Ostrov Arimaton

Nejjižnější ostrov v celé Nescoře, obklopený Šepotavým oceánem a nádhernou Zátokou perel. Čisté pláže s drobnými zrnky jemného písku omývaly malé vlnky a kromě šumění oceánu tam byl slyšet křik racků a dalších mořských ptáků. Ostrov však netvořila jenom pláž a překrásná příroda, ale hlavně obrovská sídla bohatých a přilehlé zahrady. Mramor, bílý kámen, pískovec, zlato, stříbro a barevné sklo. Téměř každý, kdo v Nescoře něco znamenal si tady dokazoval své bohatství a vlastnil některý z překrásných domů, které častěji připomínali spíše zámky. Nejvtipnější a zároveň nejsmutnější věcí na tom všem, bylo, že ostrov většinu času zel prázdnotou. Boháči radši zůstávali v centru dění a tak ta ohromná sídla akorát chátrala a obrůstala popínavými rostlinami.

Palatio de Amethises se topilo v paprscích vycházejícího slunce. Vysoké bílé sloupy přímo zářily, fialová vitrážová okna se jemně leskla. Nyneve to milovala. Milovala vůni levandulí a soli, šum moře, vzdálený křik racků, příjemné větrné a přitom poměrně teplé počasí. Milovala dokonce i občasné bouřky. Už dávno si zvykla, že není součástí života v Nescoře, žila tady na opuštěném ostrově, obaleném bohatstvím. Dříve si naivně myslela, že si tu bude spousta bohatých lidí užívat odpočinek, ale nemohla se mýlit víc. Sice tu stály ohromné domy, dokonce větší než Palatio, ale všechny do jednoho zely prázdnotou. Nikomu se nechtělo opouštět hlavní dění, aby náhodou o něco nepřišli, obzvláště teď. A tak tu žila jen ona, obklopená hloučkem sloužících, kuchařů a vychovatelů. Nebyl to zlý život, měla tu malířská plátna, knihy, pár hudebních nástrojů a dokonce koně, co víc si mohla mladá dáma přát?
Ale to všechno se mělo brzy změnit. Už jí nebylo souzeno, zůstat navěky tady. Její osud nabral úplně její směr, který se jí ani za mák nelíbil.

Východ slunce byl jejím nejmilejším časem dne.

Anthrielle se opatrně prosmýkala ulicemi pomalu chátrajícího města okázalých boháčů, míříc na své oblíbené místečko – do zahrad jedné z vil, přímo k té smutné soše osamělého anděla, pomalu groteskně obrůstajícího břečťanem. Jeho slepé oči zíraly do dálky jako by snad někoho čekaly. Spoustě lidí by z takového výjevu běhal mráz po zádech, ovšem na Anthrielle měl naprosto opačný účinek. Ten anděl plašil lidi a tím si zachovával osamocený klid, jenž by se dal vyvažovat zlatými nugetami. Obdivovala ho za to a oddaně lehávala každé ráno v ještě chladné trávě po jeho boku, pozorujíc společně s ním postupně blednoucí východní horizont.

I dnes takto skončila. Měkkým bokem se zabořila do trávy u andělových bledých nohou a s blaženě přivřenýma očima nastavila jemnou ryšavou srstí pokrytou tvář prvním dnešním paprskům, už takhle brzy neskutečně příjemně hřejivým. Kdyby byla psem, oháňka by se jí kmitala v gestech nadšení – takhle jen tiše bručela, hruď jí vibrovala tím zvukem naprosté a nekonečné spokojenosti. Jako kdyby na okamžik všechny nepříjemnosti její existence zmizely a ona se stala pouhým poslem světa, nepozorovaná a nenucená plahočit se stíny města kvůli snadnému vyvolání paniky v lidských myslích. Jako kdyby zrovna ona byla jim hrozbou...

Málem už zaletěla myšlenkami k té nešťastné události před několika dlouhými lety – zdálo se to jako celá věčnost... –, když její pozornost upoutal nepatrný šramot v zahradách, které považovala zkrátka za své. Bylo nemyslitelné, aby se zde nacházel někdo další... přesto, když zdvihla čenich k nebi a nasála těžký mořský vzduch, postřehla vedle soli, levandule a krajiny po dešti i něco dalšího – jemný pach, který nápadně připomínal člověka s příměsí... čehosi. To cosi bylo lehké, omamné... skoro se z toho motala hlava. Každopádně nešlo o čistokrevnou lidskou bytost. Zvláštní...

A právě tahle zvláštnost donutila Anthrielle opatrně se zvednout z rosou zmáčené trávy a opatrně, tichounce se vydat směrem, kde registrovala cizince.

