Záliv královny Saret

Záliv královny Saret je nechvalně známý jako pohřebiště vraků starých lodí celé Nescory. Místo, kde byste pod rozbouřenou vodní hladinou našli celé desítky vraků lodí, které měly tu smůlu a poudy Tančícího moře je přihnaly právě na zdejší ostrá skaliska, kterých je pod hladinou nezdravé množství, takže i nejvíc obratní yialadri by ve zdejším prostředí měli zatracený problém jimi proklouznout.
Jmenovnice zálivu byla královna Saret – krásná dobrodružka, která se stala jednou z tváří obětí záludných proudů a skalisek poté, co padla do oka šílenému mořskému božstvu monster a ztracených duší. Nezlomná vládkyně, kterou nakonec porazily mořské proudy a ona se s hlavou hrdě vztyčenou musela podvolit a vzdát Vyssihuov nadvládě nad svou utopenou duší. Nemálo lidí si stále myslí, že ani po smrti tak úplně krotká není a nadělala mořskému bohu řádnou paseku – avšak nenajde se jediná živá duše, co by něco takového mohla s jistotou potvrdit.
Každopádně, stejně jako většina severní části kontinentu, i tento záliv je docela vylidněnou oblastí. Mnozí věří, že zde straší duchové zesnulých námořníků a pirátů. Kdo ví, koik pravdy na tom je?

Dominique sám pořádně netušil, co se sebou tenhle večer dělat, a přibližující se soumrak mu to moc neusnadňoval. Zvlášť ne ve spojitosti s pořád bolestně pulzující ranou, která mu vězela v pravém boku.
Blížil se večer a do Dračích skal to byl pořád zatracený kus na to, aby to zvládnul na jeden zátah. Vracel se z jedné ze severních vesnic, kde měl zprvu jenom v klidu a v míru naposlouchat, co se zrovna děje v lidském světě, vyzvědět ideálně nějaké šťavnatější drby a potom se vrátit. K jeho radosti navíc přispělo, že se mu tam podařilo zapadnout do krčmy, kde točili docela dobré pivo a měl tam společnost docela přívětivé servírky, která si byla ochotná povídat i navzdory zamračenému pohledu od hostinského, který stál za pultem a naplňoval své životní poslání (všichni víme, co tam dělal). Mladičká blondýnka byla docela milá a sdílná jen po pár milých slovech a úsměvech z jeho strany, takže netrvalo dlouho a věděl toho vážně hodně na to, aby brzo mohl skoro vyletět na cestu zpátky do skal.
Jenže právě tehdy spadly sračky do větráku – když se pomalu loučil s milou servírkou v jedné ze zapadlejších uliček za krčmou, dostalo se mu nemilého pozdravu na rozloučenou. Dostal totiž pohlazení po tváři, letmý polibek na rty… a poté taky docela nepříjemnou širokou dýku přímo pod žebra. Bylo docela zázrakem, že mu to neprobodlo plíce nebo nějaké podobně důležité orgány – dřív, než stihla nožem v ráně ještě škubnout, od ní odskočil s nevěřícným výrazem na tváři. V živé paměti měl hořký úsměv blonďaté krásky, která tam stála s krutým výrazem v očích a netvářila se už ani zdaleka tak přívětivě. V uších mu zněl její jedem nasáknutý hlas, kdy se mu vysmála za to, že si skutečně dovolil pomyslet na to, že by snad nepoznala, že jde o prostého špeha od draků. Už se nestihla přiblížit znovu, aby měla další šanci ho bodnout – on si mnohem rychleji vyškubnul kudlu z rány a dal se na rychlý ústup – dřív, než ho stihla ovládnout touha utrhnout té malé krásce hlavu, protože kdyby na něj přišlo tohle nutkání, tak by ten večer moc mile neskončil.
Utekl hlavně díky tomu, že jeho malá lovkyně nespoléhala na to, že se promění už v lidské civilizaci. Dominique si ale zariskoval a spolehnul se na to, že ti dva vojáčci, co se mu postavili do cesty, moc zvyklí na podobné situace nebudou. A měl víc štěstí než rozumu – když se před nimi proměnil a vzlétnul, skutečně mu raději uskočili z cesty a nijak moc nevzdorovali jeho úniku, takže se mohl s klidem vznést k nebesům a zanechat za sebou jenom slabou spršku jasně rudé krve a pár pořádně vyděšených vesničanů, kteří měli tu smůlu, že tomu všemu přihlíželi.

