Tichý les.

Jedním z menších lesů Nescory byl Tichý les. Ležící na pomezí Dračích hor a Duhového moře, byl jedním z nejméně obydlených v celé Nescoře. Jakkoliv se v něm fauně i flóře dařilo, zůstával lidskou rukou absolutně netknutý. Nikdo se do něj nehrnul... A nejspíš to bylo tím děsivým tichem, které skýtal. Jediné, co v něm totiž bylo slyšet, bylo tiché a zlověstné šumění korun stromů a keřů, jinak nic. Absolutní ticho. Díky tomu les získal nejen svoje jméno, ale také nechvalnou pověst. Vyprávělo se, že v něm žijí hrdlořezové a že se tam provádějí nejrůznější temné a děsivé rituály. Co na tom všem bylo pravdy? To nikdo nevěděl... Dokud nevstoupil dovnitř.

Tu noc ji v jejích snech opět navštívila Aurora.
Cítila na tváři jemné polechtání jejích vlasů, její teplý dech na krku. A v uších jí zazníval její tichý hlas, špitající nová tajemství. Nevěděla, proč přesně ji navštívila. Ale bylo to důležité, tak jako pokaždé. Aurora ji nikdy nenavštěvovala jen z dobroty srdce, vždy k tomu měla dostatečně pádný důvod. A Aeva mohla jenom odhadovat, co se dělo tentokrát. Jenže ještě bylo příliš brzy - ještě se to neměla dozvědět. Cítila to v kostech.
I proto svoji paní jednoduše následovala po lesní cestičce, kterou jí prováděla. Procházely houštím a větvičky jí škrábaly do tváře, ale ani na moment se neodvrátila. Nemohla. Bylo jejím posláním dávat pozor a naslouchat, protože do vínku dostala dar, který jen tak někdo nezískal. Byl to velice vzácný dar, takový, jaký se neodmítá a nedá ignorovat. A ona moc dobře věděla, že si musí zapamatovat všechno, co se ve snu stane, protože na tom záviselo její pochopení vize.
Aurora ji odvedla na mýtinu, kde se les velice rychle změnil ze smíšeného ve stříbrný. Byla to rychlá a náhlá změna, která Aevu překvapila, ale nevykolejila. Takové věci se stávaly celkem běžně. Půda se jí mohla měnit pod nohama a ona by ani nemrkla, protože se to prostě stát mělo... Celý její snový svět byl divotvorný a měnil se za chodu, aby co nejlépe odpovídal svému konceptu. Tak Aurora svoje díla pečlivě tkala, aby odpovídaly jejím skrytým záměrům. Mnohdy lidem podsouvala drobné útržky budoucnosti ve snaze je varovat, ale málokterý z nich si to uvědomil včas. Bylo těžké rozeznat vizi od skutečného snu. Velice těžké. I pro ty nejzkušenější to mohl stále být problém - Aeva už ale kráčela snovou krajinou tolikrát, že jí to už ani nepřišlo. Byl to její domov mnohem více, než reálný svět. Patřila tam. A cítila se tam v bezpečí.
Sotva dorazili na mýtinu, Aurora pozvedla hlavu ke korunám stromů, odkud vyletěla vrána. Chvíli jen tak kroužila ve vzduchu, než sletěla níž, téměř až k zemi. Zastavila se až u vodní hladiny, kde si v tichosti začala prohlížet svůj odraz. Aeva ji následovala. Jakkoliv byla vrána celá černá, v odrazu měla peří sytě modré. Zvláštní...
Než se Aeva stihla nadát, odraz se zhmotnil a z vody vyletěla druhá, modrá vrána. Posadila se na jednu z větví stříbrných stromů a zvídavě si ji i další vránu prohlížela, než několikrát zakrákorala. Když nakonec roztáhla křídla a pokusila se sletět k zemi, pohltila ji hluboká černota. Zoufale zakrákala, což přimělo druhou vránu vzlétnout a začít do temnoty útočit pařáty, ale nemohla s ní nic udělat. Jenom procházela skrz.
Chvíli to trvalo, než temnota modrou vránu nechala mrtvou padnout na zem. Když k ní její společnice přiletěla a dloubla do ní zobákem, ani se nehnula. Byla ztuhlá v posmrtné křeči, zobák stále pootevřený z toho, jak žadonila o pomoc. To si ale její přítelkyně ještě jasně neuvědomovala, soudě podle toho, jak se ji zoufale snažila probudit. Nevěděla to, neuvědomovala si to. Anebo to jednoduše pochopit nedokázala.
„Pomoz jim,“ ozval se jí za zády tichý hlas Aurory.

Když se s trhnutím probudila, měla v hlavě takový zmatek, jako snad nikdy předtím.
Byla to hodně nejasná vize, z které věděla s jistotou jenom jedno: bylo na ní, aby někoho zachránila před dosti chmurným osudem. Ale koho? Aurora jí zrovna dvakrát nenapověděla, koho by měla zachránit. Podle všeho šlo o dva různé lidi, které spojovalo jisté pouto, ale nevěděla o koho jde. Ani před kým je ochránit. Dost možná si mohli ublížit sami, svojí nevědomostí nebo... Jinými způsoby. Nebyla si jistá, co přesně by měla dělat, ale s jistotou věděla jinou věc. Musí tomu přijít na kloub.
S tou myšlenkou se zvedla z postele a protáhla se. Byla z toho celá rozbolavěná. Od svého odchodu ze Stříbrného lesa si nežila zrovna v luxusu. Vlastně se tak tak protloukala. Do Tichého lesa za ní nechodilo zrovna moc lidí a ne všichni si mohli dovolit rozhazovat peníze. Pomáhala všem, bez rozdílu. I těm, kteří neměli čím zaplatit - sama ale potřebovala z něčeho žít, takže některé její dny vypadaly celkem bídně.

V tichosti přešla po místnosti, než si rychle rozčesala svoje dlouhé sněhobílé vlasy a zapletla si je do jednoduchého copu. Měla před sebou celý den a spoustu práce, při které mohla přemýšlet nad významem té vize. Byla si téměř jistá, že ji nakonec pochopí... Jenom to chtělo čas a klid. Prostor. Potřebovala, aby se jí to jednoduše uleželo v hlavě a ona mohla jasně vidět to, co předtím nespatřila. Vždycky se k tomu nakonec nějak dostala.
S tou myšlenkou sebrala ze země košík na bylinky a vydala se ven, vstříc lesu.

Sběrem bylinek zaplnila celé svoje ráno.
Prošla velkou část lesa a nasbírala toho opravdu hodně. Dost na to, aby jí to na nějakou dobu vystačilo - největší sháňku měla po léčivých bylinkách a po bylinkách na spánek a uklidnění, těch měla dost alespoň na chvíli. Zbývalo jen všechny jenom usušit a opatrně roztřídit do jednotlivých pytlíčků, jak na to byla zvyklá. Možná by s nimi později mohla udělat i nějaké očarování, ale do toho se obvykle nepouštěla, pokud ji o to někdo vyloženě nepožádal. Nerada plýtvala svojí magií, pokud zrovna nemusela. Dost zakrněla, proto jí podobné věci vysilovaly podstatně víc, než kdy předtím. Jistě, mohla by ji víc používat a dělat to častěji, aby si znovu zvykla... Ale ona nechtěla. Ta část jejího života byla už za ní. Chtěla za tím vším udělat jednu velkou tlustou čáru a pokud možno na to ani nevzpomínat. Všechno to bylo celkem bolestivé... A ona si to nechtěla připomínat.
Zatímco mířila zpět ke svému domku, tiše si prozpěvovala starou vílí píseň a pohybovala se ladným a houpavým krokem, přeskakujíc jednotlivé kořeny. Neměla to daleko, vlastně to byl už jenom kousek. Od pohodlí domova ji dělilo sotva pár kroků a ona si to ještě záměrně protáhla, aby měla trošku víc pohybu.
Jakmile vešla dovnitř a položila košík na stůl, bezmyšlenkovitě se usadila na stoličku a začala bylinky opatrně vytahovat a svazovat k sobě, aby je mohla dát usušit. Pohled jí přitom automaticky padl na prsten s modrým safírem, který jí zářil na prsteníčku. Zamyšleně po něm přejela prstem a nepřítomně se pousmála. Věděla, že je naživu. Byl naživu a velice silný, měla tu možnost občas pochytit nějakou vizi toho, co dělá anebo co ho čeká. Z toho věděla dost na to, aby se o něj nebála. Ale dnešní vize ji znepokojovala. Mělo se s ním něco stát? Musela tomu přijít na kloub. Dost možná na tom závisel jeho život a ona by nemohla dopustit to, aby se mu něco stalo jenom protože nedokázala správně přečíst svoji vizi.
Při té příležitosti se jí mysl zatoulala do doby, kdy ho viděla naposledy. To bylo ten osudný den, kdy přišla o svoje křídla. Příšerný den, kdy se všechno pokazilo a on se zlomil...

Hodně váhala, když jí navrhl, aby zašli dovnitř. Předtím totiž mluvil o tom, že hodně maluje a ona skutečně toužila vidět jeho obrazy, ale ty byly uvnitř – chtě nechtě proto musela porušit svoje silné předsevzetí tam nechodit a zůstávat venku a přeci jenom vstoupila.

Bylo zvláštní se znovu ocitnout na panství. Naposledy tam byla, když Rasmuse odnášela. Tehdy ho nesla v malém proutěném košíku a on pokojně spal – za tu krátkou dobu, kterou s ním jako s dítětem strávila, stihla zjistit, že byl skutečně hodný. Snad nikdy dlouho neplakal. Nevyváděl. Byl klidným dítětem, s kterým byla radost trávit čas. Ale přesto se ho musela vzdát, protože by se jinak nemohla vrátit domů. V té době jí to skutečně lámalo srdce, ale věděla, že to udělat musí.
Až později jí došlo, jaké to mělo důsledky. Když už věděla, co se s Rasmusem dělo v době její nepřítomnosti, zlomilo ji to ještě víc. Neočekávala, že bude mít zrovna takový život… Doufala, že se o něj Theoran bude starat svědomitě, že bude tím mužem, kterému propadla. Ale jak se zdálo, jeho vnitřní démoni nad ním zvítězili a on se jim kompletně poddal. Jenže to vedlo k horším věcem. K věcem, které se podepisovaly na jejím synovi.
Rasmus o tom sice mluvit nechtěl, ale jí bylo přesně jasné, co se u nich nejspíš dělo. Theoran na něj jenom netlačil, on ho mučil. Proto se při kdejakém doteku ošíval, jako kdyby očekával ránu. A proto chodil věčně s dlouhými rukávy oděný od hlavy až k patě. Snažil se to před ní skrýt a ji to ničilo, protože mu toužila pomoct, ale nebylo jak. Neovládala to nebezpečné odvětí magie, díky kterému by mohla Theorana odzbrojit. A sama by v ruce meč neudržela, ani kdyby se snažila sebevíc. A tak mohla svému synovi poskytnout jen trošku útěchy… A pokusit se ho nenápadně vylákat ven.

„Jsem si jistý, že se ti můj ateliér bude líbit. Dal jsem na tvoje rady a vybral si to nejsvětlejší místo, jaké jsem mohl. A mám tam spoustu květin, je to… Moc hezké.“
Rasmus ji vedl po rozlehlém schodišti, které vedlo do vyšších pater panství. Byla to skvostná budova. Všechno bylo dokonale vzdušné a prostorné, zároveň se spoustou světla. Světlo uvnitř hrálo velkou roli, protože díky velkým vitrážovým oknům na podlaze a stěnách vyvstávaly nejrůznější barevné obrazy. Nad schodištěm byl vyobrazený drak a yialadri, připomínajíc zvláštní vztah jejich rodu k ostatním rasám.
Zatímco obyčejní lidé ostatní rasy obvykle nesnášeli, rod Killianů je obdivoval. Miloval je. Téměř uctíval, když se nad tím člověk zamyslel. Proto nebylo ani nijak neobvyklé, že se brali s někým mimo. Jejich potomci tak do vínku dostávali silnou magii a mnohdy zvláštní schopnosti, což bylo něco, na co byli náležitě pyšní. Ostatní jejich náhled ale rozhodně nesdíleli, protože produkovali křížence. Ti byli v očích společnosti nečistými bastardy. I Rasmus byl bastard… Ale ona by ho tak vidět nedokázala. Jistě, nebyl stoprocentní víla, jak by si přála. Ale byl to její syn, její krev. A ona byla hrdá, že to tak bylo. Byl to totiž vskutku velice zajímavý a úžasný mladý muž.

„Tak, jsme tady,“ pronesl Rasmus s tichým náznakem vzrušení v hlase, když otevřel dveře do ateliéru a vpustil ji dovnitř.
První věc, které si po svém vchodu všimla, byla obrovská okna, kterými dovnitř proudila spousta a spousta světla. Celé místnosti dominovalo několik malířských stojanů a vprostřed stál podstavec, na kterém leželo skleněné jablko položené na hedvábné modré látce. V pozadí stála dvojice křesel s drobným odkládacím stolkem, na kterém ležel položený čajový servis. Všude okolo byly pak různě rozmístěné kdejaké květiny. Od kapradin přes menší palmu, až k liliím. Měl pravdu, skutečně to bylo velice světlé a s květinami. Líbilo se jí to, nespletl se.

„Klidně se tu porozhlédni, zatím nám ohřeju a naliju čaj.“ Aeva nepřítomně pokývla hlavou a pousmála se na něj, než se začala procházet podél stěn pokoje. Ty byly ověšené nejrůznějšími malbami – od portrétů lidí, které nepoznávala až k nejrůznějším květinám a zátiším. Všechno to byly velice realistické a zdařilé malby, bylo znát, že skutečně věděl, co dělal. Měl talent, o tom nebylo pochyb.
Rasmus se mezitím přesunul k odkládacímu stolku u křesel, kde s využitím tichého zaklínadla ohřál čaj v konvičce a následně jim oběma nalil trošku do šálků. Když jí šálek nakonec donesl a ona ho od něj vděčně přijala, zasněně se na ni pousmál.

„Co na to říkáš?“

„Jsou skutečně krásné, máš velký talent,“ odpověděla s vlídným úsměvem na rtech, než ho něžně políbila do vlasů. Nepatrně přivřel oči, když to udělala. Sotva se od něj odtáhla a naskytl se jí ten pohled, bylo jí naprosto jasné, co se mu asi honí hlavou. Věděla moc dobře, že by to nikdy nahlas nepřiznal, ale její společnost mu byla víc, než příjemná.
Ať už se v jeho životě dělo cokoliv, potřeboval trochu pozornosti, něhy a lásky. To by mu mohl poskytnout i jiný člověk než matka, ale on podle všeho neopouštěl rodné panství, takže žádné vztahy ani navázat nemohl. Nejspíš ho Theoran jednoduše nepouštěl ven… Dost možná z obav, že mu potom uletí jako ptáček, kterému nechal otevřená dvířka od klece. Nedivila by se mu, kdyby to udělal.