Nyneve neměla sebemenší chuť se do Palatia vracet. Vracet se mezi chladné stěny, které jí dlouhé roky byly domovem, ale teď se s nimi se všemi musela rozloučit. Bylo jí jasné, že pokud odpluje, sem se už nikdy nevrátí. Věděla, že tenhle ostrov je pro ni vězením, byla jí nad slunce jasné, že přesně tak to otec zamýšlel, ale ona ho brala spíš jako... Doupě, svou vlastní pevnost, kam nikdo nevkročí a všichni jí dají pokoj. Dříve se smutkem v očích hleděla za obzor, směrem, kam tušila pevninu, ale během let se v ní něco zlomilo a ona pochopila, že tohle není trest, ale milosrdenství. Možná pro ni chtěli vězení, ale místo toho jí darovali mnohem větší svobodu.
A teď ji najednou chtěli zpátky. Mnohokrát si představovala, že se vrátí zpět jako bohyně pomsty Crännäris a ukáže každému, že byla chyba ji sem poslat. Na druhou stranu... Teď by dala cokoliv za to, aby mohla zůstat. Protože vzít si korunního prince a dělat mu poslušnou ženušku bez vlastního myšlení... Jí nepřipadalo jako nejlepší nápad na strávení zbytku života.
Jenže ji čekaly dvě hodiny historie a potom zkouška šatů, takže se vrátit musela.
S nechutí a schválně co nejpomaleji procházela zahradou a prohlížela si všechno do nejmenšího detailu, aby svůj návrat co nejvíc pozdržela. A možná právě proto si toho všimla.
Bylo to malé, zrzavé, už od pohledu měkoučké, hezky chlupaté a neuvěřitelně roztomilé. S výrazem nekonečné spokojenosti to pospávalo pod sochou truchlícího anděla a vypadalo to, že k životu tomu nic nechybí. Nyneve něco podobného v životě neviděla. Rychle přemýšlela nad všemi knihami které přečetla a snažila se přijít na to, co za tvora to může být.

Viděla, jak se k ní ta postava pomalým, skoro až váhavým krokem blíží. Sotva se ocitla o něco blíž, dokázala rozeznat několik základních věcí: bělavé vlasy s nezvyklým fialovým nádechem, jež v rovných kaskádách spadaly dívce po zádech – zářivě modré oči mandlového tvaru v sobě měly vepsán mír i jakousi zákeřnost – krok s nevídaně lehkým došlapem, jako kdyby se místo obyčejné chůze tak trochu vznášela.

Anthrielle mohla s jistotou říci, že nikdy neviděla nikoho jí podobného – a právě to ji uchvátilo natolik, aby se lenivým tempem vydala dívce v ústery. Nespatřovala v jejích očích žádnou nejistotu ani obavy, jaké lidé obvykle mívali, když přišly do styku s její zvířecí (a zřejmě trvalou) formou. Dokonce i obyvatelé Arimatonu, sluhové pocházející z pevniny Nescory, věděli co je zač, přestože na ostrově tento druh zvířete nikde nežil. Tahle se buďto musela narodit přímo zde, anebo vyrůstat v naprostém exilu od přírody, kterou Nescora doslova přetékala. Což bylo zvláštní – cítila z ní krev sličného lidu a to nebyla zrovna forma života, která by se lesním podrostům obloukem vyhýbala.

Čímpak jsi jen zvláštní, děvče?, honilo se jí hlavou, zatímco tmavé packy ji nesly dál a dál od zarmouceného němého společníka z kamene, vstříc první bytosti teplé životem, která zjevně neměla v plánu před ní v obavách vzít do zaječích. Tahle dívka ji vážně fascinovala – byla jako hádanka, kterou toužila rozluštit. Očima, které na jejím těle jediné připomínaly ztracenou lidskou část, skenovala každý cizinčin pohyb, připravena v případě nouze utéct či zaútočit. Mohla jen doufat, že to nebude zapotřebí...

Co nejpomaleji, aby zvířátko snad omylem nevyděsila, si klekla do trávy a natáhla ruku. Doufala, že ve zvířecí řeči by to mohlo znamenat uklidňující gesto a ujištění skutečnosti, že přichází v míru. To zvířátko se líbilo a byla v neuvěřitelném pokušení, dotknout se jeho měkoučkého kožíšku. Stále ještě přemýšlela nad tím, co by to mohlo být. Zajíce okamžitě zavrhla, protože ten sice občas míval podobnou barvu srsti, ale rozhodně neměl tak dlouhou tlamu, jistě plnou ostrých zubů. Kuna to taky nebyla, ta špičaté a ostré zuby měla, ale byla moc malá a rozhodně ne tak chlupatá.
"Co jsi zač?" zamračila se Nyneve a nemohla se dočkat, až to zvířátko přijde blíž a ona si ho bude moc pořádně prohlédnout. Neslo se to lehce, tiše to našlapovalo a kdyby si toho nevšimla, vůbec by nezaregistrovala, že se to pohybuje, protože to opravdu nevydalo sebemenší zvuk. Bylo to elegantní a štíhlé, ale v těch kradmých pohybech spatřila Nyneve také ostražitost a možnou lstivost. Rozhodně to vypadalo jako něco, co se živí drobnými zvířátky. Přes to všechno ale Nyneve cítila neuvěřitelnou touhu, vzít zvířátko do Palatia a spát s ním v jedné posteli. Muselo to být mnohem lepší než všichni plyšoví medvědi, které kdy dostala od své chůvy.

