Jezero Isorvi

Umístěné severozápadně od druhého největšího města Nescory, jezero Isorvi je klenovem jihovýchodní části Nescory. Jeho křišťálově čistá voda je zdrojem vody pro hned několik vesnic a jeho zrcadlová hladina je phlazením po zraku každého, kdo se rozhodne k jeho břehům zavítat. Lidé z okolních vesnic sem často chodí, ale nikdo se zde nezdržuje dlouho – mezi lidmi se nese pověst o vodních démonech v jeho vodách. Těžko říct, co je na tom pravdy, ale i navzdory oblíbenosti u místních tu snadno najdete ticho a klid, pokud po něm prahnete.
Jde o neutrální území nikoho, mnohdy můžete na cestách k němu potkat lidi, elfy z vcelku nedalekého Lesa divokých elfů či nějaké ty zbloudilé vodní, kteří přišli ze severu od moře. Jste tu vítáni, jen si dávejte pozor na záda – na území nikoho zároveň jen tak neseženete ochranu, pokud si uděláte nepřátele.

Utéct před chaosem ve Vargenu a vyrazit vstříc divoké přírodě Nescory se zprvu zdálo jako perfektní řešení její situace. Nemohla si sice stěžovat, protože si žila na poměrně vysoké noze a tanec jí vynášel slušné peníze i přízeň, ale nebylo to všechno. Ačkoliv ho nade vše milovala, toužila poznat nové kraje a seznámit se s jinými lidmi, než byli ti, co denně potkávala.
Nic ji ale nemohlo připravit na to, co jaký onen kontinent doopravdy byl. Nikdo ji nevaroval, že zatímco v jejím rodišti byla občanská válka na spadnutí, Nescora procházela tím samým - jenom po podstatně delší dobu. Zdálo se, že tamní téměř kompletně zapomněli na to, jaký byl život předtím. Nikdo neměl čas ani pomyšlení na umění a zábavu - a pokud ano, nebyl na nic z toho prostor. Díky tomu se Mallory těžce minula, když si plánovala to, že by mohla začít tančit i v Nescoře. Jistě, nepochybně by se našli nějací šlechtici, co by mohli mít zájem o pár vystoupení, ale obávala se toho, aby se nedostala do smolné situace. Nechtěla být něčí loutka a majetek, toužila po svobodě a poznání.

Nějakou dobu se tedy toulala napříč městy i vesnicemi, plnila krátkodobější práce a cestovala z jednoho koutku do druhého. Tamní příroda ji naprosto uchvátila - a byť na ni bylo opravdu chladno, začínala se jakž takž adaptovat. Nejspíše měla štěstí, že nepřijela přímo v zimním období, ale během podzimu. Takhle měla alespoň čas si řádně rozmyslet to, co bude dělat později, až celý kraj zapadá sněhem a ona si bude muset opravdu hodně pečlivě volit to, jakým směrem se vydá. Přeci jenom nebyla místní a vyrůstala v dost drasticky odlišném prostředí, nebylo by moudré riskovat.
Hodně ji zajímal ten ostrý konflikt mezi lidmi a draky. Naslouchala zatím jenom straně lidí, jelikož na žádného draka zatím nenarazila... Ale opravdu si to moc přála. Dokonce zvažovala, že by se mohla vydat s mapou pěkně do středu kontinentu a pokusit se nějaké najít, jelikož by se k nim ráda přidala a pomáhala, ale... Odrazoval ji od toho fakt, že u Hraničního lesa evidentně stálo vojenské ležení a pokud by se tam dívka s už tak neobvyklým vzhledem pokusila dostat, jistě by to neprošlo bez povšimnutí a nějakých potíží.
Místo do Dračích skal se tedy vydala k jezeru, které mělo dle všeho ležet nedaleko. Poblíž měly být i nějaké ruiny, takže Mallory předpokládala, že by neměla mít úplně velký problém najít nějaké to místo, kde by mohla přenocovat - v danou chvíli pro ni ale bylo absolutně nejdůležitější to, aby se dostala k vodě. Ta jí totiž za celou cestu žalostně chyběla, byť měla čutoru ještě skoro celou plnou. Díky svému původu si ale nemohla dovolit riskovat, takže se hnala k jezeru jako za svojí spásou, neutišitelně toužíc po možnosti se konečně alespoň na chvíli přeměnit a odpočinout si.

Sotva se před ní objevila široká vodní plocha, jejíž hladina se leskla jako zrcadlo, objevil se růžovovlásce na rtech vskutku široký a upřímný úsměv. Bezmyšlenkovitě shodila z ramene brašnu se svými věcmi a přeměnila se do svojí zvířecí podoby, letíc na mělčinu. Tam začala spokojeně přešlapovat, zatímco mířila trošku dál a hlouběji, aby se namočila celá. Její sytě růžové peří díky tomu nabíralo o pár odstínů temnější barvu a lepilo se k sobě, ale to jí absolutně nevadilo. Podstatné pro ni bylo, že se konečně dostala do svého přirozeného prostředí a mohla načerpat síly, byť už z dálky zářila jako maják.
Málokdo by totiž očekával, že v chladném prostředí a zrovna v jezeře najde ne volavku, ale plameňáka - natož pak plameňáka, co se dokáže ještě i přeměnit na zvláštní dívku, co ráda klade otázky, ale stejně dobře je schopná i vytáhnout nůž a bránit se. Všechna naivita musela stranou, když se cítila v ohrožení. To se zatím sice nestalo, ale Mallory na to byla i přesto raději připravená. Až moc dobře si totiž uvědomovala, že se poblíž mohli toulat nějací vojáci... A těm nebylo příliš radno důvěřovat.

Někdy začíná mít pocit, že se dny táhnou velice pomalu a nudným způsobem, který jí doslova ubíjel. Nemluvě o konfliktu, který se krajem šířil. Ona samotná neměla lidi v lásce, za to co jí v mladších letech provedli, nikdy nepochopila tu lidskou nevraživost a potřebu ukořistit jejich území, ale rozhodně nehodlala to tolerovat. Zatím se snažila přímým střetů v boji s lidmi stranit a naopak získat nějaké informace, které by jim mohli do budoucna pomoci. Ale jako každý živá bytost toužila i po odpočinku.
Není to ani dva týdny, kdy si skoro na opačné straně dračího území našla místo, kterému by mohla říkat domov a vždy se tam vracet. No však, kdyby někdo její bydlení viděl, určitě by řekl, že se v ní drak nepopře. Její domov byl plný různých cenností a zajímavých věcí, první co upoutá zrak je ale piano uprostřed pokoje.
Dnes při svém volnu, ale nezamíří domů. Naopak po delší době zatoužila opustit dračí území a prozkoumat okolní území, které často a ráda navštěvovala. Jelikož něco jí v životě chybělo, bylo pochopitelné, že jí to táhne kdo ví kam od území v naději, že najde co hledá. Než však se stihne rozmyslet kam půjde nechá své dračí křídla jí nést bezmyšlenkovitě oblohou. Snažila se držet co nejvýše to šlo, když v dáli viděla jezero tak si dovolila letět níž dokud se neocitla nad korunami stromů. Neotálí ani chvíli a přistane na volné ploše, kde se promění. Sice to bylo ještě pár kroků od jezera, ale pokud se chtěla nepozorovaně ztratit, tak tohle byla vhodná chvíle. Uhladí své oblečení, jako kdyby se snažila sundat neviditelné smítka. Vlasy měla krátce střižené do podkovy, takže jí sotva sahají k ramenou a stáčejí se skoro do pravidelných vln. Díky tomu jí vyniká jemný krk, na kterým měla stříbrný přívěšek měsíce uprostřed něj byl do kulata obroušený křišťál. Nerost na krku byl skoro takový jako její pokožka.
Dál se nezdržuje jen zkontroluje zda má meč a dýky na své místě a vydá se na cestu k jezeru. Tiše našlapuje a rozhlíží se kolem, zda jí někdo nesledoval, když se ujistí, že je zatím vše jak má být uvolní se částečně. Co nevidět spatří vodní hladinu, přiměje se k lehkému úsměvu, ale jak už se blíží kde břehu konečně si všimne plameňáka a jeho výrazně růžového peří. Přimhouří oči a upře své stříbřité oči na zvíře před sebou, naučila že ne vše co vypadá jako nebohé zvíře je také zrovna bezpečné.* Přítel či jídlo?* napadne ji rýpavě v mysli. Lehce nakloní hlavu na stranu a snaží se tvora před sebou odhadnout přeci jen tohle zvíře viděla držet se ve skupině, ale teď bylo samo proč? Netušila.