Teď už se blížil ke skalám, ale pořádně se do něj zahlodávaly zoubky únavy. Snažil se tomu vzdorovat, ale ta mrcha věděla zatraceně dobře, jak pevně zatnout a jen tak se nepustit. Krev sice přestala crčet proudem, ale díky tomu, že se rána nacházela těsně pod levým křídlem a on jím musel při letu pohybovat, se neměla šanci zacelit. K tomu musel přistát a ideálně se také proměnit, aby každý pohyb křídla nezruinoval snahu o zahojení – ale k tomu se potřeboval dostat někam do bezpečí. Ale toho tady moc nebylo, už tak se musel dost sklonit k východu, aby neletěl nad několika většími městy a vesnicemi, kde by mohli lidé jeho proletění brát jako výzvu k tomu, aby si taky bodli nebo vystřelili. To, aby dostal další zásah, bylo to málo, které ho dělilo od toho, aby se jako neřízená střela zřítil k zemi a tam prostě jako správná královna dramatu prostě vzdal pomalu i snahu dýchat. Už toho vážně měl plné zuby, takže tohle bylo to poslední, co ještě navrch potřeboval.
Napadlo ho to jako záblesk z čistého nebe – díky bohům jen metaforicky, žádná bouřka nebyla v dohlednu, nebe nad ním bylo modré a na západě už začínalo nabírat rudou barvu, která mu nepříjemně připomínalo zející ránu v jeho boku, která tedy moc příjemná nebyla. Potřeboval přistát – a hluboko pod sebou spatřil, jak pevnina ustupuje v jednom místě Tančícímu moři, které dnes bylo podezřele klidné. Pod ním se rozkládal záliv královny Saret, liduprázdné místo – což bylo přesně to, co potřeboval dost akutně. Proto bez delšího rozmýšlení zamířil dolů, přímo ke skalnatému pobřeží, kde měl docela dost šancí se případně schovat za skalní převisy a ubránit se tak buďto nezvaným návštěvníkům, anebo vlivu počasí, kdyby se rozhodlo na poslední chvíli na podtržení jeho nálady podělat. Nedivil by se, kdyby to tak bylo, protože upřímně – jeho štěstí nebylo zrovna něčím převratným.

Sotva přistál na zemi a opatrně si složil křídla do pozice, kde nehrozilo, že si je potrhá o okolní skaliska (to bylo doopravdy to poslední, co by teď potřeboval), sklouznul unaveně z dračí podoby do té lidské a svezl se po hladké stěně nějaké skály k zemi, kde si se zaúpěním chytil zraněný bok. Potřeboval tu jenom nabrat nějaké ty síly a ideálně se k ránu sebrat a vrátit se do Skal, aby ho v Luori vytáhli z nejhoršího. Tušil, že se rána alespoň zatáhne, ale nezdálo se mu to. Nepříjemně pálila a teď se to jenom zhoršilo – a jemu na mysli vytanula nepříjemná myšlenka na to, že je vysoce pravděpodobné, že ta dýka byla nějak otrávená. Zatracená bloncka. Vážně si to měl rozmyslet a tu hlavu jí přeci jenom utrhnout… alespoň by teď měl společně s otrávenou ranou také alespoň malý pocit zadostiučinění. Že by ho za to žraly výčitky? Ani ne. Bral to jako něco, co by bylo nutní v rámci jeho přežití… a po válce byl každý vítěz, na jehož zločiny se nepřišlo, světcem, no ne?
Se zavrčením se svezl na zem tak, aby byl co možná nejméně vidět. Doufal, že ho nikdo neviděl přiletět, protože to by byl docela nahranej, ale v tuhle fázi by byl docela oříšek ho najít – alespoň v to tedy doufal. Když se kradmo rozhlédl kolem sebe, navíc mu došla jedna zajímavá maličkost – neseděl mezi skálami, nýbrž mezi starými ruinami pirátské galeony. Malý labyrint a pohřebiště pro všechny, kdo byli na palubě vraku. Po zádech mu přejel mráz. Vážně si na přenocování nemohl vybrat lepší místo než doslova zátoku duchů…