Co jsem zač? hnalo se Anthrielle hlavou a kdyby mohla nasadit nevěřícný výraz, rozhodně by tak učinila. Ta holka snad v životě neviděla lišku, že je tak na větvi? Do jakého světa se to, u všech bohů, jenom dostala? přemítala, zatímco ostražitě pozorovala blížící se bytost. Měla směrem k ní nataženou ruku, po které liška loupala nedůvěřivým pohledem, snažíc se navodit dojem, že se rozhoduje, jak velký kus si uhryznout. Když se přiblížila až moc, se štěknutím odskočila o kousek dozadu, varovně ceníc jehličkovité tesáky.

Všechno v ní na ni křičelo, ať prchne. Se sličným lidem, který z ní cítila, měla špatné zkušenosti – víly uměly být mimořádně zákeřné, co si budem... –, a lidem se z principu vyhýbala. Existovala vedle nich, často po nich dojídala nedbale odhozené zbytky stravitelného jídla, ale nevyhledávala v žádném případě jejich společnost. Uteč, ty pako, koukej zdrhnout! ječel na ni jakýsi hlásek neodbytně. A byla by to skutečně udělala, otočila by se a než by dívka zareagovala, zmizela by v divokém, neudržovaném podrostu někdejší zahrady... jenomže potom ucítila, jak se jí o srstnatou tvář otřel dech blížící se bytůstky a ona ucítila něco, co na ni přímo svůdně volalo – zřejmě nedávno snědenou snídani. Zkrátka z ní cítila jídlo, až se jí z toho sevřel prázdnotou zející žaludek. Nedivila by se, kdyby jí v něm už brzy začalo hlasitě kručet, zvlášť s tím odérem potravy kolem.

Neubránila se kyselé, zoufalé myšlence: Bezvadný. Z jednoho z posledních t'ealh v celé Nescoře se stala duše prodejná za kus žvance. To's to teda dopracovala...

Vydalo to podobný zvuk jako otcovi psi a potom to odskočilo. Nyneve rozesmutnilo, že zvířátko vyděsila. Vždycky měla víc přátel mezi zvířaty, než mezi lidmi a proto doufala, že tahle malá zrzavá bytost by se k nim snad mohla přidat. Přemýšlela, jak to maličké cosi uklidnit a ukázat, že se jí nemusí bát.
"Notak, maličká, neublížím ti," zašeptala a pousmála se. Snažila se nedělat žádné prudké pohyby, aby se zvířátko necítilo v ještě větším nebezpečí, než teď. Nevadilo by jí, kdyby ji bytost těmi ostrými zuby kousla. Stávalo se to často a ona už si na kousance a škrábance stačila zvyknout. Mnohem víc by ji mrzelo, kdyby donutila zvířátko k útěku.
"Co třeba snídani, zvířátko? Jedla jsi už?" Neměla tušení, jak ji to napadlo, ani jak vůbec přišla na to, že zvířátko je děvče, na druhou stranu... Tohle by možná mohlo fungovat.
Na ostrově našla spoustu toulavých koček a psů a hlad měli všichni, bez vyjímky. Třeba je tohle jenom další druh psa?

Kdyby byla člověk, předvedla by té fialovlásce perfektní um něčeho, co lidé s oblibou nazývají face-palm... v jejím případě spíš face-paw. Pak se ale zarazila a došel jí jeden fakt – je pravda, že na Arimatonu vlastně nikdy žádnou jinou lišku neviděla ani necítila, nepřišla na cizí území, vídala pouze toulavé psy a pouličním životem strhané kočky nahánějící špinavé myši a krysy. Oni tady vážně lišky nemají? zhrozila se v duchu. Jak bez takových zvířat jen dokážou existovat?

      Aby pravdu řekla, tohle na ni zabralo dokonale. Na slovo jídlo slyšela – asi jako každý tvor odkázaný jen na to, co si sám sežene – velice dobře, proto dívčiným směrem nastražila uši, tentokráte už ne ani tak ostražitě, spíš zaujatě. Koneckonců, když s ní někam půjde, pokaždé může utéct... dívka se, na rozdíl od ní, neprotáhne úzkými uličkami nebo prostory, kudy si krátí cestu obvykle jen kočky a drobní psi. Neměla by šanci ji chytit... a dá si přeci pozor, aby k tomu nedošlo už před pokynem nohou k útěku.

      Naklonila tedy zvědavě hlavu ke straně a vykročila směrem k dívce. Z lidí strach neměla, uměla se vyhýbat přicházejícím ranám, když ji vyháněli z města, takže se neobávala, že by pro ni tahle malá, téměř ještě mládě, byla extrémní hrozbou...

Když spatřila zaujatý výraz drobného tvora, musela se pousmát. Tohle zřejmě zafungovalo. Ani nevěděla, proč, ale měla z toho jakousi radost. Byla šťastná, když mohla někomu pomoct a tohle zvířátko ji doopravdy zajímalo. Bylo to malinké, měkoučké již od pohledu a i když se tomu v očích leskla lstivost, úskočnost a ostražitost, bylo to zvláštně opatrné a celkem plaché. Ale ta barva! Zvířátko bylo zrzavé, jako by ho obklopovaly samy plameny.
Nyneve věděla, že to nedává smysl, ale cítila se s tvorečkem nějakým zvláštním způsobem spojená. Bylo to zvláštní, jiné, stejně jako ona. Jistě, tohle zvířátko bylo přirozené, i když ho tu ještě nikdy neviděla a ona byla jenom nechtěný kříženec, na druhou stranu... Bylo pěkné potkat něco podobně nevídaného, jako je ona sama.
"Dobře, moc dobře. Nemusíš se ničeho bát, maličká. Když půjdeme tajným vchodem, nikoho nepotkáme a ty budeš moct kdykoliv odejít, když budeš chtít, co ty na to?" Odhrnula si z tváře nafialovělé vlasy a zamířila směrem k Palatiu. Nezajímalo ji, kolik hodin zamešká, ani jak moc se budou její vychovatelé zlobit. Zajímalo ji jenom to, že našla tohle krásné, zrzavé něco a chtěla o tom zjistit víc.

