Šepotavý oceán a okolí

Divoké vlny narážely do pobřeží a natahovaly se co nejdál po hladkém, třpytivě lesklém písku. Slunce, klesající pomalu za obzor, osvětlovalo tu obrovskou vodní plochu a dodávalo tak slané vodě lehce zlatavý nádech. Rybáři se vraceli na svých malých loďkách do přístavů a přiváželi v sítích bohaté úlovky malých i velkých pestrobarevných ryb. Žádný z nich přitom netušil, že ho z hlubin pozorují zvědavé oči...

Vzbudila jsem se velmi časně ráno. Jako každý den. Ještě ani nevyšlo slunce. To byl přesně ten správný čas kdy jít obstarat zvířata. A samozřejmě si s nimi popovídat. Společnost jsem neměla už tak dlouho a je fajn mluvit s někým živým. Nemít tu zvířata tak se asi brzo zblázním. Opět jsem vzpomínala na otce. Byl to jediný člověk kterého jsem kdy viděla. Vlastně ani ne člověk... Byl... Tedy možná ještě pořád je.. Doufám že pořád je... Yialadri konkrétně mág. V den mých dvanáctých narozenin tu byl naposledy. Mrzí mě, že se mnou nikdy nestrávil víc času ale jen tak hodinu jednou za pár týdnů. Nikdy to nevysvětlil. Nechtěla jsem se oddávat takovým myšlenkám a tak jsem se radši šla podívat po zvířatech. Když jsem zajistila snídani jim tak jsem se šla podívat po něčem pro sebe. Tentokrát to moc slibně nevypadalo, ale nevadí. Každý den nemůže být dobrá snídaně. Snad něco najdu alespoň k obědu. Ale teď ne, teď půjdu plavat. Vypadá to, že bude krásný teplý den tak proč toho nevyužít.

Další den... Neměla jsem co dělat. Dny bývají tak nudné když jste sami na ostrově. Rozhodla jsem se celý den ztratit potápěním a doufala jsem že u toho chytím nějakou rybu. Ryba by byla dobrý oběd. U břehu jsem si utrhla stéblo trávy které se dalo použít jako šnorchl. Výbavení na potápění jsem od otce nedostala. Dokonce mi bylo přímo zakázáno chodit do vody. Ale koho to zajímá? Nebyl tu už roky... Pomalu ani nevím jak můj otec vypadá. Platí jen to co si nařídím já sama.
Nad ostrovem najednou proletěl drak. Vyděsilo mě to. Nikdy jsem živého draka nevyděla, ale měla jsem obrázkové knížky takže jsem věděla že existují. Byl obrovský. Doufala jsem, že žádného dalšího neuvidím. Za společnost bych byla ráda ale draci jsou jak vidím hodně děsivý.

V klidu jsem si plavala okolo ostrova. Zatím jsem byla celkem na mělčině a bylo mi jasné, že tady žádnou rybu nenajdu. Proto jsem se rozhodla plavat dál. Nikdy jsem až tak daleko neplavala. Najednou se mi začala točit hlava a mé svaly začali ochabovat. Stihla jsem si všimnout, že mě proud vody táhne dál od ostrova. Najednou se pode mnou něco mihlo. Začala jsem panikařit. Díky tomu jsem se mírně potopila a vdechla vodu. Bála jsem se. Znovu se pode mnou něco mihlo. To mě ale už netrápilo protože jsem pomalu klesala a měla dost starostí s tím dostat se zpět na hladinu. To co kolem mě chvílemi plavalo byli Yialadri. Ale uvědomila jsem si to až moc pozdě. Až když mě jeden z nich surově chytl za nohu a táhl mě ke dnu. V tu chvíli mi došlo o co jde i když jsem mu nerozuměla. Chce mě utopit.

Zalapala jsem po dechu a snažila se vyprostit z jeho sevření. Poté jsem však vdechla vodu a na nějaký zápas s útočníkem jsem rezignovala. Začala jsem se dusit. Viděla jsem jak se pode mnou rozestupuje hladina a jak se po chvilce i zavírá. Zatmělo se mi před očima.
...
Cítila jsem jak mi úplně hoří plíce a v krku mě hrozně pálilo. Cítila jsem vůni vody ale nedotýkala se mě. Jsem mrtvá? První myšlenka co mi proběhla hlavou. Pokud ano tak je ta doba po smrti hodně bolestivá. Na svých víčkách jsem cítila sluneční paprsky a to bylo velmi nepříjemné. Cítila jsem se hrozně zmateně a všechno mě bolelo. Otevřela jsem oči a bylo mi ještě hůř. Alespoň jsem si uvědomila že žiju. Ale radši bych asi nežila. Okolo mě byla zima. Všude byl sníh a já v něm téměř nahá ležela. Vůbec jsem nevěděla kde jsem.
(navazující post bude u mrtvýho lesa pokud mi ho nějaká dobrá duše vytvoří)

Cesta z Alsitia trvala zhruba hodinu, když se cestou Rhiannon toulala kolem různých korálů a prohánělka pestrobarevná hejna rybek, jejiž šupinky byly podstatně zářivější, než její vlastní. Jejím domovem byla voda, království mořských a oceánových vod, které její druh obýval už dlouhé a dlouhé roky. Kterak v Nescoře ale žili dlouho, nikdy se prakticky nepokusili navázat kontakty s ostatními druhy, protože to pro ně nemělo sebemenší význam. Byli dost vyspělí a soběstační na to, aby nepotřebovali navazovat jakákoliv spojenectví. Nepotřebovali suroviny, které se necházely na pevnině... A ani netoužili cokoliv vyměňovat. Až později si lidé začali nárokovat veškerou vodní plochu kolem Nescory a jejich rybolov začal být tak výrazný, že se někteří Yialadri rozhodli jim tak trošičku... škodit. Stále byli ale dost nenápadní na to, aby si většina lidí myslela, že buď neexistují - anebo že jsou to jen výmysly šílených námořníků, kteří při mořské nemoci za některé z bouří přiopilí spatřili tvory, kteří rozhodně nemohou existovat. Takhle jim to vyhovovalo. Mohli totiž mezi ně... A být naprosto nepozorovaní.
Rhiannon byla jednou z těch odvážlivců, kteří se rozhodně nebáli opustit domovinu. Někteří Yialadri se báli dokonce i vyplavat na hladinu, aby se nestřetli s některou z obchodních lodí, na kterých lidé běžně převáželi kdejaké poklady, nebo s rybáři, kteří by po nich dost možná i ochotně zkoušeli házet sítě ve snaze někoho z nich ulovit a odvést na souš. Všichni si byli moc dobře vědomi, že pokud by k něčemu takovému došlo, znamenalo by to potíže. Těžko by takového jedince zachránili - jakmile by se zamotal do lidských sítí, ani ty nejdelší prsty by je z nich nevymotaly. Byl by na všechno sám, v absolutní a neproniknutelné pasti, z které není útěku. Přesně to se stalo její sestře.

Zatímco proplouvala kolem jedné ze skal, sebrala z ní několik krásně zakroucených mušlí, které si přitiskla k hrudi.
Kdykoliv se rozhodla vydat se mezi lidi, ráda s sebou brávala věci, které její domovina nabízela. Jelikož lidé neměli stejné schopnosti jako její lid, často byli podobnými věcmi dostatečně uchvácení na to, aby je s ní vyměnili. Což se občas hodilo - ne vždycky měla po ruce jejich peníze a krást rozhodně nechtěla. I přes tu všechnu zášť a hořkost ještě necítila až takovou nenávist, aby chodila okolo odloučených přímořských domků a okrádala lidi, kteří mohli dost možná být naprosto nevinní.
Ne, nechodila tam vyloženě s myšlenkou pomsty. Spíš s touhou po pravdě a nalezení svojí sestry. Kdykoliv propadla svým temným myšlenkám, společně se svými pár přáteli plávavali blízko hladiny a čekali na osamocené a opilé rybáře nebo námořníky, kteří se příliš přiblížili jejich vnějším hranicím. Jakmile byli za tou pomyslnou čárou, trhali jim sítě, občas vyvolávali vlny a někdy i potápěli lodě, pokud ti lidé byli až příliš drzí. Samotná Rhiannon se občas vynořila až na hladinu a svojí krásou lákala muže na okraj lodi, kde přepadli přes palubu a nakonec se utopili, protože je mořské vlny smetly hluboko do vody.
Ani v takových chvílích necítila výčitky. Nedalo se říct, že by ji to vyloženě bavilo, ačkoliv se tak před ostatními mnohdy tvářila. Uvnitř byla poměrně chladná - a vcelku prázdná. Nedokázala z hlavy vyhnat poslední chvíle, které strávila se svou sestrou, než se jejich cesty rozdělily.
Já nejsem stejná... Řekla jí tehdy, když ji od sebe odstrčila a dala se na cestu k břehu. Rhiannon jí tehdy nerozuměla. Nechápala, kde se v její sestře tak najednou objevilo rozhořčení a co jí vlastně provedla. Když se jí pokusila následovat, dostalo se jí místo odpovědi jen obrovské vlny, která ji odnesla o dobrých pár desítek metrů dál na moře. V tu chvíli byla příliš raněná a dotčená, než aby se za ní znovu vydala a zjistila pravdu. Místo toho jako dotčené dítě odplula zpět domů a už ji potom nikdy neviděla.
Jejich rodina o tom odmítala mluvit, ale občas se proslýchalo, že se její sestra s kýmsi na zemi stýkala. Kterak se snažila zjistit s kým, sestra se nikdy ani oklikou nezmínila, koho vídá - natož aby prozradila jméno. Jejich otec se za to styděl, očekávajíc, že se jedna z jeho dcer naprosto pomátla a nechala se zlákat neznámem a nebezpečím. Rhiannon o tom ale věděla svoje.

S myšlenkou na sestru jako delfín vyskočila z vody, než znovu dopadla pod hladinu, plavajíc těsně pod ní.
Slunce zrovna vycházelo nad obzor a jeho paprsky házely zářivé odlesky na jemných vlnkách oceánu, které ji něžným proudem odnášely blíž ke břehu. Nebyla příliš daleko od svého cíle - a kterak si ještě nebyla jistá, kde dnes vlastně bude hledat, srdce se jí stáhlo očekáváním.
Pokaždé, když takhle vyrážela na cestu, musela se ptát sama sebe: Najde ji? Anebo se už také nikdy znovu nevrátí? Na ani jednu z otázek ale neznala odpověď.

Jakmile doplavala až ke břehu, chvíli se skrývala za útesy - nechtělo se jí příliš riskovat, že se někdo bude potulovat po pláži a uvidí ji.
Když nikoho po jistou dobu nespatřila, opatrně vylezla na pevninu a doplazila se pískem dál od vody, aby uschla. S menším využitím magie si pak rychle vysušila nejen tělo, aby se zbavila ploutve, ale i svoje šaty.
Sotva uschnula, rychle si zpoza jednoho kamene vytáhla menší tašku přes rameno a vytáhla z ní dlouhý a jemný šál, který si přehodila přes hlavu a ramena. Kterak v Nescoře nebylo zrovna velké teplo, tohle bylo nejjistější. Slunce není přítelem mořských.

Již suchá a připravená na cestu si jen kouzlem zamaskovala svůj vzhled, aby se jí neleskla kůže v místech, kde by jinak měla šupinky a nazula si lehké boty, vydávajíc se na cestu - směrem k Narrigenu.

Dostat se zpět k oceánu jí trvalo až bolestně dlouho. Jakkoliv se cestou zastavila u jezera, aby načerpala síly, sotva se dostala na pláž a ponořila si nohy do slané vody, div neomdlela úlevou.
Po velice dlouhé době se domů vracela skutečně vyčerpaná, téměř na pokraji svých sil. Nepočítala s takovým výletem a zdržením, ale rozhodně nelitovala toho, že s Tomem zůstala a strávila s ním nějaký čas. Nebyl to jenom fakt, že byl raněný, co ji u něj drželo - ačkoliv si to velice těžko přiznávala, chyběla jí společnost. Mezi svými ale těžko hledala druha, s kterým by si měla co říct - lidé jí poté připadali o to víc zajímaví a fascinující, třebaže vůči nim stále měla jistou a velice nepříjemnou averzi.

Zatímco jí slaná voda něžně omývala bosá chodidla, setrvávala na svém místě a hleděla do dálky, kde se velká modravá vodní plocha táhla až do dáli, kam její oko dohlédnout nedokázalo. Třebaže v poslední době trávila na souši opravdu hodně času, stále zůstávala věrná svému domovu a mořím, oceánům, které Nescoru věrně obklopovaly. Občas sice zatoužila po některých věcech, které byly možné jenom na pevnině - například jablka, ta pod vodou růst nemohla - ale její domov stále zůstával domovem. Věděla, kam patří a nesnažila se to zpochybňovat tolik, jako dřív.
I přes to, že ztratila na pevnině svoji sestru a nebyla schopná ji najít, její averze vůči jistým rozhodnutím pod vodou se pomaličku rozpouštěla a mizela do pozadí. Kdo ví, co vlastně její sestru vedlo k tomu, aby vyměnila svůj domov za pevninu, na kterou nebyla stavěná. A Rhiannon si to sice připouštět nechtěla, ale touhle dobou mohla už dávno být mrtvá - nikdo z yialadri nebyl schopný zůstat na pevnině takovou dobu bez nějaké ochrany. A málokterý čaroděj by snad byl ochotný chránit magií bytost, která mu nemá příliš co dát na oplátku. Jedině...

Když jí ta myšlenka proběhla hlavou, bezmyšlenkovitě skočila do vody a dala se do plavání směrem k Alsitiu.
Byl jeden čaroděj, který byl známý svojí vlídností vůči vodním. Jmenoval se Rasmus. Rasmus Killian.

Cesta z Narrigenu jí netrvala dlouho, protože se jí cestou podařilo ve stájích ukrást koně. Byla zvyklá dělat věci mimo zákon a vlastně ani příliš nezaváhala, když procházela kolem a pohled jí padl na neklidně přešlapujícího vraníka. Podkoní se zrovna vybavoval s nějakým dalším mužem a oba se zdáli být poměrně hluboce zabraní do společné konverzace, proto se proplížila kolem, odvázala vraníka a vyhoupla se mu na hřbet, než ho pobídla a společně vyrazili pryč. Zatímco jí stáje mizely za zády, slyšela za sebou křik a nadávky, ale nikdo ji nenaháněl. Nejspíš měla vskutku veliké štěstí, protože za normálních okolností byli lidé z hlavního města schopní poštvat na ni i stráže, ale když už mizela daleko mimo hranice města, nejspíš to podkoní předem vzdal. Dobře pro ni.