Nehledě na to, že se nacházela zpět mezi živými... Byla ztracenější, než kdy předtím. Za normálních okolností by považovala za obrovský dar smět nahlédnout za pověstnou oponu vězící mezi světem živých a mrtvých, ale nově získaný rozhled jí přinesl všechno možné, jen ne pocit klidu. Když věděla, co ji čekalo na konci cesty, neměla žádnou chuť ji vůbec podnikat. Její poslání ztratilo smysl během těch let, co byla pryč. Téměř jako kdyby proudy času odnesly i osud, jaký jí původně bohové naservírovali.
Přesně s tou myšlenkou se vydala na cestu podél pobřeží, následujíc Raniiny stopy. Ta se jí zdála být ještě ztracenější a zničenější, než kdy předtím... A to také mladou čarodějku přimělo pokusit se vžít do její kůže, aby jí snad mohla poté být schopná pomoci. Příliš mnoho věcí se totiž změnilo: svět, její blízcí, ale dokonce i ona sama. A utřídit si myšlenky za šumění mořských vln, zvuků racků a s větrem ve vlasech, to znělo mnohem snáze, než kdyby se někde posadila a pokoušela se to provést na sílu.

Brodila se na mělčině, takže jí slaná voda jemně studila na nohách. Nevadilo jí to, ani trošičku ne. Byl to vskutku nádherný moment - tak dlouho totiž nepocítila nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo něco podobně krásného. Ačkoliv byla realita mnohdy hrozivá a tíživá, ve spoustě ohledů mohla být i doopravdy úžasná, což byl přesně ten náhled, jakého se Demetria toužila zuby nehty držet. Vážila si všeho, co jí bylo znovu dáno. Částečně jí ta zkušenost dokonce i otevřela oči, ačkoliv pravda jakou uzřela nebyla zrovna nejvlídnější.
Nedokázala se totiž díky tomu všemu zbavit myšlenek na to, co všechno udělala špatně - a jak snadno se dalo některým nesprávným krokům předejít. Bylo to tak snadné, tak očividné. Evidentně ale ne dost, jelikož jí to všechno došlo až příliš pozdě.
Pohled na laň procházející se kolem zálivu byl přeci jen poněkud neobvyklý, ale to, co spatřila ona sama, bylo ještě neobvyklejší. Drak... A dost viditelně raněný.

Nehledě na svoji neblahou zkušenost se čarodějka nechala strhnout svými instinkty a dala se do běhu, míříc směrem, kde se drak skryl. Možná to bylo bláhové, nejspíš by si měla spíše hledět svého a nepokoušet znovu osud, ale... Zkrátka se nedokázala zbavit svojí vžité role, protože jako léčitelka neměla v povaze se otočit zády k žádnému raněnému, v čemž rasa skutečně hrála jen téměř bezvýznamnou roli.
Sotva vběhla dovnitř vraku, výrazně zpomalila. Stále se nacházela ve svojí zvířecí podobě, což byl ostatně i dost možná lepší způsob, jak se raněnému ukázat - ať už by ji okamžitě prohlédl a poznal jako t'ealh, rozhodně tak působila mnohem méně nebezpečným dojmem, než kdyby tam vtrhla pěkně po dvou a vyvolala nechtěnou iluzi, že je ve skutečnosti nějakým pronásledovatelem - ať už ho zranil kdokoliv.
Chvíli jí trvalo, než ho dle stopy krve našla, ale jakmile ho konečně spatřila na vlastní oči a zblízka, srdce se jí okamžitě stáhlo bolestivým soucitem. Zarazila se několik dobrých metrů od něj, jemně natahujíc krk, zatímco ho pozorovala svýma plachýma očima. Nebyla si jistá, jestli se přeměnit rovnou nebo až to bude bezprostředně nutné, ale především cítila ve vzduchu nejen železitý pach čerstvě prolité krve, ale také prudký jed.

