Má je pomsta

Pokud se hrdě hlásíte k pirátům, tak se téhle lodi radši vyhněte. Má je pomsta se totiž s příslušníky zmíněné řemesla nijak zvlášť nemazlí.
Jde o menší loď s tyrkysovými plachtami a na hlavním stožáru vlaje podobně zbarvená vlajka s rudou siluetou vodního draka. Má je pomsta je sice malá, ale nemá hluboký ponor, což jí propůjčuje schopnost, dostat se daleko ke břehu a také úctyhodnou rychlost. Na první pohled byste si toho zřejmě nevšimli, ale Pomsta má mohutná zábradlí, na kterých kapitánka Anokai moc ráda posedává za úplňku. Ať už jako člověk nebo jako hrůzu nahánějící vodní drak, který chrlí vařící vodu.
Mimo to má Má je pomsta pod vodou několik popruhů, které sice vypadají, jako že jsou k ničemu, ale když jste týdny uprostřed oceánu, vítr ani nezafouká a na palubě máte ženu, schopnou se proměnit v draka a odtáhnout loď k pevnině… ty popruhy celkem oceníte.
Jméno lodi je vyvedené na boku stříbrným písmem.

Možná poprvé v životě litovala své paličatosti a nepřítomnosti jakéhokoliv pudu sebezáchovy, protože moc dobře věděla, že za tuhle svízelnou situaci si mohla jen a jen sama. Kdyby v tom koši nezůstala, vykašlala se na to a zůstala dole, kde se s ní nemohl urvat žádný stěžeň, možná by teď byla v pořádku se svou posádkou a nevězela by bez vody a jídla uprostřed ničeho na troskách zpropadeného hlídkového koše, který je stáhl s sebou do vody. (To že jí do hlubin následovala téměř polovina posádky je vedlejší, že ano.) Celé to mělo hořkosladkou příchuť, protože mohla taky skončit mrtvá, ale to že jí nikdo neslyšel nebo možná nechtěl slyšet a nechali jí napospas divokým vlnám jí stále leželo v žaludku. Alespoň něco, když už ne to jídlo, ale takové pečené maso by teda stoprocentně uvítala víc. Byla nevyspalá, naštvaná na sebe, ostatní z posádky a bohy, hladová a hlavně žíznivá. To že všude kolem sebe viděla vodu, která by jí však v hydrataci dvakrát nepomohla jí ubíjelo o to víc, protože měla v puse sucho, spíše jako by chodila pouští, než že by se plavila po moři. Nějakou snahu o to, aby se dostala vlastní silou na pevninu vzdala už na začátku, protože neměla tušení, kam jí to odneslo. Zbytečně by se vysílila, možná by dokonce plula opačným směrem a bylo by to spíše na škodu než k užitku. Jediné, co jí tedy zbývalo, bylo doufat, že v dáli uvidí pevninu nebo alespoň nějakou loď. Většina pirátů totiž neodmítala pomoci jiným pirátům v kritických situacích, pokud nebyli vyloženě rivaly a ty Přízrak mezi piráty neměl.
Položila se na záda na trosky a zadívala se na nebe. Přemáhala jí únava, ale dobře věděla, že musí zůstat vzhůru. Usnout na moři by byl zatraceně stupidní nápad. Mohlo se stát cokoliv. Mohla narazit do útesů, potkat královské nebo nějaké mořské potvory a ve spánku by byla předem odsouzena k smrti. "Do pekel. Prosím... Jestli tam někde jsi, Auroro, ocenila bych tvou pomocnou ruku jako nikdy. Přiznávám svou chybu, ale tohle, tohle si fakt nezasloužím." Špitl potichu a přivřela na chvíli oči. To jí ale nutilo ke spánku o to více. Proto se raději posadila a opět si namočila klobouk, aby se ochránila před slunkem a trochu se probrala, než si jej opět nasadila na hlavu. "Podělaná posádka. Stejně z nich polovina stála za hovno. Kdyby ne, aspoň by se pokusili někoho z nás zachránit." Zaklela pro sebe, než nabrala do dlaní vodu a trochu si smočila obličej.

Když se pak posadila, zahlédla koutkem oka jakousi skvrnu v dáli. Rychle otočila hlavou a překvapeně zamrkala. Zprvu si byla takřka jistá, že má halucinace z té dehydratace, ale ta skvrna si přibližovala a netrvalo dlouho, než Shäyle došlo, že se vážně jedná o loď a nejen výplod její fantazie. Aurora jí nakonec možná přeci jen vyslyšela. Tohle byla její spása. Tedy... Alespoň si to myslela, v domnění, že se jedná o pirátskou galeonu.
Bezmyšlenkovitě začala cloumat uvolněným prknem, které dříve tvořilo část zábradlí, kopla do něj a jakmile hřeb, který ho držel u koše jako takového povolil, chopila se ho a začala jím pádlovat, co jí síly stačily. Po nějaké době, kdy usoudila, že je natolik blízko, aby jí případně posádka lodi slyšela, zahodil své provizorní pádlo a přiložila si dlaně k puse, aby jí bylo více slyšet. "Hej! Pomoc! Prosím, někdo, pomozte mi!" Zvolala co nejvíce nahlas i přes úplně vyschlé hrdlo, které u podobného výkonu pálilo a škrábalo jako ďas, což bylo znát na jejím chraplavém hlase.

Mořské vlny hladily boky Pomsty, jako by šlo o svolnou milenku. Tyrkysové plachty se jen mírně prohýbaly pod vzdechy lehkého vánku a Cétó to všechno sledovala se směsicí touhy a úcty.

Tohle sice nebylo to, co si od života přála, ale mohla s tím docela obstojně žít. Pomsta byla její domov, její úděl a ona se v pozici kapitánky cítila tak jistě, jako nikde jinde. Možná byla jen hubená malá holka, která se ve světě ztrácela. Ale aspoň u toho měla vlastní loď, posádku a cíl. A to něco znamenalo.

Naučeným pohybem se vyhoupla na zábradlí a přehodila nohy tak, aby visely jen pár metrů nad hladinou. Kapky od tříštících se vln si dopadaly na kotníky a vzhledem k tomu, že voda nebyl zrovna nejteplejší, Cétó měla pocit, jako by se jí do nohou zabodla stovka drobných jehliček. Nevadilo jí to. Moře byla stejně tak její součástí, jako ona byla tou jeho.

"Kapitánko? Jaký je kurz?"

Cétó zmateně zamrkala a chvíli se na kormidelníka jenom dívala, než se zvládla vymanit z myšlenek o oceánu a pochopit jeho otázku. Poslední dobou se sama v sobě ztrácela až nebezpečně často. Možná by potřebovala zase na chvíli přestat být člověkem. Zaměřit se jenom na kořist, na studenou vodu kolem štíhlého těla, na pach krve...

"Udržujte ten současný. Během pár dní bychom měli doplout do přístavu. Nabereme zásoby a potom... se uvidí."

Neměla jasný cíl. Piráti byli ve všech mořích a oceánech a ona neměla žádné informace, které by ji spolehlivě navedli k některé z jejich lodí a odmítala se hnát za přízraky. Chtěla jistotu. Chtěla sebevědomí predátora, který pronásleduje svou kořist a ví naprosto přesně, že má navrch. A to nezíská, dokud zase na chvíli nevpadne do nějaké krčmy a neposlechne si, co se v Nescorských vodách za poslední dobu změnilo.

"Ano, madam." Kormidelník se obrátil zpět ke svojí práci a Cétó se obrátila k obzoru. Většinou se dívala na vlny, protože věřila, že jí snad konečně řeknou všechna svá tajemství. Ukážou jí, kým je a kým by být měla. Jenže tentokrát se dívala do vln, protože jen kus od Pomsty se něco dělo. A bylo to velmi zajímavé.

Přimhouřila oči, protože ve své lidské podobě rozhodně neviděla tak dobře, jako v té druhé a zvědavě naklonila hlavu na stranu. Zajímavé. Vskutku... zajímavé.

"Moore?" křikla na svého prvního důstojníka a vytáhla se do stoje, aby ze sebe mohla dostat šaty. Nesnášela, když se jí mokrá látka lepila na kůži. "Jdu do vody. Spusťte mi žebřík a neudělejte z Pomsty za tu chvíli kůlničku na dříví."

Přehodila oblečení přes zábradlí a skočila přímo ukázkovou šipku do vln.

Okamžitě ji zaplavilo mravenčení, jak ji vola lákala, promlouvala k ní a snažila se ji přesvědčit, aby odhodila roucho beránka a zase se na chvíli stala vlkem. Cétó odolávala. Myšlenky měla až moc splašené na to, aby si udržela lidské vědomí a nechtěla riskovat, že se promění zpátky na troskách Pomsty s rukama od krve.

Během chvíle se jí naskytl přímo ukázkový pohled na to, co viděla předtím v dálce. A nejen pohled.

Pohledná zrzka posedávala na troskách něčeho, co dřív mohlo být lodí, mávala rukama jako pominutá a křičela. Cétó se pousmála, když si pořádně prohlédla ji i její dost vypovídající oděv. Tohle bude zábava.

Připlavala blíž. Neměla nejmenší strach z hlubiny pod sebou, z chladu ani ze žraloků. Největší predátor v okruhu stovek kilometrů, byla bezpochyby ona.