Díky svému čtyřnohému příteli dorazila k oceánu poměrně rychle. Jakmile se ocitli na pobřeží, seskočila a koně vděčně pohladila, než ho nechala odejít. Nepotřebovala už jeho služby a věřila, že zvládne trefit zpět... Nebo že najde zalíbení ve vlastní svobodě. Byla naprosto omámená voláním onoho neznámého muže, takže racionalita šla stranou. Všechny její myšlenky se točily jenom kolem slané vody, vln tříštících se o útesy a kolem jeho hlubokého, ale sametového hlasu. Už to nebylo jen o tom, že ho slyšela, jak k ní promlouvá. Ona ho i cítila. Cítila letmý dotek jeho ruky, jak ji vedl na místo, kde vlny omývaly písčitý břeh. S každým nádechem přitom cítila silný pach soli a vody, což byla nejspíš jedna z jejích úplně nejoblíbenějších věcí na světě. Vedle vody se totiž cítila nejen v bezpečí, ale i doma. Kolik let vlastně strávila u Tančícího moře? Byla by tam nejspíš zůstala, kdyby se neobjevila Lirev a nedala jí nabídku, která se nedala odmítnout. Jakkoliv moře považovala za svoje bezpečné místo, svoje útočiště, nechtěla být sama. Potom všem s Rasmusem se v ní ale cosi pohnulo. Ona se necítila být milovaná, necítila se být potřebná. Připadala si opuštěně a opomenutě, jako kdyby na ni celý svět zapomněl. A právě v tu chvíli znovu toužila vrhnout se do vln rozbouřeného oceánu a dovolit mu, aby s jejím tělem nakládal dle svojí libosti. Tak jako tehdy, když tak tak utekla Zoreanovi.
Tentokrát bylo ale něco jinak. Když došla na břeh a skopla boty, vcházejíc do vody, měla pocit, že ji obtéká. Jako kdyby ji vítala a laskala její kůži. Nepatrně přivřela oči a dala se do chůze dál, zatímco naslouchala ševelivé písni vln. Oceán se před ní pomaličku uklidňoval, vítal ji a ona se brzy ocitla v hloubce, kdy musela začít plavat. Splývala na hladině a položila se na ni zády, hledíc na šedavé moře nad svojí hlavou. Svaly se jí pomaličku zbavovaly napětí a ona se konečně začínala uvolňovat, necítila se jako cizinec ve vlastním těle, připadala si... Správně.

Vítej doma, Ranio, ozval se znovu známý hlas. Tentokrát si ale byla naprosto jistá, že přicházel z oceánu a neukrýval se pouze v její hlavě. Okamžitě se zvedla a rozhlédla se kolem v naději, že svého neznámého přítele konečně spatří, ale nestalo se. Všude kolem byla jenom širá masa vody, jež se nepatrně vlnila a tiše šuměla. Její modrozelené oči přejížděly po každé vlnce v naději, že se plete a on se jen někde skrývá, ale nestalo se. Místo toho se pod ní najednou zvedl silnější proud a vyzdvihl ji o dobrých pár metrů nad hladinu, což ji přimělo vyjeknout překvapením.
Dovol svému srdci, aby přijalo píseň moře. Vím, že ji slyšíš, ale podvol se jí. Tanči, moje maličká. Ta melodie tě naplní a ty už se nikdy nebudeš muset cítit sama. Tanči, tanči pro mě. Pro moji potěchu. A pro sebe, protože ty moc dobře víš, že to miluješ. Dodává ti to pocit svobody a sounáležitosti...

Rania pohledem sjela svoje okolí a uvědomila si, že ji voda drží nejen ve vzduchu, ale že jí zároveň tvoří pevnou masu pod nohama. Udělala jeden váhavý krok a voda pod ní ji následovala, tvoříc prostor, kam mohla šlápnout. Když svoje počínání zopakovala, oceán se opět přizpůsobil, jako kdyby odpovídal na její pohyby. Když se ujistila, že ji nepustí, zhluboka se nadechla a zavřela oči, zaposlouchávajíc se do té tlumené písně, kterou mohly slyšet pouze děti vody. Dovolila té melodii, aby ji naplnila. Laskala její sluch i duši a ona na moment klesla, než se rychle napřímila a propadla tanci.
Tančila se vší ladností a elegancí. Hudba nikdy nepřestávala hrát a ona jí věnovala veškeré svoje pohyby - jí a svému příteli, o kterém si byla jistá, že ji upřeně pozoroval, protože na sobě cítila čísi pár oči. Nebyla ale sama, kdo tančil. Oceán tančil společně s ní. Kdykoliv se pohnula, nejen, že jí voda utvořila pevné místo, kam došlápnout. Vlny se kolem ní stáčely ve vzduchu tvoříc nejrůznější vodní kreace, jež byly výsledkem její uvolněné a hravé magie.
Milovala to, nechávala se tím kompletně strhnout. A když konečně otevřela oči, spatřila ho. Stál naproti ní, bezmyšlenkovitě ji chytil kolem pasu a přitáhl ji k sobě, přidávajíc se k jejímu tanci. Měl dlouhé černočerné vlasy, které mu v mírně zvlněných kadeřích spadaly až k žebrům. Jeho tělo bylo mohutné, pod mírně rozevlátou tunikou temně modré barvy se mu rýsovaly svaly a na hrudi, která vykukovala díky hlubšímu výstřihu, měl výrazné tetování vln, které modře zářilo. Zářilo úplně stejně jako jeho oči. Ty měly barvu mořských hlubin, ale postrádaly bělmo... Místo, jež by bělmo zabíralo u obyčejného smrtelníka, bylo nahrazené sytou černotou. Nejspíš by ji měl děsit, protože na něm bylo něco živelného a surového, ale ona vůči němu nepociťovala strach. Ani když s ní občas trošku neopatrně cukl nebo s ní zatočil tak moc, že ji rozbolela hlava. Důvěřovala mu, následovala ho stejným způsobem, jakým se přizpůsobovala tekutina svojí nádobě.

Konečně se shledáváme, Ranio. Jeho hlas k ní dozníval zpoza vln, aniž by pootevřel rty. Upřeně ji pozoroval, zatímco s ní tančil na vodě a šířil kolem sebe tak mocnou magii, až to v ní vyvolávalo mírnou závrať. Naslouchala mu, tančila s ním. Nechávala se od něj vést a užívala si jejich společně strávenou chvíli, protože nikdy nic podobného nezažila.
Víš, kdo jsem? Zeptal se jí, než se zastavil a vzal ji za ruku, pokládajíc ji na svoji hruď v místě, kde se nacházelo jeho tetování. Pod jejím dotekem se rozzářilo jasnější modří, což v něm vyvolalo pobavený úsměv. Zatímco ji pozoroval, jak zmateně tiká z jeho tetování na jeho oči, chraplavě se rozesmál. Ona ale nevěděla. Cosi uvnitř její hlavy jí hlásalo, že alespoň tuší, ale... Neodvažovala se odhadovat. Na to byla až příliš zmámená a pociťovala vůči němu tak silný respekt, že by nesnesla se plést.
Budu tvým patronem, Ranio. Ochráním tě, pokud mě přijmeš. Dokážeš to pro mě udělat? Otevři mi svoji mysl a srdce, zocelím tě. Už si nikdy nebudeš připadat rozpolcená, prázdná a zlomená. Naplním tě svojí láskou a mocí, budeš moje chráněnka. Moje malá víla... Nepatrně pootevřela rty, připravujíc se k odpovědi.

Měl poměrně šťastný den. Podařilo se mu získat pozvání od jednoho z lordů obývajících Narrigen a zdálo se, že mu je nakloněná i jedna další šlechtična, s kterou se setkal ke konci svého jednání, protože přišla za svým snoubencem. Všechno šlo poměrně hladce, což ho až překvapovalo. Neměl pocit, že by byli lidé zrovna dvakrát naklonění cizincům, ale opak se zdál pravdou - kdykoliv stanul před nějakým důležitým člověkem a šlechticem, dokázal si svým šarmem poměrně snadno získat jeho pozornost. Potom už byla jen otázka času a trošky přípravy, než se mu podařilo vloudit se do skupinky známých, odkud se mínil propracovat k přátelům až do vnitřního kruhu. Marcellus ho pověřil velice důležitým úkolem a on ho mínil nezklamat. Nejen protože to byl jeho budoucí král, ale především kvůli jejich přátelství. Byl to jeden z mála lidí, komu by se nebál svěřit svoje a sestřino tajemství, ale jejich otec jim oběma kladl na srdce, aby si jej nechali pro sebe. Byl by to zbytečný risk, který zatím podstupovat nemuseli, říkal. Emillio na to nic namítat nemohl, protože to byla pravda. Ellure to sice tížilo, ale on se to postupem času naučil svým způsobem brát, jak to bylo. Od svojí vodní části se poměrně dost distancoval, protože k ní necítil pouto - a tak pro něj bylo poměrně těžké trávit čas v Alsitiu, což se naštěstí nestávalo často. Jednou za čas tam chodíval podávat zprávy Marcellovi a strávil tam pár dní, aby se neřeklo, než vyrazil zpět na souš. Tam už měl dokonce zřízené i bydlení - jedna z jeho šlechtických přítelkyň mu nabídla azyl ve svém letním sídle a on ochotně přijal. Uzavřeli spolu dohodu o tom, že on dával na sídlo pozor, když byla pryč a na oplátku mohl zůstat tak dlouho, jak potřeboval. Ačkoliv by mu to nejspíš mělo připadat nevhodné, cítil se tam podstatně lépe, než v hlavním městě vodního národa. Těžce se totiž sžil se svojí rolí na souši, což jen umocňovalo jeho pevné pouto ke svojí vílí části, což nebyla zrovna dvakrát věc, po které by jeho otec prahl, ale dokud byl mimo jeho dosah, mohl si dělat co se mu zlíbilo. A on nebyl divoký.

Byl zrovna na cestě k druhému domovu, když si jeho pozornost získal skutečně neobvyklý úkaz na širé hladině Šepotavého oceánu. Masa vody byla dál v hloubce pozvednutá do vzduchu a na ní tančila jakási dívka, která byla už na první pohled s vodními spřízněná. I přesto, že byla v přímém kontaktu s vodou a v hloubce ale neměla ocas, což ho mátlo. I kříženci ho mívali... Proč ne ona? I na tu dálku cítil, že byla její magie úzce propojená s oceánem, což bylo vskutku zvláštní. Nechápal to... Ale o to víc toužil zjistit, co se vlastně děje.
Opatrně došel až k samotné hranici, kde voda olizovala souš a upřeně ji pozoroval. Pohybovala se zlehka, jemně a elegantně - a zdálo se, že ta obrovská masa vody tančila s ní, což bylo něco, co ještě nikdy u nikoho z vodních neviděl. Marcellus mu sice párkrát ukázal, co dokázal skutečný syn pocházející z mořských vln, ale tohle bylo... Jiné. Vodní sice dokázali s mořem manipulovat, ale bylo na tom pokaždé znát, že to bylo na sílu. Jako kdyby si vodu podrobovali, skutečně ji nutili podvolit se jejich záměrům a přiměli ji poslouchat. On ale neměl pocit, že by dívka dělala něco takového, spíš naopak. Zdálo se, že to oceán dělal naprosto samovolně, jako kdyby ožil a měl vlastní vůli.

Po chvíli pozorování se dívčin tanec změnil. Najednou se celá její póza změnila, jako kdyby se k ní připojil nějaký partner, ale Emilliovo oko žádného nevidělo. Byla tam stále sama, doprovázená pouze slanou vodou, která ji div neobtékala. Bylo to kouzelné, nádherné a opojné. Matně si uvědomoval, že by ji mohl okouzleně pozorovat i hodiny a neomrzelo by ho to, ale čím déle ji sledoval, tím víc toužil vědět, co se jí asi honilo hlavou. A co byla zač. Byla to zajímavá cizinka a on byl zvědavý. Příliš zvědavý na to, aby to nechal být.
Jakmile její tanec ustal a ona najednou setrvávala v klidu, vycítil svoji příležitost a rozhodl se ji oslovit.
„Promiňte,“ houkl na ni. Sotva to udělal, trhla sebou a otočila se jeho směrem. Voda, která se stáčela ve vzduchu kolem ní se najednou zarazila a padla zpět ke zbytku oceánu, než dívce zmizelo pevno pod nohama a ona skončila kdesi pod hladinou. Když se několik dobrých minut nevynořovala, Emillio se poněkud zděsil, bezhlavě se vrhajíc do vln za ní. Sotva k ní doplaval a našel ji bezvládnou několik metrů pod hladinou, opatrně ji chytil a odplaval s ní zpět k mělčině, kde ji vytáhl na břeh a rychle ji zkontroloval. Dýchala, to bylo dobré znamení.
„Vlänske...“ Zažadonil ve starém jazyce, zatímco na cizinku upíral svoje modré oči. Chvíli to trvalo, ale přeci jen pomaličku přišla k sobě - když konečně opatrně otevřela oči a zamrkala na něj, jako kdyby se snažila zaostřit, pousmál se na ni. Chvíli na něj zmateně hleděla, než z ní vypadlo nesourodé zamumlání, což Emillia přimělo k ní opatrně vztáhnout ruku a položit ji na její čelo, protože měl podezření, že mohla blouznit. Nespletl se. Zdálo se, že má horečku, což ho přimělo si zachmuřeně povzdychnout. Jeho plány se zdály být... Pozměněné.
„Opatrně. Našel jsem vás pod hladinou a nejsem si jistý, jestli vám ta voda nemohla ublížit... Nejspíš máte horečku, soudě podle toho, jak horká jste na dotek. Jakpak se jmenujete? Já jsem Emillio.“ Promlouval k ní s nejvyšší opatrností, protože se bál, aby ji nevylekal. Působila křehce, jako panenka. A už na pohled byla zvláštní... Vodní se sice svým vzhledem lišili, ale většina z nich měla vcelku lidské rysy. Jejich odlišnost bývala jemná, což se o té její říct nedalo. Měla modravou pleť a její oči přecházely z lagunově modré do zeleného nádechu, zatímco nepatrně světélkovaly, jako kdyby z nich zářila ustupující vlna magie. Chyběla jí ale lesklá kůže a šupinky, které byly pro děti vody tak typické. Nejspíš byla jiného rodu... Nebo hybrid. Emillio si nebyl jistý co z toho, ale cítil z ní něco zvláštního, co ho nutilo být ve střehu a přistupovat k ní se zvláštní obezřetností a jemností. Byla mu svým způsobem povědomá... Jak to mohlo být možné?

Všechno se zhroutilo v moment, kdy za svými zády zaslechla volání cizince. Voda, která ji držela ve vzduchu jako pevný bod, se najednou rozpadla zpět jen na obyčejnou vodu vracejíc se zpět k ostatní mase oceánu a ona padla společně s ní, ztrácejíc muže z dohledu. Zatímco klesala, viděla to, jak se výraz na jeho tváři ztemňuje a tvrdnou mu rysy. Vztáhla k němu ruku, ale než stihla cokoliv říct, spolkla ji slaná voda. Sotva se ocitla pod hladinou, oči se jí samovolně zavřely a její tělo upadlo do stavu bezvládnosti. Dokázala pod vodou dýchat, takže utopit se nemohla, ale přesto nad sebou kompletně ztratila kontrolu.
Dalo by se říct, že ji oslabila ta zvláštní kolize její magie a magie jejího bezejmenného přítele - ačkoliv by si to předtím totiž uvědomovala, vydávala jí poměrně dost. Vlastně z ní její magie po dobu jejího tance doslova vyzařovala, jako když kolem sebe slunce šířilo paprsky světla. To proto vůči ní byl oceán tak vlídný... Ale jakmile přišla o svoje soustředění, protože ji vyrušil onen cizinec, všechno se zhroutilo jako domeček z karet a ona skončila napospas vodě, která doposud kopírovala každý její pohyb i nádech.