V těle laně sice měla do nějaké hrdinné zachránkyně zatraceně daleko, ale přeci jen se jí to zdálo jako lepší alternativa. Lidé na její vzhled reagovali dost rozlišnými způsoby - a nehledě na fakt, že i v tomto případě by mělo teoreticky platit pořekadlo „darovanému koni na zuby nehleď“ - nechtěla to pokoušet. Kdyby se ona sama snad ocitla na jeho místě, byla by zatraceně ostražitá i s tím zraněním... Ne-li spíš kvůli němu.
Nakonec se k němu tedy vydala. Kráčela opatrně a pomaličku, jako kdyby se ho snažila nevyplašit, jelikož po všech těch letech strávených jako duch přeci jen přišla o část svého obecného nadhledu nad živou populací a uvažovala poněkud rozdílně - a jakmile už je nedělila žádná výrazná vzdálenost, jemně mu drkla čumákem do ruky na znamení toho, že mu nepřišla ublížit.
Přesně v ten moment se nakonec přeměnila a upřela na něj svoje sytě zelené oči, které si i v lidské podobě nesly dost znatelný odkaz jejího zvířete. Demetria rozhodně nebyla jen plachou laní, dokázala se bít jako matka medvědice a uvažovat i jako liška, ale její vzhled přeci jen vyvolával poměrně zmatečný dojem: plaché laní oči, rozpuštěné tmavě hnědé vlasy, které měla stažené jen dvěma pramínky dozadu se zapletenou zelenou větvičkou... To všechno v kombinaci s prachobyčejnými šaty, avšak doplněnými hned o několik odkazů na její čarodějnictví, to dokázalo mnohým jedincům solidně zvednout mandle. Ať už to totiž byla její rozličná runová i odlišná tetování, jaká se jí táhla po prstech jedné ruky a viditelně po rukách jako takových, přecházejíc v paži - nebo naopak zvláštní amulet odlitý ze stříbra ve tvaru větví, dokázala rozhodně působit podivným a také především pochybným dojmem. Ani v nejmenším ale tomu nejmenovanému drakovi nepřišla škodit, naopak. Chtěla mu pomoct, jelikož ho dokázala vyléčit.

„Můžu pomoct,“ špitla tichým, poněkud nejistým hlasem, zatímco mu upírala pohled do očí. V těch se mu zrcadlila bolest, ačkoliv na pohled zůstával dost silný. To byla jedna z vlastností, co u draků neskonale obdivovala: nebyla to jen jejich přirozená tvrdohlavost, ale byli pevnější a odolnější vůči mnohým vlivům. Nejspíš i to z nich dělalo tak skvělé bojovníky, jelikož pro podobné věci měli předpoklady už od samého narození, což časem pravděpodobně umocňovala i jejich výchova s výcvikem.
„Jsem léčitelka. Zkus se prosím nehýbat, ano? Dostanu tě z toho, ačkoliv si nejsem jistá tím, jestli ten jed předtím nestihl napáchat větší škody...“
Zašátrala ve svojí brašně, než vytáhla maličkou lahvičku s křišťálově čistou tekutinou uvnitř, z níž sundala zátku a přiložila ji neznámému ke rtům.
„Pij. Mělo by to neutralizovat vedlejší účinky jedu a trošku ulevit.“ Na moment mu opět pohlédla do očí, než na rtech zformovala drobný vlídný úsměv a sjela pohledem směrem k jeho zranění, připravujíc se na léčení. Za normálních okolností by preferovala přirozený způsob - tudíž nechat přírodu pracovat a ránu tedy uzdravit postupem času - ale v jeho případě by měla až příliš velké obavy o to, aby to neznamenalo jeho skon.
Proto mu opatrně odhalila krvácející ránu skrývající se pod natrženou košilí a přiložila k ní obě svoje ruce, soustředíc dovnitř veškerou svoji magii bublající uvnitř vlastních žil. Byl to proces, jaký za léta svojí praxe* přivedla téměř k dokonalosti, jelikož působila jako hlavní léčitelka ve svojí vesnici a starala se tak o kdejaký neduh, ale především se nesoustředila pouze na výpomoc svým lidem nebo náhodným raněným jako byl on sám. Ne, Demetria v mnoha případech léčila dokonce i raněná zvířata, jelikož měla k přírodě opravdu dost blízko. To v důsledku její schopnosti přivedlo ke snazšímu využívání a jejímu vlastnímu klidu, jelikož si mohla být jistější.
„Patříš mezi hlídky? Ať už ti to udělal kdokoliv... Vážně doufám, že toho jedu nemá nikde víc. Jak se cítíš? Ta rána se brzy zocelí, ale nejsem si jistá, jestli tě dokážu zbavit i bolesti... Nemám na to nejlepší cit.“
Pokoušela se k němu mluvit nejen ve snaze prolomit ticho i ledy, ale především ho udržet vzhůru v případě, že by na něj šla únava. Ta by v kombinaci s podobným zraněním, zvláště pak doplněným o příšerný jed, rozhodně nedělala zrovna dvakrát dobrotu. Mimo toho nechtěla působit jako někdo úplně cizí, když už se mu snažila pomoct. Bylo by to vážně zvláštní, kdyby k němu takhle přistupovala, když už se mu pokoušela zachránit život.





