Sëlverská pláň

Sëlverskou pláň najdeme na severní části Nescory. Táhne se podél západního břehu řeky Vilgai, kolem okraje Stříbrného lesa až k zálivu Frëga. Je největší plání na severu Nescory a na pohled se zdá dost opuštěná. Když tudy projíždíte, všude kolem vás jsou jenom lány nízké trávy, obvykle zvláštně našedlé a pokryté pavučinkami sněhu a jinovatky. Nezřídka se nad celou plání líně povalují cáry mlhy.
Pláň je chladná a nehostinná, těch pár keříčků, které se na ní uchytily, zpravidla nemají jediný plod a o ovoci si můžete nechat leda zdát. Ani na zvířata tu často nenarazíte. Maximálně možná na smečky vlků nebo medvěda samotáře. Stáda srnek se drží radši na druhém břehu řeky a na Rouánské pláni.
Sëlverská pláň je navíc obzvlášť kolem řeky dost podmáčená, takže se vaše nohy i kopyta koně budou bořit do bahna a zapadat do drobných, téměř neviditelných říček a jezírek, které celou pláň křižují.
Častým úkazem na Sëlverské pláni jsou hromady kamenů nebo nízkých skal. Kdo ví, jestli jde o zříceniny nebo dílo přírody?

Vítr mu cuchal vlasy a šlehal ho do obličeje jako prudký bič v rukou trýznitele. Tohle počasí se mu ani trochu nezamlouvalo. Ač na něj byl svým způsobem navyklý ze své domoviny, roky mimo Nescoru se na něm poznamenali. Ano, teplejší počasí by se mu vskutku zamlouvalo mnohem více. Bohužel si takový luxus nemohl dovolit. Jeho majetek nebyl zase tak veliký, vlastně téměř vůbec. Jediné, co mohl na takových cestách nabídnout byla jeho společnost a také jeho zbraň. Ovšem, ne že by ta byla tolik zapotřebí. Ovšem moc dobře si uvědomoval, že to nebylo jeho neexistující bohatství, díky kterému necestoval sám. Nýbrž jeho znalosti. Znalosti, které by měl mít, ale za ty roky mimo se mu z hlavy vypařily. Nejspíše by se mu za to jen smála jako tolikrát předtím. Jeho mysl byla oproti té její tak mlaďoučká, jak mu sama nezapomínala pravidelně připomínat. Jemu to nevadilo. Neptal se na otázky. Zkrátka se mnohdy jen smířil s tím, že má věci příjímat a ne je rozebírat. Ale protentokrát...zašilhal k ženě po svém boku.

,,Aspyn.” Její pohled se setkal s tím jeho. Nemusela nic říkat, měl její pozornost. ,,Můžeš mi ještě jednou vysvětlit, proč se brodíme tímhle zasněženým peklíčkem? Pokud chceš svoje ledové království, mohli bychom ho postavit i někde jinde, víš? Někde, kde nebudu mít pocit, že mi každou chvíli odpadnou uši.” Pousmála se. Ačkoli jí z velké části obličej zakrývaly tmavé vlasy, Mikaelovi to nepatrné škubnuté koutků neuniklo. Na to měl její tvář až příliš dobře nastudovanou. Měla na sobě kápi, stejně jako on, ale narozdíl od něj jí nehalilo tolik vrstev. Nepotřebovala je. Sledoval, jak její tmavé oči skenují jeho obličej. ,,Aspyn?”

