Vesnice Ormsär

Vesnice Ormsär stála na samotném jihu kontinentu, nedaleko od menšího přístaviště. To nebylo nijak zvláště využívané vzhledem k tomu, že kousek opodál stálo hlavní město celého království, ale přeci jenom se našli tací, co preferovali menší doky... Méně párů očí vidělo a méně párů uší slyšelo. Díky tomu neměla Ormsär zrovna dvakrát valnou reputaci pro lidi z kontinentu, ale byla naprosto ideální pro uprchlíky a piráty nebo zloděje.
Nedaleko od Šepotavého oceánu, většina příjmů proudila z rybářství. Lidé se tam neměli zrovna špatně, ale jako tomu už obvykle bývalo, sem tam propukla nějaká potyčka a komunita byla poměrně uzavřená a semknutá, nepříliš v laskavost pro nově příchozí, jež se nárazově objevovali a zase mizeli s přílivy i odlivy...

Připlul na křídlech temné bouře.
Na Vargenu strávil dobrou řádku let, než ho jeho prázdné srdce začalo táhnout zpět k Nescoře. Nebyl to sice jeho domov, protože on žádný opravdový domov neměl – ale ten kontinent pro něj představoval jakési pomyslné hnízdo, kam se mohl vracet. Hnízdo, kam před mnoha a mnoha lety zasadil zdroj svojí neutichající moci, jež se vpíjela do půdy společně s krví jeho mnoha obětí. Jeho nekonečná zahrada těl se rozšiřovala s každým nepatrným pohybem jeho zkamenělého srdce. I na Vargenu si stihl položit základy nové zahrady, ačkoliv se nijak zvláště nezaobíral potřebnými způsoby. Ne, tentokrát svoje padlé nijak neošetřoval. Nevěnoval péči jejich mrtvým a tuhnoucím tělům, která se postupně měnila v černou masu, jež sotva udržela tvar kostry. Pouze je nechal vykrvácet do půdy, ve které později setrval po pár dní, aby stejně jako hlína nasál jejich unikající životní sílu.
Bylo to svým způsobem zvláštní… Nejvíce se cítil naživu, když někoho okrádal o život – nebo v momentech, kdy sám vězel hluboko pod zemí, obklopený jenom studenou a krví nasáklou hlínou, zatímco se mu o hnijící tělo otíraly kosti těch, kteří padli pro jeho účely. Kdykoliv se pak vynořil zpoza svého hrobu a znovu potáhl horký vzduch do svých ledově studených plic, bylo to úplně stejné, jako kdyby do jeho těla udeřil mocný blesk. Byl plný energie, znovuzrozený. S každým zopakováním onoho krvavého rituálu bylo ale jeho počínání těžší a těžší. Přicházel k sobě v době, kdy měl být ponořený hluboko ve světě duchů, probouzel se později… A někdy po něm jeho mrtví dokonce natahovali svoje kostěné ruce ve snaze ho stáhnout zpět k sobě. V těch momentech, kdy se probudil s panikou hnízdící ve svém prázdném srdci, když otevíral ústa v němém křiku a cítil hlínu padající do krku, si matně uvědomoval, že se ho Rüvik snaží přetáhnout na svoji stranu. Přimět ho vzdát se svého zdánlivě nekonečného života, zahodit všechny dary krve a připojit se k němu v temnotách. Už roky ho to pronásledovalo. Nebo to snad byly desítky let? Nebyl si jistý, čas pro něj plynul odlišně. S jistotou ale věděl, že si jeho pán nárokoval nejen jeho rozpolcenou duši, ale i všechnu moc, kterou dokázal za svá léta nastřádat. Toužil mít svého služebníka u sebe, ne od něj přijímat skrovné obětiny a pozorovat, jak do světa sází svoji vlastní sametovou temnotu. Theoran ale ještě nebyl připravený zahodit svůj dlouhý život, nemohl a nechtěl.
Ne, Theoran toužil dosáhnout skutečné maximální moci. Prahl po tom stát se největším predátorem, stanout na samotné špici potravního řetězce. Jakkoliv už tak stál ve slušné výšce, nestačilo mu to. Vždycky potřeboval víc, mnohem víc. Jeho tužby a chutě nemohly nikdy být ukojeny, neboť byl předem předurčený k mnohem větším věcem, hnaný kupředu neutišitelnou touhou, která se stupňovala s každým dosáhnutím jakéhokoliv cíle.
Jeho konečným přáním bylo vytvořit novou, naprosto dokonalou rasu – druh, který bude jednoho dne vládnout celé Nescoře. Byl to úkol, který částečně započali jeho předkové před mnoha a mnoha lety, on jej pouze přebral za svůj a vyostřil. Zdálo se ale, že kompletně selhal… Neboť jeho děti byly slabé. Odvracely se od něj, utíkaly. A jediný, kdo měl skutečně reálnou šanci stát se jeho nástupcem, se projevil jako největší slaboch z nich všech. Rasmus měl nepochybně potenciál, byl zajímavý a schopný velkých věcí jako jeho otec, ale nebyl schopný činit těžká rozhodnutí a dělat věci, které byly zapotřebí. Chyběla mu k tomu důležitá část osobnosti, kterou v něm Theoran jednoduše nedokázal vypěstovat, ačkoliv tím strávil celý jeho život, než dosáhl dospělosti. Ani jeho konečný pokus o jeho probuzení nikam nevedl. Místo toho se jeho drahý synáček sesypal jako hromádka roztříštěného skla. Jakkoliv byl jeho krví, představoval špatné sémě. Byl mnohem více po svojí matce, než po otci, což Theorana nejen zradilo a popudilo, ale také zklamalo. I proto se rozhodl nakonec vrátit do Nescory: potřeboval najít novou partii, s kterou by mohl být schopný zplodit lepšího potomka. Potomka, který by se vydal v jeho šlépějích a pomohl mu naplnit jeho osud. Mohl by sice pomoci svému druhému synovi, ale... Copak by od Desmonda mohl očekávat pochopení v tak delikátní záležitosti? Ačkoliv byl nepochybně mnohem silnější než Rasmus, byl tak prázdný a zaslepený, že by mu do rukou tak důležitý úkol jednoduše svěřit nemohl. Jistě, pokud by společně našli Rasmuse a zabili by ho, možná by to bylo jiné... Ale Desmond neprojevoval zájem. Sice konal, co mu bylo nakázáno, ale chyběla mu jiskra a nadšení pro věc. A jestli si něco Theoran nedokázal představit, tak to bylo, že by měl mít na svých bedrech jakékoliv vyvíjení vztahu. Nebyl schopný ženu ani pozdravit, natož aby ji s ní ulehl. Na někoho, kdo byl schopný roztrhat člověka kvůli špatné náladě byl až příliš... Zakonzervovaný.

„Přístav na obzoru!“ To oznámení ho přimělo vzhlédnout od svého deníku a zaklapnout jej, než líně sešel na příď lodi a opřel se o stěžeň. Původním plánem bylo doplout až do Narrigenu, ale Desmond ho přesvědčil, aby to nedělal a nepřitahoval na sebe zbytečnou pozornost. Ve Vargenu si totiž už užili poměrně dost potíží, které Theoranovo počínání zjevně přivolávalo. Jakkoliv oba byli chladnokrevní zabijáci, zatímco Desmond byl metodický a pečlivý a vždycky si po sobě svůj nepořádek uklidil, Theoran na to byl už až moc líný a sebejistý. To chvílemi vedlo k velice nepříjemným situacím.

„Díky za vaše služby,“ uchechtl se škodolibě, když scházel po prkně z lodě na molo. Sotva jeho levá noha opustila loď, oblohu rozčísl blesk, ozařujíc příšernou scenérii ležící za jeho zády. Byla to pouze síla jeho magie a přítomnosti, co udržovalo celou posádku naživu. Jakmile opustil palubu, se z námořníků postávajících na lodi jakoby pod vlivem větru začala odlupovat jedna vrstva kůže za druhou, odhalujíc zkrvavené maso pod ní. Sotva se uvolnila kůže a odloupla se jako list papíru unášený větrem, následovalo i veškeré svalstvo. Během několika minut z jejich koster opadla všechna tkáň, odhalující pouze jejich zčernalé kosti. Ty se obratem přeměnily v stříbřitý prášek, který díky větru a dešti pokryl téměř celou šířku paluby, měníc se na nepříjemnou mazavou pastu.
Sám Theoran se musel nad celou situací jen poušklíbnout, než s dalším úderem blesku zmizel ve stínech doků.

„Myslím, že bude nejlepší, pokud se rozdělíme. Stejně nepředpokládám, že by ses plánoval držet mých cest,“ pronesl ke svému synovi, který ho těsně následoval, zahalený ve stínech. Desmond místo odpovědi jen pevně semkl rty k sobě a pokývl hlavou, než se vydal pryč z doků. Theoran ho chvíli pozoroval, než mu kompletně zmizel z očí.

Jeho kroky prvoplánově zamířily k nejbližší krčmě, kde si poručil pořádnou večeři a vyslechl čerstvé drby. Zdálo se, že král měl na kahánku a trůn měl velice brzy uzurpovat mladý princ, který se podle poslechu příliš nelišil od svého otce. Ta informace Theorana popudila – sám měl jediného pořádného dědice a byl to slaboch. Král mohl být na svého syna řádně pyšný, což on být nemohl… Nejspíš by bylo nejlepší, kdyby Rasmuse našel a jednoduše ho sprovodil ze světa. Mohl by alespoň pohltit jeho sílu a magii, pro které by jistě našel mnohem lepší využití. Ačkoliv byl jeho syn zklamání snad v každém ohledu, jeho magie byla silná… Anebo by mohl být štědrý a dopřát to potěšení Desmondovi, který byl poměrně slibný. Možná, že kdyby se mu podařilo převzít Rasmusovu sílu, odstranilo by to tu slabost v něm.

V krčmě strávil dobrou hodinu a půl, než zaplatil a vydal se na procházku po městě. Byl plný energie, jelikož těsně před vyplutím lodi procitl – a jak z oblohy kompletně zmizelo slunce, nahrazené pouze bledým kotoučem měsíce a sem tam bleskem, který ozářil noční oblaka, vracela se mu jeho přirozená síla, jež čerpal z temnoty.
Věděl moc dobře, že mnoho bytostí se podobně jako on toulá po městě především po setmění, proto to byla naprosto ideální doba na jeho malý lov. Neměl v úmyslu dělat žádnou štvanici, ne… Ale pokud by se mu podařilo lapit nějakou krásnou laň, rozhodně by si nestěžoval. Už to byla nějaká doba, co naposledy ulehl s ženou – a jeho srdce netoužilo jen po fyzickém sblížení, ale i po naplnění jeho osudu. Musel hledat pečlivě, velice pečlivě.
Naposledy se nechal zlákat krásnou tváří a nadlidskou ladností… Tentokrát nemohl opakovat stejnou chybu. Jeho družka musela být nejen krásná, ale především slušně obdarovaná. Musela disponovat silnou magií a mít pevné kořeny, jinak by veškerá jeho snaha mohla velice dobře znovu přijít vniveč. Rasmus byl tak nadějné dítě… A potom tolik zklamal. Ne, skutečně nemínil udělat podruhé stejnou chybu. Kolik svých dětí také už musel vystopovat a zabít? Bylo to vyčerpávající a otravné. Nemohl dovolit, aby jeho rod poskvrnil někdo další. Naopak, potřeboval konečně vhodného dědice. Někoho, kdo by mu pomohl v naplnění jeho snu a údělu…

Zatímco se procházel po náměstí, jeho pozornost si získaly dvě ženy, ale ani z jedné necítil závan magie. Jaké zklamání, pomyslel si v duchu. Při přímořské vesničce by se měli držet vodní, což bylo ostatně to, na co ho Desmond nakonec zlákal, ale zatím žádnou mořskou vílu nenašel. Nejspíš by se měl vydat k samotné vodě, možná si i jít zaplavat, aby přilákal pozornost. Docela ho lákala představa, že by se mu podařilo najít a zkrotit sirénu - ale nebyl si jistý, jestli se vůbec v téhle části Nescory ukazovaly. Bývaly vidět poměrně zřídka a pokud šlo o návnadu, asi by byl vhodnější Desmond. Byl mladší, jeho krása nevadla, i když ji v sobě všemožně zkoušel pokřivovat a pohřbívat. Sice by od něj asi nebylo úplně hezké riskovat jeho život tím, že by ho přiměl vlézt do zátoky, kde by se sirény mohly vyskytovat, ale... Lepší Desmond, než on, že? Pokud by skutečně byly tak krvelačné, raději ať rozsápou jeho neúplného syna, než aby za to zaplatil on. Sice si věřil dost natolik, aby to zvažoval osobně, ale nač zbytečně riskovat, když měl k dispozici dokonalou a šťavnatou návnadu? Ta mu ale právě zmizela, takže mohl jít jenom na obchůzku...

