Zlatá bouře

Mohutná loď s přídí ozdobenou obrovským ptákem s rozpřáhnutými křídly, který je kompletně pokrytý zlatou barvou. Původně šlo o typickou pirátskou loď, ale s náhlou změnou vedení došlo k mnoha opravdu výrazným změnám, díky kterým je Zlatá bouře vskutku odlišná vůči svým sestrám.
Stále sice jde o loď vedenou piráty, avšak nepůsobí ani zdaleka tak ošuntěle, jak by mohl člověk očekávat. Naopak. Je velice dobře udržovaná a působí téměř až noblesně, což je pro podobně zaměřenou loď hodně neobvyklý zjev.
Zlatý dekor na různých místech, vyleštěné dřevo a žlutavé plachty jsou taktéž původcem onoho přízviska, co se do názvu vloudilo společně s novým kapitánem. Ten vzal celou věc opravdu vážně a učinil tak z obyčejné Bouře něco nového, extravagantního a nevídaného... tudíž Zlatou bouři.
V aktuální chvíli není však Zlatá bouře vedená oním původním kapitánem – ten byl nešťastnou náhodou zabit a jeho první důstojník na jeho místo spíš za trest než za odměnu dosadil právě jeho vraha, kterým není nikdo jiný, než Arno Killian. A kolik že toho mladík o bytí pirátem a kapitánem ví? Inu... těžko říct, ale pokud bych si měla vsadit, velký optimismus by ode mě rozhodně neměl...

Paluba se nepatrně nakláněla, díky čemuž se z pozadí ozývalo skřípání dřevěných sudů, doplněné o občasné šplouchnutí vody, když se o trup lodi roztříštila některá z mořských vln. Arno tam stál jako opařený, nohy pevně přikované k zemi čirým šokem - zatímco tupě zíral na svoji zkrvavenou dlaň, z níž plynule odkapávala horká krev jako přespříliš naředěná barva.
Nebyl si vlastně jistý, jestli to chtěl udělat. Nejspíše ne - ale když už se situace vyvinula stávajícím směrem, neexistoval absolutně žádný způsob, jak by se mohl vyhnout reakci. Všechno uvnitř něj nejen bublalo, ale přímo vřelo. Cítil, jak se mu napínají svaly a krev prosycená magií se žhavila jako rozpálené uhlí, olizované hladovými plameny. Přesně to samé ho hnalo kupředu, téměř jako kdyby mu sám ďábel nastrčil do ruky dýku, jež si obvykle schovával v tajné kapse svého kabátce. Bylo až příliš snadné ji zdánlivě ladným pohybem vysunout tak, aby svým ostřím pozvolna sklouzla po jeho dlani a dotkla se prstů. Ten pohyb během let dovedl téměř k dokonalosti - málokdo si všiml toho, co se chystal v následující vteřině udělat, jelikož Arno věděl až moc dobře, co dělal. Ale tentokrát... Řídil se plně svými instinkty, dovolil zvířeti v sobě převzít kontrolu. Než stihl ale omezit pole působnosti a zmírnit možný neblahý dopad, ocitl se nebezpečně daleko za svými pevně vytyčenými hranicemi.
Dýka s výjimečně tenkou, avšak sladce ostrou čepelí mu zcela samovolně vyklouzla z ruky. Nestihl se po ní ani natáhnout, aby se ji pokusil udržet - na nějakou pořádnou reakci byl příliš otupělý. Šok z něj stále ani po několika zpropadených minutách neopadal, byť sotva se ozval zvuk tlumeného nárazu jílce dýky o dřevěnou podlahu, přeci jen konečně přestal zírat do prázdna a obrátil se tím směrem. Náraz byl doprovázený nepříjemným čvachtnutím, jak tíha zbraně rozvířila loužičku čerstvě prolité krve.