Moc dobře věděla, že by si měla dávat pozor na okolí a raději se v jezeře příliš dlouho nezdržovat, protože byla úplně sama a každou vteřinou se mohlo něco semlít, ale nedokázala si pomoct. Voda byla natolik osvěžující, že měla příšernou chuť z ní už doopravdy nikdy nevylézt - vzhledem ke svému pobytu mimo vodní plochy to bylo dost pochopitelné, jelikož většina měst a vesnic poblíž moc jezer nemá. Potok sice na chvíli stačil, ale nebylo to ono. Hodně záleželo na detailech, už takhle byla v nevýhodě kvůli odlišnému podnebí a faktu, že se v osamění přeci jen necítila až tak dobře, jak si prve myslela. Ne, že by ale měla na výběr... Svoje rozhodnutí už učinila, teď už bylo pozdě na to se pokoušet najít loď zpět do Vargenu.
Když už se konečně přestala cachtat a začala pomaličku mířit skrze mělčinu zpět na břeh, v jeden moment kompletně ztuhla. Kousek opodál stála jakási dívka, která ji upřeně pozorovala. Mallory jí pohled opětovala - ale stále se nehnula ani o píď. V hlavě jí přitom začaly kolovat myšlenky plné nejrůznějších katastrofických scénářů, jelikož neměla sebemenší tušení, co ji mohlo v následujících vteřinách očekávat. Měla se přeměnit? Nebo raději zkusit uletět? Jako pták neměla šanci, ale ani jako člověk nebyla zrovna dvakrát dobře připravená na to, aby s někým bojovala. Sice s sebou měla alespoň dýku, ale...

Nakonec udělala několik hodně opatrných kroků kupředu, než se mírně oklepala a přeměnila se nazpět. Zdálo se jí, že to oproti jindy trvalo celou věčnost - to, jak jí mizela křídla a tělo se vracelo zpět do původní podoby, bylo to nepříjemné a zdlouhavé. Když před neznámou ale konečně stanula v lidské podobě, automaticky sáhla k opasku a vytáhla z pouzdra dýku, pevně ji svírajíc oběma rukama.
Ani omylem nezamýšlela útočit jako první a bez varování, ale nemohla si pomoct - svým způsobem se přeci jen cítila ohroženě. Nacházela se na úplně cizím a neznámém prostředí, bez jakýchkoliv přátel nebo spojenců... Nemluvě o tom, že byla kříženka. Ty neměli rádi ani v její domovině, ani v Nescoře. Proto bylo nejlepší se alespoň nějakým způsobem připravit a dát najevo, že pokud to bude nutné, je schopná se bránit.

„Ehm...“ Odkašlala si poněkud rozpačitě, zatímco dál svírala dýku. V tmavě hnědých očích se jí leskla čirá nejistota, ale do agresivity měla hodně daleko. Pokud by si snad mohla vybrat, nejraději by preventivně vzala do zaječích, ale... Taková úplně nebyla. Byť stále cítila tlak přicházející ze smyslů a pudu sebezáchovy, ještě se plně nepoddala myšlence, že ta dívka byla její nepřítel. Mohla to být úplně obyčejná poutnice jako ona sama. Kdyby předem okamžitě utekla, aniž by zjistila, na čem je, mohla by tak přijít o potenciální společnost... A to by byla opravdu velká škoda, o tom žádná.
„Zeptala bych se, co tu děláš, ale... Nedá se říct, že by mi to tu nějak patřilo, takže tu otázku nechám být.“ Hlas měla sice poněkud nejistý, ale nechvěl se. Byť na ni útočila silná vlna úzkosti způsobená její vlastní neopatrností a zbrklostí, panika zatím nepřišla. Zatím. Mallory se sice obávala, že svým rozhodnutím dělala špatný krok a bude toho litovat zhruba stejně jako předtím té neopatrnosti, ale existoval pouze jeden způsob, jak to otestovat: prostě to zkusit.
„Dobře... Nevypadáš jako někdo z ležení, takže...“ Poněkud frustrovaně vydechla a na několik vteřin zaklonila hlavu, než vrátila dýku zpět do pouzdra a došla k brašně se svými věcmi. Sotva si ji přehodila přes rameno, udělala několik dalších váhavých kroků směrem k neznámé, načež jí vcelku pomalu podala ruku a upřela jí pohled do očí.
„Mallory, těší mě. Omlouvám se za to divadlo kolem, ale jsem v Nescoře teprve krátce a pořád si zvykám.“

Tvor si její společnosti nevšimnul hned, jak se zdálo, ale když se tak stalo tak jí neuniklo, že si jí prohlíží úplně stejně jako ona jej. Ani se nepohnula, nechala zvíře dojít poklidně ke břehu, aniž by se ona sama pohnula. I když jí pár neposedných pramenu šimralo do tváře neodhrnula je stranou na to byla příliš opatrná v tuhle chvíli. Nenápadně si přešlápnula aby předá větší váhu na nohu, která spočívala více vzadu a čekala, co se bude dít.  Jak se zdálo pod tím růžovým peřím se ukrývala dívka, ale jediné co dokázala říct s jistotou, že je to T’ealh.
Nepřekvapuje jí, že naráží na její přítomnost zde, ale spíš to, že je tu sama a než stihne na cokoliv jiného pomyslet dívka před ní pohotově vytáhne dýku. Astra instinktivně okamžitě sáhne po rukojeti meče, ale zarazí se, když vidí dívku svírat dýku tak nemotorně a ustrašeném gestu. Přiměje jí to o to víc nakloní hlavu na stranu ve zkoumavém gestu. Prohlédnula si její držení těla od hlavy k patě a povzdechne si. Ruku svěsí z meče podél těla a opět si přešlápne její držení těla a se zdá na první pohled uvolněně, ale i tak si dávala pozor, kdyby se znenadání dívka k ní s dýkou rozběhla.
I když se zdálo, že dívku neposlouchá, tak naopak velice pozorně. Po chvíli vydechne a opře svůj zrak za ní. „ Když někoho chceš vyslýchat prve řadě svírej dýku více sebevědomě. Tohle by tě jednou mohlo stát život, vypadáš nejistě jako kdyby jej držela poprvé v životě v ruce a klam by ti aspoň zajistí možnost útěku. Takto působíš jako kořist..“ poví jí upřímně, ale v jejího hlasu mohla jasně slyšet, že se jí nesnaží zastrašit jen jí poradit do budoucna. Udělá pár opatrných kroků k dívce a upraví držení její dýky a pak odstoupí a pousměje se.
Co víc uklidnilo jí, když dívka uklidila dýku zpět kam patří.“ Těší mne Mallory. Jsem Atrate, ale klidně stačí Astra.“ Poví zcela poklidně a pak se rozhlédne kolem. „Když jsem sem dorazila nezdálo se, že by tu byli nějaké hlídky. Aspoň prozatím je tu bezpečno.“ A pokud se bála někoho jako  vojáku z ležení, tak nechce snad ani vědět jak bude reagovat, až zjistí, kdo ve skutečnosti ona je. Velký děsivý drak pro tak drobného tvora jako je Mallory.
Chvíli před ní ještě stojí, ale pak poklidně odkráčí ke kládě prorostlou mechem a malými kvítky, kde se opatrně usadí.“ Jsi v Nescoře krátce? Promiň mi ty nezdvořilé otázky, ale je to už nějakou dobu, co jsem konečně opustila svoji domovinu s možností se pořádně nadechnout. Jsem zvědavá.“ Přizná svou dětskou zvědavost a nadšení z nové společnosti. I když na její tváři to nebylo moc viditelné, ale na barvě hlasu ano. Přeci jen se naučila své emoce ve tváři ukrývat před druhými, ale neznamenalo to, že je neuměla. Jen není tak naivní, aby ukázala svou pravou tvář. Jako každý v Nescoře i ona žila v menší nejistotě, když šlo o důvěru. V dnešní době nebylo lehké poznat, kdo je přítel a kdo nepřítel.
„A nemusíš se za nic omlouvat. Chápu to, není to lehké cestovat sama a obvzlášt v tomto čase není bezpečné být sama.“ Poví zcela upřímně.  Ale lhala by, kdyby nechtěla vědět co tu děla sama.* Jednou tě ta zvědavost přivede do hrobu Astro.. A ta tvoje neopatrnost tak dvakrát tak.* pomyslí si s lehkým pobavením, ale kdo ví možná naopak najde to co hledá.

Neměla v úmyslu pokládat velké množství otázek a šermovat s nimi kolem sebe jako s dýkou. Na druhou stranu musela svým způsobem dát najevo to, že pokud by se doopravdy ocitla v situaci hořící nebezpečím, nepostrádá jistou ochotu udělat co bude zapotřebí, aby přežila. Možná nevypadala zrovna dvakrát nebezpečně, ale rozhodně jí nechyběl elán - dýka ne dýka, nenechala by jen tak zranit... Zvláště pak poblíž vody.
Ta byla ostatně její největší zbraní, ale Mallory ji nemínila prezentovat hned a naprosto zbytečně. Věděla moc dobře, že když už nemá navrch v žádném z důležitých faktorů, udržet si alespoň moment překvapení by se mohlo doopravdy hodit. Otázkou však zůstávalo, jestli se vůbec musela bát. Jistě by měla alespoň trošku, protože menší míra strachu byla v novém a neznámém prostředí jistojistě zdravá a na místě, ale... Možná, že nehleděla na potenciální hrozbu. Ne všichni měli přeci jen nekalé a zákeřné úmysly, takže se snažila si i navzdory situaci udržet mysl otevřenou a nedovolit, aby jí úzkost zakalila úsudek.

