Sestry osudu [Halloween - miniquest]

Nescorské lesy pomalu shazovaly pestrobarevné podzimní listí a jejich větve připomínaly spíše dlouhé kostnaté prsty, připravené rychlostí blesku chytit kořist a navždy ji uvěznit. Zvířata zalézala do svých nor, stěhovaví ptáci už dávno opustili svá hnízda a kotliny v kmenech, starých jako sám čas, zely prázdnotou. Nebe zahalil stín, po celé zemi  se proháněl ledový vítr a obloha se každou chvíli trhala pod vahou silného deště.
Vesničané se zavírali do svých chalup, choulili se k sobě, dychtiví po troše lidského tepla a z toho příšerného počasí vinili je. Tři ženy, které na svém polorozpadlém povozu, taženém vychrtlým koněm, vyjely do lesa a ještě se nevrátily. Možná jsou to čarodějnice. Možná jsou to démoni.
Na těchto historkách byla více, než kapka pravdy. Tři ženy - sestry osudu - byly rozhodně tak trochu čarodějnice a zcela jistě z části démoni, i přes to se k nim ale vydávali pošetilí mladíci i moudří starci. Ženy totiž uměly něco, co nikdo jiný.
První - ta nejstarší se stříbřitými vlasy dlouhými až na zem a seschlou vrásčitou kůži - uměla komukoliv poradit. Každý, kdo měl problém a nenacházel odpověď sám, našel ji právě u ní.
Druhá - žena ve středním věku s černými vlasy, svázanými do přísného drdolu a slepýma očima, převázanýma krvavě rudým šátkem - viděla minulost i budoucnost. Chcete vědět, jestli vás čeká pravá láska? Chcete znát datum své smrti? Ona je ta pravá.
Zdaleka nejděsivější ovšem byla nejmladší z nich. Mladá dívenka, sotva dvanáctiletá, bosá, s rozpuštěnými vlasy v barvě kaštanů a očima tak jiskřivě zelenýma, že připomínaly dva smaragdy. Namíchala jakýkoliv lektvar. Na lásku. Na život. Na smrt.
Chcete využít jejich služby? Přejete si okouzlit krásného mladíka, či rozkošnou slečnu magickým lektvarem? Přejete si zjistit, kterou životní cestou se vydat? Trápí vás vaše minulost, či budoucnost? Vkročte do lesů a objevte mýtinu, ze které se už několik dní line omamná vůně bylin. Ale pozor, ceny těchto žen nikdy nebyly nízké.

__________
Pár pravidel před začátkem:
• k sestrám se chodí po jednom, kdyby ne, bylo by to složité a zmatené, takže pokud chcete, zkuste se domluvit na pořadníku a nebo se prostě zeptejte, jestli můžete jít, nebo to má v plánu ještě někdo jiný
• postav tam můžete poslat kolik chcete, jen pozor ať to časově stíháte a někoho nezdržujete (Přesně tak, jak jsem to u minulého questu ukázala já! :'D )
• rozmyslete si, co po sestrách chcete, ať se nestane, že přijdete a vlastně zjistíte, že je k ničemu nepotřebujete
• jakmile vyslovíte své přání, nabídnou vám cenu (pakliže je v jejich silách toto přání splnit!), můžete zaplatit nebo odmítnout, !pozor, většinou jsou ochotné smlouvat!
• jedná se o miniquest, takže prosím, nic moc velkého (Tím myslím třeba 20 postů na jednu postavu. Ale to si myslím, nikdo nemá v plánu. ˇˇ), je to tu na navodění atmosféry a posunutí postavy v ději, pokud nějaký ten chudák tápe, neví kam dál a netuší, co dělat s vlastním životem - sestry osudu rády pomůžou
• pokud něco, obraťte se na mě (Red) nebo na Vločku, která vám asi kvůli mému nedostatku času bude povětšinou odpovídat
• kdy můžete začít? HNED!

Skřípání se rozléhalo lesem jako nářek trpících duší, z čehož mu přejížděl mráz po zádech a probouzel všechny pudy v souvislosti se sebezáchovou. Cítil, jak pod ním hnědý hřebec tuhne, jak i jeho polévá strach. Být to na něm, nestrávil by tu jedinou vteřinu navíc. Jenomže ruce jezdce ho držela pevně – i navzdory tomu, že sem tam kožené otěže proklouzly mezi nervozitou zpocenými prsty. Nenadělali jste proti tomu zkrátka nic... a čím blíž se blížil k vysněné destinaci, tím horší tato jeho situace byla.