„Kapitán...“ Ozval se mu za zády jeden z mužů z posádky a Arno si těžce vydechl, pevně zavírajíc oči. Neměl ani náladu, ani energii na to se s tou bandou idiotů vybavovat, ale... Situace se měla tak, že neměl úplně na výběr. Osud ho o možnost volby připravil v moment, kdy se dobrovolně poddal svojí zášti a popudlivosti - a byla to přesně tahle zatraceně jedovatá kombinace, co ho dovedla k oné neplánované vraždě. Za nehodu ten incident rozhodně označit nemohl, byť nepochybně jednal v afektu, ale nemohl zkrátka opomínat fakt, že mu ten starý barbar lezl na nervy až tak moc, že by ho stejně časem musel umlčet. Za normálních okolností by pro něco takového jistě zvolil poněkud odlišnou cestu, jelikož znal mnohé metody perfektně sloužící pro obdobné případy, ale nakonec i vražda posloužila jeho účelu. Problém byl v tom, že se díky tomu ocitl v pěkně nepříjemné situaci.
Parlay? Pískl mu v hlavě úzkostí zmučený hlásek, na což Arno zareagoval chvatným potřesením hlavy a úpravou svojí perfektní vázanky. Zabil si kapitána, ty idiote. S kým bys asi tak chtěl vyjednávat?
„Ano, váš kapitán... Nešťastně uklouzl a nabodl se na nůž.“ Odkašlal si, než naprosto samovolně skryl svoji zakrvácenou ruku za záda a nasadil ten nejvíce šarmantní úsměv, jakého byl v dané situaci jen schopný. Chytal se zatraceně slabého stébla, ale nemohl riskovat nějakou větší konfrontaci. I se svými schopnostmi by neporazil celou posádku nabručených pirátů - a to ani s přihlédnutí k faktu, že dobrá polovina už byla pěkně pod parou.
Snad žádný se zdravýma očima a alespoň špetkou rozumu by na nic podobného nepochybně neskočil, ale Arno byl tou malou nehodou natolik překvapený, že ze sebe jednoduše lepší vysvětlení dostat nebyl schopný. V jiném světle by jistě zářil jako mistrný lhář, ne-li přímo loutkař... A to byla věc, jakou se v sobě pokoušel každou uplynulou vteřinou vykřesat. Zdálo se, že v něm ale ten oheň dočasně pohasl, udušený čirým šokem.
„Ale proč ten nůž leží-“ Zamumlal pirát s jakousi třískou v puse, která mu div nevypadla, když se po něm napřáhl a udeřil ho do hlavy první důstojník. Ten se nad Arnem tyčil jako lidská hora svalů - byť Arno rozhodně nepatřil mezi nejmenší a svoji výšku podněcoval i botami s vyšší podrážkou, vedle něj si připadal děsivě zanedbatelný. Hněv onoho obra se sice zdál směřovat na toho hlupáka s pitomou otázkou, ale sotva mu uštědřil téměř výchovný pohlavek, okamžitě se obrátil směrem zrzka, přeměřujíc si ho značně kritickým pohledem.
„Dobrá otázka. Co přesně se tu u boha moří stalo?“ Prskl otráveně, než nohou převalil kapitánovu mrtvolu na bok, aby si prohlédl bodnou ránu. Ta byla dokonale mířená do krku, díky čemuž bylo okolo nechutné množství krve, co ještě ani pořádně nestihla vychladnout. Krve, co měl na rukou i sám Arno.
„Nehoda. Parlay?“ Zamrkal s tím absolutně nejvíce nevinným výrazem, jakého byl schopný. Než se mu ale dostalo odpovědi, muž ho popadl za límec kabátce a odvlekl do kajuty.

Ta byla velice spoře vybavená, což Arna poměrně zklamalo. Na to, že se onen kapitán vychloubal a naparoval jako páv se z něj vyklubal leda tak vypelichaný holub, možná ani to ne. Byť na policích po stěnách měl rozmístěné různé svitky, sem tam sošku... Nenašlo se tam vůbec nic, co by mělo jakoukoliv reálnou hodnotu. Maximálně sentimentální, ale ta pro Arna nic neznamenala, jelikož žádný z těch předmětů nebyl jeho - a neměl důvod po nich toužit, protože mezi ním a bývalým kapitánem neexistovala žádná reálná vazba. Nutkavá potřeba pomsty? Ne. Žárlivost? Pche! Však ten chudák si beztak nedokázal ani upravit vázanku, nesahal mu ani po kotníky. Ale přesto... Ocitl se v poměrně prekérní situaci.
„Mladej...“ Začal důstojník, když Arna poněkud nehezky usadil do křesla, jehož polstrování div nelezlo ven z potrhaného potahu.
„Pro vás lord Arno Killian, důstojníku.“ Muž velký jako hora se k němu přiblížil až tak moc, že se jejich tváře téměř dotýkaly. Arno na to zareagoval tím, že se ponořil více do křesla, ale ani jeho opěrka ho bohužel nemohla zachránit před tím intenzivním pohledem, který kdyby mohl zabíjet, tak už je rozsekaný na úhledné kostičky.
„Zabils kapitána,“ konstatoval jako kdyby to nebyl už očividný fakt. Zrzek těkal očima z důstojníkova nepříjemně ušpiněného a příliš blízkého obličeje směrem k masivnímu psacímu stolu, nejistý si svým vlastním osudem. Měl se pokusit zopakovat předchozí trik a prostě ho zabít? Mohl by to zkusit, ale moc šancí neměl. Ten chlap byl nabušený jako kovadlina, jedno bodnutí by rozhodně nestačilo. A na to, aby zapůsobil jed by mu ho musel podat za jiných okolností... Což se v dané situaci absolutně nehodilo. Arno se dostal do takového stavu zoufalství, že dokonce zvažoval i přeměnu a odletění ven oknem - ale to by znamenalo, že by přišel o všechny svoje peníze, co do lodi už investoval. Špatná, špatná chvíle.
„Já vím. Říkal jsem, že to byla nehoda...“ Zopakoval tichým, nejistým hláskem. Jeho obvyklé sebevědomí bylo pěkně daleko v prachu, což nenasvědčovalo vůbec nic dobrého. I navzdory silně nepravděpodobné šanci, že by se z toho snad mohl hladce vyvléknout, se nakonec důstojník přestal tvářit jako ztělesnění bastarda vzniklého spojením Crännäris a Vyysihui a jednoduše napřáhl ruku s rozevřenou dlaní.
„Promiňte...?“ Zamumlal Arno naprosto zmateně, než muž před ním posunky naznačil, že očekává platbu. Na to zrzek zareagoval poněkud nervózním úsměvem, než zpoza opasku vytáhl měšec a odsypal mu do dlaně hrst zlaťáků. Důstojník ale stále držel, takže nakonec musel Arno s velikou nechutí předat měšec celý, na což roztáhl rty v sladký výraz a nakonec se zvedl, aby muže poplácal po rameni.
„Tak dobře... Díky. Perfektní,“ přitakal s náznakem přetrvávající nejistoty, než přešel ke dveřím. Zarazilo ho až důrazné podupání botou o dřevěnou podlahu, takže se poněkud naježeně obrátil nazpět a pozvedl obočí, setkávajíc se pohledem s tou lidskou horou.
„Nezapomněl jste na něco, KAPITÁNE?“ V tu chvíli jen tiše polkl a se vším přemáháním se odebral zpět za stůl, kde se nejistě usadil. Důstojník sebral z jedné ze skříní pověšený klobouk a posadil ho Arnovi křivě na hlavu, než se s úsměvem vyprovodil, zanechávajíc nebohého mladíka samotného v naprosto nečekané situaci a s příšerně pocuchanými vlasy.

