Equeské ruiny

Nedaleko od velkého jezera Isorvi a řeky Räsine se nachází Equeské ruiny. Z dříve majestátního hradu nezbylo nic než kousky stropu a zdi porostlé mechem a břečťanem, mezi kterými jen zřídka najdete pár pozůstatků dávných časů.
Ruiny nejsou nijak pohostinným místem, obzvlášť, když si domyslíte, že v noci bude ohniště na polorozpadlé kamenné stěny vrhat děsivé stíny a vy se pravděpodobně nevyspíte, ani kdybyste se stokrát snažili. Je vážně snadné uvěřit všem povídačkám o démonech a stvořeních temnoty, když nocujete právě zde...
Pokud jste ale odvážnější a nebojíte se zbytků minulosti ani duchů původních obyvatel, můžete v ruinách přečkat noc nebo se třeba schovat před deštěm. Pozor ale, na koho tu narazíte. Třeba nebudete jediní, kdo si zde hledá útočiště. Většinou je zde naprostý klid, ale víte, jak se věci mají... jeden nikdy neví!

Za ten den toho už skutečně měla plné zuby.
Přišla o koně a musela se přebrodit nějakou bažinou, takže byla celá špinavá. Moc tomu nenapomáhal ani fakt, že ještě stále nedostala toho člověka, na kterého dostala tip - ten si totiž právě vzal jejího koně a prchl kamsi směrem k ruinám. Ztratila ho už u jezera Isorvi, což ji nebetyčně vytáčelo. O kolik by to bylo jednodušší, kdyby ho jednoduše spálila na popel? Jenže ten muž měl jejího koně, toho se nechtěla vzdát. Měla ho ráda, ačkoliv mu ještě nedala ani žádné jméno. Na to moc nebyla... Bála se toho. Jakmile něčemu totiž dá jméno, přilne k tomu ještě o hodně víc. A to bylo něco, čemu se chtěla vyhnout.
Zatímco běžela napříč lesem směrem k zřícenině, plíce jí už hořely. Běžela dlouho, opravdu dlouho. Potřebovala by se zastavit a vydechnout si, ale teď nemohla přestat. Musela toho muže najít a zlikvidovat ho dřív, než jí prchne tak daleko, že už ho nenajde. I proto se řítila dál, směrem po příjezdové cestě. Když konečně dorazila až ke stržené bráně, proběhl kolem ní její kůň. Než stihla ale zachytit jeho uzdečku, byl ta tam. Evidentně ho něco vyplašilo...
Bezmyšlenkovitě si vytáhla z pochvy meč a pevně sevřela prsty na jílci, opatrně se plížíc směrem do srdce ruin. Byla připravená na cokoliv, bylo to tak lepší. Mohl se ji tam pokusit přepadnout a to samotné místo rozhodně nepůsobilo zrovna stabilně, takže se skutečně musela mít na pozoru. Dávat si pozor, kam šlape a kam uhýbá... Kdo ví, jestli jí ještě něco nespadne na hlavu.
„Pomoc!“ Ozvalo se odkudsi zepředu. Okamžitě zbystřila a popoběhla vpřed, když jí pohled padl na muže, který ležel v sutinách - s nohou zaklíněnou mezi dvěma velkými kusy zdi. Nejspíš to na něj muselo spadnout, když se přes sutiny pokoušel přejít, aby se tam někde schoval. Jaká smůla.
Marion zakroužila mečem a došla k němu, probodávajíc ho svýma zlatavýma očima.
„Pomozte mi, prosím.“ Zaskuhral tiše a ona mu položila nohu na hruď, přišlapávajíc ho. Okamžitě zachroptil a oči mu začaly těkat od její tváře směrem k meči, který třímala v ruce. Evidentně mu pomaličku začínalo docházet, co s ním nejspíš bude. Jestli přijímal svůj osud? To těžko říct. Nejspíš k tomu měl daleko, protože se mu v očích stále leskla vzdorovitost a touha žít, ale ona moc dobře věděla, že brzy dojde do bodu, kdy už svůj osud přijme takový, jaký byl. Nic jiného mu totiž ani nezbývalo. Jeho život byl doslova v jejích rukách... A ona si to mínila náležitě vychutnat.
„Nepros, nepomůže ti to. Jistý Ivar mi zaplatil slušný obnos peněz za to, abych tě sprovodila z tohohle světa. Myslím, že si zasloužíš před smrtí alespoň vědět, kdo tě chtěl mrtvého. Každopádně... Sbohem. Přísahám, že to bude rychlá a pokud možno bezbolestná smrt.“
S těmi slovy se napřáhla a probodla mu srdce svým mečem. Když mu oči zeskelnatěly a výraz ztuhl, zachytila mečem jeho řetízek a strhla mu ho z krku. Sotva ho sňala z ostří meče, uklidila si ho do náprsní kapsy jako důkaz toho, že provedla svoji práci. Automaticky si potom meč vrátila zpět do pochvy a luskla prsty, čímž jeho mrtvé tělo nechala vzplanout jasným plamenem.
Měla hotovo, alespoň pro ten den. Svého koně už nedohoní, ale alespoň splnila zakázku. S tou myšlenkou si sundala brašnu a pohodila ji na rovný kus země, který byl z vrchu krytý a posadila se. Byla vážně vyčerpaná... A to by si ještě měla ulovit něco k večeři. K čertu s tím.

Nix byl na cestě už čtyři dny. V zátoce Kapitána Bersena se zdržel déle, než plánoval, ale stejně mu to nebylo nic platné. Přišlo mu to jako spásná myšlenka, když mu došlo, že Armani mohla klidně nasednout na loď a odjet ze světadílu, proto se co nejrychleji vydal k přístavu, který mu byl nejblíž a ptal se po malé bělovlasé holce. Mohla se schovat do podpalubí, mohla se přidat k posádce obchodní lodi, mohla... Cokoliv! Proč ho to jen nenapadlo dřív? Už týdny nenarazil na jedinou stopu a tohle by mohlo být dokonalé vysvětlení. Ale bohužel, kapitán každičké lodi, na které se ptal, ho zklamal. Žádná dívka, která by popisem seděla, se v přístavu neukázala. Měl to čekat. S křehkou nadějí v přístavu zůstal ještě pár dní a nedůvěřivě sledoval všechny ptáky, kteří přistáli v okolí, ale po Armani ani památky. Zatraceně!
Byl tak frustrovaný, že se v jedné krčmě zlil do němoty a potom jako zpráskaný pes přístav opustil. Nehodlal se vzdát, někde tu přece být musí! Nescora není zas tak velká a dřív nebo později ji někdo někde uvidí, řekne mu to a on si ji najde.
S tichým zavrčením se protáhl mezi několika keři a zahleděl se k obzoru. V dálce se lesklo jezero Isorvi a jen kousek od něj se rozléhaly Equeské ruiny. Denix neměl moc na výběr, protože slunce se pomalu sunulo po obloze k západu a on nestál o nocování na planině. Na hostinec neměl peníze, ty propil v té zpropadené krčmě. Chyběly mu lesy. Tahle část Nescory byla totiž jen zatracená placka s pár menšími vesnicemi a sotva jedním městem, byla to klidná část země, to musel uznat i on, ale stejně se mu nelíbila. On měl rád skály, kopce a spoustu zelených lesů.
Z myšlenek ho vytrhnul zvířecí pach. To nebylo nic zvláštního, všude tu žili zajíci, lasičky a spousta drobných savců, ale tenhle savec rozhodně drobný nebyl.
Pásl se několik metrů od Denixe a nezdálo se, že by si vlka ve svojí blízkosti všímal. Nebylo se čemu divit, když vítr foukal směrem k němu. Kdyby se teď rozhodl koně skolit, zřejmě by s tím neměl problém, ale nepřišlo mu to zrovna výhodné. Hlavně, když kůň byl osedlaný a majitel se očividně nenacházel v jeho blízkosti. Mohl by na něm dojet k pevnosti, přenocovat, vzít ho do nejbližšího města a za slušnou částku prodat.
Nix se se zapraskáním kostí proměnil a pomalu se postavil. Udělal pár nejistých kroků, protáhl se, zkusmo zahýbal prsty. Ve vlčí podobě trávil tolik času, že ta lidská mu najednou přišla nepohodlná. Ztrácel sám sebe čím dál, tím víc. Nevadilo mu to.
Kůň zastříhal ušima a vzhlédl. Nix zvedl ruce a opatrně se přibližoval krůček za krůčkem. Tiše doufal, že z někoho to zvíře neucítí vlka. V tu chvíli by šel celý plán do háje, protože by kůň utekl dřív, než by se stihl Nix znovu proměnit.
"Pššššt, hodný kůň. Hodný. Když budeš hodný, dostaneš mrkev. Možná. Asi spíš ne. Vlastně tě hodlám prodat, abych měl na jídlo pro sebe. Nic ve zlým, ale pokud budu muset sníst ještě jednu veverku, asi se pozvracím. Jsou malý a tuhý a hnusný."
Kůň stál naprosto nehnutě. To nebylo špatné znamení, taky mohl zdrhat jako o život.
Nix udělal pár dalších kroků k němu a potom rychlostí blesk sáhl po uzdě. Zvíře sebou škublo, ale mělo smůlu. Nix držel uzdu pevně. Zkušeně se vyhoupl do sedla a chvilku počkal, než se jeho nový spolucestující uklidní.
"Moc hodný kůň. Nakonec přeci jenom tu mrkev dostaneš," jeho hlas zněl cize. Byl moc hluboký, chraplavý a skřípal. Kdo ví, jestli to bude tím, jak dlouho ho Nix nepoužil.
"Tak pojď," pobídl koně ke klusu a ten se po chvíli zdráhání opravdu vydal směrem k pevnosti. Slunce zapadalo, vládu pomalu přebírala noc. Nixovi zakručelo v břiše. Možná by ta veverka nebyla až tak zlá. Obrátil se mu žaludek. Takže asi byla...
Projel branou, seskočil ze sedla a rozhodl se koně vést. Překračoval kusy zdiva a vyhýbal se ztrouchnivělým trámům, porostlým mechem. Obešel jednu ze zdí, která jako zázrakem ještě stála a tam, v srdci ruin, uviděl plameny a ženu, která se vyhřívala v jejich žáru. A to si myslel, že už ho nic nepřekvapí.

