Černý les

Vysoké mohutné stromy s obrovskými kmeny, staré tisíce let. Kapradí, které už se dávno stihlo přizpůsobit chladnějšímu podnebí. Menší bažiny, které pohltily už mnoho poutníků. Vlhko, mech, bzučící hmyz. To všechno byl Černý les, jenž ze severu obklopovala Zamrzlá zátoka a z jihu jezero Innjó se svým ostrovem Hysaari. Nikomu se do toho temného místa bez špetky světla nechtělo a všichni se mu radši vyhýbali velkým obloukem. I lesní zvěř si radši našla na život lepší a klidnější místo. Tady zůstaly jen děsivé stvůry, noční šelmy a jen bohové ví, co dalšího. Kdo se bojí, nesmí do lesa... Obzvlášť do tohohle ne.

Cesta na ostrov Innjó byla mnohem lepší než jsem čekal. Když jsem byl vyhoštěn z mé domoviny čekal jsem že s sebou nic nedostanu. To jsem se ovšem spletl. Matka se nejspíš slitovala nad mým osudem a nechala mi mého koníka. Zvláštní když se na mě před odchodem nedokázala ani podívat. Nevím co bych bez Healla dělal.  Healla je rozhodně mužem mého života, i když je to jen kůň. Mám ho od dětství, nedokážu si představit život bez něj. Dva Yialadri na koních měli zajistit abychom došli až k jezeru. Dovedli nás však jen do zálivu Ighre a řekli nám kudy se vydat dál. Věděli že bez vody moc dlouho být nemůžu a že zpět do Viridského oceánu se taky vrátit nemůžu. Takže jsem jejich jednání naprosto chápal ale kdyby to zjistila moje rodina tak by takové pochopení neměli.
Vlastně naprosto nechápu jaktože mě rodina neposlala do vyhnanství už dřív. Většina mužů by se za růžové vlasy styděla. Nejspíš by je i přebarvovali. Překvapuje mě že si nikdy dřív nikdo nevšiml toho jaký jsem.
Jezero jsem si zamiloval hned jak jsem ho uviděl. Tohle je můj opravdový domov. Sesedl jsem z  Healla a běžel k té studené vody. Okamžitě jsem do ní skočil. Voda byla nádherně čistá. Nejvíce mě ovšem zaujal ostrov uprostřed jezera. Rychle jsem k němu doplaval, vylezl jsem na břeh a z plných plic jsem zařval "Jsem doma!"  To jsem ovšem neměl dělat. Kdybych si tak toho lesu všiml dřív.

Brzy jsem to tu měl prohlédnuté všechno. Jezero bylo krásné. Voda v něm byla čistá a byla příjemně chladná. Vždy jsem žil dost na severu a tak mi chladná voda nevadí. Ostrov byl relativně malý a tak nebyl problém ho celý projít. Kdyby byl větší tak by mi asi brzo nebylo nejlépe a musel bych vyhledat vodu. Do prohledávání lesa jsem se zatím ale nepustil. Stromy rostly hrozně blízko u sebe a byla v něm celkem tma. Přiznávám že jsem se bál protože z něj šli často divné zvuky. Healla si lesa všímal o dost víc než já. Jednoho dne dokonce odpoledne zmizel a v vrátil se z lesa až k ránu. Já se ti mezitím snažil nějak zabydlet. Moc dobře to nešlo protože v okolí nebyli žádné známky inteligentního života a já neměl nic čím bych mohl postavit dům.
Rozhodl jsem se tedy že alespoň zkusím jít příště za Heallem a prozkoumám trochu les. Mohlo by to přinést ovoce. A třeba se alespoň přestanu bát když uvidím že tam nic děsivého není.

Díky tomuhle jsem se odvážila. "Jsem napůl Yialadri. Můj otec nebyl špatný ani nebezpečný ale nechal mě na ostrově samotnou a zakázal mi chodit do vody." Shrnula jsem celý můj příběh.
Slezla jsem z jelena a šla jsem hledat nějaké menší dřevo. Les byl velmi hustý takže pořádně nebylo vidět ale až taková zima tu nebyla. Takže jsem byla celkem spokojená. Potom co jsem našla dostatek dřeva jsem se vrátila zpět a poprosila o svíčku. "Slibuju že k tomu ty nohy dávat nebudu." Došlo mi že bude nutné to slíbit.
"He...he...hele zvíře." Nikdy jsem nic takového neviděla a tak mě to celkem vyděsilo.