„Nevyslýchám tě. Kdybych se tě pokoušela vyslýchat, vypadalo by to úplně jinak.“ Pomaličku začínala litovat toho, že si předtím nezvolila možnost odletět - soudě dle cizinčiných slov evidentně moc v bezpečí nebyla. Jistě, sice to znělo tak trošku jako dobře mířené rady, ale stále v jejím proslovu zaznívalo jakési něco, co Mallory těžce znervózňovalo. Byť byla za normálních okolností téměř kompletně bezstarostná a veselá, pod tíhou situace se velice rychle změnila v nejisté ptáčátko, které nemělo sebemenší potuchy o tom, co mělo následovat.
„Nejsem kořist.“ Odvětila ještě, pevně svírajíc jednu ruku v pěst. Zarývala si tím nehty hluboko do kůže, pokoušejíc se zabránit svojí druhé stránce, aby se nezačala drát na povrch. Všechna ta voda a vlhkost ve vzduchu kolem ní pěly píseň ověnčenou magií a nebezpečím, ale ona se tomu všemu poddat nechtěla. Ne hned, ne tak brzy. Ještě stále alespoň jedna maličká část uvnitř ní doufala a věřila, že pro ni ta dívka není nebezpečná.
Pomaličku ztuhla, když se k ní černovláska přiblížila. Nevěděla, jestli má začít panikařit nebo jak reagovat, ale když jí jen opravila, částečně se jí ulevilo. Stále na ni sice doléhala jistá dávka tajemna a nejistoty, ale nezdálo se, že by ji chtěla přeci jen chytit pod krkem a oškubat jako slepici.* I proto byla Mallory v důsledku opravdu ráda za to, že doposud neudělala nic extrémně zbrklého, čeho by mohla později litovat.
„Těší mě, Astro.“ Nakonec se přeci jen uvolnila, nasazujíc na tvář relativně milý úsměv. „Pokud vím, drží se hlavně u Hraničního lesa, ale prý čas od času míří i dál. Nebyla jsem si jistá, člověk nikdy neví... Nejspíš by to nebylo zrovna milé setkání, takže je lepší si na ně dávat pozor.“
Mírně nakrčila ramena, než si zastrčila za ucho zbloudilý pramen růžových vlasů. To setkání bylo opravdu zvláštní a ona doslova hořela zvědavostí, takže se Astra úplně svými slovy neminula, když konstatovala to s vyslýcháním. Mallory by totiž nejraději nějaký výslech doopravdy začala. Nemohla si pomoct, bylo to tak zvláštní a vzrušující zároveň! Pokaždé, když potkala někoho nového, naplnilo jí to energií a dobrou náladou, pokud to setkání šlo hladce. Možná, že se opět přiučí něčemu novému nebo se dozví něco o Nescoře...
„Abych pravdu řekla, připlula jsem z Vargenu.* Toužila jsem po změně prostředí a mám ráda cestování, takže když mi tamní kontinent už byl malý... Rozhodla jsem se vydat do Nescory. Asi teď zním jako blázen, protože je to obrovský skok, ale... Nemohla jsem si pomoct. Ráda prozkoumávám nové kraje.“
Udržovala si na rtech vlídný úsměv, zatímco Astru po očku pozorovala. Nedokázala ji pořádně odhadnout - ať už byla kýmkoliv, Mallory její identita zůstávala jednou velikou záhadou. Sice dokázala vycítit, že není člověk, ale tím to tak nějak haslo. Neměla zrovna dvakrát cit pro rozlišování nejrůznějších ras, zatímco v její domovině se dali příslušníci ostatních národů velice snadno rozlišit díky různým znakům, v Nescoře byla celkem nahraná.
„Z domoviny? Jsi odněkud z okolí?“ Zeptala se nakonec opatrně, pokoušejíc se krotit svoji až příliš očividnou zvědavost. „To je pravda. Na druhou stranu, těžko se hledá společnost na cestování. Zdá se, že válka rozděluje všechno a všechny... Byť je to vážně smutné, bohužel.“




* zdravíme Boba... RIP
* Vargen je kontinent jižně od Nescory a na rozdíl od Nescory tam je teplo xD

Astra nikdy nevynikala v tom, že by uměla udělat dobrý první dojem.  Přeci jen měla větší starosti než působit dobře a to vydobýt si nějaký respekt nehleď na barvu své pleti. Proto když malé ptáče začalo zostra nepřekvapilo jí to, nedala jí žádný podmět k tomu, aby jí začala věřit. Ale také jí nijak neublížila, když byla u ní blízko a upravovala jí držení dýky, kdyby chtěla, mohla jí něco udělat. Však proč by měla ubližovat nevinnému tvorovi, jak to uměli lidé, ničit a jen ničit, aby naplnili své tužby.
Konečky prstů přejížděla po mechovině a poslouchala okolní zvuky, dokud ticho neprolomila dalšími slovy, tentokrát k ní zvedla pohled. „Ale působilas tak. Byla jsi příliš nervózní, projev slabosti či stranu jen dravce potěší a byla by škoda, kdyby dívka s dávkou odvahy jako ty doplatila na takovou drobnou chybu.“ A myslela to upřímně a hlavně mluvila z vlastní zkušenosti. Projev slabosti jí stál skoro jako dítě život, kdyby teď mohla nejspíš by se instinktivně dotknula svých jizev na kotnících, místo toho koukne krátce na špičku svých bot a dá si nohu přes nohu do uvolněnějšího gesta.
Neunikl jí však lehký závan magie, který lehce dráždil její dračí podstatu, kdyby mohla vypadala by z hrdla tichy a bublavý zvuk, který pokaždé dělala v dračí formě, když chtěla varovně zabručet ať to dotyčný ani nezamýšlí udělat.  Místo toho se zhluboka nadechne a přiměje se lehce pousmát, snaží se přesvědčit samu sebe, že malý úsměv jí skutečně nezabije a možná bude pak vypadat méně vážně.  Nakonec složila ruce do klínu a konečky prstů pravé ruky tiše bubnovala si do stehna, jelikož si dívku začala zamyšleně prohlížet. První věc, co jí zaujala, byli její vlasy. Měly růžový nádech jako její peří, přeci jen tvory jako ona nepotkává na denním pořádku, takže beze studu jí zkoumala.
Mallory už nepůsobila tak ztuhle, naopak se zdálo, že se z ní stalo usměvavé sluníčko, což vítala. Kdy padne řeč na hlídky  přikývne v gestu, že má pravdu. „V tuhle chvíli jsem nikoho po cestě sem nezahlédla, aspoň tedy když jde o stranu, kudy se jde k dračím skalám a lidskému území.“ Nechce před ní svou identitu ukrývat, ale považuje za lepší nápad to tak ukončit. Bylo na Mallory jestli jí to dojde nebo ne.
Z ničeho nic prudce vstane a kouká na ní, jako kdyby právě jí řekla něco sprostého. „ Až Vargenu. Tak to jsi tedy hodně daleko od domova.“ Pokusí se uklidnit a usadí se zpět, teď její zvědavost stoupla o dost výš a chtěla vědět víc. Ani jí nepřekvapí, že zvídavost byla obou strana. Pousměje se. „Ano, bydlím. Dalo by se říct poblíž. Co jsi vlastně zač? Jsi T’ealh?“ možná bylo nevhodné se jí ptát na původ, ale nedalo jí to. Měla slabost pro vědomosti a nové poznatky.
„Války začínají jen protože si někdo nárokuje věci cizích. Vždy je to jen o chamtivosti.“ Takový měla názor,  vždy viděla tolik jiných možných řešení, ale válka byla tím nejsnadnějším způsobem. Aspoň to jí za roky tréninku a brzkého vstávání došlo.

Musela vskutku značně ocenit to, že se situace kolem nich začala uvolňovat a napětí pomalu odeznívalo nazpět do pozadí. Opravdu neměla ráda to, když musela stát jako solný sloup a pokoušet se tvářit nebezpečně. Nebyla zrovna dvakrát bojovně založená, o tom žádná - ale pokud by vyloženě musela, byla ochotná zajít poměrně daleko. K tomu jí dost vypomáhal její křížený původ, byť netušila jaká byla přesně nátura t'ealh, garseni nebyli zrovna dvakrát národ, s kterým by se vyplácelo si zahrávat. Za normálních okolností by si sice úplně netroufala vyskakovat, ale v současnosti jí okolí přálo. Velká vodní masa za jejími zády a vlhkem prosycený vzduch byly perfektními podmínkami, kdyby se něco příšerně zvrtlo a ona musela doopravdy bojovat o život.
Astra ale nepůsobila dojmem, že by se chystala nějaké rozbroje načínat, spíše naopak. Dle všeho se jednalo jen o nešťastné nedorozumění, protože ani jedna strana po žádném konfliktu netoužila. To bylo opravdu dobře, protože Mallory mnohem více preferovala udržovat věci poklidné a pěkně na přátelské notě, než aby něco skutečně hrotila.