"Tak si říkám, co že tu tak sedíš jako návnada na žraloky, drahá?" zazubila se a opřela se lokty o tu hromádku trosek. Pomstu měla jenom pár desítek metrů za zády. "Potřebovala bys snad pomocnou ruku, Návnadičko?"

Nehodlala vzdát svou možnost na záchranu. Věřila, že by to vážně mohla být její jediná šance, protože další by přijít nestihla. Na to byla až moc zoufale na pokraji svých sil a během dalšího čekání na to, že by se třeba objevila pevnina, by jistě nevydržela a zemřela. Co jí tedy jiného zbývalo? I kdyby jí hrozilo to, že jí na první dobrou odprásknou, furt to byla lepší vyhlídka, než umírat pomalu a zoufale na dehydrataci uprostřed ničeho. To by raději zemřela rychle s kusem olova vprostřed čela, než tak bídně a podřadně. Sakra. Vždyť byla pirátka, zemřít na to, že se nemá čeho napít by bylo opravdu směšné a ponižující. V lepším případě jí zachrání, v tom ne zas tak lepším ji zabijí. Oboje znělo přívětivěji než situace v které se nacházela.

"He-" Chtěla opět zavolat, ale hlas se jí zadrhl a ona se rozkašlala z toho, jak vyschlé hrdlo měla. Bylo to znát i na tom, že přestože si pravidelně namáčela obličej, měla naprosto vysušené a popraskané rty, které ji však trápily ze všeho nejméně. Nehodlala však vzdát veškerou signalizaci a snahu o to, aby si jí všimli. Začala tedy co nejvíce máchat rukama nad hlavou, aby jí bylo více vidět a vydrala ze sebe přeci jen ještě hlasité zvolání. "Hej! Vy tam!" Zařvala a zvedla prkno, kterým práskla o základ jejího skromného plavidla, aby vydala ještě nějaký ten hlasitý zvuk.
Byla rozhodnutá, že i kdyby do té vody měla skočit alespoň se pokusit té lodi přiblížit, udělala by to. Risk ne risk, své šance se nepouštěla. Věděla moc dobře, že zrovna na moři se málokdy dávali druhé šance a nechat si jí upláchnout by bylo holé šílenství.
Stále měla zrak upřený nahoru směrem k palubě v naději, že někdo vykoukne a pomůže jí, jenže i její zrak byl na tom o hodně hůř než za normálních okolností. Nejenže byla vysílená, ale v očích cítila slušnou dávku mořské soli spojenou s únavou. Jediné co tedy postřehla, bylo šplouchnutí vody, které se ozvalo kdesi poblíž lodi. Nestihla postřehnout, co to bylo, ale předpokládala, že to nebyla náhoda. Mimo to zahlédla, jak spouští žebřík, což byla věc, díky který jí spadl ze srdce kámen takový, že kdyby to šlo slyšet, zaručeně by to slyšeli až nahoře na palubě.

Když si celou situaci přehodnotila, nebyla si jistá, jestli by vůbec zvládla dopádlovat až k lodi a plavání s možností nějakých potvor ve vodě sice neznělo nejlépe, ale stále se to zdálo více uskutečnitelné, než pádlování za pomoci nějakého starého prkýnka ze zábradlí. Už už byla rozhodnuta a připravena, že to vážně riskne a do té vody skočí, když jí vyrušil ženský hlas kousek od ní. Polekaně se odsunula dozadu, až málem přepadla přes okraj a položila si ruku na jednu z šavlí u svého pasu. Když však před sebou spatřila dívku, která jí nabízela pomoc, všechno si to tak nějak spojila do hromady. Zhluboka se nadechla a opět pomalu odtáhla ruku pryč od své zbraně. Zprvu se jí chtěla zeptat, proč je vůbec ve vodě nebo proč nemá oblečení, ale jaksi usoudila, že nejenže to bylo celkem nevhodné, ale hlavně to v tu chvíli nebylo podstatné. "U všech bohů..." Zamumlala, když se konečně vzpamatovala z toho šoku a promnula si oči, jakoby se snad snažila ujistit, že nemá opravdu jen halucinace z nedostatku vody. Nu, očividně ne. "Já-... Co? Návnadičko?" Zeptala se zmateně, ale urychleně nad tím mávla rukou a zavrtěla hlavou. "Čert to vem. Ano, díky. Byla bych vám zavázána. Vjeli jsme do bouře a ulomil se pode mnou stěžeň. No a ti neschopní hňupové se na mě vykašlali, takže tomu asi už pár dní bude, kdy vězím na vodě bez jídla, vody a spánku." Zamručela nespokojeně a poposedla si trochu blíž. Přeci jen na první pohled ta dívka nevypadala jako nějaká nestvůra nebo něco, takže neviděla důvod se držet dál. "Upřímně s sebou mám minimum zlata, které bych vám samozřejmě za případnou pomoc dala, ale jak říkám, moc toho není. Opravdu mě to mrzí. Každopádně vám dám to zlato, co u sebe mám. Slibuji." Pronesla tentokrát už celkem klidně.

Cétó si s úsměvem propletla prsty a opřela si o ně bradu. Na tu dívku nebyl pěkný pohled. Pod očima se jí rýsovaly temné kruhy, rty měla do krve rozpraskané a kůži bledou a tenkou jako papír. Navzdory šavli u boku, která by mohla být trochu problém, Cétó nepočítala s tím, že by se dívka chtěla nebo dokázala bránit. Ta bude ráda, jestli se zvládne dostat k Pomstě, aniž by se utopila.

"Sice obdivuji tvou velkorysost, Návnadičko, ale zlato nebude potřeba. Jak tak na tebe koukám, mnohem víc by se hodily informace." Cétó se pousmála jako dravec, který právě spatřil perfektní kořist. Protože přesně tak to bylo. Dívka byla oblečená tak, že nenechávala nikoho na pochybách a klobouk na její hlavě celkový dojem jenom podtrhnul. Cétó by vsadila všechny šupiny na kotníku (a že to byla zatraceně drahá záležitost, vzhledem k povídačkám, které se o šupinách wai wai tradovaly), že patřila k pirátům.

"Každopádně, u mě budeš určitě v mnohem větším bezpečí, než tady. Nerada ti to říkám, ale nejbližší pevnina je odsud týden při příznivém větru. A to počítám se slušnou lodí, plachtami a šikovným kormidelníkem. Takže máš vlastně štěstí, zdá se, že Aurora nad tebou drží ochrannou ruku." Lež chutnala v ústech Cétó trochu jako sůl a pachuť krve. Nebránila se tomu, obě ty věci jí byly dokonale známé.

"Myslíš, že zvládneš doplavat k lodi?" tázavě pozvedla obočí. Do nohou jí bez ustání bodaly jehličky chladu, takže chuť se proměnit byla ještě o něco větší, než před chvílí. Ale Cétó si to nemohla dovolit. Ne s Pomstou za zády, ne s myšlenkami roztříštěnými jako vlny, objímající boky lodi, ne s Návnadičkou, ze které by mohla vymáčknout mnohem víc, než je chutná večeře. Navíc... Cétó odhadovala, že ta šavle by později nebyla úplně příjemná. Wai wai možná byli schopni rozdrtit loď a sežrat posádku, ale zbraním se v sestavení jídelníčku vyhýbali velkým obloukem. No vážně. Položte si otázku: Vám si se líbilo spolknout párátko o velikosti lidské ruky? Asi těžko.

Cétó si zamyšleně poklepala dlouhými prsty o bradu. Pořád čekala na šok, úlek a záblesk strachu v dívčiných očích, když si přečte stříbrná písmena, vyvedená na boku lodi. Písmena, která většině těch chytřejších pirátů v Nescoře dělala vrásku mezi obočím.

Pokud si ještě ráno myslela, že tohle bude další nudný den, naplněný jenom šumem vln a hašteřením posádky, tak se šíleně pletla. A vůbec jí to nevadilo.

Ta dívka na ní působila sakra divným dojmem. Jakoby se vlastně vůbec nejednalo o vážnou situaci a dokonce jakoby si to užívala. To vůbec nevěštilo nic dobrého, jenže to jí mohlo být v tu chvíli naprosto ukradené. Odmítala tam na těch troskách pomalu umírat. Za normálních okolností by nikomu z jiné posádky nevěřila i bez pádného podezření, protože byla sakra nedůvěřivá, ale teď se dostala do bodu, kdy ji bylo všechno prostě fuk. Byla natolik rezignovaná, že i kdyby se něco podělalo, zřejmě by to poměrně rychle přešla a jen čekala, jak se to vyvrbí.