''Tvůj otec byl vodní?'' Demetria vystoupila z jeleního těla a zvíře na ni upřelo svoje plaché oči, než se dalo pomaličku na odchod. Zdálo se, že se jí nebojí, ale stejně tak nevyhledává její společnost. Nejspíš je po té cestě pořádně unavený, což ji absolutně nepřekvapovalo. Sama by na jeho místě asi hned padla na zem do trávy a spala alespoň pár hodinek, než by se znovu zvedla na nohy a cokoliv dělala. Naštěstí nebo naneštěstí byla ona duch a on živé zvíře. Asi byla přeci jen ve skrytu duše ráda, že si jelen nakonec šel po svém a nebyl tím nějak zvlášť poznamenaný. Sice vypadal poněkud vykolejeně, ale jinak byl v pořádku. Za to byla ráda, neodpustila by si totiž, kdyby mu ublížila. Konec konců, hodně jim oběma pomohl.
''Jak to, že tě nechal úplně samotnou někde na ostrově? Nerozumím tomu... Ačkoliv. Možná se tě snažil chránit? Nejsem si jistá, jak by na tebe reagovali další vodní, takže to zní celkem logicky, že ti nedovolil chodit do vody.''
Pomaličku vytáhla svíčku, kterou Tongi podala. Než si ji ale stihla vzít, ještě rychle ucukla a pozvedla obezřetně obočí. ''Doufám, že to s těmi nohami myslíš vážně, Tongi. Jenom by sis tím ublížila. Věřím ti, tak... Buď opatrná, ano?''
Tehdy jí opatrně podala svíčku a sama se začala rozhlížet kolem, když Tongi znovu promluvila - a zněla nejen vykolejeně, doslova vyděšeně.
Demetria okamžitě nechala být svého prozkoumávání a vydala se za ní, otáčejíc se jejím směrem ve snaze zachytit, co vlastně Tongi viděla za zvíře.

Odchod jelena byl krásný. Nejraději bych mu nějak poděkovala ale nevěděla jsem jak. "Ano můj otec byl vodní. A taky přesně nevím proč mě tam nechal. Byla jsem moc malá. Ale vím že moje matka byla elfka. Tak možná proto."
Opatrně jsem zapálila jemnější dřevo. A snažila se aby se oheň rozhořel. To se naštěstí po chvilce povedlo. Nohy jsem od něj ale dala dál, přesně jak jsem slíbila.
"Byl tam takový... takový velký tvor... byl bílej a měl protáhlý obličej. A pak odešel. Byl děsivej. Jakože hodně."

"Healla, ty tupej blboune, kam to běžíš." Zařval jsem zatímco jsem seděl na něm seděl naprosto přikrčený. Les byl tak hustý že mě větve ze všech stran mlátili. Byl jsem připravený na všechno takže jsem si naplnil čutoru vodou. Bylo mi totiž jasné že ten blboun může dělat nějakou neplechu. Brzo jsem to pochopil. "Aha ty tu máš kobylku, hochu. Co tu ale tak daleko od vody dělá?" Brzy jsem zaslechl hlasy a tak jsem se vydal za zvukem a hlavně za kouřem od ohně. Koně jsem nechal tam kde byli. Když jsem přicházel tak jsem si odkašlal. "Omlouvám se že ruším ale ta klisna v le... v le... v lese je vaše? Pomoc duch! Pane bože! Já to věděl! Já věděl že sem nemám chodit! Neubližuj mi! Prosím neubližuj mi. Já nejsem zlý."

''Nejsem si jistá, jestli by to byl pádný důvod opustit svoje dítě na izolovaném ostrově, Tongi,'' odpověděla dost nejistě Demetria, viditelně na pochybách. Nešlo jí do hlavy, proč by člověk - rodič - nechával svoje dítě na naprosto opuštěném ostrově, zakázal mu chodit do vody a nechal ho o samotě. Kvůli druhé straně původu? Když s tím sám začal? Ne. To určitě ne. A pokud ano, bylo by to jen pokrytecké a naprosto odporné.
V Demetriině mysli to vypadalo spíš jako nechtěné nebo nezáměrné opuštění, spíš se mu něco stalo anebo se ji nějakým hodně špatným a hloupým způsobem snažil chránit, kdo ví. Vypadalo to, že se pravdu o Tongiině otci a jeho záměrech stejně jen tak nedozví - ani jedna, ani druhá. Nejspíš bylo lepší nechat to plavat a nesnažit se do toho nějakým způsobem šťourat, aby Tongi spíš nějak neublížila, což byla asi ta úplně poslední věc, kterou by chtěla udělat. Záleželo jí na ní. I proto ji nejspíš přístup jejího otce celkem naštval.