„Já vím. Nečekala jsem to... Společnost myslím. Je mi jasné, že jsem měla být opatrnější,“ pronesla poněkud tiše, než se mírně otřásla chladem. Po zádech jí běhal šílený mráz z toho, co by se nejspíše mohlo stát, kdyby místo na Astru narazila na někoho trošku... Jiného. Slyšela dost o tom, koho člověk mohl při svých cestách potkat. Válka lidi tlačila do kouta a nutila je dělat hrozné věci, stejně jako mnohé vytahovala ven z úkrytů a poskytovala jim celkem vhodné podmínky pro všelijaké nekalosti.
Ze zachmuřených myšlenek na téma co se asi mohlo stát ji opět vytrhl hlas Astry. Mallory mírně zpozorněla a upřela na ni svoje hnědavé oči, v duchu přemítajíc nad tím, co vlastně myslela. Znělo to téměř jako kdyby pocházela z Dračích skal... Zdálo se jí to? Byla v pokušení se na to zeptat, ale nebyla si jistá, jestli se taková otázka nedala považovat za hrubost. Konec konců se pokoušela držet slušnosti a zásad chování, když už narazila na vlídnou společnici.
„To zní skoro jako kdybys... Pocházela ze skal?“ Zeptala se nakonec opatrně, pokoušejíc se nepůsobit nějak zvláště vlezle. Samozřejmě, že ji ta odpověď opravdu hodně zajímala, ale nemínila do toho Astru ani trošku tlačit - pokud by se jí rozhodla odpověď poskytnout, byla by jí za to opravdu vděčná, ale byla předem smířená i s opakem. Věděla, že byla její zvědavost až abnormálně silná, časem se s ní už naučila pracovat.
Poněkud zaraženě na černovlásku zamrkala, když najednou vyskočila ze sedu a zatvářila se tak zvláštně při zmínce Vargenu. Bylo to zle? Mallory se uvnitř začala tak trošku obávat, že by zdejší obyvatelé mohli být vůči cizincům trošku předpojatí... Konec konců tohle byla věc, která se vztahovala na drtivou většinu zemí. Snad nikdo ve svojí domovině neviděl rád někoho úplně nového a neznámého... Ať už ten člověk měl dobré úmysly nebo ne.
„No... Ano. Změna prostředí není na škodu,“ odpověděla poněkud rozpačitě, než si prsty prohrábla jemně růžové vlasy a hluboce vydechla. Neměla z toho zrovna dvakrát dobrý pocit, ale nemohla si stěžovat. Astra se k ní chovala hezky - to, že ji přepadala chvílemi úzkost přeci jen nebyla její vina. Chtělo to jen se pěkně zhluboka nadechnout a doopravdy se uvolnit.
„Tak trochu. Otec byl t'ealh, pocházel z Nescory... Ale matka byla garsen, z Vargenu. To díky tomu vypadám... No, takhle.“ Mírně nakrčila ramena, než oddálila ruce od těla a protáhla si křídla,* která nesla stejně pastelově růžový odstín jako její vlasy.
Zmínka o válkách v ní vyvolala velice rozporuplné pocity, jelikož ji sama zažila z první ruky. Nebýt války, nepřišla by o svoji rodinu a domov. Na druhou stranu i právě válka jí dala možnost cestovat, jelikož se ve Vargenu čím dál více lidé zaobírali uměním a její služby byly vyhledávané všude možně. Bylo to jako něco za něco, sice to mělo do férové situace hodně daleko, ale... Snad nic v životě nebylo fér.
„To je naprostá pravda, bohužel. Ačkoliv je to hodně smutné... Vidět lidi* obracet se jeden proti druhému.“



* kterých si Vločka všimla až teď xD '
* myšleno obrazně, prostě lidi jako osoby

Astra uměla být škodolibá a rýpavá osůbka, která si užívala, když někoho vytočila do běla. Ale také věděla, kdy na to není vhodná chvíle a u Mallory to byl takový případ. Přeci jen působila plaše a až moc přátelsky a právě proto si netroufnula rýt do ní svými nevhodnými výstřelky. Byla ráda, že zvolila poklidný a přátelský přistup, protože napjetí a obavy začínali jít do pozadí a naopak je vystřídala zvědavost a přátelská atmosféra a Atrate doufala, že tomu tak i zůstane.
Pokývne hlavou, že to naprosto chápe. Bohužel tedy si nikdo nemůže poslední době užívat nerušeně klidu aniž by nebyl ve střehu před ostatními. I její domovině zuřila válka s lidmi ona se snažila aspoň někdy chovat jako kdyby se tohle nedělo. Když v tom tvor jako Atrate vyroste a zažívá, začne to vnímat jako něco normálního a nebo jako něco otravného a ona to vnímala jako to druhé. Jelikož nebýt války mohl se její život ubírat úplně jiným směrem, ještě když byla malá dívenka snila o tom, že bude někým jiným než vojákem. Ale už si nevzpomene, co kdysi měl za dětský sen, který jí pokaždé vykouzlil úsměv na tváři. Ale co jí i přes ty těžké časy dokázalo pokaždé uvolnit byla hudba.
Z jejího hlubokého zadumaní jí probudí křehký hlas dívky, trhne sebou a nakonec se i navzdory svému překvapení jak rychle to uhodla usměje.* Ano, jsem ze skal.* poví bez jakéhokoliv zaváhání. Ale už neupřesní z jaké části nebo města, kde pobývá. Na to si blízké ještě nebyly. Rukou si projede vlnité vlasy a cukl jí koutek úst. * Nečekala jsem, že ti to dojde tak rychle. Ale bystrá jsi to se musí nechat.* tahle dívenka se jí začínala líbit, neuniklo jí nic. Ani barva hlasu Astry, když se snažila zaobalit odkud vlastně pochází.
„Upřímně jsem se ještě z nikým z Vargenu nesetkala. Na to jsem tak daleko od domoviny zas nebyla. Jen se mi jednou dostala do ruky kniha o fauně a floře u vás. Některé rostliny jsou úchvatné a tady k nesehnání.* poví nadšeně, pamatuje si tu knížku byla to strašně stará vazba, kterou jí jednou půjčila její nevlastní matka, aby jí aspoň na chvíli něčím zabavila. Ale do dnes si pamatuje barevné ilustrace květin, které tam někdo ručně dokreslil.
*Ach, takže kříženec.* pomyslí si, ale neviděla na tom nic zlého. Ona sama nikdy nesoudila hybridy za to čím jsou nebo čím se narodili.* Máš zajímavé kořeny. Já jsem Nictis, vím že barva mé pleti tomu neodpovídá, ale je tomu tak. Nemyslíš, že být odlišná je něco výjimečného? Podle mě je to něco krásného a jedinečného pro každého z nás.* i když společnost měla mnohdy opačný názor, být jiný je bud děsivé nebo nechutné, ale ona to tak vnímat nedokázala.

Netušila, zda ji to víc zaskočilo nebo nadchlo. Když naslouchala vyprávění o Nescoře, draci jí učarovali už napoprvé - ale byť se na kontinentu pochybovala už pár týdnů, zatím se jí příliš nepoštěstilo. Setkala se se spoustou nejrůznějších lidí, z níž mnozí byli více či méně vlídní, ale žádní draci. Vlastně by nejspíše byla ráda, kdyby měla vůbec šanci se seznámit s někým z ostatních ras Nescory, ale vzhledem k situaci - tudíž válce zuřící na severnější části kontinentu - se dalo pochopitelně očekávat, že to nebude až tak snadné. Všichni měli svých starostí dost, nikdo se netoulal jen tak. A pokud ano, Mallory na ně zkrátka nenarazila.
Fakt, že byla ale Astra dračice, ten byl opravdu skvělý! Měla spoustu všetečných otázek, takže doslova překypovala zvědavostí, ale zase na druhou stranu nechtěla překračovat hranice slušnosti. Přeci jen se teprve potkaly - a i přes ten poměrně krušný začátek si k sobě dle všeho našly cestu, takže to opravdu nechtěla pokazit. Zvědavost mohla počkat, však nebyl důvod spěchat, však?

„Napadlo mě to... Vzhledem k tomu, že ses tu objevila tak znenadání a mluvila si o tom, že si nevšimla žádných vojáků. Znělo to, jako kdybys měla buď hodně bohatý zdroj nebo velký nadhled. Koukám, že ten nadhled byl opravdu doslovný,“ pousmála se nepatrně. Draci působili vskutku majestátným dojmem, takže ji nakonec asi až tolik nepřekvapovalo, že se k nim Astra řadila. Perfektně mezi ně přeci jenom zapadala: ať už svými znalostmi ohledně boje nebo sebevědomým způsobem prezentace, jistě by do jejich společnosti sedla perfektně, alespoň v jejích očích tedy.
„Hádám, že nás tu moc není. Většina našich by do Nescory úplně dobrovolně nezavítala, jsme zvyklí na větší teplo a jiné počasí. Mnozí nikdy ani nespatřili sníh, natož aby se vydali do úplně neznámého světa. Ačkoliv... To samozřejmě neznamená, že Nescora postrádá půvab. Jsem tu sice relativně krátce, ale už teď můžu říct, že mi doopravdy učarovala.“
Mallory sice nebyla žádná velká znalkyně, ale přírodu ocenit rozhodně dokázala - sice na ni nebyla vázaná stejným způsobem jako na vodu, ale přesto cítila jisté pouto. Všechny ty pláně, lesy a kopce měly svoje naprosto jedinečné kouzlo. O to víc toužila se trošku připravit a opravdu si Nescoru prohlédnout pěkně zblízka, byť k tomu v současnosti rozhodně nebyla úplně nejvhodnější situace. S válkou a rozpory mezi lidmi a dalšími rasami to nejspíše nebylo úplně nejmoudřejší. Měla by se rozhodně držet více při zemi, protože až příliš snadno ztrácela pojem o realitě. A nebylo by dobré kráčet s hlavou v oblacích, když se nacházela v kompletně neznámém prostředí a neměla se o koho opřít.
„To je pravda, Vargen je plný různých skvělých rostlin. Vlastně je to taková jedna obrovská zahrada... Jsou divotvorné a nádherné.“ Pokývla nadšeně hlavou, viditelně hrdá na to, odkud pocházela. Ve svojí domovině se totiž s oblibou věnovala ve volném čase menší zahrádce, ale ani v tamních podmínkách mnohé rostliny nerostly. Některé z nich potřebovaly opravdu hodně specifické prostředí, které se hodně těžko napodobovalo.
„Tak nějak... Vím, že mnozí křížence odsuzují, ale... Nikdo z nás si svůj původ nevybírá, však? Nemůžu říct, že bych na to byla vyloženě hrdá nebo se za to styděla, ale je to tak. Obávám se, že dračí rody neznám, ale... Abych pravdu řekla, jsem docela zvědavá. Nechci přímo vyzvídat, protože chápu, že ti to může být nepříjemné, takže na tebe nebudu tlačit, ale je to fascinující. A ano, naprosto souhlasím!“
Okamžitě s nefalšovaným nadšením pokývala hlavou, když se jí Astra zeptala, zda si myslela, že byla odlišnost znakem výjimečnosti. Pod to se Mallory nemohla dostatečně podepsat: ať už na ní lidé čas od času naráželi kvůli neobvyklému vzhledu, nikdy ji to nepřimělo se za sebe stydět. Byla hrdá za to, že byla jiná oproti většině lidí - ačkoliv to z ní dělalo částečně terč, měla to ráda.
„Bez odlišností by bylo všechno nesmírně jednotvárné... Sice to vyžaduje jistou odvahu, aby člověk mohl i se svojí jinakostí kráčet napříč ostatními, ale rozhodně to stojí za to, tím jsem si jistá.“