Nemohl ale zastavit, proto mlčenlivě snášel vše, co se přes něj valilo. Mohl pouze spekulovat, zda-li je to přirozený proces, anebo zda za to může něco nad jeho síly. Toť otázka... Věděl však jistě, že v momentě, kdy Forral váhavými kroky vyšel z hustého podrostu na zamlženou mýtinu, něco v něm křičelo, aby se okamžitě otočil a bez rozmýšlení se vrátil. Aby nebyl hlupák a nezůstával, že cena bude jistě strašlivá. Jenomže on ten lektvar života potřeboval. Už jednou doplatil na to, že nic podobného po ruce neměl, a pokud se naskytla tahle situace, musel po ní sáhnout. Zkrátka musel...

A potom to náhle ustalo. Jako cvaknutí vypínačem – bum! a najednou veškerý strach ustoupil. Zůstal jen ten základní, který se však nechal hravě udolat odhodláním zjistit, jakou cenu bude muset vydat. Nezbývalo, než čekat, co se stane...

"Pojď blíž," hlas stařeny Praëterit zněl jako skřípění starých dveří nebo možná krákání vran. Byla shrbená a každou chvíli si k tělu přitáhla otrhaný plášť, navzdory všemu se však pohybovala až neuvěřitelně rychle a neslyšně. Během chvilky stála před tím pěkným mladíkem a prohlížela si ho svým pronikavým pohledem. Hleděla mu do těch mechově zelených očí, přičemž musela zaklonit hlavu natolik, že jí v krku párkrát nepřirozeně zakřupalo. Kdo ví, jak byla ta žena stará? Ani ona sama si to už nepamatovala, věděla by to snad jen slepá Visëntia, sedící opodál a nepřítomně ohmatávající úlomek lesklého křišťálu.
"Co tě k nám přivádí, mladíku? Jsi hezký, moc hezký, mladý a zdravý. Máš koně, zbraň a určitě taky dost jídla. Proč bys vyhledal pomoc žen, jako jsme my? Co ti v životě schází?" naklonila hlavu na stranu, tak, jak to dělaly zvědavé kočky.
"Máš snad milou, nebo milého a ten neopětuje tvé city? Ne, to určitě ne, tím to nebude. Nenapínej mě dlouho, chlapče, jsem tu už dlouho a s přibývajícími roky se snižuje má trpělivost. Přece bys nenechal starou ženu čekat. Pojď, posaď se k nám," ušklíbla se svými bezzubými ústy a usadila se na padlý kmen. Svoje ruce, seschlé vrásčité a křehké, jako větve, natáhla nad oheň a pokusila se pro sebe ukrást trochu tepla.
"Ten tu není pro tebe, Praëterit," zašeptala Visëntia a stařena sebou poplašeně trhla. Bohové vědí, že ta ženská ji dokázala vždycky pořádně vylekat. Snad to bylo tím, že díky své nemluvnosti se občas stávala téměř nepřítomnou a Praëterit tak na ni často zapomínala.
"Ani pro koho? Pro tebe snad? Myslíš, že ten chlapec je tak pošetilý, aby si nechal předpovědět budoucnost?" obličej se jí stáhl do zlomyslné grimasy, ale ve skutečnosti jen přemýšlela, proč tu ten chlapec vůbec je. Nedávalo jí to moc velký smysl. Pokud si nepřišel pro radu ani pro věštbu...
"Áh... Ty jsi tu kvůli ní," kývla směrem k nejmladší člence jejich malé skupiny. Moraë se skláněla nad jedním z několika malých kotlíků a něco do něj přisypávala. Prášek, který se ve světle plamenů stříbřitě leskl.
"Pojď blíž, drahoušku, mladý pán potřebuje tvé služby."
Moraë zvedla svůj znepokojivě pronikavý pohled, prohlédla si návštěvníka a několika tichými, ladnými kroky přitančila až k němu.