''Bílý tvor s protáhlým obličejem?'' Demetria nechápavě zamrkala na místo, kde měl údajně onen tvor stát, ale nic neviděla. Okolí bylo naprosto čisté - sice temné, v jejich okolí jen spoře osvětlené díky plamenům z menšího ohně, který Tongi založila, ale jinak světla moc nebylo.
Demetria si zamyšleně vytáhla svíci a projela s ní okolím ve snaze se dopátrat co Tongi vlastně viděla, když se ozval cizí hlas za jejími zády. Okamžitě se otočila, stojíc tváří v tvář vodnímu. Pozvedla překvapeně obočí, naprosto vykolejená tím zjevem, když začal panikařit.
''Klid, já nekoušu,'' odpověděla co možná nejpřátelštějším tónem ve snaze ho uklidnit. ''Také nejsem zlá. Jsi v pořádku?''

" Já? No... Jo! Naprosto jen si povídám s duchem. Bože. Co jsem provedl?" Dopadl jsem na kolena. Až potom jsem si vzpomněl proč tu jsem. "Ta klisna shoopiltee v lese je vaše? Já jen že můj Healla je z ní nadšený. Žijete někde poblíž? Já jsem hrozně sám. Byl jsem vyhoštěn z oceánu. Žije tu v lese víc duchů? Já si to myslel! Občas odsud jdou dost divný zvuky. A nejhorší je že s vámi nic neudělám protože na vás ani nemůžu sáhnout. A vy duchové mě můžete klidně zneužívat a využívat dle libosti! Já chci zpět do oceánu. Já už budu hodný! Dokonce i tu holku bych si vzal. A možná bych s ní dokázal i spát. Bože všech moří pomoc, mi!" Pomalu jsem se zvedl abych následně znovu dopadl na kolena. Ta zrzka se mi zasmála. "Hej! Ty jsi vodní! Že jo! Já to poznám!" Až teď jsem si ji pořádně prohlédl a všiml si že je celá promrzlá. Sundal jsem ze sebe tedy plášť a přehodil ho přes ni. "Pojďte se mnou. Zatím nemám dům ale vypadáš zmrzle a nějak to vyřešíme. Navíc tady v lese to fakt není bezpečný. Jsou tu lidi jako ona. Asi..." Ukázal jsem na tu dušici která jí doprovázela.

Demetria si založila ruce na hrudi a přeměřila si nově příchozího velice neohromeným pohledem. Ať už vypadal sebe-neškodněji, jeho slova se jí dost hluboce dotkla.
Automaticky očima sjela k Tongi, aby zjistila jaký má ona názor, ale když se jen tiše zachichotala, moc toho nezjistila. Zachmuřeně proto naklonila hlavu na stranu a upřela oči zpět na člověka, který k nim přišel. Nebude milá na někoho, kdo jí viditelně opovrhuje a uráží ji. Jestli je pro něj automaticky zlá... Proč to nepopustit, že?
Ačkoliv to před Tongi najevo nedávala, samozřejmě, že byla uvnitř i poněkud rozhořčená a naštvaná. S člověkem slušně zamává fakt, že přišel nejen o život, ale i o sebe samotného. Vzpomínky, identita, všechno bylo pryč. S ní měla důvod se snažit jít dál, ale ten jí teď chtěl přebrat kdosi, co ji v procesu ještě stihl očernit. Pořád ale byl naživu... A dal Tongi plášť. Asi by bylo lepší, kdyby Tongi šla s ním, než s mrtvou duší, co si nic nepamatuje.
Navíc pokud jsou v okolí shoopiltee...
''Jako ona, jistě,'' odfrkla si Demetria mírně zhrublým hlasem, než vypustila z úst obláček páry. Ani si neuvědomovala, jak moc hluboká její prázdnota ve skutečnosti je. Krátce pohlédla na Tongi, než jí věnovala omluvný úsměv a dala se pomaličku na cestu hlouběji do lesů.
''Jdu se podívat na tu divokou shoopiltee.'' Bylo lepší jít z cesty, než se pokoušet namítat, že je Tongi s ní a že jí pomohla dostat se sem. Stejně by jí nevěřil.