Astra si všímala sebemenších změn ve výrazy či postoji každého tvora neunikne jí jak se dívka zatváří, když zjisti, že se právě baví s někým z dračího druhu. Vypadala nadšeně nebo spíš zvědavě? To už přesně říct nedokázala, ale bylo milé překvapení vidět někoho se netvářit znechuceně či zděšeně. Musela se lehce a upřímně pousmát nad její reakcí.
A jak skutečně řekla, tak bystrá je. Neunikla jí její narážka na dobrý rozhled, muselo se jí nechat, že si uměla všímat sebemenších detailů. Možná si před ní bude muset trochu dát pozor, přeci jen netuší jestli sympatizuje s lidmi nebo ne a kdyby ano mohl by to být menší problém do budoucna. Některé zvykli byli jako železná košile i mimo práci byla velice obezřetná, už jen protože čas od času proklouzne do lidského světa a snaží se získat informace. Přeci jen je lehké hrát bezbrannou a křehkou dívenku, ale na co si v životě nezvykne jsou šaty. Je to otřesná věc.
Zvedne lehce bradu a tázavě na ní kouká, dokud jí nedojde, že k ní mluvila a ona se probudí k životu.“ Hmm..máš pravdu moc vás tu není, ale hybridu jako takových bych řekla, že to není nic nezvyklého. A jsem ráda, že se ti zde líbí. Však dovoluji si říct, že krajina bývala krásnější a klidnější. Ted si jí nikdo moc neužije,  není radno se nechat strhnout do hlubin myšlenek na takovém místě, bohužel válka je teď všude.“poví zcela poklidným hlasem. Konečku prstů si začne pohrávat s květem a zkoumat jeho strukturu, tudíž mohla Mallory vidět její uvolnění a si dovolila věřit jí aspoň do takové míry, že už na ní nazírá. „Jednou bych ráda ty květy viděla na vlastní oči. Přeci jen by mě zajímala síla vašich léčivých bylin a jestli se něčím liší od těch naších.“ Poví z ničeho nic. Jeden z důvodů proč se začala v mladí zajímat o bylinky byli jejich léčivé, ale také smrtící účinky. Kdy se čepel meče potře výtažkem z jedovatých květů může zabít nebo přiotrávit. bohužel válka nutí být kreativní ať už je to fér nebo ne.
Kdy konverzace se dostane ke křížencům zabloudí k ní pohledem a sama si rukou podepře bradu a poslouchá jí. „Neřekla bych, že každá rasa je odsuzuje. Jsou rasy, které své křížené děti vychovávají jako kdyby tak tomu nebylo. A promiň, patřím mezi poddruh, který má výrazně jinou plet. Hnědou jako kdyby byli samotným sluncem políbeni. Já jsem však opak, má plet je jako kdyby mne políbil měsíc, někdo by řekl, že vypadám jako kříženec. Ale ve skutečnosti jím nejsem. Víš člověka to naučí, že není radno soudit dle vzhledu, ale podle toho jaký je.“ Poví poklidně, ale to že byla názoru, že každý je uvnitř zlý si už nechala pro sebe. Narodit se hodným nejde je to v nás všech, potřeba přežít, budovat vlastní cesty a cíle.
„Víš co bych si dala? Med.“ Vypadne z jejich úst jako kdyby se právě teď bavili o něčem zcela běžném.

Válka byla jako obrovský kouřový oblak, co se vznášel nad zelenající se krajinou. I kdyby se člověk nerozhodl upřít zrak na šedí zakalenou oblohu, cítil kouř v plicích. Nedalo se před tím nikam utéct, neexistoval způsob, jak se do probíhajícího konfliktu nezaplést. Možná ne osobně, ale nehledě na okolnosti byli stále zasažení téměř všichni v okolí - až takový vliv měla boje a nepokoje. Fakt, že obojí jak v Nescoře, tak ve Vargenu přerostlo v otevřenou válku Mallory doopravdy děsil, ale necítila v sobě žádnou větší sílu, co by jí lila do krve jiskry pohánějící ji k bojům. Nemohla být užitečná se zbraní v ruce, pouze mohla vypomáhat tišit důsledky toho pustošivého dění. Ochotně by rozdala celé svoje srdce raněným a zasaženým... Zároveň na sobě ale pokaždé cítila tucet párů očí, jak jí okolní lidé pozorovali pro její očividnou odlišnost. Věděla to, k čertu. Dokonce i moc dobře chápala, proč si tamní zakládali na svém postoji vůči cizincům. Však i její matka a národ garsenů to měli úplně stejně, ale přesto se s tím jednoduše nedokázala ztotožnit... A bohužel ji to nutilo se spíše stranit, než se hnát na pomoc. Byť byla ochotná podstupovat velký risk a s oblibou se pouštěla do nebezpečných kousků, jelikož milovala vlny adrenalinu přelévající se přes její kůži, stále měla pud sebezáchovy: a ten jí jasně varoval, aby se měla na pozoru, když už se pohybuje v neznámém prostředí a bez podpory.

„To ano, rozhodně o tom nepochybuju. Jen... Nezdá se, že by kterákoliv země hybridy nějak zvláště tolerovala.“ Nejspíš si tak trošku zahrávala s ohněm, když to konstatovala takhle otevřeně a bez vytáček, ale ta věta se jí drala na jazyk příliš rychle na to, aby ji stihla včas zarazit. Občas doopravdy mluvila podstatně rychleji, než uvažovala, což ji už mnohokrát dostalo do potíží... Ale nějakým způsobem doufala, že k tomu tentokrát nedojde. Astra působila rozvážně a ani trošku nevyvolávala dojem toho, že by snad uvažovala hodně striktně a uzavřeně. Nebo v to Mallory alespoň doufala.
„Obávám se, že válka v dnešní době hrozí téměř všude... Zdá se, že se čím dál častěji objevují nepokoje, které přerůstají v mnohem větší konflikty. Je smutné, že mezi sebou lidé* nedokáží alespoň nějak základně vycházet... Upřímně doufám, že se to do budoucna zlepší. A především, že se vám podaří udržet svůj domov. Nikdo nemá právo vás takhle utlačovat a vyhánět.“ Mírně zavrtěla hlavou, než si hluboce povzdychla a věnovala Astře trošku posmutnělý úsměv. Opravdu nechtěla, aby v rámci společné konverzace zabředly do úplně nešťastných témat, ale nedokázala si pomoct. Bylo to tak nespravedlivé!
Na druhou stranu si moc dobře uvědomovala, že pokud by to nějak výrazněji rozmazávaly, ničemu by to nepomohlo - a proto doopravdy velice uvítala tu změnu v tématu, když se dostaly k vargenské flóře. Tu Mallory znala opravdu dobře, zvláště díky tomu, že vyrůstala v tamních mokřadech, kde rostly jedny z nejvzácnějších rostlin vůbec. Tvář se jí tedy okamžitě výrazně rozzářila a ona se neubránila nadšenému úsměvu, když na to padlo slovo.
„Jsou dost odlišné, co jsem zatím stihla vypozorovat. Vaše rostliny působí mnohem odolněji, ty naše vyžadují dost specifické podmínky a některé rostou opravdu hodně vzácně, ale o to nádhernější a užitečnější jsou. Pokud bys někdy měla možnost se do Vargenu vydat, mohla bych ti udělat průvodkyni. Sice i tam v současnosti vládne neklid a konflikty, ale... Možná časem? Pokud se naše cesty úplně nerozdělí a měla bys zájem, ráda bych tě zasvětila.“
Neskutečně si cenila toho, co Astra poté řekla o bytostech s kříženým původem - ačkoliv to bylo nejspíš trošku naivní, probudilo to v Mallory novou naději na to, že by snad jednoho dne mohla najít koutek, kde by se nemusela zaobírat svými kořeny a odlišností. Ona sama si v tomhle udržovala mysl otevřenou a nesoudila nikoho dle toho, odkud pocházel a jak vypadal... Ale společnost odkud přišla, to tak neměla.
„Zní to hezky... A je to správné. Soudit lidi dle podobných věcí... Přijde mi to vážně kruté.“ Nepatrně potřásla hlavou, takže se jí kolem tváře rozletěly růžové prameny rozpuštěných vlasů. Dost ji zaujalo to, jakým způsobem její společnice poukázala na svůj vlastní původ a spojitost s neobvyklým vzhledem. Vůbec nic na ní nevypovídalo o jakékoliv formě slabosti nebo strachu z toho, jak by mohlo okolí reagovat - prezentovala se s neuvěřitelnou sebejistotou a i elegancí, jakou člověk jednoduše nemohl neobdivovat.
„Musím říct, že tě obdivuju. Teď... Nejsem si jistá, jestli to nevyzní jinak, než to myslím, ale... To, jak si mluvila o svém původu a tom, že se vymykáš... Necítím z tebe žádnou nejistotu, natož úzkost. Je to zvláštní, nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by byl takhle vyrovnaný - a je to doopravdy inspirující.“ Sotva to dořekla, vyčarovala na tváři vlídný úsměv, kterým se pokoušela tak nějak ukočírovat směr svého poselství, aby nevyznělo jinak, než plánovala.
„Med?“ Neubránila se tichému uchechtnutí. „Možná, že bychom mohly nějaký sehnat. Myslím... Kolem jsou vesnice, zdejší lidé by se mohli věnovat včelařství, však? Nebo by možná mohli nějaký mít někde na trzích, ty určitě nebudou daleko. Jen si nejsem jistá, jak by tamní koukali na dvě zvláštní návštěvnice.“