Sklouzl lehce ze sedla a mírně váhavě pozdravil starou dámu, která ho na mýtina svým způsobem... no, uvítala. Byla děsivá, ale pořád se chovala svým způsobem slušně – což ho popravdě děsilo tím víc.

Ty dvě staré dámy ho znervózňovaly, ale to nebylo nic s tím, co se v něm dělo, když k němu zrak obrátila i malá holčička, dosud nezaujatě sedící u jakéhosi kotlíku. Její pohled byl na tak malé dítě příliš pronikavý, příliš vědoucný. Jako kdyby vám viděla přes tělesnou schránku pomalu do duše... Doopravdy, věřil by tomu. A když se blížila, cítil, jak se otěž mezi ním a Forralem napjala. Povolil stisk – nemělo smysl držet ho na místě a věděl, že neuteče. Zaleze si zpátky do lesa, na dohled mýtiny, a počká, až – a, jak nějaký vtíravý hlásek vzadu v jeho hlavě našeptával, pokud – se vrátí.

S tenčící se odvahou, pocitem vzrůstajícího šílenství, jelikož pořád stál na místě a byl připraven vyslechnout si požadovanou cenu, a vtíravým hláskem, který mu šeptal, že to jeho chyby přeci už zpátky nevrátí, odpověděl: „Potřebuju lektvar života."

„Ach,“ pronesla nejmladší čarodějnice a věnovala muži nepatrné pousmání, které se díky jejímu mládí zdálo být značně znepokojivé.
Vedle obou žen vypadala poměrně nepatřičně, ale člověk se nesměl nechat zmást jejím vzhledem. I ona vládla značnou silou - a stejně jako svoje dvě sestry byla velice nebezpečná. Možná s tím mělo co do činění i to, že její tělo bujelo životem v plném rozkvětu; její dětská tvář a lehce pichlavý hlásek ji činily dost možná ještě děsivější, než zbývající dvě ženy. Protože právě mladá dívenka s takovou mocí a aurou temnou jako nejčernější noc, byla něčím, co by člověk nejspíše jen tak nečekal.
„Tak lektvar života. K čemupak ho potřebuješ? Toužíš někoho zachránit před smrtí, kterou mu osud přidělil... Nebo chceš mít pojistku pro sebe? Ať je to jakkoliv, bude tě to stát hodně. Kolik toho jsi ochotný obětovat, abys získal, po čem tak lačníš? Protože cena bude nepochybně vysoká...“

Její zdánlivá plachost se vytratila v moment, kdy uslyšela jeho přání. Svým způsobem se jí to líbilo; předem totiž tušila, že za podobný lektvar ten nebožák zaplatí něco, co ho dost možná bude doživotně užírat. Vypadal od pohledu na slušného člověka - a cosi uvnitř ní doslova plálo škodolibou radostí z toho, že pokud přijme... Bude její odměna stát za to. Nestála sice o žádné zlaťáky anebo služby, ale vždycky se našlo něco, co se mohlo hodit... A on zrovna vypadal dostatečně schopně, aby jí získal věc, kterou jí už mnoho lidí odmítlo splnit. Věc, co byla pro mnohé naprosto nemyslitelná.

Právě to bylo její mládí, v čem byla děsivá. Magické síly, škodolibost, která se jí míhala ve tváři, pocit, že by se s úsměvem dívala, jak byste umírali, že by za vámi dokonce přišla jakožto sama Smrt... to nebylo něco, co byste čekali u malé holčičky, která měl mít ještě tu svou špetku dětské nevinnosti, rozzářená očka a hrát si s panenkami namísto s životy lidí. Čekali byste to ve tváři jejích starších společnic, starých dam, které byly jako vytržené z pohádek o zlých čarodějkách. Ne od dítěte.

Viděl jí na očích, že se ho sice mohla ptát, co je pro to ochoten udělat, ale už sama ví, co po něm bude chtít. A aby řekl pravdu... pro tuhle věc byl zoufalý. Kromě dvou věcí – dvou životů – by dal naprosto cokoli nebo udělal prakticky cokoli. Samozřejmě v rámci sil, možná kousek nad nimi. Pro tuhle věc – a pro další situaci, jíž by to mohlo zabránit – se to vyplatilo. Protože i když se snažil působit klidně, tak v něm to vřelo vzpomínkami, z nichž odkapával společně z krví z ran život – život všech, u nichž udělal tu chybu, že si je oblíbil. Vlastně téměř všech...