Když se od brány začalo ozývat melodické klapání koňských podkov, okamžitě vzhlédla.
Nevěřila tomu, že by se její kůň dobrovolně a sám od sebe vrátil, ale všechno bylo přeci jenom možné. Přeci jen už měla pocit, že si spolu vytvořili nějaké pouto, možná se za ní přeci jenom rozhodl vrátit. Jí by rozhodně chyběl, o tom nebylo pochyb. Jenže její kůň se nevrátil ani dobrovolně, ani sám. Vedl ho jakýsi muž, kterého v životě předtím neviděla.
Okamžitě sebou trhla a ruka jí vyjela směrem k jílci meče. Nebyla si jistá, jestli je nebezpečný, ale jeden nikdy neví. Netušila, co se mu honí hlavou - a fakt, že chytil jejího koně se jí také úplně nepozdával. Co tam dělal? Proč si toho koně prostě neodvedl a nevrátil se k jezeru nebo do vesnice? V sedle by mohl být pryč během krátké chviličky. Co ho tedy vedlo k ruinám? Možná to byl vyvrženec nebo cestovatel, kdo ví. Jistá si být nemohla, ale rozhodně z něj byla poměrně nervózní.
„To je můj kůň,“ konstatovala tiše, než se sebrala ze země a napřímila se. V očích jí přitom zářil odraz plamenů z hořícího těla před ní. Vlastně to nevypadalo dobře, vůbec ne. Pokud byl normální a soudný člověk, nejspíš by se ji měl pokusit zabít, protože se dalo velice dobře odhadnout, co se tam asi odehrálo. Ale on jenom stál na místě a hleděl jejím směrem... Proč? Zvažoval snad svoje možnosti a přemýšlel nad tím, co udělat? Nebo možná byl prostě překvapený, že už někdo sídlil na místě, kam se chtěl skrýt on?
„Co tu děláte?“ Ruku měla stále položenou těsně vedle jílce meče, byla viditelně připravená tasit. Pokud by ale chtěla, ještě rychleji by se mohla vytasit s ohněm - to byla její tajná zbraň. Nepoužívala ji sice nějak zvlášť ráda, protože byla těžká na ovládání a málokdy se jí to podařilo ke konci zkrotit, takže obvykle končila popálená a se spáleným okolím, které jí přiléhalo. Ale právě v tu chvíli se cítila ve skutečném ohrožení, protože byla nájemný zabiják a někdo ji viděl stát hned těsně vedle mrtvého a zapáleného těla. Co by měla dělat? Nechtěla se s ním pouště do boje dřív, než si bude jistá, že je pro ni skutečně nebezpečný. Třeba se věci nakonec stočí úplně jiným směrem... Možná prostě jen hledá nocleh.

Denix si ženu zkoumavě prohlížel. Dlouhé rudé vlasy, zvláštní zlatavé oči, meč a hořící tělo hned vedle. Kdyby řekl, že ho nepřekvapila, lhal by, ale rozhodně to nehodlal dát najevo. Pokud to tělo vedle jejích nohou měla na svědomí sama, rozhodl se mít pořádně na pozoru. Jistě, v boji nebyl marný, ale naučil se své protivníky nepodceňovat. Byl dobrý, ona mohla být lepší. Jednoduchá rovnice s celkem jasným výsledkem.
"Máte ho podepsaného?" pozvedl obočí a s obviňujícím výrazem ve tváři pohlédl na zvíře, jehož otěže stále ještě svíral. Jako by za to ten chudák kůň mohl. "Co vidím, tak ne. Našel jsem ho, poklidně se pasoucího kousek odsud. Kdybych si ho nevzal a nepřivedl sem, už byste ho nikdy neviděla. Takže to tak berte. Teď je můj. Stihli jsme se sblížit," koutky rtů mu zacukaly v suchém úšklebku, kdy pomalu uvazoval otěže k větvi jednoho mála stromů. Potřeboval mít volné ruce, kdyby opravdu došlo k boji, ale to ona vědět nemusela. Zachovával klid, nutil se k co největší uvolněnosti... Ale i přes to všechno si moc dobře uvědomoval dva meče, překřížené v pouzdrech na jeho zádech. Poškrábal se na zátylku. Prsty pohladil rukojeť jednoho z nich.
"Co tu dělám? Stojím, pokud jste si nevšimla," zavrtěl hlavou, jako by byla zaostalá a on s ní jenom ztrácel čas. Možná ji tím vyprovokuje a ona odejde. To by se mu líbilo. Nerad se s někým dělil o místo na nocleh. Byl vlk samotář a bylo mu tak dobře, no ne?
"Důležitější otázka je, co tu děláte vy? Protože mi něco říká, že to mrtvé tělo, co hoří u vašich nohou, zřejmě nepřipravujete k večeři. A pokud ano... No... Zjevně máte mnohem větší hlad, než já. Ale být vámi, jíst o nebudu. Samé kosti. Maso nic moc. Není v nejlepším věku. Bude tuhý."
Odolal nutkání si sednout a místo toho se opřel o polozbořenou zeď a založil ruce na hrudi. Špičkou ukazováčku se dotýkal kostěné dýky, připoutané k opasku. Pokud chce bojovat... On bude připravený.

Už teď jí bylo jasné, že ho nejspíš minimálně zkusí něčím přetáhnout po hlavě, jen aby ho umlčela.
Stačilo aby otevřel pusu a už si ji znepřátelil. Neměla takové lidi ráda, skutečně ne. Vlastně jimi přímo pohrdala - a jakkoliv byla připravená se případně o pevnost podělit, s někým takovým by se nepodělila ani o velkou louku, natož polorozbořenou pevnost, kde moc místa nebylo. Mezi nimi by musela být skutečně veliká mezera, aby ho mohla snášet.
Tak on si tedy přivlastnil jejího koně... K čertu s nimi, oběma. Ten kůň ji uvedl do stavu rozmrzelosti už předtím, ale fakt, že se dostal do rukou někomu takovému... To byla jiná písnička. Nesnášela se za to, že ho nestihla zachytit a nemohla si ho nechat. Takhle bude muset trmácet zpět po svých, ale také bude muset snášet ten jeho povýšený úšklebek a pocit vítězství, protože získal koně úplně zadarmo. A že koně rozhodně nebyli levnou záležitostí. Skutečně ji to štvalo, ale co s tím mohla nadělat? Jistě, mohla by ho zabít. Ale byla vyčerpaná a na souboj se úplně necítila. Nejspíš by ji hodně rychle vyklepal, protože byla vysílená. Nebylo by moudré něco takového riskovat. Ale přesto...
„Moc vtipné,“ poušklíbla se nepatrně, ale její výraz se velice rychle změnil zpět do chladného a odtažitého. Nevěděla, co si od toho všeho sliboval. Snad viděl, co mu leželo před nosem, nebo ne? Možná byl prostě nezdravě sebevědomý anebo vyloženě vyhledával potíže. Nejspíš mu to přišlo úsměvné a zábavné. Podle všeho si to svým způsobem užíval, což ji vytáčelo ještě víc. Měla ho plné zuby - a to ho sotva poznala. Co tam vůbec chtěl?
„Chápu. Rádoby vtipné odpovědi a sarkasmus, s vámi bude vskutku veliká zábava,“ protočila oči, než pustila rukou jílec meče a založila si ruce na hrudi. Nedokázala ho přesně odhadnout, ale rozhodně jí přišel nebezpečný. Jinak by se tam určitě nevydával. A byl ozbrojený, to jí také moc klidu nepřidávalo. Nejspíš by nebylo moc moudré prostě vybuchnout a provokovat ho...
„Fajn, toho koně si nechte. Zjevně ho potřebujete víc, než já.“ Potom očima sjela k hořícímu tělu, než mu věnovala nenávistný pohled. „Pokračujte, pokud se k němu chcete přidat. Vidím to asi takhle... Oba tu z nějakého důvodu jsme a nejspíš tu míníme přečkat noc. Buď se k sobě budeme chovat slušně a civilizovaně, nebo si každý můžeme rovnou vytáhnout zbraň a zkusit, kdo z nás bude lepší a vyhraje.“

