Souostroví Tarako-Wai

Hlasitý řev vysokých vln, narážejících do skalnatých útesů, poryvy studeného větru a skoro ohlušující křik racků. To všechno je souostroví Tarako-Wai.

S pár desítkami ostrovů se nachází v Šepotavém oceánu, ovšem na žádné z map ho nenajdete. Před stovkami let... Jako by ho někdo úplně vymazal z povrchu zemského.

Ale je tady a jenom čeká, až přijde chvíle, kdy ho někdo znovu objeví.

Není to pohostinné místo a rozhodně to není ideální destinace na letní dovolenou. Noci jsou chladné, dny zahalené v mlze a kam až oko dohlédne, všude jsou trosky.

Kamenité pláže i pláže s černým pískem jsou doslova pokryté naplaveným dřevem, rozbitými trupy lodí a kostmi. Kostmi tak obrovskými, že se s obavou díváte do vln a víte, že kotníky už si touhle vodou smáčet nenecháte.

Stejné kosti a vraky najdete i ve všech mělčinách, které ostrovy Tarako-Wai obklopují.

Sem se dostat nechcete. Protože pokud jednou vstoupíte na pláže Tarako-Wai, pravděpodobně už odtamtud neodejdete. Tím spíš, pokud se odvážíte k vlnám až příliš blízko.

Bylo zvláštní, nést člověka. Cétó odolávala nutkání se otřást a pirátku shodit, ale pořád si připomínala její slova. Pomáhalo to.

Návnadička. To slovo jí bylo povědomé. Chutnalo jako sůl a naděje.

Návnadička se jí držela opatrně, ale pořád pevně. Nešlo to jinak, pokud nechtěla spadnout do vln a poroučet se ke dnu. Nebylo to nepříjemné. Bylo to jen... Jiné. Cétó si připadala spoutaná. Nevěděla přesně, čím, ale instinkty rvát, lovit a zabíjet, se jí vzdalovaly jako moře v odlivu.

Velké štíhlé tělo, pokryté namodralými šupinami, si razilo cestu vodou. Cétó by se ráda ponořila. Chytila ukryté hlubokomořské proudy a nechala se jimi unášet až na konec světa. Jenže přesně to, co ji spoutalo, jí taky napovídalo, že něco podobného by Návnadička určitě nemusela přežít. Byla moc malá, moc křehká a moc člověk. Neměla žábry, neuměla dýchat do vodou a neodolala by neskutečnému tlaku, na který byla Cétó za ty roky zvyklá.

Takže zůstala nad hladinou. Ačkoliv musela bojovat proti vlnám a nechat se vést něčím, co jí říkalo, že musí najít pevninu. Ona ji nepotřebovala. Žila v mořích a oceánech. Pevninu sledovala jenom z dálky. Znamenala nebezpečí. Pro ni. Pro Návnadičku ne.

Frustrovaně zafuněla a protáhla si krk, který jí v tak vzpřímené poloze začínal tuhnout. Počkat? Proč se vlastně nepotopila? Proč... Cítila dvě ruce, pevně omotané kolem jejího krku. Horké lidské tělo. Lechtající dech. Proto.

Hloubka se zmenšovala a spolu s ní i vlny. Bouře byla sice stále přítomná, ale Cétó překonala obrovské příkopy a temné hlubiny a mířila do mělčin. Neměla je ráda. Byly zrádné. Naprosto nevhodné pro pět metrů dlouhé tělo.

Pod temnou vodou se bíle leskly ohlazené kosti. Stovky. Tisíce. Obrovské kostry s dlouhými krky, velkými těly a elegantními ploutvemi. A spolu s nimi trosky. Naplavené dřevo, zbytky lodních konstrukcí, kormidla a truhly s netušenými poklady.

Cétó cítila krev. Napětí. A viděla těla. Kluzká, pokrytá šupinami. Malá i velká, modrá, zelená, pestře zbarvená i čistě bílá. Pod vodou se to jenom hemžilo ploutvemi a ostrými zuby a ona věděla, že tohle není její teritorium, ale jejich.

Byly jich stovky. Byli všude.

Dno se přibližovalo. Cétó neměla dost místa na to, aby se mohla pohodlně dostat až ke břehu. Volaly ji hlubiny. Obrovské příkopy, kam se mohla schovat, kde její namodralé šupiny byly dokonalým krytím.

Tady byla jenom mělká voda, hemžící se těly a písek, na kterém její barvy ostře kontrastovaly. Byla by dobrou kořistí. Lepší, než Návnadička. Kdyby se rozhodli zaútočit, neměla by proti nim nejmenší šanci.

Zuby se jí skoro laškovně otřely o nechráněné břicho. Nespokojeně švihla ocasem a vyplivla proud vařící vody. Celé tělo měla napjaté. Toužila se vrátit do širého oceánu, kde ona byla tím největším nebezpečím. Tady byla sotva mládě.