Svět se neustále převracel, díky čemuž mnohdy svým nechtěným obyvatelům připravoval nepříjemně širokou plejádu překvapení. V Arnově případě šlo o náhlou změnu statusu a postavení: zcela plynule přešel z nedbale elegantního šlechtice s pěkným titulem a mocným rodovým jménem k zpropadenému pirátovi. Jediné co to zachraňovalo, byl fakt, že nebyl ledajakým pěšákem křižujícím slané vody kolem Nescory... Dostalo se mu té nechvalné pocty ujmout se kormidla v podobě postu kapitána jedné z docela slušných lodí.
Trvalo mu dobré dva týdny, než se dokázal jakž takž klidně promenádovat po palubě a začít alespoň maličko podávat rozkazy. Neseděl mu ten životní styl, nelíbilo se mu prostředí a už vůbec nechtěl trávit čas mezi těmi... Podivnými existencemi, co měly představovat jeho posádku. Všichni tam byli hluboce pod jeho úroveň, pročpak by se s nimi také měl zahazovat? Pf! Už jenom představa toho, že by se k některým z nich měl přiblížit byť jen na méně než metr... O pár centimetrů méně a musel by se několik hodin fanaticky drhnout nejen mýdlem, ale i pěkně hrubým kartáčem, aby ze sebe dostal veškerou tu jejich špinavost a chudobu.

„Přineste mi prosím jednu z těch velice dobrých lahví vína, co jsme uzurpovali v minulém útoku, hm?“ Poručil si poněkud nepřítomně, zatímco studoval v kapitánské kajutě rozloženou mapu a pokoušel se přijít na to, kam by se jeho nová loď měla vydat příště. Potřeboval, aby se mu vrátila vložená investice. Posádka sice dělala svoji práci a i loď nebyla špatná, ale zatím nedostali takové jmění, aby si Arno skutečně něco nahrabal a mohl se jít vrátit domů s vítězoslavným „dokázal jsem to, ačkoliv si nevěřila“ a mohl se konečně prosadit.
Důstojník se sice zatvářil poněkud nespokojeně, ale jeho to ani trošičku netrápilo. Pokoušel se dostat do pracovní nálady, ale prostory Zlaté bouře mu neposkytovaly dostatečné pohodlí na to, aby byl schopný se řádně soustředit. A jak se to říkávalo - občas bylo věcem zapotřebí trošku vypomoct. Víno sice jistojistě nemělo ani trošku potvrzené, že by snad dokázalo člověku zostřit mysl (pokud se Arno nepletl, něco takového bylo bez šmrncu magie nemožné) ale rozhodně ji dokázalo uvolnit dost na to, aby se nápady začaly tahat z rukávu podstatně snáze než za střízlivého stavu, což byla bohužel situace, jakou musel v poslední době trpět více, než mu bylo milé.
Samozřejmě by tak nečinil, kdyby to nebylo nutné. Problém byl ale v tom, že nemohl nikomu z tamních pobudů věřit, že ho při první příležitosti neoškubou jako kuře a nepokusí se z něj vykřesat byť i ten poslední zlaťák, než by ho vhodili do moře jako návnadu pro žraloky. Arno ale nebyl hloupý, byť tak mnohdy na svoje okolí působil. Ve skutečnosti ho život se svojí matkou ho naučil mnoha neskutečně důležitým věcem: a opatrnost byla jednou z těch klíčových.
Nikdy by si nedovolil se odebrat ke spánku, aniž by všechno kolem sebe nezabezpečil. Dveře do kajuty sice nebyly ze železa, ale klíčová dírka a skříň po straně vždycky slušně posloužily pro alespoň základní pocit klidu, protože jeho posádka rozhodně nepatřila mezi výkvět nejčestnějších jedinců. Přeci jen zabil jejich původního kapitána... A oni si to jistě pamatovali, díky čemuž měl hned tři vroubky: jeden za zabití zmíněného kapitána, druhý za svůj šlechtický původ a třetí za žalostnou neznalost pirátského světa. Špatná kombinace, ale Arno byl naštěstí velice učenlivý, díky čemuž se dokázal na svojí nové pozici přeci jen udržet.