* „Léta praxe.“

V prvním okamžiku, kdy se v zálivu objevil záblesk pohybu a záchvěv života, byl připravený na to, že ho jde někdo dorazit. Mizerná to smůla, že ano. Pevně semkl čelisti a čekal, kdo se nakonec ukáže, snaže se ani trochu nedávat najevo, že by se nejraději ze všeho prostě proměnil v mořskou pěnu a nechal se unést proudem. Jaké bylo tedy nakonec jeho překvapení, když se zničehonic přímo před ním neobjevil nikdo jiný než vysoká laň, která si to opatrně kráčela pobřežím až k němu. Považoval by ji prostě za běžnou zvěř, kdyby ten pohled, kterým ho provrtávala, nebyl tak… zvláštní. Zelené oči, které mu pohled opětovaly, rozhodně nebyly oči běžného zvířete, a tak v drakovi kromě nepokoje rostla pomaličku i zvědavost.
Co ho ale nenapadlo bylo to, že se laň kousek od něj prostě zastaví a místo čehokoli, co byste od laně tak jako čekali (útěk, třeba), se zkrátka proměnila. Představte si to zmatení, se kterým si brunet měřil ženu, která stála před ním – už od prvního pohledu čarodějka jako vyšinutá. A nejenom čarodějka… t’ealh. Doposud měl s jejich rasou co do činění jenom náhodně a výjimečně, proto ho ta možnost, že by mohla ta zvláštní laň patřit k nim, nenapadla. To už spíš by to svalil na nějaké vedlejší účinky jedu, který mu uháněl žilami. Ale ne, přeci jenom se to asi zdálo jako realita… protože se pohupovala a rozostřovala společně s realitou a se zálivem okolo. Takže asi přeci jenom byla reálná a ne jenom nějaký blud.
Inu, pak promluvila – a pokud o tom nebyl přesvědčený doposud… její hlas, který se vznášel mezi skalisky a ruinami pirátské lodi, zněl dost jasně na to, aby byl skutečný. Takže na tom asi přeci jenom něco bylo.

