si jeho soukromí nechá pro sebe, proto se zhluboka nádechl a ještě než odpověděl, prohrábl si delší, kaštanově hnědé vlasy.
"Pocházím z jedné menší vesnice na západě Nescory. Teda... Narodil jsem se tam. Vyrostl jsem na Šepotající pevnosti," pousmál se, ale ten úsměv nebyl upřímný. Uvnitř něj se něco lámalo a rozpadalo a on měl pocit, že mu celý hrudník svíra neviditelná ruka v pevném stisku. Věděl, že i kdyby chtěl, dneska rozhodně neusne, proto se to rozhodl ani nepokoušet.
Rozhrnul plentu vedocí do jeho 'domu' a až v té chvíli si uvědomil, že Raniinu ruku stále drží. Trochu rozpačitě ji pustil a poškrábal se na zátylku.
Ani trochu se mu nelíbilo, jak o lidech mluvila a ne z důvodu, že by šlo o jeho druh, ale z důvodu toho, jak jí museli ublížit. Pocítil nevysvětlitelnou potřebu si je všechny do jednoho najít a složit je k zemi. Copak ji vážně nenáviděli jen kvůli tomu, že patřila z poloviny k jinému národu, než oni? To byla pořádná pitomost. Rozčílilo ho to natolik, že skoro zapomněl na bolest ve svém srdci.
"Taky jsem rád, že takový nejsem. Myslím, že kdybych takový byl, byl bych takový pitomec, že bych sám se sebou nedokázal žít... Vlastně se divím, že se na sebe vůbec dokážou podívat do zrcadla!" na chvíli se odmlčel, aby se uklidnil. Tím, že tu vybuchne, rozhodně ničemu nepomůže.
"Vidíš aury?" překvapeně zamrkal a zamyslel se nad její poznámkou o stříbrné. Četl o tom jen něco málo a rozhodně se v tom nevyznal, ale na stříbrnou by sám sebe rozhodně netipoval. Možná tak na zaprášenou šedou.
Prošel první místností svého obydlí a zamířil do další. Jako jedna z mála místností v Dente, měla tahle dřevěné dveře. Lir je sem nechala dál, když se dozvěděla o jeho strachu, že někdo zaslechne jeho křik.
Otevřel a posbíral další hromadu knih. Kdyby nevěděl, jak velké knihovny draci mají, vsadil by se při pohledu na to všechno, že tu má minimálně polovinu z jejich vzácných svazků.
Když byl konečně trochu spokojen, zapálil pár svíček a srovnal větší postel přiraženou ke zdi. Další laskavost, které se mu dostalo. Někteří draci bez námitek spali na slamnících, nebo dokonce na zemi.
"Pokud se chceš vykoupat nebo tak něco, můžu ti ukázat cestu k pramenům, ale myslel jsem, že budeš po tom dnešku unavená, takže..."

Zůstala na něj zamyšleně hledět, když jí odpovídal na otázku o svém původu. Bylo na něm naprosto jasně vidět, že je mu ta otázka nepříjemná a že je dost silně na vážkách - proto jen tiše naslouchala, než mu věnovala ten nejvřelejší úsměv, jakého byla schopná. Teď už si mohla být naprosto jistá, něco se mu muselo stát. Netušila co, netušila kdy. Ale bylo vidět, že má bolestnou minulost, která po něm nejspíš neustále chňape jako démoni zpod postele. Cítila se hrozně provinile, že se ho na to zeptala - proto jen horlivě přemýšlela, jak mu to vynahradit, jak to napravit. Nechápala úplně tu náhlou změnu, že by se o někoho zajímala a snažila se napravovat co provedla, ale přišlo jí to více, než správné.
'''Rohane...'' pronesla nakonec tiše. ''Díky, za upřímnost. Nemusel si odpovídat a odpověděl si, to je... Moc si toho vážím, skutečně.'' Nejspíš to působilo jen jako hloupé žvatlání, ale na někoho kdo nikdy pořádně nemluvil s lidmi to byl docela slušný výkon, dle jejích poměrů a měřítek. Líbil se jí, pochopitelně. A cítila povinnost dát najevo, jak moc si váží toho, že je na ní... Takový.
Potom všem, co viděla a zažila byla zatrpklé zraněné zvíře, kterak to všemožně maskovala svojí ledovou povahou a vyhýbavostí. To se dělá snadno, když je člověk sám. Zato hůře, když je najednou v něčí společnosti a pomalu zjišťuje, že je mu ta společnost podivně příjemná a nechce o ni přijít, třebaže ten pocit sotva poznal.
Když se trochu rozohnil, nakrčila ramena a tiše se nadechla. ''Myslím, že většina lidí nemůže vodním zapomenout to, co na ně přivolávají. Jsou příliš hrdí, než aby se dokázali s lidmi usmířit a žít v pokoji. Nedá se říct, že by... Neměli důvod. Nebo alespoň něco, co by jim dávalo jiskřičku pochybností. Vždycky je snazší vybít si vztek na někom, kdo je viditelně slabší, než aby se pokusili najít někoho kdo je skutečný yialadri a pomstili se na něm.''
Bylo to tiché přijmutí faktů - Yialadri byli v mnoha případech snad ještě odpornější, než lidé. Rania si ráda namlouvala, že jsou v jádru dobří, ale takových bylo jen málo. Jejich raněná ega byla původem pádu jejich druhu, stejně jako původcem smrti mnoha lidí. Byli pomstychtiví. A ona se svým způsobem styděla, že byla klínem mezi nimi a lidmi.
''Ano, vidím,'' pousmála se na něj nakonec přátelsky. ''Ne u všech, jen ty nejsilnější, řekla bych. Neumím v nich úplně přesně číst, ale dokážu to.'' Rohanova aura měla krásně stříbřitou barvu, která se kolem něj vznášela jako hvězdný prach. Raniu nesmírně zajímalo, o čem asi vypovídá - ale bylo jí jasné, že se to nejspíš nikdy nedozví. Nedostane se k tomu, aby se podobným věcem naučila skutečně porozumět. Věděla, že to vyžaduje trénink a porozumění, které snad učí jen čarodějové. A ti nestojí o hybridy, jako je ona.
''To bys asi byl hodný,'' odpověděla s dalším nepatrným úsměvem. Faktem je, že moc unavená nebyla - ačkoliv by asi bylo celkem moudré, kdyby se na zítřejší trénink vyspala. Rohan sice nevypadal jako hromotluk, ale rozhodně nepochybovala o jeho schopnostech a fyzičce. Zvlášť, když znala tu svoji - nebyla sice mizerná, ono udržet se na lodi a často plavat člověka udrželo v určité formě, ale na boj to ani zdaleka nestačilo. Sice byla i docela mrštná, ale ani to by ji nezachránilo před pořádnou ránou do čelisti nebo nakopnutí do zadku. Kdyby jí trošku vykroutil ruku, dost možná by jí i upadla. V důsledku na tom nejspíš bude hůř on, než ona - protože bude muset nejen mít božskou trpělivost s její příšerností, ale taky dostatek síly na to, aby to ve zdraví přežil.
Když to ale vzala kolem a kolem, tu vodu potřebovala. Už teď cítila, že se jí kůže nepatrně napíná a divně se nahřívá, což se jí nezdálo jako úplně dobré znamení. Cosi v hlavě jí říkalo, že přeci žila na pláži z nějakého důvodu - a nebylo to jenom proto, aby se odloučila od lidí, kteří by se báli žít tak blízko k moři. Nechtěla riskovat, že se vzbudí vprostřed noci a bude z ní leklá polo-ryba, která je připravená na porážku ála rashi.

Zdálo se, že Faye musela někdy během cesty ztratit vědomí - když k sobě totiž znovu přišla, byli společně s Luntakäärmem dávno mimo les.
Jenom se matně rozhlédla kolem, snažíc se ve svém poněkud otupělém stavu rozeznat místo, kam se vlastně dostali - ale nedokázala ho rozpoznat. Všude byly skály, Luntakäärme ji nesl jakousi těsnou a úzkou stezkou, která vedla kamsi nahoru. Nepoznávala to, ať už to bylo kdekoliv.
''Kde...'' špitla tiše, ale nebyla schopná svoji otázku dokončit, byla příliš vyčerpaná. Chabě si přitom vzpomínala, že u sebe určitě nemá ani sáček s vílím prachem, protože ho musela ztratit přitom pádu. To uvědomění ji příliš nepotěšilo - mohla by ho totiž využít na to, aby načerpala trošku víc sil. Bylo ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem, neměla šanci nic z toho vrátit zpět ani to napravit. Nezbývalo jí tudíž nic jiného, než přijmout tu novou a poněkud podivnou situaci.
''Kde jsme?'' Dořekla nakonec tiše, než na avatar Luntakäärmeho upřela oči.