Zatímco byla v bezvědomí, její duše se toulala napříč mořskými proudy a snažila se najít muže, který s ní předtím tančil a promlouval k ní. Toužila přijmout jeho nabídku a oddat se mu, ale nehledě na to, kterým směrem plula, nebyl tam. Ať už se otočila kamkoliv, nezbylo po něm ani památky. A ona tak zůstala jen s ozvěnou jeho hlasu ve svojí hlavě a tím zvláštně elektrizujícím pocitem na konečcích svých prstů, který vyvolal její dotek na jeho tetování.
V tom stavu ale nesetrvala dlouho, protože se její tělo ocitlo na souši. Ležela na mokrém písku a cítila, že někdo byl hned vedle ní. Někdo ji z té vody vytáhl, dostal ji pryč, takže ji nestrhly proudy. Nejspíš by měla být vděčná, ale ona se sotva zmohla na to, aby pomaličku otevřela oči a zamžourala na tvář toho, co ji svým způsobem zachránil, ačkoliv se mu zároveň podařilo všechno i pokazit.

Promlouval k ní klidným a vlídným hlasem, dokonce se jí představil. Emillio. Nemohla říct, že by jí bylo povědomé. Byl jí asi stejně cizí jako ten podkoní, kterého okradla. Nic pro ni neznamenal, ačkoliv by nejspíš měl. Svým způsobem spoléhala na to, že ji moře už jednou vyvrhlo v její nejtemnější a nejslabší chvíli. Odmítalo přijmout její duši, což nechápala. Nebyla snad hodná toho, aby ji Vyysihua pohltil jako mnoho jiných? Byla ubožačka, sama neměla daleko k šílenství...
„Rania,“ špitla tiše, než se pomaličku opřela o lokty, nadzvedávajíc se. Emillio si ji prohlížel svýma pozornýma modrýma očima a ona měla pocit, že se jí skutečně snaží pomoct, ale svým způsobem o to nestála. Chtěla se vrátit zpět do vln oceánu a zjistit, co měl za lubem její přítel. Toužila přijmout jeho nabídku, i kdyby to znamenalo, že by ji poté slaná voda pohltila a už nikdy nevrátila na souš. Měla dost toho, jak se cítila rozpolcená a zavržená. Její srdce prahlo po klidu a lásce. Bylo jí jedno, jestli by to byla přátelská, rodinná nebo romantická láska. Pokaždé totiž nějakou formu lásky okusila a vzápětí o ni zase přišla, což pro ni byla pokaždé příšerná rána, jež ji srazila zpět na kolena. A bylo čím dál těžší se potom vyškrábat zpět na nohy. Postavit se, oklepat se a jít dál.
Zhluboka se nadechla a nepatrně zaklonila hlavu, užívajíc si vlahý mořský vánek. Potřebovala se nadechnout, odpočinout si. Cítila se vysílená a malátná, což znamenalo, že u Šepotavého oceánu nejspíš přenocuje. Nevadilo jí to, byla zvyklá spát venku - a u vody se cítila v bezpečí, protože to znamenalo, že měla v případě nutnosti kam utéct. Stačilo se jen vrhnout do vln a byla hned téměř nedosažitelná. Bývali to totiž suchozemci, kdo jí obvykle chtěl nějakým způsobem ublížit.
„Nemyslím si, že bych měla horečku, spíš... Jsem trošku unavená. Budu v pořádku, děkuju.“ S těmi slovy se na něj nepatrně pousmála, než pustila ruce a lehla si do písku, choulíc se do klubíčka, jak to měla ve zvyku. Chtělo se jí plakat, ale před cizím člověkem jí to přišlo jako ještě větší projev slabosti, než kdyby plakala o samotě. A ona věděla, že nesmí projevovat slabost. Štěpila si to do hlavy po celou dobu, kdy žila na ulici, štěpil jí to do hlavy Rasmus... A utvrdila ji v tom Reels, protože viděla, jak moc silná musela být, aby přežila. A Rania přeci také musela přežít, nesměla se vzdávat. Ačkoliv po tom niterně toužila, protože byla slabá a vyčerpaná, nesměla si to dovolit. Právě kvůli Reels, kvůli Lirev. Kvůli Rohanovi. A ačkoliv to bolelo... Tak i kvůli Rasmusovi a Demetrie.
„Můžete odejít, Emillio. Zvládnu to, jenom... Potřebuju chvíli čas na to, abych popadla dech.“ Špitla k němu ještě tiše, než na něj krátce upřela svoje modrozelené oči. Chvíli ho pozorovala - vpíjela se svýma očima do těch jeho, díky čemuž si uvědomovala jistou podobnost - než sklopila řasy a objala se rukama kolem těla, aby zahnala pocit zimy. Chtělo se jí spát... A k tomu byla tichá ševelivá píseň vln nejlepší ukolébavkou.

To jméno... Zasáhlo ho to jako úder blesku zčistajasna. Okamžitě se mu vybavilo slovíčko, které používala jeho matka - moc jazykem vodních nevládla, ale zdálo se, že od svého druha přeci jen něco málo pochytila. Vždycky se je s Ellure pokoušela zahnat dovnitř, kdykoliv se schylovalo k dešti. Sama byla vodní vílou, takže trpěla při každé bouři i mlze... A oni navíc měli krev zředěnou kořeny dětí moře, což jejich situaci jen vyostřovalo. Oba se sestrou déšť milovali, protože se při něm uvolňovala nepatrná zbytková magie a oni ji dokázali vycítit díky svým kořenům, což je uvádělo do stavu opojení. Jejich matka to nenáviděla, protože se bála, kdy je to kompletně strhne a ona o oba přijde, protože si je vyvolá její paní Jünai.
Důvod, proč si na to ale Emillio vzpomněl, bylo to, jak na ně volala. Zatímco pobíhali venku, sbírali oblázky a Ellure si s oblibou pletla květinové věnečky, ona na ně vždycky křikla to slovo, které pocházelo ze starého jazyka vodního národa. Raaniyë! Vraťte se! Její hlas se mu rozléhal hlavou a on neustále vnímal každý odraz toho slova. Věděl, že to byl výraz pro déšť - ale když je otec vzal do Alsitia, později se dozvěděl i druhý, méně známý výraz, který mladší generace yialadri trošku opomíjela. Znamenalo to pláč. Ne nadarmo vodní národ nazýval déšť pláčem jejich patronky, která ronila slzy nad tragickým osudem sebe samé, ale i utrpení svých dětí. Nemohla být náhoda, že se tak jmenovala. Už na první pohled byla vodní, ale... Ne obyčejná. Cítil, že je její krev zředěná a o tom nepochyboval, ale přesto byly její vodní kořeny tak očividné, že ho to bilo do očí. Vyvolávalo to v něm směsici zmatení a zvědavosti. Co byla zač? A co přesně dělala na těch vlnách?

Upřeně ji pozoroval, obávajíc se o její zdraví. Vypadala poměrně křehce, což v něm vyvolávalo ochranitelské pudy - nechtěl ji tam jen tak nechat napospas vlastnímu osudu, zvláště potom, čeho byl svědkem. Nejlepší by bylo, kdyby ji vzal s sebou do Alsitia, ale nebyl si jistý, jestli to bylo možné. Neměla ploutev... Nebo si to alespoň myslel. A bez ní by byla tak dlouhá cesta poměrně těžká, ačkoliv nejspíš ne úplně nemožná. Teoreticky by mohl narazit na nějakého hippocampa, který by mu mohl pomoct ji tam dopravit, ale... Stála by o to vůbec? Víceméně mu řekla, že ji má nechat být a odejít. Sice to neudělala nijak agresivně, takže ho otevřeně nevyháněla, ale bylo na ní znát, že si přeje být sama. Nestála o jeho společnost, takže nejspíš ani o jeho pomoc. A on by se jí rozhodně neměl vnucovat, neměl na to sebemenší právo. Copak by ji ale mohl nechat samotnou, když vypadala tak zesláble? A navzdory tomu, že byla na dotek horká jako při horečce, třásla se zimou. To nebyla ani v nejmenším dobrá znamení, což Emillia nutilo jednat, ačkoliv si to ona podle všeho nepřála. Nemohl by ji tam nechat, nebylo to správné. Musel jí pomoct. I kdyby to znamenalo, že by ji měl zachránit před ní samotnou.

„Nemíním to nijak zle, drahá Ranio, ale nepůsobíte zrovna dvakrát dojmem, že byste měla zůstávat sama v mokrém a studeném písku. Celá hoříte, jste pobledlá a třesete se. Nechte si pomoct, prosím. Slibuju, že vás nebudu nutit mluvit o ničem, co se stalo na vodě, nebudu se vás ptát na nic. Ale dovolte mi, abych vám podal pomocnou ruku, když to potřebujete. A vy víte, že mluvím pravdu.“ Promluvil k ní opatrně, s viditelnou rozvážností a upřímností.
Představa, že by ji tam měl nechat, ho skutečně děsila. Kdo ví, co ji vehnalo do náručí oceánu - protože jakkoliv zprvu byl její tanec mírumilovný, nádherný a kouzelný... S postupem času se změnil v něco jiného, poněkud zlovolnějšího. Když už se zastavila, vlny ji obklopovaly jako obrovská chapadla, natahujíc se k jejím nohám a olizujíc její modravou kůži. Navíc měl Emillio pocit, že tam nebyla sama, což ho děsilo o to víc. Sice nikdy nebyl svědkem projevu božské moci ve vodě (na souši ano) a něco mu napovídalo, že nešlo o pouhý výboj magie.

Zatímco se schoulila do klubíčka, srdce se mu sevřelo úzkostí. Působila dojmem raněného zvířete, které pomaličku ale jistě propadalo tak hlubokému zoufalství, že už nevzdorovalo svému žalostnému osudu. Posílala ho snad pryč pro to, aby se později mohla vrhnout zpět do oceánu a dovolit mu, aby s ní naložil dle vlastní libosti? Trošku se toho obával, protože viděl to, jak se jí v očích třpytily slzy, které se zoufale snažila potlačovat. Toužil se jí dotknout, opatrně ji vzít k sobě a přivinout si ji do náručí, aby věděla, že není sama. Ale pořád pro ni byl jenom pouhým cizincem, cizincem, který sice měl vskutku dobré srdce, ale to nebyla ani v nejmenším záruka toho, že bude schopný utišit vnitřní bolest druhých. K čertu... Však to ani nedokázal u sebe.
Jak dlouho se užíral tím, co udělal s Rhiannon? Jednoho dne všechno ukončil, vlastně víceméně uťal veškerý jejich společný kontakt. Věděl sice, že ona žila napůl v Alsitiu a napůl na souši, takže stále existovala mizivá šance, že by na sebe narazili, ale už ji neviděl. Nejspíš mu nebylo souzeno znovu spatřit její tvář po tom, co o ni tolik bojoval, úspěšně si ji získal... A nakonec ji nechal jít. Připadal si jako lidský rybář, který měl dostatek peněz a lovil jen pro potěchu, takže svůj úlovek pokaždé zase vypustil, nehledíc na to trauma, které způsobil. Přesně to udělal Emillio. A ačkoliv se Rhiannon tvářila, že jí to nevadilo, docela silně pochyboval o tom, že ji to uvnitř skutečně zanechalo chladnou. Byli si blízcí, jejich vztah nebyl jenom o potěšení. Oba si užívali společnost toho druhého - a kdyby nevěděl, jak moc Rhiannon děsí pevné závazky, nejspíš by ji časem požádal, aby se stala jeho skutečnou partnerkou, ne jen milenkou. Neměl pro ni jenom slabost... Opravdu ji měl rád. Přesto ji ale musel nechat jít, protože byla příliš bystrá na to, aby jí uniklo jeho malé a špinavé tajemství. A to zničilo celý ten křehký vztah mezi nimi.
„Prosím... Dovolte... Ne, dovol. Dovol mi, abych ti pomohl, Ranio. Cítím, že jsi ztracená a cítím tvoji bolest. Nech mě, abych ti pomohl se postavit na nohy, než se s ní budeš moct vypořádat.“ Bylo to od něj troufalé začít k ní promlouvat takhle otevřeně a dokonce jí začít tykat, ale v tu chvíli mu to přišlo správné. Byl zoufalý, situace jako taková byla také zoufalá... A to si žádalo zoufalé řešení.

Cizinec používal vcelku podobná slova jako její přítel. Díky tomu si poměrně rychle získal její plnou pozornost, ačkoliv dál setrvávala v klubíčku s přivřenýma očima upřenýma kamsi na pláž za něj. Nelíbila se jí představa, že by měla odlepit svoje tělo od země a společně s ním odejít kamsi. Matně jí to připomínalo situaci, v jaké se poprvé setkala s Rasmusem. To mrzla venku a on ji spasil. Byl Emillio také její možnou spásou? Věděla, že se až příliš upínala na lidi kolem sebe, protože se neustále topila. Hledala ve všem záchranné lano a v důsledku se kvůli tomu jen nořila hlouběji a hlouběji. Nejspíš by ho stáhla s sebou, pokud by jeho ruku přijala. Chtěla to udělat? Ne, taková nebyla. Neměla pocit, že by stála za to, aby někdo upadl při snaze ji zachránit. Nejspíš už bylo totiž příliš pozdě, nebylo co zachraňovat. Její osobnost byla nakřáplá, její srdce i mysl zlomené a její duše roztříštěná.
To proto ji nejspíš tolik lákala vidina toho, že by se nechala strhnout proudy moře nebo oceánu a ony by odnášely její tělo někam hodně daleko. Příliš daleko na to, aby se její zmučená mysl mohla upínat k pevnině. Co ji tam vlastně čekala? Dokud byla v blízkosti moře, jako kdyby nad ní bohové drželi ochrannou ruku. Ale jakmile se vydala do vnitrozemí... Ta tajemná moc a protekce slábly. Byla zvyklá, že se po ní lidé vozili kvůli jejímu původu, protože byla odlišná. Nenáviděla se za to, ale svým způsobem si na to už zvykla. Ale to, jak ji pokaždé něco - nebo někdo - semlelo, to bylo nesnesitelné. Nechtěla znovu vstoupit do stejné řeky. Vložila svoji důvěru do Rasmuse, který se k ní obrátil zády, dokonce dvakrát. Vložila svoji důvěru do Garretta a ten jí důvěru nikdy neoplatil, načež zemřel její rukou. Potom tu bylo její milované trio... Ale byla od nich tak daleko, že měla pocit, že se snad už ani vrátit nemůže. Opustila je na přechodnou dobu, protože cítila, že ji potřeboval její bratr. Ten si mezitím ale našel jinou oporu, jinou lásku. Ta sourozenecká, kterou vůči němu cítila Rania už najednou nestačila, nebyla dost dobrá. Jakkoliv věděla, že byl Rasmus přelétavý a náladový - což alespoň tu náladovost měli společnou - stejně ji to zasáhlo s naprosto identickým ničivým dopadem, jako když to udělal poprvé. Ona mu ale dala svoje srdce. Dala mu svoji důvěru. Dala mu všechno, co mohla. Jak to mohlo být málo?
Aby zaplašila hořkost, která se jí v podobě slz drala do očí, začala myslet na ostatní. Vzpomínala na to, jak ji Reels ochraňovala před Luciou a jejími společnicemi. Jak přes ni přehodila svůj plášť, když se třásla chladem a šokem. Vzpomínala na to, jak spatřila Lirev padat do vody. Jak se jí představila, zažehla oheň a s ním i jejich přátelství. A vzpomínala na Rohana. Na to, jak z něj zprvu byla vyděšená, ale jak moc si ho zamilovala.
S tou myšlenkou se nepřítomně dotkla konečky prstů svých rtů, pokoušejíc se přiživit vzpomínku na to, jak ji políbil. Chyběl jí, hrozně moc. Toužila se vrátit, toužila mu padnout kolem krku a políbit ho. Pokud by se ale vrátila v takovém stavu, mohla by se vyprovodit sama. Všichni její blízcí byli silní, byli to bojovníci. Ona byla slabá, zničená a neschopná. Neměla vedle nich šanci obstát, neměla šanci si je udržet. Stáhla by je s sebou dolů, vysála by z nich veškerou jejich tvrdě získanou sílu a utvořila by z nich stíny. Něco takového by jim udělat nemohla, protože jí mnohem víc záleželo na nich, než na její vlastní osamělosti. V duchu se přitom modlila k bohyni Jünai, aby spasila zbytky její duše a utišila její bolest. Neboť její srdce se rvalo na další a menší kusy. Kusy, které už se jí nemuselo podařit slepit dohromady.