Nejprve se chtěla ozvat, aby jí neříkala Návnadičko a proč jí tak vůbec říká, ale pak jí zarazilo něco úplně jiného. "Informace? Co tím myslíte?" Zamumlala, než se podívala směrem k lodi a rychle se pokusila zaostřit na nápis, který doteď viděla jen jako rozmazaný světlý flek. Teď byla však loď natolik blízko, aby se jí povedlo nápis přečíst, i když stěží. "Má... Má je pomsta?" Zamumlala, než se podívala zpět na dívku a všechno jí to začalo konečně docházet. "Á kurva... No tak." Protáhla potichu snad spíš směrem k bohům než k Cétó. I když by kdejaký pirát v téhle situaci reagoval vyděšeně a možná i zpanikařil a raději skočil zpět do vody za cenu toho, že ho sežerou žraloci, ona působila spíše otráveně než cokoliv jiného. Rezignovala na osud natolik, že už jí všechno bylo prostě svým způsobem jedno. Plus, když chtěla informace, musela ji mít naživu, aby je získala. Nechtěla jí očividně hned teď zabíjet. A i kdyby to její smrt oddálilo, byť jen o pár dní, dávalo jí to mnohem větší naději na přežití, než kdyby tam raději zůstala.
Mimo to si pak vyslechla vyhlídky na to, jak daleko od pevniny se nachází, a i když bylo jasné, že jednoduché to nebude, pořád to znamenalo alespoň malou šanci na přežití, když už nic.
"Hm... Dobrá. Chcete informace? Máte je mít. Pokud mě tu nenecháte dál hnít a čekat na smrt, klidně vám řeknu, co chcete. Ta posádka stejně pro mě víc už nic neznamená." Pronesla a trochu neurčitě pokrčila rameny, zatímco si povzdechla. Říkala jí pravdu. Odpovědi jí byla rozhodnutá dát. Chtěla přeci jen přežít za každou cenu. Otázkou bylo, jestli jí vůbec bude mít co říct, když to loď s největší pravděpodobností nepřežila a pokud ano, netušila, kde skončila. O tom však pomlčela. Zaprvé si tím nechtěla brát šanci na přežití a za druhé ani nevěděla, na co se jí vůbec bude chtít ptát. Třeba se ani nebude ptát přímo na jejich loď.
"Naprosto upřímně? Nevím. Myslím, že to zvládnu, ale asi nejsem schopná v tomhle stavu zhodnotit moje síly natolik, abych řekla, jestli opravdu doplavu celou cestu až k lodi, ale za zkoušku nic nedám. Pokud to nebudu dávat, houknu a můžete si své drahocenné informace vylovit." Řekla trochu sarkasticky, než bez váhání, spíš než skočila, vlezla do vody bez zaobírání se svým oblečením a namířila si to pomalými tempy přímo k lodi.

Cétó musela uznat, že byla ze svého nejnovějšího úlovku docela nadšená. Ne, vážně. Kdy se vám stane, že vám pirát přistane přímo po nosem, nesnaží se vás zabít, nebrání se a neječí? Cétó byla predátor. Vlastně možná jeden z nejobávanějších predátorů v nescorských mořích a oceánech. Jenže nesnášela když někdo křičel. A že se to stávalo často. Ve druhé podobě to dokázala snést a dokonce vnímala jistý pocit zadostiučinění. Ale v té lidské ji obvykle během chvilky začala bolet hlava. Takže Návnadička byla ve všech směrech velmi příjemnou výjimkou.

"Oh, došlo ti to," spokojeně se usmála, přesně tak, jako vlk, jehož kořist si právě uvědomila, že se dívá do očí smrtelnému nebezpečí.

Měla ráda vzrušení z boje, koktej pocitů, který z jejích obětí tryskal a prozrazoval, jak moc se pověst Pomsty a její posádky rozmohla v celé Nescoře. Lhala by, kdyby řekla, že na sebe není svým způsobem pyšná. Vybudovala tohle všechno z ničeho. Sehnala loď, posádku a i v tak mladém věku a jako žena si dokázala udržet post kapitánky. Ačkoliv... To možná mělo co dočinění se skutečností, že se dokáže proměnit v několikametrového vodního draka, schopného převrhnout loď a sežrat půlku jejího osazenstva do hodiny.

"Čekala jsem trochu... Výraznější pocity. Třeba, že budeš ječet, smlouvat, mávat tady tím mečíkem v naději, že ti to pomůže a nakonec se melodramaticky vrhneš vstříc hlubině s pocit, že skončíš v nějakém pirátském ráji, protože jsi nezradila své velké pány. Takže přiznávám, tohle je příjemný začátek dne. Kdyby všichni byli takhle nápomocní, brzo bych přišla o práci." Spiklenecky na Návnadičku mrkla a protáhla si ztuhlá ramena, protože studená voda přeci jenom dělala svoje. Její tělo toužilo pro proměně a zdaleka se mu nelíbilo, že to Cétó odmítá dovolit.

Bude muset na lov. Ideálně v noci, pod rouškou tmy, aby chudáka Návnadičku nevyděsila. Strávit pár hodin v těle, pokrytém šupinami, v mořských hloubkách, kam se nikdo neodváží, protože všichni přesně vědí, co je tam čeká. A byli by rádi, kdyby na to zapomněli.

Pro Cétó se to místo stalo druhým domovem, ale vždycky, když se vracela... Přemítala, jestli se dokáže dostat zpátky. Udržet si lidskost natolik, aby ráno mohla sedět na zábradlí Pomsty a sledovat východ slunce.

Zdálo se, že Návnadička je jedno velké překvapení. Cétó si nemyslela, že se vydá vstříc Pomstě s takovým odhodláním, ale zřejmě v ní dřímala větší vnitřní síla, než se ze začátku zdálo. [i]Dobře.[/]

Dala jí pár temp náskok, protože chtěla vědět, odkud ji tahat, kdyby se náhodou doopravdy začala topit a potom ji následovala. Voda Cétó hladila svými chladnými prsty a pokoušela ji. Šeptala jí do ucha, promlouvala hluboko, přesně tam, kde měla Cétó duši. Za předpokladu... že ji měla. Mluvila o pokušeních, o písčitých dnech, perlách, ukrytých tak hluboko, že je nikdo nikdy nenajde. Mluvila o městech vodního lidu a o všech predátorech, kteří se právě drželi od Návnady dál jenom kvůli tomu, že vnímali přítomnost Cétó.

Piráti si mysleli, že jim moře patří, že jsou jeho pány a můžou si nárokovat úplně všechno. Ale byli s ním někdy spojeni na tak syrové a prapůvodní úrovni jako Cétó? Křičely na ně snad vlny ve spánku? Tak to těžko.

S vědomím toho, kam se vlastně chystala vkročit se sice trochu její postoj změnit, ale přeci jen ne tak výrazně, jak by kdekdo očekával. Na jejím životě jí záleželo, samo sebou, ale čistě racionálně to byl důvod, proč se nesnažila oponovat. Zůstat na moři byla jistá smrt a naštvat tu kapitánku taky neznělo dvakrát rozumně. Obzvlášť s její posádkou za zády a minimem síly v sobě. Prostě bylo jediné řešení s vyhlídkou alespoň malé šance na přežití a tak to bylo. Nebyla zrovna člověk, co by jednal na základě emocí, spíš logiky, takže neviděla moc důvod vyvádět.

I přes fakt, že věděla, že je to celé tak trochu průser, neubránila se menšímu pobavenému uchechtnutí nad tím, jak to podala. Samozřejmě čekala, že asi reakci, které se jí dostalo úplně nečekala, ale stejně jí způsob jakým to pronesla pobavil. Nikdy si o sobě nemyslela, že je jako ostatní piráti a tady se jí to očividně potvrdilo. "Podívej. Je jedno pravidlo, které ve světě platí od jaktěživa a dost lidí na něj zapomíná. Není pirát jako pirát. Stejně tak jak není muž jako muž, žena jako žena, drak jako drak a tak dále. Každý má jinou osobnost, cíle, zásady, bla, bla, bla. Prostě fungují na jiném principu." pronesla, zatímco si na plovoucích troskách poposedla a opřela se dlaněmi o mokrá prkna.
"Nebojovala jsem za posádku, protože jsem tělem a duší pirát nebo tak. Jen... Část z nich byla moje jediná rodina. Na něco jako pirátský ráj vážně nevěřím. To že je člověk pirát ho nedefinuje. A ke zbytku se ani vyjadřovat nebudu. Věřím, že obě víme moc dobře, že je to v tuhle chvíli nesmyslné a pokud jsem si něco ze souše odnesla, je to logické uvažování." Pronesla klidně a nakrčila rameny. Jediné, co jí celou dobu znělo v hlavě byly Sydneyho slova 'Pamatuj. Hlavně klid. S tím dojdeš nejdál.' Sice byla v drtivé většině případů mířená na kapitána Timberse, ale do života jí toho dala víc než její vlastní rodiče. Viděla a způsobila tolik situací, kdy vztek a emoce celkově zničily plán a jen uškodily, že se je naučila poměrně spolehlivě blokovat a upřednostňovat mozek.
"Jo a jen tak mimochodem... Shäyla Taviërre. Já jen v případě, že by se vám pak chtělo upustit od té okaté přezdívky." Ušklíbla se, než se spustila do vody.

Chvíli plavala celkem plynule na svůj stav, načež začala cítit své oslabené svaly a přetočila se na záda, aby neměla nutkání se ponořit a udržela hlavu nad vodou. Takhle nakonec doplavala až ke spuštěnému žebříku, kterého se velice ráda a ochotně chytla, než se podívala nahoru a pak zpět na Cétó trochu nejistě v tom, jak asi vyleze. Na druhou stranu zaobírat se tím, aby jí vytahovali nebo jí nedej bohové tahala na zádech jí přišlo pěkně stupidní, takže se opatrně chopila žebříku a začala pomalu lézt nahoru. Chvíli to vypadalo celkem jistě a nadějně, než se jí téměř v půli rozklepaly nohy a nakonec spadla po zádech zpět do vody. Co možné nejrychleji se vynořila, rozkašlala se a nandala si na hlavu klobouk, který po ní zůstal plavat na hladině. "Já... Nerada to říkám, ale mám dojem, že ten žebřík bude asi trochu problém." Připustila, než se opět ho opět chytila.