Překvapení teprve vygradovalo, když přišla s tím, že ho vyléčí – že z něj může dostat ten jed. Dávalo to smysl, ne, přeci jen t’ealh a jejich obrana proti jedu, ale stejně… neznal ji a ani ona jeho. Přesto mu tu pomoc vážně nabídla. Překvapeně poslušně vypil obsah skleněné ampulky, která mu byla nařízena. Jen se krátce musil zašklebit nad její ohavnou chutí, ale… kdy naposledy chutnaly léčivé tinktury dobře, že ano? Snad nikdy, co pamatoval, tak asi.
A tak ji nechal pracovat. Vypadala, že ví, co dělá. Věřte mu, že být v lepší kondici, tak to, že se mu cizí kráska dostávala pod košili, by si zasloužilo nějaký ten komentář, ale teď byl rád, že je schopen vůbec nějak přerývavě dýchat, když jí prsty tančily kolem palčivě bolestivé rány. Nebylo to ani zdaleka nic příjemného – snesitelné možná, ale už se to blížilo k tomu, že stahoval tvář bolestí a zatínal čelisti tak pevně, jak jen to šlo. Vydechl ale mezi tím vším jednu docela důležitou věc… nebo důležitou alespoň pro něho. „Děkuji ti,” oznámil jí tiše, zatímco pracovala na ráně a na jejím čištění od jedu. Pro jeho to bylo důležité už jen kvůli tomu, že nebýt jí, asi tu vykrvácí nebo podlehne jedu, protože do Luori by se včas nikdy nedostal. Takhle? Takhle třeba bačkorama nezaklepe! Teda alespoň by neměl teďka a tady!

Přikývl – ač to byla dost choulostivá otázka, tak nevypadala, že by toho věděla málo. Minimálně věděla dost na to, aby věděla, že se vší pravděpodobností patří mezi Hlídku. To, že měla tahle kráska s draky svoje vlastní peprné zkušenosti, samozřejmě nevěděl (ještě aby, asi by ho vážně kleplo). „Svým způsobem, jak se to zrovna hodí. Když je potřeba někoho poslat do města nebo tak něco… většinou vědí, koho poslat. Jen ho sem tam zapomenou varovat, že lidé občas nejsou zase tak pitomí a tu malou lest se zapadnutím mezi ně u draka prohlédnou.” A taky o tom bylo to jeho malé poslední dobrodružství, že ano. Ač to přiznával nerad a nahlas byste to z něj kvůli jeho tvrdošíjné hrdosti nikdy nevpáčili, tak musel uznat, že ta blondýnka s jedem potřenou dýkou měla vážně za ušima a uměla zneužít situace. To, že by ho měla na háku, kdyby se mu nepodařilo zmizet, bylo asi docela jasné.
Pokud by ho jed složil už tam… bylo by zle. Hodně zle – to, jak by s ním naložili královští vojáci, patřilo k věcem, nad čím uvažovat nechtěl ani za zlaté prase. Měl sice silný žaludek a nervy docela pevné, ale lidé byli občas trochu moc i na něj.
Nakonec, když rána přestala pálit jedem a jemu rázem bylo maličko snadnější zůstat vzhůru, obrátil oči zase k čarodějce, která se mu pořád nepředstavila. Hlas měl pořád trochu zhrublý a nejistý, když promluvil, ale byla v tom i jistá klidná odevzdanost, která to zase celé bohatě kompenzovala. „Kdo vlastně jsi? Mimo to, co už jsi řekla?” naklonil hlavu ke straně zvědavě, než dodal ještě jednu otázku, která mu též ležela na srdci s vědomostí, že nic není přeci jenom tak – a že dělat něco z čiré prospěšnosti a srdečnosti je móda, která se přestala nosit už pěkných pár roků dozadu. „A… tohle všechno… předpokládám, že za to asi budeš něco chtít. Co to bude?”
Víte co, počítal s tím, že jen tak to nebude, ale byl fakt, že byl zvědavý na to, co si asi tak může za něco podobného říct léčitelka, která se maskuje v okolí podobou laně. Co asi tak může zaujmout a lákat někoho takového?

Slova díků pro ni sice znamenala mnoho, ale rozhodně je nevyžadovala. Vnímala svět i nejrůznější věci dosti odlišně, což byl ostatně také důvod, proč za svoji výpomoc neočekávala žádnou protislužbu nebo odměnu. Potkala někoho, kdo se zrovna nacházel ve stavu nouze… Kým byla, aby za správnou věc chtěla něco na oplátku? Natož pak, aby to volání osudu kompletně ignorovala a neudělala vůbec nic? Ne, Demetria se řídila hluboce vštípeným čarodějnickým kodexem, jež kázal vskutku jasně.
Dalo by se tedy říct, že nad tím vším úplně nepřemýšlela. Ocitla se v bezprostřední blízkosti absolutního cizince, ale jednala s ním podobně jako s přítelem - srdcem zůstávala otevřená všemu živému, nehledě na původ. Fakt, že byl drak před ní raněný jednoduše přehlušoval jakékoliv bariéry, co by jinak mohla vůči druhým mít. A že zrovna vůči drakům jich pár měla… Ale to byla pohádka na jindy. Odmítala se tím zabývat, natož pak v současné chvíli.