Promluvil k dívce a doufal, že zní klidně, ne tak, jak se cítil uvnitř. „Co si tedy žádáš za cenu?“

„Cítím, že jsi velice čestný a dobrý muž,“ odpověděla nakonec, než očima na moment sjela zpět ke kotlíku.
Ať už v něm vařila cokoliv, mělo to nádhernou vůni - sladkou, téměř jako lesní ovoce. Ale i přes zdánlivě příjemný pach byl obsah kotlíku stejný jako ona sama; na první pohled sice sladký, ale ve skutečnosti velice jedovatý. Stačil by maličký doušek a mohla by s tím přiotrávit několik lidí... Což sice momentálně v plánu neměla, ale vařit si nějaké lektvary do zásoby se hodilo vždycky. Jeden nikdy nevěděl, kdy se jí mohl kdejaký elixír hodit. Šetřila si tím tak trošku práci...

„Ale neodpověděl si mi na otázku. Co všechno si ochotný obětovat?“ Pousmála se na něj nakonec s náznakem škodolibosti v očích.
Nebyla si jistá, jestli jejímu návrhu vyhoví - přeci jen, vypadal opravdu slušně. A to co se od něj chystala vyžadovat bylo něco, co bylo v jasném rozporu se všemi morálními zásadami. I přesto ale nebyla ochotná ze svojí ceny polevit, neboť i on sám žádal skutečně hodně. A to si také musel uvědomit, neboť podobné věci jako lektvar života byly velice, ale velice drahé. Byl to způsob, jakým zvrátit cesty osudu a ona moc dobře věděla, že i to má svoje důsledky.
Nakonec to ale byla součást jejího života, dělat podobné lektvary. Zásah nebo ne, důsledky si nesli ti, co po podobných věcech toužili - ne ona a její sestry, ačkoliv v tom byly slušně zapletené. I proto se rozhodla tomu mladíkovi dát šanci si svůj vysněný lektvar získat, ačkoliv cosi uvnitř ní trochu pochybovalo, že by po něm toužil až tak moc, že by udělal, co se mu chystala říct.

„Namíchám ti ten lektvar, pokud pro mě uděláš jednu věc,“ pronesla nakonec tiše, než pomaličku naklonila hlavu na stranu a upřela na něj svoje dětské oči, v kterých hrály drobné plamínky škodolibého nadšení a očekávání.
„Pokud mi přineseš srdce nevinného člověka, dostaneš, po čem toužíš. Je to na tobě... ber nebo nech.“ Jakmile vyložila karty na stůl, automaticky zamířila zpět ke kotlíku, aby zamíchala jeho obsah. Koutkem oka přitom mladíka sledovala, zvědavá na jeho reakci a rozhodnutí.

Jak moc morálně špatné bylo to, že největším problémem nebylo to sehnat to srdce, nýbrž jí ho dát?

Když řekla tu cenu, teprve v tu chvíli začal mít pocit, že mu vidí do hlavy. To by teoreticky platilo o jedné z jejích sester, ale nemělo by o ní... alespoň podle toho, co se o těch třech vyprávělo. Ale nakonec... co na tom záleželo. V tu chvíli, i když se upřímně nesnášel za to, že tomu tak bylo, mu oči automaticky sklouzly k okraji mýtiny, a než stihl zauvažovat, zapískal na klidně se pasoucího koně. Za ním se ozval ostrý nádech, jako kdyby mu ta malá chtěla připomenout, že zvířecí nechce, ale ten nevnímal.

Jakoby snad dokázal jemu ublížit... ani omylem. Poslední duše, která s ním věrně zůstávala... poslední duše, v jejíž trvalost si troufl doufat.

Místo čehokoli jiného okamžitě zamířil k brašnám upevněným k hřebcově sedlu. Musel několikrát prudce zamrkat a potřást hlavou, aby ze sebe dostal nejhorší myšlenky, když zapátral rukou v jedné z nich po všité kapse. Ruka se mu popravdě klepala, když hmátl po věci zabalené v látce na jejím samotném dně. Bylo to dávno a přeci brzo... a bylo to naposledy. Každopádně, pokud chtěla nevinného, nevěděl o nikom jiném, kdo by mohl být dokonalejším kandidátem.