* myšleno obecně bytosti, nevím jak jinak to říct aniž bych nenapsala bytosti, zní mi to blbě xc

Někdy měla pocit, že i zdejší krajina je zasažena nepokoji. Vypadala potemněle a sklesle i letních dnech a nemluvě o těch zimních, kdy vypadala zcela mrtvě a čekajíc na poslední výdech. Takové pocity dřív měla mladá dračice pohled na zdejší krajinu, dokud nezačala v drobných maličkostech nacházet i radosti a jiný pohled na věc. Sice to neznamenalo konec války, ale možná zrod něčeho jiného než nevraživosti mezi dvěma druhy. Jak každý den ubíhal, tím více měla pocit, že potká někoho, kdo jí osvětlí cestu, kterou kráčí a přiměje jí být otevřenější a kreativnější než kdy dříve.
Ale bývali tu přeci jen i dny jako každé jiné, dny kdy měla pocit, že nezná nic jiného než je pravidla, trénink, vůni oceli a prachu. Dnešní den však byl jeden z těch lepší, ty kdy mohla zkoumat své okolí a čas od času nenapadne zapadnout mezi nepřátele a pochopit je více. Ale teď spíš pochopit myšlení mladé dívka, která stojí před ní a zda jí či jejímu druhu hrozí nějaká hrozba, ale jak se celou dobu zdálo. Nebyla zvěd jen zvědavá bytost, plná otázek a očekávání.
Nad slovy dívky tiše vydechne a souhlasně pokývne.“ Každá rasa je hrdá na svůj čistý rod, když tedy aspoň jde o vysokou šlechtu. Myslím, že pokud bych vyrůstala jinde a nebyla dcerou svého otce, myslela bych stejně tak. Ale časy se mění a válkou i vše ostatní, myslím, že pro hybridy je teď výhodou jediné, že zapadnou kam chtějí. Byli zvyklí jít od jednoho domu k druhému. Mají více zkušeností než ostatní co se drží své domoviny od narození.“ Možná to trochu znělo necitelně, ale byla to pravda. Atrate díky svému dětství často utíkala mimo vesnici, kde pobývala. Přeci jen její otec byl generálem, takže ani moc na jednom místě nepobyla dlouho, proto když byla dost stará začala sledovat lidi a jejich chování, zvyky, mluvu a oděvy. Když měla dost odvahy čas od času předstírala, že je pouhý člověk a navštěvovala takové lidské místa. Ale i přesto se jí to jednoho dne vymstilo slíbila si, že nikdy nepřestane navštěvovat lidské města či vesnice, chtěla o svém nepříteli vědět co nejvíce a hlavně důvod takové nevraživosti, že by ublížil i dítěti. Lehce trhne rameny, kdy si uvědomí, že její mysl zaplula do vzdálené minulosti a tiše si povzdechne. Mohla za to Mallory, která začala mluvit o válce, ale bohužel je tu fakt, že mnozí z nás v tom vyrostli a začali to vnímat jako součást života. Obávat se, být silný či zabít pro ochranu toho, co nám je cenné.
Musela se hořce zasmát. „Udržet náš domov? Pokud z něj ještě něco zbude Mallory. Lidi jsou schopní věcí, který se mi hnusí víc než to, co jsem za poslední roky musela udělat já pro svůj domov. Není to fér, že kvůli něčí chamtivosti musíme činit věci, které si nepřejeme.“ A že Astra tak činila. Kdyby měla na výběr vybrala by si jinou cestu, kterou se chce vydat. I když měla vlohy pro boj, tak vždy toužila po něčem víc. Ovládnout čepel a chorost přežit jí přišlo tak snadné, že občas měla pocit uvíznutí na mrtvém bodě. Lehce si po chvíli přesedne, ruce složí do klínu a líně jako nějaká šelma sleduje a poslouchá Mallory, cukl jí koutek úst. Ona, že vypadala sebevědomě a hrdě? Musela a byla, ale dřív tomu tak nebylo. Dřív si nepřipadal krásná. „Důležité je si připadat krásně, čím odlišnější jsi tím víc krásnější pro někoho jednou budeš Mallory.“ Povzbudí jí v tom, aby přestala o hybridech mluvit jako o nechtěných, i když tomu tak většinou bylo.
A co se týkalo medu, lehce zavrtí hlavou.“ Hned by poznali, kdo jsem.“ Poví poklidně, sice není lehké poznat draka na první pohled, ale se svými zbraněmi by jasně upoutala pozornost a hned by jim to došlo, přeci jen lidi a draci mají mnohé stejné, ale co se dá říct o drobných detailech oblékání, šperků či zbraní to jí vždy přišlo příliš odlišné. „Možná příště by jsme mohli zajít, ale až budu mít vhodnější oděv.“

Nemohla proti tomu namítnout ani popel, protože to byla naprostá pravda. Sice by se nejspíše dalo trošku polemizovat nad tím, zda se něco podobného dalo aplikovat na celou skupinu hybridů, ale... Vcelku by to sedělo. Mallory toho byla dokonalým úkazem - ale nedodávalo jí to zrovna dvakrát pocit jistoty. Na to byla nejspíše až příliš nejistá, protože od narození přeci jen byla po jistou dobu vázaná na svoji domovinu. Ta postupem času propadla vlastnictvím národu garsen a skončila přeměněná k nepoznání, protože se neurčitá skupina šlechticů chtěla trošku rozmáchnout se svými pozemky. Kruté, ale rozhodně ne překvapivé. Na něco takového už byla připravená od prvního momentu, kdy spatřila matku ve svém živlu. Věděla, že ten úděl čeká i na ni. I ona měla v kostech jistou dávku krutosti, ale zatím se nijak zvláště neprojevovala, za což byla růžovovláska opravdu vděčná. Tohle byla totiž cesta, jakou i navzdory svému původu úplně následovat nechtěla... Neměla na to žaludek, čímž se nejspíše podepisovala ta druhá strana jejího rodinného stromu. T'ealh totiž nebyli ani zdaleka tak zákeřní jako garsen.

„Svým způsobem je to vlastně smutné, ale... Zároveň pravda.“ Nepatrně pokývla hlavou na znamení souhlasu, než si začala namotávat na ukazováček pramínek světle růžových vlasů. Ne, že by se snad dostávala do bodu neklidu a zahryzla se do ní úzkost, ale začaly na ni útočit nechtěné a hodně vlezlé myšlenky. V hlavě se jí vybavily poslední vzpomínky na rodný mokřad a to odporné krveprolití, co odstartovalo její současnou pouť.
Úzkost se nakonec ale přeci jenom ozvala, když došlo na následující slova týkající se války. Samozřejmě, že měla Astra pravdu, ale... Mallory si stále držela jistou naději, protože v dracích viděla mnohem větší potenciál než v jakékoliv jiné rase. Jejich schopnosti v mnohých ohledech předčily kdejakého bojovníka, takže by za správných podmínek měli mít přeci válku v kapse... Ale zdálo se, že k tomu pořád něco scházelo. Cosi hodně důležitého, výrazného a mocného. Věc, co by dokázala převrátit celou situaci a dodat dračím skalám mnohem více, než jen strategickou výhodu. Lidé byli přeci jen stále v převaze, ale kdyby měli spojence...
„Já vím... Omlouvám se, nechtěla jsem... Omlouvám se.“ Poněkud provinile sklopila řasy, než si tiše povzdychla a přešlápla z jedné nohy na druhou, absolutně nejistá tím, zda právě svojí neopatrností zničila to křehké cosi, co se mezi Astrou a jí rozprostíralo. Tížila ji myšlenka na to, že jí připomněla všechny ty hrůzy, co s sebou válka nesla jako doprovod - ale pravdou bylo, že drakům vážně důvěřovala.
„Myslím, že každý si v sobě nese určitou formu krásy. Přeci jenom... Krása je hodně široký pojem, nedá se přesně specifikovat. Ačkoliv mnozí jsou schopní vnímat jen ten nejběžnější a absolutně očividný projev krásy. To je sice smutné, ale... Taková je realita.“ Mírně nakrčila ramena, než na rtech zformovala vlídný úsměv ve snaze rozehnat ten oblak chmurnosti, co svými slovy utvořila.
„Máš pravdu, s tím souhlasím.“ Uvnitř si ale musela myslet ještě něco, co nemohla říct nahlas. Věděla až moc dobře, že si někteří té jinakosti a výrazných odlišností cenili až příliš. Fascinovalo je to, zbožňovali to. A v takových případech se ze zvláštních jedinců přestávaly stávat bytosti, ale prachobyčejný majetek nebo kus masa. To byla věc, jakou Mallory ve Vargenu zažívala v jednom kuse a bytostně to nenáviděla - o to více ale děkovala všem bohům, že ji stejná věc v Nescoře naštěstí netrápila. Kdyby tomu tak bylo, nejspíše by se už dávno pokoušela posunout o kus dál.
„No... Ale já bych tomu samému popisu neodpovídala,“ odvětila s notnou dávkou nevinnosti v hlase, než po Astře vrhla zkoumavý pohled. „Asi bych neměla, ale... Pokud chceš, mohla bych tam zaletět. Přeci jen, možná vypadám trošku neobvykle, ale občas to má i svoje výhody. Mohla bych ti ten med klidně obstarat a přinést.“