„Děkuju, moc to pro mě znamená.“ Aeva se jen znovu pousmála, než si upila čaje a popošla o kousek dál, aby si mohla prohlédnout další obrazy.
Bylo to zvláštní, ale líbilo se jí to. Trávit s ním takovým způsobem čas. Už toho o něm věděla celkem dost a troufala si říct, že ho svým způsobem znala – což bylo něco skutečně velikého vzhledem k tomu, jak dlouho to trvalo, než se jí skutečně otevřel. Nesl si s sebou spoustu ošklivých šrámů a srdce měl obalené tlustou vrstvou ledu, ale jí se podařilo se k němu probojovat. Vytrvala a zadařilo se. Byla na to hrdá.

„Víš… Přemýšlel jsem nad jednou věcí,“ načal nakonec Rasmus opatrně, zatímco ji pomalu následoval, když procházela podél zdi.
„Chtěl bych tě zkusit nakreslit. Nebo namalovat, na tom nesejde. Pokud by sis to přála, schoval bych to před otcem, nemusel by se to vůbec-“

Ani to nestihl doříct, když se pomaličku rozevřely dveře a ozvalo se tlumené klapání podrážek bot o dřevěný parket.
Oba se okamžitě ohlédli, stanoucí tváří v tvář Theoranovi. Vypadal podstatně starší, než jak si ho Aeva pamatovala. Na tváři měl několika denní strniště a v černých vlasech se mu rýsovaly první šedivé prameny. Pod očima měl temné kruhy, které vzbuzovaly dojem, že alespoň dvě noci nespal. A rty měl zkřivené do nepříjemného úšklebku.

„Myslím, že už raději půjdu,“ pronesla Aeva tiše, než odložila šálek na stolek a dala se na odchod. Sotva ale prošla okolo Theorana, okamžitě po ní chňapnul a zastavil ji. Když se jejich pohledy setkaly a ona zůstala hledět do jeho šedých očí, po celé délce páteře se jí roztančily drobné jehličky ledu. Něco bylo špatně. Cítila to.

„Ale ale, pročpak? Jsi tu teprve chvíli, zdrž se s námi. Rasmus bude jenom rád, nemám pravdu, synu?“

„Pokud už chce jít, nech ji jít… Nemůžeme ji tu držet,“ ozval se Rasmus. Jeho hlas zněl poněkud přiškrceně, jako kdyby se vůbec bál promluvit. A nejspíš k tomu měl i důvod, protože po něm jeho otec okamžitě loupnul nespokojeným pohledem a zpevnil svůj stisk na Aevině ruce. Ten byl tak silný, že to začínalo bolet.

„Nesmysl. Je toho hodně, co bychom měli dohnat. Jako rodina, samozřejmě. Teď, když už tu konečně jsme všichni tři, můžeme začít. Na tohle jsem čekal opravdu hodně dlouho.“
S těmi slovy škubnul s Aevinou rukou a pokývl hlavou na Rasmuse, aby ho následoval. Když Aevu začal vláčet napříč chodbami dolů po schodech kamsi do přízemí, zmocnila se jí úzkost. Její smysly ji už předtím varovaly, že se nesmí nechat chytit… Co to znamenalo? Co se s ní má stát? Nic nevěděla. Jenom to, že to bylo vážné. Moc vážné.

Odvedl ji kamsi do pracovny, kde s ní jednoduše mrskl před roztopený krb a sám se otočil k Rasmusovi, který postával ve dveřích a pozoroval je vytřeštěnýma očima. Zrcadlilo se mu v nich čiré zděšení a obavy, jako kdyby tušil, k čemu se schyluje.

„Zavři ty dveře, buď tak laskavý.“ Theoran jednoduše přešel po místnosti a ze stojanu na stěně sejmul dlouhý nablýskaný meč, vracejíc se zpět k Aevě. Automaticky jí přitom přiložil špičku ke krku, čímž ji přiměl pozvednout bradu a podívat se mu zpříma do očí.
„Co se tebe týče… Nemám rád, když se mnou lidé zametají, víš. A ty si ze mě udělala šaška, zesměšnila si mě. Byl jsem natolik štědrý, že jsem tě nepronásledoval a respektoval tvoje rozhodnutí hodit na mě to dítě, ale když ses sama vrátila… Jak bych mohl odolat svojí touze tě potrestat? Zasloužíš si to.“

Aeva se pomaličku zvedla ze země, pohled upřený do jeho očí. Na krku jí stále vězel hrot meče a ona si to moc dobře uvědomovala, ale nemínila se sebou nechat zametat. Tohle si dovolit nemohl. A už vůbec ne před Rasmusem.

„Nevím, co si myslíš, že se bude dít, ale musím tě vyvést z omylu,“ pronesla tiše, než prstem odklonila meč a přiblížila se k němu, stále ho upřeně pozorujíc.
„TY nic dělat nebudeš. Nebudeš mě trestat, neuděláš vůbec nic. Propustíš Rasmuse a necháš ho jít se mnou. A oba nás necháš odejít.“

„Nebo co? Myslíš si, že mi můžeš nějakým způsobem vyhrožovat? Jsi víla! Neovládáš bojovou magii a nic neuzvedneš. Nemohla bys mě ani praštit po hlavě pohrabáčem, jednoduše na to nemáš.“

„V tom se pleteš.“ V ten moment rychle chňapla po dýce, kterou měl pověšenou na opasku a hbitě ho bodla. Mířila sice po krku, ale v poslední chvíli sebou stihl cuknout, takže ho zasáhla do ramene. Okamžitě zařval a přiložil si ruku na ránu, zírajíc na ni.

Ona ani na moment nezaváhala a vzala za ruku Rasmuse, který stál na místě jako opařený.
„Musíme jít, Rasmusi. Hned teď. Pojď!“
Bezmyšlenkovitě se dala do běhu, což přimělo i jeho k pohybu. Rychle mířili po chodbě směrem ke vchodovým dveřím, vzdálenost před nimi se zkracovala s každým dalším krokem, byli tak blízko…

„Ne tak rychle,“ ozvalo se za nimi, když Aeva otevřela. Dveře se jí s rapidní rychlostí zabouchly před nosem, automaticky se zamykajíc. Několik západek se zacvaklo a místnost potemněla, jako kdyby slunce zašlo za hustá mračna.
„Ještě jsem s vámi neskončil. S oběma.“

Aeva se automaticky postavila před Rasmuse a pohlédla na Theorana, který stál kousek před nimi, zbrocený krví. Hlavu měl nakloněnou mírně na stranu a rukou si držel ránu, z které se řinula další a další krev. Ta ale nebyla rudá… Byla černá jako uhel.
Ztuhla, když to spatřila. Moc dobře věděla, co to znamenalo. Byl narušený, zapletl se do něčeho hrubě temného. Nejspíš přišel i o duši… Kdo ví, co se celou tu dobu v panství za zavřenými dveřmi dělo. Měla přijít dřív, mnohem dřív.

„Fajn,“ pronesla tiše, než pevně stiskla Rasmusovu ruku a potom pomaličku popošla opatrně vpřed.
„Vezmi si mě. Jeho z toho vynech. Nic ti neudělal, jsem to já, koho chceš. Dobře? Udělám cokoliv, co budeš chtít.“

„To si piš, že uděláš. A on taky. Rasmusi!“ Rasmus div nenadskočil, když vyštěkl jeho jméno. Okamžitě se celý napjal a ona by přísahala, že až tam slyšela to, jak mu splašeně buší srdce v hrudi. Celý se třásl, ale snažil se to na sobě mermomocí nedat znát. Nechtěl projevovat slabost, ne před ní. A už vůbec ne před ním.

„A-ano?“

„Půjdeš s námi zpět do pracovny. Žádné protesty.“ S těmi slovy se dal do pomalé chůze, očekávajíc, že ho budou oba následovat. Také tak učinili, ačkoliv se silnou nevolí. Zatímco si to on mašíroval zpět k pracovně, Aeva chytla Rasmuse znovu za ruku a něžně ho políbila na hřbet ve snaze ho trošku uklidnit. Oči měl potemnělé. Jako kdyby se mu z nich vytratila ta nepatrná záře, která je dělala jiskrnější.

„Takže. Kdeže jsme to skončili?“ Pronesl Theoran s nepatrným nádechem ironie v hlase, když se ocitli zpět v pracovně.
Bezmyšlenkovitě se zdravou rukou chopil zpět meče a gestem Aevě naznačil, aby si klekla, což také udělala.
Když se ale nakonec napřáhnul, aby ji seknul, na poslední chvíli se zastavil. Pomaličku se otočil směrem k Rasmusovi a se zamyšleným výrazem mu předal meč, než ho postrčil směrem k matce a namířil mu ruku na její křídlo.

„Povím ti, co teď uděláš. Buď jí usekneš obě křídla, nebo jí usekám ruce a nohy. Vyber si.“ S těmi slovy se líně vydal k pracovnímu stolu, kde si nalil do sklenice trošku kořalky, kterou do sebe okamžitě obrátil. Jen co se pohodlně usadil do křesla, vyhodil si nohy nahoru na stůl a pobaveně sledoval svého syna, jak se mu třese ruka, ve které třímal meč.

„Tohle po mě nemůžeš chtít. Tohle ne,“ zamumlal nešťastně Rasmus, než otci prosebně pohlédl do očí. V těch ale nenašel ani kapku soucitu, jen absolutní neoblomnost.

„Ale samozřejmě, že můžu. A taky chci. Tak se do toho dej, chlapče. Než si to rozmyslím a něco jí provedu…“ S těmi slovy lehce máchl rukou a poryvem magie sekl Aevu do obličeje. Když se jí na tváři rozevřel krvácející šrám, Rasmus se otřásl chladem. V ten moment mu muselo jednoduše dojít, jak moc vážně to Theoran myslí. Bylo to na něm jasně vidět, když pevně rukou stiskl jílec meče.
Když se napřáhl, Aeva na něj pohlédla a rty mu naznačila, že je to dobré. Byla s tím smířená, byl to osud. Hněvala se ale na bohy za to, že to musel udělat zrovna on. Jasně na něm viděla, že se uvnitř něj všechno láme a tříští, jak moc ho to bolí a ničí. Ale musel, nešlo to jinak.

Chvíli to trvalo, než se vzpamatovala. Všechno se to seběhlo tak rychle – v jednu chvíli hleděla Rasmusovi do očí a topila se v jejich nekonečné modři, která se leskla slzami, a v druhou ležela na zemi a cítila, jak jí pulzují záda. Krvácela, silně. A to ještě nebyli u konce.

„Pokračuj,“ pokývl hlavou Theoran, zatímco si lil další skleničku.
Rasmus se roztřeseně nadechl a znovu vydechl, než se znovu rozmáchl. Tentokrát ta rána přišla jako čistý úder blesku zničehonic.
Bolelo to. Celým tělem jí projížděla ostrá a bodavá bolest, která jí silně pulzovala v oblasti páteře. Mezitím jasně cítila, že klečí ve vlastní krvi a oči se jí zaplnily slzami bolesti. I přesto všechno ale nevykřikla. Nevydala ani hlásku.

„Vida, vida. Já věděl, že to půjde,“ poušklíbnul se spokojeně Theoran a převzal si od Rasmuse meč, pokládajíc mu raněnou ruku na rameno. Tou mu na oblečení zanechal ošklivou černou skvrnu.
„Jsi moc šikovný, Rasmusi. Nečekal jsem, že to v sobě budeš mít. A proto se ti taky omlouvám… Ale nemůžu ji nechat odsud prostě odejít. Ne potom všem. Ale uvidíš, dostaneš se z toho. Chce to jen čas a trošku píle. Udělám z tebe silného muže, neboj se. Zocelím tě.“

S těmi slovy poklekl k Aevě a než se oba stihli nadát, podřízl jí hrdlo.

Když procitla z té příšerné vzpomínky, ruka jí okamžitě vyletěla směrem k hrdlu. Tam bezděky nahmatala ošklivou jizvu, která jí po tom všem zůstala jako bolestná připomínka toho, s kým se to vlastně zapletla. Theoran byl šarmantní, o tom nebylo pochyb... A ona mu podlehla. Příliš rychle a absolutně. Jak by také mohla odolat jeho kouzlu? Těžko říct, jestli to bylo jen tím, že byl zapletený se silnou magií nebo jestli to měli muži v jeho rodu jako dědičnou vlastnost, jednoduše mu nešlo říct ne. I kdyby chtěla - což rozhodně nemohla - to slovo by se jí na jazyku nikdy nezformovalo. Jak by také mohlo? Všechno na něm křičelo, jak je dokonalý a ona toužila po něčem víc, než byl obyčejný život ve Stříbrném lese. Byla dobrodružná duše, chtěla poznat svět a jeho lidi a přesně tohle jí on nabídl. Nabídl jí život, který se ze všeho nejvíc podobal tomu lidskému, ne vílímu. A na něco takového ona moc slyšela. Bylo to od ní hloupé a s odstupem času to věděla moc dobře, ale v tu dobu... Znělo to jako sen. On vypadal jako princ na bílém koni. A ona zoufale potřebovala zachránit ze všednosti svého vílího života.
Takhle zpětně se za to nenáviděla, ale faktem bylo, že z toho přeci jenom vzešlo něco dobrého. Rasmus. Milovala ho ze všeho nejvíc na světě a byla hrdá, že se z něj stal takový muž. Sice nad ním neustále visel stín jeho otce a ona nebyla schopná ho před tím zachránit, ale věřila, že se z jeho spárů jednoho dne dostane... Byl na dobré cestě. Odstranil ho - ačkoliv chladnokrevně - a teď už zbývalo se jenom očistit. Pokud by se hodně snažil, mohl by to zvládnout. Aeva si ale nebyla jistá, jestli si to vůbec uvědomoval. Byl ponořený tak hluboko v tom všem, co se stalo, že mu to nejspíš ani nedocházelo. Jeho duše byla rozervaná na kusy, kdo ví, kolik z ní potom všem ještě zbylo. A on sám si v tomhle ohledu pomoct nemohl - potřeboval by někoho, kdo by ty rozškubané kusy sesbíral a pomohl mu je sešít dohromady. Protože jestli Rasmus něčím trpěl, tak to byla vina. Vinil se tolik, že měl pocit, že si zaslouží být takový, jaký je. Jako kdyby mu patřilo všechno to zlé, co se stalo a stát mělo. Jenže to nebyla pravda. On si to nezasloužil... Jen ho dusila tíha viny za věci, které spáchal i nespáchal. Potřeboval, aby ho někdo vytrhl z toho oblaku iluzí. I za cenu toho, že by měl utrpět šok.