"Dem! Počkej! Prosím. On to tak určitě nemyslel." Zvedla jsem se a došla až k němu. "Ty hňupe! Odháníš mi kamarádku! Okamžitě se omluv." Řekla jsem předtím než jsem do něj několikrát strčila. To jsem ale neměla dělat protože se z lesa v tu chvíli vyvalila stejná potvora jako předtím jen hnědá a trochu větší. Běžela obrovskou rychlostí přímo na mě. A dost podivně se u toho zubila.
"Healla!" To bylo kouzelné slovo vyřčené z úst toho Yialadri které zvíře zastavilo. "Dem, pojď sem prosím. Pokud nám může poskytnout nějaký úkryt tak by to chtělo ho využít. Říkala jsi že je potřeba ošetřit moje nohy. Jestli nepůjdeš se mnou za tou růžovou nádherou tak jdu s tebou." Je pravda, že jsem Dem nechtěla opustit ale uvědomovala jsem si že on mi dokáže pomoct spíš než ona. I tak ona byla moje kamarádka a on byl jen cizí růžová nádhera co jí urazila.

"Tak jo... Omlouvám se. Jen jsem se trošku bál... trošku víc. Vždycky jsem slýchal že jsou duchové nebezpeční a zlý. Pokud ty nejsi tak je to jen dobře." Usmál jsem se. "Jsem Vesia Lacusviö, jak se jmenujete vy?" Bylo viděl že moje omluva ji moc neobměkčila. Mrzelo mě že jsem potkal za celý život zatím jen jednoho ducha a znepřátelil jsem si ho.
Když se proti té dívce Healla rozběhl tak jsem byl docela připravený. Healla mě vždy bránil když na mě někdo útočil, za všech okolností. Fajn bylo že mu nemusím říkat žádné pokyny. Je to moc chytrý kůň a pozná co po něm chci. "Takže... můžeme jít?"

''Tím bych si nebyla tak jistá,'' odvětila Demetria, která sice Tongi za žádných okolností opustit nechtěla, ale nehodlala poslouchat další narážky. Zvlášť, když cítila, že skutečně má možnost někomu ublížit - a podobná slova jí ťala doslova do živého, kterak byla po smrti.
''Zůstaň s ním, pomůže ti víc jak já.'' Užuž se chystala otočit a odejít, když se ozval jejich nový známý se svojí omluvou a vysvětlením.
Demetria se k němu pomaličku otočila čelem a sjela ho očima, nepříliš přesvědčená jeho omluvou. Samozřejmě, že v něj neměla zrovna velkou důvěru, urazil ji. A jak se tak zdálo, duchové byli na urážky ještě popudlivější, než samotní lidé. Těžko říct, jestli byla chyba se zastavit a dát mu šanci, nebo jestli měla raději odejít a nenechávat žádnou možnost dalším křivdám, o kterých věděla, že by ji mohly vytočit k absolutní nepříčetnosti.
''Nejsem zlá. Vypadám snad tak? Kdybych byla zlá, asi by tu se mnou nebyla moje přítelkyně, nemyslíš?'' pozvedla obočí a založila si ruce na hrudi. ''Demetria, tohle je Tongi. Přišly jsme z Mrtvého lesa a není na tom nejlépe,'' povzdychla si tiše, viditelně obměkčená Tongiinou situací. Automaticky k ní také přejela očima a věnovala jí povzbudivý úsměv.
''Co ta druhá shoopiltee? Pokud nepatří k tobě, není nebezpečná?'' Zeptala se ještě Demetria, rozhlížejíc se po okolí. Nechtěla riskovat, že ten druhý kůň odněkud vyběhne a chňapne po Tongi.

Když se Dem rozhodla že pryč nepůjde tak jsem ji chtěla obejmout. Rozběhla jsem se k ní a rozpřáhla jsem ruce když mi došlo, že to asi úplně nepůjde. "Sakra... to mi nedošlo." Řekla jsem a odstoupila jsem. Cítila jsem se hloupě.
"Ta vaše shoopiltee je ten bílý tvor s protáhlým obličejem?" To zní nebezpečně. To zní hodně nebezpečně. Už tenhle tvor mě děsil. To že tu je ještě jeden není vůbec příjemný pocit. Navíc když ten druhý nejspíš nezastaví na slovo Healla.