Pobaveně pozvedla obočí, zatímco poslouchala ten bezpochyby srdceryvný monolog o pirátské motivaci. Popravdě? Ji to nezajímalo. Myslela si o těch starých prašivých mořských psech svoje a tisíckrát za život se jí to potvrdilo. Když jim zamáváte před očima měšcem zlata, prokletým medailonem nebo třeba mapou k pokladu, nakonec se všichni zachovají stejně - skočí po šanci na nekonečné bohatství, bez ohledu na to, jestli tím někomu ublíží.

Cétó by vlastně vsadila jednu ze svých ploutví (A o ploutvích se s wai wai nežertuje.) na to, že dobrá polovina pirátů v Nescoře, by pro trochu zlata obětovala celou posádku a plachty k tomu. Možná by nad tím ani dlouho neuvažovali.

Shäy pro ni tak byla jenom vzácnou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Dobře pro ni. Kdyby byla tahle nebojácná Návnadička trochu víc, jako ostatní piráti, už by dávno obdivovala moře pěkně ze dna.

"Ráda tě poznávám, Návnadičko, ale obávám se, že ta přezdívka sedí až moc dobře na to, abych se jí vzdala." Usmála se - přesně tak, jak by se usmíval žralok chvíli před útokem - a smekla imaginární klobouk. "Cétó Anokai. Sice si myslím, že moje představení je vzhledem k Pomstě trochu zbytečné, ale když nic dalšího, pořád mám nějaké vychování."

Kdyby na tom záleželo, Cétó bylo její dobré vychování hluboce u... Ocasních ploutví. Ale nemusela hned ze začátku udělat ten nejhorší dojem, nebo ne?

Samozřejmě, když teda opomeneme skutečnost, že Cétó strávila měsíce svého života v podobě obrovského vodního predátora, který potápí lodě, protože může a žere lidi, protože jsou ňami. S touhle myšlenkou se totiž první dojem dělá asi tak dobře, jako když při večeři s rodiči své snoubenky polijete svoji budoucí tchyni červenými vínem.

Cétó by to nahlas pravděpodobně nepřiznala, ale celou cestu k bokům Pomsty svou malou Návnadičku sledovala a byla připravená zasáhnout, kdyby se náhodou poroučela ke dnu. Kdybyste z ní tuhle informaci ale přeci jenom vytáhli, pravděpodobně by vám řekla, že chrání svého zajatce. Protože vážně? Co by to byla za věznitele, kdyby se jí zajatec utopil? To by měla na triku ještě hodně dlouho.

Co ale neočekávala bylo, že Návnadička se nezačne topit, ale spadne ze žebříku. Protože to bylo asi tak pravděpodobné, jako když se začnete topit v hořícím domě.

Cétó už se nadechovala, aby se mohla ponořit a Shäy vytáhnout, ale pirátce přeci jenom zůstalo dost sil (nebo pudu sebezáchovy) a dokázala se z mořské náruče vymanit sama.

"Máš bod za to přiznání," ocenila Cétó a rychle zvážila situaci. Sama nechtěla být ve vodě o moc déle, než bylo nutné, protože to nutkání, ten tahavý pocit v hrudníku, sílil. A Cétó si byla dost jistá, že šelma uvnitř ní by nepohrdla chutně vypadajícím soustem v podobě pirátky, promočené na kost.

Nakonec se rozhodla trochu zariskovat. Netušila, jestli žebřík udrží obě, ale pořád to bylo lepší, než nechat do sebe zapichovat jehličky studené vody ještě o chvilku déle. Sama se chytila jednou rukou žebříku, druhou se pokusila jistit Návnadičku a křikla na zbytek posádky, aby koukal hnout zadkem a obě je vytáhl. Pokud by Shäy spadla znova... Cétó byla najednou víc, než ochotná, ji tam nechat.

Lhala by, kdyby tvrdila, že jí ta přezdívka nepila krev už teď, ale hádat se zrovna v tu chvíli opravdu nechtěla. Na to až moc prahla po něčem pevnějším pod nohami, než byly trosky hlídkového koše. Byla si jistá, že pokud že Cétó od té přezdívky neplánovala odpustit, bylo sakra brzo na rozhození klidu takovou pitomostí, takže to celé nakonec přešla bez jediné poznámky až na pár tichých nadávek ve své mysli.

"Jak myslíte. Přeci jen. Nijak mě to neomezuje" zamumlala, zatímco se jí v hlavě s naprostou jistotou prohnalo něco rázu 'Až na to, že mě to sere víc než Timbers. A to je kurva co říct'
Přikývla a trochu se pousmála. "Nevypadáte jako člověk, který si potrpí na formality. Ale musím uznat, že takovou snahu nebo skutečnost, ať už tak nebo tak, cením. A ráda bych řekla, že mě těší, ale jistě chápete, že okolnosti k tomu dvakrát nevedou. Jediné co můžu v téhle situaci říct je tak maximálně to, že je nanejvýš zajímavé potkat někoho, o kom člověk jen celou dobu slyší." Pronesla celkem neurčitě.

Bylo jí jasné, že někde po moři se opravdu Pomsta prohání, ale nepřipouštěla si, že jí spatří na vlastní oči a už vůbec ne za takové situace. Kdyby tehdy Timbers spadl do vody s ní, zřejmě by ho teď uškrtila. I když to by bylo milosrdné. Při představě, že ten nezodpovědnej zmetek ohrozil celou posádku a s největší pravděpodobností se mu jako obvykle nic nestalo a teď prudí Coopera, protože nemá mantinely, se mírně ošila, ale nechala to plavat. Už to nebyla její záležitost. Byli bohové ví kde a ona měla svých problémů dost.

Popravdě jí následně kapitánka překvapila s jejím oceněním. Zřejmě bylo celkem očividné, že přiznat to, že je jaksi v háji nebyl zrovna její šálek kávy. "Nejsem zase tak tvrdohlavá, abych riskovala svůj ži-" Zamumlala, zatímco ucítila další škrábání v krku kvůli dehydrataci, které ji zastavilo od dokončení věty. "Život." Dokončila očividně otráveně.

Chytila se co možná nejpevněji žebříku a kývla vděčně směrem k Cétó, když se jí pokusila jistit. "Dík." Řekla prostě, zatímco se podívala nahoru směrem k palubě. Víc ze sebe dostat nehodlala, ale přeci jen, 'dík' ji nezabilo a byla za její pomoc ráda, i když si iluze nedělala. Když už si pro ni doplavala, proč by ji taky nechávala spadnout zpátky, že jo. Jak řekla, chtěla informace. Bylo jasné, že se nejedná o nezištnou pomoc od utonutí, ale Shäy pořád měla nějakou formu vychování na to, aby jen mlčela.

"Ještě aby," ušklíbla se s vědomím toho, i že i kdyby to Návnadičku vytáčelo až na půdu, svojí přezdívky by se stejně nezbavila. Cétó tady určovala pravidla a Návnadička by je měla dodržovat, jestli nechtěla skončit jako svačinka. Bylo to jednoduché. A Cétó věřila, že jí to taky dost jasně došlo.

"V tom případě bych se měla snažit, abych dostála své zářné pověsti. Aspoň doufám, že je zářná. Vím, že se o mně po Nescoře povídá, ale nikdy jsem o sobě neslyšela. Je to vlastně docela legrační." Cétó netušila, jak přesně se zbytek Nescory dozvěděl o lovcích pirátů, když si dávala záležet na tom, aby nenechala naživu nikoho, kdo by mohl vyprávět. Na druhou stranu... Jí to vlastně nepřekáželo. Měla ráda, když se její kořist bála, ostatně, stejně jako většina predátorů. Člověk dělal v nebezpečí ty největší chyby a Cétó to mnohokrát ulehčilo práci.

"To z tebe dělá výjimku, Návnadičko. Až příliš moc lidí si o sobě myslí víc, než skutečně dokážou. Snaží se bojovat, i přes to, že na výhru očividně nemají. Je to otravné. Líbí se mi, že taková nejsi. Ne, že by to znamenalo, že máš nějakou výhodu, ale přinejmenším jsi mnohem lepší společnost, než většina tvých... přívrženců."

Pevně se držela jednou rukou žebříku a druhou rukou jistila Návnadičku, než se ve výšce zábradlí pustila a elegantně seskočila na palubu. Nebo přinejmenším tak elegantně, jak může člověk promočený jako slepice, vypadat.

Rychle si natáhla župan, prozíravě přehozený přes jedno z nižších ráhen, protože zrovna nestála o to, aby se promenádovala kolem svých mužů polonahá a potom se zase obránila k pirátce.

"Návnadičko, drahá, představuju ti svoji posádku. Posádko, představuju vám Návnadičku. Odteď je naším... váženým hostem a podělí se s námi o užitečné informace, které jistě má. Pokud zjistím, že jí někdo z vás zkřivil vlásek, hodím vás přes palubu a žraloci budou váš poslední problém. Rozumíme si?" Zářivě se pousmála, ovšem bez jediných známek pobavení. Všichni - možná až na Návnadičku - věděli, co její výhružka znamená. A jen málo z nich by se chtělo pouštět do křížku s wai wai. Nebyli přeci úplně blbí.