Překvapeně zamrkal. Nečekal, že mu nabídne mír, ale zjevně se to stalo. Nechtěla potíže. Výborně, on totiž taky ne. V jednu chvíli skoro zalitoval, že se k ní od začátku choval tak, jak se choval, ale slovo skoro bylo klíčové. On toho koně našel a chytil. Jak mohl vědět, že jí patří.
Ale očividně patří! Koně jsou drahá záležitost. Víš, kolik za něj musela dát? Je zdravý, mladý, poměrně rychlý. Nestál málo, ozvalo se jeho zrádné podvědomí a Denix promluvil dřív, než si to stačil pořádně rozmyslet. Už ve chvíli, kdy slova opustila jeho rty, měl chuť si nafackovat. "Hodlám ho prodat. Pokud se vám chce, jít se mnou až do města, polovinu vám dám."
Dobře. To zjevně nebylo úplně to nejlepší, co mohl říct, ale už se stalo a co se stalo, nemohlo se jen tak mávnutím kouzelného proutku odestát. Konec konců... I polovina ceny toho zvířete bude dost. Vystačí mu to na trochu jídla a možná na nocleh v hostinci. Potom si zase najde nějakou práci, něco najde, někoho unese, někomu pohrozí nebo ho zabije a zase bude mít plný měšec. Ta myšlenka se mu docela líbila. Když zrovna nepátral po Armani, zoufale se nudil a práce byla vždycky vítaným zpestřením. Nevadilo mu, zašpinit si ruce. Nebál se, že ho chytí. Když se to vzalo kolem a kolem... Vlastně mu bylo všechno úplně jedno. Všechno až na jednu malou sokolici, která mu ničila život.
Sesunul se po zdi do sedu a natáhl ruce nad hořící mrtvolu, aby si je trochu ohřál. Noc se už dávno hlásila o slovo a noci tady v Nescoře byly vždycky nepříjemně chladné. Uvnitř v chalupě vedle kamen a s hrnkem horkého čaje to tolik nevnímal, ale tady venku, když se potuloval krajem a přespával, kde se jen dalo, mu zima zalézala pod kůži hlouběji, než nože jeho nepřátel.
Zakručelo mu v břiše. Jak dlouho už nejedl? Nevzpomínal si. Vždycky, když pomyslel na jídlo, vybavilo se mu tuhé veverčí maso a chuť ho hned přešla.
Mohl by jít a zkusit ulovit třeba zajíce. Viděl dobře. Slyšel skvěle. Vlk byl noční lovec, takže naděje na úspěch tu byla. Ale popravdě řečeno se mu zrovna nechtělo nechávat svého nového koně s cizinkou, kterou si očividně znepřátelil už tím, že si dovolil dýchat.
Zvážil svoje možnosti. Jak pravděpodobné je, že ta žena sbalí koně, sebere se a odejde? Je noc, opouštět oheň je šílenství... Ale co kdyby...?
Jeho žaludek se znovu ozval na protest. A co? Pokud sbalí koně a odejde, zvládne ji vystopovat. Je rychlý. Koně si vezme zpátky. Bylo rozhodnuto.
"Za chvíli se vrátím," zamumlal a zmizel ve tmě.

Takže možná nebyl úplně neomalený... Možná, že se v něm spletla.
Třeba to nakonec všechno bylo jenom jedno velké nedorozumění a on nebyl až tak špatný. Prostě jen ukořistil jejího koně, což ji popudilo - ale v důsledku se na něj asi zlobit nemohla. Kdyby to bylo na ní, nejspíš by se zachovala podobně, protože v nouzi člověk udělá ledacos. A když jí navíc i nabídl možnost, že jí dá polovinu peněz z prodeje... Neznělo to už tak špatně. Možná, že by s ním tu noc mohla přežít, možná. A možná taky ne. Kdo ví, jestli by ji ve spánku okamžitě nepodřízl jako sele - ale věřila si dost natolik, aby to byla ochotná risknout. Skutečně se potřebovala vyspat a odpočinout si, v tom jí ani ten neznámý nemohl zabránit. Ačkoliv by se nejspíš bát měla, byla sice obezřetná, ale zároveň dost unavená na to, aby to víc neřešila.
„Dobře, to zní fér. Díky,“ pokývla hlavou souhlasně. Většího projevu vděku se od ní už dočkat nemohl - alespoň povolila a její nepřátelský výraz se změnil zpět na neutrální. V důsledku asi byla přeci jenom moc unavená na to, aby vyvolávala další bezpředmětné hádky. A byla mu svým způsobem vděčná za to, že se zachoval tak, jak se zachoval - mohlo to totiž být podstatně horší. Taky se mohl chytit zbytku toho, co řekla a vytasit zbraň. Byla skutečně ráda, že to tak nedopadlo. Na souboj teď skutečně neměla a už takhle hodně riskovala.
Když zmizel kdesi ve tmě, zamyšleně pokrčila rameny a vytáhla si z brašny kousek chleba a sušeného masa. Zásoby jí už skutečně docházely, takže by si měla spíš něco ulovit, ale v tu chvíli na to neměla ani pomyšlení. Nechtělo se jí navíc přeměňovat se a riskovat, že by ji uviděl. To bylo snazší sníst zbytek toho, co ještě měla u sebe - než riskovat nějaké další potíže, těch už měla za celý den dost. A taky toho měla už plné zuby.

Najít zajíce se ukázalo jako mnohem těžší, než původně očekával. Ti malí hajzlíci se skrývali mezi keři nebo hluboko v norách pod zemí. Ne, že by měl zajíce nějak v lásce, ale všechno bylo lepší, než veverky. Všechno. Všechno! Snědl by i lasičku, kdyby to znamenalo, že se tím vyhne těm malým zrzavým potvorám.
Krčil se dobrého půl kilometru od ruin, dost blízko, aby na ně viděl, ale dost daleko, aby ta rudovláska neviděla na něj. Netušil, co by dělala, kdyby uviděla mohutného vlka s vražedným leskem v očích, ale nehodlal nic riskovat. Měl rád svůj kožich. Měl moc rád svůj kožich a nestál o to, aby se z něj stala předložka před postel. Byl si dost jistý, že žena by něčeho takového byla schopná.
Kousek od něj zašelestil keř a Nix se napjal. Všechny svaly pracovaly naprosto synchronizovaně, když skočil a sevřel v čelistech pěkně stavěného zajíce. Uspokojivě to křuplo, takže se mu očividně podařilo zlomit tvorečkovi vaz a zbytečně ho netrápit. Dovolil si pár sekund být sám na sebe hrdý a potom se i se zajícem v tlamě rozběhl zpátky.
Proměnil se kousek od ohně s tichým zapraskáním a bolestným zaúpěním. Sebral se země prasklou větev, aby měl budoucí pečeni na co napíchnout a odplivl si. Nemohl se zbavit dojmu, že má mezi zuby ještě kousek srsti. To byla sice naprostá pitomost, ale stejně mu to přišlo nechutné. Ve zvířecí podobě to bylo naprosto v přirozené. V té lidské... ne až tak.
Protáhl se a chvilku si zase zvykal na dvě nohy a dvě ruce. Moc dobře si všímal, že s každou další přeměnou je těžší a těžší, vrátit se zpátky. Jak jednoduché by jen bylo všechno hodit za hlavu a navěky zůstat vlkem? Neuvěřitelně. Mohl by žít v lesích, spokojeně se vyhýbat veverkám, možná si najít smečku. Ale nebyl zbabělec a nehodlal se vzdát. Měl tu rozdělanou práci.
Vrátil se zpět a když zjistil, že kůň i žena jsou na svém místě, ucítil někde v oblasti hrudi drobek úlevy. Vážně by neměl náladu, nahánět je tu někde kolem.
Usadil se se skříženýma nohama zpátky k mrtvole, která už ani trochu nepřipomínala lidské tělo. Za chvíli nebude mít co hořet. Měl by přiložit.
Vytáhl zpoza opasku kostěnou dýku, metodickými pohyby stáhl králíka z kůže, odstranil všechno, co jíst nehodlal, hodil to do ohně a potom začal zajíce opékat. Během chvilky se kolem kromě pachu spáleného masa a oblečení začínala linout i celkem lákavá vůně pečeně. Teplé jídlo neměl od té doby co opustil přístav. Takže odhadem týden. Pěkné.
Pomalu otáčel větví, dával pozor, aby mu večeře neshořela na popel a nakonec znovu zalétl pohledem k ženě, která právě jedla. Ticho mu nevadilo, ale už dlouho s člověkem nemluvil jen tak. Možná... Možná mu to trochu chybělo. Ale jen trochu. Možná zatoužil po střípku lidskosti. Možná se bál, že nakonec opravdu zapomene, jaké to je, být člověkem. Možná. Možná. Možná.
"Jak se vlastně stalo, že sedíte uprostřed ruin s hořící mrtvolou?" zeptal se dřív, než stihl přemýšlet.