Byla ráda, že to Mallory neurazilo a dala jí více méně za pravdu, ale také zapomněl zmínit ten fakt, že některé rasy i přestože jsou jejich děti hybridi je vychovaly jako každé jiné dítko. Ale ani to Astru neodradilo to říct beze špetky nejistoty. Možná byla ještě mladá, ale život a zvědavost jí vždy naučila mnohé. „Je to smutné jako to, že země vadne jako květina. Dřív tyhle divoké lesy a mýtiny byli divoké a nebezpečné už jen od pohledu, co jsem slyšela, ale dnes je krajina k nepoznání jiná a poznamená stejně jako bytosti v ní. Někdy bych si přála vidět klidnou část země, kde vládne klid a obávám se, že svou domovinu neopustím.“ Poví poklidně pousměje se. Přeci jen domov byl pro ní vším, co měla a aby se vydala mimo něj musela by objevit něco velice zajímavého na nezvyklého, aby si v této nejisté době dovolila opustit své bezpečí a komfort. A co víc nechtěla nechat své cennosti v bytě ve městě bez dohledu. Jak zná svého nevlastního bratra ochudil by jí o její rozsáhlou sbírku věci, kterou by později našla u něj doma a tvářil se, že o ničem neví. A pak by přiznal, že si to půjčil na dobu neurčitou. Nad tím se nevědomě pousměje a zavrtí hlavou, když se podívá na Mallory lehce nakloní hlavu.“Myslím, že se mi tvoje neobvyklost líbí víc než se zdá. Doufám, že se budeme setkávat častěji Mallory.“ Poví poklidně, měla rada odlišné stvoření, které mysleli zcela jinak. A pro Atrate to bylo obvzlášt osvěžující, nemusela být ve střehu a ke všemu se jí líbil její nezvyklí zjev, kdyby byla Mallory šperk určitě by jej si přála získat do sbírky.
I přes narážku o válce se rozhodla tohle přehlédnout, jelikož jí bylo jasné, že tahle dívka nevyrůstala v neustálém očekávání, že z ní jednou bude voják nebo něco víc. Nemluvě o tom, že jako od dcery generála se od ní očekávalo mnohem víc než jen být pouhým pěšákem. Vydechne a povzbudivě se usměje. „Nic se neděje, já jen žiju v tom už příliš dlouho.“ A občas jednoduše touží po klidu a ničem jiném.
Co víc velice jí těšilo, že jí Mallory předtím zalichotila skrz to, že působí sebevědomě. Ale to samé by mohla říct i ona o té maličké, když proti ní vytáhla dýku, sice to bylo zbrklé, ale svým způsobem měla kuráž a to se jí líbilo. Sice svá odlišnost měla své výhody a nevýhody, ale Atrate jednou doufala, že její vzhled někoho zaujme jako kdyby ona sama byla tím šperkem pro někoho lákavým. Ale také si nepřála se stát něčím majetkem na to byla příliš temperamentní než, aby byla poslušná a pokorná.
„Myslím, že není potřeba jít do města. Co se jít takto projít třeba kolem jezera hmm? Upřímně už mám dřevěné nohy.“ Poví pobaveně a postaví se, přeci jen trochu ztuhla tak se protáhne líně jako kočka, která se právě vyhřívala na sluníčku.

Všechno se neustále měnilo a vyvíjelo. Pro mnohé ten vývoj znamenal krok kupředu, ale ne vždycky tomu tak bylo... Kolikrát v důsledku podobného jednání padla přirozenost země kolem, tolik životů bylo zmařeno na stranách bytostí i zvěře. Ačkoliv se jednalo o obrovskou tragédii, reálně se nic z toho nedalo zastavit: pokaždé se zákonitě našel někdo, kdo by vzdoroval a pevně orodoval za pokračování v destrukci. Taková byla přirozenost většiny tvorů, jež kráčeli po povrchu země. Nemohli si pomoct, pokud šlo o touhu zvětšit svoje pozemky, navýšit bohatství a ovládnout další kus půdy.
Právě tohohle byla Mallory svědkem ještě ve Vargenu. Jakpak to tam asi vypadalo v současnosti? Když odplouvala, nedokázala se ani obrátit. Brala svoje rodiště jako zemi sužovanou požáry, které se mnozí pokoušeli uhasit stejně horkou krví. Veškerá tamní divokost se rozšiřovala jako nemoc, napadajíc každého dostatečně náchylného jedince, působíc postupný rozklad okolí i společnosti... Pokud nikdo nezasáhne. Rychle a důrazně.

„Obávám se, že něčemu podobnému budeme muset přihlížet po celý svůj život. Všechno kolem se mění, ale ne vždycky je to k lepšímu...“ Ta rozmluva byla opravdu tíživá, ale obě dvě k tomu přistupovaly s notnou dávkou uvědomění, jaké bylo mezi jejich vrstevníky dost možná jedinečné. Nebylo neobvyklé, že před podobnými věcmi kdekdo raději zavíral oči a upínal se na cokoliv jiného, než aby musel čelit faktům a pravdě. Spousta z nich to měla v povaze, tak trošku utíkat před věcmi, jaké jejich mysl nebyla schopná náležitě zpracovat a vyrovnat se s nimi. A pokud by se člověk nechal unést a dovolil si nad tím vším uvažovat déle a ve větších rovinách, mohl by se snadno dobrat k podstatně děsivějším a horším věcem... Díky čemuž ta nutkavá potřeba uniknout ze spárů reality nejen dávala smysl, ale mnohdy byla absolutně nezbytná pro zachování vlastní příčetnosti.
Ten drobný kompliment ze strany Astry však Mallory zastihl absolutně nepřipravenou. Vzhledem k nátuře jejich rozhovoru by ji ani ve snu nenapadlo, že se vytasí s něčím podobným - a tak poněkud překvapeně zamrkala, než se jí po tváři rozlil viditelně polichocený avšak zároveň i milý úsměv.
„Páni. Já... Nevím jak reagovat, díky,“ vydala ze sebe poněkud zaraženě, než se jí v hnědavých očích rozzářily drobné jiskřičky. „Také doufám, že se budeme vídat častěji, byla by opravdu škoda, kdyby tohle naše setkání bylo první a zároveň poslední. Ze všech lidí* co jsem potkala jsi rozhodně ta nejzajímavější a nejvíce sympatická, Astro.“
Musela vskutku ocenit to, jakou šanci jí Astra dala. To jejich setkání bylo poněkud divoké, mohlo se velice snadno zvrtnout v něco horšího, ne-li přerůst v otevřený konflikt, ale i přesto si k sobě dokázaly najít cestu a zůstaly jedna druhé společnicí. To byla věc, jaké si Mallory musela jednoduše opravdu vážit, protože v Nescoře ještě doopravdy nenarazila na nikoho, kdo by jí byl tak sympatický jako tahle jedinečná a zvláštní dračice.
„Jistě, to zní moc dobře,“ pokývla souhlasně hlavou, než si spěšně protáhla křídla a celá ožila, protože procházky naprosto milovala: natož pak ty, které se odehrávaly poblíž vody, protože ta pro ni stále byla nejbezpečnějším a blízkým prostředím.
„Abych pravdu řekla, překvapilo mě, že ta voda není úplně studená,“ nadnesla nakonec, když se spolu daly do chůze. Mallory přitom po očku hypnotizovala relativně klidnou vodní hladinu a bojovala sama se sebou, aby nepodlehla nutkání do ní opět skočit a jen tak nevylézt.
„Jak vypadá tvoje domovina, pokud nevadí, že se ptám? Pocházím z mokřadů, takže je pro mě vize skal trošku... Zvláštní. Ne přímo cizí, ale nedokážu si to představit, být v té výšce a mezi obrovskými kameny.“




* znáš to, lidí jako bytostí...