Nebála se. Z té dívky bylo cítit zkrátka něco, co strach v jejím nitru rozpouštělo jako led pod slunečními paprsky, a neměla žádný problém ji následovat. A zase a znovu, byla tu ta zvědavost – tajný vchod? kde? proč? jak to, že o něm neví?

Ulicemi procházela po dlouhé době konečně i jinak, než stíny s ohonem staženým. Mohla kráčet pomalu, uvolněným krokem a s hrdě vztyčenou hlavou a jediný stín, jemuž podléhala, patřil zvláštní neznalé fialovlásce, která byla v lidském kolektivu pro zvíře jako patron. Ať už je člověk kýmkoli, zvířeti po jeho boku většinou nikdo nemá potřebu ubližovat či ho jinak vyhánět. Jistě, občas si vysloužily zvědavé a udivené pohledy od těch pár starších žen, služebných, jež mířily z rána k obchodníkům a jejich stánkům s čerstvými mořskými úlovky, ale to bylo všechno. Nadmíru jí vyhovovalo pohybovat se po dlažbě zase jednou viděná.

Ale i přes ten pocit určitého bezpečí nepřestávala dávat pozor na dění okolo. Uši zůstávaly ve střehu, natáčely se za každým zvukem, oči těkaly okolo a hledaly případnou hrozbu, aby se jí mohlo tělo co nejrychleji a co největším obloukem vyhnout. Ale zdálo se, že se snad poštěstilo a bude skutečně klid...

Bylo zvláštní, že lidé už nehleděli jen na ni. Brzy si na ty pohledy putující k jejím fialovým vlasům a vílím rysům stihla zvyknout. Ne, že by si je snad užívala, ale svým způsobem je brala jako součást svého života. A teď? Teď se veškerá zvědavost upírala na zvířátko, klidně kráčející po jejím boku. Nyneve si nedělala iluze, to podivné stvoření určitě bylo ve střehu a kdyby se něco dělo, zmizelo by během mrknutí oka.
Sotva na to pomyslela, do srdce se jí vkradl střípek smutku. To zvířátko bylo prostě a jednoduše jiné, stejně tak, jako byla celý život jiná ona. Konečně našla někoho, kdo jí byl podobný a představa, že by ho měla zase brzy ztratit ji zvláštním způsobem bolela. Nechtěla být opět sama.
Proklouzla mezerou v živém plotě a překročila nízkou, polorozbořenou zíďku. Pečlivě počítala kroky a až potom odhrnula kusy břečťanu a odhalila tak ztrouchnivělé a plesnivé staré dveře, které nějakým zvláštním způsobem stále ještě plnily svůj účel - nepozorovaně dostali Nyneve dovnitř i ven, kdykoliv se jí zachtělo. Jako malá přemýšlela o tom, zda je to nějaký zvláštní druh magie.
"Tudy, prosím," pousmála se a s tichým zaskřípěním dveře otevřela.

Ty pohledy byly tak nepříjemné... nedovedete si představit, jak moc se jí ulevilo, když se dostaly do místa, kde nikdo nebyl. Ale to pak nastala další komplikace, přece bychom jí to pro jednou nemohli ulehčit, že jo...

Když zpoza toho břečťanu vykoukly ty dveře, někde uvnitř hrudi se jí divoce rozbušilo srdíčko. Chápejte, v tu chvíli sama se sebou sváděla docela krutý vnitřní souboj, hotovou občanskou válku – žaludek, stahující se naprázdno, volal, ať se neptá a vběhne tam, odkud sálalo teplo a závan příjemné vůně jídla, ale něco jiného, tichý hlásek pudu, autoritativní a zarputilý, odmítal přijmout byť jen myšlenku na to, že by vkročila do místnosti, kde bylo přítmí, kde to bylo prosycené skrz naskrz ryzím pachem člověka (cítila v tom i pach té zvláštní dívky, ale byl mnohonásobně přebit pachem čisté člověčiny – nic moc, to vám poví... lidi páchli ta zvláštně. Ježila se jí z toho popravdě srst po celém tělíčku.) a odkud možná potom už nebude moci uniknout.

Vrhla zoufalým pohledem po dívce, rozpolcená mezi tyto dvě stránky a volby. Doufala, že jí nějak pomůže, když sama nedokázala nic víc než strnule stát na místě, pošvihávat chvostem a zírat na otevřené dveře.