Z přemýšlení ji vytrhlo tlumené zaklepání na dveře. Bezmyšlenkovitě zvedla hlavu a odložila na stůl svazek léčivých bylinek, než přešla ke dveřím a otevřela. Přede dveřmi stála poměrně vysoká a štíhlá víla s dlouhými plavými vlasy a očima, které člověka div nehypnotizovaly.
Aeva se musela nepatrně pousmát, když ji uviděla. Jak dlouhá doba uplynula od jejich posledního setkání? Nejspíš se naposledy viděly, když byla na skok ve Stříbrném lese. Tam se nevracela příliš často, vlastně se tomu místu snažila co nejvíc vyhýbat. Nenáviděla ty věci, které jí ten les připomínal. Domov. Její ztracenou nevinnost. Rasmuse, který ji musel opustit. A její ztracená křídla, jejíž tíhu stále cítila, ačkoliv je už kolik let neměla.
„Elaine,“ pronesla tiše, než uhnula z cesty a pustila vílu dovnitř. Ta nepatrně pokývla na pozdrav a vešla, rozhlížejíc se po vnitřku jejího skromného domku. Evidentně hodnotila, v jakých poměrech její bývalá společnice žije. Aevě to nevadilo, ačkoliv z ní doslova cítila, že ji soudí. Elaine totiž už od začátku nesouhlasila s jejím odchodem - a to se nezměnilo ani po tolika a tolika letech, které od oné chvíle uplynuly. V tomhle ohledu si skutečně nerozuměly. Ale možná to bylo dobře, že se jejich názory různily. Nemohly se shodnout ve všem, konec konců každá představovala jiné odvětví vílího pokolení.
„Tvůj syn je už zase v potížích. To doufám víš.“ Aeva pokývla hlavou, když ji usadila na jednu z dřevěných židlí u stolku. Ten stále přetékal nejrůznějšími bylinkami, které byly buď už uspořádané do svazků a úhledně svázané nebo ještě neroztříděné. Měla s tím ještě poměrně dost práce, ale ta mohla počkat. Podstatně přednější byla její společnice, která jistě nepřišla jen z toho důvodu, že by se jí začalo stýskat. Konec konců, královna víl svůj les jen tak neopouští... Pokud to není vyloženě nutné.
„Já vím, měla jsem vizi. Co tě sem přivedlo?“ To byla skutečně závažná otázka. Ať už Elaine přivedlo cokoliv, nejspíš to bylo vážné, protože jinak by pro ni někoho poslala, ať navštíví Stříbrný les. Ale místo toho přišla osobně, což Aevu mírně zneklidňovalo.
„Pak nejspíš víš, že se zapletl s mužem, který nad ním má podobnou moc jako jeho otec. A že ho sžírá ještě větší vina, než kdy předtím. Obávám se, že pokud se k tomu přidá ještě něco dalšího, už to neunese. Proto jsem tě přišla navštívit. Cítím to, jak jeho světlo plápolá a pomaličku uhasíná. Je na pokraji přechodu, Aevo. Pokud se nic nezmění, stane se z něj stejná bestie jako z jeho otce. A pak ho ani ty nedokážeš spasit.“
Na to nešlo nic odpovědět. Byla to jedna z Aeviných největších obav - aby její syn neskončil stejně. Tak jako Theoran, kterého zničila touha po moci a pakt s Rüvikem. Nebyla si sice jistá, jestli ten pakt Rasmus uzavřel taky, ale rozhodně ze svých vizí cítila jisté napětí, které ji zneklidňovalo. V posledních dnech pro něj ale všechno šlo docela dobře... Neviděla nic, co by naznačovalo, že by se jeho míra nebezpečí nějak výrazně zvedla. Spíš naopak, působil klidněji. Možná i víc nadějeplně.
„Ano, to vím. Ale přišel mi v poslední době víc...“
„Plný světla? Ano, to ano. Ještě pořád má něco, co ho jakž takž drží nad vodou, ale i to je pomíjivé. Netuším, co si viděla ve svojí vizi, ale chřadne. Možná je na čase, abys ho konečně navštívila, sestro. Potřebuje svoji rodinu, nesmí být sám. Čím víc se bude propadat do samoty, tím horší všechno bude. Potřebuje-“
„Já vím,“ pokývla Aeva hlavou. „Vydám se za ním, až porozumím tomu, co se mi Aurora snažila sdělit. Dřív nemůžu, to jistě chápeš. Nemůžu riskovat, že zpřetrhám některá důležitá vlákna osudu, to by... Nebylo moudré. Už jsem plavala proti proudu a svoji lekci jsem dostala.“
„Dobrá, to zní logicky. Hlavně buď opatrná.“ Výraz v Elaininých očích se změnil ze zachmuřeného na starostlivý. Jakkoliv o Rasmusovi neměla nejlepší mínění, nemohla svojí přítelkyni zapřít alespoň maličký náhled a pomoc. Jako královna cítila všechny víly a jejich pokrevní potomky. A ať už se jí to líbilo nebo ne, Rasmus byl jedním z nich. Jeho matka byla víla, jeho babička také - měl víc vílí krve, než kolik by mu mohla zapřít. O to hůř se cítila, když chvílemi zachytila jeho skomírající světlo. Bála se, aby i on neskončil poškozený. Věděla moc dobře, co by to znamenalo pro Aevu - a to si rozhodně nechtěla připustit.
„Budu, slibuju.“

Po odchodu Elaine se ještě vydala do lesa na malou procházku.
Venkovní vzduch jí dělal dobře, nechtěla se bezdůvodně zavírat doma a zírat na ty čtyři stísněné stěny, to v ní vyvolávalo úzkost. Bylo to proti její přirozenosti - dříve trávila většinu svého času u Stříbrné zátoky, venku a s nohama ponořenýma do vody. Milovala vodu. Vlastně jí ta zátoka nejspíš chyběla ze všeho nejvíc - ale i kdyby svůj návrat zpět skutečně začala zvažovat, musela si pamatovat ten důvod, proč se vlastně rozhodla odejít. To ji stále opravdu tížilo, ale musela si za tím stát. Nešlo to bohužel jinak. Věci se staly tak, jak se staly... A bylo na ní, aby se s tím nějakým způsobem vypořádala. Což také udělala, tak nějak nejlépe, jak to jenom v dané situaci šlo. Sice na to nebyla hrdá, ale věděla, že v tomhle ohledu nemá na výběr. Musela se řídit těmi stříbrnými nitkami, které jí Aurora podsouvala. (
Nakonec se zastavila na menší mýtině, kde se posadila na pařez a položila si na klín prázdný košíček. Měla v úmyslu nasbírat nějaké ty lesní plody. Jahody, ostružiny, maliny... Možná by mohla najít i nějaké ty brusinky. Zoufale potřebovala do svého těla dostat také nějakou pestřejší ovocnou stravu, nemohla být živa jenom z toho, co si nakoupila ve vesnici. Víly měly vždycky pestrý jídelníček jak na ovoce, tak na zeleninu a ona se sice nebránila tomu ochutnat i maso, ale stále to bylo něco, na co nebyla stavěná.
Pomaličku se zvedla a dala se na obchůzku kolem obsypaných keříků, ze kterých začala sbírat lesní plody a pečlivě je ukládat do košíčku. Byla to rutinní činnost, ale zároveň velice příjemná. Takovéhle věci ji skutečně jen tak neomrzely, ačkoliv je dělala poměrně často a dlouhou dobu. Dobře se přitom totiž vyčistila mysl - a to bylo něco, co ona zoufale potřebovala. Zvlášť, když měla teď novou vizi na rozlousknutí.

Sía se prodírala hustým lesním porostem, odsouvala drobné větvičky, vyhýbala se vyvráceným stromům a překračovala spadané kmeny. Dlouhý hnědý plášť se jí každou chvíli zachytil mezi maliní nebo ostružiní a už několikrát se jí podařilo šlápnout do perfektně zakryté jámy. Skoro jako by les sám nechtěl, aby ho někdo navštívil, ale Sía neměla na vybranou. Cestovala ze severní strany světadílu na tu jižní a snažila se uhodnout, která cesta pro ni bude nejbezpečnější. Ať se sebevíc probírala všemi možnostmi, nejlepším východiskem vždycky zvolila úzký Tenüeský průsmyk, který se vinul mezi skalami a ústil jen hodinu cesty od Snearského zálivu. Dobré místo, protože pokud vesničané nelhali, lidská armáda se tak daleko nezdržovala. Sía neměla sebemenší chuť potkat Druhou jednotku pod vedením Rudé. Proti lidem nic neměla, jenže to neznamenalo, že lidé neměli nic proti ní.
Plášť se jí zachytil za jeden obzvlášť ostrý kámen vystupující ze země a látka se za zvuku párání roztrhla.
Sía několikrát tiše zaklela, ale nakonec nemohla dělat nic jiného, než nechat plášť pláštěm a pokračovat v cestě. Z tohohle místa neměla dobrý pocit. Ticho a samota na ni doléhali silněji, než kde jinde a pocit, že je na celém světě úplně sama byl čím dál neodbytnější. Přesně takhle bude celá Nescora vypadat, až se lidé a draci vzájemně povraždí a nepřežije nikdo, jen těch pár šťastlivců, kterým se podaří udržet neutralitu. Sía doufala, že ona bude jednou z nich.
Žaludek jí hlasitě zakručel a připomněl tak, že už pár hodin nesnědla ani sousto. Její zásoby se tenčily a ráno vyhodila celou skývu //hrozně moc jsem chtěla to slovo použít!// chleba, protože následkem nedávného deště zplesnivěla. Úžasné... Nejen, že je hluboko v lese, kde to nezná, hledá průsmyk, který nezná, nikde není živá duše, ale ještě k tomu nemá co do pusy. Život si z ní muset dělat legraci.
Bezděčně začala jeden z pramínků svých dlouhých vlasů zaplétat do složitého copu. Netušila kde, kdy, ani jak se to naučila, ale vždycky ji to svým způsobem uklidňovalo. A klid teď potřebovala ze všeho nejvíc.
Na chvíli se rozhlédla kolem dokola a zkusila v jednom z těch zrádných malinových keřů najít něco k jídlu, ale odměnou jí bylo jen pár drobných nedozrálých plodů. Neměla se čemu divit, na tomhle místě by se jí taky nechtělo žít.
Pokračovala v chůzi a dokonale ztrácela pojem o čase. Nevěděla, jestli je ráno, poledne nebo pozdní odpoledne. S takovou tu brzo umře. Skvělé vyhlídky. Během dalších pár minut/hodin našla úzký potok, který každou chvíli zmizel a potom se zase objevil, ale o lepší cestě nevěděla, takže se vydala po proudu a tiše doufala, že na průsmyk narazí dřív, než tu naposledy vydechne. Neretheia by ji zabila. Možná si to neuměla přiznat, ale ve skrytu duše byla určitě ráda, když Síiny kroky vedly jednou za čas do její chalupy. Víla to na ní poznala, ačkoliv se to mladá čarodějnice snažila skrývat. I ona měla city... Někde... Hodně hluboko.
Sía odhrnula dalších pár větví, když se zarazila. Tam v lese, uprostřed divočiny, uprostřed ničeho, totiž seděla žena, která byla bezpochyby vílou.

Okamžitě vzhlédla, když zaslechla tiché zapraskání větviček a šelest listí.
Nebyla sama, o tom nebylo pochyb. Rychle se rozhlédla kolem dokola po celé délce mýtiny a když pohledem stanula na dívce, ze které cítila silnou magii. Zamyšleně přivřela oči a soustředila se na ni, odhadujíc - měla takový pocit, že je to také víla, ale stoprocentně jistá si být nemohla. I když jí instinkty říkaly, že to tak skutečně je.
„Zdravím,“ pronesla k ní tiše, než vhodila do košíku hrstku malin. Obě se tak nějak zvláštně zarazily, což dost vypovídalo o tom, že ani jedna z nich společnost neočekávala. Minimálně Aeva to tak měla. Už takhle ji překvapila návštěva Elaine, natož aby narazila na někoho... Úplně nového. Nikdo tím lesem neprocházel, alespoň tedy nikdy na nikoho nenarazila. Většina lidí se tomu místu raději vyhýbala, povídalo se o něm totiž ledacos, což většinu lidí poměrně rozhodilo a přimělo je to skutečně dobře zvážit svoji cestu.
Ta dívka před ní ale rozhodně nebyla sen, ani vize... Ani přelud. Byla skutečná, stejně moc jako cokoliv jiného v lese. A Aeva měla najednou takový zvláštní pocit, že její zbytek dne možná nebude až tak osamělý, jak by původně očekávala. To bylo poměrně příjemné, protože jí občas společnost skutečně chyběla - a ona byla tedy tak trošku připravená tu neznámou plně pohostit a pokusit se jí pomoct. Kdo ví? Možná si také přišla pro pomoc, jako někteří opovážlivci, kteří ji sem tam navštěvovali z nejrůznějších důvodů.
„Moc lidí tu nepotkávám, ty asi nebudeš zdejší, že?“ Zeptala se nakonec, než nepatrně naklonila hlavu na stranu a pevně v ruce sevřela košík. „Můžu ti nabídnout něco k snědku a místo pro odpočinek, pokud chceš. Vypadáš, že by ti to mohlo celkem přijít k duhu, tak snad jsem se moc nespletla. Jsem Aeva.“

Sía překvapeně zamrkala, ale když usoudila, že žena pro ni asi nepředstavuje nebezpečí, udělala pár nejistých kroků blíže k ní. Nabídka jídla a odpočinku ji lákala víc, než cokoliv jiného. Už pět nocí strávila na mechu nebo tvrdé zemi a jídlo by tu našla jen těžko. Navíc, pokud ho tedy najde, ji čekala dlouhá cesta průsmykem, kterou odhadovala minimálně na tři dny. Potřebovala někde nutně sehnat zásoby na cestu, jinak umře hlady. Jako vyhlídka do budoucna se jí ta možnost moc nezamlouvala.
"Cassiopé, ale všichni mi říkají Sía. Ráda vás poznávám," pousmála se a pozorně si prohlédla celou mýtinu i ženu před sebou. Sice se jí rozhodla věřit, ale stejně se tak nějak instinktivně měla na pozoru.
"Ne, nejsem odsud, jenom tudy... Procházím. Vy tu žijete?" povytáhla nevěřícně obočí. Aeva se jí zdála zvláštně křehká a tohle místo, naprosto postrádající jiskřičku života... Sía nechápala, jak je možné, že ji ještě nezlomilo nebo nepřipravilo o rozum. Jí osobně se tohle místo nezamlouvalo. I na vrcholku jedné z Dračích skal, které se tyčily na obzoru jako všemocní vládci, by se cítila lépe.
"Vaši nabídku moc ráda přijmu. Peněz na rozdávání nemám, ale můžu nabídnout něco jiného."
Natáhla ruce dlaněmi vzhůru před sebe, zadívala se přesně mezi ně a představila si světlo. Jen malou kuličku, sotva do dlaně, hřejivě zlatou, šířící příjemné teplo. Z prstů se jí vinuly tenké zlaté nitky a splétaly se do přesně takového tvaru, který si Sía představovala. Na podobné kouzlo byla zvyklá, nedělalo jí sebemenší problém a jako platba obvykle sloužilo dokonale.
Vydechla, jako by celou dobu dech tajila a potom natáhla dlaň se svítící kuličkou k záhadné cizince.
"Je lepší, než pochodeň. Nepotřebuje dřevo ani vzduch. Nechci si brát vaše jídlo a nedat vám nic na oplátku."