Vrátil se zpět s králíkem, ale neviděla, že by měl luk.
Jak ho proboha chytil? Nevěřila tomu, že by ho prostě jen tak probodl mečem, ale na to zase neviděla odpovídající ránu. To bylo značně nepravděpodobné. Leda by ho nějak nalákal... Ale jak? Bylo to zvláštní a rozhodně to v ní vyvolávalo nezodpovězené otázky, které ji pálily skoro stejně jako oheň, co tak často držela v dlaních. Možná ale měl v okolí jednoduše nastražené oko... Třeba byla jen zbytečně paranoidní.
„Řekněme, že ten člověk naštval jiného velice vlivného člověka, takže jsem zakročila.“ Jakkoliv to neřekla otevřeně, pořád bylo dost dobře jasné, co přesně udělala. Asi by jí ale v důsledku nevadilo to prostě říct - konec konců, třeba se ji potom nepokusí převézt...
„Zabíjím lidi za peníze,“ dodala nakonec tiše, než zamyšleně pohlédla do ohně. Ten způsob, jakým plameny tančily a olizovaly to mrtvé tělo, ji skutečně uklidňoval. Nejspíš by měla být znechucená a on asi taky, ale přesto ani jeden znechucení nebyli. On si nad tím ohněm klidně opékal toho králíka, kterého nějakým způsobem ulovil. Evidentně byli oba tak trošku jiní. Nejspíš ohýbali pravidla ve svůj prospěch a nevadilo jim být trošku amorální, což se na jednu stranu hodilo, ale na stranu druhou... Bylo to trošku zneklidňující.
„Jak jste ulovil toho králíka?“ Zeptala se nakonec, když dojedla svoji trošku jídla a upřela něj svoje jantarové oči. „Nevidím žádný luk. Nejspíš jste opravdu hodně zkušený lovec, když dokážete chytit králíka holýma rukama... Nebo spíš zubama?“ Dodala nakonec zamyšleně, než mu pohlédla zpříma do očí. Byla zvědavá, hodně zvědavá. A bylo jí jasné, že se pohybuje na velice tenkém ledě, ale stejně se musela zeptat. Možná, že byl prostě jen nadaný... Anebo byl jako ona.

Zamyšleně sledoval zajíce a přemýšlel, jestli už bude dost upečený. Zkusmo si kousek masa utrhnul, ochutnal a olízl si z prstů tu trochu tuku. Chtělo by to sůl, jalovec a rozmarýn. A brusinkovou omáčku. A opečené brambory. Bohové... Rozhodně by to chtělo opečené brambory. Ale měl jenom tohle a musel se s tím spokojit. Hodlal se řídit novým životním heslem: Všechno je lepší, než veverka. A tohle byl zajíc. Takže pro něj to znamenalo spokojenost.
Nijak se nad tím nezamyslel, když oddálil pečeni od ohně, rozdělil ji na dra rovnoměrné kusy a jeden podal cizince. Když se bude chovat slušně, třeba se ho nepokusí zabít ve spánku. Nechtěl umřít ve spánku. Nejen, že na to byl moc mladý, ale navíc by to bylo celkem potupné. Dokázal si sám sebe představit zemřít v boji. Nezáleželo, jestli v lidské nebo ve vlčí podobě. Ale zemřít ve spánku... Ne. Prostě ne.
Když mu oznámila celkem zjevnou skutečnost, jen uznale pokýval hlavou. Taková práce chtěla pevné nervy. Věděl to. "Já taky," přiznal a kousl do svojí večeře. Nebylo to zlé. Vůbec to nebylo zlé. Bylo to teplé, bylo to maso a nebylo to veverka. Sice to chytlo trochu 'vůně' od mrtvoly, na které se to peklo, ale svět nebyl dokonalý.
"Jistěže, čím jiným?" lehce naklonil hlavu na stranu a pousmál se. Z jeho tónu mohla jen hádat, jestli si dělá legraci, nebo to myslí smrtelně vážně. Z vlastní zkušenosti věděl, že takhle je to nejlepší.
Jeho původ sice nebyl tajemstvím, ale také ho nevykládal na potkání rudovlasým cizinkám, kterým možná tak trochu ukradl koně.

Byla hodně překvapená, když jí podal polovinu zajíce.
Absolutně to nečekala - ale i přesto si od něj maso převzala a věnovala mu vděčné pokývnutí hlavou. Možná by se i pousmála, ale byla natolik vyvedená z míry, že ji to jednoduše nenapadlo. Neočekávala od něj něco takového, ne potom s tím koněm a tom, jak předtím mluvil. Ale možná, že se v něm skutečně spletla. Konec konců... Jejich začátek byl hodně nepříjemný, to ano, ale to neznamenalo, že spolu na tu krátkou dobu, kterou spolu měli strávit, nemohli vycházet nějak slušně. Proč taky ne? Stačila troška domluvy a vlídnosti a mohli by být jenom dva pocestní, kteří na sebe náhodou narazili a rozhodli se spojit síly. A tu vlídnost on už skutečně nadnesl - a to hned dvakrát. Poprvé, když jí nabídl, že jí dá polovinu z prodeje koně a podruhé, když jí dal polovinu svého úlovku. Bylo to od něj vážně milé.
„Já... Děkuju,“ pronesla nakonec poněkud vykolejeně, zatímco z něj nespouštěla pohled. Byl zvláštní, kombinace jeho světlých vlasů a těch neobvyklých očí... Těžko se šlo nedívat se na něj. Jakkoliv nechtěla přímo zírat, nedokázala si jednoduše pomoct. Nikdy nikoho podobného neviděla - a zvláště jeho oči ji skutečně zaujaly, protože nesly zvláštní tóny. Naštěstí to byl pevný zvyk, hledět lidem do očí. Proto to nevypadalo až tak divně, když ho upřeně pozorovala.
„Hezké, že jsme se tu takhle sešli. Oba dva zabijáci...“ Pronesla zamyšleně, když přiznal, že i on zabíjí lidi za peníze.
„Slyšela jsem, že tu žijí jistí měňavci. Prý vypadají jako běžní lidé, ale občas trošku i jako zvířata. A právě na ty se přeměňují. Nedokážu si to vysvětlit jinak, než tím, že k nim patříte. Mám pravdu?“ Zeptala se nakonec bez jakýchkoliv okolků. Byla hodně zvědavá na jeho reakci, protože jeho předchozí odpověď byla příšerně nejasná. Bylo znát, že to byl tak trošku jeho zájem, ale ona to skutečně vědět chtěla. Pokud by snad nepovolil, možná by snad i přiznala, že je sama taková... Ale zatím se jí do toho moc nechtělo.
„A je divné si vykat... Nemohli bychom si tykat? Jsem Marion,“ pronesla ještě tiše, než se pomaličku zvedla a došla k němu, aby mu mohla podat ruku. Docela ji zajímalo, jak se asi jmenuje. Někdo tak zvláštní musel jistě mít i neobvyklé jméno... Alespoň tušila. Možná se pletla, ale nemyslela si to. Bylo by divné, kdyby měl nějaké obyčejné jméno, nesedělo by jí to k němu.