"Ale notak, nic se ti nestane, opravdu ne, máš moje slovo," pousmála se Nyneve a klesla do podřepu, aby byla ke zvířátku níž. Bylo jí úplně jedno, že sukně čistých šatů se tak ledabyle povaluje v prachu a špíně. Na tom jí nezáleželo. Starala se jenom o toho maličkého, vyděšeného tvorečka u svých nohou. Nehodlala to vzdát, když už byla tak blízko. Poháněla ji zvědavost a silný ochranitelský pud, který najednou vůči drobné zrzečce pocítila.
"Budu tam jenom já. Dostaneš jídlo a budeš moct odejít kdykoliv budeš chtít. Přísahám na svůj vlastní život, maličká. Nikdo ti neublíží," natáhla ruku a ve chvíli odvahy lehce pohladila zvířátko po měkké srsti. Hned pod ní ucítila kosti a mírně vystupující žebra.
"Určitě máš obrovský hlad. Nenech se přemlouvat," zadívala se zrzečce do očí a doufala, že to pomůže. Nic jiného už jí nenapadalo.

Něco v ní, ta divoká stránka, odmítala lidské bytosti uvěřit. Měla s nimi už dost zkušeností na to, aby už nikdy neuvěřila jediné přísaze, která by vyšla z jejich úst. Ale potom tu bylo to druhé, co, co se cítilo v dívčině přítomnosti dobře. Jako když si najdete druhou duši vašeho druhu - což jí na jednu stranu dávalo a na druhou nedávalo smysl. Netušila, proč tomu tak je, ale bylo to tak - a věděla, že s tím jen tak nic nenadělá. Tady záleželo na tom, pro co se rozhodne a co zavelí podvědomí.

Nakonec svírající se útroby zvítězily nad čímkoli dalším a ona se tedy nakonec opatrným krokem vypravila do nitra cizího domu, odkázaná jenom na to, jestli za ní dívka hned vzápětí nezabouchne. Dívčin dotek byl navíc teplý a povzbudivý, nějak jí dodával pocit, že to myslí skutečně upřímně, takže nakonec to byl i on, kdo ji skutečně přesvědčil k tomu, že se může trochu uvolnit a svobodně se rozhlížet po místnosti, do které se dostala.

Nyneve pocítila jistou dávku hrdosti. Nevěděla, jestli kvůli sobě samotné, nebo kvůli zrzavému zvířátku. Byla ráda, že jí ten maličký tvor věřil natolik, aby jí do rukou svěřil svůj vlastní život. Vlastně ani nevěděla, proč jí na tom tak záleží, ale připadala si se zvířátkem svým způsobem spojená. Chtěla dát té drobné šelmičce jídlo, aby neměla hlad a chtěla jí nechat v klidu a beze strachu vyspat - když na to přijde, klidně i ve vlastní posteli. Nyneve měla zvířata vždycky mnohem radši, než lidi. Přišli jí bezelstní a všechno dělali ně kvůli svým sobeckým pohnutkám, ale kvůli přežití. Ta představa se jí líbila. Kéž by takoví dokázali být i lidé.
S povzdechem dveře přivřela, aby si jich nikdo nevšiml, ale schválně je nezavřela úplně. Chtěla zachovat slib, že zvířátko může klidně každou chvíli utéct zpět na svobodu.
Prošla krátkou chladnou chodbou a otevřela další, tentokrát mnohem menší a užší dveře, které vedly do jejího pokoje. Z druhé strany byly úplně zakryté tapetou a ani Nyneve - kdyby neprohledala celé Palatio - by nevěděla, že něco podobného existuje.
"Vítej v mém království," pousmála se a sama se rozhlédla kolem, jako by tam byla poprvé. Měla svůj pokoj ráda. Bílé tapety s drobnými fialovými kvítky, bílý, trochu odřený nábytek, připomínající staré časy, vrzající podlaha ze světlého dřeva, která už měla nejlepší léta za sebou, velké světlé chlupaté koberce, vysoká okna s dlouhými záclonami, které se vlnily ve větru a obrovská postel s nebesy.
"Tohle je od snídaně, moc jsem toho nesnědla," vzala z nočního stolku talíř s vajíčky a slaninou a položila jídlo před drobnou šelmičku. "Nech si chutnat."

Opatrně se protáhla dovnitř a zamířila k talířku, který skončil na zemi a od kterého dívka vzápětí ustoupila, za což jí byla vděčná. Žádné zvíře nemá rádo, když mu někdo stojí těsně za zády, zatímco jí - byl to jeden z nejvíce zranitelných okamžiků, do nichž se mohla dostat.
Kdyby dokázala zformavat na jazyku i něco jiného než vrčení a typické zvuky, které lišky vydávají (hatyyyy hatyyy hatyyy hou!), poděkovala by jí. Takhle mohla jejím směrem pouze vrhnout vděčný pohled, nastražit k ní slechy a slabě zavůnit huňatým chvostem, než pokračovala v jídlu, tkeré bylo téměř prvním za posledních pár dní. Definitivně bylo první, které si za ty roky, co si pamatovala, že strávila na Arimatonu, nemusela pracně najít nebo ulovit nebo vybojovat od potulných koček a těch několika psů, kteří se tu pohybovali.
Až teprve když bylo všechno pryč si začala všímat věcí okolo - vypadalo to tu podivně luxusně, rozhodně kupodivu vůči tomu, že dívka nevypadala jako typická namyšlená šlechtička. Nesla se sice s elegancí, grácií a lehkostí, ale nenesla nos nahoru tak, jak to bývalo u šlechty, kterou pozorovala z dálky čas od času, obvyklé.
Opravdu by ji zajímalo, co je tahle zvláštní dívka s krásnými fialovými vlasy ve skutečnosti zač...