Prosmýkla se kolem ostrých útesů, čnících z vody stejně, jako tesáky. Mohla se dotknout písčitého dna. Nelíbilo se jí to, ale zároveň jí to poskytovalo malou výhodu. Obrovští, skoro desetimetroví wai wai, kteří číhali pod hladinou, už se k ní neměli šanci dostat. Teď kolem ní klouzali vodou ti menší. Dvoumetroví, třímetroví,... V barvách kamenů a písku dokonale splývali s okolím. Nebyli pro Cétó nebezpečím. Byli nebezpečím pro Návnadičku.

Proč na tom záleželo? Nemohla si vzpomenout.

Dál už plavat nedokázala. Vody až příliš ubylo, pod břichem cítila jemný písek a vlny ji tlačily ke břehu. Pláž pokrývaly ohlazené kameny a černý písek.

Ostrov vypadal nehostinně. Jenom dlouhé, do nekonečna se táhnoucí pláže plné trosek a vysoké, do nebe čnící skály. Cétó se tam nechtělo. Ale něco ji tam táhlo. Mnohem víc, než jen ta věc v její hlavě, která ji nutila nesežrat dívku.

Jeden z wai wai jí jako na zkoušku skousnul špičku ocasu. Naštvaně s ním švihla tak, aby ji musel pustit. Nenechavé mládě. S takovou odvahou se ve vodě neztratí.

Cétó si odfrkla, pevnina byla nadosah. A ona už nemohla nemohla nemohla dál, takže pro jednou dobrovolně předala otěže té věci ve svojí hlavě a potom zmizela. A objevila se dívka.

Slaná voda jí dosahovala jen kousek nad ramena a smývala zaschlou krev z místa mezi lopatkami i z koutku rtů. Svět měla zamlžený. Pořád uvažovala trochu jako predátor. Nebyla tak úplně člověk a možná právě ten instinkt ji poháněl ke břehu.

Šupinatá těla byla všude. Pro druhou Cétó nepředstavovala žádné nebezpečí. Pro tuhle Cétó bylo i mládě obrovským problémem. Měli ostré zuby, chrlili vroucí vodu a všechno uvnitř nich jim napovídalo, že kořist by byla obzvlášť chutná.

Tak to ne.

Chytila Návnadičku/Shäylu/pirátku za zápěstí a táhla ji ke břehu. Vlny byly milosrdné. Příliv jim pomáhal a wai wai se mu bránili, protože nechtěli uvíznout v písku, moc daleko na to, aby se dokázali vrátit.

"Pokud nechceš skončit jako večeře, prostě plav!" křikla Cétó, aby přehlušila řev vln. Ledová voda se jí zakusovala do kůže, rána v koutku rtů nepříjemně pálila. A ona nebyla unavená, ale naprosto vyčerpaná. Ruce se jí třásly a s každým dalším tempem ochabovaly.

Svaly ji bolely, kosti a klouby protestovaly proti každému pohybu, protože se tolikrát změnily, zlomily, zkrátily a znovu prodloužily, že volaly jenom po zaslouženém odpočinku. Kůže ji svědila. Tolikrát ji za krátkou dobu pokryly šupiny a potom zase zmizely uvnitř, že byla citlivá a Cétó měla pocit, jako by neplavala vodou, ale neohlazeným štěrkem.

S posledním zbytkem síly se pomalu vyplazila z náruče vln a zhroutila se do měkoučkého písku. Byl úplně jemný. A bolestivě známý.

Vlny jí pořád omývaly nohy až ke kolenům, oblečení se jí lepilo na chladnou kůži, z koutku úst se znovu spustil pramínek krve. A Cétó to bylo úplně jedno.

Pevně se držela Cétó a jen se modlila, aby jí ta kontrola vydržela a přeci jen se nerozhodla si z ní udělat zákusek. Bylo jí jasné, že to pro ní muselo být nezvyklé možná i nepříjemné. Nebo minimálně to tušila ze zkušeností s obyčejnými draky, ale byla to jediná cesta ven z rozbouřeného moře a i když by to jistě nerada přiznávala nahlas, byla jí vděčná za to, že to zvládla a rozhodla se jí z toho dostat.

Sice byla Shäyla silnější než většina lidí, málo kdo by si na ní troufnul, ale s mořem se rovnat nemohla. Už vůbec ne s tím, co žilo v něm. Byla v tu chvíli závislá jen a pouze na to, jak bude jednat Cétó a to ji svým způsobem ubíjela, protože nic takového nikdy nezažila. Nikdy nebyla závislé na tom, co si myslí nebo dělají jiní, žila sama za sebe. Jenže tahle situace byla jiná. Nakonec jí ani nic jiného nezbývalo.

I kdyby, zřejmě by to bylo dobré rozhodnutí. To bylo minimálně její myšlenka, když spatřila pevninu. Najednou se jí vrátila opět naděje a štěstí, i když to nemuselo znamenat vítězství. Nutno podotknout, že to dlouho nevydrželo.

Přesněji do momentu, kdy si uvědomila, co se dělo pod nimi a všude kolem. Byl to jako obraz z kruté noční můry a i když už dlouho dobu skutečný strach nepocítila, tohle děsilo k smrti i ji. "No do háje..." Zaklela potichu zatímco skoro tlačila pohledem mělčinu blíž k ním. Vážně kolikrát se ještě měla pokoušet uniknout smrti? Za poslední dny minimálně čtyřikrát. To bylo slušné skóre.