"Asi máš pravdu. Moc tak nevypadáš. Ale jeden musí být obezřetný. Jsi první duch kterého vidím. Vážně jsem tě nechtěl urazit jen jediné zkušenosti co mám jsou prostě příběhy o vás a o tom jak útočíte. Vážně mě to mrzí." Věnoval jsem jim oběma přátelský úsměv. "Mělo mi dojít, že by tu s tebou nebyla kdybys byla zlá."
"Nepatří ke mě ale myslím že bych jí taky zvládnul. Navíc pokud se dostaneme za les tak už to bude v pořádku. Za lesem je jezero. Tam u něj žiju. Navíc Healla tě tam klidně doveze jen musíš dávat pozor. Mohl by ti chtít vypíchnout oko nějakou větví." Zasmál jsem se zatímco ony byly zticha.

Soucitně se pousmála na Tongi, která se ji pokusila obejmout, ale bohužel to příliš nevyšlo. V tu chvíli Demetria skutečně zalitovala, že nebyla v těle nějakého dalšího zvířete, pak by se mohly s Tongi skutečně obejmout - sice by to nebylo její tělo, ale... Bylo by to něco. Byla by hmotná, měla by alespoň nějaké fyzické tělo. A v hloubi duše jí bylo jasné, že jí ten fyzický kontakt nejspíše také chybí. O to víc, když se s Tongi začínala spřátelit a byla ráda, že je v pořádku. Bylo divné nemoct ji obejmout. Nemoct jí ovázat ránu.
Nic z toho udělat nemohla, protože byla zatracený duch. Začínala svoji podstatu nenávidět čím dál více, s každou minulou vteřinou. Ačkoliv se tak ale cítila, nedala na sobě nic najevo. Nechtěla rozrušit ani Tongi, ani Vesia - který o ní už tak měl příšerné mínění a ona rozhodně neměla ani energii, ani chuť snažit se ho přesvědčovat o tom jestli je hodná nebo zlá. V tomhle ohledu byla příliš unavená smrtí, než aby se namáhala víc, než nutno.
''Jsou to nebezpečná zvířata, ale vodní s nimi mají dobrý vztah, že?'' odpověděla nakonec Demetria, než věnovala váhavý pohled Vesiovi. ''Alespoň myslím, něco takového jsem slyšela. Neumím si představit, že byste s nimi žili blízko a nebyli schopní je nějak korigovat. Pokud bys tu další shoopiltee zvládl zkrotit, určitě by to nebylo od věci. Pokud to ale nepůjde... Můžu to zkusit já, svojí cestou.''

"Ano, jsme na sebe s shoopiltee celkem zvyklý. Vídáme je celkem běžně a máme spolu vážně dobré vztahy. Jak můžeš zkrotit shoopiltee když nemáš t.... promiň. Budeme dělat že jsem nic neřekl. Ale stejně mě to zajímá. Prostě jak?" Doufal jsem že jsem ji znovu neurazil. S rozlobenými duchy je to těžké. "Půjdu se za tou klisnou podívat. Půjdeme se mnou? Healla za ní nejspíš chodí celou dobu co tu bydlím. Doufám že nebudou mít malé shoopiltee. Nevím co bych s nimi dělal." Zasmál jsem se a vyrazil jsem na cestu.
Po chvilce mi došlo že Tongi bude potřebovat boty nejspíš více než já. Sundal jsem je tedy z nohou a hodil jsem je po ní. Na neštěstí je nechytla a tak jsem ji dvakrát trefil. Jestli se na mě zase Demetria naštve tak na všechnu dobrotu kašlu.