Trvalo jí více jak dobrých deset minut, než k Emilliovi pootočila hlavu a upřela na něj svoje lagunové oči. Chvíli ho jenom pozorovala, putujíc pohledem po jeho obličeji. Prohlížela si jeho překvapivě jemné rysy, na moment se zastavila na lícních kostech, než k němu pomaličku vztáhla ruku a letmo se dotkla jeho tváře. Nejdřív to bylo jako kdyby byla slepá a prohlížela si jeho obličej s využitím hmatu, ale nakonec její osahávání plynule přešlo v jemné pohlazení, což ho přimělo chytit ji za ruku.
Když to udělal, nepatrně sebou trhla a pootevřela oči ve viditelném překvapení. Nepokoušel se ji ale zastavit, neodháněl ji. Zdálo se, že reagoval stejně impulzivně jako ona. Ani jeden z nich nejspíš netušil, co je přimělo udělat to, co udělali, ale o to zvláštnější a kouzelnější byl ten moment, který se mezi nimi odehrával. Ona měla svoji dlaň položenou na jeho tváři a on ji překrýval vlastní rukou, vysílajíc jí do těla zvláštní formu živoucího tepla, které působilo nejen na její zkřehlé svaly, ale především na rozlámané srdce. Nepřipadala si tolik sama, i když se toužila odtáhnout.

„Obávám se, že mi není pomoci,“ pronesla nakonec, než ruku pomaličku stáhla, opouštějíc jeho sevření. Emillio po jejím vzoru spustil vlastní ruku, ale ani na vteřinu z ní nespouštěl svoje nebesky modré oči. Svým způsobem jí to znervózňovalo, ale na druhou stranu to asi bylo lepší, než kdyby byla úplně sama. Ze samoty jí bylo teskno, ačkoliv ji někdy preferovala nad možnou společností. V některých momentech pro ni mnohem víc znamenala společnost moře, které s ní komunikovalo šploucháním a šuměním vln. Křikem racků, tiše foukajícím slaným větrem.
„Měl bys to vzdát, nestarat se o mrzáky, bastardy a zlámané věci.* Je na tobě jasně vidět, že jsi šlechtic. Proč by ses o někoho takového zajímal, když máš důležitější věci na práci? A pokud ne na práci, jistě by ses místo toho všeho mohl bavit. Tak proč ztrácet čas nad někým, komu pomoct nemůžeš i kdybys chtěl sebevíc? Jsem tam, kam patřím. Téměř. Prostě tu zůstanu a počkám, až se nade mnou bohové smilují...“ Její hlas byl tichý a nakřáplý. Jak mluvila, těžce se jí dýchalo. Začínaly ji ovládat nekontrolovatelné vzlyky a ona ke konci prolévala mezi téměř každým slovem alespoň jedno popotáhnutí, zatímco se jí po tváří kulily slzy jako hrachy.
Mluvila pravdu. Sama si pomoct nedokázala, jak by jí mohl pomoct někdo jiný? Takhle svět nefungoval. Pokud to nebyla schopná napravit sama, nemohl to nikdo udělat za ni. Byla to totiž její cesta, která byla ovlivněná jejími myšlenkami, pocity a rozhodnutími. Rasmus ji sice na chvíli částečně vykoupil tím, že jí zablokoval paměť, ale vzpomněla si. Předtím ji na moment zachránil, protože si ji vzal pod svá křídla... Ale následně ji opustil kvůli jisté křivdě. Mohla doufat, že její pobyt v Dračích skalách všechno změní, ale čím více času strávila mimo, tím víc si uvědomovala, že tam prostě nepatří. Třebaže měla pocit, že patřila k Lirev a Rohanovi (a Reels, ale ta stála na opačné straně) viděla příliš mnoho rozdílností, které je dělily. Nemohla se jim vyrovnat. A ta propast byla příšerná.
„Prostě se zvedni, odejdi a zapomeň. Bude to tak snazší pro nás oba.“ Dodala nakonec, aby stvrdila svoje slova, než skryla svoji tvář do dlaní a hořce se rozplakala.

Její bolest k němu doléhala se stejnou tíhou jako šumění vln v pozadí. Snažila se ho od sebe odehnat, přimět ho odejít a nepřemýšlet nad tím. Jak by něco takového asi mohl udělat? Věděl sice, že ho nemohla znát, neboť se teprve setkali a jeden o tom druhém nevěděl téměř nic, ale svým způsobem se ho dotklo, jak nízce o něm uvažovala. Nejspíše ho považovala za člověka, který se jí pokoušel pomoct jen proto, aby si neznepřátelil bohyni Jünai. Nic na něm ale nevypovídalo, že by snad byl námořník nebo rybář, aby se musel obávat nepřízně bohyně vody. Jistě, nejspíš její mínění mohlo ovlivnit jeho šatstvo, které odpovídalo tomu, co nosívali lidští šlechtici, ačkoliv na něm i přesto všechno dozníval náznak módy typické pro vodní.
Sjel ji svýma modravýma očima a opatrně ji vzal za ruce, které jí stáhl ze tváře. Několik vteřin na sebe upřeně hleděli a vyměňovali si pohledy, než na tváři zformoval vlídný úsměv a přitáhl si ji k sobě, omotávajíc kolem ní svoje paže. Zatímco ji držel v objetí, přitiskla mu hlavu na hruď a dál tiše vzlykala. Emillio se mezitím rozmýšlel, co dělat dál. Věděl s jistotou, že ji tam nechat nemohl, zvláště ne potom, co se mu podobně složila před očima. Byla tak křehoučká, skoro jako porcelánová panenka. Opatrně ji objímal a snažil se ji ukonejšit nejen svojí blízkostí s objetím, ale také něžným hlazením po vlasech. Svým způsobem mu připomínala jeho sestru, ta byla podobně jemná, jenom jiným způsobem. Možná, že by si obě dívky mohly i rozumět - nejdřív se ale musel postarat o to, aby se ta zvláštní cizinka dostala někam do bezpečí a tepla. Vlastně už to ani nebyla cizinka... Znal její jméno. Rania.

„Bude to v pořádku, Ranio,“ špitl tiše, než ji od sebe opatrně odtáhl. Vzal ji přitom za ruce a vytáhl ji na nohy. Když ale zjistil, že se jí třesou jako kdyby byly z rosolu, bezmyšlenkovitě ji chytil do náručí a upřel na ni uklidňující a přátelský pohled. Potřeboval, aby mu nezačala panikařit v náručí, protože to by jim cestu domů značně ztížilo. Jak se ale zdálo, Rania už na nějaký další vzdor neměla energii, protože byla příliš zmučená vzlykáním a horečkou, z čehož obojí cloumalo nejen její psychikou, ale především tělem. Dokázal si docela živě představit, jak moc jí asi třeštila hlava, proto ho nepřekvapilo, když jednoduše přivřela oči a opřela si hlavu o jeho hrudník.
„Vezmu tě s sebou domů a postarám se o tebe, už bude dobře.“ Při těch slovech k němu na několik krátkých vteřin vzhlédla, než upřela svoji pozornost na oceán za jeho zády, jež se jim oběma pomaličku vzdaloval s každým jeho dalším krokem. Působila žalostně, téměř jako kdyby po té slané vodě a tančících vlnách tesknila. Svým způsobem se jí nedivil, samotnému mu to trošku chybělo. Měl v úmyslu se vrátit do Alsitia, znovu se shledat se svojí sestrou a s Marcellem, ale když mu Aurora do cesty přivála ji... Nemohl to jen tak ignorovat, být vůči jejímu neštěstí lhostejný. Nedokázal před něčí bolestí zavřít oči a vypustit to z hlavy, nebyl takový. Podobně jako Ellure byl zvyklý pomáhat, snažil se být dobrý a kráčet cestou světla. To bylo v jeho světě celkem vzácné vzhledem k tomu, že většina obyvatel podvodního světa se dříve či později začala zaplétat s nějakou formou stínů, ale on byl pevně rozhodnutý se takovému osudu vyhnout. Nechtěl dopadnout jako oni. Pošpinil by tím svoje dědictví.
„Nemůžu odejít, musím tu zůstat... Musím se vrátit, musím...“ Z jejího hlasu odkapávala čirá beznaděj se stejnou rychlostí a intenzitou, jakou jí tváře smáčely hořké slzy. Emillio pevně semkl rty k sobě a zhluboka se nadechl, než přidal do kroku a nechal ji teskně hledět na vlny tříštící se o skaliska na pobřeží.
„Ať už si viděla cokoliv, Ranio... Myslím, že bude lepší, když tě odnesu do postele. Byly to jenom přeludy, máš příšernou horečku a podle všeho blouzníš. Až se z toho vyspíš, bude ti lépe, uvidíš. Teď vydrž, než dorazíme do sídla, nebude to trvat dlouho.“

Po příchodu ho uvítal Hans, tamní hlava služebnictva. Při pohledu na dívku schoulenou v jeho náručí mu okamžitě vystřelilo obočí o pěkný kousek výš, ale nepokládal žádné otázky. Byl zvyklý jednat, ne se ptát. Jeho paní si cenila diskrétnosti a Emillio to měl zrovna tak. Sice se v panství nijak neodhaloval, ale když tam přitáhl s Raniou, rozhodně se mlčenlivost hodila. Ačkoliv nehrozilo, že by se majitelka snad vrátila a nachytala je, stejně byl rád, že se informace o jeho neobvyklé návštěvnici nerozkřiknou dál, třebaže si byl dost dobře jistý, že mezi služebnictvem bude hodně o čem mluvit. Člověk nevidí každý den dívku s bledě modrou kůží a černomodrými vlasy... Jeho samotného to zarazilo.
Vyšel spěšně po schodech nahoru a usadil Raniu do křesla, než otevřel dveře do šatníku a začal se zuřivě přehrabovat oblečením, které skrýval. Všechno to bylo drahé a velice krásné oblečení, ale on nechtěl svoji chráněnku navlékat do toho, co tamní dámy nosily. Bylo to sice hezké na pohled, pro oko to bylo potěšení, ale jinak to bylo naprosto nepraktické. On potřeboval nějaké šaty, v níž by se necítila zle. Něco pohodlného, lehoučkého. Ne honosnou róbu, co by ji stahovala a škrtila.
Po několika minutách nakonec vytáhl sněhově bílé šaty s relativně volným střihem a přehodil je přes opěrku křesla, než se k ní otočil zády, aby jí dopřál soukromí. Měl dobré vychování a nepřipadalo pro něj v úvahu, že by jí ten prostor nedopřál. Proto úpěnlivě čekal s rukama sepnutýma za zády a naslouchal tichému šustění látky, zatímco se převlékala. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec vydala souhlasný zvuk, který signalizoval, že se k ní mohl opět čelem. Jakmile tak učinil, sebral její promočené oblečení ze země a podal ho služebné, která stála na chodbě a evidentně se snažila poslouchat za dveřmi. Sjel ji káravým pohledem a poslal ji do prádelny, aby oblečení vyprala a dala usušit, což bez odmlouvání poslechla.
Musel se přitom ale nepatrně zarazit. Do té doby si toho nijak zvláště nevšímal, protože byl zahleděný především do její beznaděje a zoufalství, potom ho do očí udeřil její neobvyklý vzhled a bolest s žalem vznášejících se kolem ní jako potemnělá aura, ale... Oblečení, které měla na sobě bylo mužské. Muselo jí být velké a hodně volné, zároveň si byl jistý, že muselo také patřit nějakému šlechtici, protože obyčejný člověk by něco tak honosného určitě nenosil, těžko by se dostal k podobným látkám a stříbrným nitím.

„Ukaž, dostaneme tě do postele,“ pronesl tichým, ale vlídným hlasem, než jí pomohl vstát a odvedl ji do postele, kam nakonec poměrně ochotně ulehla. Jakmile ji přikryl dekou, jež na sobě nesla motivy květin - podobně jako ostatní textílie v komnatě - posadil se na postel vedle ní a položil jí dlaň na čelo. Stále celá hořela, ačkoliv se třásla chladem.
„Hansi!“ Zavolal na slouhu. Ten vzápětí přiběhl a uctivě se uklonil, očekávajíc pánovy rozkazy. Emillio k němu pootočil hlavu a upřel na ně svoje nebesky modré oči. „Vyřiď v kuchyni, aby uvařili nějaký silný zeleninový vývar a ideálně bylinkový čaj. Použij jednu z mých směsí, tu z fialového sáčku. Až to bude hotové, dones obojí prosím sem nahoru, náš host potřebuje naši péči a plnou pozornost.“ S těmi slovy vrátil svoji pozornost zpět k Ranie, která na něj mžourala skrz sklopené řasy.
„Jsi v letním sídle jedné lady, která je mojí dobrou přítelkyní. Budeš tu v bezpečí, postarám se o tebe, slibuju. Až ti bude lépe, bude na tobě, jestli budeš chtít odejít, ale... Byl bych rád, kdybys setrvala. Alespoň na nějakou dobu. Neočekávám od tebe odpověď hned, vím, že ti není dobře. Počkáme na ten čaj a polévku a potom tě nechám, aby ses prospala. Potřebuješ se zahřát a odpočinout si, musíš být úplně vyčerpaná a zmrzlá na kost.“

Těžko cestou vnímala cokoliv jiného než to, jak se jí okolní scenérie vpíjela do sebe. Když na pár minut zavřela oči a potom je znovu otevřela, evidentně uplynula podstatně delší doba, než předpokládala: objevili se totiž v jakémsi honosném lidském sídle, které sice nebylo tak veliké jako Rasmusův (a vlastně i její, jak si později uvědomila) domov, ale stále bylo obrovské. Emillio ji odnesl kamsi do krásně prosvětlené komnaty, dal jí oblečení na převlečení a potom ji uložil do postele, poroučejíc služebnictvu, aby jí připravili čaj a polévku.
Byla za to vděčná, o tom nebylo pochyb. Ale stále se cítila nepatřičně. Připomínal jí tím Rasmuse, který ji vyzvedl na ulici a odvedl domů. Postaral se o ni, jako kdyby byla jeho sestra... Což se shodou okolností nakonec ukázala být skutečnost. Nejspíš je svedla dohromady sama bohyně Aurora, ale vzhledem k tomu co všechno potom následovalo... Nechtěla nad tím přemýšlet. Vlastně na Rasmuse chtěla ideálně zapomenout, alespoň na pár hodin ho vypustit kompletně z hlavy. Bolelo ji srdce. Ranil ji. I když ji zachránil... Obrátil se k ní zády, jako kdyby nic neznamenala.