Sía, tak jí říkali. Její jméno bylo vskutku nádherné a nesmírně vznešené, proto Aevu skutečně hodně překvapovali to, že jí našla takhle osamocenou zrovna v Tichém lese. Co tam dělala? Protloukala se úplně sama napříč světem nebo ji tam zavedlo něco konkrétního? Možná to byl sám osud, co je dvě svedl dohromady... Od té doby, co se u Aevy projevilo ono nadání, už nevěřila na náhody. Téměř nic nebyla náhoda - a ona si čím dál víc uvědomovala, že ve veškerém dění existuje dokonalý řád, který sice člověk pouhým okem nespatří, ale to jeho existenci rozhodně nepopírá. Bylo to tak, věděla to až moc dobře. Konec konců už byla mnohokrát svědkem toho, jak se ze zdánlivé náhody vyklubal naprosto jasný záměr... A všechno do sebe vždycky nakonec jednoduše muselo zapadnout, takže silně věřila tomu, že se u ní Sía objevila také z nějakého důvodu. Možná by si mohly pomoct navzájem, kdo ví? Jedna druhé by jistě mohly být nějak prospěšné. A i když to nevypadalo, že se viděly nějak zvlášť rády, možná to přeci jenom bylo dobře. Aurora totiž nikdy nedělala chyby. To pouze lidé, když se jí rozhodli ignorovat a nenásledoval její volání. Taková ale Aeva nebyla, už se poučila ze svých předchozích chyb a byla velice dobře schopná se těm novým vyvarovat. Neudělala by znova tu samou chybu - ne potom, co se jí stalo.
Při té myšlence jí bolestivě píchlo v zádech, až se musela nepatrně předklonit. Fantomová bolest jí občas zasahovala silněji, než by si přála. Sice si na to už docela stihla zvyknout a nebylo to obvykle tak hrozné, ale chvílemi to skutečně stálo za to. Byla to věčná připomínka toho, že něco skutečně příšerně pokazila... A také připomínka toho, co ztratila. Syna... Křídla. Domov. Tak trošku ztratila i kousek sebe, ale to už byla jiná. Neustále totiž nacházela ztracené střípky svojí duše a sbírala je a skládala, takže měla přeci jenom pocit, že to není až tak špatné. Nebyla na tom úplně zle, ještě ne. Na dno si sáhla v minulosti, teď to oproti tomu byl sladký med, i když to občas bolelo jako čert.
"Věř mi, že pro mě bude společnost vítanou odměnou. Málokdy se za mnou někdo staví - a když už, tak je to pracovní setkání, s tebou je to jiné. Jsem ráda, že tu jsi. To nejmenší, co pro tebe můžu udělat je to, že se s tebou podělím o to, co mám. To by myslím udělal každý člověk se špetkou vychování."
I přesto ale zaujatě sledovala, co dívka dělala. Docela jí zaujalo to, jakým způsobem využívá svoji magii - a když právě z čiré magie vytvořila světelnou bludičku, musela se Aeva pousmát.
Připomněla jí doby, kdy mladým vílám pomáhala rozvíjet jejich talenty a učila je zacházet s magií jako takovou. Každá víla vynikala v něčem jiném, proto se výsledky i metody hodně různily, ale spousta z nich měla ráda podobná kouzla. Některé tvořily z magie květy, jiná víla zase stvořila kouzelného motýla... Bylo toho vskutku hodně - a všechno to bylo nádherné a neposkvrněné, dokonale čistá forma magie. Nic zlého a špinavého... Jako to, co viděla v Killianském panství. Mezi těmi dvěma druhy magie byl skutečně bytostný rozdíl. Zatímco víly používaly čirou magii, Theoran spadl do magie tak černé, že mu pozřela duši. Pro něj už skutečně neexistovalo žádné vykoupení... Jedině smrt. A nejspíš ani ta mu nemohla přinést klid, protože podobné věci neznají hranice. Byl sice mrtvý, o tom věděla jistě, ale část jeho v tom světě ještě setrvávala. Jako kdyby se prostě nedokázal přehoupnout na druhou stranu jako každý jiný.
"Dobrá, ráda přijmu tvůj dar. Díky." S těmi slovy k ní pomaličku došla a pověsilq si košík na ruku, než si od Síi opatrně převzala bludičku a natočila košík jejím směrem. Moc toho sice nenasbírala, ale mohlo by to stačit jako takový malý předkrm, než jí později něco uvaří, až dorazí domů.
"Na, vezmi si. Moc toho sice není, ale snažila jsem se sbírat něco od každého a než dorazíme k domku, mohlo by ti to alespoň trošku zahnat hlad."

Sía přijala hrstku bobulí a jen spěšně si je prohlédla, než jich pár hodila do úst. Byl to zvyk, kterému ji učila Theia, když se u ní zotavovala ze svých zranění. Mladá čarodějka vždycky pečlivě kontrolovala, jestli to, co sbírá, je skutečně tak moc jedné nebo tak moc jedovaté, jak zrovna potřebovala. Ani Černý les, který byl občas pěkně zrádný, ji nikdy neobelstil.
Síu píchlo u srdce. Už dlouho nenavštívila chalupu uprostřed lesů, dlouho si nepopovídala s dívkou, která jí zachránila život, dlouho se nezastavila, aby znovu nabrala síly. Cestovala dlouho a pořád byla v pohybu. Od vesnice k vesnici, od města k městu.
V každém městě uspořádala představení a potom navštívila každou bylinkářku, každého mága, každou starou léčitelku, která žila poblíž, ale nikdo jí nebyl schopen pomoct. Nikdo jí nevrátil ani střípek ze života, který žila, než se polomrtvá probudila v Theině chalupě. Jejím jediným vodítkem byly vílí rysy a dvě ošklivé jizvy na zádech. Co jen udělala tak strašného, že jí vzali křídla? Nepamatovala si, jaké to je létat, ale i tak jí to někdy strašlivě chybělo.
Rozkousala dalších pár plodů a jejich sladká šťáva opravdu ukojila její rozbouřený žaludek.
„Ještě jednou vám děkuji. Jsem vděčná, že mi osud zavál do cesty právě vás,“ pousmála se a následovala ženu cestou, kterou viděla jen ona sama.
Potřebovala si odpočinout, sehnat zásoby a projít průsmyk. Jižní část Nescory ještě neprocestovala, ale vzhledem k tomu, jak moc se začínal lidský král rozpínat, bude to muset udělat velmi rychle. Třeba tam žije někdo, kdo bude znát klíč k těm zamčeným dveřím v její hlavě. I když tomu ani ona sama nevěřila.

„Nápodobně, děvče. Je moc příjemné narazit na někoho takového.“
Její pocit, že je ta dívka víla, se ještě znásobil. Sice si pořád nemohla být jistá, ale její instinkty jí to jasně našeptávaly - bylo to, jako kdyby to slyšela i ze šelestu stromů. Věděla, že jednou přijde doba na to se jí na to zeptat, ale zatím bylo příliš brzy. Nejdřív ji musela pohostit, protože vypadala skutečně vyčerpaně a hladově... Možná později, až bude odpočatá. Zatím bylo skutečně přednější se o ni postarat, ne propadat svojí vlastní zvědavosti a touze po poznání. Věřila tomu, že se jí možná nakonec Sía svěří sama - kdo ví. Lidé měli kolem ní celkem tendence se rozpovídat, třeba tak bude působit i na ni.

Když došly až k jejímu skromnému stavení, bezmyšlenkovitě otevřela dveře a nechala Síu vejít dovnitř, než za nimi oběma zavřela dveře. Košík odložila v rohu místnosti a rychle sklidila ze stolu všechny bylinky, které odložila na menší stolek vedle košíku. Potřebovala dostatek místa, aby mohla něco uvařit, věnovat se tomu bude někdy později.
„Posaď se zatím,“ pokývla směrem k židli, než ji vysunula. „Nebo si klidně můžeš lehnout do postele, jestli jsi unavená. Skutečně vypadáš, že by ti troška odpočinku neuškodila. Můžu ti zatím nabídnout vílí koláčky, než uvařím něco hodnotnějšího.“
Bezmyšlenkovitě k ní posunula misku s drobnými koláčky, které na sobě nesly květy fialek. Byly sladké a dobré, ale na zahnání hladu moc dobré nebyly. Na to bylo potřeba něco jiného. Mohla by jí uvařit alespoň polévku, když nad tím tak přemýšlela - moc toho doma totiž neměla - a s tím se tak trošku spokojila. Troška horké polévky a chleba, to bylo celkem vydatné jídlo pro velkou cestovatelku. Nabídla by jí něco lepšího a chutnějšího, ale sama žila velice prostě a tak nic lepšího po ruce neměla.
S tou myšlenkou si odlila z džbánu trošku vody do kotlíku na ohněm a začala připravovat polévku.
„Jak ses tu vlastně ocitla? Místní se tomuhle lesu zákonitě vyhýbají, pokud zrovna nepotřebují nějakou tu magickou výpomoc. Říkala si ale, že zdejší nejsi... Jsi cestovatelka? Soudím tak, protože to vypadá, že už si ušla skutečně slušný kus cesty. Omlouvám se, pokud se nějak hodně vyptávám, jsem celkem překvapená. Každopádně, pokud máš nějaké otázky ty... Ráda ti je zodpovím, než bude připravená polévka.“

Sía se rozhlédla po prostě zařízeném stavení a potom se s vděčným výrazem posadila ke stolu. Chaloupka na ni dýchala přívětivě a domácky. Byla malá, provoněná bylinkami a květy a dokonale útulná. Sía si hned vzpomněla na podobnou chaloupku, uprostřed Černého lesa. Vzpomínala na svazky bylinek zavěšené dolů z trámů, na kůstky, plody a kameny ve velkých i malých dózách, na lucerničky, ze kterých zářila její platba za vyléčení – hřejivě zlaté světelné bludičky, na lahvičky a flakony s pestrobarevnými lektvary a misky s omamně vonícími mastmi. Thein příbytek rozhodně působil mnohem plněji, nebezpečněji a víc jako doupě mocné čarodějnice, ale v něčem… Byl tomu Aevinu velmi podobný. Síe se po něm už podruhé za den zastesklo, protože za těch několik měsíců, kdy se u Neretheii Salak’ave léčila, ho přijala za svůj domov. Nic jiného neměla. Bohužel věděla, že ještě nějakou dobu se nevrátí.
Opatrně si vzala jeden z vílích koláčků. Měla neodbytný pocit, že ho zná. Ten pocit se ještě umocnil, když do něj kousla a dokonale vyvážená sladkost jí zaplavila všechny chuťové pohárky. Ale jako se vším… Ani u koláčků si nemohla vzpomenout, proč jí přijdou povědomé. Nenáviděla ten pocit.
„Děkuji vám, jsou výborné." Olízla si trochu polevy z prstů a potom složila ruce v klíně. Zvažovala, co všechno může prozradit. Aeva na ni působila klidně, mile a rozumně. A Síe něco napovídalo, že jí může věřit. Ať to bylo cokoliv… Cassiopé svým instinktům věřila vždycky.
„Jsem cestovatelka,“ přikývla a zastrčila si pramen hnědých vlasů s temně modrým koncem za ucho.
„Cestuji od vesnice k vesnici, vystupuji, jdu dál. Snažím se najít… Smysl a odpovědi, pokud to tak můžu říct,“ rozpačitě ztichla a sklopila pohled ke svým dlaním. Nikdy s nikým nemluvila o tom, že ze své minulosti si nepamatuje ani střípek.

Byla ráda, že se alespoň trošku svěřila.
Sice neprozradila nic vyloženě konkrétního, ale rozhodně se svěřila s něčím doslova klíčovým - a to se smyslem svojí cesty. Aeva si ráda namlouvala, že by jí s tím mohla pomoct, ale tak daleko její moc rozhodně nesahala. Bohužel. Neměla ten samý talent jako její sestry, které znaly svět a lidi. Ani jako vodní víly, které dokázaly rozmotat i tu nejzašmodrchanější paměť nebo vylovit ztracené vzpomínky. Ona jen viděla trošku do budoucnosti. To byl sice nesmírně vzácný dar, ale nijak nemohla kontrolovat svoje vize. Viděla, co viděla - a nemohla si vybrat čeho nebo koho se budou týkat. Prostě musela přijmout to, co jí Aurora zrovna nabídla. A vzhledem k tomu, že měla jednu vizi těsně před nedávnem, žádnou další v nejbližší době neočekávala. To ale neznamenalo, že by Síu nemohla dobře nasměrovat...
„Takže cestovatelka,“ zopakovala po ní zamyšleně, zatímco krájela zeleninu na polévku. „To je dobré, při cestování se toho hodně naučíš a poznáš svět i lidi. Na druhou stranu je to ale velice osamělý úděl, pokud cestuješ úplně sama. A jelikož nevidím žádnou společnost, tak předpokládám, že zrovna tohle je tvůj případ. Ačkoliv... To samozřejmě nevylučuje možnost, že bys někoho třeba nemohla potkat při svých cestách. Takové věci se dějí a dějí se poměrně často. Aurora má svoje způsoby, jak nás zavést tam, kam máme jít... A pokud je nám souzeno kráčet po té cestě s někým dalším, vždycky se dotyčný objeví. Možná, že i na tvojí cestě se objeví někdo nový. Mám takové tušení, ale nemůžu předbíhat. Uvidíš.“
S těmi slovy se na ni pootočila a věnovala jí přátelský úsměv. Byla docela dost zvědavá, co pro ni osud chystal. Byla sice víla, ale neměla křídla... Tak jako Aeva. Co přesně se jí stalo? Pokud hledala odpovědi, možná ji zajímalo právě tohle. Proč ji o ně někdo připravil. Co z toho měl. Nemyslela si, že by snad něco provedla - svět byl plný krutých lidí a ona to věděla z první ruky. Nejspíš jí někdo v minulosti hodně ublížil... A bylo na ní, aby zjistila proč se to stalo. Auroru sice zpochybňovat nešlo, ale v jejích činech se daly najít stopy záměru. Všechno se dalo vysvětlit.
„Každopádně. Pokud hledáš odpovědi, mohla bych ti doporučit Stříbrný les. Tamní královna víl je mocná a velice moudrá žena, její víly navíc disponují různými schopnostmi... Možná by ti některá mohla být schopná říct, kde ty odpovědi najdeš. Nebo alespoň jakým směrem se zkusit vydat. Možná, že by to stálo za pokus... Co myslíš? Mohla bych tě tam vzít, stejně tam mám cestu.“

Sía jednala naprosto přirozeně. Nemohla nechat svou hostitelku pracovat samotnou a proto se okamžitě zvedla ze židle, přešla blíž k Aevě a beze slova se chopila několika zelených plodů a začala loupat kožnatou slupku. Netušila, co přesně to je, ale zjevně to bylo jedlé a ona nechtěla nechat Aevu, aby ji obskakovala. Už u Thei se naučila, že pokud chce někde zůstat, musí také přispět svou troškou do mlýna. Když ještě nemohla vstát z postele, otrhávala lístky bylinek a zbyle stonky svazovala k sobě. Když byla schopná udělat pár kroků, aniž by omdlela bolestí, vařila a uklízela, protože Theia, naprosto ponořená do práce, na to často zapomínala. A když se jí vrátila všechna síla a ona jen přemýšlela, kudy povede její další životní cesta, sekala dříví a pomáhala s opravami chalupy. Práce jí nevadila. Přiváděla ji na jiné myšlenky.
"Moudrá slova," pousmála se a přikývla. Opatrně rozkrájela drobné plody na ještě drobnější kostičky a začala loupat další. Bylo to neuvěřitelně uklidňující.
Chvíli nad Aevinou nabídkou přemýšlela, ale pravdou bylo, že ve Stříbrném lese nikdy nebyla. Alespoň... Co si pamatovala. Věděla jen, že je domovem víl a že ona k vílám zcela jistě patří. Chtěla se tam vydat, protože to byl nejlepší možný zdroj odpovědí na její otázky, ale na druhou stranu, vždycky se bála, co přesně by se tam dozvěděla. A kdyby šla Aeva s ní...? Ačkoliv vílu téměř neznala, nabídla jí pohoštění a řečení problému. A nemusela by se na tu cestu vydat sama. Města na jihu ještě chvíli počkají a pokud najde pomoc ve Stříbrném lese, třeba nebude muset na jih vůbec.
"To je... Úžasná nabídka. A já ji moc ráda přijmu."