Nečekala na odpověď, odsuzujícím pohledem přelétla oblečení drahé Návnadičky, které vytvářelo na palubě kaluž o velikosti Duhového moře a začala ji postrkovat směrem ke svojí kajutě. Protože ani ona nebyla úplně blbá. Věděla, že tahle malá pirátka mohla ve vlnách chytit cokoliv od úpalu po nachlazení a to jediné, co mohla udělat bylo, trochu ji osušit a půjčit jí suché oblečení. Výslech do té doby určitě počká.

"Kapitánko?" Podrážděně si povzdechla a otočila se přes rameno na prvního důstojníka Moora. Jeho křestní jméno si nepamatovala.

"Ať jde o cokoliv, Moore, vsadím se s vámi o klobouk Návnadičky, že to počká."

"Plujeme do bouře, kapitánko." Cétó následovala jeho pohled a na obzoru si doopravdy všimla tmavých mraků, nevěstících vůbec nic dobrého.

"Je to vaše první bouře, Moore? Není. Ani jeden z vás tu není úplně neschopný, takže jsem si celkem jistá, je tohle zvládnete. Navíc, podle toho, jak jsme daleko, dostaneme se do problémů přibližně za hodinu, možná za dvě. Do té doby budu s Návnadičkou hotová."

Moore po ní vrhnul nesouhlasný pohled, ale Cétó si ho nevšímla, strčila Návnadičku do kapitánské kajuty a zavřela dveře.

Nutno podotknout, že tohle je přesně ta chvíle, která započala, že se to celé podělalo.

"Asi takhle. Poprvé jsem o Pomstě slyšela v krčmě, takže hádám, že proto se to rozšiřuje a mám dojem, že o ní bude vědět opravdu dost lidí. Jakmile se povídačky dostanou mezi lidi v krčmě stylem 'Jo hele slyšel jsem, že někdo slyšel' je takřka jisté, že to je proflálké téma. Nevím důvod ani způsob, ale mluví se o tom. To je jisté" Pronesla trochu neurčitě. Nerada by zaplouvala do toho, na kolik měli piráti ze slova Pomsta nebo jejího jména respekt až v některých případech strach, protože sama musela častokrát zasáhnout a podobné řeči zastavovat s tím, aby nemleli ostatní v posádce nesmysly, aby zamezila panice a nejistotě. Všem říkala, aby nemleli hovadiny, protože šance, že z tolika lodí narazí zrovna na ni je skoro nulová a mimo to nemají být srabi a hle, teď sama skončila na její palubě a to ne zrovna očekávatelným způsobem. Byla vždy symbolem toho, že je potřeba si věřit, protože to si pište, že když ublížené mužské ego slyšelo od holky, že je srab, většinou obrátili o 180 stupňů. Ach jaký to hořkosladký paradox.

Trochu nad tím musela zavrtět hlavou a pousmát se "Vážím si toho, že jste schopná tuhle skutečnost ocenit, to žádná, ale na druhou stranu to je jen logické uvažování. Nic víc. Vyhýbání se konci." Pronesla poměrně suše, ale upřímně. Nemyslela to jako snahu o dobrý první dojem, to ani náhodou, ale dávalo smysl sadit aspoň na malou šanci co se přežití týče. Mohla být malá, ale existovala víc, než kdyby si vyskakovala.

Když se nakonec úspěšně dostaly na palubu, musela se pozastavit nad tím županem. Sjela Cétó pohledem a jen tázavě nadzvedla jedno obočí. Potkala totiž mezi piráty dost... No zkrátka extra lidí, ale nikdo nebyl tak extra, aby měl v zásobě župánek, aby se zahřál, když vyleze z vody. Samozřejmě mluvit o tom nahlas nehodlala, přeci jen vzácný host nebylo zrovna trefné pojmenování její momentální role na palubě Pomsty a zrovna v té, se nevyplácelo mít blbý kecy nezávisle na to, jestli se jednalo o pirátskou loď či naopak. Sama by si nemohla nalhávat, že kdyby někdo koho zajala, měl poznámky na její oblečení, že by zůstala klidná a vyrovnaná. Pravda od toho měla daleko, takže to rýpnutí spolknula, no na druhou stranu si ten výmluvný tázavý pohled odpustit nedovedla. To už bylo u ní skoro tak automatické jako dýchání.

Nejdříve jí v mysli vyskočila myšlenka, že alespoň na to, že jí představila tou stupidní přezdívkou by něco říct mohla, ale od toho jí odtrhlo něco jiného. Ten styl, kterým pohrozila posádce. Žraloci budou váš poslední problém. Takřka okamžitě se jí vybavila diskuze s jedním chlápkem v přístavišti, který jí tvrdil něco o tom, že kapitánka Anokai je jakási mořská příšera. Vysmála se mu tehdy do očí s tím, že už po letech na moři přišel o rozum a že je příšera maximálně tak chováním. Na chvíli jí v zapadlém koutě mysli vyvstalo takové to zžíravé 'co když...'. Nemuselo to nic znamenat, ale také mohlo. A to sakra hodně. V Nescoře přeci jen člověk nikdy nevěděl, na kterou rasu narazí. Její kapitán byl sám drak. Na moři. Možný bylo všechno.

Plácala se ve svých myšlenkách, když však zaslechla její přísahu na Shäylin klobouk. Ne její milovaný a ikonický klobouk, který ji možná i zachránil před kompletní přehřátím. Už už měla na jazyku další poznámku, před kterou couvla na poslední chvíli a nahradila ji pohledem ala 'Prosím? Můj klobouk?'

Dlouho se však nad tím nepozastavovala, protože přišla zmínka o bouři, kterou vzápětí také spatřila. Tentokrát už skutečně nezvládla být ticho, i když jí možná šlechtilo, že se nerozhodla útočit na rozhodnutí Cétó ale jen si tak postěžovat sama sobě. Už jen slovo 'bouře' jí teď nahánělo husí kůži. "Ale no tak... Vážně?" Protáhla při pohledu na bouři, ale než se jí stačila pořádně pokochat a rozhodit zároveň, byla jaksi odložena do kajuty.

Okamžitě se usadila na kraj postele, aby si oddechla, protože začínala opravdu cítit únavu z toho pobytu na troskách. Trochu váhavě se koukla na postel a pak na dveře. Věděla moc dobře, že zabírat si postel nebyl dvakrát dobrý nápad a něco uvnitř na ní řvalo, ať se na to vysere, jenže několika denní absence spánku byla silnější. Táhlo jí to jako magnet, aby si lehla a alespoň na chvíli usnula, jestli nechtěla působit jako chodící mrtvola. Svalila se na záda a pomalu ani nevěděla jak, ale propadla spánku téměř okamžitě.

Cétó si všimla Shäyiných nesouhlasných pohledů, ale okatě je ignorovala. Zaprvé byla vážně celkem legrace ji popichovat (Když jste na moři s bandou chlapů, kterým velíte, moc zábavy to pro vás kupodivu neznamená.) a zadruhé pořád věděla, kde přesně je jejich místo. To její na kapitánském postu a to Shäyino tak maximálně na židli. V poutech.

"Snad se nebojíš," ušklíbla se při nevěřícné poznámce o bouři, ale víc říct nestačila, protože ji Moore chytil za zápěstí a zastavil v jakémkoliv dalším pokusu o opuštění poměrně nepříjemné konverzace.

Takže to bylo tady. Perfektní.

Cétó věděla, že její první důstojník není zrovna proslulý posloucháním a plněním toho, co se mu řekne, jenže byl zatraceně dobrý námořník, znal mapy, vyznal se v mořských proudech a byl tak pro ně takovým přínosem, že se Cétó rozhodla zariskovat a vložit mu do rukou poměrně velkou moc. Ano, hádáte správně, byla to pěkná hovadina.

"Bouře není to jediné, o čem bychom si měli promluvit." Cétó se mu vyškubla ze sevření a odolávala chuti, prostě se na něj vybodnout a zalézt do kajuty k Návnadičce. Dřív, než stihne z její ložnice udělat kůlničku na dříví.

"Tak mluvte, Moore, ať už to máme za sebou." Založila si ruce na hrudi a propichovala ho pohledem, který sliboval krutou pomstu. Cétó neměla náladu na vybavování a určitě ne, s ním. Protože navzdory svým schopnostem byl pěkná osina v zadku.

"Posádka si myslí, že až dorazíme ke břehu, měli bychom přijmout nabídku královské rady." Říkal to sebevědomě. Až moc. Takže to znamenalo, že za sebou měl doopravdy podporu jejích mužů. A do hajzlu.

"Jakou nabídku?" Zaťala ruce v pěst a doufala, že pochopí její narážku. Přesně věděla, o čem mluví, jenom mu dávala poslední možnost vycouvat.

Pomsta sebou škubla. Vítr se zvedal rychleji, než by měl. Cétó to bylo jedno.

"Minule nám radní nabídli slušnou částku za to, když budeme pracovat pro ně. Jasné cíle, žádné potulování po moři, spousta zlata pro každého. Je to skvělá nabídka."