„Děkuju, Emillio,“ špitla tichým, unaveným hlasem, zatímco na něj hleděla skrze sklopené řasy. „Obávám se, že momentálně nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná odkráčet po svých. A létat bohužel neumím, takže... Hádám, že budu tvojí pohostinnosti přeci jenom využít, ačkoliv se mi to moc nelíbí. Nemám ti to jak oplatit a nestojím za záchranu. Nemůžeš mě spasit, pokud ti jde o tohle. Vidím ti na očích, jak se na mě díváš. Jako na někoho úplně zničeného, koho se snažíš vylovit z hloubky. Jenže to nejde, sám se utopíš, pokud s tím nepřestaneš. Nestojím za to, věř mi.“
Bolelo to říkat, protože si v duchu přála, aby ji někdo zachránil. Toužila po princi na bílém koni, co ji ze všeho vyseká, odveze ji někam hodně daleko a ona bude konečně mít klid. Jenže nikdo takový neexistoval, musela se postavit na nohy a vybojovat si svoje bitvy sama. Nikdo ji nemohl zachránit, ne před ní samotnou. A ona si to pomaličku začínala uvědomovat, což ji ničilo jen víc a víc. Věděla totiž, že na něco takového je bohužel až příliš slabá. Nemohla se snažit vzdorovat proudům. Mohla se jen nechat strhnout, na víc neměla sílu.
„To si nemyslím, Ranio. Ano, vypadáš zlomeně... Ale ne zničeně. Uvidíš, že to bude lepší, až si odpočineš. Navíc... Působíš jako bojovnice. A máš to i ve jméně,“ odpověděl Emillio a vlídně se na ni pousmál, než jí vytáhl zpoza přikrývky ruku a sevřel ji ve svých dlaních, jako kdyby se ji snažil zahřát.
„Co přesně mám ve jméně?“ Zeptala se poněkud nechápavě. Věděla, že jí jméno musela nejspíš vybrat matka, protože na ulici se dostala až jako starší dítě. Kde strávila první roky svého života si nepamatovala, ale když už se dostala mezi ostatní lidi, svoje jméno už měla. To znamenalo, že tedy muselo logicky pocházet od matky, neboť otec o ní neměl potuchy, jak říkal Rasmus.
„Raaniyë, to znamená déšť. Je to jméno v poctě bohyně Jünai, které jsi... Nesmírně podobná. Alespoň takhle nějak bych si ji já představoval, kdyby byla smrtelnicí.“ Rania ztuhla. Nevěřila tomu, že by Jünai mohla být skutečně její matkou, ale to jméno, ten hlas, když se řítila k Tančícímu moři... Co když měl Rasmus pravdu? Všechno by do sebe dokonale zapadalo. Dávalo by to smysl. Mohla být skutečně až tak slepá, že jí to nedošlo? Bylo to vlastně štěstí nebo prokletí?
„To je... Zajímavé. Protože Jünai je moje matka.“ Ta slova jí splynula ze rtů mnohem rychleji, než si je stihla rozmyslet. Věděla, že byl Emillio vodní, ačkoliv z něj cítila i něco dalšího. Nebyla si jistá co, ale jeho magie byla jiskrnější a trošku lehčí, než typická vodní magie, s kterou se doposud setkávala.
Jakmile to řekla, Emillio ztuhnul a překvapeně zamrkal, ale nic nenamítal. Nevypadal až tak překvapeně, jak by očekávala. Nejspíš to tušil od začátku... Vlastně ji viděl na moři.
„Vaše výsosti...“ Hluboce se jí uklonil, než ji něžně políbil na hřbet ruky. Zmateně na něj zamrkala.
„Nejsem urozené krve, Emillio. Nemusíš...“
„Ale musím. Královna mluvila o návratu matčina odkazu a všechno najednou dává smysl. Zrovna, když potřebujeme, aby se někdo postavil po princově boku a pomohl mu přesvědčit lid, aby se stmelil dohromady a pokusil se pozměnit svoje jádro.“ Rania na něj zůstala zmateně hledět. Hlava jí třeštila a byla příliš unavená na to, aby jasně uvažovala.
„Nejsem žádná zachránkyně. Nemůžu vám pomoct, ani si svoji matku nepamatuju. A mám svoje vlastní problémy, o které se musím postarat, nemůžu... Nemůžu vám pomoct, nezlob se. A jsem příšerně unavená...“ Povzdychla si tiše, než mu opatrně vytrhla ruku a obrátila se k němu zády. Emillio na její slova neřekl nic, jen ji něžně pohladil po vlasech a tiše se vykradl z pokoje, dopřávajíc jí prostor. Ona jen zavřela oči a během několika minut propadla do říše snů.

,,Taky jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, Desi. Dal jsi mi směr a děláš mi společnost. Vytáhl jsi mě z jezera hluboké samoty. A to je jen jedna z věcí za které jsem ti vděčná." Nechápala to. Nechápala celou vzniklou situaci. Na vlastní pěst žila několik let. Několik let zvládala spoléhat se jen na sebe. A nedalo by se říct, že by jí to předtím nějak zvlášť vadilo. U snídaně jí dělaly společnost jen malinkaté myšky, pokud se vůbec ukázaly. Pravděpodobně by zvládla zase jednat jen sama za sebe, tak proč se toho tak obávala? Žila na samotáře dlouhé roky. Nikdo nepočítal s tím, že se jí do života přimontuje nějaký tvor a ona si k němu vytvoří city. Možná si to nechtěla připustit, ale kdyby jí chtěl opustit, musela by se s tím smířit. Ne. Nesměla uvažovat nad takovými věcmi. Teď tam byl s ní. Teď jí držel. A jen sami bohové mohli určit co se s nimi bude dál dít. Zakázala si myslet na "potom". Bylo jí řečeno, že si má každý moment užívat jakoby to byl ten poslední. Měla pravdu. Něco na tom bylo. Nakonec zatřepe hlavou, aby ze sebe nechtěné myšlenky setřásla. ,,Omlouvám se. Asi bych neměla říkat takové kraviny. Nerada si to připouštím, ale máš pravdu. S někým jako je on nemůžu měřit své síly. To ale neznamená, že mu tě dám zadarmo. Budu se rvát do posledního dechu. S jeho magií by můj poslední nádech asi netrval dlouho, ale příště mu nechci jen přihlížet. Už ne. Jsi to nejcennější co mám." Uculí se a svým malíčkem zachytí ten jeho. ,,Přísaháš? Dobrá. Budu tedy počítat s tvými slovy, šlechetný princi."

Když po dlouhé cestě konečně zahlédla v dálce rozbouřené vlny oceánu, slunce už zacházelo za obzor. Breena byla po cestě unavená a rozhodně uvítala dosáhnutí cíle jejich cesty. Stěží nechávala otevřené oči a její tělo prosilo o odpočinek. Bylo dosti znatelné, že procházky na takovou vzdálenost za takhle krátkou dobu často nepodnikala. Během cesty se několikrát toužila zastavit a vydechnout, ale Des měl pravdu. Čím rychleji, tím lépe. A dokud její nohy stále dokázaly jít, nebyl důvod ke zdržování.

Hned jak se její nohy setkaly se studeným večerním pískem, pustila jeho ruku a sundala si vak z ramen. S vítězným pohledem vytáhla trojici zelených jablek, které si tak štědře vypůjčila od elfské stařenky. Dvě z nich podala Desovi a do třetího se s chutí zakousla. Brala to jako svůj zasloužený poklad po zapeklité cestě stezkou hrůzy. Mohla by sice nechat ovoce na horší časy, ale jediným dalším zdrojem potravy se zdálo rybaření. A vzhledem k únavě se to nezdálo jako milionový nápad. Celou dobu její večeře hypnotizovala tu tmavou hladinu oceánu. Nemohla z ní pustit zrak. Každou chvíli očekávala, že se z oceánu vynoří masivní vlna a oba dva je smete jako zrnka prachu. Tmavý nestálý povrch oceánu jí silně znepokojoval. Dávalo smysl, že ohnivé víly nebyly fanoušky velkých vodnatých ploch, ale Bree nečekala, že na ní voda bude mít neblahé účinky. I proto, hned co dojela ten kousek ovoce se zvedla a omluvně se na Dese usmála. ,,Půjdu se jen projít. Neměj o mě strach. Možná najdu i nějakou pitnou vodu v okolí, protože bohužel ani moje čutora není bezedná." Vlepila mu malou pusinku na tvář a zatřepotala křídly, načež se vznesla do vzduchu. Mínila svým nohám dát klidný odpočinek. Věnovala Desovi poslední uklidňující úsměv. ,,Za chvilku bych měla být zpátky." Pronesla k němu ještě předtím než popadla čutoru a zmizela do tmy.

Několik dlouhých minut jen bloudila směrem k cestě, ze které přišly. Pochybovala, že by na písečné pláži našla jakoukoli studánku nebo pramen vody. Proto si nechávala našeptávat okolními rostlinkami svůj směr. Dokázala slyšet jejich tichoučké rady a plně jim důvěřovala. Po dalších minutách následování šepotavých hlasů konečně zaslechla jemné hučení vodního pramínku. Únava se na ní silně podepisovala a tak na místo dorazila téměř polomrtvá. Natočila vodu do lahve a sama si namočila obličej, aby se alespoň malinko probrala. Poté co měla vše potřebné, chtěla se vydat na cestu zpátky. Jenže její bolavá křídla měla trochu jiný názor. S povzdechem se tedy usadila do trávy a zavřela na chviličku oči. Malý odpočinek ještě nikdy nikomu neublížil. Aniž by to víla nakonec plánovala, únava a tichá píseň pramene jí během pár sekund poslaly do černočerné tmy.

Měla dost divné a nejasné sny. Zdálo se jí o tom, že je obklopená obrovskou masou vody, ale může kráčet jako po souši. Procházela se po okolí a nikde neviděla nic, vůbec nic - nikde nebyl ani jeden útes, žádné korály ani rybky, jenom širé pláně vody. Zatímco poněkud slabě dýchala a poletovaly kolem ní drobné bublinky, tiše si pobroukávala jakousi melodii, která byla uložená hodně hluboko v její hlavě. Měla pocit, že ji slýchala kdysi, před hodně dávnou dobou... Možná ještě v době, kdy byla dítě.
S tou myšlenkou se prudce otočila a stanula tváří v tvář nádherné ženě. Temně černé kadeře jí přecházely z černě do modře podobně jako jí, oči měla stejně modré jako nejhlubší mořské laguny a pleť bledou jako porcelán... Když si pořádně prohlédla její obličej, téměř jako kdyby se našla. Měly stejné rysy, podobně tvarované oči, dokonce i stejně vykrojené rty. Musela to být...

Junai, pronesla tiše a žena se pousmála, než k ní natáhla ruku. Rania chvíli váhala, ale nakonec se jí chytila, takže ucítila její mírně vlahý dotek. Je to pravda? Jste moje...? Jünaiin úsměv se o poznání rozšířil, než si ji přitáhla k sobě do objetí a začala jí něžně hladit po zádech. Rania se přitom okamžitě hořce rozplakala, protože konečně poznala ženu, co jí dala život a přivedla ji na svět. Sice jí nechtěla svým způsobem ani pohlédnout do očí, protože ji opustila, ale část v ní si stále přála vědět alespoň proč. Poznat ji.
Ano, moje malá Dešťová vílo, špitla jí matka na odpověď, zatímco ji držela ve svém náručí a snažila se ji uchlácholit. Strávily jsme spolu prvních pár let, než jsem tě musela vrátit. Tolik mě to mrzí, Ranio... Chtěla jsem, abys zůstala, opravdu. Ale ostatní s tím nesouhlasili, neodpustili mi můj prohřešek. Věděla jsem, že když se vydám mezi smrtelníky, že tím podstupuju jistý risk, ale nečekala jsem, že... Byla jsem tak osamělá. Toužila jsem cítit to samé, co ostatní. Netušila jsem, že je vůbec možné, aby spolu smrtelník a bůh počali dítě, bylo z toho hrozné pozdvižení. Uchránila jsem tě před Rüvikem, ale potom mě Aurora donutila, abych tě nechala jít mezi ostatní smrtelníky, kam patříš. Musela sis cestu najít sama...
Rania se jí vytrhla a pohlédla jí zpříma do očí. Proč si to otci nikdy neřekla? Její matka pevně semkla rty k sobě a pohladila jí po tváři, evidentně rozmýšlejíc nad svojí odpovědí. Vodní dívka cítila, že jí něco zatajuje, ale nebyla schopná odhadnout co. Týkalo se to jí? Otce? Možná Rasmuse? Ta čarodějnice tvrdila, že ji znal. Bylo něco dalšího, o čem ti dva věděli a ona ne? Přišlo jí kruté, že se jí nesvěřili, nenáviděla tajemství a hrozně ji to tížilo.
Nemohla jsem, maličká. Nešlo to. Kdyby někdo věděl o tom, kdo jsme... Znamenalo by to nebezpečí. Už jen to, že ses toho dopátrala je nebezpečné. Dávej si pozor, komu to tajemství svěříš, Ranio. Jakmile se to někteří lidé dozví, budou tě chtít zneužít. A na světě máš mnoho nepřátel, co se tě pokusí stáhnout ke dnu, protože jsi jiná. Na to mohla jenom pokývnout hlavou, protože to bylo něco, s čím už byla velice dobře obeznámená. Konečně už jí alespoň její tajemný původ dával smysl. Proto neměla ocas, protože nebyla vodní v pravém slova smyslu.
Chybíš mi... Vydala ze sebe nakonec zlomeně. Jünai se pousmála a políbila ji na čelo.
Já vím. Vezmi si tohle, ano? Díky tomu budu vždycky s tebou, nehledě na to, co se děje. A pokud bude nejhůř... Uvnitř najdeš něco, co ti pomůže. Do dlaně jí vtiskla stříbrný medailon se zasazeným akvamarínem. Rania se ho ze zvědavosti pokusila rovnou otevřít, ale zdálo se, že je uzavírání zaseknuté. Zmateně pozvedla obočí a užuž se chystala zeptat, jak je to možné - jenže když pozvedla hlavu, její matka byla pryč a ona stála sama v té obrovské hloubce uvnitř očarované vody. Tehdy se probudila.