Sotva se od Theorana oddálil, zhluboka se nadechl. Ulevilo se mu, značně. Dusilo ho a rozčilovalo, že mu bránil v jediné věci, která by mu mohla pomoct cítit se lépe. Zakazoval mu uzavřít pakt s Rüvikem, zakazoval mu dělat to, čemu on sám přehnaně holdoval. Vysvětloval to tím, že je neúplný a mohlo by ho to zničit - ale Desmondovi to bylo jedno. Nezáleželo mu na tom. Pokud by ho to strhlo, co horšího by se mu asi tak mohlo stát, než že by zemřel? Byla vůbec smrt horší než život? Však prakticky neexistoval, ani se nenarodil. Technicky by to tedy ani smrt nebyla, bylo by to jen odpoutání. Otec byl v tomhle ohledu ale naprosto neoblomný a kdykoliv ho podezříval z toho, že by se o to mohl sám pokusit, vnikl mu do hlavy a nutil ho prožívat znovu Rasmusovy vzpomínky, aby ho potrestal. Po těch mnoha letech to v Desmondovi vypěstovalo jistou averzi a hrůzu, díky které byl o něco poslušnější. Ne, že by nad tím dál neuvažoval a nebyl v pokušení... Byl, ve velkém. A toužil po tom mnohem víc, než po čemkoliv jiném. Pokud by totiž nahromadil dostatek moci, mohl by si vytvořit nové, vlastní tělo. Nemusel by už trpět tím, že je stín někoho.

Zatímco se procházel po molu a za zády mu zuřila noční bouře, toulal se ve svých myšlenkách. Před odjezdem z Vargenu se na něj usmívala jakási žena - když kolem ní procházel, dokonce se nepatrně otřela paží o tu jeho, jako kdyby se ho zoufale potřebovala dotknout. Když k ní nuceně zvedl svoje pobledlé oči, zírala na něj s upřímnou fascinací a obdivem vepsanou ve tváři. Tehdy se v něm znovu něco zlomilo a on utekl. Utíkal dlouho, přes celé tržiště. Plíce mu hořely, zatímco přeskakoval košíky na prodej a vrážel do lidí ve svojí cestě. Ale ona to nevzdala... Následovala ho. Následovala ho až do osamocené uličky, kam se uchýlil v naději, že bude konečně sám a bude moct popadnout dech.
Když už se pomaličku zklidňoval, položila mu dlaň na rameno a oslovila ho. Odpusťte, řekla tiše. Její hlas byl vlídný a sladký. Bylo to něco podivného, nepoznaného. Jeho duše netušila, jak na to reagovat, byl z toho zmatený. Sotva se jí znovu dokázal podívat do očí, bylo to tak těžké! Viděl v nich ten odraz, jeho odraz. Jakmile mu položila dlaň na tvář a přejela mu palcem po rtech, nepatrně je pootevřel a upřeně ji pozoroval, neschopný odhadnout její další krok.
Sehnula se k němu, protože byl zhroucený v polosedu na zemi. Její tvář se nebezpečně přibližovala k té jeho a on si najednou čím dál víc uvědomoval, že ji zlákal jeho zevnějšek. Propadla tomu obličeji, propadla tomu tělu. Zjevně toužila po tom, co on tolik nenáviděl a toužil zničit.
Srdce mu bilo až v lebce, když se s nadpřirozenou rychlostí vyšvihl na nohy a natlačil ji zády na studenou a vlhkou zeď jednoho z domků, tyčíc se dobrý kousek nad ní. Byla maličká, něžná. Měla růžová líčka, řasy i rty se jí chvěly. V oříškových očích se jí tetelilo vzrušení a brala to jako tah z jeho strany, jako projev zájmu. Ach... Jak šeredně se v něm spletla.
Na moment měl pocit, že se v něm skutečně probouzí lidskost, když znovu pootevřel rty a téměř se jimi otřel o ty její. Nakonec jí ale místo toho sjel dlaněmi z tváří až ke krku, kde její hrdlo jemně objal dlaněmi, až tiše vzdychla a zasněně přivřela oči v očekávání polibku, který jí nastínil. On ji místo toho ale pozoroval - to, jak se měnil její výraz, jasně cítil její krev proudící v žilách přímo pod jeho rukama, když pevně stiskl a zatnul zuby, počínajíc ji škrtit.
Začala sebou škubat a pokoušela se ho od sebe odstrčit, škrábala ho a sípala. On ale nepřestával až do doby, než se konečně přestala hýbat a její oči nabraly zastřený, skelnatý pohled. Až tehdy se k ní pořádně přiblížil - tak, že je od sebe dělilo pár malicherných milimetrů - a zhluboka se nadechl, jako kdyby se pokoušel polapit její unikající život.
Zabil ji, i když mu neublížila... Musel to udělat. A necítil se kvůli tomu nijak zle, neměl výčitky. Bylo to pro něj stejně přirozené jako dýchání. Nesnesl tu myšlenku, že je pro někoho jenom kus masa. Ta myšlenka se mu hnusila, zvedal se mu z ní žaludek.

Zatímco se pomalu, poněkud ztuhle pohyboval po okolí vesnice, vytáhl si drobnou lahvičku se stříbřitým práškem. Část jejího obsahu si vysypal na hřbet svojí ruky. Prášek téměř splynul s jeho odstínem kůže, jak moc bledý byl. Zvláště ve slabém světle měsíce, jež chvilkami prosvítal skrze bouřková mračna, působil skutečně nepřirozeně bíle. Byl to výsledek toho, jak moc se vyhýbal slunci, ale také to nejspíš mělo co do činění s tím, že jeho tělo bylo slabé. On sám byl slabý. Jakkoliv ho na nohou držela jistá forma magie, nebyla ani zdaleka tak živelná a mocná, jak by si přál on nebo Theoran. Na to existovalo prosté řešení... Prostě na to zapomenout.
Sotva prášek jediným pohybem vyšňupal, okamžitě se napřímil a zaklonil hlavu, z které mu sklouzla kapuce pláště, odhalujíc jeho tvář slabému nočnímu světlu. To se matně odráželo od jeho šedivých očí, než je zavřel, pociťujíc první návaly tepla a uvolnění z vílího prachu. Po obličeji se mu přitom rozlil nepatrný náznak blaženosti vyvolaný právě magickými účinky prachu, který na jeho zmučené tělo působil jako všelék. Byla to medicína, jež Desmond praktikoval až příliš často. Bylo mu jasné, že po té době už se svojí závislosti jen tak zbavit nemohl, ale nevadilo mu to. Každý měl něco: zatímco on šňupal vzácný vílí prach, Theoran nárazově hodoval na rozemletých srdcích těch, které považoval za silné... A pár padouchů, s kterými se Desmond díky otci setkal, si ponechávali osobní předměty nebo kousky těla. To byl sice zajímavý koncept, ale bylo to osobní. On sice nepociťovat žádné výčitky ohledně toho, že někoho připravil o život, ale zároveň nepociťoval potřebu si to připomínat. Něco jiného by bylo, kdyby se mu podařilo zbavit Theorana nebo Rasmuse - byl si docela dobře jistý, že by Theoranovi vytrhl srdce a s pomocí magie ho konzervoval, aby měl svoji trofej. I svého dvojčete by si zase nechal oči...

Jakmile se mu do těla opřel zvedající vítr a oblohu nad hlavou mu proťal zářivý blesk, okamžitě otevřel oči a zhluboka se nadechl, vtahujíc do plic vlhký a studený noční vzduch. Miloval to počasí, protože dokonale podtrhovalo jeho vnitřní rozpoložení a ten chaos, který jím věčně zmítal. Cítil se doma, cítil se v bezpečí. Sice se necítil být sám sebou, ale alespoň měl pocit, že zapadal do svého okolí. To bylo nejspíš všechno, co si v tu chvíli mohl přát. Svět mu víc prostě nabídnout nemohl.
Líně si nasadil zpět kapuci a dal se do pohybu, míříc napříč uličkami vesnice. Nejspíš by se měl zastavit a najít si místo na přespání - zakotvit někde v hostinci. Záměrně se odtrhl od Theorana, protože mu bylo jasné, že jako první věc bude hledat povyražení a to bylo něco, u čeho rozhodně být nemusel. Otcův milostný život byl něco, do čeho se plést nechtěl a už jen z té představy se mu dělalo zle. Na druhou stranu, necítil se na to vejít sám do jámy lvové. Nerad mluvil s lidmi, nerad se lidem díval do očí a nerad něco řešil. I proto byl pevně rozhodnutý raději přespat někde venku, i kdyby se měl schovat do nějakého výklenku na dříví nebo vlézt někomu na seník. Nechtěl riskovat, že se bude opakovat stejná situace jako s tou ženou z Vargenu... Nesnesl by na sobě znovu ten pohled.

Slunce již dávno zapadlo. Na nevelké  městečko na jihu země se snášela noc. Velká část obyvatel se už odebrala do svých domovů uložit svá unavená těla k odpočinku. Pokud jste se pečlivě zaposlouchali, mohli jste zaregistrovat hlasitý povyk a jásot opilých žoldáků, jenž se vydali do krčmy za povyražením. Mladá blonďatá víla však rozruch z takových míst neslyšela. Vypadalo to, jakoby v této části městečka už dlouho nebyla lidská noha. Až tak ticho tam bylo. Breena se plížila zapáchajícími uličkami noční vesnice. Pohybovala se rychle a tiše, aby snad nepřilákala nevítanou pozornost. Jediný zvuk, který byl slyšet byl její hrkající vak, jenž se jí oddaně houpal na rameni. Kráčela sebevědomě, bez zavahání. Neklepala se. Nemohla jí být zima a strach? Ten jí nic neříkal. V tuto hodinu by již za normálních okolností dávno spala nebo hledala nějaké zlaťáky, ale dnes ne. Dnešní večer byl jiný. Breena by přísahala že vzduch byl jiný. Něčím okořeněný. Dala by ruku do ohně za to, že cítila vílí prach. Její zvědavost opět zasáhla. Možná byla pitomá. Pravděpodobně ano. Ale vidina další víli v okolí jí neskutečně lákala. Už to bylo dlouho co potkala poslední, pár týdnů minimálně. Svou zvědavost musela držet na uzdě. Nejraději ze všeho by se teď rozeběhla směrem za nepatrnou stoupou vílí magie. To ale nesměla. Způsobit větší hluk by jí mohlo stát i krk a Bree si to moc dobře uvědomovala. V této části země byla velmi "populární". Bohužel v tom špatném slova smyslu. Blonďatá víla si otráveně povzdechla a přidala do kroku.

Byla blízko. Její tempo bylo nejspíše rychlejší než krok jejího středu zájmu. Rty se jí zvlnily do typického rošťáckého úsměvu. Zahodila všechnu snahu o co nejtišší příchod a nadšeně se rozeběhla za závanem prachu.

Stopa končila v další ze zaprášených ulic Ormsäru. Tohle bylo divný. Až moc divný. Avšak co dívku překvapilo nejvíce bylo to, že před sebou žádné stvoření s křídly nespatřila. Viděla jen chlapa. Znepokojivě vypadajícího chlapa. Na tváři se jí zformoval kyselý úšklebek. ,,Tak kvůli tobě si narušuju spánkovej režim? Jsem zklamaná." Z jejích úst se ozvalo tichoučké chichotání. A ačkoli ten týpek nebyl víla, nevypadal ani jako bezdomovec. Možná by u sebe nějaký ten drobák schovávat mohl. A proč by někdo tak úžasný jako vrchní zlodějka měl takovou příležitost vyplácat? Jedině blbec. Nasadila otrávený obličej a otočila se k odchodu. Udělala pár kroků dopředu, načež se otočila na patě a vyrazila k neznámému. Nasadila svou eleganci a rychlost do akce a když byla jen pár kroků od něj, odrazila se a pomocí svých křídel (Na které byla obzvláště pyšná) se vznesla do vzduchu. Ve vzduchu otočila své tělo směrem k cizinci a ruku natáhla jeho plášti, aby zaujmula jeho pozornost. Tohle byla její chvíle. Alespoň v to doufala

Cítil, že je mu někdo v patách. Byla to taková ta předtucha, jež se nedala žádným způsobem ignorovat. Zaryla se mu hluboko do mysli a nahlodávala ho jako červi pochutnávající si na hnijící tkáni mrtvoly. Ne, nemohl to ignorovat, nedokázal to. Na druhou stranu... Necítil strach, jen jistou formu nejistoty. Stíny ho neděsily, věděl moc dobře, co se v temnotách ukrývá a cítil se v nich příjemně, byl to jeho domov. Místo, kde se nemusel skrývat a stydět se za sebe.
Ten nechtěný návštěvník ale kazil jeho poklidný večer a jeho to začínalo mírně iritovat, protože zrovna připlul. Měl za sebou vyčerpávající cestu na lodi a jestli po něčem skutečně toužil, tak to bylo jen bezpečné a suché místo, kde by mohl složit hlavu a na pár hodin se prospat, aby mohl vyrazit dál. To ale nepřipadalo v úvahu, když ho pronásledovala neznámá bytost: a jak se vzdálenost mezi nimi nebezpečně zkracovala, tím víc si uvědomoval, že ho před usnutím nejspíše bude čekat ještě nějaká ta práce. Byl kvůli tomu nepatrně rozmrzelý, protože sklízet mrtvolu hned první den po návratu do Nescory neznělo jako zrovna šťastný způsob, jak načíst novou kapitolu svého života. Na nějaké kličkování a útěk byl ale příliš vyčerpaný, takže...