[malé info: bouře je pro Fantoma teprve plánována, ale my si maličko zacestujeme časem…]

Ta bouře Salli děsila až do morku kostí. Už v Lese divokých elfů z nich měla nahnáno, ale na moři to mělo úplně nové rozměry, ke vší její smůle takové, že to nešlo nevnímat. Snažila se, to rozhodně, ale nebyla jí přána úleva. Už od chvíle, co se přiřítila, se držela ve své kajutě a snažila se nevnímat, jak s sebou loď zoufale hází, ale po nějaké době už zaslechla první znaky toho, že tohle je zlý, z paluby – tedy konkrétně moc dobře zaslechla Riavovo klení na chodbě, zatímco to bral kolem jejích dveří ven. Tehdy se tedy opatrně zvedla, svázala si vlasy do rozcuchaného copu a poté se nejistým krokem vydala nahoru na palubu.
Ocitla se na zadní části lodi, kde okamžitě byla zaúkolována do toho, aby se pokusila přitáhnout společně s pár dalšími členy posádky plachty, zatímco sebou Fantom zmítal jako šílený. Z nebe se na ně valily tlusté provazce ledové vody, kolem se ozývalo namáhavé hekání. Celou atmosféru toho jen podtrhávali Foiette s Riavellem, kteří ve chvíli, kdy se dostala na vršek paluby, stáli na přídi a ječeli na sebe něco, co jim nerozuměla, jelikož vítr kolem jim rval slova od úst.
Ideální situace, jak má být.
Bouřka ale eskalovala a do Salli se plnou parou opírala docela silná mořská nemoc. Většinou jí na vodě nebývalo zle, ale nyní tomu bylo naopak – každý žaludek má svoje limity, že ano. A její byl přímo tady. Takže brzo už nezvládala udržet lana a musela odklopýtat až úplně dozadu, aby se nemotala všem kolem. Ztěžka se držela zábradlí, žaludek se jí na prázdno dávil.
Byla tak moc zabraná do toho, aby nevyplivla vlastní žaludek, že když se Fantom zhoupl divoce znovu… neustála to. V šok nestihla ani zakřičet a tím na sebe třeba upoutat nějakou pozornost, než po hlavě zahučela do rozbouřeného ledového moře. Chlad vody se do ní zakousnul jako ostré břity, v plicích ucítila slanou vodu. A i když mohla díky své druhé polovině dýchat pod vodou, o což se staraly žábry po stranách krku, tak stejně to pro ni byl v první chvíli šok.
Mořské proudy byly příliš silné na to, aby je zvládla… a možná právě proto se po chvíli žalostného pokusu o vyplavání na hladinu její tělo rozhodlo s tím skončit a samo od sebe se donutilo k proměně, bez toho, aby k tomu měla dívka možnost něco říct. Droboučká oranžovo-bílá rybka sebou mrskala v silném proudu, ale stále vzdorovala podstatně lépe než v lidské podobě.
Všude kolem vířila voda. Salli byla dezorientovaná a těžko říct, jak daleko byla loď, proto… prostě v tu chvíli boj vzdala. Dokud si byla jistá, že ji to nehodí do chřtánu nějaké potvory, tak zůstala zkrátka v klidu, nechávala moře, aby ji neslo, kam se mu zlíbilo. V hlavě zkrátka… rezignovala. Smířila se s tím, že s bouří a proudy bojovat nelze, takže se v tu chvíli zcela obrnila psychicky i fyzicky a nechala moře být, dokud se všechno nezačalo uklidňovat.
Když se vody uklidnily po několika dlouhých hodinách a ona se znovu vynořila ven, to první, co viděla, byla loď. V náhlém návalu euforie, že to bude Fantom, se vydala tím směrem – takhle zespodu nepoznala rozdíl. Nemohla tušit, že Fantom je zatraceně daleko a ona její jinde, než před Zlatou bouří, která se té bouři docela vyhnula. A tak se dívka, naprosto zmožená hodinami v druhé podobě, nechala přeměnit zpět do té lidské – a hned vzápětí zrzavá dívka zamířila k lodi, rukama přitom hmatala po lanoví, které se kolem boků lodi táhlo skoro až k vodě. S námahou se zachytila několika provazů a vzhlédla, oči těžké a plné soli.
„Haló? Potřebovala bych… vytáhnout,” zavolala tak silně, jak jen se staženým hrdlem dokázala, než ji únava z toho všeho, co se stalo, přemohla. Pořád se křečovitě držela lanoví, ale jinak nevěděla o světě. A možná dobře za to. Vědět, že ji tam nahou a v bezvědomí najde úplně cizí posádka… rozhodně by to s ní praštilo.