Občas měla pocit, že se ztrácí ve vlastních myšlenkách, když šlo o současnou válku, jelikož v tom od narození žila. Vnímal už něco jako normálního, že jí občas překvapovalo, že dokázala žít jako kdyby se nic kolem ní nedělo, ale byl to spíš způsob jak na chvíli mimo armádu vypnout od toho všeho. Ted poslední měsíce trávila mimo službu, jelikož otec trval na to tom, aby si vzala volno. Nikdy totiž roky před tím tak neučinila, plně se věnovala tomu, co se od ní očekávalo, že jí to podvědomě ničilo a on to viděl. Kdyby jí dívka před ní znala nejspíš by viděla zmatenou dívku, která hledá své pravé já za ty roky, že tahle nemalá svoboda byla pro ní jako ten nejlepší vánoční dárek. Trvalo jí snad měsíc či dva si zvyknout žít jinak. Nakonec jí došlo díky tomu pár věcí, příliš se zaobírala práci a málo vlastními potřebami jako mít vlastní domov, být obklopena věcmi, které má ráda a když tak učinila měla pocit, že jí spadl kámen ze srdce. Nemůže uvěřit tomu, že před rokem byla ještě vyděšené děvče z normálního života. Ale dnes věděla na čem stojí. Byla válečník a zároveň Atrate ne jen drak z rodu bojovníků a jiná.
Semkne rty do úzké linky a tiše vyhyne. „ Nemyslím si, že přihlížet tomu jde Mallory. Já příliš dlouho v tom vyrůstala. Nemyslím si, že to má pro lidi nebo nás dobrý vliv. Mnozí z nás už neznají nic jiného než boj, nenávist ,strach a někteří hlad. Je pak těžké v tom všem hledat své pravé já. A že vím své za roky strávené s ocelí v ruce. Důležité v tom všem je nezapomínat na to kým jsme chtěli být a částečně uskutečnit to.“ Poví mile. Mohla na dračici vidět, že si dovolila trochu víc uvolnit a nebýt tolik ve střehu, co se týče dívky s růžovými vlasy. Přeci jen pro ní nepředstavovala žádnou hrozbu a viděla, že s ní mluví upřímně, za roky ponižování od svých vrstevníku uměla poznat laskavost či lež. Ale lež byla lehká poznat, pokud jste nebyli prvotřídní lháři a podfukáři.
„Měla by sis Mallory najít nějaký trvalé místo pobytu. Myslím, že by ti to ukázalo život trochu v jiných hodnotách, i když netuším jak váš druh je zvyklí se vázat na jedno místo. Ale připomínáš mi jedno vzpomínku z dětství, ladnou tanečnici, kterou jako viděla ve městě. Měla vlasy jako ty a byla tvého druhu. Snad díky tomu jsem měla pocit jako kdybych tě už někdy potkala.“ A právě proto s nemohla otočit na patě a odejít, něco v ní Atratě dračí náturu natolik zaujalo a pobízelo poznat jí, že byla ráda za svůj šestý smysl. A i když to neřekne nahlas měla poprvé pocit, že je dáma a to díky přítomnosti Mall.
Co víc byla ráda, že dívka neodmítla malou procházkou kolem jezer a při její další zvědavé otázce se omluvně podívá na ní. „Nezlob se, nemohu ti popsat detailně, kde nebo jak určitě chápeš. Ale jedno co mohu říct je, že města bývali krásná od pohledu a některé jsou do dnes. To ve kterém žiju mám nejraději je tam živo a příjemná atmosféra. A pokud jste o skály ano zdá se to zvláštní, ale doopravdy nežijeme v jeskyni neboj se. Určitě pokud budeš mít dost odvahy se můžeš přijít podívat, ale bez dovolení se asi jen tak přes skály nedostel bohužel.“ Atrate bylo líto, že jí nemůže ukázat krásu jednoho z měst, ale na druhou stranu t bylo pro bezpeční její rasy důležité přeci jen cizinci v dnešní době mohou být nepředvídatelní.
„A výška není nic ani pro tvé křídla Mallory. Upřímně miluji žít tam vysoko, ale některé věci jako třeba bylinky nahoře jen tak neseženu a zas některé vzácné byliny neseženeš zde dole. Má to své klady i mínusy jako všechno v životě.“ Pokrčí nad tím rameny, jelikož to byla pravda a pak zvdavě upře pohled k dívce. „ Co kdybys mi něco o sobě řekla hmm? Přeci jen mám pocit, že jsem spíš já u výslechu než ty.“ Cukne jí pobaveně koutek úst.

V tomhle ohledu s Astrou bohužel souhlasit nemohla. Tolikrát se stala svědkem toho, jak se mnozí uzavírali před válkou a podobnými konflikty... Pouze přihlíželi narůstající zkáze a nehnuli ani prstem, aby cokoliv změnili. Jistě, málokdo z nich měl takovou moc, aby celou situaci převrátil a válku ukončil. Na druhou stranu, pokud by se všichni řídili tím, že se jich to netýká... Všechno by potom skončilo jen masovou smrtí a nekonečnou tragédií. Chtělo to, aby se vícero lidí zapojovalo a vypomáhalo svým druhům. Však válka nebyla jen o bojích jako takových, bylo toho zapotřebí mnohem více - ale někteří zkrátka nebyli schopní podstoupit ten risk a vystoupit ze svojí komfortní zóny, aby cokoliv udělali. A to bylo smutné.

„Já vím,“ pokývla mírně hlavou, ponechávajíc si vzpomínky z Vargenu a tamních válek raději pro sebe. Kdyby se s tím svěřila Astře, jistě by jí to zrovna dvakrát nepřidalo. Sama právě prožívala snad tu největší krizi svého života - a kdyby se k tomu přidaly ještě Malloryny zkušenosti z vlastní domoviny, pravděpodobně by jí to na naději moc nedodalo. A tomu se chtěla růžovovláska preventivně vyhnout.
„V tom máš pravdu. Měla bych, ale... Nedokážu si najít útočiště. Ne takové, kde bych byla schopná opravdu přebývat,“ povzdychla si tiše. Její druh - alespoň z poloviny, když měla křížený původ - byl právě vázaný na místo, kde přišel na svět. Nehledě na to, zda šlo o zrození nebo přeměnu, zůstávali vždycky na tom samém místě. V mokřadech, neopouštěli je a rozhodně necestovali. Jenže v tu chvíli do hry vstupovala druhá část Mallory - nejen garsen, ale také t'ealh. Když se tyhle dvě poloviny smíchaly dohromady, vznikla hodně nesourodá dvojice, kdy jedna polovina toužila najít konkrétní místo a už nikdy neodejít... A ta druhá chtěla naopak procestovat celičký svět.
„Samozřejmě, takové detaily bych po tobě ani nechtěla,“ pousmála se na Astru vlídně, dávajíc najevo svůj respekt vůči bezpečnosti dračí domoviny. Nechtěla by jim přidělávat potíže, takže by se na nic podobného ani neptala sama od sebe. Věděla, že je Astra vázaná mlčenlivostí - nebo minimálně nemůže prozradit až příliš, jelikož by takové informace mohly velice dobře posloužit jejich nepříteli a nadělat příšerné potíže.
„Zní to krásně. Přála bych si to někdy vidět,“ zasnila se trošičku, když se pokoušela za pomoci Astřiných slov utvořit alespoň nějakou základní představu toho, jak by mohla obydlí a města v Dračích skalách vypadat. Bylo to hodně vzdálené všemu, co doposud poznala... Ale ta odlišnost činila Skály ještě zajímavější, tudíž byla Mallory v mnohem větším pokušení popustit svoji divokou fantazii a nechat vyplnit mezery v představách.
„Myslím... Ráda bych vám pomohla. Možná bych mohla být k užitku? Svedu trošku léčit, mohla bych vypomáhat léčitelům,“ navrhla nakonec zamyšleně, než na Astru upřela svoje laní oči a zvlnila rty do drobného úsměvu ve snaze dodat vyřčeným slovům nejen upřímnost, ale i váhu. Myslela to naprosto vážně, opravdu chtěla drakům pomoct. A pokud by to nějak šlo zařídit... Ráda by se do toho pustila.
„No... Nejsem si vlastně jistá, co bych měla říct,“ nakrčila nepatrně ramena, než jemně pohnula s křídly a protáhla si je. „Jsem tanečnice. Tedy... Bývala jsem. Což je opravdu zvláštní shoda okolností, když si o podobné tanečnici mluvila... Svět je zvláštní místo, však?“ Na rtech se jí rozzářil hravý úsměv, ale ve skutečnosti z toho byla trošku nejistá. Mohl to být zásah osudu? Taková podobnost přeci nemohla být jenom náhoda, však?
„Dříve jsem tančila u dvora ve Vargenu, ale... Nevím. Ten život v pozlátku je mnohdy příliš hořký. Kdyby se tamní šlechtici nerozhodli rozšířit svoje pozemky, nejspíš bych ještě pořád žila v rodných mokřadech, odkud pocházela moje matka - tudíž garsen. Otec pocházel s Nescory, takže... Když se mi naskytla možnost, skočila jsem po ní a vydala se sem. Nebyla jsem ale ani trošičku připravená na to, co se tu děje. Ta válka... A způsob, jakým lidé pronásledují kohokoliv, kdo se jim jenom vymyká. Není divu, že odsud otec prchl... Já ale jen tak odcházet nehodlám, tím jsem si jistá.“