"Nemáte zač," trhnul rameny, protože o nic nešlo. Ulovit zajíce nebyla žádná věda a podělit se o něj s cizinkou, se kterou hodlal sdílet místo spánku, byla jen obyčejná otázka slušnosti a dobrého vychování. Nix byl všelijaký. Ironický, tichý, tajemný, občas možná trochu hrubý. Ale když na to přišlo, vychování měl a jednou za čas ho dokonce využil.
Zamyšleně hleděl do plamenů a nakonec do ohně hodil všechny kůstky, které mu zbyly a provizorní rožeň taky. Oheň zaplál trochu jasněji, plameny se zvedly do výšky, ale během chvilky zase klesly. Fascinující.
"Velká shoda náhod," souhlasil a otřel si ruce do trávy. "Ale buď osud nebo bohové tomu tak chtěli. Doufám, že jim to za to stálo." Všiml si, že se vpíjí pohledem do jeho očí, tak jí to oplatil. Ty její byly zlaté a skoro jakoby se v nich neodrážely jen plameny ohniště... Skoro jako by v jejích očí hořel ještě jiný plamen. Zajímavé. Byly úplně jiné, než ty jeho. Dvoubarevné a ledově chladné, které mu zůstávaly i ve vlčí podobě.
"A kdyby ano? Donutila byste mě změnit podobu a stáhla mě z kůže?" zazubil se a prohrábl si prameny světlých vlasů. Byl na její odpověď upřímně zvědavý a ačkoliv to překvapovalo i jeho samotného, vlastně by jí pravdu opravdu prozradil, kdyby ukázala, že ho nezabije při první zmínce.
"Pěkné jméno," přijal nabízenou ruku a pevně ji stiskl. Byla hřejivá, ale poznal, že patří zabijákovi. "Jsem Nix."

Samozřejmě, že bylo za co děkovat.
Nemusel to dělat, ale přesto se rozhodl podělit - to od něj bylo skutečně šlechetné. A ona to musela patřičně ocenit, ačkoliv to moc nedávala najevo. Nebyla ten typ, co překypuje díkem viditelně a zasypává svoje okolí neutichajícími slovy děkuju a díky. Za to dobu co strávila ve vesnici se velice rychle naučila, že vůči takovým jsou ostatní pak jiní. Dávají si na ně pozor a zneužívají toho, protože to o nich prozrazuje, že jsou slabí. A ona už slabá rozhodně být nechtěla. Ne potom všem, co se stalo. Musela se sebrat a zocelit, pokud chtěla přežít. A ona skutečně měla poměrně silnou vůli k životu, takže při první příležitosti začala pracovat nejen na svojí fyzičce, ale i na sobě jako takové. Nesměla si dovolit dostat se znovu do stejné situace... Moc dobře totiž věděla, že by to podruhé už nezvládla.
„Možná, že to tak nakonec je dobře,“ pokrčila neurčitě rameny. Věřila bohům, protože jinak by věci neměly smysl. I proto se rozhodla vložit do něj jistou důvěru, protože bohové by ji jistě nenechali se nějak vytrestat. Ne, když neprovedla nic hrozného. Jistě, zabíjela lidi... Ale vždycky jim dopřála řádný pohřeb, jako to dělali u nich ve vesnici. Vlastně to byl pohřeb hodný krále, jen bez hranice. Räegnis na ni jistě shlížel z nebes a byl spokojený, že mu přinášela takové obětiny.
„Ne. Proč bych to dělala?“ Pozvedla poněkud nechápavě jedno obočí, než dojedla svůj příděl zajíce. „Možná zabíjím lidi pro peníze, ale jen tak bezdůvodně rozhodně nezabíjím. Zvláště ne lidi, kteří se ke mě zachovali slušně a vlídně, nemám k tomu důvod. Mimo toho...“ Užuž téměř přiznala, že je sama měňavec, ale nakonec si to rozmyslela. Nebyla ještě připravená svěřovat se o tom cizinci, když sám nepotvrdil svoji identitu. Možná později, kdo ví.
„Díky. Těší mě, Nixi,“ odpověděla jednoduše. Pozvedla přitom nepatrně koutky v mírném úsměvu, než se posadila zpět na svoje místo a zahleděla se do plamenů.

Měla příjemný hlas, uklidňující, tichý. Spolu s praskáním ohně a tichými zvuky samotné noci to byla nejhezčí hudba pro Nixovy uši. Společnost obvykle nevyhledával, i když dříve byl členem jedné velké smečky, ve které se starali jeden o druhého. Při tom pomyšlení ho bodlo u srdce. Stále si pamatoval, jak všichni z jeho vesnice drželi při sobě. Nezáleželo, jestli jste vlk, medvěd, sokol, jelen nebo hranostaj, byli jste částí skládačky, úlomkem jednoho velkého celku a nikdo nikdy nezpochybnil vaše místo. Nix měl pocit, že jsou to už roky, co se od svojí smečky odtrhnul, ale měl k tomu dost dobrý důvod. Už kolem sebe nesnesl ostatní, nesnesl soucitné pohledy, nesnesl pokusy o vlídné rozhovory. Stal se z něj vlk samotář a i když mu to nevadilo, občas se mu stýskalo. Spíš po tom pocitu někam patřit, než po starých známých, ale i tak... Bolelo to... A přítomnost Marion působila jako léčivá mast na jeho rány. Dovolil si to na maličkou chvíli vychutnat plnými doušky, protože věděl, že podobný pocit zase dlouho nepřijde.
"V tom případě vám s klidným svědomím prozradím, že ano, ulovil jsem toho zajíce svými zuby. Nijak netrpěl," spiklenecky na ni mrknul a potom obrátil zrak k obloze. Měsíc si sobecky přivlastnil celou oblohu, jako by byla jenom a jenom jeho a hvězdy kolem se mu svou září nikdy nemohly přiblížit. Ještě si pamatoval souhvězdí, která ho učil otec. Medvědice s mláďaty, vlk, lovící zajíce, malá liška, sokol s rozpřaženými křídly. A dost.
"Mimo to...?" zeptal se, zčásti proto, že se chtěl zbavit nepříjemných myšlenek a zčásti proto, že ho jediná nedokončená věta natolik zaujala. Co chtěla říct a na poslední chvíli se zarazila? Velké tajemství? Co když... Co když patřila ke stejnému druhu? Bohové, už dlouho nepotkal nikoho ze svých...
"Mě taky," přikývl a myslel to vážně.

Takže to byla pravda, byl měňavec. Byl jako ona.
To vědomí v ní vyvolalo rozporuplné pocity. Do teď si říkala, že až se jejich cesty zítra ve městě rozejdou, bude ráda. Ale najednou byl opak pravdou. On byl jako ona. A byl úplně první, koho takhle v Nescoře potkala. Na jejich kontinentu také t'ealh moc nebylo, ale pořád jich byla plná vesnice - jenže potom ji vyhnali a ona raději utekla sem. A tady? Tady se zdálo, že lidé nenávidí odlišné druhy. Proto se musela neustále všemožně skrývat, nedávat najevo svoji skutečnou identitu a hodně pečlivě si rozmýšlet, kdy a kde se přemění. Ale najednou byla ve společnosti člověka, který nejspíš řešil úplně ty samé věci... Nebo alespoň věděl, jaké to asi je. A ona si začala uvědomovat, že to pro ni znamená mnohem víc, než cokoliv.
„Dobrá,“ pokývla hlavou nepatrně, nejistá tím, co vlastně odpovědět. „Díky, vážím si té upřímnosti.“ Vlastně to pro ni znamenalo téměř celý svět, protože s vědomím, že v tom není sama, se jí hodně ulevilo. Připadala si v Nescoře totiž pořád jako cizinec, jako vetřelec. Lidé ji sice neměli rádi převážně kvůli jejímu povolání - tentokrát ne kvůli její moci - ale stejně měla pocit, že jednou praskne co je doopravdy zač a potom za ní možná budou běhat s loučemi a vidlemi. Až tak krutě na ni někteří působili.
„Já... No...“ Hlas se jí vytratil a ona raději uhnula pohledem. Nedokázala najít ta slova. Těžko se jí to přiznávalo, i když už věděla, že jsou stejní. Nejspíš to byla její přirozená nedůvěra - a možná taky strach vzhledem k tomu, jaké zkušenosti už měla. I její vlastní ji zavrhli... Proč by to pak neudělal i někdo, koho sotva poznala?
„V tomhle ohledu jsme stejní, my dva. Já taky... Měním podobu. Slyšela jsem ledacos, že odsud náš druh vlastně pochází, ale z nějakého důvodu odešel... Ale rozhodně mě nenapadlo, že tu na někoho takového skutečně narazím. Přijde mi, že se v Nescoře všichni mimo lidí skrývají a předstírají, že jsou lidmi, pokud to jde. Zdá se, že Nescora není vůči ostatním druhům zrovna dvakrát přátelská, to je poměrně smutné. U nás to bylo naopak.“