Byl ztělesněnou nevinností. A byl zničen.

„Překvapil si mě,“ odpověděla s viditelným překvapením ve svých dětských očích.
Když od něj pomaličku přebírala jakýsi zabalený balíček, nespouštěla pohled z jeho očí. Sotva balíček rozbalila a oči jí padly na lidské srdce, nepatrně se pousmála. Sice mělo hodně daleko do čerstvého, neboť bylo relativně vysušené a tkáň svraštěná - ale to vzhledem k účelu vůbec nevadilo. Nesešlo na stavu srdce, ale pouze na tom, aby bylo lidské... A patřilo nevinnému.
O čemž nepochybovala, vzhledem k tomu s jakou těžkostí jí balíček předával. Zdálo se, že si jej schraňoval z nějakého důvodu - a ona mu to tak trochu překazila. Necítila se kvůli tomu sice nijak zle, ale jasně vnímala jeho chmury. Docela ji zajímalo, jak k němu vlastně přišel... Ale bylo jí jasné, že se s tím mladík nejspíš sám od sebe nejspíš svěřovat nebude. Proč také? Dodržel svoji část dohody a zasloužil si svůj lektvar. A ona mu ho byla připravená dát.

„Děkuji,“ pípla nakonec, než se otočila k povozu. „Svůj lektvar dostaneš, nemusíš se bát.“
Sotva srdce uklidila do malé vyřezávané truhličky, než z jednoho z vaků vytáhla lahvičku plnou zlatavé tekutiny, připomínající med. S tou pak zamířila zpět k mladíkovi, podávajíc mu jeho zasloužený lektvar.
„Tumáš. Užij ho dobře.“

Nehledě na svoji zkušenost s vílou Luciou, vydala se znovu do lesů.
Tentokrát to nebylo kvůli zázračné květině - a rozhodně ani neočekávala, že by snad po cestě narazila na víly, co se jí budou pokoušet zabít - ale kvůli něčemu jinému. Lucia jí sice poskytla jisté informace o tom, co se s ní stalo a pomohla jí vrátit vzpomínky, které se jí snad měly postupně vracet, ale stále zbývala spousta nezodpovězených otázek. Kdo byli její rodiče? Co se s nimi stalo? Proč ji opustili? Měli ji vůbec rádi?
Kvůli podobným otázkám, které nesmírně bolestivě hryzaly její svědomí, nebyla schopná vycházet s ostatními. Netušila, jestli je skutečně nějak poškozená a proto ji všichni už jako malou opustili - nebo to snad byla jen hrozná shoda náhod? Nevěděla nic, vůbec nic. I když se jí vzpomínky pomalu vracely, ani jedna z nich nenesla ani náznak stop po rodině. V každé z nich byla stále tím samým sirotkem žijícím v kompletním osamění, jako kdy předtím. To se změnilo až později, kdy se přidala k onomu čaroději... Rasmusovi. Ale ani on nebyl její rodina. Tak kdo tedy?

S nevyřčenými otázkami na rtech došla až na mýtinu, kde jí oči automaticky padly na tři osoby.
Už od pohledu to byly čarodějnice a kdo ví co ještě, proto jednou rukou automaticky sjela k jílci svého meče a pevně semkla rty k sobě, připravená pozdravit a jednoduše požádat o to, kvůli čemu přišla. O odpovědi.
„Dobrý... den,“ vymáčkla ze sebe nakonec těžce. „Slyšela jsem, že jedna z vás dokáže vidět minulost. Já... Přišla jsem sem s otázkou. Chtěla bych vědět, kdo byli moji rodiče a proč mě opustili. Je mi jasné, že to nebude zadarmo, ale... Jsem ochotná dát cokoliv, co bude v mých silách. Nechci dál žít v nevědomosti, prosím.“