Mladá víla ji překvapila tím, že se sama jala pomoct.
Ne, že by to po ní snad mínila nějak vyžadovat nebo že by to bylo zapotřebí - Aeva si v tomhle ohledu vystačila sama. Připravit jednoduchou polévku nebylo nijak těžké a nejspíš by byla i raději, kdyby se její nová společnice spíš uvolila odpočívat, ale neměla pocit, že by jí snad mohla rozkazovat. Ne, rozkazovat rozhodně ne, ani nebyla ten typ. Ale rozhodně ji mohla zkusit trošku popostrčit, když už nic jiného. Nechtěla totiž, aby měla Sía pocit, že se musí nějak výrazně snažit, aby mohla zůstat. Tak to totiž rozhodně nebylo. Aeva byla připravená se s ní podělit o všechno, co měla a nic za to nepožadovala. Pokud by snad měla, přála by si jenom to, aby si odpočinula a nabrala nové síly, protože jí cosi v duchu našeptávalo, že je ještě bude nejspíš potřebovat. Kdo ví, jak vyčerpávající cestu za sebou ta dívka měla. Což ji přivádělo k další otázce, kterých už měla víceméně plnou hlavu.

„Nemusíš mi pomáhat,“ pousmála se na ni nepatrně, zatímco ji sledovala, jak střídavě loupala a krájela plody na polévku. Takže byla pilná, to byla ctnost. „Jistě jsi unavená ze svých cest, jen si odpočiň. Zvládnu to dodělat sama, ty raději nabírej síly. Bohové vědí, že je nejspíš budeš potřebovat.“
Sotva to řekla, sebrala už nakrájené kousky plodů a vhodila je do hrnce s horkou vodou, než přidala špetku bylinek a celé to zamíchala. Sama potom začala krájet zbytek.
„Odpusť moji zvědavost, ale... Nebojíš se cestovat takhle sama? Víly bývají celkem často terčem nejrůznějších pochybných individuí, kteří na našem druhu moc rádi parazitují. Popravdě řečeno je trošku znepokojivé tě vidět tady a ještě samotnou. Ne, že bych pochybovala o tvých schopnostech, jen... Mám s tím už bohaté zkušenosti.“ Zkušenosti, které vedly ke ztrátě křídel, domova a dokonce i syna. Nenáviděla se za to, ale nemohla to už změnit. Mohla jenom doufat, že jí její paní Aurora dovolí se se synem znovu shledat... A že jí odpustí.

Když byla polévka hotová, nalila trochu do misky, než ji společně se lžící podala Síe. Sama se přitom usadila ke stolu a upřela na ni svoje safírové oči. Měla z ní zvláštní pocit. Svým způsobem jí připomínala sebe samou - byla to víla a cestovatelka... Navíc bez křídel. Ačkoliv se to prve nejspíše úplně nezdálo, měly něco málo společného. A ona byla docela zvědavá na to, co by jí o sobě Sía mohla prozradit, ale nechtěla na ni tlačit. Přišlo jí to nevhodné.
„Snad ti bude chutnat. Měla by tě postavit na nohy.“

Přelévalo se přes ni horko střídané chladem, zatímco její tělo leželo v netečném stavu a ona nuceně snila. Neměla sebemenší tušení, jak dlouho to už trvalo. Ve snové krajině neexistovalo nic jako přesný pojem o čase - a ani mladá kitsune, co umění tkaní reality do jisté míry ovládala díky svému původu a mnoha hodinám stráveným se svojí lao shi, životní mentorkou. Právě ona ji zasvětila do tajů magie a pomohla jí projít nutným vývojem, aby se mohla stát plnohodnotnou kitsune a jejich společnost ji přijala jako sobě rovnou. Haru měla velké plány a mířila vysoko, ale ani její zaučení a divoká magie ji nemohly uchránit před zákeřností lidí. Důvěřovala, až příliš. Nechala se zaslepit svojí touhou po naplnění a lásce, díky čemuž ztratila svůj přirozený nadhled a její smysly ztratily na síle. Neočekávala zradu od ženy, co ji přivedla na svět... I když tím zradila ženu, co jí dala život.
Ve svých jasnějších chvílích si matně uvědomovala, že svět ve kterém se nachází, nebyl tvořený rukou nikoho z jejího světa. Alespoň ne z toho, kam cítila, že chce patřit - kitsune. Jejich sféra byla velice odlišná, stejně jako magie, s níž dokázali tvořit svoje vlastní světy a ohýbat pilíře reality. Všechno tam vonělo jinak, pachy byly intenzivnější, světlo mělčí a barvy sytější. Na druhou stranu, drtivá většina nebyla skutečná. Národ kitsune se skrýval před lidským zrakem a aby zakryli fakt, že cítili potřebu žít v zákrytu a soukromí, uzpůsobili si svoji domovinu tak, aby nechtěli odejít a nemuseli jej srovnávat s okolním světem. Haru vnímala krásu obou sfér, svým způsobem milovala obě stejně. Možná proto si přála nemuset si vybírat, byť to bylo sobecké a nebezpečné. A také za to zaplatila.
I přesto ale byla schopná do jisté míry ovlivňovat svoje vězení, aby bylo alespoň maličko snesitelnější. Nedokázala přimět mraky, aby se rozestoupily, nedokázala jim přikázat spustit déšť ani vyvolat vítr, ale její magie přeci jen částečně dokázala koexistovat vedle té prastaré, co ji držela svázanou. Díky tomu přiměla okolí rozkvést přenádhernými květy, stromy se obsypaly listím a stébla trávy narostla do takové výšky, že když se bosky pohybovala po okolí, měla pocit jako kdyby kráčela po měkkém koberci. Navzdory tomu všemu jí ale bylo neustále připomínáno, že není u moci. Květiny nevoněly, plody rostoucí na stromech nikdy neuzrály a ona byla sama, úplně sama. Neslyšela ani šepot duchů v okolí, neslyšela vůbec nic, jelikož okolo ani neproudil sebemenší vánek.

Něco se ale postupem času změnilo. Začalo to tím, že se jí do kůže zakousl nepříjemný pocit chladu a plíce se zaplnily neskutečně vlhkým a slaným vzduchem, což bylo něco, po čem toužila velice dlouhou dobu. Byť nemohla říct, že by se jí to snad líbilo, obojí představovalo změnu. A změna byla v jejím světě tou nejkrásnější věcí, jelikož bylo všechno absolutně monotónní a neměnné.
Po tom úderu však po velice dlouhou dobu nepřišlo nic dalšího. Občas měla pocit nevolnosti a začínala se obávat, že slábne, ale tím to končilo - dokud neuslyšela hlasy.
Zprvu tomu nemohla uvěřit, jelikož žádný hlas neslyšela po nekonečně dlouhou dobu, ale nemohla se mýlit. Byla si naprosto jistá, že to nebyl jen výplod její zmučené fantazie - slyšela mírně zhrublé, mužské hlasy a tichoučké pískání. Byla to jakási veselá melodie, na jakou by si člověk i rád podupal nohou, ale Haru se ve svém stavu nemohla hýbat, alespoň ne doopravdy. I kdyby si začala podupovat a měla boty, v jejím vězení neexistoval zvuk. Vládlo tam dokonalé neslyšno, takže by si to nedokázala užít. Stále ale slyšela to, co přicházelo zvenčí - a neskutečně živým způsobem ji to probouzelo k životu, třebaže ještě nenacházela sílu na to, aby dokázala zpřetrhat svoje pouta a osvobodila se.
Ti muži mluvili jeden k druhému, trošku se hašteřili a prali se. To všechno v částečně dobrém duchu, jak šlo poznat z tóniny jejich hlasů, avšak s jistým nádechem rivality. Zdálo se, že si jejich pozornost získalo i její vězení, jelikož ucítila palčivou bolest hlavy, jak její tělo narazilo do tvrdé dřevěné stěny rakve, co byla zvenčí částečně potažená zlatem, které jistojistě bylo důvodem, proč o ni měli zájem.

Zatímco se přesouvali dál od moře, jak zjistila díky absenci pachu soli a křiku racků, pomaličku přicházela sama k sobě. Nejen, že už dokázala cítit jejich vnitřní rozpor a rozeznat kdo z nich byl vůdcem dle sálající síly, měla už i tak trošku cit v rukách, které měla spoutané zdobnou svěcenou látkou.
Čím více se ale vzdalovali, tím silnější se zdála. Jako kdyby to byla právě ona slaná voda, co ji drželo tolik v šachu - a byla to pravda, jelikož omezovala její vnitřní oheň a bránila jí v probuzení, protože jinak by se ven dostala už dávno. Její trýznitelé o jejím druhu možná nevěděli příliš, ale rozhodně dost na to, aby ji udrželi v šachu po velice dlouhou dobu. Však už teď mohla s přesností říct, že nebyla ve svojí domovině: necítila přítomnost svých, necítila tu typickou magii, co prosycovala vzduch... A byla jí zima. Návaly horka ustaly.

„Co myslíte, že v tom je?“ Zabouchal jeden z mužů na její rakev a ona zprudka otevřela oči. Díky zostřeným smyslům viděla i ve tmě, takže si mohla celkem zblízka prohlédnout texturu dřeva, které pocházelo ze stromu minoki. Lidé ho považovali za posvátný, což ostatně nejspíš vysvětlovalo jejich volbu, jelikož se nejspíše obávali toho, že by byla schopná dřevo propálit zevnitř a okamžitě utéct.
„Nemám tušení, ale je na tom zlato. Záleží na tom? I kdyby v tom byl nějakej ten nebožtík, tak se vždycky dá prostě vyšoupnout ven a zbytek trhnout, žádnej problém.“
Haru si znechuceně odfrkla, ale přes tvrdé dřevo, zlatou vrstvu a pevně uzavřené víko rakve ji nemohlo být slyšet. To jí ovšem nezabránilo v tom, aby řádně protočila svoje světle hnědé oči, jimž se konečně začínala vracet oranžová záře.
„Vlastně v tom nejspíš není nebožtík, ale nebožka,“ podotkl nakonec autoritativní hlas odkudsi zezadu. Nepochybně šlo o jedince, co je vedl, jelikož všichni okamžitě utichli a jeho vystupování jako takové dost jasně hovořilo o jisté nadřazenosti. Na to Haru slyšela.
„Nejspíš jde o nějaký starý poklad z východních ostrovů. Soudě dle toho, co všechno bylo ve vraku... Možná máme co do činění s královskou rodinou.“
Jen co to vypustil z úst, Haru konečně sebrala dostatek síly na to, aby drápy přeťala svoje pouta a doslova s využitím nashromážděné magie vyrazila víko rakve, takže proletělo vzduchem a s hlasitým třísknutím dopadlo na kamenitou cestu kousek opodál. Ona sama bleskurychle vyskočila na okraj rakve a pokoušela se zaostřit na okolí, jelikož ji slunce dokonale oslepovalo. Tak dlouho nespatřila paprsky skutečného světla, necítila teplo dne na tváři, že jí to přišlo skoro až nepřirozené - a trvalo jí několik vteřin, než si přivykla.
Mezitím se však její noví známí stihli oklepat z toho šoku a tasili šavle, což ji přimělo vydat krátký, avšak poněkud táhlý zvuk připomínající něco mezi štěknutím a kníknutím. Tehdy se okamžitě přeměnila do svojí liščí podoby a začala bezhlavě pelášit co nejdál od nich, směrem do nedalekého lesa.
Běžela jako o život, neohlížela se. Moc dobře si uvědomovala fakt, že se nachází v nebezpečí a ten mocný záchvěv magie, díky němuž se osvobodila, byl evidentně prvoplánový a velice jednorázový. Její magie nebyla dostatečně probuzená na to, aby se mohla bránit - a na přímý boj nebyla stavěná, ne bez zbraně a po tak dlouhé době strávené ve snové realitě. I díky tomu také nedoběhla příliš daleko, jelikož ji velice brzy začaly příšerně bolet nohy a ona doslova padla naznak do měkkého mechu a schoulila se do klubíčka, nechávajíc přes sebe překlenout přeměnu zpět do lidské podoby.
Absolutně vyčerpaná a otupěle hledící do dálky pomaličku přivřela oči, v níž jí opět vyhasínala výrazná oranž, a tiše vydechla. Mohla se jenom modlit, že ji nebudou hledat.

Tichý les už odjakživa sloužil jako útočiště pro všechny druhy samotářských tvorečků, nehledě na původ či způsob života. Tvorové do něj zavítali, pokud toužili po kapičce oddechnutí či klidu, který jim okolní svět nabídnout nemohl. Díky svému děsivému tichu a zeleni, člověkem téměř nedotknuté, se les mohl zdát jiný. Nezapadal do okolního světa, představoval svou vlastní mlčenlivou říši, která i přesto zpívala pro lidské uši neslyšnou píseň. Melodie té písně byla neznámá, alespoň to se tvrdilo. Nikdo e nikdy neodvážil sepsat její noty. Pokud se někdo opovážlivý vydal poselství těch neslyšných not pochopit, les ho stáhl k sobě. Alespoň tak o tom okolní kolemjdoucí vyprávěli nad nočními ohni. Vyprávěli si o tom vojáci při hlídkách, které se táhly až mučivě dlouho, aby nestála řeč mezi nimi. Strašidelné legendy se staly lepší alternativou než lámavé a děsivé ticho, jenž by jinak mezi těmi prazvláštními tvory zavládlo. Tichý les chránilo tisíce tajemství, na které nikdo nikdy neměl přijít, dokud mu ty zelené poklady sami neukázaly cestu skrz. Ona se naučila naslouchat. Ona jeho píseň znala. Tichým broukáním odpovídala zeleni na její volání, které jí vedlo hlouběji a hlouběji do útrob lesa. Nechtěl jí polapit, chtěl jí vést. A ona poslušně jeho volání vyslyšela.