"Jsme stejní, my dva..." Ta slova mu běžela hlavou a on si je převracel ze všech stran. Byla t'ealh, stejně jako on. Mohl se jen hádat, jestli by mu víc seděla k lišce, kuně nebo rysovi. Každopádně by ji tipnul na šelmu nebo dravce. Rozhodně neměla klidný melancholický půvab laní ani roztomilou roztěkanost veverek. Sakra... Veverky. Jen tiše doufal, že ani jedna z těch, které stihl za poslední týdny spořádat, nebyla příslušnicemi jeho rodu. To by bylo krajně nevhodné a šíleně nechutné. Proti svojí vůli se zašklebil a radši zase začal věnovat pozornost jí a ne tě malým zrzavým potvorám, které okupovaly jeho myšlenky častěji, než by si přál.
"V tom máš pravdu. Nikdo se tu veřejně nechlubí tím, že umí něco, co ostatní ne. Potkal jsem sice pár jedinců v cirkusech nebo s komedianty, ale jsou to spíš výjimky. Lidé tady nejsou otevření čemukoliv, co se vymyká normálu a řekl bych, že t'ealh se jejich normálu rozhodně vymykají. Je tu pár vesnic, kde žijí. Povětšinou spíš na severu nebo v opuštěných částech země. Jednou jsem našel plnou jeskyni ptačích t'ealh vysoko ve skalách a slyšel jsem nějaké zvěsti o tom, že na Salasaari žije klan vodních, ale kdo ví, co je na tom pravdy?" trhl rameny a přitáhl si blíž k tělu šedý plášť.  Oheň pomalu skomíral a on byl až moc unavený na to, aby šel shánět suché větve. Konec konců, v mrazu se narodil a v mrazu jednou velmi pravděpodobně zemře. Mráz ho bude provázet celý jeho život, takže teď ho klidně snese.
"Ale něco ti řeknu, Marion," ztlumil hlas do sotva slyšitelného šepotu. Vlastně ani nevěděl, proč jí to říká, ale byla v Nescoře cizinkou a také byla první t'ealh, kterou potkal za celé měsíce. "Nikdy jim nesmíš dovolit, aby ti sebrali to, čím jsi. Nikdy se nesmíš stydět za svou druhou kůži, nikdy ji nesmíš brát jako prokletí. Jsme takoví, jací jsme a to, že lidí je víc, jim nedává právo, aby nás za něco takového odsuzovali. I kdyby tě chtěli věznit, i kdyby tě chtěli spoutat, i kdyby tě chtěli upálit na hranici... Nikdy nikdy je nenech, aby ti vzali tvoje zvíře. Ať už je jakékoliv. Rvi se o něj. Zuby, drápy, pařáty... Čímkoliv, co máš. V tomhle koutě světa jsou nepřátelé úplně všichni a musíš proti nim využít úplně všechno."

Bylo zvláštní vědět, že v tom není úplně sama.
Jistě, dřív sama nebyla nikdy. Ale co přesídlila do Nescory, stýkala se jen se samými lidmi. Nenarazila ani na elfa nebo na vílu - zdálo se, že ostatní druhy v Nescoře jednoduše žili v absolutním odloučení a izolaci. Jako kdyby ostatní rasy znamenaly něco méně a lidé se je snažili vystrnadit. Proto také trávila většinu času v lesích. Preferovala samotu před společností těch, kteří pohrdají jejím druhem. Něco takového by skutečně nebyla schopná snášet nějak zvlášť dlouho. Takže z měst velice rychle prchala a snažila se co nejvíc být někde v přírodě. Tam se mohla i svobodně přeměňovat a létat, jak hrdlo ráčilo. A právě díky tomu se jí čím dál víc stýskalo po domově. Tam se mohla přeměnit kdekoliv a kdykoliv, nikoho to nerozčilovalo a nikdo by po ní kameny neházel. Alespoň ne kvůli tomu, že zaměnila svoji lidskou kůži za tu zvířecí. Kameny by házeli, ale ne kvůli jejímu původu. Spíš kvůli ní jako takové. Skutečně ji nenáviděli - a to ani nic neprovedla. Jenom byla ve špatnou dobu na špatném místě... Ale to si oni vymluvit nenechali. Pro jednou už pro ně byla zločincem, nešlo to prostě smazat. Byla totiž nebezpečná. A tak se jí raději zbavili.
„Proč to tak vlastně je? Ne všichni lidé jsou tak nesnášenliví, nebo jsou? Alespoň tam u nás to nikoho nějak zvlášť nepobuřovalo. Sice jsme spolu nepřicházeli moc do kontaktu, ale naše vesnice pravidelně obchodovala s tou lidskou a oni věděli, co jsme zač. Nechápu, že tady je to tak... Jiné. Jistě, je to úplně jiný kontinent... Ale nejsme tak daleko od sebe. Zdejší jsou skutečně tvrdí.“
Vlastně se snažila s lidmi přicházet do kontaktu co nejméně, ale to se dělalo celkem těžko, když dělala zakázky. Musela s nimi komunikovat, ať už se jí to líbilo nebo ne. A taky někdy potřebovala teplou koupel, doplnit zásoby... Vyspat se taky pro změnu v posteli a ne na tvrdé zemi, kde ji do zad píchaly nejen větvičky, ale i šišky a kdoví co ještě. Zkrátka ten kontakt byl naprosto nutný a nevyhnutelný. A ona to sice nenáviděla, ale nebylo absolutně v její moci, aby s tím něco nadělala.
Když domluvil, zůstala na něj mlčky hledět. Nečekala to, vůbec to nečekala. Jeho slova byla tak silná, že se sotva zmáhala k odpovědi - ale přesto to nakonec dokázala. Musela to dokázat, protože tohle bylo nejspíš to nejhezčí, co jí někdo řekl od doby, co do Nescory připlula. Občas si něco takového docela potřebovala připomenout, protože někdy už svoji druhou podobu záměrně odsouvala a zanedbávala, aby mohla být mezi lidmi. Ale to bylo špatně, bylo to proti její přirozenosti. Neměla by se muset skrývat a předstírat, ale přesto... Proto byly jejím nejlepším přítelem nejen její kůň a meč, ale taky rukavice. Těmi zakrývala svoje dlouhé a ostré nehty.
„Moudrá a vlídná slova,“ pousmála se na něj nakonec. „Díky, Nixi. Myslím, že něco takového jsem svým způsobem potřebovala slyšet. Občas je těžké nést na bedrech tíhu vlastní existence a když člověk ví, že v tom není sám... Je to zkrátka uklidňující.“ S těmi slovy pohlédla na skomírající oheň, než očima sklouzla zpět na něj.
„Zajdu pro nějaké dřevo, hned jsem zpátky.“