Tiše, aby maličkou zrzečku nevyděsila, klesla na postel. Lehká sukně šatů se jí otírala o kotníky a úzké náramky na jejích kotnících a zápěstích tiše cinkaly stejně, jako zvonkohra visící v okně. Takový klid tady v Palatiu nebyl vzácností. Nyneve ho dřív nenáviděla. Hodiny a hodiny měla pocit, že se se unudí k bezvědomí. Ale časem... Si začala klidu vážit. Líbilo se jí sedět na pláži a jenom poslouchat šumění vln, stát na jednom z desítek balkónů Palatia a sledovat prolétající ptáky, číst v knihovně, prozkoumávat další a další části obrovského sídla, které desetiletí nikdo nepoužíval... Hrála hry sama se sebou, naučila se zabavit a věděla, že jí to bude chybět. Dříve sice ostrov i s Palatiem nenáviděla, protože v ní vzbuzoval pocity, jako by byla v kleci, ale po pár měsících si svou zlatou klícku oblíbila. Přestala přemýšlet nad tím, že má ji udržet uvnitř, ale nad tím, že má všechny predátory a hrozby udržet venku. Až si vezme prince a bude žít na Šedém hradě... Všechny chvilky klidu a pohody zmizí v nenávratnu, tím si byla jistá.
"Nyneve?!"
Dívka sebou trhla, protože hlas její staré chůvy ji vytrhl z víru myšlenek. Rychle zamrkala a pokoušela se vrátit do reality. Kroky na chodbě se přibližovaly...

Začínala se uvolňovat, všechno začínalo být skutečně v pořádku. Klid, který všude okolo zavládl, se přes ni přelil, obklopil ji jako duchna, jež ji izolovala od všho okolního. Přesně proto částečně zbožňovala svůj skromný malý živůtek na Arimatonu – přestože věděla, že za tím mořem je mnohem větší svět na prozkoumání, Arimaton byl zárukou toho, že se nemusela bát, že by jí kdokoli šel po krku, že by ji kdokoli rušil. Mohla si sama zvolit, zda bude hledat klid nebo společnost dle toho, zda se zrovna vydala za pozlátko města, anebo se vrhla do víru jeho ulic, kde jí hrozilo nanejvýš pár hospodyní s košťětem nebo voříšek jedné ze služek v jedné z mnoha prázdných kuchyní.
Věnovala dívce ještě několik pohledů. Klesla na postel, cinkání kovových obručí na jejích zápěstích a kotnících naplnilo liščiny slechy. Dívka vypadala zamyšleně, až se v lišce ukázalo něco, co ji chtělo utěšit. Jenže však netušila, jak, proto s pocitem provinilosti zaklíčeným v hrudi sklonila opět očka k ubývajícímu jídlu.
A potom se ozval ten hlas. Bylo to jako výstřel z děla, vetřelec v moři klidu, a do Anthrielle se jako na povel zakousnul strach.

Nyneve se rychle rozhlédla po celé místnosti a potom co nejrychleji otevřela dveře šatníku. Mezi spoustou látky by se drobná Zrzečka bez problémů schovala a mohla by tak zůstat nespatřena. Nyneve si totiž byla jistá, že její stará chůva Maol by neměla pro další zvířátko pochopení. Už tak jí vadily toulavé kočky, které Nyneve ubytovala v jednom z opuštěných křídel Palatia a úporně žádala služebné, aby vychrtlé tvorečky nasytily a nechaly jim střechu nad hlavou. O toulavých voříšcích, které zavedla do psince ani nemluvě… A o ptácích s polámanými křídly v jedné z mála věžiček zrovna tak.
Podle Maol byla toulavá zvířata ošklivá, zablešená a plná nemocí, ale i kdyby, Nyneve to nikdy neodradilo. Chtěla se o ně postarat a být pro ně někým, kdo jim dál lepší život, než je ten venku. Nikdy je nenutila zůstat, nechávala jim otevřená okna a dveře a párkrát se stalo, že některá zvířata toho využila a uprchla do noci. Velká většina z nich se ale vrátila. Kočky zbavily Palatio myší, psi hlodavců na velkých přilehlých zahradách a ptáci hmyzu, který často svým bzučením rušil všem klidný spánek.
„Schovej se, Zrzečko, tam tě nenajde. Rychle ji pošlu pryč a ty budeš moct zase vylézt, dobře?“ pokusila se promluvit konejšivým tónem, ale moc dobře si uvědomovala, jakému stresu tu malou chudinku vystavila. Sama sebe za to nesnášela, ale na sebeobviňování bude čas později. Teď musela vyřešit tuhle nepříjemnou zapeklitou situaci.