Při jejím poděkování překvapeně zamrkal. Nečekal to. Většina lidí by po takovém přiznání upřela pohled k zemi a dělali by, že nic neslyšeli. To byla jejich povaha. Rozhodně nečekal, že řekne něco takového a uvědomil si, že i on si toho váží. Váží si toho, že ho poslouchá a je si vědoma toho, že i jeho nečekaná otevřenost má svoje hranice.
"Já... Já děkuju. No... Za to, že to chápeš," už poněkolikáté za den si rozpačitě prohrábl vlasy a došlo mu, že je bude muset zase brzy zkrátit.
"Stejně je to pitomost. Násilí plodí jen další násilí. Podívej se na draky. Lidé jim udělali strašnou věc a oni se za to každý rok mstí, i kdyby vládlo příměří. Je to hloupé a za ty roky už byla všechna krev splacena, ale draci mají pořád pocit, že to není dost. Kolikrát jsem s nimi mluvil a snažil se je přesvědčit o tom, že lidské činy jsou zlé a neomluvitelné a oni už svou pomstu dostali. Neposlouchají. Pokud jde o cokoliv jiného, jsou schopni poslouchat celé hodiny,ale o tomhle se nehodlají bavit. A tak draci dál útočí a lidé to dál oplácí, což zase dál oplácí draci. Takhle to bylo, je a takhle to bude a i když to není nic dobrého, není v mých silách, abych to zastavil," posmutněle pokrčil rameny a vzpomněl si na všechny ty draky, kteří v jednom dni odlétají z hnízda, rabují a vypalují lidské vesnice. I jejich zářný druh měl na sobě pár skvrn. Chápal to, nikdo nemůže být dokonalý, ale to neznamenalo, že něco takového schvaloval.
"Musí to být něco nádherného. Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal. Jaké to je? Poznáš podle aury lidskou povahu?" Měl pocit, že v dračích knihovnách o tom určitě něco bude a zítra po výcviku se tam rozhodl zastavit. Znali ho tam už natolik dobře, že ani nemusel ohlašovat svůj příchod a odchod. Stejně tam většinou, když nemohl spát, byl u přes noc.
Při jejím souhlasu se na ni otočil a všiml se, že nevypadá úplně dobře. Byla bledá a možná se mu to jen zdálo, ale rty měla popraskané. Proč ho to jen nenapadlo dřív?! Vodní potřebují vodu a polo-vodní ušislyšně taky.
"V tom případě jdeme," sebral z jedné zdi pochodeň, zapálil ji a zamířil k pramenům.

"Neboj se. Brzo tam budeme. Jdeme k drakům. Vše bude v pořádku. Moji přátelé ti pomůžou." Odpověděl jsem a usmál jsem se. Cesta už nebyla tak dlouhá. Potkal jsem už druhého draka. Jedním z nich byl Nictis a druhým Märignä. Oba jsem pozdravil v dračím jazyce a ohlásil jsem své jméno a rod. Oba nás nechali v klidu projít i když je mírně překvapilo že nesu vílu. Nahoře u vstupu do Roupuki už jsem se ohlašovat nemusel. Drak tam sice byl ale byl to můj známý. "Je zraněná. Pomůžeš mi sehnat pomoc?" Zeptal jsem se jednoduše. Nebyl čas na to povídat si. Věděl jsem že jakožto Märignä má mnohem lepší šanci najít dobrého léčitele než já. Navíc když tady v Roupuki nežiju.
Procházeli jsme městem. Musím přiznat že to to pořádně neznám. Nemám v Roupuki co dělat. Byl jsem proto moc rád že jsem narazil zrovna na Pieoransse, ten se tu totiž vyznal více než dobře. Brzy jsme byli na místě. V místnosti byl Äritus ve své dračí podobě. Vypadal tak majestátně že se mi až zatajil dech. Nestává se moc často že bych potkal Ärituse. A tenhle navíc vypadal jinak než ty co jsem je viděl když jsem byl dráče. Výjimečně jsem nějaké Ärituse potkával když jsem studoval v Tuede. Ale to byli spíše roztěkaní profesoři a knihovníci. Tento vypadal jinak. Cítil jsem se takový malý. Na první pohled bylo poznat že je to starý a vážně moc vážený drak.
Tiše jsem ho pozdravil. Přišlo mi zbytečné se mu představovat. On však změnil podobu, ukázal mi kam mám položit Faye a potom ke mě došel, s přátelským úsměvem mě pozdravil a promluvil. "Jak se jmenuješ, synu? A co se jí stalo? Hezky popořádku, nikam nespěchej." Mluvil velmi klidně a rozvážně.
"Jsem Luntäkäärme z rodu Upieämeita a tohle je víla Faye." Snažil jsem se taky mluvit klidně a rozvážně ale bohužel mi to moc nešlo. Vyprávěl jsem mu tedy to jak jsem vílám spadl do lesa a přišel o paměť i to jak jsem s Faye letěl a jak spadla. Celou dobu byl zticha a bylo poznat že mě poslouchá s velkým zaujetím.

''Jsem hrozně unavená...'' Zamumlala Faye tiše, zatímco se mermomocí snažila potlačit tendence svého těla se třást zimou.
Nikdy by ji nenapadlo, že ji jedna z jejích nerozvážností dovede až na takovou nebezpečnou a strmou cestu. Neočekávala, že by něco tak maličkého mohlo mít velké důsledky - ale přesto se stalo. Nebýt Luntakäärmeho a jeho ochoty, nejspíš by v tom lese zůstala... A kdo ví, co by se s ní potom stalo. Byla spousta věcí, které o vílím osudu pořádně nikdo nevěděl, mimo královny. S poznáním skutečné bolesti se Faye obávala na něco takového vůbec pomyslet.

Zatímco Luntakäärme obratně procházel jakýmsi městem, snažila se Faye držet pozornost a prohlížet si alespoň okolí, aby neusnula. Cosi jí totiž říkalo, že ta zima a třas nejsou dobré příznaky, že nesmí usnout, ať už se děje cokoliv. Proto očima neustále brouzdala po čemkoliv co minuli a snažila se vrýt si to co nejlépe do paměti, aby se neustále na něco soustředila a nemohla propadnout spánku.
Dračí město bylo podle všeho nesmírně rušné a plné života, což byl naprostý opak toho, co představovalo jejich stříbrné království kolem jezera a lesa. Zatímco víly žily v tichu a pokoji, draci byli obklopení všemožným šramotem, vzrušeným povídáním, zvuky boje i praskání ohňů. Vypadalo to, že jejich domov skutečně žil vlastním životem. Srdce jejich domoviny silně pulzovalo nejen všudypřítomných ruchem, ale i určitým temperamentem, který provázel každý krok, co Luntakäärme udělal.
Začínala pomaličku chápat některé věci, o kterých předtím mluvil. Především rozdílnost mezi jejich druhy, to bylo najednou nejviditelnější. Ne, že by to předtím neviděla, ale teď to už i slyšela, cítila. Vnímala to doslova na vlastní kůži, což bylo v důsledku opravdu velice rozdílné od toho, co mohla pochytit z jeho případného vyprávění. To množství energie chvějící se v teplém vzduchu, který se jí tetelil nad hlavou bylo zkrátka ohromující. To místo doopravdy žilo... Ne přežívalo, žilo. Bylo to děsivé a zároveň obdivuhodné.

V jednu chvíli Luntakäärme mluvil s jakýmsi jiným drakem, který působil dojmem, že už se znají. Velice rychle a stručně svému druhovi vysvětlil situaci a on ho kamsi odvedl - v ten moment Faye nervózně pozvedla hlavu ve snaze zjistit, kam to vlastně jdou, ale byla příliš rozbolavělá, aby pozornost udržela.
Jakmile na moment zavřela oči, vypadalo to jako celá věčnost, co je měla zavřené. Sotva je znovu otevřela, byli kdesi jinde, s dalším a jiným drakem. Vypadal zvláštně, jako... Někdo nesmírně vážený. Důležitý. Většina draků na Faye působila tímhle způsobem, ale z tohohle to doslova vyzařovalo, stejně jako možný věk a zkušenosti. Tiše zakašlala ve snaze pročistit si hrdlo, aby mohla alespoň ze slušnosti pozdravit, ale nepodařilo se jí to. Měla pocit, jako kdyby polykala žiletky.
''Spadla jsem...'' zamumlala nakonec, než na toho cizího draka upřela oči. ''To já... Pane. Spadla jsem. On za nic nemůže, není to jeho vina...'' Chtěla to neustále opakovat, aby konečně bylo nad slunce jasné, že Luntakäärme za nic nemůže a je v tomhle ten dobrák, co se pokouší napravit škody, co si sama způsobila - ale v důsledku neřekla nic důležitého, co by tomu drakovi pomohlo.
Nevypadal totiž, že by Luntakäärmeho nějakým způsobem podezříval z toho, že by jí ublížil. Spíš... Jako kdyby chtěl pomoct.