Pohybovala se rychle. Nemusela se bát, že by spadla do pasti či že by se dostala do slepé uličky, jenž by značila její konec. Její zelené kadeře splývaly se zbarvením okolních stromů a její kroky byly téměř neslyšné. Našlapovala tichounce tak, aby na sebe nijak neupozornila. Ačkoli běžela, její dech byl klidný a vyrovnaný jako kdyby se pouze pomaloučku procházela s úmyslem si překrásnou krajinu kolem ní jen prohlédnout. Kdyby jí čistou náhodou zahlédl ztracený kolemjdoucí, mohl by si mlčenlivou dívku považovat za zbloudilý přízrak, který se potažmo stane další legendou, vyprávěnou pocestnými. Ten dojem se ovšem opravdu mohl jen zdát. Pokud by zastavila, ukázalo by se, že jde o pouhou ženu mladého vzhledu. Pod zvlněnými zelenými kadeřemi šlo zahlédnout zašpičatělé uši a na zádech upevněný toulec s šípy s jednoduchým lukem v závěsu. To vše mohlo zvědavcům napovědět, že dívka rozhodně nepatřila do lidské společnosti. Mléčně bílá pleť, jenž ladila se stejně zbarveným pláštěm, byla na několika místech přerušená černým inkoustem, jenž hlásal slova ve starém jazyce. Ta dívka teď pospíchala. Proplétala se mezi kořeny stromů, přeskakovala keříčky s ostnatými bodláčky na větvích a sem tak se odrazila o kdejakou větev, která jí přišla do cesty. Les jí nebránil, pomáhal jí. Tam, kudy její kroky tvořily imaginární cestičku za svým cílem, se mech a travnaté porosty ohýbaly jakoby samotné elfce uvolňovaly cestu pro snažší průchod. Každou uplynulou minutou jí k sobě přivolávaly naléhavěji a šeptaly jí, ať i pospíší. Že času bylo málo. Dívka instinktivně nahmatala jeden ze svých šípů a natáhla tětivu dřevěného luku. Byla připravená.

Uviděla ho. Postaršího lovce, který se zatoulal až příliš daleko od svého domova. I on v rukách dřímal totožnou zbraň jako zelenovlasá elfka. Narozdíl od ní ovšem lovec shlížel dolů, přímo na tichoučký pramen studánky, jenž v Tichém lese jako jedna z mála představovala zdroj pitné vody a sloužila jako napajedlo pro těch pár ojedinělých zvířat, která se zde nacházela. Šíp měl namířený na mladičkého kolouška s ostražitou, avšak nevinně překrásnou laní. Jeho úmysl byl jasný. Chtěl je zbavit života. Bezpochyby. A dívce beze jména bylo jasné, co musí udělat. ,,Omlouvám se.” Ta slova, která jí samovolně splynula ze rtů nechala ztratit se ve větru, načež zamířila. Šíp, vystřelený podivnou ženou se zavrtal lovci, jehož jméno nemělo být již nikdy vysloveno, do kůže a projel mu hrdlem. Snažila se mu zajistit co nejméně bolestivou smrt. Nevyžívala se v lidském utrpení, jen konala.

Vylezla ze svého úkrytu. Její tiché kroky směřovali přímo k muži, kterému tak sobecky vzala život. Sklonila se nad ním než jemně pohnula rty. Svůj vlastní šíp si vzala nazpátek, ale u toho neskončila. Prsty pohladila lovcovu tvář, načež mu zavřela obě víčka. Nebýt té krve a očividné rány, muž mohl působit dojmem poklidného spánku. Stopařka se sehnula, jen aby cizinci jemňoučce políbila čelo než se znovu odtáhla. Situaci považovala za vyřešenou. Hodlala se otočit a odejít zase zpátky po svých, ale něco jí zastavilo. Její špičaté uši sebou mírně zacukaly. Něco zaslechla. Nedaleko od toho místa slyšela nevýrazné žuchnutí. Mohl to být další lovec? O tom pochybovala. Les jí nevolal dál. Propustil jí, svou část dohody již splnila. Přesto se to rozhodla prozkoumat. Nechala se zavést až k malinkaté mýtince pokryté mechem a to, co tam uviděla, rozhodně nevypadalo ani trochu jako lovec. Nýbrž jako mladá dívka, která svým zevnějším vzhledem připomínala příslušníka rasy T’ealh. Něco na ní bylo ale jinak. Nezdála se jako ostatní té rasy. Co více, zdála se vyčerpaná a kdo ví, zda jí ten lovec nebo kdokoli jiný něco neudělal. Na malý moment vyčkala, zda jí Tichý les povolá k sobě či zda jí dá nějaké instrukce, co s mladou neznámou udělat, ale ničeho se nedočkala. Proto k dívce bez dalšího váhání přistoupila než se k ní do podřepu sklonila. ,,Jsi raněná?” Pousmála se na neznámou ztracenou, aby jí nedávala pocit, že se jí musí bát. Teď jí vyděsit nechtěla. ,,Vyléčím tě, pokud bude potřeba.”

Oči se jí zavíraly a ona navzdory té hořké ironii toužila propadnout zpět do náručí spánku. Nehledě na to, že posledních pár let víceméně prospala - byť nuceně a bez šance si doopravdy odpočinout, její tělo naříkalo a ona v sobě nedokázala najít dostatek sil na to, aby se přiměla postavit zpět na nohy a bojovat s novou nepřízní osudu. Ten se proti ní zdál být zvláště krutý, když ji nechal propadnout tak žalostné a plané naději, nechat se zradit a nakonec i odvát tak příšerně daleko od domova... Ne. Nebyla to nepřízeň osudu, co ji dohnalo do současné situace. Haru to tak sice v danou chvíli zákonitě přišlo, ale nebylo to tak. Osud nebyl osobou, aby mohl být vůči komukoliv zaujatý. Naopak, kroky oné kitsune byly sice silně ovlivňované vyššími silami, ale ne až do takové míry, aby ji snad záměrně vrhaly do mizérie. Svět každého zkoušel, někoho více, někoho zase méně. A ona toho už od svého počátku okusila poměrně dost, ale ještě se ani zdaleka neblížila ke konci svojí dlouhé poutě, vlastně se spíše ocitla na samém začátku, jelikož její příběh prošel kompletním přepisem - a na ní tedy bylo, aby se s tím nějakým způsobem popasovala a přizpůsobila se situaci, tak jako to měl každý. Naštěstí už byla zvyklá, že se s vyššími principy jednoduše bojovat nedá, nehledě na míru moci a odhodlání dřímající v srdci. Bylo načase sklonit hlavu a adaptovat se.
Pokoušela se v sobě vykřesat alespoň nějaký oheň, ale příliš se jí to nedařilo. Ani její perla jí příliš nepomáhala - byť onen nádherný jantarový korálek držela v dlani a soustředila všechny svoje síly na to, aby probudila jeho moc, nešlo to. Byl absolutně tichý a netečný, stejně jako tomu měla ona ještě před velice krátkou dobou. Podle všeho ji ta cesta slušně zdecimovala - a fakt, že dokonce přišla i o všechny svoje věci, jí rozhodně nepomáhal. Sice na sobě měla nádherné šaty, co ji díky vícero vrstvám a slušné délce částečně zahřívaly, ale tím to končilo. Její oheň skomíral, magie vyžadovala čas na regeneraci a všechno ji příšerně bolelo, takže se víceméně nezmohla na nic jiného než poloprázdné ležení na mechu a sem tam nějaké hluboce sklíčené povzdychnutí, jelikož jí skutečně nebylo ani v nejmenším do smíchu. Na druhou stranu se ale cítila poníženě, jelikož jako kitsune by neměla dovolit absolutně nikomu a ničemu, aby ji položilo na zem a přimělo cítit se sklíčeně. Měla být mocná a nezdolná, ale přesto místo toho spíš připomínala hromádku neštěstí. Kdyby ji viděla Zhen Wei, nejspíš by ji připravila alespoň o jeden ocas, aby jí dala pořádnou lekci a přiměla se nad sebou zamyslet. Nesnesla by, aby její chráněnka dělala ostudu jejich druhu.
Copak ale Haru měla na výběr? Ocitla se v naprosto neznámé zemi, úplně sama a bez jakékoliv výbavy. Jedinou útěchou byl fakt, že jako kitsune rozuměla tamní řeči i navzdory zdánlivé jazykové bariéře, ale to jí moc klidu nepřidávalo. Ne když se jí první lidé, s nimiž přišla do styku, pokoušeli zabít. Nejspíš by na jejich místě reagovala podobně, ale vzhledem ke svojí situaci si to na ní vybralo určitou daň. Až příliš dobře si totiž uvědomovala fakt, že v kraji, kde se nacházela, se neměla kam skrýt. Neexistovala tam žádná magická bariéra oddělující svět smrtelníků a duchů, což jí odřezávalo od jediného možného úkrytu, kde by se mohla cítit v bezpečí. To uvědomění v ní vyvolávalo nejen pocit sklíčenosti, ale také podivnou formu zmatení, jelikož neměla sebemenší tušení, co od onoho nového světa očekávat.

S tou myšlenkou se přetočila na záda, upírajíc svoje pohaslé oči na zelenavé koruny stromů. Ačkoliv si byla naprosto jistá, že už se nacházela v reálné sféře a všechno kolem ní muselo být alespoň do jisté míry skutečné, přesto neslyšela žádný šelest listí, ani ptačí píseň. Jako kdyby les, v nímž se nacházela, ve skutečnosti vůbec nežil. A to ji znepokojovalo.
Nestihla ale nic pořádně udělat, když se v její blízkosti objevila jakási bytost, oslovujíc ji. Haru se rychle zvedla do sedu a upřela na ni svoje světle hnědé oči, v níž i navzdory její oslabenosti setrvával nádech oranže, a nedůvěřivě ji sjela pohledem. Tvář jí přitom stále zakrývala liščí maska, chráníc ji před cizinčinýma očima. Ta se ale nezdála být nepřátelská, byť byla viditelně ozbrojená.
„Nejsem raněná,“ odpověděla nakonec, než nepatrně zavrtěla hlavou a sklonila pohled směrem dolů, pohlížejíc na svoje ruce. Kratší drápy táhnoucí se z konečků jejích prstů se pomaličku stáhly, nahrazené obyčejnými nehty, na což kitsune zareagovala tichým povzdychnutím a vyšvihnutím se na nohy.
„Mám ale otázky, mnoho otázek. Co je tohle za místo? A k jakému národu patříš? Cestou jsem potkala lidi, takže tu zjevně nevládnou pouze bytosti. To ale nevysvětluje celé rozpoložení tohohle... Zvláštního kontinentu.“

Už od prvého pohledu působila dojmem růže. Vypadala tak unavená a bezbranná, ale zároveň mohla mít křehounce vyhlížející dívka pěkně nebezpečnou potvůrkou. Stejně jako i růže měla svoje trny pěkně schované pod závojem přenádherných okrasných plátků květu. Na první dojem si jich nikdo nevšimne. I samotná růže vás uchvátí a přiláká svým vzhledem a jakmile se pokusíte přiblížit, ukáže vám jak špatný nápad byl brát jí do dlaní. Zanechá bolestivou vzpomínku. Přesně tak ležící neznámá působila, to přirovnání se Stopařce zdálo doslova pasující na její osobu. Měla na sobě oblečení, které se v Nescoře rozhodně jen tak sehnat nebylo. Možná, že by se dalo nechat vyrobit na zakázku či pořídit u cizokrajné obchodnice, ovšem takovou už elfka nespatřila pěkných pár let. K tomu ani její tajemná maska nevypadala přílišně důvěryhodně. Zelenovlasá dívka na moment zapochybovala, zda cizinka vůbec rozumí jejím slovům. Pokud by byla zdaleka, nemusela by pochytit význam její otázky. Jednala bezmyšlenkovitě, nepřemýšlela nad okolnostmi. Spatřila pravděpodobně vysílenou dívku a řídila se prvním impulsem, který jí přišel na mysl. Možná ale přece jen strkala no do cizích věcí. Měla vůbec právo se starat? Byla s ní neznámá vůbec v bezpečí? Rozhodně nevypadala jako někdo, kdo by jí vyhledal schválně. Kdyby jí les přikázal se té zbloudilé návštěvnice zbavit, rozhodně by s ní v bezpečí nebyla. Ovšem, netušila co za triky měla schované v rukávu její případná soupeřka. Bude si na ni muset dát pozor, pokud nechtěla, aby se jí trny té zbloudilé duše zaryly do mléčně bílé kůže.

Ani nechápala příčinu, ale dívčino ujištění jí svým způsobem potěšilo a uklidnilo. Mohla by říct, že jí zbavila jakési povinnosti, ale to byla lež. Měla hodně povinností, ale tohle se do nich nepočítalo. Nejspíše se v ní přeci jen zvedl nával lidskosti, který potřebovala vypustit ven. Možná tak chtěla vyměnit své hříchy za náhodný dobrý skutek, protože si byla dost dobře vědoma svého činu. Ten lovec možná ohrožoval zdejší obyvatelstvo, ale možná na něj doma někdo čekal. Mohl mít rodinu nebo pár přátel, se kterými vysedával v hospodách, chlubíc se svými trofejemi. To ona mu to všechno sebrala a co bylo nejhorší, necítila ani špetičku lítosti. Udělala vše pro jeho bezpečný přechod a rozloučila se s ním. Víc už v jejích silách nebylo. Vyčerpaná dívka s maskou jí překvapila svojí čilostí, pokud se ten nečekaný odraz energie v jejím chování tak dal označit. Jiné označení pro to elfka v záloze neměla. ,,Měla by jsi se posadit. Nevypadala jsi dobře. Musíš být hladová.” Konstatovala Stopařka, naprosto ignorujíc její otázky. Na ty byl čas později. Teď se musela ujistit, že dívka kousek od ní nebude sužována hladem. Když už se zelenovláska rozhodla se o ni alespoň minimálně postarat. Neznámá za to sice platila poměrně nevýraznou cenu v očích ostatních, ale v jejích očích byla cena něčeho, co se dalo označit za dobrý skutek velice cenná.

Popošla pár kroků k několika keříčkům namačkaných na sobě, které na větvičkách schovávaly malinké namodralé kuličky. Automaticky je začala sbírat do dlaní a v duchu děkovala bohům za ten velkorysý dar přírody. ,,Jsi zvědavá.” Prohodila, aniž by se na ní byť jedinkrát podívala. Její otázky jen potvrdily její domněnku o jejím cizím původu. ,,Jsi v Nescoře. Název ti asi nic neřekne, ale ať už jsi se sem dostala jakkoli, neměla jsi sem chodit v tuhle roční dobu. Blíží se zima. Pokud nemáš kde zůstat nebo způsob jak přežít, umrzneš tu. Zvlášť pokud nejsi zdejší. Když nebudeš mít na výběr, zamiř na jih. Tam by jsi mohla zimu přežít možná i bez větší úhony.” Jen co už měla v dlaních nasbíranou celou hrst borůvek, vrátila se k ní a dlaně k ní natáhla. ,,Nasyť se, prosím.” Poprosení byla jen takovou formalitou. Nechtěla vypadat úplně neslušně. ,,Jsem pouhou služebnicí Äyanaii. Ta má moc nad vším co v sobě nese nádech přírody. Ale pokud bych měla být konkrétnější, v žilách mi koluje krev elfů. Slyšela jsi o nich někdy?”