Jakmile se zastavil na místě a ucítil na svých zádech čísi pohled, nepatrně protáhl čelist, než pevně semkl rty k sobě. Levá ruka mu přitom pomaličku zabloudila k jílci meče, který se mu skrýval pod pláštěm - ale místo aby rovnou tasil, ještě setrvával v relativně klidné póze, pomaličku se k neznámé osobě. Jaké bylo jeho překvapení, když mu pohled padl na drobnou vílu, která ho počastovala dokonale rozverným úsměvem. Sotva na něj promluvila, jedno obočí mu okamžitě vystřelilo nahoru a on stáhl ruku blížící se k meči, více propadající zmatení, než jakémukoliv pocitu ohrožení. Byla to holka... Malá holka. A navíc víla. Co ji u všech bohů přimělo, aby ho sledovala?

„Nemůžu říct, že by mi nějak vadilo tvoje zklamání,“ odpověděl nakonec poněkud neochotně, než si založil ruce na hrudi. Do tváře mu přitom padl pramen sněhobílých vlasů, které byly příliš neposlušné na to, aby je dokázal zkrotit. Možná, že by si je měl už zastřihnout - byly už tak dlouhé, že by si je nejspíš mohl stáhnout do ohonu, ale to byla nejspíš ta poslední věc, která ho trápila. Mnohem víc ho zajímalo, co ji přimělo vydat se v noci za neznámým mužem a následovat ho až do opuštěné uličky. Neměla by se bát nebo tak něco?
„Co tu vlastně děláš? Noc je temná a plná hrůz, zvláště pro křehkou vílu. Copak tě doma neučili, že sledovat neznámé a pochybné lidi do osamělých a vykřičených míst není dobrý nápad? Něco by se ti mohlo stát, maličká.“ Netušil, kde se to v něm bralo, ale najednou mluvil, i když nemusel. Vzbudila v něm zvědavost, která se ještě tisícinásobně zvýšila, když se zklamaně otočila na patě a dala se na odchod. Užuž se odhodlával udělat krok jejím směrem a pokusit se ji zastavit, když se na poslední moment otočila a vyrazila zpět k němu. To ho přimělo zastavit se vprostřed pohybu. Co měla sakra za lubem? Než stihl jakkoliv zareagovat, s nadlidskou elegancí se vznesla do vzduchu a její ruka se nebezpečně přiblížila k jeho plášti, čímž ho přiměla rychle ucuknout o pěkný kus dozadu a tasit meč.

„Co si myslíš, že děláš, vílo?“ Pronesl tichým, mírně zhrublým hlasem. Stříbřité oči mu ve tmě zářily jako dva diamanty, odrážejíc narůstající chaos v jeho duši. V ruce pevně svíral meč, kterým mířil jejím směrem, připravený kdykoliv vyrazit. Měl instinkty predátora, o tom nebylo pochyb. A jakkoliv ji doposud nepovažoval ani za hrozbu ani za kořist... Zasáhla na jeho citlivé místo. Přiměla ho zbystřit a dávat větší pozor, odložit svoji zdánlivou lehkovážnost.

Její nohy dopadly na zem po skoku téměř neslyšně. Z půdy pod ní se vzneslo mírné množství tíživého prachu. ,,No, rozhodně ti teď nepředám pozvánku na čajový dýchánek." Bree docvaklo téměř okamžitě, že svádět zde nějaké dlouhé boje nebude úplně dobrý nápad. Problém byl také fakt, že na dlouhé boje nikdy nebyla. Tenhle polomrtvě vypadající týpek byl boje schopný a vypadalo to, že má nějaké ty zkušenosti. Tohle měl být dost nevyrovnaný boj. Normální lidé by nejspíše utíkali či naříkali. Breena to ale nechtěla zabalit hned tu. Navíc jí něco říkalo, že by jí pryč už stejně nepustil. Prohlédla na své ruce, které byly k jejímu překvapení prázdné. Otočila se ke svému protivníkovi čelem.

,,Vypadá to, že jsem minula. Jejda." Pronesla klidným s sladkým hláskem. Dávala si záležet. Vzhled můź často klamat a Breena toho byla svědkem před přímo před pár sekundami. Nechala své tělo uvolněné. Hlavně neukazovat jakoukoli známku znepokojení. Skenovala jeho tělo svýma očima. Ne protože by jí snad zajímalo, jaký účes dnes ráno zvolil nebo jaký šat si nechal ušít. Hledala jeho slabiny. Jeho slepá místa. Musel být mrštný. Bylo by absurdní si myslet, že by to mladá víla vydedukovala během pár pohledů. Ale ten jeho megaskok tomu dosti napovídal. Ale rozhodně vypadal jako někdo, kdo se nesloží jen z pár kopanců. Ani těch dobře mířených.

Musela si zajistit trochu víc času. A celku pohybovala o tom, že by jí tu nechal na něj zírat další dvě hodiny. ,,Víš, Drahý zombie klone, tma mi nevadí. Nabízí mi útočiště. A navíc, v tuto hodinu zde marně nalezneš svědka, který by byl při smyslech." Uculila se oddechla si. Za ten čas, kdy mu vysvětlovala, že opravdu není malinká křehotinka, nahmatala ve vaku několik svých zlatíček.

Její Shurikeny pro ní byly opravdovým pokladem. Nemohlo se jim vyrovnat ani nejzářivější zlato světa. Staly se jejími parťáky na život s na smrt. Doslova. Sice byla jen zlodějkou, ale při své práci se taky musela někoho zbavit. Nebyla na sebe pyšná. Vůbec ne. Často měla kvůli těm lidem noční můry, které jí budily že spánku naprosto zděšenou a bezmocnou. Ale naučila se s tím žít. Nemohla udělat jinak. Tenhle osud si vybrala. Ale i po tom co provedla, byli tam stále s ní. To propojení mezi její osobou a jejich ostrou čepelí se nezměnila. S teď se na ně měla spoléhat. Mohla se na ně spoléhat. Sevřela je pevně v rukou. Její oči vyhledali oči jejího protivníka. To moc těžké opravdu nebylo, protože kdyby pohledy mohly vraždit, byl by z ní už cedník. Ale jeho oči nevyvolávaly jen hněv. Zahlédla v nich prázdno. Breeně bylo jasné, že s tím tvorem není něco v pořádku. Pokud jí v tom nepotvrdily všechny ostatní faktory, tak ty oči ano. Donutila se neucuknout i když jí to její mozek silně doporučoval, neudělala to. Místo toho se sehla a věnovala mu poklonu. ,,Smím poprosit o tanec?" Usmívala se jako měsíček na hnoji. Zaujala soustředěný postoj. Teď už jí nic nemohlo vyvést z rovnováhy. Ani sám Ďábel ne. Do každé ruky si připravila černá ostří. K nebi se vznesl další závan prachu, když se Shurikeny vydaly směrem k neznámému. Jeden na hlavu protivníka, zatímco ten druhý trošku níže, nýbrž na krk. Nečekala už ani setinu a rozeběhla se k němu hned za černými čepelemi

Ten způsob, jakým se pohybovala... Bylo to neskutečné. Nemohl říct, že by viděl vílu poprvé v životě, ale ještě nikdy nespatřil bytost, která by se pohybovala s tak andělskou elegancí a grácií, ačkoliv zároveň žhnula stejně mocně jako slunce, oslepujíc přihlížející nejen svojí krásou, ale i viditelnou nebezpečností. Ne, tohle rozhodně nebyla ledajaká víla. Nejen, že se nebála stínů a dokázala je ohýbat stejně jako světlo ke svému užitku, rozhodla se následovat ďábla a pohlédnout mu vzdorovitě do očí. Vyzařovala z ní taková dávka síly a sebevědomí, až ho to svým způsobem děsilo: představovala jeho absolutní protiklad, opak. Zatímco každý její krok působil jako důsledek dokonale rozmyšleného a většího plánu, díky kterému nemohla šlápnout vedle, on jednal slepě na základě impulzů. Chyběla mu vnitřní síla, sebejistota. Pochyboval o sobě a o všem, nejraději by se rozplynul na mléčnou mlhu a vytratil se do chladné noci, jako kdyby nikdy neexistoval. Ale ta víla... Něco v něm probouzela. Ten chabý a skomírající plamínek uvnitř jeho rozdrceného srdce začal znovu plápolat. Znovu dával pozor, probouzel se. Jeho smysly se zostřily, vnímal každý svůj nádech i výdech. Studený vzduch proudící do jeho plic a horká krev řinoucí se do jeho spánků tvořily elektrizující kombinaci, kterou nedokázal přemoct ani silný efekt vílího prachu, který mu koloval v těle. V těle, které nežilo.

„To bych ti radil. Pokud bys neminula, mohl bych mít pocit, že jsi hrozba.“ Semkl rty k sobě a prsty ještě pevněji sevřel stříbrný jílec meče, až mu kompletně zbělaly klouby. O co jí šlo? Víly byly mírumilovnými stvořeními, která se distancovala od jakéhokoliv násilí nebo přestupku. Odsuzovaly porušování zákonů a pravidel, měly silný morální kompas a byly víceméně dokonalým úkazem čistoty a neposkvrněnosti. Dívka stojící před ním sice působila velice podobně, ale bylo na ní jasně znát, že taková není úplně. Na rozdíl od svých vílích sester nepostrádala tu temnější stránku, jež ostatní zavrhovaly. Ona ale ne. Stála před ním a hleděla na něj bez jakéhokoliv náznaku strachu nebo nejistoty. Naopak. Působila dokonale neoblomně, jako kdyby si pro něco přišla a nebyla ochotná couvnout, dokud to nedostane. Copak by ale mohla chtít zrovna po něm?
Už na první pohled vypadal jako ten typ člověka, kterému není moudré křížit cestu. Bylo na něm znát, že je plný stínů a temnoty, které ho pohlcovaly a nutily dělat příšerné věci. Ale ta maličká víla... Ignorovala to. Hleděla mu do očí, jako kdyby vůbec nevypadal jako lovecký pes připravený ji roztrhat na změť krve, kostí a kůže.

„Sladké, vskutku. Takže co přesně tě přimělo mě sledovat? Nejsem zrovna dvakrát vhodný objekt zájmu, jak už si sama velice prozíravě podotkla. Ať už zamýšlíš cokoliv, musím tě varovat. Nejsem ten typ člověka, co si něco nechá líbit, nezaváhám useknout ti hlavu a nebudu kvůli tomu mít žádné výčitky. Nerad bych ti ublížil... Květinko.“
Nezdálo se ale, že by ho víla mínila poslechnout. Než se stihl nadát, vrhla po něm shurikeny a vyrazila jeho směrem. Na poslední chvíli uhnul, takže vzduchem proletěl pramen jeho světlých vlasů a čepel ho sekla do ucha, což ho přimělo tiše syknout. Měla zatraceně dobrou mušku, neměl by ji podceňovat. Víla nevíla, evidentně si šla za svým... A ačkoliv se mu ta myšlenka trošku příčila, protože byla mladá... Nejspíš bylo na něm, aby ji zabil.

Když se přiblížila těsně k němu, bezmyšlenkovitě do ní vrazil, narážejíc ji zády na studenou kamennou zeď. Okamžitě jí přikládajíc čepel meče ke krku tak těsně, až jí jemně pořezal. Sotva ho do nosu udeřila sladká vůně její krve, nepatrně pootevřel rty poodhalujíc svoje mírně zašpičatělé zuby - nasávajíc ten pach hluboko do plic. Oči mu přitom potemněly jako když pobledlý měsíc zmizel za nočními oblaky.
„Zahráváš si s ohněm, Květinko.“ Procedil mezi zuby, zatímco ji silně tiskl ke zdi a upřeně jí zíral do očí. Poprvé za dlouhou dobu nevnímal to, že ho někdo viděl. V ten moment mu to bylo naprosto jedno, kompletně propadl svojí přirozeně temné stránce a vžil se víc do role predátora, než kořisti.
„Dám ti šanci otočit se a odejít. Nevím, co si od tohohle slibuješ, ale nelíbí se mi to. Co kdybys mě prostě nechala se v klidu dál procházet a sama odletěla kamkoliv tě ta tvoje krásná křidélka odnesou? Opravdu nerad bych byl nucený ti ublížit.“

Noc. Často přezdívaná noc zrazených milenců a zbloudilých duší. Dokázala zajistit útočiště. Dokázala zajistit bludiště. Dokázala brát i dávat. V noci se temná duše nejlépe schová, říkal jí. Rozpálí tvoje tělo a zostří tvé smysly. Ta černočerná tma si vybírá své děti a těm propůjčuje sílu. Vybírá si ty, jenž opustili z cesty světla. Mladičká víla to odmítala. Nebyla taková. Nemohla být. Přesto teď cítila chlad. Náraz. Bolest. Chlad. Snad ani nepostřehla co se stalo jen pár sekund před touto vskutku ponižující situací. Tma. Náraz. Bez dechu. Bez dechu. Nemohla dýchat. Ta myšlenka jí vymrštila zpět do bodavé reality.