Cétó v duchu napočítala do pěti a až potom se donutila k odpovědi: "Je to pěkně pitomá nabídka. Královští nám svážou ruce. Budou nám diktovat, koho máme chytit a koho nechat jít. Kvůli tomuhle jsem posádku nesestavovala, Moore. Chtěla jsem spravedlnost. Ne úplatky a to, aby si s mojí lodí a mojí posádkou někde řešil účty! Všichni víme, že královská rada je jen banda chamtivých idiotů. Pokud jim někdo slíbí tučnou odměnu, velice rádi nás pošlou na špatnou stranu. Chci lovit piráty, Moore, ne nepřátele jeho úžasného veličenstva," zavrčela a bodla ho prstem do hrudníku. Nezáleželo na tom, že byl minimálně o hlavu vyšší, než ona. Choval se jako idiot.

"Tohle není svatý poslání, kapitáne! I piráti se mají líp, než my. Žijem z jejich pitomý kořisti, která není zrovna velká, některý z nás neviděli rodinu celý měsíce a místo toho, abychom za to dostali slušně zaplaceno, chcete pokračovat v týhle pitomý iluzi o spravedlnosti?! JSME V NESCOŘE, PRO BOHY! Tady je spravedlnost sprostý slovo." Moore rozhodil rukama a v očích se mu nebezpečně lesklo. Plachty sebou škubaly v poryvech agresivního větru, ale posádka věnovala pozornost jenom čím dál hlasitější výměně názorů mezi kapitánkou a prvním důstojníkem. Atmosféra houstla.

"Nikdy jsem vám neslibovala, že se budete mít jako králové, vy pitomci! Přidali jste se k mojí posádce, protože jste měli ideály. Protože vám piráti něco vzali. Potopili vaše lodě, zabili vaše přátele a vy jste pak uprostřed trosek čekali na milosrdenství! Jestli jste chtěli bohatství, měli jste se přidat k nim. To je moje poslední slovo. Pokud s tím má někdo problém, můžete si v příštím přístavu vystoupit. Nikoho z vás tady nedržím. Chcete k radě? Fajn. Ale sežeňte si na to jinou loď a jinýho kapitána." Trhnutím otevřela dveře do svojí kajuty a zabouchla je za sebou dřív, než stihl Moore cokoliv namítnout. Kretén.

Opřela se o stěnu a pomalu se sesunula až na podlahu. Zatraceně, nebylo jí ještě ani dvacet. Neměla by mít podobné starosti.

Několikrát se zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit rozbouřené nervy. Až potom si všimla, že Návnadička to stihla zalomit na její posteli. V mokrých šatech.

Už už se zvedala, že ji probudí a aspoň jí dá čisté oblečení, jenže Pomsta sebou znovu škubla. Cétó se na poslední chvíli stihla chytit poličky, jinak by se poroučela k zemi. Za malými okny kapitánské kajuty se zvedaly vlny a obloha potemněla. Dohajzlu. Bouře přišla mnohem dřív, než by měla.

Cétó se rychle převlékla do pevných kalhot a košile, zašněrovala boty, přehodila si přes ramena plášť, aby se mohla aspoň trochu chránit před sprškami ledové vody a navzdory neskutečné zlosti na Moorea se vydala ke kormidlu.

Na palubě vládl chaos. Muži spouštěli plachty, aby se vítr nemohl pohrávat s Pomstou podobně jako by byla z papíru, prkna byla kluzká a promočené provazy, kterými se přivazovalo všechno, co ještě přivázané nebylo, škrábaly do dlaní.

Moore stál u kormidla. Promočené vlasy se mu lepily k obličeji, svaly pod košilí se napínaly ve snaze, udržet kormidlo pod kontrolou. Cétó ho probodla pohledem, pevně sevřela tmavé dřevo a zkontrolovala rozbouřenou oblohu.

"Tak za hodinu? Netrvalo to ani dvacet minut! Jestli se dostanem z týhle bouřky živý, tak při nás stáli všichni bozi a stejně dostanem jen pár zlatek, ze kterejch si nekoupíme ani pivo?!"

Cétó ho vážně moc chtěla nakopnout do určitých míst, ale to by musela pustit kormidlo a vzdát se vlády nad Pomstou. Tak to těžko.

"Přestaň plácat nesmysly, ty arogantní kreténe," vyštěkla, protože všechno její jinak docela obdivuhodné sebeovládání, bylo v tahu. "Myslela jsem to úplně vážně. Jestli máš nějakej problém, najdi si svoji loď a pro mě za mě si buď třeba kapitánem, ale dokud je Pomsta moje, tak budeš poslouchat moje rozkazy, je ti to, doprdele, jasný?!" Musela křičet, ale by jí podařilo překonat řev rozbouřených vln a krutého větru.

"Naprosto," odvětil Moore až překvapivě klidně a dřív, než stačila nějak zareagovat, ji popadl kolem pasu a zvedl. Nohy se jí odlepily od paluby, ruce šokem pustily kormidlo. Ale nevydrželo to dlouho.

Házela sebou, kousala ho do rukou a prstů, nehty mu drásala holou kůži, která vykukovala zpod límce košile, loktem ho trefila do brady. Ale přese všechno byl vyšší a silnější a ona mohla být mrštná a rychlá jak jenom chtěla, ale v lidské podobě se mu nemohla rovnat.

Zaťala mu nehty do paží, křičela a viděla rudě a potom... Najednou letěla vzduchem a její tělo pohltily vlny.

Lapala po dechu, ale do plic se jí dostávala jenom voda. Mořské proudy ji stahovaly ke dnu, pohrávaly si s jejím tělem jako s hadrovou panenkou, boky Pomsty byly zároveň nesnesitelně daleko a přitom neskutečně blízko.

Ve víru překvapení a paniky si nedokázala dost jasně představit, kdy se to stalo. Později předpokládala, že její tělo převzal instinkt.

Kosti se prodlužovaly, svaly se natahovaly, kůže ji svědila, když se pokrývala šupinami a potom už zase mohla dýchat a tlamu měla plnou ostrých zubů. A cítila moře a sůl a krev a chtěla jí víc. Viděla boky lodě a nemohla si vzpomenout, jestli patří jí nebo ne. Ale bylo jí to jedno.

Drak v jejím těle byl moc dlouho na řetězu a tak teď zahnal malou modrovlasou holčičku do kouta a byl jenom on a sůl a vlny a krev a zlost, neskutečná zlost, která ho donutila švihnout ocasem a zasáhnout trup lodi.

Vynořila se nad hladinu. Slyšela křik, téměř přehlušený zvukem vln, ale i tak dokázala rozpoznat jednotlivá slova. Znovu švihla ocasem, znovu uspokojivě zasáhla pevné dřevo.

"Chceš potopit vlastní loď, ty mrcho? Chceš nás všechny poslat ke dnu? Všechno, co jsi vybudovala, hmm?" Vysmíval se jí. Pokoušel ji. Švihla ocasem. Všimla si stříbrného nápisu na boku lodi.

Byl jí povědomý. Byl její domov. Snažila se zničit svůj domov? Proč byla ve vlnách a ne na palubě? Proč? Proč? Proč?

Myšlenky byly moc rychlé. Hbité a kluzké jako maličké rybičky, pohybující se v hejnech a neustále unikající před jejími zuby a jejím hladem.

Znovu švihla ocasem, ale zarazila se. Byl to její domov? Nebyl to její domov? Nevěděla. Nevěděla. Nevěděla.

A potom ucítila něco jiného, něco zvláštního. Život a krev. A slyšela bušící srdce. A slyšela dech. A vlny pohltily další tělo.

Takřka okamžitě se jí chopila říše snů. Přenesla se zpět na Přízrak mezi posádku, svou jedinou rodinu a přehrávalo se jí v hlavě znovu vše, nad čím přemýšlela už několik dní, akorát ve výrazně větším rázu, který ovlivňovaly její emoce. Vztek, zklamání, bezmoc a mnoho dalších, které se v ní praly o vedení.

Bouře byla blíže než půl hodiny, kterou kapitán uváděl a toho si byli všichni moc dobře vědomi. Tedy minimálně ti, kteří se v tom vyznali, takže Shäyla a oba bratři Cooperovi. Samozřejmě se to snažili Timbersovi rozmluvit, ale byl neústupný a dokonce je v záplavě vzteku nazval zbabělci. Od toho sice Shäyla měla daleko, ale hádat se s ním nehodlala, ne v té situaci.

"S takovou budeme mít zpropadené štěstí, jestli mineme všechny útesy Drakeu." Štěkl Sydney po jejich kapitánovi, což byla sakra ojedinělá situace. Poměrně překvapivě se ale zrovna Shäyle povedlo zachovat klidnou hlavu, když prvnímu důstojníkovi položila ruku na rameno a přikývla. "V klidu. Je to kapitán. Neřeš to, jdu do hlídkové koše a budu to hlídat." Do toho ale po dlouhé době vstoupil Käyerro "No na to ani nemysli. Nemáš to v hlavě v pořádku, pokud tě tohle napadlo jako seriózní a inteligentní nápad. Tam nahoře to je sebevražda." Pronesl, zatímco si založil ruce na hruď. "A?" Pozvedla tázavě obočí jako by se vlastně vůbec nic nedělo. "A?!" Štěkli po ní jak Sydney, tak Käy, jakoby vážně přišla o rozum. Na to však Shäyla jen pokrčila rameny jakoby jí to bylo vážně naprosto jedno.