Při Vesiově otázce na to, jak může zkrotit shoopiltee bez těla se musela nepatrně pousmát a založit si ruce na hrudi, než sklonila hlavu a potlačila cukající koutky.
''Právě díky tomu, že tělo nemám, Vesio,'' odpověděla pobaveně, než kolem něj prošla a rozhlédla se kolem. Nevypadalo to, že se ta bílá potvůrka brzy vrátí, to bylo dobře. Nechtěla riskovat, že se objeví a odnese Tongi někam do vody, aby ji sežrala. V takovém případě by asi skočila do její kůže, přiměla ji pustit a pak donutila, aby ta shoopiltee snědla vlastní ocas. Na Tongi nikdo sahat nebude, jedině přes její ztracenou mrtvolu.
''Půjdeme. Takže tvoje shoopiltee se jmenuje Healla? Hezké jméno,'' odpověděla přátelsky, než došla k Tongi a už chňapala po botách, když jí došlo, že jí je nemůže pomoct nazout. Smutně semknula rty pevně k sobě a tiše vydechla, čekajíc, až to udělá sama. Nesnášela to, že jí nemůže pomáhat víc.
''Díky za ty boty, Vesio. Zavaž si je opatrně, Tongi, ano? Ať to nemáš moc těsné na těch omrzlinách, asi by ti to moc nepřidalo. Můžeš se zvednout?'' Věnovala jí starostlivý pohled.

Cítila jsem se dost vyčleněně. Bylo těžké mluvit s víc lidmi. Vnímat co chtějí říct. Navíc Vesia mluvil tak zmateně. Vypadal že si pořádně není jistý řečí kterou mluví. Došlo mi že tomu vodnímu co mě chtěl utopit jsem taky nerozuměla. Nejspíš je i Vesia zvyklý na podvodní jazyk.
Když mě Vesia praštil s tou věcí tak jsem se lekla. Nikdy jsem boty nenosila a věděla jsem jen jak je obout jen díky tomu že jsem je viděla u Vesia. Bylo mi líto Dem která mi evidentně s botami chtěla pomoct ale nedošlo jí že nemůže stejně jako mě předtím nedošlo že jí nemůžu obejmout. Kéž by tak mohla nějak získat znovu tělo.

"To asi trochu nechápu." Přiznal jsem. Potom mi to ale došlo. "Takže ty bys vážně mohla někoho ovládat kdybys chtěla že? Jsem rád že nechceš." Opatrně jsem se zasmál. Nechtěl jsem udělat něco čím bych ji naštval. Hrozilo by že mi to pak nějak vrátí.
"Ano, Healla je mým nejlepším přítelem už od dětství. Je to můj osudoví muž." Zasmál jsem se a jemně jsem mu prohrábl hřívu. Healla šel neohroženě lesem. Bylo jasné že nás vede za tou svou klisnou. "Nemyslíte že bychom měli pro tu shoopiltee vymyslet jméno?" Usmál jsem se na ně. Já pojmenoval svého Healla, teď je řada na vás.
Brzo jsem bílou shoopiltee viděl. Ležela v lese na zemi a vypadala že si to užívá. Došel jsem k ní blíž a chtěl jsem se s ní trochu seznámit.
"Není za co. Je jasný že je Tongi potřebuje víc než já."

''Nefunguje to až tak jak myslíš, ale teoreticky ano. Hodně záleží na konkrétním jedinci,'' pokrčila Demetria klidně rameny.
Na Vesiovi bylo vidět, že ho to zjištění příliš nepotěšilo - nejspíš ho tím poněkud znervóznila. Demetria ale neměla v úmyslu se mu nějak snažit ztrpčovat život, konec konců, pomohl Tongi. A přítel Tongi byl i jejím přítelem, toho se držela velice pevně. Na ní jí skutečně záleželo, brala ji pod svá ochranná křídla - a tak bylo jasné, že se ho nebude snažit popudit proti sobě, protože by tím mohla riskovat, že Tongi už nijak nepomůže.
''To je hezké, že jste spolu vyrůstali.'' Demetria se upřímně pousmála. Bylo krásné vidět to pouto, které mezi sebou měli: sice byli shoopiltee nebezpeční, ale ti dva se měli skutečně rádi, byli přátelé. Nebo možná i víc, spíš jako rodina. Hřálo ji to u srdce, ačkoliv jí dávno nebilo.
''Možná by nějaké jméno mohla vymyslet Tongi,'' navrhla nakonec zamyšleně. ''Nebo bychom ji mohli pojmenovat po tobě, když si ji našel.''