,,Aspyn?” Opět se ztratila v myšlenkách, když jí Mikaelův hlas probral ze sevření její vlastní hlavy. Opravdu se více než čemukoli jinému podobal veliké nabalené mračící se kuličce. Víla po něm tentokrát nechtěla žádné jeho oblečení, ač by se potom cítila lépe. Věděla, že ona sama sílu mrazu vydrží mnohem lépe než on, už jen kvůli svému původu. ,,Nebojte se, Pane Svalíku. Mé ledové království ještě počká. Teď jsme tu kvůli mnohem důležitějšímu úkolu. Až se rozhodnu postavit si vlastní království, budeš první kdo o tom bude vědět. Tedy, pokud jako první uvidíš leták.” Jeho zamračený výraz na malinký moment povolil, neboť ho vystřídal výraz čistého zmatení a možná i pohoršení. ,,Letáky? Ty hodláš rozvěšovat po svém království letáky?”Jeho výraz byl opravdu k nezaplacení, především po její odpovědi. ,,Po všech zemích, Mikaeli. A až bude mé království postavené, ráda se utkám s kýmkoli, kdo by čekal za branami s úmyslem mi uškodit.” Uslyšela jeho mrzuté povzdechnutí. Její rozhodnutí se mu nelíbilo, ale zkrátka se s tím smířil. Jako tolikrát předtím.  

,,A co tedy hledáme?” Zeptal se opět. ,,Ne co, ale spíše koho.” Opravila jej. ,,Slyšela jsem, že tu řádí jedna ledová.” Přikývl. Věděl, co to znamená. Ledové víly neznamenaly nic dobrého. Ani pro ně, natož pro nebohé nešťastníky, kteří jim náhodou zkřížili cestu. A i když se tmavovláska nepovažovala za kdo ví jakou dobrodějku, nemohla dovolit, aby v tom ta dotyčná ztracená duše pokračovala. A k její smůle neexistoval jiný způsob než krutá smrt. A jediné, co mohla Aspyn pro vílu udělat bylo dopřát jí to vlastní rukou.

Tím se mnohé vysvětlovalo. A i když se to Mikaelovi příliš nelíbilo, nemohl s tím vůbec nic udělat. Moc dobře věděl, že když si Aspyn něco zamane, už od toho neupustí. Světlovlásek mohl tak svojí společnici alespoň rozptýlit, když už se pro ni nedalo udělat nic jiného. Vlastně ani netušil, jak vnímá smutek. Netušil, zda ho ta žena vůbec vnímá. Na takové věci se jí nikdy neptal. Vlastně ani netušil, jestli chce znát odpověď. ,,Edëre.” Oslovil jí opět, ovšem tentokrát už mu žádný vševědoucí pohled nevěnovala. Místo toho její čokoládově zbarvené oči prohledávaly okolí před nimi. ,,Edëre.” Zkusil to znovu. ,, Edëre, já mrznu.” Sice to nebyla zase tak úplně pravda, přeci jen měl dostatek vrstev a dokonce i požehnání od Aspyn. Ovšem potřeboval svoji společnici přivést na jiné myšlenky. ,,Mrzneš?” Tentorkát byla s mračením na řadě Aspyn. Dlouhou chvíli si ho jen prohlížela, než vzala jeho tvář do dlaní a věnovala mu dlouhý a jemný polibek. ,,Vypadáš trochu jako rak. Jsi červený až za ušima. A hádám, že to není zimou.” Uculila se, očividně velice spokojená se svojí prací. Mikael jí věnoval pousmání. Byl rád, že se Aspyn už myšlenkami nemotala kolem jedné ze svých sester. ,,Hádáš správně” zamumlal téměř neslyšně, ale u Aspyn to stejně vyvolalo pozitivní reakci, kterou mu dala hezky pěkně vidět veselým zazubením.  
,,No nic, Sněhuláčku, musíme hnout kostrou.” Zašvitořila tmavovláska, načež Mikael souhlasně zamručel.  
,,Tak vzhůru do toho, babčo.”  
,,Že já ti seberu košili.”
,,Měj oči na šťopkách.”
,,Ne, dík. Mně se v důlcích líbí.”
,,Aspyn!”
,,Pane Svalíku?”  Co jinému mu zbývalo? Příliš možností neměl a tak si jen ztrápeně povzdechl a v doprovodu zvuků, které Aspyn popsala jako vítězné, se vydali dál po zmrzlé pláni.