Na chvíli se zamyslel. Přemýšlel nad její otázkou a snažil se najít odpověď. Proč byla vlastně Nescora tak plná nenávisti? Nevěděl. Dřív si žil v poklidu na svém malém ostrůvku, naprosto odtržený od okolního světa. Jeho vesnice... Byla jiná. Všichni si pomáhali, drželi nad sebou vzájemně ochranná křídla - někteří jen obrazně, jiní doslova - starali se o sebe. Všichni se znali, zdravili se, když vyšli z domu, hlídali si vzájemně děti, zvaly se na večeře. Přespávali na jedné hromadě, drželi spolu hlídky... Smečka v nejčistším slova smyslu.
Když Nix odešel, překvapilo ho, jak je okolní svět krutý. Zjistil, jaké měl celé roky štěstí, že vyrostl zrovna ve své vesnici a ne někde, kde by ho nechali pomalu hnít na ulici jen kvůli tomu, že měl občas drápy a tesáky.
"Nevím," připustil tiše. Dříve by v jeho tónu možná byl alespoň náznak smutku, ale teď to byla jen dokonalá prázdnota.Smířil se s tím. Život je těžký, Nescora nikdy nedá nikomu nic zadarmo. Fajn. Přijal to a šel dál. "Dříve tomu tak nebylo. Před desítkami let tu všichni žili v harmonii, nikdo nikoho neodsuzoval. Draci létali nad Nescorou s těmi svými obrovskými impozantními křídly a doprovázela je hejna ptačích t'ealh, víly se spolu s elfy proháněly po lesích a sváděly lidi k půlnočním tancům za úplňku... Prý. Takhle mi to vyprávěli. Ale nevěřím tomu, že se potom všechno naprosto zlomilo a otočilo. Lidi jsou chamtiví a chtějí víc. Asi je to jejich přirozenost. Asi to mají zakořeněné hluboce v sobě. Je to instinkt, řekl bych," na chvíli se odmlčel a hledal za správná slova. Nechtěl se naprosto zamotat ve vzpomínkách. "Takže lidi postupně zatlačili ostatní národy do pozadí a začali si myslet, že si můžou dovolit všechno, protože jim to zdánlivě procházelo. Drakům nevadilo, stáhnout se do skal, elfové se ochotně drží svých lesů a my se mezi všemi těmi lidmi asi cítili jiní a zkusili jsme předstírat, že jsme jako oni. Kdo ví? Jsou to všechno jen domněnky. Stejně nic nezměníme. Lidi budou vždycky chamtiví a my budeme vždycky jiní."
Sesunul se po zdi dolů a zabalil se víc do svého pláště. Byl rád, že se Marion rozhodla dojít pro dřevo, i když by to nepřiznal. Vydržel by i zimu. Určitě.
"Není zač. Ty jsi ty, vždycky jsi byla a vždycky budeš. Jsi stejně člověk, jako jsi zvíře. Jen zvířata tě za to nikdy neodsoudila, tak jako to dělají lidé. Jsi rozdělená na dvě poloviny a ty mají žít v rovnováze. Nenech je, aby ti diktovali, kterou z nich máš upřednostnit... Leda bys byla veverka," dodal a zavřel oči. Usnul okamžitě lehkým spánkem plným nočních můr. Už si na ně zvykl.

Zdálo se, že Nescora byla skutečně nehostinným místem.
Místem plným lidí, kteří měli srdce z chladného kamene nebo kovu. Místo krve měli žhnoucí lávu, která z nich dělala netýkavé a vznětlivé bytosti, okolo kterých bylo lepší našlapovat opatrně a potichu. Ačkoliv ani zdaleka všichni nebyli bojovníci, všichni se vyznačovali bojovnou duší, která je činila nebezpečné. A Marion si na takové lidi dávala pozor, velice dobrý pozor. Byla připravená s každým bojovat, pokud by to bylo nutné. Moc dobře totiž věděla, jak na její druh všichni nahlížejí.
„A jsou takoví skutečně všichni? Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by takový... Nebyl,“ zašeptala tiše, než nakrčila ramena chladem. „Ale ty dřívější časy zní hrozně hezky. Mrzí mě, že jsem to nemohla zažít, ačkoliv... Místo odkud pocházím já oproti Nescoře zní skoro utopicky. Měli jsme se tam dobře, všichni. Mohli jsme se přeměňovat dle libosti a ani lidem to nevadilo. Všechno bylo vážně... Hezké.“ A přesně proto ona musela pryč, protože všechno bylo až moc dokonalé. A ona příšerně špatná.
„Co přesně máš proti veverkám?“ Zeptala se s pobaveným úsměvem. To už ale zavřel oči a soudě podle pravidelného oddechování už usnul.
Marion jen v rychlosti naházela trošku dřeva k mrtvole a zvedla se, míříc ke koni, který byl uvázaný nedaleko od nich. Bezmyšlenkovitě zpoza sedla vytáhla srolovanou deku a posadila se zpět na svoje místo, ale když už se chystala ulehnout, padl jí pohled na něj. Neměla by myslet na sebe... Hodně toho pro ni udělal. Skutečně hodně.
S tou myšlenkou se opět zvedla a opatrně ho přikryla, aby ho nevzbudila. Potom si sama lehla na svoje místo a schoulila se do klubíčka. Čekala ji skutečně chladná noc.

Nixe probudila noční můra. Se zalapáním po dechu vyletěl do sedu a složil si hlavu do dlaní. Snažil se zklidnit dech a zběsile bušící srdce. Zavřel oči, pokoušel se vyhnat všechny pozůstatky obrazů ze své hlavy. Nemyslet na mrtvé tělo, vlasy jako tekuté zlato, sníh vanoucí dovnitř chalupy, skvrny od krve,... V tom snu zabil Issallu on. To on držel dýku a Armani to všechno jen s úsměvem sledovala. Mrcha. Aspoň, že nekřičel. Tím by rozhodně vzbudil Marion.
Obrátil pozornost k ženě ležící na druhé straně skomírajícího ohniště a v tu chvíli si všiml, že byl přikrytý dekou. A ona se zcela jistě třásla zimou. Nevěřícně pozvedl obočí, ale ani na chvilku nezaváhal. Věděl, co musí udělat, protože ona ho neznala ani den a stejně jí záleželo na tom, aby mu nebyla zima. Upřednostnila jeho před sebou. Bylo to tak neuvěřitelné, že jí to Nix musel vrátit.
Pomalu se zvednu, vyklepal z deky jehličí a hlínu, která se do záhybů dostala, když sebou ve spánku házel a potom Marion přikryl. Lehce se dotkl jejího naprosto studeného čela. Přihodil do plamenů pár suchých větviček, ale ničemu tím moc nepomohl.
Povzdechl si a co nejtišeji se proměnil. Bylo to sice delší a bolestivější, ale nevytrhl ji praskáním kostí ze spánku. Protáhl se, na chvilku se zadíval na měsíc vládnoucí obloze a potom se stočil vedle rudovlasé ženy. Měl srst a jeho tělo hřálo. Tohle jí dlužil.

Tu noc se jí zdály ty samé sny, co posledních několik měsíců.
Stála před hořícím domem a v očích se jí leskl oheň. Zevnitř se ozývaly hrůzné výkřiky o pomoc a nářky plné bolesti, ale ona se nedokázala pohnout z místa. Byla jako přikovaná k zemi. Jako kdyby ji něco drželo za nohy, jako kdyby se topila, třebaže ji v plicích štípal kouř. Tváře jí přitom smáčely hořké slzy, protože věděla moc dobře, co bude následovat. Věděla, že ji za to obviní, věděla...
Ten pocit bezmoci najednou zmizel. Najednou mohla volně dýchat a mohla se hýbat. Zhluboka zalapala po dechu a padla na kolena, zatímco jí plíce hořely zoufalou potřebou po kyslíku. Musela se nadechnout, musela dýchat, musela... Rychle zvedla hlavu a rozeběhla se. Když vyrazila nohou ohořelé dveře a vletěla dovnitř do plamenů, zmocnila se jí ještě větší panika, než předtím. Cítila, jak ji všudypřítomný žár objímá jako milenec, zatímco jí plameny olizovaly kůži.
Prohlédla celé spodní patro, ale nikoho nenašla. V kuchyni narazila jen na spálenou panenku a ohořelou kolíbku, která v sobě nesla hustou vrstvu popela. Z oken přitom šlehaly plameny, které už vysklily i okenní tabulky. Držela si před ústy šátek a kašlala, ale nemohla to vzdát. Ne, když byl v ohrožení životy. Životy lidí, které znala a měla ráda. Životy lidí, kteří neměli sebemenší tušení, že se jim stane zrovna tohle. Předtím se pohádali a ona to toužila napravit. Musela je zachránit. Musela.
Sotva vyběhla po ohořelých schodech nahoru, několik z nich se propadlo. Nehleděla na to, všímala si jen toho, jak se dostat do ložnice, odkud se ozýval zoufalý nářek a dětský pláč. Okamžitě vrazila do dveří. Jednou, dvakrát. Třikrát. Chtělo to asi čtyři pokusy, než se jí je konečně podařilo vyrazit a ona padla na zem na spálený koberec, hledíc do hrůzou rozšířených očí ženy, která držela v náručí svoje plačící dítě.
„Musíte pryč, hned,“ zachroptěla téměř bezhlasně, než pokývla hlavou směrem ke dveřím. Žena ale jen zděšeně postávala na místě.
„Běž! Jinak zemřete!“ Až tehdy se probrala z paralýzy a vyrazila rychle po schodech dolů.
Marion se zvedla ze země a zamířila po patře dál, vyhledávajíc ostatní přeživší. Ve vedlejším pokoji se choulil malý kluk, sedíc na zemi vedle svojí sestry, která už omdlela. Okamžitě ji vzala do náručí a pokývla jejímu bratrovi, aby ji následoval. Když společně seběhli schody dolů, kompletně se zhroutily. Sotva dorazili ven před dům, zděšeně se otočila vpřed, aby se podívala na to, jakou spoušť tam oheň zanechal.
„MARION.“ Ozval se jí za zády hlas, tvrdý a naprosto nekompromisní. Sotva se otočila, stála před ní žena, kterou moc dobře znala a obávala se jí. Její matka, hlava celé vesnice.
„Cos jim to provedla, Marion?“ Zeptala se tichým, mírně úlisným hlasem.
„Dostala jsem je ven, už jen poslední-“ Zamumlala Marion zoufale, ale žena k ní došla a položila jí prst na rty, čímž ji umlčela.
„Nelži, Marion. Zabila si je. Zničila si jejich dům. Jsi vražedkyně.“ V ten moment Marion shlédla dolů na děvčátko ve svojí náruči, ale její tělo se jí v rukách rozpadlo na zčernalý popel, který rozfoukal vítr. Zděšeně vytřeštila oči a pokusila se ji nahmatat, ale cítila jenom vzduch.
„Zabila si je. Zmiz mi z očí. Zmiz!“