Raději už to víc nerozebírala, věnovala mu jen povzbudivý přátelský úsměv, za kterým se skrývalo tolik pochopení, kolik ho v sobě jenom měla. Sama věděla, jaké to asi je - a obdivovala jeho odvahu i ochotu, jakou projevil ve chvíli, kdy jí na tu otázku odpověděl. Vzhledem k důsledkům už se ale na nic ptát nehodlala, ani k tomu nic dodávat. Místo toho se snažila soustředit na to, jak mu vynahradit ty nepříjemné pocity, které mu s největší pravděpodobností nezáměrně spustila. Vypadal... Přinejmenším ustaraně.
Když si znovu prohrábl vlasy, pomaličku naklonila hlavu na stranu a nenápadně na něj upřela oči. Bylo to svým způsobem roztomilé, ačkoliv bylo znát, že byl nejspíš v rozpacích. Něco na něm bylo - těžko říct, jestli to bylo tou přitažlivou tváří nebo přátelsky vyhlížejícíma očima, které měly příjemně hnědou barvu... Možná i jeho aura, nedokázala to rozpoznat. Byl jí svým způsobem milý, kterak nechtěla působit jako nějaký děsivý tvor, co ho úpěnlivě sleduje, nemohla si pomoct. Byl na něj hezký pohled. A byl jí sympatický, nedalo se tomu nějak zvlášť bránit.
O to víc si také uvědomovala, že si ho váží, aniž by o něm věděla nějak víc - nejspíš to bylo instinktivní, všechno na základě těch drobností co věděla, viděla... A jeho aury, která jí byla povědomá.
Část uvnitř ní doufala, že si z jejich setkání vezme co možná nejvíce. Rohan působil jako klidný a moudrý člověk, od kterého by se mohla mnohé naučit - a o to vděčnější byla za tu možnost se s ním seznámit, ačkoliv by to jednoznačně znělo šíleně, kdyby něco takového řekla nahlas.
''To... Dělají?'' Rania na něj zaraženě zamrkala, poněkud vykolejená tou novou a šokující informací. Lirev se o tom nezmínila - anebo v tu chvíli musela být myšlenkami kdesi jinde, u draků padajících do moře a přeměňujících se před jejíma očima pod vodou.
Nikdy by ji nenapadlo, že je ten spor až TAKOVÝ. Netušila, co vlastně jejich potíže započalo a proč ani jedna strana není ochotná udělat takový ten vstřícný krok, kterým by mohlo začít vyjednávání o míru, ale svým způsobem ji to... Zklamalo. Nečekala, že by draci byli takoví. Ačkoliv cosi uvnitř ní jasně křičelo a kopalo kolem sebe, že to dává smysl a nesmí tomu vzdorovat. I ona v sobě měla určitou agresivní stránku, kterou mermomocí potlačovala, aby se nedostala na povrch. Kdyby teď dostala možnost pomstít se lidem, kteří jí v minulosti ublížili - těžko říct, jestli by se nezachovala podobně. Možná i proto se raději skrývala v domku u moře, aby neprovedla žádnou hloupost.
S šancí na nový život ale chtěla být lepší, vlastně nejlepší verzí sebe sama. Ne nějakým odrazem toho, co sama tolik nenávidí a pohrdá tím - agresivním a nenávistným člověkem a odporně namyšleným vodním, který pro raněné ego dokáže udělat nemyslitelné věci.
''Ano, někdy je. Vlastně... Je to jako úplně jedinečný druh magie, když se nad tím člověk zamyslí. Každá aura je totiž úplně jiná, což je... Úžasné,'' pousmála se nakonec zasněně. Jakmile to řekla, pomaličku k němu znovu sjela očima, zachytávajíc jeho auru - stříbrnou. Docela ji to přimělo přemýšlet nad tím, jak asi vypadá její vlastní aura... Pokud nějakou má. Rohanova se jí ale stejně líbila jako jedna z nejvíc - společně s aurami několika lidí, které potkala jako dítě byla nejjiskrnější, skvěle zapamatovatelná.
''Díky,'' pousmála se na něj vděčně, než trošku váhavě pohlédla na pochodeň. Připomněl jí tím, jak jí Lirev pomohla zažehnout oheň na pláži. Docela mu záviděla, jak rychle to udělal. I kdyby měla křesadlo, oheň by s ním nerozdělala ani po patnácti minutách usilovného snažení - měla příliš ledový dotek.
''Asi by to přeci jen mohlo počkat do zítřka, ale musím uznat, že se necítím úplně ve svojí kůži,'' přiznala nakonec tiše s nepatrně rozpačitým úsměvem. Cítila se tak trošku jako závislačka. Slyšela, že někteří lidé mohou mít závislost na některých bylinách nebo houbách, alkoholu. Někteří i na horších věcech, jako třeba vílím prachu. Ona byla nejspíš přeci jen závislá na vodě - a nechtěla riskovat příznaky, o jakých slyšela, že postihují vodní. Ti mohli bez vody i umřít... Nevěřila, že by mohla uschnout, ale riskovat se jí to nechtělo.

Usmál jsem se na Faye. "Teď tě tu nechám. Nemusíš se ale vůbec bát, tenhle drak se o tebe postará. Každý den se za tebou přijdu podívat, slibuju." Došel jsem k ní a políbil jsem ji na čelo. S drakem jsme byli na všem domluvení takže jsem mohl letět do Suurioly.
Pieoransse mě domů doprovodil. Chtěl u nás dokonce zůstat i na jídlo. Což bylo poměrně překvapivé protože oni v Roupuki mají mnohem větší pochoutky. Věděl jsem že rodina si ani nevšimla toho že jsem byl pryč. I tak mi ale přišlo jako slušnost se za nimi stavit.
Cesta do Suurioly nebyla vůbec příjemná. S Pieoranssem jsme se rozhodli že to vezmeme venkem. Venku však byla bouřka. Byl jsem zvyklý létat i v ní ale příjemné to nebylo. Za pár minut jsme byli v Suuriole i když oba úplně promoklý. Pozdravil jsem své přátele a šel jsem se podívat po rodičích. Na setkání s nimi jsem se moc netěšil. Naopak na zítřejší setkání s Faye jsem se těšil hodně. Kdybych tak byl natolik užitečný abych dokázal žít v Roupuki.

Všiml si jejího překvapení a na chvilku zalitoval, že jí o Dni nelidského boje vůbec říkal, na druhou stranu, možná bylo lepší, když se to dozvěděla zrovna od něj a nepřišla na to náhodou, jako před lety on. V té chvíli vynadal samotnému králi a doteď děkoval, za jeho neutuchající trpělivost, když ho vyslechl a potom mu všechno vysvětlil pěkně od začátku. Rohan to sice neschvaloval a rozhodně se mu to nelíbilo, ale už alespoň věděl, proč to draci dělají.
"Ano. Nechci je bránit, ale na jejich místě bych to udělal taky. To, čeho se lidé proti nim dopustili je neodpustitelné a... Chápu to. Nesnáším to, ale chápu to," pokrčil rameny, jako by o nic nešlo, ale ve skutečnosti šlo o hodně.
"Magie? Myslíš tím... Má to něco společného s iluzivní? Ovládáš i jiné... Druhy magie?" I když se snažil zájem zakrýt, stejně byl v jeho hlase lehce znatelný. Moc mágů za svůj život nepoznal a než se naučil něco užitečného, všichni jeho učitelé byli mrtví. Zemřeli v pevnosti ten samý den jako jeho rodina. Od té doby byl na veškerou svou moc sám.
"Není za co," přes rameno na ni mrknul a dál se proplétal úzkými uličkami Dente. Většina draků už se ukládala ke spánku, takže až na stráž tu nebyl skoro nikdo. To mu vyhovovalo. Zahnul doprava a objevil schody vedoucí dolů. Neváhal ani minutu, šel po nich snad tisíckrát.
"Kdyby ses cítila špatně, okamžitě mi to řekni, ano? Lirev by mi zakroutila krkem, kdyby zjistila, že jsem na tebe nedával dostatečně dobrý pozor... Pokud bych to dřív neudělal já sám."

