Naakamská pláň

Rozkládajíc se mezi Lesem divokých elfů a městem Teppasmies, Naakamská pláň je rozlehlé prostranství, kteér slouží většinou jenom jako pastvina zvěři z okolních měst. Vysoká tráva je ovlivněná magií sálající od elfů, je vysoká a téměř neustále zelená, ať už v Nescoře vládne počasí jaké chce. Jediný den, kdy tráva uvadne a země dostane trochu odpočinku, je při zimním slunovratu, kdy i elfové a jejich přírodní magie sklánějí hlavu před zimou.
Je to místo důležitých jednání. Právě zde kdysi bohyně Äyanaii obdarovala prvního t'ealh jeho zvířecí podobou – nebo se to tak alespoň traduje mezi elfy. Co je na tom pravdy, to už ví v tuto chvíli jenom bohyně samotná.
Každopádně, pokud by se někdy elfové rozhodli o něčem jednat, stalo by se to právě na téhle téměř posvátné půdě. Drží zde pakt o neútočení – odmítají zde prolít jakoukoli krev, vlastní nebo cizí, a pokud by se někdo pokusil tuto čistotu narušit, věřte mi, že následky ze strany elfského národa by rozhodně nebyly hezké. Pokud berou ěnco vážně, je to právě tohle.
Vítr, prohánějící se nad touto plání, navíc vypráví pověsti. Pověsti a zvědy o tom, že možná tahle pláň je neposkvrněná... ale slova, která zde padla, měla na svědomí mnoho prolité krve. A bohové vědí, že to není naposledy.

Chladný vítr se do něj opíral jako výsměch všech možných božstev, která mohla mít škodolibou radost z nelibosti, s jakou tu byl. Nechtěl dneska na Naakamskou pláň ani vkročit. Nechtěl celé ráno sledovat, jak se jeho matka usmívá jako kočka, která zrovna zhltla kanárka. Ten úsměv nesnášel, připomínal mu všechno, co se stalo z rodiny, kterou kdysi považoval za středobod všeho. Nechtěl se už v hodině, kdy každý normální elf ještě hluboce spal, sedět na koňském hřbetě, prodírat se spolu s ostatními chuchvalci ranní mlhy a nechávat se oslepovat nepříjemně ostrými paprsky vycházejícího slunce.
Nechtěl tu být, odírat si stehna o kůži sedla a prsty o otěže, za které jeho ryzák nervózně škubal. Chtěl být zpátky v Naarosälli, prostě jenom zmizet mezi stromy a místo matčina krkavčího pohledu se dívat na Jassïna. Už ta myšlenka na to, že ho máti vytáhla sem od něj, byla jako pokušení – prostě koně obrátit, pobídnout do cvalu a zase zmizet. Jenomže… to nemohl, ke své vlastní nekonečné smůle. Sloužil tu dle sladkých slov matky jako ochranka, ale ve skutečnosti neměl sledovat, jak lidé ohrožují jeho matku. Kdepak, ta nepotřebovala bránit, a věděl to každý, kdo se na ni podíval. Laania seděla na svém vraníkovi stylem, který vás ani na moment nenechal pochybovat o tom, že tahle žena měla moc.

Neměl se dívat na to, jak někdo jde po jeho matce.
Měl se stát svědkem toho, jak jeho matka loví svou nejstarší dceru. A ačkoli sám neměl tušení, kam vlastně zmizela, tohle bylo… zkrátka špatně. To, s jakou urputností se vrhla do podobné dohody a jméno jeho sestry do toho uvedla jako záminku. Jako zneužitelný důvod.
Bylo to celé divadlo, nechutná fraška, na kterou vás bolelo se dívat. Válka táhnoucí se zemí nebyla nic nového – a to, že lidé sahali po elfech jako po potenciálních spojencích, také nebyla první snaha. Jediný rozdíl byl v tom, že tahle snaha byla jako první úspěšné. Něco, na co Laania Jerichä odpověděla s předstíranou vřelostí, kupou postranních úmyslů a skoro až nonšalantním postojem k tomu, že měla vlastně celý národ, který měla chránit, uvrhnout do víru něčeho, co se mohlo neskutečně ošklivě zvrtnout. Válka lidé a draků byla jedna věc… ale s budováním stran se nad zemí snášela plnohodnotná občanská válka. Půda Nescory zakusila už hodně krve, a zdálo se, že se jí chystala podat další.
Jako nekonečné, na kost promrzlé tratoliště ztracených nadějí, rozbitých snů a zmařených životů.