„Ne!“ Vyjekla zoufale, když konečně procitla z té noční můry. Okamžitě se zvedla do sedu a roztřesenou rukou si přejela po tváři, aby se ujistila, že nemá žádné popáleniny. Když nic neucítila, rozhlédla se kolem sebe. Srdce jí přitom bušilo jako splašené, neschopné se zklidnit.
Byla v Nescoře. Daleko od těch lidí, kteří by ji rádi viděli mrtvou. Byla v bezpečí, byla... Nebyla sama. S tou myšlenkou se ohlédla na tělo ležící vedle ní. Když jí pohled padl na spícího vlka, nepatrně se pousmála a váhavě k němu natáhla ruku, aby ho opatrně pohladila po hlavě. Udělal to pro ni, i když nemusel. Byla mu za to neskonale vděčná - a její počáteční předpojatost a jistá nenávist vůči němu kompletně odpadly. Vlastně o něm měla dost dobré mínění. Působil jako dobrý člověk.

Poplašeně sebou trhnul a zvednul hlavu. Až zpětně si uvědomil, že je ve starých Equeských ruinách a sdílí je s Marion. To její výkřik ho probudil. Vlastně se ani nedivil. Sám měl sny zamořené nočními můrami a bylo jedno, jestli je zrovna vlkem nebo člověkem. A Marion vraždila lidi. A dělala to pro peníze. Nemusel být génius, aby mu došlo, že její minulost není zrovna jako vystřižená z pohádkové knížky pro malé princezny. Musela toho mít za sebou dost, stejně jako on sám.
Protáhl se a posadil. Ocas mu spořádaně spočíval vedle levé zadní nohy a on sám si v tu chvíli nepřipadal jako divoký vlk, ale jako domácí mazlíček. Rozmazlený pes. K čertu s tím.
Naklonil hlavu na stranu v němé otázce. 'Jsi v pořádku?'
Přejel ji starostlivým pohledem, všímal si pramenů rudých vlasů, zlatavých očích, ve kterých jasně zářily plameny, všímal si zběsile se zvedajícího hrudníku. Slyšel praskání ohně, houkání sovy a tlukot jejího srdce. Cítil dřevo a jemnou vůni květin. Pokusil se na ni soustředit a až po chvíli byl schopen rozpoznat hloh a růže. Podobné rostliny tu často nerostly, ale navštívil pár kupeckých domů a knížecích panství.
Chvíli si pohrával s myšlenkou, že se promění, ale ve výsledku by tím ničemu moc nepomohl. Nebyl nejlepší společník a neuměl ostatní utěšovat. Pokud se mu bude chtít se svými sny svěřit, udělá to spíš s mlčenlivým vlkem, než s mrzutým člověkem.

Podle všeho ho tím vzbudila... To nebylo hezké.
Okamžitě mu věnovala omluvný pohled a váhavě k němu natáhla ruku, než ho opatrně pohladila po hlavě a nepatrně se pousmála. V téhle podobě byl nesmírně rozkošný. Jistě, jako vlk taky působil i trošku hrozivě, ale ona byla zvyklá na lidi s nejrůznějšími druhými podobami. Její nejlepší přítel byl medvěd - a ona sama byla jestřáb. Ačkoliv některá zvířata rozhodně byla nebezpečná, víc si obvykle všímala jejich jemnější stránky. A také za nimi viděla ty lidi, kteří se v dané kůži skrývali.
On sám už jí byl poměrně sympatický... A v téhle podobě k němu měla o něco blíž, než kdyby byl člověk. Na druhou stranu ale nevěděla, jestli tím nepřekročila hranice, proto se ho už podruhé nedotkla. Nerada by v něm vyvolávala nějaké nepříjemné pocity a o potíže rozhodně nestála. Nebyla ten typ člověka, co na takové věci jednoduše nehledí - spíš naopak. Věděla moc dobře, že v podobně vypjatých situacích snadno vyletí a tak se tomu snažila předcházet.
„To nic,“ pronesla tiše, ačkoliv to rozhodně nic nebylo. Ty sny jí začínaly čím dál víc lézt na mozek a ona měla pocit, že se z toho jednoho dne nejspíš zblázní. Nemohla se toho zbavit, nešlo to. Ať už dělala cokoliv, nic to nedokázalo vytěsnit. I kdyby zmasakrovala celou vesnici, nezdálo by se jí o tom, jak zabíjí hromadu lidí a jak ji její mysl za to mučí, zdálo by se jí pořád o tom zatraceném požáru. Byla to její věčná vina a tíha trestu. Její matka by nejspíš byla spokojená, kdyby to věděla - a vlastně bylo otázkou, jestli ty sny nebyly jejím způsobem, jak svojí dceři připomenout, co provedla. Byla to mocná čarodějka, kdo ví, jestli ji před odchodem nějak nezaklela. Marion by to rozhodně nepřekvapilo.
„Omlouvám se, že jsem tě vzbudila. Nedokážu se těch snů zbavit,“ dodala nakonec, než si prsty prohrábla svoje rudé vlasy a pomaličku se zvedla. Když složila deku a uložila ji zpět na svoje místo za sedlem na koňském hřbetu, znovu se na něj otočila a věnovala mu tázavý pohled.
„Jestli chceš, můžeš ještě spát. Máme dost času, než se budeme muset vydat do města, takže pokud jsi unavený... Já bych zatím zašla pro nějaké další dřevo, oheň už skoro vyhasíná.“

Přivřel oči a spokojeně zabručel, když zabořila prsty do jeho hebké srsti. Nebyl zrovna zvyklý na projevy náklonnosti. Jistě, v lidské podobě bylo pár dívek, které se ho odvážily dotknout, dokud jim nedošlo, že nemá zájem. Ale v podobě vlka... Jeho druhou stránku nikdo moc nemusel. V lepším případ se ho stranili a báli. V horším ho odháněli vidlemi nebo hořícími pochodněmi. Nikdo nechtěl, aby mu na louce za vesnicí nocoval vlk, připravený kdykoliv ulovit jakýkoliv kus dobytka, který vlastnili. Pokud se k němu Marion chovala s takovým klidem... S jakým zvířetem asi sdílela duši ona?
Při její omluvě si jen odfrkl a švihl ocasem. Nepotřeboval omluvu. On sám žil s nočními můrami už tak dlouho, že si nepamatoval, kdy naposledy se v klidu vyspal. Záleželo jen na tom, jestli je v pořádku. Věděl, že podobné sny dokážou být pěkné zákeřné a zaútočí vždy na ta nejzranitelnější místa.
Pobídce spánku nevěnoval sebemenší pozornost. Zvedl se, oklepal ze sebe hlínu a mech a udělal pár kroků směrem od ohně. Rozhodně ji nehodlal nechat samotnou bloudit kolem a hledat dříví na podpal. I kdyby nevěděl o všech nočních tvorech, které jsou touhle dobou vzhůru... Po noční můře by ji samotnou nenechal. Stejně jako ona by určitě nenechala jeho.
Když procházel kolem ní, výmluvně se jí otřel o nohu a jemně ji kousl do lýtka. Ne tolik, aby to bolelo, ale dost na to, aby jí ukázal, co si o jejím nápadu se spánkem myslí.