Z paluby ho vyhnalo silně nepříznivé počasí, za což si u svých mužů nepochybně vysloužil nějakou tu hanlivou přezdívku nebo nadávku, ale Arnovi to bylo srdečně ukradené. Bohové, však on nebyl stavěný na žádný prudký déšť, naklánějící se loď a solí prosycený vzduch, ze kterého se mu pomalu začínalo dělat na zvracení. Tak moc toužil po souši... Nádherně pevné půdě pod nohama, měkkými stébly trávy a vůni listí. Jenže tohle všeho bylo absolutně v nedohlednu, protože nejdříve potřeboval svoji nově získanou loď (a s ní pochopitelně i posádku) dovést k náležité hromádce úspěchů, aby se mu ta nešťastná investice vyplatila a on se domů vůbec dostal v jednom kuse. Možná totiž byl v některých ohledech poněkud naivní, ale pokud šlo o jeho posádku... Nedělal si iluze. Věděl moc dobře, že pokud v tomhle ohledu selže, zaplatí za to mnohem víc, než mu bylo milé. Ztráta peněz byla jedna věc, ale nějaká újma na zdraví... Nechtělo se mu skončit oběšený někde na lanoví, vržený přes palubu nebo hůř, vykuchaný jako ryba. Na to byl až moc mladý a hezký, ještě nebyl jeho čas uvažovat nad tím, jak ho bohové a jejich ovečky měli sprovodit ze světa. Ne dokud nestihl zanechat dokonale intenzivní, výraznou a nesmazatelnou stopu, aby byl nezapomenutelný.

Ve vnitřních prostorách lodi se ale zrovna dvakrát dlouho neohřál. Sotva přivíral dveře od kapitánské - tudíž pochopitelně i svojí! - kajuty, začaly k němu doléhat jakési prapodivné a velice pochybné zvuky, přicházející zpět z paluby.
Rozhodně nemohla být řeč o tom, že by byl jakkoliv nadšený - vlastně nad tím jenom zoufale protočil oči a prošel skrze chodbu a po schodech nazpět, kde ho uvítala opravdu zajímavá scenérie. Skupinka tamních povalečů totiž zrovna vytáhla z moře rusovlasou dívku, kterou si prohlíželi s takovým hladem, že se z toho Arnovi div nezvedl žaludek. Doopravdy se někdy chovali vyloženě jako banda vyhladovělých prasat... Kam se to u všech bohů dostal? On přeci měl nějakou úroveň, tak jak bylo možné, že ho paní osudu zavála na takhle zhýralé místo, plné neslušných barbarů?

„Tak si zase dáme odchod, pánové,“ oslovil nakonec skupinku mužů před sebou, než k nim vcelku líným, avšak nepopiratelně elegantním krokem došel a rozehnal je jako hejno holubů, co se slétlo na hromádku drobečků. Opravdu ani omylem nehodlal trpět nějaké násilí páchané na nevinné dívce, co podle všeho ani nebyla při smyslech. Jak se tam vůbec dostala? Musel ji vzít k sobě a pokusit se o ni postarat, protože oni by ji tak akorát zneužili a přetahovali se o ni jako psi o kost.
„Ale kapitáne, ona-“ Arno se sehnul k dívce ležící na dřevěné podlaze lodi a sundal si plášť, než ji do něj opatrně zabalil* a vzal si ji k sobě do náručí, věnujíc mluvícímu muži značně otrávený a káravý pohled. Ne, o něčem takovém doopravdy nemínil smlouvat, s jakoukoliv snahou o změnění jeho názoru se mohli nakrásně jít klouzat. Nedovolil jim na ni sáhnout, už takhle ji očumovali jako kdyby snad nikdy neviděli jakoukoliv dívku.
„Žádné ale. Podívejte se po okolí, jestli nenajdete nějaké trosky nebo další přeživší. Promluvíme si o tom později.“ Alespoň jednou za svoji krátce trvající kariéru se mu podařilo zachovat a jednat autoritativně, s tolik potřebnou pevností i neoblomností, co doposud žalostně postrádal. Nejspíš to bylo právě díky jí - té neznámé, co nesl v náručí - ale zkoumat to příliš nehodlal. Na to byl moc zabraný do toho, co by měl vlastně dělat. Léčitelem nebyl ani omylem, ale alespoň ji tedy mohl vzít k sobě do kajuty a poskytnout jí jistou formu pohodlí, když už nic jiného. Nejdůležitější byl ale fakt, že s ním byla rozhodně ve větším bezpečí, než venku na širém moři nebo na palubě, kde by se jí stoprocentně zhostil někdo jiný... A horším způsobem.