Bylo jí jasné, že se Cétó nemohla dostat k břehu v její druhé podobě, takže se už chystala na její proměnu s tím, že budou muset plavat sakra rychle. Všude kolem se to hemžilo stvořeními jako byla ona, ale narozdíl od ní byli někteří menší a mobilnější. Dostali se dál.

Okamžitě co tedy Cétó opustila její o poznání děsivější já, začala plavat co jí síly stačily. Viděla na Cétó, že byla naprosto vyčerpaná, ale i přesto... I přesto se jí snažila dotáhnout ke břehu. Jenže Shäyla nevnímala v tu chvíli svou únavu. Nevnímala to, co její tělo volalo. Vnímala její vyčerpání po tom, co je obě vysekala z průseru až sem. Teď nebyl čas na umírání. Ne po tom všem. Odfrkla si a zavrtěla hlava "Víš co? Na chvíli mi věř ty. Polož se na záda" Křikla, čapla Cétó za límec a začala ji táhnout k břehu ještě rychleji.

Nakonec konečně ucítila pod nohami dno, kde se mohla zapřít. Pustila Cétó, prodrala se vodou a s vyčerpáním klesla ne břehu na kolena, než zaklonila hlavu a začala těžce oddechovat. "Do prdele. Zkurvený moře. Kolikrát se mě ještě pokusí zabít."

Do zad ji tlačilo pár ostrých kamenů, ale popravdě neměla dost síly na to, aby se pokoušela přesunout někam dál.

Protože... Shrneme si to. Během jednoho dne se jí podařilo zachránit pirátku, dotáhnout ji na loď, pohádat se s prvním důstojníkem (dvakrát), nechat se hodit do moře, třikrát se proměnit, zachránit pirátce život (podruhé), málem ji sežrat (několikrát) a k tomu se ještě málem NECHAT sežrat. A to jednoho slušně vyčerpá.

Zhluboka dýchala, v očích ji pálila slaná voda, rty měla popraskané a ať se snažila, jak chtěla, nedokázala se zbavit pachuti krve z ještě stále krvácejícího koutku rtů. Vsadila by se, že tam bude mít jizvu. Ne první a rozhodně ne poslední.

"Zkurvený všechno!" křikla po Shäyině naštvaném povzdechu a nabrala do hrsti písek. Byl jemný, černý jako havraní křídla a neskutečně měkký. Ještě nikdy v životě nic takového neviděla.

Obloha byla zatažená, pokrytá baldachýnem temných mraků, které hrozily blízkou průtrží. Bouře se táhla odevšad. Musela uplavat obrovskou vzdálenost, potom, co opustila palubu Pomsty... Opustila palubu Pomsty. Přišla o loď. A posádku.

"Ten malej zkurvysyn." Ozvěna jí několikrát vrátila: Zkurvysyn, zkurvysyn, zkurvysyn..., než zvuk jejího hlasu pohltily vlny a odnesly ho neznámo kam.

V nenadálém návalu vzteku se vytáhla na nohy a udělala dva kroky směrem k neskutečně vysokým skalám, aby se konečně zbavila vody, omývající jí kotníky. Boty měla naprosto, zcela a úplně promočené. Stejně jako kalhoty, košili a tak nějak všechno.

"Zkurvená bouřka, zkurvený příšery, zkurvenej Moore!" rozhodila rukama a nevšímala si toho, že její namožené svaly hlasitě protestovaly.

"Co to dohajzlu je?! NENÍ TADY VŮBEC NIC! Jenom debilní skály, debilní písek a debilní příšery." Bylo jí královsky jedno, že čistě teoreticky do podmnožiny debilních příšer patří taky.

"To je fakt skvělý tohle. Však jo. Normální den, žejo?! Celej tenhle přiblblej kontinent už mě pěkně sere. Fakt nemůže bejt jeden jedinej den, kdy je všechno hezký a zalitý sluníčkem. Nemůže!"

Naštvaně chodila v kruzích, rozhazovala rukama a tím spíš se ozývala rána mezi jejími lopatkami. Ve druhé podobě ji tolik nevnímala, protože měla přeci jenom trochu silnější vrstvu šupin, svalů a podkožního tuku, který ji chránil před chladem a tlakem vody. Ale v lidské podobě to byla pěkná osina v zadku. Přesněji řečeno tedy na zádech.

"A tohle je taky úplně nahovno! Bolí to jak hovado!" Obvykle nemluvila jako starý námořník, vracející se po dvou letech z moře a nacházející svou ženu v posteli s nejlepším kamarádem. Jenže teď? BYLA DOSLOVA UPROSTŘED NIČEHO! Neměla loď, ani posádku a její budoucnost se rozpadala na písek ještě jemnější, než ten, který se jí nalepil na veškerou volnou kůži a nevypadal, že půjde jen tak dolů.

Jo. Je na čase si to přiznat. Byla hluboko v hajzlu.