''Asi bych to udělala taky,'' připustila poněkud provinile, než pokývla nepatrně hlavou na znamení pochopení. ''Doufám, skutečně... Že si k sobě najdou cestu. Lhala bych, kdybych tvrdila,. že jsem občas nebyla ráda za ty některé potyčky ráda, ale stydím se za to. Nejlepší by bylo, kdyby našli zkrátka způsob, jak existovat společně, když už ne si nějakým způsobem pomáhat. Nikdo přeci neříká, že se lidé a draci musejí přátelit, že? Jen aby... Se nezabíjeli. V tomhle ohledu mě nesmírně znechucuje ignorace a zbabělost vodních,'' přiznala nakonec.
Na moment trošku přemítala, jestli byl dobrý nápad být až tak otevřená - ale nemyslela si, že by to Rohan vnímal nějak zle. Možná o vodních příliš nevěděl, ale kdokoliv kdo o jejich existenci alespoň tušil měl možnost si na to přijít sám - byli dostatečně mocní na to, aby něco udělali, ale jednoduše se rozhodli všechno ignorovat, pokud jim někdo nedupal po jejich vlastním zelí. Ostatní jim byli zkrátka ukradení, alespoň to tak vypadalo.
Možná bylo lepší, že nepodporovali ani jednu ani druhou stranu, ale NĚCO by přeci jen udělat mohli. I kdyby prostě jen vystoupili projednou z vody a dali najevo, že nemíní být nepřátelé ostatních ras. Nikdo z nich ale nevypadal, že by se k tomu měl, což ji neskutečně vytáčelo. Jakkoliv k nim toužila patřit, tohle ji na nich opravdu znechucovalo.
''Možná. Příliš se v těch typech nevyznám, abych pravdu řekla. Snažila jsem se něco naučit, ale bez jakýchkoliv pevných základů to jde těžko,'' pokrčila neurčitě rameny. ''Vodní magie je mi blízká, asi to mám vrozené, dokážu s vodou dělat docela... Užitečné věci.'' Myšlenkami se zatoulala k tomu, jak potápěla některé poloprázdné lodě, když byla skutečně rozzuřená. Nebyla na to hrdá, ale úplně špatný pocit z toho taky neměla - po Tančícím moři se většinou plavili opilí blázni, které by jinak čekal mnohem horší osud.
''Sníh a led jdou asi ruku v ruce, pořád je to stejná báze. Co se zbytku týče... Jsem nepoužitelná. Podle všeho měl jeden z mých rodičů v krvi magii, nejen tu vodní - takže nejspíš nějaké předpoklady mám, ale u toho to končí. Vyrůstala jsem víceméně na ulici, takže toho moc neumím.''
Zdálo se, že ho to zajímalo, i kdyby jen trošičku, zajímal se. Svým způsobem jí to polichotilo, ačkoliv jí bylo jasné, že šlo spíš o praktický aspekt magie než o ni jako takovou - samotnou ji nesmírně zajímalo, co dokáže. Četl o magii knihy... Určitě věděl mnohem více, než se dokázala ona naučit se svým trapným samouctvím.
''Dobrá, budu na to myslet,'' pousmála se na něj vlídně. Znělo to hezky, když takhle mluvil. Vypadalo to, že by v něm i Lirev mohla najít přátele, což ji naplňovalo spoustou sladké naděje a vřelých pocitů, které si těžko vysvětlovala.
''Má to ale jednu výhodu,'' prohodila nakonec zamyšleně, než mu věnovala spiklenecký úsměv. ''Nemůžu už víc zmodrat.'' Ten pokus o vtip byl sice poněkud patetický, ale... Snaha se cení, že?

Když Luntakäärme řekl, že ji tam teď nechá, srdce se jí sevřelo narůstající panikou. Ne, že by se bála draků - ale bála se tam být sama. Nikdy nebyla sama na neznámém místě, pokud se nepočítaly zasněžené vrcholky okolních hor, kam ji přitahovala jakási tajemná síla. Milovala chlad. A co víc, sníh! Milovala sníh. Ve Stříbrném lese nikdy nesněžilo, ani jezero nezamrzalo. Nemohla se tedy věnovat radovánkám, jakým se občas věnovali lidé, když byla zima. Žádné bruslení, žádné stavění sněhuláků... Andělíčci. Faye tohle milovala.
''Dobře...'' špitla tiše, moc unavená na to, aby se zmohla na jakýkoliv odpor.
Polibek, který jí přitom Luntakäärme vtiskl na čelo ji přiměl přivřít uvolněně oči a trošku se uklidnit. Slíbil jí, že ji bude navštěvovat a že bude v dobrých rukou - věřila tomu, věřila jemu. Jen si nebyla jistá, co bude dál. Jako víla asi nemá drakům moc co nabídnout za jejich pomoc s léčením, které je těžké a i nákladné.
''Děkuju,'' špitla jak k Luntakäärmemu, tak k neznámému drakovi.

"Mluvíš moudře a máš pravdu. Nikdo po nich nechce, aby vzájemně navštěvovali rodinné oslavy, ale mohli by se alespoň respektovat a zůstat pěkně na svém. Bohužel si nejsem úplně jistý, že je to možné. Dokud mají lidé takového krále, nic se nezmění. A až se trůnu ujme jeho syn... Toho dne se můžeme všichni děsit ve svých nočních můrách. Je třikrát horší, než jeho otec." U srdce ho bodl osten zlosti a nenávisti. Bylo to už šest let, co přísahal, že ty dva vlastní rukou zabije. Podříznej jim hrdlo, zlomí vaz, vezme všechen dech z plic a bude sledovat, jak z nich pomalu uniká život. Způsob, jakým to udělá, mu byl vcelku ukradený, jistě, byl by mnohem radši, kdyby je mohl donutit trpět hodně a dlouho, ale kdyby nebyla jiná možnost, klidně by to ukončil okamžitě, jen aby Nescoru zbavil takových zrůd. Dříve na to myslel dnem i nocí, trénoval téměř do krve, párkrát se dokonce zhroutil vyčerpáním. Po několika letech trochu zvolnil (hlavně na prosby Lirev, která se bála, že ho něco takového brzy zničí), ale přestože hrany jeho zloby se trochu otupily, zuřivost mu stále kolovala v žilách. Vycházela přímo ze srdce a možná také z jeho pošramocené a rozlámané duše. Nehodlal poslouchat ty žvásty o tom, že až je zabije, životy jeho rodiny mu to nevrátí. Kvůli takové kravině tu nebyl. Věděl, že se s nimi setká nejdříve v dalším životě a nepotřeboval, aby mu to někde připomínal. Chtěl pomstu, ledově chladnou nebo pekelně horkou. A zrovna draci by měli tomuto nutkání moc dobře rozumnět.
K její poznámce o vodních se radši nevyjadřoval. Vodní neznal, nerozumněl jim, nechápal jejich důvody a nechtěl Raniin národ omylem urazit.
"Já... Můžu ti ukázat zdejší knihovny, když se ti bude chtít. Je tu tolik knih o magii, že jsem je nestihl přečíst ani za celou tu dobu, co jsem tady. Něco z toho by ti mohlo pomoct. Ve vodní magii se nevyznám, ale... Tuším, že základ bude asi u všeho stejný." Byl trochu zklamaný z toho, že dívka není zkušenější. Mohla ho něco naučit, cokoliv... Na druhou stranu, vlastně ho stejně něco naučit mohla. Třeba uměla něco, co ještě neviděl a dokázal by to přetvořit. Dodávalo mu to určitou naději. Celé ty roky totiž netrénoval jen své tělo, ale taky svou moc. Hodlal být perfektně připravený úplně na všechno a magickému útoku se s mečem neubrání.
"To jsem rád, já bych totiž téměř jistě ještě zmodrat mohl. S Liřinou rukou kolem krku určitě," rozesmál se jejímu vtipu a sestoupil z posledního schodu.
Kolem nich se rozkládala obrovská jeskyně plná stalagmitů a měkoučkého mechu. Nad několika mělkými, hlubokými, velkými i malými jezírky se líně povalovala pára, která potom pomalu stoupala ke stropu.
Rohanovi se tu vždycky líbilo, byl tu klid a téměř nikdo sem nechodil. Jeskyní s horkými prameny bylo víc, byly větší a rozhodně krásnější, proto draci navštěvovali spíše je. Tuhle si ale Rohan oblíbil právě kvůli pohodě, která tu panovala.
"Jsme tady."