Zdálo se, že Emillio v místnosti nebyl, ale rozhodně se musel někdy stavit, protože jí na stolku u postele přibyl čaj. Jen co sáhla na šálek, překvapivě sykla, když se spálila. Evidentně byl očarovaný, aby udržel nápoj uvnitř teplý - což bylo něco, co naposledy viděla na panství u Rasmuse. Zdálo se, že podobné vymoženosti provádějí i vodní... Milé zjištění.
Položila si dlaň na čelo a s úlevou zjistila, že už jí hlava nejen netřeští, ale že už ani není tak rozpálená. Vlastně se cítila téměř dobře - což během chvíle vysvětlil fakt, že muselo uplynout mnohem víc, než jeden den. Z oken dovnitř neproudilo světlo, slunce už zapadlo a venku zářily hvězdy. Rania se opatrně vysoukala ven z peřin, než položila nohy na zem a váhavě se postavila. Nebyla už slabá, její omámení zmizelo. To bylo zatraceně dobré znamení, protože mohla odejít. Sice se jí to zdálo trošku neslušné vzhledem k tomu, že jí Emillio zachránil a snažil se jí pomoct, ale ona se upřímně bála toho, co by mělo následovat. Zvláště po matčině varování.
Proto popadla papír na odkládacím stolku a jakmile po chvíli hledání našla brk a inkoust, naškrábala rychlý vzkaz: Díky za všechno, ale musela jsem jít. Nejsem žádná hrdinka, musel sis mě s někým splést... Omlouvám se, Rania. Pergamen potom položila hned ke dveřím, než si rychle obula boty a vylezla ven oknem. Byla to celkem výška, takže když se zády natiskla na studenou fasádu a vítr jí pocuchal vlasy, zmocnila se jí úzkost. Nerada by zemřela tak potupným způsobem jako byl pád z velké výšky při pokusu o útěk z domova někoho, kdo se jí pokoušel pomoct.
Opatrně postupovala po rámu, než došla k níže postavené střeše a sklouzla se po ní, načež seskočila dolů. Jakmile dopadla na nohy, tiše zaklela bolestí, ale nezdálo se, že by si nějak vážně ublížila, takže se jen rychle dala na útěk. Musela pryč dřív, než ji někdo zmerčí.

Po dosažení přijatelné vzdálenosti zvolnila. Znovu byla na útěku... Začínal se z toho stávat její zvyk, její způsob řešení problémů. Vlastně to měla tak trošku ve jméně, stejně jako v povaze, ale stejně na tom nebylo nic moc dobrého. Měla by se naučit setrvat a čelit problémům otevřeně, ne se pokoušet před vším utéct. Jenže rozum jí kázal něco jiného... A ona prostě poslechla.
Bloudila po pláži v naději, že znovu zaslechne matčin nebo přítelův hlas, ale nakonec místo toho našla něco úplně jiného. Nebo spíš někoho. Z dálky měla pocit, že vidí mrtvolu, ale když přišla blíž, uvědomila si, že je to víla. Zhroucená vedle vodního toku, ležící naprosto bezvládně.
Rania k ní okamžitě doběhla a padla na kolena vedle, přikládajíc jí prsty ke krku. Když nahmatala tlukot srdce, trošku se uklidnila, ale stále o ni měla starost. Jediné štěstí bylo, že měla k dispozici vodu - dokonce sladkou - a to byla obrovská výhoda. Opatrně si nabrala trošku do dlaní, než ji pustila na vílu. Než ale voda stihla dopadnout na vílinu tvář, Raniina magie ji zarazila ve vzduchu a přiměla ji obklopit vílino tělo jako průhledný tekoucí plášť. Vodní dívka se přitom soustředila na vyhledávání jakéhokoliv zranění, které by mohla vyléčit...

Poměrně ho děsila představa toho, že chtěla Theoranovi vzdorovat. Jistě, on to dělal taky - ale znal cenu, jakou za to zaplatí. Věděl, že ho to bude stát pár zlomenin, spoustu modřin a bolavé svaly. V horším případě potom příšerná muka a chaos v hlavě, protože když se skutečně naštval, mnohem raději ho mučil psychicky, než aby si na něm vylíval vztek fyzickou cestou. Oba už totiž věděli, že mu to až tolik nevadí, protože zlomeniny se zahojily, svaly uvolnily a všechny rány se zocelily. Dokonce i tu ruku mu spravil, žebra zachránil. To, co páchal psychicky se ale vrátit nedalo, to s ním zůstalo po celou dobu. Mohl to třeba na chvíli vypustit z hlavy, ale stejně se to dřív nebo později vrátilo. A proto ho také tolik štvalo, že to udělal i Bree.

„To nic, Bree... Jen prosím buď opatrná. Nesmírně si vážím toho, jak se o mě staráš a všechno, ale... Nechci, abys něco dělala na úkor toho, že si ublížíš. S ním se prostě nedá bojovat a vyhrát, nefunguje to tak. Nemáme na něj ani jeden žádnou páku, protože prostě nemá žádnou viditelnou slabinu. Sice pochybuju o tom, že by byl nedotknutelný a nic mu nevadilo, ale ani za ta léta jsem nenašel nic, čím by ho šlo ranit. Je sice háklivý na Aevu, což je moje a Rasmusova matka, ale jinak nic víc. Je úplně otupělý.“

Poté, co dorazili na pláž a Bree vytáhla jídlo, vděčně si od ní vzal jedno jablko a druhé jí vrátil do vaku. Nestihl se do něj ale ani pořádně zakousnout, když mu oznámila, že se půjde projít a pokusí se sehnat nějakou vodu - než stihl namítnout, že ji rozhodně nenechá toulat se samotnou po okolí, kde se potulují vodní (jež byli známí svojí záští vůči vílímu národu) tak prostě zmizela.
Desmond frustrovaně zaúpěl, než si kousl do jablka a vydal se za ní. Na to, že byla o pořádný kus menší než on, byla pěkně rychlá. Když ji konečně našel, ležela kdesi u potůčku a skláněla se nad ní podivná dívka, která byla už na první pohled vodní. Jablko mu vyklouzlo z ruky a on okamžitě téměř neslyšně tasil meč, než došel až k ní a bleskurychle jí šťouchl špičkou ocele do zad, těsně mezi lopatky.

„Koukej od ní vypadnout, nebo tě na místě propíchnu jako harpunou,“ procedil mezi zuby. Dívka nechala vodu padnout na zem a pomaličku se zvedla na nohy, obracejíc se k němu čelem. Jakmile se jejich pohledy setkaly, bezmyšlenkovitě sáhla k opasku, kde nejspíš měla mít také zbraň, ale když tam na nic nenarazila, vrhla po něm zatraceně ostrý úlomek ledu. Jelikož to nečekal, zasáhl ho do tváře - a otevřel mu tam pěkně ošklivý krvácející šrám.
Tehdy už nepochyboval o jejích úmyslech a vrhl se na ní. Podrazil jí nohy a udeřil ji loktem do zad, takže padla na zem. Než ji ale stihl vítězoslavně probodnout přesně jak slíbil, vyslala proti němu tak silnou vlnu magie, že na místě zmrzl jako ledová socha. Nedokázal se pohnout, mohl jen hýbat očima a sotva dýchat.
Dívka se zvedla ze země a procházela kolem něj, prohlížejíc si ho. Tehdy se zarazila, když očima narazila na jeho tvář.
„Ty... Kdo jsi? Musíš být... Jeho bratr. Další Killian,“ pronesla nakonec tiše, než z něj nechala opadnout námrazu a když celý zkřehlý přepadl dopředu, zachytila ho. „Jsem tvoje sestra. Rania. Máme společného otce, alespoň to Rasmus říkal...“ Tehdy ztuhl ještě pevněji, než když ho zmrazila. Pomaličku k ní zvedl oči a prohlédl si ji - neviděl v ní nic z Theorana a Aeva její matkou nebyla, ale přesto... Připomínala mu někoho. Tu ženu, s kterou se Rasmus setkal při jedné z večeří. Nikdy se nepředstavila, ale otec po ní evidentně vyjížděl a bylo možné, že...
Měl sestru, skutečnou sestru. A nepokoušela se ho zabít, ne, když poznala, kdo je. Vlastně se tvářila poměrně vlídně, což ho mátlo ještě víc. Očekával nenávist, křik a boj. Ale všechno z toho opadlo, když poznala jeho podobnost s Rasmusem. Jeho evidentně znala, což ho až tolik nepřekvapovalo. Znamenalo to ale, že se ti dva museli potkat až poté, co se rozdělili. Evidentně toho bylo ještě hodně, co nevěděl.
„Desmond... Těší mě.“ Váhavě jí podal ruku a potřásli si, než si ho dívka přitáhla do objetí a úlevně vydechla. „Ráda tě poznávám, Desmonde.“
Tehdy měl docela dobrý výhled na Bree, která ležela u potůčku a nehýbala se. Vypadalo to, že spí, ale on si nedokázal vysvětlit, co u ní Rania dělala. Ublížila jí? Pořád jí nevěřil, šlo konec konců o život jeho snoubenky, takže by nejspíš nevěřil ani vlastní matce, než by se přesvědčil na vlastní oči. Musel se zeptat.
„Co se tu u všech bohů stalo?“ Odvětil, když se od ní odtáhl a ona pokývla směrem k jeho víle. „Našla jsem ji tu ležet, je v bezvědomí. Nejsem si jistá, co se stalo, ale neměla by tu zůstávat. Pro ohnivé víly je to celkem nebezpečné, když je tu všude voda a můžou se tu objevit i yialadri, kteří by jí nejspíš neviděli nejraději...“ Rania. Až tehdy mu to došlo. To ji hledal. Rüvik tvrdil, že ji pozná, až ji uvidí - a že to bude zatraceně těžké rozhodování, v čemž měl pravdu. Dával mu na výběr mezi sestrou a matkou, z niž ani jednu nepoznal. Tiše polkl.
„Odnesu ji odsud dál... Kam míříš ty?“ O tom, že ji hledali se nezmínil. Nebylo by moudré přiznávat se k tomu, že ji byl připravený obětovat vlastnímu otci sotva potom, co se seznámili.
„Já... Jsem tak trošku na útěku,“ přiznala poněkud nervózně, než si skousla spodní ret. Desmonda fascinovala její namodralá kůže... Nikdy nikoho takového neviděl, ani vodního. „Vracím se do Dračích skal. Pokud máte cestu tím směrem, mohli bychom jít společně?“ Desmond nepatrně pokývl hlavou na znamení souhlasu, než opatrně vzal Breenu do náručí a oni společně vykročili.

Z velké dálky k ní doléhaly rozrušené hlasy. Jeden jí byl moc dobře známý. Odnášel pryč všechny její úzkosti. Druhý hlas ovšem nepoznávala. A to malou vílu silně znepokojovalo. Rozlepila své unavené oči a párkrát zamrkala, aby si zvykla na nové prostředí. Mírné houpání nasvědčovalo tomu, že rozhodně nejde po svých. Obloha se pořád barvila do hustě černé, takže musela být noc. Jak dlouhá doba uplynula, zatímco byla mimo? Měla být za chvíli zpátky a místo toho vytuhla někde u studánky. Dobrá zpráva byla, že jí Des očividně našel. V tom případě se dala položit otázka jak dlouho musela spát aby jí šel hledat. Nebo jí sledoval? Na tom nezáleželo. Přišel si pro ní. Vhodný by u ní byl pocit provinění. Nechala ho se strachovat. Ale přišel si pro ní. Jakmile se její oči setkaly s těmi jeho, malinko se na něj usmála. Poté jí ovšem pohled sklouznul na krvavý šrám na jeho tváři. Muselo se něco stát. Desmond sice mohl být nešikou a škrábnout se o nějakou náhodnou zlomyslnou větev, ale s tím by Breena moc nepočítala. Zranění se zdálo až moc hluboké na to, aby za něj mohla nešťastně umístěná větvička. Pokud teda nešlo o nějakou zmutovanou dřevinu se zatracenejma čepelema po stranách. Stáhla rty do úzké linky a opatrně ho chytla za bradu. Pootočila mu hlavu, aby si lépe prohlédla vzniklé zranění. Lehounce ho pohladila po tváři, aby mu setřela rudou krev z obličeje.

Vyskočila na nohy tak rychle, že by jí záviděla i vyděšená gazela. Pohled jí padl na neznámou ženu stojící opodál. Složila si jednu s druhou a došlo jí, že šrám bude pravděpodobně její prací. Založila si ruce v bok. Její naoranžovělé oči by mohly metat blesky, jak naštvaná byla. ,,Tak hele, ty borůvko. Nemám páru, kdo jsi a jakou drzost máš si značkovat mého Dese. Ale povím ti jedno. Ještě jednou na něj vztáhneš ruku a bude z tebe grilovaná ančovička.” Vypadala opravdu popuzeně. Zmateně přeskakovala pohledem z Dese na cizinku a dožadovala se vysvětlení. Aby zvýšila váhu svých slov, nechala na své dlani rozhořet silný plamen rudého ohně. Ještě předtím se však ujistila, že stojí v bezpečné vzdálenosti od Desmonda, aby ho náhodou nespálila.

Cesta ubíhala poměrně rychle, oba se drželi svižného tempa a ona si užívala to, že nebyla sama. Našla další střípek svojí rodiny... A bohové. Cítila se jako malá holka. Pořád po Desmondovi pokukovala a prohlížela si ho, protože jakkoliv byl Rasmusovo dvojče, byl tak odlišný. Možná sdíleli rodiče a byli bratři, ale přesto byl každý úplně jiný. To dávalo smysl, nebyli přeci jednou osobou. O to víc ji ale fascinoval, protože o něm vlastně vůbec nic nevěděla. Ani Rasmus o něm nevěděl, nebo se minimálně nezmínil. Přitom všem, co ale držel v tajnosti... Asi by ji úplně nepřekvapilo, kdyby se prostě jen nepodělil. Přišlo by jí to ale kruté, protože Desmond byl i její bratr, nejen jeho. A to odhalení pro ni opravdu hodně znamenalo.

„Omlouvám se za... Tamto,“ pronesla nakonec provinile, než se obrátila zády, aby mohla pochodovat a zároveň na něj mít dobrý výhled. Nepatrně zavrtěl hlavou a do očí mu napadalo několik pramenů čistě bílých vlasů, čímž jí hodně připomněl Rasmuse, jen... Byl tišší. Moc toho nenamluvil a vypadal hodně odlišně. Působil trošku zakřiknutě, což byl pravý opak toho, na co byla zvyklá od jeho dvojčete. Jistě, i Rasmus uměl být zticha, ale po většinu času byl ten typ člověka, kterého je všude plno. Desmond působil spíš jako duch.
„To nic, ani jeden z nás netušil... Kdo je ten druhý. Bránil jsem Bree,“ vysvětlil a ona chápavě přikývla, než očima sjela na vílu v jeho náručí. Evidentně mu na ní hodně záleželo, což bylo hezké. Nebyl sám, to bylo dobře. Nechtěla, aby se její bratři trápili - a zdálo se, že oba dva mají alespoň nějakou společnost, což ji svým způsobem uklidňovalo. I ona měla sice svoje přátele, ale čas mohla trávit jen s jedním z nich. Ostatní byli trošku mimo její dosah, což byl vlastně i Rohan, když zmizel pryč kvůli nějaké důležité rozmluvě. Nejspíš neměla tak spěšně odcházet, ale bohové... Měla o Rasmuse vážně strach. Teď věděla, že se pro něj už rozhodně nemá obracet a riskovat, protože se ze všeho dokáže vyškrábat sám a to ona nakonec potřebuje pomoc, ale předtím si tím jistá být nemohla.
„Tvoje kamarádka?“ Zeptala se s nepatrným úsměvem na rtech a Desmond jí na moment pohlédl do očí, než zavrtěl hlavou. „Je mnohem víc, než to. Vlastně...“ Odmlčel se a ona naklonila hlavu na stranu, když si všimla prstýnku na její ruce. Byl od něj? Všechno tomu nasvědčovalo. Bezmyšlenkovitě se pro ni rval, řekl, že je mnohem víc než kamarádka... Když jí to došlo, okamžitě se rozzářila a na tváři jí vykvetl podstatně širší úsměv, evidentně potěšený.
„U Carrääh. Jste zasnoubení? To je úžasné!“ Měla z toho obrovskou radost, což Desmonda evidentně trošku zmátlo, soudě dle toho, jak zatěkal očima. Rania jen neurčitě nakrčila rameny, než na tváři vykouzlila nevinný úsměv a přivřela oči. Měla z toho vážně dobrý pocit.
„Myslím, že se probouzí...“ Dodala nakonec, když ši všimla, že se víla v jeho náručí hýbe. Jenže to už si všimla šrámu na snoubencově tváři a najednou vyletěla jako čertík z krabičky, zaujímajíc poměrně pevnou a tvrdou pózu. Působila dojmem, že by ji nejraději ubodala pohledem - a pokud by pohledy skutečně mohly zabíjet, tak by Rania byla rozhodně mrtvá alespoň pětkrát, ne-li víckrát.
„Nechci žádné potíže... Našla jsem tě u toho pramenu a vypadala si zraněně, tak jsem se ti snažila pomoct... Netušila jsem, že patříte k sobě a Desmond tě bránil, protože si myslel, že jsem ti ublížila...“ Nestihla to ani doříct, když víla v dlani zažehla oheň. Ty rudé plameny jí tančily po ruce jako kdyby byly živé, což Raniu přimělo okamžitě vyděšeně ucouvnout o dobrých pět metrů dál, jak příšerně se toho elementu bála. Před očima jí přitom probíhaly výjevy ze chvíle, kdy ji Zorean málem upálil... Všechno se jí to vracelo.
„...jsem Desmondova sestra, u Aurory. Nechci ani jednomu z vás ublížit, bylo to nedorozumění. A když už jsme u toho, to on zaútočil první, málem mě zezadu probodl.“ Pípla nakonec vyděšeně, když zády narazila na osamocený kmen přelomeného stromu a kůra ji poškrábala na zádech.