Chvíli ji pozorovala, jak na všechno nadávala a ze začátku jí to sice doknoce přišlo i trochu zábavné. Lhala by, kdyby tvrdila, že ne, ale uvědomovala si, že ta situace byla prostě naprosto nic. A kdo za to mohl? No ona rozhodně ne. Mohla za to posádka Pomsty. To si pamatovala z toho, co viděla jako první, když se probudila. A tu posádku neměl na starosti nikdo jiný než Cétó, takže se všechen její vztek a frustrace přesunula v tu chvíli právě na ni. Měla chuť nadávat a jediný logický cíl byla v tu chvíli Cétó. Plus byla jediná přítomná, takže si tu kousavou hlášku pro sebe zkrátka nechat nedokázala. Musel jí to vmést do obličeje s plnou parádou, když už si to mohla dovolit. Nebyly na Pomstě a nebyly ani na Přízraku. Nikdo v tu chvíli neměl nadvládu a to byly ideální chvíli a pěkně opepřenou diskuzi.

“Dobrá. Když už jsme u toho nadávání… Zkurvená celá tvoje posádka”

“A můžu snad za to, že je to banda kreténů?!” Céto se nasupeně zastavila a probodla Shäy pohledem šedomodrých očí. Jakože ona teď byla na opuštěném ostrově úplně mimo civilizaci a měla dostat vynadáno za svoji pitomou posádku? No tak to ani omylem.

“A kdo tam asi byl kapitán, co? Já si srovnávat něčí respekt fakt neměla!” Jediná adekvátní reakce na to bylo v tu chvíli pobavené uchechtnutí a zakroucení hlavou. Vážně jí nedocházelo to, že si za tu posádku zodpovídala? Měli ji poslouchat a to se nedělo. Ba naopak.

“Ze mě má respekt půlka Nescory! Máš pocit, že je to jako málo?!” Znovu rozhodila rukama a rána mezi lopatkami se ozvala ostrou bolestí. Když nic jiného, slaná mořská voda alespoň sloužila jako slibná náhrada dezinfekce.

“A tvoje posádka je očividně v té druhé půlce, když tě hodili přes palubu” Protočila očima jako by to snad bylo nad slunce jasné. Mohlo se jí obávat kolik pirátů chtělo, ale nic, absolutně nic to neměnilo, pokud z ní neměla respekt její vlastní posádka.

“Za to náhodou může ta skupina kreténů, do který patříš! Nebejt celý tý vaší pirátský sebranky, nikdo by neměl sebemenší touhu mě přes tu palubu házet!” Pokud před chvílí byla jenom trochu frustrovaná, teď začínala být slušně vytočená. Zaťala ruce v pěst a založila je na hrudi, aby zabránila další zběsilé gestikulaci. Chce se Návnadička hádat? No fajn! Cétó s tím neměla problém.

“Nebejt pirátů, nejsi ani na tý palubě! Však celá tvoje existence je založená na pirátech. To mi přijde jako celkem posedlost, nemyslíš?” V tomhle bodě se přesně Shäyla rozhodla, že v rukavičkách jednat nebude. Bylo jí jedno, jestli zasáhne citlivé místečko, prostě začala kolem sebe kopat.

“A PŘESNĚ O TO TADY JDE! Nebejt pirátů, tak je celej můj život úplně v pořádku! Ale vy ne, prostě! Přijdete a myslíte si, že vám všechno patří. Že máte právo přepadnout loď a jen tak si vzít úplně všechno, co se vám zachce! Ale, překvapení, takhle svět rozhodně nefunguje! A kdyby to některej z těch debilů, kterým říkáš ‘kámoši’, pochopil, tak nemusím být v týhle blbý díře!” Nebyla jenom vytočená. Byla naprosto, zcela a definitivně nasraná. Myslela to vážně. Jasně, její existence pravděpodobně doopravdy závisela na pirátech, ale copak se o to prosila? Prosila se o to, aby jí vyvraždili rodinu? Aby kvůli nim zůstala samotná a tak zlomená, že byla ochotná, vzdát se veškeré lidskosti?

“Tak a dost. Šlo ti to, co jsem ti řekla předtím jedním uchem tam a druhým ven? Vzala sis kurva vůbec něco z ‘každej je jinej?’ Kdybych to měla brát obecně, jako ty… Nebýt královských, můj život je krásnej, nebýt všech chlapů, bylo by to vše v pořádku, nebýt lovců pirátů nemuseli by mnozí, kteří jen přežívají zemřít, dávat sirotkům víc peněz za ztrátu rodičů, neuchýlili by se k pirátství atd. Mám pokračovat? Jo a jen tak mimochodem. Žádní kámoši. Většina z nich mi je ukradená a ti co nejsou jsou moje rodina. Moje jediná podělaná rodina, protože moje vlastní toho schopna nebyla” Pronesla očividně vytočeně, zatímco jí propálila takovým pohledem, který by rozhodně mohl zabíjet. Vytáhla na ni stejnou zbraň. Za normálních okolností by takhle nemluvila, ale chtěla, aby Cétó věděla jaké to je být vhozena do jednoho pytle jen na základě osobní zkušenosti