Visëntia se pousmála a vstala ze svého místa, křišťál, který doteď mnula mezi prsty si zastrčila do jedné ze skrytých kapes ve své sukni. Blížila se k dívce překvapivě jistě a ani jednou nezaváhala. Nezávislému pozorovateli by možná vůbec nedošlo, že tato žena už léta vidí jenom tmu, občas přerušenou vzpomínkami či pocity z něčí minulosti nebo budoucnosti.
"Máš odvážné srdce, drahá. Možná spíš pošetilé a bláznivé. Vydáváš se do lesů za nebezpečím a na svůj život vůbec nemyslíš. Copak si ho vůbec nevážíš? Je ti jedno, jestli zemřeš?" nechápavě zavrtěla hlavou a popošla ještě o pár kroků. Sukně se jí vlnila u kotníků a každou chvilku se zachytila za některou ze spadlých větviček, ale Visëntia to nevnímala. Soustředila se pouze na zajímavou návštěvnici.
"Můžu ti dát, po čem toužíš, cítím že tvá dychtivost, dozvědět se víc o své minulosti, je větší, než cokoliv jiného," natáhla ruku a dlouhými bledými prsty pohladila dívku po tváři. Zvykla si lidi poznávat zrovna takhle.
"Jsem ráda, že jsi přišla připravená na to, co tě čeká, ale možná sis přeci jenom nepřipustila, jak moc vysoké naše ceny jsou. Nabízím ti vědění, řeknu ti, kdo byli tví rodiče i to, proč tě opustili a chci za to jediné. Dej mi svůj zrak. Dlouho jsem už neviděla nic tak krásně skutečného, jako je měsíc a hvězdy. Stojí ti to za takovou cenu?"

„Tomu se nedá odporovat,“ odpověděla s nepatrným pousmáním na rtech.
„Jistě jste moudrá a máte pravdu. Jsem poněkud pošetilá a na svůj život příliš nemyslím. Jsem totiž prázdná jako obyčejná nádoba, nemám nic, co by mě naplňovalo. Doposud jsem žila úplně sama, přála bych si jenom vědět, jestli jsem v minulosti byla také sama. A ke komu to vlastně patřím.“
Ačkoliv tím samu sebe překvapila, byla k té ženě skutečně naprosto upřímná, téměř jako otevřená kniha. Nevadilo jí být tak snadno čitelná, konec konců ty čarodějnice určitě měly i tak způsob, jak z člověka vytáhnout všechny rozumy, aniž by se musely nějak zvláště snažit - a proto jí to v dobrém duchu také ulehčila, neboť to ona za ní přišla s prosbou. Přišla o něco žádat, to nejmenší, co pro tu čarodějnici mohla udělat, bylo být skutečně upřímná a nemlžit.

„Ano, to jsem. Řekněte si cenu.“
Jakmile ta čarodějnice svoji cenu vyřkla, Rania ztuhla. Darovat jí svůj zrak? Ne, to nebylo zrovna něco, čeho by byla schopná se vzdát. Bez zraku by venku nepřežila ani den, natož nějaký ten měsíc. A nebyla si jistá, jestli to skutečně stálo za možné špatné zjištění... Kdo ví, co by se té ženě podařilo v její minulosti odhalit. Pokud by to byla jenom bolest... Nejen, že by kompletně vyhořela, byla by navíc i slepá. Ne, to rozhodně nepřipadalo v úvahu.
„Zraku se vzdát nemůžu, omlouvám se. Ale můžu nabídnout něco jiného... Drahé věci, obětinu... Duši...“

"Je dobře, že si to uvědomuješ, drahá. Dám ti radu a ta bude zadarmo. Važ si svého života o něco víc, není to samozřejmost a ať už prožíváš cokoliv, vždycky může být hůř. Příště si rozmysli, než se znovu vydáš do lesů, ne každý je ta přívětivý, jako Lucia a nebo my. Mohlo by se stát, že se ztratíš mezi stromy a už se nikdy nevrátíš," zašeptala a na chvíli se odmlčela. Naslouchala praskotu plamenů, cinkání skleněných nádobek a narážení vařečky na dno kotlíku. Měla velmi dobrý přehled o tom, kde se co nachází, ale zrak se nikdy tak úplně nahradit nedal.
"Má milá, měla jsem o tobě o trochu vyšší mínění. Zraku se nevzdáš, ale duši mi tu nabízíš, jako by šlo o něco nepodstatného a nedůležitého?! Jsi bláznivější, než jsem si myslela. Tohle už nikdy nenabízej, mně ani nikomu jinému. Kdybych byla chytrá a na tvém životě by mi pranic nezáleželo, kývnu na to ještě předtím, než to slovo stihneš vůbec úplně doříct. Jenže ty máš očividně víc štěstí, než rozumu. Nech si své oči i svou duši. Ta mi k ničemu není," suše se zasmála a přemýšlela, jestli se jí to děvče jenom zdá.
"Dobře, mám ještě jednu nabídku, ale ta je poslední. Dostaneš, čeho si žádáš, ale na oplátku mi dáš jednu vzpomínku. Šťastnou a plnou slunce. Máš takovou?"