"Vidíte hoši? Aspoň někdo chápe kdo je tu kapitán" vstoupil do toho Drake, načež se Shäyla ušklíbla a zavrtěla hlavou, zatímco se s nakloněnou hlavou podívala na Drakea. "To je taky jeden jediný důvod, proč tvůj názor beru v potaz ty dětinskej idiote. Teď mě všichni omluvte, jdu týhle neschopný posádce zachraňovat kejhák." Pronesl stylem 'námitky neberu' a jala se vyšplhat nahoru do koše.

Bouře opravdu přišla podle Käyerra a jeho výpočtů a obyčejného selského rozumu kromě kapitána do pár minut a byla už po prvních pár minutách krutá. Stožáry skřípali, prohýbali se, vlny přepadaly na palubu a srážely muže pryč od lan, které se snažili udržet, aby kurz zůstal stejný. Kormidelník se pral s kormidlem jako nikdy a Käy mu musel jít na pomoc. Shäyla na ně pořvávala strany, kam se vyhýbat a měla pravdu v tom, že bez hlídky by šanci neměli. I tak se často útesům vyhnuli o centimetry.

Jenže vítr sílil a spolu s ním nápor vln. Jedna z nich zasáhla můstek do míst, kde bylo kormidlo. Käy se jen tak tak udržel kormidla, ale kormidelníka to smetlo, zády narazil do zábradlí, přepadl přes něj a namířil si to přes palubu hlavou přímo do hlubin moře. V jednom Käy ale neměl sebemenší šanci udržet kormidlo, které se mu tedy následně protočilo pod rukama, loď se prudce otočila, takže sama Shäyla se musela chytnout kraje koše, aby nepřepadla, čímž se loď dostala do největšího náporu větru, který mohl být. Slyšela, jak lana, která držela stěžně napřímené a zajištěné, povolila a najednou se vše kolem ní zhouplo.

Nejvyšší stožár, na kterém byl hlídkový koš se ulomil dole u upevnění a začal se kácet. Pevně se chytla koše a zavřela oči, tohle byl jisto jistě její konec. Stožár se skácel, vrchní část se přerazila o zábradlí lodě a ona padala do vody na kusu stožáru a hlídkového koše. Až těsně nad hladinou vody se donutila otevřít oči, něco nehrálo. Bylo to tak reálné, ale jiné. Necítila koš pod rukama, ale cítila vítr a všechno ostatní s tím spojené...

To byl moment, kdy se k jejímu šoku probudila v pádu z paluby Pomsty a její pohled padl na muže, kteří stáli u kraje paluby a dívali se jejím směrem. V mžiku jí však objala ledová voda a ona upadla do naprostého šoku neschopna vstřebat vše co se dělo a zorientovat se, takže její tělo klesalo hlouběji a hlouběji. Pak se však konečně vzpamatovala a uvědomila si, co se dělo. Tohle nebyl konec. Ne teď.

Přivřela oči, aby se uklidnila, dala před obličej svou paži a vypustila z úst, část cenného vzduchu, aby se zorientovala. Když cítila, že se bubliny otřely o její obličej místo paže, došlo jí, že se musela ve vodě přetočit. Byla zády k hladině. Rychle se otočila a co možná nejsvižněji začal plavat zpět k hladině. Cítila, jak málo vzduchu měla v zásobě, ale věřila si. Nemohla být tak hluboko. Nechtěla otevírat oči, věděla, že ve slané vodě, to byl pekelně hloupý nápad, takže se spoléhala na to, až prostě ucítí, že má obličej nad hladinou.

K jejímu štěstí se tak opravdu stalo. Zalapala po dechu a otevřela oči, při čemž se rozhlédla. Pomsta už byla vážně daleko na to, aby jí v těch vlnách dohonila, ale něco jiného zahlédla koutkem oka. Prudce otočila hlavu a spatřila ploutev na chvíli vykukující z vody. Jakože hodně velkou ploutev, takže na přátelského delfína to fakt nevypadalo. "A kurva..." Zaklela, jenže dřív než stihla cokoliv jiného dodat, spatřila i hřbet, který se začal nebezpečně rychle blížit směrem k ní.

"No to teda ne." Zamumlala, zatímco vytáhla zpoza opasku své dvě šavle, které si chytla ostřím, směrem dozadu. Chvíli vyčkávala a v momentě, kdy se na ní vyřítila dokořán otevřená tlama, nastavila nohu tak, že se odrazila od čumáku toho stvoření směrem nad jeho krk, kde se šavlí zabořila, jen tak aby se udržela nad hlavou. Nemyslela si, že by tím napáchala nějaké poškození, tak bláhová nebyla, ale plán byl trochu jiný. Nohy si obmotala kolem jejího krku, vytáhla šavli z její kůže, překřížila ruce a vrazila obě šavle do její otevřené tlamy krajem ostří pevně ke koutkům tlamy, takže pokud by se snažila vzpírat nebo nedej bohové čapnout do ní Shäylu, jen by si ublížila. Mimo to si tím získala větší stabilitu. Vlastně vytvořila takové brutálnější udidlo.

Slyšela divoce bušící srdce, prudce zurčící krev. Cítila vůni soli a strachu a odhodlání. Ale i ona sama byla odhodlaná.

Měla hlad. Ne takový, který můžete zasytit jídlem. Chtěla být nebezpečná, chtěla lovit, chtěla vzbuzovat tolik strachu, že ji zaplní od špiček ploutví po konec ocasu.

Voda ji objímala. Voda jí zpívala. Stará známá píseň zněla Cétó v celém těle. Byla nebezpečí. Byla nejobávanější predátor ve všech Nescorských mořích a oceánech. A. Měla. Hlad.

Vrhla se dopředu, tělo jí lehce klouzalo slanou vodou, ploutve sloužily přesně tak, jak měly. Trochu, jako by létala.

Ale její kořist se nehodlala vzdát. Odhodlání rostlo. Cétó ho skoro mohla ochutnat. Přála si ho ochutnat. Přála si ochutnat ji.

Byla by sladká jako zralé třešně? Nebo hořká jako hrnek kávy, hned po ránu?

Cétó neměla tak úplně šanci, to zjistit, protože do zad se ji zakouslo ostří. Bolelo to. Bolelo. Ale ne dost. Cétó byla zvyklá na harpuny, na ostří, zavrtávající se hluboko pod šupiny a zanechávající značky na obou jejích tělech.

Na obou tělech...? Cétó sebou cukla a ostří pirátky/Návnadičky/kořisti/zajatkyně, přeťalo tenkou kůži v koutku tlamy. Vůbec nechutnala sladce. Chutnala jako nebezpečí, jako moře, jako hlubina. Chutnala jako temné noci, rozbouřené moře, jako žraloci a harpuny pod kůží a jako zima, zakusující se jí do nahého těla, které oceán vyplavil před mnoha měsíci na pláž opuštěného ostrova.

Cétó sebou cukla znovu. Něco jí unikalo. Něco nebylo správně. Její tělo nebylo správně. Její vztek nebyl správně. Kdo byla?

Kosti se zlomily a zmenšily, kůže nesnesitelně svědila. Trochu, jako když ležíte celé odpoledne na slunci v neskutečném žáru a spálíte se tak moc, že se vrchní vrstva pokožky začne loupat. Páteř se prohnula. Ocas zmizel. Zmizely ploutve. Zůstala jen bolest mezi lopatkami a pramínek krve, barvící spodní ret do ruda.

"Dohajzlu." Cétó prskala vodu, vytírala si sůl z očí, vztekle setřela krev z koutku úst a nevšímala si jehliček bolesti, které se jí do otevřené rány zakusovaly.

Už dlouho se tak moc neztratila. Už dlouho nezapomněla, kým je. Už dlouho byla člověkem a predátor v ní ji volal zpátky. Chtěl jí dopřát tiché hlubiny, klidnou temnotu, instinktivní způsob přežití. Chtěl lov, chtěl svobodu, chtěl ochutnat sůl všech nescorských moří a oceánů.

Mohla se mu Cétó bránit? Mohla?

Ledová voda se zakusovala do jejích svalů, do jejích kostí, do její duše a pokoušela ji, šeptala jí, volala ji, řvala na příšeru, která Cétó na malou chviličku vrátila tělo a teď ho zase chtěla zpátky.

Šupiny na kotníku pálily jako kovářská výheň.

"Návnadičko, obávám se, že-" nedokázala větu doříct. Ne, protože už zase nebyla, ale přitom byla. Obrovská. Šupinatá. Rozzuřená.

Chtěla ji sníst. Pohltit. Zralé třešně? Káva po ránu? Dost.

Příšera sebou trhla. Couvla. Protože to nebylo její tělo. Ne. Dělila se o něj. A dívka k tomu měla určitě co říct. A nehodlala se schovávat.

Příšera se stáhla. Nechala se objímat náručí vody a jenom klidně, se zábleskem zájmu a napětí sledovala kořist. Ne. Návnadičku. Pirátku.

Nehodlala ustoupit. Držela ostří pevně koutům její tlamy, a nohy pevně omotané kolem krku a překřížené v kotnících. Tohle byl boj o holý život a ona ho nehodlala prohrát. Ne, když dostala další šanci po minulé bouři. Musela jí využít, nemohla vyhasnout tak rychle.

Ano, sice čelila sakra velkému a silnému stvoření, ale pokud na to šlo hlavou, šance stále byla. Nevzdávala se jí a vzhledem k tomu, že se jí vydařil ten tah a získala alespoň na chvíli výhodu, nepřišlo jí to zase tak nemyslitelné.
Nebylo by to poprvé, co zázračně utekla jisté smrti a to jí drželo nad vodou.