Před očima jí tančily černé mnižky a v uších jí snad všechny flétny světa hrály nějaké velmi pompézní představení. Jen stěží chytala dech a její oči těkaly na všechny možné strany. Nádech, výdech. Klid. Neměla strach. Tohle nebyla ona. Donutila se všechny ty slané kapičky, které si budovaly cestu ven, zatlačit zpět. Musela se probrat. Přeci nebyla takhle bezmocná. Zavřela svá víčka a pomalu nabrala svůj klid. Bylo to zvláštní. Kdyby její protivník chtěla, už dávno by mohla hnojit kytičky v zemi.

Instinktivně sebou cukla, když se jí ledová čepel zaryla do kůže a spustila tak pramínek rudých kapek. Věděla, že by se neměla moc hýbat. Pozice její hlavy na krku se jí celkem zamlouvala a asi by nebylo úplně fajn to měnit. Vzdorovitě zvedla hlavu, aby si mezi kůží a nabroušeným ostřím vytvořila co nejvíce prostoru. Nyní mu hleděla do tváře. Opět. Tihle byl přesně jeden z těch momentů, kdy jí její maličkost dosti štvala. Zrak jí sjel na nevýraznou ač pro ni důležitou ranku na jeho uchu. Nikdy se nepovažovala přímo za zlomyslnou dívku, ale při tom pohledu se musela zase pousmát. Brala to jako svoje malé vítězství. Když si ho prohlédla pečlivěji, vypadal fakt jako zombie křížený s nějakým podřadným démonem. Opravdu z něj šel strach. Ale Breena ho neměla. Nesměla ho mít. Ale byla v pasti. Samozřejmě, mohla využít velkorysé nabídky a prostě odejít. Ale to by byla potupa nejvyššího kalibru. Co by potom řekla otci? Ne, nemohla to dopustit. Nevzdá to. Nevzdá to a nezemře. Ne teď a ne v nějaké hnusné zaplyvané uličce.

V mysli se jí zformuloval plán. No plán...Znělo to spíš jako sebevražedný pokus šíleného atentátníka. Ale v téhle situaci bylo vše lepší než její dosavadní pozice. Jakmile se zmínil o jejích křídlech, hodila všechno plánování za hlavu. Tak teď jí nasral. Nenáviděla, když měl někdo narážky na její křídla. Bree si to nerada přiznávala, ale měla s nimi vskutku silné pouto a brala je jako velmi cenná.

,,Pleteš se. Nezahrávám si s ohněm." Uchechtne se a mezi svoje hrdlo a ostrou čepel meče vloží svou dlaň. Její dlaň se pokusí meč co nejvíce oddálit, zatímco její oči ho stále pozorují. Na nepatrnou chvilku sklopí zrak dolů a tiše sykne, jak jí kov pořeže na dlani. Pak ale jakoby si uvědomí co udělala a opět zvedne hlavu. ,,Já jsem oheň." Jakmile větu vyřkne, z úst na něj vyfoukne pár žhavých jisker přímo na jeho tvář. Tohle kouzlo trénovala dlouho a Bree na sebe byla velmi pyšná, jakožto správná ohnivá víla má být. Nechtěla mu nějak smrtelně ublížit. Ale věděla, že on už jí asi jo. Proto mu rychle pro jistotu dupla na nárt na noze a tělem se odrazila ode zdi s úmyslem ho od sebe odtlačit. Čím víc se snažila čepel dlaní oddálit, tím víc krve jí stékalo po paži. Bolelo to. Breena už si nedokázala pár uniklých slziček uhlídat. Ale podařilo se jí dostat se z jeho spárů. A to jí nabilo novou energií. ,,Prosímtě. Já a utíkat? To by bylo pod mou úroveň." Nějakým zázrakem ze sebe dostala jeden ze svých zářivých úsměvů a zdravou dlaní bleskově zkontrolovala ránu na krku. Nevypadala moc hluboce, ale teď jí dělala potíže. ,,Doteď jsem to brala jen jako legraci. Ale ty nejspíš nejsi typ co jen štěká. Takže máš na výběr. Peníze nebo život." Hlas se jí při té větě znatelně chvěl. Nerada brala někomu život, ať už byl jakýkoli. Měla to v sobě, ale její top aktivita to taky nebyla. Hodila očkem po svých křídlech, zda jsou v pořádku. Naštěstí byly. Značně si oddechla. Byla viditelně zraněná a její tělo by nejspíš potřebovalo ošetřit. Na to teď ale víla nedbala. Získá něco co bude moct prodat. To byl její hlavní cíl. Roztáhla svá křídla a vznesla se do vzduchu.

Podcenil ji, zatraceně moc ji podcenil. Nechal se ovlivnit tím jejím zdánlivě nevinným vzhledem a faktem, že měla křídla.
Ona měla k nevinné hodně daleko. Její duch byl podstatně silnější, než ten jeho - a dala to dost jasně najevo. Nejen, že mu byla schopná přese všechno vzdorovat a nezalekla se ani ostří těsně u svého hrdla, dokonce ho kompletně převezla.
Když mu foukla spršku jisker do obličeje a on pocítil žár na svojí tváři, okamžitě od ní ucukl a meč mu vyklouzl z ruky, když se pokoušel utišit to pálení. Byl na oheň podobně citlivý jako Theoran, proto to byl zatraceně dobrý krok z její strany. Takže byla ohnivá... Dobré vědět, s kým má tu čest. K jeho štěstí to nebyla bojová magie jako taková, protože rozhodně měla dostatek síly na to, aby mu s trochou soustředění mohla podobným výpadem celou tvář nechat uhořet. Místo toho byl jen mírně popálený - a zatraceně popuzený.

„Dobře, jiskřičko,“ odpověděl, než obratně sebral ze země svůj meč a probodl ji pohledem. „Nikdy to nebyla legrace, zlatíčko. S přízraky se nevtipkuje, nosí to smůlu. A o tohle ti jde? O cennosti?“ Pozvedl obočí a nakonec poněkud váhavě sklidil meč zpět do pouzdra, než z opasku odvázal měšec plný zlatých a hodil jí ho.
„Na, bojovat s tebou nebudu, i když mě provokuješ. Nerad bych ublížil malé víle, která má ještě celý život před sebou. Ale dobrá rada pro příště... Nezkoušej okrádat pochybné existence v postranních uličkách. Pořád jsi jen maličká víla, kdokoliv by tě mohl rozcupovat na kousíčky, ačkoliv uznávám, že si mě překvapila.“ S těmi slovy si narovnal kapuci a prošel okolo ní, než ji poplácal po rameni.
„Hodně štěstí na tvých cestách.“

,,Heeh?" Když protivník složil svou zbraň zpět, neunikl jí podivený výraz. Co to sakra? Naklonila hlavu a nechápavě vykulila obě očka. Samozřejmě že jí šlo o cennosti. Nic jiného by po někom ani nechtěla. V hlavě si přehrála všechna svá slova a akce a k jejímu zaskočení zjistila, že se opravdu o loupeži nezmínila. Takže tohle všechno bylo zbytečný? Nervózně se zasmála a podrbala se na předloktí. Nehodlal s ní bojovat. Nehodlal jí zranit. Náhle jí zasáhl pocit vinny. Už jí ani nevadily jeho narážky na její maličkost. Slétla dolů a sklonila hlavu. Ztratila svou obezřetnost. Proto, když se na ní vyřítil hozený měšec, chytla ho jen stěží. Přimhouřila oči a měšec si v ruce otěžkala. Dle jeho váhy usoudila, že se v něm schovává vysoká částka mincí. Očička se jí rozšířila nadšením. Uklidila objemný pytlíček do vaku a následně vzhlédla k neznámému. Pocítila lítost. ,,Obávám se, že nepřestanu. Nemohu." Jakmile se kolem ní prosmýkl a jeho dlaň se setkala s její kůži, otočila své tělo a mírně ho chytla za zápěstí. ,,Omlouvám se. Víš...Za to zranění. Ošetřím ti to." Její hlas byl pevný. Trvala na tom. A rozhodně to nevypadalo, že by ho nechala někam odejít jen tak. ,,Nemysli si, že tě takhle nechám toulat po vesnici. Na to zapomeň. Na "Ne" nereaguju." Věnovala mu klidný úsměv. Vypadala, že mluví naprosto vážně. Tenhle člověk s ní bojovat nechtěl. A ona se rozhodla válečnou sekeru zakopat pod zem.

Vypadala vskutku zmateně, což ho přimělo pozvednout koutek úst v polovičním úsměvu. Skutečně byla mladičká, sladká... Ale naivní ne. Ne, to rozhodně ne. Naivita jí chyběla, měl z ní pocit, že vyrostla příliš rychle. Jako kdyby někdo uspěchal její život a zastřihl tu nejsladší etapu už v zárodku. Bylo to tohle nebo se neskutečně obrnila. Ať už to bylo jakkoliv, činilo ji to nesmírně obdivuhodnou, což musel vnímat i Desmond navzdory svému odporu vůči ostatním i tomu, že se ho právě pokusila okrást.
V důsledku mu bylo v podstatě jedno, jestli přišel o nějaké to zlato. Větší ránu utrpělo jeho ego, protože ho zaskočila malá vílí holka. Skutečně by si měl dávat větší pozor - bylo poměrně ponižující si to přiznávat. Byl slabý, ačkoliv se snažil neustále dokazovat opak. Měl projevit svoji krutost a bezcitnost a jednoduše jí utrhat křídla, zlámat nohy a ruce, nechat ji ležet v kaluži krve. Místo toho jí dal svoje peníze a nechal ji naživu. Skutečně měkl, což bylo velice špatné znamení. Potřeboval být silný a pevný jako skála, aby mohl obstát ve světě, po kterém kráčel. Nesměl se nechat vláčet stíny i světlem, nemohl dovolit, aby ho jeho probouzející se svědomí pomaličku a bolestivě roztrhalo na kousíčky. Nesměl to dopustit. Nesměl opakovat chybu svého bratra.

Když ho chytila za zápěstí, ošil se. Jeho prvotní reakcí bylo vytrhnout se jí, ale něco ho přimělo se zastavit a pootočit na ni hlavu. Pohlédnout jí zpříma do očí a vypustit ze rtů tichý výdech. Její dotek příjemně hřál, zatímco jeho vlastní kůže byla mrtvolně studená. Ten rozdíl mezi nimi byl doslova extrémní - on působil jako skutečně oživená mrtvola a ona byla plná vnitřního ohně a života. Zatímco si ji mlčky prohlížel, cosi uvnitř něj se pohnulo, nutíc ho sklonit pohled od její tváře a pohlédnout místo toho na špičky svých bot.
„Když na tom trváš,“ odpověděl nakonec tichým, mírně zastřeným hlasem. „Nemusíš se mi omlouvat. Spíš by mě zajímalo, jak se taková víla dostane k boji a kradení. Nežijete náhodou poklidným a mírumilovným životem ve Stříbrném lese? Sice už jsem pár víl mimo les potkal, ale žádná z nich se mě ještě nikdy nepokoušela zabít ani okrást. Jsi zvláštní případ, Jiskřičko.“
Chtěla mu pomoct. Ošetřit mu tu ránu na uchu, která byla to poslední, co ho trápilo. To její vlídné gesto na něj ale působilo poměrně silně - nebyl zvyklý na to, že pro něj někdo něco dělal. Nikdo mu nepomáhal, nikdo se o něj nestaral. A nikdo se mu neomlouval. Tak proč ona? Co bylo jinak? Proč na něj byla milá, když po ní vystartoval úplně stejně jako ona po něm? Nestačilo jí, že ukázal svoji odvrácenou tvář a mohl ji zabít? Sama ho označila správně za zombie klona. Nebyla daleko od pravdy.
„Dobře, pokud se potom budeš cítit líp. Mě na tom nesejde, bolest a krev mi nevadí, jsem zvyklý.“

Byl neklidný. Bylo to na něm vidět. Bylo to cítit ve vzduchu. Neklid a nejistota létali všude kolem nich. Pro malou vílu to nic neznamenalo. Nebyla tvorem, který by se nechal tak snadno ovlivnit něčím tak zbytečným. Možná teď dělala velkou chybu. Možná napomáhala katastofě. Ale tahle chyba se jí líbila. Hluboko v jejím srdci měla pocit, že tohle je správné. V srdci. V tom srdci, které se muselo naučit prodírat tmou. To srdce, které jí vedlo do čím dál hlubší propasti. Srdce, které by už dávno mělo být černé. Možná to dávalo i smysl. Možná byla jen potupnou kreaturou ploužící se po světě a její "srdce" bylo už jen černé svědomí, které jí mělo ponořit hlouběji. Ze začátku měla strach. Měla obrovský strach. Ale toulavé večery jí naučily ho pohltit. Pohltila vše špatné kolem sebe. Možná to všechno špatné z ní udělalo tohle cosi. Ale i špatné věci dovedou konat dobro. Breena si chtěla své světlo zachovat. Chtěla zachránit padlého. A odnést vše zlé do háje.