„Není zač,“ odpověděla zcela bezmyšlenkovitě, než po něm vrhla kradmý úsměv. Myslela to naprosto upřímně, opravdu na tom neviděla nic, za co by vyloženě musel děkovat. Cenila si toho, že to udělal, protože to hovořilo o charakteru (jelikož už dle toho se dalo poznat, s kým měl člověk co do činění) ale víc se tím nezabývala. Mnohem více jí záleželo na tom, jak se cítil.
„Obávám se, že s délkou toho konfliktu se podobné věci budou stávat jen častěji… Jsem ráda, že se ti podařilo odtamtud dostat. Budeš v pořádku, uvidíš.“ Na slova útěchy nebyla úplně vhodnou kandidátkou, jelikož co se oné války týkalo… Zažila si svoji vlastní dávku hrůz, co ji silně ovlivnily. Však byla ještě nedávno kdesi na půli cesty mezi hrobem a světem živých! Taková věc člověka změnila, nebo přinejmenším ovlivnila.
„Kdo jsem? Jak to myslíš?“ Ze rtů jí splynulo krapet pobavené vydechnutí, ale bylo na ní znát, že to nemyslela nijak zle. Ono… Ten čas strávený v absolutní nevědomosti, kdy zoufale hledala svoje tělo a snažila se pochopit, co se jí vlastně stalo, přeci jen měl svoje důsledky. Mluvit s někým dalším, opravdovým a živým, bylo zvláštní samo o sobě - natož pak, když došla k náhlému a relativně šokujícímu uvědomění, že to všechno bylo skutečné. Žádný sen, vize ani přelud. Byla zpět, opět kráčela mezi živými jako bytost z masa a kostí.
„Omluv prosím moje způsoby. Strávila jsem velice dlouhý čas v odloučení od společnosti… Je zvláštní opět s někým mluvit.“ Tím si dost možná žádné plusové body nezískala, jelikož se ta slova dala vysvětlit hodně různorodě, ale přeci jen mu tu omluvu dlužila. Nechtěla být nezdvořilá, ale v první chvíli jí zkrátka nedošlo, že se vlastně nepředstavila. Natož pak to, že se tam zjevila… Tak nějak odnikud.
„Demetria, moc mě těší.“ Podala mu opatrně ruku, než znovu roztáhla rty do jemného úsměvu. Sálala z ní hodně zvláštní forma pozitivní energie, kterou si udržovala téměř pořád. Občas byla skoro jako slunce - zářila, halila ostatní do svého vlahého světla a opravdu se pokoušela udržet svoje blízké v co nejpříjemnějším rozpoložení, mimo bezpečí samozřejmě.
„A ne, nic za to chtít nebudu,“ zavrtěla rázně hlavou. Ta myšlenka se jí totiž značně příčila. Neexistovalo snad nic, co by mohla reálně potřebovat… A sice byly věci, jaké by si přála, ale nikdy by je nepožadovala po někom, komu zrovna pomohla. Ona přeci jen pomáhala ne kvůli odplatě, ale pro ony duše, co pomoc zrovna vyžadovaly. Fakt, že mohla být poblíž a něco pro ně udělat byla obrovská odměna sama o sobě.
„Ber to jen jako přátelskou výpomoc, ano? Nemusíš si lámat hlavu s tím, co za to. Ráda jsem pomohla.“ A taková byla pravda, což také Demetriu udržovalo v tom slunném rozpoložení, s nepatrným úsměvem na rtech. Ona už přeci jen odměnu dostala… Tou jí byla milá společnost a konverzace, byť krapet atypická.