Dobře vypadat ani nemohla, jelikož několik posledních let nejedla ani nepila, vlastně ani nespala, alespoň ne v pravém slova smyslu. Na jejím předchozím stavu totiž nebylo vůbec nic přirozeného, byl uměle vyvolaný nesmírně silnou bylinou a značným množstvím magie i fyzických zábran, jelikož ji její spolu-obyvatelé měli za zvěst zla a temna. Byť na ní nebylo nic surového nebo zkaženého, shledali ji nepohodlnou a odsoudili jako potenciální hrozbu, byť pro ně žádné nebezpečí neznamenala. Pokud by se snad ale dokázala nějakým zázrakem vrátit zpět, ta situace by se velice rychle převrátila. Kitsune nezapomínají, ani neodpouštějí. Jednali na základě přístupu druhých, což v praxi znamenalo, že pokud se k nim někdo choval slušně, byli slušní i oni. Dokonce více než to, dokázali smrtelníky obdarovat tak štědře, jako málokdo jiný. Ale stejným způsobem je mohli také potrestat, pokud s nimi nejednali s patřičným respektem, jaký měl být vzájemný pro obě strany. Jakmile ono pravidlo některý z nich porušil, nalomila se tím vzácná a křehká linie mezi nimi a z kitsune se stal přesně takový tvor, jaký si vysloužil označení démon. Dokázali svoje oponenty snadno napálit, hráli s nimi psychické hry, dotýkali se jejich myslí a manipulovali s nimi, aby jim uštědřili náležitou lekci... Ale nikdy se jich nedotkli po fyzické stránce. K něčemu takovému se snižovali jen v krajních a vzácných případech, ale přesně takovým případem byla i silně popuzená Haru. Neprovedla nic špatného a i přesto se jí zbavili jako odpadu. Kdyby se jí dostali pod ruku, obrátila by jejich svět vzhůru nohama a dala jim okusit jejich vlastní medicínu, aby došli pochopení a naučili se významu respektu.
Jenže něco takového možné nebylo. Ačkoliv si to mladá kitsune nechtěla příliš připouštět, jelikož šlo o velice nežádoucí fakt, co ledakomu šel přes mysl opravdu těžce, nemohla s tím absolutně nic nadělat. Posádka s níž připlula byla kompletně zdecimovaná kvůli její netečné magii a rozrušení a ona dost silně pochybovala, že by byla snad na některém z přímo přilehlých kontinentů k rodnému království. Soudě dle tamní flóry a podnebí se dostala opravdu hodně daleko, což jí bohužel dávalo jenom zanedbatelnou šanci na návrat zpět do svojí domoviny. To v překladu znamenalo, že ji okolnosti nutily odložit svoji nebetyčnou touhu po pomstě a pokusit se soustředit na praktické věci. Musela se rozkoukat, zjistit kde je a jak to v tom novém a podivném světě fungovalo - musela si zařídit nějaké útočiště, zařídit si živobytí. Teď už se nemohla spoléhat na oltáře rozeseté napříč celou plochou, jako tomu bylo v jejím království. Ne, byla si naprosto jistá, že tamní obyvatelstvo kitsune neznalo, tudíž si je ani nemohli chtít naklonit. A vzhledem k tomu, že právě tohle byl nejsnazší způsob získávání obživy v jejím světě, byla příšerně zmatená a vlastně pořádně netušila, co má dělat. Nevěděla nic.

„To jsem... Příšerně.“ O svém stavu ze zásady nelhala, jelikož to na ní muselo být vidět i navzdory té masce, co měla stále na hlavě. Nepatrně se třásla a seděla tam jak padlá hrudka másla, naprosto netečná a neschopná vydávat ze sebe víc než absolutní minimum, protože na to zkrátka neměla energii ani sílu. Nejraději by si znovu lehla a prostě to prospala, ale v neznámém prostředí a za přítomnosti cizí dívky se jí to nezdálo ani trošku moudré, takže ten plán musela jednoduše odložit někdy na později, jelikož jí nic jiného víceméně nezbývalo, pokud chtěla přežít.
„Nescoře? Zvláštní...“ Zamyšleně sklonila hlavu a pomaličku sňala liščí masku, odkládajíc ji do trávy vedle sebe. Když jí tvář konečně ovanul čerstvý vzduch, na několik krátkých vteřin sklopila řasy a jen mělce dýchala, než pomaličku otevřela oči a upřela pohled na cizinku, která jí podávala hrst jakýchsi bobulí. Ty svojí barvou připomínaly noční oblohu - a Haru téměř okamžitě udeřila do nosu zvláštní a jemná vůně, co se z nich linula. Ta jí podávala příslib toho, že by se snad neměla po jejich požití otrávit, byť tak nějak podvědomě doufala, že by jí cizinka nedávala něco, co by jí mělo uškodit. S neznámými i známými lidmi už ale měla svoje zkušenosti - a ty byly jak zatraceně bohaté, tak i bolestivé.
„Díky. Co je to za bobule?“ Jen co se jí dlaň zaplnila těmi drobnými modrými kuličkami a ona několik z nich ochutnala, částečně se uvolnila. Byly dobré, trošku sladké, ale jiným způsobem, než by očekávala. Měla ovoce ráda, takže musela ocenit nejen tu dobrou chuť a příjemnou vůni, ale také fakt, že to bylo něco nového a nepoznaného. To pro ni představovalo určitou výzvu a poklad zároveň, což bylo o poznání vzácnější, když se ujistila o tom, že nebyly jedovaté. To by dokázala docela bezpečně poznat po požití několika kousků, jelikož měla jako kitsune poměrně dobře vyvinuté smysly.
„Äyanaii... O té jsem slyšela. Ne příliš, ale něco ano. O elfech ale nic nevím, alespoň myslím. Je těžké pamatovat si jména všech bytostí na světě, je jich tolik... Náš druh se obvykle nenamáhá s poznáváním toho, s čím nemá přijít do kontaktu. Nemám tu co dělat, alespoň dle zákonitostí... Ale jak se zdá, osud má skutečně zvláštní smysl pro humor. Říkáš tedy, že tvůj druh je spjatý s přírodou a sloužíš matroně země... To z nás dělá spojence. Já sloužím paní Zhiran Hiwu, ochranitelce země a života.“

Když jí dívka potvrdila, že je opravdu hladová, nic neříkala. Pouze přikývla v chápavém gestu. Nejspíše za sebou měla náročnou cestu, takže by bylo opravdu zvláštní, kdyby jí hlad nesužoval. Jediný druh, o kterém elfka věděla že si nemusí dělat starosti s příjímáním potravy byli démoni. Sama sice žádného nikdy nepotkala a o jejich existenci slyšela pouze z doslechu, neznámá rozhodně neseděla na jejich popis. Ovšem, ona nepocházela z žádného místa v Nescoře, takže si ani zelenovláska nemohla být jejími potřebami jistá. Vyptávat se jí na podrobné detaily nehodlala. Na rozdíl od ní se nepodstatných otázek stranila. Nepotřebovala plýtvat slovy, protože moc dobře věděla, že se dá komunikovat i jinačím způsobem. Mnohem méně riskantnějším a bolestivějším. I přes svůj odstup od ní si nemohla nevšimnout toho, jak se tmavovláska třese. Možná pocházela ze země, kde pro ni bylo počasí přijatelnější. Mohlo tam být tepleji nebo mohla ve svém obydlí mít plné šatníky nejrůznějšího oblečení, které si z nějakého důvodu nevzala sebou. I to se dalo nějak pochopit. Nevypadalo to, že by se do Nescory vydávala dobrovolně když ani netušila, kde se nacházela. A to nemluvila o tom, když se člověk ztratí do nějaké menší vesničky nebo sejde z cesty do lesa. To by se ještě brát dalo, ale aby se někdo ztratil do celé obrovské země? Znělo to více než absurdně. Chopila se tedy jediného kousku oblečení, který u sebe nosila. Pomaličku si svůj bělostný plášť sňala z ramen a přehodila ho přes její třesoucí se postavu. Elfka to zatím nepovažovala za nějakou nenapravitelnou ztrátu. Vůči chladu si vypěstovala určitou odolnost a pokud si ho vezme zpátky než se setmí, nijak by jí jeho absence neměla ohrozit. Ocitla se už v mnohem horších podmínkách.

Netušila co přesně čekala, když ona cizinka odendala masku ze své tváře a Ash tak měla možnost si pořádně prohlédnout její obličej. Čekala jakoukoli podivnost, ale ona vypadala naprosto lidsky. Možná si kolem sebe chtěla jen zachovat auru tajemna. Tak jako tak, elfka na ní nehodlala zírat ba si jí dokonce nějak prohlédnout. Dokud vypadala, že to s ní každou chvíli sekne, nebyl dobrý nápad jen tak okounět kolem. ,,Říká se jim borůvky. Je to zdroj potravy, který nesháníš násilně. Je zázrak, že jsme na ně ještě natrefily. Obvykle touhle roční dobou již nerostou. Tohle je nejspíše poslední šance je ochutnat. Nechtěla jsem jí promarnit.” Poznamenala s lehoučkým náznakem úsměvu a jednu z těch sladkých bobulek si strčila do vlastních úst. ,,Spojenkyně...” Zopakovala po ní tichounce. Nedivila se jí. Ona o jejím druhu taky nikdy neslyšela, ale vyptávat se zase nehodlala. Pokud bude chtít, řekne jí to sama. Slovy nešetřila, jak už mohla poznat. ,,Každý, kdo si vyžádá mé služby je mým spojencem, služebnice Zhiran Hiwu.” Hned co to dořekla, došlo jí, že by její slova mohla být brána i ve spoustu pochybných smyslech, takže jí hodlala alespoň trošinku nastínit situaci. ,,Říkají mi Stopařka. Pokud potřebuješ něco najít, najdu to. Je jedno jak moc složitě schované nebo zatoulané to je. Já to naleznu. Ovšem, ty teď potřebuješ nalézt útočiště v říši snů. Jsi unavená, malá služebnice.”

Celá ta situace byla příšerně podivná. Ocitla se v neznámém světě, příliš daleko od svojí domoviny na to, aby mohla žádat o pomoc svůj vlastní druh. I kdyby křičela zplna hrdla a nechala zpívat svoji magii, nikdy by její hlas nedolehl až k pobřeží rodného ostrova. To uvědomění ji zraňovalo a táhlo ke dnu jako kotva na níž visela veškerá tíha světa* a ačkoliv se Haru považovala za schopnou čelení kruté realitě, stejně ji to rvalo na kusy. Přišlo jí to téměř jako poprvé v životě, co se ocitla na milost osudu a neměla při sobě rovnou šanci na úspěch v litém boji. Ve skutečnosti to ale nebylo poprvé, nýbrž podruhé. Kdyby nebylo její
patronky Zhen Wei, nedožila by se ani prvních narozenin, natož prvního ocasu. V danou chvíli však nebyla schopná čelit další překážce a ráně pod pás, protože i ona měla svoje hranice únosnosti.
Za normálních okolností by se dovolávala svojí paní a modlila se za nápomocnou ruku, ale v zemi, kde momentálně setrvávala, se její bohové jistě nevyznávali. Právě naopak, byla na území úplně jiných a neznámých božstev a nemohla si ani být jistá, jestli ji nezavrhnou stejně jako lidé z jejího království, jelikož nepohodlná evidentně byla i bez toho, aniž by se něčím provinila. Dívka, která ji ale našla, se nezdála být nepřátelská... Vlastně spíše naopak. Poskytla jí jídlo a zodpověděla její otázky, bděla nad ní jako patronka...
A dokonce jí dala svůj plášť. Když ho sňala ze svých beder a přehodila ho přes ni, Haru zmateně zamrkala. Nebyla zvyklá na podobné projevy vlídnosti, jelikož její poslední zkušenost se smrtelnou rasou byla nanejvýš... Hořká a nešťastná. Neočekávala, že k něčemu takovému dojde, takže absolutně netušila jak na vzniklou situaci reagovat. Zvláště pak vzhledem k tomu, že její společnice evidentně pod pláštěm nenesla vůbec žádné oblečení, což Haru přimělo zmateně zamrkat, byť pohledem neuhnula. Její tělo si neprohlížela - ale stud jako takový úplně cítit nedokázala, jelikož k podobným věcem nebyla navyknuta díky svému životu ve sféře duchů.

„To si nemusela... Ale díky.“ Ta slova vděku jí šla přes rty poměrně nesnadno, ale přesto je byla schopná nakonec vyslovit řádně a bez jakéhokoliv náznaku nepohody.
Zamyšleně poté sjela pohledem ke dlani, v níž měla hrst oněch lesních plodů, co jí dala. Jejich půlnočně modro-fialová barva matně připomínala noční oblohu a ovoce, jaké obyvatelé jejího domova sklízeli v pozdním létu. Přesto ale chutnaly jinak, velice odlišně. Ale nemohla říct, že by jí nechutnaly, spíše naopak. Užívala si tu novou chuť i poznání, jelikož byla vůči novým věcem poměrně otevřená, byť její současná situace nebyla zrovna dvakrát nakloněná pozitivním poznatkům.
„Nenásilně? Sběrem a pěstováním? Vaši zdejší obyvatelé neloví a nechovají zvěř?“ Upřela na ni poměrně zmatený pohled, než se krátce rozhlédla po okolí. Stromy z níž se lesík sestával, jí byly cizí. Vypadaly odlišně a měly i velice atypickou vůni, která sice byla příjemná, ale všechno jí to přišlo příšerně cizí.
„Jaké roční období tu panuje?“ S každou další odpovědí si přišla ještě více zmatená a neznalá. Byť její otázky byly zodpovězeny, nikdy ne takovým způsobem, aby došla k nějakému jasnému závěru, na což byla částečně zvyklá od Zhen Wei, která ji tímhle způsobem připravovala na život mezi sférami, ale v současnosti ji to mírně frustrovalo, protože pro ni absence vědění znamenalo kritickou nevýhodu.
„Těší mě, Stopařko. Soudě dle tvého přízviska musíš být velice vážená... Díky za pomoc. Já jsem Himiko Haruyouko, ale vzhledem k neformálnosti situace bude lepší jen Haru. Netřeba využívat celé dlouhé a komplikované jméno, když tu není společnost, co by to vyžadovala.“ Na moment se odmlčela a sezobla pár dalších borůvek, než nevzrušeně pohnula ocasy. Ty se mírně zavlněly ve vzduchu, následované drobným pohybem jejích liščích uší, vykukujících zpoza černých vlasů.
„Jsem unavená... Ale nemůžu dopustit ztrátu nad svojí myslí a tělem, dokud se nacházím v této nešťastné situaci. Musím najít útočiště... Teprve poté budu schopná složit hlavu jako každý jiný. Neopatrnost mě stála už přespříliš, nesmím udělat znovu tu samou chybu.“



* ♪ Feels like the weight of the world... ♫

,,Já vím, že jsem nemusela.” Odpověděla prostě, ale pravdivě. Vláčela sebou nemalou spoustu povinností a zákonů přírody, ale tohle mezi ně nepatřilo. Svým způsobem to udělala z toho zážitku, sama pro sebe. Tvorové, kteří jí vyhledali většinou toužili po cestě moci nebo bohatství. Někteří hledali nebohé oběti, kterým by oplatily neduhy v minulosti. Ovšem, cizinka taková nebyla. Minimálně to mohla zatím posuzovat z jejího vystupování. Ash byla dívka pro všechny. Všichni něco hledali. Všichni do jednoho. Ona taky musela něco hledat, stačilo zjistit co. V Nescoře se toulalo více stopařů, ale ona jen málokdy našla kapinku volného času. Pokud ho skutečně chtěla, musela se pečlivě schovávat, což jí naštěstí docela šlo. Liščí cizinka si tedy vybrala skvělé načasování. Na druhou stranu, nemohla říct že by hledače nechápala. Nenechávala si platit mincemi ani čímkoli pro klasické smrtelníky cenným. Nepokládala všetečné otázky a pro všechny prováděla svou práci stejně. Neupřednostňovala. I když u ní pár tvorů s nečistými až zrůdnými záměry skončilo a už se nevrátilo. Tak jak ona pomáhala lesům zbavovat se všemožných škůdců, les zase pomáhal jí. A čas od času se stalo, že se někdo zapletl pod mohutnými kořeny nebo ho po noční oblohou roztrhali vlci. Takoví lidé za její pomoc zaplatili opravdu vysoce. Ale ta prazvláštní služebnice ne. Cena, kterou si od ní Stopařka hodlala vzít byla na rozdíl od již zmíněných hravá a nevinná. Neměla se čeho bát. Zatím.