Společně s dívkou v náručí se tedy odebral do kapitánské kajuty, kde ji odložil na cosi, co připomínalo kombinaci postele a pohovky - ten polstrovaný kousek nábytku byl usazený mezi dvěma okny, díky čemuž měl zajištěnou stabilitu a rozhodně nebyl tak nepříjemný jako houpací sítě, v níž obvykle spal zbytek posádky.
Dívce pochopitelně přenechal i propůjčený plášť, ale sotva ji opatrně položil na postel, odebral se směrem ke stolu a nalil do stříbrného poháru trochu chladivé vody, aby byl připravený na její probuzení a mohl jí nabídnout něco k pití. Kdo ví, jak dlouho na moři byla... Vyléčit ji nedokázal, pokud byla raněná. Ale mohl se jí alespoň pokusit pomoci jinými způsoby, protože až tak úplně zkažený nebyl.




* zdravíme Chestona a jeho sushi rolku!

To celé bezvědomí bylo poklidné a mírumilovné… naše malá, nevinná Salli tím totálně přišla o všechno, co se dělo v reálném světě. Přišla o to, jak ji cizí posádka vylovila ven z chladné vody, přišla o to, s jakými výrazy si ji prohlíželi… a přišla o to, jak ji Arno čopnul a s tím zbytkem autority, který k němu ještě posádka měla, ji prostě odnesl do vlastní kajuty. Radši nevědět, co si asi tak ta hovada mohla o něčem takovém myslet, ale malé zrzečka se topila ve tmě a blaženě nevědomosti… o něčem takovém se jí, díky bohům, ani nezdálo.
Ale každé bezvědomí a každá tma musí jednou skončit. Ta její brzy také – sotva si její tělo uvědomilo, že je zpátky na souši a že je dokonce v teple, bralo to jako příležitost se probudit vcelku s očekáváním, že možná bude v pořádku. A tak se probouzela pomaličku, jen tak opatrně vykukovala ze snu, vystrkovala drápky jen tak, jak bylo nezbytně nutné. Teprve, když jí došlo, že ji do kůže škrábe cizí těžká látka a ve vzduchu už není ani trochu cítit bouře, zarazila se. A tím spíš, když pod něčími kroky zavrzala opodál dřevěná podlaha… to už se probrala náhle dokonale a vyděšeně nechala tmavá očka otevřít se během pár vteřin.
Nacházela se v kajutě, kterou neznala. Na lodi, která jí byla záhadou, ale vzhledem k tomu, že na Fantomovi prošmejdila, co jen šlo, tak věděla, že to určitě nebude ta její. A co hůř – když vyletěla do sedu (a aspoň si u toho duchaplně přidržela kabát, do kterého byla zachumlaná, tak, aby na ní držel), dívala se přímo na cizího zrzka, který tam seděl s ní.
Srdíčko se jí splašeně rozeběhlo, dech se mírně zrychlil a v krvi se objevily první kapičky adrenalinu. Vyděšená t’ealh ale neměla sebemenší tušení, co s tím dělat – sama, nahá, v cizím prostředí. Jak moc mizerná tahle situace jenom byla? Mohla by být ještě horší? No, mohla, ale… nad tím raději neuvažovala, jinak by sebou sekla rovnou tam. Hlava se jí už maličko motala, takže vize toho, že by ji mdloby přeci jenom přepadly, zase tak nepředstavitelná nebyla, že ano. A tak se snažila nadechnout – pořádně, pomalu a v takovém klidu, jaký jenom ta situace povolovala – a párkrát zamrkala, než se znovu stočila opatrně pohledem k zrzkovi, který v místnosti seděl s ní. K dobru jí hrálo jen to, že jeho výraz nebyl o moc míň bezradný než ten její.
„Já… omlouvám se, ale kde to jsem?” pípla na něj, než se jí pomaličku vybavovalo, co se vlastně stalo. Spadla do moře, proměnila se a strhl ji proud. Musel ji dotáhnout pěkný kus cesty přes moře. A potom narazila na loď v domnění, že to je pořád Fantom, zavolala o pomoc a omdlela. A… asi se jí té pomoci skutečně dostalo, jenom… ne od její posádky.
Myšlenka na to, že ji musela cizí posádka nahou táhnout z moře, jí vehnala temný ruměnec do tváří. „Omlouvám se, že jsem se sem tak namanula… jenom mě strhly proudy a potom… jsem, no, omdlela.” Ne, že by si mohl nevšimnout. „Je mi líto, pokud jsem způsobila nějaké nepříjemnosti nebo něco takového… mohu to nějak odčinit? Tedy, chápu, že moje pozice je asi mizerná, ale… pokud mi dáte šanci, můžu vám tyhle nepříjemnosti nějak vynahradit.”
Myslela třeba pomocí v kuchyni nebo na palubě, že ano. Zkrátka si odčinit problémy u toho lovení z moře. To, že když byla nahá a jen v kabátu a nabízela mu něco takového, tak to rozhodně neznělo, že mu nabízela zrovna něco takového… to jsou už jenom detaily, že ano. Chůdě Arno s ní v tu chvíli, to rozhodně!