''Od toho jsou tu neohrožení lidé, kteří by s tím něco mohli udělat... Doufám,'' odpověděla nadějně. Samozřejmě netušila, jestli vůbec nějaký skutečný odboj proti králi v lidských řadách existuje - zatím to totiž vypadalo, že proti němu stáli pouze draci... A vodní, kteří nehnuli prstem. I když...
Ranie se v hlavě zrodila nekalá myšlenka, která sice potřebovala ještě hodně času a péče, ale už zasela semínko naděje, které si hodlala hýčkat a rozvíjet. Možná, že přeci jen může něco udělat. Její původ sice byl více, než hanebný - ale měl svoje výhody, právě pro svoji nečistotu. Pokud na něco totiž vodní slyšeli, byla to hrdost a pýcha. A co je větší poskvrnou na jejich dokonalé linii, než nečistokrevný tvor pocházejíc z jejich řad, ale zároveň zředěný lidskou krví? Možná, že by je mohla trošičku popíchnout... Asi by tím dost dobře riskovala svůj život, ale pokud by ji za tu drzost zabili, alespoň by zemřela s myšlenkou, že se pokusila něco změnit.
''Nevím nic o královské rodině, ale z pravidla doufám, že k něčemu takovému nedojde. Lidé přeci nemůžou být slepí k tomu, co je před jejich očima, že ne?'' Byla to čistě teoretická otázka, protože lidem příliš nerozuměla. Doufala ale - nic jiného jí nejspíš nezbývalo. Bylo omezené množství věcí, které se mohla pokusit udělat, aby věci změnila a byla odhodlaná to alespoň zkusit. Když už nic jiného, hlavně Rohanova odhodlanost ji dost povzbudila.
''To by bylo skvělé,'' odpověděla poněkud překvapeně a chvíli na něj jen v tichosti hleděla, než se nepatrně pousmála a sklonila hlavu, aby nevypadala jako naivní idiot. Možnost se něco přiučit vítala vždy a ve všem, ve znalostech, schopnostech a dovednostech byla síla. Toužila poznávat svět, lidi a věci, aby ze sebe udělala někoho užitečnějšího, než kým byla. A také byla tak trošku pokrytec jako každý z vodních - držela si určitou část jejich hrdosti, která trpěla její vlastní neschopností a bezcenností. Chtěla být lepší.
''To jsem viděla,'' odpověděla pobaveně, viditelně ráda, že ho její maličký vtip pobavil. ''Má celkem sílu, což? Docela jí to závidím. Draci jsou nejspíš nejsilnější rasou v Nescoře, že? Nevím o nikom jiném, kdo by měl přirozeně takové rozložení, co se fyziky týče. Je to dost obdivuhodné.''
Nikdy nad tím pořádně nepřemýšlela, ale i její původ měl značné výhody. Měla silné nohy - i když na to nevypadaly vzhledem k její kondici, byla schopná se pohybovat rychle nejen ve vodě, ale i na souši. Alespoň to jí její předkové předali do vínku. Společně s podivným mixem genů.
Jakmile sešli dolů, zůstala Rania stát kousek za Rohanem, viditelně okouzlená pohledem, který se jí naskytl. Nejen na jeho záda a nepochybně hebké vlasy, ale především na jeskyni, která byla naprosto kouzelným zjevem. Očarovaně pootevřela rty a upřela oči na mech, který měl zvláštně sytě zelenou barvu, než pohledem sjela k vodě, která ji tajemně vábila už od chvíle, co si jí všimla.
''Nádherné místo,'' vydechla upřímně, než pootočila hlavu směrem k Rohanovi a vděčně se pousmála. ''Kdo by si pomyslel, že mají draci tak nádherný domov?''
Chvíli se jen zamyšleně rozhlížela kolem, viditelně si užívajíc krásu jeskyně, než došla k jednomu z jezírek a zamyšleně do něj ponořila ruku. Ta se okamžitě zabarvila do trochu sytějšího modrého odstínu, což Raniu přimělo poněkud pozvednout obočí, ale nevytáhla ji. Voda byla sice horká - jak už Rohan předem říkal - ale nepálila natolik, aby jí to nějakým způsobem vadilo. Ačkoliv to byl nezvyk, nic proti tomu neměla. Možná, že bylo nakonec celkem osvěžující vyměnit pro jednou relativně studenou vodu za příjemně horkou. Alespoň myslela - teplo stejně uvolňuje svaly, ne? A přesně to se jí bude na zítřek hodit, pokud nesejde z jejich plánů na ranní trénování.
Bez nějakého velkého otálení si klidně svlékla vrchní vrstvu oblečení a nechala ho volně padnout na zem, než vlezla do vody a spokojeně vydechla, užívajíc si teplou vodu, působící na její znavené tělo. Jezírko bylo poměrně hluboké, proto se na moment ponořila tak, že jí z vody byla vidět jen oči a výš, zatímco Rohana sledovala jako žralok člověka na mělčině.
''Rohane?''' pronesla nakonec tiše, když se vynořila hlavou mimo vodu a upřela na něj provokativní pohled. ''Víš, co se povídá o Yialadri a vodních vílách? Co mají společného?''
Chvíli rukama jen tajemně vířila vodu a nechala pár kapiček oddělit se od zčeřené vodní hladiny a vzlétnout do vzduchu, než doplavala zpět k břehu a opřela se tam rukama.
''Oba druhy lákají přitažlivé muže blízko k vodě,'' pronesla tiše, zatímco mu upřeně hleděla do očí, velice dobře si vědoma toho, že její vlastní oči musely alespoň nepatrně modře zářit díky vodě, která ji obklopovala.
''Jakmile jsou dost blízko...'' dodala, než nenápadně rukou přejela po mechu porůstajícím kamenný břeh, blížíc se k jeho noze. ''-tak je stáhnou do vody a utopí.''
S těmi slovy ho rychle chytla za nohu a cukla, takže ho se vší škodolibostí strhla za sebou do vody. Jakmile se šplouchnutím dopadl do jezírka, věnovala mu poněkud provinilý, ale pobavený úsměv. Líbil se jí. A nedokázala tomu pokušení odolat - stál tam, tak hezký s nádherně šedýma očima, kterým se nedalo odolat - že nemohla prostě nevyužít situace.
''Nezlob se, nemohla jsem si pomoct.'' Omluvně se na něj pousmála.

"Kam jdeš, Luntakäärme? Za chvilku bude večeře a tam bude tvoje rodina. Je blbost jít domu." Ušklíbl se Pieoransse. "No jo! Večeře! Musíme zpátky! Ona nikdy nejedla dračí jídlo..." Užuž jsem se rozebíhal chodbou na zpět k Roupuki, když mě Pieoransse chytil za rameno aby mě zastavil. "Klid, Luntakäärme,ta tvoje víla vypadala že je na tom špatně. Doktor jí určitě uspal. Můžeš se u ní stavit před snídaní. Každopádně..." Strčil do mě ramenem. " Věděl jsem že tě dračice moc nezajímají, dokonce jsem si jednu dobu myslel že jsi teplouš, ale to že si najdeš vílu by mě fakt nenapadlo. Vždyť s ní nemůžeš ani spát, kámo, je tak malá že bys jí akorát ublížil." Zasmál se. Tenhle rozhovor se mi vůbec nelíbil. Od doby co má dračici je z něj debil co myslí jen na jedno. "Není to moje víla. A ty kecy si laskavě nech." Zbytek cesty k ohništi jsme byli zticha. Zamířili jsme k ohništi u kterého seděla má rodina. "To je dost že ses taky ukázal, Luntakäärme." Jiné přivítání jsem od otce ani nečekal. Zasklebil se na mě stejně jako zbytek rodiny. Nikdy jsem nebyl pravou součástí rodiny. Bratra jsem měl rád když jsme byli malý ale teď z něj už byl relativně vážený muž a tak si na svého bratra ani nevzpomněl. "To že jsi za námi přišel je moc milé, Pieoransse. Moc rád tě vidím." Usmál se na něj můj otec.
Brzy si všichni povídali jen já se do hovoru nezapojil. Matka se na mě celou dobu ani nepodívala, otec mi věnoval jen pár nepekných pohledů a bratr radši dělal že tu nejsem. Věnoval jsem se masu. A myslel jsem na Faye. Tolik mi chyběla. Hned jak jsem dojedl jsem rychle běžel k prameni abych se umyl a mohl jít brzy spát. Chtěl jsem aby už bylo ráno.
Po několika minutách už jsem byl doma. Nikoho jiného jsem tu ještě neviděl, nejspíš ještě večeří. Bylo mi jasné, že Pieoransse přemluví ať k nám jde přespat a tak jsem nechal přikrývku ležet úhledně složenou do komínku u zdi a lehl jsem si na holou studenou podlahu. Jako jediný z rodiny jsem neměl postel. Nebyla přeci potřeba.