Moc dobře si uvědomovala svoji pošetilost.
Samozřejmě, že bylo nesmírně zbrklé a nebezpečné se do těch lesů vydávat - ale ona už byla natolik zvyklá žít na pokraji nebezpečí, že už jí to ani nepřišlo. Bylo to pro ni jednoduše normální, přirozené. Balancovat na ostří nože bylo něco, s čím se poměrně rychle sžila a nebyla schopná se toho zvyku zbavit. Jednoduše se do všeho vrhala střemhlav, nepřemýšlejíc příliš nad důsledky... Jinak by totiž nejspíš nikdy nic neudělala a nikam se nevydala.
„Máte pravdu,“ odpověděla nakonec tiše, než si tiše povzdychla. „A ano, mám. V tom případě beru.“
Její šťastná vzpomínka? Měla jich sice hrozně málo, ale věděla nepochybně alespoň o jedné, kterou by jí věnovat mohla. Bylo to moc důležité - a proto se snažila být co možná nejvlídnější a nejotevřenější. Věnovat ji svoji vzpomínku z doby, kdy byla s Rasmusem a on ji u bazénu učil využívat svoje schopnosti, byla sice velká oběť, ale rozhodně byla připravená ji podstoupit... Konec konců, možná šťastných vzpomínek postupem času bude mít více.

"Úžasné," pousmála se Visëntia a přitiskla své dlouhé prsty na dívčiny spánky. Cítila chladnou hladkou pleť a na hřbetech rukou ji polechtalo pár pramenů dívčiných jemných vlasů. Visëntia podobné věci vnímala vždycky o něco intenzivněji, než ostatní. Všímala si detailů, záleželo na maličkostech. Bylo jí téměř líto té bolesti, kterou mladé návštěvnici způsobí.
Zaryla jí ostré nehty do kůže a když ucítila lepkavou krev, pomalu a opatrně ruku odtáhla. Mezi prsty držela něco, co se podobalo pavučině nebo snad cáru mlhy. Nádherně to svítilo a povlávalo v lehkém vánku. Sestra osudu nezaváhala ani chvilku a zhltla vzpomínku, jako by to byla chutná svačina. Na hrudi ji zahřál pocit štěstí a po tváři, jaky by ji najednou pohladily paprsky slunce. Uložila si vzpomínku na později, teď byla se splněním dohody řada na ní.
Olízla si z prstů krev dřív, než zaschne a spustila:
"Tvá minulost je velmi nejistá, má drahá. Možná to je i díky tomu, že tví rodiče nebyli jen obyčejnými lidmi. Kolem tvého otce vidím spoustu mlhy, je nejasný, trochu jako proužek dýmu, tetelící se v ranním větru. Jeho jméno... Jeho jméno začíná na... R? Ne, to ne... Jeho jméno začíná na T. Theodor? Thomas?" Nepřítomně se pohrávala s lemem rudého šátku, který ji zakrýval oči. Bojovala s nutkáním, sáhnout po křišťálu.
"Ne. Ten muž se jmenoval Theoran. Bohužel už není mezi námi, drahá. Možná proto se o tebe nepostaral?" Kousla se do rtu v soustředění.
"A tvá matka... Zajímavá žena, to bez pochyb. Velmi silná, plná smutku a melancholie. To jsi jistě zdědila po ní, drahoušku. Je opravdu mocná, to si pamatuj. Nemohla se o tebe postarat a já to chápu. Možná i ty to jednou pochopíš, zatím ti ale můžu prozradit jen jediné: Nezapomněla na tebe. Drží nad tebou ochrannou ruku. Pokud chceš najít matku, pozoruj lekníny," úlevně vydechla, jako by jí ze srdce spadla obrovská tíha. Možná to tak bylo.
Ještě předtím, než se rozloučila, vtiskla dívce do dlaně drobný oblázek.