Natlačila neznámého na zem. Pomalu, opatrně. Jakoby se jeho paže mohla každou setinou rozplynout. Dosedla na zem, ale jeho ruku nepouštěla. Nechtěla, aby jí někam utekl či beze slova prostě zmizel. Sundala si z ramene svůj užitečný vak a po chvíli přehrabování se v něm vytáhla nevelkou bílou krabičku. Lékárničku. Celou dobu se snažila svou dlaní vše neupatlat od krve, ale moc se jí to nedařilo a stejně byly všude rudé šmouhy. Pokud bude chtít někoho ošetřovat, měla by to být nejspíše ona sama. Bez mrknutí oka vytáhla z lékárničky bělostný obvaz a kousek ho ustřihla nůžtičkami, které byly taktéž součástí její osobní nemocniční výbavičky. Tím kusem obvazu si obmotala dlaň s očekáváním, že se krvácení zpomalí. Rána na krku jí sice taky nedodávala moc dobrého pocitu, ale ta mohla počkat. Po dalším přehrabování vytáhla něco, co zdánlivě připomínalo vlhčené ubrousky. ,,Možná to trošku štípne." Špitla a na ubrousek nechala spadnout pár kapek tekutiny z čiré lahvičky. Váhavě mu přiložila vlhký hadr na ucho a malinkými pohyby jakoby ťupkala po jeho uchu a poté i obličeji. Snažila se vyhledat všechna popálená místa a alespoň trochu mu ulevit od bolesti. Trochu se zachvěla při doteku s jeho kůží. Byla vskutku ledová. Breena pochybovala, že by tahle bytost byla obyčejným smrtelníkem. Nejspíše byla bláhová, ale když prohlédla do šedých očí toho stínonoše, napadlo jí, zda taky není jen ztracený. Ztracený a potopený černou.

,,No...To je dlouhej příběh, Sťíňáku. Ani nestojí za řeč." Uculí se a opatrně do něj šťouchne. ,,Nikdy nesuď osla podle srsti. Mohlo by se ti to vymstít. Ne všechny víly si jen tančí v lesíkách a pijou ovocnou šťávu. Některé žijou v izolaci a musej se naučit žít. Musej se naučit, překonat svoje možnosti, aby je nehodili hladovým krysám. Smířit se s faktem, že jsou zbytečné a nahraditelné. Mít vědomí o tom, že jsou jen pomůckou k lovu. I takové víly jsou." Ani nevěděla, kdy z ní tohle vypadlo. Rozhodně nechtěla o sobě nic říct, pokud to nebylo nutné. Úsměv. ,,Nebo jsem si sem udělala zájezdovej pobyt a takhle trávím svůj odpočinkový čas." Pokrčí rameny a zatřepe hlavou. ,,A co ty, Sťíňáku? Kampak máš namířeno?" Teď byla zase ona tou zvědavou. Chtěla vědět víc. Chtěla nahlédnout do duše stínu.

Když ho přiměla klesnout k zemi, upřeně jí hleděl do očí a ani na vteřinu neuhnul. Fascinovala ho. Fascinovala ho tak moc, až mu to bylo nepříjemné. Byla drobná a křehká, ale přesto z ní vyzařovala enormní síla, díky čemuž působila jako takový zvláštní paradox. Pozoroval ji, jak si sňala z ramene vak a vytáhla krabičku s lékařskými potřebami. Upřeně ji pozoroval, zatímco ošetřovala sebe a když došlo na ovazování ruky, váhavě ji chytl a zavázal jí obvaz, protože jednou rukou na sobě se to dělalo těžce. Jakmile mu začala opatrně ošetřovat ucho a tvář, nepatrně semkl rty k sobě a dál z ní nespouštěl oči, ačkoliv ho ta situace děsila. Srdce mu v hrudi bilo jako splašené a úroveň jeho paniky se nebezpečně navyšovala.
Něco ho ale nutilo, aby neucukl a neodešel. Nechal ji v klidu dodělat ošetření a když skončila, tiše vydechl, jako kdyby se mu tak trošku ulevilo - což byla pravda. Spadl mu ze srdce velký a těžký balvan, protože už neměla důvod se ho dotýkat. Jakkoliv příjemně hřála, byly mu doteky velice nepříjemné. Nebyl na ně zvyklý a bral to jako narušení osobního prostoru, což bylo něco, na co byl nanejvýš háklivý. Nikdy k nikomu nepřilnul natolik, aby mu podobné věci nevadily. A nemyslel si, že by se to mělo měnit s ní.

„Noc je mladá, já mám času dost. Nevím jak ty,“ odpověděl nakonec až podezřele klidným hlasem. „To už mi došlo, Jiskřičko. Nemůžeš ale upřít fakt, že jsi vskutku neobvyklé zjevení. Proč bys měla být zbytečná a nahraditelná? Podívej se na sebe, jsi všechno jenom ne to. Kdo ti to tvrdil? Nevěř mu. Věř tomu, co ti říkají vlastní instinkty. Jsi víc, než schopná se o sebe postarat, to si jasně prokázala. Kdokoliv ti to řekl by se nad sebou měl skutečně zamyslet.“
Když se zeptala kam měl namířeno on, na moment se odmlčel. Nebyl si jistý, jak jí onu otázku zodpovědět. Neměl předem stanovený žádný jasný cíl, prostě jen bloumal po okolí... Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu a trošku se protáhnout. Kam skutečně půjde se chtěl rozhodnout až další den ráno, kdy měl snad už být i odpočatý.
„Já vlastně nevím, nikam. Jen se tak... Procházím po okolí. Před pár hodinami jsem připlul, takže si užívám ten pocit, že jsem nohama na pevnině. Hádám, že za pár hodin budu hledat nějaké klidné místo k přespání a pak půjdu dál, kam mě nohy zanesou. Nemám žádný přesný cíl. A teď mi pověz ty... Jak dlouho tohle děláš? Co tě přimělo dát se na tuhle cestu?“

,,Nemusel jsi na mě tak zírat. Bylo to celkem nepříjemný” Uculila se a po dlouhé době ho konečně pustila. Celou dobu se zdál nehorázně ztuhlý. Nemohla ale říct, že by se mu divila. Pravděpodobně nebyl na doteky od ostatních zvyklý. Předtím ho vnímala jen jako kořist, přínos peněz. Když si ho ovšem takhle v klidu prohlížela, působil na ní spíše jako jen raněné zvíře. ,,Na to, že kolem sebe vrčíš o tom, jakej děsivej týpek jsi se nezdáš tak špatnej.” Zachichotala se a natáhla se pro další cár bílé látky. Kdyby se teď zdejchnul, nevadilo by jí to. Alespoň ne tak moc. Vsadila by se, že ho zase pomocí vílího prachu vystopuje. Na chviličku od něj odvrátila pohled a začala si obmotávat krk s cílem ulevit štiplavé bolesti.

,,Tvorové jako já nemají moc na práci. Většinou se jen poflakuji bez cíle a směru. Ono se vždycky něco najde.” Pokrčí rameny a dá dlaně k sobě. Nasadí soustředěný výraz a na zdravé dlani se jí rozhoří malý plamínek. Nevypadá to ovšem, že jí někam překážel či pálil. Tázavě hodí očkem po neznámém. Ačkoli byla vesnice na jihu, večery tu taktéž nebyly úplně tropické. Byla si vědoma, že by mu mohla být zima.

,,Z tebe by fakt hlavní záporák být nemohl. Nesedlo by to na tebe. Ale díky. Nebyl jsem vždycky takhle “Schopná” jak říkáš ty. Ze začátku jsem byla jen vyděšenej malej červ. Myslím, když jsem začínala.” Zamyslela se a uklidila své lékařské náčiní zpět do vaku. ,,Jak dlouho to dělám? Jako okrádám pocestné? Za chvilku to budou čtyři roky. Čas celkem letí. Uspořádala bych oslavu na výročí své první samostatné krádeže, ale nemám koho pozvat. A slavit sama je trošku nevhodný.” Navlékla si vak zpět na rameno. Schoulila se do klubka. ,,Takže ty taky bloumáš bez cíle?” Vypadala celkem zaskočeně. Pak se ale její tvář rozzářila nadšením a ona nepatrně vypískla. ,,Víš co? Mohla bych cestovat s tebou! Víš jak by to bylo hustý?! Otočila se na něj a pokusila se vykouzlit ty nejsmutnější stěněčí očička, která za svou hvězdnou kariéru natrénovala.

Z jejího pohledu nejspíš nemusel, ale... Z toho jeho ano. Cítil urputnou potřebu pozorovat každý její pohyb a výraz, protože se cítil svým způsobem v ohrožení. Nikomu nevěřil natolik, aby jej nechal bez nadměrné kontroly. Chtěl si být jistý, že mu nic neunikne a bude schopný pohotově zareagovat, pokud by to bylo potřeba. Ta víla už ho jedno jednou zaskočila, nemohl riskovat další nechtěné překvapení. Už takhle se dostal do vážně podivné situace, kterou nebyl schopný vyhodnotit - a ani z ní odejít.
Neměl sebemenší tušení, co od ní očekávat, ale nebyl schopný odejít. Cítil by se jako zbabělec, kdyby jednoduše utekl před malou vílí holkou. Na druhou stranu, nelíbilo se mu, jakou moc měla nad situací. Jakou moc měla nad ním. Přiměla ho stáhnout se do sebe a ustoupit do pozadí. Měl pocit, že jeho přirozená temná povaha se pomaličku rozplývala ve vzduchu a nastupovalo cosi jiného, co ještě nezažil. Byl to divný a těžko identifikovatelný pocit, který ho děsil až do morku kostí. Chtěl, aby to přestalo, chtěl pryč, ale... Přesto dál setrvával na místě a fascinovaně jí hleděl do očí.

„Musel,“ odpověděl nakonec tiše. „Máš tendence dělat nečekané věci, musím si na tebe dávat pozor. A nenech se zmást, zabíjím a mučím lidi. Necítím přitom žádné výčitky.“
Klidně jí naslouchal, užívajíc si zvuk jejího hlasu ve svých uších. Měla poměrně příjemný hlas, dobře se poslouchal. Docela dobře si dokázal představit, že by jí naslouchal, zatímco by vyprávěla nějaké příběhy ze svých cest. Nejspíš by u jejího vyprávění byl schopný i upadnout do spánku, jak moc uklidňující byl. Nelíbilo se mu to. Neměl by se cítit v něčí přítomnosti takhle. Bylo to nepřirozené a on to považoval za hrozbu a svoji vlastní slabost, což bylo něco, co si nemohl připustit.
„Mohla by sis vydělávat peníze jako potulná čarodějka. Lidé rádi vidí triky s magií, fascinuje je to. Stejně jako je fascinuje to, jak krásné víly jsou, i když někteří toho chtějí spíš zneužívat.“
Když řekla něco v tom smyslu, že by z něj hlavní záporák být nemohl, nepatrně pozvedl jedno obočí. Jak to myslela? Copak z něj netáhlo na míle, jak špatný byl? Necítila z něj snad tu vnitřní temnotu? Možná, že její vnitřní světlo převažovalo jeho vlastní stín... A proto to necítila. Možná. Nebo v lidech jednoduše viděla jenom to dobré, i když v nich nic dobrého nebylo. Působila jako poměrně pozitivní člověk, proto by ho to nijak nepřekvapilo.
„Ani nevíš, jak moc se pleteš,“ poušklíbnul se pobaveně. „Pak je asi dobře, že ses takhle vypracovala. A rozhodně není nevhodné slavit osamotě, dost možná je to nejlepší způsob oslavování. Nikdo ti pak nemůže vzít tvůj slavný pocit a místo na světle.“
Chvíli potom mlčel, když z ní zničehonic vypadlo, že by se k němu mohla přidat. Jak ji to proboha napadlo? Pokusil se ji zabít, k čertu! Ta holka byla vážně ztřeštěná a nejspíš tak trošku praštěná, protože nikdo normální by se k němu na jeho cestách přidávat nechtěl. Ale ona ano, zjevně o to hodně stála. Proč ale? Co na něm ji natolik upoutalo, že byla ochotná riskovat vlastní bezpečí a jít s někým, koho vůbec nezná? Ta víla ho mátla čím dál víc, vůbec jí nerozuměl.
„Proč bys u všech bohů chtěla cestovat zrovna se mnou? Nestačilo ti naše malé dostaveníčko? Nejsem zrovna dvakrát přátelský společník, Jiskřičko. Měla by sis najít někoho jiného, už kvůli svému vlastnímu bezpečí.“

Ačkoli seděli na zemi studené zemi, která byla vskutku v žalostném stavu, mladá zlodějka se cítila v bezpečí. Bylo to absurdní. V chladné noci s vrahem a pokrytá krví se cítila příjemně. Nezdálo se jí, že by dělala věci, jenž se daly považovat za nepředvídatelné. Stíňák tomu jen nerozuměl. Neznal jí. A vzhledem k tomu, že ona prakticky neznala jeho, i jeho akce pro ní mohly být nepředvídatelné. Tvorové byli jako knihy. Každý napsaný naprosto jinačím způsobem. Každý příběh vytvářel a tvaroval jejich osobnost. Stejně jako jsou knihy různých žánrů, jsou i lidé nejrůznějších povah. Breena rozhodně nebyla nepředvídatelná. To on si jen nepřečetl její knihu.