Bohové měli vskutku zvláštní smysl pro humor. Skoro by se nad tím pozastavil, kdyby si tak nějak matně neuvědomoval… No, že celičký jeho život byl prakticky jeden hodně špatný vtip. O rodině nemohlo být řeč, Arno byl zkrátka nešťastník. A pokud tedy existovalo něco jako opravdová smůla, tak se v ní musel někdy během svého života celý vykoupat, protože se mu lepila na paty při úplně každém zpropadeném kroku. Dokonce i na moři! Mohl by si snad přát něco více bizarního? Po té nehodě s kapitánem, několika potyčkách s posádkou a vylovení nahé dívky v bezvědomí… Asi tak nějak ztrácelo smysl klást otázky, na které nemohl dostat smysluplnou odpověď.
Alespoň se zachoval jako slušný člověk, když už nic jiného. Přistihnout svoje muže, jak si tu nešťastnou dívku prohlížejí jako kus masa, to Arna pěkně rozčílilo a otrávilo, o tom žádná. Jistě, byla vážně hezká a všechno, ale… To neznamenalo, že ji měli očumovat. Bohové, chovali se vážně jako prasata! Kam se to u všech hvězd dostal? Existovala vůbec nějaká šance, že se z té patálie vylíže?

„Není třeba se omlouvat, to nic. Jakpak se cítíte?“ Odpověděl zrzečce poklidným, vlídným hlasem. Automaticky se přitom pokusil o kradmý úsměv, pokoušejíc se navodit co možná nejuvolněnější atmosféru: právě se probudila a evidentně měla solidní okno, vážně ji nechtěl ještě více vystresovat. Zvláště poté, co nejspíše předcházelo jejímu pádu do vody… Chudák holka toho měla docela dost.
„Jste lodi jménem Zlatá bouře. Mohu vás ujistit, že vám nic nehrozí, ano? Netuším jak jste se dostala do té vody, ale neublížíme vám - pamatujete si svoje jméno? Nebo to, jak jste se dostala do vody?“ Nebylo mu úplně příjemné takhle vyzvídat, ale potřeboval se dozvědět, jak na tom byla: zda utrpěla nějaké zranění, jestli jí někdo chtěl ublížit a popřípadě jak ji dostat zpět na místo, odkud ji moře odtáhlo.
„Nepříjemnosti? Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou, než se kradmo pousmál. Pokud někdo na té lodi činil jakékoliv nepříjemnosti, ona to rozhodně nebyla… To spíš Arno osobně. Konec konců, to on zabil kapitána, který pro něj měl pracovat. Cokoliv co se odehrálo od toho momentu už se jenom vezlo na vlně jeho neschopnosti a smůly, takže mu ta vize přišla docela úsměvná. Kéž by jenom věděla! Místo aby způsobila jakékoliv nepříjemnosti tedy Arno bral její přítomnost spíše jako milé zpestření, ačkoliv o ni měl primárně starost. Konec konců, tamní vody byly zatraceně nebezpečné - a to věděl dokonce i on, který neměl s námořnictvím ani pirátstvím prakticky žádné zkušenosti.
„Opravdu se nemusíte omlouvat, žádné nepříjemnosti nevznikly. Důležité je to, že jsme vás našli a dostali z té vody.“ Vlastně bylo docela příjemné smět odložit tu podivnou hranou osobnost pro roli kapitána a smět se chovat naprosto přirozeně. Svým způsobem mu tedy nečekaně nalezená zrzečka přinesla veliký dar, jelikož byl Arno vskutku vyčerpaný tím, jak se neustále pokoušel evokovat autoritu.
„Hlavně mi nejdříve povězte, jak se cítíte?“ Optal se automaticky, pokoušejíc se zjistit, jak na tom jeho nová chráněnka byla. Když si ale uvědomil, že mu vlastně nabízela možnost odčinění, něco ho napadlo. Tedy… Cítil se kvůli tomu trošku provinile, protože ji zrovna vylovili z vody a měla za sebou docela drsnou sérii událostí, ale… Vlastně by pro ni měl docela dobrý způsob, jak se odvděčit nazpět. Vážně se nechtěl chovat jako namyšlený trouba a parchant, ale když už mu to nabídla, byla by opravdová škoda té příležitosti nevyužít, však? Zvláště, když by docela ocenil společnost na akci, kam se (poněkud nešťastně, jak jinak!) chystal.
„No… Pokud byste trvala na laskavosti… Až vám bude lépe, nejspíš bych měl věc, o jakou bych vás mohl požádat.“ Trošku nejistě si skousl ret, ale svoje záměry jí ještě neprozradil. To hodlal udělat až v moment, kdy by mu zodpověděla předchozí dotazy - sice to byl hajzlík s celkem silným smyslem pro sobeckost, ale zrovna v té chvíli se opravdu snažil nebýt úplně zkažený. Jeho matka by ho za to sice pěkně jasně pokárala a otráveně by nad jeho chováním protočila oči (což uměla vážně dobře) ale něco Arna zkrátka tlačilo k tomu, aby se choval spíše jako gentleman než jako zhýralý pirát. A nemělo smysl si cokoliv nalhávat: k tomu gentlemanovi měl rozhodně podstatně blíže, než k pirátovi. Natož pak kapitánovi, na jakého si neustále hrál!