Nezamlouvalo se jí to, jenomže to bylo buďto se schovat mezi látky a ani nedutat, anebo být konfrontována s chůvou, která už podle tónu, zatímco přicházela, zněla nasupeně a tak, že by si s ní nikdo nechtěl zahrávat, natož utahaná liška. Proto se opatrně odsunula od dojezeného jídla a tichounce přeběhla místnost, zavrtala se mezi látku a pokusila se o to být co nejtišší, tak moc, jak to jenom bylo v jejích silách. Skoro se jí až tajil dech, když za ní dívky zavřela dvířka a ihned poté se zvuk ppřicházející ženy zesílil, což muselo znamenat, že došla až do místnosti. Tak málo stačilo k tomu, aby ji tam chytila... Jenže s tím Antrhielle nemohla nic dělat. Mohla jediné – vyčkávat, co bude...

Rychle položila talíř se zbytkem snídaně na noční stolek a dveře se rozletěly. Tak málo stačilo k tomu, aby Maol odhalila drobnou Zrzečku v Nynevině pokoji. V nejlepším případě by ji chytila za ten krásný sametový kožíšek a v nejhorším by ji nechala nějakou nebohou služebnou stáhnout z kůže a udělat z toho kožíšku podložku přede dveře. To Nyneve rozhodně nehodlala dovolit, ale Maol tady, bohužel, měla mnohem větší slovo. S otcem táhla za jeden provaz a i když se jí v Palatiu všichni báli a nebylo člověka, který by ji měl rád, všichni do jednoho museli poslouchat její přísné a často nehezké rozkazy. A zbavit se Zrzečky by bezpochyby bylo jedním z nich.
"Maol?" Nyneve se donutila k zářivému úsměvu a zastrčila si pramen zrzavých vlasů za ucho. Ruka se jí trochu třásla a ona ji silou vůle zkoušela přimět ke klidu. Nesměla vypadat nervózně. Prostě nesměla.
Čekala, že na ni chůva začne křičet za to, že chyběla na hodině, ale nemohla se více mýlit. Maol se krutě ušklíbla, přiskočila k šatníku a trhnutím otevřela dveře. Nynevino srdce vynechalo několik úderů, skoro zapomněla, jak se dýchá.
"Co... Co to děláš?" zakoktala a doufala, že Zrzečka se schovala co nejlépe. Z tohohle by se totiž ani jedna z nich dost dobře nevykroutila.
"Balím, odjíždíš." Nyneve se zatmělo před očima. Věděla, že to přijde, ale... Tak brzo? Dnes?
"K-kam?" Dovolila si doufat. Třeba ji otec chtěl jenom vidět. Třeba nepopluje hned do hlavního města. Třeba je to všechno jen nějaká strašně špatná shoda náhod.
Ale Maol jí okamžitě sebrala veškerou naději. Z jejího výrazu bylo dokonale poznat, jak moc si to užívá.
"Kam asi?! Za svým budoucím manželem! Kam jinam bys chtěla? Na dovolenou?" rozesmála se krákoravým smíchem a v jejích malých prasečích očkách se zaleskla škodolibá radost. Vždycky Nyneve nesnášela, ačkoliv jí víla nikdy nic neudělala.
"Já... Omlouvám se, nedošlo mi to," co nejnenápadněji se vetřela až k ní a zastoupila jí výhled na hromadu šatů, ve které se někde hluboko skrývala i její nově nabytá přítelkyně.
"Udělám to. Sbalit si dokážu. Stejně si s sebou nechci brát všechny šaty. Na hradě jich přeci budou mít tisíce, no ne?" Pokusila se působil uvolněně, i když přes hrudník sevřený děsem to dost dobře nešlo.
Maol na ni podezřívavě pohlédla, ale nakonec přikývla a odkráčela zpět ke dveřím.
"Do dvou hodin, ať jsi sbalená, vezmi si všechno. Nechceme nechat tvého nastávajícího čekat, tak sebou hoď." Zabouchla za sebou dveře a v té chvíli se Nyneve sesunula k zemi. Z očí se jí spustily slzy, ale ona na ně nedbala a promnula mezi prsty měkké chloupky hladkého koberce. Musela vyměnit svou malou zlatou klícku za tu opravdovou. A to brzy...
Chvíli se jen snažila sebrat poslední zbytky sebeovládání a potom se pomalu posbírala. Vstala, přidržela se stěny a talíř se snídaní znovu položila na zem, aby se k němu droboučké zvířátko snáz dostalo.
"Už-Už je pryč. Můžeš vylézt," zašeptala, přitáhla před šatník těžkou truhlici a začala balit.