Plamen na její dlani nechávala hořet. Zajišťoval alespoň maličký zdroj světla, který měli. ,,Nevadí mi to. Nevadí mi, že ubližuješ lidem. Přeci jen, někdy to děláme každý. Na měřítku někdy nesejde. Váze našich hříchů se většinou přizpůsobíme a vstřebáme je do sebe." Prohodí vesele, jakoby jí mladík řekl, co si včera dal k obědu.

,,Jo. To bych asi mohla. Kdyby mě minimálně osmina země nechtěla vidět houpat se na laně nad propastí plnou hladových tygrů. Navíc, nemám ráda, když jsem středem pozornosti. Je to pro někoho jako já naprosto nevhodný." Pokrčí rameny. ,,Ta práce by nebyla pro mě. Ještě k tomu, kdybych měla nějakého darebného ničemu s nenechavými prsty přilákat svým pověstným vílím vzhledem, zkusil by si na mě sáhnout jednou a zlámala bych mu všechny prsty. Z toho bych byznys moc neudělala." Ze rtů jí unikne tiché uchechtnutí. Očkem hodí pohled po svých Shurikenech, aby zjistila, zda stále leží na místě. Nezapomněla na ně. Ani v takové situaci nemohla by na ně zapomenout nikde a nikdy.

,,Vážně se pletu? Protože tebe si umím představit na louce krmit malé srnky. A ty slavíš sám? To je teda dost divný. Ale asi smysluplný. Nevypadáš na typ, co by se hrnul do socializace. Fakt ne." Založí si ruce na hrudi, zakroutí hlavou a párkrát mlaskne, jakoby ho za něco kárala. I přes své nespokojené gesto si nemůže odpustit uculení.

Opravdu ale chtěla jít s ním. Dalo se říci, že ho chtěla lépe poznat. Přála si přečíst alespoň pár příběhů jeho knihy. Dle jeho výrazu usoudila, že takovou otázku zřejmě nečekal. Nejspíš jí nedostával každý den. Ale jak už bylo u Bree typické, možná by se s ne nesmířila. A pokud by jí to teď a tady nedovolil, pravděpodobně by ho sama sledovala. Stejně by s ním cestovala, jen jakožto takový jeho stín. ,,Kdo ví? Možná že tu už nemám co dělat nebo co ztratit. Navíc, vypadáš hrozně osaměle, víš. A právě kvůli našemu jaksi ne úplně milému seznámení vím, že kdyby jsi se o něco pokusil, zvládnu to. Umím se o sebe postarat, ne? Sám jsi to říkal. Chci jít s tebou, protože mě fascinuješ. Dokážu sehnat peníze i jídlo. Kdekoli ti zajistím teplo a navíc ti můžu čas od času nabídnout vílí prach, který máš jak jsem si stihla všimnout celkem v oblibě. Jsem úsporné a nenáročné stvoření!" Snažila se vymyslet co nejvíce důvodů, proč by měla jít na dlouhé cesty s ním. ,,A pokud najdeš na své cestě někoho, koho se budeš chtít zbavit, nemusíš si špinit ruce. Budu ti krýt záda." Dodala ještě v takové rychlosti, že jí skoro nebylo rozumět

Nejspíš měla pravdu, lidé byli nenechaví a víly představovaly příliš velké lákadlo na to, aby se jí nikdo nepokusil nějakým způsobem uškodit nebo ublížit. Možná, že bylo zkrátka dobře, že se dokázala nějakým způsobem začlenit do společnosti a našla si svoje místo. Sice to nebyl zrovna ideální způsob života, ale copak by ji on mohl poučovat? Potloukal se po celém světě a sháněl oběti. Zabíjel, mučil, zastrašoval. A ve volném čase sledoval to, jak žijí ostatní kolem něj, protože on sám žádný život prakticky neměl. Neměl ani sám sebe, neměl domov, neměl nic. Sice si mohl tvrdit, že měl alespoň rodinu, protože se k němu Theoran přeci jen nechoval až tak zle a oslovoval ho jako svého syna, ale nebylo to tak, že by si byli blízcí nebo něco podobného. Prakticky byli jenom dva cizinci, které pojily podobné zájmy a Desmondova touha nezůstat na světě úplně sám. Nepoznal nikoho jiného, než Theorana. To on ho dal dohromady, když se zděšený a paralyzovaný probudil na zkrvavené podlaze na panství. To on ho vedl, když tápal ve stínech. A byl to on, kdo ho zavedl do těch nejhlubších temnot, kde Desmond našel svoje útočiště.
Nedalo se říct, že by toho měli s tou mladičkou vílou hodně společného, ale svým způsobem jistou podobnost viděl. Konec konců, oba cestovali sami - a oba nebyli ve společnosti zrovna dvakrát vítaní. Tím ale nejspíš jejich podobnost končila. Desmondovi to nijak zvlášť nevadilo, protože neočekával, že by se v komkoliv dokázal najít. Už proto ho vůbec překvapovalo, že se vedle něj víla dobrovolně zdržovala a promlouvala k němu jako kdyby nebyl nic víc než obyčejný pocestný, který jí nabídl lok vody, zatímco se žíznivá plahočila kolem. Proč se ho nebála? Neviděla snad, jak moc narušený je?

„To je asi fakt,“ přitakal nakonec s nepatrným pokývnutím hlavy. „Neuvažovala si nad tím, že by ses usadila někde na samotě a dělala to, co víly obvykle dělají? Taková ta... Pomocná kouzla a tak. Spousta lidí to vyhledává a platí za to docela slušně, nemusela by si krást a byla bys v bezpečí, relativně. Evidentně se o sebe postarat umíš, takže... Možná by to stálo za zvážení. Cestovat z místa na místo musí být hrozně vyčerpávající, nemít domov a tak.“ Mluvil o tom, jako kdyby to sám neznal. Bylo to divné, ale jemu to nevadilo - byl tak trošku přízrak a svým způsobem si na to už zvykl. Neočekával, že by se mu skutečně podařilo získat normální, obyčejný život. Ne, něco takového mu jednoduše nebylo přáno.
„Na louce a krmit malé srnky, huh? Utekly by dřív, než bych stihl říct srnče,“ odfrkl si pobaveně. Faktem ale bylo, že se ho některá zvířata nebála. Jiná ho vyloženě nenáviděla - především psi a kočky. Ale drobnější zvěř k němu klidně přišla vskutku blízko a nechali se někdy i pohladit, což bylo pro něj naprosto nepochopitelné. Nerozuměl tomu. A možná tomu ani rozumět neměl.
„A proč by ne, když nemáš s kým slavit?“ Při jejím vysvětlování proč by ji měl vzít s sebou jenom nepatrně pozvedl obočí. Ona to skutečně myslela vážně? To byla jedna vskutku hodně nerozvážná a ztřeštěná víla, o tom nebylo pochyb. Co měl k čertu udělat, aby ji přesvědčil o tom, že to byl zatraceně špatný nápad? Musel ji skutečně omráčit a prostě odejít? Nejspíš neměl na vybranou, ale... Část jejího vysvětlení se mu zaryla do mysli. Možná, že by to nebylo úplně špatné. Zbavit se jí přeci mohl vždycky...
„Fajn, když na tom tak trváš,“ odvětil nakonec a rezignovaně svěsil paže. „Jak se vlastně jmenuješ?“

,Pomocná kouzla? Sedět někde sama v nudným lesíčku? Fakt ne, Díky. Asi bych se tam unudila k smrti. Mladá stvoření jako já potřebují akci a dobrodružství. Nebo jim jejich životní síla zmizí tak rychle než si toho stihnou všimnout. A pak jsou neskutečně nešťastní. Musíme sami sobě ukázat proč tu přece jsme, ne?” Rozesmála se a nechápavě zakroutila hlavou. Opravdu vypadala až tak maličká? Až tak nevinná? Tomu snad ani sama nevěřila.

Byla nedočkavá jako malé dítě čekající na první dárek k narozeninám. Dárek, na který se lze vrhnout a totálně ho roztrhat a rozbalit jakoby na tom záležel celý život. Přesně takový pocit víla v danou chvíli měla. Čekala na odpověď. Potřebovala ji tak dychtivě, že vše okolo bylo totálně jedno. Samozřejmě. Už si umanula, že půjde s ním. Málokdy přijímala “Ne” jako plnohodnotnou odpověď. Breeně šlo ale o princip. Nechtěla být jen nezvaným návštěvníkem. Nechtěla být tou zbytečnou a otravnou mouchou, kterou vždy byla. Chtěla mu pomoci. Chtěla být... K něčemu.

Jeho odpověď jí nadchla snad ještě více. Pokud to tedy vůbec šlo. Vyskočila na nohy a pomocí křídel se dostala do vzduchu, kde se zatočila. Byla opravdu šťastná a nijak to neskrývala. Málem by se Sťíňákovi vrhla kolem krku a pořádně ho obejmula, ale to by asi nebyla moc přiměřená reakce. Jeho odpověď sice nezněla dvakrát nadšeně, ale souhlasil. A to bylo to nejdůležitější. ,,Nebudeš toho litovat. Snad.” Uculí se a sletí zase dolů. ,,Mimochodem, Jsem Breena. A ráda bych věděla tvé jméno, jelikož Sťíňáku tě oslovovat fakt nechci. Je to divný.” Naklonila hlavu a prolétla se po uličce. Ve vzduchu sebrala všechny své zbývající věci a pečlivě je uklidila na své místo.

,,Hele...Nocování v oslizlých uličkách sice může být fajn záležitost, ale já bych raději zalezla nějak do hostince. Horká vana a pohodlná postel by byla vhod. Ale pokud preferuješ zemi a kameny k jídlu, přizpůsobím se.” Jakmile to dořekla, vyrazila z toho zatuchlého místa pryč jako šíp, nechávajíc ho za sebou.

Zdálo se, že Jiskřička byla skutečně hodně odlišná od všech víl, které prozatím potkal. Skutečně dostávala svojí přezdívce, nesla si obrovskou jiskru - jiskru života, moci, odvahy - a to ji činilo naprosto výjimečnou. Desmond nikdy nepotkal podobného člověka, což ho nutilo si ji pořádně prohlížet a pokoušet si vrýt do paměti každý sebemenší detail. Barvu jejích očí, texturu vlasů, třpytící se křídla, ladné pohyby... A jedinečný hlas, který působil dojmem pohlazení na duši. Zatímco jiní ho vyloženě jenom děsili nebo rozčilovali, ona byla úplně jiný případ. Mátla ho, ale zároveň i fascinovala. Nejspíš i trošku děsila, protože byla nepředvídatelná a skutečně energická, ale rozhodně vůči ní necítil nenávist, což pro něj byla naprosto nová a neprobádaná situace.
Tím víc nejspíš překvapil sám sebe, když souhlasil s tím, že mu smí dělat společnost na jeho cestách. Jistě, mínil se odloučit od Theorana tak jako tak, ale rozhodně neplánoval přibrat někoho dalšího. Doposud vždycky cestoval sám, maximálně s otcem nebo jeho společníky. A i od nich si držel odstup. Jak by si mohl asi držet odstup od téhle neohrožené a trošku přidrzlé víly? Možná, že si odstup ani držet nechtěl... Ale instinkty mu zatím velely, aby byl opatrný. Nesměl si dovolit ztratit kontrolu nad situací.

„Ty jsi vážně jiný případ, což?“ Poušklíbl se pobaveně. Představa toho, jak ji někdo nutí sedět ve vílí vesnici ve Stříbrném lese a darovat požehnání prostým lidem... Okamžitě mu samovolně začaly cukat kousky. Nejspíš by tam započala slušnou vlnu chaosu, jen aby nemusela poslouchat předem vytyčená a zajetá pravidla. Nejspíš proto se potloukala různě po Nescoře a raději okrádala lidi. Bylo to vzrušující, bylo to nebezpečné. Jiné. A zvláště pro vílu.
„Těší mě, Breeno. Já jsem Desmond Killian.“ Jeho odpověď byla poněkud strohá, ale byl na to už naučený. Vyslovoval svoje jméno bez jakéhokoliv náznaku emocí, protože na představování nebyl zvyklý. Obvykle to byl Theoran, kdo ostatním prozradil jeho jméno... A bylo divné formovat a slyšet jej vyřčené vlastním hlasem.
„Klidně mi říkej Stíňáku, je mi to jedno. A asi jsem pro... Spát někde na seníku mi sice nevadí, ale postel je rozhodně lepší, o tom žádná. Takže jdeme?“ Obratně se zvedl ze země a dal se na odchod, nečekajíc, zda ho víla následovala. Říkala, že s ním chce jeho cestu sdílet... Pokud to myslela vážně, půjde za ním. Pokud ne, nejspíš měl o jednu starost méně.