“Každej jinej? Prosímtě, nenuť mě, abych se zasmála. Jste přesně tak jiný, jako všechny ty pitomý příšery, na který narazíš, když si půjdeš zaplavat! Jinak velký, jinak barevný, ale nakonec tě stejně všechny sežerou. PROTOŽE TO JE TO, CO DĚLAJ! A… Máš pocit, že seš tady jediná, kdo ztratil rodinu? Tak v tom případě, tě asi šokuju. Nejseš! Nadáváš na lovce a na to, jak jsme velký a zlý a bububu, ale proč to dohajzlu, asi dělám? Napadlo tě někdy, proč tak strašně chci, abyste byli všichni do jednoho mrtvý? Aby se už žádná malá holka nemohla probudit na pláži bez vzpomínek na poslední roky, který strávila jako monstrum, protože její rodina je mrtvá!” Bolelo to. Zatraceně moc to bolelo, protože si nechtěla připomínat ten den, kdy se vzbudila uprostřed ničeho, na místě, ne tak úplně vzdáleném od toho konce světa, kde se nacházely teď. Nebýt tak naštvaná, možná by jí to přišlo i vtipné. Ironické. Zoufalé.
Ale všechno, co řekla, myslela sakra vážně. Nechtěla poslouchat srdceryvné příběhy o tom, jak Shäy zůstala sama, ujali se ji piráti a ona se vrhla vstříc třírohému klobouku. Protože i Cétó zůstala sama. Její život se obrátil vzhůru nohama a jediná možnost, jak zahnat bolest bylo, změnit se v monstrum. Jak přeneseně, tak doslova.

“Ty vole posloucháš se vůbec? Příšery? To bych taky mohla říct, že mezi ně patříš, ne? Vypadáš stejně, přesně jak si to řekla, ale neřeknu to, protože vím, že to tak kurva není, i když se teď teda chováš jako prvotřídní píča, to musím podotknout. A k tomu dalšímu, právě že ne. Ale chci ti ukázat jaké to je. Kdyby si furt nekecala o tom, jak jsou všichni piráti krutí a bezcitní, nemusela bych vytahovat lovce. Řekla jsem to teoreticky obecně přesně jako ty. Pamatuješ si něco z toho, co jsem ti řekla, zatímco tys byla ve své druhé podobě? Hm?” Zvolila hodně ostrá slova? Možná. Na druhou stranu začínala být vážně frustrovaná. To co jí říkala Cétó jí přišlo při nejmenším pokrytecké. Ano, bylo jí asi i líto, co se jí stalo, ale to neměnilo nic na zbytku toho, co o ní a její rodině říkala. Mimo to si už několikrát protiřečila a to jí štvalo nejvíce.

“Kdybych patřila mezi ně, tak tě na posezení sežeru. I když… POČKAT! Možná jsem to fakt měla udělat. Aspoň bych tady s tebou nemusela tvrdnout. A ne, nepamatuju si z toho ani slovo! Ono to není zrovna super, měnit se ve vraždící bestii, víš? Nemůžu si jít dohajzlu ani normálně zaplavat, abych neměla chuť někoho zabít! A za to, jen tak mimochodem, můžou taky tvoji opěvovaní piráti! Kdyby se tehdy neukázali, mám krásnej lidskej život bez ploutví, zubů a chuti pořád někoho roztrhat!” Proč přesně ji nesežrala? Ne, vážně… PROČ? Vždyť by se tím vyřešila obrovská spousta její problémů. Třeba - a to hlavně - by s ní nemusela momentálně pochodovat po pláži a už určitě by se nemusela hádat.
Kdyby ji sežrala, prostě by to vzala pěkně zpátky na pomstu, potopila ji, sežrala i zbytek posádky a pak spokojeně strávila příštích deset let jako wai wai. Neznělo to jako špatný plán! Tak proč to, dohajzlu, neudělala?!

“Ale o to tu právě jde, chápeš? Nevidím tě jako příšeru. Nejsi jako ostatní stejně jako já nejsem stejná jako ti piráti, z kterých sis očividně odnesla nějaký trauma nebo co já vím a teď si ho vylíváš na všech ostatních. A právě kvůli tomu, že si mě nesežrala sakra vím, že nejseš zvíře. Dobrá. Víš co jsem ti tam řekla? Že vím, že je v tobě člověk. Že to zvládneš. Že i když nemám sebemenší ponětí jaké to je, je mi jasný, že to je těžký. A hromadu dalších věcí. Celej podělanej život slyším, že jsem jako ostatní. Že jsme všichni hulváti bez špetky citů co vraždí na potkání a právě proto tě chápu, tak proč se ty kurva nesnažíš pochopit mě? Víš jak je frustrující snažit se někomu něco vysvětlit, když argumentuje furt tím samým, co jsem já nemohla nikdy a nijak ovlivnit?” Sklonila svůj pohled k zemi, zatímco si povzdechla. Nebýt jejího bloku proti emocím, bohové ví, kam by tohle vedlo. Už to, že jí to celé nutilo přemýšlet o minulosti ji ovlivňovalo. Na druhou stranu myslela vše co jí řekla naprosto upřímně. Jak pozitivní tak negativní věci bez výjimky. To že to ale neneslo žádný pokrok jí uvrhalo do takové bezmoci, kterou snad nezažil od svého dětství.