Mělo ho napadnout, že jakmile si Bree všimne té rány na tváři, bude oheň na střeše... Doslova. Jenže v tu chvíli nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak byla krásná, když mu ležela v náručí a potom se pomaličku probouzela... Když se jejich oči střetly, srdce mu uvnitř hrudi poskočilo a on zaplašil část svých pochyb o svojí schopnosti mít city pro ostatní. Konec konců, byl by pro ni ochotný položit život. Jak to mohlo nic neznamenat? Theoran se mu jen snažil dostat na kobylku, neříkal pravdu. A on moc dobře věděl, že pravdu neříkal poměrně dost často. Spíš bylo vzácné, když pro jednou nelhal. Nemohl si to tedy brát moc k srdci, protože jinak by ho to všechno skutečně složilo.

„Jak se cítíš, Bree? Vypadá to, že si ztratila vědomí...“ Pronesl tiše, když mu pootočila hlavu na stranu a očima bloudila po šrámu. Tiše si povzdychl, ale když ho pohladila po tváři, nepatrně uvolněním přivřel oči jako kocour, který si užívá pozornost svojí paničky. Nejspíš tak trošku kocour byl - takový ten pouliční, co byl zvyklý na příšerné zacházení, než si ho našla dobrá duše a ukázala mu, že ne všichni lidé jsou krutí. A tak se z toho netečného pelichajícího kočičáka stával věrný mazlíček. Milující kocour.
Než stihl cokoliv udělat, Bree se nadlidskou rychlostí zvedla a vrhla se rovnou k Ranie, která tím vším byla asi stejně zmatená jako on. Jen s tím rozdílem, že Desmond moc dobře věděl, co bude nejspíš následovat - a díky tomu si jasně uvědomoval, že to bude muset nějak zarazit, protože by si ty dvě mohly docela vážně ublížit. Bree byla ohnivá víla a Rania musela být nějak spjatá s vodními, zároveň ale využívala spíš ledovou magii než vodní, což znamenalo, že byly v podstatě vyslovené protiklady. Byla jenom otázka, kdo z nich má silnější magii, aby zadusil výboj té druhé. A on to rozhodně nechtěl zjišťovat tím tvrdým a těžkým způsobem, protože by to znamenalo zranění.
„Bree, ona není náš nepřítel. Říká pravdu, našel jsem ji klečet u tebe a nevěřil jsem jí, ale potom... Zná mého bratra, Rasmuse. A je to moje sestra, jak se zdá.“ Když si všiml Raniiny reakce na Breenin oheň, okamžitě došel k Bree a dlaň jí zavřel v naději, že tím její oheň pohasne, než ji chytil za obě ramena a tiše přitom sykl, když si uvědomil, že má jednu ruku stále ošklivě raněnou.
„Je to v pořádku, ano? Málem jsem jí zabil, jenom se bránila. Je to moje sestra, cítím to. Není nebezpečná, kousek teď půjdeme společně...“ Dodal nakonec, než ji objal a začal ji soustavně hladit po vlasech, aby ji ukonejšil. Nebyl si zároveň ale jistý, jestli se tím nesnaží uklidnit i sebe, protože mu srdce v hrudi bušilo jako splašené. Měla to být jejich návnada. Jak by mohl obětovat svoji matku nebo sestru? Bylo kruté chtít od něj zrovna něco takového. Rüvik nejspíš apeloval na jeho vnitřní prázdnotu, ale ta nad ním pomaličku ztrácela moc, díky Bree. A on nebyl připravený udělat až takhle velký podraz, protože ačkoliv si mohl namlouvat kdeco, stále mu na rodině záleželo. A Rania... Ona ho ráda viděla, chtěla ho poznat, zajímala se o něj. Skutečně o něj.
„Nic se neděje, Ranio. Bree ti neublíží, že ano?“ Pronesl, jakmile se od svojí vyvolené odtáhl a objal ji zdravou rukou kolem ramen. Sestra na něj hleděla z celkem bezpečné vzdálenosti a v modro-zelených očích se jí zračila čirá hrůza. Co se jí u všech bohů stalo, že se tak bála? Cítil z ní trauma, podobné jako pohánělo dřív Rasmuse. Zdálo se, že žádný z Killianů prostě nemohl mít obyčejný a šťastný život, všichni museli být poznamenaní nějakou příšerností, která je pokřivovala a nutila dělat hrozné věci. To bylo... Smutné.

Ačkoli Raniina slova zněla přesvědčivě, nemohla jí věřit. Ani protože vypadala jako člověk s dobrými úmysly. Na světě chodilo spoustu stvůr s přátelskou tváří. Dívka na ní nepůsobila ani trochu bezpečně. Cizí týpka, která vám mrzačí vašeho milého se většinou nejevila jako nejlepší znamení. Vlastně nechovala důvěru ke komukoli jinému než byl on. Na opačné straně mince...Proč by jí nechával jen tak stát vedle nich a neměl obavy? Des jí asi neviděl jako nebezpečnou, ale Bree byl totálně zmatená. Doufala, že se jen probudila do špatné situace a vše bude mít rozumné vysvětlení. ,,Našla jsi mě?” Naklonila hlavu do strany v nechápavém gestu. Hned po probuzení po malé víle nemohl nikdo chtít moc velké myšlenkové pochody. Zvlášť když dohromady naspala tak hodinku maximálně. I když její vlastní hlas už ztratil tu naštvanost a popuzení, pořád si ještě na dlani držela svůj malý oheň. Jako poslední jistotu. Nevyznala se v lidech tak moc jako jiní. Dívka se mohla jen přetvařovat a snažit se jí vnutit do hlavy vizi své nevinnosti. Jakmile však zpozorovala její reakci, musela si otázku důvěry položit znovu. Netoužila po tom rozsévat v ostatních strach. To vypadala až tak hrozivě? Určitě ne. Vyděšená cizinka, která byla podle Desových slov jeho příbuznou, neustále vysílala žalostné pohledy ke svému ohni. Hluboce si povzdechla než upřela zrak na Raniu, která se klepala jako raněná laň. ,,Netušila jsem, že má Des sestru.” Fakt, že jí Desmond málem probodl jí nijak zvlášť neobtěžoval. A že se o í bál a bránil její spící maličkost? Cítila se opravdu polichocená. Provinění nebo snad lítost se nedostavilo. Dělalo to z ní sobce. Byla si toho vědoma. Ale ona mu taktéž ublížila. Váha zranění neměla v tomhle pro načuřenou Bree hodnotu.

Teprve až tehdy, když za sebou zaslechla Desmondův hlas, dokázala se uvolnit a uvažovat trochu víc jako lidský tvor než jen zvíře, co loví na základě pudů a instinktů. A pokud jí důvěřoval její snoubenec, tak ona bude taky. Dotek jeho dlaně způsobil to, že oheň téměř okamžitě uhasnul. To poslední po čem by toužila bylo ho popálit. Od něj to sice taky nebylo bůh ví jak rozumné a bezpečné gesto, ale donutilo drobnou vílu ihned přestat. Rychlý a účinný spouštěč, jenž fungoval naprosto dokonale. Jeho ochranitelské gesto vůči té ženě v ní vyvolalo lehké bodnutí žárlivosti. To ovšem pominulo hned jak si jí přitáhl k sobě. Dobře. Des měl sestru. Bylo naprosto běžné projevovat vůči svým sestrám starost. Nesměla si to brát osobně. A i když si byla skoro stoprocentně jistá, že jí zbožňovat nebude. Pokusí se jí neusmažit. Alespoň kvůli jejímu princi.

Jemně ho obejmula zpátky. Tiše zamručela na souhlas. Pokud to Dese udělá šťastným, nechtěla protestovat. A pár dní s touhle Raniou holt přežije. ,,Omlouvám se, Ranio. Nechtěla jsem tě takhle vyděsit. Odpusť mi za mé zbrklé chování, ale většinou si svoje poklady bráním.” Omluvně se usmála na tu dívku, jenž se měla stát na příštích pár dní jejich společností. Stále jí sužovala mírná únava, ale dokázala uvažovat jako správná příslušnice vílí rasy.

Zděšeně pozorovala plameny tančící na vílině dlani. Bylo to pro ni stejně přirozené gesto jako pro Raniu její mráz, ale přesto ji to děsilo až do morku kostí. Pamatovala si moc dobře, jaké je to dusit se kouřem a cítit plameny olizující vlastní nohy. Rozhodně nešlo o nic, co by si přála zažít znovu - vlastně co se jí vrátily vzpomínky, mínila se ohni vyhýbat úplně, pokud to okolnosti dovolují. Což znamenalo, že pokud ji vyhodí z Dračích skal, bude její přežívání pěkně těžké. Bez ohně by mohla docela dobře někde umrznout, nemohla by si opéct nic, co by si ulovila... A bohové, však ani neměla zbraň.
To uvědomění, že je bezmocná bylo příšerné. Obvykle s sebou nosívala luk, což byla její preferovaná zbraň, protože s ním zacházela poměrně obratně a mohla si držet odstup. V případě nouze ale vždycky měla i něco dalšího, když už ne kratší meč, tak alespoň dýku. Ale tentokrát nic. Jenom její magie. A to byla další krutá podpásovka, protože jí něco v koutku hlavy napovídalo, že by ji měla využívat jen v krajním případě absolutní nouze. Nepamatovala si sice proč a nechtěla se v tom šťourat (konec konců, když naposledy přišla k vzpomínkám, o kterých netušila, že je má, tak to dopadlo poměrně žalostně) a tak raději důvěřovala svému instinktu a pokoušela se držet míru bojovnosti v mezích.
Štěstí, že s ní víla - Bree, jak ji Desmond oslovoval - nechtěla bojovat. Pokud by se totiž musely střetnout, bylo jí naprosto jasné, že by ji během chvíle Desmond probodl jako nic a ona by dobojovala. Sice byla už roky připravená zemřít a byla smířená s tím, že její život nebude mít dlouhé trvání (což bylo celkem ironické vzhledem k tomu, že byla dcerou bohyně a už pár let fyzicky nestárla) ale přála si odejít jinde, za odlišných okolností. Kdyby si měla vybrat, chtěla by, aby to bylo po boku jejích přátel... A s Rohanem. Představa toho, že by se mu mohla dívat do očí, zatímco by její srdce tlouklo naposledy... Znělo to zkrátka správně. I když by nebylo až tak hrozné umřít i po boku bratra, ačkoliv by byl zároveň jejím popravčím. Rania už neměla iluze: rodina bývala mnohdy tím největším nepřítelem.

„Ano, našla. Já... Zrovna jsem... Um...“ Těžko hledala slova, kterými by vysvětlila svoje počínání. Když upřela oči na Desmonda, všimla si na jeho tváři nepatrně pozvednutého obočí a zmateného výrazu, jež prozrazoval, že jim oběma tak trošku dluží vysvětlení, protože to už nakousla. Samozřejmě, neměla by přeci lhát. Neměla k tomu žádný důvod, proč by toho ti dva také zneužívali? Určitě by ji neodtáhli zpátky za Emilliem, nic by z toho neměli. Měli vlastní cestu, vlastní osudy. Ona do toho všeho zapadala jenom okrajově, protože na sebe náhodou narazili.
„Utekla jsem z nedalekého sídla jednoho šlechtice. Našel mě na pobřeží, když mi bylo vážně zle a vzal mě k sobě, ale s někým si mě spletl a měl trošku šílená očekávání o spáse jeho národa a podobné věci, takže... Vzala jsem roha, nebudu lhát. Nerada tě zklamu, bratříčku, ale nejsem jako Rasmus. Nejsem silná a rozhodně nejsem schopná čelit lecčemu, tuhle část rodu jsem rozhodně nepodědila. A když už jsme u toho - pokud míříte za ním, připravte se na to, že vás bude královsky ignorovat, protože je se svým přítelem a má oči jen a jen pro něj. Mám takový pocit, že mířili na panství.“

Tiše si povzdychla a úlevně uvolnila ramena, když víla nechala oheň pohasnout. Tehdy věnovala oběma provinilý úsměv, načež došla až k nim a vytvořila na ruce úlomek ledu, jež vložila víle do dlaně. Moc dobře věděla, že se pod vlivem jejího doteku ovlivněného nedávno vyvolanou magií rozteče - a když se tak stalo, rychle pozvedla ruku a prsty s magií ji přiměla přelétnout vzduchem k sobě, kde ji nabrala do dlaní. Pootočila pak jednou rukou Desmondovi hlavu, než mu položila dlaň s vodou na tvář a chvíli ji tam držela. Cítila, jak se jí pod rukou jeho kůže zatahuje a hojí, až zůstala jen ošklivá jizva. Tedy... Pro někoho ošklivá. Každý to vnímal jinak - a Rania je vítala, takže jí nezbývalo nic jiného, než že to bude její bratr brát podobně.
„Za tohle se ještě jednou omlouvám, příšerně si mě vyděsil,“ špitla tiše, než nechala zbytek vody padnout na zem a o krok poodstoupila, aby jim dopřála trošku osobního prostoru. (Nebo taky, aby ho dopřála sobě, jen bohové ví) Automaticky si přitom sepnula ruce za zády a přešlápla z jedné nohy na druhou, očekávajíc svůj verdikt. Nejspíš se na ni budou zlobit za to, co řekla o Rasmusovi. Nebo bude Desmond zklamaný tím, že je to jen vyděšené pískle. Možností bylo mnoho... A ona se bála už jen toho, co ji mělo čekat.
„Je hezké, že jste spolu. Jste vskutku krásný pár... A jsem ráda, že má Desmond někoho jako jsi ty, Bree.“ Vlídně se na ně pousmála, dávajíc najevo svoji upřímnou radost nad jejich vztahem.