Sotva došel k prvnímu hostinci, líně vešel dovnitř a rozhlédl se po tamním stálých zákaznících, kteří seděli rozesetí různě u kruhových stolů s korbely piva a rozehranými kartami. Nevěnoval jim přílišnou pozornost, jen je zběžně přejel očima, než zamířil přímo k hostinskému, kterému položil na pult hrst mincí.
„Budeme potřebovat pokoj pro dva,“ zamumlal tichým, mírně zhrublým hlasem, zatímco se urputně vyhýbal očnímu kontaktu. Postarší muž si něco zamumlal pod vousy a shrábl peníze, než mu podal ošuntělý klíč. Desmond ho automaticky sebral, než se vydal po schodech nahoru. Za zády se mu přitom ozval hlas hospodského, který ho naváděl ke správnému pokoji.
Jen co k němu došel, otočil klíčem v zámku a pustil Breenu dovnitř, než za nimi zavřel a automaticky zamkl. Věnoval jí přitom krátký pohled, než se posadil na jednu z postelí a stáhl si kapuci.
„Koupelna je tvoje,“ pronesl tiše, než se protáhl a odložil si vedle sebe brašnu s věcmi.

Otec by jí řekl, že je pošetilá a hloupá. Byla si tím jistá. Kdyby tu byl, smál by se jí za její naivitu a slabost. Nejspíš si vše jen nalhávala. Co když nevyrostla vůbec? To byla tak hloupá nebo sobecká? Sžíraly jí. Všechny negativní myšlenky co držela zavřené v kleci. Jedno bylo ale jasné. Byl tam. Byl někde venku. Hledal jí. Věděla to. A pravděpodobně jí nechtěl věnovat přátelské objetí a dojemné přivítáníčko.

,,Nejsem případ. Jen všichni nejsou stejní, víš? To je na lidech tak hrozně fascinující. Každý se schopný spoustu špatných věcí, ale každý má měřítko jinde. Ale když se nad tím zamyslíš z jiného pohledu, je to dost znepokojivé. Ale nic není znepokojivější než staříci ženoucí se na trhy s vidinou zlevněného zboží.” Odfrne si a nepatrně se ošije. ,,Ty tě chytnou a pak už vůbec nemáš šanci se vymotat z jejich masivního sevření. To je teprv děsivý.”

Jeho jméno bylo vysloveno s takovým chladem, jakoby pro něj snad ani nic neznamenalo. Vadilo mu snad? Neměl to oslovení v oblibě? Postavila se a znovu se uklonila. Měla ráda poklony. Mohly vyvolávat spoustu emocí. Projevovaly úctu či respekt. Byly kouzelné. Pohádkově kouzelné. Jenže tohle nebyla pohádka a pokud ano, tak její autor musel mít řádně potemnělou fantazii. ,,Taktéž mě těší, Desmonde. Měla jsem pravdu. Je to lepší než Sťíňák.” Se spokojeným smíchem se zvedla a poté už jen následovala jeho kroky.

Když vstoupili o hostince, Bree s na rozdíl od svého společníka snažila interiér co nejvíce prohlédnout. Zkoumala tváře zdejších lidí a ujišťovala se, že zde nikoho nezná a nikdo nezná jí. Bylo by celkem blbý, kdyby na ní byla zavolána stráž hned co vkročila do prvního podniku. Úlevně si oddechla, když nikoho z místních nerozpoznala. Stres z ní opadl a ona se teď rozhlížela kolem jako surikata. Vybavení vypadalo docela útulně, alespoň na její poměry. Hodnotila ozdobné obrazy na dřevěných stěnách a husté koberce na podlaze. Ze všech stran se ozýval hluk a veselý smích popíjejících. Jistě teď byli nepozorní a ona by jim mohla nějakou tu minci odcizit bez povšimnutí, ale ten den už na to jaksi neměla náladu. Teď tu práci neměla. Navíc, Díky Desmondovi na pár (možná i týdnů) nouzi neměla. Nechtěla vypadnout z formy, to určitě ne. Ale jeden večer bez loupeže v putyce jí nezabije. Snad. Lidé si jí zvědavě prohlíželi, když procházela kolem. Nebyla tím nejmíň nápadným stvořením v celé zemi, ale taky neviděla důvod, aby na ní všichni tak zírali. Nebo za to mohl její společník? Kdo ví? Někteří se na ní i usmívali. Snažila se jim mírné zvednutí koutků oplatit, neboť nikdy netušila od koho bude potřebovat nějakou službičku a toho by asi nedocílila, kdyby vypadala jako že chce každého roztrhat na kusy. Des moc ukecaný nebyl ani před ostatními, alespoň vzhledem k tomu jak promlouval k hostinskému. Než tedy vyrazila za ním nahoru, křikla po hostinském radostné “Děkuji!”

Pokoj vypadal podobně jako spodek hostince. Stejné barvy a podobné dekorace. Breeně to však vyhovovalo. Byla ráda, že nespí někde zakopaná v hlíně. Než by se kdokoli stihl jen otočit, už byla v koupelně. Nezapomněla si svůj vak vzít sebou. Nechtěla být nedůvěřivá, jen v něm nosila náhradní oblečení a opravdu netoužila před kýmkoli létat po pokoji nahá. Zvlášť když to byl vlastně cizinec. Odvázala si obvazy z ran a opatrně o nich prsty přejela. Zacelí se to, určitě. Ale její lékařské schopnosti nebyli na úrovni takové, aby tam nenechala ani jednu jizvičku. Ale jizvy k této práci patřili. I z krví byli na týdenním pořádku. Odložila si své věci s úmyslem vyčištění a alespoň dostatečného přeprání. Příjemným překvapením bylo, když našla už připravenou vodu ve vědru. Tenhle hostinec se jí zamlouval čím dál tím více. Rozvěsila své mokré oblečení různě po místnosti a naložila se do již vlažné vany. Zavřela oči a potopila se pod vodu. Byl to její způsob relaxace. Teď se mohla odreagovat. Nechala svoje unavené tělo odpočívat a užívala si mírné cákání vody. Zároveň nechtěla být ve vodě až příliš dlouho. Proto po pár minutách vylezla a v rámci možností po sobě uklidila. Zabalila své vlasy do ručníku a vzala na sebe čisté oblečení.
Otevřela dveře a malinko se oklepala, když jí studený vzduch pohladil po kůži. Usmála se na Dese a pokynula mu, že může jít do koupelny. Ona sama doslova skočila na postel a rozvalila se jako tekutý pudink. Sundala si vak z ramenou a položila ho vedle postele. Trochu v něm zahrabala až vytáhla staře vypadající knížku s popraskaným obalem. I přes její stav jí víla držela s největší opatrností. Zvedla hlavu od knížky, kterou si položila na klín a zvýšila hlas tak, aby jí slyšel i její společník. ,,Hej, Desi? Nemáš nějaké dobré příběhy?”

Sotva zapluli do pokoje, Breena zmizela v koupelně. Desmond na to zareagoval jen nepatrným pozvednutím obočí, ale jinak ho to nijak zvláště nezajímalo. Sám si mezitím odložil meč vedle postele a z opasku si sňal zdobený nůž, který zastrčil pod polštář. Byla to taková jeho rutina, kdykoliv někde přespával. Byl tak trošku paranoidní, což ho činilo ještě opatrnějším, než obvykle. A byla to také paranoia, co ho přiměla překontrolovat dveře, okna a dokonce i prostory pod postelemi. Když se ujistil, že nikde není nic podezřelého, jednoduše si z brašny vytáhl jablko a zakousl se do něj. Potřeboval nutně nabrat síly, protože ho ta dlouhá plavba skutečně vysála. Neměl rád vodu, neměl rád lodě. Kdyby bylo po jeho, nejspíš by většinu cesty prospal, ale Theoran trval na tom, aby mu pomohl s přípravami, takže spal jenom minimálně. S tím vším nakláněním a hučením vln se moc stejně spát nedalo, takže relativně klidný pokoj v zapadlém hostinci zněl jako hotové nebe.
Jakmile dojedl jablko, odložil si plášť a stáhl si košili, když Breena vyšla ven z koupelny s ručníkem na hlavě a převlečená. Na moment se s košilí v ruce trošku zarazil, protože neočekával, že bude venku tak rychle - předpokládal, že se ještě zdrží soudě dle toho, jak komentovala představu horké koupele, ale nejspíš ji trošku podcenil. Chvíli na ni jen tupě zíral, zatímco ona v klidu přešla ke svojí posteli a skočila na ni, jako kdyby se ani nechumelilo. Mohla ho vidět. Ne kompletně, ale minimálně tu chaotickou změť jizev a tetování, které se mu proplétaly jak na hrudi, tak na pažích. Když už se mu konečně podařilo procitnout, vytáhl si z brašny čistou košili a tu starou strčil dovnitř.

„Mhm,“ odvětil na její gesto, že je koupelna volná. Sám tam poněkud neochotně vešel, než za sebou zavřel dveře. Jeho prvotní reakce byla jasná: musel zjistit, jestli v místnosti není zrcadlo. Když žádné nespatřil, trošku se uvolnil - měl alespoň o jednu starost méně, když nic nemusel narychlo zakrývat.
Poněkud apaticky se svlékl a rychle umyl, než na sebe natáhl zpět oblečení a vyšel ven. Nerad se v koupelně zdržoval déle, než musel, proto to vzal skutečně co nejrychleji to šlo. Co se vrátil, Breena ležela pohodlně ve svojí posteli a v ruce držela jakousi postarší knihu, která působila dojmem, že už rozhodně zažila lepší létat. Desmonda sice nesmírně zajímalo, co v ní je, ale nechtěl se ptát. To by znamenalo načínat konverzaci, což nebyla zrovna věc, po které by toužil. Místo toho se jednoduše posadil na vlastní postel a stáhl si kožené boty, než se natáhl a složil si ruce za hlavou.

Když ho oslovila, pomaličku k ní otočil hlavu a nepatrně pozvedl jedno obočí. On a mít příběhy? Znělo to vážně vtipně, když se nad tím zamyslel. Nikdy neprožil žádné dětství, nikdy nestrávil čas a rodinou ani vrstevníky. Jediné příběhy, které znal, byly ty v jeho hlavě. Co viděl, co zaslechl. Co prožil. Anebo to, co prožil Rasmus. Nebyla to zrovna šťastná rozprávka - ale když už se na to jeho nová společnice zeptala, nejspíš by něco dohromady dát mohl. Možná.
„Definuj, čemu říkáš dobrý příběh,“ odpověděl jednoduše, než se přetočil na bok, aby na ni lépe viděl. „Neznám žádné dobré příběhy. Ani kvalitativně, ani zabarvením. Příběhy, které znám já, jsou protkané krutou realitou a spoustou temnoty. Nic, co bys chtěla slyšet před spaním, pokud bys vyloženě nestála o noční můry.“
Až zpětně mu ale došlo to, jak ho oslovila. Desi. Neřekla mu celým jménem, použila zkratku. Znělo to skoro jako zdrobnělina, což ho uvedlo do stavu mírného zmatení. Nikdo mu tak nikdy neříkal, Theoran vždycky využíval celého jména nebo mu říkal synu. Breena si ale jeho jméno zkrátila - a vypadalo to, že jí to přišlo dokonale přirozené, což ho mátlo ještě víc... Ale bylo to hezké, svým způsobem.

Jakmile vlítla z koupelny do pokoje, celkem jí překvapil jeho výraz. Vypadal vcelku zděšeně, ačkoli nechápala proč. Její zrak sklouzl na jeho hruď a ona naklonila hlavu na stranu Pohledem přelétla letmo po jeho kůži. Vše to vypadalo jako nějaká neznámá mapa. Jako abstraktní umění. Odvrátila se a stočila pohled na zem. Tohle mu mohlo být nepříjemné. Alespoň to předpokládala, vzhledem k tomu jak se choval dole ve spodním patře budovy. Neměl rád pozornost ostatních. Neměla sice tucha proč, ale ptát se ho nehodlala. Alespoň ne v nejbližší době.

Vrátil se z koupelny poněkud brzo. Byl ještě rychlejší než ona, což ji překvapilo, ale nijak více to neřešila. Místo toho se jen zazubila a upřela na něj svá oranžová očka. ,,Taky jsi úsporný, jak tak koukám. A to jsem kvůli tobě spěchala.” Posadila se na svém lůžku a svou plnou pozornost upřela na něj. Knížku mezitím opatrně položila vedle sebe, tak aby jí měla stále na očích. Zachumlala se do peřiny a stočila se do klubka. Nebyla špatnou posluchačkou, ba naopak. Milovala naslouchat příběhům ostatních. Vždy bedlivě poslouchala až do konce. Nerada je vyrušovala, sama to neměla ráda. A právě teď byla jedním velkým a zvědavým ouškem.