“Možná bys měla! Protože já jsem příšera! Potápím lodě. ŽERU LIDI. A tam někde uvnitř si to uvědomuju. A člověk? Člověka ve mně je možná, co by se za nehet vešlo. Vždycky, když jsem člověk, je mi úplně nahovno a jediný, u čeho mám pocit, že má smysl, je zbavování Nescory všech těhlech zavšivenejch mořskejch prasat! A já se tě nesnažím pochopit?! Jak mám asi pochopit, že se plavíš po moři, okrádáš nevinný lidi a potápíš lodě, který jsou často tím jediným, co maj?! JAK TO MÁM ASI TAK POCHOPIT?! Musela bych bejt úplnej magor, aby mi to dávalo smysl.” Byla zlá? Ano. Sprostá? Rozhodně. A určitě nebyla třikrát milá. Ale myslela naprosto upřímně každé slovo, které vypustila z pusy.
V tu chvíli potřebovala, aby ji Shäyla pochopila. Aby přijala, co se jí Cétó snažila říct a uznala, že má pravdu. Ale to se samozřejmě nestalo, že?

“Hah. Skvělý. Takže nevěříš pomalu ani v sebe. Hele tuhle pohádku povídej jiným. Fakt pochybuju, že bys toužila být jen tvou druhou podobou. Udělala bys to dávno. Nehledě na to, že jsem viděla, co jsem viděla. Prala ses s ní, abys to zvládla kontrolovat. A k tomuhle? Znáš mě? Nemyslím si. Okrádáme královské lodě. Královští se nikdy ani nezarazili nad tím, co bude se sirotky, samoživitelkami a podobně. To bys měla sama moc dobře vědět. Ale víš proč? Ne kvůli pomstě. Ne kvůli zahořklosti a spravedlnosti, ale kvůli přežití. A kvůli rodině. Neměla jsem nikoho a pak jsem potkala mé bratry. Ne krví. Ne činy. Povahou. Tím, že mě chránili. Jsou piráti, který já sama nesnáším. Převážně původní posádka a pak jsou tací, za který bych i život položila, protože oni by to pro mě udělali také. A víš co je zajímavé? Většina z nich si pirátství nevybrala. Ale dobrá. Pokud mě pochopit nechceš a trváš si na ignorování toho, co ti říkám, nemusíme se o ničem bavit, protože to žádnou pointu nemá a nikam to nevede.” Po tom, kdy odbourala svou bariéru a co všechno jí na tom moři řekla, si připadala jako naprostý hlupák. Proč se vůbec snažila Cétó přesvědčit o tom, že byla jiná, když se jí samotnou snažila Cétó ještě před chvíli přesvědčit o opaku, co se jí týkalo? Proč se vůbec snažila?

“To teda toužila! Protože bych konečně měla pokoj! Od všech těhlech sraček! Dokonce jsem to jednou udělala. A víš co? Přišli piráti! A překvapivě mě málem zabili! Zase!” Vztekle vyhrnula košili a ukázala ošklivou kruhovou jizvu na boku. “Takže jsem se snažila mít od všeho konečně pokoj a zase mi to nevyšlo. Fakt překvapivý. A… Ty si jako vážně myslíš, že spolupracuju s králem? No tak tohle je pecka. PŘESNĚ KVŮLI TOMU, ŽE S NÍM NESPOLUPRACUJU, mě ten debil hodil přes palubu! A že jsme jako skončily?! Tak to teda neskončily!” Bodla Shäy ostrým nehtem přímo do hrudi, ale rozhodně to nemohlo být tak pichlavé, jako pohled, který jí věnovala. Byla silně v ráži a nehodlala nechat Návnadičku, aby se z toho vyvlékla tak snadno.

“Jo. Jasně. Tak běž. Nech mě tady, skoč do vody za kamarády a plav si kam chceš. Vážně si myslíš, že ti tohle žeru? Do prdele. Neuděláš to nebo minimálně bys neměla. Jsi Cétó Anokai. Tohle jméno říct kdekoliv v krčmě, tak se většina lidí rozklepe strachy a víš moc dobře, že pokud by ses vrátila v plné parádě, byli by zesraní o to víc. A tady tě opravím. Přišli kreténi co byli náhodou povoláním piráti. To je rozdíl. A řekla jsem snad něco takového? Nikde jsem neřekla, že máš s ním něco společného. Proto ses s naší posádkou ani do křížku dostat nemohla. Nejsme kreténi s harpunami. A neskončily? No já si myslím že jo. Jak jsem řekla, s tvým přístupem stejně k ničemu nedojdeme.”
Rázně odstrčila její ruku, kterou jí předtím dloubla do hrudi, otočila se na patě a vykročila si to směrem pryč.


Cétó to nehodlala nechat jen tak. Vztek jí probublával pod kůží a pomalu viděla rudě. Chytila Shäy za zápěstí a držela ji pevně. Nehty zarývala do kůže tak, aby se jí Návnadička nemohla jenom tak vyvléknout.