Vyslechla celý rozhovor a rozuměla každému jednomu slovu, přestože to dívka pravděpodobně neočekávala.
Sotva služebná vypadla z komnaty, zřejmě běžela znepříjemnit život nějakému dalšímu nebožákovi, který se před ní neměl sebemenší šanci bránit, vyplula ven. Bylo to o fous, jen tak tak stihla předtím zajet co nejhlouběji pod nabírané látky ve skříni, aby ji od pohledu (a pro ni především poslechu) tolik nepříjemná služebná nenašla. Teď se po chvíli snažení vymotala ven, bez povšimnutí prošla kolem talířku s jídlem a zamířila přímo k dívce, která na chvíli klesla na židli, snad aby nabrala sílu, než se bude muset sebrat, sbalit si všechno, co měla, a vydat se z Arimatonu k břehům hlavního ostrova Nescory.
Přímo do jámy lvové – alespoň tak zněl tón, jakým se zděšeně ptala Maol, kam že má jet.
Opatrně se jí otřela chvostem a opatrně i tělem o nohu, než se usadila vedle ní. Přímo cítila, jak z ní čpí pach samoty, uslzených probrečených nocí a touhy po tom být volná a moct si dělat, co se jí zlíbí. A i když v tom, jak dosud držela záda rovná, ramena napřímená a bradu vzhůru bylo něco, co Anthrielle nutilo obdivovat sílu, které v sobě musela mít víc, než se zdálo, nechtěla ji v tom nechat samotnou. Proto se posadila, opřela se zlehka o ni. Neznala jiné gesto, kterým by jí řekla, že není sama. Anthrielle samotu znala – a pokud mohla udělat tohle, zůstat po boku dívky, aby tu její zahnala a ušetřila ji toho, nemohla to alespoň nevyzkoušet.

Nyneve opatrně zvedla drobné tělíčko malé Zrzečky do náručí. Přitiskla tvář k měkoučké srsti a do nosu jí vstoupila vůně stromů, jehličí, vlhké zeminy a slabý náznak levandule. Na chvíli zapomněla na všechno. Otce, odjezd, snoubence, Maol, dlouhou cestu, která ji teprve čekala... Byla jen ona a tvor, kterého sice potkala sotva před dvěma hodinami, ale stejně si s ním připadala mnohem lépe, než kdy dřív. Netušila, jak to Zrzečka udělala, ale dodala jí pocit, že není sama a nikdy sama nebude.
Tiše vzlykla a zabořila prsty do ohnivých chloupků. Protékaly jí mezi prsty s podobnou jemností jako stébla trávy a ten pocit ji během chvilky zase uchlácholil. Určitě to zvládne. Musí. Otec, Maol ani princ ji nezlomí, nedovolí to. Ukáže jim, že není slabá malá holka, ale chytrá a dospělá žena, která se o sebe dokáže postarat sama.
Pomalu zvířátko položila na koberec a se zaskřípěním víka otevřela jednu z truhel. Pečlivě vybírala šaty, které si chtěla vzít s sebou. Šedé s kožešinovým límcem, které jí otec poslal z hlavního města jako dárek k narozeninám okamžitě zavrhla, místo nich si radši vzala bílé s pletenými rukávy. Dlouhý nepromokavý plášť, rukavičky s jemnou květinovou výšivkou, šál v barvě levandulí, lehkou tuniku v barvě mechu s širokým páskem, jednoduché šedé šaty po matce,... Ke každému kusu oblečení měla nějaký vztah a z nějakého důvodu měla pocit, jako by do truhly místo šatů ukládala kusy brnění. A možná to tak bylo. Všechny války se přeci nevyhrávaly jen meči a dýkami. A podobná válka čekala i ji.
S povzdechem se otočila na Zrzečku a zadívala se do hlubokých chápavých očí. Netušila, co ji to tak najednou napadlo, ale měla pocit, že by se měla zeptat: "Pojedeš se mnou?"

Když ji dívka zvedla do náruče, v první chvíli se napjala. Úplně zvyklá na kontakt s lidmi z tohoto úhlu zvyklá nebyla, většinou nebyli zrovna s to se s ní jakkoli sbližovat, natož ji objímat... ale když se nad tím tak na ten zlomek vteřiny zamyslela, tohle jí vlastně nikterak nevadilo. Proto se neodtahovala, ba naopak – kdyý jí víla dala šanci, přitáhla se ještě blíž, co nejtěsněji to šlo, aby jí dala najevo jedno: je tu s ní. Nemohla promluvit a sdělit jí to nahlas, proto udělala všechno proto, aby jí to pronesla alespoň skrze tuhle... neverbální komunikaci.
Bylo jí dívky v tu chvíli skutečně líto, ale zároveň se neubránila obdivu nad tím, jak silná musí být, pokud má tohle všechno na svých bedrech a je schopná prostě... jít dál. S hlavou vztyčenou pokračovat dál. Dokonce i teď, když se měla loučit s Arimatonem, neviděla Anthrielle na jejích lících jedinou slzu. Navíc tam bylo ještě něco. V těch zářivých modravých očích bylo něco, co přímo vypovídalo o tom, že jen tak nehodlá sklopit hlavu a podřídit se na povel.
Byl to oheň, který byl k vidění skutečně u málokoho.
Když dívka pronesla tu otázku, zaskočila ji, ale zároveň jí přišla tak nějak... skutečně správná. Nechtěla se jen tak od dívky oddělit, aby byla upřímná, proto rozhodně nehodlala odmítnout. V odpovědi, kterou nemohla pronést v lidském jazyce, jen zavlnila chvostem a pokusila se napodobit přikývnutí. Vzdáleně tušila, jak se tyhle úkony provádí, že nepatří k tomu, co by měla zvíře znát, ale na tom teď nesešlo. Sešlo jen na tom, co tím myslela vůči víle.