,,Hmmm.” Jeho otázka ji zaskočila. Co z příběhu dělalo dobrý? Musela se nad tím chvilku pozastavit a zamyslet se. ,,Dobrý příběh by měl mít k tomu nějakou vazbu. Nějakou spojitost a symboliku. Dobré příběhy si pamatujeme. Zaryjí se nám do mysli a nepustí nás ani po několika letech. Jsou tu takové, na které vzpomínáme rádi, ale existují i ty, které bychom nejraději vymazali z povrchu zemského. Ale nemůžeme. Protože jsou dobré. Jsou tak dobré, že jsou už naší součástí, ať chceme nebo ne. To je fakt.” Dokončí svůj monolog a pohladí obal své knihy. ,,Všechny dobré příběhy nemají dobrý konec. Takže se tě ještě jednou zeptám. Znáš nějaký dobrý příběh? Ráda si ho poslechnu. Nebála se nočním můr ve snech. Ze snu se přeci jen někdy probudíš. Bylo by horší se do noční můry probouzet. A to víla nechtěla. Proto si svůj pozemský život chtěla nějak okořenit a nasbírat toho co nejvíce.

Podívala se na něj, ale nezírala. Nevypadalo to, že by ji to nějak zvlášť šokovalo. Neměl pocit, že by ho považovala za zjizveného netvora... Alespoň ne kvůli tomu, jak vypadal. To bylo něco, co ani v nejmenším nečekal, ale svým způsobem ho to zahřálo v hrudi. Jako kdyby se ta obrovská a hluboce zející průrva dočasně zaplnila tetelivým teplem, které se sice mělo během příštích pár minut rozplynout, ale alespoň na chvíli měl takový zvláštní pocit klidu. Nepatrně mu díky tomu dokonce zacukaly koutky, ale nic neřekl. Necítil potřebu vysvětlovat, jak k tomu přišel. Jizvy si odnesl od Rasmuse, ačkoliv některé byly jeho vlastní. Na rozdíl od svého bratra byl skutečný bojovník, jeho magie byla příliš slabá na to, aby ji mohl rozvíjet do takových výšek jako on. Místo toho se soustředil na fyzický aspekt boje. Tvrdě na sobě dřel, aby se dal do pořádku a byl schopný bojovat. Theoran ho za to dokonce párkrát počastoval téměř hrdým pohledem. Nebyla to pochvala, ale pro Desmonda to bylo takové to potřebné zadostiučinění.
Co se jeho jizev a tetování týkalo, už dávno ztratil přehled. Jeho tělo bylo živé plátno - a on s ním tak zacházel. Hruď měl pokrytou nápisy ve starém jazyce, čarodějnickými smyčkami a po paži se mu svíjelo trnité úponky. Některé nápisy a znaky se vzájemně dotýkaly nebo překrývaly, díky čemuž bylo občas celkem těžké rozeznat co jednotlivý obrazec znamená. Jemu to ale nevadilo, jeho cílem bylo překrýt některé jizvy a trošku si zosobnit svoji vlastní kůži, což se dařilo. Sice se v tom těle necítil doma, ale alespoň neměl pocit, že by byl úplná kopie Rasmuse.

Zatímco mu odpovídala na otázku, nepatrně pozvedl jedno obočí. Na tak mladičkou vílu byla zatraceně moudrá. Nepřestávala ho překvapovat - a on si pomaličku začínal uvědomovat, že ji svým způsobem obdivuje, protože byla tak zvláštní a jedinečná, že to jednoduše nešlo ignorovat. Nemohl si nevšimnout, ačkoliv ji ani omylem nechápal. Svým způsobem byl ale rád, že se rozhodla s ním zůstat. Nechtěl být sám, proto byl za společnost poměrně vděčný, třebaže to nedal najevo.
„Dobře,“ pokývl hlavou, než pevně semkl rty k sobě. „Představ si malé království, které žije a dýchá magií. Kamkoliv se podíváš, tam se skrývá magie. Ve zdech paláce, v každém květu v zahradách, v obrazech na stěnách, ve světle i ve vzduchu... I ve všech obyvatelích, především ale v králi. Ten musel o svoji korunu bojovat každý den, ale ne se společností, ale sám se sebou. Byl svým vlastním největším nepřítelem, protože uzavřel smlouvu s ďáblem, který mu za jeho duši propůjčil nejen část svojí moci, ale i možnost žít věčně. Kdykoliv jeho vlastní tělo začalo skomírat, dokázal si s pomocí špinavé magie sestrojit nové a vklouznout do něj stejně snadno, jako si dámy nazouvají nové střevíčky. Nespokojil se ale ani s věčným životem, mocí ani korunou, toužil po něčem větším. Toužil ovládnout celý svět, toužil být patronem a otcem nového božstva. Proto putoval všude možně po světě a hledal si dokonalou nevěstu. Vystřídal jich mnoho, skutečně mnoho. Jedna z nich mu na svět přivedla syna, prince. Král se z něj pokoušel udělat svého dědice a předat mu svůj úděl, ale čím víc se snažil na něj tlačit, aby ho zocelil, tím víc ho lámal a tříštil. Všechno to vyvrcholilo, když ztratil nervy a rozhodl se mu uštědřit poslední lekci: nechal ho, aby zničil jeho staré tělo a později ho zneužil, aby ho vytrestal. Prince to rozervalo vedví, tvoříc jeho téměř identické dvojče. Zatímco první polovina se dokázala vyhrabat z popela a pokračovat ve svém životě, ta druhá... Zůstala s šíleným králem, odsouzená k životu ve stínech, bez identity, bez domova, bez rodiny. Tenhle princ, stříbrný princ - přísahal při bohyni Crännäris, že šíleného krále svrhne.“
Na moment se odmlčel, než se přetočil zpět na záda a upřel oči na šedavý strop nad sebou. „Ten příběh ještě nemá konec, budeš si ho muset domyslet sama. Můj odhad je, že oba princové zemřou a šílený král bude žít další den, aby mohl zničit život další nevěsty, ačkoliv nikdy neuspěje. Konec pohádky.“

Pohledem mu visela na rtech a bedlivě poslouchala každé slůvko. Vypadala více než zaujatě jeho vyprávěním. Jeho hlas se poslouchal příjemně. Někomu by se mohl zdát hrubý a chladný. Ale Breena ho tak nevnímala. Hrubý hlas měl, to jo. Ale ona za ním slyšela cosi hřejivého. Jo, jeho hlas se dobře poslouchal. Bree zavřela víčka a vypustila vše okolo. Soustředila se jen na ten hluboký hlas. Bylo to uklidňující, svým způsobem. Mohla by to poslouchat celou noc. Tím si byla jistá.

,,Tvůj konec je vskutku ponurý. Ale pokud si ho mám domyslet, dovol mi ho trochu poupravit." Vymrštila se do sedu a prokřupala si prsty. Dělala to často. Bylo to takové její "Připrav se, jdu na to" gesto. Začala kopat nohama ve vzduchu a naklonila hlavu na stranu, jako vždy, když se k něčemu snažila dojít. ,,Princ se utápěl ve stínech, zatímco šílený král hodoval na jeho smutku. Princ se cítit ztracený. Víc než kdy předtím. Byl zaslepený touhou svého otce nezklamat a přizpůsobit se jeho krutému řádění. Jednou se zaslepený princ zatoulal na území obávané královny, která vládla ve svém regionu doslova nenechavou rukou. A ačkoli nebyla královna mezi lidmi moc oblíbená, vždy se nemusela dvakrát přemáhat, aby své území chránila od cizinců. Jednou na obchůzce tak narazila na osamělého prince. Po hodinách velice vyrovnaného boje se princ vzdal a královna ho vyslechla. Rozhodla se, že ani jeden z princů nezemře. Ona ta panovnice byla velmi tvrdohlavá, víš? Vydupala si možnost, dělat princi doprovod a dávat na něj pozor. Sice byla teprve na začátku života, ale až vyroste, má v plánu šíleného krále ponížit tak jako nikdo předtím. Protože dle vyprávění prince to byl pěknej čůrák." Dokončila své vyprávění a založila si ruce v bok.
,,Tenhle konec se mi zdá lepší. Sice je velmi pravděpodobné, že královna zemře, ale nebylo by to poprvé co by hleděla smrti do očí. Šílený král má možná smlouvu s ďáblem, ale královna s ním denně hraje mariáš." Uculí se a přejde k oknu. ,,Nikdy nevíme co se venku může skrývat za pošuky. Však koukej, našla jsem tebe a ty mě. Nedělá to z nás taky trochu šílence?" Posadí se na parapet. ,,Možná bych se mohla jít ještě projít." Zašeptá potichu, spíše je pro sebe než pro něj. ,,Nebo můžu skočit dolů pro něco k jídlu. Vzhledem k tomu, jak jsi se pustil do toho nebohého jablka máš asi hlad." Přeletí ke dveřím a znovu se usměje. ,,Nejsem tvůj nepřítel. A nenechám toho pošahanýho krále zničit to co zbylo."

Bylo zvláštní ji pozorovat, jak visela na každém slově, které vyřkl. Neočekával to. Vlastně si myslel, že ho nejspíš po prvních pár větách zavrhne - ale ona místo toho dál úpěnlivě naslouchala. Neděsila se, neznechucovala se. Možná, že by to bylo jiné, kdyby jí řekl všechno, ale takové hrůzy mu nešly přes rty. Ne, aby je sdělil tak čistému stvoření, jako byla ona. Místo toho ji pozoroval, jak mu naslouchá a vyprávěl dál, noříc se do vlastního příběhu. Bylo to zatraceně odvážné rozhodnutí, svěřit téměř neznámé a mladičké vílí dívce svůj příběh. Nejspíš to udělal, protože to potřeboval. Sobecky vyžadoval, aby mu někdo ulevil. Potřeboval přenést část té tíhy na svých bedrech někam do éteru, aby se mohl trošku uvolnit. Pravdou totiž bylo, že žil a dýchal svojí vlastní tragédií - byl něčím stínem, byl něčím poskokem. Nebyl víc. Nebyl rodinný příslušník, nebyl přítel. Dost možná se měl stát novým dědicem, to ano. Ale jen za předpokladu, že se mu skutečně podaří najít svoji oddělenou polovinu a pohltit její sílu. Theoran ho varoval, že je to zatraceně nebezpečný kousek, ale Desmond ho neposlouchal. Maloval si, jak Rasmuse připraví o jeho magii a potom mu jednoduše vytrhne srdce z hrudi. To bylo jeho přání. Jeho sen. A mínil ho naplnit, i kdyby měl přijít o život, zatímco se o to bude pokoušet. Nebyl si jistý, jestli Breena viděla jeho vnitřní temnotu - ale docela dobře jí nastínil, co byl doopravdy zač. Bylo už jen a jen na ní, jestli ho přijme.

Když začala slovy tkát nový konec, okamžitě na ni otočil hlavu a upřeně ji pozoroval, zatímco se mu v očích třpytily stříbřité jiskřičky. Znovu ho překvapila. Byla jako ztělesnění bohyně Álley - plná ohně a jisker, dodávající naději a teplo. Matně si uvědomoval, že by v ní mohl dost možná najít určitou formu opory. Možná, že byla jeho andělem... Mohla by mu přinést spásu. Otázkou bylo, jestli jeho vnitřní stíny nemohly udusit její vlastní světlo - tak jako on už uhasil mnoho a mnoho plamínků životů nejrůznějších lidí. Bral a bral a bral. Rozdával pouze bolest a strach, protože sám nikdy nic jiného nezažil. Nevěděl, jak se chovat k druhým, aby neubližoval. Slušně se dokázal chovat jedině za podmínky, že si ho dotyčný zkrotil a přinutil sklonit hlavu. Potom se z něj stával pokorný služebník, ačkoliv míval svoje chvíle vzdoru.
„Myslím, že ta mocná královna netuší, s čím by si pak zahrávala. Jakkoliv její moc i ona sama planou jasným plamenem, stačila by trošička vody a uhasla by jako kdyby nikdy ani nezářila.“ Pomaličku se zvedl do sedu a upřel na ni oči, když se posadila na parapet. Fascinovaly ho její křídla. Na jednu stranu se jich toužil dotknout, ale na stranu druhou se obával, že pokud by to udělal, změnily by se ve sklo a rozsypaly se na spoustu střípků.
„Můj otec není člověk, s kterým je radno si zahrávat. Pokud by na tebe jen upřel oči, byla bys v nebezpečí. Má slabost pro krásné tváře a magii... A na tom, že jsi mladá by mu rozhodně nesešlo. Semlel by tě s sebou, než bys stihla říct parchante. A jakmile by tě připravil o všechno - o důstojnost, tvoji krásu, mládí i magii, prostě by tě rozebral, kousek po kousku. Vzal by ti tvoje krásná křídla a rozemlel by je na prášek, vypil tvoji krev a pozřel srdce. Ze zbytku těla by udělal to, co by se dalo přirovnat k hnojivu... Využil by to na posílení svojí vlastní schránky. A co se mého bratra týče...“
Při zmínce o Rasmusovi se mu tvář stáhla a výraz podstatně ztvrdl. „Bojoval proti němu a získal si svoji dočasnou svobodu. Stojí mu ale v cestě, takže padne... A je jedno, jestli to bude mojí nebo jeho rukou. Zemře, nehledě na okolnosti. A já potom možná konečně dojdu klidu, protože budu moct vystoupit z jeho stínu. Je to hořko-sladký konec, ale rozhodně šťastnější, než kdyby věci zůstaly tak, jak jsou teď. Nebo hůř... Kdyby se šílenému králi podařilo skutečně zplodit nového boha.“