"Rozhodně bych o tom chtěl vědět víc, zní to fakt zajímavě." Usmál jsem se když mě něco napadlo. "Hele možná to bude znít blbě ale mohl bych projít skrz tebe? Hrozně mě zajímá jaký je to pocit. Viděla bys moje vnitřnosti kdybys stála jakože uvnitř mě?" Pod tou představou jsem se zatřásl. Nebyl to vůbec příjemný pocit.
"Po mě radši ne, Vesia není moc hezké jméno. Ať radši něco vymyslí Tongi." Mrkl jsem směrem k Tongi která se netvářila vůbec nadšeně.
K shoopiltee jsem došel velmi odvážně. Alespoň jsem se tak snažil vypadat ale ve skutečnosti jsem byl mírně nervózní. Zašeptal jsem k ní několik vět v Yialadri jazyce. Vypadala že je docela klidná. Klidnější než jsem čekal.

Zasklebila jsem se když mi došlo o co jde. "Já neumím vymyslet jméno, nikdy jsem žádné nevymýšlela." Trvalo mi to dost dlouho. Ostatní mluví rychle a tak je těžké si utřídit myšlenky a ještě dát dohromady větu. 
Když jsem znovu viděla to velké bílé zvíře tak mě napadla jen jedna jediná věc. "Lumittava." Řekla jsem velmi potichu. Vymýšlet jména asi není tak složíté. Ten kůň mě poměrně děsil a tak jsem se schovala za Dem i když mi bylo jasné že by to bylo k ničemu. Snažila jsem se nevnímat to že nemá tělo a i tak jsem alespoň naznačila obejmutí. Nechtěla jsem aby moje ruce prošli jejím tělem a tak jsem udržovala dostatečnou vzdálenost.

''Zní to trošku podivně, to ano...'' odpověděla poněkud zaraženě Demetria, ale nebyla Vesiovou otázkou nějak rozhořčená. Klidně proto pokrčila rameny a pokývla hlavou na znamení, ať to klidně zkusí - čemu nebo komu by to také mohlo uškodit? Jí rozhodně ne. Pokud Vesiovi bude nějak divně nebo zle, alespoň může říct, že ho...
''Ale musím tě varovat, asi ti to nebude moc příjemné, Vesio. Připrav se na chlad nebo tak něco,'' pokrčila rameny. ''A ne, tvoje vnitřnosti bych určitě neviděla. Leda bych ti strčila hlavu do břicha, řekla bych. A to určitě zkoušet nebudeme,'' dodala nakonec pobaveně, než se nepatrně otřásla jako kdyby ucítila chlad. Z té představy jí zrovna moc dobře také nebylo.
''No vidíš, Tongi! To je náhodou krásné jméno,'' odpověděla ke svojí přítelkyni a věnovala jí vlídný pohled, zachycujíc její nepokoj. I když ji nemohla zaštítit vlastním tělem, stále zůstávala stát před ní, připravená bránit ji alespoň po svém, jako duch. Nedovolila, aby se jí cokoliv stalo. Jedině přes její mrtvolu, která už kdesi ležela.

"Tak jo... chápu... varovala jsi mě a dělám to jen a pouze na vlastní nebezpečí." Řekl jsem předtím než jsem nabral rychlost a proběhl skrz ni. Bylo to zvláštní. Svým způsobem přímené ale zvláštní. Nikdy jsem nic podobného necítil. Projel mnou nával chladu. Ale nebyl vůbec děsivý. Spíš naopak. Ten chlad jistým způsobem i hřál. Možná jen protože jsem prostě vyzkoušel něco nového a bylo to zajímavé. Ale i tak se tomu asi radši příště vyhnu.
"Nechceš se živit jako doktor když můžeš lidem takhle prohlížet vnitřnosti? Je to totiž geniální!" Zasmál jsem se i když mi to pořád připadalo dost nechutné.
Jméno které Tongi vybrala mě překvapilo. Znělo dobře. Ani jsem nečekal, že něco tak dobrého dokáže vymyslet. "Dobře... tak tě tedy zdravím mezi námi milá Lumittavo, já jsem Vesia a od teď jsme přátelé." Řekl jsem těsně potom co jsem ji pohladil po hlavě. "Chceš si ji taky pohladit, Tongi? Nemusíš se jí bát. Je vystrašenější než ty." Usmál jsem se. To samé jsem chtěl nabídnout i Demetrie ale naštěstí mi v čas došlo, že nemůže a tak jsem se asi vyhnul nepříjemnému momentu.