Nechtěl na tu nešťastnici před sebou jakkoliv naléhat, či ji jakkoliv uvádět do rozpaků. I proto tedy vyčkal na její odpovědi a až po krátkém rozhovoru, nabídce poněkud chladnoucího čaje a menší svačince teprve předložil svou ideu. Víceméně byl zvyklý na to, že mu lidé šli snadno na ruku a nikdy se tím příliš nezaobíral, bylo mu to prakticky královsky jedno. Věděl, že nakonec dosáhne svého… Jedním či druhým způsobem. Jenže v případě křehce vyhlížející dívky tato pravidla i chování zkrátka neplatila: opravdu se snažil chovat slušně, jako gentleman. Konec konců nejednal s nějakou pirátskou cháskou ani zhýralými šlechtici, naopak s opravdu jemným a rozkošným stvořením… Což dost možná vedlo k tomu, že jednoduše přepnul a ze svojí snahy o co možná nejdrsnější auru se vrátil zpět ke svojí přirozenosti, tudíž odložil jakýkoliv extrém.
Co se jeho žádosti týkalo, neříkala se mu snadno. Svým způsobem se ohledně toho cítil… Vlastně až podivně. Nechtělo se mu vypravovat na rodinné panství, netoužil vidět svou zákeřnou matku a už vůbec se netoužil vzdalovat od svojí nově získané lodi, protože bohové chraň - sotva by vytáhl paty, mohl by o ni také velice snadno přijít, však? A to nebyla úplně hezká představa. Už takhle do Zlaté bouře investoval slušné jmění… Kdyby se o ni nakonec nechal ještě připravit, Aslaug by se mu za to pravděpodobně vysmála do tváře a nakonec mu podsunula nějakou odporně sladkou makronku jako falešnou útěchu, zatímco by si v duchu opakovala, že její syn byl idiot.*
V sázce bylo ale mnohem více, než mu bylo milé. I proto na Salli, jak se dozvěděl, udělal vskutku nevinná psí očička ve snaze ji přesvědčit, aby ho v té pekelné návštěvě nenechala sama. Vydírat ji tím, že by ji mohli snadno s posádkou hodit zpět do vody nebo zavřít do podpalubí s muži, samozřejmě nechtěl… Pravda byla taková, že by ho to ani nenapadlo. Sice byl částečně zhýralý kvůli penězům a titulu, rozhodně projevoval známky rozmazlenosti (ačkoliv zrovna v tomhle Aslaug rozhodně prsty neměla) ale úplný hajzl to nebyl. Spíš… Hajzlík?

Tak jako tak, měl neskutečné štěstí, protože se zdálo, že Sallianthe nebyla úplně proti. Těžko říci, co se jí v tu chvíli asi honilo hlavou, když se jí naprosto bez servítek a okolků zeptal, zda „by byla tak laskavá a učinila mu na jeden večer společnost při návštěvě plesu, jež pořádala jeho ctěná rodina“ - detaily se ale Arno vskutku příliš nezaobíral, protože neměli čas ztrácet čas.
Prve se tedy postaral o to, aby jeho nová kamarádka byla v pořádku. Přeci jen ji vytáhli z vody! Kdo ví, co se jí stalo? Než aby na ni tedy vyvíjel tlak a okamžitě vydal povel na změnu kurzu, aby sehnali oblečení a mohli se na ples včas vydat, soustředil se na její stav. Nabídl jí již zmíněný čaj a něco k snědku, stejně jako svoji postel… Nemohl riskovat, že byla zraněná nebo podchlazená. Sice byl částečně motivovaný následným ziskem v podobě faktu, že se na tu společenskou popravu nebude muset následně vydat sám, ale úplně lhostejný vůči ní rozhodně nebyl. Ono… Killian nebo ne, Arno nebyl až tak necitelný jako jeho matka.

Dal tedy řádně pozor na to, aby byla Salli v pořádku - teprve po zhruba dni odpočinku se vydal za posádkou a předložil svůj záměr, tudíž fakt, že se bude muset dočasně vrátit na pevninu. Nikomu z tamních pirátů se to moc nelíbilo… Ale když jim slíbil prémie, jakmile se vrátí, alespoň na chvíli je tím umlčel. Faktem samozřejmě bylo, že je úplně neměl čím vyplatit - ale napůl očekával, že pokud zvládne návštěvu svého rodiště ve zdraví přežít, dost možná by se nemusel vracet s úplně prázdnými kapsami.
Ihned poté, co Zlatá bouře tedy zakotvila v nejbližším přístavu, odebral se společně se svým doprovodem na pevninu. Pro sebe už vhodný oděv měl… Jeho skříň doslova přetékala všemožnými oblečky, z níž byly některé natolik extravagantní, že by mu je snad Aslaug i pochválila. Totéž se ale samozřejmě nedalo říci o Sallianthe - takže ji opatrně zatáhl k švadleně, než se oba dva vydali na cestu na Půlnoční panství, vstříc opravdu divokému večeru a fádní šlechtické společnosti, co jim neměla prakticky co nabídnout.


* Co si budeme… V tomhle ohledu má Arno pravdu, zná ji jako svoje boty!