Jenže pak musela polekaně ucuknout a hlavně vytáhnout okamžitě šavle ven, protože se to stvoření zničehonic měnit... Měnit na člověka. Viděla hodně a dokonce viděla i dost přerostlých ještěrek, které se mění na lidi, ale fakt ne ve vodě. Pustila jí z objetí svých nohou a překvapeně sledovala, jak se před ní objevila Cétó

"Takže to byla celou dobu pravda?" Zamumlala a její výraz se změnil v lehce lítostivý. Když spatřila, jak jí tekla po tváři rudá krev, naprosto ztuhla. Vypadalo to, že tu proměna nezvládala kontrolovat a o to víc jí bylo Cétó líto. Neměla ani ponětí jaké to mohlo pro ní být, protože byla přeci jen člověk. Nemusela řešit to, jestli o ní budou ostatní znát pravdu, jestli udrží přeměnu atd.

V tomhle ohledu to měla v životě jednoduché. Sice postrádal nějaké užitečné schopnosti, které měli ostatní rasy, ale na druhou stranu jí to naučilo být o to silnější. Život v posádce plné všemožných ras, kde byla ze začátku utlačována, jí zkrátka ukázal, že být silná bylo těžké a vyžadovala to o to více snahy a námahy.

Jenže vzápětí se ten světlý problik změnil nazpět, i když tentokrát bylo nutno podotknout, že po ní Cétó nevystřelila hne jako po svačince, jako tomu bylo před chvíli. To však rozhodně nemuselo být trvalé.

Pomalu zvedla ruce, v kterých držela šavle a uvolnila na nich stisk, takže je držela opravdu jen pro jistotu, aby jí ukázala, že jí ublížit nechce. "Cétó..." Oslovila jí poprvé jménem. "...Je to v pořádku. Vím, že uvnitř je tvá lidská část. Nevím jaké to je, každopádně mi je jasné, že to musí být náročné, ale já ti věřím. Zvládneš to. Jsi to stále ty. Udržíš ji zpátky, vím to. A omlouvám se, nechtěla jsem ti ublížit. Pokud by to nebylo nutné, nikdy bych to neudělala."

Pronesla na její vkus až moc jemně a jen jí pozorně sledovala, zatímco pomalu oddechovala, čímž se snažila uklidnit svůj tep srdce a celkově zamezit byť sebemenší panice.

Cétó, Cétó, Cétó, Cétó,... Její jméno. Tak se jmenovala.
Jmenovala se Cétó Anokai a byla kapitánkou lodi Má je pomsta. Správně. A kořist byla pirátka. Lovila piráty. Ale ne ji. Protože byla důležitá, jenom... Si nedokázala vzpomenout, proč.

Myšlenky měla zamlžené. Tak moc, že ji veškeré instinkty predátora opustily. Nechtěla ji sníst. Nechtěla ji ochutnat. Chtěla poslouchat, jak říká její jméno. Pořád dokola. Její jméno. Cétó Anokai.

V tlamě cítila hořkou pachuť krve, smíchanou se solí okolních vln. Loď odplouvala.

Počkat. Nebyla ta loď důležitá? Cétó poznávala nápis na boku. Stříbrná písmena, ozdobně vyvedená na tmavém dřevě. Nedokázala je přečíst. Jakto, že je nedokázala přečíst?

Byla člověk. Byla t'ealh. Byla wai wai. Byla to všechno a zároveň ani jedno.

Ta dívka na ni mluvila. Držela se nad hladinou, ačkoliv silné proudy ji musely stahovat kde dnu. Cétó ji znala. Jenom... Si nedokázala vzpomenout, odkud. Ale znala ji. Určitě. Protože dívka na ni mluvila tichým, uklidňujícím hlasem a použila jméno. Známé jméno. Kdyby byla kořist, křičela by. Prchala. Voněla by jako jídlo.

Ale ona voněla jenom jako sůl. A oceán. Jako únava a jako klid.

Cétó sklonila hlavu. Opatrně se k ní přiblížila, stále měla na očích dvojici pořádně ostrých zbraní. Z rány mezi lopatkami už jí dávno netekla krev. Z té v koutku tlamy ano. Nevadilo jí to.

Chutnala jako kov a písek a vítr mezi plachtami. Jako bouře a jako modrovlasá kapitánka. Připomínala jí, že není příšera. Je predátor, je dravec, je wai wai. Je dívka. Není příšera. A nesežere pirátku.

Bouře nevypadala, že by chtěla v blízké době ustoupit. Cétó to bylo jedno. Bouře jí nemohla ublížit. Byla moc velká, moc těžká na to, aby se jí mohly zmocnit vlny. Oceán byl její domov. Neměla z něj strach. A neměla strach ani z bouře.

Ale pirátka - Jak se jen jmenovala? Neměla by to vědět? To jméno znala, ale bylo zamlžené a skryté, stejně jako spousta ostatních myšlenek. - byla drobná. Hubená. Nemohla se se silami vody ani zdaleka měřit.

A Cétó ji nechtěla sežrat. Proč ji vlastně nechtěla sežrat? Záleželo na tom?

Její instinkt říkal, že by mohla, ale něco silnějšího, racionálního... Nějaký hlásek uvnitř říkal, že pirátka je spojenec. A že potřebuje pomoct. Že ji nemůže nechat utopit.

Cétó ten hlas nechtěla poslouchat, jenže byl známý a naléhavý a nutil ji, aby pomohla. Byla dravec. Lovila. Nepomáhala. Nechtěla na tom nic měnit. Musela na tom změnit všechno.

Opatrně šťouchla do pirátky a rychle se odtáhla, protože se nechtěla setkat s chladným ostřím jejích zbraní. Neublíží jí. Už ne. Proč ne?

Znovu sklonila hlavu. Odhalila štíhlou šíji a nechráněný hřbet. Špička hřbetní ploutve prorážela hladinu a Cétó to bylo jedno. Volání hlubiny bylo mnohem slabší, než řev hlasu v její hlavě.

Rozhodla se. Pomůže jí. Nesní ji. Znala její jméno.

Netrpělivě trhla hlavou a rozvlnila ploutve. Musela ji dostat na břeh. Lidé neměli ve vlnách co dělat. Nevěděla, jak to ví.

Bylo zvláštní mluvit k někomu vlídně bez jediné známky sarkasmu a opovržení, jenže tím co viděla se v ní něco alespoň na maličký moment pohlo. Celý život si nepřipouštěla tu skutečnost, že by Cétó potkala a už tuplem ne, že by byla skutečně tím, co se o ní povídalo, jenže byla jednou věc, kterou jí nikdo sebrat nemohl. Nic nebylo černobílé. Byla přesvědčená, že není nestvůra nebo absolutně krutá a bezcitná. Měla v oblibě hlášku, která se hodila opravdu na každého koho potkala. Každý je někomu stvůrou.  Jako pirátka to znala až moc dobře a enormní počet situací, kdy byla lidmi souzena jen na základě toho, by snad ani nebyla schopná spočítat.

I kdyby Cétó nesnášela piráty sebevíc, byla odhodlána jí přesvědčit, že nejsou všichni stejní. Byla ochotná jí alespoň tentokrát ukázat svou dávno pohřbenou stránku, kterou by nejraději kdysi dávno nechala na pevnině spolu s otcem, kterému nikdy neodpustila a matkou, která postrádala jakoukoliv víru v její slova. Všechny tyhle vzpomínky musela otevřít, aby vytáhla na tu důležitou, ale krátkou chvíli city a pochopení.

"Cétó, jsem to já, Shäyla..." Zadrhla se na chvíli a nakonec se dokonce odhalila spolknout hrdost, protože to slovo od ní slyšela tolikrát, že mohlo být klíčové k poznání. "... Meh. Návnadička, jak bys řekla." Dodala jemně i když opět s drobným náznakem otrávení.

Když se poté pomalu a nejistě přiblížila, musela se konečně rozhodnout, jestli si tím byla jistá. A vlastně to nezabralo dlouho. Neměla co ztratit. Bez ní by se na pevninu nedostala. Potřebovala jí a pokud by se jí pokusila zabít znovu, mělo to tak být.

Pomalu zastrčila šavle pěkně zpět na své místo a kývla. "Vidíš? Žádný zbraně. Už žádný další ubližování." Pronesla klidně, zatímco sledovala každý její pohled. Když se nakonec Cétó přiblížila a jemně do ní žďuchla, zhluboka se nadechla a konečně se odhodlala. "To je v pořádku. Zvládneme to spolu, Cétó. Vím, že ti někdo musel v minulosti ublížit, znám to moc dobře, ale já nic takového v plánu nemám. Nejsem jako oni." Mluvila na ní celou dobu konejšivě, zatímco pomalu natahovala ruku k jejímu čumáku. "Zvládneš to, ano? Neboj. Nic se neděje." Pokračovala potichu, zatímco se jí konečně opatrně a jemně dotkla a váhavě ji pohladila po čumáku.

"Tak. Klid. Přesně tak." Pronesla, zatímco jí pomalu sedla za krk opatrně, tak aby se náhodou nedotkla její rány. "Děkuju" Zašeptala s oddechem, že neskončila jako jednohubka.