“Jo, to bych vlastně asi mohla! To bych dokonce měla! Ale já mám nějakej přiblblej ochranářskej syndrom, takže tě asi nenechám na debilním ostrově, obklopeným debilníma nestvůrama. Fakt. Je to tvoje chyba! Kdybys byla jen o trochu nesnesitelnější, tak je mi to úplně u prdele a v klidu si do těch vln skočím a už se tady neukážu. Ale ne prostě! Ty se ani nemůžeš chovat, jako úplně normální pirát, žejo?! Nemůžeš mi to aspoň jednou udělat o něco snazší!” Možná si protiřečila, ale neměla dost sebeovládání a v tu chvíli ani sebereflexe na to, aby si tu skutečnost uvědomovala. Jenom potřebovala vykřičet do světa veškerou frustraci a Shäy byla v tu chvíli ten nejvhodnější cíl.

“Ochranářskej syndrom? Počkat… Ty mi chceš říct, že ten důvod jsem já? Jakože popravdě jsem asi čekala cokoliv od tajného pokladu přes ztracené královské předky, ale tohle ne. Každopádně k tomu poslednímu ne. Popravdě kdybys některé znala více, věděla bys, že pojem normální pirát neexistuje. Znám kluky co bývali šlechtici. Vzdělaní, chytří, milí a čestní a stejně je to zaválo mezi piráty. Všichni se něčím lišíme. Nikdo prostě není stejnej.”
V momentě, kdy jí Cétó chytila za zápěstí se prvně zkusila vycuknout, když ale viděla, že to nemělo úplně cenu, aniž by jí ublížila, což rozhodně neplánovala, prudce se na ni otočila a už už měla na jazyku další kousavou poznámku, jenže to co Cétó řekla jí vzalo vítr z plachet. Absolutně něco takového nečekala.

“Ty mě fakt vůbec neposloucháš, žejo?!” Křičela. Pravděpodobně tak nahlas, že by je slyšeli až na druhé straně ostrova. Pokud teda někdo na tom příšerným konci světa bydlel. Což bylo silně nepravděpodobné. Takže mohla křičet jak jen se jí chtělo. A že se jí chtělo!

Byla unavená, bolelo ji všechno od špiček prstů po kořínky vlasů. A Návnadička je doopravdy vůbec neposlouchala! Ani se nesnažila ji pochopit!

“Tak pokud chceš vytahovat zrovna tohle, tak mě fakt neposlouchání vyčítat nemusíš. Já se o to alespoň snažím.” Popravdě se nechtělo u toho, že byla tak nějak důvodem toho, že se prostě nesbalila a neodplula bohové ví kam, zastavovat nechtěla. I proto to otočila zpět na to, o čem mluvily předtím. Ale co se poslouchání týkalo, opravdu se jí snažila chápat stejně jako předtím na moři, ale z jejího pohledu tu snahu od Cétó zkrátka neviděla. Přišla jí až moc zaslepená zlostí

“Tím, že mě přesvědčuješ o tom, jak je pirátství nejlepší řemeslo pod sluncem a každej z vás je čestnej a zachraňuje sirotky a chodí do kostela a dává chleba bezdomovcům?! Jo, přesně takhle si představuju naslouchání, Návnadičko! Jestli máš tuhle představu, tak to teda zvládáš dokonale.” Ze zlosti plynule přešla k ostrému sarkasmu. Netušila, jak jinak jí ukázal, že má pravdu. Že měla důvod k tomu, co všechno za poslední roky udělala.

“Ach jo. Pokud ti fakt nedochází, že to pochopení pro tebe mám a snažím se ti naslouchat celou dobu, zatímco se ti ale snažím vysvětlit to, jak to mám já, tak to fakt cenu nemá. Pokud si pamatuju dobře, tak jsi urputně tvrdila, jak jsou piráti stejní a teď tvrdíš, že jsem jiná a bylo by lepší, kdybych byla jako oni. Netvrdím, že jsme všichni dobří, to ani náhodou, potkala jsem tolik sráčů na palubě, že to není pěkný, ale za některými stát budu. Pokud si sama nedokážeš srovnat názor na tohle všechno, tak tuhle debatu považuju za uzavřenou. Nemám dost energie na to mluvit do dubu.” Měla toho dost. Neštvalo ji to, kým Cétó byla, ani co dělala, ale jak se k ní chovala. Jaký názor měla a naprosto ztratila jakoukoliv chuť a snahu o tom ji přesvědčit. Pokud si z toho něco vzala, muselo jí to dříve nebo pozdějí projít hlavou pořádně a ne jen okrajově, ale prozatím toho na ní bylo dost. Definitivně vycukla své zápěstí z jejího sevření, když nedávala tolik pozor a odpochodovala směrem pryč.