Dračí muž, ať už zastával jakoukoliv pozici a měl jakékoliv postavení - s Faye už potom příliš nemluvil. Občas prohodil něco kvůli léčení, ptal se co ji bolí a jak se cítí, ale víc spolu nemluvili. Na jednu stranu to Faye relativně uklidňovalo, protože nemusela mluvit s někým, kdo se zdál o poznání mocnější a důležitější než ona sama - ale také si nebyla jistá, jestli je to dobré nebo špatné znamení.
Po skončení ošetřování jejích ran ji přiměl se opatrně posadit a otočit se k němu zády, aby si mohl prohlédnout její křídla. Sotva se jednoho z nich jen letmo dotkl, potlačila Faye bolestivý výkřik, který se jí dral hrdlem. V tu chvíli si automaticky rty zachytila ret, jenže skousla tak silně, že se jí po chviličce začala řinout do pusy krev. Opatrně si prstem po rtu přejela, stírajíc z něj světle fialovou krev, než prstem opatrně poklepala na ránu, z které se řinula. Prokousla si ho. Tak moc ji to bolelo, až si prokousla ret.
Muž cosi zamumlal, ale Faye nerozuměla ani jednomu ze slov, která vyslovil - než se stihla zeptat, kamsi zmizel a ona v místnosti osiřela. Bylo to divné, najednou být sama a plně si uvědomovat, kde se vlastně nacházela. Než se ale stihla zvednout a alespoň se zkusit poohlédnout kolem, kterak by jí to nejspíše nevyšlo vzhledem k jejím zraněním, byť byla ošetřená - drak se vrátil, s čímsi v rukou.
Vypadalo to jako šátek, průhledná a lesklá látka, která v jeho rukou tiše šustila a vlnila se ve vzduchu, jak k ní rychle kráčel.
„Faye, snaž se prosím zůstat klidná a vzpřímená, ano?“ Při těch slovech se Faye automaticky napřímila, ale páteří jí projela elektrizující vlna napětí. Nebyla si jistá, co přesně se s tou zvláštní látkou chystá dělat, ale obávala se, že to nebude úplně příjemné.
Její předtucha se ukázala být děsivě pravdivá, když se svýma silnýma rukama dotkl jejích pochroumaných křídel a cosi s nimi udělal. V tu chvíli už Faye nedokázala odporovat té bolesti a zoufale vykřikla, neschopná to v sobě znovu zadržet.
„Vydrž, bude to chvíle...“ Měl tichý, vlídný hlas, který na ni z nějakého důvodu působil jakýmsi magicky uklidňujícím dojmem. Relativně se uvolnila, zvláště, když jeho ruce na moment zmizely z jejích křídel a ona si mohla jen tiše oddychnout, bojujíc jen s doznívajícími vlnami bolesti - bez sebemenšího tušení, že bude její utrpení velice brzy pokračovat.

Trvalo to zhruba třicet minut, než jí křídla kompletně narovnal a ovázal je tou zvláštní látkou. Když skončil, opatrně jí jedním volnějším pruhem křídla převázal k tělu, aby s nimi nemohla hýbat a pohladil ji něžně po vlasech, jako kdyby si byl dost dobře vědom bolesti, jakou procházela. Nejspíš to bylo kvůli tomu, jak moc se zrcadlila v jejích fialkových očích - slzy bolesti se jí z nich kutálely jako hrachy a ona nedokázala zastavit třas, který kompletně ovládl její zubožené tělo.
„Odpočiň si, ano? Potřebuješ nabrat síly.“ Pomaličku k němu zvedla hlavu a pootevřela rty na odpověď, když jí položil dlaň na čelo a celý svět se jí záhadně zatměl před očima, jak velice rychle upadla do hlubokého a bezesného spánku.

V noci jsem toho moc nenaspal. Rodina a Pieoransse šli spát až k ránu a tak mě pořád budili. Navíc se mi pořád zdály sny o Faye a o tom pádu.
Díky tomu jsem ale vstával ještě před východem slunce. U pramenů ještě nikdo nebyl a tak jsem měl klid. Chtěl jsem se pořádně upravit, stačilo to jak jsem vypadal cestou sem. Nejdříve jsem se umyl a pak jsem přistoupil i k holení. Měl jsem už pořádný plnovous a to nebylo nic pro mě. Několikadenní strniště je ideální.
Přemýšlel jsem, že bych si i ostříhal vlasy ale nechtěl jsem dělat zbrklá rozhodnutí. Vlasy už jsem měl skoro k pasu a tak jsem si říkal že by změna mohla být fajn.
Zhruba za dvě hodiny má být snídaně a tak jsem se vydal na cestu do Roupuki. Nevěděl jsem jestli budu moct jít v Roupuki na snídani. Draci z bohatších měst můžou do chudších na jídlo jak chtějí ale chudé draky musí někdo pozvat. Nevěděl jsem jestli to pro mě doktor udělá ale klidně se své snídaně vzdám. Jen abych tam už Faye nenechal samotnou. Rozhodl jsem se jít pěšky což cestu trochu prodlouží ale nevadí to protože mám času dost.
V ulicích Roupuki jsem se trochu zamotal. Bylo to protože jsem šel z jiné strany než včera. Takže jsem se vrátil ke vstupu, kde jsem včera viděl Pieoransse, tam jsem naštěstí došel. Cesta potom už nebyla vůbec složitá. Jemně jsem zaťukal na skálu u vchodu, nikdo se neozval proto jsem odhrnul jsem záves a vešel jsem do místnosti. Faye ještě spala a doktor tu nebyl takže jsem si sednul ke zdi a čekal.

Tu noc se Faye nezdál ani jeden sen. Obvykle mívala zvláštní sny, které jí připomínaly zážitky cizích lidí, co potkala během dne - ale tentokrát neměla ani jeden jediný sen. Cokoliv co cítila během té noci zatímco spala, byl jen podivný pocit lehkosti a mírného točení z toho, jak se jí motala hlava. Ať už ten dračí muž udělal cokoliv, musel ji uspat nějakým kouzlem, protože se ani jednou neprobudila, dokud nebylo ráno a její tělo se začalo samovolně probouzet z hlubokého spánku.
Když přišla k sobě, byla poměrně otupělá a trvalo jí, než si uvědomila kde se vlastně nachází a co se stalo. Její prvotní reakce byla šok - skalní místnost vypadala nesmírně rozdílně oproti Stříbrnému lesu, na který byla zvyklá. Chviličku jí trvalo, než si vzpomněla, že není ve svém domově, ale v domově Luntakäärmeho, který ji zachránil a odnesl do Dračích skal, aby jí pomohl.
Zatímco se pomaličku dostávala ze stavu podivného zmatení a nevědomosti, podařilo se jí trošičku rozkoukat. Vize už nebyla tolik rozmazaná a všechno se netočilo, za což byla v tu chvíli nesmírně vděčná. Bylo vyčerpávající pokoušet se dávat pozor jenom proto, aby se všechno kolem točilo jako na podivné houpačce, bylo jí z toho akorát tak zle. Na to jak moc slabá byla jí to také příliš nepomáhalo, proto se jen opatrně zvedla do sedu a zamžourala na místnost kolem.
Dračí muž nikde nebyl k nalezení, zřejmě musel odejít kamsi do svého domu a odpočívat. To naprosto chápala, kdo ví jak dlouho s ní po celou tu dobu byl, nejspíš měl i jiné plány a ona je určitě narušila. I když ho tedy nikde nenašla, její oči zmerčily cosi jiného, co ji zaujalo... Nebo spíš než cosi, kohosi - u jedné ze zdí totiž seděl její přítel, Luntakäärme.

''Luntakäärme!'' Samotnou ji překvapilo, když jí tělem projel příjemný záchvěv náhlé energie a ona na něj zamrkala, než poněkud nejistě zvlnila rty do vděčného úsměvu.
Byl to on, kdo ji odnesl až sem, kdo jí pomohl a dával na ni pozor. Když ho tam uviděla sedět, okamžitě ji to naplnilo příjemnou energií a dobrým pocitem. Ať už byl jeho dračí známý kdekoliv, Luntakäärmeho společnost jí byla velice milá. Možná sám nebyl léčitel, ale rozhodně na ni měl velice silný a pozitivní účinek.

"Znal jsem pár takových, kteří se králi postavili a bojovali za své činy. Tělo každého z nich je teď pár metrů pod zemí," zamumlal a nejradši by si za to nafackoval. Už tak řekl až příliš, nemusel prozradit úplně všechno.
"Lidé to sice vidí, ale jsou příliš zbabělí na to, aby něco dělali. Proti králi se většinou staví jenom ti bez rodiny a domova, kteří vědí, že nemají co ztratit. A to je zoufale málo. Tady u nás je s radostí uvítáme, dáme jim do ruky zbraň a naučíme je ji používat, bohužel, ne všichni si sem najdou cestu. Draků se bojí často ještě víc, než toho svého krále. On a jemu podobní zaseli do myslí svých poddaných tolik strachu, že se teď každý druhý budí v noci díky nočním můrám. A co je nejhorší, lidé nemají strach jenom z draků, ale ze všeho, co je něčím... jiné." A to byl možná také jeden z důvodů, proč Raniu tak nenáviděli. Možná neměli rádi její druh a možná se jí báli.
"V tom případě můžeme zajít do knihovny hned zítra po výcviku... Pokud budeš schopná chodit po svých," rozesmál se, ale ve skutečnosti to myslel vážně. Mnoho jedinců odpadlo už po prvním dni a když poznali, jaká je to dřina, už se nevraceli. Nebylo to úplně špatně, mohl se tak věnovat těm, kteří si za svými cíli vážně stáli a vydrželi to.
"Lirev? Ano, má. Na svou velikost určitě. Tërrëlisové jsou spíše menší a rychlejší, to je hlavní důvod toho, proč dělá průzkumnici. Ve skutečnosti je jednou z nejmenších, které jsem kdy učil a je na to docela citlivá, proto pracuje dvakrát víc, než ostatní. Přes to všechno bych se s ní do boje nepouštěl, aniž bych si to dobře rozmyslel. Sází na to, že dokáže člověka překvapit.
Máš pravdu, rozhodně jsou největší a nejsilnější, na druhou stranu, tyhle vlastnosti často nejsou všechno. Proto jim lidé tak dlouho odolávají..." Chtěl pokračovat, ale hlas se mu zastavil v hrdle, když se Rania úplně beze studu svlékla a vklouzla do vody.
Sakra, žil u draků, na nahou kůži byl rozhodně více než zvyklý, ale tohle nečekal.
Překvapeně zamrkal a najednou byl ve vodě.
Neměl nejmenší tušení, jak se tam ocitl, ale instinkty převzaly moc nad jeho tělem a on se v jedné chvíli pomalu topil a v druhé už prskal nad hladinou.
Ona ho.. ONA HO STÁHLA S SEBOU!
Kdyby mu to udělal někdo jiný, okamžitě by dokázal, jak silný umí být hněv Rohana Rhoenera, ale tohle udělala Rania a... Do háje, ta holka se mu vážně dostala pod kůži.
Proto si jenom odhrnul prameny vlasů z obličeje a ďábelsky se usmál.
Pomalu se k ní přiblížil, zahleděl se do těch nádherných očí a už se ji chystal potopit, když mu došlo, že ona je vodní a tohle nebude fungovat. Zapřemýšlel a než přišel na něco lepšího, trvalo to sotva minutu.
Obláčky páry se zavlnily a s příchodem nových vzdušných proudů začaly stoupat ke stropu.
A vodní dívku vzaly s sebou.