Dohoda byla jednoduchá. Lidé nejenom, že dají pokoj elfským hranicím. Caas slyšel moc dobře o dvou slibech lady Lennox. Tím prvním bylo nejenom to, že elfové dostanou v lidské společnosti, která peci pořád jen Nescoře dominovala, své místo, ale svá práva tím měli získat i jejich chráněnci – t’ealh, kteří se doteď ukrývali ve stínech pod pohrůžkou toho, že na jejich hlavy byla vypsána odměna. To jediné, čím si to zasloužili, byla krev, která jim kolovala v žilách. Mladý Jerichä slyšel samozřejmě o tom, jak moc se lidé bojí něčeho, co má potenciál být silnější než oni – a na nikom to nebylo znát tak moc, jako na t’ealh. Elfové, draci, vodní, víly… ti všichni nějakým způsobem dokázali získat lidský respekt. Dokud nevypukla válka, samozřejmě. Avšak poslední rasa? Krev, která kontinent zmáčela za poslední léta, byla především jejich.
Druhý slib? Ten zněl jednoduše – pomoc elfskému dvoru najít dvě ztracené duše. První jméno, které padlo, byla lady Gaia Theresa z rodu Léthö. Caas si ji matně vybavoval z všelijakých akcí, kterých se jako děti dvora prostě účastnit musíte – líbila se mu její prostořekost a jasně vymezený postoj k těm všem šaškárnám, které na mladé dámy z Třinácti rodů společnost uměla vymýšlet. To, že se před pár dny ztratila, obletělo přirozeně celé Naarosälli. Caase by zase tak moc neudivilo, kdyby spíš než únos šlo prostě o to, že se jí konečně podařilo utéct, přeci jen… těmi pokusy byla také pověstná. Takové gesto vzdoru se dalo přirovnat ke vztyčenému prostředníčku přímo do tváře Rady.
Druhé jméno ho nechalo ztuhnout, zvlášť když ho ledový ranní vzduch přinesl k jeho uším z rtů jeho matky, stojící tváří tvář lady Lennox. Lady Sayleen Xäia z rodu Jerichä. Jeho sestra, která zmizela jen chvíli před Gaiou. Caas netušil, kam ji cesta zavedla, když se nevrátila z výpravy na vílami pořádanou slavnost při zimním slunovratu, ale pochyboval o tom, že jen tak zmizela bez důvodu. Nebyla z těch, kteří by se nechali unést – a samozřejmě. Chtěl vědět, co s ní je. Ale myšlenka, jak se jí na paty lepí kromě elfů i lidé… byla nesnesitelná. Zvlášť při vzpomínce na to, že to byli právě lidé, kvůli komu se musela většinu života schovávat za maskou.

Meluzína prohánějící se mezi stromy Naarosälli se dostala až k nim a Caas byl nervóznější každou další vteřinou víc a víc. Toulec u pasu i luk na zádech mu náhle neuvěřitelně ztěžkly. Sledoval, jak se matka baví s lady Lennox, a na srdci jako kdyby se mu usadila celá lavina napadaného kamení. A když to celé procesí skončilo… ten pocit přetrvával. Možná se dokonce zintenzivnil, když matka otočila svého vraníka a věnovala svému synovi vítězoslavný úsměv.
Tohle nebyl úsměv matky. Byl to úsměv dravce, který zahlédl kořist v dohledu.
Kdysi možná bývala Laania člověkem, kterému Rada s důvěrou svěřila svou moc a nechala ji rozhodovat o budoucnosti elfského národa, ale… když Caas matku pozoroval, s veškerou snahou zahlédnout alespoň záblesk něčeho, co by naznačovalo, že je v tom alespoň špetka rozumnosti, neviděl nic, kromě čisté, bezedné vypočítavosti. Jako kdyby svět kolem rázem o několik odstínů vybledl a ztmavnul. Jako kdyby na to všechno padl stín, který byl metaforickou tíhou toho uvědomění.

Jediný světlý záblesk přišel až v momentě, kdy se celá skupina elfů obrátila k návratu do lesa.
Tehdy nad Caasem, který skupinku uzavíral, zakroužil malý, bělostný ptáček, který mířil neochvějně k němu. Elf překvapeně nechal tvorečka usednout na sedlovou hrušku. Už namodralý odstín na koncích pírek mu napověděl, s kým má tu čest. Acamaté si ho prohlížel zvědavýma očkama, než odtáhl složené křidélko od těla a odhalil u svého boku maličký smotek papíru. Nedržel ničím, provázkem, ničím hmotným – jen a pouze nitkou magie, dost pevnou na to, aby vzkaz zůstal, kde měl, a zůstal skryt všem, kteří by se mohli na ptáčka byť jen podezřele podívat, než bude doručen.
Caas nepochyboval o tom, koho mohlo jen napadnout mu něco tímhle stylem poslat.
Švihl očima k matce vpředu, ale ta hleděla upřeně vpřed, nehnouc brvou. Pokud si ptáčka všimla, nedala to najevo, ale Caas pochyboval, že by mu věnovala pozornost. Acamaté se v blízkosti elfů drželi téměř neustále, nebylo zvláštním úkazem, když se jeden z nich rozhodl přijít podívat blíž. A tak, nespatřen, opatrně pustil jednu otěži a sevřel mezi prsty vzkaz, který pod teplem doteku povolil a jemu tak zůstal smotek papíru v ruce. Váhal, ale nakonec byla zvědavost silnější – a on ho opatrně rozvinul. Díval se na pozvánku – kromě slov jeho pozornost upoutali dva draví ptáci, možná krkavci nebo havrani, a potemnělý měsíc v úplňku, který byl na papíře vyvedený. Spíš než jako pozvánka to působilo jako výstraha. A když potom papír otočil, našel kratičký vzkaz.
Přijeď, prosím. Sám. Musíme si promluvit.