Pozoroval střetnutí těch dvou žen figurujících v jeho životě a cosi uvnitř něj se muselo uchechtnout. Nečekal, že by si snad kdy našel dívku, ale... Stalo se. A nečekal, že by jeho matka snad byla naživu, ale... Stalo se. A do třetice nečekal, že by snad mohl mít dalšího sourozence... Ale stalo se, znovu. Měl sestru. A nejen že byla pekelně zvláštní, ale vypadala docela mile. Trošku roztěkaně, to pravda, cítil z ní docela dost napětí a bylo znát, že si vytrpěla svoje, protože už jen způsob její chůze a pohybu jasně vypovídal o tom, že jí někdo srazil až na dno a ona nejspíš neměla zrovna dvakrát vysoké sebevědomí. Když se po něm ale ohnala s těmi úlomky ledu... Bohové. Tehdy sebejistá rozhodně byla. Věděla moc dobře, co dělá a kam mířit.
Díky tomu ani na vteřinu nepochyboval o tom, že by snad nebyla nebezpečná. Byla, hodně. Jenom jiným způsobem, než byl zvyklý. Málokdy narazil na někoho, kdo používal kombinovaný útok jako ona. Docela by ho zajímalo, jestli se to naučila sama nebo jestli ji v tom někdo trénoval, ale evidentně už za sebou nějakou praxi měla. Vzhledem k tomu, že se znali s Rasmusem tak trošku předpokládal, že byla v magii podobně zkušená, ačkoliv v praktické části jistě zkušenější. Magie, která jí dřímala v žilách a kostech byla skutečně mocná i zvláštní. Díky tomu se také potvrdilo, že nelhala o svém původu: i kdyby si nepamatoval její matku z Rasmusova setkání, Theoranovy kořeny v sobě jednoduše nezapřela.

„Takže to byl vodní? Co by vodní dělal v šlechtickém sídle na souši?“ Nedávalo mu to smysl, ale vzhledem k tomu, že jeho nová sestra jen neurčitě pokrčila rameny, rozhodl se to raději nechat být. Buď to nevěděla stejně jako on nebo o tom jednoduše nechtěla mluvit... Víc to nemělo smysl rozmazávat. Pro něj bylo nejspíš podstatnější, že před někým utíkala a proč. O tom, proč byla vhodná oběť pro Theorana nebylo pochyb, její magie byla silná a ona sama působila křehoučce, takže by byla naprosto perfektní. Mimo toho šlo o jeho vlastní dceru... Nemohl by odolat něčemu takovému, protože celé roky toužil po dokonalém potomkovi a Rania byla docela dobrý adept na takovou pozici.
„Hádám, že někteří yialadri jsou celkem pomatení... Hlavně, že jsi odtamtud pryč. Byl hrubý?“ Zavrtěla hlavou a on si tiše oddychl, než pohladil Bree po zádech. „Dobře, to jsem rád. A nemíním tě srovnávat s Rasmusem, Ranio. Popravdě řečeno... Ani ho úplně neznám. Tedy, znal jsem ho, dřív. Ale podle toho, co říkáš... Teď z něj je naprosto odlišný člověk, který se s tím, co jsem znal já, nedá sloučit. A co se toho zbytku týče... Je mi to líto.“ Tak trošku doufal, že se jeho dvojče sebere a dá si věci do pořádku, což se nejspíš povedlo, když mluvila o příteli, ale... Jak se mohl vykašlat na svoji sestru? Co za člověka tohle dělá? Zvláště, když celé ty roky toužil po rodině úplně stejně jako Desmond? Nechápal to, nedávalo mu to smysl. Ale vlastně se nemohl divit - část Rasmuse chyběla, stejně jako část chyběla jemu samotnému. Aby ho mohli posuzovat jako každého jiného člověka, museli by se oni dva znovu spojit, což by znamenalo ztrátu Desmondovy existence. A to se mu rozhodně nelíbilo.
„Na panství rozhodně nejdeme, my... Um... Vlastně nemáme pevně daný cíl.“ Trošku nervózně si prohrábl sněhově bílé prameny vlasů a věnoval postranní pohled Bree, protože neměl sebemenší tušení, co říkat. Nemohl přiznat pravdu, že se tam vydali hledat ji a že se ji chystal obětovat Theoranovi, aby ho mohl zabít. Tím by pohřbil veškeré to hezké sourozenecké sbližování a poznávání, které se mezi nimi právě odehrávalo. Jenže měl na výběr? Druhá možnost byla už jenom Aeva... Leda by přišli na něco jiného.
„Poklady?“ Na moment zmlknul a jenom na Bree hleděl s viditelným rozčarováním, než vzal její tvář do dlaní a něžně ji políbil. Když se od ní odtáhl, automaticky ji znovu objal jednou rukou a přivinul k sobě. Začínala se z toho stát zažitá věc, už mu to přišlo stejně přirozené jako dýchání. Svým způsobem ho to děsilo, ale byl za to rád. Znamenalo to, že nebyl úplně zlomený. Mohl se dát dohromady a rozhodně cítil. A to bylo vskutku dobré znamení.
„Díky. Také jsem rád, že ji mám, je úžasná.“ Pobaveně se pousmál, než Bree políbil do vlasů. Tehdy si všiml nepatrného stínu na Raniině tváři, jako kdyby se jí obličej mírně zkřivil bolestí. „Co se děje? Vypadáš, jako kdybys viděla ducha. Já vím, že na mě není nejlepší pohled, ale jsi vážně zatraceně bledá...“

,,Takže jsi taky takový utěkář. Tak to jsme pravděpodobně na stejné lodi.” Asi by se neměla chlubit zrovna taktikou “Čapni a zdrhej”, ale byla to věc, kterou měli s Raniou jakž takž společnou. Ona sice jenom zdrhala a nejspíš nekradla, ale polovina cesty se tam již objevila. Pokud chtěla s Desmondovou sestrou vycházet, společné téma a koníčky se hodily vždycky. Jít celou nadcházející cestu v tichosti neznělo jako seznam top deseti báječných trávení cest. Des a Rania si toho sice určitě měli dost říct. Byli sourozenci, kteří se poprvé setkali v tváří tvář. Breena tam svým způsobem tvořila jen páté kolo u vozu. Rozhodla se, že jim do případné konverzace vstupovat nebude. Ať se jí to líbilo nebo ne, její společník měl nárok trávit svůj čas s kým jen chtěl. Pro ni samotnou byla svoboda důležité a kdyby mu jí chtěla odcizit, bylo by to od ní nepochopitelně kruté. Jistě by jí nedělalo problém celou cestu prospat, ale to by musela přijít na způsob jak létat i ve spánku. Takovou schopností bohužel neoplývala a Des s pochroumaným zápěstím jí nemohl tahat věčně. Vsadila by se, že je její tělo dost těžké a tahat ho nebyla nejjednodušší činnost. ,,Já osobně si nemyslím, že by útěk byl zas tak špatná věc. Teď můžeš podniknout tolik skvělých věcí, které bys tam možná udělat ani nedokázala. Nenech se držet v kleci, Ranio. Roztáhni křídla a vyleť z hnízda ke svému štěstí. Pokud jsi se tam necítila příjemně, asi jsi k tomu týpkovi prostě nepatřila.” Věnovala jí velký zubatý úsměv, který ovšem trochu povadl, když se zmínila o panství. Zdálo se jí, že tam míří snad každý z rodu Killianů. I ona měla kdysi své sídlo. Často si v duchu pokládala otázku, jak by na ní reagovali, kdyby se objevila u vstupních vrat. Nikdo jí vlastně z rodiny nevyhodil. Odešla vlastně sama. Mohla smazat velkou část své minulosti. Změnit si jméno a zakopat své mladší já, ale pořád nosila nálepku Javierrů. Kdo ví, zda jejich domov stále ještě někdo obýval? Svého otce nespatřila už roky a doufala, že se to nebude ani nijak měnit. Nechtěla ho potkat za nic na světě a o to víc se bála, že se jednoho slunečného dne prostě vynoří a odtáhne jí sebou. Tetička se strýcem jak slyšela, byli již dávno po smrti. Poslední Javierr o kterém věděla byla její milovaná mrzutá sestřenka. A ta by jí taktéž nevítala s otevřenou náručí. Pokud by jí tedy nedala možnost pořádat její popravu.

Přestala jí vnímat jako nepřítele. I proto, když k ní přešla a vrazila jí tu zatraceně ledovou věc do rukou, ani nezavrčela. Bylo to nepříjemné a led jí štípal na rozehřáté kůži, ale hold to musela zvládnout. Sledovala jak Rania manipulovala s nově vytvořenou vodou s pečlivou obezřetností. Nelíbilo se jí, že se dotýkala jejího milovaného, ale opravdu nevypadla, že by teď hodlala udělat něco hloupého. Jen blázen by se o něco pokusil v přítomnosti popuzené Breeny. Znovu si připomněla, že si Dese nemůže nechávat jen pro sebe, ale jakmile odstoupila, značně se jí ulevilo. Opětovala její úsměv, načež hned poté zkontrolovala Desovu tvář. Vypadala zahojeně. Zauvažovala nad tím, zda Raniu požádat o vyléčení jeho zápěstí, ale přišlo jí to ohledně nové členky jejich malé výpravy bezohledné a urychlené. ,,Věř mi. Taky jsem ráda, že bylo dopřáno stát po jeho boku zrovna mně.” Uculila se a krátce pohlédla na svého snoubence. Pořád se jí to zdálo jako zázrak. Nezasloužila si ho.

Všimla si jak Des znejistěl a rozhodla se zakročit do situace. ,,To je pravda. Nemáme pevný cíl. Užíváme si cestu mezi lupiči a Smrťákem. Někdy sem tam přijde nějakej magor co ti zlomí pár kostí a tak. Znáš to. Typický víkend.” Pokrčila rameny a zvlnila rty do již naučeného úsměvu.

Hned jakmile si jí jemně přitáhl k sobě a políbil jí, do tváří se jí nahrnula červeň. Nezáleželo pokolikáté spojil jejich rty, vždy to pro ní znamenalo hrozně moc a vždy jí to dokázalo neskutečným způsobem polichotit. Při připomínce o jeho vhledu do něj malinko šťouchla, ale pak přesunula svou pozornost na smutnou dívku. ,,Udělala jsem něco špatně?” Zmateně naklonila hlavu, zatímco očima hypnotizovala jeho sestru.

Tím ji docela dobře vystihla. Pokud se něco dalo o Ranie říct, tak to rozhodně bylo to, že byla útěkářka. Kdykoliv se něco semlelo, bylo jejím prvotní reakcí, vlastně to bylo řešení tak nějak na všechno. Někdo po ní začal metat nepřátelské pohledy? Útěk. Někdo se ji pokusil zabít? Útěk. Někdo se jí pokusil upálit? Útěk. Málem ji znásilnili? Útěk. Její bratr ji znovu zazdil? Útěk. Málem ji dostal muž, který se ji pokusil znásilnit a upálit a zachránila ji její přítelkyně a muž, do kterého je zamilovaná? Útěk. Všechno řešila útěkem. Možná proto také prchla ze Skal, nejspíš si to s Rasmusem jenom namlouvala, protože se ve skutečnosti bála... Bála se toho, co se odehrálo mezi ní a Rohanem, bála se toho sblížení. Záleželo jí na něm, byla do něj zamilovaná. Tím si byla naprosto jistá, byla v tom až po uši. A proto byla také tak vyděšená, protože o něj nechtěla přijít. Zároveň ale moc dobře věděla, že ať ji vnímal jakkoliv, musel ji vidět v dobrém světle. Viděl ji lepší, než byla doopravdy. Sice na moment spatřil její skutečnou stránku, když ji zachraňovali společně s Reels na tom plese, ale to byla jenom špička ledovce. Zvláště potom všem, co se dozvěděla...
Byla Killian. Patřila do rodu, který měl zatraceně pochybné kořeny, třebaže nevěděla ani zdaleka všechno. Stačilo jí, co si pamatovala. Rasmus, nádherné ale temné sídlo plné stínů a šepotu... Ten pocit, že i zdi mají oči a uši. A u bohů, všichni byli mocní, ale přesto mrtví. To vyvolávalo pár zatraceně tíživých otázek, které by si opravdu velice ráda nechala zodpovědět, ale jeden bratr nebyl příliš sdílný a u druhého bylo poněkud brzy na to, aby se na něco takového ptala. Druhou částí jejího původu bylo... Její matka byla bohyně. Nevěděla, co to pro ni vlastně znamenalo a co jí to přinášelo, ale děsilo ji to až do morku kostí. Znamenalo, že se z ní může velice snadno stát opravdový terč, což bylo přesně to, co nechtěla. Toužila být na pomezí, neviditelná pro většinu, viditelná pro lidi, na kterých jí záleželo.

„Tak nějak. Je fajn potkat někoho, kdo to má taky tak,“ pousmála se nepatrně na Breenu. Když jí ale začala povídat o tom, že by se neměla nechat držet v kleci a měla by roztáhnout křídla, cosi se v ní zlomilo. Měla pravdu, naprostou pravdu. Ale vodní dívka netušila, jak něco takového provést. Vlastně toužila jen po primitivních věcech: mít místo, kam se bude moct každý večer vracet, kde bude moct v bezpečí usnout, mít nějakou práci a být v okolí svých blízkých. V Rohanově společnosti. Jenže to si dost možná pokazila, když utekla...
Zhluboka se nadechla a na moment zavřela oči, aby zaplašila slzy hrnoucí se do jejích očí. To poslední co chtěla bylo to, aby ji její nový bratr a jeho snoubenka viděli brečet. Nemohla si dovolit být slabá, ne potom všem. Musela být tvrdá, jako z pevného ledu. Nesměla dovolit svojí duši, aby se změnila na sklo, protože by zákonitě přišlo něco, co by ji opět roztříštilo. Tentokrát už opravdu musela stát pevně na nohou, nedovolit nikomu a ničemu, aby ji to rozhodilo.
„Lupiči a Smrťákem?“ Poněkud nechápavě pozvedla obočí, než se nepatrně pousmála. Soucítila s nimi. „To znám až bolestně dobře. Uch. Nevšimla jsem si...“ Dodala nakonec při pohledu na Desmondovu ruku, než k nim znovu popošla a hbitě mu odmotala obvaz z ruky, než přiměla vodu povstat zpět z vlhké půdy a s její pomocí mu začala léčit zranění. K jejímu zděšení to byla několikanásobná zlomenina. Co se mu proboha živého stalo? Znělo to, jakože se zapletli do něčeho zatraceně nebezpečného, ale ona se necítila být v pozici, kdy by se mohla vyptávat...

Při Breenině otázce pozvedla hlavu a upřela na ni svoje modro-zelené oči, než na rtech vykouzlila poněkud chabý úsměv. „Ne, ne. Vůbec ne. Za nic nemůžeš, to jen... Jsem prostě... Hloupá. Co na to říct, jsem srab a když vás vidím spolu... Připomíná mi to, že mi někdo vážně moc chybí a měla bych se za ním vrátit. Jenom nevím, jestli mě potom všem bude chtít vidět.“ Tiše si povzdychla. Bylo divné o tom mluvit, přiznávat nahlas svoji chybu a obavy. Ale nejspíš to bylo dobře, protože kdyby všechno dusila v sobě, moc by si tím nepomohla.