"Dobré ráno Faye. Máš hlad? Až příjde doktor tak půjdeme na snídani." Usmál jsem se. Na doktora jsme nemuseli dlouho čekat. "Synu, počkej na nás u snídaně. Musím Faye zkontrolovat." Byl moc milý. Faye už teď ráno vypadala o dost lépe než včera ale bylo vidět že je pořád hrozně slabá. Neměl jsem tušení co má doktor v plánu jeho pokyn jsem poslechl, částečně. "Počkám za závěsem." Taky jsem se usmál.
Nevím co se za závěsem dělo ale ať to bylo cokoliv tak to netrvalo moc dlouho. Za chvilku už jsme mířili na večeři. Uvědomil jsem si že doktor bude ještě váženější než jsem čekal když jsem vidět jak se mu náhodní draci které jsme potkali klaněli. Draci jsou dost hrdí a neklaní se jen tak někomu. "Omlouvám se, že jsem se k vám takhle nacpal. Neočekávám že bych dostal snídani. Jen jsem slíbil, že dnes příjdu a chtěl jsem tu být co nejdřív." Tiše se zasmál. "Jsi tu vždy vítaný, synu. V jaké části dračích hor vlastně žiješ? Vyznáš se v Roupuki? Bylo by dobré kdybys Faye ukázal kde co máme." Přemýšlel jsem jestli mu říct pravdu. Samozřejmě bych měl. Je to správné. Ale přemýšlel jsem i nad tím co si o mě bude myslet když řeknu, že žiju v té nejchudší části. "Děkuji ale i tak si připadám trochu nevhodně. Jsem z Suurioly, pane." Čekal jsem nějaký odsuzující pohled. Ale nic takového se nestalo. "A v Roupuki se tím pádem moc nevyznám. Vlastně i cestou k vám jsem tak trochu bloudil." Přiznal jsem se a sklopil jsem oči. "Dobře, provedu vás tu tedy oba. Tobě jen prospěje když budeš vědět jak to tu pořádně vypadá. Studoval jsi, Luntäkäärme?" V jeho hlase byl poznat zájem, nikdy jsem nepoznal člověka co by mě poslouchal s větším zaujetím. Byl to velmi dobrý posluchač. "Děkuju, pane. Byl jsem pouze na základním nepovinném výcviku." Trochu mě mrzelo, že jsme do hovoru nijak nezapojovali Faye ale doktora to asi netrápilo. Z její tváře jsem nedokázal vyčíst co si o tom myslí a jestli jí to nevadí.
"Co bys řekl na to kdybych ti zařídil i další výcvik?" Usmál se na mě. Jeho otázka mi vyrazila dech. "To... to ale přece nejde, pane." Když už jsem se cítil tak divně tak jsem se odvážil se zeptat na to co mě trápilo nejvíce. "Kdo vlastně jste?" Když jsem položil otázku tak už jsme seděli u snídaně.

''To je vskutku smutné,'' odpověděla Rania zachmuřeně. ''Ale doufám, že se to časem změní. Chtělo by to, aby se něco zkrátka... Stalo. Aby se trošku otřásla situace a přimělo to alespoň trošičku ke spolupráci. Jenže něco takového se asi jen tak samo od sebe nestane a pár odvážných jedinců s tím nic moc nenadělá... Škoda.''
S dalšími věcmi ohledně té situace, co se od Rohana dozvěděla, byla čím dál víc rozhodnutá jít později k vodě a zkusit si párkrát šťouchnout do vosího hnízda. Sice z toho neměla úplně dobrý pocit, ale cosi jí říkalo, že tohle by něco změnit skutečně mohlo - a pokud nezabere útok na hrdost a pýchu, jaká Yialadri nesmírně ovládala, určitě pomůže nějaká jiná motivace. Zatímco víly prahly po lesklých a třpytivých věcech, vodní museli přeci jen také mít něco, co je láká příliš na to, aby to odmítli. Odhadovala to na moc a uznání - anebo na možnost trošku se dostat do vnitrozemí, kam mohou jen zkušenější průzkumníci. Ona mohla na souš i do vody, ačkoliv do jejich království by se určitě bez pomoci nedostala. Byla si téměř jistá, že jim v důsledku BUDE mít co nabídnout.
Když Rohan zmlknul, okamžitě jí zacukaly koutky - veškeré její pobavení ale zmizelo ve chvíli, kdy cosi udělal a Rania se najednou vznesla pryč z vody kamsi do vzduchu. Zmateně zamrkala, než pomalu přivřela a oči a pohlédla na něj dolů.
''Vypadá to, že jsi nakonec zákeřnější než já,'' pronesla poněkud pobaveně, než se jí rty zvlnily do pobaveného úsměvu. Ačkoliv si jasně uvědomovala, že je mu teď prakticky vydaná na milost, pořád v ní převládala celkem pobavená a hravá nálada. Cosi uvnitř ní jí říkalo, že by ji Rohan určitě nenechal viset na stropu - takový určitě nebyl. A pokud ano, pořád bylo v okolí dost vody na to, aby ho spláchla za sebou, nebo ho alespoň trošku přitopila.
''Pustíš mě dolů, nebo tě mám trošku ještě namočit?'' Zeptala se nakonec, než zamyšleně semknula rty k sobě a očima sklouzla k vodě.
Vypadalo to, že se na ni nezlobil, i když byla vážně hodně ale hodně zákeřná - fakt, že jí to i oplatil svědčil o tom, že si dost možná vážně nakonec budou rozumět... Pokud ji tam tedy nenechá.
Po chvíli ji ale napadlo něco, co by přeci jenom udělat mohla - proto pohledem sjela z něj na vodu a svými schopnostmi ji i s ním vytáhla ven z jezera, do stejné výšky jako byla ona. Zatímco se prameny vody točily ve vzduchu aniž by padly zpět dolů, pobaveně se pousmála a naklonila hlavu na stranu, pohlédnouc Rohanovi do očí.
''Takže vzdušná magie?'' pronesla nakonec zamyšleně. ''Pěkné.''

''Trošičku,'' připustila Faye zamyšleně, než mu věnovala poněkud rozverný úsměv. Od včerejška se cítila o poznání lépe, zdálo se, že ten dračí léčitel skutečně věděl, co dělá. Dost díky tomu zatoužila poznat jejich způsoby léčení, protože většina víl využívala jen výhradně magii, bylo by pěkné se něco přiučit. Sama Faye sice dokázala trošku léčit také, ale ne sebe. Vílí dary málokdy fungovaly i na víly, které je nosily. Královna tomu říkala projev rovnováhy - nemohly svoje dary takhle zneužívat. Kterak tomu Faye nikdy pořádně neporozuměla, zdálo se to nejspíš celkem logické. Byly křehkými stvořeními blízkými s přírodou a hlavním aspektem jejich společnosti byla pomoc mezi sebou a pomoc přírodě. Co dáš, to se ti navrátí. Takhle žily už po celá staletí - a fungovalo to více, než dobře. Nebyl žádný důvod se to snažit změnit, ačkoliv občas nějaká víla vystoupila z řady a rovnováhu naklonila... Královna vždycky věci napravila.