Věděla, kam měla namířeno - skály. Sama žila na pobřeží, které bylo kamenité, takže věděla moc dobře, že se v nich často ukrývali mnohé skrýše v podobě jeskyní a převisů. Ano, mohly by nasbírat materiály a postavit přístřešek, ale za a) neměla po tom fiasku na Cétó náladu, z b) jeskyně znamenala méně práce a za c) byla rozhodně stabilnější

Problém nastal, když před skalami narazila na zdánlivě neprostupné suché křoví, které nevypadalo, že by se dalo jen tak v klidu projít. Odfrkla si stále vytočeně, vytáhla šavle a začala si agresivně razit cestu skrze všemožné větve. Bylo jí jedno, že jí u toho škrábaly do rukou a obličeje, protože si nedávala dostatečný pozor, využila tu nehostinnou situaci, k tomu, aby si fyzicky vybila frustraci a vztek z té hádky, z otevření emocí, které chtěla pohřbít a zapomenout, zkrátka z toho všeho. Léta dodržela to, že už nikdy nikomu nebude věřit, že neprojeví nevýhodné emoce a hlavně, že se nebude snažit někoho měnit a i přesto všechno se to ten den zřítilo jako domeček z karet.
Bylo jí ukradené, jestli Cétó zůstane na pláži, nebo se za ní vydá. Neměla v plánu s ní cokoliv řešit dokud by nepřišla v klidu s tím, že se nad tím doopravdy zamyslela.

Popravdě ani sama nevěděla jak dlouho to trvalo. Byla ponořená v myšlenkách a jen švihala automaticky ostříma kolem sebe, takže to celé uteklo celkem rychle. Ruce měla poškrábáné do krve, spolu s pár šrámy v obličeji a stopách po jejích pevně zaťatých nehtech z toho, jak pevně šavle držela. I přesto všechno jí to bylo jedno. Byla na konci a stála před mohutnou skálou, to bylo hlavní.

Zastrčila šavle a vykročila za roh skály zatímco se rozhlížela nahoru i dolu po nějakém otvoru, puklině nebo římse. V tom zahlédla potenciální místo, kde by se něco podobného nacházet mohlo. Z druhé strany se napojovala další skála, prostor se zužoval a stáčel do zatáčky za roh. Mlčky následovala cestu, kterou skály utvářela a nakonec zahlédla to, co hledala. Otvor dovnitř akorát na projití, což také mohlo velice pravděpodobně znamenat vstup do větší jeskyně.

Cétó toho měla tak akorát dost. Každý občas máme den blbec, jasně. Ale už se vám stalo, že váš den blbec zahrnovat ztrátu kapitánského postu, lodi, důstojnosti a málem i sám sebe? Zahrnoval ostrov uprostřed ničeho, obklopený lidožravými predátory, ke kterým vlastně jen tak mimochodem patříte? A zahrnoval otravnou tvrdohlavou Návnadičku, se kterou se máte o ten kus pevniny ležící NIKDE dělit? Jo, tak to pochybuju. Takže Cétó frustrovaně rozhodila rukama a z plných plic zaječela: "PRDEL!" Tak, aby ji všichni slyšeli. Teda v případě, že v okruhu několika tisíc kilometrů bylo taky něco jiného, než wai wai, skály, žraloci a lodní vraky.

Prohrábla si rukou ještě mokré vlasy tak, aby jí prameny nelezly do očí a potom se vydala za Shäy. Nehodlala se omlouvat - sakra, to ani omylem - ale musela uznat, že ta snaha o nalezení úkrytu (Alespoň doufala, že je to snaha o nalezení úkrytu a ne bezcílné masakrování ubohé ostrovní flóry, které ani tak nebylo zrovna mnoho...) vlastně není úplně pitomá. Byla ale dost tvrdohlavá na to, aby svoje vlastní  zbraně nechala pěkně schované a jenom s rukama založenýma na hrudi přihlížela Shäyinu počínání.

"Skončilas?" prskla se stále přítomným ostnem vzteku v hlase a protáhla se kolem Návnadičky přímo do jeskyně. Bylo jí upřímně jedno, jestli tam čeká armáda kostlivců, suchozemští žraloci, tlupa lidojedů nebo cokoliv podobného. Protože každá společnost (včetně toho suchozemského žraloka) by v té chvíli byla lepší, než Návnadička. A kdyby se jí to doopravdy rozhodlo sežrat a ukončit tak její krátký pobyt na tomhle zpropadeném ostrově? Vlastně ještě o to lepší.

Jenže za vchodem do jeskyně nečekalo vůbec nic ze zmíněných. Ani omylem.

Hrubý povrch země se plynule proměnil v naleštěnou podlahu, víc než cokoliv připomínající tmavý mramor a když se Cétó dotkla stěn, jeskyni okamžitě zalilo namodralé světlo, pocházející ze stovek drobných kamínků, kterými byla skalní chodba vyzdobená.

"Pro bohy," zašeptala. Viděla v životě mnoho, ale tomuhle se nemohlo rovnat vůbec nic.

"Chceš jít dál?" Během chvíle okamžitě zapomněla na všechen vztek. (No dobře, na všechen ne, část jí pořád probublávala někde blízko srdce...) Netušila, kde jsou, co je tohle za místo ani jestli je to vůbec bezpečné, ale v té chvíli ji nic z toho nezajímalo. Chtěla vidět víc. Musela vidět víc. A z nějakého, jí samotnou nepochopeného, důvodu doufala, že se k ní Shäy přidá.