Při další z jejích snad nikdy nekončících otázek, konkrétně o shánění potravy, napůl zasmušile a napůl rozhněvaně sevřela rty pevně k sobě, dokud místo nich nebyla jen tenká čára. Vypadalo to, že ona byla zvyklá ze své domoviny jíst maso běžně. Pokusila se ve své odpovědi nedat najevo své náhle rozpoložení, takže pro jistotu obrátila tvář stranou od ní, aby náhodou její výraz neprozradil to, jaký na tu otázku měla skutečně názor. ,,Chovají...Někteří. Většina. Já ale preferuju jiný druh potravy.” Nemohla jí soudit za zvědavost i když jí ta spousta otázek nebyla úplně dvakrát příjemná. Zvídavost neodmyslitelně patřila k ostatním lidským zvykům a to, že se tomu nikdy nedokázala přizpůsobit, byla její chyba. Na přizpůsobování se svůj čas již promrhala. Teď musela čekat, zda se nad jí Äyanaii znovu smiluje. ,,Přichází zima.” Zopakovala již svůj předešlý výrok. ,,A ty by jsi se neměla potulovat venku.”

Trochu se pousmála nad tou myšlenkou, že by byla někdo vážený. ,,Také mě moc těší, Haru. Ale musím tě vyvést z omylu. Nejsem nijak vážená. Pouze potřebná. Pro některé tvory.” I když si řekla, že se pokusí si jejích ocásků a oušek nevšímat, přistihla se jak její zelenkavé oči po těch nezvyklých částech těla pátrají. Svým způsobem se jich chtěla dotknout, ale věděla, že by bylo velice neokázalé jí ohmatávat. Stále to byla především část jejího těla. ,,Nacházíš se snad v tom nejlepším útočišti pro zbloudilé, Haru. Ovšem, pokud ti tato zeleň nevyhovuje, musím tě zklamat. Mohu tě dovést do lidského města, ale oni nemají takové jako ty v lásce. Máme tu podobnou rasu, T’ealh. Lidé je zavírají a zbavují se jich. Ne moc hezkým způsobem. A elfy v lidských vesnicích taky nemusí.” Napřímila se a v rychlosti prohlédla okolí, zda se někde nepohyboval další lidský lovec nebo něco podobného. ,,Pak tě mohu odvést kamkoli. Ale ne, dokud si neodpočineš. Cesta bude náročná. Nepustím tě takhle utahanou. Budu nad tebou do té doby držet hlídku. Spi.”

Nemusela, ale přesto to udělala. Projevila vůči absolutní cizince vlídnost, což bylo nanejvýš vzácné, ale především také neskutečně čisté. Haru tak trošku očekávala, že svět do jakého se probudila bude zhruba stejně zhýralý, jako ten v němž usnula... Ale zdálo se, že se v tomhle ohledu dost možná spletla.
Byť té možnosti nebyla zrovna dvakrát otevřená, protože se spálila dost na to, aby vůči značné části smrtelné populace zahořkla, svým způsobem ji to potěšilo. Nacházela se v neskutečně choulostivé situaci, která vyžadovala delikátní řešení. Řešení, jakého nebyla schopná, protože neměla sebemenší tušení, kudy kam. V tomhle ohledu byla tedy nepřímo závislá na štěstěně, stejně jako na oné Stopařce, jež jí podala pomocnou ruku... A to bylo něco, co by ji ani ve snu nenapadlo, že se stane.
Jaká byla šance, že někdo nabídne zbloudilé kitsune pomoc? Nejen, že ji nakrmila, dokonce jí půjčila i plášť, aby ji zahřála - byť sama neměla žádné další ošacení. To neskutečným způsobem vypovídalo o zelenovlásčině obětavosti a velkorysosti, což byly vskutku nedostatkové vlastnosti v kdejaké společnosti. Zvláště v té, do níž se Haru narodila. Snad nikdo v jejím světě by se ani nesklonil, aby lišce pomohl. Jistě, někteří by to možná udělali, ale rozhodně ne s čistým záměrem pomoci a udělat dobrý skutek, jak si myslela, že to měla dívka před ní. Naopak, drtivá většina tamních smrtelníků se chovala vychytrale a jednala pragmaticky. Nikdo je nemohl vinit a hanit za to, že mysleli s ohledy na praktičnost a pokoušeli se ze všeho něco vyrýžovat, ale stejně to bylo svým způsobem trošku smutné. Kitsune byl druh pověstný pro svůj přístup vůči jednajícím, odměnili nebo potrestali. Všechno záleželo jen a jen na tom, jak se k nim člověk zachoval. Pokud by se měla Haru držet téhle zvyklosti, pak by Stopařku jistojistě odměnila. Problém byl v tom, že neměla čím. I kdyby ji chtěla obdarovat nějakou patřičnou odměnou, neměla u sebe vůbec nic - mohla být nejspíš ráda, že jí zůstalo alespoň kimono a maska, protože jinak by byla dokonce i bez řádného odkazu na svůj domov. Sice se teoreticky mohla zkusit vrátit zpět k lodi, ale bez svých sil by to byla téměř stoprocentní sebevražda. Věděla přeci jen, že ji k břehům pevniny navedli piráti, kteří byli docela pevně rozhodnutí prodat i její rakev, byť neznali její obsah. Šance byla, že už s největší pravděpodobností rozebrali náklad lodi, probrali se jejím majetkem a co si nenechali pro sebe vyčlenili na další prodej v některém z nejbližších měst nebo vesnic. Vzhledem k tomu, že Haru pocházela ze vzdáleného koutku světa tak měli poměrně exkluzivní a exotické zboží, jaké by se mohlo dát prodat za celkem slušnou cenu, o tom něco málo věděla. Nemluvě o faktu, že nebyla zrovna chudá. Drtivá většina věcí na lodi byla cenná nebo nějakým způsobem praktická, takže ta pirátská posádka vlastně narazila na takový pomyslný poklad, protože si mohli prodejem věcí z lodě poměrně solidně namastit kapsy. A to byla věc, co zajímala valnou většinu smrtelníků... Nejen lidi nebo piráty.

„Nemusela, ale přesto si to udělala... Díky, Stopařko. Vážím si tvojí ochoty a pomoci, opravdu. Vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházím bych si nedovolovala doufat, že narazím na někoho tak... Ochotného a dobrosrdečného. Zdá se, že zdejší bohové jsou vlídní, neboť mě zatím nejen nevyhánějí, ale napomáhají.“
Byť se snažila nedat najevo rozčarování, Haru si té změny a rozkolu všimla velice rychle. Nedalo se říct, že by to nechápala - soucítila se zvěří a preferovala pěstovanou stravu před lovenou zvířecí, ale i ona se občas jednoduše nedokázala ovládnout. Díky svojí liščí části měla poměrně vytříbený vkus na jídlo a říct o ní, že nebyla vybíravá a mlsná by byla sprostá lež. Milovala některé věci, jež byly dary od zvířat - a byť se kvůli tomu cítila nepatřičně a občas i zle, nebyla schopná odporovat tomu pokušení. Na svoji obranu však ale jedla pouze to, co už ulovili a připravili lidé, samotnou by ji snad nikdy nenapadlo vyrazit do lesa a začít lovit zvěř pro svoji vlastní konzumaci. Snad by byla schopná s výčitkami svědomí ukrást pár vajec, ale jinak se držela striktně u zeleniny a ovoce.
„To jsme dvě.“ Pohlédla jí zpříma do očí, než na rtech zformovala náznak úsměvu v naději, že se jí tím snad podaří přenést téma konverzace jinam, aby se obě zbavily toho chmurného oblaku, jež se nad nimi vznášel jako příslib blížící se bouře.

Mátlo ji, jak k ní dívka přistupovala. Zdálo se jí to téměř neosobní, velice distancované - a na něco takového sice byla zvyklá velice dobře, ale ne od smrtelníka. Natož pak od někoho, na koho narazila víceméně náhodou poté, co se probudila v cizím světě na neznámém kontinentu. Ať už byla zelenovláska kýmkoliv, zdála se nesmírně tajemná, což mladou lišku fascinovalo a svým způsobem i přitahovalo, jelikož milovala záhady a byla opravdu nenapravitelně moc zvědavá, ale nemínila na ni tlačit. Byť se nacházela v nepříjemné situaci a jasně cítila vypětí doléhající na vlastní bedra, vyvíjení tlaku na jedinou přátelskou bytost v okolí... Nebylo ani zdaleka moudré. A Haru byla zvyklá činit co možná nejlogičtější a nejlepší rozhodnutí, byť to její poslední bylo zatraceně nešťastné.
„Není to zelení, to ne... Jen je to zvláštní. Jsem zvyklá na jiná místa... Mimo dohled a dosah. Snad by pomohl strom a slušná výška.“ Nejistě vzhlédla do koruny stromu nad jejich hlavami, než sjela očima zpět ke Stopařce.
„Když poslechnu tvoji radu a půjdu spát... Smím tě po probuzení vyhledat? Nemíním tvojí pomoci využívat nezištně, toho se obávat nemusíš. Pochopitelně ti za pomoc a vlídnost zaplatím, jak jen budeš chtít. Jen to chviličku potrvá, než seženu potřebné prostředky a... Zvyknu si na tenhle nový a divotvorný svět. Nejsem totiž ani zdaleka připravená.“

Na moment se zarazila. Netušila, co v prvních chvílích odpovědět, takže několik sekund jen zarytě mlčela, pokoušejíc se najít odpovídající odpověď. Ani trošinku nebyla zvyklá na slova díků, slýchala je opravdu málokdy a většinou ani nebyla mířena na ní. Ona to ani nijak nevyžadovala. S přivřenýma očima by se dalo řít, že pomáhala lidem. Ale to nebyla pravda. Byl to pouhý výměnný ochod. Práce jako každá jiná. Při nákupu čerstvých jablek na trhu se taky někdo nenamáhal hledat jejich pěstitele, aby mu za jeho služby poděkoval. Nikoho to ani nenapadlo. Málokdo poděkoval vojákům za jejich odvahu, ačkoli každý den riskovali svůj vlastní krk. Nechápala to, ale jednoduše to tak bylo. Nepsané pravidlo. Proto neměla žádné ponětí jak zareagovat. ,,To nic. Nelam si s tím hlavu. Slova díků zde opravdu nejsou potřeba. Ale...Jsi milá.” Nejistě se na Haru pousmála, neboť nechtěla působit jako úplný morous. Konečně po dlouhé době potkala někoho, jehož úmysly nebyly skrz naskrz prohnilé nečestnými myšlenkami. Lištička zatím měla čistý štít. Zatím. Ovšem ten malý hlásek uvnitř její hlavy jí napovídal, ať si nedělá starosti. Ať tu myšlenku nechá odnést hravým větrem pryč. Nejspíše sama pozná co je ta podivná dívka skutečně zač. Musela si ovšem dát pozor. Nesměla si utvářet vazby. To by její cestu dosti zkomplikovalo. Proto se rozhodla s ní zůstat co nejkratší dobu to šlo. Jen co e bude moct postavit na vlastní nohy. Protože ani někdo tak sobecký jako sama Stopařka nemohla dopustit, aby se té lišce něco stalo. Byla vhozena do víru plného neznáma a zanechat jí tam úplně samotnou se zdálo neskutečně kruté. To udělat nemohla, její svědomí by jí poté několik týdnů trýznilo ještě více než doteď, což bylo vskutku zvláštní. U stvoření jako ona se počítalo s jednáním, které bude výhodné pro většinu. V tom byla Ash jiná. Myslela převážně na sebe. A proto byla sesazena ze svého živoucího trůnu, vhozena do světa plného faleše. Stejně jako Haru, i ona by byla ráda, kdyby tenkrát někoho měla.

To, že jí sdělila o svém jídelníčku, taktéž bez masa, Ashar upřímně potěšilo. ,,To ráda slyším. Takové stravování považuji za naprosto barbarské. A obávám se, že kdybys se pokusila ulovit zdejší zvěř, naše strany by se obrátily.” Zelené oči jí spočinuly na místě, kde se stále nacházelo nehybné tělo lidského lovce. Schválně nezmínila, co přesně by s dívkou musela provést. V jejích očích byla nejspíš osoba, ke které chovala důvěru v co největším měřítku to dle situace šlo. Přeci jen, nabídla se, že jí z toho lesa vyvede. Děsit jí by nebylo dobré pro její psychický stav. Mohla by utéct a dostat se do rukou kdejakých netvorů se sladkými úsměvy a konejšivými řečmi. To, že jeden takový netvor stál přímo před ní jí taky zatajila. ,,Smíš mě vyhledat. Pokud si to budeš přát, zůstanu, dokud se nevzbudíš.” S těmi slovy uchytila ty nejsilnější větve nedalekého stromu a jedním pohybem se vyhoupla nahoru. ,,Nežádám po tobě cennosti nebo peníze. Ty pro mě hodnotu nemají. Stačí mi tvá společnost.” Když její nohy našly na pevné větvi rovnováhu, sehla se a natáhla ruku k tmavovlásce. ,,Polez, Haru. Pomůžu ti, pokud budeš potřebovat.”