Jakmile přišel ten muž ze včerejška, který jí pomohl a vyléčil, upřela na něj svoje fialové oči a uctivě sklonila hlavu.
''Dobré ráno... Pane.'' Netušila jak se jmenuje, proto ho oslovila takovým tím klasickým uctivým způsobem, který vídala u lidí. Draci byli mocní a majestátní, chtěla aby bylo vidět, že si váží nejen jeho pomoci, ale i jeho samotného.
Když se společně kamsi vydali na snídani, šla Faye opatrnými a pomalými krůčky, poněkud nejistá tím, jestli ji vlastní nohy potom všem unesou. Nebyla ale až tolik malátná na to, aby cestu nezvládla, což ji přimělo se nepatrně pousmát. Sice se celou cestu držela co nejblíž zdí anebo Luntakäärmeho, aby měla nějakou oporu, ale zvládala to dobře. A díky té zvláštní látce na křídlech alespoň tolik nevnímala bolest, která z nich vycházela, ačkoliv byl pro ni skutečný nezvyk mít je takovým zvláštním způsobem zavázaná a skrytá. V některých chvílích s nimi zatoužila pohnout, ale kdykoliv to chtěla udělat, vzpomněla si na tu příšernou bolest, kterou zažila u té řeky v lese. Neměla by riskovat, že si to všechno ještě zhorší - pokud chce co nejdříve zase létat, bude muset být velice opatrná a trpělivá, aby se jí dobře zahojila.

Zatímco mířili na snídani, doktor s Luntakäärmem vedli konverzaci, do které se Faye zapojit nedokázala. I přesto jim ale v tichosti naslouchala, občas očima přejela z jednoho na druhého a snažila se z toho nasát něco o životě, jaký draci mívají. Jejich domovina byla skutečně zvláštní - oproti Stříbrnému lesu to byl tak výrazný rozdíl, že by se mohla dívat hodiny a hodiny, než by prozkoumala taje a zákoutí Dračích skal.
Co ji zaujalo ze všeho nejvíc byl fakt, že měli draci poměrně otevřený způsob života. Jejich obydlí nebyla jako měli lidé, neměli cosi co by připomínalo domky. Spíš skalní místnůstky a jeskyně, které byly od zbytku oddělené jakousi těžší látkou, která by v lidském světě odpovídala dveřím. Podle všeho trávili hodně času společně. Vypadali jako velice stmelená komunita, drželi při sobě a nebyli nějak zvláště rozdělení nebo rozhádaní, což se Faye moc líbilo. Jejich otevřený a sdílný způsob života vypadal zvláštně vřele, což musela uvítat, ačkoliv na to sama vůbec nebyla zvyklá ani připravená.
Bylo to ale zkrátka hezké, vidět je spolupracovat, jíst společně a být si blíž, než obvykle lidé nebo víly jsou. Vypadalo to hezky.

Ke snídani se posadili k jednomu z menších ohýnků, kolem kterého byla rozestavená místa na posezení. Jakmile Faye dosedla na volné místo vedle Luntakäärmeho, vedli s doktorem už docela dost zajímavou konverzaci, kdy Faye vypozorovala doktorovu zvědavost a zájem. Zdálo se, že to byl skutečně velice vlídný a srdečný člověk - když Luntakäärmemu nabídl možnost dalšího vícviku, musela se nepatrně pousmát.
Líbilo se jí, že si doktor nejspíše všiml toho, že má skutečně potenciál. Byla by ráda, kdyby někdo jejího dračího přítele konečně ocenil, protože neměla pocit, že by mezi draky měl tak úplně svoje místo a že by ho brali jako sobě rovného, což ji poměrně rmoutilo. S touhle změnou by možná měl lepší vyhlídky, ačkoliv byla značná otázka, jestli mu doktorova nabídka vůbec k něčemu je - pokud by o výcvik nestál, pochopitelně by nemělo smysl se do něj pouštět. Měl by mít možnost zvolit si svoji vlastní cestu a ne jít v cestách vyšlapaných jinými draky. Alespoň tak by si to pro něj Faye přála, ačkoliv to nehodlala říkat nahlas. Minimálně ne před tím léčitelem.

"Jmenuji se Vanäkärisas, jsem jeden z nejstarších z rodu Äritus." Usmál se. "Ale nejsem z čistokrevného rodu, moje matka, nechť jí bohové dopřejí vecný klid, byla Tërrëlis. A jen tak mimochodem taky byla z Suurioly." Mrkl na mě. Nebyl jsem si úplně jistý co se tím snaží říct ale už jsem naprosto chápal proč se mu poklonil téměř každý drak. "Proto nemámčervené oči." Dodal a znovu se usmál. Bylo vidět že je na svůj původ hrdý.
O tom výcviku se už nezmiňoval a já to načítat nechtěl. Vlastně už nekonverzoval vůbec. Ládoval se velmi kořeněným masem s bylinkami. Podíval jsem se na Faye protože jsem nevěděl co mám dělat. Přeci jen jsem na tak honosné večeři nikdy nebyl a nechtěl jsem udělat nějakou blbost. Doktor se zarazil podíval se na nás a zasmál se. "Vezměte si, děti." Podal ke mě velký talíř na kterém byla spousta jídla. Mořské plody, ryby, zelenina, kořeněné maso ale i jídlo které jedí docela obvykle i lidé a spousta dalšího. Vzal jsem si tedy ryby a zeleninu tak jako obvykle. Byla tu sice i jídla která jsem nikdy neměl ale rybou drak nic nezkazí. Faye jsem ochotně vysvětlil co je co. Naštěstí jsem znal i ty honosnější jídla, natolik abych je mohl popsat, i přestože jsem je nikdy nejedl. Nic jsem jí nenutil ani nezakazoval ale snažil jsem se to maso popsat tak aby pochopila že by to na ní mohlo být trochu moc. 
Když jsme dojedli tak nás Vanäkärisas vzal k prameni. Neodolal jsem a sundal jsem si triko abych se mohl trochu osvěžit. Předtím než jsme se vydali dál jsem se znovu oblékl. Potom jsme prošli i zajímavější části města. Snažil jsem si je co nejvíce zapamatovat. "Budu teď muset jít, synu, víš kudy se dostanete ke mě do ordinace?" Ptal se zcela vážně jen poslednímu slovu se zasmál protože draci pro ordinaci žádné slovo nemají. Většina draků lidskými slovy pohrdá a vypadá to že Vanäkärisas je jedním z nich. "Ano, pane." Usmál jsem se na něj. "Dobře, rozmysli si to s tím výcvikem, Luntakäärme." Řekl dřív než se až podivuhodně rychle vypařil. 
"Takže, Faye, chceš jít rovnou do ordinace nebo se ještě trochu projdeme?"

Faye ty dva pozorovala s co možná nejnenápadnějším výrazem na tváři, snažíc se zamaskovat svoji zvědavost a zájem. Draci ji fascinovali odjakživa, bylo nesmírně vzácné a zvláštní dostat se přímo do jejich domoviny a mezi ně. Kterak to bylo za poměrně nepříjemných okolností, vážila si toho. A doufala, že by se jí snad i mohlo podařit přesvědčit později královnu, aby jim pomohla v jejich bojích s lidmi. Nikdo přeci neříká, že má víly navléknout do lehčích zbrojí, dát jim menší meče a poslat je na bojiště. Ale určitě bylo něco, co by pro draky udělat mohly - od hloupých požehnání přes nějakou tu magii ze zálohy... Víly byly vždycky tak trochu divokou kartou. Jejich magie dokázala pomoct, ale i uškodit. Mohly by se hodit, pokud by se tedy podařilo navázat nějakou dohodu a určité spojenectví.

Když jim doktor podal jídlo, Faye trošičku nejistě nahlédla na výběr před sebou a pozvedla obočí. Bylo tam tolik různých věcí! Tolik jídla pohromadě nikdy neviděla, natož aby bylo tak pestrobarevné a různorodé. Luntakäärme jí velice ochotně vysvětlil, jaké jídlo je jaké, za což mu byla velice vděčná. Hodně jí tím usnadnil potenciální výběr.
Zamyšleně rukou přejela nad talířem a sáhla si pro jakési barevné ovoce, které ochutnala. Bylo sladké a šťavnaté, chutnalo jí. Nechtěla se ale omezovat jen na jeden druh, proto v průběhu snídaně ochutnala snad od každého kousíček, vyhýbala se jen věcem, které se zdály až příliš výrazné - nechtěla totiž zjišťovat, co by takové jídlo udělalo s její vílí náturou.

Po procházce napříč městem a krátké návštěvě pramenu se s nimi doktor rozloučil, takže Luntakäärme s Faye zůstali sami.
Faye na něj zamyšleně upřela oči a namotala si na prst pramínek vlasů, který byl už úplně světlý, ne černý jako její kořínky. ''Já nevím. Pokud máš čas a nevadilo by ti to... Asi bych se docela ráda ještě prošla.''